MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Brno 2013 Lukáš Roubík

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra gymnastiky a úpolů Současný stav brazilského jiu jitsu v České republice Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: doc. PhDr. Bc. Zdenko Reguli, Ph.D. Vypracoval: Lukáš Roubík, Speciální edukace bezpečnostních složek Brno, 2013

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v použitých zdrojích. V Brně dne 22. dubna 2013 Podpis

Poděkování: Děkuji panu doc. PhDr. Bc. Zdenko Reguli, Ph.D. za odborné vedení a vstřícné konzultace při zpracování této bakalářské práce.

Obsah Úvod... 7 1 Vymezení základních pojmů... 8 1.1 Úpoly... 8 1.2 Základní úpolová technika... 8 1.3 Základní úpoly... 9 2 Charakteristika úpolových sportů a bojových umění... 10 2.1 Úpolové sporty... 10 2.1.1 Rozdělení... 10 2.1.2 Podle zaměření... 10 2.1.3 Podle vztahu ke sportovní soutěži... 11 2.1.4 Podle použití technických prostředků... 11 2.1.5 Podle kultury vzniku... 12 2.2 Bojová umění... 12 2.2.1 Vývoj bojových umění... 12 2.2.2 Rozdělení budžucu a budó... 16 2.2.3 Bojová umění se zbraněmi... 18 2.2.4 Bojová umění beze zbraní... 18 3 Džúdžucu... 19 3.1 Historie... 19 3.2 Pravidla a formy džúdžucu... 23

3.3 Historie džúdžucu v České republice... 26 4 Metodika... 31 4.1 Cíl práce... 31 4.2 Úkoly práce... 31 4.3 Metodika práce... 31 4.4 Formy dotazníků... 32 5 Brazilské jiu jitsu... 35 5.1 Historie... 35 5.2 Současnost brazilského jiu jitsu v české republice... 41 5.3 Gracie academy Praha... 42 5.4 Tiger relax club Chomutov... 43 5.5 Jungle BJJ... 44 5.6 Gracie barra Draculino... 45 5.7 Český svaz brazilského jiu jitsu... 46 5.8 Oficiální pravidla mezinárodní federace IBJJF... 47 6 Výsledky dotazníků... 48 7 Závěr... 54 8 Seznam použité literatury... 55 9 Použité zkratky... 58 10 Resumé... 59

Úvod Téma brazilské jiu jitsu jsem si vybral proto, že tento sport není v České republice tolik v povědomí lidí, jako je například karate, box nebo džúdó, a proto bych rád zjistil, jak se tento sport vyvíjel a jaký je jeho současný stav u nás. Další důvod výběru je ten, že v brazilském jiu jitsu se bojuje převážně za použití pák, držení a hodů, jako je například v džúdó, ze kterého se vlastně BJJ zrodilo a to já osobně preferuju před zápasením s údery a kopy. Dále bych zmínil, že i v České republice existuje Gracie academy, kam pravidelně jezdí člen rodiny Gracie, Robin Gracie udělovat technické stupně členům pražského Tiger teamu, což je určitě pro české brazilské jiu jitsu pocta. 7

1. Vymezení základních pojmů 1.1. Úpoly Úpoly jsou pohybové aktivity zacílené na kontaktní fyzické překonání partnera. Do úpolů zařazujeme i specifická cvičení, které jsou přímou průpravou na kontaktní překonání partnera. Úpoly se vyvíjejí a tak je potřeba k reáliím přizpůsobovat i teorii. Úpoly byly před staletími definovány odlišně, než tomu bylo třeba před třiceti lety a jinak než dnes. Je možné, že se o několik let úpolové reálie změní tak, že bude nutné předefinovat i samotný pojem úpoly. Hlavním a důležitým znakem je, že v úpolech dochází ke kontaktu minimálně dvou lidí. Kontakt může být bezprostřední, nebo prostřednictvím různých zbraní.. Ke kontaktu však dochází i v jiných sportovních odvětvích. Úpoly se od nich liší tím, že kontakt je v nich cílem, který chceme dosáhnout. V jiných sportech je kontakt jenom prostředkem k jiným cílům. V ledním hokeji provádí hokejista bodyček, aby získal puk. V boxu, karate, taekwondu, šermu a dalších úpolových sportech se boduje platný zásah soupeře. V judu nebo zápase využíváme kontakt k hození nebo držení protivníka. Kontakt s jiným člověkem je v úpolech cílem a konečnou fází techniky. Do úpolů se řadí průpravné úpoly. Používáme je pro rozvoj úpolových předpokladů. Bez průpravných úpolů není možné naučit se žádný úpolový sport. Je v nich obsažena základní úpolová technika, ale i jednoduchá cvičení základní úpoly (Reguli, Z. 2005, p.7). 1.2. Základní úpolová technika Nacvičuje se zpravidla bez partnera, naopak s partnerem není cílem ho přemoci, ale co nejvíce zdokonalit své základní prvky technik. Jedná se o polohy, přechody mezi polohami, pohyby paží (údery), pohyby nohou (kopy), obraty těla, přemístění, navázání kontaktu (dotekem, uchopením, objetím), zvedání, nošení a spouštění živého břemene (partnera) a pády. 8

1.3. Základní úpoly Cvičí se s jedním nebo více partnery a často mají soutěžní charakter. Dělí se na přetahy (jeden druhého přetahuje, cvičenci navzájem působí odstředivě), přetlaky (jeden druhého přetlačuje, cvičenci navzájem působí dostředivě) a odpory (směr sil se v průběhu cvičení mění) odpory s charakterem přetahů, odpory s charakterem přetlaků a vlastní odpory (Reguli, Z. 2005, p.12). 9

2. Charakteristika úpolových sportů a bojových umění 2.1. Úpolové sporty 2.1.1. Rozdělení Každý z úpolových sportů je nositelem znaků, které jej odlišují od ostatních úpolových sportů. Jde o vlastní: název (box, šerm, karate, džúdó, zápas, aikido), vývoj (každý se zrodil v jistých historických souvislostech), prostředky (technické, taktické, materiální), členská základna a její vnitřní hierarchie, zastřešující organizace a systém národních a regionálních organizací, metody a formy výcviku, vzdělávání a výchova, soutěžní sporty i systém soutěží, pravidel a evidence výsledků, nesoutěžní sporty, systém zkoušek, titulů a hodností (Reguli, Z. 2005, p.18). 2.1.2. Podle zaměření Podle Z. Reguliho (2005, p.18) je potřeba připomenout, že ne každý sport má všechny uvedené znaky rozvinuty na stejné úrovni a některé sporty ani všechny vyjmenované znaky neobsahují. Stejně jako v minulosti i v současnosti neustále vznikají nové úpolové systémy a jednotlivé znaky se u nich objevují tak, jak se nový sport vyvíjí a získává své příznivce. Každý z úpolových sportů má, ale jiné zaměření, každý rozvijí u cvičenců jiné dovednosti, schopnosti, vlastnosti a podobně. Jednotlivé skupiny úpolových sportů v následujících kategoriích vyjadřují cíl, kvůli kterému se zejména cvičí. Dělí se na 3 skupiny: - soutěžní úpolové sporty (box, zápas, džúdó). Hlavním znakem je systém soutěží a příprava na ně s cílem dosáhnout vrcholného výkonu v těchto soutěžích podle platných pravidel. O výsledcích se vedou a uchovávají záznamy. - Sebeobranné úpolové sporty (džúdžucu, krav maga, musado, systema). Hlavním znakem je zaměření na aplikaci úpolového sportu pro potřeby sebeobrany. 10

- Komplexně rozvíjející úpolové systémy (aikido, tchai ťi). Hlavním znakem je celoživotní rozměr a mnohodimenzionální rozvoj člověka v oblasti tělesné, duševní, sociální i spirituální. 2.1.3. Podle vztahu ke sportovní soutěži Jednodušší by bylo rozdělit úpolové sporty podle jejich vztahu ke sportovní soutěži: - Soutěžní úpolové sporty, ve kterých se pořádají soutěže na různých úrovních - Nesoutěžní úpolové sporty, ve kterých se nepořádají soutěže (Reguli, Z. 2005, p.20). 2.1.4. Podle použití technických prostředků Předešlé rozdělení je jednoduché, ale to, že se v nich soutěží nebo ne, nevypovídá o tom co je jejich cílem. Proto je potřeba rozdělit je podle používání technických prostředků: - Úpolové sporty používající zejména zbraně (šerm, kendó, iaidó) - Úpolové sporty používající zejména kontakt částmi těla: - S použitím zejména úderů a kopů (box, karate, taekwondo ) - S použitím zejména hodů a znehybnění (zápas, sumó, džúdó ) Rozdělení podle používaných prostředků je vhodné, zejména když mluvíme o soutěžních úpolových sportech. Pravidla soutěží totiž přesně vypovídají o tom, jaké konkrétní prostředky je v soutěži možno použít, případně, jejichž je zakázáno (Reguli, Z. 2005, p.20). 11

2.1.5. Podle kultury vzniku Z hlediska rozdílného vývoje a příčin vzniku úpolových sportů v jednotlivých kulturách je rozdělujeme podle kulturních konotací. To je důležité, protože mnoho úpolových sportů není spojeno jen s cvičením. Má svoje filozofické zázemí, které bývá často nesprávně pochopeno právě proto, že není vnímáno v kontextu doby svého vzniku a vzhledem ke kultuře, ve které vzniklo. Takto můžeme rozdělit úpolové sporty na: - Evropské (šerm, zápas, savate ) - Americké (wrestling, karate kempo, Gracie jiu jitsu, capoeira ) - Asijské - Čínské (tchai ťi, pakua, hunggar ), - Korejské (taekwondo, hwarangdo, hapkido ), - Japonské (aikido, džúdó, sumó, kendó ), - Indické (vadžrámušti, kalaripajattu ), - Thajské (muay thai ), - Indonéské (pentjak silat), - Filipínské (kali, arnis), - A tak dále. V tomto případě je lépe zmiňovat se o místě původu, protože většina úpolových sportů je dnes celosvětově rozšířena (Reguli, Z. 2005, p.21). 2.2. Bojová umění 2.2.1. Vývoj bojových umění Z. Reguli (2005, p.23) uvádí: O některých úpolových sportech se říká, že jsou bojovými uměními. Jiné mezi úpolové aktivity nepatří. V nedávné minulosti se v souvislosti s bojovými uměními pojila Asie, dnes i jiné části světa. Před dvěma třemi desítkami let jsme se u nás mohli setkat prakticky jen s japonskými 12

džúdó a karate. Dnes mají u nás zázemí i různá čínská, korejská, thajská, filipínská a další bojová umění. W. Weinmann (1997, p.17) zase uvádí, že systémy sebeobrany a boje existují od té doby, co na zemi žijí lidé, kteří zkoušejí řešit své problémy cestou násilí. Pud sebezáchovy člověka a vůle přestát válečné střety nebo napadení a případně zvítězit vedly mnohé národy světa k tomu, že vyvíjely vlastní bojová umění, která byla pěstována beze zbraně i se zbraní. Bojová umění často sloužila vojenským účelům a měla udržovat obranyschopnost a bojovnost. Běžné teorie o původu sportu (že měl nejprve kultovní charakter a pramenil z instinktivního jednání a radosti ze hry) se na bojový sport nehodí nebo jen velmi málo. Boj byl praktickou nutností, aby člověk obstál v zápase o život. Podle I. Fojtíka (2006, p.24) jsou bojová umění, jako aktivity zaměřená původně k porážce protivníka a byla většinou ve své nejrozvinutější podobě určena příslušníkům vládnoucí feudální elity a vojenským jednotkám, které měli své pravomoci. Ačkoli bylo v možnostech i ostatních společenských skupin praktikovat některé formy boje, většinou se nejednalo o způsoby užití zbraně a technik, které se momentálně považovaly za nejúčinnější. V některých státních útvarech to bylo vymezeno přímo legislativně, např. v Japonsku v době rozvinutého feudalismu nebylo dovoleno nižším stavům používat ani nosit dva meče (daišó dlouhý a krátký ), což bylo výsadou pouze šlechty a samurajů, zatímco krátký meč byl dovolen užívat jen některým profesím (např. strážcům vězňů). Bojová umění proto vznikla k ochraně vládnoucí třídy, přesto však měla v Číně i v Koreji poněkud jiné postavení, než tomu bylo v Japonsku. Historie ukazuje, že prostý lid v Koreji i Číně nebyl nijak omezován v užívání jakýchkoli zbraní, což se projevovalo jak v bojích o moc uvnitř státu, tak i při odporu proti invazím zvenčí. 13

Odhlédneme-li od vrozených instinktivních obranných reakcí, zjistíme, že účinné techniky člověk objevil často čirou náhodou, přemýšlením nebo pozorováním zvířat. V procesu učení, pokusem a omylem byly takové techniky neustále zdokonalovány a často dále rozvíjeny až k bojovým systémům. Protože anatomické předpoklady byly všude stejné (lidé mají jednou pro vždy jen dvě ruce a nohy!), docházelo se často při vynalézání takových technik v nejrůznějších kulturách a epochách k podobným výsledkům. Trénink bojových umění se většinou prováděl s vojenskou vážností, protože na něm bylo závislé vlastní přežití. Dovednosti v bojovém umění byly jistým druhem pojištění života (Weinmann, W. 1997, p.19). Pod pojmem bojová umění se často chápou jenom systémy pocházející z Asie zejména z Číny a Japonska. Často jsou proto nazývána i východními bojovými uměními. Je pravdou, že nejpropracovanější a nejucelenější bojová umění známe z východní Asie, ale různé systémy boje vznikly i v jiných částech světa. Je to přirozené, protože ve všech koutech světa se lidé potýkali s nutností bojovat jako obránci i útočníci (Reguli, Z. 2005, p.23). Zatímco ve starověku a ve středověku sloužila bojová umění především útoku a obraně při válečných střetech, později se mnohá proměnila v systémy otužování těla nebo v pohybové kultury, resp. v bojový sport. V popředí vždy stály výchovné aspekty, péče o tradice nebo myšlenka boje. Přání změřit své síly s ostatními je prastarou základní potřebou člověka! Pravidla, podle kterých se zápasilo, se vyvíjela v závislosti na ustanovení, za co lze protivníka uchopit, zda za nahé tělo, nebo za blůzu, kalhoty či pásek. Druhy přípustných technik úderů a kopů, resp. oblasti platných zásahů určovali vývoj druhu sportu. Bojový sport byl záhy považován za senzaci a stal se předmětem zábavy. Pohled na boj zřejmě uspokojoval tajná přání pozorovatelů, neboť jim dával možnost ztotožnit se s vítězi (Weinmann, W. 1997, p.20). 14

Kdybychom se pokusili o definici bojových umění, mohli bychom říct, že jsou to zejména pohybové systémy, které se vyvinuly ze starých způsobů boje a které se dnes uplatňují jako součást životní cesty, pro sport, sebeobranu, nebo je jejich cílem zachování tradice a kulturního dědictví (Reguli, Z. 2005, p.23). Bojová umění se od ostatních úpolových aktivit liší především vnitřním obsahem, svojí filozofií a také smyslem cvičení. Bojová umění jsou chápána šířeji, než úpolové činnosti. Zahrnují všechny činnosti se vztahem k boji, povýšené na umění. Zahrnují nejen neozbrojený boj nebo boj s mečem či kopím, ale i lukostřelbu, vrhací zbraně a plavání. Tedy vše, co by mohl válečník v konfliktu upotřebit. Zde se někdy odlišuje válečné umění od bojového. Válečné umění má vztah k válce jako takové, tedy i k otázkám strategie, logistiky, použití zbraní a podobně. Jak z předchozího vyplývá, bojová umění se dotýkají více praktických dovedností. Tyto dovednosti byly podřízeny svému účelu. Zlikvidovat protivníka, zneschopnit ho k boji. Pro tato bojová umění je užíván výraz bugei nebo budžucu. Čínský znak pro bu znamená válku, je však složen ze dvou prolínajících se obrazců. Jedním znakem pro kopí, druhým pro zastavit. Z hlediska etymologie je doslovný význam čínského znaku pro válku (bu) způsob zastavení boje. Džucu je umění, způsob, technika, jak se něco dělá. Mohli bychom říct, budžucu jsou různá umění boje (Reguli, Z. 2005, p.24). Podle I. Fojtíka (2006, p.24), se bojová umění dostávají do ciziny ve větší míře koncem 19. stol., nejprve do USA, kde Jošiaki Jamašita odešel vyučovat na Harvard a pak do Velké Británie, kde školu tenšin šitoriu šířil od roku 1899 Jukio Tani a později S.K. Ueniši v r. 1900. Dalším učitelem byl Kesiči Išigura, který vyučoval džúdó v Anglii, Francii a Německu. Tak se džúdó často ještě pod názvem džúdžucu, stalo známé i v Evropě. V průběhu staletí provozovali bojová umění hlavně muži. V novější době jsou v bojových sportech stále aktivnější i ženy. Neměly by ovšem při tom přehánět jako Amazonky ve starověku, které se jak známo zříkali jednoho 15

ňadra, aby jim nevadilo při střelbě z luku. Ženy dnes mohou pravidelně a se vší vážností provozovat bojový sport a naučit se účinným obranným technikám, aby se v případě nutnosti mohly útočníkům bránit. S přihlédnutím k sebeobraně by však měly neustále trénovat společně s muži, aby si vyzkoušely opravdovou obranu proti tělesně silnějším. Kurzy sebeobrany (jen!) pro ženy, ve kterých falešní proroci propagují snadný úspěch, jsou právě tak neúčelné jako závody v plavání pro neplavce (Weinmann, W. 1997, p.20). Nejdůležitější skutečnosti, ovlivňující posun v hierarchii cílů japonských bojových umění, nastaly až po období reforem Meidži (1867 1868) v souvislosti se zrušením samurajského stavu a přezbrojením japonské armády podle západních vzorů. Tehdy se např. objevilo džúkendžucu, umění užití bajonetu, který byl běžnou součástí výzbroje. V moderní době v souvislosti s přezbrojením armády moderní výzbrojí došlo v Japonsku ke vzniku budó. To umožnilo zachovat některé tradiční hodnoty výcviku samurajů a včlenit je do systému výchovy. Přestože počátky tohoto trendu jsou patrné již v období Tokugawa, hlavní změny se v tomto směru odehráli až v období Meidži po r. 1868 (Fojtík, I. 2006, p.31). 2.2.2. Rozdělení budžucu a budó Z. Reguli (2005, p.25) uvádí, že sjednocení Japonska v 17. století způsobilo, že válečná bojová umění ztrácela na významu. Jejich cvičení už nebylo otázkou přežití. Aby byl dán nový význam bojovým uměním a pravděpodobně i proto, aby byla dána potenciálním nepřátelům vládnoucího šóguna smysluplná činnost, začaly se atributy bojových umění vládou propagovat jako atributy duchovní. Meč je duší samuraje, bylo prohlášeno. Tento trend v Japonsku výrazně zesílil i na konci 19. století, kdy se Japonsko muselo po třech stoletích otevřít světu. Budžucu se v mnohých uměních proměnilo na budó. Bojová umění již nebyla jenom způsobem, jak válčit, stala se uměním životní cesty (japonsky dó cesta), metodou, jak využít bojovou tradici a taktiku k úspěšnému životu moderního člověka. 16

Aby bylo možno se vyznat v tolika bojových uměních, odedávna byly pokusy o jejich kategorizaci. Vždy je potřeba si všimnout, k jakému účelu kategorizace slouží. Každé dělení je charakterizováno orientací na znak, který se jistému účelu jeví nejdůležitější. Nejjednodušší je dělení na budžucu (bojové, válečnické techniky a způsoby, v angličtině také martial arts) a budó (bojové cesty, cesty válečníka, v angličtině se používá výraz martial ways). Budó se vyvinulo koncem 19. století, kdy se k čistě užitkovým bojovým uměním přiřadily i širší morální, estetické, zdravotní a podobné aspekty. Takovéto dělení je ale vhodné jen pro japonské systémy a nemá širší uplatnění. Z bojových umění budžucu transformovaných na budó jsou nejznámější: Budžucu budó Aikidžucu aikidó Džódžucu džodó Džúdžucu džudó Iaidžucu iaidó Kendžucu kendó Kjúdžucu kjúdó Naopak I. Fojtík, (2006, p.33) uvádí, že přechod od budžucu k budó je charakteristický přidáním odlišného výchovného pohledu, na druhé straně v systematizaci se žádné podstatné změny neodehrály. Je patrné, že ne ze všech budžucu vznikla budó, zatímco jiná budžucu se adaptovala pro moderní dobu svým myšlenkovým zázemím, ale trvá snaha jejich techniky zachovat nezměněny. Ostatní pro dnešní dobu svou formou zastaralá, v podstatě zanikla. Některé formy budžucu se uvádějí v západních pramenech a v japonských se nevyskytují, jako např. jaridžucu, umění boje s kopím, se v japonských pramenech uvádí výhradně jako sodžucu. 17

2.2.3. Bojová umění se zbraněmi, s použitím převážně zbraní: Vhodnější a mnohem použitelnější je dělení podle používaných technických prostředků. Můžeme jich najít celou škálu. V zásadě je rozdělujeme na bojová umění se zbraní a beze zbraně (Reguli, Z. 2005, p.35). - Sečných - Bodných - Úderových - Vrhacích - Mechanických - Střelných - S použitím pomocných bojových prostředků (kupříkladu spoutávání) 2.2.4. Bojová umění beze zbraní, s použitím zejména: - Úderů různými částmi těla - Strkání a házení - Páčení kloubů - Škrcení - Držení - Výkřiků 18

3. Džúdžucu 3.1. Historie F. Gurgel, (2009b, p.7) ve své publikaci uvádí. Před více než 2500 lety byla vytvořena první sebeobranná technika, podnícena zákazem užívání zbraní. V tomto okamžiku se zrodilo džúdžucu, oblíbené buddhistickými mnichy, jedinci fyzicky slabými, kteří se soustavně stávali terčem útoků během svých poutí. Tito mniši, inspirováni pohyby zvířat, proto vyvinuli páky, sebeobranné techniky a poté, co je zvládli, již nebyli na svých cestách obtěžováni. Tito buddhističtí mniši zavedli své techniky v Číně, která se brzy stala kolébkou všech bojových umění. V džúdžucu došlo k fragmentaci a začala se vyvíjet některá umění jako karate, džúdó a aikidó, která se ještě s dalšími technikami začala rozvíjet a vyvážet a posléze se stala významnými bojovými systémy svého druhu. Avšak džúdžucu bylo chráněno japonským císařem, který vyhlásil, že jeho vyučování mimo Japonsko bude považováno za zločin proti japonskému národu. Z. Reguli, (2005, p.79) zase zmiňuje, že džúdžucu má společnou historii s džúdó a aikidó. Dnešní podoba se vyvinula ze starých japonských válečných umění. Ve středověkém i novověkém Japonsku byly známy různé způsoby zápasu a sebeobranné systémy. Rozvíjely se především u vojenské šlechty buši, u samurajů. Po otevření se Japonska světu po roku 1868 se zachovalo několik starých, tradičních škol džúdžucu. Tvůrce moderního džúdó Džigoro Kano považoval svůj systém taky za jednu, avšak inovovanou školu džúdžucu. Ještě do poloviny 20. století se názvy džúdžucu a džúdó používaly alternativně pro popis stejného systému. Později se začalo přísněji oddělovat soutěžní a nesoutěžní chápání tohoto sportu a tak se vžil, zjednodušeně řečeno, název džúdó pro převážně soutěžní sportovní aktivity a název džúdžucu pro sebeobranu. Další spojitost džúda a džúdžucu je popsána v publikaci A. Schäfera (2007, p.7). Původ slova džúdó bychom našli ve starých japonských válečných uměních, dříve bylo toto bojové umění známé pod názvem džúdžucu. Tenkrát 19

zahrnovalo úderové techniky, kopy, hody, páky na rameni nebo noze, úchopy i bodnutí nožem či mečem. V letech 1603 až 1868 se v Japonsku v různých školách vyvinuly různé styly tohoto bojového umění. D.F. a R.W. Smith (1995, p.11) ve své publikaci popisují, že někteří japonští historici považují Takenouči-rjú založenou Takenouči Hisamorim za jádro džúdžucu-rjú, ze kterého vznikly všechny formy džúdžucu. Legenda vypráví, že Takenouči byl inspirován Jamabušim (horským mnichem), který jej naučil 5 technik držení a ukázal mu výhody kratších zbraní proti dlouhým. Takenouči pak navrhl bojovou metodu pocházející z různých zdrojů, která byla známá pod jménem kogusoku. Kogusoku je pasivní forma boje, jejímž ústředním motivem je používání meče. V žádném případě nevyžaduje, aby bojovník nebyl ozbrojen. Džúdžucu je souborný název pro četné styly boje, které si nejsou podobné ani v technice ani na pohled. Je to kolektivní název pro všechny tyto bojové formy. Džúdžucu se objevilo až dlouho poté, co vznikly popisované formy. Džúdžucu se často mylně definuje jako metoda boje beze zbraně proti neozbrojenému nebo ozbrojenému nepříteli. Džúdžucu, i když zdůrazňuje techniky beze zbraně, používá také techniku malých zbraní, které jsou mimochodem stejně dobře použitelné jako velké zbraně. Džúdžucu je proto možno definovat, jako bojový systém beze zbraně i používající rozmanitých zbraní a kterého je možno použít proti ozbrojeným nebo neozbrojeným nepřátelům. Vždy to byl druh boje, který nezakazoval žádné chvaty. Svazující pravidla a předpisy se objevily až později, kdy bojová forma degenerovala na estetickou záležitost. Právě džúdžucu zahrnuje metody kopů, úderů, použití kolen, házení, škrcení, blokování kopů, používání některých zbraní a držení a svazování nepřítele. Většina systémů však zdůrazňuje pouze jeden nebo dva aspekty z celé škály. Mezi 725 oficiálně doloženými systémy, které se v Japonsku vyvinuly, byly i metody, které se později zahrnovaly pod název atemi. Byly to metody útoků na zranitelná místa na těle nepřítele. To byl jeden ze základů pro původní systémy boje prázdnou rukou, které se označovaly jako džúdžucu. 20

F. Gurgel (2009b, p.10) dále o džúdžucu zmiňuje Džúdžucu, což doslovně znamená jemné umění, je populární formou sebeobrany, která nespoléhá na fyzickou sílu. Džúdžucu bylo vytvořeno v Indii před více než 4000 lety jako sebeobranná technika mnichů. Jakmile při svém šíření dosáhlo Japonska, přijali je samurajští válečníci jako své vlastní utajované umění. Nakonec se stalo zdrojem pro mnohá japonská bojová umění včetně džúdó a aikidó a ovlivnilo karate a další styly v celém světě. Džúdžucu využívá techniky úderů, držení, pák, škrcení, porazů a úniků. Principy páky a znalost lidské anatomie používá k překonání jakéhokoli útočníka minimálním úsilím a silou. Učí sebedůvěře, zvyšuje sebehodnocení, odstraňuje stres a zvyšuje schopnost napření síly do jednoho bodu. M. Novák (2007, str.9) o vývoji džúdžucu uvádí - Jen několik málo raných záznamů dokumentuje počátek džúdžucu až do éry dávné mytologie. Neexistují žádné záznamy, ze kterých bychom mohli s konečnou platností pevně stanovit počátek džúdžucu. Jako u většiny bojových umění bylo i to, z čeho se později vyvinulo džúdžucu, předáváno pouze ústně z mistra na žáka. Se značnou dávkou jistoty lze předpokládat, že džúdžucu není výtvorem jedné osoby. Základem pro toto bojové umění se stala hlavní myšlenka rozvinutí dovedností, kdy lze tělo využít k útokům a obraně. Raná historie džúdžucu je spojena se sumai (původní bojová forma sumo), jak již bylo uvedeno. Dále ve své publikaci rozděluje vývoj džúdžucu na čtyři období. Vznik - období Muromachi (1338-1573) Období Muromachi se dá považovat za formální začátek džúdžucu, ačkoliv historické záznamy o technikách neozbrojeného boje sahají až do 8. století. V počátečních letech vznikajícího systému bylo džúdžucu utajováno a každá rodina nebo provincie tak měla svůj vlastní styl. Techniky se předávaly jen mezi rodinami nebo členy provincie a proto se džúdžucu specializovalo a vyvíjelo odděleně. Tento proces pokračoval i v pozdějších letech 16. století, kdy džúdžucu 21

dostává pevnou formu a vzniká již mnoho významných škol (ryu). Několik stylů pak pomohlo zformovat to, co dnes považujeme za moderní džúdžucu. Formování - období Edo (1600-1867) Kyushin ryu přinesla systémy atemi waza (úderová technika) a kappo (systémy vzkříšení). Kito ryu zlepšila tréninkové metody, které zahrnovaly výuku od začátečníků po pokročilé. Takenouchi ryu zdůrazňovala hojo (techniky poutání lanem), které jsou v současné době používány mnoha policejními a vojenskými jednotkami. Daito ryu se zase specializovala na kansetsu waza (technika páčení) a atemi waza (techniky úderů do citlivých míst na lidském těle). Například dnešní aikido, yamaue aikijutsu a hakkoryu džúdžucu jsou založeny právě na tomto stylu pákových technik. Atemi waza je skupina technik, která zaznamenává v tomto období největší rozvoj. Moment změny - období Meiji (1868-1911) V roce 1868 začal císař Meiji reformy, které měly za cíl přeměnit do té doby izolované Japonsko v moderní stát. I přes odpor několika samurajských rodů se Japonsko přeměnilo z feudálního státu v konstituční monarchii. V krátkém období nabývá platnost mnoho nových zákonů, které naprosto mění tehdejší postavení samurajů. Od roku 1872 začíná být armáda tvořena odvedenci ze všech společenských vrstev a během krátké doby je samurajům odebráno právo nosit meče. Tyto změny značně ovlivňují nejen vývoj džúdžucu, ale celého bujutsu. Džúdžucu mění svoji formu z bojového provedení na formu estetickou s důrazem na krásu provádění pohybu a filozofii. 22

Moderní džúdžucu (1905 - současnost) To, co dnes známe jako džúdžucu, vzniklo v průběhu minulého století převážně na americkém kontinentu a Evropě. V té době přichází nová forma bojových umění, kdy se z umění boje (bujutsu) stává cestou boje (budo), která je značně odlišná od původní bojové formy. Posun k filozofickému pojetí boje postihl i džúdžucu - ponechává si původní název, ale již se vyučuje v pozměněné mírovější" formě. Džúdžucu prochází obdobím úpadku a následného znovuvzkříšení. Dostává se mimo Japonsko, nejprve do Ameriky (USA, Havaj, Brazílie) a posléze i do Evropy. Zde se začíná psát novodobá historie džúdžucu. Vznikají nové školy a systémy a jsou dány základy různorodé podobě džúdžucu, jak je známe dnes. 3.2. Pravidla a formy džúdžucu Podle Z. Reguliho (2005, p.81) se v džúdžucu soutěží ve dvou hlavních disciplínách: duo system a fighting system. Obě mají odlišné cíle i pravidla. V roce 2002 byl vytvořen i třetí způsob soutěžení, selfdefense systém, zatím se ale ve větším měřítku neujal. Duo systém je původnějším, starším způsobem soutěžení. Jde o předvedení vybraných, předem nacvičených sebeobranných technik ve smluvené dvojici. Rozhodčí vybírá dvanáct různých útoků, proti kterým má být aplikována sebeobranná akce. Útoky jsou v kategoriích: úchopy a škrcení, objetí, údery a kopy, útok se zbraněmi (s nožem, s tyčí). Hodnotí se přesnost, rychlost a realita provedených technik. Dvojice soutěží ve třech kategoriích: muži, ženy a smíšená dvojice. Fighting systém jedná se o soutěž jednotlivce proti jednotlivci. Pravidla umožňují podle situace získat body třemi různými způsoby. Na začátku, když jsou zápasníci ve větší vzdálenosti, používají k zásahu a kontrole soupeře údery a kopy. Jestliže jeden ze zápasících uchopí oponenta, údery a kopy již nejsou 23

dovoleny a přechází se do druhé části boje. Cílem je shodit soupeře na zem, podobně jako v džúdó. Pak bojující vstupují do třetí části, kde se snaží znehybnit soupeře držením, škrcením, nebo páčením. Zápasí se na tatami s čtvercovým půdorysem (8x8 m) ve dvou kolech po dvou minutách s minutovou přestávkou. Selfdefense systém soutěžící provádí různé sebeobranné techniky postupně proti čtyřem útočníkům. Hodnotí se čtyři kriteria, a to koordinace (technika, přesnost, kontrola), kime (podmínky akce, koncentrace, dýchání, realita), rytmus (rychlost a plynulost), vnitřní postoj (bojový duch). M. Novák (2007, srt.14) popisuje formy džúdžucu následovně - estetickokombinační džúdžucu, sportovní džúdžucu, džúdžucu jako sebeobrana. a) Esteticko-kombinační džúdžucu Základ této kombinační a estetické formy byl položen v Japonsku v období po reformách Meiji. Následně byla tato forma přivezena i do USA a Evropy, tedy i do ČR. Většina škol džúdžucu ji má jako hlavní náplň výuky. Je určena k rozvoji pohybových dovedností a technické variability. Často bývá zaměňována za sebeobranu, což má vliv na špatné jméno džúdžucu, obzvláště mezi cvičenci bojových sportů (karate, box...) a následně i u odborné veřejnosti. Při cvičení této formy jde o souhru mezi útočníkem (uke) a obráncem (tori). Můžeme říci, že útočník pomáhá obránci provést techniku. Jen tak lze pro vnějšího pozorovatele zachovat atraktivní a přitažlivou podívanou. Techniky jsou prováděny velkými pohyby, nesmí chybět techniky hodů a případně množství kombinací a přechodů mezi jednotlivými technikami. Základním předpokladem je spolupráce mezi uke a tori. Vrcholnou formu tohoto přístupu můžeme vidět ve sportovní formě džúdžucu - Duo System. Tento přístup k provádění technik je nezbytný i u sebeobranné formy, ale pouze v první fázi nácviku. Potom se již stává kontraproduktivní. Tato forma je vhodná pro ty, kteří chtějí cvičit džúdžucu pro radost z pohybu. Sebeobrana či sportovní výkon zde není to hlavní. 24

b) Sportovní džúdžucu V touze po porovnávání výkonů vznikla i nová sportovní podoba džúdžucu, která se rozděluje do několika forem. Sportovní formy džúdžucu Duo System a Fighting Systém jsou součástí světových her, Self Defense System a Grappling však nikoliv. - Duo Systém Dva závodníci mají předem dané způsoby neozbrojeného i ozbrojeného útoku. Na jejich řešení se předem připravují. Tato do detailu secvičená řešení útoku (technické kombinace) jsou předváděna komisi rozhodčích, která hodnotí technickou náročnost (rychlost, přesnost) provedených technik, nasazení a celkový dojem (zdání reality). Soutěžící jsou rozděleni do kategorií: muži, ženy a smíšené dvojice. - Fighting Systém Dva závodníci se spolu utkají v souboji se striktními pravidly. Boj má tři samostatné fáze, které na sebe plynule navazují. Samotný boj začíná v postoji a je rozdělen na dvě části. První je boj v postoji na vzdálenost úderů a kopů do okamžiku, než dojde k uchopení soupeře (druhá fáze). Do té doby se může používat atemi waza (úderové techniky rukou i nohou) s omezením místa a intenzity útoku. V okamžiku, kdy jeden ze soupeřů uchopí druhého, je zakázáno použití jakékoliv formy atemi waza a používají se jen techniky hodů, škrcení a pák. Třetí fáze je fáze boje na zemi. 25

c) Self Defense Systém Předvádějí se sebeobranné techniky proti čtyřem útočníkům a to několikrát za sebou. Hodnotí se koordinace, koncentrace, realita, rychlost, plynulost, bojový duch. V České republice není tato forma sportovního džúdžucu provozována. 3.3. Historie džúdžucu v České republice Džúdžucu se v letech 1907 1910 dostalo na území Čech v době, kdy bylo alternativním názvem pro džúdó. Bylo pozitivně přijato nejen v těžkoatletických klubech, kde se pěstoval zápas, box, vzpíraní, ale i v tělovýchovných organizacích, jakou byl Sokol. Zvlášť se cenil přínos džúdžucu pro sebeobranu. To mělo dosah i na tělesno-brannou přípravu v policii a armádě. Postupně se objevovaly i překlady a původní práce o džúdžucu. Po druhé světové válce, kdy došlo k rozdílnému chápání džúdó a džúdžucu, se sebeobrana dále cvičila v oddílech džúdó i v samostatných oddílech a kroužcích. Po roce 1989 se rozšířily i možnosti organizovat se v různých národních a mezinárodních federacích. V České republice je několik oddílů organizovaných v rozdílných organizacích. Federace ju-jitsu Česká republika (FJJČR), napojená na Světovou federaci džúdžucu a kobudó (WJJKO), Český svaz džúdó, komise jiu-jitsu (ČSJ), bez kontaktu na mezinárodní organizaci džúdžucu, Český svaz fighting ju-jitsu (ČSFJJ), napojený na Mezinárodní federaci džúdžucu (JJIF). ČSFJJ je ale málo rozvinutou organizací, bez kvalitní členské základny (Reguli, Z. 2005, p.81). 26

M. Novák (2007, srt.10) rozděluje počátky džúdžucu na období: Rok 1910 až šedesátá léta minulého století Džúdžucu je chápáno jako sebeobrana. V porovnání s tehdy známými bojovými sporty (box, zápas, francouzský box) je bojem bez pravidel se širokou škálou technik. Obsahuje zápasnické chvaty i údery z boxu neznámé. Je vyučováno jako komplexní systém, kde je kladen důraz na principy jemnosti a poddajnosti. Je kladen důraz na úsporu energie, kdy rychlostí a technikou může být překonán i silnější soupeř. Metody úderů a kopů se vyučují na základě anatomie lidského těla. Džúdžucu jako systém je zaveden v policejních a vojenských sborech v USA, Anglii a Francii. Pro získání konkrétnější představy o počátcích džúdžucu u nás M. Novák uvádí malý přehled událostí v datech: - Džúdžucu se příležitostně cvičí od roku 1910 pod názvem jiu jitsu. - V roce 1910 je džúdžucu zařazeno v rámci vysokoškolského sportu Praha (VŠSP) mezi úpolové sporty (box, řeckořímský zápas a džúdžucu). Vzniká oddíl jiu jitsu. - Vojenská tělovýchovná škola zařazuje do svého programu výuku džúdžucu v roce 1922. - V roce 1925 VŠSP pořádá první samostatný kurz džúdžucu a tehdejší Ministerstvo národní obrany vydává Sebeobranu" ve Služebních předpisech branné moci. - V roce 1932 vyšly první příručky sebeobrany džúdžucu od českých autorů. - Od roku 1934 se začíná pod názvem jiu jitsu cvičit džúdó. - V dubnu 1935 japonští mistři Dr. Hata a prof. Sugiyama vedli 6 lekcí kurzu džúdžucu a džúdó ve Strakově akademii v Praze. - V dubnu 1936, přesně o rok později, byl založen Československý Svaz Jiujitsu jako nejvyšší organizace tohoto sportu pro území republiky. Předsedou byl zvolen Dr. F. Smotlacha. - V září 1936 navštívil Prahu v rámci propagačního turné profesor J. Kano, který měl přednášku na téma jujitsu a japonská tělesná výchova. 27

- V roce 1943 dochází k důležitým změnám v organizaci Českého svazu jiu jitsu. Tehdy došlo k přepracování závodního řádu - odstranění všech prvků džúdžucu, které nevyhovovaly sportovním pravidlům. Začíná cvičení sportovního juda pod názvem jiu jitsu. Přestože je z uvedeného přehledu patrné, že přichází nová forma sportovního džúdžucu v podobě džúdo, stále si ale džúdžucu udržuje svůj sebeobranný charakter. Šedesátá léta minulého století -1989 V popředí zájmu je stále džúdó a džúdžucu je jeho součástí. Tato symbióza má své kladné i záporné stránky. Bezesporu se právě díky džúdó a jeho učitelům udrželo džúdžucu v povědomí, ale bohužel technické a personální propojení se negativně projevilo na jeho dalším rozvoji. V této době bylo těžké sehnat kvalitní studijní materiály, a tak se v praktické výuce logicky čerpalo z technik džudó, a to převážně z aplikací závodních technik (osobních) a z technik kata (předepsaný soubor cvičení útoků a obran), které nesou prvky původního džúdžucu. Postupem času se již nejedná o džúdžucu v jeho pravé podobě v duchu feudálního pojetí, názvem džiu-džitsu je označována aplikace džúdó do sebeobrany. A. A. Lebeda nazývá tento systém sebeobrana džúdó". Do doby, než přišlo do tehdejšího Československa karate, byla sebeobrana spojována převážně s džúdem. Jistá samostatnost džúdžucu přichází až v druhé polovině osmdesátých let, kdy vznikají tři střediska účelové sebeobrany: Plzeň (Z. Honzík), Brno (J. Pokorný), Olomouc (L. Petráš, A. Konečný). V nich se cvičí česká varianta" sebeobranného džúdžucu pod názvem - jisai jitsu (reálná sebeobrana). V tomto období vyrůstá a tvoří džúdžucu druhá generace učitelů, jako je Vladimír Lorenz, František Kolman, na Moravě Ladislav Petráš, Jaromír Pokorný, Alois Konečný a další. Právě jejich žáci dnes udávají ráz současné podobě džúdžucu. 28

V tehdejší ČSSR neexistovalo jen džúdó a džúdžucu, je třeba říci, že zde bylo i karate a neopomenutelný přínos měla i česká škola sebeobrany cestou aplikovaného karate známá pod názvem BRANÁ. Právě autoři posledně jmenované školy, I. Špička a J. Novák, měli významný podíl na teorii sebeobrany. Období po roce 1989 Společenské změny po roce 1989 se projevily i na scéně bojových umění. Začali k nám přicházet různí učitelé bojových umění a zároveň se objevila možnost začít bez omezení navštěvovat zahraniční semináře. Po roce 1990 se rozvijí spolupráce se zahraničními organizacemi, vznikají dvě na sobě nezávislé organizace džúdžucu (mimo džúdó). První je budoucí Federace jiujitsu Česká republika (FJJČR), jejíž základy byly položeny krátce před rokem 1989. FJJČR je členem World Jujitsu and Kobudo Organization (WJJKO). Hlavním technickým představitelem byl shihan Ladislav Petráš, dnes držitel 7. dánu (v současné době je technickým garantem nově vzniklé organizace, která je také členem WJJKO). FJJČR působila převážně na Moravě. V Čechách zakládá ve stejném období Martin Matouš, dnes sensei a držitel 4. dánu, Allkampf Jitsu (Allkampf). Po dlouho dobu byly tyto dvě organizace nejvýznačnějšími školami džúdžucu v ČR. Džúdžucu je v této době z hlediska techniky koncepčně vyučováno na pohybových vzorcích juda (FJJČR, Svaz džudó) a karate - taekwondo (Allkampf). V širším pohledu je džúdžucu prezentováno a vyučováno jako kombinace juda (hody, skrčení, páky, boj na zemi), karate (úderové techniky) a aikido (páky). Mnoho učitelů se snaží navštěvovat různé semináře a v popsaném duchu obohacovat džúdžucu o nové techniky. Mimo uvedené organizace se objevilo mnoho tzv. garážových škol, jejich učitelé však zůstali uzavřeni ve vlastním systému výuky, přestože měli na svou dobu dobré základy. Další skupinu tvořily školy a styly, které z rozličných důvodů 29

nebyly ochotny přiznat, že vyučují aplikace nějakého bojového umění nebo sportu do sebeobrany a použily název Jitsu" k pojmenování stylu boje (sebeobrany). Vzniká tak nepřehledné množství organizací rozličných velikostí co do počtu studentů, kvality a úrovně výuky. Při pečlivém pohledu lze rozeznat, ke které skupině učitel v minulosti patřil, bez ohledu na to, jakou dnes nosí nášivku na kimonu. Období od roku 2000 Je těžké přesně určit datum, kdy dochází k diferenciaci a profilaci jednotlivých škol džúdžucu. Jisté ale je, že džúdžucu v posledních cca pěti letech nabírá na dynamice obzvláště ve sportovní formě, která si získává čím dál více příznivců. Začínají se objevovat i kvalitní školy sebeobranné formy. V několika málo školách začíná být džúdžucu vyučováno jako ucelený systém. Studenti bojových umění a cvičenci bojových sportů mají větší povědomí o bojových uměních a jsou schopni kvalifikovaněji posuzovat jednotlivé styly a školy. 30

4. Metodika 4.1. Cíl práce Cílem mé práce je popsat vývoj a současný stav v brazilském jiu jitsu v České republice. 4.2. Úkoly práce a) Rešerše a analýza literatury související s tématem závěrečné práce b) Analýza informačních zdrojů c) Volba výzkumného nástroje d) Vypracování výzkumného nástroje e) Vyhodnocení získaných informací f) Srovnávání dosavadních poznatků 4.3. Metodika práce Pro moji práci jsem si vybral popis procesů, vztahů, okolností, situací, systémů nebo lidí a to proto, že budu popisovat, jaký mají lidé vztah k brazilskému jiu jitsu, co je přimělo začít s tímto sportem, k jakým procesům v něm dříve docházelo a dochází nyní, z jakých vzniklo systémů a jaké systémy se cvičí dnes. Pro dosažení potřebných informací jsem vytvořil nestandardizované dotazníky, pomocí kterých jsem zjišťoval: a) Zájem jednotlivých členů, kteří brazilské jiu jitsu pravidelně cvičí. b) Informace o vzniku a současnosti jednotlivých klubů, kde se BJJ cvičí. c) Informace o historii a současnosti BJJ v České republice. 31

Za druhý nástroj jsem zvolil nestandardizovaný dotazník, který jsem vytvořil a následně rozesílal e-mailem, ale i dával osobně lidem, kteří s BJJ mají nějaké zkušenosti. Získaná data jsem následně analyzoval, prostřednictvím základních analytických metod. 4.4. Formy dotazníků Dotazníky jsem rozesílal e-mailem, ale i předával osobně k vyplnění. 1) Tento dotazník slouží pro získání informací od jednotlivých lidí, kteří brazilské jiu jitsu aktivně cvičí. Použil jsem v něm následující otázky: - Jméno - Věk - V jakém klubu působíš? - Jak ses dostal k BJJ? - Jak dlouho děláš BJJ? - Zápasy, úspěchy z turnajů, mistrovství, atd - Barva pásku - GI nebo NoGI? - Oblíbená technika? 2) Pomocí druhého dotazníku jsem zjišťoval informace o klubech, ve kterých se brazilské jiu jitsu cvičí. - Kdy a kde klub vznikl? - Kdo se zasloužil o jeho založení? - Kolik má nyní členů (děti, muži, ženy)? - Kolik má trenérů a jaké mají technické stupně? 32

- Jaké a kolik máte technických stupňů? (např. 2x bílý, 3x modrý, 5x černý pásek.) - Preferují členové více GI nebo NoGI? - Úspěchy z turnajů? 3) Třetí dotazník slouží ke zjištění historie, ale i současného stavu brazilského jiu jitsu v české republice. Historie - Kdy a jak se k nám BJJ dostalo? - kdo se o to zasloužil? - kde se začalo BJJ cvičit (město, klub)? - kdo dostal jako první černý pásek? Současnost - Jaký je zájem o BJJ u nás? Přece jenom není tolik v povědomí lidí jako je třeba džúdó nebo box či thaibox. Například jestli nevíte, kde se všude BJJ cvičí nebo kolik lidí je registrovaných? - Vzhledem k tomu, že Češi nejsou vzrůstem zrovna největší, by mě zajímalo v jakých váhových kategoriích jsou na mezinárodní úrovni nejúspěšnější? - Preferují Češi více turnaje s GI nebo NoGI? - Jaké jsou úspěchy českého BJJ na mezinárodních soutěžích? - Váš názor na BJJ a olympijské hry. Jaký by to mělo přínos pro české BJJ, kdyby mezinárodní olympijský výbor konečně zařadil tento úpolový sport 33

do olympijských her? Myslíte, že bude na OH 2016 v Brazílii BJJ zařazeno? Kdyby ano, bude mít Česká Republika nějaké zastoupení? 34

5. Brazilské jiu jitsu 5.1. Historie Během 1. světové války mnozí Japonci emigrovali na západ. Velká část z nich přišla do Brazílie. Belém do Pará ve státě Pará v severní Brazílii bylo městem, které si za svůj domov zvolil hrabě Maeda Koma, toho času mistr Japonska v džúdó. Belém do Pará bylo také místem, kde sídlil Gastao Gracie a jeho synové Carlos, George, Oswaldo, Gastao a Hélio. Otec Gracie, jako vlivný muž, se brzy seznámil s hrabětem, pomohl mu v novém místě a získal jeho přátelství. Z pocitu oddanosti ke svému příteli se hrabě rozhodl v utajení vyučovat nejdokonalejší formě boje Gastaova nejstaršího syna Carlose. Džúdžucu brzy vzbudilo zájem velmi talentovaného Carlose, který v krátké době dokonale zvládl všechny techniky. Brzy začal učit své bratry. Toto byl začátek rodu, který počal dominovat prvé říši brazilských bojových umění a brzy nato celému světu. Hélio Gracie má svou vlastní historii. Tento největší génius našeho sportu vytvořil nové techniky tak účinné, že se jednoduše staly známé jako dokonalé. Avšak na počátku měl Hélio zdravotní omezení, která mu zabraňovala v účasti ve sportech. Nemohl podstupovat náročné fyzické aktivity a omdléval, kdykoli se o ně pokusil. Přesto sledoval lekce každého z bratrů a velmi si přál dělat totéž co oni. Jednou se jeho starší bratr opozdil a od té chvíle se Hélio stal učitelem, protože celý program dokonale znal z pouhého pozorování. Tak se zrodil nejdokonalejší bojovník (Gurgel, F. 2009b, p.23). V roce 1914 byla Maedovi dána možnost odcestovat do Brazílie, jako součást velké japonské imigrační kolonie. V Brazílii, v severním státě Para, se ho ujal Gastao Gracie, vlivný podnikatel, který pomáhal Maedovi se usadit. Aby Maeda prokázal svou vděčnost, nabídl, že bude učit tradiční japonské Jiu-Jitsu, nejstaršího Gastaova syna, Carlose Gracie. Carlos se učil několik let a nakonec předal své znalosti i svým bratrům. 35

Helio Gracie, nejmladší syn z Gastaových a Cesalininých osmi dětí (tři byly dívky), byl vždy velmi fyzicky slabé dítě. Stačilo mu vyběhnout po schodech a hned měl mdloby a nikdo nemohl přijít na to proč. Ve čtrnácti letech, se přistěhoval za svými staršími bratry, kteří žili a učili džúdžucu ve čtvrti Rio de Janeiro Botafogo. Dodržováním doporučení od lékaře, Helio strávil příštích několik let pouze sledováním jeho bratrů, jak učí. Jednoho dne, když Heliovi bylo 16 let, mu jeden student řekl, že Carlos nepřišel. Helio, který se naučil nazpaměť všechny techniky od sledování jeho bratrů, jak učí, nabídl, že trénink vezme. Když hodina skončila, Carlos přišel a omluvil se za své zpoždění. Jeden student odpověděl: "Žádný problém. Moc jsem si užil trénink s Heliem, a pokud vám to nevadí, rád bych se i nadále učil od něj." Carlos souhlasil a Helio se stal instruktorem. Helio si brzy uvědomil, že vzhledem k jeho křehké postavě, většina technik, které se naučil ze sledování Carlose, budou pro něj zvláště obtížné. Protože prahl po tom, aby tyto techniky mohl dělat, začal je měnit pro svoje slabé tělo. Důrazem na využití pákového efektu a načasování nad silou a rychlostí, Helio upravil prakticky všechny techniky a metodou pokusu a omylu, vytvořil Gracie / Brazilian Jiu-Jitsu. Za účelem prokázání účinnosti svého nového systému, Helio otevřeně vyzýval všechny uznávané bojovníky v Brazílii. Bojoval 18 krát a to včetně zápasů proti řecko-římskému, někdejšímu světovému šampiónovi v těžké váze, Wladkovi Zbyszko a v té době s druhým nejlepším džúdistou na světě Kato, kterého Helio uškrtil do bezvědomí za šest minut. Vítězství proti Katovi mu zpřístupnilo vstoupit do ringu s mistrem světa, Masahiko Kimura, nejlepším džúdžucu bojovníkem, kterého Japonsko kdy mělo, a který vážil o téměř 80 liber více než Hélio. Kimura zápas vyhrál, ale byl tak ohromen Heliovými technikami, že požádal Helia, aby šel vyučovat do Japonska a tvrdil, že techniky, které ukázal při jejich boji, v Japonsku neexistují. To bylo uznání mistra světa věnované Héliovi na tyto zdokonalené techniky (the origin of jiu jitsu 2013). Hélio zanechal bojů ve 45. letech a uvolnil cestu pro další rodinný fenomén, Carlsona Gracie, který se víc než kdokoli další angažoval v Ultimate Fighting, aniž by kdy poznal porážku. Trénoval vynikající žáky a napsal mnoho 36

důležitých stránek o historii džúdžucu. Ale zatím co Carlson dosáhl úspěchu v ringu osamoceně, Hélio již připravoval svého nástupce. Rolls Gracie získal černý pás v 16. letech a od té doby nikdo nezaznamenal, že by byl jeho střeh prolomen. Rolls byl dokonalý bojovník, perfektní v postoji, a také trénoval zápas. Byl skutečně zvíře, když byl oděn v kimonu: rychlý, ohebný, smrtící největší bojovník závěrů utkání z celé jeho rodiny. Bezpochyby byl třetí největší postavou džúdžucu (Gurgel, F. 2009b, p.24). M. Walder (2008, p.10) ve své publikaci popisuje historii následovně - Carlos Gracie, Gastaúv syn se naučil základy džúdžucu a džúda od Maedy a po té co se ukázal jeho přírodní talent, se rychle stal jedním z jeho nejlepších studentů. V průběhu přístích několika let, Carlos také učil své bratry Oswalda, Jorge, Gastaa a Hélia. Hélio byl křehký, churavý chlapec a kvůli jeho dispozici, džúdžucu se mohl učit pouze sledováním v ústraní. Během několika dalších let si Hélio zapamatoval všechny lekce, které bratři učili ostatní studenty. Jednoho dne, když Carlos přišel pozdě na soukromou hodinu, zaskočil za něj Hélio. Po hodině si student tak pochvaloval jeho styl učení, že požádal pokračování v soukromých hodinách pod Héliem. Kvůli výšce, chorobám a slabé fyzické postavě bylo pro Hélia velmi obtížné aplikovat mnoho technik z tradičního japonského džúdžucu. V důsledku toho vymyslel způsoby, jak přizpůsobit a změnit aplikování technik, aby bylo možné je použít s minimálním vynaložením úsilí a získání maximálních výsledků. Hélio chtěl, aby techniky fungovaly na každém, bez ohledu na velikosti, rychlosti nebo síle. Odstranil techniky, které nemohly být přizpůsobeny nebo změněny a nahradil je alternativními nebo více účinnými pohyby a tak se vyvinulo brazilské jiu jitsu. G. Wells (2012, p.8) uvádí, že k porozumnění historie brazilského jiu jitsu musíme znát jedno jméno: Gracie. Rodina Gracie vytvarovala svůj vlastní styl bojového umění z džúda a džúdžucu. První zkušenost Graciů s bojovými uměními 37

byla v roce 1914. Bylo to, když japonský expert na džúdó a džúdžucu Esai Maeda přišel do Brazílie učit bojová umění. Slovo džúdó v japonštině znamená jemná cesta. Džúdó přišlo ze stylu boje japonských samurajů nazývané džúdžucu. Bylo užíváno na boj z blízka a pro sebeobranu beze zbraně. Džúdžucu v japonštině znamená jemné umění. H. Gracie (2006, p.8) ve své knize popisuje zrození brazilského jiu jitsu takto - V roce 1801 za hledáním dobrodružství a štěstí vyplul George Gracie ze Skotska do Brazílie. Neměl ani tušení, že by jeho potomci vytvořili největší rodinu sportovců všech dob. O století později se japonský džúdžucu instruktor přestěhoval do Brazílie a seznámil Carlose Gracie se zásadami tohoto starobylého systému. Carlos předal znalosti svým bratrům. Do poloviny roku 1930 se Graciovi učili džúdžucu a vyzývaly k různým k zápasům, aby získali důvěryhodnost v jejich profesi. Helio, nejmladší z pěti bratrů, měl potíže s používáním japonské techniky, protože vyžaduje určité fyzické atributy a vzhledem k jeho křehké postavě, nemohl tyto techniky provést. Kvůli tomu přeměnil tradiční systém. Jeho vytrvalé nadšení pro zjemnění starověkého umění džúdžucu a jeho ochota dokázat svou teorii tím, že bojoval proti všem příchozím bojovníkům z něj udělalo první sportovní legendu v historii Brazílie. Jeho zlepšení tradičních japonských technik mělo takový dopad, že bylo-li spojeno s jeho jedinečnými metodikami výuky, umění tak dostalo na novém významu a novém názvu - Gracie Jiu-Jitsu Na oficiálním webu gracie academy Praha je vznik brazilského jiu jitsu spojeného s rodinou Gracie popsáno i následovně. Brazilské jiu jitsu je bojové umění, u jehož vzniku stáli členové rodiny Gracie. Na začátku 20. století se přistěhoval do Brazílie japonský učitel džúdó, džúdžucu a uznávaný zápasník Esai Maeda. Spřátelil se zde s Gastao Graciem, vlivným politikem a nabídl mu, že bude učit džúdžucu jeho nejstaršího syna Carlose. Carlos později učil své čtyři mladší bratry a v roce 1925 si otevřeli první akademii džúdžucu v Brazílii. 38