UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA GEOGRAFIE. Dagmar BAŤOVÁ. v České republice. Bakalářská práce

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA GEOGRAFIE Dagmar BAŤOVÁ Základní zdroje a příčiny migrace žadatelů o azyl v České republice Bakalářská práce Vedoucí práce: Mgr. Robert Stojanov OLOMOUC 2006

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a veškeré použité prameny jsem uvedla v seznamu literatury. V Olomouci 1. května 2006 podpis 2

3 Touto cestou bych chtěla poděkovat Mgr. Robertu Stojanovovi, že mi umožnil podílet se na projektu Zdroje a příčiny příchodu osob z oblastí původu do azylové infrastruktury České republiky, jehož zadavatelem je Správa uprchlických zařízení Miniserstva vnitra ČR. Dále pak Mgr. Kristýně Křížové za konzultace při zpracování analýzy rozhovorů a Michaele Pokrupové za pomoc při získávání rozhovorů. 3

4 Vysoká škola: Univerzita Palackého Fakulta: Přírodovědecká Katedra: Geografie Školní rok: 2004/2005 ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE (PROJEKTU, UMĚLECKÉHO DÍLA, UMĚLECKÉHO VÝKONU) pro Dagmar Baťovou obor Mezinárodní rozvojová studia Název tématu: Základní zdroje a příčiny migrace žadatelů o azyl v České republice Zásady pro vypracování: 1. Vymezení základních termínů 2. Migrační pohyby 2.1. Stručný popis migračních pohybů ve světě od roku Migrační pohyby do České republiky od roku Právní normy 3.1. Mezinárodní 3.2. České 4. Základní zdroje a příčiny migrace ve světě 5. Imigrační politika České republiky 6. Azylanti a žadatelé o azyl v České republice 6.1. Nejčastější země původu 6.2. Charakteristika podle dalších kritérií 7. Motivace k migraci sociologický výzkum 7.1. Rozdělení do základních kategorií 7.2. Rozdělení dle národnosti 8. Závěrečné vyhodnocení výzkumu

5 Rozsah grafických prací: Rozsah průvodní zprávy: slov Seznam odborné literatury: Čepelka, Č., Jílek, D., Štruma P., Azyl a uprchlictví v mezinárodním právu. Brno: Masarykova univerzita Castles, S., Miller, M. J., The age of migration, New York: Palgrave Macmillan Slavíková, K., Předpisy o cizincích a uprchlících. Praha: Linde Praha, Šisková, T., Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál Český statistický úřad. Cizinci v České republice. Praha: Scientia Český statistický úřad. Cizinci v České republice. Praha: Scientia Parnwell, M. Population Movements and the Third World. Routledge, London and New York Vedoucí bakalářské práce: Robert Stojanov Datum zadání bakalářské práce: Termín odevzdání bakalářské práce: duben 2006 L.S Vedoucí katedry Vedoucí bakalářské práce V Olomouci dne

6 Obsah 1. Úvod Metodologie Vymezení základních termínů Migrační pohyby Stručný popis migračních pohybů ve světě od roku Migrační pohyby do České republiky od roku Právní normy Mezinárodní právní normy České a evropské právo Migrační politika České republiky Žadatelé o azyl a azylanti v České republice Vývoj počtu žadatelů o azyl a azylantů Azylové řízení Azylová zařízení Žadatelé o azyl a azylanti ve statistikách Realizace výzkumu Poznatky z geografické analýzy Analýza rozhovorů Shrnutí výzkumné části Závěr Summary Rejstřík Použitá literatura Přílohy

7 1. Úvod Předmětem této bakalářské práce je migrace žadatelů o azyl do České republiky. V minulém roce uplynulo teprve patnáct let od doby, kdy zde první uprchlík požádal o azyl. Téma uprchlictví je ožehavé v České republice stejně jako v celé tzv. západní civilizaci. Informace o těchto lidech jsou často zkreslovány médii a následně využívány politiky v předvolební rétorice. Velká část populace zaměňuje pojmy cizinec, azylant, žadatel o azyl a uprchlík. Můžeme se tak setkat s názorem, že Česká republika přiznává příliš mnoho azylů, čímž ohrožuje své zájmy. Takové názory nejčastěji plynou z neznalosti, neboť azylanti se podílí na počtu u nás legálně pobývajících cizinců pouze setinami procenta. Mnoho obyvatel bohatých zemí si jistě klade otázku proč tito lidé opouští své domovy a podstupují často neúměrně velká rizika, aby dosáhli svého cíle. Odpovědi nám však mohou poskytnout jen lidé s touto zkušeností. Hlavním cílem práce není pouze zachytit nejvýznamnější zdrojové země, ze kterých k nám přicházejí žadatelé o azyl respektive azylanti. Ale také příčiny a okolnosti jejich příchodu. Zmiňuje rovněž legislativu a imigrační politiku, které mohou ovlivnit rozhodnutí migranta zvolit tu či onu cílovou zemi. Práce se však nesnaží za každou cenu najít objektivní řešení, spíše jde o okolnosti odchodu a subjektivní vnímání důvodů k němu. Tato práce si neklade za cíl suplovat práci orgánů, které se podílejí na azylovém řízení. Zjištění objektivních příčin bychom mohli označit za téměř nemožné. Navíc by bylo eticky zpochybnitelné, neboť by bylo nutné narušovat soukromí osob, které by v dobré víře, že jim nic nehrozí, poskytli informace. Tato bakalářská práce má dvě části. V první teoretické části jsou vymezeny termíny, které jsou použity. Dále jsou nastíněny možnosti klasifikace migračních pohybů a teoretické přístupy k nim. Práce se též zabývá procesem migrace po roce 1990 a to jak ve světě tak na našem území. Zařazena byla také kapitola Právní normy, která se zabývá mezinárodními právními závazky v oblasti uprchlictví a českými a evropskými právními normami, jenž se této problematiky dotýkají. V podkapitole Migrační politika jsou naznačeny přístupy k otázce imigrace z hlediska politických nástrojů. Kapitola Žadatelé o azyl a azylanti v České republice se zabývá vývojem počtu těchto osob na našem území, azylovým řízením a azylovým zařízením. Obsahuje také 7

8 podkapitolu Žadatelé o azyl a azylanti ve statistikách, která odpovídá na otázku zdrojových zemí těchto imigrantů. V druhé části je zpracována praktická část s názvem Realizace výzkumu příčiny a zdroje migrace žadatelů o azyl. V níž je vysvětlen způsob výběru respondentů. Následuje stručná geografická analýza a charakteristika těchto osob. A dále pak analýza rozhovorů. Kapitolu uzavírá stručné shrnutí tohoto krátkého výzkumu. Práce dále obsahuje krátkou geografickou analýzu zvoleného regionu, která je zaměřena na jevy, které mohou ovlivňovat migrační proudy. K práci jsou přiloženy grafy, mapa azylových zařízení a další přílohy. 8

9 2. Metodologie Teoretická část V teoretické části této práce byla využita jak analýza dat z tištěných publikací, tak analýza dat, která jsou dostupná pouze v elektronické podobě. V druhém případě šlo především o oficiální stránky státních a nestátních institucí. V prvé řadě bylo využito informací z oficiálních stánek státních orgánů jako jsou Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo vnitra a jeho Odbor pro azylovou a migrační politiku, dále pak Správa uprchlických zařízení a Český statistický úřad, jenž vydává statistická data o cizincích v České republice i v tištěné formě. Tato data jsou však publikována s více než ročním zpožděním. Dále jsou zde zpracovány informace z webových stránek organizací, které se migrací zabývají, jsou to: Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) a Konzorcium organizací pracujících a uprchlíky v České republice. Dále pak články v elektronické formě, které jsou v jiné podobě nedostupné. Mezi publikace, které byly použity, patří monografie a sborníky věnující se migraci, knihy věnující se problematice uprchlictví v právním rámci a již zmiňované publikace Českého statistického úřadu. 1 Teoretická část je tak převážně kompilací informací z předchozí analýzy. Výzkumná část Výzkumná část se zabývá především příčinami migrace žadatelů o azyl a azylantů. Dále se věnuje jejich očekáváním do budoucna, respektive jejich přáním a také vnímáním systému azylového řízení a zařízení. Tato část práce má formu kvalitativního sociologického výzkumu, tzn. bylo využito částečně standardizovaných rozhovorů, které se uskutečnily v rámci výzkumného projektu Zdroje a příčiny příchodu osob z oblastí původu do azylové infrastruktury České republiky. Tato bakalářská práce tak využívá také konceptualizace a geografické analýzy vzešlé z tohoto projektu. Pokud využíváme metodologie kvalitativního výzkum, je nutné si odpovědět na otázky: kdo? jak? kým? kde? Odpověď na první otázku zní žadatelé o azyl. Původním 1 Tyto publikace jsou však svým názvem velmi matoucí, neboť v knize Cizinci v České republice 2005, jsou nejnovější data z roku 2004 a ne z roku 2005, jak by se dalo očekávat. 9

10 záměrem bylo najít respondenty i mezi azylanty, ale to se ukázalo jako velmi problematické kvůli navázání kontaktu. Jedinou schůdnou možností by bylo kontaktovat tyto osoby přes organizace, které jim poskytují poradenské služby, ale ty kontakty neposkytují z etických důvodů. Všechny osoby byly v ekonomicky aktivním věku. Protože k nám přichází poměrně hodně cizinců z bývalého Východního bloku, zaměřila jsem se na tuto skupinu. Ta by byla i přes toto vymezení velmi široká, proto jsem se rozhodla zaměřit na cizince přicházející z postsovětské Střední Asie (Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán). Země Střední Asie jsou politicky poměrně nestabilní a můžeme předpokládat příchod lidí z konkrétních politických důvodů. K této skupině byl připojen Afghánistán, který byl zasažen válkou a je také stále velmi politicky nestabilní. Nakonec bylo zařazeno i Mongolsko, které je oproti předchozím zemím poměrně stabilní, ale objevují se zde jiné velmi závažné problémy, které by mohli lidi podněcovat k odchodu, jako jsou například problémy environmentálního charakteru. Počet respondentů z jednotlivých zemí byl stanoven podle proporčního zastoupení mezi žadateli o azyl z jednotlivých zemí, kteří zažádali o azyl mezi lety 2000 a Snahou bylo dodržet genderovou vyváženost, tedy mít přibližně stejný počet respondentek a respondentů. Tento poměr je mezi žadateli sice jiný, ale jde o to spíše ukázat, jestli je jiný pohled na příčiny odchodu mezi muži a ženami, než simulovat sociální skupinu žadatelů o azyl, jak by tomu bylo v případě využití dotazníků. Všechny rozhovory proběhly v azylových zařízeních. Bylo uskutečněno deset rozhovorů, z nichž sedm bylo zaznamenáno autorkou práce a tři vyškolenou kolegyní. Na začátku byl komunikační partner seznámen s výzkumem a jeho záměrem. Většinou byly rozhovory zaznamenávány na diktafon. Pokud si to respondent nepřál, byly prováděny pouze zápisky. Taková situace nastala pouze v jednom případě. Důležitým bodem při sběru rozhovorů byl odstup od azylového řízení, což v praxi znamená distancovat se od azylového řízení takovým způsobem, aby byl respondentům srozumitelný. Můžeme totiž předpokládat, že žadatelé o azyl přizpůsobují své výpovědi v azylovém řízení tak, aby zvýšili šanci na získání azylu. Tuto možnost potom nelze plně vyloučit ani při výzkumu. Z toho vyplývá i volba otázek. V rozhovorech byly pokládány otázky na téma: domova, země původu, rodiny, zaměstnání, vzdělání, stylu života, udržování kontaktu s domovskou zemí, způsobu odjezdu a jeho okolností, způsobu získávání informací o zemi, do které chtějí přijet, místa, kde by si přáli žít, azylové zařízení a přání a sny. V žádném rozhovoru nebyla položena otázka na příčiny odchodu přímo. (Příloha 1) 10

11 Při analýze byla pozměněna jména respondentů, aby nemohlo dojít k jejich identifikaci. Bylo využito Demuthovo rozdělení migrace na čtyři fáze, které je popsáno v kapitole Klasifikace migračních pohybů. Mimo to byla zpracována i část, která se věnuje přáním žadatelů o azyl. 11

12 3. Vymezení základních termínů V této práci je použito množství termínů, které mohou být nazírány různě. Některé se také významově překrývají, proto je dobré je vymezit. Obecně se tato práce zabývá migrací obyvatel. V dnešní době neexistuje jedna obecně uznávaná definice, kterou by používaly všechny organizace a instituce zabývající se migrací. Demuth například migraci odvozuje od migranta. Migrace je děj, který vzniká, když se migranti pohybují z jednoho geografického bodu do jiného geografického bodu (Demuth, 2000: 26). Termín migrace je tedy spojen s termínem migrant. Vesměs neexistuje jednotná definice migranta, což vede k problémům při srovnávání statistik z jednotlivých států světa. Organizace Spojených národů (OSN) tedy doporučuje definovat jako dlouhodobého migranta osobu, která překročila hranice státu, ze kterého pochází a v hostitelské zemi setrvala na dobu nejméně 12 měsíců (Kaczmarczyk, Okólski, 2005: 4). Podle směru migrace a místa, ze kterého je migrant popisován, pak rozlišujeme imigranta (synonymem přistěhovalec) a emigranta (vystěhovalce). Pokud se v této práci mluví o migrantech, jsou jimi myšleni migranti definovaní OSN. Cizinec je pojem obsahem srovnatelný s výrazem migrant, ale podstatně přesněji definován, neboť jde o právní výraz. Za cizince se ze zákona považuje osoba, která nemá české státní občanství (resp. ani jedno z jejích státních občanství není české) (ČSÚ, 2005a: 19). Často používaným termínem je slovo uprchlík. Definice uprchlíka vychází z Ženevské úmluvy (viz kapitola Mezinárodní právní normy) Je však problematické mluvit o uprchlících jen v takto specifickém smyslu slova, protože rozhodování o udělení statutu uprchlíka je v mnoha aspektech problematické. Proto je tento pojem používán pro označení příslušníka uprchlické populace. Uprchlická populace zahrnuje osoby, které žádají o postavení uprchlíka (tedy žadatelé o azyl), uznané uprchlíky a jejich rodiny (Freiová, 2001: 20). Uprchlíci mohou na našem území stejně jako v dalších státech požádat o azyl. Azyl je útočiště, útulek, pobyt poskytovaný státem cizímu státnímu příslušníku stíhaného v jiném státě z důvodů politických nebo ideologických... (Klimeš, 2002: 51). Tato instituce už existuje tisíce let. Dnes je zakotvená v legislativách států a mezinárodních smlouvách. Lidé, kteří žádají o azyl jsou nazýváni žadateli o azyl. Žadatel o azyl je cizinec, který podal žádost o udělení azylu podle zákona č. 325/1999 Sb. (zákon o azylu) 12

13 nebo cizinec, který podal včas žalobu proti pravomocnému rozhodnutí ministerstva vnitra ve věci azylu. Jako na žadatele o azyl se také pohlíží na osobu, která projevila úmysl požádat o azyl a dosud s ním nebyla sepsána žádost o azyl (ČSÚ: 2005b). Pokud tato osoba získá azyl stává se azylantem. Cizinec, kterému byl na území ČR udělen azyl podle zákona č. 325/1999 Sb. (zákon o azylu). Azylant je osobou s trvalým pobytem na území ČR, o které se předpokládá, že na území chce zůstat. Azylant nemá aktivní ani pasivní volební právo a nevztahuje se na něj branná povinnost, jinak má být brán naroveň občanovi ČR (ČSÚ, 2005a). Posledním pojmem je bezpečná země. Tímto termínem je označována stát, kde byl uprchlík v bezpečí před pronásledováním a může tam být přijímajícím státem navrácen. (Jílek, 1997: 81) 13

14 4. Migrační pohyby Klasifikace migračních pohybů Jak již bylo řečeno pojem migrace nikdy nebyl jednotně definován. Zachycení tohoto dynamického fenoménu je složité. Často totiž odráží hlavně současnou situaci a tak v teoriích, které se o to pokouší, často reflektuje paradigmata doby jejich vzniku. Migrace má tři základní aspekty: prostor, čas a motivaci (nebo také účel). Nejzákladnější rozdělení rozlišuje migrační pohyby dlouhodobé a krátkodobé, stálé a přechodné, podle vzdálenosti na mezinárodní a vnitrostátní, dobrovolné a nucené, nebo také dělení na legální a nelegální (Skeldon, 1997: 57). Přechody mezi jednotlivými formami jsou však velmi časté. Například stanovit pevnou hranici mezi dobrovolným a nuceným odchodem je velmi problematické. Pokud si například představíme situaci, kdy lidé odcházejí z vesnice do města, protože nejsou schopni se uživit zemědělstvím a hrozí jim hladovění, je nesmírně obtížné se přiklonit jen k jedné variantě (Parnwell, 1993: 24). Dalším typ dělení se odvíjí od směru migrace. Pak mluvíme o migraci východ-západ a jih-sever (Demuth, 2000: 27). Pokud se podíváme na migraci z hlediska motivů a příčin je často zmiňováno Demuthovo schéma, které primárně dělí migraci na dobrovolnou a nedobrovolnou. A dále pak pod dobrovolnou zahrnuje: migraci za prací, migraci studentů a výzkumné pobyty, řetězovou migraci, která je podmíněna rodinnými vazbami, a migraci za zvýšením životního standardu. Nedobrovolnou migraci Demuth dělí na migraci podmíněnou činností člověka a environmentálními vlivy. Mezi migraci, která má souvislost s environmentálními vlivy patří především: migrace v důsledku: sucha a hladomoru, povodní a sopečné činnosti. Migraci podmíněnou činností člověka dále rozděluje na migraci v důsledku: chudoby, strachu a z důvodů, které jsou uvedeny v Ženevské úmluvě, porušování lidských práv a občanských válek (Demuth, 2000: 35). (Příloha 2) Demuth se také věnuje migraci jako procesu a ten dělí na čtyři fáze. První fází je rozhodování se o odchodu. Mnohdy k odchodu vede kombinace důvodů, nikoli jeden silný důvod. Demuth také upozorňuje na spíše subjektivní vnímání důvodů k odchodu jedince. Druhou fázi, kterou je samotná cesta, velmi ovlivňují současné možnosti rychlého transportu. Třetí fází je příchod, vstup do země a případné odmítnutí hostitelskou zemí. Rozlišuje legální vstup a vstup, který nebyl dokumentován, což zahrnuje i vstup uprchlíků. 14

15 Poslední fází je pobyt, usídlení, integrace, na kterou má vliv například nálada ve společnosti, do které se cizinec snaží začlenit (Demuth, 2000: 30-50). Teoretické přístupy k fenoménu migrace První teorii zabývající se migrací zformuloval v roce 1885 geograf E. G. Ravenstein. Stanovil jedenáct zákonů, kterými se migrace řídí. (Příloha 3) Migrace podle Ravensteina znamená život a pokrok, zatímco usedlý způsob života stagnaci. Jako hlavní příčinu migrace pak vidí ekonomické důvody. Jeho teorie se však týká spíše vnitřní migrace, i když zde najdeme i prvky, které lze využít při analýze mezinárodní migrace (Skeldon, 1997: 19). Na Ravensteina o osmdesát let později navázal Everett Lee, který rozdělil faktory, které ovlivňují migraci. Tento dualistický přístup vidí příčiny migrace v souhrnu push faktorů, které nutí lidi odcházet z místa jejich bydliště. Nejčastěji uváděnými motivy jsou přelidnění a nezaměstnanost. Na druhé straně stojí pull faktory, které přitahují lidi do míst imigrace, jako jsou lepší životní úroveň, pracovní příležitosti apod. (Castels, Miller, 1993: 20). Teorie pull-push odráží dobu neoklasické ekonomie. Tento neoklasický přístup také zdůrazňuje rozhodnutí jedince na základě racionálního porovnání nákladů a přínosů. Takový jedinec by se tedy měl rozhodnout pro tu nejlepší zemi. Proti této teorii však stojí praxe, která ukazuje, že ti nejchudší z neméně rozvinutých oblastí neodcházejí. Mnohem častěji migrují příslušníci střední třídy z oblastí procházejících ekonomickými a sociálními změnami. A důvodem příchodu do konkrétní země často nebývá kalkul, ale například kulturní nebo koloniální vazby mezi státy (Skeldon, 1997: 22) V současné době se odborníci na migraci, ať už jsou to historikové, antropologové, sociologové nebo geografové, shodují, že rozhodování migrantů je velmi ovlivněno tzv. právě historickou zkušeností, stejně jako postoji rodiny, případně komunity (Castels, Miller, 1993: 24). 15

16 5. Stručný popis migračních pohybů ve světě od roku 1990 Období kolem roku 1990 patří mezi přelomové roky téměř pro celý svět. Ale změny, které se udály, se dotkly nejvíce Evropy. Došlo k pádu komunismu, což vedlo k velkým geopolitickým změnám. Rozpad SSSR, válka na Balkáně a též rozpad Československa vedl ke změnám v tradičních vzorcích evropské migrace. V roce 1990 se odhady počtu migrantů ve světě pohybovaly kolem 154 milionů osob, v roce 2000 se tento odhad pohyboval již kolem 175 milionů osob. V procentuálním vyjádření však tato čísla nejsou až tak šokující. Mezi lety došlo k zvýšení počtu migrantů pouze o 1,3 %. Tento nárůst však proběhl hlavně v rozvinuté části světa, kde je předpokládaný nárůst až 20,6 milionů, zatímco v rozvojových oblastech byl zaznamenám nárůst pouze o 0,3 milionu. V současné době tvoří migranti přibližně 2,9 % všech lidí na světě (IOM, 2005a: ). Mezi tradičně imigratské země patří Austrálie, Kanada, Nový Zéland a Spojené státy americké. Všechny tyto státy zaznamenaly výrazné zvýšení počtu cizinců. Spojené státy jako největší příjemce migrantů musí čelit také velkému náporu ilegální migrace. Odhady zprávy IOM mluví o 7 milionech nelegálních imigrantů na území USA a předpokládají, že 4,8 milionů z nich tvoří Mexičané (IOM, 2005a: ). Pro tyto státy byla v minulosti zdrojovou oblastí migrace hlavně Evropa. Tento trend však vymizel. Dnes tvoří většinu imigrantů lidé z Karibské oblasti, Latinské Ameriky a Asie. Tato migrace má především charakter ekonomický. Lidi láká vysoká životní úroveň a možnost pracovního uplatnění, ale také například možnost seberealizace, kterou nenacházejí ve svých domovských zemích postižených chudobou, stagnací nebo přelidněním. USA, Kanada a Austrálie si přílivem migrantů udržují vysoké tempo populačního růstu, který jinak ve vyspělých zemích stagnuje (Kaňáková, 2002: 121). Dalším velkým příjemcem imigrantů je Evropa. Ještě v 19. století byly v Evropě velmi silné emigrační proudy. V současné době se z hlediska migrace Evropa dělí na západní a transformující se. Mezi země které se transformují patří celý Východní blok. Zatímco západní Evropa je téměř čistým příjemcem migrantů, ve většině transformujících se zemí výrazně převažuje emigrace nad imigrací. Obecně se však v evropském měřítku, co se týče migrace, dá jen těžko generalizovat. Ale některé společné znaky najdeme. Ve většině zemí migrantů přibývá, ale tento přírůstek je mírný. Dochází k výkyvům, ale ty se 16

17 dají označit za dočasné. Jsou tu charakteristické geografické odchylky v načasování, míře a směru u změn počtu cizinců (Salt, 2005: 12-13). Mezi významné migrační proudy můžeme označit návrat etnických Němců z východní Evropy do Německa, který začal již v roce Velký vliv na migraci v Evropě měl také rozpad bývalé Jugoslávie. Mezi lety 1990 až 1994 odešlo každoročně z těchto zemí kolem půl milionu lidí. Ovšem jen málo z těchto lidí dostalo azyl. Většina z nich byla ponechána v zemích, kde žádali o azyl z humanitárních důvodů a později byli repatriováni (IOM, 2005a: ). Asi nejvýznamnějším proudem v bývalém Východním bloku po pádu komunismu byl návrat etnických Rusů do Ruska. Tito lidé, případně jejich rodiče či prarodiče odešli z vlastního Ruska do jiných částí SSSR. Dnes se však v nově vzniklých republikách setkávají s útiskem, diskriminací nebo nenávistí ze strany většinového obyvatelstva, a tak pokud mohou, odcházejí. V Rusku se však také necítí jako doma, a tak někteří z nich pokračují dále do střední nebo západní Evropy (IOM, 2005a: ). Z Asie v roce 2000 pocházelo asi 33,9 milionů migrantů. Největšími příjemci migrantů na tomto kontinentě jsou arabské státy, které těží ropu. Patří sem: Bahrajn, Kuvajt, Omán, Katar, Saudská Arábie a Spojené arabské emiráty, kde se migranti podílí 68 % na celkové populaci. Dříve do těchto zemí přicházeli lidé především z jiných arabských států, dnes jsou to lidé především z Bangladéše, Indie, Pákistánu, ale také Jižní Koreje, Filipín, Thajska, Srí Lanky a Indonésie. Tuto migraci ovlivnila na počátku 90. let invaze Iráku do Kuvajtu, kdy během prvních čtyř měsíců invaze opustily Irák, Kuvajt a Saúdskou Arábii více než 2 miliony lidí. V současné době můžeme pozorovat výrazný nárůst počtu žen, které do tohoto regionu přijíždějí za prací (IOM, 2005a: ). 2 Dalšími velkými příjemci migrantů jsou: Hongkong, Singapur, Japonsko, Malajsie, Jižní Korea a Taiwan. Tyto státy poptávají hlavně nekvalifikovanou pracovní sílu, kterou využívají v průmyslu (IOM, 2005a: ). 3 V roce 2000 se Afrika podílela na počtu migrantů ve světě 16,3 miliony (to je asi 9 %), což je pokles oproti roku 1970 kdy pocházelo z Afriky 12 % všech migrantů. Pro Afriku je typická vysoká vnitrokontinentální migrace a vysoký počet uprchlíků, kteří tvořili v roce % migrantů v regionu. V roce 2000 došlo k poklesu podílu uprchlíků na 22 %, který je způsoben rozsáhlými dobrovolnými repatriacemi a ukončením některých dlouhodobých konfliktů. Pro severní část kontinentu je typická migrace do Evropy nebo do 2 Zde pak pracují především ve službách, jako pomocnice v domácnosti nebo jako zdravotní sestry. 3 Velká část tohoto proudu se odehrává jako smluvní migrace. V zemích původu migrantů existují takzvaná náborová centra a ta zajistí všechnu potřebnou dokumentaci. 17

18 států produkujících ropu. 4 V západní části Afriky je nejcharakterističtější migrace za prací na plantážích a největším příjemcem je Pobřeží slonoviny, kam přijíždějí lidé hlavně z Burkiny Faso a Mali (IOM, 2005a: ). 5 Africká migrace je považována za nejméně zdokumentovanou. Proto nelze například blíže specifikovat jak je vázána na období sucha, hladomory, ekologickou devastaci nebo občanské války. Mezinárodní a mezikontinentální emigrace je spojena s bývalými koloniálními mocnostmi. V tomto proudu bychom mohli nalézt mnoho vzdělaných lidí, kteří však mají doma problém se uplatnit a proto odcházejí. Brain drain, neboli odliv mozků, je velkým problémem tohoto kontinentu, ale jeho rozsah můžeme pouze odhadovat z počtů evidovaných imigrantů ve vyspělých zemích (IOM, 2005a: ). Dalším regionem, kde poklesl počet mezinárodních migrantů je Latinská Amerika. V roce 1990 byl počet lidí z tohoto kontinentu, kteří žijí dlouhodobě mimo svou vlast, 7 milionů, v roce 2000 už jen 5,9 milionů. Největší část migrantů z tohoto regionu odchází do USA, dále pak do Kanady. Největší podíl na této migraci mají Mexičané, jejichž počty prudce stoupají a to i mezi nelegálními migranty. Počet uprchlíků je v této oblasti poměrně nízký, neboť většina konfliktů z minulosti dozněla a dochází k dobrovolným repatriacím a to především v oblasti Střední Ameriky. Ve 20. století byla nejdůležitější imigrační zemí Latinské Ameriky Venezuela a Argentina. Argentina byla nejčastějším cílem migrantů z Brazílie, Chile a Uruguaje. Venezuela zase přitahovala hlavně cizince z tzv. andských států, speciálně pak ze sousední Kolumbie (IOM, 2005a: ). Z Karibské oblasti, kde žije tradičně mnoho přistěhovalců a je zde celkově větší mobilita obyvatel, odcházejí obyvatelé především do USA. Největším producentem migrantů je v této oblasti Kuba, Dominikánská republika, Jamajka a Haiti (IOM, 2005a: ). 4 Mnoho Tunisanů a Egypťanů pracuje v Libyi, avšak tato migrace je velmi závislá na mezinárodních vztazích. 5 Zde pracují hlavně na kakaových a kávových plantážích nebo jako pomocnice v domácnosti. Častým cílem migrantů je taky Jižní Afrika, kam lidé přijíždějí za prací v těžebním průmyslu. 18

19 6. Migrační pohyby do České republiky od roku 1990 V posledních 150 letech na našem území silně převažovala emigrace nad imigrací, ale dnes je situace poněkud jiná. Do naší republiky přicházejí ročně miliony cizinců. Například v roce 2002 překročilo státní hranice České republiky v obou směrech 196 milionů cizinců (Drbohlav, 2004: 13). Dřívější trendy migrace byly stejné v celém regionu střední a východní Evropy. Je obecně známo, že většina lidí migrovala na západ. Jen málo lidí, kterým se podařilo se na západ dostat, se také vrátilo. A pokud se podíváme na migraci v rámci tzv. Východního bloku můžeme ji označit za zanedbatelnou (Kaczmarczyk, Okólski, 2005: 5). Po změně režimu v roce 1989 došlo na našem území k výrazným změnám. Ty se projevily mimo jiné otevřením hranic. Naše republika se musela v tomto směru vyrovnat především s nedokonalou legislativou. Velmi rychle jsme se stali zemí tranzitní a imigrační. Drbohlav v souvislosti s migrací do České republiky mluví o třech nejvýznamnějších pull faktorech a těmi jsou: geografické, politické a ekonomické (Drbohlav, 2004: 5). Česká republika je jediným státem střední a východní Evropy s tzv. dlouhodobou pozitivní bilancí pracovní migrace na západ. A i nadále počet imigrantů pomalu stoupá, zatímco počet emigrantů je téměř roven nule (Okolski, 2004: 45). Drbohlav rozděluje dobu po roce 1990 z hlediska migrace na 4 období. První je od roku 1990 do roku 1992, kdy Česká republika podstupuje přechod od centrálně plánované ekonomiky k ekonomice liberální. Migrační mechanismy byly teprve vytvářeny odpovědnými orgány, legislativou a specifickými programy. Druhým je období mezi lety 1993 až 1996, kdy země prošla poměrně úspěšně transformací a podle ekonomických parametrů se stala jednou z nejúspěšnějších ve střední a východní Evropě. V této době začíná příliv ekonomických migrantů. Mezi lety 1997 a 1999 stanovuje Drbohlav třetí období, kdy došlo k ekonomické nerovnováze a následně se vláda pokusila bojovat s nepříznivou ekonomickou situací a nastartovat ekonomiku. Problémy se objevily jak na makroekonomické úrovni tak na mikroekonomické. Snížil se životní standard, reálné mzdy atd. V této době začíná být migrační politika restriktivnější a je snížen počet lidí, kteří sem přicházejí za prací. Poslední etapa začíná v roce Ekonomická situace se začíná zlepšovat a kompetentní instituce se začínají více věnovat otázce mezinárodní migrace. 19

20 Jsou přijaty nové zákony, imigrační politika je stále restriktivní. Počet legálních migrantů však opět stoupá (Drbohlav, 2004: 43-44). Již od roku 1990 tedy na našem území plynule roste počet osob, které jsou označovány jako cizinci s trvalým nebo přechodným pobytem nad 90 dnů. V roce 1990 bylo v České republice zaznamenáno těchto cizinců, v roce 2004 to bylo již cizinců, což je sedminásobné zvýšení (ČSÚ, 2005a). Tento nárůst byl mírně přerušen pouze v roce 2000 a to lze přičíst na vrub změně legislativy, která přinesla zpřísnění vstupního a pobytového režimu, takže byla některá ustanovení tohoto zákona zmírněna novelou platnou od 1. července 2001 a došlo k výraznému úbytku cizinců v ČR, který byl kompenzován až na konci roku 2002 (ČSÚ, 2004: 21). Pokud bychom chtěli obecněji charakterizovat migraci do České republiky, je nutné na začátku uvést, že silně převládá migrace ekonomická, označovaná také jako pracovní. Například počet žadatelů o azyl je oproti ekonomický migrantům téměř zanedbatelný. Česká republika regionálně vede v počtu zahraničních živnostníků a pracovníků. V roce 2002 to bylo okolo osob, které většinou přišly ze Slovenska, Ukrajiny a Vietnamu (Kaczmarczyk, Okólski, 2005: 10). I když se v mezinárodní migraci často hovoří o trendu feminizace, přichází obecně do České republiky méně žen za prací, naopak více jich přichází za účelem sloučení rodiny, studia, nebo imigrace z humanitárních důvodů (Drbohlav, 2004: 26-27). Nejvíce cizinců zůstává na území Prahy. Například v roce 1995 tvořili cizinci údajně 9-11 % její celkové populace (Okolski, 2004: 42). Jestliže se podíváme na migraci z hlediska nejčastějších státních občanství shledáme, že mezi cizinci na našem území je nejčastější ukrajinské státní občanství ( osob), dále slovenské ( osob), vietnamské ( osob), polské ( osob), ruské osob) atd. V současné době můžeme hovořit o poklesu a stabilizaci počtu Poláků a Slováků, zatímco počet Vietnamců a Ukrajinců stále stoupá (Drbohlav, 2004: 19). Je zajímavé, že Ukrajinci tvoří i největší část žadatelů o azyl, v roce 2005 to bylo 33 %, následováni byli Číňany (15 %) a Slováky (9 %) (ČSÚ, 2005b). Česká republika zaznamenala nejvyšší počet žadatelů o azyl, ze všech zemí střední a východní Evropy, a to mezi lety 1996 a V tomto období byl počet žadatelů o azyl např. v Maďarsku zažádalo pouze osob, v Polsku osob a na Slovensku jen osob (Kaczmarczyk, Okólski, 2005: 10). V poslední řadě je také potřeba se zmínit o nelegální migraci na naše území. Ze statistického hlediska se využívá dvojích čísel, odhadů a počtů prokázaných tzn. zadržených migrantů. Počet zadržených migrantů v poslední době prudce kolísal. V roce 2000 to bylo osob, v roce 2003 to bylo osob a o rok později došlo opět 20

21 k nárůstu na osob. Mezi zadrženými jsou nejčastěji Rusové (36 %), Číňané (9 %), Ukrajinci ( 8 %) Gruzíni (5 %), Poláci (5 %), Němci (4 %) a Moldavané (3 %). Nejčastěji bývá nelegálně překročena naše hranice s Rakouskem (ČSÚ, 2005b). 21

22 7. Právní normy 7.1. Mezinárodní právní normy Uprchlictví, azyl a migrace jako pojmy mají mezinárodní charakter a význam, proto byly ukotveny v mezinárodních úmluvách, jenž se věnují této specifické problematice. První mezinárodní smlouvou, která je ve vztahu k uprchlíkům zmiňována je Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, která o azylu hovoří ve svém článku 14 (INFO OSN, 2005: 3). Podle tohoto článku má na azyl právo každý, ale nelze ho uplatňovat ve vztahu k nepolitickým trestným činům a jinému jednání, které odporuje OSN. Nejdůležitějším mezinárodním dokumentem, který upravuje status uprchlíků je Ženevská úmluva z roku 1951, která přesně definuje pojem uprchlík, jeho práva, povinnosti a princip non refoulment, který říká, že žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení (Slavíková, 1996: s. 83) (UNHCR, 2001a). Termín uprchlík je vymezen třemi klauzulemi. A to klauzulí inkluzivní (článek 1A), která říká: že uprchlík je ten, kdo vzhledem k opodstatněnému strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k sociální skupině nebo pro politické názory se nachází mimo zemi své příslušnosti a vzhledem k tomuto strachu nemůže či nechce využít ochrany této země, nebo kdo bez příslušnosti se nachází mimo zemi svého dřívějšího stálého bydliště a v důsledku takových událostí nemůže nebo nechce se tam ze strachu vrátit (SUZ, 2005a). Dále klauzulí exkluzivní (článek 1F), která vymezuje, komu status uprchlíka nemůže být přiznán. Jsou to osoby, u kterých máme vážný důvod se domnívat, že se dopustila zločinu proti míru, válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto zločinech; se dopustila vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než jí bylo povoleno se tam usadit jako uprchlík; je vinna činy, které jsou v rozporu se zásadami a cíli Spojených národů. Poslední je klauzule cesační (1C), která stanovuje, kdo již nebude považován za uprchlíka. Jde například o lidi, kteří se zapojili do programu 22

23 dobrovolné repatriace nebo osoby, které získaly nové státní občanství atd. (UNHCR, 2001a). V době kdy byla Ženevská úmluva přijata, se očekávalo, že uprchlické vlny opadnou, ale nestalo se tak, a proto byl přijat doplněk Ženevské úmluvy tzv. Newyorský protokol, který zrušil časové ohraničení v úmluvě uvedené... tedy, že příčinou útěku mohou být jen události vzniklé po 1. lednu 1951 (Freiová, 1993: 8-9). Newyorský protokol, přesněji protokol o postavení uprchlíků, byl přijat OSN dne 31. ledna 1967 (SUZ, 2005a). Mezinárodní ratifikaci obou právních dokumentů provedl tehdejší prezident ČSFR Václav Havel dne 7. října Česká republika závazky přijala a byly publikovány ve Sbírce zákonu (Freiová, 2001: 10). Tyto dokumenty jsou všeobecně uznávány jako nejvýznamnější mezi dokumenty upravujícími uprchlickou otázku. Na druhou stranu jsou velmi kritizovány, protože odráží dobu, ve které vznikly a nedokáží reflektovat současnou situaci. Mnoho kritiků také zmiňuje, že úmluva se nezabývá správními normami, takže nelze zajistit stejné podmínky při procesu uznávání statutu uprchlíka. Ač existuje mnoho výzev k zaktualizování Ženevské úmluvy, obecně se nepředpokládá, že by k něčemu takovému došlo. Za současné mezinárodněpolitické situace není možné dojít k takovému konsenzu, aby mohla být přijata úmluva takového významu. Mezi další úmluvy, které se nějak dotýkají situace uprchlíků ve světě patří: Úmluva proti mučení či jinému krutému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z roku 1984, Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti uzavřená v New Yorku v roce 1954, Úmluva o omezení případů bezdomovectví z roku 1961, Úmluva o právech dítěte z roku 1989 atd. (OPU, 2006a) (UNHCR, 2001b) České a evropské právo Česká republika prošla velkými změnami, které se týkaly mimo jiné vstupu do Evropské unie a tyto změny se také odrazily v právním řádu. Mezi základní zákonné normy, které se týkají obecně pobytu cizinců na našem území patří Listina základních práv a svobod, kde je právo na azyl zakotveno v čl. 43, zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců ve znění pozdějších úprav a zákon č. 325/1999 Sb. o azylu (KOPU,2006)(SUZ, 2005a). Zákon o pobytu cizinců stanoví podmínky vstupu cizince na území České republiky, jeho pobytu na něm a vycestování z území a vymezuje působnost Policie České 23

24 republiky, Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničních věcí v této oblasti státní správy... Cizincem se rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky... Tento zákon se nevztahuje na cizince, který požádal Českou republiku o ochranu formou azylu a azylanta, pokud azylový zákon nestanoví jinak (zákon č. 326/1999 Sb.). Zákon o azylu upravuje podmínky vstupu a pobytu cizince, který projeví úmysl požádat Českou republiku o ochranu formou azylu na území České republiky, a pobyt azylanta na území, jakož i průběh řízení o udělení azylu či odnětí azylu, informace o právech a povinnostech účastníků řízení o udělení azylu nebo o odnětí azylu a azylantů, působnost Ministerstva vnitra, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Policie České republiky v této oblasti státní správy. Zákon také definuje státní integrační program a upravuje pobyt cizinců v azylových zařízeních (zákon č. 325/1999 Sb.). Aby byl azyl udělen musí být u žadatele o azyl prokázán některý důvod pro udělení statutu uprchlíka, který stanovuje Ženevská úmluva. Realita bývá často složitější, a tak náš právní řád zakotvuje v již zmiňovaných zákonech ještě další mechanismy ochrany pro cizince a to je: azyl za účelem sloučení rodiny, humanitární azyl, který bývá nejčastěji udělen ze zdravotních důvodů a tzv. subsidiární formy ochrany, kterými jsou: vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a tzv. překážky vycestování. A nakonec také dočasnou ochranu, kterou upravuje zákon č. 221/2003 Sb. (IOM, 2005b). Azylanti jako ostatní cizinci, mají právo po pěti letech trvalého pobytu na našem území žádat o české občanství, jehož nabývání a pozbývání řeší zákon č. 40/1993 Sb. Tito žadatelé také nesmí být v posledních pěti letech pravomocně odsouzeni pro úmyslný trestný čin a musí prokázat znalost českého jazyka (ČSÚ, 2005a: 19-21). Jak již bylo zmíněno, některé úpravy v českém právu souvisejí se vstupem do Evropské unie. Česká republika musela projít tzv. procesem harmonizace s evropským právem. Tento proces byl velmi náročný, protože evropské právo zavádí nové pojmy, například Nařízení Rady a Směrnice (ES), které jsou pro náš právní sytém nové. Jedním z významných dokumentů, který byl přijat je Nařízení Rady (ES) č.343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanovují kritéria pro určení členského státu odpovědného za posouzení žádostí o azyl, podané státním příslušníkem třetí země v jednom z členských států (SUZ, 2005a). Označovaný také jako Dublin II, neboť nahradil Úmluvu o určení státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl, podané státním příslušníkem třetího státu na území členských států Evropských společenství, přijatou v Dublinu dne (Dublinská úmluva - Dublin I) (MVČR, 2005a). S Dublinem II také souvisí Nařízení Rady (ES) č. 343/2003, které stanovuje kritéria a mechanismy pro určování členského státu odpovídajícího za přezkoumání žádosti o azyl podané v 24

25 jednom z členských států státním příslušníkem třetí země a systém EURODAC, který slouží k porovnávání otisků prstů, zřízený na základě Nařízení Rady (ES) č. 2725/2000 ze dne 11. prosince Tato daktyloskopická databáze napomáhá tomu, aby nedocházelo k tzv. asylum shopping, tedy k situaci, že žadatelé o azyl podávají žádost v několika členských zemích (SUZ, 2005a) Migrační politika České republiky Právní normy, které upravují migrační politiku, jsou především nástrojem státu k regulaci imigrace, eliminace jejích negativních aspektů a využití těch pozitivních. Například k zaplnění určitých mezer na trhu práce, ať už by šlo o vysoce kvalifikované pracovníky nebo o zaměstnance v tak zvaných 3D oborech (difficult, dangerous, dirty) (Sládková, 2005: 6). Migrační politika je pak výsledkem všech předpisů a opatření, které se nějakým způsobem dotýkají života migrantů v hostitelské zemi. Patří sem například: právní předpisy upravující vstup a pobyt cizinců na území národních států včetně pasové a vízové politiky, právní předpisy v oblasti azylové politiky, předpisy o nabývání a pozbývání občanství, právní předpisy týkající se zaměstnávání cizinců, právní předpisy o svobodném a nezávislém podnikání cizinců, předpisy v oblasti sociálního a zdravotního zabezpečení, v oblasti nabývání nemovitostí a bydlení, přístupu ke vzdělání a přípravě na povolání, právní předpisy v oblasti národní a menšinové politiky národních států, právní předpisy zaručující rovnost příležitostí a mezinárodní dohody ať už bilaterálního či multilaterálního charakteru (Horáková, 2000: 3). Migrační politiky tak mohou být rozděleny do tří oblastí: I. Politiky a nástroje přijímané národními státy k posílení kontroly migračních toků (včetně přílivu osob hledajících azyl) a hledání efektivních opatření v boji s nelegální migrací. II. Politiky a nástroje, jejichž cílem je zlepšení integrace imigrantů do hostitelských zemí. III. Mezinárodní spolupráce při tvorbě nástrojů přijímaných na bilaterální a regionální úrovni s cílem zlepšit řízení migračních toků (Horáková, 2000: 5). Často se také setkáváme s rozdělením migračních politik ve zjednodušené formě na: diskriminační model, asimilační model a multikulturní (pluralitní) model (Drbohlav, 2001: 25). Toto rozdělení se však týká hlavně integrační strategie přijímající společnosti. Musíme také brát v potaz, že téměř žádný z těchto modelů nenajdeme ve světě v čisté formě. A ani Česká republika se prozatím k žádnému nepřiklonila. 25

26 Česká republika na své migrační politice stále pracuje a současnou dobu můžeme označit za období hledání. Neboť je novým členem Evropské unie, která je často v tomto ohledu nazývaná pevnost Evropa, zároveň však České republika i celá Evropská unie určité vrstvy imigrantů potřebuje. Krokem, který má ukázat, jaké jsou priority v migrační politice státu, bylo nastartování pilotního projektu Výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků, jehož realizátorem je Ministerstvo práce a sociálních věcí. Prozatím je tento projekt otevřen pro občany Běloruska Bulharska, Chorvatska, Kanady, Kazachstánu, Moldávie a Srbska a Černé Hory, dále pak absolventům českých vysokých škol (s rokem ukončení 1995 nebo později) a středních škol (s rokem ukončení 2000 nebo později). Projekt bude postupně otevírán pro občany dalších států. Nejdůležitějším kritériem pro vstup do projektu je minimálně středoškolské vzdělání. Největší výhodou pro účastníky tohoto projektu je možnost žádat o trvalý pobyt už po strávení dva a půl roku v České republice (IOM- MPSV, 2005). Projekt má také mnoho kritiků. Ti poukazují především na výběr zemí a podporu odlivu mozků ze zemí, které jsou nebo budou do projektu zařazeny. 26

27 8. Žadatelé o azyl a azylanti v České republice 8.1. Vývoj počtu žadatelů o azyl a azylantů První uprchlíci respektive žadatelé o azyl přišli na naše území počátkem 90. let, tedy po pádu komunismu. Dříve byla téměř jakákoliv migrace znemožněna komunistickým režimem, neboť hranice bývalé ČSSR byly velmi přísně hlídány. Také tato země nebyla příliš atraktivní pro imigranty. Již v roce 1990 však požádalo o azyl 1602 osob, z nichž přibližně 67 % přišlo z Rumunska. Pro tehdejší úřady to byla nová situace. Začali se budovat první přijímací a ubytovací zařízení pro tyto lidi. Od té doby kolísá počet žadatelů o azyl od 841 v roce 1992 po v roce Přičemž výkyv v roce 2001 je přičítán především změně legislativy. V tomto roce požádali o azyl především osoby ze zemí odkud k nám nejčastěji přicházejí migranti za prací, ať už nelegální nebo legální. Šlo v prvé řadě o migranty z Ukrajiny (4 418 osob), Moldavska (2 459 osob), Rumunska (1 848 osob), Vietnamu (1 525 osob), Gruzie (1 305 osob), Číny (1 290 osob) a Arménie (1 021 osob) (ČSÚ,2003: 78-79). Do na území České republiky požádalo o azyl osob (ČSÚ, 2005b). V roce 2004 byl pak zaznamenám významný pokles žadatelů o azyl. Jako hlavní příčina je uváděn především vstup České republiky do Evropské unie a aplikace Dublinského systému (ČSÚ, 2005a). (Příloha 5) Při porovnání můžeme zjistit, že v zásadě počty žadatelů o azyl nekorespondují s počty osob jímž byl azyl udělen. (Příloha 6) Celkem byl azyl v České republice udělen osobám. V současné době má osob platný status azylanta, což je přibližně 0,6 % ze všech cizinců, kteří na našem území pobývají legálně (ČSÚ, 2005b) Azylové řízení Azylové řízení, kterým procházejí žadatelé o azyl zajišťuje Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky (dále OAMP). Odbor vykonává zákonem vymezenou působnost v oblasti mezinárodní migrace, azylu a ochrany cizinců či osob bez státní příslušnosti. Do kompetence odboru dále spadá problematika ochrany státních hranic, vstupu a pobytu cizinců na území České republiky a koordinace schengenské spolupráce. Odbor je gestorem za oblast integrace azylantů a aktivně se podílí na integraci cizinců (MVČR-OAMP, 2005a). Samotné azylové řízení provádí Oddělení 27

28 azylového řízení OAMP a jeho detašovaná pracoviště: Balková, Bělá-Jezová, Červený Újezd, Havířov, Kostelec nad Orlicí, Vyšní Lhota a Zastávka u Brna. Ve správním řízení jsou především zjišťovány příčiny odchodu cizince ze země původu. V procesu řízení jsou využívány informace o zemích původu, které jsou čerpány z různých zdrojů a je ověřována jejich věrohodnost. Některé tyto zdroje jsou veřejně přístupné na internetu přes databáze ECOINET Rakouského centra pro výzkum a dokumentaci v oblasti zemí původu a azylu (ACCORD) a REFWORLD Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Další informace jsou získávány od různých státních orgánů ČR, zejména Ministerstva zahraničních věcí ČR, dále v rámci spolupráce s partnerskými úřady a organizacemi v zahraničí a na jednáních v orgánech Evropské unie. Mezi nejvíce používané zdroje popisující otázky dodržování lidských práv a politických a občanských práv a svobod patří například výroční zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování práv a o svobodě vyznání; příručky o zemích Ministerstva vnitra Velké Británie; dokumenty Organizace spojených národů, zejména Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), Amnesty International a Human Rights Watch. Ve velké míře jsou také využívány informace z domácího i zahraničního tisku a televize a internetového zpravodajství (BBC, CNN) či různých odborných periodik (MVČR-OAMP, 2005a). Žadatel o azyl by měl do devadesáti dnů od zahájení správního řízení obdržet rozhodnutí o své žádosti, v případě nutnosti ale může být toto období prodlouženo. O tomto prodloužení je pak cizinec vyrozuměn. Rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení žadateli. Cizinecká policie tento den vystaví cizinci výjezdní příkaz. Proti pravomocnému rozhodnutí ministerstva vnitra lze podat žalobu ke krajskému soudu místně příslušnému podle místa hlášeného pobytu cizince v době podání žaloby. Žalobu lze podat ve lhůtě 15 či 7 dní (ve vyjmenovaných případech) a má odkladný účinek (MVČR-OAMP, 2005a). V případě zamítnutí žaloby má cizinec právo podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně (MVČR-OAMP, 2005a). Tato kasační stížnost má také odkladný účinek. V případě zamítnutí může cizinec podat novou žádost za dva roky od ukončení předchozího azylového řízení, pouze v případě hodném zvláštního zřetele může ministerstvo tuto lhůtu prominout (MVČR-OAMP, 2005a). Žádost o udělení azylu nemůže být vyřízena kladně pokud je žadatel občanem Evropské unie. Taková žádost je označována jako žádost nepřípustná. V některých případech může být provedeno tzv. zrychlené řízení. Tento typ řízení bývá nejčastěji 28

29 prováděn: v případě, že cizinec pochází z tzv. bezpečné země původu, uvádí ve své žádosti pouze ekonomické důvody, zničil, poškodil nebo padělal dokumenty, které mají být využity ve správním řízení, uvádí v nové žádosti o azyl převážně stejné skutečnosti jako v žádosti staré, nebo uvádí falešné údaje, snaží se uniknout pouze stavu všeobecné nouze, případně pokud mohl nalézt bezpečí v jiné části státu. V zrychleném řízení je rozhodnutí vydáno do 30 dnů (MVČR-OAMP, 2005a). Řízení o udělení azylu nemusí být ukončeno pouze rozhodnutím ve věci, ale také zastavením řízení. Ministerstvo řízení zastaví, pokud například žadatel o udělení azylu vzal žádost o udělení azylu zpět, dále jestliže se žadatel o udělení azylu bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout nebo když žadatel o udělení azylu v průběhu řízení neoprávněně vstoupil na území jiného státu nebo se o neoprávněný vstup na území jiného státu pokusil. Řízení se zastavuje i v případě tzv. nepřípustných žádostí (MVČR-OAMP, 2005a) Azylová zařízení Žadatelé o azyl a případně i azylanti, kteří nemají kde bydlet jsou umisťováni do azylových zařízení. Tato azylová zařízení dělíme na tři typy: přijímací střediska, pobytová střediska a integrační azylová střediska. (Příloha 4) Pobytem v přijímacím středisku musí projít každý žadatel o azyl. V dnešní době jsou v provozu 2 přijímací střediska: Vyšní Lhota a Praha-Ruzyně. V případě nutnosti může být téměř okamžitě zprovozněno také přijímací středisko v Červeném Újezdu. Tato střediska mají několik funkcí: poskytují ubytování a stravu, klient může vyhledat sociální, právní, psychologické, zdravotní a výchovné poradenství, je tu také zahájena vstupní procedura. Ta se skládá z identifikace cizineckou policií, zahájení azylového řízení a kompletní zdravotní prohlídky. Žadatelé o azyl podstoupí v přijímacím středisku také karanténní opatření, tudíž není dovoleno ze střediska volně odcházet. Pobyt ve středisku by měl také pomoci žadateli se zorientovat v novém prostředí (SUZ, 2005b). Požádat o azyl je možno také v záchytných zařízeních pro cizince v Balkové, Velkých Přílepech, Poštovné a Bělé pod Bezdězem (ČSÚ, 2004: 60). V těchto zařízeních mohou cizinci požádat o udělení azylu nejpozději do sedmi dnů ode dne, kdy je o této možnosti informuje policie (SUZ, 2005b). Po ukončení vstupní procedury mohou žadatelé bydlet buď soukromě, nebo mohou využít služeb pobytových středisek. Pobytová střediska poskytují podobné zázemí 29