MASARYKOVA UNIVEZITA V BRNĚ

MASARYKOVA UNIVEZITA V BRNĚ Fakulta sportovních studií Katedra sportovní edukace Bakalářská práce Lyžařský materiál na školních kurzech Vedoucí práce: PaedDr. Miloš Lukášek, Ph.D. Vypracovala: Paděrová, Lucie, TVSP Brno, 2007 6

Prohlášení: Prohlašuji, že tato bakalářská práce byla vypracována samostatně a pouze s pomocí uvedené literatury. Podpis:.

Poděkování: Tímto bych chtěla poděkovat panu PaedDr. Miloši Lukáškovi Ph.D. za čas, který mi věnoval při tvorbě této práce a za cenné rady. Dále bych také chtěla poděkovat panu Mgr. Martinu Vilímovi za poskytnutí důležitých materiálů.

OBSAH ÚVOD 6 1. HISTORIE LYŽOVÁNÍ 7 1.1 Vznik lyží 7 1.1.1 Předsportovní použití lyží 7 1.1.2 Rozvoj lyžování v Čechách 8 1.2 Vývoj sjíždění 9 1.2.1 Stručný vývoj lyžařských sjezdových technik 9 1.2.2 Vývoj sjezdových disciplín a začátky závodění v alpských disciplínách 12 1.2.3 Rozdělení alpských sjezdových disciplín v současnosti 13 2. LYŽAŘSKÉ KURZY 14 2.1 Vymezení pojmu lyžařský kurz a důvody výuky lyžování 14 2.2 Historie lyžařských kurzů 15 2.3 Model výuky sjezdového lyžování na VŠ 16 2.4 Systém, posloupnost výuky sjezdového lyžování a jejich výklad 18 2.4.1 Všeobecná lyžařská průprava při běžeckém lyžování 18 2.4.2 Speciální lyžařská příprava při běžeckém lyžování 19 2.4.3 Všeobecná a speciální lyžařská průprava při sjezdovém lyžování 22 2.4.4 Všeobecná lyžařská průprava při sjezdovém lyžování 23 2.4.5 Speciální lyžařská příprava při běžeckém lyžování 23 2.5 Funkce vedoucího kurzu a charakteristika obsahu kurzu 28 2.6 Lyžařský instruktor 29 2.6.1 Povinnosti instruktora 31 2.7 Vyučovací jednotka 32 3. LYZAŘSKÉ VYBAVENÍ NA ZIMNÍCH VÝCVIKOVÝCH KURZECH 35 3.1 Lyžařská výzbroj 35 3.1.1 Lyže 35 3.1.1.2 Parametry lyží 36 3.1.1.3 Současné typy lyží 37 3.1.2 Vázaní a podložka pod vázání 40

3.1.3 Sjezdové boty 42 3.1.3.1 Zásady výběru lyžařské obuvi 42 3.1.4 Hole 43 3.2 Lyžařská výstroj 44 4. ÚRAZY PŘI LYŽOVÁNÍ, PRVNÍ POMOC, NEJČASTĚJŠÍ ÚRAZY, PRAVIDLA CHOVÁNÍ NA SJEZDOVÝCH TRATÍCH 46 4.1 Pravidla chování na sjezdových tratích 48 ZÁVĚR 50 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 51 RESUMÉ 52

ÚVOD Téma lyžařský materiál na školních kurzech jsem si vybrala z několika důvodu. Byl to zájem o zimní sporty a sjezdové lyžování především. Dalším důvodem bylo, že jsem chtěla zpracovat problematiku, která je mi obsahově velmi blízká a velmi mě zajímá, jelikož se již dlouhou dobu aktivně věnuji výuce sjezdového lyžování. Hlavním cílem mé práce bylo na základě vlastních zkušeností a vybrané literatury nastínění historie lyžařského odvětví, vysvětlení hlavních pojmů, výběr správného vybavení, ale především zpracovat problematiku lyžařských kurzů jako celek. Snažila jsem se uvést organizační stránku výcvikových kurzů, rozdíly výuky na základních, středních školách a vysokých školách s pedagogickým zaměřením. Dále jsem se zaměřila také na formy výuky, osobnost instruktora, ale i úrazovost při kurzech sjezdového lyžování. 6

1. HISTORIE LYŽOVÁNÍ 1.1 Vznik lyží Lyže a jejich předchůdce - sněžnice, patří k nejstarším náčiním člověka. Vznik lyží se datuje od konce starší doby kamenné, tj. asi 10 000 let před naším letopočtem. Lyže se staly důležitým a mnohdy jediným prostředkem, umožňujícím pohyb a lov zvěře v arktických a subarktických krajinách Asie, většinu roku pokrytých vysokou sněhovou pokrývkou. Lov zvěře zde byl hlavním způsobem obživy a ošacení. Lyže vznikly ze snahy zvětšit plochu chodidla a tak zamezit boření nohou při chůzi ve sněhu. Z prvních primitivních prostředků, jako bylo např. obalování chodidel zvířecí kozí, slámou a pod., vznikly různé druhy sněžnic. Postupným prodlužováním a zužováním sněžnic byly vytvořeny lyže, Kdy a kde se vyvinul z jednoduchého pohybu - z chůze po sněhu - pohyb klouzavý, skluz na lyžích, kdy a kde bylo prvně využito skluzových vlastností lyží, není možno přesně říci. Historii lyžování rozdělujeme na dvě hlavní období: - předsportovní použití lyží - období lyžařského sportu 1.1.1 Předsportovní použití lyží Toto období je charakteristické tím, že použití lyží je výhradně pracovní, slouží jako prostředek dopravy, k lovu, k přesunu vojenských jednotek. O existenci lyží v prvotně pospolné společnosti nás přesvědčují nákresy a rytiny z jeskyní (Oněžské jezero), dále archeologické vykopávky z Evropy a Asie. K jízdě se přibližně do roku 1860 používala jen jedna hůl, dlouhá 170 cm, která sloužila k odrazu, brzdění a sjezdu. Vázání boty k lyži bylo řemenem. 7

Teprve ve 2. polovině 19. století se stává lyžování zásluhou prostých obyvatel norského kraje Telemarken skutečným sportovním odvětvím v dnešním slova smyslu. Prastaré použití lyží jako dopravního, loveckého a vojenského prostředku se poznenáhlu mění, lyžování se stává součástí lidové zábavy a později lidovým sportem. Dochází k rychlému zdokonalováni techniky jízdy na lyžích. Lyžařské vybavení se stále zdokonaluje a přizpůsobuje stále náročnějším požadavkům. Za počátek rozvoje sportovního lyžařství jsou všeobecně pokládány lyžařské závady v Trornso v Norsku, které se konaly v roce 1843 a jako první v lyžařské historii měly charakter novodobých lyžařských závodů. Významným mezníkem v dějinách lyžování se stal rok 1877, kdy v Kristiánii (dnešní Oslo) založili lyžařský klub, první svého druhu na světě. Vynikající výkony a techniku ovládání lyží, kterou předváděli Sondre Nordheim (1825-1897, otec telemarku") a bratři Hemmestveiové se stali podnětem k založení první lyžařské školy v Oslo (1880-1890). Významnou osobností začátku sportovního lyžování byl F. Nansen (1881-1930), slavný norský přírodovědec, polární badatel, diplomat, držitel Nobelovy ceny. V roce 1888 podnikl expedici napříč Grónskem na lyžích, Počátky sportovního lyžování ve střední Evropě, kterému předcházely Četné ojedinělé pokusy v jízdě na lyžích, se datují od devadesátých let minulého století. [4] 1.1.2 Rozvoj lyžování v Čechách Rozvoj lyžování byl velmi prudký a probíhal současně ve většině evropských zemi. V roce 1887 zakládá v Praze Josef Rosler-Ořovský lyžařský kroužek při tehdejším pražském bruslařském klubu. Byl to po Skandinávii první lyžařský spolek na území Evropy. Rok 1887 můžeme tedy považovat za začátek organizovaného lyžování v Českých zemích. 8

Josef Rossler-Ořovský, jeden ze zakladatelů českého sportu a olympijského hnutí, byl úspěšným sportovcem, sportovním funkcionářem a diplomatem, iniciátorem a propagátorem sportu, sportovním žurnalistou. Díky lyžím objevil české hory v zimě, zvláště Krkonoše a diky kanoím české řeky pro širokou veřejnost. Byl spoluzakladatelem a významným funkcionářem Československého olympijského výboru, Svazu lyžařů království Českého (1903), a řady dalších klubů a organizací a již roku 1899 navrhl zakladateli Mezinárodního olympijského výboru Pierru de Coubertin uspořádat v rámci II. OH roku 1900 v Paříži, lyžařské soutěže v Krkonoších v okolí Jilemnice. Roku 1906 dal podnět ke vzniku Mezinárodní komise lyžování (založena 1910), která se na návrh Rosslera-Ořovského roku 1924 změnila na mezinárodní federaci lyžování, (FIS). J.R. Ořovský přivezl do Čech první lyže, ale je také zakladatelem známého závodu na 50 km v Krkonoších, kterého se sám aktivně a úspěšně účastnil. Byl i prvním naším lyžařem instruktorem a také jako první k nám pozval lyžařské instruktory ze severských zemí, hlavně z Norska. [4] 1. 2.VÝVOJ SJÍŽDĚNÍ 1.2.1 Stručný vývoj lyžařských sjezdových technik Sjezdové Alpské disciplíny jsou jednou z nejmladších sportovních disciplín. Byly uznány FIS a zařazeny do programu zimních Olympijských her a světových mistrovství teprve v roce 1931. Od té doby se technika jízdy neustále zdokonalovala a zrychlovala. K největším změnám v technice jízdy dochází v alpských zemích, kde vznikají první lyžařské školy. Lyžařská sjezdová škole je určitý způsob vyučování jízdě na lyžích, je charakterizována určitými specifickými prvky. Každou lyžařskou školu charakterizuje a reprezentuje určitá řada závodníků, kteří svojí jízdou, technikou a výsledky na závodech dokazují přednosti své školy. 9

První sjezdová škola vzniká v Alpách a zakládá ji Rakušan Mathias Zdiarski. Typickými znaky jeho lyžařské školy tzv. lilienfeldskě byl přívrat a pluh. Další rakouskou školou byla "albertská", pro kterou byla typická přívratná technika. Souběžně s albertskou školou existuje švýcarská škola, která používá pro provádění švihů odvratu. Vyvrcholením albertské a Švýcarské školy byla snožná technika. Francouz Emil Allais po vítězství na mistrovství světa v roce 1938 využil své popularity a bohatých zkušeností k založení francouzské lyžařské školy, kde dále propracovává snožnou techniku. Tato škola kladla důraz na práci celého těla v oblouku, na přenášení váhy dopředu, na rotaci horní části těla a fixaci pánve, rotační pohyb přecházel na odlehčené patky lyží poklekem. Vlivem francouzské lyžařské školy se stává jízda dynamičtější, ale vyžaduje celkovou obratnost a větší fyzickou připravenost. Vrcholem francouzské lyžařské Školy byla rotační technika. Představitelem švýcarské lyžařské školy byl jeden z nejslavnějších předválečných sjezdařů Rominger. Základem jejich školy byla také snožná technika, ale kladl se zde důraz na odlehčení lyží pohybem nahoru-dolů. Šlo o tzv. nerotační techniku. Během druhé světové války a v poválečné době se dostávají do čela sjezdaři alpských zemí. Zejména Rakousko, které získává primát jak v technice, tak ve výkonnosti závodníků a odsunuje dominující Francii. Rakouská sjezdová technika přichází s tzv. protiramennou kristiánií, která je charakteristická novým sjezdovým postojem. Při projížděni slalomové brány závodník v podstatě uhýbá bráně vnitřním ramenem. Prakticky projíždí zády k tyči. Právě v tomto prvku byla protiramenná technika rakouské školy odlišná od francouzské, kde závodník byl otočen k vnitřní tyči obličejem. Protiramenná technika znamenala velký krok vpřed. Dominující postavení si stále udržuje Rakousko, kde postupně vzniká nová sjezdová technika, kladoucí důraz na práci dolní poloviny těla pří vyjíždění oblouku. Hlavním znakem je dynamičnost a snadná točivost bez větší ztráty rychlosti. 10

Nejdůležitějším prvkem této nové techniky je krátký slalomový oblouk, kde kolena působí ve směru nového oblouku a vnitřní rameno vpředu, trup je odkloněn vně oblouku. Stáčivý pohyb nastává v momentu nadlehčení lyží, pohybem kolen do nového oblouku. Tato technika odstranila přenášeni rotace z ramen přes boky na nohy. Tím byly nohy a trup uvolněny k samostatné práci. Trup vyrovnává práci nohou kompensačními pohyby. Není závislý na práci nohou a může působit ve slalomové technice při najíždění do bran. Vazba oblouků se stává daleko rychlejší. Lyže mají kratší stopu a tím je ztráta rychlosti v oblouku menší. Následovně vystupuje do popředí velmi výrazně francouzská škola, a to sjezdová technika, na které mají velkou zásluhu lyžařští odborníci G. Joubert a J. Vuarneí. V minulých letech se diskuse převážně odehrávala mezí Rakouskem a Francií, které proti soba postavily dvě odlišné teorie techniky zatáčení a vyučování jízdě na lyžích, jejich monopolní postavení na mezinárodní půdě INTERSKI (Mezinárodní organizace pro výuku lyžování), bylo především ovlivňováno úspěchy národních družstev sjezdařů na mezinárodních závodech, mistrovství světa a OH. Prakticky se jednalo o výklad provádění oblouků pomoci rotace nebo protirotace. Vlastní spory byly vedeny spíše lyžařskými učiteli než trenéry a závodníky, což částečně charakterizuje i současný stav ve všech alpských státech, kde výuka základního lyžování a výuka závodního výcviku je více či méně od sebe odtržena. Teprve v poslední době je jízda na lyžích celkovým komplexem výuky začátečníků až k nácviku techniky jednotlivých sjezdových disciplín. Podstatný vliv na techniku a výuku lyžování měla šedesátá léta, kdy se velmi rozšířila výstavba horských dopravních zařízení. Výstavba lyžařských vleků umožnila větší frekvenci lyžařů, lepší tréninkové možnosti. Dále se stroji na úpravu svahů a závodních tratí dostává lyžování dnešní doby nové dimenze.[4] 11

1.2.2 Vývoj sjezdových disciplín a začátky závodění v alpských disciplínách Prvopočátky sjezdového lyžování spadají do doby vzniku lyžování sportovního zaměření. Jak známo, Telemarčané se v 60. letech minulého století bavili po nedělích nejen během a skokem, ale sjížděli také svahy, dokonce s vybudovanými umělými překážkami. Nesprávně bývá uváděno, že první závod ve sjezdu byl Roberts of Kandahar Cup Pohár Roberta z Kandaharu, který se jel r. 1911 v Crans Montaně. Byli to totiž nepochybně Rakušané, kteří první zavedli čistý sjezd, tj. bez rovinek a protisvahů. V Rakousku se také poprvé setkáváme se závodní formou sjezdování. V Kitzbühelu se jel v r. 1905 první závod Mistrovství Tyrol. Všechny konané závody se vždy nazývali Rendez-Vous. Arlberg- Kandahar Rennen (AK) byl prvním velkým sjezdovým závodem, který se stal jednak prubířským kamenem pro uznání sjezdového sportu ze strany FIS, jednak zahájil řadu významných sjezdových soutěží v dalších letech, např. Lauberhornrennen ve Wengenu, Hahnenkammrennen v Kitzbühelu a další. První FIS závody se pořádaly 1929 v Zakopaném. V r. 1930 se jel dodnes slavný Lauberhornrennen ve Wengenu. Závod probíhal jak ve sjezdu, tak i ve slalomu. První závod vyhrál domácí závodník Christian Rubi. Mezi vítěze tohoto těžkého závodu se postupně zařadila taková jména jako Willy Bogner, Jean-Claude Killy, Franz Klammer, Ingemar Stenmark a také nyní všem známý Hermann Maier. Během II. sv. války se vývoj lyžování v podstatě zastavil. Rozkvět nastal až po válce, kdy začala vznikat nová sdružení a kluby. Od doby poválečné až po současnost nebyl rozvoj lyžování tak drastický. Konalo se ale podstatně více závodů (národních i mezinárodních) a lyžování se stalo běžným sportem dostupným každému. Pravidelně se koná MS, ZOH a závody světového poháru. Světový pohár se jezdí od roku 1967, a to každým rokem. [4] 12

1.2.3. Rozdělení alpských sjezdových disciplín v současnosti Disciplíny: Obří slalom Svah pro obří slalom je méně prudký, branky jsou 4-8 m široké ve vzdálenosti minimálně 10m a jejich počet závisí na převýšení trati. Jedou se dvě kola, časy se sčítají. Sjezd Závodníci sjíždějí velmi prudký svah rychlostí cca 120 km/h a projíždějí brankami, které jsou alespoň 8m široké. Lyžaři překonávají výškový rozdíl přibližně od půl do jednoho km. Slalom Hustě posetý svah brankami nutí lyžaře prudce a rychle zatáčet, při průjezdu brankami je v kontaktu s brankovými tyčemi. Počet branek je od 55 do 75 pro muže. Tato technická disciplína se jede na dvě kola. Superobří slalom Je kombinací obřího slalomu a sjezdu. Závodníci projíždí brankami širokými 6-8 m, které jsou zhruba v 25 metrových intervalech. Tratě se staví na svazích pro sjezd, ale jsou kratší. [11] 13

2. LYŽAŘSKÉ KURZY 2.1 Vymezení pojmu lyžařský kurz a důvody výuky lyžování Lyžařské kursy jsou neoddělitelnou součástí tělovýchovného procesu na základních, středních i vysokých školách. Seznamují studenty a posluchače s pobytem na horách v zimní přírodě, učí je správnému vztahu k prostředí, dávají základní znalosti lyžařské a turistické. Rozšiřují pohybové dovednosti. Z hlediska tělovýchovného procesu rozvíjejí pohybovou všestrannost a patří proto k nejúčinějším formám tělesné výchovy. Jsou základem pro trvalý návyk provozování zimních sportů, čímž značnou měrou přispívají k účinnému využití volného času pohybovou aktivitou a ke zvýšení zdatnosti. Úkolem zimních výcvikových kursů je získat vědomostí, dovednosti a návyky pro pohyb v zimní přírodě, umožnit působení klimatických činitelů na zdraví organismu. Na zimních výcvikových kursech si osvojují posluchači nové pohybové dovednosti, návyky a seznamují se základy pobytu v zimní přírodě a bezpečného pohybu na lyžích. Nové poznatky získávají formou praktického výcviku a formou teoretických přednášek. Hlavní obsahovou náplní kursu je lyžařský výcvik, který je přizpůsoben úrovní pohybových dovedností posluchačů. Při výcviku se rozvíjejí tělesné schopností posluchačů, nezbytné pro zvyšování sportovní výkonnosti a celkové zdatnosti organismu. Seznamují se s technikou a metodikou lyžování. Osvojují si vědomosti o lyžařské výstroji a výzbroji, o mazání lyží, o zásadách pobytu v zimní přírodě, ne bezpečí na horách, horské službě, lyžařských soutěžích a jejich pravidlech, o první pomoci, prevenci a hygieně. Pokročilí lyžaři se seznamuj í s rozšiřujícími prvky sportovního a závodního lyžování. Nedílnou součástí lyžařského výcviku je pravidelná péče o lyžařskou výstroj a výzbroj. [5] 14

2.2 Historie lyžařských kurzů Lyžování ve školách patří ke světlým stránkám naší pedagogiky. Byli jsme první zemí, kde lyžování nalezlo uplatnění při výchově školní mládeže. Již koncem 19. století se objevilo lyžování na školách v Krkonoších. Krkonošští učitelé zaváděli organizovaný školí výcvik a prosadili jeho zařazení do školních předpisů a později i do školních osnov. Jan Buchar byl hlavní osobností, která se zasloužila o rozvoj lyžování a turistiky v Krkonoších. Svou pokrokovou činnost začal Jan Buchar v létě roku 1884. Již v následujících letech organizoval pravidelné výlety školních dětí na lyžích do Krkonoš. Pod jeho vlivem se začalo uplatňovat lyžování i na ostatních krkonošských školách. Mezi krkonošskými učiteli nalezl řadu spolupracovníku a následovníků, jako byli učitelé Jodas, Ďoubalík, Mečíř, Aleš Lyžec, kteří vedle lyžařského výcviku mládeže a turistiky začali organizovat i lyžařské závody školní mládeže. Již v roce 1890 prosadil Jan Buchar u školních úřadů právo nahradit tělocvik sáňkováním. O pět let později povolily školské úřady jeho a pak dalším krkonošským školám, v hodinách tělesné výchovy lyžovat.protože se záhy zlepšila i zimní školní docházka, význam lyží ocenily i školské úřady. Tento velmi pokrokový způsob tělesné výchovy na krkonošských školách byl vzorem i pro ostatní horské oblasti nejen u nás, ale i v zahraničí. Postupně získávalo lyžování v tělesné výchově na školách stále významnější úlohu a širší uplatnění. Byly organizovány kurzy pro učitele, závody školní mládeže a konečně i zájezdy škol z měst na lyžařské túry i k několikadennímu pobytu na horách. V období od roku 1920 až do roku 1939 se lyžování pevně zakotvilo v osnovách školní tělesné výchovy a byly položeny základy i k organizovaným lyžařským zájezdům do hor. I když lyžování bylo již součástí tělesné výchovy v podhůří již koncem 19. století, první zmínka ve školních osnovách se objevuje až v Prozatímních osnovách z roku 1922. V letech 1933, 1939, 1945 se lyžování objevuje v osnovách školách obecných, středních, ale pouze jako nepovinná sezónní činnost, a hlavně tam, kde k tomu jsou podmínky. 15

Po roce 1945 dochází k úpravám a propracování osnov lyžařského výcviku, ale k významu školního lyžování přispěl dokument Jednotná osnova tělesné výchovy z roku 1960, která umožňovala propojení povinné školní tělesné výchovy s mimoškolní. Tyto okolnosti umožnily vznik zakládat v horských oblastech sportovní lyžařské třídy, kroužky. Zvýšila se tím nejen obecná povědomost o lyžování, ale se i zvýšila úroveň závodního lyžování. [2] 2.3 Model výuky sjezdového lyžování na VŠ Obsahem výuky pro ZŠ i SŠ na zimních lyžařských výcvikových kurzech je sjezdové i běžecké lyžování. V dnešní době již není tato výuka povinná, ale tradice těchto zimních lyžařských kurzů je stále udržována. I proto je na vysokých školách, zaměřených na pedagogickou činnost tělesné výchovy tato výuka stále povinností. Konkrétně na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity je tato problematika řešena formou kurzů, na nichž studenti plní zápočtové požadavky. Forma výuky se liší dle studijního oboru. Obsah je výuky je u obou oborů stejný. Rozdělení formy i obsahu je nastíněno v tabulce č.1. 16

Tabulka č. 1. Forma Studijní Běžecké Sjezdové Obsah výuky studia program lyžování lyžování Bakalářské Animátor 1. ročník 1.ročník Technika běžeckých studium pohybových 6 dnů 4 dny způsobů a jednotlivých aktivit oblouků 3. ročník 3.ročník Metodika obou zimních 6 dnů 4 dny sportů a 1 až 2 výstupy dle zadaného tématu Trenérství 1. ročník 1.ročník Technika běžeckých 6 dnů 4 dny způsobů a jednotlivých oblouků Magisterské Trenérství 1. ročník 1.ročník Metodika obou zimních navazující 6 dnů 4 dny sportů a 1 až 2 výstupy studium dle zadaného tématu Uvedené kurzy jsou ukončeny zápočty. Na závěr musí posluchač složit ústní zkoušku z obou zimních sportů. Jakmile splní všechny požadavky je považován za instruktora školního lyžování a plně způsobilý vyučovat školních na lyžařských kurzech 17

Ze strany základních i středních škol jsou kladeny požadavky na instruktory snowboardingu. V dnešní době je nedostatek plně kvalifikovaných instruktorů snowboardingu, i proto má Fakulta sportovních studií snahu vychovávat studenty, aby byli schopni tyto požadavky splnit. Od školního roku 2007/2008 zařadila do studijních osnov i povinnost absolvovat předmět se zaměřením na snowboarding pro posluchače studijního oboru Animátor pohybových aktivit, ve druhém ročníku. Tento předmět si studenti mohli do letošního školního roku zapsat jen jako volitelný. Tuto možnost studenti stále mají, jen se to netýká posluchačů již výše zmíněného oboru. 2.4 Systém posloupnost výuky sjezdového lyžování a jejich výklad Pro správný výcvik je potřeba dodržovat několik zásad a určitou posloupnost při výuce jak lyžování sjezdového, tak i běžeckého. Průprava při výcviku se dělí na všeobecnou a speciální. [4] 2.4.1 Všeobecná lyžařská průprava při běžeckém lyžování Při všeobecné lyžařské průpravě je nutné vybrat vhodný terén. Musíme dbát na vhodnou výzbroj a výstroj, dále na správné mazání. Špatným mazáním můžeme u začátečníků velmi negativně ovlivnit celkový postoj k běhu na lyžích. Nejdříve ve výcviku používáme metodu komplexní, nacvičujeme nový pohyb vcelku, dále postupujeme metodou analyticko syntetickou, kdy nacvičujeme jednotlivé prvky. [4] Zásady při běžeckém výcviku Před zahájením výcviku je nutné dodržovat několik zásad, aby výcvik byl zajímavý a efektivní. před zahájením výcviku provést přednášku o běžeckém lyžování s ukázkami správného mazáni a cvičence vhodně motivovat 18

před zahájením výcviku zkontrolovat výzbroj a výstroj cvičenců, doporučit jednotné mazání první výcvik provádět v blízkosti chaty, kde je možné větší nedostatky na výstroji a výzbroji odstranit v chatě, v případe únavy, úrazu, prochladnuti je možné opět poslat cvičence do chaty, taktéž je možné v chatě lépe přemazat výcvik provádět se skupinou 10-15 osob, ne více nacvičovat všechny prvky komplexně, nezačínat výcvik vycházkou nebo dokonce túrou. Běžecká průprava Svazováni a nošení lyží a holí, chůze na lyžích, obraty, výstupy, bruslení a odšlapování. Velkou pozornost musíme věnovat nácviku rovnováhy a přenášení váhy. Překonávat pocity strachu z pádů. Cílem běžecké průpravy je získat pohybový základ pro osvojení techniky běhu, získat pocit jistoty a rovnováhu. přivyknutí na běžecké hole a lyže a další výstroj nácvik skluzu na obou i jedné lyží, cvičení rovnováhy a přenášení váhy nácvik rovnovážného postoje, jednooporového skluzu nácvik práce paží s holemi, koordinace a sladění s pohybem lyží. V této průpravě používáme chůzi na lyžích, výstupy, obraty, bruslení, odšlapování, přejíždění terénních nerovností a hrbolů pro získáni pocitu rovnováhy a jistoty. Čím je základna průpravy širší a bohatší, tím snadnější a rychlejší je další výcvik. [4] 2.4.2 Speciální lyžařská příprava při běžeckém lyžování 1. Nácvik základních běžeckých způsobů Běh střídavý: nacvičujeme v mírně se svažující se stopě, abychom dosáhli dlouhého skluzu. Nejdříve nacvičujeme s holemi, později bez holí. Nejdříve nacvičujeme skluzovou rovnováhu skluzovou rovnováhu, aby cvičenci získali pocit jistoty. Později přeneseme důraz na nácvik odrazu. Soutěžíme kdo dál dojede na 19

první odraz nebo danou vzdálenost ujede na co nejmenší počet odrazů. Dále se zaměříme na práci paží, tak aby hole kladly vedle stopy na úroveň špičky lyže a odraz dotahovali až do napjatých paží. Musíme dávat pozor na koordinací práce paží a nohou. Občas dochází k diskoordinaci, tj. běhu stejnostrannému tzv. pasgangu. Tuto chybu odstraňujeme během do kopce nebo během bez holi. Běh střídavý čtyřdobý: začínáme chůzí, postupně přecházíme v chůzi zrychlenou až do chůze skluzem, nakonec až do běhu. Nacvičujeme na rovině, pak v mírně stoupající stopě. Dbáme na to, aby odrazy nohou i bez odpichu holemi přecházely do skluzu. Soupažný běh: nacvičujeme v mírně klesající topě nejdříve pouze odraz holemi Dbáme na předhazování holí a na přepad. Později přidáváme i odraz nohou, Odrazy nohou střídáme. Je nutný intenzívní odraz holemi, aby skluz byl co největší.[4] 2. Technika běhu na lyžích Úroveň zvládnuté techniky má přímý vliv na efektivitu a ekonomiku běhu na lyžích. Abychom měli radost z uvolněného a rytmického běžeckého pohybu v terénu, nejdřív musíme zvládnout základní techniku. Členění techniky běhu způsoby běhu: běh střídavý: běh soupažný: bruslení: - dvoudobý - čtyřdobý - jednodobý - dvoudobý - jednostranné - oboustranné způsoby výstupu: stoupavý běh prostý běh stoupavý krok 20

výstup odvratem - jednostranným - oboustranným výstup stranou výstupy bruslením způsoby sjezdu: pohotovostní odpočinkový snížený nízký ( závodní) způsoby změny směru odšlápnutí přešlápnutí oblouky - v pluhu - s přívratem přeskokem způsob zrychlování jízdy jízda s odpichem soupaž bruslení způsob brzdění jednostranný a oboustranný přívrat (pluh) sesouvání regulace rychlosti jízdy v obloucích [4] 21

2.4.3 Všeobecná a speciální lyžařská průprava při sjezdovém lyžování Schéma č. 1. všeobecná lyžařská průprava manipulace s výzbrojí, cvičení na místě, cvičení v pohybu specializovaná sjezdová průprava jízda přímo, jízda šikmo svahem, sesouvání, odšlapování, bruslení, přímá jízda v pluhu, vlnovka, jízda na vleku oblouk v pluhu oblouk v pluhu statický oblouk v pluhu dynamický oblouk z přívratu vyšší lyží snožný oblouk střední krátký dlouhý základní oblouk střední základní oblouk základní carvingový oblouk střední carvingový oblouk modifikované oblouky strmý terén nerovný terén hluboký sníh zledovatělý terén racecarving funcarving [3] 22

2.4.4 Všeobecná lyžařská průprava při sjezdovém lyžování Jak jsme již jednou zmínili, při všeobecné lyžařské průpravě je nutné vybrat vhodný terén. Musíme dbát na vhodnou výzbroj a výstroj. Všeobecná průprava při sjezdových lyžích je velmi podobná, jak u lyží běžeckých. Jak se můžeme podívat na schéma č. 1, patří k všeobecné přípravě manipulace s výzbrojí, s výstrojí, cvičení na místě a cvičení v pohybu. Nacvičujeme základy chůze, sjezdu přímo, brzdivého a klouzavého pluhu, odšlapování ke svahu. Je třeba se seznámit s pocitem prvních pohybů na lyžích a s pocitem skluzu a umět měnit rychlost a zastavit se pomocí velikosti pluhu. Mezi cvičení řadíme také chůzi, obraty na lyžích, základní sjezdový postoj, příprava pro jízdu na vleku a v neposlední řadě je třeba si také předvést pádovou techniku při sjezdovém lyžovaní, abychom dokázali zabránit možným zraněním. Považuje se také za velmi důležité rozvoj pohybových dovedností k nimž patří rovnováha, otáčení, cvičení na zatížení a umět správně přenášet tlak a hmotnost. [4] 2.4.5 Speciální lyžařská příprava při sjezdovém lyžování Speciální příprava sjezdovém lyžování se skládá z mnoha prvků, které se vzájemně doplňují a vzájemně na sebe navazují a rozvíjejí se, jak se můžeme podívat na výše zaznamenané schéma. Nácvik vybraných lyžařských prvků Jízda přímo Terén: Sníh: Popis: mírný svah, dojezd do roviny nebo protisvahu vodivý, upravený 23

Obě lyže jsou v paralelním postavení. Lyže jsou od sebe vzdáleny na šířku pánve. Stojíme na plochách, hmotnost je rovnoměrně rozložena na obou lyžích. Hlezenní, kolenní a kyčelní klouby jsou mírně pokrčené. Trup je v mírném předklonu. Těžiště je v neutrálním postavení. Paže držíme před tělem mírně pokrčené v loketních kloubech ve vzdálenosti o něco větší, než je šíře ramen. Ruce jsou v zorném úhlu. Hole jsou v rovnoběžném postavení, hroty směřují těsně za patky vázání. Pohled směřuje vpřed. Jízda šikmo svahem Terén: středně strmý, dostatečně široký svah, bezpečný dojezd Sníh: vodivý měkký, později vodivý tvrdý Popis: Lyže jsou v paralelním postavení na horních hranách, stopa je na šířku pánve, vyšší lyže je mírně předsunutá. Nižší lyže je více zatížená, tlak směřujeme do palcové strany chodidla, u vyšší lyže tlak směřuje do malíkové hrany. Hlezenní a kolenní klouby a boky jsou přikloněny ke svahu, ramena jsou mírně natočena od svahu. Osy protínající špičky lyží, kotníky, kolena, boky, ramena a ruce jsou rovnoběžné. Paže jsou podobně jako u jízdy přímo. Míra hranění je závislá na strmosti svahu, regulujeme ji větším nebo menším přikloněním pánve ke svahu. Sesouvání Terén: středně strmý svah Sníh: upravený, tvrdý Popis: Sesouvání je boční smykový pohyb lyží vzhledem k jejich podélné ose. Při jízdě šikmo svahem zmenšíme hranění odklonem kolen a pánve od svahu. Směr sesouvání je ovládán diferenciací tlaku v podélné ose lyží (před vázáním, za vázáním, pod vázáním). Odšlapování Terén: Sníh: mírný svah s přechodem do roviny upravený, tvrdý 24

Popis: Odšlapování je změna směru jízdy, při které lyže střídavě kloužou ve směru své podélné osy na palcové a malíkové hraně. Odšlapování zahajujeme z jízdy přímo nebo šikmo svahem zvednutím a odvrácením lyže na té straně, na kterou chceme měnit směr. Zvednutou a odvrácenou lyži položíme na sníh na plochu nebo na malíkovou hranu, je to závislé ne sklonu svahu. Současně s pokládáním odvrácené lyže na podložku provádíme odraz z palcové hrany (vnitřní hrana) odrazové lyže. Přestoupíme z odrazové lyže na lyži odvrácenou. Odrazovou lyži připojíme k lyži odvrácené a opět ji zatížíme. Odšlapovat je možné ke svahu i od svahu. Při odšlapování od svahu dochází ke zrychlování jízdy při přibližování se ke spádnici, to může zpočátku způsobovat potíže při výcviku. Jízda v pluhu Terén: mírný svah s dojezdem do roviny Sníh: vodivý, upravený Popis Lyže jsou v oboustranném přívratu - špičky jsou ve vzdálenosti 5 10 cm, patky přibližně 1 m. Obě lyže jsou rovnoměrně zatížené a vedené na vnitřních hranách. Kolena jsou pokrčená, směřují vpřed a mírně dovnitř. Ostatní části těla jsou ve stejné pozici jako při jízdě přímo. Oblouk v pluhu statický Terén: mírný, dostatečně široký svah Sníh: upravený, vodivý Popis Do oblouku najíždíme šikmo svahem v oboustranném přívratu. Oblouk zahájíme zatížením budoucí vnější lyže se současným pohybem kolena dopředu 25

a dovnitř tvořeného oblouku. Osa ramen je v mírné protirotaci, pánev tlačíme dovnitř oblouku (ke svahu). Vnitřní lyže je méně zatížená. Celý oblouk je proveden na vnitřních (nesouhlasných) hranách. Držení paží a holí je stejné jako při jízdě v pluhu. Oblouk v pluhu dynamický Terén: mírný svah Sníh: vodivý, upravený Popis Změny směru dosáhneme zahraněním budoucí vnější lyže a zvýšeným tlakem proti její vnitřní hraně. Pánev je nad vnitřní lyží, která je mírně předsunutá (představujeme si, že za patkou vnitřní lyže je sedačka, na kterou se chceme posadit). Vnější lyže začne vykrajovat plynulý oblouk. Oblouk zakončíme zvednutím ze sedačky a plynule si sedneme do sedačky budoucí vnitřní lyže. Oblouk z přívratu vyšší lyží Terén: mírný svah Sníh: vodivý, upravený Popis 1. fáze Z jízdy šikmo svahem zahájíme oblouk vysunutím patky vyšší lyže do přívratného postavení, současně provádíme mírný vertikální pohyb nahoru. Lyže natočíme do spádnice. 2. fáze V okamžiku nájezdu do spádnice stavíme vnější lyži více na hranu (pohybem bérce dopředu a dovnitř) a současně ji plynule zatěžujeme. Pánev přikláníme ke svahu a plynule se snižujeme. 3. fáze Odlehčenou vnitřní lyži přisuneme k lyži vnější do paralelního postavení (až za spádnicí), pánev je stále ke svahu a dokončíme oblouk. 26

Základní oblouk Terén: velmi mírný, dokonale upravený svah Sníh: vodivý Popis Základní oblouk zahajujeme ze sjezdu po spádnici přenesením hmotnosti těla na budoucí vnější lyži, současně provádíme pohyb kolen shora dolů, dovnitř a dopředu tvořeného oblouku. Pánev se mírně naklání do oblouku, trup se mírně odklání. Zahájené pohyby se projevují vertikálním pohybem těžiště směrem dolů a jeho posunem mimo lyže. Když je těžiště nejníže, okamžitě dochází k jeho zdvihu a návratu nad lyže. Současně provádíme pohyb vnější paže a hole vpřed s jejím vykývnutím. V okamžiku, kdy je zdvih dokončen, hůl zapíchneme. Těžiště těla je nad lyžemi, přecházíme do dalšího oblouku. Základní carvingový oblouk Terén: mírný svah Sníh: upravený Popis Snížený sjezdový postoj, lyže jsou v širší stopě (přibližně na šířku pánve), zatížení lyží je rovnoměrné. Přední části lyží jsou více zatížené, pohled směřuje do směru jízdy. Osy protínající ramena, boky a kolena by měly být rovnoběžné. Paže držíme před tělem mírně pokrčené v loketních kloubech ve vzdálenosti o něco větší, než je šíře ramen. Oblouk zahájíme z jízdy šikmo svahem (později ze spádnice) plynulým vkloněním kolen, pánve a trupu dovnitř tvořeného oblouku. Těmito pohyby dojde k zahranění lyží. Neustálým tlakem do hran udržujeme lyže na hranách, oblouk vyjedeme až do zastavení. Kontrolujeme, aby kolena byla otevřená kolena jsou stále na šířku pánve, vnitřní koleno tlačíme ke svahu. Ve spádnici je nutné vyčkat, až lyže oblouk samy vykrojí (autokinetika). Pokud budeme ve spádnici netrpěliví a budeme spěchat s vyjetím oblouku, dojde ke smýknutí. [3] 27

2. 5 Funkce vedoucího kurzu a charakteristika obsahu kurzu Vedoucím lyžařského výcviku může být instruktor školního lyžování z řad učitelů a výchovných pracovníků, v případě potřeby externí pracovník přijatý na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr. Odpovídá za řádnou organizační přípravu zájezdu, vhodný objekt, dopravu, kontrolu lyžařského vybavení žáků apod. Před odjezdem na lyžařský výcvik upozorní na nutnost seřízení bezpečnostního vázání lyží. Žáci prokáží seřízení bezpečnostního vázání lyží potvrzením servisu, popř. čestným prohlášením zákonných zástupců nebo svým v případě zletilých žáků. Před zahájením výcviku zajistí vedoucí zájezdu řádné poučení žáků o možnostech vzniku úrazu. Úrazová prevence je součástí teoretické výuky na zájezdu (první pomoc, nebezpečí v horách). Vedoucí zájezdu registruje případné školní úrazy. Zpracovává program zájezdu včetně jeho kulturně výchovné části, odborných přednášek, plánu výcviku diferencovaného podle výkonnosti žáků. Jak je zvykem, vždy jeden z učitelů je vedoucím dne a výše uvedené má na starosti. Pomocnou ruku mu podává služba dne, kterou je obvykle jedno z družstev. Nejdůležitějším dokumentem, který mají žáci po celou dobu kurzu na očích je řád lyžařského výcvikového kurzu. Vedoucí lyžařského výcviku, při vlastní realizaci zájezdu, řídí práci lyžařských instruktorů, dbá na dodržování stanoveného programu, praktické i teoretické části výcviku a odpovídá za hospodaření při zájezdu. Nepřesáhne-li počet účastníků zájezdu 60 žáků, vedoucí zájezdu vede výcvik jednoho družstva. Od rodičů žáka je povinen před odjezdem vybrat doklad o tom, že je žák zdravotně způsobilý zúčastnit se výcviku (posuzuje a posudek vydává praktický lékař pro děti a dorost). Dále, že nejeví známky akutního onemocnění (např. horečky nebo průjmu) a ve 14 kalendářních dnech před odjezdem nepřišel do styku s osobou nemocnou infekčním onemocněním nebo podezřelou z nákazy ani mu není nařízeno karanténní opatření (toto potvrzuje v písemném prohlášení zákonný zástupce dítěte a potvrzení nesmí být starší než jeden den). 28

Doporučuje se, aby pro případ ošetření ve zdravotnickém zařízení měl každý žák k dispozici svůj průkaz zdravotní pojišťovny a znal své rodné číslo Lyžařskou výzbroj a výstroj si pořizují žáci sami. Školy mohou vytvářet podle svých možností (např. z mimorozpočtových prostředků) základní fond lyžařské výzbroje a zapůjčovat toto vybavení žákům a instruktorům.. Výcvik se provádí v terénu, který odpovídá lyžařské vyspělosti družstva. Za krajně nepříznivých podmínek (hustá mlha, sněhová bouře, teplota pod mínus 12 stupňů C) se výcvik omezuje nebo nekoná. Družstvo má nejvýše 15 členů, u žáků se zdravotním postiženým se počet snižuje vzhledem k charakteru postižení žáků a dalším okolnostem.. Při turistice na lyžích jedou žáci ve skupině v pravidelných odstupech, které se při zhoršené viditelnosti zkracují až na dotek. Skupina se řídí pokyny vedoucího, který jede v čele. Jako závěr je určen zkušený lyžař. Provádí se časté překontrolování počtu účastníků v průběhu akce i při jejím zakončení. O trase a časovém plánu výletu musí být informován personál ubytovacího zařízení. Zpravidla třetí den lyžařského zájezdu se doporučuje z hlediska zdravotního zařadit odpočinkový půldenní program bez lyžařského výcviku. Do programu lyžařského zájezdu je možno zařadit i výcvik na snowboardu za předpokladu, že ho vede kvalifikovaný instruktor a jsou dodržována pravidla bezpečnosti při jízdě na snowboardu. Při organizaci výcviku je nutno dbát, aby nedocházelo ke kolizi mezi účastníky obou výcviků. Dozor nad zájezdy vykonává Česká školní inspekce.[8] 2. 6 Lyžařský instruktor Musíme si ovšem uvědomit, že je rozdíl mezi výukou lyžování na základních, středních a vysokých školách. Na základních školách musíme brát ohled na věk dětí, uvědomit si, že malé dítě nezvládne to, co žák střední školy. Nemá k tomu fyzické ani psychické předpoklady. Pro menší dětí je nutné vytvořit si určitý zásobník cviků, kde se nám bude snoubit technika s herní činností, kde si dítě rozšíří dovednosti z probrané látky. Je dobré vytvořit si ke každé dílčí problematice kompatibilní provedení, které je prováděno hrou. 29

Co však nesmíme opomenout, je otázka bezpečnosti na horách, která je velmi důležitá a děti by si ji měly osvojit natolik, aby z toho byly schopny dále těžit. Se studenty středních škol si již můžeme dovolit probrat mnohem více z techniky, nejen z důvodu fyzické zdatnosti, ale vyšší schopnosti vnímat a pochopit problematiku prováděného cvičení. A nejde jen o praktickou stránku výcviku, ale i problematiku materiálu, vhodné výzbroje, výstroje. Posluchači vysokých škol by měli být natolik odborně vyškoleni, aby byli schopni rozeznat chyby, poradit si, i svým žákům a své vzdělání po této stránce neustále zdokonalovat. Musí být schopen naučit své žáky, ne za pomoci drilu, ale vhodně zvolených cvičení, které tomu určitému jedinci pomohou zvládnout určitý problém. Nejen po technické stránce,ale i po psychické. Měl by být schopen správně zareagovat, při každé situaci a umět odhadnout možnosti jednotlivých žáků. Lyžařská technika Neumí-li učitel dobře lyžovat, jeho svěřenci ho brzy přestanou akceptovat. Uvedený požadavek se stupňuje s rostoucí jezdeckou úrovní a přibývajícím věkem žáků. Zároveň je samozřejmou podmínkou, že učitel dokáže přiměřeným způsobem předvádět i nejjednodušší cvičení pro 3-6leté děti. Tělesná zdatnost Odpovídající tělesná zdatnost je jednou ze základních podmínek a lyžařský učitel by svojí kondicí měl vždy výrazně převyšovat žáky. Je potřeba si uvědomit, že tato práce probíhá v náročném prostředí zimní přírody, v trvalém pohybu a s péčí o jednoho až několik žáků. Opakované ukázky zadávaných pohybových úkolů, přesuny po výukovém prostoru a případná pomoc žákům při vzniklých problémech kladou v průběhu výukové lekce značné nároky na učitelovu kondici, Teoretické vědomosti Lyžařská výuka je pedagogický proces a učitel musí znát a trvale rozvíjet jednak obecné znalosti a vědomosti z pedagogiky a didaktiky, jednak aplikované poznatky z metodiky lyžování. Ta prošla v posledním období výraznými změnami a kvalitní učitel by na ně měl při své práci reagovat. Důležité jsou také znalosti o mazání lyží, volbě a údržbě výzbroje, zásadách pobytu na horách atd. [10] 30

Při kurzech na základních a středních školách jsou vytvořeny hned první den výcviku družstva, jejichž počet je závislý na počtu instruktorů, kteří jsou při kurzu k dispozici. Při běžných kurzech je počet studentů závislý na kapacitě autobusu (cca 40), z čehož vyplívá počet instruktorů (3). Tímto rozdělením do tří družstev není dosaženo srovnatelné lyžařské úrovně studentů v jednotlivých družstvech, čímž je práce instruktorů velice ztížena. Pokud instruktor nemá při výuce ve svém družstvu úplné začátečníky, není třeba dodržovat zavedené metodické postupy od počátku. Je možné přistupovat ke každému jedinci individuálně, pokud již má osvojeny základní dovednosti. U posluchačů vysokých škol je při výuce rozdíl. Očekáváme od těchto studentů již zvládnuté základy a metodika je probírána od základů a ke každému jedinci přistupujeme stejně. Pokud posluchač není schopen zvládnout výše uvedené zápočtové požadavky musí výuku na kurzu opakovat další rok, kdy musí splnit všechny podmínky pro postup. Fakulta sportovních studií pořádá lyžařské kurzy o počtu cca 50 60 studentů, což vede k vysoké homogenitě družstev 2.6.1 Povinnosti instruktora Lyžařský instruktor odpovídá za splnění výchovného a výcvikového programu svěřeného družstva, za zdraví a bezpečnost jeho členů. Je povinen při výcviku dbát na úroveň vyspělosti, výkonnost a zdravotní stav žáků. Při rozřazení do družstev se nevyžaduje od úplných začátečníků předvedení výkonu, který by byl nad jejich síly, ale zařadí se přímo do družstva, které zahájí základní výcvik. Podle pokynů vedoucího zájezdu vykonává pedagogický dozor a pomáhá při zajišťování teoretického a kulturně výchovného programu. Po celou dobu zájezdu jsou všichni instruktoři povinni vyžadovat dodržování kázně, denního řádu a životosprávy, nedovolí žákům přeceňovat své síly nebo prokazovat nemístnou odvahu. [9] 31

2.7 Vyučovací jednotka Vyučovací jednotka je základní organizační forma při lyžařské výuce. V zimních klimatických podmínkách trvá u mládeže a dospělých, 2,5-3 hodiny, u dětí by měla být kratší, do 1,5 hodiny trvání. Pokud má dítě výuku po celý den, měla by být rozčleněna na dvě samostatné jednotky, každá z nich je dlouhá maximálně 2 hodiny. Rozlišujeme nácvikové a opakovací vyučovací jednotky. Každá z nich má svůj specifický cíl a zaměření. U dětí a mládeže při lyžařské výuce nejsou rozdíly tak markantní. Každá vyučovací hodina musí být pestrá, zajímavá, s častým střídáním činností a množstvím nejrůznějších her. Taková náplň lyžařské hodiny obsáhne jak nácvik něčeho nového, tak opakování a procvičování dříve naučené látky. Tradiční lyžařskou výukovou jednotku tvoří tři části: úvodní, hlavní, závěrečná. Úvodní část: navozuje atmosféru celé vyučovací jednotky. Slouží především ke: kontrole výzbroje a výstroje (provádíme před každou vyučovací jednotkou) rychlému a stručnému zajištění organizačních věcí (prezence, seznámení s novými žáky) sdělení cíle následující vyučovací jednotky (co se dnes naučíme, motivování dětí) zahřátí organizmu před následujícím výcvikem (honička bez lyží, protahovací cviky bez lyží i s lyžemi, krátký výstup). 32

Hlavní část: je nejdůležitější částí. Zopakujeme dříve naučené a učíme nové prvky lyžařské techniky: opakování prvků z minulé hodiny navozuje dobrou atmosféru, žáci už cvičení znají nácvik nové látky je těžištěm práce učitele, ten využívá všech svých znalostí a aplikuje je na aktuální podmínky (terén, úroveň svěřenců, apod.) procvičování probrané látky - nové naučené prvky lyžařské techniky procvičujeme i v proměnlivých podmínkách. V průběhu hlavní části vyučovací jednotky se doporučuje nezapomínat na následující pravidla: Včasná a častá obměna cvičení, což je důležité hlavně u nejmenších dětí, zvyšuje zájem o výuku. Změna se také osvědčuje, když se nácvik nedaří, klesá-li u žáků zájem či při špatném počasí Zotavovací přestávky musí být samozřejmou součástí výuky, u dětí je zařazujeme raději častěji, obsahem přestávky může být rozhovor s dětmi o výzbrojí, výuce, kontrola výzbroje, ale také upozornění na krásu okolních hor nebo na nějakou zajímavost zimní krajiny. Platí, že unavený žák se stejně nic nenaučí, zvyšujeme pouze nebezpečí úrazu. Volné ježdění o délce 10-20 minut je u dětí velice oblíbené a očekávané. Každé dítě si zkouší v této době, co samo chce. Nejlepší a nejslabší mohou dostat zvláštní úkoly. Volné ježdění musí být pro děti naprosto bezpečné, učitel je stále přítomen a trvale celý průběh kontroluje. Závěrečná část: uzavírá proběhlou výuku a navozuje příští lekci. Slouží především k: uklidnění organizmu - zařazujeme klidné, pohybově méně náročné hry 33

zhodnocení výcviku - provádíme jej věcnou, přiměřenou formou, pochválíme nejaktivnější žáky, připomínky formulujeme obecně, například děti jsou na kritiku velice citlivé, celkové hodnocení musí tedy vyznít kladně, žák musí odcházet s chutí příště opět lyžovat informaci o dalším programu a výuce - co se budeme příště učit, organizační změny pro příště (jiné místo srazu, jiný čas odjezdu, jiná výzbroj - běžky apod.). Informace mají zároveň motivovat pro další lekci, zařazujeme je ihned po skončení výcviku, odklad podstatně snižuje účinnost. [10] 34

3. LYZAŘSKÉ VYBAVENÍ NA ZIMNÍCH VÝCVIKOVÝCH KURZECH Lyžařskou výzbroji se rozumí lyže, vázání, hole, lyžařské boty. Do lyžařské výstroje se zařazují součásti oděvu a lyžařské doplňky. Výzbroj a výstroj lyžaře se liší podle toho zda je určena pro turistiku, lyžování sjezdové nebo běžecké. Požadavkem je účelnost použitých materiálů, jejich vlastnosti, malá váha, estetický vzhled. 3.1. Lyžařská výzbroj Jednotlivé součástí výzbroje - zejména lyže, boty, vázání - vyvíjeli a vyráběli různí výrobci. Proto tyto součásti lyžařské výzbroje nebyly navzájem funkčně spojeny. Výzbroj pak kompletoval sám lyžař, většinou náhodně a bez ohledu na nutnou vzájemnou součinnost. Vznikaly tak kombinace nefunkční a nebezpečné. IAS založená v roce 1967 v Mnichově, se zabývala těmito problémy a postupně dospěla ke komplexnímu pojení problematiky, kterou je definována tzv. funkční jednotka lyže - vázaní bota. Tato jednotka plní dvě základní funkce: 1) výzbroj musí umožňovat optimální rozsah pohybů při lyžování 2) v případě pádu musí co nejvíce snižovat riziko zranění [3] 3.1.1. Lyže Skutečně univerzální lyže neexistují. Pro každý druh terénu i styl jízdy se hodí jiné. Mezi lyžemi jsou velké rozdíly. Výběr záleží na kvalitě lyžaře a terénu, v němž se bude pohybovat. Jiné se hodí pro jízdu na upravené sjezdovce, jiné ve vysokém sněhu Schopnosti a zkušenosti lyžaře by měly být prvním měřítkem, jaké lyže si vybrat. Pro první kroky na sněhu se hodí lyže měkké. Lehce točivé lyže jsou vhodné na učení lyžování. Pro rychlejší jízdu a pro toho, kdo je schopen vytvořit oblouk na hranách je vhodnější lyže tvrdší. Délka lyží se oproti minulosti výrazně zkrátila. Už zdaleka neplatí, že lyže musí přečnívat lyžaře, naopak ideální jsou lyže o 10 až 20 centimetrů kratší než postava jejich uživatele. 35

Novinkou posledních let jsou speciální modely pro ženy, přizpůsobující se jejich menší tělesné konstituci i síle. Liší se také designem. Nabídka sjezdových lyží je v dnešní době ve většině specializovaných obchodů prakticky vyčerpávající. Zákazník je tedy při výběru limitovaný pouze cenou, kterou je ochotný za nové lyže zaplatit. Aby nám nové lyže sloužily k plné spokojenosti, musíme racionálně zvážit: úroveň svých lyžařských dovedností (začátečník, expert apod.); terén, ve kterém se budeme převážně pohybovat (upravené sjezdovky, volný terén, naše hory, alpské svahy) preferovaný charakter jízdy (krátký oblouk, dlouhý oblouk, rychlá nebo spíše pomalejší jízda). 3.1.1.2. Parametry lyží 1.Délka lyží - je dána zejména charakterem jejich použití, podle kterého výrobci své produkty zařazují do určitých kategorií. V rámci každé kategorie je pak nutný výběr vhodné délky podle vlastních tělesných proporcí a osobních preferencí. 2. Boční vykrojení lyží rádius výraznou měrou ovlivňuje celkový charakter jízdy, zejména pak velikost oblouků. Každá kategorie je charakteristická určitým rozsahem rádius nabízených lyží. V rámci kategorie je pak nutný výběr podle vlastních preferencí. Velikost rádius lyže je ovlivněna její délkou. Stejný typ lyží má v různých délkách různé rádiusy. 3.Geometrie lyže - je určena šířkou lyže ve špičce, středu a na konci a vzájemnými poměry těchto rozměrů. Celkově širší lyže mají dobré vlastností v hlubokém nebo problematickém sněhu. Široká špička lyže umožní rychlejší a agresivnější zahájení řezaného oblouku. Široký konec lyže se bude projevovat silou ve fázi ukončení oblouku. Užší konec lyže pak lépe umožní případné dokončeni oblouku smykem. 4. Tvrdost lyže ve flexi (ohybu) - jedná se o parametr, který udává, jaká síla musí být vyvinuta k tomu, aby došlo k prohnutí lyže. Platí pravidlo, že čím tvrdší" je lyže, tím obtížnější bude její prohnutí. Zároveň však bude její vedení stabilnější, hlavně na tvrdém povrchu. Čím měkčí je lyže, tím snáze ji lyžař při 36

jízdě prohne, ale na tvrdém povrchu nebude v oblouku tak stabilní jako lyže tvrdší. Z toho vyplývá, že lyže měkčí jsou určeny hlavně pro začátečníky a rekreační lyžaře, sportovní lyžař a závodník sáhne po lyži tvrdší. Při volbě tvrdosti lyže bychom měli přihlédnout také k hmotnosti jejího uživatele - platí, že čím těžší lyžař, tím tvrdší lyži by měl volit. 5.Tuhost lyže ve zkratu (torzi) - tento parametr udává, jak obtížně je možné lyži zdeformovat - zkroutit tak, aby její jednotlivé podélné části - špička, střed, pata nebyly v jedné rovině. Možnost uvést lyži do zkratuje vlastnost negativní, a proto se výrobci lyži snaží tento jev co nejvíce konstrukčně omezit. V praxi to znamená, že pokud bude lyže příliš mělká ve zkrutu, lyžař může v oblouku správně uvést střed lyže pod vázáním na hranu, ale její přední a zadní část budou pokračovat více či méně naplocho - nedojde k jejich zahranění. Kvalita jízdy ; především na tvrdé trati, bude tedy značně omezená. 6. Výška boty nad sněhem - výšky lyžařské boty nad sněhem je rozměr složený z výšky lyže, podložky, která bývá často součástí lyže nebo vázání, a výšky samotného vázání. Výhodou vyššího postavení lyžaře nad sněhem je: snazší přehranění - překlopení lyže z jedné hrany na druhou v důsledku lepších pákových poměrů větší úhel bránění a zásadní omezení styku boty se sněhem v případě velkého naklopení lyže na hranu, tzv. boot-out podložka se podílí na tlumení nežádoucích vibrací, což umožňuje klidnější jízdu v oblouku. Výška lyžařské boty nad sněhem se pohybuje v rozmezí přibližně 45 mm u běžných setů lyže s vázáním, například kategorie allround, až 90 mm i více u kategorie funcarver.[1] 3.1.1.3 Současné typy lyží Lyže pro obří slalom Jedná se o lyži, která je určena výhradně pro závodníky a experty, kteří mají možnost ji využít na tvrdých, perfektně upravených sjezdovkách. Vzhledem k tomu, že její skutečné kvality je možné ocenit pouze při jízdě dlouhými oblouky ve vysoké rychlosti, není z bezpečnostních důvodů vhodné použití této lyže na 37