MASARYKOVA UNIVERZITA. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav českého jazyka Český jazyk a literatura Bc. Lucie Siverová Čeština na internetových diskuzních fórech Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: prof. PhDr. Marie Krčmová, CSc. 2014

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.... Podpis autora práce

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí magisterské diplomové práce prof. PhDr. Marii Krčmové, CSc., za její cenné rady, vstřícný přístup, podporu při psaní a také za trpělivost a ochotu při konzultacích. Ráda bych také poděkovala rodičům za jejich veškerou podporu nejen při psaní této práce, ale i po celou dobu studia, které si nesmírně váţím.

ANOTACE Tato magisterská diplomová práce se věnuje češtině na diskuzních fórech. Je rozdělena na dvě části teoretickou a praktickou. V teoretické části se věnuje spisovné češtině a jejím varietám, obecné a standardní češtině, konceptu minimální intervence a jeho způsobu přijetí odborníky. Práce se také soustředí na stylotvorné faktory, které mohou příspěvky na diskuzních fórech ovlivňovat. V praktické části se zaměřuje na analýzu a komparaci dvou tématicky rozdílných diskuzních fór, přičemţ z kaţdého fóra práce rozebírá dvě vzorové diskuze. KLÍČOVÁ SLOVA Spisovná čeština, obecná čeština, standard češtiny, koncept minimální intervence, diskuze, diskuzní fóra, stylotvorné faktory, čeština na internetu. ABSTRACT This diploma thesis deals with Czech language used on discussion forums and it is divided into two parts a theoretical and a practical one. The theoretical part deals with a literary language and its varieties, with common Czech and standard Czech. It also examines the concept of the minimal language intervention and how it is accepted among experts. The thesis is also focused on the stylistic factors which can affect posts on the discussion forums. The practical part of the thesis compares and analyzes two discussion forums while each of them is focused on a different topic. It analyzes two discussions as examples from each of the forums. KEY WORDS Literary Czech, common Czech, the standard of Czech language, the concept of minimal language intervention, discussion, discussion forums, stylistic factors, Czech language on the Internet.

OBSAH 1. ÚVOD 8 2. SOUČASNÁ ČESKÁ JAZYKOVÁ SITUACE. 10 2.1 Český národní jazyk a jeho variety. 12 2.2 Spisovná a standardní čeština. 15 2.2.1 Koncept minimální intervence. 16 2.2.2 Česká diglosie... 18 3. PROMĚNY MODERNÍ KOMUNIKACE. 20 3.1 Komunikační proces a jeho sloţky. 20 3.2 Elektronická komunikace 21 3.2.1 Internet jako prostředek elektronické komunikace 21 3.3 Moţnosti komunikace na internetu 22 3.3.1 Sociální sítě... 23 3.3.2 Elektronická pošta (e-mail). 23 3.3.3 Chat.. 24 3.3.4 Diskuzní fórum 24 4. ČEŠTINA NA INTERNETU (E čeština) 26 4.1 Netiketa 26 4.2 Nick.. 28 4.3 Emotikony... 29 4.4 Akronyma 30 4.5 Iterace... 31 5. MLUVENOST vs. PSANOST. 32 6. STYLOTVORNÉ FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ JAZYK DISKUZNÍCH FÓR... 34 6.1 Objektivní stylotvorné faktory... 35 6.1.1 Funkce komunikátu... 35 6.1.2 Forma komunikátu 35 6.1.3 Kód komunikace 36 6.1.4 Ráz komunikátu. 36 6.1.5 Místo a čas komunikace 37 6.1.6 Téma komunikátu.. 37

6.1.7 Adresáti komunikace. 37 6.1.8 Míra připravenosti komunikace 38 6.2 Subjektivní stylotvorné faktory.. 38 7. VÝBĚR VZORKŮ DISKUZNÍCH FÓR... 40 7.1 Metoda rozboru diskuzních fór.. 40 8. DISKUSNÍ FÓRUM Č. 1. 42 8.1 Rozbor D 1.. 42 8.1.1 Téma D 1. 43 8.1.2 Diskutéři D 1... 43 8.1.3 Vedení dialogu D1... 44 8.1.4 Grafická stránka D 1... 46 8.1.5 Jazyková analýza D 1.. 46 8.1.6 Pravopisná analýza D 1.. 48 8.1.7 Lexikální analýza D 1. 49 8.2 Rozbor D 2.. 53 8.2.1 Téma D 2. 53 8.2.2 Diskutéři D 2... 54 8.2.3 Vedení dialogu D 2.. 54 8.2.4 Grafická stránka D 2... 56 8.2.5 Jazyková analýza D 2.. 58 8.2.6 Pravopisná analýza D 2... 58 8.2.7 Lexikální analýza D 2.. 59 8.3 Zhodnocení diskuzního fóra č. 1. 61 9. DISKUSNÍ FÓRUM Č. 2. 63 9.1 Rozbor D 3... 64 9.1.1 Téma D 3.. 64 9.1.2 Diskutéři D 3 64 9.1.3 Vedení dialogu D 3.. 65 9.1.4 Grafická stránka D 3 67 9.1.5 Jazyková analýza D 3.. 68 9.1.6 Pravopisná analýza D 3.. 69 9.1.7 Lexikální analýza D 3.. 70 9.2 Rozbor D 4... 72 9.2.1 Téma D 4.. 72

9.2.2 Diskutéři D 4 73 9.2.3 Vedení dialogu D 4.. 74 9.2.4 Grafická stránka D 4... 74 9.2.5 Jazyková analýza D 4.. 75 9.2.6 Pravopisná analýza D 4... 76 9.2.7 Lexikální analýza D 4.. 76 9.3 Zhodnocení diskuzního fóra č. 2... 78 10. KOMPARATIVNÍ ANALÝZA DISKUZNÍCH FÓR Č. 1 A Č. 2.. 80 11. ZÁVĚR... 86 12. BIBLIOGRAFIE... 88 13. PŘÍLOHY.. 94 13.1 Článek a diskuze D 1 94 13.2 Článek a diskuze D 2. 102 13.3 Článek a diskuze D 3. 109 13.4 Článek a diskuze D 4. 120

1. ÚVOD Tato magisterská diplomová práce si klade za cíl analyzovat češtinu na vybraných internetových diskuzních fórech. Češtinou na internetu neboli E češtinou se zabývá jen málo studií a monografií, uceleně se jí věnuje jeden díl časopisu Čeština doma a ve světě 1, nicméně prací o češtině pouze na internetových diskuzních fórech je ještě méně. Inspirací pro tuto magisterskou práci nám byly publikace Evy Jandové Konverzace na www chatu 2 a Čeština na www chatu 3. V poslední jmenované publikaci se Eva Jandová zabývá diskuzními fóry jen okrajově, rozhodli jsme se proto provést podrobnější analýzu dvou vybraných internetových diskuzních fór. Práce je rozdělena na dvě části teoretickou a praktickou. V teoretické části se budeme věnovat současné jazykové situaci, pozici spisovného jazyka a obecné češtiny v rámci stratifikace českého jazyka. Zmíníme a vysvětlíme pojmy a termíny, které se týkají vztahu spisovné a obecné češtiny a také současné kodifikace, tedy termíny standard, česká diglosie a koncept minimální intervence. Zaměříme se také na elektronickou komunikaci a budeme se věnovat i diskuzním fórům po teoretické stránce a stylotvorným faktorům, které debatu na nich ovlivňují. Teoretická část nám bude východiskem pro zpracování části praktické. Pro tu jsme zvolili analýzu dvou kontrastujících diskuzních fór, z nichţ jsme vybrali pro podrobnější rozbor vţdy po dvou diskuzích, dohromady jsme tedy zkoumali čtyři diskuze. Na závěr rozboru obou diskuzních fór jsme provedli jejich komparaci, která spočívá v tom, ţe nejdříve představíme obecné rysy kaţdého diskuzního fóra a poté se budeme zabývat rozborem jeho dvou konkrétních diskuzí. Stejně budeme postupovat i u druhého fóra a následně obě diskuzní fóra porovnáme. Aby byla komparace co nejpřesnější, na obou diskuzních fórech jsme sledovali stejné rysy a znaky. Podrobnější metodu práce popisujeme na začátku praktické části naší práce. V teoretické části této práce si klademe několik otázek, na které budeme hledat odpovědi právě analýzou diskuzních fór. První otázka je, zda se po jazykové a lexikální stránce diskuzní fóra vzájemně liší a jaký vliv na to má diskutované téma. Dále nás zajímá, do jaké míry se na diskuzních fórech komunikuje spisovně, popř. nespisovně. V neposlední řadě se budeme zabývat tím, zda se na diskuzích, jakoţto psané veřejné komunikaci, objevují mluvenostní rysy. Stanovili jsme si také premisu, ţe jazyková i lexikální stránka diskuzního fóra č. 1 bude na vyšší úrovni, na prvním fóru se bude komunikovat, vzhledem k tématu 1 LIŠKOVÁ, M. Čeština na internetu. Čeština doma a ve světě, 14, 2005. 2 JANDOVÁ, E. Konverzace na www chatu. Ostrava: Ostravská univerzita, 2007. 3 JANDOVÁ, E., a kol. Čeština na WWW chatu. Ostrava: Ostravská univerzita, 2006. 8

český jazyk, spisovně a mluvenostní rysy se na něm budou projevovat minimálně. Na diskuzním fóru č. 2 předpokládáme spíše nespisovné vyjadřování se značným projevem emocí v lexikální i grafické stránce, opět tak usuzujeme vzhledem k diskutované tématice sport. Výše kladené otázky a předpoklady se budeme snaţit zodpovědět v závěru naší práce na základě zpracovaných analýz obou diskuzních fór a vzorků jejich diskuzí. Chtěli bychom také zmínit, ţe všechny ukázky z diskuzí uvádíme v jejich autentické podobě se všemi jejich jazykovými, pravopisnými, lexikálními i grafickými zvláštnostmi. 9

2. SOUČASNÁ ČESKÁ JAZYKOVÁ SITUACE V této kapitole se budeme věnovat současným aspektům české jazykové situace. Pro začátek povaţujeme za vhodné objasnit, co myslíme právě výrazem současná, protoţe, jak je známo, jazyk je jevem dynamickým, který se neustále mění a vyvíjí. Pojmem současná čeština Encyklopedický slovník češtiny označuje národní jazyk v období po 2. světové válce. 4 Kaţdý jazyk pochopitelně reaguje na aktuální situaci ve společnosti a také na situaci politickou. Pokud máme charakterizovat skutečně současný stav, musíme přihlédnout k tomu, v čem se liší od stavu dřívějšího (společensky a politicky odlišného), proto bychom se raději přiklonili k tomu, odlišovat současnou jazykovou situaci, na rozdíl od vymezení, které podal Encyklopedický slovník češtiny, od období polistopadového 5. Ačkoliv nemůţeme hledat ostrou hranici v jazykové situaci před listopadem 1989 a po něm, jisté změny společnosti se v jazyce skutečně odráţejí. Změny jsou nejnápadnější ve slovní zásobě. Máme na mysli zejména význam některých slov, které komunistický reţim přizpůsoboval své rétorice. Jako příklad můţeme uvést nejtypičtější slova pokroucená komunistickou ideologií lid, demokracie, nebo slova a slovní spojení, která naopak z běţné slovní zásoby vymizela, např. veřejná bezpečnost, soudruh, čest práci apod. Samozřejmě s nástupem demokratického reţimu a volného trhu se začala v češtině prosazovat slova, která byla dříve uţívána v jiném smyslu nebo se nevztahovala k politické situaci v bývalé ČSSR, např. podnikatel, burza apod. Další a velmi výraznou tendencí je přejímání cizích slov, která jsou adaptována do češtiny. Nejnápadnější je vliv angličtiny na českou slovní zásobu. Zdrojem, jehoţ prostřednictvím se šíří, jsou zejména masmédia, ale pochopitelně i uvolnění hranic a volný kontakt a komunikace s cizinci. Za moderní povaţujeme také uţívání afixoidů, konkrétně prefixoidů eko-, bio-, agro-, např. ekodruţstvo, ekosystém, biofarma, bionápoje, agrodruţstvo apod. a také sufixoidů -fobie, -fil, -man. Tyto a další projevy internacionalizace odráţejí nový ţivotní styl české společnosti. V polistopadovém období sledujeme také nárůst odborné terminologie, která souvisí s rozvojem a vývojem nových technologií. V českém jazyce se prosazuje i proces zvaný terminologizace, tj. proces přechodu lexikálních prostředků z běţné slovní zásoby do terminologické soustavy. Můţeme pozorovat i tendenci k intelektualizaci (racionalizaci) slovní zásoby, která je zapříčiněna vědecko-technickou revolucí. V běţné slovní zásobě mluvčích můţeme pozorovat expanzi kompozit i nárůst vícečlenných kompozit. Pozorujeme i 4 ŠLOSAR, D. Čeština současná. In: KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Lidové noviny, 2002, s. 89. 5 Stav po listopadové revoluci 1989 (pád komunistického reţimu). 10

větší výskyt víceslovných pojmenování, např. platební karta. Za zmínku stojí i změna některých původně relačních adjektiv na kvalifikační, např. sametová revoluce. Mezi nejdynamičtější slovní druhy patří substantiva, dále pak adjektiva a verba. Mezi stabilní slovní druhy řadíme pronomina, numera a prepozice. Lexikální stránku češtiny obohacují i tzv. neologismy, tj. lexikální jednotky, které se ve vztahu k existujícím jednotkám slovní zásoby současného jazyka vyznačují novostí, a to jak z hlediska vzniku, tak z hlediska funkce, a které také vznikají z potřeby pojmenovávat nové skutečnosti. Uţivatelé jazyka neologismy povaţují za relativně nová slova, která nejsou v běţné slovní zásobě zcela ustálena. Neologismy v češtině se zabývají např. lingvistky Olga Martincová 6, Darina Hradilová 7 nebo Markéta Ziková 8. Inovace se netýkají pouze lexikální stránky dnešní češtiny, ale také gramatické stavby a samozřejmě i slovotvorby. Jak uvádí František Daneš, jedná se zejména o hojné odvozování dokonavých sloves pomocí předpon, často od sloves přejatých (vlastně obouvidných); např.: dofinancovat, odfinancovat, profinancovat,. 9 Dále je velmi příznačný výskyt akronym. Nejedná se o jev zcela nový, nicméně jeho četnost v uţívání se v posledních letech neustále zvyšuje. Mnoho z nich se manifestuje ve vědě, podobně jako terminologizace, tedy snaha o exaktní vyjadřování. Nové termíny vznikají zejména v počítačové oblasti a obecně v technicky zaměřených oborech, coţ souvisí s dynamickým technickým vývojem. Co se týče české morfologie s přihlédnutím k veřejně psaným textům, můţeme sledovat příklon k obecné češtině a na druhé straně hyperkorektnost, tj. pouţívání domněle spisovných tvarů, které uţivatel jazyka povaţuje za spisovné. Dle Petra Sgalla musí hyperkorektní jev splňovat následující kritéria: a) musí být nespisovný, b) musí být analogicky vytvořen právě k jeho spisovné variantě, c) konkuruje tvaru spisovnému, tak tvaru běţné mluvy. 10 Jak jsme se jiţ v úvodu kapitoly zmínili, český jazyk je jazykem ţivým, a tudíţ dynamickým. Nelze tedy postihnout všechny jeho aktuální tendence. Cílem této kapitoly bylo spíše nastínit současný stav české jazykové situace. Toto teoretické poznání nám umoţní objasnit některé jazykové jevy, které budeme sledovat v praktické části naší práce. 6 MARTINCOVÁ, O., a kol. Nová slova v češtině: slovník neologismů, Praha, Academia, 2004. MARTINCOVÁ, O., a kol. Neologizmy v dnešní češtině. Praha, Academia, 2005. 7 HRADILOVÁ, D. Expresivní neologismy z hlediska slovotvorby. Bohemica Olomucensia, 2010, s. 17 26. 8 ZIKOVÁ, M. Substantivní neologismy a jejich parasystémový charakter. Naše řeč, 84, 2001, s. 81 89. 9 DANEŠ, F. Situace a celkový stav dnešní češtiny. In.: Daneš, F., a kol. (eds.). Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia, 1997, s. 22. 10 SGALL, P. Poznámka k pojmu hyperkorektnost. Naše Řeč, 89, 2006, s. 21 25. 11

2.1 Český národní jazyk a jeho variety Český jazyk patří do indoevropské jazykové rodiny, západoslovanské jazykové větve. Čeština se, podle strukturní typologie Vladimíra Skaličky 11, řadí mezi jazyky flektivní, coţ v praxi znamená, ţe gramatické funkce vyjadřuje koncovkami připojovanými ke kořenu nebo ke kmenu slova. Koncovka můţe vyjadřovat několik gramatických významů (casus, numerus, genus). Češtinou jako národním jazykem Čechů, Moravanů a Slezanů ţijících na historickém území českých zemí, ale také Čechů ţijících v zahraničí i češtinou a jejími varietami, jsme se jiţ zčásti věnovali v naší bakalářské práci 12. V naší magisterské diplomové práci toto téma propracujeme hlouběji. Čeština je jazykem ţivým a přirozeným, vyskytuje se v mnoha podobách útvarech či varietách které se odlišují nejen podle toho, kdy a kde se jich uţívá, ale i v lexiku a podobě gramatických morfů. Ţádný přirozený jazyk není jednotný, a tudíţ se diferencuje. Za vertikální členění (výstiţněji označenou jako stratifikaci, popř. rozvrstvení) lze označit diferenciaci sociální a funkční. Naopak za horizontální členění povaţujeme diferenciaci regionální. Přirozeně se tyto diferenciace navzájem prolínají. Rozlišujeme jazykové útvary spisovné, kam řadíme spisovnou češtinu včetně její hovorové podoby, dále pak jazykové útvary nespisovné, kam patří útvary vymezené teritoriálně a sociálně. Nejprestiţnějším útvarem českého jazyka je spisovná čeština, které se budeme detailněji věnovat v samostatné podkapitole 2.2 Spisovná a standardní čeština. Útvar, který obvykle slouţí k běţnému uţívání jazyka, je tzv. obecná čeština. Právě obecná čeština tvoří v západní části České republiky základ běţné mluvy. Na východě našeho území tvoří základ běţné mluvy nářečí a interdialekty moravské a slezské, ale samozřejmě i zde ovlivňuje obecná čeština běţnou mluvu, zejména ve větších městech. Někteří liberálně smýšlející lingvisté tvrdí, ţe obecná čeština je jiţ celonárodně rozšířená a prosazuje se na celém území našeho státu jako nepříznaková (mluvená) varieta, coţ by znamenalo, ţe obecná čeština je synonymum pro běţně mluvený jazyk, nikoli jen fakt, ţe tvoří pouze základ běţné mluvy. Toto tvrzení Jana Svobodová ve studii Útvary českého národního jazyka a fenomén spisovnosti popírá. skutečně na značné části území našeho státu by se běţně mluvený jazyk dal ztotoţnit s obecnou češtinou, nicméně stejně pravdivé je, ţe celkově vzato je takový běţně mluvený jazyk (běţná mluva) stále ještě pestrým konglomerátem různých kódů, a proto ho nelze přímočaře ztotoţnit výhradně s češtinou obecnou. 13 11 SKALIČKA, V. Typ češtiny. Praha: Slovanské nakladatelství, 1951. 12 SIVEROVÁ, L. Čeština dívčích blogů. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 13 SVOBODOVÁ, J. Útvary českého národního jazyka a fenomén spisovnosti. In: Svobodová, J., a kol. Fenomén spisovnosti v současné jazykové situaci. Ostrava: Ostravská univerzita, 2011, s. 16. 12

Marie Krčmová definuje obecnou češtinu, která vznikla na podkladu středočeského nářečí jako spontánní mluvený jazyk soukromé a poloveřejné komunikace, regionálně i sociálně příznakový, který se z opozice jedné z nestandardních forem češtiny dostává do jejího substandardu, niţšího standardu. 14 V odborné literatuře se můţeme setkat s tím, ţe se obecná čeština označuje termínem koiné (pův. interdialekt staré řečtiny, v české prostředí se termín chápe jako nespisovná podoba národního jazyka). Ve stati Termín obecná čeština a různost jeho chápání 15 Marie Krčmová rozlišuje aţ tři druhy obecné češtiny, a to češtinu obecnou I, která je charakteristická svojí interdialektičností, uţívanou spontánně v běţné denní komunikaci. Dále obecnou češtinu II ve funkci nesoukromé mluvy a nakonec obecnou češtinu III, která reprezentuje stylizovaný obraz mluvy v krásné literatuře. Hranice přechodu mezi spisovnou a obecnou češtinou není ostrá, ale spíše plynulá. Můţe docházet i tzv. střídání obou kódů nebo častěji k jejich míšení. Obecná čeština se manifestuje ve všech jazykových rovinách. Na rovině syntaktické jsou rysy obecné češtiny dány mluveností a spontánnosti komunikátu. Ve vztahu ke slovní zásobě ji reflektuje Slovník spisovné češtiny 16 i Slovník spisovného jazyka českého 17 pod zkratkou hovor., tj. hovorově. V oblasti tvoření slov vidíme tendence k univerbizaci, např. mikrovlnka, panelák. V jazykové rovině hláskoslovné a tvaroslovné se jako obecně české prvky označují ty, které odpovídají interdialektu Čech. Obecná čeština není kodifikována a je pro ni příznačné, ţe se vyvíjí rychleji neţ kodifikovaná čeština spisovná. Na druhou stranu mluvená forma spisovného jazyka má pravděpodobně nejblíţe právě k češtině obecné. Tvary obecné češtiny ovšem nejsou ničím niţším nebo vulgárním, ovšem v oficiálních projevech (písemných i mluvených) nejsou zcela vhodné. Obecná čeština má základ mezi tzv. interdialekty (nadnářečími), tedy nespisovnými útvary typickými pro větší regiony. Interdialekty jsou mezistupněm mezi dialekty a spisovnou češtinou. Interdialekty jsou obecně pokládány za nestabilizovaný útvar, ale předpokládá se u nich existence normy. Interdialekty představují poslední vývojové stadium tradičních teritoriálních dialektů. Dnes představují základ městské mluvy, zejména v oblasti Moravy a Slezska. Vyjdeme-li z tradiční typologie českých a moravských nářečí, můţeme rozlišit čtyři hlavní interdialekty: obecná čeština, obecná hanáčtina, obecná moravská slovenština, obecná 14 KRČMOVÁ, M. Obecná čeština. In: KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Lidové noviny, 2002, s. 81. 15 KRČMOVÁ, M. Termín obecná čeština a různost jeho chápání. In: HLADKÁ, Z; KARLÍK, P. (eds.). Čeština univerzália a specifika 2. Brno: MU. 16 MEJSTŘÍK, V., a kol. Slovník spisovné češtiny. Praha: Academia, 2010. 17 HAVRÁNEK, B., a kol. Slovník spisovného jazyka českého. Praha, Academia, 1989. 13

laština (slezština). Zatímco obecná čeština je poměrně stabilizovaná, u ostatních interdialektů se dají postihnout jen některé společné tendence. Teritoriálním dialektem máme na mysli geograficky vymezený nespisovný útvar národního jazyka. Jedná se o útvar se svébytnou strukturou a normou, omezený na neoficiální (soukromou) mluvenou komunikaci. Vědeckým studiem dialektů se zabývá vědní obor dialektologie. Na území České republiky rozlišujeme čtyři nářeční skupiny: a) česká nářeční skupina (sem můţeme zařadit i obecnou češtinu, kterou jsme však v naší práci určili jako interdialekt), b) středomoravská nářeční skupina (hanácká), c) východomoravská nářeční skupina (moravskoslovenská), d) slezská nářečí. Nářečí a interdialekty povaţujeme za strukturní útvary, zatímco za tzv. poloútvary pokládáme sociolekty, tj. argot, slang a profesní mluvu. Strukturní útvary mají ucelený systém prostředků jazykových rovin, zatímco poloútvary tento systém postrádají. Poloútvary mají pouze svá specifika, a to lexikální a frazeologická. gramatiku přebírají od útvarů uţívaných tam, kde tyto poloútvary fungují. 18 Poloútvary (nestrukturní útvary) se realizují pouze v rovině slovní zásoby, zatímco strukturní útvary mají celistvou jazykovou strukturu. Někdy jsou tyto tři sociolekty označovány jedním termínem, a to slangem, coţ ze sociolingvistického hlediska není pravda. Všechny tři vykazují jisté společné rysy (uţití v neoficiální komunikaci, sounáleţitost k určité skupině, vymezení se vůči okolí apod.), nicméně se některými dalšími rysy odlišují, a proto bychom je neměli označovat jedním společným termínem slang (zejména v sociolingvistickém pojetí). V následujícím shrnutí nalezneme zjednodušený přehled jazykových útvarů a poloútvarů s ohledem na komunikační sféry, jimţ slouţí: Jazykové útvary (strukturní) Spisovný jazyk celonárodní sféra, oficiální veřejná komunikace mluvená i psaná. Obecná čeština poloveřejná sféra, neoficiální poloveřejná komunikace především mluvená. Interdialekt regionální sféra, neoficiální poloveřejná/soukromá komunikace mluvená. Teritoriální dialekt regionální sféra, neoficiální soukromá komunikace mluvená. Jazykové poloútvary (nestrukturní) Profesní mluva jazykový úzus příslušníků stejného zaměstnání. Slang sociolekt určený ke komunikaci příslušníků stejné zájmové skupiny. Argot sociolekt slouţící ke komunikaci společensky neţádoucí sociální vrstvy. 18 ČECHOVÁ, M.; KRČMOVÁ, M.; MINÁŘOVÁ, E. Současná stylistika. Praha: LN, 2008, s. 59. 14

2.2 Spisovná a standardní čeština Spisovná čeština je jediným kodifikovaným útvarem národního jazyka, je tedy v hlavních rysech zaznamenána a uzákoněna v příslušných normativních a kodifikačních příručkách 19. V českém jazykovém prostředí je jako tzv. kodifikační orgán chápán Ústav pro jazyk český AV ČR (dále jen ÚJČ AV ČR). Ovšem jeho kodifikační pravomoc mu nikdy nebyla explicitně deklarována ţádným úředním dokumentem. Podle našeho mínění je poněkud problematické hovořit o ÚJČ AV ČR jako o úřadu s kodifikačními pravomocemi. Měli bychom ho chápat spíše jako tradiční kodifikační autoritu, která ale není oprávněna dodrţování kodifikace jakkoli vynucovat. Kodifikační pravomoc by neměla být vázána na samotnou instituci UJČ AV ČR, nýbrţ na její kodifikační produkci, např. Pravidla českého pravopisu 20. Spisovný jazyk má reprezentativní podobu a v soukromé komunikaci se uplatňuje spíše zřídka. Spisovná čeština se uţívá v oficiální komunikaci psané i mluvené formy a jsme jí schopni vyjádřit sdělení běţného charakteru i sloţitější odborné pojmy. Spisovná čeština není homogenní, je bohatě stylově, funkčně i regionálně rozvrstvena. Jádrem jsou prostředky stylově neutrální, vhodné pro jakýkoli typ textu. 21 Pochopitelně spisovná čeština není funkčně naprosto úplná, resp. ve společnosti neplní všechny komunikační funkce, např. funkci emocionální, protoţe spisovná čeština manifestuje spíše komunikační funkci intelektuální. Velkým kritikem termínu spisovná čeština a zároveň zastánce liberalizace jazyka je Václav Cvrček. Podle něj nebyla spisovná čeština nikdy uspokojivě definována. Není podle něj tedy dostatečně zřejmé, co spisovné je a co naopak není a na základě jakých kritérií se to dá zjistit. Termín spisovnost se váţe k preskriptivnímu pojetí jazyka a podle Václava Cvrčka se ho uţívá jako synonymum k jazykové správnosti. Naproti tomu nověji uţívaný termín standard označuje deskriptivní pojetí jazyka. Zachycuje tedy to, jak se skutečně mluví a píše. Za správné se v preskriptivním kontextu pokládá to, co je zapsáno jako spisovné v kodifikačních příručkách, tradičních gramatikách, slovnících a zvláště pravidlech pravopisu. Všechno ostatní je pak mylně vnímáno jako nesprávné, chybné, nevhodné. 22 Václav Cvrček raději namísto termínu spisovná čeština volí termín standard vztahuje se k tomu, jak se 19 Aktuální kodifikační a normativní příručky: Pravidla českého pravopisu (od verze z r. 1993); Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost: s Dodatkem MŠMT ČR (verze od roku 1994); Nový akademický slovník cizích slov: A-Ţ (verze z roku 2005). 20 Český pravopis je oficiálně kodifikován jiţ od roku 1902, přičemţ nejzásadnější změny pocházejí z let 1913, 1941, 1957 a poslední z roku 1993. 21 NEBESKÁ, I. Čeština spisovná. In: KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Lidové noviny, 2002, s. 91. 22 CVRČEK, V. a kol. Mluvnice současné češtiny. 1/ Jak se píše a jak se mluví. Praha: Karolinum, 2010, s. 23. 15

skutečně mluví a píše. 23 Zde můţeme namítat, ţe termín standard také nebyl dosud přesně definován, můţeme ho ovšem chápat jako jistý mezistupeň mezi spisovnou normou a jazykem běţně mluveným. Termín standard se uţívá zejména v anglosaských zemích. Podle Jany Svobodové se termín standard jeví ve srovnání s pojmem spisovný jako neutrální. 24 Naopak Zdeněk Starý vnímá spisovný jazyk a jazyk standardu jako synonyma 25. František Čermák tvrdí, ţe: přehnané snahy o autoritativní předepisování jednoho a káravé, úzkoprsé odmítání jiného v jazyce, známé z historie jako brusičství a při vymycování převzatých prvků i jak purismus, jsou stále v různém stupni dosti rozšířené. 26 Měli bychom si tedy zejména počínat tak, abychom volili takové jazykové prostředky, které jsou pro danou komunikační situaci vhodné a přiměřené. Jedná se o stylovou přiměřenost a adekvátnost vůči cíli komunikátů. Ovšem neměli bychom vnímat spisovnou a standardní češtinu jako synonymní výrazy a pro oficiální veřejnou komunikaci bychom měli uţívat vţdy češtiny spisovné. 2.2.1 Koncept minimální intervence S názory, které prosazují liberalizaci spisovného jazyka, resp. standardu, roste také další diskuze o tzv. konceptu minimální intervence (KMI), který prosazuje Václav Cvrček, k němuţ se hlásí i někteří další praţští lingvisté. KMI autor představil ve své publikaci Regulace jazyka a Koncept minimální intervence 27. Podle autora je Mluvnice současné češtiny 28 důkazem toho, ţe koncept minimální intervence je převeditelný do praxe. Autor také tvrdí, ţe tento koncept můţe nabídnout řešení současnému neutěšenému stavu. Zásadním principem konceptu minimální intervence je to, ţe kodifikace by měla čerpat z reprezentativních korpusů, a především minimalizovat tlak lingvistů na jazyk a přiblíţit tak jazykovou situaci co nejvíce stavu, který se blíţí jeho spontánní podobě. Podle něj je zapotřebí vytvořit takovou situaci, kde si uţivatel při výběru jazykového prostředku vybere takovou moţnost, kterou sám povaţuje za vhodnou. Prosazuje tedy rozmanitost v kodifikaci. Obáváme se ovšem toho, ţe vznikne mezi uţivateli jazyka zmatek vyvolaný nejistotou, který jazykový prostředek uţít. Značně problematicky vidíme vyuţití tohoto konceptu ve školství. Jako další problém shledáváme to, ţe ve své podstatě ţádný korpus nemůţe být 23 Tamtéţ. 24 SVOBODOVÁ, J. Útvary českého národního jazyka a fenomén spisovnosti. In: Svobodová, J., a kol. Fenomén spisovnosti v současné jazykové situaci. Ostrava: Ostravská univerzita, 2011, s. 13. 25 STARÝ, Z. Ve jménu funkce a intervence. Praha: Karlova univerzita, 1995, s. 35. 26 ČERMÁK, F. Jazyk a jazykověda. Přehled a slovníky. Praha: Karolinum, 2011, s. 85. 27 CVRČEK, V. Regulace jazyka a Koncept minimální intervence. Praha: Lidové noviny, 2008. 28 CVRČEK, V., a kol. Mluvnice současné češtiny. 1/ Jak se píše a jak se mluví. Praha: Karolinum, 2010. 16

absolutně reprezentativní, a to z jednoho prostého důvodu, ţe reflektuje pouze ty komunikáty, které jsou do něj vloţeny, čili ţádný korpus nemůţe pojmout všechny existující komunikáty. Z časové perspektivy se jedná o dlouhodobý proces, je téměř jisté, ţe intervenční tlak, tak jak o něm mluví Václav Cvrček, nepoleví s konstatováním několika lingvistů, ţe kodifikace (ze dne na den) přestává být preskriptivní, tak jak prosazuje koncept minimální intervence. Lingvisté, kteří zastávají liberalizaci v současné kodifikaci, mluví o tzv. nemluvnosti současné spisovné češtiny, jeţ se údajně opírá o zastaralou kodifikaci, která není přirozená, a tudíţ je nutné se ji mechanicky učit. To je údajně pro uţivatele jazyka nepřirozené, protoţe to neodráţí podobu jazyka, kterou skutečně uţívají. Tvrdí také, ţe tento stav v současné kodifikaci můţe mít za následek např. hyperkorekci. Naopak Jana Svobodová ve své studii ve sborníku Fenomén spisovnosti v současné jazykové situaci 29 tvrdí, ţe se nejedná o nekorektnost současné kodifikační normy, ale spíše o neznalost a nedostatečnou jazykovou kompetenci uţivatelů jazyka. Samozřejmě jsme si vědomi moţných trhlin v současné kodifikaci. I Marie Krčmová tvrdí, ţe meze spisovnosti jsou dány preskripcí opřenou ne zcela jasně vymezená a dobově proměnlivá kritéria spisovnosti, zatímco ţivé jazykové dění, typické i pro dialekty, se řídí normou utvářející se v řečových projevech omezeného komunikačního společenství, komunikujícího však bez vnějších jazykově normujících zásahů. 30 Milan Jelínek reagoval na liberalistické názory a připomínky Václava Cvrčka v časopise Naše řeč takto: Zdá se, ţe se podle Cvrčka jazykovědec dopouští velkého hříchu, jestli začne uţivatelům spisovného jazyka radit. Ale široká veřejnost rady od lingvistů čeká. 31 Je tedy otázkou do diskuze, zda lingvisté podávají své názory za striktně závazné či veřejnosti jen předkládají své získané znalosti. My se přikláníme k druhé variantě, lingvisté prezentují získané vědomosti a zejména vysvětlují problematické jazykové jevy (např. Internetová jazyková příručka) 32, záleţí pak jiţ na uţivatelích jazyka, do jaké míry se budou radami lingvistů řídit. V únoru 2014 vyšla nová publikace, a to Akademická jazyková příručka 33 od kolektivu autorů ÚJČ AV ČR, která reflektuje časté dotazy uţivatelů češtiny a zároveň vysvětluje, doplňuje a zpřesňuje nejen jiţ stávající pravidla českého pravopisu, ale zároveň se věnuje i tvarosloví. Tato publikace také získala doloţku MŠMT, která tuto publikaci řadí do 29 SVOBODOVÁ, J. Útvary českého národního jazyka a fenomén spisovnosti. In: SVOBODOVÁ, J., a kol. Fenomén spisovnosti v současné jazykové situaci. Ostrava: Ostravská univerzita, 2011. 30 KRČMOVÁ, M. Stratifikace současné češtiny, s. 2. [online], (cit. 16. 10. 2013). Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/lingvistica/art/krcmova/krc-012.pdf. 31 JELÍNEK, M. O kodifikaci spisovné češtiny. Naše řeč, 89, 2006, s. 31. 32 Internetová jazyková příručka [online]. Jazyková poradna ÚJČ AV ČR, v. v. i. (cit. 2. 2. 2014). Dostupné z: http://prirucka.ujc.cas.cz/. 33 PRAVDOVÁ, M.; SVOBODOVÁ, I. (eds.). Akademická jazyková příručka. Praha: Academia, 2014. 17

seznamu učebnic MŠMT, jeţ jsou schválené pro výuku na základních, středních a vyšších odborných školách ve znění školského zákona 472/2011 Sb. Ačkoliv koncept minimální intervence není zcela propracovaný a terminologicky zakotvený, určitě je podle našeho mínění podnětný pro další diskuzi o jazyku a jeho kultivaci, i kdyţ my zastáváme tradiční pojetí spisovného jazyka a jeho kodifikace. 2.2.2 Česká diglosie V českém prostředí (a nejen v něm) můţeme narazit na jev, který nazýváme diglosie. Obecně můţeme diglosii vysvětlit jako uţívání dvou jazyků v rámci jednoho území, ale s odlišnou sociální a kulturní funkcí. Diglosie se také vztahuje k problematice mezi psaností a mluveností. Důvod je jednoduchý, podle Františka Daneše uţivatelé češtiny v běţně mluvené komunikaci nepouţívají spisovný jazyk a stávají se tak dvojjazyčnými. 34 Jazykové situace tohoto typu analyzoval Charles Ferguson pod názvem diglosie v roce 1959. Samotný termín diglosie je ovšem mnohem starší a pochází ze starořečtiny. V české lingvistice termín diglosie začal uţívat František Daneš ve své stati Pojem spisovného jazyka v dnešních společenských podmínkách z roku 1988. Tento jev v českém prostředí rozhodně není novinkou. Diglosie má u svého zrodu často náboţenskou či etickou dimenzi, v českém případě šlo o národní obrození a o obnovení české státnosti uvnitř německy mluvící říše. 35 O diglosii v českém prostředí se vyjadřuje František Čermák jako o koexistenci niţší formy jazyka (obecná čeština) s vyšší formou jazyka (spisovná čeština), uţívaných pro různé cíle a funkce, jeţ mohou být pro mluvčí obtíţně srozumitelné. Česká situace s její spisovnou a obecnou češtinou, která je některými rysy podobná, je na hranici tohoto jevu. 36 My se domníváme, ţe toto vertikální rozvrstvení na vyšší a niţší formu jazyka není záleţitostí čistě jazykovou, ale je zde patrné i hledisko sociologické. Proto bychom raději nahradili místo rozdělení jazykových útvarů a poloútvarů na vysoké a nízké za veřejné a soukromé, formální a neformální, oficiální a neoficiální. Zatímco František Daneš vidí vztah mezi spisovnou češtinou a obecnou češtinou na hranici diglosie, Světla Čmejrková vidí diglosii právě mezi češtinou spisovnou a obecnou. Obecně termín diglosie na české prostředí aplikují spíše zahraniční lingvisté (Lew R. Micklesen, Charles Townsend, Neil Bermel a další). 34 DANEŠ, F. Situace a současný stav dnešní češtiny. In: DANEŠ, F., a kol. (eds.). Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia, 1997, s. 14. 35 BERMEL, N. O tzv. české diglosii v současném světě. Slovo a slovesnost, 71, 2010, s. 27. 36 ČERMÁK, F. Jazyk a jazykověda. Přehled a slovníky. Praha: Karolinum, 2011, s. 82. 18

Co se týče praktické stránky diglosie v současné české jazykové situaci, jasné hranice mezi útvary mizí, nahrazuje je šedá zóna smíšených a nejistých komunikačních funkcí. 37 Bermel hodnotí současnou českou jazykovou situaci jako postdiglotickou. V Čechách nelze mluvit o klasické diglosii, kde volba útvaru je jasně řízena povahou komunikační situace a v neposlední řadě i způsobem komunikace tedy zda je komunikace psaná či mluvená. V současné češtině uţivatelé prvky jazykových útvarů a poloútvarů kombinují (někdy i bez ohledu na komunikační situaci) a mohou tak vznikat texty jazykově hybridní či hyperkorektní. 37 BERMEL, N. O tzv. české diglosii v současném světě. Slovo a slovesnost, 71, 2010, s. 27. 19

3. PROMĚNY MODERNÍ KOMUNIKACE V následující kapitole se pokusíme postihnout proměny dnešní komunikace, která se čím dál častěji realizuje pomocí internetu. 3.1 Komunikační proces Podmínky komunikace jsou v kaţdé komunikační situaci jiné, a proto se badatelé v oblasti teorie komunikace snaţili definovat takové podmínky, které musí existovat v kaţdém mluvním aktu. Tento proces poznání a popisování začal v 1. polovině 20. století, kdy Claude Shannon navrhl první model komunikace. Obecně ho lze popsat jako: někdo někomu něco sděluje pomocí něčeho za určitých podmínek. Níţe jsme zpracovali zjednodušený model komunikace: Kontext Sdělení Mluvčí (emitor). Médium.... Posluchač (recipient) (Pisatel) Komunikační kanál (Čtenář) Kód Zjednodušené schéma zachycuje jednotlivé sloţky verbální komunikace. Mluvčí a posluchač si v běţné komunikaci role střídají. Mluvčí za pomocí kódu, který musí být znám všem účastníkům komunikace, zakóduje určité sdělení, tj. vlastní přenášenou informaci. Kódem se zde rozumějí prostředky a pravidla jejich uspořádání, tj. mluvená či psaná forma komunikace. 38 U emitora sledujeme záměr, se kterým komunikaci uskutečňuje. Musíme předpokládat to, ţe mluvčí promítá do svého sdělení vlastní zkušenosti a vědomosti a naopak recipient sdělení přijímá také na základě svých vlastních zkušeností a vědomostí, z čehoţ vyplývá, ţe přenášené sdělení, resp. jeho vlastní obsah, si můţe recipient vyloţit jinak, neţ jaký byl původní záměr emitora. Médium (neboli komunikační kanál) je fyzický nebo psychický kontakt mezi emitorem a recipientem, který celou komunikaci umoţňuje. Vznikneli na kanálu problém, mluvíme o tzv. komunikačním šumu. Ke kaţdé komunikaci musí existovat kontext, tedy společné penzum znalostí obou komunikantů. Rozlišujeme tři následující druhy kontextu: a) jazykový, b) situační, c) encyklopedický. Výše jsme naznačili fungování klasického komunikačního procesu. V dnešní době se komunikace proměňuje a prosazuje se moderní elektronická komunikace. V určitých ohledech 38 ČERMÁK, F. Jazyk a jazykověda. Přehled a slovníky. Praha: Karolinum, 2011, s. 19. 20

se elektronická komunikace od komunikace klasické liší (např. jiným druhem komunikačního kanálu), ale zásadní princip je stejný, a to předání informace (sdělení). Proto je potřebné uvědomit si, na jakých principech funguje komunikace klasická, abychom mohli pochopit odlišný styl komunikace elektronické. 3.2 Elektronická komunikace S technickým pokrokem se vytvářejí další způsoby komunikace. Zejména s rozvojem internetu prochází komunikace velkou proměnou. Moţnosti komunikace na internetu jsou rozmanité a budeme se jim věnovat v následujících podkapitolách. Elektronická komunikace je sice psaná, ale na rozdíl od běţně psané komunikace je dynamická, komunikanti na sebe mohou reagovat prakticky během okamţiku, podobně jako v komunikaci mluvené. Od komunikace mluvené se však ta elektronická liší způsobem projevu psaním. Elektronická komunikace je sice komunikací psanou, ovšem objevují se v ní mluvenostní rysy a zdaleka ne vţdy komunikanti na internetu uţívají spisovné češtiny, tak jak bývá v písemných projevech zvykem. Kdyţ píšeme, přidrţujeme se zpravidla spisovného jazyka, ale ne vţdy. Kdyţ mluvíme, vybíráme si mezi spisovnou češtinou a jinými varietami mluvené češtiny. 39 Jedná se o specifický způsob komunikace, kde komunikanti uţívají také specifických jazykových prostředků, ale pochopitelně i jazykových prostředků neutrálních. Na vybrané jazykové prostředky se v praktické části naší diplomové práce zaměříme, a to na základě rozboru a komparace dvou vybraných diskuzních fór. Elektronická komunikace mohla vzniknout díky rozvoji internetu a jeho nabízeným sluţbám, které se neustále vyvíjí a modernizují tak, aby uspokojily neustále zvyšující se poţadavky jeho uţivatelů. 3.2.1 Internet Slovo internet je kompozitum, které se skládá ze dvou částí. První je latinský prefix inter- (1. mezi-; 2. mezinárodní) 40 a druhou část tvoří anglické substantivum net (síť). Internet můţeme označit jako mezinárodní či globální síť, která umoţňuje propojit obrovské mnoţství nejrůznějších lokálních sítí a počítačů. 39 ČMEJRKOVÁ, S. Mluvenost a psanost a specifická jazyková situace češtiny. In: ČMEJRKOVÁ, S.; HOFFMANNOVÁ, J. Mluvená čeština: Hledání funkčního rozpětí. Praha: Academia, 2011, s. 41. 40 MEJSTŘÍK, V., a kol. Slovník spisovné češtiny. Praha: Academia, 2010. 21

Vůbec první počítačová síť pro výzkumné účely byla zapojena ve Velké Británii jiţ v roce 1968. Tato síť fungovala pouze v rámci jedné budovy, a tudíţ ji ještě nemůţeme označovat za síť globální. Za skutečně prvního opravdového předchůdce internetu je povaţována síť ARPANET, která ve své původní podobě byla spuštěna v roce 1969. O tři roky později jí bylo propojeno 37 počítačů. V roce 1987 vznikla síť NSFNet, která byla později přejmenována na síť Internet. Rádi bychom upozornili na moţnost dvojího psaní slova Internet/internet 41. Internet (psáno s počátečním velkým písmenem) označuje vlastní jméno Celosvětová informační a komunikační síť, naproti tomu internet (psáno s počátečním malým písmenem) označuje komunikační médium zaloţené na globální počítačové síti. V naší diplomové práci máme na mysli právě internet jako komunikační médium, a proto uţíváme variantu s malým počátečním písmenem. 3.3 Moţnosti psané komunikace na internetu Internet nabízí nespočet moţných způsobů komunikace, poskytuje totiţ široké spektrum sluţeb. Tou (podle nás) nejvýznamnější jsou webové stránky (neboli www stránky World Wide Web celosvětově rozsáhlá síť). První webová stránka byla spuštěna v roce 1991. Podle Evy Jandové představuje web systém stránek zveřejňovaných na síti na principu hypertextu. Uţivatel se mezi nimi pohybuje velmi snadno, s vyuţitím hypertextových odkazů. 42 Hypertext je druh nelineárního strukturování textu, který funguje na základě odkazů. Od spuštění první webové stránky uběhlo třiadvacet let a prošly mnoha inovacemi a změnami. Dnes webové stránky uţ neposkytují jen informace, ale jsou i zprostředkovatelem komunikace. Přímo z www stránek lze odeslat e-mail, chatovat nebo se vyjádřit na diskuzním fóru (jazykovou analýzu vybraných diskuzních fór zpracováváme v praktické části naší diplomové práce). Fenoménem poslední doby je komunikace na sociálních sítích. Komunikace na internetu se od ostatních typů komunikace odlišuje nejen svoji dynamikou, ale především anonymitou. Komunikanti nemusí zveřejňovat svoje pravé jméno, mohou vystupovat pod pseudonymem či nickem. S anonymitou souvisí i míra a přiměřenost obsahu internetových příspěvků, protoţe jak je všeobecně známo, lidé daleko častěji vyjadřují svoje kontroverzní názory pod záštitou neznámé totoţnosti. Jedinou moţností, jak se spolehlivě dopátrat internetové identity, která je ovšem odosobnělá, je IP adresa, ze které je příspěvek odeslán. 41 Zdroj heslo internet: MEJSTŘÍK, V., a kol. Slovník spisovné češtiny. Praha: Academia, 2010. 42 JANDOVÁ, E., a kol. Čeština na WWW chatu. Ostrava: Ostravská univerzita, 2006, s. 15. 22

Komunikovat na internetu můţeme také formou vizuální, audiovizuální či audio formou. Můţeme vyuţít mikrofonu či webové kamery nebo tyto způsoby kombinovat. Pro účely naší diplomové práce se budeme zabývat pouze formou psanou. 3.3.1 Sociální sítě Sociální sítě jsou novým komunikačním kanálem. Neslouţí pouze ke komunikaci (na sociálních sítích můţete sdílet fotografie, videa či hrát hry), nicméně pro záměry naší práce ponecháme ostatní funkce sociálních sítí stranou. Pomocí sociálních sítí komunikují lidé bez nutnosti fyzického kontaktu. Za první sociální síť se povaţuje Sixdegrees z roku 1997. Současnou nejpopulárnější sociální sítí je Facebook 43, který byl zaloţen roku 2004, původně jako síť pouze pro studenty Harvardovy univerzity, Markem Zuckerbergem. Nyní facebook slouţí jako komunikační médium nejen pro studenty jiţ zmíněné univerzity, ale všem zájemcům o tento společenský web. Podle údajů z října 2012 má Facebook jednu miliardu aktivních uţivatelů a je třetí nejnavštěvovanější webovou aplikací ve světě 44. Mezi další významné světové sociální sítě patří např. Twitter, MySpace, Linkedln, Instagram aj. V českém prostředí jsou oblíbené sociální sítě jako líbímseti.cz, spoluţáci.cz, lidé.cz aj. Z moţností, které internet pro komunikaci nabízí, nás zajímají následující formy elektronická pošta (e-mail), chat a diskuzní fórum. 3.3.2 Elektronická pošta (e-mail) Elektronická pošta je jednou z nejvyuţívanějších sluţeb na internetu. Kaţdý den putuje po světě kolem 200 miliard e-mailových zpráv. 45 První e-mail vznikl v roce 1971 jako experiment programátora Raye Tomlinsona. Podstatnou výhodou elektronické pošty oproti poště standardní je rychlost, s jakou komunikace probíhá. Pokud jsou oba účastníci komunikace (emitor i recipient viz kapitola 3.1 Komunikační proces) on-line, můţe vzájemná interakce mezi účastníky komunikace být prakticky okamţitá. 43 Dostupné z: https://www.facebook.com/. 44 Facebook [online]. Wikipedia. (cit. 9. 1. 2014). Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/facebook. 45 KASÍK, P. Před 40 lety poslal programátor první e-mail všech dob. Byl to nesmysl. [online]. (cit. 9. 1. 2014). Dostupné z: http://technet.idnes.cz/pred-40-lety-poslal-programator-prvni-e-mail-vsech-dob-byl-to-nesmysl-111- /sw_internet.aspx?c=a111011_125655_sw_internet_pka. 23

3.3.3 Chat Slovo chat pochází z anglického to chat (povídat si). Chatování je způsob komunikace na internetu mezi dvěma a více účastníky komunikace. V dnešní době se chat stal velmi populárním typem komunikace, kterému se věnuje několik zahraničních lingvistů, např. V. Thaler, F. Pixie, D. R. Parish aj. V českém jazykovém prostředí se uceleně komunikaci na chatu věnují dvě publikace Evy Jandové Čeština na www chatu 46 a Konverzace na www chatu 47. Eva Jandová definuje chat jako simultánní komunikace poměrně velkého mnoţství lidí, kteří se (on-line) přihlásili do některé z místností (chatroom, kanál) na jednom ze serverů, které tento typ komunikace umoţňují ( ). 48 Rozlišujeme dva základní typy chatu: a) Internet relay chat (IRC), b) webový chat. K realizaci komunikace na Internet relay chatu musí mít účastníci konverzace ve svých počítačích nainstalovaný speciální program. Jedná se o velmi podobný systém komunikace jako Instant messaging, který (stejně jako IRC) umoţňuje synchronní komunikaci zejména dvou komunikantů. Nejčastěji jde o komunikaci dvojice partnerů, takţe ji lze povaţovat za písemný protějšek telefonování. 49 Na rozdíl od IRC se webový chat realizuje v místnostech, tzv. chatrooms. Jedná se o komunikaci vícero osob. Uţivatelé chatu komunikují anonymně za pomocí přezdívky, tzv. nicku. Konverzační repliky jsou poměrně krátké, většinou nepřekračují délku jednoho řádku, coţ je průměrně čtyřicet znaků. Oproti komunikaci na sociálních sítích je chatování spíše na ústupu. Ubývá chatovacích místností i chatařů. 3.3.4 Diskuzní fórum Diskuzní fóra jsou velmi populární součástí internetové komunikace. Jedná se o tzv. asynchronní komunikaci tedy takovou komunikaci, kdy účastníci nemusí být připojeni k síti současně, ale mohou reagovat s odstupem času, na rozdíl od chatu, kde mluvíme o komunikaci synchronní. O tom, ţe diskuzní fóra jsou populární, svědčí i fakt, ţe po zadání hesla diskuzní fórum do internetového vyhledavače Google.cz 50, se nám nabídne 1 130 000 51 vyhledaných výsledků. 46 JANDOVÁ, E., a kol. Čeština na www chatu. Ostrava: Ostravská univerzita, 2006. 47 JANDOVÁ, E. Konverzace na www chatu. Ostrava: Ostravská univerzita, 2007. 48 JANDOVÁ, E., a kol. Čeština na www chatu. Ostrava: Ostravská univerzita, 2006, s. 18. 49 Tamtéţ, s. 20. 50 Google Česká republika. Dostupné z: https://www.google.cz/. 51 Informace dostupná z: https://www.google.cz/#q=diskusn%c3%ad+forum&start=10. (Cit. 13. 1. 2014). 24

Příspěvky účastníků diskuze jsou na příslušných diskuzních webových stránkách zobrazovány buď lineárně v časovém sledu (v pořadí, ve kterém dorazily na příslušný diskuzní server), nebo hierarchicky (reakce jsou řazeny k jednotlivým tématům a textovým příspěvkům jedná se o tzv. větvení diskuze). Jednotlivé příspěvky mají zpravidla omezený počet znaků (cca dva tisíce znaků), pokud chce účastník diskuze uveřejnit text delší neţ je povolený limit, musí jej rozdělit a publikovat příspěvek postupně. Někteří účastníci diskuzních fór vystupují pod svým jménem, ovšem většina z nich skrývá svoji identitu pod tzv. nickem (nicky se zabývá samostatná podkapitola naší práce 4.3). Komunikace na diskuzních fórech probíhá různými způsoby, mohou komunikovat jen dva účastníci diskuze, většinou se však k příspěvkům vyjadřuje větší mnoţství komunikantů. Diskuzní fórum patří do jednoho z mnoha typů internetových diskuzí (diskuze ke stránce či článku, typ diskuze otázky a odpovědi, guestbook). Na diskuzním fóru se účastníci komunikace vyjadřují k určitému tématu nikoliv pouze k jednomu článku nebo otázce, jak se děje u ostatních internetových diskuzí. Diskuze na fórech můţe probíhat i řízeně, tedy prostřednictvím moderátora. Úkolem moderátora je i provádění cenzury neţádoucích příspěvků. Obvykle nejsou trpěny protizákonné, extrémně vulgární nebo jinak neţádoucí příspěvky. Je-li diskuse vymezena tématem, neţádoucí jsou rovněţ tzv. příspěvky off topic, tedy netýkající se původního tématu. Záleţí však na míře a způsobu moderování, zda nevhodné příspěvky jsou mazány. 52 Dojde-li ke konfliktu na fóru nebo ostré výměně názorů, která přeroste v hádku, mluvíme o tzv. flame war. Termín pochází z anglické počítačové komunikace a v českém prostředí zatím nemá ustálený ekvivalent (volně můţeme přeloţit jako ohnivá diskuze). Záměrné zaplňování diskuze nevhodným, nesouvisejícím nebo nesmyslným obsahem se nazývá tapetování. 52 Internetová diskuse. Wikipedie. [online]. (Cit. 13.1. 2014). Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/internetov%c3%a1_diskuse. 25

4. ČEŠTINA NA INTERNETU (E čeština) Jak jsme jiţ naznačili v předchozích kapitolách, komunikace na internetu se od ostatních komunikačních situací liší. Je tomu tak i v oblasti jazykové. Komunikanti na internetu uţívají vedle neutrálních i specifické jazykové prostředky, včetně rozmanitých sémiotických inovací. Jelikoţ v internetové komunikaci (jak jsme jiţ napsali v předchozí kapitole, máme na mysli psanou elektronickou komunikaci) chybí zvukový kanál, nahrazuje ho kanál vizuální. V elektronické komunikaci se ustálily jisté prvky, které nahrazují prostředky jednak prozodické, jednak neverbální a paraverbální. V následujících podkapitolách se těmto jazykovým i mimojazykovým prostředkům budeme podrobněji věnovat. Všechny tyto prostředky můţeme shrnout pod nový termín E čeština. Studium E češtiny nemá jen důvody sémantické, sociolingvistické a psycholingvistické, ale zejména ty jazykové, protoţe vývoj počítačové komunikace obsahuje potenciál jazykové změny ve společnosti, kterou je potřeba postihnout. Jak jsme se jiţ několikrát zmínili, čeština na internetu má svá specifika v uţití jazykových i výrazových prostředků, ale i prostředků mimojazykových, kterým se po stránce teoretické budeme věnovat v následujících podkapitolách. 4.1 Netiketa Stejně jako v jiných druzích komunikace, existuje soubor morálních a zákonných pravidel i v komunikaci internetové. V jiných druzích komunikace říkáme souboru pravidel slušného chování a vyjadřování etiketa, v internetové komunikaci hovoříme o tzv. netiketě. Slovo netiketa je sloţené z anglického net, tedy síť, a etiketa čili pravidla slušného chování. Zaměříme-li se na netiketu diskuzních fór, je zapotřebí mít na paměti, ţe na nich nejde jen o to sdělit svůj názor, webová diskuzní fóra mohou být také zdrojem důleţitých informací a nových poznatků a vysvětlení, proto je také potřeba zachovat určitý typ chování, aby se zejména odborná diskuzní fóra nestala jen směsicí nesmyslných a neuţitečných příspěvků. Vzhledem k tomu, ţe ještě o tomto tématu neexistuje dostatek odborné literatury a v ţádné sekundární literatuře nenalezneme ucelený přehled vhodného chování a komunikování na internetu, vyuţili jsme pro účely naší práce internetové encyklopedie Wikipedie, která je přístupná všem uţivatelům internetu, a tudíţ i přispěvovatelům na diskuzních fórech, kteří si mohou touto cestou ověřit, zda je jejich chování a způsob komunikace na diskuzních fórech přípustný či nikoliv. 26