Mezinárodní finance 10. Evropská měnová a finanční integrace Evropský měnový systém Hospodářská a měnová unie Nový mechanismus měnových kursů ERM II 1

Historie 1947 dohoda o mnohostranném měnovém clearingu 1949 dohoda o mnohostranném platebním styku 1950 Evropská platební unie 1957 Evropské hospodářské společenství 1972 systém měnového hada 1979 Evropský měnový systém

Evropský měnový systém (EMS) vyhlášen se zpětnou platností od 1.1. dne 7. dubna 1979, v Brémách opíral se o tři pilíře 1. Systém pevných devizových kursů ERM / Exchange Rate Mechanism/ mezi měnami členských zemí navzájem, v pásmech oscilace +/- 2,25% a později +/- 1%.Postupem času se ukázalo, že toto rozmezí je pro většinu zemí úzké, v roce 1993 se zavedlo nové fluktuační pásmo +/- 15 %. 2. společná měnová jednotka ECU /European Currency Unit/ odvozená košovou metodou 3. Evropský měnový fond / záměrem nahradit Evropský fond pro měnovou spolupráci/

ECU uměle vytvořená měnová jednotka konstruovaná jako koš členských měn. váhy jednotlivých měn v koši odráţely ekonomickou sílu členských států a upravovány byly v pětiletých intervalech plnila funkci zúčtovací jednotky Společenství a slouţila jako rezervní měna, kterou pouţívaly centrální banky v případe intervencí na devizovém trhu Vedle tohoto oficiálního ECU existovalo také tzv. privátní ECU. Takto se nazývaly četné finanční instrumenty (bankovní vklady, obligace, aj.), které kopírovaly košovou strukturu oficiálního ECU.

ERM, systém pevných devizových kursů Za jádro Evropského měnového systému lze označit intervenční mechanizmus. Kaţdá členská země ERM měla stanovenu centrální paritu vůči ECU. Z těchto parit byly vypočítány vzájemné parity všech měnových párů, které byly uspořádány do tabulky nazývané paritní mřížka. Vzájemné kurzy se mohly pohybovat uvnitř pásma vytyčeného okolo centrální parity. Fluktuační pásma měla standardní šířku ± 2,25 %, jako dočasná výjimka byla povolena šířka ± 6 %. Pokud nějaký měnový kurz dosáhl okrajů pásma povolených fluktuací, centrální banky daných dvou zemí měly automatickou povinnost zahájit devizové intervence s cílem udrţet kurz uvnitř pásma. Měnit centrální paritu bylo moţné pouze se souhlasem všech členů ERM.

Ukazatel divergence Evropský měnový sytém byl vybaven téţ indikátory divergence, které měly upozorňovat na nadměrné vychylování kurzů od svých centrálních parit. Smyslem těchto indikátorů bylo vyslat včasný signál o nutnosti přijmout účinná opatření, která by zamezila další divergenci a tím i minimalizovala potřebu devizových intervencí.

Evropský měnový systém - vývoj prodělal několik vývojových etap. Počáteční období se vyznačovalo poměrně častým přestavováním parit, které reagovalo na odlišný makroekonomický vývoj v členských zemích od roku 1983 do září 1992 se neuskutečnilo žádné přestavení parity. V té době se také rozšířil počet měn zapojených do ERM. Toto neobvykle dlouhé období kurzové stability bylo ukončeno měnovými turbulencemi a masivními spekulačními ataky. Nápor spekulace si nakonec vynutil rozšíření fluktuačních pásem v rozsahu ± 15 % od centrální parity. Jako hlavní příčiny hluboké krize jsou uváděny vysoké německé sazby po sjednocení Německa a odmítnutí Maastrichtské smlouvy v dánském referendu. 1992 vystoupila z ERM řada zemí /UK, Itálie/, 1998, rok před zavedením Eura se zúčastnilo v ERM 19 zemí, k 1.1.1999 zanikla spolu s ECU a ERM nahradil ERM II

Hospodářská a měnová unie Evropská rada v červnu 1988 potvrdila záměr postupně zavést Hospodářskou a měnovou unii (HMU) a pověřila výbor, jemuţ předsedal Jacques Delors, v té době předseda Evropské komise, aby navrhl konkrétní etapy směřující k této unii. Výbor sestával z guvernérů národních centrálních bank ES a jeho členy dále byli Alexandre Lamfalussy, v té době generální ředitel Banky pro mezinárodní platby (BIS), Niels Thygesen, profesor ekonomie z Dánska, a Miguel Boyer, tehdejší prezident Banco Exterior de España. Výsledná zpráva, tzv. Delorsova zpráva,, navrhla, aby bylo Hospodářské a měnové unie dosaţeno ve třech samostatných avšak na sebe navazujících krocích.

Hospodářská a měnová unie (HMU) je proces harmonizace hospodářských a měnových politik členských států Unie včetně zavedení jednotné měny, eura. Byla tématem jedné ze dvou mezivládních konferencí, které uzavřely svá jednání v Maastrichtu v prosinci 1991. Smlouva zakotvila diferencovaný přístup k integraci a stanovila, ţe HMU bude realizována ve třech etapách

Hospodářská a měnová unie (HMU) Etapy realizace: 1. (1. červenec 1990 aţ 31. prosinec 1993): volný pohyb kapitálu mezi členskými státy, uţší spolupráce hospodářských politik a uţší spolupráce mezi centrálními bankami; 2. (1. leden 1994 aţ 31. prosinec 1998): konvergence hospodářských a měnových politik členských států (k zajištění cenové stability a zdravých veřejných financí) a vytvoření Evropského měnového institutu (EMI) a Evropské centrální banky v roce 1998; 3. (od 1. ledna 1999): nevratné zafixování směnných kursů a zavedení jednotné měny na zahraničních trzích a pro elektronické platby, následované zavedením bankovek a mincí eura 1. ledna 2002.

Hospodářská a měnová unie (HMU) III. Etapa přijetí společné měny Euro Třetí etapa HMU zavedení společné měny EURO - byla zahájena v jedenácti členských státech, dne 1.1.1999 a ukončena v roce 2002 podle plánu. Tři členské státy jednotnou měnu nepřijaly: Velká Británie a Dánsko proto, ţe se tak rozhodly v rámci protokolů přičleněných ke Smlouvě o zaloţení Evropského společenství, které jim tuto moţnost poskytují, a Švédsko, které nesplňovalo všechna kritéria nezávislosti své centrální banky. 1. ledna 2002 byly ve dvanácti členských státech eurozóny zavedeny eurobankovky a mince a postupně nahradily národní měny. 1. července 2002 skončilo období souběţné platnosti eura a národních měn.

Historie Eurozony 1. ledna 1999: 11 zemí Evropské unie (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo,Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španěl sko) ) vstoupilo do třetí fáze EMU; euro zavedeno v bezhotovostní podobě; Evropská centrální banka začala provádět jednotnou měnovou politiku pro země eurozóny 1. ledna 2001: Řecko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2002: euro zavedeno v hotovostní podobě do oběhu dány euromince a eurobankovky 1. ledna 2007: Slovinsko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2008: Kypr a Malta se zapojily do třetí fáze EMU 1. ledna 2009: Slovensko se zapojilo do třetí fáze EMU Další rozšíření eurozóny nastane 1. ledna 2011, kdy se 17. členem stane Estonsko. Ţádný jiný stát EU mimo eurozónu zatím nestanovil konkrétní datum přijetí eura na svém území.

Maastrichtská kriteria Splnění těchto kritérií je nezbytné pro přijetí společné měny euro. Základní kritéria jsou A. v měnové oblasti : 1. úroveň inflace nesmí o více neţ 1,5 % překročit inflaci měřenou jako průměr tří zemí Evropské unie s nejniţší inflací, 2. dlouhodobé úrokové sazby nesmějí o více neţ 2 % překročit sazby ve stejných zemích,

Maastrichtská kriteria B. v oblasti fiskální 3. schodek veřejných rozpočtů nesmí v běţném roce přesáhnout 3 % HDP 4. veřejný dluh nesmí přesáhnout 60 % HDP)

Maastrichtská kriteria C. požadavek kursové stability nejméně dvouletá bezproblémová účast v systému směnných kurzů ERM II, se stanovenou centrální paritou měny na euro, uvnitř fluktuačního pásma +- 15 %).

Kurzový mechanismus ERM II a kurzové konvergenční kritérium Kurzový mechanismus ERM II (Exchange Rate Mechanism) je mechanismus fixování zúčastněných měn na euro v rámci tzv. fluktuačního pásma. Měna účastnící se v ERM II má stanovenu centrální paritu oproti euru a šíři fluktuačního pásma pro pohyb devizového kurzu. V případě kurzových tlaků je setrvání kurzu v rámci fluktuačního pásma bráněno jak národní centrální bankou, tak Evropskou centrální bankou (ECB).

Základní charakteristické rysy mechanismu ERM II (a) centrální parita a fluktuační pásmo měn zúčastněných zemí vůči euru jsou stanoveny na základě standardní procedury za účasti ministrů financí, ECB, guvernérů národních centrálních bank a Evropské komise; (b) standardní fluktuační pásmo je ± 15 %, coţ nevylučuje moţnost stanovení uţšího pásma; (c) intervenční podpora ECB národní centrální bance (NCB) je automatická na hraně stanoveného pásma (tzv. marginal interventions); případné intervence uvnitř pásma (tzv. intramarginal interventions) ECB nemusí, ale můţe, podpořit; (d) ECB a NCB mají právo zdrţet se intervencí v případě ohroţení cíle cenové stability; (e) změna centrální parity je prováděna na základě standardní procedury, kterou mají právo vyvolat jak ECB, tak členská země.

Kurzový mechanismus ERM II a kurzové konvergenční kritérium Kurzové konvergenční kritérium je oproti tomu jedním z kritérií pro přijetí jednotné měny euro. Plnění kritéria vyţaduje zapojení do ERM II a zachování kurzové stability. Měna se pro splnění kurzového konvergenčního kritéria musí v rámci ERM II pohybovat v uţším intervalu, neţ je standardní fluktuační pásmo ± 15%. Zachování kurzové stability s ERM II úzce souvisí, oba pojmy nelze zaměňovat. Země se může účastnit v ERM II a přitom neplnit nebo dokonce ani nemířit na plnění kurzového konvergenčního kritéria

Vyhodnocování kurzové stability Kurzové konvergenční kritérium je součástí ostatních konvergenčních (maastrichtských) kritérií, jejichţ plnění je podmínkou přijetí jednotné měny euro. Hodnocení kritéria kurzové stability (interpretace ČNB): (a) země se musí v době hodnocení plnění kritéria účastnit v ERM II nejméně dva roky, (b) v hodnoceném dvouletém období nesmí dojít k devalvaci centrální parity (implicitně revalvace centrální parity moţná je), (c) splnění kritéria vyţaduje, udrţení devizového kurzu v intervalu ±2,25% (tj. uţším, neţ je standardní fluktuační pásmo) okolo centrální parity ERM II bez výrazného napětí

Vyhodnocování kurzové stability Hodnocení kritéria kurzové stability ( interpretace ČNB): Udržení kurzu v úzkém rozmezí ±2,25% za každou cenu za pomoci nadměrných intervencí či netržních opatření nemusí být hodnoceno jako splnění kritéria kurzové stability Pokud dojde k pohybu devizového kurzu mimo toto pásmo, je nutné rozlišovat mezi porušením apreciační a depreciační hranice (implicitně řečeno porušení apreciační hranice je více přípustné) a zkoumat délku odchylky, důvody odchylky a nastavení úrokových sazeb a intervenční politiky v době vybočení z intervalu.

Země Fluktuačn Účast v ERM II Národní měna Centrální parita í kurz datum vstupu datum výstupu název zkratka platnost od pásmo k euru 1. ledna 1999 353,109 Řecko 1. ledna 1999 31. prosince 2000 drachma GRD 17. ledna 2000 340,75 ± 15 % Slovinsko 28. června 2004 31. prosince 2006 tolar SIT 28. června 2004 239,64 ± 15 % Kypr 2. května 2005 31. prosince 2007 libra CYP 2. května 2005 0,58527 ± 15 % Malta 2. května 2005 31. prosince 2007 lira MTL 2. května 2005 0,4293 ± 15 % 28. listopadu 2005 38,455 19. března 2007 35,4424 Slovensko 28. listopadu 2005 31. prosince 2008 koruna SKK 29. května 2008 30,126 ± 15 % Dánsko 1. ledna 1999? [1] koruna DKK 1. ledna 1999 7,46038 ± 2,25 % Estonsko 28. června 2004 2010? koruna EEK 28. června 2004 15,6466 ± 15 % Litva 28. června 2004 2010? lit LTL 28. června 2004 3,4528 ± 15 % Lotyšsko 2. května 2005 2011? lat LVL 2. května 2005 0,7028 ± 15 %

Účast v ERM II Národní měna Centrální parita Země kurz datum vstupu datum výstupu název zkratka platnost od k euru Bulharsko 2009? [2] 2011? lev BGN pouze předpokládaná data Česko? 2012? koruna CZK pouze předpokládaná data Polsko? 2012? złoty PLN pouze předpokládaná data Maďarsko? [3] 2013? forint HUF pouze předpokládaná data Rumunsko? 2013? leu RON pouze předpokládaná data Fluktuačn í pásmo Švédsko? [4] koruna SEK pouze předpokládaná data Velká Británie? [5] libra GBP pouze předpokládaná data

Legenda k přehledu zemí ve vztahu k ERM II Dánsko nemusí na svém území zavést euro (trvalá výjimka na zavedení eura, tzv. opt-out, odvolatelná referendem), provázanost koruny a eura je dobrovolný závazek Dánska. Maďarsko v minulosti dobrovolně dodržovalo fluktuační pásmo ± 15 % pro pohyb své měny vůči stanovenému střednímu kurzu k euru (ten od 4.5.2001 do 4.6.2003 činil 276,1 HUF = 1 EUR, od 5.6.2003 do 25.2.2008 potom 282,36 HUF = 1 EUR), od 26. února 2008 pak přešlo k plovoucímu kurzu. Švédsko by teoreticky již mohlo zavést euro, ale chybí politická vůle. Švédsko nemá vyjednaný opt-outout status pro zavedení eura. Velká Británie získala opt-outout status, a proto nemusí zavést euro.

Pakt stability a růstu Evropská ráda v rámci doplnění a bližšího vymezení ustanovení Smlouvy, která se týkala HMU, přijala v červnu 1997 Pakt stability a růstu.. Smyslem je zajistit rozpočtovou disciplínu ve vztahu k HMU. Pakt i příslušné závazky byly doplněny prohlášením Rady v květnu 1998. První účastníci Dne 2. května 1998 Rada Evropské unie rozhodla, že jedenáct členských států splnilo podmínky nezbytné pro účast ve třetí etapě HMU a pro přijetí jednotné měny 1. ledna 1999. Počátečními účastníky byly Belgie, Německo, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko.

Pakt stability a růstu je dohoda mezi členy eurozóny ohledně koordinace jejich rozpočtových politik tak, aby případnými vysokými schodky státních rozpočtů nebo vysokými veřejnými dluhy neohrožovaly stabilitu eura a nezvyšovaly inflaci v eurozóně. Současné zásady: schodek veřejných financí nesmí překročit 3 %HDP veřejný dluh musí být menší než 60 % HDP nebo se musí snižovat Pokud hrozí, že nějaká země nedodrží tyto podmínky, může být Evropskou komisí napomenuta. Pokud tyto podmínky ani poté nedodrží, musí vypracovat plán, jakým způsobem je chce v budoucnu zase dosáhnout. Jestliže ani poté nepostupuje podle tohoto plánu, mohou z toho vyplývat následující sankce:

Pakt stability a růstu sankce: peněžní sankce ve výši 0,2 0,70,7 % HDP země v závislosti na závažnosti porušení dohody Rada může požadovat složení určité peněžní částky, která se zemi vrátí, až bude zase splňovat kritéria Paktu stability země může být vyzvána, aby před vydáním dluhopisů zveřejnila veškeré údaje o této emisi EIB může být vyzvána, aby změnila svojí výpůjční politiku vůči této zemi Tyto sankce se neuplatňují v případě mimořádné události (např. přírodní katastrofa) nebo dlouhotrvající hospodářské krize.

Pakt stability - kritika nerespektuje přirozené hospodářské cykly. Později se ukázalo, že Pakt je v podstatě nepoužitelný proti schodkům velkých zemí jako Francie, Německo,. na popud Francie a Německa, které dlouhodobě porušovaly tříprocentní pravidlo, se v březnu 2005 dohodla Rada na nových pravidlech Paktu stability: zvětšil se počet možností, kdy lze překročit tříprocentní deficit veřejných financí a období než EU přistoupí k sankcím se prodloužilo. Výrazně kritizován menšími státy, které se snažily udržet schodky svých rozpočtů ve stanovených mezích za cenu velkých obětí.

10 let od zavedení eura Dne 1. ledna 1999 se euro stalo oficiální měnou pro více neţ 300 milionů občanů v nově vytvořené eurozóně. 1.1. 2002 vstoupily do oběhu euromince a eurobankovky, které v nahradily 12 národních měn. Od zavedení eura se eurozóna skládá z 16 zemí V roce 2007 se přidalo Slovinsko a v roce 2008 Kypr a Malta, v roce 2009 Slovensko. V důsledku zlepšující se hospodářské výkonnosti se zvyšuje v eurozóně zaměstnanost a růst. Euro se postupně stává mezinárodní měnou, a díky tomu má eurozóna silnější pozici na mezinárodních ekonomických fórech. Výhody, které euro přineslo spočívají z hlediska kvality ţivota v EU především ve větší nabídce, zvýšení jistoty, více bezpečnosti a více příleţitostí v kaţdodenním ţivotě občanů.

Transparentnost cen Po zavedení eura je evropský jednotný trh (který existuje od roku 1993) ještě účinnější, protoţe díky němu mohou maloobchodníci v různých zemích soutěţit za rovnějších podmínek. Vzhledem k tomu, ţe v 15 zemích jsou ceny vyjádřeny v eurech, mohou spotřebitelé najít ty nejlepší obchodní podmínky, aniţ by museli vypočítávat pohyblivé směnné kurzy nebo zahrnovat náklady na převod. Větší konkurence vzniklá díky této cenové transparentnosti stále tlačí ceny v eurozóně dolů, a tak pomáhá předcházet velkým nárůstům cen a v některých případech vede ke konvergenci cen. Kromě zvýšené konkurence poskytuje větší, integrovanější trh vzniklý díky euru firmám moţnost profitovat z úspor z rozsahu.

Stabilita měny a niţší inflace Průměrná inflace v zemích eurozóny klesla z 9,3% v sedmdesátých letech 20. století a ze 7,5% v osmdesátých letech na 2,1% od roku 1999. V Portugalsku dosahovala průměrná inflace na začátku devadesátých let 8%, ale při přípravě na euro klesla na asi 2%. Hlavním úkolem Evropské centrální banky (ECB) je udrţovat stabilitu cen. ECB má za cíl udrţovat inflaci těsně pod 2%. Nízká, kontrolovaná míra inflace a stabilní měna umoţňují podnikům i jednotlivcům plánovat do budoucna a přispívají k udrţení ţivotní úrovně. Vývoj cen se různí z důvodů, které obvykle nemají s eurem nic společného, jako například vyšší cena ropy nebo potravin.

Niţší úrokové sazby Jakmile začaly hospodářské přípravy na euro, došlo v mnoha členských státech EU ke značnému sníţení úrokových sazeb, z dvouciferných na začátku devadesátých let na dnešní jednociferné. Díky niţším úrokovým sazbám mají občané EU lepší přístup k úvěrům. Člověk, který má dnes nesplacenou půjčku ve výši 100.000 eur, ušetří ve srovnání se situací před 20 lety na platbách úroků kaţdý měsíc 170 aţ 750 eur podle toho, o jakou zemi se jedná. Díky tomu, ţe klesly i splátky úroků ze státního dluhu, ušetří se z peněz daňových poplatníků v některých případech několik miliard eur ročně, které je potom moţné pouţít na konsolidaci státního rozpočtu nebo na investice do veřejných sluţeb. Například náklady na úhradu dluhu Itálie byly v roce 2005 přibliţně o 6% niţší neţ v devadesátých letech 20. století, coţ vedlo k úspoře asi 1.415 eur na obyvatele.

Sníţení transakčních nákladů Náklady na směnu peněz byly v eurozóně odstraněny, a díky tomu je obchodní výměna i cestování a turistika levnější. S eurem je cestování také jednodušší: v eurozóně odpadají všechny ty nepříjemnosti spojené s výměnou peněz a vzhledem k tomu, ţe euro je světově významná měna, je jako platidlo často přijímáno i v jiných zemích. Lidé na cestách a firmy, které v rámci eurozóny obchodují přes hranice, mohou plánovat dopředu, aniţ by se museli bát poklesu hodnoty své kupní síly v důsledku kolísání hodnoty měn v eurozóně. Tyto podniky mají také uţitek proto, ţe odpadly náklady na směnu. Odhaduje se, ţe před zavedením eura tyto transakční náklady dosahovaly v Evropské unii zhruba 1% HDP. Postupné zavádění jednotného prostoru plateb v eurech (SEPA) během roku 2008 a 2009 odstraní v eurozóně rozdíly mezi vnitrostátními a přeshraničními maloobchodními platbami. To během následujících šesti let přinese čisté zisky ve výši odhadem aţ 123 miliard eur.

Integrované finanční trhy Euro působí jako katalyzátor finanční integrace, která zase činí ekonomiku efektivnější a pomáhá jí překonávat otřesy. Objem akcií vlastněných obyvateli eurozóny, které byly vydané v jiné zemi eurozóny, se v letech 1997 2005 téměř zdvojnásobil a tvoří 29% všech portfolií eurozóny. Investiční firmy mohou nyní v EU obchodovat mnohem snadněji díky společnému regulačnímu rámci kapitálových trhů. To sniţuje náklady, zvyšuje konkurenci a přispívá k tomu, ţe jsou kapitálové trhy větší a mají vyšší likviditu. Dluhopisové trhy eurozóny se ve značné míře integrovaly a zefektivnily, a díky tomu se eurozóna stala atraktivním místem pro investice. Objem vydaných dluhopisů denominovaných v eurech vzrostl natolik, ţe nyní na mezinárodních dluhopisových trzích konkuruje dolaru.

Výkonnější ekonomika Euro působí v hospodářském rámci a Pakt stability a růstu stanovuje pravidla, pomocí kterých tyto země mají udrţovat vyrovnaný státní rozpočet. Koordinují svou hospodářskou politiku tak, aby celá eurozóna harmonicky spolupracovala na vytváření růstu, pracovních míst a stability. Díky hospodářské stabilitě eurozóny je euro odolnější při hospodářských otřesech, například při prudkém růstu cen takových komodit, jako je ropa nebo potraviny. Hospodářské reformy, které země provádějí, aby byly způsobilé pro HMU podporují růst zaměstnanosti. Nezaměstnanost klesla z 9% v roce 1999 na odhadovaných 7% v roce 2008. V eurozóně bylo vytvořeno šestnáct milionů pracovních míst. Zaměstnanost roste dvakrát rychleji neţ v předchozím desetiletí. Euro také pomáhá generovat ekonomický růst tím, ţe sniţuje cenu kapitálu pro podniky a sniţuje transakční náklady.

Zdravější veřejné finance Závazek udrţovat zdravé veřejné finance je jedním ze základních kamenů Hospodářské a měnové unie. Pravidla o zdravých a dlouhodobě udrţitelných veřejných financích znamenají, ţe členské státy eurozóny nevytvářejí nepřiměřené dluhy, kterými by zatíţily budoucí generace daňových poplatníků. To je důleţité především s ohledem na stárnutí Evropy. Chtějí-li členové EU zavést euro, musí zajistit, aby státní deficit činil nejvýše 3% a dluh nejvýše 60% HDP, jak to vyţaduje Maastrichtská smlouva (Smlouva o Evropské unii). V případě Irska klesl veřejný dluh z průměrné hodnoty 95% HDP v osmdesátých a devadesátých letech 20. století na necelých 25% v současnosti. Jakmile země vstoupí do HMU, musí svůj rozpočet v tomto rozmezí udrţovat. V rámci Paktu stability a růstu si členové HMU, společně s Evropskou komisí, vzájemně monitorují veřejné finance.

Euro jako světová měna Euro získalo pozici hlavní mezinárodní měny a eurozóna se stala novým ekonomickým subjektem srovnatelným pouze s USA. Zahraniční vlády rostoucí měrou pouţívají euro jako rezervní měnu dnes je drţeno v eurech přibliţně 25% světových rezerv ve srovnání s přibliţně 17% před deseti lety. Euro pouţívá asi 40 zemí jako referenční měnu; jedná se zejména o sousední země nebo země, které mají zvláštní institucionální dohody s EU, například kandidáty na členství. Mnoho subjektů mimo eurozónu pouţívá euro jako stabilní paralelní měnu, například pro své úspory. Toto vyuţití dosahuje odhadem výše asi 70 miliard eur. Všechny nové členské státy EU euro přijmou a přispějí k dalšímu rozšíření eurozóny a jejího významu ve světě. V roce 2006 euro předstihlo americký dolar a stalo se měnou s nejvyšší hodnotou bankovek v oběhu.

Oţivení obchodu Eurozóna je největší obchodní velmocí na světě. V roce 2006 se eurozóna podílela na více neţ 13% světového obchodu, tedy o něco více neţ USA. Díky euru vzrostl obchod mezi zeměmi eurozóny odhadem o 5% aţ 15% a očekává se další růst v příštích letech. Euro se nyní s ohledem na jeho postavení ve světovém obchodu ve velké míře pouţívá pro fakturaci a platby při mezinárodních obchodních transakcích jako zúčtovací a referenční měna.

Euro jako symbol Evropy Nedávné průzkumy ukazují, ţe euro je jednou z věcí, kterou občané EU nejtěsněji spojují s myšlenkou Evropské unie, před eurem je pouze volnost pohybu pro cestování, studium a práci. Vysoce je oceňováno zejména v samotných zemích eurozóny, kde téměř polovina všech občanů říká, ţe s EU si nejvíce spojují právě euro. Vzhled eura odráţí Evropu, která je jednotná v rozmanitosti. Kaţdá země eurozóny má mince s vlastními národními motivy, které připomínají její národní dějiny a kulturu, zatímco vzhled eurobankovek, které jsou vydávány centrálně, představuje společnou historii Evropy pomocí měnících se architektonických slohů uplynulých století. Hospodářská a měnová unie přispěla k bliţší spolupráci a většímu dialogu mezi členskými zeměmi Evropské unie. Díky jednotné evropské měně je evropská integrace nezvratná.