PRACOVNÍCI ŠKOL PRO SLUCHOVĚ POSTIŽENÉ A ZNAKOVÝ JAZYK Jiří Langer Anotace: Článek seznamuje s výsledky výzkumného šetření, které bylo v letech 2004 a 2005 provedeno ve školách pro sluchově postižené v České republice. Cílem šetření byl popis aktuální úrovně odborného vzdělání pedagogických i nepedagogických pracovníků škol pro sluchové postižené. Vybrané informace jsou prezentovány formou tabulek a grafů, interpretované výsledky a závěry jsou představeny v závěru článku. Klíčová slova: komunikační kompetence, erudice, český znakový jazyk, komunikace. České speciální školství včetně pedagogiky sluchově postižených - surdopedie - prochází v posledních patnácti letech zásadními proměnami, které nepochybně přispívají ke zvyšování kvality edukačního procesu dětí se specifickými potřebami, sluchově postižené děti nevyjímaje. Jednou z nejvýznamnějších změn v odborné surdopedické péči bylo uznání českého znakového jazyka neslyšících jako plnoprávného jazyka a jeho implementace do surdopedické praxe. Většina českých škol pro sluchově postižené následně začala s aplikací moderních vzdělávacích systémů využívajících totální, resp. bilingvální komunikaci, jejichž podstatnou a nedílnou součástí je komunikace znakovým jazykem. Zavedení znakového jazyka do škol a efektivní realizace uvedených vzdělávacích systémů ovšem vyžaduje od učitelů i ostatních pracovníků škol odpovídající komunikační kompetenci 1 v českém znakovém jazyce. V průběhu let 2004 a 2005 jsme proto provedli výzkumné šetření, které bylo zaměřeno na deskripci aktuální erudice (resp. odborného vzdělání) pedagogických i nepedagogických pracovníků škol pro sluchově postižené o českém znakovém jazyce. V rámci výzkumného šetření byla dále provedena deskripce aktuálních možností pregraduálního a postgraduálního vzdělávání učitelů sluchové postižených ve znakovém jazyce a podrobná analýza stávajících dostupných výukových materiálů pro praktické studium českého znakového jazyka. Vzhledem k tomu, že v České republice dosud nebyly vypracovány a aplikovány žádné výzkumné postupy, které se zamě- 1 Pojmem komunikační kompetence označujeme soubor všech znalosti, které umožňují komunikovat v určitém kulturním společenství. Tento soubor nezahrnuje pouze znalost jazyka (tzv. jazykovou kompetenci), ale i znalost toho, jak jazyk užívat v různých komunikačních situacích (Encyklopedický slovník češtiny).
řují na zjišťování úrovně komunikační kompetence v českém znakovém jazyce, rozhodli jsme se současnou připravenost pedagogů 2 sluchově postižených dětí na výuku v českém znakovém jazyce zjistit pomocí analýzy jejich odborného vzdělání. Domníváme se, že odborná vysokoškolská erudice (zvláště v problematice českého znakového jazyka a v pedagogice sluchově postižených - surdopedii) je předpokladem i zárukou určité komunikační kompetence a připravenosti na aplikování znakového jazyka do výchovně-vzdělávacího procesu sluchově postižených dětí. Připouštíme ovšem, že vysokoškolské studium nemusí být jediným zdrojem získání potřebných vědomostí a komunikační kompetence v českém znakovém jazyce, a proto se v analýzách zaměřujeme i na jiné potenciální zdroje, kde pedagogové sluchově postižených dětí i ostatní pracovníci svou komunikační kompetenci získali. V rámci realizovaného výzkumného šetření jsme se dále zaměřili na subjektivní požadavky a očekávání pedagogů sluchově postižených dětí v problematice studia znakového jazyka, na základě kterých vyplynuly četné praktické podněty pro jejich další vzdělávání. Součástí výzkumu byla rovněž deskripce vzdělávacích a komunikačních systémů používaných ve školách pro sluchově postižené. Ze získaných dat byly dále měřeny a statisticky ověřeny (pomocí testu dobré shody chí- -kvadrát a testu nezávislosti chí-kvadrát pro kontingenční tabulku) závislosti mezi konkrétními sledovanými jevy. Změřené závislosti a ostatní obdržené informace následně sloužily k vyvození obecných závěrů, které mohou být aplikovány do pregraduální i postgraduální přípravy pedagogů sluchově postižených. Výzkumný soubor tvoří pracovníci 3 všech osmnácti škol a školských zařízení pro sluchově postižené v České republice (dále jen škol pro sluchově postižené), vytipovaných na základě přehledu škol : Jako pedagogy sluchově postižených dětí označujeme v této práci pouze pedagogické pracovníky škol a školských zařízení pro sluchově postižené v České republice. Pedagogy sluchově postižených dětí integrovaných do běžných škol do analýzy nezahrnujeme, protože tyto děti (vzhledem k stupni svého sluchového postižení) nejsou zpravidla uživateli českého znakového jazyka, a nejsou tedy ve znakovém jazyce ani vzdělávány. 3 Do výzkumného šetření byli kromě pedagogických pracovníků zařazeni i nepedagogičtí pracovníci škol a školských zařízení, protože aplikace vzdělávacích systémů, jejichž součástí je znakový jazyk, ve svých teoretických východiscích předpokládá znalost znakového jazyka u všech osob, které do kontaktu se sluchově postiženými dětmi přicházejí (srov. např. Hrubý 1999, Evans 1982, Gregory; Knight; McCracken 2001). Závěry pro pedagogickou praxi vyslovené na základě zjištěných dat však vycházejí zejména z analýz dat získaných od pedagogických pracovníků.
pro sluchově postižené uvedeného v Adresáři služeb pro sluchově postižené 2003 (s. 46-62) a v publikaci Speciální školy pro sluchově postižené v České republice (Keblová 2000). Vzhledem k charakteru a velikosti zkoumaného vzorku byla k získání dat vybrána dotazníková metoda, která umožňuje sběr dat od velkého počtu respondentů a navíc respektuje jejich soukromí. S účelem výzkumného šetření i postupem vyplňování dotazníku byli respondenti seznámeni v průvodním dopise k dotazníku. Anonymní dotazník předložený respondentům obsahoval celkem 15 položek, které je možné rozdělit na položky uzavřené, polootevřené a otevřené. Výzkumné šetření v jednotlivých školách a školských zařízeních bylo po telefonické domluvě s jejich vedoucími pracovníky realizováno s osobní účastí výzkumníka, čímž byly zajištěny stejné podmínky šetření ve všech institucích. Osobní účast výzkumníka měla rovněž pozitivní dopad na poměrně vysokou návratnost dotazníku, která činí 79,92 % (celkem byly získány dotazníky od 776 respondentů, přičemž celkový počet všech pracovníků, udaný řediteli škol, je 971). Před započetím, případně v průběhu dotazníkového šetření, byl rovněž realizován řízený rozhovor s vedoucími pracovníky škol (zejména s řediteli), který byl zaměřen na zodpovězení třinácti konkrétních otázek. Primárním záměrem rozhovorů byla eliminace výsledků těch škol a zařízení, ve kterých není ve výchovné-vzdělávacím procesu používán jako komunikační prostředek český znakový jazyk. Cílem bylo rovněž vytvoření aktuálního přehledu realizovaných vzdělávacích systémů a zmapování současného stavu a aspektů pořádání kurzů znakového jazyka pro zaměstnance na školách pro sluchové postižené. Z odpovědí vedoucích pracovníků škol pro sluchově postižené vyplynuly následující výsledky a přehledy: Na otázku č. 1 Pořádá či někdy v minulosti pořádala Vaše škola pro zaměstnance kurzy znakového jazyka (znakové řeči)?" 4 odpovědělo 16 ředitelů škol kladně a 2 záporné. Zaměstnanci 88,9 % škol pro sluchově postižené tedy v minulosti měli, resp. stále mají možnost zvyšovat svou kompetenci v českém znakovém jazyce v kurzech pořádaných vlastním zaměstnavatelem. Odpovědi na otázku č. 2 Kdo je lektorem kurzů?" s nabídnutými variantami odpovědi slyšící/neslyšící", zaměstnanec/ /externista" ukázaly, že ve 43,8 % kurzů je lektorem neslyšící uživatel českého znakového jazyka, v 62,5 % slyšící tlumočník. V 18,8% kurzů pocházejí lektoři z řad vlastních zaměstnanců školy. Otázka č. 3 Jsou kurzy pro zaměstnance zdarma?" se zaměřila na poměrně důležitý aspekt potenciálního navštěvování 4 Termínu znaková řeč" je použito záměrné, neboť kurzy realizované na některých školách jsou tak stále nazývány.
kurzů, tedy jejich finanční náročnost pro zaměstnance škol. Oproti našim předpokladům, že kurzy znakového jazyka jsou pro zaměstnance zdarma, vyhodnocení odpovědí ukázalo, že na dvou školách pro sluchově postižené musí frekventanti kurzů připlácet. V odpovědích na otázku č. 4 Vyžadujete po zaměstnancích, aby kurzy navštěvovali?" se objevilo několik typů odpovědi Ano/Ne dle míry navštěvování, kterou ředitelé škol pro sluchové postižené požadují. Generalizací těchto konkrétních odpovědí jsme získali údaj, že ředitelé 2/3 škol pro sluchové postižené na svých zaměstnancích vyžadují, aby navštěvovali kurzy českého znakového jazyka a zvyšovali si tak svou komunikační kompetenci. Otázka č. 5 Které vzdělávací a komunikační systémy jsou na Vaší škole realizovány?" měla za cíl získání informací pro vytvoření přehledu vzdělávacích a komunikačních systémů, ke kterým se školy pro sluchově postižené aktuálně hlásí. Odpovědi ředitelů ukázaly, že na 33,3% škol aplikují orální systém komunikace, na 77,8% systém totální komunikace, 16,7 % škol aplikuje bilingvální přístup a 11,1% totální komunikaci s přechodem k bilingvismu (viz graf 1). Ředitelé některých škol uvedli, že na jejich škole je realizováno více vzdělávacích systémů. V odpovědi na otázku č. 6 Používáte ve Vaší škole ve výchovně-vzdělávacím procesu jako komunikační prostředek český znakový jazyk?" uvedli ředitelé 88,9% škol, že český znakový jazyk je ve škole v komunikaci se sluchově postiženými žáky používán. 5 Na otázku č. 7 Jsou zaměstnanci, kteří absolvovali kurzy znakového jazyka, finančné zvýhodněni?" odpovědělo 50 % ředitelů kladně, 38,9 % záporně a 11,1 % záporné s dodatkem, že absolvování kurzů znakového jazyka od svých zaměstnanců vyžadují povinně, a je tedy automatické. Otázkou č. 8 Poskytuje Vaše škola speciální podmínky zaměstnancům, kteří navštěvují kurzy nebo studují znakový jazyk?" bylo zjištěno, že 88,9% škol poskytuje speciální podmínky, 11,1% nikoli. Otázka č. 9 Kdo rozhoduje o tom, zda je na Vaší škole užíván jako komunikační prostředek ve vyučování znakový 5 Je ovšem otázkou, zda je manuálním komunikačním systémem používaným ve školách pro sluchově postižené opravdu český znakový jazyk, či spíše znakovaná čeština nebo jejich kombinace. Zjištění skutečného stavu nebylo v možnostech prováděného výzkumu, z vedlejších ukazatelů ovšem můžeme usuzovat na kombinaci českého znakového jazyka a znakované češtiny (konkrétní způsob komunikace se liší i mezi jednotlivými pracovníky téhož pracoviště). Deskripce skutečného používání jednotlivých komunikačních systémů může být námětem dalšího výzkumu.
jazyk?" ukázala, že na 66,7% škol rozhoduje zaměření školy a realizovaný vzdělávací přístup, 11,1 % škol se řídí přáním rodičů a na 22,2 % škol rozhodují učitelé podle konkrétních podmínek. Na otázku č. 10 Ve kterých vyučovacích předmětech je užívání znakového jazyka nezbytné?" odpovědělo 38,9% ředitelů ve všech", 33,3 % ve všeobecné-vzdělávacích a stěžejních předmětech" a 27,8 % nedovedlo určit. Otázka č. 11 Je na Vaší škole vyučován předmět český znakový jazyk?" ukázala, že český znakový jazyk je jako speciální předmět vyučován na 22,2% škol. Ve všech případech je vyučujícím pedagogicky dostatečné vzdělaný sluchově postižený uživatel znakového jazyka. Otázkou č. 12 Přicházejí zaměstnanci školy do kontaktu s dospělými uživateli znakového jazyka?" jsme zjistili, že na 88,9% škol mají zaměstnanci možnost užívat znakový jazyk v komunikaci s dospělými neslyšícími. Do kontaktu přicházejí zejména se sluchově postiženými rodiči (75%), členy organizací neslyšících (56,3 %), sluchově postiženými kolegy (18,8%) a bývalými žáky (6,3%). Na otázku č. 13 Přicházejí současní absolventi SPP s dostatečnou kompetencí v komunikaci českým znakovým jazykem" odpovědělo 22,2% ředitelů kladně, 33,3% záporně a 44,4% nedokázalo posoudit. Celkem 38,9 % ředitelů ovšem vidí v komunikačních dovednostech absolventů pozitivní vývoj oproti minulosti. Graf 1: Struktura komunikačních a vzdělávacích systémů realizovaných na školách pro sluchově postižené Ot. 5 - Které vzdělávací a komunikační systémy jsou na Vaší škole realizovány? 80,0% 60,0% 40,0% 20,0% 0,0% Orálni systém p Totální kominikace Bilingvismus TK s přech. k biling. Cílem samotného dotazníkového šetření byla sumarizace dat a informací, ze kterých byla následné vyvozena deskripce zkou- maných jevů a ověřování závislostí mezi nimi. Zjištěné obecné závěry mohou být, stejně jako informace získané v některých
položkách, aplikovány do stávajícího systému vysokoškolské přípravy budoucích pedagogů sluchově postižených dětí a do systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků škol pro sluchově postižené. Shrnutím dat z první položky dotazníku vyplynulo, že 5,3% pracovníků škol pro sluchově postižené zahrnutých do šetření je držitelem průkazu ZTP z důvodu sluchového postižení (41 pracovníků z 776). Uvedená procenta se ovšem výrazné liší mezi jednotlivými školami (sluchově postižení pracovníci jedné ze škol tvoří až V* personálu, v některých školách naopak nepracuje žádný sluchově postižený pracovník). V druhé položce dotazníku respondenti uváděli profesi, kterou na škole vykonávají, 6 s primárním cílem rozlišit zaměstnance na kategorie pedagogických (kteří přímo participují na výchovné-vzdélávacím procesu sluchově postižených dětí) a nepedagogických pracovníků. Doplňkovým cílem byla rovněž následná vzájemná komparace výsledků a informací, získaných od pracovníků jednotlivých profesí, ve sledovaných hlediscích. Bylo zjištěno, že z celkového počtu 776 respondentů náleží 493 (tj. 63,5%) do kategorie pedagogických pracovníků a 283 (tj. 36,5%) do kategorie nepedagogických pracovníků. Sluchově postižení pracovníci jsou v kategorii pedagogických pracovníků zastoupeni z 5,5%, v kategorii nepedagogických pracovníků ze 4,9 %. Tab. 1: Počty sluchově postižených a slyšících pracovníků v jednotlivých profesích Profese Sluch. post. pracovníci Slyšící pracovníci Celkem pracovníků Procento Učitel MS 3 52 55 5,5% Učitel ZS nebo ZvS 8 173 181 4,4% Učitel S5, SOU, 0U nebo U 4 79 83 4,8% Mistr odbor, výcviku 1 33 34 2,9% Vychovatel 1 110 111 0,9% Asistent pedagoga - asist. učit., pom. vych. 10 19 29 34,5% Pracovník SPC 1 33 34 2,9% Pedagog v jiné třídě 0 16 16 0,0% Asistent pedagoga - noční vychovatel 1 23 24 4,2% Provozní zaměstnanec 11 179 190 5,8% Jiná profese 1 18 19 5,3% Celkem 41 735 776 5,3% 6 Pokud respondent uvedl, že vykonává současné více profesí, byla upřednostněna ta profese, která je z pedagogického hlediska významnější.
Skupina položek 3.1 až 3.2.2 zjišťovala dosaženou úroveň vzdělání respondentů a jejich speciálně pedagogickou erudici. Zatímco struktura úrovně nejvyššího dosaženého vzdělání zhruba odpovídala předpokladům (pedagogičtí pracovníci: ZŠ - 0,4%, SŠ - 38,9%, VŠ - 60,6 %), zjištěná míra speciálně pedagogické erudice pedagogických pracovníků byla neočekávaně nízká (viz tab. 2). Dále bylo zjištěno, že surdopedii, která by měla být nutnou podmínkou k práci se sluchové postiženými dětmi, má vystudováno pouze 53,2% pedagogických pracovníků se speciálně pedagogickým vzděláním (ze všech pedagogických pracovníků bez ohledu na typ a stupeň vzdělání je to pouze 37,8%). Tab. 2: Speciálně pedagogické vzdělání u pedagogických pracovníků podle jednotlivých profesí Speciálně pedagogické vzděláni Profese Ano Ne Studuje Učitel M5 70,9% 21,8% 7,3% Učitel ZŠ nebo ZvS 85,1 % 8,3% 6,6% Učitel SS, SOU, OU nebo U 59,0% 27,7% 13,3% Mistr odbor, výcviku 20,6% 64,7% 14,7% Vychovatel 50,5% 41,4% 8,1% Asistent pedagoga - asist. učit., pom. vych. 24,1 % 69,0% 6,9% Celkem 63,4% 28,0 % 8,7% V další položce hodnotili respondenti svou vlastní komunikační kompetenci v českém znakovém jazyce. Uvědomujeme si samozřejmě, že takto zjištěné informace jsou značně subjektivní, při daném vysokém počtu respondentů a způsobu sběru dat ovšem není možné použít žádný jiný objektivní postup. V České republice navíc dosud nebyla vypracována žádná objektivní metodika evaluace úrovně komunikační kompetence v českém znakovém jazyce. Zjištěné výsledky tedy není možné použít jako přehled a strukturu úrovně komunikační kompetence v českém znakovém jazyce, je ale možné zjišťovat, jaké potenciální aspekty mají vliv na vlastní sebehodnocení respondentů. Respondenti vybírali úroveň své komunikační kompetence v českém znakovém jazyce z pětibodové škály. Při sumarizaci dat jsme zjistili značné rozdíly ve struktuře kompetence mezi pracovníky jednotlivých profesí (viz grafy 2 a 3), vzdělání, případného sluchového postižení, věku aj. Případné závislosti mezi jednotlivými jevy byly následně statisticky ověřeny.
Graf 2: Struktura komunikační kompetence slyšících pedagogických pracovníků Graf 3: Struktura komunikační kompetence slyšících nepedagogických pracovníků Pedagogičtí (slyšící) pracovníci Nepedagogičtí pracovníci (slyšící) 44,0 % Velmi dobrá Dobrá Průměrná Nízká Neovládám 39.8% 0.7% 7.1% 16,0% 36,4% Svou komunikační kompetenci v českém znakovém jazyce hodnotí nejvýše kategorie sluchově postižených pedagogických pracovníků, následně slyšící držitelé průkazu tlumočníka znakového jazyka a erudovaní surdopedi. Naopak nejníž svou kompetenci hodnotí kategorie slyšících provozních pracovníků. Pomocí statistického testu dobré shody chí-kvadrát bylo prokázáno, že sluchově postižení pracovníci hodnotí svou vlastní kompetenci v komunikaci českým znakovým jazykem významně výše než slyšící pracovníci. V případě, že je ve škole realizován některý ze vzdělávacích systémů, jehož integrální součástí je český znakový jazyk, je tedy aktivní zapojení pracovníků se sluchovým postižením do výchovně-vzdélávacího procesu žádoucí a nezbytné. Z odpovědí respondentů na otázku, kde získali svou komunikační kompetenci v českém znakovém jazyce, vyplynulo, že 46,5% ze všech pracovníků svou kompetenci získalo v kurzech znakového jazyka, 41,4% postupně v zaměstnání, 22,3% samostudiem a 9,9 % při své pregraduální speciálně pedagogické přípravě. Skupina otázek 5 až 5.2.1 zjišťovala dosažené vzdělání pracovníků škol pro sluchově postižené o českém znakovém jazyce. Sumarizací dat vyplynulo, že 82,2 % slyšících pedagogických pracovníků navštěvovalo alespoň jeden kurz. Z kategorie nepedagogických pracovníků je to pouze 32,7 %. Pomocí testu dobré shody chí kvadrát bylo následné potvrzeno, že pracovníci, kteří navštěvovali alespoň jeden libovolný kurz znakového jazyka, hodnotí svou komunikační kompetenci výše než ostatní pracovníci. Dále jsme zjistili, že pouze výrazně menšinová část pedagogických pracovníků absolvovala studium a kurzy znakového jazyka, které
považujeme za nejkvalitnéjší (akreditované vysokoškolské studium - 5,6%, kurz pořádaný vysokou školou - 5,6 %, kurz MŠMT - 13,9%). Naopak většina pedagogických pracovníků navštěvovala kurzy pořádané vlastním zaměstnavatelem (67,4%). Z celkového počtu 776 do výzkumu zahrnutých respondentů je 27 (tj. 3,5%) držitelem průkazu tlumočníka znakového jazyka. Nejvyšší poměr držitelů průkazu tlumočníka je mezi učiteli středních škol (8,4%), asistenty pedagoga (6,9%), učiteli základních škol (6,1 %) a pracovníky speciálně pedagogických center pro sluchově postižené (5,9 %). Držitelé průkazu tlumočníka se ve všech žebříčcích komunikační kompetence, míry používání a dosaženého odborného vzdělání o znakovém jazyce vyskytují na čelních místech, což zdůvodňujeme povinností tlumočníků absolvovat různé vzdělávací kurzy, komisionálni zkoušky a častým používáním českého znakového jazyka při tlumočnické praxi. Zavedení obdobné prověřovací" praxe pro pedagogické i nepedagogické pracovníky škol pro sluchově postižené by tedy bezpochyby bylo pro zvýšení jejich vědomostí o českém znakovém jazyce přínosem. Následující položka zjišťovala zájem všech slyšících pracovníků škol na dalším sebevzdělávání ve znakovém jazyce. Ze získaných odpovědí vyplývá, že 38,8% pedagogických pracovníků plánuje, že začnou navštěvovat další kurzy nebo studijní programy, zaměřené na znakový jazyk. Z kategorie nepedagogických pracovníků je to pouze 17,1 %. Za nejvhodnějšího organizátora kurzů, které by jim vyhovovaly, považují respondenti vlastního zaměstnavatele (tedy školu), dále MŠMT a vysoké školy. Frekvence kurzu by respondentům vyhovovala 1 x nejvýše 2x týdně, případně kurzy v podobě intenzivních vícedenních soustředění. V kurzech by dále uvítali zejména zaměření na konverzaci ve znakovém jazyce, výuku znaků pro odborné termíny, sjednocení znaků, výuku gramatiky znakového jazyka a kvalitní pomůcky k samostudiu. V položce č. 6 uváděli respondenti, jak často používají znakový jazyk v komunikaci se sluchově postiženými žáky. Na výběr byla opět pětistupňová škála. Při vyhodnocování výsledků byly odpovědi slyšících a sluchově postižených respondentů zpracovávány zvlášť, protože se potvrdil náš logický předpoklad, že struktura míry používání znakového jazyka sluchové postiženými pracovníky je významné odlišná od struktury slyšících pracovníků. Syntézou získaných dat rovněž vyplynuly podobně jako při vlastním hodnocení komunikační kompetence značné rozdíly ve struktuře míry používání znakového jazyka mezi jednotlivými skupinami pracovníků (grafy 4 a 5). Nejčastěji používá znakový jazyk při komunikaci skupina sluchově postižených pedagogických pracovníků, dále slyšící tlumočníci znakového jazyka a slyšící pedagogičtí pracovníci, kteří svou komunikační kompetenci v českém znakovém jazyce hodnotí jako velmi dobrou, případně dobrou.
Graf 4: Struktura míry používání znakového jazyka v komunikaci slyšícími pedagogickými pracovníky Graf 5: Struktura míry používání znakového jazyka v komunikaci slyšícími nepedagogickými pracovníky Pedagogičtí pracovníci (slyšící) Nepedagogičti pracovnici (slyšící) 11, 6% a5.2 % 130,0% Vždy Většinou Občas Zřídka 37,5% 4,8%,7% Vůbec 18.2% 135,0% 27,1% Pomocí testu nezávislosti chí-kvadrát pro kontingenční tabulku jsme se rozhodli ověřit hypotézu, zda existuje statisticky významná závislost mezi úrovní komunikační kompetence respondentů v českém znakovém jazyce a mírou používání znakového jazyka při komunikaci se sluchové postiženými žáky. Po dosažení příslušných hodnot jsme získali výslednou hodnotu X 2 = 404,3787, která je při 16 stupních volnosti a hladině významnosti 0,05 výrazné vyšší než kritická hodnota (26,296). Byla tedy prokázána velmi silná pozitivní relace mezi oběma jevy. S přihlédnutím k pomocným koeficientům komunikační kompetence můžeme zjištěnou závislost interpretovat takto: čím vyšší je komunikační kompetence pracovníků, tím častěji používají v komunikaci se sluchové postiženými žáky český znakový jazyk a naopak. Budeme-li respektovat tezi, že znakový jazyk je přirozeným komunikačním prostředkem neslyšících, kterým mohou optimálně komunikovat se svým okolím, a přihlédneme-li k získaným výsledkům, mělo by se zvyšování komunikační kompetence pracovníků škol pro sluchově postižené v českém znakovém jazyce stát jednou z priorit pregraduální i postgraduální přípravy (zejména pedagogických) pracovníků. V následující, polootevřené, položce respondenti prezentovali důvody a aspekty, které je k používání znakového jazyka v komunikaci se žáky vedou. Do celkových přehledů byly započítány pouze odpovědi těch slyšících respondentů, kteří v předchozí položce vybrali variantu většinou", občas" nebo zřídka". 7 Jako nejčastější důvod se v odpovědích objevil stupeň 7 Odpovědi respondentů, kteří v položce č. 6 vybrali variantu vždy" nebo vůbec", nebyly započítány, protože v případě těchto odpovědí postrádají případné aspekty používání znakového jazyka smysl.
sluchového postižení dítéte (77,8 %), dále komunikační situace (41,7 %) a věk dítěte (14,6%). Z dalších aspektů se častěji vyskytovala potřeba maximálního dorozumění s dítětem, osobnostní předpoklady dítěte, úroveň dovednosti dítěte odezírat, požadavek rodičů aj. Graf 6: Věková struktura slyšících pedagogických pracovníků Poslední položka dotazníku zjišťovala, do které věkové kategorie respondenti spadají. Při bližším zaměření na skupiny slyšících a sluchově postižených pedagogických pracovníků jsme zjistili, že věkové struktury obou skupin jsou značně odlišné (grafy 6 a 7). Graf 7: Věková struktura sluchové postižených pedagogických pracovníků Sluchové postiženi pedagogičtí pracovníci 40,0% 30.0% 20.0% 10,0% 0.0% do 20 21-30 31-40 41-50 51-60 nad 61 V souvislosti se zjištěnou úrovní komunikační kompetence jsme se rozhodli pomocí testu nezávislosti chí-kvadrát pro kontingenční tabulku ověřit, zda existuje statisticky významná závislost mezi úrovní komunikační kompetence slyšících pedagogických pracovníků a jejich věkem. Vypočítaná hodnota = 26,3451727 je při 16 stupních volnosti a hladině významnosti 0,05 těsně vyšší než kritická hodnota (26,296). Potvrzenou vzájemnou závislost mezi úrovní komunikační kompetence v českém znakovém jazyce a věkem slyšících pedagogických pracovníků můžeme s přihlédnutím k pomocnému koeficientu komunikační kompetence specifických skupin (koeficient k") interpretovat takto: při hodnocení vlastní komunikační kompetence slyšícími pedagogickými pracovníky pozorujeme, že pracovníci středního věku hodnotí svou úroveň v komunikaci znakovým jazykem výše než pracovníci nižšího a vyššího věku. Tento fakt je dán pravděpodobně krátkou pedagogickou praxí pracovníků nižšího věku (21-30 let) a obtížnou přizpůsobivostí pracovníků vyššího věku (nad 61 let) na změny v současné surdopedické praxi. Pomocí testu nezávislosti chí-kvadrát pro kontingenční tabulku jsme rovněž
ověřovali, zda existuje obdobná závislost mezi věkem slyšících pedagogických pracovníků a mírou používání znakového jazyka v komunikaci se sluchově postiženými žáky. Vypočítaná hodnota X 2 = 24,7923363 je při 16 stupních volnosti a hladině významnosti 0,05 nižší než kritická hodnota (26,296) a statisticky významná závislost tedy nebyla potvrzena. Při porovnání koeficientu používání znakového jazyka m" jednotlivých věkových kategorií však zjišťujeme, že znakový jazyk používají v komunikaci se sluchově postiženými žáky častěji spíše pedagogové středního a mladšího věku. Tento jev si vysvětlujeme podobně jako v případě analogického koeficientu k" zvykem pedagogických pracovníků vyššího věku přistupovat k výchovně-vzdělávacímu procesu spíše v duchu orálního přístupu (tedy bez, případně s minimálním používáním znakového jazyka). Zhodnocení výzkumu a interpretace výsledků Primárním cílem výzkumného šetření, realizovaného v letech 2004 a 2005 na školách a školských zařízení pro sluchově postižené, byla deskripce a analýza odborné erudice pedagogických pracovníků sluchově postižených dětí ve vyučování s použitím českého znakového jazyka. Dotazníkovou metodou s osobní účastí výzkumníka se podařilo shromáždit data od 776 zaměstnanců škol pro sluchově postižené (celková návratnost činí 79,92 %). Odhadujeme přitom, že návratnost dotazníku od pedagogických pracovníků (celkem 493) se pohybuje kolem 90%, čímž můžeme označit získaný vzorek za dostatečně reprezentativní. Součástí výzkumu byly rovněž řízené rozhovory s vedoucími pracovníky jednotlivých vzdělávacích institucí, jejichž cílem byla deskripce realizovaných vzdělávacích systémů a zmapování aktuální situace a aspektů pořádání kurzů znakového jazyka na školách. V průběhu zpracování získaných dat byly statisticky potvrzeny nebo vyvráceny hypotézy, jejichž syntézou s výsledky jednotlivých položek dotazníku vyplynuly následující závěry: 1. Na školách pro sluchově postižené působí 5,5 procenta sluchově postižených pedagogických pracovníků. Statistickými metodami bylo ověřeno, že komunikační kompetence sluchově postižených pedagogických pracovníků v komunikaci českým znakovým jazykem a míra jeho používání je významně vyšší než v případě slyšících pedagogických pracovníků. Pokud je tedy na škole realizován vzdělávací systém, jehož integrální součástí je český znakový jazyk, je přítomnost sluchově postižených pedagogů nezbytná. 2. Pouze 63,4 % pedagogických pracovníků má dokončené speciálně pedagogické vzdělání (viz tab. 2) a pouze 53,2 % z nich má složenu státní závěrečnou nebo závěrečnou zkoušku ze surdopedie (ze všech pedagogických
pracovníků je to pouze 37,8%). Speciálně pedagogické a surdopedické vzdělání přitom mají výrazně pozitivní vliv na úroveň komunikační kompetence pedagogů v českém znakovém jazyce. V rámci studia speciální pedagogiky a její disciplíny surdopedie se setkalo se soustavnou výukou českého znakového jazyka pouze 24,4% surdopedicky erudovaných pedagogů. 3. Přibližně 1/4 všech slyšících pedagogických pracovníků hodnotí svou kompetenci v komunikaci českým znakovým jazykem jako velmi dobrou nebo dobrou, 2/3 jako průměrnou nebo nízkou a necelá desetina český znakový jazyk neovládá (viz grafy 2 a 3). 4. Jako nejčastější místo získání komunikační kompetence v českém znakovém jazyce uvádějí zaměstnanci škol pro sluchově postižené kurzy znakového jazyka (46,5%), zaměstnání (41,4%) a samostudium (22,3%). 5. Alespoň jeden libovolný kurz znakového jazyka navštěvovalo 82,2 % slyšících pedagogických pracovníků a 32,7% slyšících nepedagogických pracovníků. Akreditované studijní programy zaměřené na znakový jazyk, kurzy realizované vysokými školami a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, které považujeme za nejkvalitnější, však navštěvovala pouze nepatrná část pedagogických pracovníků. 6. 4,9% pedagogických pracovníků je držitelem průkazu tlumočníka znakového jazyka. Přesto, že profese pedagogického pracovníka sluchově postižených dětí a tlumočníka znakového jazyka nelze směšovat, je pomocí statistických testů významnosti prokázáno, že držitelé průkazu tlumočníka hodnotí svou kompetenci v komunikaci českým znakovým jazykem výrazně výše než ostatní pedagogičtí pracovníci. Je proto žádoucí, aby i pedagogičtí pracovníci byli motivováni ke studiu problematiky tlumočení znakového jazyka, nebo aby absolvovali podobný systém přípravy a tréninku. 7. Zahájení dalšího studia znakového jazyka plánuje 38,8% slyšících pedagogických pracovníků. Nebyl prokázán vliv úrovně komunikační kompetence v českém znakovém jazyce na plánování dalšího studia, bylo však prokázáno, že s rostoucím věkem pedagogických pracovníků klesá jejich odhodlání k dalšímu studiu znakového jazyka. 8. Ideálními organizátory kurzů znakového jazyka, které by zaměstnancům škol pro sluchově postižené nejvíce vyhovovaly, jsou: vlastní zaměstnavatel (11,7%), organizace neslyšících (4,8 %) a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (4,2 %). Kurzy by se měly podle přání zaměstnanců konat 1 x týdně (16,7%) a jejich náplní by měla být zejména konverzace ve znakovém jazyce (5,3%).
9. Téměř 2/3 slyšících pedagogických pracovníků používají znakový jazyk v komunikaci se sluchové postiženými žáky vždy nebo většinou, téměř 1/3 občas nebo zřídka a pouze zanedbatelná část (5,2%) vůbec (viz grafý 4 a 5). Bylo rovněž prokázáno, že existuje pozitivní relace mezi úrovní komunikační kompetence v českém znakovém jazyce a používáním znakového jazyka v komunikaci se sluchově postiženými žáky. 10. Nejčastějším aspektem případného používání znakového jazyka je stupeň sluchového postižení dítěte (77,8%), komunikační situace (41,7%), věk dítěte a vyučovací předmět (oba cca 20%). Nejčastější komunikační situací, při které slyšící pracovníci používají znakový jazyk, je vyučování (18,9%), nejčastějším předmětem matematika a český jazyk (oba 14,6 %) a odborné předměty (10,4 %). Dalším nejčastějším aspektem případného využití znakového jazyka je potřeba maximálního dorozumění s dítětem (20,9%). 11. Struktura věkových kategorií pedagogických pracovníků je takřka rovnoměrná (jednotlivé kategorie jsou zastoupeny poměrem v rozsahu 20,1-28,4% ze všech pedagogických pracovníků), s výjimkou věkové kategorie pracovníků nad 61 let (3,9%) (viz graf 6). Na základě zjištěných závěrů lze tedy konstatovat, že výrazně menšinová část pedagogických pracovníků škol a školských zařízení pro sluchově postižené má dostatečnou erudici pro výuku v českém znakovém jazyce. 88,9% těchto škol přitom oficiálně používá český znakový jazyk jako komunikační prostředek ve výchovně-vzdělávacím procesu. Dostatečného elementárního vzdělání v českém znakovém jazyce nedosahují ani nepedagogičtí pracovníci škol pro sluchově postižené. Východiskem z této nevyhovující situace se může stát vytvoření efektivního a motivačního systému dalšího vzdělávání pedagogických i nepedagogických pracovníků škol pro sluchově postižené. Z osobních neformálních rozhovorů se zaměstnanci jednotlivých profesí vyplynula ochota a odhodlání k dalšímu sebevzdělávání (v oblasti speciální pedagogiky, surdopedie i znakového jazyka) za předpokladu dostatečného institucionálního, odborného a finančního zajištění. Literatura: Adresář služeb pro sluchové postižené 2003. Praha : FRPSP, 2003. 83 s. ISBN 80-86972-00-5. Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Lidové noviny, 2002. 604 s. ISBN 80-7106-484-X. EVANS, L. Total Commuication: Structure and Stratégy. Washington (D.C.) : Gallaudet Colledge Press, 1982. 161 s. ISBN 0-913580-75-9. GREGORY, S.; KNIGHT, P.; McCRAC- KEN, W aj. Problémy vzdělávání sluchové postižených. Praha : FF UK,
2001. 278 s. ISBN 80-7308-003-6. HRUBÝ, J. Průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu - 1. díl. 2. aktual. vyd. Praha : FRPSP, 1999. 396 s. ISBN 80-7216-096-6. CHRÁSKA, M. Úvod do výzkumu v pedagogice - základy kvantitativné orientovaného výzkumu. Olomouc : Univerzita Palackého, 2003. 199 s. ISBN 80-244-0765-5. KEBLOVÁ, A. Speciální školy pro sluchové postižené v České republice. Praha : MŠMT, 2000. 90 s. LANGER, J. Deskripce současného stavu připravenosti učitelů sluchové postižených dětí na výuku ve znakovém jazyce. Olomouc, 2004. 195 s. Dizertační práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Pedagogická fakulta.