STAVBA MOLDANUBIKA V OKOLÍ LEDČE NAD SÁZAVOU

MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV GEOLOGICKÝCH VĚD STAVBA MOLDANUBIKA V OKOLÍ LEDČE NAD SÁZAVOU Diplomová práce Jan Juráček Vedoucí diplomové práce: doc. RNDr. Rostislav Melichar, Dr. BRNO 2012

Bibliografický záznam Autor: Název práce: Studijní program: Studijní obor: Vedoucí práce: Bc. Jan Juráček Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Ústav geologických věd Stavba moldanubika v okolí Ledče nad Sázavou Geologie Geologie doc. RNDr. Rostislav Melichar, Dr. Akademický rok: 2011/2012 Počet stran: 68 Klíčová slova: Českomoravská vrchovina, moldanubikum, pestrá skupina, tektonika, mramory, deformační vývoj MDT: 292.432, 551.243, 552.4

Bibliographic Entry Author: Title of Thesis: Degree Programme: Field of Study: Supervisor: Bc. Jan Juráček Faculty of Science, Masaryk University Department of Geological Sciences Tectonics of moldanubian rocks in the Ledeč nad Sázavou area Geology Geology Assoc. Prof. RNDr. Rostislav Melichar, Dr. Academic Year: 2011/2012 Number of Pages: 68 Keyword: Bohemian-Moravian Uplands, Moldanubicum, Varied Group, tectonics, marbles, deformation progress

Abstrakt Cílem diplomové práce je na základě vyhodnocení orientace geologických strukturních prvků a vrásové analýzy vytvořit model deformačního vývoje mramorů a okolních hornin v okolí Ledče nad Sázavou na Českomoravské vrchovině. V terénu byly geologickým kompasem měřeny orientace foliací, puklin, lineací, vrás, aplitových žil a zlomů a pořizována fotodokumentace významných tektonických jevů. Vrásy byly klasifikovány podle velikosti meziramenního úhlu, harmonické analýzy, změn mocnosti, velikosti sklonu osy a osní plochy, mechanismu vzniku a relativního stáří. Důsledkem formování regionální antiformy ve svrchním karbonu vznikla metamorfní foliace doprovázená vývojem budináže křemenných poloh a mladšího systému vrás, který převrásnil starší vrásový systém. Metamorfní foliace a vrásy byly proniknuty aplitovými žilami, které byly porušeny syntektonickými poklesy. Po změně vertikálního napětí byly horniny deformovány posttektonickými horizontálními posuny, pravděpodobně již v závěru tektogeneze moldanubika ve spodním permu. Na vývoji puklin se podílely endogenní i exogenní faktory. Abstract The aim of this thesis is to make a model of tectonic development of marbles and surrounding rocks on basis of evaluation of geological structure-element orientations of foliations, joints, lineations, folds, aplite veins and faults and fold analyses in the area of Ledeč nad Sázavou in the Bohemian-Moravian Uplands. Folds were classified according to interlimb angle, harmonic analysis, layer thickness variations, plunge of fold hinge, dip of axial surface, mechanisms of fold formation (kinematic and dynamic classification) and relative age of folds due to refolded folds with characteristic interference pattern. Metamorphic foliation was developed as result of regional antiform progress in Upper Carboniferous. Evolution of metamorphic foliation was accompanied by development of quartz boudinage and younger fold system, which refoliated older fold system. Metamorphic foliation and folds were penetrated by aplite veins, which were segmented by syntectonic normal faults. Deformations by posttectonic strike-slip faults took place after change of vertical stress probably in the final stage of moldanubian tectogenesis in Lower Permian. Joints were formed due to as endogenic as exogenic factors.

PŘEDMLUVA Výtvory neživé přírody na Ledečsku považuje autor pro ojedinělé krasové jevy, zvláštní skalní útvary, malebná údolí i velké akumulace neogenních fluviálně-lakustrinních sedimentů za jedny z nejzajímavějších a nejkrásnějších na Českomoravské vrchovině, což ho vedlo k zájmu zabývat se mramory (krystalickými vápenci) a okolními horninami ve své diplomové práci, zaměřené na stavbu moldanubika v blízkém okolí města Ledče nad Sázavou a jeho sv. vzdálenějším zázemí. Nebyla věnována pozornost jz. odlehlejšímu okolí Ledče nad Sázavou nedaleko obce Kožlí, a to z důvodu podrobné geologické prozkoumanosti tohoto území v souvislosti s výstavbou vodního díla Švihov a administrativním průtahům ohledně vstupu do I. ochranného pásma vodní nádrže. Práce může být kromě výzkumných účelů podkladem pro inženýrskogeologické průzkumy respektive sanační opatření. Autor touto formou vyjadřuje poděkování svému školiteli panu doc. RNDr. Rostislavu Melicharovi, Dr. za vedení diplomové práce, cenné rady a připomínky. Za poskytnutí zdrojů informací děkuje emer. Prof. Dr Hab. Tadeuszi Guniovi z Ústavu geologického Wroclawské univerzity, prof. RNDr. Vladimíru Homolovi, CSc. z Ostravy, doc. RNDr. Janu Vítkovi z Přírodovědecké fakulty Univerzity Hradec Králové, panu Ladislavu Dlouhému a Mgr. Bc. Janě Hospodkové z Městského úřadu Ledeč nad Sázavou a Mgr. Jiřímu Semerádovi z Městského úřadu Světlá nad Sázavou. Děkuje rovněž rodině za finanční a technickou podporu. Prohlášení Prohlašuji, že jsem svoji diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím informačních zdrojů, které jsou v práci citovány. Brno 30. dubna 2012.. Bc. Jan Juráček

OBSAH 1 ÚVOD... 8 2 GEOLOGICKÉ POMĚRY... 9 2.1 Moldanubikum a melechovský masiv... 10 2.2 Platformní pokryv... 14 2.3 Tektonika... 14 3 METODIKA... 17 3.1 Terénní práce... 17 3.2 Zpracování a vyhodnocení kompasových dat... 18 3.3 Vrásová analýza... 18 3.3.1 Vybrané klasifikace podle tvaru vrásové linie... 18 3.3.1.1 Klasifikace podle velikosti meziramenního úhlu... 18 3.3.1.2 Harmonická analýza... 19 3.3.2 Klasifikace podle změn mocnosti... 21 3.3.3 Klasifikace podle velikosti sklonu osy a osní plochy... 22 3.3.4 Klasifikace podle mechanismu vzniku... 23 3.3.4.1 Kinematická klasifikace... 23 3.3.4.2 Dynamická klasifikace... 23 3.3.5 Klasifikace vrás podle relativního stáří... 24 4 VÝSLEDKY... 26 4.1 Orientace geologických strukturních prvků... 26 4.2 Vrásová analýza... 31 4.2.1 Klasifikace podle velikosti meziramenního úhlu... 31 4.2.2 Harmonická analýza... 32 4.2.3 Klasifikace podle změn mocnosti... 36 4.2.4 Klasifikace podle velikosti sklonu osy a osní plochy... 41 4.2.5 Klasifikace vrás podle mechanismu vzniku... 42 4.2.6 Klasifikace podle relativního stáří... 43 5 DISKUSE... 44 6 ZÁVĚR... 47 7 LITERATURA... 48 8 PŘÍLOHY... 53

1 ÚVOD Mramory jsou již od počátků geologických výzkumů moldanubika předmětem zájmu mnoha badatelů. Relativně dobrá přístupnost výchozů a odkryvů mramorů vzhledem k jejich surovinovému potenciálu a vývoj krasových jevů podnítila zvýšený výzkumný zájem specialistů většiny geovědních disciplin. Mramory jsou užitečné při vymapování určitých litostratigrafických, respektive litotektonických horizontů, sledování průběhu vrásových struktur i při výzkumech metamorfní a litostratigrafické korelace mezi jednotkami (Houzar a Novák, 2001). Cílem diplomové práce je vytvořit model tektonického vývoje mramorů a okolních hornin moldanubika v okolí Ledče nad Sázavou. Zájmové území se rozkládá ve středním povodí Sázavy na SZ Českomoravské vrchoviny (obr. 1). Je vázáno na pásmo čoček mramorů směru zhruba SV-JZ o délce přibližně 11 km, které jsou součástí chýnovsko-ledečského pruhu pestré skupiny moldanubika, z regionálněgeologického hlediska podle Chlupáče a Štorcha (1992) moldanubika Šumavy a jižních Čech. Na polohy mramorů jsou vázány krasové jevy Ledečského krasu, který vedle Chýnovského krasu zaujímá nejvýznamnější krasové území Českomoravské vrchoviny. Podrobný přehled dosavadních geologických výzkumů Ledečského krasu zpracoval autor (Juráček, 2011). Nejvýznamnějším tokem zájmového území je řeka Sázava, která tvoří přirozenou osu oblasti směru zhruba SZ-JV. Jejím nejvýznamnějším pravostranným přítokem na Ledečsku je Olešenský potok. Nadmořská výška předmětného území dosahuje od 350 m v údolí Sázavy po 480 m zjz. od obce Číhošť sv. od Ledče nad Sázavou. 8

2 GEOLOGICKÉ POMĚRY Okolí Ledče nad Sázavou budují převážně horniny pestré skupiny moldanubika, zejména sillimanit-biotitické pararuly, mramory, erlany, kvarcity a hercynské granitoidy melechovského masivu. Z platformního pokryvu jsou zastoupeny fluviálně-limnické terciérní sedimenty a kvartérní fluviální, deluviofluviální a deluviální sedimenty (obr. 1). Obr. 1 Přehledná geologická mapa okolí Ledče nad Sázavou, sestaveno na podkladě map Štěpánka (1992a, 1992b, 1995) a Štěpánka a Fišery (1996). 9

2.1 Moldanubikum a melechovský masiv Moldanubikum tvoří nejintenzivněji metamorfovanou a nejvíce erodovanou součást variského orogénu, konsolidovanou střednodevonskou až spodnokarbonskou kolizí Gondwany a Laurussie, které představuje hluboké jádro Českého masivu (Konopásek, 2011). Různé názory na charakter původních hornin, litostratigrafii respektive tektonostratigrafii moldanubika shrnuli například Vrána (2005), Cháb et al. (2008) a Chlupáč et al. (2011). Moldanubikum je všeobecně litostratigraficky rozčleňováno na jednotvárnou skupinu, pestrou skupinu a gföhlskou jednotku. Horniny moldanubika byly postiženy minimálně dvěma metamorfními procesy. V okolí hercynských plutonických těles probíhala ve svrchním karbonu za extenzního režimu nízkotlaká vysokoteplotní metamorfóza. Starší střednodevonská až spodnokarbonská středněaž nízkotlaká středněteplotní metamorfóza v amfibolitové facii setřela starší metamorfní pochody a uplatňovala se v kompresním režimu za podmínek kolizní tektoniky (Dallmeyer et al., 1995). K hercynské metamorfóze je rovněž řazena vysokotlaká metamorfóza gföhlské jednotky ve spodní kůře. Staurolit-kyanitová vysokotlaká nízkoteplotní metamorfóza (dalradská) byla staršími autory považována za kadomskou (Cháb a Suk, 1977). Za protolit pestré skupiny moldanubika jsou všeobecně pokládány mělkomořské sedimenty ukládané v prostředí ovlivňovaném submarinním vulkanismem. Mocnost pestré skupiny v úplném vývoji nepřesahuje 2000 m, obvykle kolísá v rozsahu 1000 1500 m (Jenček a Vajner, 1968). Stáří pestré skupiny je předmětem diskusí. Nízké poměry izotopů stroncia v karbonátech považuje řada autorů za důkaz svrchnoproterozoického stáří (Kachlík, 1999). Nálezy mikrofosilií nebo jejich náznaky v karbonátech pestré skupiny, kterými se zabývali například Kočárek (1978), Pacltová (1980) nebo Gunia (1985), detritické zirkony pocházející z kadomských granitoidů v sedimentech pestré skupiny a krystalizace zirkonu v leptitech (Kachlík, 1999) poukazují na fakt, že nejméně část karbonátů pestré skupiny je paleozoického stáří. Procházka (2007) porovnával stopové prvky v karbonátech moldanubika a barrandienu. Zjistil vyšší obsahy stroncia v moldanubických mramorech (kromě dolomitických) a nepřítomnost prokazatelné anomálie ceru v moldanubických mramorech. Vyjádřil názor, že nejpravděpodobnější stáří protolitu pestré skupiny je spodno- až střednoproterozoické. Hromas et al. (2009) stratigraficky začlenil mramory středního Posázaví do siluru až spodního devonu, připustil však také proterozoické stáří. Nejvíce zastoupeným typem metamorfovaných hornin v okolí Ledče nad Sázavou jsou sillimanit-biotitické a biotitické pararuly. Podle Reného (2001) byly jejich protolitem jílovité 10

až drobové sedimenty. Droby byly původními horninami zejména pararul s vyšším obsahem křemene. Podle distribuce stopových prvků (především vzácných zemin, Sr, Ti, Sc, Ni) byly zdrojovými horninami původních sedimentů kyselé alkalicko-vápenaté magmatické horniny. Sillimanit-biotitické a biotitické pararuly byly charakterizovány jako šedé až bělošedé, jemnozrnné až středně zrnité, tvořené především křemenem, plagioklasem (většinou andezinem), biotitem, podřadně sillimanitem, muskovitem, K-živcem, místy s pyritovými impregnacemi. Akcesoricky byl zjištěn apatit, zirkon, granát, rutil, sericit, chlorit. Textura byla paralelní až masivní, struktura granoblastická, lepidogranoblastická až fibrogranoblastická (Horáková a Kleisl, 1958; Hejtmánek et al., 1961; Jurák, 1970). Sillimanit-biotitické a biotitické pararuly byly v okolí granitoidních těles například podle Reného (2001) v závěru variské orogeneze postiženy migmatitizací provázející nízkotlakou vysokoteplotní metamorfózu. Byly popsány (například Hejtmánkem et al., 1961; Jurákem, 1970; Procházkou et al., 1998; Reném, 2001) jako světle šedé, tvořené především křemenem, plagioklasem, biotitem, muskovitem. Vyznačují se vyšším podílem draslíku v okolí granitoidních těles a žil, obsahují cordierit, akcesoricky v nich byl zjištěn hlavně granát, sillimanit, zirkon, pyrit, pyrhotin, rutil, magnetit. Mají páskovanou až masivní texturu, jsou jemnozrnné. Při vyšším obsahu muskovitu byly označeny za muskovit-biotitické pararuly obsahující turmalín (Jurák, 1970), které jsou řazené k pararulám monotónní skupiny (Procházka et al., 1998). Beneš et al. (1963) označil přechodné pásmo mezi sillimanitbiotitickými pararulami a hercynskými granitoidy melechovského masivu jako granitizované (injikované) ruly, tzn. migmatity flebit-stromatitového typu s hrubozrnným charakterem a převahou K-živce nad plagioklasem, rovnoměrným podílem biotitu a muskovitu, méně hojným cordieritem a sillimanitem a akcesorickým zirkonem. Mají granoblastickou strukturu a místy přecházejí do střednozrnných cordieritických nebulitů (silně granitizovaných rul) vzhledem ke zvýšenému obsahu živců. V pásmu jsou hojné aplitové a pegmatitové žíly, v jejichž blízkosti je zvýšený obsah K-živců a horniny nabývají vzhledu okatých rul (Kříž et al., 1996). Mramory, které v okolí Ledče nad Sázavou budují protáhlá čočkovitá tělesa mocná až 100 m, často přecházejí do erlanů. Převažují kalcitické mramory, v menší míře jsou přítomny dolomitické mramory. Byly charakterizovány např. Hejtmánkem et al. (1961), Králíkem et al. (1967), Popotrandovským el al. (1967), Holubem (1969), Jurákem (1970), Houzarem a Novákem (2001) jako čistě bílé, nebo vlivem obsahu silikátové příměsi (především křemene, živců a diopsidu) šedé, modré až nazelenalé, při přítomnosti limonitu rezivě hnědé, drobně, jemně až středně zrnité. Jsou složeny převážně z kalcitu, mohou obsahovat diopsid, 11

tremolit, křemen, titanit, plagioklas, K-živec, biotit, akcesoricky byl zjištěn grafit, mastek, antigorit. V některých polohách bylo vyvinuto pyritové nebo pyrit-pyrhotinové zrudnění. Silikátová složka (především biotit a amfibol, podle jiné interpretace diopsidické ruly) vytváří v mramorech tmavé pásky nebo nepravidelné šlíry a šmouhy, zřejmě způsobené střídáním jílovcových vrstev v původních sedimentech. Mramory byly místy proniknuty křemennými a aplitovými žilami nebo postiženy mylonitizací (doprovázenou retrográdními přeměnami chloritizací diopsidu, muskovitizací plagioklasu a křemene). V okolí Kožlí byly zčásti postiženy postmagmatickou hydrotermální aktivitou melechovského masivu, kdy docházelo k metasomatickým přeměnám karbonátů vedoucím ke vzniku křemenných žil s fluoritem (Jurák, 1970). Mramory mají masivní případně vlivem nečistot paralelní texturu a granoblastickou strukturu. Protolitem mramorů byly organogenní karbonátové sedimenty (Cháb a Suk, 1977). Erlany jsou šedavé, zelenošedé až šedozelené, jemnozrnné až středně zrnité, tvořené především křemenem, diopsidem, plagioklasem, amfibolem, kalcitem, podřadně K-živcem, akcesoricky byl zjištěn pyrit, titanit, apatit, zirkon, muskovit, limonit, s paralelní (pásky tvoří diopsid) až masivní texturou a granoblastickou strukturou (Horáková a Kleisl, 1958; Hejtmánek et al., 1961; Jurák, 1970; Štěpánek et al., 2002). Podle Chába a Suka (1977) byly jejich protolitem dekarbonatizované vápence (s vyšší klastickou příměsí) s přechody do mramorů a pararul, nebo jílovcové sedimenty či reakční erlany (taktity) charakterizované metasomatickou látkovou výměnou na rozhraní mramorů s migmatity, ortorulami a plutonity. Kvarcity jsou složeny prakticky výhradně z křemene (se zubovitě se prorůstajícími zrny protaženými ve směru foliace), podřadně z plagioklasu a K-živce, akcesoricky byl zjištěn biotit, muskovit, zirkon, apatit, sillimanit, granát. Jsou bílé, šedobílé, světle šedé až světlehnědé, jemnozrnné až drobnozrnné, v menší míře i hrubozrnné, obvykle s plošně paralelní až masivní texturou a dlažbovitou (místy slabě usměrněnou) nebo granoblastickou strukturou (Kratochvíl a Vachtl, 1950; Polák, 1953; Jurák, 1970; Štěpánek et al., 2002; René, 2003). Výchozími horninami kvarcitů byly podle Chába a Suka (1977) klastické sedimenty (křemence) vyznačující se střídáním s pararulami a charakterizované relativně vysokým obsahem alkálií anebo vápníku, nebo silicity (převážně chemogenní Si-horniny vulkanických oblastí) nalézající se pouze v pestré skupině a vyznačující se nižším obsahem alkálií a nabohacením železa. René (2003) vyjádřil názor, že první skupina zahrnovala kvarcity zaujímající ložní polohy v pararulách na rozhraní pestré a monotónní skupiny, kdežto kvarcity druhé skupiny zaujímaly protáhlé až čočkovité polohy v pararulách pestré skupiny, často 12

v blízkosti vložek mramorů, erlanů a amfibolitů. Podle Houzara (2000) kvarcity představují metamorfované pískovce. Granitoidy jsou zastoupeny především v j. až jv. okolí Ledče nad Sázavou dvojslídnými granity melechovského masivu (batolitu) a menšími tělesy a žílami v jeho sz. předpolí, které prostupují okolními metamorfity. Podle Reného (2001) se granity vmístily do střední části složité megaantiklinály s osou směru SSV-JJZ v závěru variské orogeneze, přičemž procesu vmístění granitů předcházela rozsáhlá nízkotlaká vysokoteplotní metamorfóza provázená migmatitizací. Nejrozšířenějším typem granitu melechovského masivu je eisgarnský typ Světlá a Kouty charakteru drobně až středně zrnitého biotit-muskovitického granitu, složeného dále z křemene, K-živce, plagioklasu (místy nad K-živcem převažuje), ojediněle sillimanitu, akcesoricky například apatitu a zirkonu. Stáří granitu bylo izotopicky stanoveno na 313 ± 15 Ma (Procházka et al., 1998; Klomínský et al., 2010). Žilný doprovod granitů je v okolí Ledče nad Sázavou tvořen žilami aplitu, pegmatitu, křemene a granitu. Aplity jsou bělošedé, jemnozrnné, tvořené křemenem, plagioklasem, biotitem, K-živcem, podřadně případně akcesoricky turmalínem, muskovitem, sillimanitem, granátem. Textura je kompaktní, struktura stejnoměrně zrnitá. Tvoří zpravidla žíly o mocnosti centimetrů až decimetrů. Někdy jsou součástí pegmatitových žil, zejména jejich okrajových lemů a vykliňujících částí (Horáková a Kleisl, 1958; Hejtmánek et al., 1961; Jurák, 1970; Hroch a Štěpánek, 1997; Procházka et al., 1998; Štěpánek et al., 2002). Pegmatity jsou svým charakterem zonální stavby značně diferencované, místy pouze s monominerální zónou křemene a K-živce, se silnými projevy albitové metasomatózy. Vykazují nadbytek hliníku vzhledem k obsahu andalusitu. Jsou dále tvořeny biotitem, muskovitem, turmalínem (skorylem), někdy obsahují granát, korund, akcesoricky diaspor a hydromuskovit. V dutinách byl zjištěn křišťál a záhněda. Podle zrnitosti jsou nejčastěji hrubozrnné (zrna velikosti okolo 1 cm), zastoupeny jsou i blokové, s grafickou strukturou (Koutek, 1949; Jurák, 1970; Procházka et al., 1998; Štěpánek et al., 2002). Křemenné žíly dosahují řádově decimetrových až metrových mocností. Jsou tvořeny křemenem, někdy se živcem případně muskovitem a turmalínem. Křemen je často brekciovitý, někdy obsahuje hydrotermálně přeměněné slídy. Horniny v okolí křemenných žil byly postiženy hydrotermální alterací (chloritizací, muskovitizací), v některých polohách bylo zjištěno zrudnění zejména pyritu, pyrhotinu, arzenopyritu, galenitu, hematitu a sekundárního limonitu (Kratochvíl a Vachtl, 1950; Polák, 1953; Jurák, 1970; Procházka et al., 1998). 13

2.2 Platformní pokryv Terciér v j. a jz. okolí Ledče nad Sázavou na rozvodí Sázavy a Želivky je podle Štěpánka (1992a) tvořen neogenními fluviálními a lakustrinními hrubozrnnými písky a štěrky s polohami jílů. V sedimentech jsou místy vyvinuty polohy železitých pískovců a slepenců (Koutek, 1949; Bílek et al., 1968). Mocnost neogenních sedimentů na Ledečsku dosahuje až 20 m (Králík et al., 1967). Kvartérní sedimenty v okolí Ledče nad Sázavou jsou podle Hrubeše (1993a, 1993b) zastoupeny především fluviálními a svahovými sedimenty. Spodnopleistocenní žluté jemně až středně zrnité písky bez valounů se nalézají jz. od Vilémovic jv. od Ledče nad Sázavou a zřejmě představují redeponované terciérní sedimenty. Středno- až svrchnopleistocenní žlutošedé a šedé písky, písčité štěrky a štěrkovité písky tvoří několik reliktů říčních teras Sázavy a Želivky. Ve valounovém materiálu převládá křemen případně kvarcit. V závislosti na zdrojové oblasti se sázavské akumulace liší od želivských vyšším podílem žuly. Dalšími složkami jsou ruly, aplity, amfibolity a železité slepence. Velikost valounů dosahuje až 20 cm v nejdelší ose. Fluviální sedimenty recentních vodních toků jsou v bazální části tvořeny štěrky a písky, které směrem do nadloží přecházejí v jílovité písky, jíly a hlíny. Jejich mocnost v údolní nivě Sázavy u Ledče nad Sázavou dosahuje 10 m. Deluviální a deluviofluviální sedimenty jsou podle Hrubeše (1993a, 1993b) vyvinuty především v nižších částech některých k S až V orientovaných svahů. Splachové sedimenty jsou oproti fluviálním jemnozrnnější. V zaniklé cihelně na sz. okraji Ledče nad Sázavou byla zjištěna mocnost svahových sedimentů téměř 12 m (Kubíček et al., 1967). Hlinito-kamenité sutě na strmě ukloněných svazích jsou podle Hrubeše (1993a) mocné pouze několik prvních decimetrů. 2.3 Tektonika Tektonická struktura moldanubika má charakter složité příkrovové stavby modelované subdukcí a procesy cirkulace v akrečním klínu, výstupu, výzdvihu a roztahování kůry. Deformace zejména foliace a mylonitová smyková pásma (střižné zóny) přetvářely a rozrušovaly příkrovové sekvence a vytvořily složité prostorové vztahy horninových těles (Cháb et al., 2008). V jihočeském moldanubiku byly rozlišeny deformační fáze D1 D4 charakterizované příslušnými systémy foliací (Vrána, 1979; Vrána a Štědrá, 1997). Strmý sj. systém foliací S2 odráží namáhání moldanubické kůry v mělkých úrovních v podmínkách amfibolitové facie středních teplot a středních až nízkých tlaků, zatímco sv. foliační systém 14

(S3) probíhal za podmínek vysokých až středních teplot a nízkých až středních tlaků. Mladší sv.-jz. systém S4 představuje v jihočeském moldanubiku značně rozšířený prvek vzniklý v podmínkách facie zelených břidlic a je spjat s podmínkami roztahování kůry (Cháb et al., 2008). Deformačním vývojem pestré skupiny moldanubika v jz. Čechách se zabývali Rajlich a Synek (1984). Z tektonického hlediska je zájmové území situováno na sz. okraji z. křídla regionální antiformy s osou ve směru SSV-JJZ a generálním sklonem k SSV vzniklé v důsledku intruze hercynských granitoidů moldanubickými metamorfity (Štěpánek et al., 2002). Směr vrstev je v celém území generálně SV-JZ až SSV-JJZ se sklonem k SZ ZSZ (např. Koutek, 1949), s odchylkou v okolí Ledče nad Sázavou o směru S-J se sklonem k Z (Králík et al., 1967). Beneš et al. (1963) v českém moldanubiku rozlišil dva systémy vrásových os a lineací starší ve směru S-J až SSZ-JJV a mladší stáčející se do směru V-Z až SV-JZ. Jurák (1970) charakterizoval ojedinělé vrásy v pararulách jako oblé a ploché v řádu centimetrů až decimetrů, v mramorech se vrásové struktury zachovaly v nečistých polohách až erlanech. Také rozlišil ve shodě s Benešem et al. (1963) dva vrásové systémy. Zlomové linie v zájmovém území náleží podle Mitrengy et al. (1979) směru S-J až SV-JZ (staršímu) a SZ-JV (mladšímu). Zlomy staršího systému jsou většinou souhlasné s průběhem foliací a vrásových struktur metamorfitů a docházelo podél nich k opakovaným vertikálním pohybům. Jurák (1970) dislokaci tohoto směru zaznamenal jv. od Kožlí a charakterizoval ji jako kombinaci poklesů a horizontálních posunů. Kříž et al. (1996) k tomuto systému přiřadil poruchu omezující z. stranu melechovského masivu a také drcená pásma v plášti plutonu s projevy hydrotermální mineralizace. Mladší systém zlomů provázený horizontálními i vertikálními pohyby způsobil podle Hrocha a Štěpánka (1997) porušení jak staršího zlomového systému, tak i průběhu horninových pruhů a vrásových struktur metamorfitů a značně ovlivnil omezení moldanubického plutonu (Mitrenga et al., 1979). K tomuto zlomovému systému náleží podle směru zlomové linie dislokace porušující polohu mramorů jz. od Kožlí (Jurák, 1970), kterou Pospíšil (2009) označil za přesmyk, dále melechovský zlom omezující melechovský masiv na JZ (Mitrenga et al., 1979) a sázavský zlom doložený geofyzikálně (Beránek et al., 1971). Jurák (1970) rozlišil dva hlavní systémy puklin o směru S-J až SSZ-JJV, který odpovídá teoretické rovině AC mladšího systému vrás, zatímco druhý systém směru V-Z až ZJZ-VSV je souhlasný s rovinou AC staršího systému vrás. Schulmann et al. (1997) charakterizoval tektonometamorfní vývoj pláště melechovského masivu deformačními fázemi D1 D4, do kterých na sz. a z. okraji masivu začlenil v pestré skupině struktury D 1 D 4. Deformační fáze D1 se podle něj odehrála před regionální anatexí. 15

Zahrnuje struktury D 1, mezi které patří metamorfní foliace S 1, v mramorech charakterizovaná střídáním pásků, která zapadá k Z SZ pod středními úhly, dále lineace L 1 vyvinutá ve formě uspořádání biotitových agregátů v pararulách a izoklinální intrafoliační vrásy V 1 vyvinuté v páskovaných pararulách nebo erlanech. Deformační fáze D2 je v pestré skupině extenzní, reprezentovaná strukturami D 2, mezi které patří vrásy V 2 vyvinuté v horninách s kompozičním páskováním. Osy těchto vrás zapadají pod mírnými úhly k SSV či JJZ, osní plochy vrás jsou většinou orientovány k Z SZ. Kolmo na vrásovou osu je vyvinuta lineace L 2, charakterizovaná svraštěním případně protažením minerálních agregátů. Deformační fáze D3 představuje pokračování fáze D2, přičemž rozdíly jsou dány ztrátou duktility spjatou s rychlým výstupem. Extenzní struktury D 3 jsou zastoupeny žilami granitoidů, které intrudovaly do extenzních trhlin. Deformační fáze D4 je zastoupena nejmladšími strukturami D 4 tvořenými křehkými puklinami. Za doklady neoidní tektoniky považoval Beneš et al. (1963) a Mitrenga et al. (1979) vertikální pohyby na dislokacích směru zhruba S-J. Recentní pohyby byly doloženy např. plouživým otevíráním tahových puklin a pootáčením skalních bloků na vrchu Šeptouchov (Hroch a Štěpánek, 1997), v jeskyni Pod Šeptouchovem například šikmým levostranným posunem, který se projevuje porušením sintrové výzdoby, nebo pomalým otevíráním pukliny na skále Ledečského hradu (Stemberk et al., 2008; Stemberk, 2011). 16

3 METODIKA Postup práce sestával ze tří základních částí: 1) terénní práce, 2) zpracování a vyhodnocení kompasových dat, 3) vrásové analýzy. 3.1 Terénní práce V měsících únoru a březnu 2011 byly realizovány rekognoskační túry do zájmového území. Vlastní terénní práce byly uskutečněny v březnu, dubnu, květnu a září 2011. Dokumentační body byly na základě dostupných odkryvů a výchozů situovány na údolních svazích Sázavy a pravostranného Olešenského potoka v intravilánu a blízkém okolí Ledče nad Sázavou a zjz. od obce Číhošť sv. od Ledče nad Sázavou. Mapa lokalizace dokumentačních bodů je na obr. 57 v příloze. Poloha dokumentačních bodů byla určena souřadnicemi XY (tab. 8) v systému JTSK v polní topografické mapě měřítka 1:10 000. Základní geologická Obr. 2 Poměrné zastoupení počtu kompasových měření. charakteristika 64 dokumentačních bodů a orientace geologických strukturních prvků byly zapisovány do polního deníku. Měření orientací bylo prováděno pomocí geologického kompasu typu Freiberg, a to spádnicovým způsobem. Byly zaznamenávány orientace foliací, puklin, lineací, vrás, aplitových žil a zlomů (zlomových ploch, rýhování). Celkem bylo provedeno 1733 kompasových měření (obr. 2). Na všech dokumentačních bodech bylo digitálními fotoaparáty Olympus SP-565UZ a Canon PowerShot A1000 IS pořízeno celkem 1843 fotografií významných geologických jevů. 17

3.2 Zpracování a vyhodnocení kompasových dat Databáze orientace geologických strukturních prvků byla zpracována v programu Excel. Hodnoty kompasových měření jsou uvedeny v příloze v tab. 9. Vyhodnocení kompasových dat bylo provedeno v programu Spheristat, ve kterém byly zkonstruovány konturové diagramy (tektonogramy) foliací, puklin, lineací, vrásových os, osních ploch vrás, aplitových žil, zlomů a vztahu vrás a lineací v rovnoploché projekci (Schmidtově síti) na spodní polokouli. Bylo rovněž vyhotoveno schéma distribuce foliací v zájmovém území. Po vyhotovení konturových diagramů byly provedeny korekce kompasových měření, jejichž orientace vyšly nepřesně respektive mimo maxima. Zjištěné hrubé chyby byly vyloučeny. Výsledné konturové diagramy jsou uvedeny v kap. 4. Vypočtené hodnoty orientace vrásových os a osních ploch a orientace vrásových ramen změřených v terénu jsou přehledně uvedeny v tab. 3. 3.3 Vrásová analýza Vrásy byly analyzovány podle několika kritérií. Jednalo se o vybrané klasifikace podle tvaru vrásové linie, klasifikaci podle změny mocnosti, klasifikace podle velikosti sklonu vrásové osy a osní plochy, klasifikace podle mechanismu vzniku a klasifikaci podle relativního stáří. 3.3.1 Vybrané klasifikace podle tvaru vrásové linie Z hlediska hodnocení vrás podle tvaru vrásové linie v příčném řezu existuje několik hledisek hodnocení vrás. Byla vybrána klasifikace podle velikosti meziramenního úhlu a klasifikace podle harmonické analýzy. 3.3.1.1 Klasifikace podle velikosti meziramenního úhlu Jednovrcholové vrásy podle velikosti meziramenního úhlu Fleuty (1964) rozdělil do šesti kategorií (tab. 1). Velikost meziramenního úhlu ω byla vypočítána jako rozdíl hodnoty 180 a hodnoty vzájemného úhlu skalární konstrukce určeného na základě velikosti sklonu vrásových ramen. Pro grafické znázornění klasifikace vrás podle meziramenního úhlu byl následně v programu CorelDraw sestrojen půlkruhový diagram. 18

kategorie ω [ ] zaškrcená (vějířovitá) < 0 izoklinální 0 sevřená 0 30 zavřená 30 70 otevřená 70 120 rozevřená 120 180 Tab. 1 Kategorie vrás podle velikosti meziramenního úhlu (ω) podle Fleutyho (1964). 3.3.1.2 Harmonická analýza Harmonická analýza vrás využívá podle Ramsayho a Hubera (1987) k vyjádření tvaru vrásy řady trigonometrických funkcí respektive nekonečného součtu sinusoid a kosinusoid podle vztahu: f (xy) = a 0 + a 1 cos x + a 2 cos 2x + a 3 cos 3x + + b 1 sin x + b 2 sin 2x + b 3 sin 3x + (1) Vrása je specifikována různými parametry a i a b i (Fourierovy koeficienty), které vyjadřují amplitudu různých sinových a kosinových komponent. Jelikož je tím pro charakteristiku vrás potřebný velký počet koeficientů, volí se pro vyhodnocení z praktických důvodů pouze vrásová čtvrtvlna ohraničená vrcholem a inflexním bodem a souřadnicový systém s počátkem v inflexním bodě, přičemž osa y je proložena inflexním bodem rovnoběžně s osní plochou vrásy respektive její stopou a osa x prochází inflexním bodem kolmo k ose y. Tím všechny koeficienty a i a sudé koeficienty b 2i nabývají nulové hodnoty. Vrása se tak de facto stává sinusoidou a rovnice je zjednodušena do tvaru: f (xy) = b 1 sin x + b 3 sin 3x + b 5 sin 5x + b 7 sin 7x + (2) Pro charakteristiku vrásového tvaru je dostačující určit souřadnice prvních tří členů rovnice, protože řada rychle konverguje a význam koeficientů se postupně snižuje. Souřadnice na ose x odpovídá obloukové míře (tj. délce oblouku příslušného úhlu). Skutečné vzdálenosti na vráse jsou však normovány, a to z důvodu, aby celková délka čtvrtvlny na x 3 odpovídala 2, ostatní hodnoty x 1 a x 2 pak jednotlivým jejím třetinám. K tomu je nutno upravit měřítko originálních souřadnic ' x i a ' y i (normování). 19

Normované hodnoty souřadnic x 1, x 2, x 3, y 1, y 2, y 3 jsou poté dosazeny do rovnice (2) pro každou dvojici, takže vznikne soustava tří rovnic o třech neznámých a jsou vypočítány parametry b 1, b 3 a b 5 : y 1 = b 1 sin x 1 + b 3 sin 3x 1 + b 5 sin 5x 1 y 2 = b 1 sin x 2 + b 3 sin 3x 2 + b 5 sin 5x 2 (3) y 3 = b 1 sin x 3 + b 3 sin 3x 3 + b 5 sin 5x 3 Stabler (1968) výpočet parametrů b 1, b 3 a b 5 výrazně zjednodušil úpravou výpočtu souřadnic x. Při jakékoliv hodnotě délky průmětu čtvrtvlny na ose x platí, že x 1 = 6, x 2 = 3 a x 3 = 2. Koeficienty b 1, b 3 a b 5 lze následně vypočítat ze vztahů: b 1 y1 3y2 y3 2y1 y3 ; b3 ; 3 3 Na základě poměru parametrů b 1 a b 3 rozlišujeme sedm kategorií vrás (obr. 3): A (krabicovitá), B, C (semieliptická), D (parabolická), sinoidální, E (špičatá), F (krokvicovitá). Na základě fotografií byly vybrány vrásy, u kterých byla v programu CorelDraw žlutě zvýrazněna vrásová čtvrtvlna. Pro každou vrásovou čtvrtvlnu byl posléze zkonstruován souřadnicový systém s počátkem v inflexním bodě a změřeny hodnoty souřadnic y 1, y 2 a y 3. Následně byly v programu Excel vypočteny hodnoty koeficientů b 1 a b 3 podle rovnic (4), které byly normovány hodnotou π / (2 x ' 3 ). Graficky byl poté vyjádřen b 5 y1 3y2 y3 (4) 3 vztah koeficientů b 1 a b 3 v programech Excel a CorelDraw a určena příslušnost vrás do příslušných kategorií. Obr. 3 Kategorie vrás podle harmonické analýzy A, B, C, sinoidální, D, E, F. Čísla 1 až 5 označují linie odpovídající stejným výškám vrásových čtvrtvln (Plamínek, 1990). 20

3.3.2 Klasifikace podle změn mocnosti Klasifikace vrás podle změn mocnosti (Ramsay, 1967; Ramsay a Huber, 1987) je založena na charakteristice proměnlivosti mocnosti s velikostí sklonu. Tyto míry jsou vyjadřovány jako proporce mocnosti vrstvy ve vrásovém vrcholu. Obdobně jako u metody Fourierovy analýzy, charakterizující jednotlivé plochy vrás, je zvrásněná vrstva analyzována v úseku vrásové čtvrtvlny. Postup je znázorněn na obr. 4 a založen na následujících krocích: 1) sestrojíme příčný profil vrásy kolmý k vrcholové linii; 2) určíme vrcholové linie h A, h B a inflexní linie i A, i B ploch A a B vymezujících vrstvu. Konstrukcí stopy osní plochy spojením bodů h A a h B vznikne referenční směr pro orientace sklonu a změny mocnosti. Sestrojením tečen k vráse v bodech h A a h B determinujeme nulový úhel referenčního směru. Změřením ortogonální mocnosti mezi tečnami dostaneme vrcholovou mocnost t 0 ; 3) zvolíme velikost sklonu α a zkonstruujeme tečny k plochám vrásy s tímto sklonem. Změříme kolmou Obr. 4 Princip postupu při klasifikaci vrás podle změn mocnosti (Ramsay a Huber, 1987). vzdálenost t α mezi těmito tečnami. Vyjádříme t α poměrem k t 0, např. ' t = t α / t 0 ; 4) sestrojíme graf závislosti ' t na α; 5) měření opakujeme pro jiné hodnoty α a sestrojíme kontinuální křivku ' t / α pro úsek vrásové čtvrtvlny. Na základě zmíněného postupu jsou vrásy zařazovány do pěti tříd (obr. 5): 1A, 1B (paralelní vrásy), 1C, 2 (podobné vrásy) a 3. Třídy vrás lze také určit na základě charakteru sklonových izogon, poměru vnitřního a vnějšího zakřivení a vztahu pravé a osní mocnosti ve vrcholu a v ramenu (např. Ramsay a Huber, 1987; Jaroš a Vachtl, 1992), viz tab. 2. Obr. 5 Třídy vrás podle změn mocnosti (Ramsay, 1967; Ramsay a Huber, 1987). Čárkovaně jsou vyznačeny příklady kontinuálních křivek úseků vrásových čtvrtvln. 21

třída vztah vnitřního (i) a vnějšího (e) zakřivení vztah pravé mocnosti v ose (t 0 ) a v rameni (t α ) vztah osní mocnosti v ose (T o ) a v rameni (T α ) 1A e < i t α > t 0 T α > T o 1B e < i t α = t 0 T α > T o 1C e < i t α < t 0 T α > T o 2 e = i t α < t 0 T α = T o 3 e > i t α < t 0 T α < T o Tab. 2 Klasifikace vrás podle zakřivení, pravé a osní mocnosti (Jaroš a Vachtl, 1992). Pro účely klasifikace vrás podle změny mocnosti byly na základě fotografií zvoleny vrásy, u kterých byly v programu CorelDraw sestrojeny tečny vrásových čtvrtvln pod zvoleným úhlem α a určeny hodnoty pravé mocnosti ve vrásové ose t 0 a v rameni t α. V programu Autocad byla dopočítána přesná hodnota úhlu α. Následně byla vypočtena hodnota ' t = t α / t 0. Vztah mezi ' t / α byl vyjádřen graficky v programu Excel a CorelDraw. Pro každou vrásu byly vypočítány ' t pouze pro jeden úhel, takže nebyly konstruovány křivky pro jednotlivé vrásy, protože by se vzhledem k většímu počtu vrás stal graf nepřehledným. Jelikož se nejednalo o složité vrásové tvary, již určení jednoho bodu umožnilo podle jeho polohy v grafu determinovat příslušnost vrásy do příslušné třídy. 3.3.3 Klasifikace podle velikosti sklonu osy a osní plochy Klasifikaci orientace vrás na základě velikosti sklonu osy a velikosti sklonu osní plochy vrás přehledně znázornil Fleuty (1964) na trojúhelníkovém grafu (obr. 6). Pro určení klasifikace vrás podle velikosti sklonu osy a osní plochy bylo užito dat podle tab. 3. Byla zkonstruována modifikace Fleutyho (1964) diagramu v programu Excel a CorelDraw vrásy následně začleněny prodle příslušných kategorií. Obr. 6 Klasifikace vrás podle velikosti sklonu osy a osní plochy (Fleuty, 1964). 22

3.3.4 Klasifikace podle mechanismu vzniku Vrásy byly vyhodnoceny z hlediska mechanismu vzniku na základě dvou klasifikací kinematické a dynamické. 3.3.4.1 Kinematická klasifikace Kriteriem pro kinematickou klasifikaci vrás je podle Jaroše a Vachtla (1978, 1992) typ pohybového mechanismu. Základními typy kinematických mechanismů jsou prostý ohyb, ohybový skluz (ohyb se skluzem), prostý skluz a plastický tok. Pro klasifikaci vrás podle kinematické klasifikace bylo využito klasifikace vrás podle změn mocnosti (Ramsay, 1967; Ramsay a Huber, 1987). Podle tříd, do kterých vrásy spadají, byl determinován příslušný typ pohybového mechanismu. 3.3.4.2 Dynamická klasifikace Dynamická klasifikace je podle Melichara (2008) založena na mechanismu namáhání při vzniku vrás. Mezi kategorie dynamické klasifikace patří aktivní, nucené a pasivní vrásnění. Aktivní vrásnění nastává, jestliže se poloha sama aktivně ohýbá (vrásní) vlivem homogenní napjatosti v důsledku vlastních nehomogenit, přičemž rozlišujeme: a) podélný pohyb komprese paralelní s plochami anizotropie, ohlazová lineace kolmá na osu vrásy, lineace roztažení v osní ploše vrásy, b) příčný střih střižná plocha příčná k vrásněným plochám anizotropie (např. vrstevnatost), směr střihu je s nimi subparalelní, osa iniciálně pod úhlem 45, lineace roztažení subparalelní s osou vrásy (s rostoucí deformací se reorientuje lineace i osa vrásy do směru střihu), c) podélný střih střižná plocha i směr střihu subparalelní s plochami anizotropie, osa vrásy může měnit zakřivení a tím mění vztah k lineaci od paralelního vztahu až po kolmý vztah. Pasivní (nepravé) vrásnění nastává, jestliže je již existující nerovnost (ohyb) homogenně deformován a jeho amplituda se zvyšuje. Nucené vrásnění vzniká při pasivním ohýbání poloh v důsledku nehomogenního napjatostního pole (např. vlivem různých deformací jiných poloh). Jeho vlivem dochází k příčnému ohybu (prohybu), kdy střižná plocha je kolmá k vrstevnatosti, směr střihu kolmý k vrstevnatosti. Vznikají: a) vlečné vrásy při zlomech osa vrásy určena intersekcí plochy střihu a vrstevnatosti, 23

b) obepínající vrásy mezi budinami, kompaktní vrásy, c) blokové vrásnění na stupních fundamentu, d) prorážející vrásy diapirové vrásy. Pro zařazení vrás podle dynamické klasifikace byl určen vztah mezi lineací a vrásami. Pro tyto účely byl zkonstruován konturový diagram lineací a osních ploch v programu Spheristat. 3.3.5 Klasifikace podle relativního stáří Relativní stáří vrás lze stanovit na základě typu převrásnění, charakteristického typem převrásněných vrás (obr. 7) a intersekčním obrazcem (obr. 8). Relativní stáří vrás bylo určeno vizuálně porovnáváním fotografií s typy převrásnění respektive intersekčními obrazci převrásněných vrás podle obr. 8. Typy převrásněných vrás (Ramsay a Huber, 1987) jsou určovány podle vztahů os a osní ploch starší a mladší generace vrás. Rozlišujeme: typ 0 s rovinnou osní plochou, přímou osou převrásněných vrás, nelze determinovat převrásněné vrásy, typ 1 s rovinnou osní plochou, zakřivenou osou převrásněných vrás, typ 2 se zakřivenou osní plochou, zakřivenou osou převrásněných vrás, typ 3 se zakřivenou osní plochou, přímou osou převrásněných vrás. Geometrickými typy převrásnění jsou: 1) podle vztahu vrásových os různých generací: Obr. 7 Typy převrásněných vrás 0, 1, 2, 3 podle Ramsaye a Hubera (1987). Legenda: a 2 stopa osní plochy, A prvotní vrása, b 2 osa vrásy, B pohyby v sekundární fázi, C výsledné uspořádání. Šipka vyznačuje směr pohybu. koaxiální (souosé) převrásnění vrásy starší a mladší generace mají paralelní osy, vrásy starší generace mají přímé osy, přímkový charakter osy vrásy indikují v rovinném řezu neuzavřené tvary ohybů, 24

nekoaxiální (nesouosé) převrásnění vrásy starší a mladší generace mají neparalelní osy, vrásy starší generace mají zakřivené osy, zakřivený charakter osy vrásy indikuje v rovinném řezu okatá struktura. 2) podle vztahu osních ploch vrás různých generací: stejnosměrné převrásnění vrásy podél vrcholové plochy mladší generace mají stejné směřování (směr do nadloží na jednu stranu), stopy vrcholových ploch starších vrás jsou přímé, indikují rovinný charakter osní plochy starší generace vrás, protisměrné převrásnění vrásy podél vrcholové plochy mladší generace vrás mají střídavé směřování (směr do nadloží je střídavě obrácen na různé strany), stopy vrcholových ploch starších vrás jsou zakřivené, indikují zvrásněný charakter osní plochy starší generace vrás. Typy převrásněných vrás jsou charakteristické pro dané typy převrásnění: typ 0: koaxiální, stejnosměrné, typ 1: nekoaxiální, stejnosměrné, typ 2: nekoaxiální, protisměrné, typ 3: koaxiální, protisměrné. Obr. 8 Hlavní typy dvourozměrných intersekčních obrazců převrásněných vrás v horizontálních řezech. Čtyři hlavní typy (0, 1, 2, 3) v základním vyjádření jsou označeny písmeny A, C, G, I, přechodné typy mají písmena B, D, E, F, H (Ramsay a Huber, 1987). 25

4 VÝSLEDKY Výsledky zahrnují vyhodnocení orientace geologických strukturních prvků pomocí konturových diagramů a analýzu vrás na základě jejich zařazení podle zvolených klasifikací. 4.1 Orientace geologických strukturních prvků Z analýzy konturového diagramu pólů foliací (obr. 9) vyplývá, že foliace jsou soustředěny do výrazného maxima o směru SV-JZ až SSV-JJZ se sklonem 30-60 k SZ ZSZ. Z distribuce foliací v zájmovém území (obr. 11) je patrný generální směr foliací SV-JZ až SSV-JJZ se sklonem k SZ ZSZ. Z konturového diagramu pólů puklin (obr. 10) je zřejmé výrazné maximum o orientaci ve směru ZSZ-VJV až JZ-SV se sklonem 20 30 k JJZ JV. Lokální maximum má směr SSV- JJZ se sklonem 40 60 k VJV. Equal Area (Schmidt) N Equal Area (Schmidt) N +28S +26S +24S +22S +20S +18S +16S +14S +12S +10S +8S +6S +4S +2S E +8S +6S +4S +2S E Axial N = 737 Axial N = 593 Obr. 9 Konturový diagram pólů foliací zájmového území. Kontury vyjadřují hustotu bodů. Obr. 10 Konturový diagram pólů puklin zájmového území. Kontury vyjadřují hustotu bodů. Maximum na konturovém diagramu spádnic lineací (obr. 12) je orientováno ve směru SV- JZ až VSV-ZJZ se sklonem 40 50 k SZ SSZ. Lokální shluk má směr ZSZ-VJV se sklonem 15 35 k SSV a směr SSZ-JJV se sklonem 30 40 k ZJZ. Data orientace vrásových os, osních ploch a ramen jsou uvedena v tab. 3. Konturový diagram vrásových os je na obr. 13, konturový diagram osních ploch je na obr. 14. 26

39 40 43 46 40 46 48 50 55 54 54 55 58 57 57 57 33 37 40 43 53 58 58 62 52 37 37 41 44 62 60 54 38 38 62 62 62 50 47 48 44 43 44 51 49 49 49 49 40 43 44 52 53 50 46 46 47 49 50 50 40 43 43 45 50 52 52 46 46 45 46 40 42 42 42 44 45 52 48 48 47 46 27 31 42 46 45 46 48 47 47 45 26 26 45 45 45 45 49 48 48 44 44 44 51 51 51 51 51 51 51 51 51 Obr. 11 Distribuce foliací v zájmovém území. Equal Area (Schmidt) N +10S +8S +6S +4S +2S E Axial N = 155 Obr. 12 Konturový diagram spádnic lineací v zájmovém území. Kontury vyjadřují hustotu bodů. 27

Na konturovém diagramu vrásových os (obr. 13) je maximum orientováno ve směru Z- V až ZSZ-VJV se sklonem 5 20 k J JJZ respektive S SSV. Podružné maximum má směr SSV-JJZ se sklonem 0 10 k VSV. Na konturovém diagramu osních ploch vrás (obr. 14) je patrné maximum s orientací ve směru SV-JZ až SZ-JV se sklonem 5 25 k JV JZ. Equal Area (Schmidt) N Equal Area (Schmidt) N +8S +6S +4S +2S E +8S +6S +4S +2S E Axial N = 36 Axial N = 36 Obr. 13 Konturový diagram spádnic vrásových os v zájmovém území. Kontury vyjadřují hustotu bodů. Obr. 14 Konturový diagram pólů osních ploch vrás v zájmovém území. Kontury vyjadřují hustotu bodů. V tektonogramu pólů ploch aplitových žil (obr. 15) byla kompasová měření zobrazena pouze bodově z důvodu malého počtu dat. Kompasová data bodů v levé části diagramu jsou generálně orientována ve směru S-J až SSZ-JJV o sklonu 55 65 k V VSV. Equal Area (Schmidt) N Axial N = 3 Obr. 15 Tektonogram pólů ploch aplitových žil na dokumentačním bodě č. 51 v zájmovém území. 28

dokumentační orientace vrásy α/φ [ ] bod osa osní plocha rameno R 1 rameno R 2 18 218/0 308/19 128/35 308/73 18 0/18 15/19 68/41 300/33 21 268/32 194/65 337/60 277/32 21 290/65 282/65 222/80 345/75 21 292/32 271/34 213/74 356/55 24 275/67 242/71 299/69 190/88 28 48/3 130/24 105/6 134/42 36 166/6 244/25 84/34 255/83 36 204/5 120/39 289/44 291/58 36 191/10 241/15 278/74 109/51 36 230/17 234/17 304/47 158/45 36 166/6 228/12 251/50 86/29 39 206/29 158/39 255/40 118/86 39 71/3 54/4 347/29 154/27 39 357/35 317/43 292/59 356/35 39 214/2 138/7 125/57 302/43 39 12/1 289/10 283/50 100/30 39 185/12 132/19 95/90 268/60 39 356/1 277/8 83/30 267/45 39 188/18 140/25 265/55 278/90 39 189/22 145/29 99/89 261/53 39 222/12 294/34 305/59 250/13 39 197/9 141/16 266/24 115/50 39 186/4 108/21 98/64 266/24 51 1/4 78/17 87/44 292/11 51 44/15 10/18 329/47 104/29 51 34/3 312/19 307/41 91/5 51 347/16 293/26 35/24 266/61 51 13/13 70/24 102/85 296/47 51 292/25 343/37 6/60 290/25 51 214/17 253/22 146/39 295/64 51 351/33 291/52 300/46 284/59 51 70/6 349/34 154/44 158/70 51 224/25 160/47 176/35 150/60 54 191/3 121/9 278/49 102/65 64 201/19 210/19 124/57 281/62 Tab. 3 Azimuty sklonu (α) a velikosti sklonu (φ) vrásových os, osních ploch a ramen. Na několika dokumentačních bodech byly determinovány zlomové plochy, na některých s patrnou striací. Tektonogramy orientací jsou uvedeny na obr. 16, 17, 18 a 19. Z důvodu malého počtu měření byly orientace v tektonogramech vyhodnoceny většinou bodově. 29

Zlomová plocha na tektonogramu na obr. 16 je orientována ve směru VSV-ZJZ se sklonem 82 k SSZ, striace ve směru SSZ-JJV se sklonem 45 k VSV. Na obr. 17 má zlomová plocha směr S-J se sklonem 74 k Z, striace směr SZ-JV a sklon 80 k JZ. Na tektonogramu na obr. 18 jsou orientace zlomových ploch soustředěny ve shluku o generální orientaci ve směru S-J až SSV-JJZ se sklonem 25 85 k Z ZSZ. Na tektonogramu na obr. 19 byly vyhodnoceny orientace zlomové plochy na dokumentačních bodech č. 45 a 52 z důvodu přibližně shodné orientace. Tvoří maximum o směru SSZ-JJV až SSV-JJZ se sklonem 70 75 k ZSZ VJV. Podle absolutní velikosti sklonu zlomové plochy náleží většina měřených zlomových ploch do kategorie nakloněných zlomů se sklonem 10 80 respektive do kategorie strmých (radiálních) zlomů s velikostí sklonu >45. Equal Area (Schmidt) N Equal Area (Schmidt) N Axial N = 2 Axial N = 2 Obr. 16 Tektonogram orientace pólu zlomové plochy (větší bod) a spádnice striace (menší bod) na dokumentačním bodě č. 7 v zájmovém území. Obr. 17 Tektonogram orientace pólu zlomové plochy (větší bod) a spádnice striace (menší bod) na dokumentačním bodě č. 43 v zájmovém území. 30

Equal Area (Schmidt) N Equal Area (Schmidt) N +10S +8S +6S +4S +2S E Axial N = 4 Axial N = 13 Obr. 18 Tektonogram orientace pólů zlomových ploch na dokumentačním bodě č. 51 v zájmovém území. Obr. 19 Tektonogram orientace pólů zlomových ploch na dokumentačních bodech č. 45 a 52 v zájmovém území. Kontury vyjadřují hustotu bodů. 4.2 Vrásová analýza Výsledky vrásové analýzy na základě zvolených klasifikací byly tabelárně a graficky zpracovány. 4.2.1 Klasifikace podle velikosti meziramenního úhlu Klasifikace podle meziramenního úhlu ω jsou v tab. 4 a obr. 20. Většina hodnocených vrás spadla do kategorie otevřených vrás. Obr. 20 Půlkruhový diagram klasifikace vrás podle velikosti meziramenního úhlu ω, hodnoty vyznačeny červeně. 31

dokumentační velikost sklonu φ [ ] meziramenní kategorie bod rameno R 1 rameno R 2 úhel ω [ ] 18 35 73 [ ] 108 otevřená 18 41 33 66 zavřená 21 60 32 49 zavřená 21 80 75 118 otevřená 21 74 55 118 otevřená 24 69 88 107 otevřená 28 6 42 37 zavřená 36 34 83 117 otevřená 36 44 58 166 rozevřená 36 74 51 124 rozevřená 36 47 45 93 otevřená 36 50 29 78 otevřená 39 40 86 115 otevřená 39 29 27 56 zavřená 39 59 35 50 zavřená 39 57 43 99 otevřená 39 50 30 80 otevřená 39 90 60 149 rozevřená 39 30 45 74 otevřená 39 55 90 143 rozevřená 39 89 53 138 rozevřená 39 59 13 52 zavřená 39 24 50 72 otevřená 39 64 24 88 otevřená 39 44 11 54 zavřená 39 47 29 70 otevřená 51 41 5 45 zavřená 51 24 61 77 otevřená 51 85 47 130 rozevřená 51 60 25 57 zavřená 51 39 64 98 otevřená 51 46 59 162 rozevřená 51 44 70 154 rozevřená 51 35 60 149 rozevřená 54 49 65 114 otevřená 64 57 62 115 otevřená Tab. 4 Klasifikace vrás podle velikosti meziramenního úhlu (ω) na základě velikosti sklonu (φ) vrásových ramen R 1 a R 2. 4.2.2 Harmonická analýza Na obr. 21 až 32 jsou zobrazeny fotografie vybraných vrás s vyznačenými hodnocenými vrásovými čtvrtvlnami. Vrásy podle kategorií jsou v tab. 5 a na obr. 33. Z harmonické analýzy vyplynulo, že většina vybraných vrás spadá do kategorie D parabolických. 32

1 2 3 4 5 Obr. 21 Vrásy č. 1, 2, 3, 4, 5 se žlutě vyznačenou vrásovou čtvrtvlnou. 6 8 9 10 7 Obr. 22 Vrásy č. 6, 7, 8, 9, 10 se žlutě vyznačenou vrásovou čtvrtvlnou. 11 12 13 14 15 Obr. 23 Vrásy č. 11, 12, 13, 14, 15 se žlutě vyznačenou vrásovou čtvrtvlnou. 16 17 18 19 20 21 Obr. 24 Vrásy č. 16, 17, 18, 19, 20 se žlutě vyznačenou vrásovou čtvrtvlnou. 22 23 24 25 Obr. 25 Vrásy č. 21, 22, 23, 24, 25 se žlutě vyznačenou vrásovou čtvrtvlnou. 26 27 28 29 30 Obr. 26 Vrásy č. 11, 12, 13, 14, 15 se žlutě vyznačenou vrásovou čtvrtvlnou. 31 32 33 34 35 Obr. 27 Vrásy č. 31, 32, 33, 34, 35 se žlutě vyznačenou vrásovou čtvrtvlnou. 33

36 37 38 39 40 Obr. 28 Vrásy č. 36, 37, 38, 39, 40 se žlutě vyznačenou vrásovou čtvrtvlnou. 43 44 45 41 42 Obr. 29 Vrásy č. 41, 42, 43, 44, 45 se žlutě vyznačenou vrásovou čtvrtvlnou. 46 47 48 49 50 Obr. 30 Vrásy č. 46, 47, 48, 49, 50 se žlutě vyznačenou vrásovou čtvrtvlnou. 51 55 52 53 54 Obr. 31 Vrásy č. 51, 52, 53, 54, 55 se žlutě vyznačenou vrásovou čtvrtvlnou. 56 57 58 59 60 Obr. 32 Vrásy č. 56, 57, 58, 59, 60 se žlutě vyznačenou vrásovou čtvrtvlnou. 34

č. vrásy b 1 b 3 kategorie č. vrásy b 1 b 3 kategorie 1 2,83-0,36 F 31 2,16-0,01 D 2 1,11-0,04 D 32 3,26-0,30 E 3 1,17 0,08 D 33 3,98 0,68 B 4 1,2-0,01 D 34 2,96 0,45 B 5 1,71-0,02 D 35 2,19 0,26 C 6 2,34 0,29 C 36 2,73 0,26 D 7 1,8 0,31 B 37 0,98-0,05 E 8 0,5 0,04 D 38 0,95 0,03 D 9 1,48 0,00 sinoidální 39 2 0,32 B 10 1,33 0,09 D 40 2,78 0,20 D 11 1,32 0,13 C 41 2,35 0,12 D 12 3,56 0,55 B 42 3,38 0,57 B 13 1,53 0,17 C 43 1,49 0,17 C 14 1,54 0,13 D 44 0,91 0,10 C 15 1,82 0,26 C 45 1,27 0,05 D 16 3,46 0,39 C 46 0,69 0,05 D 17 0,98-0,05 E 47 1,15 0,10 D 18 0,98-0,03 D 48 1,64-0,02 D 19 1,92 0,00 sinoidální 49 1,16-0,15 F 20 0,92 0,07 D 50 3,36 0,34 C 21 1,59 0,16 C 51 0,78 0,00 sinoidální 22 1,41 0,02 D 52 0,5 0,00 sinoidální 23 0,76 0,01 D 53 0,87 0,06 D 24 3,12 0,60 B 54 2,34 0,04 D 25 4,06 0,63 B 55 0,59 0,01 D 26 0,55-0,03 E 56 0,67-0,02 D 27 3,79 0,39 C 57 0,69 0,03 D 28 1,3 0,02 D 58 0,87 0,01 D 29 2,64-0,09 D 59 0,29-0,02 E 30 3,54 0,74 A 60 0,51-0,05 E Tab. 5 Klasifikace vybraných vrás podle harmonické analýzy. Obr. 33 Klasifikace vrás podle vztahu koeficientů b 1 a b 3 v rámci harmonické analýzy. 35

4.2.3 Klasifikace podle změn mocnosti Vrásy podle tříd jsou graficky znázorněny na obr. 51 a v tab. 6. Na základě výpočtu ' t a vztahu ke zvolenému úhlu α většina hodnocených poloh vrásových čtvrtvln náleží do tříd 1C a 3. Na obr. 34 až 50 jsou zobrazeny fotografie vybraných vrás s vyznačenými hodnocenými polohami vrásových čtvrtvln pro klasifikaci podle změn mocnosti. 1 2 3 4 5 Obr. 34 Vrásy č. 1, 2, 3, 4, 5 se žlutě vyznačenou vrstvou vrásové čtvrtvlny. 6 9 7 10 8 6 Obr. 35 Vrásy č. 6, 7, 8, 9, 10 se žlutě vyznačenou vrstvou vrásové čtvrtvlny. 12 13 14 15 11 Obr. 36 Vrásy č. 11, 12, 13, 14, 15 se žlutě vyznačenou vrstvou vrásové čtvrtvlny. 16 17 18 19 Obr. 37 Vrásy č. 16, 17, 18, 19, 20 se žlutě vyznačenou vrstvou vrásové čtvrtvlny. 21 22 23 24 25 20 Obr. 38 Vrásy č. 21, 22, 23, 24, 25 se žlutě vyznačenou vrstvou vrásové čtvrtvlny. 36

26 27 28 29 30 Obr. 39 Vrásy č. 26, 27, 28, 29, 30 se žlutě vyznačenou vrstvou vrásové čtvrtvlny. 31 32 33 34 35 Obr. 40 Vrásy č. 31, 32, 33, 34, 35 se žlutě vyznačenou vrstvou vrásové čtvrtvlny. 36 37 38 39 40 Obr. 41 Vrásy č. 36, 37, 38, 39, 40 se žlutě vyznačenou vrstvou vrásové čtvrtvlny. 41 42 43 44 45 Obr. 42 Vrásy č. 41, 42, 43, 44, 45 se žlutě vyznačenou vrstvou vrásové čtvrtvlny. 46 47 48 49 50 Obr. 43 Vrásy č. 46, 47, 48, 49, 50 se žlutě vyznačenou vrstvou vrásové čtvrtvlny. 37

51 52 53 54 55 Obr. 44 Vrásy č. 51, 52, 53, 54, 55 se žlutě vyznačenou vrstvou vrásové čtvrtvlny. 56 57 58 59 60 Obr. 45 Vrásy č. 56, 57, 58, 59, 60 se žlutě vyznačenou vrstvou vrásové čtvrtvlny. 61 62 63 64 65 Obr. 46 Vrásy č. 61, 62, 63, 64, 65 se žlutě vyznačenou vrstvou vrásové čtvrtvlny. 66 67 69 70 68 Obr. 47 Vrásy č. 66, 67, 68, 69, 70 se žlutě vyznačenou vrstvou vrásové čtvrtvlny. 72 73 74 75 71 Obr. 48 Vrásy č. 71, 72, 73, 74, 75 se žlutě vyznačenou vrstvou vrásové čtvrtvlny. 76 77 78 79 80 Obr. 49 Vrásy č. 76, 77, 78, 79, 80 se žlutě vyznačenou vrstvou vrásové čtvrtvlny. 38

81 82 Obr. 50 Vrásy č. 81 a 82 se žlutě vyznačenou vrstvou vrásové čtvrtvlny. ' Obr. 51 Grafické znázornění vztahu t a úhlu α vybraných vrstev vrásových čtvrtvln a jejich příslušnost do tříd klasifikace podle změn mocnosti. 39

1 2 3 4 5 6 1 2 3 4 5 6 1 141,37 73,67 60 0,52 2 42 15,343 13,43 18 0,88 3 2 55,935 52,177 23 0,93 2 43 35,991 34,86 29 0,97 1C 3 110,215 95,882 25 0,87 3 44 32,83 30,518 33 0,93 1C 4 36,493 31,985 19 0,88 3 45 15,959 13,07 14 0,82 3 5 15,913 15,77 13 0,99 1C 46 9,916 8,9496 20 0,90 3 6 18,417 18,173 41 0,99 1C 47 32,83 30,04 67 0,92 1C 7 177,806 176,66 25 0,99 1C 48 35,343 23,472 73 0,66 1C 8 131,655 127,949 11 0,97 3 49 89,445 61,514 59 0,69 1C 9 195,305 163,197 63 0,84 1C 50 172,54 104,5 49 0,61 3 10 47,235 36,1415 51 0,77 1C 51 154,795 147,5 51 66 0,95 1C 11 22,612 19,212 50 0,85 1C 52 54,6053 52,89 14 29 0,97 1C 12 20,937 18,515 19 0,88 3 53 166,18 138,9 47 0,84 1C 13 58,29 51,903 24 0,89 3 54 27,4545 22,14 52 0,81 1C 14 96,486 84,711 20 0,88 3 55 65,828 58,392 35 0,89 1C 15 19,917 11,31 38 0,57 3 56 65,99 59,514 30 0,90 1C 16 44,053 40,314 25 0,92 1C 57 19,008 18,485 42 0,97 1C 17 20,77 20,154 40 0,97 1C 58 20,004 15,99 32 0,80 3 18 50,585 40,081 34 0,79 3 59 5,524 5,0535 34 0,91 1C 19 8,04 7,533 56 0,94 1C 60 13,978 11,33 42 0,81 1C 20 23,45 24,208 36 1,03 1A 61 90,45 70,381 38 0,78 3 21 40,929 33,62 28 0,82 3 62 24,79 14,96 53 0,60 3 22 19,418 15,785 36 0,81 3 63 48,575 48,312 43 0,99 1C 23 35,744 30,856 26 0,86 3 64 108,54 70,39 47 0,65 3 24 20,77 17,126 18 0,82 3 65 217,78 175,03 42 0,80 1C 25 40,535 26,667 45 0,66 3 66 93,8182 54,26 57 47 0,58 3 26 18,09 16,381 59 0,91 1C 67 203,04 108,31 69 0,53 1C 27 24,79 20,915 33 0,84 3 68 156,80 130,4 61 41 0,53 3 28 13,836 10,494 31 0,76 3 69 107,871 91,08 44 31 0,84 3 29 31,373 25,198 54 0,80 1C 70 74,705 43,669 70 0,58 1C 30 7,7 6,775 40 0,88 1C 71 21,105 18,375 40 0,87 1C 31 8,04 8,04 30 1,00 1B 72 24,455 23,23 31 0,95 1C 32 13,141 11,362 23 0,86 3 73 22,445 21,817 13 0,97 3 33 31,389 29,332 34 0,93 1C 74 51,59 42,98 32 0,83 3 34 12,639 12,385 14 0,98 2 75 19,104 19,998 25 1,05 1A 35 7,437 6,92 30 0,93 1C 76 16,582 15,331 15 0,92 3 36 14,238 13,29 30 0,93 1C 77 16,75 15,707 28 0,94 1C 37 35,577 35,183 24 0,99 1C 78 25,46 19,641 37 0,77 3 38 7,102 6,739 17 0,95 3 79 30,887 26,916 31 0,87 2 39 13,534 12,891 25 0,95 1C 80 34,84 29,182 19 0,84 3 40 40,595 38,608 28 0,95 1C 81 22,11 21,631 22 0,98 1C 41 9,447 8,481 21 0,90 3 82 21,44 21,482 25 1,00 1B 7 Tab. 6 Klasifikace vrás podle změn mocnosti. Legenda: 1 číslo vrásy, 2 pravá mocnost v ose t 0, 3 pravá mocnost v rameni t α, 4 úhel α, 5 poměr t, 6 třída vrásy. ' 40

4.2.4 Klasifikace podle velikosti sklonu osy a osní plochy Klasifikace vrás podle velikosti sklonu osy a osní plochy je v tab. 7, modifikace Fleutyho grafu (1964) zpracovaná v programu Excel a CorelDraw je na obr. 52. Vrásy jsou podle velikosti sklonu osy většinou mírně ponořující se, podle velikosti sklonu osní plochy zpravidla mírně nakloněné. dokumentační φ osy kategorie φ osní plochy kategorie bod vrásy [ ] plochy vrásy [ ] 18 0 (sub)horizontální 19 mírně nakloněná 18 18 mírně se ponořující 19 mírně nakloněná 21 32 středně se ponořující 65 strmě nakloněná 21 65 strmě se ponořující 65 strmě nakloněná 21 32 středně se ponořující 34 středně nakloněná 24 67 strmě se ponořující 71 strmě nakloněná 28 3 (sub)horizontální 24 mírně nakloněná 36 6 (sub)horizontální 25 mírně nakloněná 36 5 (sub)horizontální 39 středně nakloněná 36 10 mírně se ponořující 15 mírně nakloněná 36 17 mírně se ponořující 17 mírně nakloněná 36 6 (sub)horizontální 12 mírně nakloněná 39 29 mírně se ponořující 39 středně nakloněná 39 3 (sub)horizontální 4 ležatá 39 35 středně se ponořující 43 středně nakloněná 39 2 (sub)horizontální 7 ležatá 39 1 (sub)horizontální 10 mírně nakloněná 39 12 mírně se ponořující 19 mírně nakloněná 39 1 (sub)horizontální 8 ležatá 39 18 mírně se ponořující 25 mírně nakloněná 39 22 mírně se ponořující 29 mírně nakloněná 39 12 mírně se ponořující 34 středně nakloněná 39 9 (sub)horizontální 16 mírně nakloněná 39 4 (sub)horizontální 21 mírně nakloněná 51 4 (sub)horizontální 17 mírně nakloněná 51 15 mírně se ponořující 18 mírně nakloněná 51 3 (sub)horizontální 19 mírně nakloněná 51 16 mírně se ponořující 26 mírně nakloněná 51 13 mírně se ponořující 24 mírně nakloněná 51 25 mírně se ponořující 37 středně nakloněná 51 17 mírně se ponořující 22 mírně nakloněná 51 33 středně se ponořující 52 středně nakloněná 51 6 (sub)horizontální 34 středně nakloněná 51 25 mírně se ponořující 47 středně nakloněná 54 3 (sub)horizontální 9 ležatá 64 19 mírně se ponořující 19 mírně nakloněná Tab. 7 Klasifikace vrás podle velikosti sklonu (φ) vrásové osy a osní plochy. 41

Obr. 52 Klasifikace vrás podle velikosti sklonu vrásové osy a osní plochy. 4.2.5 Klasifikace vrás podle mechanismu vzniku Z hlediska klasifikace vrás podle změn mocnosti náleží většina hodnocených vrás do tříd 1C a 3. Pohybovými mechanismy při vzniku vrás podle kinematické klasifikace byly prostý ohyb a plastický tok. Pro hodnocení vrás z hlediska dynamické klasifikace byl vyhodnocen vztah lineací a osních ploch vrás. Z tektonogramu (obr. 53) je patrná generálně subparalelní orientace oblouků osních ploch vrás k rovině proložené obloukem lineací. Vrásy byly při vzniku namáhány mechanismem aktivního vrásnění, a to podélným ohybem. Equal Area (Schmidt) N Axial N = 191 Obr. 53 Tektonogram oblouků osních ploch vrás a spádnic lineací v zájmovém území. Kontury vyjadřují hustotu bodů (znázorněných čtverci) spádnic lineací. +10S +8S +6S +4S +2S E 42

4.2.6 Klasifikace podle relativního stáří Vizuálním porovnáním fotografií z terénu (například na obr. 54) s typy převrásněných vrás charakterizovanými specifickým intersekčním obrazcem byl determinován typ převrásnění. Patrné neuzavřené struktury na ukázce převrásnění na obr. 54 indikují koaxiální (souosé) převrásnění. Zakřivená stopa osní plochy více deformovaných starších vrás poukazuje na protisměrné převrásnění. Jedná se tak o typ 3 převrásněných vrás. Obr. 54 Ukázka intersekčního obrazce koaxiálního protisměrného převrásnění (označeno žlutými šipkami) na dokumentačním bodě č. 51 v zájmovém území. 43

5 DISKUSE Metamorfní foliace mohla vznikat důsledkem vývoje regionální antiformy. Z charakteru převrásnění (obr. 54) a tektonogramu pólů vrásových os (obr. 13) vyplynulo, že v zájmovém území byly determinovány dva systémy vrás, prvý s osami ve směru Z-V až ZSZ-VJV zapadající k S SSV respektive J JJZ a druhý má směr vrásových os SSV-JJZ se zapadáním k VSV respektive ZJZ. Vzhledem k výraznějším maximům prvého systému daným počtem měřitelných orientací lze usuzovat, že vrásy prvého systému jsou naloženými vrásami, tj. mladšími, kdežto vrásy druhého systému jsou převrásněnými vrásami, tj. staršími, u nichž již nebylo vždy možné vzhledem k převrásnění určit vrásové parametry. Orientace vrásových os obou systémů by odpovídaly poznatkům Beneše et al. (1963), Juráka (1970) a Schulmanna et al. (1997). Subparalelní orientace roviny proložené obloukem lineací s oblouky osních ploch vrás (obr. 53) by naznačovala, že lineace vznikala souběžně s vrásami. Pohybovými mechanismy při vzniku vrás byly prostý ohyb a plastický tok. Při střídání párů vrásových vrstev složených z kompetentní a nekompetentní polohy má podle Williamse (1980) kompetentní poloha, která byla vrásněna, třídu 1B a nekompetentní poloha třídu 3, ovšem dvojice obou poloh má celkově výslednou třídu 2, což by nasvědčovalo, že mechanismem vzniku vrás v kompetentních polohách byl prostý ohyb. Na vzniku vrás ve třídách 1C a 3 se podílel také mechanismus plastického toku, který doprovázel prostý ohyb. Vrásy plastického toku byly pozorovány například u vrásy č. 63 na obr. 47, kde se uplatnil tok nekompetentní polohy od ramen vrásy k zámku ve vnitřní části ohybu. Vrásy vzniklé mechanismem plastického toku vznikaly ve stavu na přechodu mezi solidem a likvidem horninového materiálu (Jaroš a Vachtl, 1992). Budináž křemenných poloh se vyvíjela natahováním kompetentní polohy v nekompetentním prostředí. Protože se v terénu nepodařilo s jistotou určit všechny segmenty budinovaných poloh, nebyl proveden výpočet natažení pro stanovení míry délkové deformace. Budiny mají soudkovitý charakter, v okolní hornině jsou místy patrné tlakové stíny. Vrásy byly proniknuty intruzí aplitových žil, jejichž orientace podle pólů ploch (obr. 15) je generálně ve směru S-J až SSZ-JJV a sklonu k V VSV. Pravděpodobně především zvýšením tlaku fluid případně poklesem teploty a překročením kritické rychlosti došlo ke změně duktilní deformace v rupturní. 44

Orientace pólů zlomových ploch na dokumentačním bodě č. 51 (obr. 18) se téměř shoduje s maximem orientace pólů foliací (obr. 9), což by nasvědčovalo, že se jedná o směrný souklonný až kosý intraformační zlom. Jelikož bylo na tomto dokumentačním bodě vizuálně zjištěno úplné nebo částečné odsazení částí aplitových žil nad zlomovou plochou po spádnici (obr. 55), lze tento zlom charakterizovat jako pokles se sklonem zlomové plochy generálně k Z. Ke vzniku tohoto zlomu došlo ještě v době intruze aplitových žil, proto jej lze označit za syntektonickou rupturu. Pokles by mohl být doložen rovněž na dokumentačním bodě č. 43 (obr. 17), kde byla striace orientována po spádnici. Změnou vektoru respektive snížením intenzity vertikálního napětí podle Andersonovy (1942) teorie vzniku zlomů se poklesy měnily na horizontální posuny, které byly zjištěny na dokumentačních bodech č. 7, 45 a 52. Horizontální posun na dokumentačním bodě č. 7 byl doložen subhorizontální až šikmou orientací spádnice striace vůči pólu zlomové plochy (obr. 16). Z důvodu chaotického usměrnění minerálních nárůstů na zlomové ploše nebyl určen směr pohybu ker. Pohyby na zlomu pravděpodobně probíhaly v různých směrech a byly zřejmě doprovázeny přízlomovou deformací na tahové trhlině, která se projevila sekundární křemennou krystalizací deformovanou nuceným vrásněním (obr. 56) respektive příčným ohybem, kdy mohly vznikat obepínající vrásy mezi křemennými budinami. Na dokumentačních bodech č. 45 a 52 (obr. 19) byla vizuálně rozlišena přední a zadní kra a téměř vertikální zlomová plocha. Horizontální posuny by mohly představovat posttektonické ruptury. Všechny zjištěné zlomy by mohly na základě orientace zlomové linie odpovídat staršímu systému zlomů podle Mitrengy et al. (1979). Obr. 55 Odsazení aplitových žil na dokumentačním bodě č. 51 je dokladem poklesu. Obr. 56 Sekundární křemenná krystalizace deformovaná nuceným vrásněním. 45