Úvod a stručná charakteristika útvarů

Chebská pánev Úvod a stručná charakteristika útvarů Chebská pánev (ChP) je vrásově zlomová pánev o rozsahu asi 270 km 2 protažená jjv.- ssz. směrem (obr. 38). Vyplňuje území mezi městy a obcemi Cheb, Františkovy Lázně, Velký Luh, Plesná, Vackov, Nový Kostel, Kynšperk nad Ohří, Milíkov, Doubrava, Obr. 38. Geologická mapa chebské pánve. P. Rojík, originál s použitím základních geologických map ÚÚG, resp. ČGÚ a ČGS, a map J. Václa (1977) a V. Škvora a V. Sattrana (1974). 1 3 souvrství: 1 vildštejnské, 2 cyprisové, 3 hlavní slojové, 4 bazické vulkanity, 5 granitoidy, 6 metamorfované krystalinikum, 7 zlomy zjištěné a předokládané, 8 linie geologického řezu.

Podkrušnohorské pánve 207 Obr. 39. Geologický řez chebskou pánví. P. Rojík, originál. 1 kvartér, 2 6 terciér: 2 3 souvrství: 2 vildštejnské, 3 cyprisové, 4 hlavní sloj, 5 6 souvrství: 5 hlavní slojové, 6 spodní jílovito-písčité, 7 granity, 8 krystalické břidlice, 9 zjištěné a předpokládané zlomy. Nový Hrozňatov, Slapany a Cheb. Na východě je ohraničena morfologicky patrným svahem mariánskolázeňského zlomu. V jeho j. pokračování vystoupil krystalinický hřbet Chlum sv. Maří, který dnes odděluje tuto pánev od pánve sokolovské. Z ostatních stran je omezení ChP většinou morfologicky nezřetelné, erozní. Největší mocnosti (až 300 m) dosahuje její výplň na V při mariánskolázeňském zlomu (obr. 39 a 40). Mocnost siliciklastik se k Z ztenčuje. Směrem k JZ se na území SRN vyskytuje řada terciérních reliktů, které svědčí o původně větším rozsahu pánve a jejím protažení ve směru ZJZ-VSV. Vyplňování ChP lze rozdělit do dvou hlavních období. První fáze sedimentace probíhala od eocénu, zejména však v oligocénu a spodním miocénu během několika pulsů tektonicko-vulkanické aktivity převážně v kruhových depresích a tektonicky založených příkopech směru Z-V. Druhá fáze sedimentace, oddělená od předešlé diskordancí, probíhala od středního pliocénu do pleistocénu, místy pokračuje až do recentu. Je řízena příčnými zlomy směru SSZ-JJV. V pleistocénu se ukládaly jílovité proluviální štěrky a písky o mocnosti více než 10 m, terasové štěrky Ohře mocné 2 10 m a svahové a sprašové hlíny mocné až 5 m. Místy se vyskytují pleistocenní tufy, strusky, nefelinit a holocenní slatiny a diatomity 17). Vulkanosedimentární výplň ChP leží na hluboce zvětralých svorech s vložkami metakvarcitů, metabazitů a krystalických vápenců saskodurynské zóny, které jsou prostoupeny variskými granity smrčinského a žandovského plutonu. Přehled dosavadních výzkumů Nejstarším zkoumaným geologickým objektem ChP je Komorní hůrka. Její vulkanický původ poprvé určili I. von Born a J. Ferber a prokázal jej K. hrabě Šternberg štolou. Systematický výzkum této pánve zahájili v 19. století A. E. Reuss, J. Jokély a G. Laube a svými pracemi na ně navázali v 1. polovině století následujícího A. Frieser a W. Petrascheck. 17) Za laskavé poskytnutí některých podkladů děkujeme ing. R. Černému a za sestavení obr. 3 pí. J. Irovské.

208 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky Obr. 40. Mapa mocnosti terciérních sedimentů chebské pánve. J. Irovská (2000). 1 lokalizace vrtů. Po 2. světové válce se pozornost geologů v této pánvi zaměřila především na výzkum a průzkum jílů a minerálních vod. Průzkum ložisek jílů prováděly od roku 1953 Nerudný průzkum Brno-pracoviště Praha, Geologický průzkum Praha a také Geoindustria Praha. Výsledky geoelektrických měření a komplexního geologického a hydrogeologického výzkumu bývalého Ústředního ústavu geologického (ÚÚG) z let 1955 1961 shrnuli ve výpočtu zásob uhlí Šantrůček et al. (1962) a Kolářová (1965). Na základě nových vrtů sestavili Václ et al. (1974, 1977) nový výpočet zásob uhlí. Strukturně geologický model pánve prezentoval týž autor (Václ 1979). Rizika případné povrchové těžby uhlí v ChP s ohledem na výstupní cesty plynů a minerálních vod zejména ve Františkových Lázních byla řešena hydrogeologickým výzkumem (Pazdera et al. 1978). Zevrubné teoretické práce o skalenských jílech publikovali Konta (1980), Bareš (1980) a Vtělenský et al. (1990). Otvírka uhelného lomu byla opětovně zvažována v prostoru Nový Kostel-Čižebná (Pazdera Voborníková 1985). Chebské pánvi a jejímu okolí byla věnována mimořádná pozornost řady dalších hydrogeologů. Jejich práce byly od poloviny 19. století zaměřeny na nápadný přírodní fenomén uhličité vody, zejména ve Františkových Lázních a v Soosu. Řada autorů se však zabývala také obecnými otázkami geneze minerálních vod karlovarského typu, např. A. Dietl, J. Dvořák, J. Hanzlík, F. Hercog, O. Hynie, S. Klír, J. Krásný, V. Macháček, V. Myslil, T. Pačes, V. Šmejkal, J. Tesař, A. Vylita, T. Vylita a F. Weinlich.

Podkrušnohorské pánve 209 V chebské pánvi byly zjištěny čtyři uranové anomálie vázané na sedimenty při kontaktu s granity smrčinského a žandovského plutonu. Rozsáhlé vrtné práce zejména v okolí Plesné, Velkého Luhu a Vonšova prováděl Geologický průzkum uranového průmyslu v letech 1957 1959 a 1966 1967 (Lepka 1960; Obr 1977, 1978). Chebská pánev leží v centru západočeské seizmoaktivní oblasti. V roce 1908 byl v Chebu instalován první seizmograf na českém území. Geofyzikální ústav a Ústav struktury a mechaniky hornin Akademie věd ČR provozují od roku 1986 seizmickou síť WEBNET a Ústav fyziky Země Masarykovy univerzity v Brně seizmickou síť KRASNET. Geofyzikální ústav dále provádí gravimetrická a magnetická měření, velmi přesnou nivelaci terénu, polohové měření bodů družicovým systémem GPS a sledování podzemních vod. Základní a dílčí litostratigrafické jednotky Starosedelské souvrství Ke starosedelskému souvrství (tabulka 6) jsou řazeny málo prozkoumané výskyty sedimentů s eocenní flórou. Patří k nim černošedé písčité a slídnaté jíly s uhelnou příměsí a jemnozrnné jílovité písky o celkové mocnosti 10 20 m. Byly zjištěny v hluboko zakleslých úzkých depresích v sz. části pánve u Velkého Luhu (vrt 4 359), mezi obcemi Velký Luh a Nový Kostel (vrt HV-17). V podloží sedimentů byly zachyceny sklovité tufity, které připouštějí možnost maarového původu depresí (Svoboda 1969, Bůžek et al. 1982, Konzalová 1987, Knobloch et al. 1996). PALEOGEOGRAFIE Sedimenty s eocenní flórou vyplňují izolované deprese tektonicko-vulkanického původu. Leží přibližně v z. pokračování pískovců a křemenců starosedelského souvrství v sokolovské pánvi (SP), jejichž relikty dosahují až k mariánskolázeňskému zlomu. Nepatrný rozsah těchto klastik však nedovoluje podrobnější úvahy o jejich vzniku a původním rozsahu. Lze se domnívat, že se pravděpodobně ukládaly v okolí horního toku řeky, která tekla v. směrem do centrální části sokolovské pánve. PALEONTOLOGIE Makroflóra starosedelského souvrství obsahuje markéry vymřelých dřevin příbuzných ambroni (Steinhauera subglobosa), myrtovitým (Rhodomyrtophyllum reticulosum), čajovníkovitým (Gordonia saxonica) a vavřínovitým (Laurophyllum syncarpifolium), vedle dominantních vždyzelených bukovitých (Eotrigonobalanus) a skořicovníku (Daphnogene), které potvrzují svrchnoeocenní stáří této jednotky (CD-tabulka 6, CD-příloha 1). Podle Konzalové (1972, 1978) dokazují eocenní stáří této jednotky tyto pro tento stupeň typické elementy: Tricolporopollenites cognitus, T. abbreviatus, Periporopollenites steinhaueraoides a Bombacidites eocaenicus (CD-tabulka 8). Spodní jílovito-písčité souvrství Spodní jílovito-písčité souvrství má stáří oligocén (chatt) až spodní miocén (spodní aquitan) a je značně nesouvisle rozšířeno. Leží na zvětralých granitech a svorech.

210 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky Vyplňuje kónické deprese, tektonické příkopy a vyskytuje se i na úpatích fosilních hřbetů. Dosahuje mocnosti od několika málo metrů do 40 50 m, místy až 75 m. Spodní jílovito-písčité souvrství je složeno z blokových štěrků, štěrkovitých písků, jílovitých písků a písčitých jílů, které převládají nad slepenci, pískovci a vrstvičkami uhelnatých jílů až uhlí. Hrubozrnná klastika jsou periodicky prokládána pestrobarevnými jílovitými splachy. Některé polohy klastik jsou druhotně proželezněné, pyritizované a prokřemeněné, zejména v podloží bazaltoidů v okolí Františkových Lázní. Na železitý tmel bazálních slepenců a pískovců u Velkého Luhu je vázáno uranové zrudnění. Tato jednotka je poměrně málo prozkoumaná. Kromě lokality Schirnding na bavorském území netvoří výchozy, je známo jen z vrtů a navíc je chudé fosiliemi. Pravděpodobně se jedná o souhrnné označení pro heterogenní soubory vrstev různého původu a stáří. Svědčí pro to nejednotná mikrofloristická společenstva oligocenního i miocenního stáří (Pacltová Žert 1958, Bůžek et al. 1982) a výskyt ferikrust a silkrust, které signalizují možnou přítomnost hiátů. Václ (1964) upozornil na hiát, který odděluje spodní jílovito-písčité souvrství od nadložního slojového souvrství. Nasvědčuje mu také výskyt kaolinizovaných blokových štěrků v lokalitě Schirnding. V tomto miocenním hiátu lze očekávat, podobně jako v sokolovské pánvi, významnou skrytou diskordanci. Tento hiát však většinou nebyl ve vrtech rozpoznán. Jelikož spodní jílovito-písčité souvrství má podobnou litologii jako přilehlá část hlavního slojového souvrství, nelze vyloučit ani záměnu obou těchto jednotek. Spodní jílovito-písčité souvrství obsahuje několik uhelných a vulkanických obzorů. Tzv. spodní sloj (Václ 1979), místy vyvinutá v nadloží jílovitých splachů a v podloží bazaltoidů, se po stránce litostratigrafické a palynologické podobá svrchní lávce sloje Josef a mezilehlé sloji sokolovské pánve (Konzalová in Václ 1978). Celé spodní jílovito-písčité souvrství jeví po stránce tektonosedimentární, faciální a petrografické příbuzenské rysy s novosedelským souvrstvím v SP. PALEOGEOGRAFIE Kruhové deprese oligocenního reliéfu, zpočátku izolované, se postupně propojovaly do tektonicky omezených příkopů směru Z-V. Byly vyplňovány slabě vytříděnými a strukturně nezralými sedimenty proluviálního původu. Příkopy byly odvodňovány krátkými toky stejného směru. PALEONTOLOGIE Oligocenní rostlinné makrofosilie se objevily ve spodnějších úrovních této jednotky ve vrtu BJ-1 ve Františkových Lázních vymřelý bukovitý strom Eotrigonobalanus furcinervis ssp. haselbachensis). Výše směrem k bázi spodní sloje vystupuje flóra oligomiocenního rázu s borovicí vejmutovkou Pinus subg. Strobus, pamodřínem Pseudolarix a s teplomilnými prvky listnatých dřevin Symplocos, Engelhardia, Cyclocarya, Meliosma a palmou Calamus apod. Tuto úroveň doplňuje flóra maarové výplně od Plesné (vrt V-146) s jehličnany Cunninghamia, Torreya, Taxus a Pseudolarix, masovým výskytem vavřínovité dřeviny Laurophylum acutimontanum a dalšími teplomilnými prvky. Těsně pod slojí (vrty 4393, 4395, BJ-1) jsou soubory spodnomiocenního rázu s tisovcem Taxodium dubium, borovicí Pinus rigios, postopčákem Comptonia, ambroní Liquidambar, vřesnou Myrica, vavřínem Laurophyllum pseudoprinceps, platanem Platanus neptuni aj., podobné flóře holešických a spodní části libkovických vrstev SHP.

Podkrušnohorské pánve 211 Pro tuto jednotku je typická vysoká frekvence sporomorf stále zelených elementů např. četné druhy rodu Symplocos, Ilex (Ilexpollenites sp., I. iliacus), Engelhardtia (Engelhardtia sp., Engelhardtioidites microcoryphaeus). Z druhů rodu Betula (např. Betula sp., Trivestibulopollenites betuloides) a Pterocarya (Pterocarya sp., Polyatriopollenites stellatus) jsou přítomny starší typy, než které byly nalezeny v uhelné sloji. Hlavní slojové souvrství Hlavní slojové souvrství, stáří aquitan až burdigal, vyplňuje asi dvě třetiny plochy ChP. Podle magnetostratigrafických měření Buchy et al. (1990) se tyto sedimenty ukládaly před 23,2 21,3 Ma. Leží diskordantně na podložní jednotce, zčásti přesahují i přes zvětralé svory a granity. Morfologicky a tektonicky založené bezeslojné hřbety rozdělují pánev do tří produktivních, poněkud odlišně se vyvíjejících částí pánve depresí: pochlovické (označované také jako oldřišsko-pochlovické) na V, odravské na J a františkolázeňské na SZ. Z posledně uvedené deprese vybíhá do Německa zjz. směrem úzký, tektonicky omezený příkop, tzv. františko-lázeňský koridor (obr. 38). Uloženiny této jednotky dosahují při mariánskolázeňském zlomu, resp. zlomovém pásmu v pochlovické části pánve mocnosti až 50 m, z toho až 32 m tvoří hlavní sloj. Ta je rozdělena jílovými proplástky do tří lávek, z nichž spodní vyplňuje pouze střed deprese, zatímco vyšší lávky postupně překrývají stále rozsáhlejší území, až zčásti přestupují i přes zvětralé krystalinikum. Úseky s větší primární mocností sloje mají přibližně kruhový obrys a mají tendenci se řadit do pruhů směru SZ-JV, uspořádaných rovnoběžně s mariánskolázeňským zlomem. V podloží i nadloží sloje převládají v celé pánvi červenohnědě zbarvené kaolinické jíly často s organickou příměsí. Směrem k pánevním okrajům v nich přibývají vložky jemných klastik (písky až pískovce s organickou příměsí), takže sloj se rozmršťuje do dvou samostatných poloh (slojí) zejména na z. okraji odravské a františkolázeňské části pánve a na V pochlovické části pánve. Odštěpená tzv. spodní sloj je oddělena od hlavní sloje až 20 m mocným komplexem jílů a písků. Na jihovýchodě pochlovické části pánve přesahuje mariánskolázeňské zlomové pásmo tektonicky omezený relikt trojúhelníkovitého obrysu, ve kterém se zachovalo u Dolních Pochlovic a Kynšperku nad Ohří hlavní slojové souvrství v produktivním vývoji. V něm je mělce pod povrchem uložena hlavní sloj, která byla v letech 1870 1946 předmětem intenzivní hlubinné i povrchové těžby. PALEOGEOGRAFIE Hlavním sedimentačním prostředím nesouvisle rozšířených slojí byly akumulační plošiny protažené v.-z. směrem ve františkolázeňské a odravské části pánve a sz.-jv. směrem v části pánve pochlovické. Zpočátku byly pokryty mělkými jezery, která postupně zarůstala a transformovala se do mohutných mokřadel s cyklicky kolísající hladinou vody. Materiál splavovaný do ChP řekami ze všech směrů vytvářel propojené nízké výnosové vějíře fluviálních písků a jílů, které zatlačovaly uhlotvorbu směrem do centra pánve. Nejvýznamnější tok pramenil v oblasti Smrčin, protékal s. částí ChP u Lesné a Nového Kostela, kde způsobil rozštěpení hlavní sloje, a pokračoval antecedentním údolím směrem k VJV do z. části sokolovské pánve u Habartova, kde vytvořil široký výnosový vějíř (tzv. habartovské vrstvy) s těžkými minerály smrčinské provenience. Hlavní slojové souvrství je značně podobné vývoji sokolovského souvrství v SP. Hlavní sloj ChP (příloha XII-1) je pokládána za ekvivalent sloje Antonín a tzv. spodní sloj za

212 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky ekvivalent sloje Anežka v SP (Václ 1964). Týž autor předpokládá, že během ukládání hlavního slojového souvrství mohly být pánve ChP a SP propojeny. PALEONTOLOGIE Spodní sloj neposkytla rostlinné makrofosilie. Z okolí hlavní sloje pochází mastixiové společenstvo od Františkových Lázní a Chebu. Pylové spektrum hlavní uhelné sloje obsahuje zejména rody a druhy Myrica (hlavně Myrica sp.), Rhus (Rhus sp., Ilexpollenites sp.), Fagus, Quercus a Castanea (Castanea sp.),?castanopsis (Tricolporopollenites cingulum subsp. oviformis), poměrně hojně jsou zastoupeny dále rody Pinus (např. Pinus sp., Pityosporites insignis) a dále rody a druhy skupiny Taxodiaceae-Cupressaceae. Cyprisové souvrství Cyprisové souvrství, stáří svrchní aquitan až burdigal, nasedá ostře, ale bez zřetelného přerušení sedimentace na hlavní slojové souvrství, částečně dokonce přesahuje hranice jeho rozšíření. Podle paleomagnetických měření Buchy et al. (1990) se jeho depozita ukládala před 21,3 17 Ma. Spolu s hlavním slojovým souvrstvím tvoří jeden tektonosedimentární celek oddělený skrytou diskordancí v podloží a úhlovou v nadloží. Tato jednotka je při mariánskolázeňském zlomu až 170 m mocná, i když tam nebylo pozorováno zhrubnutí depozit. Při bázi cyprisového souvrství se místy vyskytují slínovce s vrstvičkami sádrovce. Ve spodní části souvrství byly na několika místech zjištěny řasové onkolity (stromatolity s. l.) a hrachovce (příloha XII-2). Tyto sedimenty se pravděpodobně uložily okolo minerálního pramene na břehu miocenního jezera. Při stropu jednotky je na JV pánve známa poloha diatomitových jílů a jílovců mocná až 10 m. Cyprisové souvrství je v ChP vyvinuto ve třech faciích, které jsou spojeny pozvolnými přechody. Převládající jílovitý vývoj na bázi souvrství je při okrajích sedimentačního prostoru zastoupen vývojem pestrým a uhelnatým. Tzv. uhelná facie, vyskytující se převážně ve františkolázeňské a odravské části pánve, obsahuje až 20 m mocný sled tmavých až uhelnatých vrstevnatých jílů prokládaných slídnatými a jemně písčitými vrstvičkami jílů. Tzv. pestrá facie na J pánve dosahuje mocnosti až 40 m. Střídají se v ní pestrobarevné vrstvy slídnatých písků a jílovců, místy jsou zastoupeny slíny a oolitické vápence. Tzv. jílovitá facie převládá zejména v pochlovické části pánve. Zelenošedé jílovce, většinou tence vrstevnaté, jsou prokládány vrstvami jílů a hnědošedých bitumenních jílovců a polohami pelokarbonátů. V jílovitých sedimentech převládá illit s příměsí montmorillonitu a místy i kaolinitu. Obsahují rozptýlený siderit, organickou příměs a konkrece pyritu. Charakteristické jsou polohy pelokarbonátů kalcitového, dolomitového a ankeritového složení. PALEOGEOGRAFIE Sedimenty cyprisového souvrství, zejména jílovité facie, se ukládaly v jezerním prostředí, ve kterém u dna převládaly anoxické podmínky. Jezero v té době pokrývalo valnou část území ChP a SP. S přibývající zralostí jezera se zvyšovala slanost jeho vody. Salinita je sulfátového a chloridového typu a mohla být vyvolána aridizací klimatu nebo výrony minerálních vod. Izotopické složení síry v sulfátech je podobné jako v západočeských minerálních vodách (δ 34 S = +5,0 až +6 ).

Podkrušnohorské pánve 213 PALEONTOLOGIE Z bezprostředního nadloží hlavní sloje pocházejí četné nálezy fauny z lokality Dolnice při okraji Chebu. Z vůdčích rodů savců zde byli nalezeni hlodavci (křečkovití) rodů Ligerimys, Neocometes, Melissiodon, Eumyarion, Democricetodon, Megacricetodon, Myoglis a Bransatoglis a zástupci zajícovitých rodu Prolagus a Piezodus. Dále byli na této lokalitě zjištěni vačnatci rodu Amphiperatherium, zástupci chobotnatců, hmyzožravců, lichokopytníků (nosorožcovití a koňovití), šelem a sudokopytníků (vepřovití a jelenovití). Významný je především nález mastodonta druhu Gomphoterium angustidens. O něco mladší, ale z téže jednotky pocházejí fosilie nalezené ve Františkových Lázních. Indexovými fosiliemi jsou opět četní myšovití a křečkovití hlodavci rodů Eomyops, Keramidomys, Anomalomys, Eumyarion, Cricetodon, Democricetodon a Lartetomys. Dále zde byli nalezeni četní vačnatci, hmyzožravci, šelmy, lichokopytníci, sudokopytníci, chobotnatci, ryby, ještěrky, slepýšovití ještěři, hadi a ptáci. Obrhelová a Obrhel (1987) popisují z této jednotky četné nálezy ryb zejména druhy Leuciscus sokoloviensis, Prolebias chebianus, P. egeranus a rod Gobius. Makroflóru cyprisových jílovců charakterizuje mastixiová flóra (rody a druhy Mastixia, Daphnogene, Ocotea hradekensis, Laurus abchasica, Laurophyllum sp. div., Gordonia), s přežívajícím Platanus neptuni a nově nastupujícím opadavým dubem Quercus kubinyii. Cyprisové jílovce obsahují hojně zástupce pylových společenstev např. skupin Pinaceae (četné rody a druhy Cedrus, Keteleeria, Abies, Tsuga, Pinus), které převažují nad zástupci skupiny Taxodiaceae-Cupressaceae Cunnighamia. Dále jsou zastoupeny rody skupiny Ulmaceae (Celtuis, Ulmus), dále druh Caryapollenites simplex a rod Castanea. Vildštejnské souvrství Pliocenní vildštejnské souvrství se ukládalo po dlouhém, asi 12 mil. let trvajícím hiátu. Odráží samostatnou fázi ve vývoji ChP. Leží diskordantně na částečně erodovaném povrchu sedimentů jak cyprisového souvrství, tak místy i na starších jednotek při okraji pánve. Během přerušení sedimentace vznikly pestře zbarvené zvětrávací horizonty, které vystupují na povrch v mariánskolázeňském zlomovém pásmu. Za reziduum jílovců cyprisového souvrství lze také pokládat až 8 m mocnou polohu tzv. zeleného jílu složenou z illittu, montmorillonitu a kaolinitu. Vildštejnské souvrství je pliocenního stáří s pravděpodobným přesahem do pleistocénu (Kvaček et al. 1981). Také paleomagneticky zjištěné stáří 4,7 1,4 Ma (Bucha et al. 1990) ukazuje na přesah této jednotky do pleistocénu. Vildštejnské souvrství dosahuje maximální mocnosti přes 100 m při mariánskolázeňském zlomu. Směrem k Z vykliňuje primárně i erozně. Sedimentační relikty souvrství po obvodu pánve svědčí o jeho původně podstatně větším plošném rozšíření. Dělí se do dvou litostratigrafických členů vonšovských a novoveských vrstev. Vonšovské vrstvy Vonšovské vrstvy byly nejlépe prozkoumány v sz. části chebské pánve (příloha XII-3). Typicky vyvinuté uloženiny této jednotky tvoří v místech výskytů keramických surovin v okolí Skalné až 8 m mocné, modrošedé, strukturně zralé kaolinické jíly s příměsí illitu a smíšených struktur illitu a montmorillonitu. Směrem k v. a s. okraji ChP

214 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky přibývá v uloženinách vonšovských vrstev písčité příměsi. Na severním okraji pánve u Božetína jsou jíly prstovitě prokládány a postupně nahrazovány až 40 m mocnými pestrobarevnými písčitými a štěrkovitými deluvii s úlomky svorů a fylitů. Směrem k mariánskolázeňskému zlomu jsou jíly nahrazeny písky a štěrky mocnými až 60 m. Novoveské vrstvy Novoveské vrstvy tvoří poměrně heterogenní sled vrstev o celkové mocnosti 20 50 m. Na bázi jednotky leží poloha tmavošedých až černých uhelnatých jílů (technologická značka Nero) nejčastěji mocná okolo 1 2 m. Tyto kaolinitické jíly mají charakter pórovinových jílů. Místy obsahují slídnato-písčité laminy, typické pro novoveské vrstvy. Někde v nich převládá xylitická složka, takže se vytváří 1 4 m mocná nadložní sloj mourovitého jílovitého uhlí (Václ 1977, 1979). Uhelnou polohu překrývají jíly s proměnlivým množstvím prachové a pískové frakce charakteru pórovinových žárovzdorných jílů. Jílová komponenta sedimentů je výhradně kaolinitová, hrubší a méně strukturně zralá než u jílů vonšovských vrstev. Směrem do nadloží je patrný trend přibývání písčité frakce, dočasně přerušovaný sedimentací vazných jílů, místy s uhelnou příměsí. Vyšší část novoveských vrstev, označovaná jako nadložní svrchní písky a štěrky (Ambrož 1958), tvoří samostatný sedimentační cyklus, směrem do nadloží hrubnoucí, mocný více než 20 m, který je oddělen od podloží diskordancí. Jedná se o okrově hnědošedé, diagonálně zvrstvené písky (příloha XII-4), jílovité písky, železité pískovce, štěrkovité písky, písčité štěrky, štěrky a slepence s vložkami písčitých jílů. Obsahují nedokonale zaoblené křemenné klasty a materiál krystalických břidlic i starších přeplavených klastik. K zajímavostem patří nálezy redeponovaných vltavínů v pískovně Dřenice u Jesenické přehrady (Bouška et al. 1995) a v pískovně Velký Luh (R. Černý, ústní sdělení). Na většině lokalit není znám spolehlivý způsob odlišení novoveských vrstev od mladších pleistocenních proluvií v nadloží. V celém profilu svrchnopliocenními a pleistocenními sedimenty chybějí hiáty, výrazné zvětrávací a půdní horizonty, je zde pouze velký počet diastém a erozních rozhraní vrstev. PALEOGEOGRAFIE Vildštejnské souvrství sedimentovalo převážně v jezerním prostředí. Materiál vonšovských vrstev byl přinášen splachy od V a S. Ukládal se na Skalensku v klidném prostředí perenního jezera. Novoveské vrstvy v sz. části pánve na Skalensku vznikly rozplavením a sedimentací kaolinicky zvětralých smrčinských granitů, v ostatních částech pánve se uložily ze zvětralých krystalických břidlic. Neustále se měnící intenzita vodních proudů se projevila v novoveských vrstvách střídáním jílovitých a písčitých vrstev ve vertikálním i horizontálním směru. Ploché dejekční kužely štěrků a písků vyšší části novoveských vrstev upadají směrem k J k řece Ohři. PALEONTOLOGIE Vildštejnské souvrství, uložené po dlouhém hiátu, obsahuje zcela odlišnou pliocenní makroflóru. Vonšovské vrstvy obsahují patisovec, borovici leitzovu, tulipánovník, cesmínu, loubinec, opadavé duby a mnoho bylinných reuverských prvků. Obdobného charakteru jsou flóry z výplně domažlicko-tachovského příkopu. Novoveské vrstvy charakterizují výskyty severské borovice se smrkem omorikou Picea omoricoides, cypřiškem Chamaecyparis, mnoha brusnicovitými, vachtou a dalšími bylinami.

Podkrušnohorské pánve 215 V sedimentech vildštejnského souvrství je vyšší podíl zástupců palynomorf rodu Alnus (Alnipollenites verus), Betula (Trivestibulopollenites betuloides), hojní jsou i zá stupci rodu Sphagnum. Bylinné prvky skupiny Cyperaceae významně přibývají přede vším ve vyšších patrech sedimentárního sledu. Stáří sedimentů na základě pylového spektra je pliocenní, protože zde jsou stále zastoupeny terciérní elementy (např. Glyptostrobus, Liquidambar, Sapotaceae), i když vyšší podíly bylin naznačují změny odpovídající klimatickým změnám na hranici terciér-kvartér. Strukturně tektonický vývoj V oligocénu se ChP vyvíjela společně s ostatními podkrušnohorskými pánvemi jako součást struktury směru ZJZ-VSV. Od miocénu byly silněji aktivovány zlomy směru SSZ-JJV, kdy se pánev postupně vyvíjela jako součást asymetrického chebskodomažlického příkopu. Předchozí struktura byla přetištěna mladším příkopem. 1 2 3 4 Příloha XII. Chebská pánev. 1. Hlubinně přetěžená hlavní sloj. Chebská pánev, Schirnding (SRN), výška řezu 5 m. Foto P. Rojík. 2. Zvrásněný karbonát. Chebská pánev, cyprisové souvrství. Zobrazená plocha 15 15 cm. Foto J. Tvrdý. 3. Světle šedé jíly. Chebská pánev, lom Nová Ves, vildštejnské souvrství, vonšovské vrstvy. Foto P. Rojík. 4. Rezavé štěrky a písky. Chebská pánev, pískovna Dřenice, zobrazená výška stěny 2 m, vildštejnské souvrství, novoveské vrstvy.

216 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky Tektonický obraz pánve je důsledkem její polohy na křížení dlouhodobě aktivních zlomů oddělujících různě staré bloky krystalinika. Změny orientace napětí vedly k opakovaným tektonickým pohybům na rozvolněné šachovnici ker. Dokládá to i nynější seizmická aktivita (viz níže). Je třeba mít na zřeteli, že většina zlomů ChP je pouze hypotetických. Proto se strukturně tektonické modely pánve různých autorů výrazně liší. Václ (1979) interpretoval tuto pánev jako mozaiku tektonických ker ( parket ), navzájem oddělených zlomy mnoha směrů V-Z, S-J, ZJZ-VSV, SZ-JV, JZ-SV, SSZ-JJV, ZSZ-VJV a JJZ-SSV. V různých obdobích docházelo podél zlomů k nestejnoměrným radiálním a horizontálním pohybům, přičemž smysl pohybů se mohl časem měnit. Pohyby na zlomech různých směrů nelze striktně oddělit v čase. Například osa miocenní sedimentace v pochlovické depresi nesledovala směr ZJZ-VSV, ale podřizovala se mariánskolázeňskému zlomu, což kontrastuje s poměry ve františkolázeňské části pánve a v blízké SP. Naopak pliocenní sedimenty ChP se liší mocností a zčásti litologií od ostatních úseků chebsko-domažlického příkopu a jejich relikty zasahují až za z. okraj této pánve. Vývoj pánve v oligocénu a spodním miocénu Radiální poklesové zlomy směru ZJZ-VSV utvářejí obrys a strukturu zejména odravské a františkolázeňské části pánve včetně františkolázeňského koridoru. Terciérní výplň je zde členěna do krátkých, téměř rovnoběžných příkopů převládajícího směru V-Z. Vznikly pravděpodobně propojením kónických depresí, jak připouští mapa re liéfu podloží pánve (Forman Obr 1977, Irovská 2000). Synsedimentárně aktivní zlomy oddělovaly příkopy od hrástí. Zlomy měly poklesový, extenzní charakter a přiváděly v několika fázích bazická alkalická magmata. Sopečná aktivita pokračovala i za hranicemi ChP, kde vulkanity vytvořily hřeben táhnoucí se na ZJZ k francké linii. Příkopy směru Z-V objasňují Špičáková et al. (2000) jako depocentra vzniklá extenzí S J. Synsedimentárně aktivní deprese jsou odděleny příčnými hřbety. Nejvýznamnější z nich je sz.-jv. směrem orientovaný nebanicko-sooský hřbet uprostřed pánve. V pochlovické části pánve mají dílčí sedimentační deprese oligocenního a miocenního stáří spíše oválný půdorys a řadí se přednostně do směru mariánskolázeňského zlomu. Vývoj pánve od pliocénu do recentu Chebská pánev byla v pliocénu tektonicky přetištěna chebsko-domažlickým příkopem, který se táhne podél řídícího mariánskolázeňského zlomu směru SSZ-JJV (Špičáková et al. 2000). Mariánskolázeňský zlom se podílel na utváření části ChP již od miocénu. V pliocénu byla jeho zásadní role jako v. okrajového zlomu zdůrazněna. Podél tohoto zlomu byla relativně vyzdvižena v. kra, kde vystupují na povrch krušnohorské a slavkovské krystalinikum. Současně poklesla z. kra, na níž se uložily sedimenty pliocenního až pleistocenního stáří. Opakovanými pohyby na zlomovém pásmu bylo dislokováno i vildštejnské souvrství, jak dokumentují např. poklesy zjištěné v zaniklé pískovně Kynšperk nad Ohří (Ambrož 1958). Kromě radiálních pohybů poklesového a zdvihového charakteru se na mariánskolázeňském zlomu předpokládá významný levostranný horizontální posun (Václ 1979, Surnjakova 1984, Špičáková et al. 2000). Jeho důsledkem může být sigmoidální ohyb metamorfních zón na j. okraji ChP (Fiala Vejnar 2004) zhruba o 1,5 km. V ostatních úsecích pánve však mariánskolázeňský zlom zřetelně stranově neporušuje průběh struktur krystalinika ani terciéru. Z mariánskolázeňského zlomového pásma obloukovitě vybíhají do území ChP diagonální až extenzní zlomy,

Podkrušnohorské pánve 217 které vytvářejí strukturu tvaru koňského ocasu (Špičáková et al. 2000). Těmto zlomům, patrným v mírně stupňovitém reliéfu krajiny, se přizpůsobily směry vodních toků (Lippold 1928), pliocenní, pleistocenní a holocenní sedimenty a výstupní cesty proplyněných minerálních vod (Lochmann 1977, Koudelková 1995). Zlomy s kombinovanou radiální a horizontální složkou pohybu lze sledovat v odkryvech vildštejnského souvrství (např. v jílové jámě Nová Ves 2) a v granitech smrčinského plutonu (např. v kamenolomu Lipná). Zlomové porušení pozoroval Ambrož (1958) i v pleistocenních terasách Ohře. V severním pokračování mariánskolázeňského zlomu se v krystaliniku vyskytují hydrotermální ložiska se zrudněním typickým pro celou oblast chebsko-domažlického příkopu (Hg: Horní Luby, Sb: Wernitzgrün, U: Bergen, Zobes, Werda, Tirpersdorf, Lottengrün aj.). V chebské pánvi podél mariánskolázeňského zlomu byla zjištěna řada anomálií se zvýšeným tepelným tokem více než 95 mw. m 2 (Irovská 2000). Západočeská seizmicky aktivní oblast Chebská pánev leží uprostřed seizmicky aktivní oblasti protáhle eliptického tvaru. Její hlavní osa, vyznačená epicentry historických zemětřesení, prochází směrem SSZ-JJV v celé délce chebsko-domažlického příkopu a v jeho s. pokračování až do okolí německých měst Plauen a Gera. Západočeská seizmoaktivní oblast je v Českém masivu výjimečná ztenčením mocnosti zemské kůry na 26 30 km, lokálním rozostřením seizmických reflexí na Mohorovičičově diskontinuitě (Geissler et al. 2000), ztenčením mocnosti litosféry na 80 90 km (Babuška Plomerová 2000), mírně zvýšeným tepelným tokem 60 80 mw. m 2 a překrýváním s oblastí vývěrů kyselek. Tuto seizmicky aktivní oblast charakterizují zemětřesné roje pozorované od roku 1198 (Procházková 1988). Tvoří je větší počet malých otřesů během období řádově týdnů až měsíců. Více než 90 % současných zemětřesení se shlukuje do ohniskové zóny směru S-J mezi Vackovcem a Počátkami, která diagonálně protíná mariánskolázeňský zlom u Nového Kostela. Ohniska zemětřesení zde leží v hloubkovém rozmezí 6 15 km (Horálek et al. 2004). Nejsilnější otřesy dosáhly intenzity M L 5,0 (3. 11. 1908) a M L = 4,6 (21. 12. 1985). Ohniska zemětřesení jsou strukturována do krátkých, paralelních, kulisovitě uspořádaných lamel směru SSV-JJZ (Nehybka Skácelová 1995), které jsou opakovaně seizmicky aktivní (Fischer Horálek 2000). Při zemětřeseních převládá horizontální složka pohybů nad složkou poklesovou nebo přesmykovou (Dahm et al. 2000, Horálek et al. 2004). Vertikální pohyby zemského povrchu a změny tíhového zrychlení během seizmických rojů a v mezidobí svědčí o střídavé akumulaci a uvolňování tektonického napětí (Mrlina et al. 2003, Horálek et al. 2004). Během aktivity seizmických rojů dochází ke změnám hladiny vod v některých studních. Krátce před zemětřesným rojem u Nového Kostela byla zaznamenána zvýšená emanace radonu 222 Rn v lázních Bad Brambach ve Smrčinách v pramenu Radonquelle-Wettinquelle (Heinicke et al. 1995). Ohnisková zóna Nový Kostel koreluje s koncentrací radioaktivních prvků, zjištěnou leteckou gamaspektrometrií (Švancara et al. 2000). Vulkanismus Nejstarší vulkanogenní horniny ( sklovité tufity ) byly ojediněle zjištěny na bázi uhelnatých jílovito-písčitých sedimentů v úzkých depresích v okolí Velkého Luhu, kterým je nejčastěji přičítáno eocenní stáří, tj. náleží do starosedelského souvrství.

218 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky Ve spodním jílovito-písčitém souvrství (chattspodní aquitan) jsou vulkanické horniny rozšířeny nesouvisle. Vulkanická centra jsou známa u Slapan j. od Chebu, ve františkolázeňském koridoru u Horních Loman poblíž Františkových Lázní, v. od Skalné a s. od Nebanic (Václ 1964). Vulkanická tělesa vytvářejí až 21 m mocné bazaltoidní puklinové výlevy, aglomerátové proudy a polohy tufů a tufitů. Efuze a vulkanoklastika jsou vázány na spodní část jílovito-písčitého souvrství. Znamenají první vulkanickou fázi ChP, která je pravděpodobně ekvivalentem chodovských vrstev sokolovské pánve. Spodní částí hlavního slojového souvrství (aquitan) prostupují bazaltoidní efuze a vulkanoklastika ve dvou sblížených stratigrafických úrovních. Nad vulkanickými tělesy se opozdil nástup uhlotvorby hlavní sloje, proto je zde vyvinuta jen její svrchní lávka. Vulkanismus současný s ukládáním hlavního slojového souvrství je druhou vulkanickou fázi této pánve, která byla oddělena hiátem od starších vulkanitů. Odpovídá pravděpodobně těšovickým vrstvám sokolovské pánve. Cyprisové souvrství (aquitan burdigal) je proloženo vrstvičkami vulkanoklastik ze sopečných erupcí v okolí ChP. Například v pochlovické části pánve byla ve vrtu NK-24 u Lesné zjištěna 6 m nad bází souvrství vrstva tufu stará 21,15 Ma (Bucha et al. 1990). Během hiátu mezi ukládáním cyprisového a vildštejnského souvrství nastala třetí významnější vulkanická fáze v této pánvi. Projevila se explozí jv. od Chebu, která vytvořila diatrému v lokalitě Podhrad. Bazaltoidní aglomeráty 65 m mocné obsahují xenolity hornin pocházejících ze všech starších terciérních souvrství a z krystalických břidlic. Vulkanické těleso bylo překryto vildštejnským souvrstvím. V pleistocénu nastala čtvrtá fáze vulkanismu ChP. Do tohoto období spadají zejména sopečné exploze Komorní hůrky u Františkových Lázní (radiometrické stáří 0,45 0,9 Ma) a Železné hůrky u Mýtiny vně j. okraje pánve (stáří 0,17 0,4 Ma, Wagner et al. 1998). Oba struskové kužely vznikly při erupcích strombolského typu prokládaných freatomagmatickými výbuchy (Gottsmann 1999). Sopečná činnost Komorní hůrky byla ukončena výlevem melilit-olivinického nefelinitu. Pliocenní a pleistocenní sopečná činnost na Chebsku (Komorní hůrka, Železná hůrka, kóta 622 u Mýtiny, Podhrad) se soustředila do linie směru SSZ-JJV v chebsko-domažlickém příkopu. Není proto vy - loučeno, že tyto lokality mohou odpovídat iniciální fázi vulkanismu chebsko-domažlického příkopu. Hydrogeologie ROZŠÍŘENÍ HYDROGEOLOGICKÝCH TĚLES A JEJICH HYDRAULICKÉ VLASTNOSTI Sedimentární výplň ChP se vyznačuje značnou variabilitou litolo gických typů hornin. Tím se také hydrogeologický charakter sedimentů velmi rychle mění, a to jak vertikálně, tak horizontálně. Všeobecně psamitické a psefitické uloženiny tvoří kolektory, zatímco aleuropelity působí jako izolátory. V částech pánve s litologicky příznivými předpoklady (výskyt nejemnozrnných klastických sedimentů) převládá průlinová pórozita, pro více diageneticky zpevněné uloženiny je však charakteristická pórozita dvojná nebo puklinová v závislosti na litologickém vývoji kolektorů. V některých částech pánve lze sledovat faciální změny v regionálním měřítku. Projevují se zmenšováním zrnitosti uloženin od okrajů pánve ve směru jejich transportu.

Podkrušnohorské pánve 219 Důsledkem pak jsou nejen hrubší sedimenty, ale obvykle i větší mocnost okrajových facií pánve. Prostorové rozdělení hydrogeologických těles vytváří předpoklady pro hierarchickou existenci různě rozsáhlých zvodněných systémů a subsystémů, v jejichž rámci dochází k víceméně uzavřenému proudění podzemních vod. V chebské pánvi lze zdola nahoru vymezit tři hlavní hydrogeologické komplexy. K bazálnímu komplexu kolektorů náleží především spodní jílovito-písčité souvrství. Mezilehlý izolátor (izolační komplex), oddělující bazální a svrchní komplex kolektorů, je tvořen především hlavním slojovým a cyprisovým souvrstvím. Svrchní komplex kolektorů tvoří písčité polohy vildštejnského souvrství spolu s kvartérními sedimenty ve štěrkopískovém vývoji, které jsou mocnější především ve v. části. Pánevní sedimenty se obecně vyznačují velmi vysokou variabilitou transmisivity (většinou třída e). Ta je logickým důsledkem terestrického původu terciérních souvrství s většinou rychlým horizontálním i vertikálním střídáním různě zrnitých poloh, od jílů přes písčité jíly a písky s rozdílným množstvím jílovité příměsi až po hrubě zrnité štěrky. Minimální hodnoty transmisivity v jednotkách m 2. d 1 mají převážně jílovité polohy, zatímco maxima ve stovkách m 2. d 1 souvisí s převládajícím vývojem střednozrnných až hrubozrnných klastik. PROUDĚNÍ PODZEMNÍCH VOD, ZVODNĚNÉ SYSTÉMY Chebská pánev včetně svého krystalinického okolí a podloží je rozlehlým, regionálně souvislým zvodněným systémem s akumulacemi prostých a minerálních vod. Části zvodněného systému vykazují jako zvodněné subsystémy různý stupeň samostatnosti, projevující se mj. dílčími zónami drenáže, jako např. minerální vody ve Františkových Lázních či v Soosu. K infiltraci dochází v této pánvi i v jejím krystalinickém okolí, což jsou vnější zóny infiltrace pánevního zvodněného systému. V mělčích částech krystalinika, v rozsahu připovrchového kolektoru zvětralin a rozevřených puklin, stejně jako v rámci svrchního komplexu kolektorů pánve dochází k mělčímu a rychlejšímu lokálnímu proudění v méně rozlehlých územích. Hlavním infiltračním územím františkolázeňských a sooských minerálních vod je k ChP přiléhající část smrčinského žulového plutonu. Malá část infiltrované vody sestupuje do větších hloubek a zúčastní se regionálního proudění. Prostředím tohoto relativně pomalého proudění hlubšího dosahu a značného plošného rozsahu je v ChP především bazální komplex kolektorů včetně krystalinického podloží této pánve a hlubší partie přilehlého hydrogeologického masivu. Lokální a regionální proudění odděluje v ChP obvykle mezilehlý izolátor, ne vždy však brání vzájemnému vertikálnímu přetékání. Proudění podzemní vody může být lokálně ovlivněno také plynným CO 2. PŘÍRODNÍ ZDROJE PODZEMNÍCH VOD Vzhledem k nedostatku dat lze velikost tvorby přírodních zdrojů podzemních vod v ChP odhadovat na základě podzemního odtoku. Ten může v místech rozšíření psamitických sedimentů s dobrými infiltračními vlastnostmi spíše výjimečně dosahovat max. hodnot do 2 3 l. s 1. km 2 a cca 0,5 1 l. s 1. km 2 v územích s převahou jílovitých sedimentů, tedy s omezenými možnostmi infiltrace. Hodnoty bližší uvedené horní hranici lze očekávat zejména v pruhu vývoje hrubších sedimentů podél sz. hranice pánve se smrčinským plutonem a v místech rozšíření mocných hrubozrnných kvartérních sedimentů ve v. části pánve.

220 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky KVALITA PODZEMNÍCH VOD V rámci komplikovaného trojrozměrného proudění podzemní vody se tvoří chemismus prostých podzemních vod ChP včetně vod minerálních. Mělké podzemní vody této pánve jsou vesměs kalcium-hydrogenkarbonátového až kalcium-natrium-hydrogen -karbonátového typu s celkovou mineralizací převážně 100 až 300 mg. l 1. Podzemní vody sycené oxidem uhličitým, tj. uhličité vody, kyselky, se vyskytují v rozsáhlých územích ChP a jejího okolí. Jejich výskyty znamenají jednu z největších akumulací uhličitých vod v České republice. Oxid uhličitý vystupuje z krystalinického podloží do sedimentární výplně této pánve podél hlubinných přívodních cest jako produkt postvulkanických exhalací. Tam, kde se vystupující CO 2 setkává s prostou podzemní vodou až při povrchu, takže se nemůže zřetelně projevit vyšší rozpouštěcí schopnost uhličité vody, jsou mineralizace i její chemismus podobné mělkým podzemním vodám. Kyselky s hlubším prouděním se vyznačují chemickým složením odpovídajícím tzv. karlovarskému typu minerálních vod (tj. chemickému typu Na-HCO 3 -SO 4 -Cl, s proměnlivým poměrem hlavních složek) a vysokou celkovou mineralizací obvykle v jednotkách až prvních desítkách g. l 1. Základní složkou minerálních vod karlovarského typu jsou fosilní solanky, dodnes zachované v hlubších partiích zemské kůry, které vznikly v aridním klimatu v předchozích geologických obdobích (Krásný Dvořák 2003). Současná pestrost chemického složení a odlišná celková mineralizace františkolázeňských minerálních vod a všeobecně vod karlovarského typu je důsledkem různého stupně ředění původní solanky subrecentně a recentně infiltrovanými vodami a interakce mezi horninou a vodou, významně podporovanou přítomností CO 2 v podmínkách recentního komplikovaného proudění. MOŽNOSTI VYUŽITÍ PODZEMNÍCH VOD. MINERÁLNÍ A TERMÁLNÍ VODY Vodárensky významný je odběr podzemní vody v okolí Nebanic, kde je z kvartérních štěrkopísků a z nejsvrchnějších poloh vildštejnského souvrství ChP jímáno v soutokové oblasti Ohře a Odravy cca 250 l. s 1. Ostatní odběry v této pánvi jsou podstatně nižší a slouží pouze k místnímu zásobování. Totéž platí o odběrech podzemní vody v okolním krystaliniku. V chebské pánvi a jejím širším okolí bylo zjištěno více než sto pramenů proplyněných minerálních vod. Izotopové složení uhlíku a helia v kyselkách a mofetách dokládá magmatický původ plynů (Weinlich et al. 1998). Permanentní únik anomálně vysokého množství CO 2 svědčí o odplyňování magmatu prostřednictvím tektonicky porušené kůry (Pazdera 1979, Pačes et al. 1981). Za přírodních poměrů vystupovaly minerální vody karlovarského typu v pramenech v sz. části ChP ve Františkových Lázních, v Soosu a v dalších pramenech jako u Zelené, Povodí, Lesinky a Hněvína. V obou nejvýznamnějších drenážních centrech minerálních vod této pánve ve Františkových Lázních a v Soosu dosahovala celková vydatnost přírodních vývěrů jednotek l. s 1. Umělými zásahy vrty do větších hloubek se zvyšovala celková mineralizace zachycených minerálních vod s maximem ve Františkových Lázních u pramene Glauber IV na více než 23 g. l 1. V rámci mnohých výskytů uhličitých minerálních vod v ChP pánvi a jejím krystalinickém okolí a podloží mají výjimečné postavení Františkovy Lázně a národní přírodní rezervace Soos. Vrtem HV-18 u Jindřichova byla v podložních metamorfitech ChP v hloubce 837 m zjištěna voda typu Na-SO 4 -Cl o celkové mineralizaci cca 137 g. l 1.

Podkrušnohorské pánve 221 V posledních letech se zvýšila celková vydatnost jímaných pramenů ve Františkových Lázních na cca 11 l. s 1. Tato skutečnost vede spolu s dalšími antropogenními vlivy ke značnému současnému odvodnění františkolázeňské zřídelní struktury v odhadované výši 22 28 l. s 1. V důsledku lidské činnosti došlo ke zvýšení odtoku minerálních vod také v oblasti Soosu na cca 10 l. s 1. Obě hlavní vývěrové oblasti minerálních vod ChP se liší maximálními dosud zjištěnými teplotami minerálních vod: ve Františkových Lázních dosahují teploty do cca 12 ºC, v Soosu má Císařský pramen stálou teplotu kolem 17 ºC. Pro ChP je specifické využití kyselek k pitným účelům. Z celkového počtu desítek výskytů těchto minerálních vod, evidovaných v pánvi a jejím krystalinickém okolí, bylo po roce 2000 mimo území Františkových Lázní jen asi deset těchto vývěrů přizpůsobeno pro využití k pitným účelům pro místní obyvatelstvo a turistiku. Tyto vývěry malých vydatností jsou jímány různým způsobem: vyhloubenou jímkou, dutým kmenem, bezedným sudem, skruží či mělkou studnou s přelivem pod úrovní terénu aj. ANTROPOGENNÍ OVLIVNĚNÍ PODZEMNÍCH VOD Podzemní vody a životní prostředí v ChP mohou být vážně ohroženy různou činností člověka: těžbou nerostných surovin, vrtnými pracemi, jímáním podzemní vody a sídlištní, průmyslovou či zemědělskou kontaminací. Rizika hrozí především vzácným minerálním vodám. Vzhledem k neobnovitelnosti hlavních složek minerálních vod znamenají značné nebezpečí nepřiměřené odběry z jejich samotných jímacích objektů. Pokud jde o zranitelnost podzemních vod vůči kontaminaci z povrchu, existuje zásadní rozdíl mezi oběma hlavními komplexy sedimentární výplně ChP, vyplývající z jejich odlišné hydrogeologické pozice. Zatímco svrchní komplex je většinou odkrytý, spodní komplex je naopak v rozlehlých územích překryt regionálním izolátorem. Těžba hnědého uhlí přes intenzivní geologické a hydrogeologické průzkumy s rozsáhlými vrtnými a dalšími technickými pracemi, prováděnými především v sedmdesátých letech 20. století s cílem posoudit možnosti jejich exploatace, nikdy v této pánvi nepřekročila rámec lokálního dobývání v jejích okrajových částech. V historii Františkových Lázních proto nikdy nedošlo k ohrožení minerálních vod těžbou uhlí. Ani dobývání ostatních nerostných surovin se neprojevilo nepříznivě. Možnost ohrožení františkolázeňských uhličitých vod vrtnými pracemi byla zřetelně prokázána erupcí vody a plynu z vrtu H-11 u Horní Vsi. Obavy z ohrožení minerálních vod Františkových Lázní, především po dlouhou dobu uvažovanou těžbou uhlí, vedly od roku 1883 k opakovanému vyhlašování ochranných pásem. V průběhu lázeňské historie se však daleko více než vnější zásahy na kvantitativním a kvalitativním ovlivnění františkolázeňských pramenů podílely zásahy vnitřní. Konečným důsledkem několikanásobného (snad šesti- až sedminásobného) zvýšení odtoku (odběru) z drenážního centra oproti přírodním poměrům je pokles mineralizace a neobnovitelných složek minerálních vod některých pramenů. DŮLNÍ VODY V chebské pánvi je dosud nutné čerpat vodu z býv. lokality Boží Požehnání, kde v minulosti probíhala povrchová těžba uhlí a zakládání zemin. V roce 2006 bylo do řeky Ohře vyčerpáno téměř 2,5 mil. m 3 důlních vod (tabulka 36).

222 Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky Tabulka 36. Průměrné hodnoty množství a kvality vypouštěných důlních vod z býv. lomu Boží Požehnání v chebské pánvi. P. Rojík, originál. Lokalita/ Parametr Množství (Q) Nerozpuštěné látky veškeré (NLV) Fe celk. SO 4 Mn ph Jednotka tis. m 3. rok 1 mg. l 1 mg. l 1 mg. l 1 mg. l 1 Boží Požehnání 2 499,3 9,2 5,0 549 2,6 5,6 Nerostné suroviny Kromě minerálních vod, uhlí a rašeliny se v ChP těží, resp. těžily žáruvzdorné a ne žá rovzdorné jíly, štěrkopísky, písky, bazické vulkanity a cihlářské suroviny. Dříve se zde těžil i kao lin, vápence, pyrit a diatomity (CD-NS tabulka 1, 4,7 10, 12, CD-NS příloha 13, 17, 18, 20, 21). Uhlí OBJEV UHLÍ A STRUČNÁ HISTORIE TĚŽBY Chebská pánev se vyznačuje vcelku nízkým stupněm rozfárání uhelných zásob. Nejstarší zmínky o těžbě uhlí se datují do sklonku 18. století. Impulsem k rozvoji zdejšího uhelného hornictví bylo vybudování západní větve buštěhradské železniční dráhy mezi Březnem u Chomutova a Chebem v roce 1870. Úložné poměry dovolovaly rozvinout těžbu většího rozsahu pouze v pochlovické části pánve. Hlavní sloj je zde rozdělena proplástkem mocným 0,2 1 m. Spojená spodní a střední lávka je 20 25 m mocná a obsahuje briketovatelné uhlí. Svrchní lávka, mocná 6 8 m, je tvořena méně výhřevným uhlím (Jiskra 1997). V pochlovické části pánve existovaly tři hlavní těžební lokality: důl Arnošt-Ludmila v Kynšperku nad Ohří, důl Boží Požehnání mezi Kynšperkem a Dolními Pochlovicemi a důl Maria Pomocná (Maria-Hilf-Zeche) v Čižebné. Ve františkolázeňské části pánve je doložena pouze malá těžba u Františkových Lázní, Pomezí nad Ohří a Skalky na důlních mírách Antonín, Wilhelm, Cornelie, Jan Křtitel, Klement Max (?), Adam a Eva. Další malé doly těžily do 1. poloviny 20. století hlavní sloj z terciérních reliktů u bavorského Schirndingu nedaleko státní hranice s Německem (Brand 1954). V odravské části pánve probíhala těžba jen v malém rozsahu na v. okraji v tzv. kynšperském zálivu, např. na dole Adam u Zlaté. Další důlní míry byly přidělovány u Třebeně a v Chebu (Václ 1977). Těžba v ChP skončila v roce 1949. Hmotnost uhlí vytěženého v pánvi byla vykazována společně se Sokolovskem (viz kapitola Sokolovská pánev). J. Jiskra (ústní sdělení) odhaduje, že za celou historii bylo v ChP vytěženo 9,7 mil. t uhlí. PROZKOUMANOST A METODY PRŮZKUMU První výpočet zásob uhlí v ChP byl proveden v roce 1952 Sdružením hnědouhelných dolů a briketáren v Sokolově. Vrty nebyly zaměřeny a sloje nemají chemicko-technologické rozbory. Zásoby, zakreslené na mapách v měřítku 1 : 25 000, byly odhadnuty ve výši 131 mil. tun. Další výpočet zásob, sestavený Šantrůčkem et al. (1962), byl vypracován na základě zaměřených vrtů a chemicko-technologických rozborů (výhřevnost přepočtena na 40 % původní vody) a zakreslen do map měřítka 1 : 25 000. Bylo vykázáno celkem 969 mil. tun zásob v kategorii C 2. Poslední výpočty zásob pokrývající celou chebskou pánev (Václ 1974, 1977) se opírají o veškeré vrty různého určení, včetně sond hydrogeologických, inženýrsko-geologických a ložiskových na

Podkrušnohorské pánve 223 různé druhy surovin. Vrty provedené po roce 1945 byly zaměřovány v československé jednotné katastrální síti Křovákově a v nivelační síti Jadran. Situace starších archivních vrtů byla odsunuta z map. Chemicko-technologické analýzy uhlí z vrtných jader byly systematicky prováděny až od roku 1955 ve vrtech býv. ÚÚG (Šantrůček et al. 1962) a Geoindustrie Praha (Václ 1974, 1977; Pazdera et al. 1978). Vzorkovací segmenty se vymezovaly podle zjištěných hranic petrografických typů uhlí a přechodných hornin. Ovzorkovaný materiál byl na místě homogenizován. Základní palivářské rozbory prováděly laboratoře Severočeského hnědouhelného revíru (SHR) Báňské stavby Osek. Stanovení elementárního složení hořlaviny, obsahu arzenu a bodu tání popela bylo prováděno na sesypech vzorků ve Výzkumném ústavu hnědého uhlí (VÚHU) v Mostě. Pro stanovení obsahu veškeré vody (W tr ) a zdánlivé hustoty (d ar ) byly odebírány zvláštní neporušené vzorky krátce po vytažení jádrovky. Ty byly zabaleny do neprodyšných obalů a ihned posílány do laboratoře. Předpokládá se však, že obsah vody v uhlí byl značně zkreslen vrtáním s použitím výplachu a omýváním vrtného jádra. Vzorky pro stanovení obsahu W t r a d a r byly analyzovány v laboratoři Hnědouhelných dolů a briketáren v Sokolově. Vztah mezi W t r a A d a vztah mezi d a r a A d byl řešen regresními rovnicemi. Pro zjištění obsahu prchavé hořlaviny v hořlavině V daf, obsahu arzenu, provedení nízkotepelné karbonizační zkoušky (T sk daf ), stanovení chemického složení a bodu tání popela byly provedeny sesypy z bilančních poloh váženým průměrem. Kontrolní rozbory cca 8 % vzorků byly zadávány do Ústavu pro výzkum a využití paliv v Praze. Všechny uvedené analýzy byly prováděny podle tehdy platných československých státních norem citovaných ve výpočtech zásob. CHARAKTERISTIKA UHELNÝCH SLOJÍ Hlavní uhelná sloj je vyvinuta ve třech částech pánve, které tvořily úseky s poměrně souvislou uhlotvorbou. Pochlovická (nebo oldřišsko-pochlovická) část na V je protažena směrem SSZ-JJV v úseku mezi Kynšperkem nad Ohří a Novým Kostelem. Františkolázeňská část na Z mezi Františkovými Lázněmi a Schirndingem v SRN sleduje soustavu tektonických příkopů směru V-Z. Odravská část je souhrnné označení pro soustavu depresí na JZ pánve s. od Chebu a pruh v.-z. směru podél j. okraje pánve mezi Chebem a Kynšperkem nad Ohří. Tyto části pánve jsou odděleny synsedimentárně aktivními bezeslojnými hřbety. Hlavní sloj má průměrnou mocnost 20,3 m, maximálně dosahuje mocnosti 32 m v pochlovické části pánve u Dolních Pochlovic. Sloj je rozdělena jílovými proplástky do tří lávek o průměrných mocnostech (odspodu) 5,2, 7,6 a 7,5 m. Směrem k pánevním okrajům přibývá mocnost pískových a jílových proplástků, které štěpí hlavní sloj a vyčleňují na její bázi samostatnou tzv. spodní sloj o průměrné mocnosti 4,4 m, jež je vyvinuta zejména na z. okraji odravské a františkolázeňské části pánve a na v. okraji pochlovické části pánve (Václ 1977). CHEMICKO-TECHNOLOGICKÉ PARAMETRY A PETROGRAFIE UHLÍ Miocenní sloj (ekvivalent sloje Antonín v SP) má typický třílávkový vývoj. Svrchní lávku tvoří hnědouhelný ortotyp složený z xylitického až páskovaného hnědého uhlí. Spodní lávka obsahuje také ortotypní hnědé uhlí s polohami světle hnědého liptobiolitového uhlí. Petrografické a mineralogické složení. V humitovém uhlí z okolí Nového Kostela a Pochlovic převládá huminit (tabulka 37) zejména ulminit, denzinit, attrinit. Méně