TEORIE JÍZDY
TEORIE JÍZDY autorka: Ing. Martina Krejčí, Ph.D. Alois Starosta předmluva LEKTOROVALI: Ing. Lucie Starostová, Ing. Jaroslav Švehla, CSc. kapitola 1 Ing. Lucie Starostová kapitola 2 Ing. Lucie Starostová kapitola 3 Ing. Oliva Horová kapitola 4 Ing. Jan Navrátil, CSc. kapitola 5 Ing. Soňa Froňková, Ph. D., Ing. Michaela Zemanová kapitola 6 Ing. Oliva Horová kapitola 7 Ing. Oliva Horová kapitola 8 Ing. Soňa Froňková, Ph. D., Ing. Oliva Horová kapitola 9
Střední škola dostihového sportu a jezdectví sídlí v těsném sousedství závodiště ve Velké Chuchli již více než 50 let. Zájemcům o studium nabízí vzdělání v těchto oborech: Jezdec a ošetřovatel dostihových koní, Chovatelství se zaměřením na dostihový sport, Trenérství dostihových a sportovních koní (nástavbové studium) a Vzdělávací kurz specializovaný na problematiku sportovních koní. Škola je, jako jediná v České republice, komplexním vzdělávacím zařízením pro přípravu dostihových jezdců a vedoucích pracovníků na úseku chovu a tréninku dostihových a sportovních koní. Za dobu své existence vychovala více než tisíc absolventů, z nichž řada se stala významnými žokeji a trenéry. www.dostihovaskola.cz
Obsah Historie jezdeckého výcviku...1. Základní výcvik jezdce...2. První výcvikové období...2.1. Výstroj jezdce...2.1.1. Příprava koně před jízdou...2.1.2. Vodění a předvádění koně... 2.1.2.1. Sedlání a uzdění koně... 2.1.2.2. Sed jezdce...2.1.3. Pomůcky jezdce...2.1.4. Výcvik jezdce na lonži...2.1.5. Druhé výcvikové období...2.2. Základní výcvik jezdce na jízdárně...2.2.1. Výcvik jezdce v terénu...2.2.2. Třetí výcvikové období...2.3. Příprava jezdce ke zkoušce základního výcviku jezdce (ZZVJ)...2.3.1. Speciální výcvik jezdce dle disciplín...2.4. Základní výcvik koně...3. První výcvikové období...3.1. Výstroj koně...3.1.1. Lonžování koně...3.1.2. Skákání ve volnosti...3.1.3. Obsedání koně...3.1.4. Základní výcvik koně na jízdárně...3.1.5. Druhé výcvikové období...3.2. Pokročilá fáze základního výcviku koně na jízdárně...3.2.1. Stupnice vzdělání koně... 3.2.1.1. Výcvik koně v terénu...3.2.2. Třetí výcvikové období...3.3. Příprava koně k základní zkoušce výkonnosti (ZZV)...3.3.1. Rozdíl mezi výcvikem a tréninkem koně z pohledu fyziologie...4.
Výcvik kočárového koně...5. Výběr vhodného plemene...5.1. Typy postrojů a druhy zápřeže...5.2. Zapřahání a vypřahání...5.3. Držení opratí...5.4. Řízení koní v zápřeži...5.5. Výcvik koně ve voze...5.6. Trénink klusáckého koně...6. Výběr vhodného plemene...6.1. Výstroj jezdce a koně...6.2. Základní trénink klusáka...6.3. Příprava klusáka před startem...6.4. Start dostihu...6.5. Průběh dostihu...6.6. Výcvik dostihového jezdce...7. Složky dostihového tréninku jezdce...7.1. Technika jízdy dostihového jezdce...7.2. Dostihový sed a těžiště...7.2.1. Vedení koně v dostihu...7.2.2. Vyjetí koně v cílové rovince...7.2.3. Technika jízdy dostihového jezdce v překážkových dostizích...7.3. Taktika jízdy v dostihu...7.4. Trénink dostihového koně...8. Fyziologie tréninku koní...8.1. Základní pojmy...8.1.1. Fyziologická pravidla tréninku...8.1.2. Tři základní faktory v procesu tréninku koní...8.1.3. Druhy tréninku...8.1.4. Tréninkové metody...8.1.5. Tréninkové schopnosti a forma koně...8.1.6. Obecná struktura tréninkového procesu...8.1.7. Fyziologické stavy provázející výkon...8.1.8. Stavy před výkonem zátěže... 8.1.8.1. Stavy po výkonu zátěže... 8.1.8.2. Vliv neadekvátní zátěže na celkový zdravotní stav a výkonnost koní...8.1.9.
Trénink koně pro rovinové dostihy...8.2. Charakteristika a rozdělení rovinových dostihů...8.2.1. Výcvik dostihových ročků...8.2.2. Trénink dvouletých koní...8.2.3. Trénink tříletých a starší koní...8.2.4. Trénink koně pro překážkové dostihy...8.3. Charakteristika a rozdělení překážkových dostihů...8.3.1. Výběr koně pro překážkové dostihy...8.3.2. Příprava koně pro překážkové dostihy...8.3.3. Zaskakování začátečníka... 8.3.3.1. Trénink koně pro dostihy přes proutěné překážky... 8.3.3.2. Trénink koně pro dostihy s převahou rychlostní steeplechase... 8.3.3.3. Trénink koně pro dostihy crosscountry... 8.3.3.4. Účast jezdců a koní v dostizích...9. Výstroj jezdce a koně...9.1. Vážení jezdců před a po dostihu...9.2. Před startem dostihu...9.3. Start dostihu...9.4. Průběh dostihu...9.5. Výrok rozhodčího u cíle...9.6. Plán startů v dostizích...9.7 Seznam použité literatury
Předmluva Ježdění na koni se může naučit každý, protože jezdectví je dovednost a tuto dovednost lze získat neustálým procvičováním. Všichni jezdci a koně v nejdůležitějších disciplínách by měli projít všeobecným základním výcvikem a neustále se vzdělávat z pomocí zkušených trenérů a kvalitní literatury. Jezdectví je krásné a může se stát uměním kdo by se nechtěl stát umělcem. Těmi se však stanou jen někteří. Ostatní mohou nalézt spokojenost, radost a štěstí v přátelském vztahu s jedinečnými zvířaty koňmi. Tato publikace je zdrojem poznatků pro všechny, kteří se potřebují orientovat v obrovském množství nových a dostupných informací, ale ne vždy pravdivých. V Praze, dne 25. 5. 2014 Alois Starosta, trenér parkurových koní Autor fotografie: Vladimír Valenta
10
1. Historie jezdeckého výcviku Když kůň zdomácněl a člověk poznal možnost jeho využití i jako jezdeckého, hledal způsoby, jak jej ovládat. Již ve starověku jsou známa pojednání k tréninku koně a jezdce, nejstarší z nich se zachovalo na hliněných chetitských tabulkách z r. 2000 před naším letopočtem. Mladší jsou spisy řeckého vojevůdce Xenofónta ze 4. století před naším letopočtem, které pojednávají o umění jezdeckém. V 8. století našeho letopočtu, když Arabové obsadili Španělsko, přinesli sebou kromě vyspělé kultury a znalostí chovu ušlechtilých koní i systém jezdeckého výcviku, zřejmě ovlivněný vědomostmi Xenofóntových spisů. Jejich sed, používání pomůcek a postup výcviku koně se rytířstvím rozšířil téměř do všech zemí Evropy a stal se předchůdcem různých škol klasického drezurního ježdění. Je důležité se v historii jezdeckého výcviku zmínit o objevu nového dostihového sedu (viz kapitola 7.2 Technika jízdy dostihového jezdce), který zaujal dva mladé italské jezdecké důstojníky Frederica Caprilliho a Pietra Santiniho. Poznali, že jeho předností je hlavně soulad těžiště jezdce s těžištěm koně a přišli na myšlenku využít jej i při ježdění v terénu a při skákání. Do té doby jezdci při skoku seděli s dlouhými třmeny hluboko v sedle a zakláněním a vysokou rukou domněle pomáhali koni zvednout se nad překážkou. Caprilli a Santini již dříve poznali, že styl skoku sledovaných koní bez jezdce je jiný než koní pod jezdci v dosavadních sedech. Všímali si činnosti hřbetu a krku bez jezdce skákajících koní a přišli na myšlenku uvolnit jim i pod jezdcem hřbet a dovolit použít krk. Inspirováni novým dostihovým sedem vyvinuli moderní skokový sed a s ním postupně i novou školu ježdění, nazvanou Ekvitazione naturale (Přirozené ježdění). Koně, kterým nový sed umožnil přirozený styl, mohli při skoku šetřit silami, lépe krčit nohy, nemuseli se tolik zvedat, mohli skákat výše a pozorněji. Po převzetí sedu italských jezdců a po roce 1912, kdy byly jezdecké soutěže zařazeny do programu olympijských her, nastává největší rozmach jezdeckého sportu. V historii používání koně pod jezdcem nejvíce ovlivnily pokrok v ježdění tři objevy. Zásluhou východních národů bylo v 5. století n. l. objeveno sedlo a třmeny. Stalo se tak v době, kdy ani římské jezdectvo třmeny nepoužívalo. Dalším objevem bylo používání lehkého klusu. Největší však byl objev moderního skokového sedu. Ten umožnil dnešní výkony v terénním a skokovém ježdění a rozmach jezdeckého sportu v době, kdy se rušila armádní jezdectva. 11
12
2. Základní výcvik jezdce Všichni jezdci a koně by měli projít základním výcvikem, a to bez ohledu na pozdější specializaci. Je třeba mít na paměti, že jezdecký výcvik nikdy nekončí. Jakmile se člověk začne věnovat jezdeckému sportu, musí se neustále vzdělávat, udržovat se v kondici a zdokonalovat v jízdě na koni. Při základním výcviku jezdce je nutno dodržovat důležité zásady, tak aby bylo dosaženo maximální efektivity a účinnosti při výcviku: 1) Cílevědomost a odbornost Cílem základního výcviku je úspěšné absolvování zkoušek základního výcviku jezdce. Současně má výcvik na koni upevňovat zdraví, odvahu a zdatnost jezdců, jejich vztah k práci a rozvíjet jejich iniciativu a aktivitu. Při základním výcviku je nutno vyloučit spěch, neodbornost, které ve většině případů vedou k bázni, ke stresům a nezřídka k úrazům. Jezdec by se měl odborně vzdělávat v chovu koní a jezdectví i po teoretické stránce a získané znalosti se snažit propojit s praxí. 2) Systematičnost Princip systematičnosti vyjadřuje požadavek plynulosti a pokud možno nepřerušovanosti výcvikového procesu. Systematičnost se týká nejen metod výcviku, které musí odpovídat duševní a tělesné zdatnosti žáků, ale i výběru koně vhodného pro výcvik. Požadavky výcviku jsou postupně zvyšovány od lehkých k obtížnějším, od málo namáhavých k namáhavějším, od jednoduchých cviků ke složitějším. K obtížnější a namáhavější práci může jezdec přistoupit teprve tehdy, když správně plní předchozí požadavky. 3) Individualita Metodika výcviku musí být přizpůsobena stáří, tělesné zdatnosti a znalostem jezdců. Počáteční výcvikové hodiny nutno stanovit tak, aby jezdce neunavily a tím neotupily jejich pozornost. Nutno dosáhnout spojení teorie s praxí i výchovou jezdců. 4) Rytmičnost Při výcviku je cyklicky střídána práce různého obsahu a zatížení. Mezi náročnější výcvikové hodiny se vkládají dny s méně namáhavou prací, případ- 13
ně sportovní hry. Obecně střídání zatížení a odpočinku je jedním ze základních mechanismů výcvikové práce. 5) Střídání prostředí výcviku Jednotvárný výcvik na malém prostoru a ve stejném prostředí (např. na otevřené jízdárně nebo v kryté hale) je málo účinný. Proto jakmile jezdec získá v sedle určitou jistotu, cvičitel by měl střídat výcvik na jízdárně s prací v terénu. Ježděním v nerovném terénu, získává jezdec pružnost, uvolněnost a odvahu. 6) Soulad mezi jezdcem a koněm Správné vedení koně tak, aby došlo ke vzájemnému souladu a rovnováze, je základním požadavkem jízdy na koni. Proto po celou dobu výcviku dbá jezdec na povely a rady cvičitele nebo trenéra. Přitom sám neustále kontroluje svůj sed a prakticky i teoreticky se zdokonaluje v používání pobídek a pomůcek. 7) Bezpečnost Během jezdeckého výcviku musí být po celou dobu zajištěna bezpečnost jezdce a koně. Neméně důležitá je bezpečnost jezdce při ošetřování koní. I když tato zásada je uváděna jako poslední, tak patří mezi nejdůležitější po celou dobu výuky jízdy na koni a celkového přístupu ke koním. Výcvik v jízdě na koni může být dělen: a) základní výcvik jezdce, b) speciální výcvik dle disciplín. Čím důkladnější bude základní výcvik jezdce, tím snazší a rychlejší bude jeho přechod ke specializaci, ať již se jedná o parkurové, drezurní či všestranné ježdění. Základní výcvik jezdce, který končí složením zkoušek základního výcviku jezdce, může být dělen do třech výcvikových období: První výcvikové období v tomto období se jezdec seznamuje se zásadami bezpečnosti při zacházení s koněm a při jízdě na koni. Následně se naučí základní postup při uzdění, sedlání, vodění, předvádění a ošetřování koně. Cílem prvního období bude výcvik jezdce na lonži ve všech třech chodech a tím získání pevného základu pro správný sed, osvojení pomůcek a zá- 14
kladních pobídek na koni. V tomto období si jezdec má vybudovat důvěru ke koním na zemi i v sedle. Druhé výcvikové období v tomto období je nutno prohloubit znalosti získané v předchozím období. Jezdec absolvuje samostatný výcvik na jízdárně ve všech chodech včetně jejich ruchů, kde se seznámí se základními jezdeckými povely a cviky. Učí se používat pomůcky a pobídky a jejich soulad při výcviku na jízdárně. Ke konci výcviku na jízdárně začne jezdec s výukou jednoduché gymnastické práce a samostatných skoků. Ve druhém výcvikovém období jezdec začne jezdit i do terénu. Předtím by měl mít zvládnutou a zažitou samostatnou práci na jízdárně ve všech třech chodech. Cílem druhého období bude samostatné vedení koně na jízdárně i v terénu, dosažení uvolněnosti, citu pro rovnováhu, zdokonalení sedu a souladu mezi jezdcem a koněm. Třetí výcvikové období toto období bude zaměřeno na získání souhry mezi pevným a pružným sedem jezdce, vedením koně, pobídkami a pomůckami. Požadavky na samostatné vedení koně na jízdárně a v terénu jsou úměrně zvyšovány a vzájemně se prolínají tak, aby výcvik plynule pokračoval. Cílem třetího období bude složení zkoušky základního výcviku jezdce a prověrka teoretických znalostí. 2.1. První výcvikové období V prvním výcvikovém období se jezdec seznámí s bezpečností při zacházení s koněm: při příchodu do jezdeckého areálu je povinností se vždy ohlásit a respektovat pokyny cvičitele a to jak ve stáji, na jízdárně nebo v terénu, je nutné dodržovat bezpečnostní podmínky provozu stáje: ke koním se přistupuje jen se souhlasem cvičitele nebo jím pověřených osob, do výběhů je zákaz vstupu bez doprovodu zodpovědné osoby z jezdeckého střediska, ve stáji je zakázáno kouřit, ve stáji a při zacházení s koňmi se jezdec chová klidně, neběhá, nekřičí a koně nijak neplaší, pro jezdecký výcvik musí být jezdec vhodně vybaven a oblečen (viz kapitola 2.1.1 Výstroj jezdce), po příchodu do boxu jezdec koně slyšitelně osloví, aby o něm věděl; vždy přistupuje ke koni tak, aby ho viděl, nikdy ne zezadu, (na stáních, kde je možný přístup jen zezadu, jezdec koně důrazně osloví), 15
jakmile kůň ustoupil, jezdec vejde klidně, ale rozhodně a nechá koně, aby se s ním seznámil; kůň tedy poznává jezdce a ošetřovatele, který s ním pracuje, nejdříve čichem (má ho dokonalejší než člověk), pak podle hlasu, vzezření, obleku a způsobu chování, jezdec nasadí koni na hlavu stájovou ohlávku a přiváže ho, všechny činnosti spojené s ošetřováním koně začínají z levé strany koně, koně vodí na uzdečce, stájové ohlávce s vodítkem nebo na štajgru s vodítkem, důležitá je také kontrola sedlového materiálu a to jak cvičitelem, tak jezdcem, případné závady je nutné hlásit cvičiteli, noví jezdci objektivně informují cvičitele o svých předchozích jezdeckých zkušenostech, u jezdců do 18 let je nutný souhlas k jízdě na koni alespoň jednoho z rodičů, jezdci i další účastníci jezdeckého provozu by měli být pojištěni proti úrazu. Výcvik začátečníka se neobejde bez základních pracovních činností, spojených s přípravou koně k jízdě. Jde především o vodění, ošetřování koně, sedlání a uzdění. Cvičitel by nikdy neměl dovolit vyvést koně ze stáje nevyčištěného (včetně kopyt) a neupraveného. O výše zmíněných činnostech a následně o samotném výcviku jezdce na lonži bude pojednáno v následujících kapitolách. 2.1.1. Výstroj jezdce Jezdecký sport, tak jako každý jiný sport, vyžaduje speciální výstroj. Základní parametry, které musí výstroj splňovat, jsou účelnost, hygienické požadavky, estetičnost a bezpečnost. Trvale je třeba upozorňovat na nedostatky ve výstroji jezdců, neboť se neustále vyskytují případy nevhodného oblečení a obutí, které snižují nejen estetický dojem ale i bezpečnou jízdu na koni. Jezdecká výstroj je velmi specifická a liší se dle disciplíny, které se chce jezdec věnovat. V rámci disciplíny se výstroj liší podle toho, zda je určená pouze pro výcvik, resp. trénink nebo výstroj závodní. Pravidla jezdeckého sportu u každé disciplíny uvádějí, jak má vypadat závodní výstroj jezdce. Výstroj jezdce v základním výcviku Před výcvikem by měl jezdec odložit jakékoliv ozdoby, prstýnky (nebezpečí zachycení), případně žvýkačku apod. Na koni by neměl telefonovat ani kouřit. 16
Jezdecké oblečení v základním výcviku: jezdecká přilba, jezdecké kalhoty, jezdecké boty, jezdecké triko s krátkým i dlouhým rukávem (mikina či košile), přiléhavá bunda nebo vesta, případně bezpečnostní vesta (zvláště, když se jedná o základní výcvik dětí) a rukavice. Mezi základní jezdeckou výstroj patří jezdecký bičík. Ostruhy jsou pro začínajícího jezdce naprosto nevhodné. Jezdecká přilba musí vždy splňovat bezpečnostní normy pro jezdectví. Zapíná se na přezku pod bradou a má zvýšenou polstrovanou ochranu v zadní partii hlavy. Jezdecké kalhoty (rajtky) mají být pohodlné, dostatečně dlouhé. Látka má být jemná, ale dostatečně pevná, aby jezdci nezpůsobovala odřeniny. Vhodné jsou i jezdecké kalhoty zvané pantalony, tj. mají kůži od kolena dolů bez nutnosti nosit minichapsy. Jezdecké boty jsou velice důležitou součástí výstroje. Jezdec může použít buď jezdecké boty kožené vysoké nebo kožená nízká perka s kombinací kožených minichapsů. Nevhodné jsou všechny typy gumových jezdeckých bot i obyčejných gumových holínek, protože jsou nebezpečné v případě pádu. Mají velice kluzkou podrážku a podpatek této boty snadno proklouzne třmenem. Jezdci by proto mohla zůstat noha ve třmenu. Bezpečnostní vesta zajišťuje jezdci nejen bezpečnost, ale i pohybový komfort. Zapínání bezpečnostních vest je buď na zip, nebo na suchý zip. Jezdecké rukavice jsou nedílnou součástí jezdeckého oblečení. Rukavice splňují estetický i praktický účel. Při jízdě na koni, je vhodné používat rukavice, aby jezdci neprokluzovaly otěže. Jezdecký bičík má mít délku do 75 cm. V základním výcviku jezdce není vždy nutné mít jezdecký bičík. Cvičitel jezdci poradí, zda bičík na konkrétního koně použít, či nikoliv. Ostruhy jsou vedlejší pomůckou jezdce. Pro jezdce v základním výcviku je jejich použití naprosto nevhodné. Jezdec musí mít na paměti, že neslouží k trestání koně, ale ke zvýšení účinku působení holení. Ostruhy nesmějí koni v žádném případě ublížit nebo ho nijak zranit. Cvičitel poradí zkušenějšímu jezdci, jaký typ ostruh může použít. Pravidla jezdeckého sportu jednotlivých disciplín přesně vymezují druh, materiál a zakončení ostruh. 17
2.1.2. Příprava koně před jízdou Příprava koně před jízdou spočívá především v čištění koně včetně kopyt, sedlání a uzdění. Zároveň jezdec kontroluje před jízdou zdravotní stav koně. Také je vhodné do přípravy koně před jízdou zařadit i vodění a předvádění koně. Jezdec si dost často musí koně převést z jedné stáje do druhé, kde ho vyčistí, nasedlá a nauzdí. Ovládat správné vedení koně také jezdci potřebují na zkoušce základního výcviku jezdce, na závodech, při vodění koní na pastvinu, do výběhu, do kolotoče, atd. Sportovní kůň se většinou čistí 2x denně: před a po ježdění. Při čištění je kůň zbaven nejen prachu a nečistot, ale zároveň ho jezdec masíruje a tím se podpoří prokrvení povrchu těla koně. Každý kůň má mít svoje čištění. Základní pomůcky: rýžový, jemný kartáč, kartáč s dlouhým vlasem, gumové, plastové a masážní hřbílko, prachovku, dvě houby, hřeben, kartáč na ocas, háček na kopyta. Kůň se nemá čistit při krmením. Jezdec koně před čištěním přiváže a začíná čistit vždy z levé strany a od krku po záď. Nakonec vyčistí hlavu, hřívu, ohon a kopyta. Koně obchází vždy zepředu. Z hrubé nečistoty očistí koně rýžovým kartáčem, jinak začne čistit hřbílkem krouživými pohyby. Potom pokračuje v čištění jemným kartáčem, který si očišťuje o hřbílko. Koně čistí všemi směry, po i proti srsti. Nakonec vyčistí hlavu čistí jemným kartáčem a koně přeleští prachovkou. Houba se používá jen k čištění hlavy a nozder. Druhou houbu se může použít např. u klisen k očištění vemínka nebo k omytí okolí řitě. Jezdec jemně vyčeše hřívu a ohon tak, aby zbytečně nevytrhával žíně z ohonu. Zpocené a mokré koně by se měli čistit až po řádném uschnutí, které může být urychleno víchováním nebo odpocovací dekou. Při pravidelném čištění celého těla neujdou pozornosti různá skrytá zranění, otoky, atd. Zvláštní péči je třeba věnovat spěnce a kopytům. Kopyta po vyčištění a případném oschnutí, mohou být namazána speciálními tuky. V letním období po ježdění se mohou koním stříkat končetiny, nebo sprchovat celý povrch těla. Není vhodné sprchovat hlavu a kůň, který má problémy se zády se nesprchuje studenou vodou. Jezdec odstraňuje vodu ze srsti speciální stěrkou, koně pak ještě chvíli vodí, než uschne. V boxu ještě vyčistí a namaže kopyta. V zimním období, je-li kůň po ježdění zpocený, je vhodné ho přikrýt odpocovací dekou a až uschne, tak je teprve vyčištěn. 18
2.1.2.1. Vodění a předvádění koně Neosedlaného koně (v areálu) stáje jezdec vodí zásadně z levé strany na uzdečce, stájové ohlávce s vodítkem nebo na štajgru s vodítkem. Jezdec si vodítko nikdy neomotává kolem ruky. Vodění koně na veřejnosti (mimo areál) je vždy na uzdečce, na štajgru s vodítkem, nebo na ohlávce udidlem a vodítkem. Jestliže jsou za sebou vedeni dva a více koní, tak je nutné dodržovat rozestupy mezi jednotlivými koňmi alespoň na vzdálenost jedné koňské délky. Při vodění osedlaného koně musí být třmeny vytaženy nahoru, jinak by se mohly za něco zachytit. Když je kůň nauzděn uzdečkou s martingalem, tak ho jezdec vede pouze za jednu otěž 10 cm pod udidlem. Když martingal chybí, tak jsou otěže sejmuty z krku, pravá ruka uchopí obě otěže mezi ukazovák a prostředník 10 cm pod udidlem. Levá ruka drží konec otěží. Na správné předvádění koně je třeba se důkladně připravit s dostatečným časovým předstihem. Nestačí věnovat se nácviku pouhý den či dva před akcí. Kůň si musí zvyknout nejen na samotné vodění předvádějícím, ale i na klidné zastavení a postavení do tzv. zootechnického postoje. Důležité je také zkoordinovat pohyb dvojice, aby jezdec svým pomalým krokem či klusem negativně neovlivňoval mechaniku pohybu koně. Kůň musí být pro předvádění dokonale vyčištěný s upravenou hřívou, ohonem a namazanými kopyty. Předvádějící má mít čisté oblečení i boty a pokrývku hlavy odpovídající jeho disciplíně. Kůň se obvykle předvádí na běžné uzdečce, bez deky, kamaší či bandáží. Otěže drží předvádějící cca 10 cm pod udidlem, přičemž ukazováček je mezi otěžemi. V levé ruce drží konec otěží. Otěže se nikdy neomotávají kolem zápěstí. Při předvádění může být přítomen pomocník, který v případě potřeby koně lehce pobídne bičem. Na úrovni komise se předvádějící zastaví, představí se a uvede jméno koně, pohlaví, věk a původ. Vykročí pravou nohou malý krok kupředu a na této noze provede obrat vpravo, čelem proti koni. Poté pravou rukou uchopí levou a levou rukou pravou stihlovou otěž. Pak pozvolným jednostranným nebo oboustranným tlakem docílí, že se kůň postaví tak, aby stál rovně a stejnoměrně na všech čtyřech končetinách v zootechnickém postoji (kůň má mít levou přední končetinu předkročenou a levou zadní končetinu zakročenou). Pokud kůň zastaví špatně, oprava se provede couváním. Hlava koně se poněkud pozvedne. Po předvedení koně se postaví předvádějící opět po jeho levé pleci. Na povel Krokem/Klusem vchod udělá několik kroků, při pře- 19
chodu do klusu dělá zpočátku kratší kroky a pak nechá koni volnost při prodlouženém klusu a sám se tomuto chodu přizpůsobí. Při obratu vždy otáčí koně vpravo od sebe. 2.1.2.2. Sedlání a uzdění koně Správnému postupu sedlání a uzdění je třeba věnovat velkou pozornost. Dobře padnoucí sedlo a vhodná uzdečka ovlivňuje výkon koně a psychický i fyzický stav koně. Při špatném nasedlání koně mohou vznikat odřeniny nebo otlaky kohoutku, které se dlouho hojí a vyřadí koně na několik dní z výcviku. Při špatně zvoleném udidle (resp. tvaru, velikosti, materiálu) může dojít k vnějším i vnitřním odřeninám v okolí huby koně. Nesprávné nasedlání může ovlivnit bezpečnost koně i jezdce. Sedla, uzdečky a další jezdecká výstroj je uložena v sedlovně. Každý kůň by měl mít svoje sedlo a uzdečku. Jezdec sedlá a uzdí koně v boxu vždy až po vyčistění. Kůň má nasazenou ohlávku a je v boxu přivázán. Nejprve se kůň sedlá a až poté uzdí. Sedlání Jezdec přistupuje ke koni se sedlem vždy z levé strany. Nejprve uhladí srst v oblasti kohoutku a umístí na koně dečku pod sedlo včetně případné korekční podložky. Poté položí sedlo na kohoutek koně, sjede s ním směrem dozadu cca do 2/3 kohoutku koně a zkontroluje z obou stran, zda sedí sedlo rovně, nikde nesmí koně tlačit. Obejde koně a z pravé strany spustí dolů podbřišník, vrátí se zpět na levou stranu koně a zápřezky podbřišníku zapne do zápinek sedla. Předtím než jezdec zapne podbřišník, musí na zápinkách už být navlečena očka patřící k dečce koně případně ke korekční podložce. Správně zapnutý podbřišník má být v poloze asi na pěst vzdálený od loketního kloubu koně. Jezdec dotahuje sedlo až po vyvedení koně ze stáje. Třmeny, které jsou vytaženy na řemeni nahoru, stahuje až před nasedáním venku. Často ještě v boxu je kůň bandážován nebo se mu nasazují kamaše na přední končetiny (případně zvony) a na zadní končetiny tzv. strouhavky. Materiál bandáží je elastický nebo kombinovaný s mikrofleecem se zapínáním na suchý zip. Musí být dobře upevněné, zvláště při skokovém tréninku, protože kdyby došlo k rozvázání, tak může dojít až k úrazu koně. 20
Kamaše jsou nejčastěji neoprenové s bajonetovým zapínáním nebo na suchý zip a chrání zejména dolní třetinu holeně proti úderům a spěnkový kloub proti strouhání. Jestliže se kůň stíhá tzv. šlape si zadní končetinou do okolí spěnky přední končetiny, je důležité použít gumové nebo neoprenové zvony či chrániče patek. Jezdec koně vyvede, dotáhne podbřišník a stáhne třmeny. Další dotažení podbřišníku je až po cca 2-3 min, kdy už jezdec sedí na koni (kůň by při dotahování podbřišníku neměl být strnulý, proto je vhodné dotahovat sedlo až několik minut po nasednutí). Odsedlává se opačným způsobem. Jezdec nejprve vytáhne třmeny nahoru, lehce povolí podbřišník a koně zavede do boxu. Po příchodu do boxu nejprve koně oduzdí a pak odsedlá. Na uzdečce rozepne podhrdelník a nánosník. Rozepne podbřišník a sundá řemen od martingalu. Celou uzdečku včetně otěží s nákrčním řemenem přes uši koně opatrně sundá, nasadí ohlávku a koně přiváže. Uzdečku srovná tím, že otěže, nákrční řemen a řemen od martingalu navlékne na podhrdelník a zapne. Poté co sundá uzdečku, tak začne odsedlávat. Rozepne podbřišník a opatrně k sobě sundá sedlo včetně dečky pod sedlo a případných korekčních podložek, podbřišník přehodí přes posedlí sedla. Uzdečku (včetně udidla) a sedlo pečlivě očistí a vrátí zpět do sedlovny. Následuje čištění koně po ježdění. Uzdění koně Jezdec po oslovení přistoupí zleva k přivázanému koni a rozepne podhrdelník, který drží otěže. Odváže koně a pravou rukou si přidrží jeho hlavu. Nejprve přehodí koni přes krk otěže tak, aby se zbytečně nedotýkal jeho uší a až poté sundá ohlávku. Pravou rukou uchopí obě lícnice uzdečky a současně drží nos koně. Pak levou rukou vsune udidlo do huby koně a pravou rukou přetáhne nátylník uzdečky přes uši koně. Jezdec upraví kštici a zapne podhrdelník (mezi hrdlo a podhrdelník se musí vejít pěst) a nánosník (mezi bradou koně a nánosníkem musí být prostor pro dva prsty). Uzdečku celkově zkontroluje a ještě upraví podle velikosti hlavy koně. Velký důraz je kladen na úpravu uzdečky kolem uší. Koně jsou na uši velmi citliví a z praxe jsou známy případy, kdy byl nesprávně zvolen postup při uzdění či nesprávná velikost uzdečky a kůň se musel naučit znovu získat důvěru při uzdění, což je velmi zdlouhavý a zbytečný proces. 21
Pokud je uzdečka doplněná martingalem, navléká se nákrční řemen martingalu (obr. 1) přes hlavu koně na krk zároveň s otěžemi a konec martingalu se zapíná do podbřišníku. Obrázek 1: Jednoduchý martingal. Obrázek 2: T1 těžiště jezdce a T2 koně. 2.1.3 Sed jezdce Těžiště těla koně nebo člověka je bod, ve kterém se promítá hmotnost těla (obr. 2). Umístění těžiště v těle není neměnné. Pokud se změní rozložení hmotnosti těla, těžiště se trochu posune jiným směrem. V tzv. základním anatomickém postoji (stoj spatný, paže podél těla, dlaně vpřed) se celkové těžiště těla nachází přibližně ve výši 2. křížového obratle, u žen je to asi o 1-2 % níže než u mužů (rozdílné rozměry pánve). U koně leží uprostřed těla v průsečíku roviny podélné vedené hranicí mezi spodní a střední třetinou hrudníku a roviny příčné vedené za chrupavkou mečovou. Jen správným sedem a vhodnou technikou jízdy může jezdec sledovat svým těžištěm těžiště koně a přispívat tak k jeho rovnováze i výkonnosti. Koně jsou natolik vnímaví, aby cítili a reagovali i na malé pohyby jezdcova těžiště. Různé jezdecké disciplíny jsou spojené s různým jezdeckým stylem. Rozložení rovnováhy těla drezurního jezdce a koně je velmi odlišná od rozložení rovnováhy dostihového jezdce a koně. Avšak oba dva typy jezdců zaujímají na koni bezpečnou a stabilní pozici, kdy je jejich těžiště v souladu s těžištěm koně. 22
Sed jezdce Je třeba si uvědomit, že sed je základem jezdeckého umění bez ohledu na stupeň výcviku a jezdeckou disciplínu. Mezi první povinnosti cvičitele patří naučit jezdce správně sedět na koni. Velmi důležité je, aby sed jezdce byl nezávislý na použití rukou při jízdě na koni. Charakteristika správného sedu jezdce: váha jezdce spočívá na obou sedacích kostech rovnoměrně rozložených po obou stranách nejhlubšího bodu posedlí, v kroku, klusu a ve cvalu (v plném sedu), při zastavení a couvání je trup jezdce téměř u kolmice, hlava jezdce je nesena vzpřímeně, volně a bez vystrkování brady, jezdec se dívá ve směru pohybu koně, lopatky musí být uvolněné, aby ramena jezdce mohla být spuštěna, hrudník je mírně vyklenut, paže jezdce jsou volné, pouze předloktím jsou lehce přiloženy k trupu, jezdec drží otěž zpravidla mezi malíkem a prsteníkem lehce sevřenou rukou v pěst (viz kapitola 2.1.4 Pomůcky jezdce), stehna jezdce jsou přiložena celou vnitřní plochou k sedlu, přiložením stehen k sedlu je dána i uzavřená poloha kolen jezdce, která jsou nízko umístěna, vždy měkce přiložena a bez křečovitého stisku fixována na sedle, holeně jezdce jsou ve stálém a lehkém dotyku s koněm a jsou přiložena na zadním okraji podbřišníku, tak aby jezdec při vzpřímeném sedu viděl špičku svého chodidla, ucho, rameno, kyčel a pata jezdce tvoří jednu souvislou přímku (obr. 3), Obrázek 3: Charakteristika správného sedu jezdce. 23
chodidla jezdce směřují špičkami poněkud od koně, třmeny leží na nejširší části podrážky, pata je prošlápnuta, jezdec se od začátku učí našlapovat do třmenů více na vnitřní straně třmenového můstku, spíše na palec než na malíček. Délka třmenů Systém výcviku v sedu klade u začínajícího jezdce důraz na znalost použití třmenů, která mu dodává pocit bezpečnosti a jistoty v sedle. Třmeny nesmějí být příliš dlouhé ani krátké. Řídí se tělesnou stavbou jezdce i koně, proto je cvičitel upravuje u každého jezdce zvlášť. Oba třmeny musí být stejně dlouhé. Nejčastější chyby v sedu jezdce: jezdec hledí pod nohy koně, sklání hlavu, hrbí záda, posouvá sedací kosti dozadu a zatěžuje hřbet koně v citlivé partii ledvin, křečovitě tiskne kolena k sedlu a stává se strnulým, tím nemůže na koně správně a účinně působit holeněmi, má příliš krátké třmeny a sedí v zadní části sedla a holeně má vysunuty kupředu, nemůže používat pobídek holeněmi, ruší koně v rovnováze (tzv. stolicovitý sed), má příliš dlouhé třmeny, proto nemůže sledovat pohyb koně a jeho holeně nemohou být ve stálém styku s tělem koně (tzv. vidlicový sed), vytahuje paty nahoru, tiskne silně lokty k trupu a výsledkem je vytahování ramen vzhůru, strnutí paže a omezení nezávislosti sedu na vedení koně, má ruce vysoko nad kohoutkem koně, takové držení otěží vyplývá z neuvolněného sedu a někdy i ze strachu. Lehký sed jezdce V lehkém sedu bude jezdec sedět vždy, když bude koni potřebovat uvolnit hřbet a krk, např. v terénu při vylézání svahů, při skákání, při cválání v terénu, atd. Nácvik lehkého sedu je velmi důležitý a je zařazen do výcviku hned poté, co si jezdec zvykne na pohyb koně v kroku a pochopí základ správného sedu v kroku. Zatímco v plném sedu váha jezdce spočívá v sedle a přímku tvoří ucho, rameno, kyčel, pata, tak v lehkém sedu tvoří přímku rameno, koleno a nejširší část chodidla (obr. 4). Váha se přemístí do kolen a především na chodidla, která našlápnou třmeny tak, že pata je hluboko pružně prošlápnutá 24