de HAVILLAND MOSQUITO Robert Jackson Obsah Životní data letounu Mosquito 4 1. kapitola DH 98 Mosquito: 5 Prototypy a vývoj 2. kapitola V boji: 21 Operace letounů Mosquito 3. kapitola Konstruktéři a esa: 37 Muži okolo Mossie 4. kapitola Schopnosti: 53 Víceúčelový bojový letoun 5. kapitola Verze a varianty: 69 Významná letadla a pováleční uživatelé Dodatky 1. Technické údaje 87 2. Výzbroj letounu Mosquito 3. Výroba letounu Mosquito 4. Muzejní a přeživší letouny 5. Modely letounu Mosquito 6. Knihy o letounu Mosquito Rejstřík 96
OPERACE LETOUNŮ MOSQUITO První sériové noční stíhací letouny Mosquito NF.Mk.II byly Královskému letectvu dodány v únoru a březnu 1942. Od července 1942 se Mosquita této verze používala i k narušitelským výpadům nad okupované území; průkopníkem tohoto nasazení byla 23. peruť. Ve stejné roli tato jednotka později operovala i z Malty. (via Phil Jarrett) Při pohledu do kabiny letounu Mosquito NF.Mk.II je dobře vidět umístění přístrojů radaru AI.Mk.IV a také katodová trubice (obrazovka) tohoto radiolokátoru úplně napravo. To, že operátor radaru seděl hned vedle pilota, a ne až daleko od něj, výrazně zjednodušilo komunikaci mezi oběma členy osádky a jistě napomohlo i vyšší úspěšnosti stíhání podle radaru. (via Phil Jarrett) ly až do 14. ledna 1945 a KG 53 při nich přišla o 77 letadel, jednačtyřicet z nich přitom v důsledku operačního nasazení. Noční narušitelé Noční stíhací perutě Královského letectva počátkem roku 1943 postupně přešly z defenzivy do ofenzivy. Mosquita se svým dlouhým doletem a silnou výzbrojí, kterou tvořily čtyři dvacetimilimetrové kanony, se jevila kromě obranných úkolů jako ideální pro noční útoky proti nepřátelským cílům na pevnině. Pro tyto narušitelské výpravy, v angličtině se pro ně používá termín Intruder, nad nepřátelské území byla Mosquita (týkalo se to ale i Beaufigterů) zbavena svých radarů AI a místo nich dostala zařízení známé jako Serrate (vyvinula ho společnost Telecommunications Research Establishment). Za pomoci tohoto zařízení a speciálního naváděcího letounu mohli Britové sledovat nepřátelské radary a zaměřit se podle nich na cíl na německé letouny, jež tyto radiolokátory používaly. Toto zařízení mělo dosah okolo padesáti mil (80 kilometrů) a 141. peruť ho poprvé bojově použila v červnu 1943; v následujících třech měsících díky němu dosáhla 23 sestřelů. Ke konci roku 1943 byly převeleny tři perutě Mosquit 141., 169. a 239. z pravomoci Velitelství stíhacího letectva RAF ke 100. skupině určené pro provádění radioelektronického boje v rámci podpory bombardovacího letectva. Osádky Mosquit ze 169. a 239. perutě ale neměly žádné zkušenosti se systémem Serrate a jejich stroje verze NF.Mk.II již byly značně opotřebované. Z toho vyplynula poměrně krátká doba bojového nasazení těchto perutí, poté jejich letouny postupně prošly rekonstrukcí, v rámci níž dostaly nové motory Rolls-Royce Merlin 22. Za první tři měsíce operační činnosti tyto tři perutě dosáhly pouhých jednatřiceti sestřelů a poškození nepřátelských letadel. V březnu 1944 byly stíhací síly 100. skupiny zvýrazněny začleněním 515. perutě, jež nejprve užívala letouny Beaufighter, poté Mosquita FB.Mk.VI. Ani tato jednotka ale nikdy předtím systém Serrate nepoužívala. Nepřátelská protiopatření Vrchní velitel Velitelství bombardovacího letectva A/C/M Sir Arthur Harris vyvíjel v prvních týdnech roku 1944 maximální úsilí ve snaze přesvědčit štáb letectva, aby pro 100. skupinu uvolnil co největší množství nočních stíhacích perutí a aby dal dalšímu posilování této speciální skupiny bombardovacího letectva co nejvyšší prioritu. V dubnu se obrátil ostrým dopisem na zástupce velitele leteckého štábu a požadoval převedení minimálně deseti stíhacích perutí ke 100. skupině, ale na poradě na Ministerstvu letectví, která proběhla dvacátého téhož měsíců, bylo rozhodnuto, že Harris dostane pouze dvě nové perutě 85. a 157., obě vyzbrojené letouny Mosquito. Tak malé posily pochopitelně účinnost nočního stíhacího letectva 100. skupiny příliš zefektivnit nemohly. Jedním z velkých problémů bylo i to, že letouny Mosquito vybavené nejnovějšími typy radarů AI.Mk.VII a Mk.VIII nesměly operovat nad územím obsazeným nepřítelem a že proti Mosquitům používajícím starší radary typu Mk.IV, které tvořily větší část výzbroje nočních stíhacích sil 100. skupiny, se nepřítel naučil účinně bojovat. A aby bylo ještě hůř, v tahu byla i použitelnost systému Serrate. Němci totiž začali postupně nahrazovat původní radary typu Lichtenstein novými typy SN-2, které pracovaly v pásmech, v nichž je systém Serrate nebyl schopen zachytit. Tento vývoj pochopitelně osádky nočních stíhaček značně frustroval. V červnu 1944 se tak například při sto čtyřiceti bojových vzletech podařilo sestřelit jediný nepřátelský letoun. Situace se měla zlepšit až koncem roku 1944, kdy bylo i Mosquitům používajícím poslední typy radarů AI umožněno operovat přímo nad nepřítelem obsazeným územím a kdy začal původní systém Serrate Mk.I nahrazovat jeho modernější nástupce Mk.IV. Určité množství britských nočních stíhaček navíc dostalo i nový systém známý pod jménem Perfectos. Ten byl schopen vytvářet pulz, který aktivoval německé systémy identifikace vlastních letadel (tzv. systém IFF, tedy Identification Friend/Foe, čili identifikace přítel/nepřítel). Podle zachyceného signálu se pak noční stíhací Mosquita mohla na nalezené cíle zaměřit. Navzdory tomu všemu se stíhací síly 100. skupiny nikdy nestaly opravdu účinným prostředkem pro boj proti nepřátelským nočním stíhačkám, což měl být jejich hlavní úkol. Kromě již zmíněných problémů s výzbrojí a výstrojí totiž osádky jednotlivých Mosquit musely čelit svazujícímu pocitu nebezpečí z operování daleko nad nepřátelským územím, přičemž každé letadlo zde bojovalo jako jedinec, který se nemůže spolehnout na pomoc ani podporu nikoho jiného. Aby mohla být navíc taktika nasazení britských nočních stíhaček účinná, musela by se Mosquita vypořádat s nepřátelskými stíhacími letouny ještě předtím, než by nad cíl dorazily vlastní bombardéry. Jakmile se totiž německé stíhačky dostaly dovnitř britských bombardovacích svazů, 22 23
KONSTRUKTÉŘI A ESA Výškové Mosquito NF.Mk.XV bylo vybaveno dvojstupňovými motory Merlin, radarem AI.Mk.VIII a prodlouženými křídly. Patnáctky používala jedině 85. peruť, a to od března do srpna 1943, kdy působila především na základně West Malling. Celkem vznikla přestavbou z B.Mk.IV pouze čtyři letadla tohoto typu. (via Phil Jarrett) pokoušely napadat spojenecké pozemní jednotky v Normandii, oněch čtyř sestřelů z 29. července pak dosáhl během pouhých dvaceti minut. Jinou osádkou nočního stíhacího/ narušitelského letounu Mosquito, která dosáhla mimořádných úspěchů, byla dvojice F/L James Benson a navigátor S/L Lewis Brandon ze 157. perutě. Společně zničili sedm nepřátelských letadel jistě, další velký počet letounů zničili nebo poškodili alespoň pravděpodobně; v létě 1944 si pak na své konto připsali i šest létajících pum V-1. V noci z 11. na 12. září 1944, v době, kdy celá peruť působila v rámci 100. skupiny určené na podporu bombardovacích operací, se svým Mosquitem prolétávali nad ostrovem Seeland jihovýchodně od pobřeží Dánska, když Brandon zaregistroval radarové vysílání nepřátelské noční stíhačky. O pár minut později se mu s podezřelým letounem podařilo navázat kontakt, takže na něj mohl Bensona navést. Proti světlému nebi bylo brzy jasné, že britská osádka má tu čest s Junkersem Ju 188, který v širokých kruzích zřejmě kroužil okolo německého rádiového majáku. Benson se ke stoosmaosmdesátce přiblížil zezadu a poté zahájil palbu, přičemž mohl sledovat, jak dvacetimilimetrové šrapnely exploduji na kořenu pravého křídla německé noční stíhačky. Stoosmaosmdesátka rychle ztratila rychlost a její motor na pravém křídle vzplanul. Benson musel prudce přitáhnout řízení, aby se s německým letadlem nesrazil. Naposledy viděl Ju 188, jak směřuje k zemi v plamenech, pak ho však ztratil z dohledu. V tom okamžiku ho ale Brandon upozornil na další kontakt. Byl to druhý Ju 188, jehož osádka zřejmě byla na nočním stíhacím výletu poprvé. Benson se rychle přiblížil a vypálil na Junkers dvouvteřinovou dávku; jasné plameny zahalily zadní část proražené palivové nádrže německého stroje, který začal padat směrem k dánskému pobřeží, přičemž z něj odpadávalo velké množství trosek. Mosquito muselo proletět oblakem kouře a úlomků žhavého kovu, který se vznášel za padajícím Junkersem. Po návratu na základnu Britové zjistili, že jejich Mosquito je začouzené kouřem z hořícího oleje a poškrábané kovovými střepinami ze zničeného německého letounu. Heinkelův noční pták V posledních měsících války se osádky letounů Mosquito začaly setkávat s novou hrozbou velmi výkonnou německou noční stíhačkou Heinkel He 219 Uhu (výr), jehož prototyp byl zalétán v listopadu 1942 po mnoha měsících odkladu způsobených totálním nezájmem německého Ministerstva letectví o tento typ. V dubnu 1943 bylo konečně objednáno tři sta letounů; Luftwaffe jich požadovala dokonce dva tisíce, do konce války se jich však podařilo dokončit pouze dvě stě de- Pěkná studie letounu Mosquito B.Mk.IV DZ313 zachyceného v říjnu 1942 nad jižní Anglií. O několik dní později se tento snímek objevil v britských ranících, čímž byly informace o tomto typu oficiálně uvolněny pro veřejnost. (via Phil Jarrett) Srovnání protivníků Heinkel He 219 Osádka: 2 Pohonné jednotky: 2 dvanáctiválcový řadový motor DB 603G s válci uspořádanými do obráceného V o výkonu 1900 koní Maximální rychlost: 670 kilometrů za hodinu Standardní dostup: 12 700 metrů Maximální dolet: 2000 kilometrů Rozpětí: 18,50 metru Délka: 15,54 metru Výška: 4,10 metru Hmotnost: 15 300 kilogramů (prázdného letounu) Výzbroj: 2 30mm kanon v kořenech křídel; 2 30mm a 2 20mm kanon ve spodním střeleckém výstupku a 2 30mm kanon zaměřený šikmo nahoru v zadní části trupu vadesát čtyři. Německý typ nesl hrozivou kanonovou výzbroj a byl vybaven nejnovějšími typy radarů; pokud by se dostal k německým nočním stíhacím letům v dostatečném počtu, mohl pro svazy letounů britského Velitelství bombardovacího letectva představovat doslova katastrofu. Tento německý typ byl svými výkony minimálně srovnatelný s letounem Mosquito, což se o žádném jiném německém nočním stíhacím typu říct nedalo, takže by představoval velkou hrozbu i pro noční narušitelské výpravy britských stíhacích bombardérů. V počátečním období svého limitovaného nasazení však He 219 pronásledovala řada technických nedostatků a závad. Čeho by tento typ mohl dosáhnout, to nejlépe ukázal v noci z 11. na 12. června 1943 Maj. Werner Streib z německé jednotky I./NJG 1. Při zkušebním letu na předsériovém He 219, k němuž startoval ze základny ve Venlo, se mu podařilo se vmísit do britského Mosquito FB.Mk.VI Osádka: 2 Pohonné jednotky: 2 dvanáctiválcový řadový motor Merlin 21 nebo 23 s válci uspořádanými do V o výkonu 1480 koní Maximální rychlost: 595 kilometrů za hodinu Standardní dostup: 10 515 metrů Maximální dolet: 2744 kilometrů Rozpětí: 16,51 metru Délka: 13,08 metru Výška: 5,31 metru Hmotnost: 9072 kilogramů (prázdného letounu) Výzbroj: 4 20mm kanon a 4 7,7mm kulomet v přídi, navíc možnost přepravy nákladu (v pumovnici i na vnějších závěsnících) pumy, rakety nebo přídavné nádrže až do hmotnosti 907 kilogramů 44 45
VERZE A VARIANTY Mosquito B.Mk.IV DK290 s pumovnicí upravenou pro přepravu dvou protilodních pum-min Highball. Tyto zbraně byly určeny proti velkým německým plavidlům, jako byl například Tirpitz, nakonec však bylo rozhodnuto vyslat 618. peruť vycvičenou v jejich používání do Tichomoří. Zde byly problémy s tím, že operace v dané oblasti vedlo Námořnictvo USA. Navíc do dubna 1945 už byly potopeny skoro všechny japonské velké lodě. (via Phil Jarrett) ale peruti konečně podařilo s novými zbraněmi uspět. V průběhu tohoto měsíce totiž její osádky svrhly již padesát pum Highball a poprvé se podařilo svrhnout z jednoho letounu obě pumy. Poprvé byla také úspěšně zničena cílová loď. Výcvik pokračoval po celé léto 1944 a v září tohoto roku byla 618. peruť připravena, když při závěrečných zkouškách na jezeře Loch Striven osádky dokázaly pumami o celkové hmotnosti 1250 liber (567 kilogramů), roztáčenými rychlostí 1000 otáček za minutu, shazovanými z výšky 50 stop (15,2 metru) a při rychlosti 365 mil za hodinu (587 kilometrů za hodinu) zasahovat cíl vzdálený 1600 stop (488 metrů). V té době bylo ale rozhodnuto, že místem skutečného bojového nasazení 618. perutě se stane Pacifik, kde budou její Mosquita nasazena proti Japoncům. Peruť se proto na konci října přesunula na palubách doprovodných letadlových lodí HMS Striker a HMS Fencer do Austrálie. Pumy Highball, nyní familiárně nazývané Johnnie Walker, se ale nakonec bojového nasazení nikdy nedočkaly, a to především proto, že Britové a Američané se nedokázali dohodnout, jakým způsobem 618. peruť začlenit do americké koncepce války v Tichomoří. Peruť byla v červnu 1945 rozpuštěna a její pumy Highball sešrotovány. Pozoruhodná Mosquita S největší pravděpodobností se nejúspěšnějším stíhacím Mosquitem stal letoun verze NF.Mk.XIII MM466 z 488. perutě, na němž osádka ve složení F/L G. E. Jameson a F/O A. N. Crookes létala v červenci 1944 nad normandským předmostím, kde se jim při jedné hlídce podařilo během dvaceti minut sestřelit čtyři nepřátelská letadla. Další letoun na tomto Mosquitu sestřelil 3. srpna F/L P. F. Hall. V listopadu 1944 převzala MM466 do svých služeb 409. peruť, jejíž osádka ve složení F/O R. E. Britten a F/L L. E. Fownes na něm 27. prosince zničila dva letouny Ju 88. Další pilot, F/O M. G. Kent, na MM466 v lednu a únoru 1945 sestřelil další dva Ju 88. Jedenácté a poslední vítězství si Mosquito MM466 na své konto připsalo 21. března 1945, kdy Britten a Fownes sestřelili nad Porúřím Messerschmitt Bf 110. Mosquito MM466 absolvovalo poslední válečný let večer 2. května 1945. Ze služby bylo vyřazeno 10. září téhož roku. Tři Mosquita dosáhla podle analýz nachlup stejného výkonu, když každé z nich zničilo šest nepřátelských strojů. Prvním bylo Mosquito NF.Mk. XVII HK286 RX-A ze 456. perutě, která tento letoun dostala 29. ledna 1944. V noci z 24. na 25. března na něm letěla Na snímku je Mosquito PR.Mk.XVI, NS777; letouny této verze byly shodné se stroji typu B.Mk.XVI, pouze v pumovnici přepravovaly místo pum kamery. Vyfotografovaný letoun, nesoucí standardní kamufláž průzkumnickou modří, byl postaven v Hatfieldu. Vzhledem k černým a bílým invazním pruhům, jež Spojenci používali v období invaze do Francie, je jasné, že snímek byl pořízen v roce 1944. (via Chris Bishop) osádka ve složení pilot W/C K. M. Hampshire, DSO, a navigátor F/O T. Condon a nad sussexským Arundelem si připsala na své konto Junkers Ju 88A-4 z 6./KG 6. Tatáž osádka zničila v noci z 27. na 28. března dva Ju 88 z formace, která se pokoušela napadnout Bristol. Dvacátého druhého května si tato dvojice připsala Ju 88 u Portsmouthu a v noci z 5. na 6. června, tedy z doby, kdy se již k normandskému pobřeží blížila invazní flotila, tato osádka sestřelila u Cherbourgu Heinkel He 177. Posledním úspěchem dvojice Hampshire/Condon na HK 286 se v noci z 12. na 13. června 1944 stal Ju 88, který osádka sestřelila nad Caenským zálivem. Celkem tak tato dvojice dosáhla šesti jistých a jednoho pravděpodobného sestřelu (Dornier Do 217 nárokovaný v noci z 28. na 29. dubna). Další dvě Mosquita s totožným skóre šesti sestřelů byla verze NF.Mk.XIX MM671 a TA404. První z nich bylo dodáno 157. peruti, která ho používala jako RS-C, dne 27. května 1944 a v noci ze 14. na 15. června na něm zaznamenala první sestřel Ju 88 u Juvincourtu poblíž Remeše. Druhý letoun tento stroj sestřelil hned následující noci u Creilu. V noci z 3. na 4. srpna jeho osádka zničila létající bombu V-1, ale tento úspěch není započítán do seznamu letadel sestřelených letounem MM671. Všechna čtyři zbývající vítězství toto Mosquito dobylo v prosinci 1944 Ju 88 čtvrtého, Bf 110 a Ju 88 dvanáctého a další Ju 88 dvacátého čtvrtého. Tento poslední sestřel byl dosažen po dlouhém stíhání od prostoru Bonnu až po Kolín nad Rýnem. Mosquito NF.Mk.XIX, TA404, RS-K, bylo 157. peruti dodáno 17. září 1944 a na první bojový let letělo jako hloubkový narušitel směrem ke Grove v noci ze 4. na 5. října. Bojový účet letounu nakonec tvořily následující úspěchy Ju 88 severně od Mannheimu 19. října, Bf 110 šestého listopadu, Ju 88 dvacátého druhého prosince, další letoun téhož typu hned následující noci a o další noc později dva Bf 110. Mosquito TA404 se nevrátilo z narušitelského náletu na Kamen v noci ze 3. na 4. března 1945. Dvě Mosquita, NF.Mk.II W4097 a NF.Mk.XIII MM517, dosáhla pěti sestřelů. Letoun W4097 sloužil u 151. a 239. perutě, MM517 pak u 604. a 409. perutě. 72 73
Mosquito PR.Mk.XVI 653. bombardovací peruť 25. bombardovací skupina 325. fotoprůzkumné křídlo základna RAF Watton, 1944 Mosquito PR.Mk.IV Švýcarská armáda (původně DK310 z 1. PRU Královského letectva; letoun 24. srpna 1942 nouzově přistál ve Švýcarsku) Mosquito PR.Mk.XVI Izraelské vojenské letectvo Suez, 1956 Mosquito PR.Mk.IV 81. peruť Dálněvýchodního letectva 1949 Mosquito FB.Mk.XVIII Tse-tse 248. peruť 1944 Mosquito TR.Mk.33 (Sea Mosquito) 771. peruť Námořního letectva 1948 Mosquito PR.Mk.XIV 429. bombardovací skupina Carpetbaggers 1945 Mosquito TR.Mk.37 (Sea Mosquito) zkušební letoun Námořního letectva 1948