Poděkování: Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucí mé závěrečné práce PhDr. Heleně Kalábové, za její podporu, trpělivost, cenné rady a konstruktivní připomínky při odborném vedení mé bakalářské práce. Také děkuji osloveným organizacím za to, že mi umožnili provést výzkum mezi jejich pracovníky. Děkuji pracovníkům těchto organizací, za jejich ochotu, věnovaný čas a upřímné odpovědi. V neposlední řadě děkuji své rodině a přátelům za jejich podporu a pomoc během celého studia.
Název bakalářské práce: Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků v pobytových zařízeních Jméno a příjmení autora: Pavlína Stavinohová Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2013/2014 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Helena KALÁBOVÁ, Ph.D. Anotace V této bakalářské práci se autorka zabývá otázkou syndromu vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích ve dvou vybraných zařízeních Libereckého kraje. V teoretické části popisuje základní pojmy a definice dotýkající se syndromu vyhoření, odlišení syndromu vyhoření a ostatních zátěžových situací, zabývá se příznaky a stádii syndromu vyhoření, rizikovými faktory, dále se zaměřuje na možnosti diagnostiky syndromu vyhoření. Veškeré poznatky byly čerpány z odborné literatury. V praktické části se věnuje výzkumu, jehož cílem bylo zjistit úroveň vyhoření a míru informovanosti o existenci syndromu vyhoření, prevenci syndromu vyhoření a přístupu pracovníků k prevenci. Empirická praktická část rovněž obsahuje vyhodnocení údajů získaných z vyplněných dotazníků, diskutuje nad zjištěným a podává návrh možných opatření ke zlepšení situace a informovanosti pracovníků. Klíčová slova: syndrom vyhoření, projevy SV, příčiny, stadia SV, prevence, rizikové faktory.
Title of the bachelor thesis: The bucnout syndrome aminy social workers in residential institutions Author s name: Pavlína Stavinohová Academic year of the submitting the bachelor thesis: 2013/2014 Supervisor of the bachelor thesis: PhDr. Helena KALÁBOVÁ, Ph.D. Abstract Author of this bachelor thesis deals with the issue of burnout syndrome of workers in the helping professions in two selected devices of the Liberec Region. The theoretical part deals with a basic knowledge of burnout syndrome and difference of burnout syndrom and other load situations. It looks into an indication and phases of burnout syndrom and high-risk factors and other ways of diagnostics of burnout syndrom. All knowledge was obtained from literature. The practical part is dedicated to the research, which aimed to identify the level of burnout and level of awareness of the existence burnout syndrome, prevent burnout and manners of the staff to the prevention. The practical part also contains an evaluation of the data, which was obtained from questionnaires. As a response to this finding it submits a proposal at possible measures to improve the situation. Keywords: burn-out syndrome, symptoms burn-out syndrome, causes, stages burn-out sy\ndrome, prevention, risk factors
Obsah SEZNAM TABULEK A GRAFŮ... 8 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK... 9 ÚVOD... 10 TEORETICKÁ ČÁST... 11 1 ZÁKLADNÍ POJMY A DEFINICE SYNDROMU VYHOŘENÍ... 11 2 ODLIŠENÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ OD OSTATNÍCH ZÁTĚŽOVÝCH SITUACÍ... 12 ZÁTĚŽOVÉ SITUACE... 12 TYPY ZÁTĚŽOVÝCH SITUACÍ... 13 STRES... 13 KONFLIKT (Z LAT. CONFLIGÓ, CONFLICTUM)... 14 FRUSTRACE (Z LAT. FRUSTRÁ, MARNĚ, FRUSTRATIO, ZMARNĚNÍ)... 14 TRAUMA... 14 KRIZE... 15 ÚNAVA... 15 ODCIZENÍ... 15 PESIMISMUS (Z LAT. PESSIMUM, TO NEJHORŠÍ)... 15 DEPRIVACE... 16 CHRONIC FATIGUE SYNDROM (CFS) = CHRONICKÝ ÚNAVOVÝ SYNDROM... 16 3 SYNDROM VYHOŘENÍ BURNOUT SYNDROM... 16 3.1 HISTORIE POJMU BURNOUT... 16 3.2 OBECNÉ PODMÍNKY PODPORUJÍCÍ VZNIK SYNDROMU VYHOŘENÍ... 17 3.3 PŘÍZNAKY A STÁDIA SYNDROMU VYHOŘENÍ... 18 3.3.1 Příznaky syndromu vyhoření... 18 3.3.2 Stádia fáze vývoje syndromu vyhoření... 20 3.4 RIZIKOVÉ FAKTORY... 22 3.4.1 Rizikové faktory v zaměstnání... 22 3.4.2 Rizikové faktory osobnostní... 23 3.5 SYNDROM VYHOŘENÍ Z POHLEDU FENOMENOLOGIE ZDRAVÍ A NEMOCI... 24 3.6 DIAGNOSTIKA SYNDROMU VYHOŘENÍ U PRACOVNÍKŮ V POMÁHAJÍCÍCH PROFESÍCH... 24 3.6.1 Maslachové škála vyhoření pro pomáhající profese... 24 3.6.2 Maslachové škála vyhoření pro povolání... 25 3.6.3 Škála znechucení... 25 3.7 PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ... 25 3.7.1 Prevence na úrovni jedince... 26 3.7.2 Prevence na úrovni organizace (zaměstnavatele)... 28 3.7.3 Jak se bránit stresu, distresu a vyhoření všeobecně... 32 EMPIRICKÁ ČÁST... 33 CÍL VÝZKUMU, POUŽITÉ METODY... 33 ETICKÉ ZÁSADY DOTAZNÍKU A VÝZKUMU... 33 POPIS A CHARAKTERISTIKA VÝZKUMNÉHO SOUBORU... 34 ORGANIZACE VÝZKUMU... 34 HYPOTÉZY... 34 VYHODNOCENÍ A INTERPRETACE DAT... 35 VYHODNOCENÍ A INTERPRETACE PRVNÍ ČÁSTI DOTAZNÍKU... 35 VYHODNOCENÍ A INTERPRETACE DRUHÉ ČÁSTI DOTAZNÍKU... 40 VYHODNOCENÍ VÝZKUMU... 42 DISKUSE, NÁVRH OPATŘENÍ PRO PRAXI... 44 ZÁVĚR... 45 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ... 46 SEZNAM PŘÍLOH... 49 7
SEZNAM TABULEK A GRAFŮ Seznam grafů: Graf č.1: Pohlaví respondentů DOZP 35 Graf č.2: Pohlaví respondentů DD 35 Graf č.3: Pohlaví respondentů souhrnně za obě zařízení 35 Graf č.4: Délka praxe respondentů DOZP 36 Graf č.5: Délka praxe respondentů DD 36 Graf č.6: Délka praxe respondentů souhrnně za obě zařízení 36 Graf č.7: Znalost pojmu SV v DOZP 36 Graf č.8: Znalost pojmu SV v DD 36 Graf č.9: Znalost pojmu SV za obě zařízení souhrnně 37 Graf č.10: Znalost pojmu DH v DOZP 37 Graf č.11: Znalost pojmu DH v DD 37 Graf č.12: Znalost pojmu DH souhrnně za obě zařízení 37 Graf č.13: Dodržování zásad DH v DOZP 38 Graf č.14: Dodržování zásad DH v DD 38 Graf č.15: Dodržování zásad DH v souhrnně v obou zařízeních 38 Graf č.16: Umění relaxace v DOZP 39 Graf č.17: Umění relaxace v DD 39 Graf č.18: Umění relaxace souhrnně za obě zařízení 39 Graf č.19: Sebevzdělávání v DOZP 39 Graf č.20: Sebevzdělávání v DD 39 Graf č.21: Sebevzdělávání souhrnně za obě zařízení 40 Seznam tabulek: Tabulka č.1: Znaky vyčerpání při bucnout syndromu 19 Tabulka č.2: Rizikové faktory a jejich protiopatření 23 Tabulka č.3: Míra ohrožení syndromem vyhoření v DOZP 41 Tabulka č.4: Míra ohrožení syndromem vyhoření v DD 41 Tabulka č.5: Míra ohrožení syndromem vyhoření v DOZP a DD celkem 42 8
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK DOZP Domov pro osoby se zdravotním postižením Nová Ves DD - Dětský domov Frýdlant DH duševní hygiena SV syndrom vyhoření 9
Úvod Tématem předložené bakalářské práce je v dnešní postmoderní době velmi skloňovaná problematika syndromu vyhoření. Současná doba je charakterizována jako hektická, uspěchaná, nespoutaná, příliš rychlá. Z této charakteristiky vyplývá její negativní dopad na jedince a jeho život. Tato práce je zaměřena na syndrom vyhoření syndrom, který je výsledkem dlouhodobého stresu, který může na několik měsíců, ale i let znehodnotit nejen pracovní život jedince, ale rovněž i jeho život osobní. Autorka práce se zaměřila na syndrom vyhoření u sociálních pracovníků ve vybraných pobytových zařízeních Libereckého kraje. Téma bylo zvoleno s ohledem na aktuálnost problematiky a možnost přenesení získaných informací i do jiných odvětví lidské existence. Cílem této bakalářské práce je zjistit, zda jsou sociální pracovníci v těchto zařízeních seznámeni s pojmem syndromu vyhoření. Zda mají povědomost o zásadách duševní hygieny, umějí aktivně syndromu vyhoření předcházet, znají zásady prevence, v případě nutnosti, zda se umějí bránit stresu, distresu a syndromu vyhoření. Dílčím cílem této bakalářské práce je zmapovat možné příčiny a míru ohrožení sociálních pracovníků v pobytových zařízeních. Bakalářská práce je koncipována do dvou částí, teoretické a empirické. V první teoretická část se věnuje vymezení a definicím pojmů, odlišení syndromu vyhoření od ostatních zátěžových situací. Dále popisuje historii pojmu burnout, popisuje příznaky a stádia, rizikové faktory a diagnostiku syndromu vyhoření a metody a možnosti prevence a léčby. Druhá část, empirická, je zaměřena na výzkum za pomoci dotazníku, kvantitativním směrem. Zdůvodňuje výběr zkoumaného vzorku, shrnuje získaná data, diskutuje nad zjištěným a nachází možná nová opatření. 10
Teoretická část Cílem teoretické části je objasnění a vysvětlení základních pojmů týkajících se syndromu vyhoření, vymezení rozdílu mezi burnout syndromem a dalšími možnými zátěžovými situacemi, které se za určitých podmínek mohou stát základním pilířem pro vznik tohoto syndromu v nároku pomáhající profese. 1 Základní pojmy a definice syndromu vyhoření Pojem syndrom vyhoření neboli burnout se nejčastěji objevuje u profesí, které souhrnně nazýváme pomáhající profese. Mezi tyto profese patří např. sociální pracovník, pracovník neziskového sektoru, dobrovolníci, ale také u zdravotnického personálu (lékaři, zdravotní sestry, fyzioterapeuté) ale také u pedagogů a jedinců, kteří pracují v týmech. Existuje několik definicí syndromu vyhoření, které však mají stejnou podstatu. Většina pojetí se shoduje v těchto následujících bodech: 1. Jde především o psychický stav, prožitek vyčerpání. 2. Vyskytuje se zvláště u profesí, obsahujících jako podstatnou složku pracovní náplně práci s lidmi. 3. Tvoří jej řada symptomů především v oblasti psychické, ale také ve fyzické a sociální. 4. Klíčovou složkou syndromu je zřejmě emoční exhausce, kognitivní vyčerpání a opotřebení a často i celková únava. 5. Všechny hlavní složky tohoto syndromu rezultují z chronického stresu (Kebza, Šolcová 2003). Naděžda Špatenková ve své publikaci Krizová intervence pro praxi (2004) popisuje syndrom vyhoření jako stav charakterizovaný ztrátou profesního zájmu či osobního zaujetí. Uvádí, že takovýto pracovník ztrácí smysl své práce, tato ztráta se projevuje nechutí k další činnosti. Často se jedná o původně nadšené jedince, kteří očekávají naplnění svých nereálných cílů. Čím vyšší je původní nadšení, tím může být poté míra vyhoření vyšší (Špatenková 2004). 11
Špatenková uvádí, že Jedním z výrazných projevu syndromu vyhoření je odosobnění pracovníka ve smyslu dehumanizujícího postoje při práci s klienty (Špatenková 2004). V publikaci Psychologie zdraví (Křivohlavý 2001) je možno nalézt další vysvětlení a definice pojmu syndrom vyhoření: - Ayala Pines a Elliott Aronson: Burn out je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav fyzického a mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým zabýváním se situacemi, které jsou emocionálně těžké (náročné). Tyto emocionální požadavky jsou nejčastěji způsobeny kombinací dvou věcí: velkým očekáváním a chronickými situačními stresy (Křivohlavý 2001). - Maslach a Jackson: Burnout je syndromem emocionálního vyčerpání, depersonalizace a sníženého osobního výkonu. Dochází k němu tam, kde lidé pracují s lidmi, tj. tam, kde se lidé věnují potřebným lidem. (Křivohlavý 2001). Definice podle A. Kallwas: syndrom vyhoření je dnes obecně známý jev. Je to stav extrémního vyčerpání, vnitřní distance, silného poklesu výkonnosti a různých psychosomatických obtíží (Kallwass 2007). Definic a vysvětlení tohoto pojmu je mnoho, všechny ve všeobecnosti však pojednávají o tom, že podstatou syndromu vyhoření je ztráta motivace, pasivita, vyčerpání po psychické i fyzické stránce, pocit bezmoci a frustrace. 2 Odlišení syndromu vyhoření od ostatních zátěžových situací Zátěžové situace Obecně lze říci, že se jedná o situace, které vyžadují větší úsilí při zvládání určitých překážek na cestě k vytyčenému cíli, nelze je zvládnout naučeným vzorcem chování. Tyto situace můžeme rozlišit podle jejich intenzity a četnosti na: Prosté vyžadují zvýšené úsilí, jedinec se s nimi vyrovná sám. Konfliktní vedou k nežádoucím psychickým stavům (stres, frustrace, konflikt), dají se zvládnout. Patogenní situace, které jsou již velmi závažné a vedou k neurózám 12
Typy zátěžových situací Stres Stres je stav organismu, jedná se o odezvou na jakoukoliv výrazně působící zátěž fyzickou či psychickou. Při stresu se uplatňují obranné mechanismy, které umožňují přežití organismu vystaveného nadměrné zátěži. Všeobecně je považován za jeden z hlavních faktorů vzniku syndromu vyhoření. Z psychologického hlediska lze stres chápat jako stav nadměrného zatížení či ohrožení (Vágnerová 2008). Reakce na stres probíhá ve třech fázích, kdy se jedince snaží stresovou situaci zvládnout (Vágnerová 2008): fáze aktivace obranných reakcí uvědomování si zátěže na fyzické i psychické úrovni. Aktivace fyziologické reakce probíhá postupně: 1. reflexně automaticky bez ohledu na rozhodnutí jedince 2. aktivace hypotalamo-hypofyzoadrenální osy organismus získává energii z cukru a bílkovin 3. aktivují se depotní tuky jako zdroj energie Tento proces má aktivovat energii organismu k lepšímu zvládání zátěže (Vágnerová 2008). Psychická reakce začíná interpretování situace jako stresující, psychické obranné reakce jsou vysoce individuální a specifické, mají za úkol znovuzískání psychické pohody (Vágnerová 2008). fáze hledání obranných mechanismů ke zvládnutí, popřípadě zmírnění stresu fáze zvládnutí stresu projev zvládnutí popřípadě selhání obranných reakcí. Stres můžeme rozdělit podle vnímání stresu jedincem: 1. pozitivní stres - eustres, jedná se pozitivní zátěž, která v přiměřené míře stimuluje jedince k vyšším anebo lepším výkonům např. při sportu. 2. negativní stres distres, jedná se o nadměrnou negativní zátěž, která může jedince poškodit a vyvolat onemocnění až smrt (Křivohlavý 2001). Stres se může objevit u nejrůznějších činností a v nejrůznějších situacích. Oproti tomu syndrom vyhoření se vyskytuje tam, kde činnost souvisí s osobním stykem s jinými lidmi, tzv. při práci s lidmi. Stres může vyústit v syndrom vyhoření. Pokud však je práce smysluplná, i když do jisté míry stresová, a překážky, které se objevují, jsou zvladatelné, pak se SV nedostaví. 13
Konflikt (z lat. confligó, conflictum) Je střet dvou či více, do určité míry se vylučujících nebo protichůdných snah, potřeb, zájmů, citů, hodnot nebo tendencí. Jedná se oběžné potíže, které postihují každého člověka. Zátěžovým faktorem se stává ve chvíli, kdy dochází k jeho kumulaci, trvá příliš dlouho, popřípadě může být i neřešitelný, pak působí jako stresový faktor. Konflikty a frustrace se řadí mezi běžné denní situace. Obvykle narušují celkovou pohodu jedince, ale samy o sobě nejsou závažnějším zátěžovým faktorem. V případě nadměrné kumulace těchto konfliktů, situací se mohou stát závažnějším faktorem (Vágnerová 2008). Frustrace (z lat. frustrá, marně, frustratio, zmarnění) Pocit zklamání, zmaru. Jde o psychický stav, někdy může mít pozitivní vliv, nutí jedince hledat řešení, přispívá tak k jeho rozvoji. Pokud frustrace trvá delší dobu, může se z ní stát deprivace závažný psychický stav. Jedinec může být frustrován jak vnějšími vlivy, tak vlastními zábranami, nízkým sebevědomím, slabou sebedůvěrou apod. Frustrace do jisté míry může být i žádoucí, nutí jedince hledat jiná řešení, jiné cesty a může napomáhat k jeho osobnímu rozvoji, k rozvoji jeho schopností. Frustrace může nastat vnějšími vlivy (neočekávané překážky, reakce blízkého okolí, chybí zdroj uspokojení) nebo vnitřními vlivy (vlastní zábrany, nízké sebehodnocení, slabá sebedůvěra). Frustrace může být překonána posílením vytrvalosti a úsilí, rezignací (Vágnerová 2008). Trauma Jedná se o psychické zranění duše člověka v důsledku traumatické události, vzniká tehdy, je-li člověk vystaven extrémní hrůze, kde nemůže sám nic udělat, cítí se osamocen a bezmocný. Možných příčin traumat je mnoho, např. úmrtí v rodině, šikana, znásilnění, těžký úraz, různé přírodní jevy, jako zemětřesení, záplavy, požár apod. Traumatem se rozumí zážitek, který naruší duševní rovnováhu jedince. Některé události a situace, které ovlivňují vyvolání traumatu se mohou jevit jiným lidem nesmyslné, protože každý má svůj úhel pohledu. Třebaže se podvědomí jedince, který prožil traumatický zážitek, brání vzpomínkám a potlačuje je, ovlivňuje trauma život jedince v podobě psychóz a neuróz. Vágnerová (2008) uvádí, že: "Trauma vyvolává podobnou fyziologickou reakci jako stres, rozdíl je především v počáteční fázi, kdy se obvykle objevuje šok. Postupné uvědomění situace je doprovázeno 14
různými psychickými reakcemi, které lze chápat jako subjektivně specifický způsob jejího zpracování. Krize Označení pro těžké, rozhodující chvíle, obtížné situace. Představuje narušení psychické rovnováhy při vyhrocení situace, popřípadě může být i důsledkem dlouhodobě neřešených konfliktů. Krize může být chápána také jako podnět k nutné změně. Reakce na psychickou krizi probíhá stejně jako reakce na stres v několika fázích. Jedná se o vyhrocení stresové situace. Pro zvládnutí krize je důležité přehodnocení situace a nalezení optimálního a účelnějšího řešení. Řešení krize však nemusí nutně mít pozitivní charakter, negativní variantou řešení krizové situace je např. Zneužívání psychotropních látek ať již alkoholového nebo nealkoholového typu. Únava Snížení schopnosti vykonávat činnosti. Rozlišujeme únavu psychickou a fyzickou. Po velké fyzické námaze se mohou dostavit i pocity psychické únavy, naopak po vyčerpávající psychické únavě může fyzická práce pomoci při odbourávání psychické únavy. Únavu dále dělíme na akutní po odpočinku odezní, a chronickou s projevy, jako jsou bolesti hlavy, poruchy paměti, spánku apod. V případě syndromu vyhoření je únava vždy spojena s negativními pocity marnosti. Odcizení Psychický stav, jehož projevy jsou osamocení i vzdalování od sebe sama, své identity, svého prostředí a svých bližních, nuda, zoufalství a bezmocnost, pocit ztráty kontroly nad realitou. Jedná se o obranný mechanismus vůči nepříznivým a nepřijatelným podnětům z vnějšího prostředí. Pocity odcizení lze pozorovat také u syndromu vyhoření. Pesimismus (z lat. pessimum, to nejhorší) Obecný postoj a přesvědčení, že vše je špatné, zlé. Jedinec nevidí žádné perspektivy, nevidí dobrou budoucnost, na všem si najde to špatné. Rozdíl mezi pesimismem a syndromem 15
vyhoření je v tom, že stavy pesimismu jsou bez našeho přičinění. Podmínky prostředí jedince dostanou do pesimistického stavu, aniž by poskytovaly možnosti řešení situací. Deprivace Označuje nedostatečné uspokojování psychických a fyzických potřeb jedince, nejčastěji je označován jako stav citového strádání. Závažné a dlouhodobé deprivační období může vést ke vzniku specifických psychických odchylek. Typy deprivací podle Vágnerové: 1. deprivace v oblasti biologických potřeb nedostatek jídla, spánku ohrožuje tělesné a duševní zdraví. Často se vyskytují u týraných a zanedbávaných dětí 2. podnětová deprivace jedinec strádá v oblasti množství a kvality podnětů. Tímto nedostatkem trpí např. Smyslově a pohybově postižení jedinci. 3. Kognitivní deprivace výchovné a výukové zanedbávání. 4. Citová deprivace citové strádání, které může ovlivnit rozvoj osobnosti. 5. Sociální deprivace omezení kontaktu s lidmi, např. chronicky nemocný jedinec nebo tělesně, či mentálně postižený, je často izolován od okolí (Vágnerová 2008). Chronic fatigue syndrom (CFS) = chronický únavový syndrom Dlouho trvající a neustupující únava, mnohdy doprovázená klinicky měřitelnými změnami. Správné určení syndromu chronické únavy je velmi složité, společnými znaky se syndromem vyhoření jsou snížená schopnost soustředění, poruchy poznávání výskyt depresí, únava. Důležitou roli u CFS hraje také emoční stres, který má vliv na imunitní systém jedince. 3 Syndrom vyhoření burnout syndrom 3.1 Historie pojmu burnout Poprvé byl burnout syndrom definován v osmdesátých letech 20. století. Původně je tento pojem spojován s alkoholiky, následně také s drogovými závislostmi. Postupně pronikal do dalších odvětví. Stav, který burnout popisuje, není pro lidstvo však novinkou, vyskytuje se odnepaměti (Křivohlavý 1998). 16
Pojem burnout byl uveden do literatury H. Freudenbergrem v jeho stati, publikované v časopise Journal of Social Issues v roce 1974. Největší zájem o tuto problematiku se začal projevovat na přelomu 70. a 80. let 20. století (Kebza, Šolcová 2003). Termín burnout byl podle B. A. Potterové (Beating Job Burnout) původně používán slangově pro označení narkomana, který se ocitl na samém dně. V již zmíněném přelomu 70. a 80. let 20. století přešel ve Spojených státech do užívání v pracovní oblasti a stal se vyjádřením rezignace, letargie a vyčerpání v zaměstnání. 3.2 Obecné podmínky podporující vznik syndromu vyhoření Obecně lze uvést několik poznatků, které naznačují, za jaké situace se syndrom vyhoření nejčastěji vyskytuje, co je původním popudem a co tento stav zhoršuje. Mezi základní parametry patří dlouhodobý a bezprostřední styk s lidmi a neúspěšné jednání s nimi. Dalším faktorem je dlouhodobé pracovní přetěžování, kladení mimořádných požadavků na pracovníka, příliš přísná pravidla, příliš tvrdé vyžadování dodržování pravidel, manipulace s lidmi, diktátorský režim vedení. K syndromu vyhoření nejčastěji dochází tam, kde: - je nedostatek personálu, času, prostředků atp. (např. v nemocnicích, školách, obchodech,..) - chybějící ocenění práce, necitlivé vedení pouze kritika - chybí respekt a úcta k lidem - nedostatek odpočinku - neřešení nepříjemných věcí, nezlepšování situace - pracovní podmínky neumožňují dostatečné uplatnění nabitých dovedností - lidé (pracovníci) neustále více dávají, než přijímají; - představy se neslučují s realitou - nezdravá míra soutěživost, důraz pouze na kvantitu - zatíženost pracovníka je vyšší než jeho možnosti a schopnosti - nepříznivé pracovní či životní podmínky trvají příliš dlouho - povětšinou dochází ke kumulaci několika výše uvedených bodů (Křivohlavý 1998). 17
3.3 Příznaky a stádia syndromu vyhoření 3.3.1 Příznaky syndromu vyhoření Křivohlavý (2001) příznaky syndromu vyhoření rozděluje do dvou skupin: Subjektivní příznaky Vyhořelý jedinec má pocit méněcennosti, má snížené sebehodnocení a sebecenění. Mezi problémy tohoto jedince patří také velká a nepřiměřená únava, ztráta koncentrace, podrážděnost, svět vidí pouze v negativním světle, časté jsou příznaky stresu bez organického onemocnění, ztráta energie, osobního zaujetí a nadšení, nerozhodnost. Vyhořelý jedinec má problém sám se sebou, ztratil iluze, ideje, naději, plány, žije v neustálém napětí, i když nic nedělá (Křivohlavý 2001). Objektivní příznaky Hlavním objektivním příznakem je několik měsíců trvající snížená výkonnost. Toto je patrné nejen pro spolupracovníky, nadřízené, ale rovněž si tohoto všímá i rodina. Vyhoření nepostihuje všechny stejně, každý má jiné osobnostní charakteristiky, které mohou vyhoření buď zamezit, nebo naopak umožňovat, podporovat (Křivohlavý 2001). Projevy příznaků syndromu vyhoření Příznaky syndromu vyhoření se mohou projevovat na třech úrovních: 1. Psychická úroveň nejčastější a nejnápadnější je emocionální vyčerpání, kdy dochází ke ztrátě intenzity i mnohosti citů a pocitů. Objevují se pocity osamocení a izolovanosti, což je způsobeno tím, že lidé trpící syndromem vyhoření se sami straní druhých, včetně nejbližšího okolí. Mají pocit selhání, i když neselhali, jsou podráždění, jejich podrážděnost kolísá mezi lhostejností, nespokojeností a agresivitou. Trpí depresemi, pocity smutku, frustrací, sebelítostí, nespokojeností, záští vůči sobě samým i okolí, jsou negativističtí, hostilní k osobám, s nimiž pracují. Velmi často trpí poklesem či ztrátou motivace, poklesem zájmu o profesní témata, často je snížena výkonnost, svoji činnost redukují na rutinní postupy, ztrácejí kreativitu, iniciativu a ochotu inovace. 18
2. Fyzická úroveň - celková únava organismu, apatie, poruchy spánku, nechuť k jídlu, zažívací potíže, bolesti u srdce, vysoký krevní tlak, bolesti hlavy, zvýšené riziko vzniku závislostí a náchylnost k nemocem. 3. Úroveň sociálních vztahů přibývají konflikty nejen v zaměstnání, ale i v soukromí, redukuje se kontakt nejen s kolegy, klienty, ale i s rodinnými příslušníky, ubývá angažovanost a snaha pomáhat, objevuje se nechuť k vykonávané činnosti a všemu co s ní souvisí. Hlavní příznaky syndromu vyhoření Mezi základní příznaky vedoucí k syndromu vyhoření patří vyčerpání, odcizení a pokles výkonosti. Emoční Fyzické Sklíčenost Nedostatek enrgie Bezmoc Svalové napětí Beznaděj Náchylnost k infekčním nemocem Ztráta sebeovládání Poruchy spánku Pocity strachu Funkční poruchy Pocity prázdnoty Poruchy paměti Ztráta odvahy a osamocení Náchylnost k nehodám Tabulka č.1: Znaky vyčerpání při burnout syndromu (Stock 2010). Vyčerpání Jedná se nejen o vyčerpání fyzické, jehož průvodní jevy zná každý, ale také o vyčerpání emoční, psychické. Jedná se o pocity, které bývají často také spojovány s depresí. V počátku se tedy může jevit syndrom vyhoření jako depresivní stav. Průvodní znaky vyčerpanosti - sklíčenost, beznaděj, ztráta sebeovládání, pocity strachu, apatie, pocity prázdnoty, nedostatek energie, slabost, chronická únava, bolesti zad, poruchy spánku, poruchy paměti, poruchy soustředění atd. (Stock 2010). Odcizení Člověk trpící syndromem vyhoření je ke své práci téměř lhostejný, odosobněný. Odcizenost se projevuje nejen vůči nadřízeným a kolegům ale rovněž i k blízkému okolí. Takovýto člověk ztrácí ideály, cílevědomost a zájem. Počáteční nadšení postupně slábne a 19
nastupuje cynický přístup. Jedinec má velmi negativistický přístup nejen k sobě samému ale i k okolí, ke své práci, k ostatním lidem, ztrácí schopnost udržovat sociální a společenské vztahy a navazovat nové, ztrácí sebeúctu, začíná pocit méněcennosti a vlastní nedostatečnosti (Stock 2010). Pokles výkonnosti Pracovní nasazení se snižuje na minimum, jednak pociťuje frustraci a zklamání z provedené práce, ale je rovněž velmi vyčerpaný po fyzické stránce. Jedinec ztrácí důvěru ve vlastní schopnosti. Snížení výkonnosti je třetím nejdůležitějším příznakem syndromu vyhoření. Jedinec k provedení práce potřebuje podstatně více času než předtím, tím se také zvyšuje potřeba většího času k regeneraci organismu (Stock 2010). 3.3.2 Stádia fáze vývoje syndromu vyhoření Křivohlavý (1998) hovoří o třech fázích syndromu vyhoření: 1. fáze působení stresoru 2. fáze zvýšená rezistence (obranyschopnost organismu) 3. fáze vyčerpání rezerv sil a obranných možností; do této fáze se obvykle zařazuje průběh syndromu vyhoření Nejjednodušším modelem fází syndromu vyhoření je čtyřfázový model Christiny Maslach: 1. Idealistické nadšení a přetěžování - fáze nadšení. 2. Emocionální a fyzické vyčerpání fáze stagnace a vystřízlivění. 3. Dehumanizace druhých lidí jako obrany před vyhořením fáze frustrace, nespokojenosti. 4. Terminální stadium stavění se proti všem a proti všemu fáze apatie (Křivohlavý 1998). Fáze nadšení Jedinec se vyznačuje vysokým pracovním nasazením, má vysoké ideály, kterým se snaží dostát i za cenu vlastního přepracování. Často má i nerealistické očekávání. Přeceňuje své síly, žije jen pro své zaměstnání, práce je nejdůležitější součástí jeho života. S chutí se ponořují do své práce, do nových úkolů, o které mají velmi často zkreslené, nerealistické 20
představy. Nebezpečí pro jedince spočívá v tom, že takto nadšený člověk neumí hospodařit se svými možnostmi, silami a často se přepínají a přeceňují (Křivohlavý 1998). Fáze stagnace, vystřízlivění Jedinec začne slevovat ze svých očekávání, výsledky jeho práce neodpovídají vysněným ideálům, začíná více vnímat realitu, pomalu se soustřeďuje na uspokojování vlastních potřeb (volný čas, kariéra, plat apod.), zažívá první zklamání. Poznává, že pro jeho spokojenost není důležitá jen práce ale i osobní život. Stále se ještě nemusí jednat o fázi syndromu vyhoření jako takovou, jedinec může stále vykonávat svou práci v dobré kvalitě. Tato fáze může trvat různě dlouho, pokud se jedinci podaří vybudovat pevné zázemí a žít vlastní spokojený život, nemusí se syndrom vyhoření rozvinout (Křivohlavý 1998). Fáze frustrace, nespokojenosti. Jedinec se začíná kriticky vyjadřovat k záležitostem, se kterými nesouhlasí, často se také pokouší o změnu. Jelikož má zkušenosti, vidí, že by se práce mohla dělat efektivněji a kvalitněji, než se děje nyní. Přestává být ochoten pracovat navíc, vykonávat práci, která je zbytečná, je nespokojený s finančním ohodnocením. Často začíná přemýšlet, zda vykonávaná profese je ta pravá, zda by ji neměl změnit. Pochybuje o smyslu svého snažení, zpochybňuje výsledky své práce a její význam, vzrůstá jeho zklamání. Aktivnější jedinci hledají řešení, pokouší se o změnu, u pasivnějších nastupuje čtvrtá fáze fáze apatie (Křivohlavý 1998). Fáze apatie Jedinec je trvale frustrován, nedokáže situaci změnit podle svých představ, nedokáže realisticky situaci posoudit, vyhýbá se novým úkolům, brání se vzdělávání, inovacím. Jedná se o fázi, která je obrannou reakcí na frustraci, jedinec rezignuje. Práce je pouze zdrojem obživy, nenachází v ní uspokojení jako na počátku. Na konci této fáze hrozí rozvinutý syndrom vyhoření (Křivohlavý 1998)! 21
3.4 Rizikové faktory Jsou určité profese, kde se vznik syndromu vyhoření vyskytuje častěji. Nelze však říci, že je to jediný prvek, který má vliv na vznik syndromu. Tyto faktory můžeme rozdělit: vnější faktory podmínky v zaměstnání, kde pracuje, situace v osobním životě, jeho rodina, blízcí přátelé, společnost ve které žije, podmínky, které na nás společnost klade. Vnitřní faktory osobnostní charakteristika jedince, fyzický stav, způsoby chování a reakce v různých situacích (Jeklová, Reitmayerová 2006). 3.4.1 Rizikové faktory v zaměstnání Nejčastější příčinou vzniku syndromu vyhoření je pracovní prostředí, podmínky k práci. Dle Christiana Stocka (2010) mezi základní stresové faktory v zaměstnání patří: Zvýšená pracovní zátěž v důsledku rostoucí produktivity práce vykonává méně lidí více práce. Nové technologie vedou k personálním opatřením, která v důsledku zvyšují pracovní náplně. Vyčerpání je jednak zesilovačem a hlavně důsledkem vyhoření. Nedostatek samostatnosti pracovník je nadměrně kontrolován nadřízeným, nemá možnost tuto situaci ovlivnit, má velmi omezené rozhodovací pravomoci vůči vykonávané práci. Jedná se o nemožnost dostatečně ovlivňovat pracovní prostředí, nemožnost se svobodně realizovat v zaměstnání. Nedostatek uznání nedostatečným uznáním v tomto pojetí není myšleno finanční ohodnocení, ale ohodnocení jako takové, uznání za dobře provedenou práci, možnost karierního, profesního růstu. Špatný kolektiv v kolektivu, kde je napjatá atmosféra, jsou nepřátelské, odměřené a chladné vztahy, chybí vzájemná úcta, chybí kolegialita a nedostatek soudržnosti, může docházet ke stresovým situacím a často je toto zdrojem ohrožení. 22
Nespravedlnost - Všichni jsme si rovni, ale někteří jsme si rovnější. Nespravedlivý přístup ze strany nadřízených je další velmi stresující faktor, který může být zdrojem psychické zátěže jedince. Konflikt hodnot - pokud jsou hodnoty firmy v rozporu s osobními hodnotami jedince, dochází u něj k vnitřnímu konfliktu. Zjistíme-li, že firemní a osobní hodnoty nejsou v souladu, práce je pro nás zbytečná, bezvýznamná, dostaví se pocit odcizení, který je jedním z hlavních příznaků syndromu vyhoření (Stock 2010). 3.4.2 Rizikové faktory osobnostní Při vzniku syndromu vyhoření nehrají roli pouze vnější faktory, ale zásadní roli hrají rovněž osobnostní charakterové vlastnosti. Lidé, u nichž se výrazně projevují charakterové rysy jako je přílišné sebevědomí, perfekcionalismus, upozaďování vlastních zájmů, neschopnost se jednoznačně vymezit, upřednostňování práce pod časovým tlakem, sklon nabírat na sebe více povinností, než je jedinec schopen zvládnout, bývají často vystavování stresu více, než dokáží unést, zanedbávají vlastní odpočinek. Tímto u nich vzrůstá riziko výskytu syndromu vyhoření (Stock 2010). Vysoká pracovní zátěž Nedostatek samostatnosti Nedostatek uznání Špatný kolektiv Nespravedlnost Konflikt hodnot Sebepoškozující vzorce chování Motivátory Zvyšovat schopnost nést zátěž prostřednictvím kondičního cvičení, vyvážeností a využitím podpory okolí. Zmírňovat zátěž pohovořit s nadřízenými, používat zavedené modely pracovní doby nebo změnit pracovní náplň. Změnit pracovní pozici, dát výpověď. Pohovořit s nadřízenými Změnit pracovní pozici, dát výpověď. Pohovořit s nadřízenými Změnit pracovní pozici, dát výpověď. Pohovořit s kolegy. Iniciovat změny. Navrhnout supervizi nad pracovní skupinou. Pohovořit s nadřízenými Změnit pracovní pozici, dát výpověď. Změnit pracovní pozici, dát výpověď. Změnit přístup. Časový managment. Změnit přístup. Nízká odolnost Posilovat odolnost vůči zátěži prostřednictvím kondičního cvičení, sociální opory, vyváženosti, časového managmentu. Tabulka č. 2: Rizikové faktory a jejich protiopatření (Stock 2010). 23
3.5 Syndrom vyhoření z pohledu fenomenologie zdraví a nemoci Zdraví není stavem, ale trvalým pohybem na životní cestě. Nemoc je neschopnost realizace v přirozenosti pohybu daného člověka. Každý ve své originální, jedinečné existenci je nenahraditelný ve své onticitě a ontologičnosti. Ne-moci se pohybovat na životní cestě znamená ztrátu možnosti přirozenosti a tedy i ztrátu zdtaví (Kalábová 2011). Pohyb na životní cestě si člověk nevolí, ale měl by odpovídat jeho přirozenosti. Přílišné chtění, perfekcionalizmus a nesmyslná výkonnost vede k refikaci a následně k možným zdravotním problémům (Kalábová 2011). Rozumět životnímu pohybu znamená porozumět jeho existenci, odkud vychází, kam směřuje a do jakých situací se dostává a jak následně tyto situace řeší. 3.6 Diagnostika syndromu vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích Syndrom vyhoření se u každého jedince projevuje v různé míře a intenzitě. Nástroje, které nám mohou pomoci odhalit syndrom vyhoření, se zakládají na tom, jak daný pracovník odhaduje sám sebe. 3.6.1 Maslachové škála vyhoření pro pomáhající profese Nejrozšířenější diagnostický nástroj syndromu vyhoření, který byl zaveden v roce 1981. Na základě výzkumu byly určeny 3 základní faktory, které jsou součástí testu: emocionální vyčerpání pocit jedince, že stres dosáhl svého vrcholu, popřípadě jej překročil depersonalizace jedinec se začíná odkloňovat sám od sebe i druhých, ostatní považuje za objekty seberealizace jedinec je přesvědčen, že jeho práce je důležitá, a vykonává ji výborně (Maroon 2012). 24
Tento nástroj je vhodný pouze pro pomáhající profese. Dotazník obsahuje 22 tvrzení, 9 vztahujících se k emocionálnímu vyčerpání, 8 k seberealizaci a 5 k odcizení. Jedinec, který dosáhne vysokého počtu bodů u tvrzení týkajícího se emocionálního vyčerpání i odcizení, a zároveň mají málo bodů u seberealizace nachází se v procesu syndromu vyhoření. Účelem tohoto dotazníku je zjistit, jak pracovníci v pomáhajících profesích chápou svoji každodenní práci, jak se dívají na osoby, s nimiž úzce spolupracují (Maroon 2012). 3.6.2 Maslachové škála vyhoření pro povolání V roce 1996 vzniká na popud Maslachové další nástroj pro měření syndromu vyhoření, tento se již však týká povolání obecně. Tímto nástrojem se měří: pocit vyčerpání, napěťové stavy při práci negativní postoje k práci cynismus osobní výkon s důrazem na očekávání zaměstnance (Maroon 2012). Tento dotazník obsahuje 16 tvrzení, 5 se vztahuje k vyčerpání, 5 k negativním postojům a 6 výkonnosti. 3.6.3 Škála znechucení Škála vytvořená A. Pinesovou a kolegy je tvořena 21 tvrzeními a měří: fyzické vyčerpání 7 tvrzení emocionální vyčerpání bezmoc, pocit marnosti, depresivní myšlenky 7 tvrzení mentální vyčerpání jak jedinec vnímá sám sebe 7 tvrzení Jedinec, u kterého se delší dobu vyskytují všechny potíže, jak fyzické, emocionální tak i mentální vyčerpání, se nachází ve vážné krizi (Maroon 2012). 3.7 Prevence syndromu vyhoření Obecně lze říci, že je vždy účinnější problémům předcházet, nežli řešit následky problémů. V prevenci to znamená zaměřit se na příčiny vzniku. Významným faktorem, který ovlivňuje u jedince jeho odolnost vůči stresu a negativním vlivům, jsou osobnostní a charakterové vlastnosti. Nejdůležitější je pro každého jedince zaměření se na vlastní zdraví a kondici, dostatek spánku, zdravou výživu, ale také na fyzickou aktivitu. Jako prevenci syndromu vyhoření lze zařadit také vytváření pozitivních sociálních vazeb a 25
pěstování mezilidských vztahů nejen v pracovním prostředí, ale zejména mimo pracovní oblast. Striktně oddělovat pracovní a osobní život, nebát se změn a považovat je za kladný přínos do života. Důležité je naučit se asertivitě, naučit se říci ne, umět vyjádřit pozitivní i negativní pocity. Jako nejdůležitější postoj při prevenci syndromu vyhoření je vlastní postoj člověka k sobě samému, ke své práci. Člověk má pociťovat smysl vykonávané práce, ale zároveň by neměla být jediným smyslem jeho života, jedinou jeho náplní. Při léčbě vyhoření se využívají psychologické přístupy, existenciální psychoterapie, logoterapie a daseinanalýza (Kebza, Šolcová 2003). Z historického hlediska se v Evropě vytvořily dvě terapeutické školy, které přispívají nejen k léčbě, ale také k prevenci syndromu vyhoření: 1. První školou je daseinsanalýza, která navazuje na filozofické dílo M.Heideggera. Cílem je naplnění bytí klienta ne jeho přizpůsobení. Terapie má klienta přivést k poznání a plnému využívání jeho schopností a vlastních možností. Důraz je kladen na jedinečnost každého člověka. 2. Druhou školou je logoterapie, která se snaží, aby jedinec nalezl životní smysl v souladu se svým životem a svojí osobností. Psychoterapeutická metoda vyvinutá V.E.Franklem v první polovině 20. století (Kebza, Šolcová 2003). 3.7.1 Prevence na úrovni jedince Nejdůležitějším bodem prevence na úrovni jedince je nalézt opěrný bod, který nám dává sílu a radost ze života. Někdy je zapotřebí změnit vlastní životní styl, změnit požadavky na vlastní osobu, prozkoumat možnosti sociální opory. Někdy postačí do denního režimu zařadit pravidelný odpočinek, v jiných případech je nutná aktivní změna. Změny lze vykonat pomocí vlastních sil, popřípadě vyhledat odbornou pomoc. K tomu, aby se jedinec stal více odolným proti syndromu vyhoření, je důležité znát sám sebe, tedy sebepoznání na tělesné i duševní úrovni. Považujeme-li člověka jako individualitu, která je zároveň i zařazena do určitého sociálního prostředí, pak základní roli v externí prevenci hraje sociální opora. 26
Sociální opora Každý z nás by měl mít kolem sebe vytvořenu určitou sociální síť, na kterou se může v případě potřeby obrátit. Mezi příslušníky této skupiny patří zejména rodinní příslušníci, blízcí přátelé, nejbližší spolupracovníci a především známé mimo pracovní prostředí. Je potřeba mít vytvořenu sociální síť, aby v případě nouze byla možnost se na někoho obrátit (Křivohlavý 1998). Péče o vlastní potřeby Mít sám sebe rád, byl základní a prioritní postoj každého jedince, nejen pracovníka v pomáhajících profesích. Ten kdo nemá rád sám sebe, spotřebovává spoustu energie, kterou by mohl využít jinak. Péče sám o sebe zahrnuje rozmanité oblasti života člověka od fyzického vzhledu, fyzického a psychického zdraví, duševní rovnováhy, zdravého životního stylu, dostatečného odpočinku apod. Souhrnně můžeme tuto péči pojmenovat jako duševní hygienu. Termín duševní hygiena je popisován jako schopnost zachování si duševního zdraví. Při péči o duši se zaměřujeme na to, jak vnímáme různé situace za různých okolností, na co myslíme, jak situace prožíváme, co je naším cílem. Duševní hygienou rozvíjíme své osobnostní vlastnosti. Poskytuje návod jak cíleně upravovat životní styl a životní podmínky tak, aby bylo zabráněno nepříznivým vlivům, ale také tak, aby se posílila duševní rovnováha. Bere si za úkol člověka naučit jak předcházet psychickým obtížím, popřípadě jak je nejlépe zvládnout (Křivohlavý 1998). Sebepoznání Úzce spjato s duševní hygienou. Jedinec poznává sám sebe, získává reálný pohled na své konání, co je v jeho silách zvládnout, co již ne, a kdy by měl požádat o pomoc. Nejvíce se o svém prahu odolnosti jedinec dozví v zátěžové situace, pozná své reakce na stresové situace, získá přehled o svých vlastních hranicích (Křivohlavý 1998). Osobní život Důležitou součástí odpočinku je umění oddělit soukromí a relaxaci od pracovních povinností. Obtížné to může být na začátku pracovní kariéry, kdy je člověk nadšený, práci staví na první místo, je na předních příčkách hodnotového žebříčku jedince. Má-li člověk mimopracovní aktivity, dokáže-li najít v dnešní uspěchané době čas na odpočinek a vlastní rozvoj a sebevzdělávání v jiné oblasti než je pracovní oblast, lépe se dokáže vyrovnat se stresovými situacemi. 27
Pracovat jen v práci Základním pravidlem každého člověka by mělo být: Nenosit si práci domů. Důležité je naučit se striktně oddělit pracovní a osobní prostor. Zdravý životní styl Dnes již běžné spojení slov, ale ne každý se řídí jeho pravým smyslem. Zdravě jíst, odpočívat, aktivně se věnovat jakékoliv sportovní aktivitě (v rámci vlastního fyzického stavu a zdraví). Aktivně a zodpovědně se starat o svou tělesnou schránku. Důležitá je souhra v oblasti bio-psycho-socio-spirituální rovině (Křivohlavý 1998).. Humor Lidé, kteří nemají smysl pro humor a lidé, kteří tento smysl ztratili, jsou náchylnější k vyhoření. Důležité je umět humor využít ve svůj vlastní prospěch a podívat se na věc z odvrácené, odlehčené strany. Nebát se vyhledat odbornou pomoc V případě potřeby vyhledat a aktivně spolupracovat s odborníky. Psycholog nebo psychoterapeut dokáže pomoci v pochopení pocitů a emocí, které v dané situaci jedinec prožívá. 3.7.2 Prevence na úrovni organizace (zaměstnavatele) Předcházení syndromu vyhoření, by mělo být rovněž v zájmu zaměstnavatele. Všichni bychom se měli snažit jednat s druhými tak, abychom podpořili jejich nadšení a pocit důležitosti. Podle Potterové je pracovní vyhoření motivačním problémem, který se objeví v situaci, kdy mají lidé pocit zmaru, marnosti a bezmoci něco změnit. To, že člověk pociťuje uznání a respekt v práci, je primárním zdrojem sebevědomí. Pokud za kvalitně odvedenou práci nepociťuje člověk uznání, jeho vlastní sebe ocenění upadá a ztrácí zájem (Potterová 1997). 28
Týmová spolupráce První a základní podmínka, aby společnost, pracoviště fungovalo. V zaměstnání není člověk jen sám za sebe, ale za tým. Samozřejmě je důležité se prosazovat také jako jedinec. Důležitá je atmosféra klidu, pohody, sounáležitosti. Pokud tým funguje, každý jedinec zná své místo, svůj úkol, svoji hodnotu. Ve stresovém prostředí se pracuje velmi špatně, není zde motivace k výkonu, člověk chodí do práce proto, že musí. Vztahy na pracovišti Je potřeba zlepšování komunikace na pracovišti, mluvit nejen o kladech, ale i záporech a problémech, být otevřený, schopný spolupracovat. Nepotlačovat své pocity, ale vhodným způsobem je vyjádřit (Křivohlavý 1998). Vyhýbání se rutině a stereotypu Do této kategorie bezesporu patří hlavně vzdělávání, ale také sebevzdělávání jedinců. Vzdělávání nepovažovat za nutné zlo, ale jako výzvu naučit se něco nového, rozšíření obzorů. Bezpečnost práce Pravidelně školit o bezpečnosti práce, užívání bezpečnostních pomůcek, dbát na dodržování bezpečnostních postupů. Zabezpečit ochranu a zdraví zaměstnanců. Podpora kariérního růstu V zájmu zaměstnavatele je další vzdělávání zaměstnanců, stáže, školení, studijní pobyty, pracovní pobyty. Nemalou roli hraje také střídání pracovních pozic v rámci organizace. Péče psychické a fyzické zdraví Umožnit zaměstnanci relaxaci, pobyty, v případě potřeby péči odborného lékaře psychologa, psychoterapeuta. Prostředkem může být např. supervize (Křivohlavý 1998). Pracovní porady Mohlo by se zdát, že pravidelné pracovní porady vedou ke ztmelování týmu a že jsou dobrým nástrojem v boji s vyhořením. Skutečnost však hovoří, že je tak pouze za určitých podmínek (Křivohlavý 1998): 29
negativní vliv: množství porad a jejich délka velké množství a příliš dlouhé porady mohou naopak působit opačně, tedy negativně kladný vliv: zákaz negativních osobních kritik, ponižování účastníků, posměšky a ironie požadováno několik návrhů řešení a po diskusi vybrán nejlepší návrh porada by neměla být jen povídání, měla by skutečně vést ke změnu stavu, k nalézání řešení ujasnění cílů, představ, možností prostor pro projednávání problémů všech, nejen vedení možnost vlastní volby způsobu práce za daných podmínek svoboda při sdělování informací při poradě s možností samostatně navrhnout inovace, zlepšení Supervize Termín pochází z angličtiny z ekonomické oblasti, lze ho obecně přeložit jako dohled, popřípadě vedení. Supervize umožňuje rozvíjet kompetence jedinců v jejich práci, kompetence spolupráce mezi jednotlivci. Supervize hledá možná řešení, rozvíjí sebereflexi, pomáhá pochopit souvislosti, vztahy, pocity. Definice dle Koláčkové uvádí, že ve vzájemné spolupráci mezi supervizorem a supervidovaným jde o společné hledání řešení v atmosféře důvěry, o rozvíjení sebereflexe vedoucí k pochopení dosud neuvědomovaných souvislostí, vztahů, pocitů a jejich odrazu v pracovní činnosti (Jeklová, Reitmayerová 2006). Kvalitní a dobře prováděná supervize je důležitým nástrojem prevence syndromu vyhoření. Cílem však není jen prevence, ale osobní a profesní rozvoj, získání nadhledu, získání nových znalostí a následné použití v praxi. Druhy supervize: 1. individuální kontakt supervizora s jedním pracovníkem, cílem je podpora a další profesní i osobní rozvoj pracovníka. 2. skupinová již z názvu vyplývá, že se jedná o skupinu pracovníků, kteří mají společné téma. Jako výhoda zde může být uvedena reflexe od ostatních pracovníků, více rozmanitých názorů a zkušeností. 30
3. týmová jedná se o skupinu složenou z pracovníků bez ohledu na jejich postavení. Cílem je efektivnost a činnost týmu jako celku (Jeklová, Reitmayerová 2006). Role supervizora Supervizor usnadňuje komunikaci, řídí a organizuje rozhovor, pečuje o potřeby účastníků, vymezuje hranice, zná svoji odpovědnost, poskytuje supervidovaným zpětnou vazbu. Bálintovské skupiny Michael Bálint lékař a psychoterapeut zabývající se vztahem mezi lékařem a pacientem ve smyslu jak tento vzat ovlivňuje léčbu. V 50. letech 20. století Michael Bálint zavedl setkání, která byla zaměřena na tento vzájemný vztah lékaře a pacienta. Hlavní myšlenkou byl psychoterapeutický přístup. Tato setkání se postupně rozšířila do dalších zemí pod názvem bálintovské skupiny. Podstatou bálintovské skupiny je porozumění své vlastní citlivosti na různá sdělení, sebepozorování a pozorování druhých. Skupina se snaží vcítit do toho co klient či terapeut prožívá, jaká jsou jejich přání a nároky, jaké jsou reakce terapeuta na klienta, co je pro terapeuta typické a jak jeho vnímání klienta ovlivňuje jeho postoje. Jedná se o určitou formu skupinové práce v rovině účastnící, zážitkové a poznávací. K.Koblic je definuje jako skupinu, která se vztahem terapeut klient zabývá nejen na rovině úvahy o subjektivitě vztahu s jeho možnými nevědomými souvislostmi, konflikty, přenosovými a proti přenosovými charakteristikami, ale také prostřednictvím dynamiky své vlastní skupinové práce přináší a ukazuje i další nevědomé roviny zkoumaného vztahu a může tedy i svým průběhem nově ukázat, co se ve vztahu terapeut pacient děje (Havrdová, Hajný 2008). Fáze bálintovské skupiny: 1. Expozice případu popis případu účastníkům. 2. Dotazování se prostor pro účastníky skupiny pro kladení dotazů k pochopení souvislostí případu. 3. Fantazie obtížná část procesu. Ten, kdo referuje svůj případ pouze naslouchá dalším účastníkům, kteří se snaží formulovat své prožívání. 31
4. Praktické náměty přednesení námětů, postřehů a postupů, které by zvolili ostatní účastníci. 5. Slovo předkladateli problému poslední fáze, kde není hodnocena práce skupiny, ale předkladatel oceňuje nové náměty a pohledy, řeší, zda bylo naplněno jeho očekávání od skupiny (Havrdová, Hajný 2008). 3.7.3 Jak se bránit stresu, distresu a vyhoření všeobecně Křivohlavý (1998) ve své publikaci Jak neztratit nadšení, uvádí několik rad jak se účinně bránit stresu, distresu a syndromu vyhoření. Jedná se o rady, které oslovují širokou veřejnost nejen v pracovním životě, ale zejména v osobním (Křivohlavý 1998): Naučit se rozpoznávat příznaky stresu. Při psychickém napětí přerušit činnost a pomalu a zhluboka prodýchat. Při nervovém napětí využít vizualizaci. Při pocitu, že na Vás vše padá, opláchněte se studenou vodou, účinná je procházka, práce na zahrádce apod. Relaxace před spaním. V každé rodině jsou problémy, je nutné je řešit v klidu a společně. Zpívejte, velmi účinné na psychickou pohodu. Spánek je balzám, který by se neměl zanedbávat. Před spaním je vhodné se uklidnit. Lékům na spaní se raději vyhýbáme. Ráno si naplánujte celý den s rozmyslem. Intenzivní práce si žádá odpočinek ve formě krátkodobé relaxace. Sdílet s druhými to co bylo dáno mně. Rozlišovat věci důležité od nedůležitých, podstatné od nepodstatných. Rozumně nakládat se svými fyzickými i psychickými silami. Humor a smích je nejlepší relaxace. Rozpoznat, které věci jdou změnit a které nejdou, první krok k řešení problémů. Pozitivní myšlení. Sociální komunikace slova nejsou jen slova, ale mohou i zranit. Domov je místem odpočinku, pohody a lásky. 32
Empirická část Cíl výzkumu, použité metody Cílem této práce je zjištění míry syndromu vyhoření u sociálních pracovníků ve vybraných pobytových zařízeních v Libereckém kraji a možných příčin. Dále zjistit, zda pracovníci jsou seznámeni s pojmem syndrom vyhoření, zda mají povědomost o metodách a zásadách duševní hygieny a zda umějí aktivně syndromu vyhoření předcházet. Porovnat do jaké míry jsou syndromem vyhoření ohroženi pracovníci Domova pro osoby se zdravotním postižením a pracovníci Dětského domova. Pro sběr dat byl využit jednoduchý kvantitativní výzkum. Jako metoda byl zvolen standardizovaný modifikovaný dotazník, který se skládá z 21 výpovědí a měří četnost pocitů a postojů pracovníků k sobě samým, k práci a ke klientům. Vyvinuli jej Aronson, Pinesová a Kafryová. Tento dotazník byl vyhledán v publikaci Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků, autor Istifan Maroon. Dále byl použit vlastní dotazník vytvořený autorkou bakalářské práce. V úvodu dotazníků je oslovující dopis s pokyny pro vyplnění. Dotazník je rozdělen na dvě části. V první obecné části jsou zjišťovány informace z hlediska pohlaví, délky praxe v pomáhající profesi, apod., ve druhé části je použit dotazník ke zjištění míry ohrožení syndromem vyhoření. Etické zásady dotazníku a výzkumu Byl vymezen okruh respondentů, kteří byli zahrnuti do výzkumu. Respondentům byl vysvětlen důvod a cíl výzkumu. Byli ujištěni o anonymitě získaných údajů. Účast ve výzkumu byla dobrovolná. Byl jim vysvětlen způsob zpracování dat. Dále byli ujištěni, že získaná data budou sloužit výhradně pro tvorbu této bakalářské práce. 33