UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PRÁVNICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE Hana Drápelová

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PRÁVNICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE 2014 Hana Drápelová

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PRÁVNICKÁ FAKULTA Katedra politologie a sociologie Poloprezidentské systémy (diplomová práce) Autor: Hana Drápelová Vedoucí práce: doc. JUDr. Jan Kysela, Ph.D. Praha 2014

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 17.12.2014... Hana Drápelová

Poděkování Děkuji vedoucímu této diplomové práce doc. JUDr. Janu Kyselovi, Ph.D. za poskytnuté konzultace, náměty a rady při jejím zpracování.

Obsah: 1 Úvod... 1 2 Vymezení poloprezidentského systému ve srovnání systému parlamentního a prezidentského... 3 2.1 Parlamentní systém... 3 2.1.1 Parlamentní systém dle Giovanni Sartoriho... 4 2.2 Prezidentský systém... 5 2.2.1 Prezidentský systém dle Giovanni Sartoriho... 8 3 Prvotní politologická pojetí poloprezidentského systému... 11 3.1 Poloprezidentský systém ve světle definice Maurice Duvergera... 11 3.1.1 Ústavně právní základ... 11 3.1.2 Politická praxe... 12 3.1.3 Vztah hlavy státu k parlamentní většině a složení této většiny... 14 3.2 Poloprezidentský systém z pohledu Giovanni Sartoriho... 16 3.2.1 Francouzský prototyp... 16 3.2.2 Další země s poloprezidentským systémem dle G. Sartoriho... 18 3.2.3 Definice systému očima Giovanni Sartoriho... 21 4 Soudobá světová politologická věda a poloprezidentský systém... 22 4.1 Poloprezidentský systém z pohledu Cindy Skach... 22 4.1.1 Tři podtypy poloprezidencialismu podle Cindy Skach... 23 4.1.2 Vyvažování pravomocí dle Cindy Skach... 26 4.2 Poloprezidentský systém očima Roberta Elgieho... 28 5 Česká politologická věda a poloprezidentský systém... 31 5.1 Prezidenti a magie charismatického panství dle Josefa Mlejnka... 31 5.2 Poloprezidentský systém očima Michala Kubáta... 34 5.2.1 Kubátova definice poloprezidencialismu... 36 5.3 Parlamentarismus a poloprezidencialismus v ústavním kontextu České republiky dle Miloše Brunclíka... 37 5.4 Parlamentarismus České republiky dle Jana Kysely... 42 5.5 Izraelská přímá volba premiéra očima Pavlíny Šulcové... 44 6 Poloprezidentský systém jakožto nesvébytná oscilující struktura... 47 6.1 Studie poloprezidentského systému M. S. Shugarta a J. M. Careyho... 47 6.1.1 Premiérsko-prezidentský podtyp... 48 6.1.2 Prezidentsko-parlamentní podtyp... 48 6.2 Prezidiální parlamentarismus a parlamentní prezidencialismus podle Vladimíra Klokočky... 49

6.2.1 Prezidiální parlamentarismus (francouzská Pátá republika)... 49 6.2.2 Parlamentní prezidencialismus (Ruská federace)... 52 7 Závěr... 54 Použitá literatura... 55 Knižní zdroje... 55 Elektronické zdroje... 57 Abstrakt... 58 Summary... 60

1 Úvod 1 Úvod Úkolem této diplomové práce je vymezit pojem poloprezidentského systému v kontextu ostatních ústavních systémů. Definovat tento pojem jednotně je velmi nesnadné, neboť ani v politologické a ústavněprávní obci nepanuje všeobecná shoda, jak a zda vůbec tento pojem ohraničit. Jak již vyplývá ze samotného názvu poloprezidentský systém (nebo též semiprezidentský, jak bývá někdy nazýván), toto zřízení stojí na pomezí mezi prezidentským a parlamentním zřízením státu a čerpá z obou jmenovaných. O kontrastu mezi dvěma řečenými pojednává první kapitola práce. Druhá část této práce je koncipována jako historický exkurz do počátků samotného vzniku pojmu poloprezidencialismus. Zabývá se teorií Maurice Duvergera, jenž pojmu použil poprvé, a dále pak teorií Giovanni Sartoriho. V souvislosti se Sartoriho výkladem bych se ráda v krátkosti pozastavila i nad otázkou tzv. kohabitace. Třetí kapitola je zaměřena na definiční teorie současných politologů Cindy Skach a Roberta Elgieho, jenž je považován za jednoho z nejplodnějších teoretiků semiprezidencialismu dnešní doby. Čtvrtá kapitola je věnována názorům českých ústavních právníků a politologů. Vzhledem k dialogu, který se v České republice rozpoutal po zavedení nového ústavního fenoménu, přímé volby prezidenta, se stať kromě teoretického rozměru poloprezidencialismu pozastavuje i nad možným vývojem ústavního systému země po zavedení přímé volby a jejími eventuálními dopady. Poprvé poloprezidentský systém pojmově vymezil francouzský právník, sociolog a politolog Maurice Duverger ve své práci A New Political System Model: Semipresidential Government. Vyvolal tím tak dodnes trvající bouřlivou diskusi napříč politologickou a ústavněprávní odbornou veřejností. Jak bylo výše řečeno, názory politologů na tuto problematiku se velmi různí. Zatímco někteří politologové myšlenku poloprezidencialismu beze zbytku přijímají, jiní se k této otázce staví poněkud zdrženlivěji, přičemž nemalá skupina odborníků poloprezidentský systém za svébytný nepovažuje vůbec. Pátá a také poslední kapitola práce je orientována právě na separátní teorie, jež samostatnost poloprezidencialismu odmítají. 1

1 Úvod Napříč celou studií se pokusím poloprezidentský model vymezit jak pojmově, tak znakově, a zodpovědět celou řadu otázek vyvstávajících z komparace značného množství svébytných definic tohoto systému. 2

2 Vymezení poloprezidentského systému ve srovnání systému parlamentního a prezidentského 2 Vymezení poloprezidentského systému ve srovnání systému parlamentního a prezidentského Poloprezidentský systém je vnímán jako syntéza některých prvků systému parlamentního a prezidentského. Právě v kombinaci určitých rysů těchto dvou navzájem kontrastních režimů tkví jedinečnost poloprezidentského systému. Pro účely této práce, před samotnou definicí poloprezidentského systému, je tedy nezbytné se v krátkosti zabývat také vymezením systému parlamentního a systému prezidentského. 2.1 Parlamentní systém Parlamentní systém je nejstarším modelem moderního západoevropského konstitucionalismu. Vznikl v Anglii a postupně se rozšířil do mnoha dalších evropských zemí, včetně České republiky. Za prototyp parlamentního systému je považován ústavní systém Velké Británie v počátcích 19. století. Vláda parlamentního modelu, složená z poslanců, je odpovědná parlamentu, a aby mohla vykonávat svoji funkci, musí jít být svěřena důvěra právě parlamentem. Hlava státu pověřuje předsedu, aby tuto vládu sestavil, přičemž následně tuto vládu formálně sama jmenuje. Předseda takto ustavené vlády pak předstupuje před parlament, žádaje o vyslovení důvěry. (Toto platí pro tzv. pozitivní parlamentarismus v parlamentarismu negativním je vláda jmenována a vládne, dokud jí není vyslovena nedůvěra.) Vysloví-li parlament během působení vlády kdykoliv nedůvěru, tato vláda je pak povinna odstoupit a podat demisi opět do rukou hlavy státu. V tomto modelu působí hlava státu jako jakýsi rozhodčí, arbiter, dochází-li ke konfliktním situacím mezi parlamentem a vládou. Pokud hlava státu demisi vlády přijme, pověřuje současně sestavením vlády osobu novou. Pokud demisi odmítne, je jeho povinností rozpustit parlament a vypsat nové parlamentní volby. Hlava státu je v parlamentních systémech ze své funkce striktně neodpovědná. Důsledkem této neodpovědnosti je především nutnost kontrasignace aktů většiny pravomocí hlavy státu předsedou nebo jiným členem vlády. Tato skutečnost je 3

2 Vymezení poloprezidentského systému ve srovnání systému parlamentního a prezidentského tradičně ve Velké Británii vyjadřována formulí, podle níž královna panuje, ale nevládne (The Queen reigns but does not govern). 1 Hlava státu bývá většinou volena parlamentem (pokud se nejedná o monarchistické uspořádání, kde je toto postavení dědičné), ale výjimkou z pravidla je nově i ústavní systém České republiky, kdy je hlava státu volena přímo. Vztah parlamentu a vlády spočívá v parlamentním systému na principu spolupráce. Uvedený princip zdůrazňuje skutečnost, že výkon funkce vlády v parlamentním systému je nutně podmíněn důvěrou a podporou parlamentu, respektive jeho většiny, a že moc vlády je teoreticky odvozena z moci parlamentu. 2 2.1.1 Parlamentní systém dle Giovanni Sartoriho Primárním důvodem proč označujeme tento model slovem parlamentní, je právě příznačná svrchovanost parlamentu. Je postaven na sdílené legislativně-exekutivní moci, proto nedovoluje oddělení moci parlamentu a vlády, vládní a parlamentní síly jsou v postavení reciprocity. Vláda může být jmenována či rozpouštěna pouze na principu hlasování parlamentu. Je to právě parlament, který vládě vyslovuje důvěru, na jejímž základě může exekutiva legitimně fungovat. Toto pouhé konstatování však nevysvětluje fakt, proč jsou některé vlády v parlamentních režimech silné a stabilní, zatímco jiné jsou slabší a nestabilní. Giovanni Sartori nepovažuje parlamentní systém za jednolitou substanci a sám rozlišuje přinejmenším tři druhy parlamentního modelu. Prvním z nich je premiérský (nebo chcete-li kabinetní) systém anglického typu, kde je exekutiva dominantní parlamentu. Druhým zástupcem modelu parlamentarismu je podle G. Sartoriho vláda zákonodárných sborů a někde na pomezí mezi těmito dvěma stojí stranicky kontrolovaný parlamentarismus. Všem těmto třem typům parlamentního zřízení je společné sdílení moci, které ale připouští značnou nestálost. Přesto lze do tohoto 1 Josef Blahož; BLAHOŽ, Josef, Vladimír BALAŠ a Karel KLÍMA. Srovnávací ústavní právo. 4., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 110. ISBN 9788073576295. 2 Josef, Blahož; BLAHOŽ, Josef, Vladimír BALAŠ a Karel KLÍMA. Srovnávací ústavní právo. 4., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 110. ISBN 9788073576295. 4

2 Vymezení poloprezidentského systému ve srovnání systému parlamentního a prezidentského bludiště vnést jistý řád, nahlédneme-li do vnitřního uspořádání základní autority, v níž má hlava výkonné moci, premiér, možnost se pohybovat. 3 Vycházíme-li z předchozí premisy vnitřního uspořádání základní autority, lze předsedu vlády ve vztahu k jejím ostatním členům vnímat třemi způsoby. Za prvé jako prvního nad nerovnými, za druhé jako prvního mezi nerovnými a za třetí jako prvního mezi rovnými. Britský premiér zaujímá postavení prvního nad nerovnými, protože svou vládu v pravém slova smyslu zcela kontroluje a ovládá, neboť jmenuje i odvolává svoje ministry, a je tedy vůči nim ve vůdčím postavení. Je hlavním činitelem exekutivy, musí být také obligatorně lídrem své strany a nemůže být sesazen na základě hlasování parlamentu. Složení kabinetu zcela závisí na jeho úvaze, svoje ministry ovládá z pozice mocenské převahy. Pozice německého kancléře není tak silná, lze jej tedy považovat za prvního mezi nerovnými. Na rozdíl od britského premiéra však nemusí být zároveň lídrem strany. Nicméně pouhé vyjádření nedůvěry parlamentem ještě nemusí zapříčinit demisi prvního mezi nerovnými. V takovémto případě premiér ve funkci zůstává, obměňuje se pouze složení jeho ministrů. (Ani toto ale neplatí vždy. Například pokud jde o pozici německého spolkového kancléře, v německých podmínkách se nedůvěra vyslovuje zvolením nového kandidáta na kancléře, tzv. konstruktivním vyjádřením nedůvěry, tedy pouze tehdy, pokud se Spolkový sněm zároveň shodne na jeho nástupci. Tím ovšem dosavadní vláda končí.) Posledním příkladem, prvním mezi rovnými, jsou pak ostatní ministerští předsedové v běžných parlamentních modelech. Takoví premiéři pak stojí a padají spolu se svým kabinetem, přičemž musí zároveň akceptovat případné změny svého kabinetu zvenčí. 2.2 Prezidentský systém Ačkoliv název systému by se mohl zdát lehce zavádějícím, lze tvrdit, že v prezidentském systému se v nejširší míře a nejvýrazněji projevuje princip dělby moci. 3 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2011, s. 111. Studijní texty (Slon), 22. sv. ISBN 9788074190483. 5

2 Vymezení poloprezidentského systému ve srovnání systému parlamentního a prezidentského Nejvýznamnějším zástupcem mezi státy prezidentského modelu jsou Spojené státy americké. Moc výkonná je ustavena nezávisle na moci zákonodárné, moc soudní je pak nezávislá na obou předchozích. Jedinou míru omezení lze spatřit v tzv. systému brzd a protivah (checks and balances). Tento poměrně složitý mechanismus zabraňuje, aby jakákoliv ze složek státní moci (zákonodárná, výkonná, soudní) nezískala výsadní postavení a neohrozila tím tak demokratické zřízení státu. Tohoto termínu poprvé použil Charles Montesquieu a jeho idea se stala jedním ze základních stavebních kamenů americké Ústavy. Prezidentský systém již podle svého názvu navádí představu velmi silného prezidenta, který je jediným vrcholným představitelem exekutivy.[ ]Ale bylo by obrovskou chybou zužovat charakteristiku prezidentského systému na silného prezidenta a odtud vyvozovat převahu prezidenta, tj. exekutivy nad mocí zákonodárnou, v tomto systému. 4 Je tomu právě naopak právě prezidentský model je v uplatnění principu dělby moci nejdůslednější, neboť právě systém brzd a protivah limituje model nejvýrazněji. Systém brzd a protivah je značně komplikovaná soustava, jež striktně vymezuje (a omezuje) působnost jednotlivých složek státní moci. Podle tohoto systému se jednotlivé státní moci, tj. moc zákonodárná (Kongres), moc výkonná (prezident) a moc soudní (Nejvyšší soud) navzájem brzdí a vyvažují. Legislativa je zmocněna vydávat zákony, ale nezasahuje do individuálních rozhodnutí. Zákonodárná moc je chráněna před vpádem exekutivy na všech úrovních, obecním zřízením počínaje, federativním konče. Výkonná moc není moci zákonodárnou odvolatelná. Současně exekutiva právo aplikuje, avšak vytvářet jej může pouze secundum et intra legem, tedy jen na základě zákonného zmocnění a v jeho mezích. Justice je oprávněna vydávat pouze individuální právní akty v případech, kdy jí to svěřuje zákon. Nejvyšší soud USA závazně vykládá ústavní články. Lze tedy tvrdit, že prezidentský systém funguje na principu separace a vzájemné konkurence státních mocí, a tvoří tak naprostý protipól systému parlamentního, jenž je založen na vzájemné kooperaci legislativní a exekutivní moci. 4 Josef Blahož; BLAHOŽ, Josef, Vladimír BALAŠ a Karel KLÍMA. Srovnávací ústavní právo. 4., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 114. ISBN 9788073576295. 6

2 Vymezení poloprezidentského systému ve srovnání systému parlamentního a prezidentského Jak bylo již výše řečeno, modelovým příkladem prezidentského systému jsou Spojené státy americké. Americký ústavní systém se utvářel postupně. Prohlášení nezávislosti Spojných států amerických, 4. července 1776, se nese ve znamení revolučního a radikalistického smýšlení amerických osad, jež bylo výrazně ovlivněno přirozenoprávními koncepcemi tehdejší doby. Literárním vyjádřením těchto radikalistických demokratických snah je zejména spis Thomase Paina 'Common Sense'. V této situaci vzniká první ústavní akt Prohlášení nezávislosti (autoři Thomas Jefferson a Benjamin Franklin.) 5 Vliv přirozenoprávních koncepcí lze zřetelně vnímat hned v úvodním ustanovení Prohlášení nezávislosti. Když se v běhu lidských životů stane pro některý národ nezbytným rozvázat politické svazky, které jej poutaly k jinému národu, a zaujmout mezi mocnostmi světa oddělené a rovnocenné postavení, k jakému jej opravňují zákony přírody a boha přírody, pak prostá úcta k názorům lidstva vyžaduje, aby vyhlásil příčiny, které jej vedou k odtržení. 6 Na druhé straně federální ústava Spojených států amerických (1787) už reprezentuje, na rozdíl od Prohlášení nezávislosti, první právní akt vytvářející ustálený ústavní a politický systém. Tato ústava se stala inspirací mnoha dalším ústavám, včetně některých částí československé ústavy z roku 1920. Otázkou zůstává, zda je tato prezidentská podoba státního zřízení původním objevem amerických demokratů nebo se jedná pouze o transformaci feudálního ústavního uspořádání Anglie 17. století. Ani jedna z těchto premis není správná odpověď se nachází kdesi na pomezí obou tvrzení. Nelze považovat za správný extrémní názor, hlásající, že prezidentská forma vlády zavedená americkou ústavou z roku 1787 je pouze poněkud pozměněný anglický vládní systém z doby absolutní monarchie 17. století, ani druhý extrémní názor považující federální ústavu USA za zcela původní produkt amerického ústavněprávního systému. Je nesporné, že ústavní realita Anglie 17. století výrazně ovlivnila tvorbu federální ústavy, neboť právě 17. století je obdobím největšího přistěhovalectví anglických zámožných vrstev do zámořských osad na americkém kontinentě, vrstev, které se staly 5 Josef Blahož; BLAHOŽ, Josef, Vladimír BALAŠ a Karel KLÍMA. Srovnávací ústavní právo. 4., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 115. ISBN 9788073576295. 6 DEKLARACE NEZÁVISLOSTI USA, 1776, PLNÉ ZNĚNÍ ČESKY, ANGLICKY. inuru Project. [online]. 12.6.2012 [cit. 2014-10-12]. Dostupné z:http://www.inuru.com/index.php/spolecnost/dokumenty/490-deklarace-nezavislosti-usa-1776 7

2 Vymezení poloprezidentského systému ve srovnání systému parlamentního a prezidentského nositeli anglických ústavních zvyklostí z doby před rokem 1688, jenž znamená v Anglii počátek postupného přechodu k vytváření parlamentní formy vlády. 7 Protože federální americká ústava vznikla v devadesátých letech 18. století, mohlo by se vzhledem k její formální rigidní povaze zdát, že v současné době, kdy se společenské i politické okolnosti zásadně změnily, neobstojí. Navzdory tomuto faktu je ale tato ústava velmi flexibilním konstruktem. Důvodem je skutečnost, že Nejvyšší soud USA je oprávněn závazně vykládat jednotlivé ústavní články a přizpůsobovat je tak, aby obstály v současném světě. 2.2.1 Prezidentský systém dle Giovanni Sartoriho Prvním a klíčovým definujícím znakem prezidentského systému je podle Giovanni Sartoriho přímá (nebo jakoby přímá) volba prezidenta na určené volební období, pohybující se zpravidla mezi čtyřmi až osmi roky. Tento rys ale zdaleka není dostačující, neboť právě přímá volba prezidenta je, jak bude několikrát zdůrazněno v následujících kapitolách, jedním ze signifikantních znaků právě modelu poloprezidentského. Dalším důležitým atributem prezidentského systému je na rozdíl od semiprezidencialismu fakt, že exekutivní moc je na moci legislativní relativně nezávislá, tj. vládu nelze jmenovat ani rozpustit na základě hlasování parlamentu. Vlády jsou výsadou prezidentů: prezident podle svého uvážení jmenuj a odvolává členy kabinetu. 8 Této premise ale neodporuje možnosti parlamentu vyslovovat nedůvěru jednotlivým členům kabinetu, avšak je pouze na úvaze prezidenta, jak poté takto uprázdněná vládní křesla obsadí. Dalším, a zřejmě i posledním parametrem prezidentského systému je pak požadavek, aby prezidentský model nepřipouštěl jakoukoliv formu duální autority, dvojvládí mezi prezidentem a jeho kabinetem. Tento prvek, jak bude mnohokrát řečeno v následujících kapitolách, je opět významným rysem poloprezidencialismu, je tedy nezbytné zdůraznit, že prezidentský model je schopen fungovat pouze na principu 7 Josef Blahož; BLAHOŽ, Josef, Vladimír BALAŠ a Karel KLÍMA. Srovnávací ústavní právo. 4., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 117. ISBN 9788073576295. 8 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2011, s. 94. Studijní texty (Slon), 22. sv. ISBN 9788074190483. 8

2 Vymezení poloprezidentského systému ve srovnání systému parlamentního a prezidentského jednočlenné exekutivy, která se promítá právě do postavení hlavy státu. Linie autority jasně míří od prezidenta dolů.[ ]A tedy prezident řídí exekutivu. 9 V souhrnu lze tedy tvrdit, že o prezidentský model se jedná v těch případech, kdy je hlava státu volena přímo všelidovou volbou, během svého volebního období nemůže být odvolána parlamentem a současně stojí v čele (nebo jinak řídí) vládu, která jím byla jmenována. Giovanni Sartori nepovažuje prezidentský model za příliš stabilní. Jedinou výjimkou z pravidla, a současně též prototypem systému jsou Spojené státy americké. Právě na washingtonském modelu lze velmi zřetelně poukázat na zásadní rozdíl mezi parlamentním a prezidentským systémem. Zatímco parlamentní podoba státu funguje především na jakési formě vzájemné kooperace státních mocí (nutnost vyslovení důvěry parlamentu vládě, možnost vyslovení nedůvěry apod.), v prezidentských modelech se naopak setkáváme s jejich striktním oddělením. Je to vláda oddělených institucí soupeřících o moc. 10 Pokud jsou moci striktně odděleny, není parlament schopen intervenovat do vnitřních záležitostí exekutivy. Důležitým rysem této separace státních mocí je skutečnost, že prezident nemůže být parlamentem odvolán, a zároveň ani prezident není legitimován tento parlament rozpustit. Jediným nástrojem, jak sesadit hlavu státu tohoto modelu je tzv. impeachment. Tento procesní institut spočívá v možnosti odvolat prezidenta, jenž je chráněn imunitou poté, co by se dopustil některého z taxativně vyjmenovaných provinění, z funkce. Sněmovna reprezentantů (či její komise) pak tento konkrétní případ vyšetří, soudním tribunálem je Senát v čele s předsedou Nejvyššího soudu. V historii Spojených států amerických byli impeachmentu vystaveni pouze dva prezidenti, a to Andrew Johnson a Bill Clinton. Washingtonský model samozřejmě pracuje na principu brzd a protivah, nicméně tento samotný fakt podle Sartoriho zdaleka nevystihuje složitost vzájemného fungování státních mocí uvnitř systému. Sartori poukazuje na to, že základní teze brzd a protivah je vlastní všem ústavním systémům napříč celým ústavním spektrem. Je třeba doplnit, 9 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2011, s. 94. Studijní texty (Slon), 22. sv. ISBN 9788074190483. 10 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2011, s. 97. Studijní texty (Slon), 22. sv. ISBN 9788074190483. 9

2 Vymezení poloprezidentského systému ve srovnání systému parlamentního a prezidentského že klíčovou charakteristikou systému je v tomto případě především skutečnost, že moc výkonná existuje odděleně jako autonomní orgán. 11 11 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2011, s. 98. Studijní texty (Slon), 22. sv. ISBN 9788074190483. 10

3 Prvotní politologická pojetí poloprezidentského systému 3 Prvotní politologická pojetí poloprezidentského systému 3.1 Poloprezidentský systém ve světle definice Maurice Duvergera 3.1.1 Ústavně právní základ Jak již bylo v úvodu zmíněno, Maurice Duverger byl prvním politologem, který termínu poloprezidencialismus použil, a to ve své práci A New Political System Model: Semipresidential Government. Základní myšlenka poloprezidentského systému jakožto samostatného druhu politického zřízení vyvstala již v roce 1970, a to na základě srovnání politického uspořádání Francie v letech 1958 62 a dalších pěti států. Jednalo se o Finsko, Rakousko, Irsko, Island a v letech 1919 33 také o Výmarskou republiku Německé říše. V těchto zemích byla hlava státu stejně jako ve Francii volena na základě všeobecného volebního práva a současně byla nadána významnými pravomocemi. To vše za koexistence vlády, jejíž trvání záviselo na důvěře svěřené jí parlamentem. Tento model závisí na čtyřech hlavních faktorech. Prvním je Ústava, jakožto zdroj základních zásad a pravidel, druhým složení parlamentní většiny, třetím je postavení prezidenta vzhledem k této parlamentní většině a posledním jsou národní faktory tradice a konkrétní okolnosti. Poloprezidentský systém je tedy mimo jiné tvořen obsahem ústavy, a to kombinací tří podstatných faktorů. 1) Prezident republiky je volen na základě všeobecného volebního práva. 2) Prezident je vybaven značnými ústavními pravomocemi. 3) Naproti němu však stojí premiér a ministři, kteří jsou nadáni exekutivní a vládní mocí, dokud se mohou opírat o důvěru parlamentu, tedy dokud proti nim není parlament opozičně naladěn. M. Duverger však hned vzápětí upozorňuje na fakt, že tato definice z hlediska ústavního postavení hlavy státu nemusí být vždy přesná. A na důkaz tohoto tvrzení uvádí několik příkladů. Jedná se o Finsko, kde je prezident volen takzvanými velkými 11

3 Prvotní politologická pojetí poloprezidentského systému voliteli 12, které volí občané, aby byl následně zvolen v třístupňové volbě. Další ukázkou nepřesnosti definice je postavení hlavy státu v Irsku. Prezidentovy pravomoci jsou v rámci ústavy velice nepatrné. Je tedy zjevné, že postavit definici modelu pouze na ústavním základu je nedostačující. Je třeba pohlížet na věc v širším slova smyslu, a to především v kontextu reálných poměrů vzájemných vztahů politických sil v zemi. Lze tedy tvrdit, že ústavy poloprezidentských zemí jsou si navzájem značně podobné. Důležitým faktorem je ale zejména politická praxe, která se může v jednotlivých státech významně lišit similarity of rules, diversity of games 13. 3.1.2 Politická praxe Nezanedbatelný vliv konkrétní politické praxe vedle ústavního základu M. Duverger objasňuje v komparativní analýze sedmi poloprezidentských zemí, z níž vyplývají tři varianty postavení hlavy státu. V první variantě je postavení hlavy státu vyjádřeno jako postavení loutkové (figurehead). M. Duverger tuto variantu konkretizuje na příkladu Rakouska, Irska a Islandu. Další variantou je prezident všemocný (allpowerful), přičemž jako příklad Duverger uvádí Francii. A poslední variantou je prezident sdílející svoje pravomoci s vládou (Výmarská republika, Finsko a Portugalsko). V případě Rakouska, Irska a Islandu lze tvrdit, že ačkoliv zřízení státu je dle ústavy poloprezidentské, v praxi je zřejmé, že tento systém funguje jako parlamentní. Ústavní pravomoc hlavy státu je buď nedostatečná, nebo není plně využívána. V případě druhém je postavení prezidenta velmi silné, z pasivního přihlížejícího se stává aktivní hráč, jenž používá ministerského předsedy jako nástroje k realizování vlastní politiky, ačkoliv k tomu není ústavou plně vybaven. V praxi ale uplatňuje mnohem širší pravomoci. Dle M. Duvergera k tomu došlo 31. ledna 1964, kdy si generál Charles De Gaulle interpretoval ústavu diskutabilním způsobem, a to prohlášením, že nedělitelná státní pravomoc je voliči cele svěřena prezidentovi a že neexistuje žádná další pravomoc úřednická, civilní, vojenská ani soudní, která by mu 12 Autorský překlad. Původní znění: Grand electors 13 DUVERGER, M. (1980), A NEW POLITICAL SYSTEM MODEL: SEMI-PRESIDENTIAL GOVERNMENT. European Journal of Political Research, 8: 165 187. doi: 10.1111/j.1475-6765.1980.tb00569.x 12

3 Prvotní politologická pojetí poloprezidentského systému nebyla udělena a jím spravována a konečně, jeho povinností je uzpůsobit nejvyšší doménu, jež je jeho vlastní, aby se sžila s těmi, jimž svěří jejich kontrolu. 14 Třetí případ (Výmarská republika, Finsko, Portugalsko) reprezentuje situaci, kdy je postavení prezidenta a premiéra nejvyváženější. Jedná se harmonický dualismus mezi hlavou státu a ministerským předsedou, založený na relativní shodě litery ústavy a politické praxe, který je tomuto modelu vlastní. Většina prezidentů v této skupině tedy využívala svých pravomocí v souladu s ústavou, ale i zde nalezneme značné množství výjimek. Paradoxní je, že ačkoliv například finská ústava propůjčovala hlavě státu pravomoci nemalého rozsahu, v praxi býval spíše prezidentem loutkovým (nebo naopak velmi silným, jak se ukázalo v době, kdy úřad zastával prezident Kekkonen). Jak bylo již výše zmíněno, nezáleží tedy pouze na ústavním zakotvení. Dalo by se říci, že role ústavy je dokonce druhotná. Podstatná je též politická praxe, tradice a postavení prezidenta vůči parlamentní většině a její složení. Poslednímu ze zmiňovaných aspektů je věnována další podkapitola. Pro srovnání pravomocí prezidenta z hlediska ústavního a z hlediska politické praxe názorně poslouží následující tabulka. podle ústavy Pravomoci prezidenta v praxi 1. Finsko 1. Francie 2. Island 2. Finsko 3. Výmarská republika 3. Výmarská republika 4. Portugalsko 4. Portugalsko 5. Rakousko 5. Rakousko 6. Francie 6. Irsko 7. Irsko 7. Island Tabulka 1 15 14 Autorský překlad. Původní znění: that the indivisible autority of the State is entrusted completely to the president by the people who elected him, that there existed no other authority either ministerial, civil, military or judiciary which has not been conferred and was not being maintained by him, and finally that it was his duty to adapt the supreme domain, which is his alone, to fit in with those, the control of which he delegates to others. - FIESCHI, Catherine. Fascism, populism, and the French Fifth Republic: in the shadow of democracy [online]. New York: Distributed exclusively in the USA by Palgrave, 2004, s. 74 [cit. 2014-07-27]. ISBN 0719062098. 15 Petr Javůrek; Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008, s. 15. Bod (Dokořán). ISBN 9788073631796. 13

3 Prvotní politologická pojetí poloprezidentského systému 3.1.3 Vztah hlavy státu k parlamentní většině a složení této většiny Jak bylo již řečeno, vedle ústavního základu, politické praxe, tradice a okolností je dalším významným faktorem komplexní definice poloprezidentského zřízení parlamentní většina a vztah hlavy státu k této většině. Maurice Duverger tyto vzájemné vazby jednoduše shrnuje v tzv. Duvergerově transformační mřížce (viz tabulka 2). V závislosti na těchto vztazích rozlišuje Duverger pět základních postavení, ve kterých se může hlava státu ocitnout v závislosti na jeho vztahu k parlamentní většině. Jsou jimi absolutní monarcha, omezený monarcha, diarcha, člen většiny a regulátor. Postavení prezidenta a většiny Většina-monolitická Většina-koalice s dominující stranou Většina-vyvážená koalice Kvazivětšina Duvergerova transformační mřížka Vůdce většiny Absolutní monarcha Omezený monarcha Prezident Opozičník Člen většiny Neutrální Regulátor Symbol Regulátor Regulátor Symbol Regulátor Diarcha Regulátor Symbol Regulátor Omezený monarcha Regulátor Symbol Regulátor Absence většiny Diarcha Tabulka 2 16 Pro semiprezidentský systém je naprosto klíčovým činitelem existence stabilní parlamentní většiny. V zemích, kde parlamentní většina absentuje, dochází dle Duvergera k největší shodě mezi ústavou a politickou praxí. Tato nepřítomnost byla nejvíce patrná ve Výmarské republice, Finsku a Portugalsku, tedy v zemích, kde se politická praxe dle tabulky 1 nejčastěji shoduje s literou ústavy. Postavení hlavy státu lze popsat jako středně silné, jedná se o již zmíněný dualismus mezi prezidentem a premiérem, tedy dvojvládí diarchii. 16 Petr Javůrek; Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008, s. 18. Bod (Dokořán). ISBN 9788073631796. 14

3 Prvotní politologická pojetí poloprezidentského systému Naopak v zemích se stabilní většinou (kvazivětšinou) se litera ústavy s politickou praxí do značné míry rozcházejí, a to buď způsobem, který reálné politické postavení hlavy státu vůči ústavě značně oslabuje, nebo naopak, jeho vliv bez ohledu na ústavní zmocnění významně sílí. Dle transformační mřížky je prvním případem pozice hlavy státu případ tzv. absolutního monarchy. Tato situace nastává, je-li parlamentní majorita monolitická (jednostranická) a prezident je sám hlavou této strany. Prezident je, jakožto vůdce této většiny, nadán pravomocí jak prezidentskou, tak reálně i premiérskou, neboť ministerský předseda je mu jednoznačně podřízen. K tomuto případu nicméně dochází jen výjimečně bylo tomu tak například v šedesátých letech dvacátého století za vlády prezidentů Ch. de Gaulla a F. Mitteranda v roce 1981 ve Francii. Ačkoliv kumulace absolutní moci v rukou prezidenta by se mohla jevit jako nedemokratická, nesmíme zapomínat na fakt, že protipólem monolitické většiny je stále opozice, jejíž politická práva tímto nejsou nijak dotčena. Ve druhém případě je parlamentní většina postavena na koalici více stran, přičemž prezident je hlavou nejsilnější z nich. V takové situaci hovoříme o tzv. omezeném monarchovi, neboť prezident musí zohlednit i další koaliční partnery parlamentní majority. Ve třetím případě nastává reálné dvojvládí diarchie. Absentuje-li parlamentní většina, vystupuje prezident jako stranický neutrál. Pokud majorita existuje, je složena z několika koaličních subjektů podobné síly. Dochází zde k reálnému sdílení moci s ministerským předsedou, jehož pozice je vůči hlavě státu ekvivalentní. V případě čtvrtém reprezentuje prezident postavení pouhého člena většiny. Za těchto okolností zastává hlava státu pouze roli symbolu, přičemž reálná exekutivní pravomoc dlí především v rukou ministerského předsedy. K takovým situacím dochází především tehdy, nemá-li prezident ambici nebo možnost vykonávat svou pravomoc, a to například z důvodu historické tradice, nebo je-li ministerským předsedou jeho stranický kolega, jenž v hierarchii strany zastává silnější pozici. Prezident tak je součástí většiny, ale není jejím vůdcem. Typickým příkladem tohoto modelu je Rakousko. Poslední možností je prezident regulátor. V takovém případě je majorita vůči hlavě státu v opozici nebo je neutrální. Prezidentovi tedy nezbývá než držet se striktně 15

3 Prvotní politologická pojetí poloprezidentského systému litery ústavy a využívat pouze takové pravomoci, jež mu právě ústava svěřuje, přičemž pozice ministerského předsedy významně sílí. Typickým příkladem je kohabitace (rozdělená exekutiva) v období vlády francouzských prezidentů F. Mitteranda a J. Chiraca. Duvergerova teorie vztahu prezidenta a parlamentní většiny tak poskytuje odpověď na otázku, proč se může reálné postavení hlav států v zemích s podobným ústavním zakotvením tak zásadně různit. 3.2 Poloprezidentský systém z pohledu Giovanni Sartoriho 3.2.1 Francouzský prototyp Poloprezidentský systém stojí na pomezí mezi systémem prezidentským a parlamentním. Giovanni Sartori vychází ve své teorii ze srovnání s modelem prezidentským, a to z důvodu podobnosti některých podstatných znaků. Oba systémy spojuje zejména fakt, že prezident je volen všelidovou volbou, nebo alespoň není volen parlamentem. Všelidová volba tedy nutně nemusí být nezbytným předpokladem modelu, což později vysvětluje na příkladu Finska, kde tato přímá volba do roku chyběla (poprvé byla realizována v roce 1994 17 ). Tím ale podobnost systémů končí. Poloprezidentský systém je polo, protože prezidentský systém půlí tím, že monocentrickou strukturu autority nahrazuje duální strukturou autority.[ ]Poloprezidentské systémy fungují na bázi sdílené moci: Prezident musí sdílet moc s ministerským předsedou a ministerský předseda musí mít nepřetržitou podporu parlamentu. 18 Při pokusech definovat poloprezidentský systém narazil G. Sartori na otázku, jak pojmenovat hlavní znaky modelu, nepanuje-li shoda, které země lze za poloprezidentské považovat. Pro tyto účely tedy vybral francouzskou Pátou republiku. Zmiňovaná duální struktura autority je ve francouzské ústavě z roku 1958 zakotvena v několika článcích. Pozice premiéra je určena poměrně jasně (čl. 20, 21), 17 Sartoriho stať pochází z roku 1994 a první přímá volba hlavy státu nebyla v textu reflektována. 18 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2011. Studijní texty (Slon), 22. sv. ISBN 9788074190483. 16

3 Prvotní politologická pojetí poloprezidentského systému zatímco postavení prezidenta je zakotveno vágněji a v systému ústavy není kompaktní, nýbrž je roztroušeno do článků 11, 12, 16 a 52. Obsahem těchto článků nejsou obvyklé pravomoci hlavy státu, naopak, jejich náplní jsou pravomoci zvláštní, kterých lze užít jen v situacích mimořádných. Pojednávají buď o možnostech prezidentského veta, či o převodu rozhodovací moci do rukou francouzského lidu prostřednictvím referend apod. Významnou změnu přináší revize ústavy z roku 1962, která zakotvila nový podstatný element přímou všelidovou volbu prezidenta. Vnímáme-li takto ústavně zakotvené pravomoci ve formálním smyslu, není to pro definici poloprezidentského modelu dostačující. G. Sartori spatřuje velký rozdíl mezi živoucí, materiální ústavou a formální literou zákona. Shodně s Duvergerem poukazuje na fakt, že doslovné znění ústavy nebývá často klíčovým znakem systému, a jako příklad taktéž uvádí prohlášení Ch. de Gaulla z 31. ledna 1964, že lid, který zvolil prezidenta, mu uděluje veškerou nedělitelnou státní autoritu a že nejvyšší doména náleží jen jemu samotnému. Autor ústavy Michel Debré však ve svém textu žádný takový závazek neuvádí. Stejně jako M. Duverger se i G. Sartori pozastavuje nad významným vlivem parlamentní většiny na postavení hlavy státu. Duální autorita, tedy rozdělení moci mezi prezidenta a ministerského předsedu, neznamená, že tyto dva subjekty jsou si navzájem rovny. Dle litery ústavy zaujímá tradičně primární pozici prezident, nicméně v praxi dochází k přelévání moci mezi nimi právě v důsledku postavení parlamentní většiny. Otázkou tedy zůstává, jak je poloprezidentský model schopen vyrovnat se paradoxní situací nastávající v případě rozdělených většin, tedy v případě, kdy většina, která volí prezidenta, není většinou kontrolující parlament 19. Tato koexistence rozdělených většin se nazývá kohabitace. Sartori nabízí tři možné varianty. V první z nich dochází v systému ke kolapsu a model stagnuje, neschopen se vyrovnat se situací. Druhou možnost nastiňuje ve svém článku Synthesis or paralysis G. Vedel, který poloprezidentský model charakterizuje jako prosté střídání prezidentských fází (jsou-li většiny ve shodě) a parlamentních fází (neshodují-li se). Pak ale nelze nadále mluvit o svébytném systému, neboť přirozeným znakem poloprezidentského systému je už od počátku vnitřní kolísání sil. Je to 19 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2011, s. 130. Studijní texty (Slon), 22. sv. ISBN 9788074190483. 17

3 Prvotní politologická pojetí poloprezidentského systému smíšený model, opírající se o flexibilní strukturu duální autority, tedy o dvouhlavou exekutivu, jejíž první hlava osciluje v závislosti na změnách v kombinaci většin. 20 Sartori se sám přiklání k možnosti třetí, kdy semiprezidencialismus v režimu kohabitace funguje, protože je schopen fungovat 21. Neuznává charakteristiku systému G. Vedela jako modelu prostého přelévání parlamentních a prezidentských etap a rovněž nesouhlasí s názorem, že semiprezidencialismus za koexistence rozdělených většin kolabuje. Funkčnost systému dokládá na příkladu dvojí kohabitace ve Francii v letech 1986-1988 a 1993-1995, jež obě probíhaly bez větších problémů. Jedním z důvodů, proč opoziční postavení majorit nijak významně nenarušilo funkčnost mechanismu systému, je podle Sartoriho i fakt, že si opoziční ministerští předsedové vůči prezidentovi počínali do jisté míry umírněně. Nicméně stabilitu modelu nelze v tomto případě přičítat pouze na vrub osobnostním kvalitám účastníků opozice. Významným faktorem je také již zmiňovaná formální litera ústavy, jež opozičnímu prezidentu propůjčuje značné výsady, bez ohledu na fakt, že svou sílu nemůže prosazovat nad její rámec, v materiálním slova smyslu. 3.2.2 Další země s poloprezidentským systémem dle G. Sartoriho Společne s M. Duvergerem pokládá i G. Sartori ústavu první německé Výmarské republiky z let 1919-1933 za poloprezidentskou. Stejně tak hodnotí i zřízení Portugalska. Sartori do systému řadí i ústavu Srí Lanky, která stojí na francouzských základech díla Michela Debrého. Další z Duvergerových zástupců systému, tedy Irsko, Rakousko a Island, ale Sartori jednoznačně odmítá s odůvodněním, že jejich silná pravomoc dlí pouze v mrtvé liteře formální ústavy, zatímco politická praxe je odsuzuje k letargickému spánku 22. Poukazuje tak na fakt, že neživý rys nelze při implikaci do systému považovat za určující. Sám Duverger přiznává, že navzdory ústavnímu zakotvení funguje politická 20 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2011, s. 132. Studijní texty (Slon), 22. sv. ISBN 9788074190483. 21 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2011, s. 131. Studijní texty (Slon), 22. sv. ISBN 9788074190483. 22 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2011, s. 134. Studijní texty (Slon), 22. sv. ISBN 9788074190483. 18

3 Prvotní politologická pojetí poloprezidentského systému praxe těchto zemí na bázi parlamentní, tedy že postavení hlav států je víceméně loutkové. Sartori ale zároveň připouští, že i když je litera zákona v některých případech neživá, nemusí to nutně znamenat, že k jejímu vzkříšení už nikdy nedojde. Tuto možnost je ale ochoten ve velmi malé míře přiznat maximálně Rakousku, nikoliv však Irsku a Islandu. Irská ústava totiž svojí hlavě státu žádné mimořádné pravomoci nepřisuzuje, není tedy co oživit, a pokud jde o Island, ke změně ústavy stačí pouhých 51 procent hlasů, je tedy velmi snadné přespříliš intervenujícího prezidenta jeho pravomocí zbavit. Sartori tedy nakonec za skutečné členy poloprezidentské rodiny států považuje následující: Výmarskou republiku, Portugalsko, Srí Lanku a Finsko. Pojem poloprezidentského modelu nebyl v roce 1919, kdy vznikla Výmarská republika, vůbec znám. Výmarská republika tedy fungovala jako systém parlamentní, jenž byl vyvažován silným prezidentem. Mezi významné pravomoci hlavy státu patřilo především jeho oprávnění vládnout prostřednictvím dekretů se silou zákona v mimořádných situacích, a to v součinnosti s kancléřem. Prezident dále jmenoval a odvolával říšského kancléře a členy vlády, čímž tak vytvářel vládu nezávislou na důvěře parlamentu. Byl také oprávněn rozpouštět parlament a v neposlední řadě disponoval jakýmsi právem veta, neboť měl pravomoc předkládat k referendu jakýkoliv zákon schválený Reichstagem. Vláda sice vyslovení důvěry parlamentu ke svému vzniku a existenci nepotřebovala, ale byl to právě parlament, který ji mohl vyslovením nedůvěry sám rozpouštět. Nicméně říšský prezident mohl vládu chránit rozpuštěním Říšského sněmu a také to dělal. Další ze skupiny poloprezidentských zemí je dle Sartoriho výčtu Portugalsko v letech 1976 1982. Na tomto příkladu Sartori uvádí, jak nebezpečné může být slabé postavení prezidenta bez stranické podpory vůči parlamentní většině bez upevnění základů systému na delším období nerozdělených většin. Byla to právě kohabitace, jež v nestabilním systému bez delší poloprezidentské tradice způsobila v případě Portugalska jeho brzký pád. Další z výčtu, Srí Lanka, se opět nechala inspirovat francouzským modelem, přičemž postavení hlavy státu bylo ještě posíleno po vzoru Výmarské republiky. Oprávnění prezidenta nad rámec francouzské ústavy spočívalo především v možnosti nechat všechny návrhy, které nenašly oporu v parlamentu, následně posoudit ještě v referendu. Tímto hlava státu získala podle svého úsudku možnost volně obcházet 19

3 Prvotní politologická pojetí poloprezidentského systému legislativu. V kombinaci s oprávněním vybírat svoje vlastní ministry se tak z prezidenta Srí Lanky stává jak hlava státu, tak hlava vlády. Nabízí se tedy otázka, zda by nebylo přesnější nazývat tento model spíše systémem celoprezidentským. Na druhé straně ale i v tomto případě kabinet padá v důsledku nedůvěry parlamentu 23 a exekutivní moc není reprezentována pouze jednou osobou, takže dvojkolejnost systému poloprezidentství je zachována. Jak bylo již řečeno, jsou to právě významně zesílené pravomoci hlavy státu, které znamenají ve výčtu států s poloprezidentským systémem jakýsi předěl na pomezí států semiprezidentských a prezidentských. Prezident Srí Lanky disponuje vzhledem k prostředkům, jež mu skýtá možnost referenda, oprávněními vysoko nad rámec francouzské Páté republiky a Výmaru. Posledním příkladem, který G. Sartori ve své teorii uvádí, je Finsko, jakožto zástupce s nejdelší tradicí trvání systému (v letech 1919 1991). Nepřímo volený prezident zasedá v čele kabinetu pouze tehdy, jedná-li se o jeho výsadní doméně vztahu Finska k cizím mocnostem. Jedná-li kabinet o jiných záležitostech, hlava státu se těchto zasedání neúčastní a její místo zastává ministerský předseda. V duchu materiální ústavy také hlava státu reálně vybírá premiéra. Ve všech ostatních záležitostech funguje Finsko na bázi parlamentního modelu. Vzhledem k pravomocem hlavy státu, kdy se v případě zahraniční politiky prezident zcela ujímá vedení exekutivy, lze tedy hovořit o poloprezidentském modelu. Jedinou výjimkou je tedy nepřímá volba prezidenta (až do roku 1994). Ale i zde lze zřetelně vnímat značný přesah politické praxe nad rámec litery ústavy. Zdá se totiž, že prezident Kekkonnen, jenž zastával nezvykle silnou pozici, zasahoval aktivně i do vnitřní politiky (zvláště v 70. letech), což vedlo ke snahám několika vlivných politických skupin oslabit prezidentské pravomoci ve jménu demokracie a parlamentarismu 24. Toto úsilí nakonec vyústilo k posílení parlamentního rázu systému novou ústavou z roku 2000, která sice institut přímé volby prezidenta z roku 1994 zachovala, ale mocenské postavení a rozsah pravomocí hlavy státu byl značně eliminován. 23 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2011, s. 138. Studijní texty (Slon), 22. sv. ISBN 9788074190483. 24 Autorský překlad. Původní znění: several influential political groups[ ]began to process of reducing presidential powers in the name of democracy and parliamentarism. - KAUPPI, Niilo. Democracy, social resources and political power in the European Union. New York: Manchester University Press, 2005, s. 83. ISBN 9780719070587. 20

3 Prvotní politologická pojetí poloprezidentského systému 3.2.3 Definice systému očima Giovanni Sartoriho Definovat poloprezidentský model je vzhledem k počtu zástupců této třídy značně obtížné. Budeme-li striktně trvat na definici do nejpřesnější, mohlo by se nám velmi lehce stát, že dospějeme ke třídě pouze o jednom zástupci. Budeme-li naopak definovat velmi široce, nedospějeme k vytyčení mantinelů definice vzhledem ke značnému množství výjimek pramenících z vysokého počtu zástupců modelu. Giovanni Sartori vytvořil ve světle pěti jmenovaných zástupců (francouzská Pátá republika, Výmarská republika, Portugalsko, Srí Lanka, Finsko) pět základních vlastností a charakteristik modelu. 1. Hlava státu (prezident) je volena všelidovou volbou přímo či nepřímo na pevně dané funkční období. 2. Hlava státu sdílí exekutivní moc s premiérem, což vytváří strukturu duální autority, již vymezují tři kritéria: 3. Prezident je nezávislý na parlamentu, není však oprávněn vládnout sám či přímo, a jeho vůle proto musí být tlumočena vládou a procházet přes její rozhodnutí. 4. Premiér a jeho kabinet naopak představují instituce nezávislé na prezidentovi v tom, že jsou závislé na parlamentu jsou závislé buď na důvěře, nebo na nedůvěře parlamentu (nebo na obojím) a v obou případech potřebují podporu parlamentní většiny. 5. Duální struktura autority poloprezidentského systému umožňuje různé vyvažování a také posouvání mocenské převahy uvnitř exekutivy, to však pod přísnou podmínkou, že trvá potenciál autonomie každé složky exekutivy. 25 25 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2011, s. 140. Studijní texty (Slon), 22. sv. ISBN 9788074190483. 21

4 Soudobá světová politologická věda a poloprezidentský systém 4 Soudobá světová politologická věda a poloprezidentský systém 4.1 Poloprezidentský systém z pohledu Cindy Skach Prezidentské a parlamentní systémy stojí dle Cindy Skach z hlediska jejich konceptu v přirozené opozici. Parlamentní model funguje na premise vzájemné závislosti mezi mocí zákonodárnou a výkonnou. Bez podpory parlamentu nejsou vlády parlamentního zřízení ani legitimní, ani životaschopné. Na druhé straně prezidentský systém je založen na vzájemné nezávislosti, která je pro tento model signifikantní, je tedy jeho základním stavebním kamenem. Právě tato nezávislost ale může být potencionálním zdrojem napětí mezi prezidentem a parlamentem, přičemž tenze dosahuje vrcholu, má-li prezident nedostatečnou podporu parlamentu, který je rozdělen. Některé země jsou pod tyto dva modely ústavního zřízení velmi snadno zařaditelné. Například Spojené státy americké a Chile spadají pod pojem prezidentský model bez jakýchkoliv dalších otázek. Naopak k parlamentnímu zřízení lze velmi jednoznačně přiřadit Německo či Maďarsko. Kam ale zařadit ty země, jako například Francii, Rusko či Polsko, které se potkávají na pomyslné ose mezi oběma těmito systémy? Společným znakem jim je prezidiální přímá volba hlavy státu na ohraničené časové období a zároveň nutnost vyslovení důvěry parlamentu jakožto předpokladu legitimity vlády vlastní parlamentnímu zřízení. Tyto dva znaky, první - hlava státu, prezident je volen přímou volbou a druhý - vůdce exekutivní moci, ministerský předseda je odpovědný parlamentu, nikdy nemohou být současně kombinovány ani v jednom ze jmenovaných ústavních modelů. Právě proto je definován model třetí - poloprezidentský. Základním znakem poloprezidentského systému je dvojvládí tedy fakt, že exekutiva je sdílena mezi hlavou státu a premiérem. Navíc je nutno podotknout, že legitimita a odpovědnost je pro tyto dva exekutivní představitele zcela odlišná. Zatímco pozice ministerského předsedy je závislá na zákonodárném sboru a je mu též odpovědná, prezident je oproti tomu na parlamentu značně nezávislý a nepotřebuje žádné vyjádření důvěry. Toto sdílení moci v nerovných podmínkách ale způsobuje teoreticky předvídatelné a empiricky ověřitelné tenze, ke kterým v poloprezidentském 22

4 Soudobá světová politologická věda a poloprezidentský systém modelu často dochází. Například v časech, kdy panují mezi oběma hlavami exekutivy neshody, nemusí být zcela jasné, která z nich má nakonec pravomoc rozhodnout. Čím větším rozsahem pravomocí hlava státu disponuje a čím méně je legislativně omezena, tím větší je pravděpodobnost, že takový prezident zcela převezme nad exekutivní mocí kontrolu. Pokud prezident takovýto přesah svých pravomocí uplatňuje nadmíru, roste hrozba transformace poloprezidentského modelu v režim nedemokratický, ba přímo diktátorský. (Clinton Rossiter) 26 4.1.1 Tři podtypy poloprezidencialismu podle Cindy Skach Výše popsané napětí mezi prezidentem, ministerským předsedou a zákonodárným sborem je poloprezidencialismu vlastní. Nicméně je-li přítomna parlamentní většina, která je vůči prezidentovi přátelsky nakloněna, minimalizuje se možnost, že by tyto tenze způsobovaly vážnější ústavní konflikty. V rámci těchto vztahů lze poloprezidentský model klasifikovat do tří podskupin. Tři podtypy poloprezidentského modelu dle Cindy Skach Vláda s rozdělenou Vláda se stabilní většinou Vláda s rozdělenou většinou menšinou Ani prezident, ani Prezident a ministerský Ministerský předseda má ministerský předseda předseda mají v parlamentu v parlamentu většinu, prezident nemají v parlamentu stejné většiny nikoliv většinu Tabulka 3 27 Prvním podtypem poloprezidentského modelu je případ, který nastává, jestliže ministerský předseda řídí vládu se stabilní většinou a zároveň je-li hlava státu s touto většinou v symbióze. Tento případ současně značně eliminuje možnost napětí a tenzí vznikajících v případech, kdy jsou síly hlavy státu a premiéra ve výrazné nerovnováze. Cindy Skach tento model pojmenovává jako model stabilní většinové vlády. Vlády 26 Autorský překlad. Původní znění: Presidents who rely extensively on these powers over an extended time move the regime out of semi-presidentialism into nondemocratic constitutional dictatorship. - SKACH, Cindy. Borrowing constitutional designs: constitutional law in Weimar Germany and the French Fifth Republic. Princeton, N.J.: Princeton University Press, c2005, s. 14. ISBN 9780691146720. 27 SKACH, Cindy. Borrowing constitutional designs: constitutional law in Weimar Germany and the French Fifth Republic. Princeton, N.J.: Princeton University Press, c2005, s. 15. ISBN 9780691146720. 23