Individua a individuové úřady Pavla Tichého. Jiří Raclavský

1 Individua a individuové úřady Pavla Tichého Jiří Raclavský Předkládaná stať je upravenou a rozšířenou kapitolou z autorovy diplomové práce ([Raclavský 1999]). Uveřejněním tohoto textu je zamýšleno zasytit potřebu úvodu do centrálního bodu Tichého filosofie (a to nejen jeho filosofie jazyka), teorie úřadů. Takovýto obecně pojatý úvod v českém jazykovém prostředí dosud chybí, k dispozici jsou zatím jen 1 specializované studie navazující na základ Tichého teorie individuových úřadů. Sám TichýF F se pečlivě filosoficky podanému zdůvodnění individuových úřadů dostatečně věnoval. Je žel pravdou, že zejména jeho v tomto směru vynikající stať Jednotliviny a ich roly ([Tichý 2 1994])F F není v českém jazykové prostředí dostupná v knihovnách, natožpak prostřednictvím veřejné internetové sítě. INDIVIDUOVÉ ÚŘADY Začneme toutéž úvahou Pavla Tichého, jakou on sám začíná svoji stať Jednotliviny a jejich role ([Tichý 1994]). Prohlásíme-li větu Moje hodinky byli vyrobeny ve Švýcarsku, pak osoba, která neví, který konkrétní předmět je mými hodinkami, přes tento fakt dokonale větě rozumí ([Tichý 1994], s. 29). Tichý zde poukazuje na princip vypovídání ( assertion ), totiž že vypovídací síla věty není závislá na kontingentním stavu věci, ale jen na jazyku: To, co věta daného jazyka říká, je nezměnitelně apriorní věc; mimojazyková fakta přistupují jedině při rozhodování, zdali to, co věta říká, je pravda. ([Tichý 1986], s. 255). 1 K jeho životě a stručnému vyložení díla viz např. [Peregrin 1996], [Raclavský 1996], anebo [Jespersen 2004]. 2 Mj. výraz role budu systematicky překládat jako úřad.

2 Tak např. asertivní síla věty Sníh je bílý nezávisí na barvě sněhu. Kdyby všechen sníh naráz zezelenal, věta Sníh je bílý by stále tvrdila to stejné jako před tím ([Tichý 1994], s. 29), Je jasné, že na barvě sněhu závisí to, zda je tato věta pravdivá, nebo nepravdivá, ne však to, co tato věta tvrdí. Slovem, asertivní obsah věty nezávisí na tom, jak se věci mají ve 3 skutečnosti. ([Tichý 1994], s. 29-30).F F Budeme-li dále uvažovat aplikaci tohoto principu na naši větu o hodinkách, pak dojdeme k zjištění, že diskutovaná věta něco (v češtině) sděluje, aniž by něčí hodinky byly vyrobeny ve Švýcarsku, a hlavně, aniž by dotyčný nějaké měl. Další věc, kterou můžeme při ohledávání věty dané věty zjistit, je to, že pokud dotyčný nějaké hodinky má, pak to mohou být jakékoli hodinky, jakýkoli konkrétní kus. Věta o nich pak říká, že byly vyrobeny ve Švýcarsku (což může a nemusí být pravda). Moje hodinky jsou ale něčím jiným. Je to něco, čím nějaký materiální objekt může být: Moje hodinky nejsou hmotným tělesem, jsou spíše něčím, čím toto nebo tamto těleso může být: je to úřad. ([Tichý 1994], s. 30). Tento druh objektů, kterým nějaké individuum může být, nazýval Tichý v této stati role, individuová role, mnohem častěji však (individuový) úřad ( office ); výjimečně pak individuová intenze ([Tichý 1996a]), někdy i thing-to-be ([Tichý 1996d]), či individual-in-intension ([Tichý 1996a]). Pojem individuového úřadu má návaznost na pojem individua-v-intenzi ( individual-in-intension ) Rudolfa Carnapa ([Carnap 1947]), avšak také na pojem individuového konceptu ( individual concept ) Alonzo Churche (srov. např. [Church 1977]); Tichý sám poukazuje, že jeho role je v podstatě to, čemu Gilbert Ryle říkal idiosyncratic character (srov. [Ryle 1992]). 4 Domnívám se, že důvod, proč Tichý volil název úřad spočívá v tom, že Carnapovy entity-v-intenzi byly důsledkem dualistické (kontextualistické) teorie, podle níž v obvyklém kontextu určitý výraz označuje entitu-vextenzi, v nepřímém kontextu entitu-v-intenzi, Tichý však ve svém antikontextualistickém přístupu považoval intenzionální objekty za zcela svébytné; důvod, proč se distancoval od Churchových individuových konceptů, lze spatřovat v tom, že v Churchově ontologii zřejmě chyběli některé extenzionální entity. Tichého úřady jsou dále specifické především tím, že to jsou funkce z možných světů (a z časových okamžiků) do entit jakéhokoli typu; čili pojem 3 Dodávám jen poznámku to, co věta říká, je pochopitelně závislé na jazyku, v němž ona věta ten či onen význam. 4 Pro zajímavost: rozdíl mezi rolí (tedy abstraktním úřadem či institucí) a individuem zpozoroval již na začátku tohoto století romanopisec Marcel Proust (Proust, Marce1 (1979): Hledání ztraceného času, díl I, s. 85, Odeon, Praha): Kuchyňská pomocnice byla právnická osoba, stálá instituce, jíž neproměnná pravomoc zajišťovala jakousi kontinuitu a totožnost i při postupných změnách pomíjivých podob, do nichž se vtělovala, neboť jsme ani dva roky za sebou nikdy neměli tutéž.. Podle Prousta se však instituce stává individuem, na rozdíl od Tichého, podle nějž individuum zastává nějakou roli (úřad).

3 úřadu je naprosto obecný, kromě individuových úřadů jsou zde úřady čísel (veličiny), úřady tříd individuí (vlastnosti individuí), úřady pravdivostních hodnot (propozice), atd.; v tomto je Tichého teorie zcela jedinečná. Musíme zde uvést ještě jednu zásadní poznámku, argumentaci proti názoru 5 (zastávaném některými logiky v 60. letech),f F že v obratech jako nejjasnější nebeské těleso ranní oblohy se hovoří o vlastnosti (byť jedinečně exemplifikovatelné). Ve větě Prezident USA je modrooký se přece nehovoří o (modálně či temporálně determinované) třídě. Hovoří se tam o tom, že kdokoli je americkým prezidentem (tedy nějaké individuum), je takový a takový. Americké prezidentství je individuový úřad, který nějaké individuum (třeba Bill Clinton) může zastávat. Predikaci (tzv. predikaci de re), kterou zde činíme (přisouzení vlastnosti být modrooký), vztahujeme na individuum. Individuum může být modrooké, jednoprvková třída ale nikoli. Individuové úřady mají co dělat s individui, ne s vlastnostmi (s jednoprvkovými extenzemi), právě o individuích, ne o vlastnostech, chceme výrazy jako nejjasnější nebeské těleso ranní oblohy hovořit. Také je třeba upozornit, že individuový úřad může být vyplňován nanejvýše jedním individuem podmínka jedinečnosti. Pro takové případy, kdy by měl být hodnotou více jak jeden objekt, jsou nedefinovány. Tedy například autor Principia Mathematica nevyhovuje podmínce jedinečnosti díky spoluautorství dvou individuí, Russella a Whiteheada. Jiný příklad: nejvyšší hora je per definitionem atribut pro nejvyšší horu; nejvyšší je podobně jako v matematice atribut jen pro jednu entitu. V případě, že jsou na světě dvě hory, které aspirují na to být nejvyšší, pak jim nelze tento atribut připsat (lze jim připsat je atribut být dvojicí nejvyšších hor ). Příkladem z historie je papež, tj. nejvyšší hodnostář katolické církve (tudíž úřad), který nemohl být v době trojpapežství připsán všem třem individuím (jak i někteří říkají, dva z těchto tří papežů byli nepraví). U Russella se s tímto definičním opatřením lze setkat u určitých deskripcí. Jak Tichý též říká, Je-li vlastnost prostředek na rozdělení souboru všech jednotlivin na dvě části, úřad je prostředek na vyčlenění jediného předmětu z tohoto souboru. ([Tichý 1994], s. 223). VLASTNOSTI INDIVIDUÍ A REKVIZITY INDIVIDUOVÝCH ÚŘADŮ Jistě ne každý kus kovu může být mými hodinkami ; např. klíč to být nemůže. Musí to být taková věc, která by dostála podmínky být mými hodinkami. Např. musí mít ciferník či 5 Srov. blíže [Raclavský 2000b].

4 displej na signalizaci času, nesmí být z kovu tekutého atp. Právě tyto vlastnosti, které ten konkrétní kus kovu musí mít, tvoří onu podmínku: V této povaze jsou zahrnuty rozličné rysy, jako např. být přístrojem na měření času, patřit mi atd. O hmotném tělese, které má anebo exemplifikuje [ instantiates ] tyto rysy, můžeme říci, že ztělesňuje tuto povahu, tuto roli, že ztělesňuje moje hodinky.... Náhodná skutečnost, že toto těleso ztělesňuje moje hodinky, však neznamená, že tyto dvě entity jsou jednou a tou samou věcí. ([Tichý 1994], s. 30). Individuum je držitelem daného individuového úřadu, splňuje-li podmínky tímto úřadem požadované. ([Tichý 1996c], s. 82). Vlastnosti, které po individuu požadujeme, aby mohlo vyplnit individuový úřad, a které jsou definiční součástí pojmu daného úřadu, nazývá Tichý v článku Existence a Bůh ([Tichý 1996f]) rekvizity ; souhrn rekvizit je pak výstižně zván esence. JePříkladem rekvizit, podmínkových vlastností pro úřad americký prezident je např. být volitelný občan Spojených států (vlastnost, která je v jistém vztahu k vlastnosti být člověkem ), být občanem Spojených států nejméně 8 let, být nejméně 24 (či kolik) let stár. to soubor podmínek (tvaru být takový a takový ) nutných pro vyplnění daného úřadu. Individuum ovšem může mít mimo to i jiné vlastnosti, které nejsou součástmi esence daného úřadu ([Tichý 1996d], s. 100-101). Pro to být americkým prezidentem není tedy podmínkou být modrooký, či hrát na saxofon, tento úřad nepředpisuje, je tak otevřen i pro individuum, které tyto vlastnosti nemá. Kromě individuových úřadů obsazovatelných individui, je možné uvažovat i úřady obsazovatelné individuovými úřady. Jsou to úřady druhého stupně (úřady úřadů), které (na argumentech možných světů a časů) mají jako hodnoty individuové úřady. Je to něco, čím individuový úřady mohou být. Jestliže rekvizity individuových úřadů tvořily vlastnosti, které musí individuum mít na to, aby mohlo daný individuový úřad zastávat, tak esenci úřadů druhého řádu tvoří vlastnosti individuových úřadů, např. vlastnost existence nopř. úřad druhého řádu, jenž má nutnou existenci jako svou rekvizitu, je takový úřad, jenž je vždy zastáván nějakým individuovým úřadem; úřad druhého stupně je podle Tichého vysvětlení Anselmova ontologického důkazu boží existence tím, co označuje výraz to, nad co vyššího nelze myslet (blíže srov. ([Tichý 1996d], popř. [Raclavský 2000a]). VLASTNÍ JMÉNA A INDIVIDUOVÉ DESKRIPCE Nyní provedeme aplikaci tohoto odlišení individuí a individuových úřadů vzhledem v problematiku vlastní jmen a dalších singulárních termínů. Teorie úřadů je tu nejen schopna

5 zastoupit Russellovu teorii popisů pro případy označujících frází, deskripcí (autor Waverley, americký prezident), ale také dobře řešit případy vlastních jmen jako je Pegas apod. Mějme větu Bill Clinton je americký prezident.. V této větě se říká, že někdo je někým; nějaké individuum (Bill Clinton) vyplňuje úřad, zastává úřad amerického prezidenta (individuum je nositelem jisté role). Slovo je znamená vlastně obsazuje, zastává, plní. Americký prezident a Bill Clinton jsou nepochybně rozdílné entity (navzdory tomu, že je extenzionalističtí teoretici se snaží vlastně tvrdit jejich totožnost). To je jasně vidět na tom, že chce-li se někdo stát americkým prezidentem, tak se přece nechce stát Billem Clintonem. Je zde též určitá časová podmíněnost amerického prezidentství americkým prezidentem se postupně stávala různá individua; co se týče modální podmíněnosti, také v kontrafaktuálních situacích (v jiných možných světech) může být americkým prezidentem někdo jiný, než Bill Clinton, Bill Clinton je pouze nahodile (dík vítězství ve volbách) americkým prezidentem (nepochybně je nutně totožný sám se sebou). 6 Tím je vidět, že individuové úřady nejdou smysluplně eliminovat, jsou neredukovatelným typem entit. Jejich hodnota (např. hodnota 7 úřadu amerického prezidenta) není stále za všech okolností táž.f F Nyní se vyjádříme k problému Jitřenky, Večernice a Venuše. Věta Venuše je Jitřenka říká, že Venuše zastává roli Jitřenky; je myslitelné, že tomu tak nemusí být, je docela dobře možné, že by to mohl být Mars. Podobě i ve větě Venuše je Večernice se tedy tvrdí astronomií zjištěný poznatek, že v současném stavu věcí je to planeta Venuše, která jako první (ráno či večer) figuruje na obloze. To, že Jitřenka nebo Večernice jsou jména úřadů, je zřejmé již z významové definice těchto slov Jitřenka je nejjasnější nebeské těleso ranní oblohy, Večernice pak nejjasnější nebeské těleso večerní oblohy. Fregeho chybou ([Tichý 1994], s. 208-210) bylo, že si vybral tu možnost, že Jitřenka (či Večernice) je jméno individua (a ne úřadu). Podle něj je deskriptivní výraz jménem jednotliviny, která odpovídá této deskripci. Výjimkou pro něj byly epistémické kontexty jako např. ve větě Jan tvrdí, že Jitřenka je Večernice, z níž nevyplývá, že Jan referuje na Venuši; 8 ve větě, jak tvrdil už Frege, není o Venuši žádná zmínka.f F 6 Schválně zde necháváme zastaralý příklad. 7 Pro souvislost s faktem, že něco je něčím, si uveďme tuto Tichý úvahu: Pozorováním černé labutě člověk zjišťuje zajímavý zoologický fakt. Tento zahrnuje dvě složky, určitý předmět a vlastnost být černou labutí, a spočívá v to, že to prvé je instancí toho druhého. Předmět samotný není příliš zajímavý. Kolem nás je spousta předmětů a poznání je stěží posunuto kupředu čistě tím, že jeden z nich vybereme jako předmět uvažování. To samé platí pro vlastnosti.... Co je zajímavé, je spojení těchto dvou složek, tj. ta okolnost, že daný objekt je instancí dané vlastnosti. ([Tichý 1996a], s. 37). 8 Tichý a ostatní zastánci TIL ale kritizují fregeánský kontextualismus, neboť z teorií kontextualistů vyplývá, že je každý denotující termín víceznačný. ([Tichý 1996c], s. 79). U Fregeho, který také rozštěpil význam na

6 Uvažujme dále větu Jitřenka je Večernice. Podle Tichého se v ní tvrdí rovnost hodnot dvou individuových úřadů. Z hlediska významu vět (toho, co říkají) je zcela lhostejné, zda je Jitřenkou (či Večernicí) Venuše nebo Mars; tato věta se o žádných individuích nezmiňuje. Podobně moje hodinky a nejdražší věc, kterou vlastním jsou dva různé úřady, které může nějaký kus kovu vyplňovat ([Tichý 1994], s. 328). Tuto rovnost individuových úřadů můžeme nazvat kongruencí ([Tichý 1996f], s. 153). Daná věta říká zcela něco jiného než věta Jitřenka je Jitřenka, která vypovídá samozřejmost identity entity se sebou samou, říká totiž zajímavý empirický fakt kongruence dvou individuových úřadů, vyslovuje se o tom, že dané úřady jsou (za daných okolností) zastávány jedním individuem ( být spoluzastáván ). Dochází-li ke kongruenci úřadů, říkáme, že je vyjadřující deskripce jsou koreferenční. Skryté deskripce Dalším problémovým okruhem jsou fiktivní jména. Tichý se k nim vyjádřil vlastně jen ve stati Jednotliviny a jejich role, stručně též v článku De dicto a de re (k jeho názorům ve The Foundations of Frege s Logic (Tichý 1988) se dostaneme až v následující podsekci). Právě v druhé ze zmiňovaných prací uvažuje nad tím, že nějaká role je fiktivní, pokud se (zdá se) vyskytuje v nějaké smyšlence. Například když Tolstoj ve Vojně a míru píše: Nikdo takový jako Santa Claus neexistuje. Jenže toto jak říká Tichý, je holý fakt. Fiktivnost tedy spíše spočívá v tom, že nikdo takový, žádné individuum, není Santa Clausem, nikdo nezastává tento úřad ([Tichý 1996c], s. 80). Nyní pohovořme o jednom problému, který nám může v této souvislosti vyvstat. Až dosud by se mohl někdo domnívat, že individuový úřad je v jazyce postihován pomocí výrazů, které Russell nazval označovací fráze, či deskripce, tedy pomocí výrazů, které jsou složeny z běžných slov a neobsahují z vlastní jméno. Jenže již zmiňovaný výraz Pegas, anebo odlišný příklad Česílko, se zdají být na první pohled vlastním jménem jednoho určitého individua. Jak bylo lze tušit již dříve, o Pegasovi nevíme, které individuum to je, ale víme jaké by mělo být mělo by to být kůň s křídly. Podobně u Česílka víme, že je to určitý význam a smysl, je každý výraz systematicky mnohoznačný, ba dokonce nekonečně mnohoznačný po iteraci epistémických operátorů. Podle Fregeho teorie by měl tedy ideální uživatel daného jazyka mít v paměti pro každý výraz nekonečně mnoho významů ([Tichý 1994], s. 212-213). Tichý uvádí ([Tichý 1996b], s. 72) ještě takovouto ukázku neadekvátnosti Fregeho postoje: věta Tom věří, že Jimmy Carter chodí je podle Fregeho názoru vztah mezi individuem a propozicí. Tuto větu ale můžeme ekvivalentně přefrázovat do podoby Jimmy Carter chodí a Tom tomu věří. Takto je tedy totéž tvrzení složeno z věty, která přestala označovat svůj smysl a místo toho označuje pravdivostní hodnotu, Fregeho význam. Následně je absurdní myšlenka, že by tomu referovalo místo k propozici přímo k pravdivostní hodnotě.

7 vodník. Takovéto výrazy jsou tedy skrytými deskripcemi. Neznáme bezprostřední, přímou identifikační proceduru, ale podle ekvivalentu deskripce víme, jak ho najít, určit. Vlastní jména a individuové deskripce s fiktivní či historickou referencí V případě tzv. fiktivní reference vzpomíná Tichý ([Tichý 1988], s. 261) Fregeho, který tvrdí, že v případě fiktivních jmen nedochází k determinaci individua. V případě Sherlocka Holmese je tu pak smysl, avšak ten je v každé povídce jiný (přesto ale výraz chápeme); dá se ovšem říci, že extrahujeme esenciální rysy (Sherlock Holmes je detektiv-dýmkař, či Sherlock Holmes je hráč houslí). To, co Doyle popisuje není nějaký svět, ve kterém nějaké individuum hraje roli Sherlocka Holmese, neboť Doyle nepopsal žádný jednotlivý svět o nic více, než popsal jednotlivé individuum. Jeho tvrzení kvantifikují obecně nejen přes všechna individua, ale i přes všechny světy a časy: Fikce... je právě nejnápadnější druh diskursu, kde ostenzívní jména fakticky neslouží k referování k žádnému jednotlivému objektu. ([Tichý 1988], s. 264). Stejná situace ale vyvstává v mnoha non-fiktivních kontextech. Ve větě Aristoteles učil Alexandra (evokace Fregeho poznámky) chceme výrazem Aristoteles hovořit o individuu z minulosti, numerická identita je ovšem v současnosti nezajímavá. Co víme nebo spíše myslíme, že víme je pouze, že nějaké individuum nebo jiné učilo Alexandra, bylo učeno Platónem, napsalo určitý počet filosofických knih, bylo nazýváno (řeckým ekvivalentem) Aristoteles [v angličtině Aristotle; J. R.], atd. ([Tichý 1988], s. 264). Pokud nemůžeme doufat, že ho potkáme, jeho numerická identita je pro nás malého významu. ([Tichý 1988], s. 264). Ve svém vrcholném spise Tichý došel k závěru, že takováto jména jednak neoznačují individuové úřady, ale ani nevyjadřují konstrukci-trivializaci, jak je tomu u vlastních jmen. Podle Tichého jména s historickou či fiktivní referencí vyjadřují volné proměnné: [Aristotelští učenci] neužívají slovo Aristoteles jako jméno kohokoliv zvláštního [anybody in particular]. Užívají ho stejným způsobem jako Conan Doyle užíval jméno Sherlock Holmes: jako logický věšák [peg] ([ a ; nějakou] proměnnou), na který věší pozoruhodnou množinu atributů. ([Tichý 1988], s. 268) Zákonitě je též třeba vyřešit, o čem jsou věty vypovídající o neexistenci někoho, k jehož označení je užito jméno s historickou či fiktivní referencí: Věta (2) [Aristoteles nikdy neexistoval] může dávat smysl [can be made sense of], jestliže ji chápeme... jako kondicionál formy (2 ) Jestliže...Aristoteles..., pak nic není identické s Aristotelem,

8 kde antecedent vypočítává uznaný [recieved] aristotelský příběh (či to, co bylo před tím, než se ho aristotelští učenci rozhodli vzdát) a Aristoteles jako [ a ] volnou proměnnou. To, co (2 ) říká, je pravdivé za současného předpokladu pro každou hodnotu [the] proměnné. ([Tichý 1988], s. 269) Podle všeho zde Tichý sáhl ke kondicionálu proto, že vycházel z Fregeho dvou-dimenzionální teorie inference spolu s Fregem pokládal za vhodný způsob reprezentace kognitivního stavu (který má čtenář jak při recepci diskurzu fikce, tak i při hsitorickém diskurzu) spojení antecedentů/konsekventů, v němž každý antecedent i konsekvent konstruuje podmínku splnitelnou systémem objektů; kognitivní stav reprezentovaný takovým spojením pak spočívá v podřazení antecedentů konsekventům; je to soud, že každý objekt splňující podmínky antecedentu nutně splňuje podmínky konsekventu (srov. [Tichý 1988], s. 262). Věta spojením antecedent/konsekvent tedy věrně reprezentuje kognitivní stav člověka zaobírajícího se myšlenkou, že nikdo takový jako Aristotelés nikdy nebyl. (V [Raclavský 2005] tuto teorii vlastních jmen s historickou referencí kritizuji kvůli tomu, že je 1) ad hoc přídavkem k teorii vlastních jmen, 2) je nepřijatelné, aby sémantika vlastního jména se měnila tím, že nositel určitého jména právě zemřel. (Pro případ jmen s fiktivní referencí, lze argumentovat obdobně často přece nelze určit, zdali dané jméno je jménem fiktivním, či nefiktivním.) OBEZNÁMENOST A ABOUTNESS Nyní s Tichým formulujeme další dva užitečné principy, které již byl možné vytušit. Je tu princip obeznámenosti (acquaitance) se svými vlastními tvrzeními: Když něco tvrdíme, nepochybně se můžeme mýlit v pravdivostní hodnotě svého tvrzení. Zdá se však samozřejmé předpokládat, že za normálních okolností se nemýlíme v tom, jaké tvrzení formulujeme. Obvykle se můžeme spolehnout na to, že víme, o čem hovoříme, a co o tom hovoříme. ([Tichý 1994], s. 33) Vrátíme-li se k Tichého kritice Fregeho přístupu, pak podle Fregeho tento princip neplatí. Pomocí výrazu Jitřenka ve větě Jitřenka je planeta hovoříme o Venuši. Přitom tato věta je verifikovatelná takto: 1) začneme Jitřenkou, rolí, tj. způsobem vyčlenění jednotliviny, 2) použijeme ji na identifikaci jednotliviny, 3) testujeme, zda takto získané individuum (ať už je jakékoli) je planetou ([Tichý 1994], s. 215). Verifikační procedura této věty by byla stejná i kdyby Jitřenkou byl Mars a ne Venuše ([Tichý 1994], s. 215). Podobná je i kritika Russellova principu obeznámenosti, podle něhož můžeme být s propozicí obeznámeni jedině tehdy, když jsme obeznámení s jejím předmětem, tj. s tím,

9 o čem ta propozice hovoří ([Tichý 1994], s. 215-216); nemůžeme být tedy obeznámeni s propozicí v níž vystupuje výraz francouzský král, neboť samotné individuum neznáme. Jenže navzdory tomu, že neznáme dané individuum, individuová deskripce francouzský král (jakou je i výraz moje hodinky anebo královna Anglie ) je dokonale srozumitelná i sama o sobě. Russellovo tvrzení, o tom, že individuové deskripce nemají samostatný význam, je tedy neintuitivní. ([Tichý 1994], s. 220). Samotnou eliminační metodu deskripcí Tichý přesvědčivě napadá ([Tichý 1994], s. 220-221). Ukazuje, že Russellova metoda eliminace funguje v řadě kontextů, avšak v některých selhává. Např. Jan mluví o mých hodinkách eliminuje Russell větou Existuje takové x, že a) x jsou hodinky, které vlastním, b) Jan mluví o x, c) pro všechna y platí, že pokud y jsou hodinky, které vlastním, tak y=x. Jenže tyto věty však nejsou vzájemně zaměnitelné. První věta může být pravdivá, i když žádné hodinky nemám, resp. i když Jan mluví o hodinkách, které v této době nevlastním. Dalším případem je věta Jan řekl, že moje hodinky byli vyrobené ve Švýcarsku. Zde je problém, zda eliminační metodu uplatnit na celek věty, či jen na její druhou část. V prvním případě máme tedy Existuje takové x, že a) x jsou hodinky, které vlastním, b) Jan řekl, že byly x vyrobeny ve Švýcarsku, c) pro všechna y platí, že pokud y jsou hodinky, které vlastním, tak y=x.. Ve druhém Jan řekl, že existuje x takové, že a) x jsou hodinky, které vlastním, b) x byli vyrobeny ve Švýcarsku, c) pro všechna y platí, že pokud y jsou hodinky, které vlastním, tak y=x.. Z první eliminace (podobně jako u věty Jan mluví o mých hodinkách ) vyplývá, že mám hodinky. Ve 2 se předpoklad existence mých hodinek připisuje spíše Janovi, věta 2 je tedy plauzbilnější eliminací. Russellova teorie deskripcí se opírá o mylný předpoklad, že v každé propozici obsahující deskripci se tvrdí existence jednotlivin určitého druhu ([Tichý 1994], s. 221). Tichý shrnuje: Russellova teorie se minula svého cíle; neeliminovala deskriptivní termíny ze všech možných kontextů. ([Tichý 1994], s. 221). Dalším principem je princip hovoření o (aboutness), totiž že věta vypovídá jen o těch entitách, které jsou v ní zmiňovány: věta, v které se hovoří, že výsledek vykonání určité operace má určitou vlastnost, není o objektu, který je výsledkem jejího vykonání, ale o samotné operaci. ([Tichý 1994], s. 33) Ilustrujeme-li si tuto tezi (podle [Tichý 1994], s. 32-34), pak ve větě (1) Jan je sirotek, jenž je logicky ekvivalentní větě (2) Janovi rodiče již zemřeli, se nemluví o Tomášovi a Marii. Věta (3) Tomáš a Marie zemřeli z ní nevyplývá. Věta (3) vyplývá jedině z konjunkce (1) a věty Tomáš a Marie jsou Janovi rodiče. Větu (2) můžeme také parafrázovat na větu (2 )

10 Kdokoli jsou Janovy rodiče, již zemřeli. Slovy kdokoli, kterýkoli, cokoli, se nezmiňujeme o žádných konkrétních entitách; věta nepředpokládá žádné konkrétní osoby, jen existenci dvou zemřelých, kteří zplodili Jana. Když řekneme, že Janovi rodiče jsou mrtvi, tak vůbec nereferujeme na Tomáše a Marii. Uvažujme dále: věta 2) neříká, že sama operace je mrtva, ale že tato operace přiřadí Janovi dvojici mrtvých lidí, ať už je to jakákoli dvojice. V obou případech mluvíme o tom, jaký druh entity získáme, pokud vykonáme nějakou operaci, ale nespecifikujeme, která entita to je, čili nereferujeme na tuto entitu, nezmiňujeme se o ní. ([Tichý 1994], s. 123). Moje hodinky, role, jsou způsob, nebo metoda, kterou se vyčleňuje jeden materiální objekt. Věta Moje hodinky byly vyrobeny ve Švýcarsku, říká něco o této metodě. Historicky vzato Tichý principem aboutness explicitně navazuje na Carnapův principle of subject-matter (princip tématu) ([Carnap 1947], s. 98): Věta je o tom (pojednává o tom, zahrnuje ve svém tématu to), co je pojmenováváno jmény, jež se v ní vyskytují.. Velmi detailně se Tichý (kromě [Tichý 1996c], [Tichý 1996b]) vyslovil o aboutness ve stati The Logic of Temporal Discourse ([Tichý 1980], s. 135): Výraz vyobrazující uzavřenou vlastní [tj. nikoli v-nevlastní; J.R.] konstrukci je nazýván jménem objektu konstruovaného tou konstrukcí... Věta je o [ about ] objektu právě v případě, kdy obsahuje jméno toho objektu K této formulaci aboutness se Tichý do jisté míry vrátil ve své vrcholné knize Foundations of Frege s Logic, ovšem dopředu toto pojetí avizuje jako výslovně provizorní ([Tichý 1988], s. 208); pomocí provizorní teorie aboutness pak Tichý prozkoumával Fregeho logiku, přičemž opakovaně mluvil o tom, že věty jsou o determinátorech, což jsou intenze denotované (pod)výrazy (srov. též níže). 9 V [Tichý 1988] ovšem tuto starou-provizorní teorii zkritizoval (byť jen s pomocí jediného argumentu): [provizorní] teorie... portrétuje učitele jako někoho, kdo nikdy nezmiňuje předmět [item], který je v srdci věci a na nějž úzkostlivě přivádí pozornost žáčka. Nepřisuzuje učiteli referenci k pravdivostní hodnotě determinované propozicí konstruovanou pomocí λwλt. 0 =[ 0 + 0 1 0 1] 0 2, ale k propozici samé. Ale tato triviální propozice (jediná propozice, která je pravdivá ve všech světech za všech časů) není tématickým subjektem [subject matter] věty (2) [Jedna plus jedna je dvě.] o nic víc, než pravdivostní hodnota T. ([Tichý 1988], s. 223-224). Na to Tichý napsal obecné tvrzení: Konstrukce musí [tedy entity, které jsou vyjádřeny výrazy a které konstruují denotáty těchto 9 Tuto starou-provizorní teorii aboutness propagují Duží a Materna pod názvem Parmenidův princip ([Duží, Materna 2002]).

11 výrazů, jakými jsou např. individuové úřady; J.R.] být tím, o [about] čem mluvíme a co 10 zastupují [stand for] výrazy, skrze něž komunikujeme. ([Tichý 1988], s. 224).F F SUPOZICE DE DICTO A DE RE Pohovořme nyní o supozicích de dicto a de re. Analyzujme nejdříve větu Americký prezident je modrooký. Zde se jistě hovoří o vlastnosti, která není podmínkou pro to, aby se někdo stal prezidentem. Také je zřejmé, že nejde o to, že to není americké prezidentství (úřad), co má údajně být modrooké. Úřady nemohou být instancemi svých rekvizit; úřad prezidenta USA není sám občanem USA ([Tichý 1996f], s. 100-101). Tato věta tvrdí něco o někom, kdo zastává daný úřad, připisuje vlastnost někomu, kdo (aktuálně) je americkým prezidentem. Nejde o některé konkrétní individuum, ale nespecifikované individuum, ve větě přece není žádné konkrétní individuum zmíněno ( předmětem takového přisouzení je jakékoli individuum ([Tichý 1996b], s. 72). Můžeme to vidět na tom, že větu můžeme parafrázovat do podoby ten, kdo zastává úřad amerického prezidenta, je modrooký. Aktualizujeme-li Tichého příklad z De dicto a de re ([Tichý 1996c], s. 82-85), pak věta Prezident USA je Demokrat obsahuje supozici de re; je parafrázovatelná do podoby Držitel úřadu prezidenta USA je Demokrat. Takovou predikaci tedy nazveme predikací de re. Predikace de re je taková predikace, v níž se predikuje něco tomu, co odpovídá deskripci. Dochází tu k tomu, co se nazývá intenzionální sestup ( intensional descent ; [Tichý 1988], s. 202). Predikujeme až k samotné věci (de re)., o níž však ve výrazu není žádná zmínka. Dále uvažujme větu Americký prezident je volitelný úřad ([Tichý 1996c], s. 83). Při bližší analýze lehce nahlédneme, že se v ní nechce tvrdit, že by např. Bill Clinton byl volitelný (ve smyslu, že by se někdo mohl po hlasování stát Billem Clintonem); Bill Clinton není ve větě vůbec zmíněn. Zjevně se tu chce říci to, že na post amerického prezidenta lze být zvolen, zvolen ve volbách, nikoli být pouze jmenován bez voleb. Volitelnost predikujeme tedy přímo k zmiňovanému úřadu (de dicto); supozice de dicto znamená tedy jakousi doslovnost. Vidíme tedy, že v jedné jazykové formě S je P (kde S je subjekt a P je predikát) jsou skryty dvě odlišné gramatické konstrukce. Rozdíl zde záleží ve způsobu, jakým je predikát aplikován na subjekt. Predikát může být aplikován přímo na roli, o níž se mluví (dictus). Taková konstrukce může být popsána... jako predikace de dicto. V druhém případě můžeme 10 Koncepcí aboutness a další argumentací ve prospěch vrcholné Tichého teorie aboutness se detailněji zabývá

12 predikát aplikovat na jakoukoli individuový věc (res), která je nositelem této role. Tato konstrukce může být popsána jako predikace de re. ([Tichý 1996c], s. 87). To, že věty mají stejnou povrchovou strukturu, nevede k nejednoznačnosti v tom, jak určit, zda jde o modalitu de dicto nebo de re. Ve větě de dicto musí být predikát P takový, jaký lze připsat rolím či úřadům, kdežto v de re větě musí být takový, jaký lze připsat individuím. ([Tichý 1996c], s. 87). Protože ale predikáty připisovatelné úřadům jsou zpravidla odlišné od těch, co lze připisovat individuím (srov. volitelnost a modrookost), je druh predikátu jasným indikátorem toho, o kterou z modalit jde (navíc, jak jsme viděli, lze konstrukci de dicto ohlásit tak, že výraz S rozšíříme na výraz úřad S). 11 Podíváme-li se na problematiku de dicto/de re z pohledu verifikační procedury nějaké věty, tak zjistíme, že na počátku stojí v obou případech úřad. Avšak zatímco při verifikaci věty s de dicto můžeme ověřovat jedním krokem (totiž zda daný úřad má danou vlastnost), tak v případě vět s de re musíme učinit dva kroky (nejprve nalézáme držitele úřadu, potom zjišťujeme, zda má onu vlastnost). Na základě poslední poznámky nyní zvažme tyto skutečnosti. V případě věty s jazykovou konstrukcí de re, která je pravdivá, se pravdivostní hodnota nemůže změnit tím, že úřad je nahrazena jiným úřadem, který je náhodou obsazen tímtéž individuem. Např. Manžel Hillary Clintonové je Demokrat má stejnou pravdivostní hodnotu jako Bill Clinton je Demokrat. Platí tedy Princip vzájemné nahraditelnosti De Re ([Tichý 1996c], s. 88-89). Na druhé straně věta s konstrukcí de dicto se při nahrazování jiným úřadem může z hlediska pravdivosti změnit souvisí to s tím, že velmi záleží na tom, kterému úřadu je připisována nějaká vlastnost (úřady jsou různé, i když náhodou jsou její aktuální nositelé stejní). Dosadíme-li do věty Americký prezident je volitelný roli manžel Hillary Clintonové, pak dostaneme nepravdivou větu Manžel Hillary Clintonové je volitelný. Mj. predikátová logika prvního řádu dokáže zacházet pouze s predikací de re. (Pro další viz [Tichý 1996c], s. 12 91-94, a zejm. [Tichý 1988], s. 212-218).F F EXPLIKACE POMOCÍ MOŽNÝCH SVĚTŮ text [Raclavský 2005b]. 11 Postulování supozic de dicto a de re nám umožňuje řešit mnohé problémy nevyřešitelné např. v modálních logikách, které pomíjejí sémantiku predikátů, které jsou přisuzovány. 12 Alternativou k Tichého teorii de dicto / de re se dlouhodobě zaobírá Marie Duží, srov. alespoň [Duží 2004]. Vůči této teorii je mířena kritika [Raclavský 2006c] a je obhajována a rozšířena Tichého koncepce v [Raclavský 2006b].

13 Nyní se pokusíme dát pojmu úřadu explikaci v prostředí sémantiky pomocí možných světů. Zároveň si tak uvedeme Tichého náhled na jazyk a také se vrátíme k některým již dříve uvedeným problémům, exponujeme i některé nové. Pojem možného světa se obvykle stopuje až k Leibnizovi, v moderní logice se ovšem navazuje Ludwiga Wittgensteina a jeho pojem logického prostoru ; znalost významu věty je totiž u Wittgensteina ztotožněn se znalostí podmínek pravdivosti věty ([Wittgenstein 1993], 4.024). Soubor těchto podmínek pro jednu větu tvoří její logický prostor ([Wittgenstein 1993], 4.463). Každou jednotlivou podmínku nazývá logickým stavem. Na Wittgensteina navázal Rudolf Carnap ([Carnap 1958]), který zpřesňoval pojem logického prostoru pomocí pojmu popisu stavu ( state-of-description, Zustandbeschreibung ). Pojem logického stavu je chápán jako odpovídající určitému stavu věcí. Věta nebo konjunktivní třída vět, která jednoznačně určuje takovýto stav se nazývá popis stavu. 13 V TIL je explikace poněkud odlišnější (srov. např. [Tichý 1988]). Možný svět předně není nějakou množinou věcí, ale souhrn všech faktů, které mohou platit. Je to maximální souhrn faktů, přičemž fakty si vzájemně neodporují. Možný stav světa je pak specifikován možným rozdělením hodnot určitých základních rysů (vlastností apod.) na prvcích universa diskursu (individuích) a dalších objektech. Soubor těchto logicky možných alternativ je vždy dán a priori (je to kombinatorická záležitost). Pro každý okamžik (temporální rozměr je specifikem TIL, která proto bývá řazena mezi temporální logiky) je z mnoha možných světů pouze jeden soubor skutečných fakt, aktuální svět. Který z možných světů je ten aktuální svět, lze zjišťovat pouze empiricky. Nikdy nebudeme totiž vědět, který z možných světů je aktuální: protože každý svět je dán fakty, která v něm platí, znamenala by identifikace aktuálního světa, že známe všechna pravdivá fakta, a ta nemůžeme znát ani v daném okamžiku, natož v celém průběhu času. Vědět, který možný svět je aktuální, znamená být vševědoucí. Když v daném okamžiku získáme nějaký pravdivý poznatek, znamená to, že jsme z množiny všech možných světů jakoby vyčlenili podmnožinu možných světů, v níž tento poznatek platí. Souvislost pojmu možného světa s jazykem a jeho analýzou nejlépe vystihuje Tichý sám: Smyslem jazyka je umožnit mluvčím hovořit o určitém okruhu objektů a připisovat jim různé atributy. Každý jazyk je tudíž založen na určitém universu diskursu, tj. na souboru objektů nejnižší úrovně nazvaných individua, o kterých jazyk mluví, a intenzionální bází, tj. souboru 13 Carnap neuvažuje zda jsou všechny logické stavy reálně možné; což odstraňuje dodatečně a částečně pomocí tzv. významových postulátů.

14 primitivních atributů, které v tomto jazyku mohou být těmto objektům připisovány. Universum diskursu a intenzionální báze společně tvoří epistémický rámec.... Je-li epistémický rámec fixován, vynořuje se řada možností, pokud jde o to, jak jsou tyto atributy v intenzionální bázi skutečně distribuovány po objektech tohoto rámce., tj. po individuích v universu diskursu a po objektech vyšší úrovně (množinách, funkcích atd.) nad tímto universem. Protože vlastnění nějakého atributu objektem je časově závislá záležitost, jsou možnosti, řečeno přesněji, možnými historiemi takové distribuce atributů. Je obvyklé mluvit o těchto možnostech jako o možných světech a o souboru všech možných světů jako o logickém prostoru tohoto epistémického rámce. ([Tichý 1982], s. 348) Z jmenovaných atomických typů vytvoříme molekulární typy, jichž je celá řada (základy teorie typů položil B. Russell). Pro nás jsou zajímavé např. vlastnost zobrazení z možných světů a časů do tříd individuí (role jen do jednoho individua), propozice zobrazení z možných světů a časů do pravdivostních hodnot, počet planet (např.) zobrazení z možných světů a časů do čísel. Právě uvedené příklady jsou typy intenzí, extenze naproti tomu nechovají tuto závislost na možných světech a časech např. třída čísel je (jen) zobrazení z čísel do pravdivostních hodnot, funkce je zobrazením z čísel do čísel a pak do pravdivostních hodnot. Determinátory Pro explikaci pojmu úřadu nazvěme entitu, která determinuje nebo vybírá (angl. singles out ) nějaký objekt odlišný od sebe sama, determinátor (angl. determiner; [Tichý 1994b], s. 23). Determinátor je nejvhodnější chápat jako funkci definovanou na možných světech (kolekci možných světů) a časových okamžicích, tedy intenzi; korespondující determinát (angl. determinee) pak jako hodnotu této funkce na určitém světě a čase (srov. [Tichý 1988], s. 177); /M/nožinově řečeno je determinátor funkce, která zobrazuje dvojice svět/čas do objektů jedinečně vybraných determinátor v těchto světech a časech. [Tichý 1994b], s. 27). Relace mezi determinátorem a jeho determinátem je typicky kontingentní věcí ([Tichý 1994b], s. 23), spojitost intenze-determinátoru označené výrazem prezident USA s Billem Clintonem je nahodilá (Clinton se nemusel stát americkým prezidentem, nebylo to logicky nutné). Např. autor Waverley je funkcí z každého možného světa ke komukoli, kdo napsal Waverley; tomto (tj. aktuálním) světě vybírá Scotta, ale může vybrat i Jiřího IV., což je možný fakt. Podobná uvažování lze aplikovat na determinátor jiných druhů. Máme tedy determinátor vybírající individuum, tj. individuový úřady individuový determinátor; dále jiný vybírající třídu individuí třídový determinátor, tj. vlastnost,

15 determinátor vybírající pravdivostní hodnotu je také determinátor, ovšem známý je jako propozice (u Fregeho jde o myšlenku), determinátor může vybírat i číselnou hodnotu (např. 14 fyzikální teplota), ad.f F To, že determinátory jsou závislé jak na možných světech, tak i na časech, je zřejmé z determinátoru americký prezident na jedné straně je tu možnost, že americkým prezidentem mohl být místo Bushe Dukakis, na druhé straně dnes je jím Clinton. Intenze denotované mnoha (empirickými) výrazy přirozeného jazyka jsou parciálními funkcemi na některých argumentech (možných světech a časech) nejsou definovány; např. před tím, než se stal americkým prezidentem George Washington, výraz americký prezident nereferoval k žádnému individuu. FIXNÍ UNIVERSUM, EXISTENCE A AKTUÁLNOST Nyní si uveďme Tichého kritiku ideje fluktuujícího, měnící se ho universa diskursu. Tato idea spočívá na tom, že individuum, které je přítomné v aktuálním světě mže chybět v jiných alternativních světech, a naopak, individuum, které je nalezeno v nějakém alternativním světě může chybět v aktuálním světě. Tichý říká, že myšlenka testování nějakého individua na existenci je groteskně absurdní. ([Tichý 1988], s. 182), Nejsou žádná individua, o kterých je pravdivé říci, že nejsou takovými individui. ([Tichý 1988], s. 182). Tichý opakovaně ([Tichý 1994], [Tichý 1996f]) uvádí, že individuum nemůžeme testovat na existenci, neboť na to, abychom podrobili individuum takovému testu, bychom ho již museli nějak mít. Existence, jež tedy není vlastností individuí, nemůže být rekvisitou žádného individuového úřadu. Zato však je vlastností, kterou lze individuovým úřadům připsat to pak znamená otázku, zda je daný úřad obsazen nějakým individuem. Nelze-li prokázat neexistenci nějakého individua, Třída individuí (a objektů jakéhokoli druhu...) zůstává fixní. ([Tichý 1988], s. 183). Universum je tedy a priori dáno. Fluktuující universum je myšlenka spočívající ve smíchání individuí a individuových úřadů. (srov. i dále). Determinátory individuí na druhou stranu se dělí do dvou pozoruhodných tříd: třídu těch, kterým se zadařilo v determinování nějakého individua a třídu těch, kterým ne. ([Tichý 1988], s. 182). Existence je vlastnost být v daném možném světě a čase obsazen, zastáván určitým individuem. Případ Pegasa je tedy ten, že není žádný kůň, který by měl křídla, tedy vlastnost, díky níž by mohl obsazovat daný úřad. Výraz Pegas nám nepřivedl pozornost na 14 Úřady druhého řádu jsou funkcemi z možných světů a čas do možných světů a časů až do relevantních typů, tedy z možných světů a časů do determinátorů (např. nejmilejší vlastnost, nejvyšší denní teplota, nejvznešenější role).

16 žádné partikulární individuum, ale na úřad okřídleného koně. Mít křídla je jistě kontingentní věc. Tudíž kůň, který je okřídlený ve W [tj. určitém možném světě; J. R.] bude podle všeho bezkřídlý v nějakém jiném světě. Aktuální svět, kde je bezkřídlých koní legion, může být jedním z nich. ([Tichý 1988], s. 180). Výraz Pegas je tedy determinátor, kterému se v aktuálním světě a čase nedaří vybrat nějaké individuum. Aktuálnost Uvažujme nyní nad větou Venuše je planeta. Z výše uvedeného pojetí vlastnosti je zřejmé, že výraz planeta nepojednává o třídě Merkur, Venuše, Země,...Pluto. Říci o individuu, že je prvkem nějaké třídy znamená vyslovit triviální tvrzení - třídy jsou 15 individualizovány prostřednictvím prvků.f F Avšak říci o nějakém individuu, že je instancí vlastnosti, nemusí být triviální. Vlastnost může mít jako instanci jednu třídu v jednom světě a jinou třídu v jiném. ([Tichý 1996a], s. 40). Jak tomu je s větou Venuše je v aktuálním světě planeta? Výraz aktuální svět zde není jménem konkrétního světa, ale spíše statutu, který možné světy mohou mít; označme ten statut jako funkci @. Hodnotou @ ve světě W je ten svět, který je v daném světě W aktuální: totiž W samotný. Funkce @ je tak zřejmě funkce totožnosti definovaná na souboru možných světů. ([Tichý 1996a], s. 55). Tato věta je pravdivá ve světě W tehdy, když Venuše patří do extenze planetovitosti; je zřejmé, že tato věta je ekvivalentní větě Venuše je planeta. Tento názor je ve striktní opozici ke všeobecně přijímanému pojetí Davide Lewise, podle něhož je výraz aktuální svět indexickým výrazem, tj. že jeho význam se mění na základě kontextu, v němž je uveden. INDIVIDUOVÝ ANTIESENCIALISMUS Velké diskuse vyvolává Tichého kritika individuového esencialismu. Esencialisté tvrdí, že předmět má nějaké nutné netriviální vlastnosti; třeba určité hodinky prý mají nutný atribut být přístrojem na měření času. Tichý ([Tichý 1994], s. 37-39) protiargumentuje, že kdyby nám zámečník rozkoval hodinky do tvaru klíče, tak by náš kus kovu rychle o svůj nutný atribut přišel. Zámečník zbavil individuum oné vlastnosti a vybavil ho atributem opačným nebýt přístrojem na měření času. Když esencialista připustí, že hodinky a klíč jsou sice tím 15 Podle extenzionalistických teorií (třeba Montagueho systém) se např. ve větě Jimmy Carter chodí hovoří o aktuální třídě chodců. Jenže afirmativní síla této věty nezávisí na tom seznamu chodců; mluvčí by jej také musel znát, avšak pak by mu ta věta byla zbytečná. Spíše se větě tvrdí, že nějaké individuum má vlastnost být chodcem ([Tichý 1996b], s. 72).

17 stejným kouskem hmoty, ale různými jednotlivinami, pak směšuje individua (tu hmotu) s vlastnostmi (být hodinkami, být klíčem). Jenže /V/lastnost být přístrojem na měření času musí být součástí mých hodinek, této role., na druhou stranu Žádná netriviální vlastnost není pro jednotlivinu podstatná. (obojí ([Tichý 1994], s. 39). Individuum neexemplifikuje žádnou netriviální vlastnost nutně, jednotliviny jsou čirá individua a... jsou holé a bezbarvé 16 ([Tichý 1994]; cit. s. 36).F F Individuový esencialismus tedy směšuje individua a vlastnosti s rolemi. Tichý se hlouběji zabýval zvláště kritikou Kripkeho esencialismu ([Tichý 1988]), zde si ji však nebudeme uvádět. Z hlediska antiesencialismu, či individuového nudismu je individuum pouhá logická skoba na vlastnosti: Jednotlivina [o které bezprostředně předtím uvedl, že je čiré individuum ] je entita, která vstupuje do vztahu exemplifikace s vlastnostmi, které ji náhodou náleží, ale ona sama zůstává odlišná od každé vlastnosti a od každé množiny vlastností ([Tichý 1994], s. 36), je to holé individuum: Etna jako taková je holé individuum. Je holé nikoli ve smyslu aktuálního postrádání vlastností, ale ve smyslu, že žádná netriviální vlastnost, kterou instanciuje není jeho konstitutivní součástí.... Jedině triviální vlastnosti, jako jeho vlastní numerická identita, jsou rysy, které Etna nemůže postrádat. ([Tichý 1988], s. 210). Vlastní jméno funguje přímým způsobem k identifikaci individua, slouží jako nálepka na toto individuum. Proti Tichého tvrzení, že individuum nemá žádnou netriviální vlastnost, vystoupil jako první Pavel Cmorej ve stati Empirické esenciální vlastnosti ([Cmorej 1996]). Po potřebných rozlišeních dochází k závěru, že některé vlastnosti jsou k individuu připjaty nutně, byť jsou stále kontingentní, jejich rozsah se mění. Jde např. o vlastnosti tvaru λx(x=i 1 x=i 2... x=i n-k E(x)), kde E je netriviální empirická vlastnost, jejíž rozsah-extenze se mění v závislosti na možném světě a čase (n-k je menší než kardinalita universa); takovéto vlastnosti však navíc platí pro všechna individua I 1...I n-k nutně, tedy ve všech možných světech a časech, jsou proto esenciální (avšak přitom empirické).f Tichý by jistě takovéto vlastnosti akceptoval, ovšem je třeba říci, že takovéto vlastnosti nejsou těmi, které měly na mysli esencialisté. 16 Uveďme si i takovouto úvahu. Jistá námitka (esencialistická) říká, že porcelánové drti již neřekneme talíř (třeba talíř jménem Polévkový Cibuláč). Avšak jde zde o to, že jisté individuum neslo (aktualizovalo) určitou vlastnost (V1), která byla komplexem dílčích vlastností. Jednou z těch dílčích vlastností bylo být neroztlučeným talířem. Měla samozřejmě i další dílčí vlastnosti být vypálen z kaolínu těženého v X, apod. Avšak po opakovaném zásahu kladívkem byl Polévkový Cibuláč hned o jednu svou dílčí vlastnost ochuzen. Nyní exemplifikuje individuum Polévkový Cibuláč jinou složenou vlastnost, která se od té první liší jinou dílčí vlastností (tou být roztlučeným talířem ). Jiné vlastnosti ovšem, jako ta týkající se kaolínu, zůstaly. Polévkový Cibuláč je to stejné individuum, ale ztratilo pro nás jednu vlastnost být nerozbitým talířem.

18 Kritice Tichého pojetí holých individuí a snaze chápat individua jako individuové úřady se dále věnoval Petr Kolář ([Kolář 1999], [Kolář 2000]); proti jeho argumentaci je mířena kritika [Raclavský 2006d]. Dalším příspěvkem byla teorie individuí, která jsou v některých možných světech bez jakýkoli zajímavých empirických vlastností, takž jsou takto v limbu, nejsou empiricky patrná, tedy teorie prosazovaná Vladimírem Svobodou ([Svoboda 2000], [Svoboda 2001]); proti této teorii jsou zaměřeny argumenty v [Raclavský 2006b]. K dalším značně zajímavým tématům patří otázka, zda individua jsou a) abstraktní, či b) konkrétní, anebo zda lze c) uvažovat oba dva druhy. Proti názoru prosazovanému např. Maternou (již bylo citováno) obhajuje možnost c) František Gahér ([Gahér 1999], [Gahér 2000], ale i [Raclavský 2006e]. ZÁVĚREM Tichého teorie úřadů a to zvláště individuových úřadu patří k velice užitečným filosofickým nástrojům. Tichý sám ji opakovaně nasadil na rozřešení nemála problémů řešených ve světové analytické filosofii, v níž působí filosofové, kterým takovýto nástroj chybí, neboť tíhnou buď k extensionalismu (popírání, že existují intenzionální entity) anebo k modální metafyzice, kde nejsou úřady rozumně modelovány a uvažovány (odtud plyne jejich esencialismus, nejasné de dicto de re apod.). Tichého koncepci úřadů s úspěchem využívají mnozí (zejména čeští a slovenští) analytičtí filosofové (Pavel Materna, Pavel Cmorej, Bjørn Jespersen, Marie Duží, František Gahér, Petr Kolář, Petr Kuchyňka, Jiří Raclavský, aj.), svérázným oborem je např. zkoumání pojmových postojů, jejichž typickými příklady (které odhalil již Tichý v [Tichý 1996b], s. 90; někdo může obdivovat americké prezidentství, a přitom ne toho, kdo náhodou americkým prezidentem je) jsou postoje k individuovým úřadům. LITERATURA (Literatura, u níž je uvedena hvězdička *, je bezplatně dostupná na internetu. Literatura, u níž je uvedeno * J, je dostupná prostřednictvím licencované databáze textů JSTOR, přístup k databázi JSTOR je mj. zahrnut v licencovaných databázích jako Proquest, Ebsco.) CARNAP, Rudolf (1958): Meaning and Necessity. Chicago: The University of Chicago Press. (Původně 1947) CMOREJ, Pavel (1996): Empirické esenciálne vlastnosti, Organon F 3, 3, 239-261.

19 CMOREJ, Pavel (2001): Esencialismus versus antiesencialismus, In: Na pomedzí logiky filozofie, Bratislava: Veda, 93-113 (Původně Cmorej, Pavel (1988): Esencialismus versus antiesencialismus, In: Philosophica 26, Bratislava: Univerzity Komenského, 163-202.) DUŽÍ, M. (2004):* Intensional Logic and the Irreducible Contrast between de dicto and de re, ProFil 5, 1, 1-34, http://profil.muni.cz/01_2004/duzi_de_dicto_de_re.pdf. DUŽÍ, Marie, MATERNA, Pavel (2002): Parmenides Principle (An Analysis of Aboutness), In: Childers, Timothy (ed.), Logica Yearbook 2002, Praha: Filosofia, 159-178. GAHÉR, František (1999): Dva druhy indivíduí alebo na čo sa vzťahujú vlastné mená, Filozofia 54, 6, 351-376. GAHÉR, František (2000): Stoická sémantika a logika z pohľadu intenzionálnej logiky. Bratislava: Stimul. CHURCH, Alonzo (1977): Úvod do matematické logiky. Brno: FF UJEP. (Původně Church, Alonzo (1956): Introduction to Mathematical Logic I.1 Chapter 0. Princeton.) JESPERSEN, Bjørn (2004): The Foundations of Tichý s Logic, In: Tichý, Pavel (2004): Pavel Tichý's Collected Papers in Logic and Philosophy, Svoboda, B. Jespersen, Ch. Collin (eds.), Dunedin: Otago UP, Praha: Filosofia, 9-23. KOLÁŘ, Petr (1999): Individuový nudismus, In: V. Havlík (ed.), Mezi jazykem a vědomím, Praha: Filosofia. KOLÁŘ, Petr (2000): Clothing Bare individuals, In: O. Majer (ed.), Topics in Conceptual Analysis and Modelling, Praha: Filosofie, 126-139. MATERNA, Pavel (1998): Concepts and Objects. Helsinki: Acta Philosophica Fennica. MATERNA, Pavel, ŠTĚPÁN, Jan (2000): Filosofická logika: nová cesta?. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. PEREGRIN, Jaroslav (1996): Pavel Tichý a jeho logika, In: Pavel Tichý, O čem mluvíme? Vybrané stati k logice a sémantice, Praha: Filosofia, 9-20. RACLAVSKÝ, Jiří (1996): Pavel Tichý nástin života a díla, SPFFBU, 1, 87-93. RACLAVSKÝ, Jiří (1999): Individua v logické sémantice. Diplomová práce, Masarykova univerzita: Brno. RACLAVSKÝ, Jiří (2000):* Existence jako vlastnost, ProFil 1, 2, http://profil.muni.cz/02_2000/existence.html. RACLAVSKÝ, Jiří (2000a):* Ontologické důkazy analyticky, Religio 8, 2, 169-182. RACLAVSKÝ, Jiří (2000b):* Modality identity a případ Venuše, ProFil 1, 4, http://profil.muni.cz/04_2000/raclavsky_modality.html. RACLAVSKÝ, Jiří (2005a):* Sémantika vlastních jmen s historickou referencí, In: Jazyk - logika - věda, Praha: Filosofia, 113-149. RACLAVSKÝ, Jiří (2005b):* Denotační vs. konstrukční koncepce aboutness, SPFFBU, 1 (v tisku). RACLAVSKÝ, Jiří (2006a):* Existují prázdné možné světy a individua v limbu?, Filosofický časopis (v tisku). RACLAVSKÝ, Jiří (2006b):* De Dicto / De Re and Attitude Logic, Organon F 13 (v tisku). RACLAVSKÝ, Jiří (2006c):* Duží's Theory of De Dicto and De Re: A Critical Re-Examination, Organon F 13 (v tisku). RACLAVSKÝ, Jiří (2006d): Disclothing Bare Individuals, Organon F (v tisku). RACLAVSKÝ, Jiří (2006e):* Individua vs. jednotliviny, Filosofický časopis (v tisku).