MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce DISERTAČNÍ PRÁCE Brno 2007 Ondřej Hora 1

2 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce Mgr. Ondřej Hora Strategie dlouhodobě nezaměstnaných (vstupní analýza problému) Disertační práce Školitel: prof. PhDr. Tomáš Sirovátka, CSc. Brno

3 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně a pouze s využitím uvedené literatury a pramenů, Ondřej Hora Rád bych na tomto místě zvláště poděkoval všem lidem, kteří mě podporovali při psaní této práce. Svému školiteli prof. Tomáši Sirovátkovi děkuji za cenné rady, které mi během psaní poskytoval. Mé poděkování patří také všem kolegům, kteří provedli rozhovory z roku 2002, jmenovitě Pavlu Horákovi, Markétě Horákové, Václavu Kulhavému, Jiřímu Vyhlídalovi a opět Tomáši Sirovátkovi. Tomáši Vildovi a Martině Zuzaňákové děkuji za technickou a editační pomoc. A v neposlední řadě děkuji svým rodičům, kteří mi vždy byli na blízku. 3

4 4

5 OBSAH: KAPITOLA 1: UVEDENÍ VÝZKUMNÉHO PROBLÉMU... 6 ZDŮVODNĚNÍ VÝZNAMU POZNÁVACÍHO CÍLE...7 KAPITOLA 2: TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRO VYSVĚTLENÍ CHOVÁNÍ DLOUHODOBĚ NEZAMĚSTNANÝCH...10 ZÁKLADNÍ PARADIGMATA HLEDAJÍCÍ PŘÍČINY ROZDÍLNÉHO CHOVÁNÍ NEZAMĚSTNANÝCH STRUKTURÁLNÍ VS. KULTURNÍ VYSVĚTLENÍ NEZAMĚSTNANOSTI, VLIV JEDNÁNÍ AKTÉRŮ...10 Vztah mezi strukturou, kulturou a jednáním aktérů...12 TEORETICKÉ MODELY HLEDAJÍCÍ PŘÍČINY ROZDÍLNÉHO CHOVÁNÍ NEZAMĚSTNANÝCH...12 Model racionální volby...13 Modely založené na očekávání (a motivaci)...14 Kulturní modely (modely založené na kulturních charakteristikách) ZÁVĚR KAPITOLY: MOŽNÁ VYSVĚTLENÍ CHOVÁNÍ NEZAMĚSTNANÝCH NA ZÁKLADĚ VÝŠE UVEDENÝCH MODELŮ KAPITOLA 3: TEORETICKÝ KONCEPT STRATEGIE A JEHO VYUŽITÍ PRO ŽIVOTNÍ SITUACI NEZAMĚSTNANÝCH Strategie zaměstnání, strategie zajištění příjmu, rodinné strategie Problematické aspekty využívání konceptu životních strategií...35 Kulturní (a strukturální) kontext formování strategií...37 Typologie strategií nezaměstnaných při řešení problému uspokojování (základních) životních potřeb Využívání zdrojů při rozhodování nezaměstnaných finanční (hmotný) kapitál, lidský kapitál a sociální kapitál ZÁVĚR KAPITOLY: ROZHODOVÁNÍ NEZAMĚSTNANÝCH...45 KAPITOLA 4: DLOUHODOBÁ NEZAMĚSTNANOST V ROZHOVORECH S NEZAMĚSTNANÝMI V LETECH 2002 A Charakteristika nezaměstnanosti v regionech v době výzkumu KAPITOLA 5: PŘEDCHOZÍ PRACOVNÍ KARIÉRA VNÍMANÉ PŘÍČINY NEZAMĚSTNANOSTI...54 PŘEDCHOZÍ PRACOVNÍ KARIÉRA NEZAMĚSTNANÝCH, POSLEDNÍ ZAMĚSTNÁNÍ...54 Význam pracovní historie a důvodu předchozího opuštění zaměstnání...65 VYSVĚTLENÍ SOUČASNÉ SITUACE Z POHLEDU NEZAMĚSTNANÝCH ZÁVĚR KAPITOLY: VLIV PRACOVNÍ HISTORIE A PŘÍČINY NEZAMĚSTNANOSTI KAPITOLA 6: EKONOMICKÁ SITUACE DLOUHODOBĚ NEZAMĚSTNANÝCH (STRATEGIE ZAJIŠTĚNÍ PŘÍJMU) EKONOMICKÁ SITUACE A ŽIVOTNÍ PODMÍNKY DLOUHODOBĚ NEZAMĚSTNANÝCH VÝZNAM ŽIVOTNÍCH NÁKLADŮ RODIN PRO ŽIVOTNÍ SITUACI DLOUHODOBĚ NEZAMĚSTNANÝCH ŘEŠENÍ OBTÍŽNÉ FINANČNÍ SITUACE ZE STRANY NEZAMĚSTNANÝCH Úsporné strategie Strategie obejití se bez Zadlužování jako řešení nepříznivé finanční situace (Vzájemná) pomoc ze strany sociálních sítí Srovnání jednotlivých úsporných strategií ZÁVĚR KAPITOLY: PŘIVYKÁNÍ NA ŽIVOT V CHUDOBĚ KAPITOLA 7: VNÍMÁNÍ NEZAMĚSTNANOSTI NEZAMĚSTNANÝMI A JEJICH OKOLÍM Různé typy vyrovnávání se s neúspěchem při hledání zaměstnání Reakce nezaměstnaných na prožitek nezaměstnanosti Prožitek nezaměstnanosti a vliv na hledání zaměstnání DOPADY NEZAMĚSTNANOSTI NA SOCIÁLNÍ VZTAHY Vztahy v rodině během nezaměstnanosti Celkové dopady nezaměstnanosti na vztahy v rodině Vztahy mimo nukleární rodinu

6 ZÁVĚR KAPITOLY: DLOUHODOBÁ NEZAMĚSTNANOST A JEJÍ DŮSLEDKY KAPITOLA 8: VÝZNAM ZAMĚSTNÁNÍ A MOTIVACE NEZAMĚSTNANÝCH, KVALITA PRÁCE FLEXIBILITA, OCHOTA PRACOVAT Význam a přínos zaměstnání pro nezaměstnané Význam obecné pracovní motivace SNÍŽENÁ MOTIVACE NEZAMĚSTNANÝCH K PŘIJETÍ ZAMĚSTNÁNÍ Preference alternativních životních cílů a možnosti před zaměstnáním Záměrné setrvávání v evidenci úřadu práce Únikové strategie Formy únikových strategií PŘEDSTAVA NEZAMĚSTNANÝCH O KONKRÉTNÍCH ZAMĚSTNÁNÍCH Představa nezaměstnaných o jednotlivých aspektech zaměstnání Nízká kvalita práce jako odrazující faktor při hledání zaměstnání ZÁVĚR KAPITOLY: SOPHIINA VOLBA? ŽIVOTNÍ PERSPEKTIVA DLOUHODOBĚ NEZAMĚSTNANÝCH KAPITOLA 9: SOCIÁLNÍ DÁVKY A JEJICH VLIV NA ŽIVOTNÍ SITUACI NEZAMĚSTNANÝCH Žádost o sociální dávky, vstup do systému sociální ochrany Zkušenosti nezaměstnaných s různými aspekty pobírání sociálních dávek ZÁVĚR KAPITOLY: STRATEGIE NEZAMĚSTNANÝCH VŮČI SYSTÉMU SOCIÁLNÍ OCHRANY KAPITOLA 10: STRATEGIE DLOUHODOBĚ NEZAMĚSTNANÝCH PŘI HLEDÁNÍ ZAMĚSTNÁNÍ PRŮBĚH HLEDÁNÍ ZAMĚSTNÁNÍ STRATEGIE NEZAMĚSTNANÝCH ZPŮSOBY HLEDÁNÍ ZAMĚSTNÁNÍ V PRVNÍ FÁZI ZÍSKÁNÍ INFORMACE O EXISTENCI PRACOVNÍHO MÍSTA Zprostředkování zaměstnání Zkušenosti nezaměstnaných s úřady práce Potenciál úřadu práce při začleňování marginalizovaných nezaměstnaných na pracovní trh269 Zprostředkovací personální (a pracovní) agentury Hledání přes rodinu a známé role osobních kontaktů při hledání zaměstnání Četnost a efektivita jednotlivých metod hledání zaměstnání ZPŮSOBY HLEDÁNÍ ZAMĚSTNÁNÍ VE DRUHÉ FÁZI KONTAKT SE ZAMĚSTNAVATELEM Zkušenosti nezaměstnaných z kontaktu se zaměstnavateli Rozhodování zaměstnavatelů vedoucí k odmítnutí uchazeče ZPŮSOBY HLEDÁNÍ ZAMĚSTNÁNÍ VE TŘETÍ FÁZI VÝBĚR A ZAŠKOLENÍ PRACOVNÍKA Závěrem k hledání zaměstnání na formálním trhu práce DALŠÍ ŘEŠENÍ NEZAMĚSTNANOSTI STRATEGIE PŘIZPŮSOBENÍ, ZMĚNY A MOBILITY Možnosti rozšíření kvalifikace (sebevzdělávání) Možnosti a přínos rekvalifikací na úřadech práce Další opatření aktivní politiky zaměstnanosti PODNIKÁNÍ, MOBILITA A PRÁCE V ŠEDÉ EKONOMICE Mobilita jako strategie nezaměstnaných Příležitostná práce a práce v šedé ekonomice ZÁVĚR KAPITOLY: JE TRH PRÁCE PRO DLOUHODOBĚ NEZAMĚSTNANÉ DOSTUPNOU ALTERNATIVOU? KAPITOLA 11: DLOUHODOBÁ NEZAMĚSTNANOST V ČESKÉ REPUBLICE IDEÁLY, REALITA A PERSPEKTIVA DISKUZE O APLIKACI V OBLASTI SOCIÁLNÍ POLITIKY Posílení ekonomiky a tvorba nových pracovních míst vs. mobilita pracovníků Zajištění sociální ochrany a současně pobídkové funkce systému Práce v řádném zaměstnání a práce na černo řešení problémů spojených s nedeklarovaným příjmem Úpravy v procesu zprostředkování zaměstnání Přizpůsobení pracovní síly požadavkům trhu práce Institucionální podpora zaměstnávání znevýhodněných osob Dodatek autora na závěr PŘÍLOHA: METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU SEZNAM LITERATURY:

7 Kapitola 1: Uvedení výzkumného problému Dlouhodobá nezaměstnanost je bezesporu v současnosti významným problémem, a to nejen v České republice, ale také v dalších zemích Evropské unie. Za hlavní příčinu dlouhodobé nezaměstnanosti lze považovat především měnící se podmínky na trhu práce, které se projevují především ve zvyšujících se požadavcích na kvalifikaci pracovní síly. Část pracovníků, která buď nemá kvalifikaci žádnou nebo její kvalifikace neodpovídá současným požadavkům zaměstnavatelů, je vytlačována na sekundární trh práce, případně má dlouhodobé problémy nalézt jakékoli zaměstnání. Kromě podmínek na trhu práce ovlivňují situaci nezaměstnaných také další významné okolnosti. Především se jedná o jejich osobní charakteristiky (jako jsou sociální status, vzdělání, dosažená praxe apod.) nebo jejich rodinný stav (počet závislých členů atd.). Předchozí výzkumy (srovnej např. Henwood a Miles 1987) upozornily na významné rozdíly v životě zaměstnaných a nezaměstnaných v oblastech, jako jsou sociální kontakty, aktivita, smysl života, status a struktura času. Významnou otázkou je, jakým způsobem mohou do situace nezaměstnaných zasahovat jejich životní styl a postoje. Mareš (2002) uvádí: V tomto ohledu je nezaměstnanost též předmětem promyšlených i intuitivních životních strategií jak nezaměstnaných osob, tak i osob nezaměstnaností ohrožených. Obsah těchto strategií je u nezaměstnaných ovlivněn jednak kulturně, jednak dobou trvání jejich nezaměstnanosti. Délka nezaměstnanosti hraje významnou roli již z toho důvodu, že s prodlužováním její délky dochází u většiny nezaměstnaných postupně k prohlubování potíží a jejich situace nabývá povahy normálního stavu. To mění povahu reakce na situaci, v níž se ocitli, a tato změna nachází výraz i ve změnách životních strategií nezaměstnaných (Mareš 2002:103). Problému strategií nezaměstnaných se věnuje řada vědních disciplín (kromě sociální politiky především ekonomie, sociologie, psychologie ale také např. etnografie) a je mu věnována celá řada dílčích teoretických konceptů, které spolu soupeří o vysvětlení příčin a okolností tohoto jevu 1. Analytickou nevýhodou těch konceptů, které hledají vysvětlující faktory nezaměstnanosti na straně nezaměstnaných (záměrně více či méně opomíjejí stranu poptávky po práci), je, že žádný z nich neposkytuje ucelený pohled a zároveň každý nabízí odlišné typy vysvětlení (ekonomické, psychologické apod.). Tato vysvětlení mohou být platná pro některé nezaměstnané, ale také nemusí být platná vůbec, případně se může více teoretických konceptů v různé míře potvrzovat u jediného nezaměstnaného. Při využití tohoto pohledu na výzkumný problém tedy můžeme hovořit o různých strategiích nezaměstnaných ve specifické životní situaci dlouhodobé nezaměstnanosti (která je určitým momentálním společným pojítkem jinak často velmi rozdílných životních osudů nezaměstnaných osob). Dlouhodobý nezaměstnanost v sobě ale zároveň pochopitelně zahrnuje celou řadu dílčích problémů (např. nízká možnost uplatnění, nedostatečný příjem, psychické problémy), které spolu úzce souvisejí, 1 Např. Jordan et al. (1992:3) uvádí, že zatímco ekonomové chápou rozhodování chudých lidí ohledně zaměstnání jako volby, které jsou prováděny ve vynucených podmínkách (pod tlakem), sociologové zdůrazňují vliv sociálních norem a rolí jejich dopad na strukturální vztahy a sociální politikové za zaměřují na způsob, kterým sociální dávky formují postoje a životní šance chudých lidí s ohledem na vznik závislosti či exkluze ze společnosti. 7

8 mohou se navzájem ovlivňovat, a z nichž pouze část je tedy spojena s problémy finančního charakteru. V této práci se zaměříme především na zachycení životní situace dlouhodobě nezaměstnaných a zároveň na způsoby řešení případných problémů spojených s nezaměstnaností ze strany nezaměstnaných 2. Zároveň se budeme věnovat především situaci dlouhodobé nezaměstnanosti, protože: krátkodobá (frikční) nezaměstnanost může být pouhým přechodem mezi dvěma zaměstnáními, a není proto třeba hledat její příčiny na straně nabídky či poptávky po práci, význam jednotlivých problémů v životě nezaměstnaných s prodlužující se délkou nezaměstnanosti obvykle narůstá a eventuální přizpůsobení nezaměstnaného na anomickou situaci a vznik různorodých strategií vyžaduje delší čas. Poznávacím cílem této práce je na základě dostupných teoretických konceptů identifikovat existující postupy nezaměstnaných při řešení problémů v situaci dlouhodobé nezaměstnaností (zvláště pak problémů spojených s nedostatečným příjmem) a na základě provedených rozhovorů hledat strategie a identifikovat faktory, které vedou k volbě určitých řešení. Zároveň využíváme možnost porovnat námi dosažené výsledky s dřívější evidencí ohledně těchto aspektů nezaměstnanosti (viz výzkumné otázky níže). Zdůvodnění významu poznávacího cíle Otázka chování dlouhodobě nezaměstnaných klientů systému sociální ochrany je často diskutována nejen mezi odborníky, ale také v tisku a laickou veřejností. Argumenty, které jsou ve veřejné diskusi běžně využívány, jsou ovšem často spíše ideové než věcné (Bane a Ellwood 1994:128). Zastánci tvrdého přístupu vůči nezaměstnaným využívají nejen ekonomické argumenty 3, ale část jejich argumentů vychází také z důrazu na potřebu pracovní etiky, hovoří o zneužívání sociálních dávek a o nedostatečné potřebnosti těchto klientů. Tento přístup je zastáván také v části odborné, především americké, literatury (Murray 1984, Mead 1986). Dobře tento postoj zachycují Engbersen, Schuyt a Timmer (1990:7), kteří uvádějí, že existuje předpoklad o vztahu mezi výší sociálních dávek a potenciální ochotou nezaměstnaných hledat si zaměstnání. Nezaměstnaní jsou konstantně v podezření zda skutečně chtějí pracovat. Jsou podezřívání, že využívají výhody příjmu, pro který nemusejí pracovat. Čím větší a dlouhodobější nezaměstnanost je, tím spíše vzniká tlak držet dávky v nezaměstnanosti nízké. Bauman (1998) zachycuje několik základních principů spojených s tímto postojem: 1) sociální dávky by pro nezaměstnané neměly představovat možnost volby 2) princip menšího nároku spočívá v tom, že i nejméně výhodné zaměstnání by vždy mělo být výhodnější než pobírání sociálních dávek 3) je nutné rozlišování mezi zasluhujícími si (oprávněnými) a nezasluhujícími si (neoprávněnými) klienty 2 Jde nám o celkový pohled na to, jakým způsobem nezaměstnaní vnímají a řeší svou situaci. Základem námi vymezeného problému je proto řešení příjmové situace dlouhodobě nezaměstnaných v širším kontextu jejich celkové životní situace. Těmito způsoby řešení tedy máme na mysli veškeré aktivity, které mohou nezaměstnaným v jejich situaci pomoci (např. k získání příjmu) včetně hledání zaměstnání na trhu práce. 3 Sociální dávky bývají obecně kritizovány v ekonomické rovině ze dvou důvodů: 1) že přispívají k ekonomickým problémům státu (zatěžují státní rozpočty) a 2) že mají negativní dopady na nabídku práce na pracovním trhu (Atkinson 1999:62). 8

9 Na druhé straně zastánci opačného názoru (někdy bývají označování jako poverty lobby) argumentují, že stát by se měl dokázat postarat o své občany, kterým nedokáže zajistit uplatnění jejich práva na práci. Tito lidé se domnívají, že dlouhodobě nezaměstnaní jsou spíše oběťmi globálních ekonomických procesů než vlastních voleb, protože přes veškerou svou snahu nenalézají práci a navíc jsou postrkováni a ponižováni ze strany státních úředníků. Bauman (1998:46) k tomu uvádí, že zastánci kolektivní záruky individuálního přístupu k dávkám souhlasí s normalitou života založeného na pracovním výkonu, zároveň ovšem podotýkají, že tato norma nemůže být univerzálně dodržena, neboť v soudobé společnosti není dost stálé práce pro všechny a je tedy třeba postarat se také o ty, kteří přepadnou přes palubu, do doby, než získají zaměstnání. Na tomto místě je nutno podotknout, že zastánců prvního názorového proudu (sociální dávky pro osoby bez příjmu jsou problematické) je mezi laickou veřejností přeci jen většina. Odborníci v oblasti sociologie a sociální politiky zabývající se strategiemi nezaměstnaných se již určitou dobu shodují, že strategie nezaměstnaných jsou značně diversifikované a celá tato problematika je mnohem složitější 4. Cílem práce je tedy rozpoznat strategie nezaměstnaných (jako celek) z toho důvodu, abychom mohli objasnit, zda a do jaké míry nezaměstnaní skutečně svých chováním mohou ovlivnit a ovlivňují svou situaci dlouhodobého příjemce sociálních dávek. Z dosavadních výzkumů je patrné, že nezaměstnaní jsou ovlivňováni při volbě konkrétních strategií řadou významných faktorů: např. tlakem okolí, svým lidským kapitálem, předchozí zkušeností a preferencemi (hodnotami). Symbolickým cílem práce je tedy získání využitelných poznatků o charakteru významného aspektu problému dlouhodobé nezaměstnanosti, konkrétně chování nezaměstnaných. Můžeme také říci, že chceme porozumět životní situaci dlouhodobě nezaměstnaných a jejich chování, abychom mohli určit, proč se stali nebo proč zůstávají dlouhodobě nezaměstnanými. Uvedená otázka je z hlediska sociální politiky velmi významná, neboť se v tomto případě dostávají do přímého rozporu dvě ze základních funkcí moderní sociální politiky, a to funkce ochranná a funkce pobídková. Na jedné straně je upozorňováno, že klesající úroveň základní sociální ochrany vede ve stále většímu propadu určitých kategorií obyvatelstva pod úroveň potřebnou k ochraně před chudobou a materiální deprivací. Na druhé straně se pobídky vedoucí k relativně včasnému opouštění systému sociální ochrany jeví být nefunkční či alespoň nedostatečné. Aplikačním cílem práce je získat takové poznatky, které mohou být využity při konstrukci konkrétních nástrojů pro řešení problémové situace těchto lidí ze strany státu, ať již na lokální, regionální či národní úrovni jakožto i pro modifikaci stávajících nástrojů (systémů podpory v nezaměstnanosti, dávek sociální pomoci atd.). Hlavní výzkumná otázka 5 : - Jakým způsobem (strategiemi) řeší (nebo se pokoušejí řešit) dlouhodobě nezaměstnaní svou životní situaci? Struktura práce: V práci se nejprve věnujeme zpracování teoretických východisek, přičemž se zaměřujeme především na různá vysvětlení dlouhodobé nezaměstnanosti, která jsou 4 Problémem odborné stejně jako obecné diskuze na toto téma je jen obtížné dosažení nestranného pohledu na danou problematiku. Jordan et al. (1992:43) oprávněně uvádí, že sociální politika se opírá o politické a morální hodnoty, které jsou opět sporné či napadnutelné. A tak technická (vědecká) literatura nemůže být chápaná bez svých existujících ideologických východisek. 5 Dílčí výzkumné otázky naleznete v metodologické části práce v příloze. 9

10 v literatuře uváděna v souvislosti s individuálním chováním nezaměstnaných (kapitola 2). Poté se věnujeme určení těch strategií (případně jejich typů), které souvisejí se zkoumaným problémem (kapitola 3). Zjištěné poznatky využíváme v metodologické části práce k vytvoření základní struktury našeho polostrukturovaného rozhovoru. Provedli jsme celkem více než 20 rozhovorů s nezaměstnanými (v roce 2006), dalších více než 40 rozhovorů jsme využili jako datový zdroj v rámci sekundární analýzy výzkumu Sirovátky a jeho kolegů z roku Celkem jsme tedy analyzovali více než 60 rozhovorů 6. Při zhodnocení výsledků jsme věnovali pozornost předchozí pracovní kariéře a příčinám nezaměstnanosti z pohledu nezaměstnaných (kapitola 5), ekonomické situaci jejich domácností a strategiím zajištění příjmu domácnosti (kapitola 6), vnímání nezaměstnanosti nezaměstnanými a jejich okolím (kapitola 7), motivaci nezaměstnaných k přijetí zaměstnání a faktorům, které tuto motivaci ovlivňují (kapitola 8), vnímání systému sociální ochrany ze strany nezaměstnaných (kapitola 9) a strategiím hledání zaměstnání, případně strategiím, které vedou k nalezení zaměstnání či příjmu na trhu práce nepřímo (kapitola 10). Získané poznatky využíváme v závěrečné části práce k vyvození závěrů a navrhujeme několik podnětů k diskusi jejich důsledků pro sociální politiku, především pro tvorbu vhodných nástrojů politiky zaměstnanosti (kapitola 11). 6 K problému využití více datových zdrojů viz. metodologická část práce v příloze. 10

11 Kapitola 2: Teoretická východiska pro vysvětlení chování dlouhodobě nezaměstnaných V následující části práce se věnujeme nejvýznamnějším teoretickým konceptům spojeným se strategiemi dlouhodobě nezaměstnaných. Vycházíme přitom z potřeby vymezení jednotlivých přístupů (hledisek), kterými lze posuzovat námi zvolený sociální a výzkumný problém. Definování teoretických východisek pro naší práci má klíčový význam pro vymezení určitého pojetí naší analýzy. Základní paradigmata hledající příčiny rozdílného chování nezaměstnaných strukturální vs. kulturní vysvětlení nezaměstnanosti, vliv jednání aktérů Ve vědeckém prostředí můžeme rozlišovat mezi dvěma základními paradigmaty ovlivňujícími výrazně chápání vlastního postavení nezaměstnaných. Jedná se obecně o kulturní (případně individuální) a strukturální paradigma (celá řada autorů, např. Gallie a Vogler 1994:115, Giddens 2001:316, ), které lze v souvislosti s naším problémem také označit jako D (individualistický, zásluhový) model a S (strukturální) model (Howe 1990:191) či model zaměřený na trh a model zaměřený na dávky (Jordan et al. 1992:38). Strukturální vysvětlení nezaměstnanosti směřují k makroekonomickým faktorům mimo sféru vlivu jednotlivců, především k nedostatku odpovídajících zaměstnání zaručujících dostatečný příjem (Howe 1990:191). Pro strukturalismus není motivace sociálních aktérů příliš důležitá. Nedostatek ambicí chudých, který je zastánci kulturního paradigmatu často označován jako kultura závislosti, považují autoři zastávající strukturální hledisko za následek jejich znevýhodněné situace a nikoli za příčinu tohoto stavu (Giddens 2001:318). Tito autoři zároveň ukazují, jak systém sociálních dávek prohlubuje toto vyloučení a dále činí z nezaměstnaných oběti tím, že jim zabraňuje dosáhnout příjmu dostačujícího k získání ceněných statků. Chudí a nezaměstnaní jsou zobrazování jako pasivní a penalizovaní, systematicky znevýhodňovaní veřejnými politikami navzdory jejich upřímné snaze přispívat svou prací společnosti (Jordan et al. 1992:38). Řada autorů zastávajících strukturální stanovisko připisuje současné problémy vysvětlením souvisejícím se změnami v podstatě trhu práce. Autoři argumentují, že mizí kvalitní zaměstnání a místo nich se objevují pracovní místa, která jsou málo placená, částečná, dočasná a neposkytují sociální ochranu (srovnej Marks 1991: ). Kulturní vysvětlení se zaměřují na úroveň jednotlivců či skupin a pokouší se vysvětlit individuální neúspěchy za pomoci rozdílů v individuálních způsobech chování. Protože podle zastánců tohoto modelu existuje dostatečný počet volných pracovních míst, lidé zůstávají nezaměstnanými, protože buď dostatečně nehledají práci a/nebo jsou spokojeni s příjmem z dávky (Jordan et al. 1992:212). Na základě 11

12 tohoto předpokladu lze posléze na úrovni politik rozlišovat mezi zasluhujícími si a nezaslouženými klienty (Howe 1990:191). Jedním z dalších možných vysvětlení podle kulturního paradigmatu je, že individuální schopnosti nezaměstnaných (např. nestálost v chování či jiné patologie) je činí jen obtížně zaměstnatelnými (Gallie a Vogler 1994:115). Kulturní deterministé navíc předpokládají, že jedinci jsou uzamčeni ve špatných ekonomických podmínkách odlišnou, nepřizpůsobivou kulturou (Marks 1991:448). Stávají se tedy chudými na základě špatných postojů a zvláště špatných voleb (ibid. str. 449). Ve své extrémní podobě tento směr líčí chudé jako oportunistické racionální egoisty, jejichž utilitaristický vztah k životu preferuje nicnedělání a kteří využijí jakoukoli šanci podvést systém, pokud si mohou být jistí, že nebudou dopadeni (Jordan et al. 1992:38). Jak uvádí Marks (1991:462), kultura se podle deterministů jeví více jako nějaká velmi nakažlivá sociální choroba než jako sdílený systém vědění vytvářející životní styl, který je předáván z generace na generaci. Vysvětlení tohoto pohledu spočívá podle Howa v zobecňování několika netypických případů na všechny nezaměstnané, zároveň bývá často přeceňována skutečná úroveň sociálních dávek a podceňována úroveň omezení (Howe 1990:209). Za někdy velmi vyhraněným stanoviskem těchto autorů v rámci ideologických debat o podstatě problému nezaměstnanosti přitom stojí často spíše snaha o ochranu tradičních hodnot spojených s ideami zásluhovosti a etiky práce (Howe 1990:212). Existuje ovšem také třetí možné vysvětlení, které upozorňuje, že nezaměstnaní jsou velmi heterogenní a že se jedná spíše o celou řadu různorodých kategorií, pro jejichž členy má nezaměstnanost zcela jiný význam (např. pro muže a pro ženy, registrované a neregistrované nezaměstnané atd.) (Engbersen, Schuyt a Timmer 1990:91-92, Marks 1991:463, Gallie a Vogler 1994:115, 126). Giddens (2001:668) uvádí, že podle kritiků strukturalismu (symbolických interakcionistů) jako lidské bytosti máme důvody, pro to co děláme, a obýváme svět prostoupený kulturními významy. Sociální fenomény, podle nich, nejsou jako věci, ale záleží na symbolických významech, kterými jsme obklopeni, co budeme dělat. Nejsme tedy tvory této společnosti, ale jejími tvůrci. Z tohoto důvodu je významné porozumět nejen tomu, nakolik nezaměstnaní mohou svým chováním svou situaci ovlivnit, ale také je potřeba porozumět jejich pohledu na příčiny jejich vlastní životní situace (viz níže). V tomto kontextu vystupuje do popředí rovina jednání aktérů. Jak uvádí Giddens: I jedinci ve velmi znevýhodněném postavení se mohou chopit příležitosti ke zlepšení svého postavení; moc lidského jednání by neměla být podceňována. Sociální politika může hrát významnou úlohu ve zvýšení akčního potenciálu znevýhodněných jednotlivců nebo komunit (Giddens 2001:320). Myšlenka rodinných [i individuálních] strategií je zaměřena na sociální aktéry a je možné ji chápat jako přístup odzdola nahoru. Koncept v této podobě vychází z předpokladu, že strategie domácností mohou být aktivní, měnit své prostředí a ne být pouze tímto prostředím měněny (Jordan et al. 1992:38, Wallace 2002:2-3). Strategie je pak možné chápat také jako nástroje dosažení cílů tváří v tvář strukturálním bariérám (Moen a Wethington 1992:234). 12

13 Vztah mezi strukturou, kulturou a jednáním aktérů Někteří autoři se zabývají také vztahem mezi kulturou, strukturou a jednáním aktérů. V našem specifickém pojetí 7 jsme se rozhodli chápat strukturu, kulturu a jednání aktérů jako na sobě nezávislé prvky. Pfau-Effinger (2004:14) uvádí, že vztahy mezi kulturními hodnotami, sociálními institucemi a jednáním sociálních aktérů byly vždy kontroverzním tématem, zvláště pak s ohledem na vliv, který jednotlivé sféry mají 8. Kultura není podle Pfau-Effinger pouhým elementem sociálních struktur, ale existuje samostatně navzdory tomu, že je s těmito strukturami obvykle v interakci. Proto je významné brát v úvahu, že sociální aktéři přispívají jak k reprodukci, tak ke změně kulturního, institucionálního a strukturálního rámce (ibid. str. 34). Kultura a struktura jsou úzce provázány: tím, že strukturální determinanty mají důsledky pro identitu, každodenní život a sociální vztahy lidí, dochází k vytváření kulturních vzorců, především pokud jsou tyto vlivy trvalejší nebo se reprodukují. Kultura je poté chápána jako vzorce každodenního chování a orientace v každodenních problémech, např. volbami mezi veřejnou a soukromou sférou života a přesuny mezi těmito sférami (Chamberlayne 1999:152). Jiní autoři (Ellis, Thompson a Wildavsky 1990:21 n1) ovšem jednoznačnost tohoto vztahu zpochybňují. Podle nich instituce generují osobitý soubor preferencí a příklon k určitým hodnotám zároveň legitimizuje odpovídající institucionální uspořádání. Lidé se nacházejí v určitém institucionálním uspořádání, které nevytvořili, ale jsou to jednotlivci, kteří vytvářejí, podporují nebo mění toto uspořádání (ibid. str. 22 n4, viz také Pfau-Effinger 2004:38, 41, Giddens 2001:669). Kulturu a jednání aktérů je tedy možné chápat jak jako důsledek, tak jako příčinu institucionálních struktur. Otázkou je, do jaké míry můžeme tento obecný vztah mezi strukturou, kulturou a jednáním aktérů vztáhnout na nezaměstnané. V tomto výzkumu vnímáme strukturu, kulturu a jednání aktérů jako tři na sobě analyticky relativně nezávislé roviny. Zároveň si ovšem uvědomujeme, že tyto tři roviny od sebe prakticky není možné oddělit 9. V centru našeho zájmu zůstává především jednání nezaměstnaných, respektive jeho interpretace a prezentace v jejich výpovědích. Zároveň se ale budeme snažit zachytit také různorodé faktory, které podle těchto výpovědí mohou jednání nezaměstnaných ovlivňovat, ať již se jedná o kulturní či strukturální faktory. Teoretické modely hledající příčiny rozdílného chování nezaměstnaných V této části práce se budeme zbývat reflexí teoretických modelů hledajících možná vysvětlení chování nezaměstnaných. Lze říci, že teorie, které se zaměřují na vysvětlení chování nezaměstnaných také vycházejí ze strukturálních východisek (marginalizace na pracovním trhu, sociální vyloučení), kulturních východisek (underclass, kultura závislosti) nebo z jednání aktérů (model racionální volby, model strategií). V této práci budeme vzhledem k poznávacímu cíli diskutovat pouze teorie zaměřené na vliv 7 Diskuzi o tom, zda se tedy ve skutečnosti jedná o tři (struktura-kultura-jednání aktérů) či pouze dva (struktura-kultura, struktura-jednání aktérů) na sobě nezávislé prvky sociálního světa zde ponecháváme stranou, protože svou teoretickou hloubkou překračuje rámec potřebný pro tuto práci. 8 viz např. také Dean a Taylor-Gooby (1992:52). 9 Granovetter (1974:96) např. uvádí, že nezaměstnaní si vzhledem ke svým cílům a možnostem volí způsoby jednání, které slouží jejich účelům. Současně ale velké množství překážek limituje jejich možnosti: konkurzy, minulá pracovní zkušenost, možnosti mobility a získávání informací. 13

14 chování aktérů a kultury 10. Vycházíme přitom především z knihy autorů Bane a Ellwood (1994), kteří ve své práci, v části zabývající se fenoménem závislosti na sociálních dávkách, shrnují dosavadní teoretické poznatky a upozorňují na tři nejvýznamnější skupiny teoretických konceptů, pokoušející se o vysvětlení chování nezaměstnaných. Těmito koncepty jsou: 1) Model racionální volby (rational-choice model) 2) Model očekávání (expectancy model) 3) Kulturní modely (modely založené na kulturních charakteristikách) Všechny tyto tři typy modelů mohou mít za určitých podmínek pro vysvětlení životních strategií nezaměstnaných své opodstatnění, a proto se jim nyní budeme věnovat poněkud podrobněji. Jako první si přiblížíme model racionální volby. Model racionální volby Model racionální volby označují Bane a Ellwood (1994) za převažující paradigma v současné ekonomii a veřejné politice. Podle Jordana et al. (1992:12) je tento model charakterizován tak, že aktéři (jednotlivci nebo skupiny) hledají maximální užitek tváří v tvář rozličným druhům omezení (např. úroveň mezd a dávek, potřeby dětí a dostupnost veřejné péče) tím, že si vybírají vzhledem ke své konzistentní sadě preferencí. Tento model předpokládá, že jedinci zkoumají nabízené možnosti, hodnotí je vzhledem ke svým preferencím a zájmům a vybírají takové možnosti, které jim přináší největší užitek a uspokojení. Proto, abychom mohli porozumět chování lidí, musíme podle tohoto modelu znát nejen preference lidí, ale také možnosti, z kterých mohou volit (Bane a Ellwood 1994: 68, 69). Lze tedy očekávat, že lidé (po zhodnocení své situace) budou přijímat konkrétní zaměstnání nebo naopak zůstanou raději nezaměstnaní. V kontextu dlouhodobé nezaměstnanosti lze podle tohoto modelu očekávat, že lidé, kteří postrádají adekvátní možnosti na trhu práce (práce je těžko dosažitelná a často také neatraktivní varianta) či mimo něj (skrze sňatek, odchod do důchodu apod.), by měli zůstávat klienty systému sociální ochrany po dlouhou dobu (Bane a Ellwood 1994: 70, 71). Mezi faktory, které mohou ovlivňovat rozhodování lidí, lze zařadit výši příjmu, náklady na zaměstnání nebo výši sociálních dávek. Dále je možné očekávat, že změní-li se podmínky na trhu práce (např. zlepšení pracovních podmínek) či v systému sociální ochrany (např. snížení sociálních dávek 11 ), změní se také možnosti volby, a nezaměstnaní budou na tuto změnu adekvátně reagovat. Zároveň by nemělo být s narůstajícím časem obtížnější opustit systém sociální ochrany než na počátku nezaměstnanosti (Bane a Ellwood 1994: 94, 95) 12. Model ovšem nevěnuje takovou pozornost možným změnám v preferencích dlouhodobě nezaměstnaných lidí a možnosti ztráty jejich motivace. Pokud dochází k opětovnému návratu do systému sociální ochrany (opakovaná nezaměstnanost), je to proto, že možnosti pracovníků na trhu práce jsou výrazně omezené. Model racionální volby bývá dále kritizován především proto, že se zaměřuje na ekonomické, 10 Tato volba má dva zásadní důvody. Za prvé se strukturální modely převážně přímo netýkají roviny jednání aktérů, která je předmětem tohoto výzkumu. Zároveň byly tyto modely již i v českém prostředí dostatečně popsány díky pracím Sirovátky (srovnej zvláště Sirovátka 1997). 11 Právě přímý vliv výše sociálních dávek na délku strávenou v nezaměstnanosti byl ale již mnoha výzkumy zpochybňován (např. Cooke, McLaughlin a Millar 1989 podle Dean a Taylor-Gooby 1992:59). 12 Splnění této podmínky je ovšem v praxi spíše nepravděpodobné. Jak dokladují Bane a Ellwood (1994:34) četnosti odchodů do zaměstnanosti (exit rates) jsou vždy vyšší v prvních letech nezaměstnanosti a výrazně klesají u těch, kdo jsou účastníky schématu po více než dva roky. 14

15 ale nebere v úvahu sociální a morální aspekty takových voleb, a pokud ano, pak opět pouze v ekonomickém smyslu (viz Jordan et al. 1992:12, 31). Modely založené na očekávání (a motivaci) Model očekávání klade důraz na individuální pocity kontroly nad chtěnými důsledky chování jedinců. Lidé se chovají nějakým způsobem, pouze pokud očekávají, že toto chování povede ke chtěným důsledkům (Atkinson 1964 podle Bane a Ellwood 1994). Pokud jsou lidé při volbě strategie úspěšní, získávají sebevědomí a důvěru ve své schopnosti, pokud jsou ve svém chování neúspěšní ztrácí sebedůvěru a při delším trvání také motivaci k dalším pokusům (Bane a Ellwood 1994:74, 75). Dlouhodobě nezaměstnaní přestávají mít pocit kontroly nad vlastním životem, přestávají některé možnosti považovat za reálné a stávají se závislými na vnějších okolnostech. Je přitom obtížné rozlišit, kdy lidé skutečně ztrácejí některé možnosti a kdy se pouze domnívají, že je ztratili (Bane a Ellwood 1994:75). V rámci modelu očekávání se tedy stávají důležitými současné volby. Minulé úspěchy a neúspěchy společně se současným vnímáním situace se odrážejí v informovanosti, pocitu kontroly a sebedůvěry či jistoty (ibid). Vansteenkiste et al. (2005) se zabývají testováním dvou modelů, které bychom mohli zařadit do této kategorie, modelem Expectancy-value (EVT) a modelem Selfdetermination theory (SDT). Model Expectancy-value vznikl především na základě práce Feathera (např. 1992, více viz Vansteenkiste et al. 2005). Autor rozlišuje dva základní typy očekávání: 1) očekávání účinnosti chování tedy přesvědčení, že člověk může úspěšně vykonat úkony, které vedou k dosažení cíle 2) přesvědčení ohledně cílů, tedy odhad osoby o tom, že takové chování povede k dosažení stanoveného cíle. Např. dlouhodobě nezaměstnaný může být přesvědčen že může dobře vykonat rozhovor ohledně přijetí do zaměstnání a že tento úspěch mu může pomoci k tomu, aby dostal tuto práci. Podle modelu Expectancy-value tedy lidé, kteří více očekávají, že mají šanci nalézt zaměstnání, hledají intenzivněji a jsou celkově v životě optimističtější (srovnej Vansteenkiste et al. 2005: ). Dalším významným prvkem Expectancyvalue modelu jsou potřeby a hodnoty, ať již pozitivní či negativní. Podle modelu lze očekávat, že lidé, kteří dávají zaměstnání vysokou pozitivní hodnotu, budou hledat práci intenzivněji. Zároveň ale je tento vysoký význam zaměstnání u lidí spojen s výrazným negativním prožitkem nezaměstnanosti, pokud tato výrazná hodnota není naplňována. Model Self-determination (Deci a Ryan 2000a podle Vansteenkiste et al. 2005:272) si všímá skutečnosti, že pro jednání není významná pouze výše motivace, ale také její druh. Někteří nezaměstnaní vnímají zaměstnání jako příležitost k rozvoji svých dovedností a hledání zaměstnání je pro ně autonomní a osobní volba. Na druhé straně další nezaměstnaní se mohou cítit pod tlakem nebo kontrolováni při hledání zaměstnání např. proto, že se obávají toho, že budou ostatními vnímáni jako ti, kdo využívají sociální dávky, kvůli finančním problémům nebo kvůli tlaku rodiny či příbuzných. Model SDT proto rozlišuje mezi autonomním a kontrolovaným chováním. Při autonomní motivaci jsou lidé např. motivováni k činnosti, protože je zajímavá nebo zábavná sama o sobě. O takovou motivaci se jedná také v případech, kdy se nezaměstnaný s danými cíly identifikuje (je internalizovaná). Kontrolované chování je naopak reflektováno pocitem lidí, že nemají jinou možnost, než se v dané aktivitě angažovat. Jedná se o externě regulované chování, které může mít za následek psychickou odměnu nebo naopak pocity viny či křivdy, lidé jednají pod tlakem. Podle Vansteenkiste et al. (2005:273) řada studií prokázala, že autonomní motivace vede k mnohem vyššímu efektu při hledání zaměstnání (viz ibid). 15

16 Součástí vysvětlení pomoci modelu očekávání může být také stigmatizace nezaměstnaných, ke které dochází v průběhu jejich nezaměstnanosti. Lidé, kteří již dříve (jako zaměstnaní) přijali jistou konceptualizaci normálního a stigmatizovaného postavení, začínají sami sebe vnímat jako stigmatizované (Goffman 1970 podle Sirovátka 1997:41), což se dále může negativně projevovat na jejich vnímání sebe sama. Očekávání vycházející z předchozích zkušeností ovlivňuje také atraktivitu jednotlivých možností. Nezaměstnaní se obávají nejistoty spojené s návratem na trh práce a ztráty výhod, které získávají v rámci systému sociální ochrany (např. nárok na lékařskou péči), protože si uvědomují, že opětovný návrat k sociálním dávkám by mohl být obtížný. Čím déle nezaměstnaný zůstává v systému sociální ochrany (jeho pocit kontroly nad možnostmi se snižuje), tím obtížnější je pro něj (podle této teorie) tento systém opustit. Lze tedy očekávat, že v počátcích nezaměstnanosti bude návrat na pracovní trh mnohem častější než později (Bane a Ellwood 1994: 77, 78). Tato myšlenka je ovšem pouze obtížně empiricky testovatelná, protože míra, se kterou nezaměstnaní opouští systém sociální ochrany (exit rate), je do značné míry ovlivněna sociálními a demografickými charakteristikami těchto pracovníků (vzdělání, věk, praxe). Pracovníci, kteří jsou na tom vzhledem k těmto charakteristikám lépe, opouštějí systém rychleji, naopak znevýhodnění pracovníci zůstávají v systému déle, a to i za předpokladu, že se jejich očekávání ani pocit kontroly nezmění (Bane a Ellwood 1994:99). Určitou relevanci modelu očekávání potvrdily některé dřívější empirické studie. Již Jahoda, Lazarsfeld a Zeisel (2002) v klasické studii o nezaměstnanosti v Marienthalu došli k závěru, že dlouhodobá nezaměstnanost vede ke stavu apatie, ve kterém oběti nedovedou adekvátně využít ani těch několik možností, které jim ještě zbývají, takže vzniká bludný kruh mezi sníženými příležitostmi a sníženou úrovní aspirace (Lazarsfeld 2002:xxxi, Jahoda, Lazarsfeld a Zeisel (2002:2). Pro další příklady takových výzkumů srovnej dále Bane a Ellwood (1994:86). Kulturní modely (modely založené na kulturních charakteristikách) Třetí skupinou teorií, snažících se o vysvětlení příčin dlouhodobé nezaměstnanosti na straně nezaměstnaných, jsou tzv. kulturní modely. Kulturní modely se pokoušejí o vysvětlení příčin nezaměstnanosti na základě rozdílů v kultuře jednotlivců či skupin lidí 13. Nejprve se při popisu kulturních teorií zaměříme na tzv. duální modely (teorie). Podstatou duálních modelů je vymezení dvou protipólů určitého jevu. Ellis, Thompson a Wildavsky (1990:21) uvádějí několik příkladů takového dualismu: kromě v předchozí části zmíněné kultury a struktury lze uvést např. makro a mikro, objektivní a subjektivní, volbu a předurčenost atd. Tento dualismus se projevuje také u některých teorií zabývajících se kulturou chudých či nezaměstnaných. Mezi tyto modely je možné zařadit např. teorie o kultuře chudoby, underclass nebo kultuře závislosti. Jmenované teorie předpokládají, že lidé, kteří podle zvolených (většinou vzhledem k většinové společnosti odlišných a z jejího pohledu nevhodných) charakteristik patří do společných skupin, mají také společnou a od většinové společnosti odlišnou kulturu. Tato kultura je pak z pohledu většinové společnosti chápána jako antisociální a kontraproduktivní. Nyní si krátce některé z těchto duálních kulturních modelů představíme. 13 Dean a Taylor-Gooby (1992:82) definují kulturu jako obecný termín pro symbolické, naučené, nebiologické aspekty společnosti lidí. 16

17 Underclass Teorie o existenci tzv. underclass vychází z amerického prostředí (ke vzniku viz např. Marks 1991, Bauman 1998:68). Jencks (1993:143) uvádí, že underclass je zde nejčastěji chápána jako opak ke střední třídě nebo k tzv. mainstreamové společnosti. Jeden z tvůrců pojmu Auletta (1982: xiii podle Bane a Ellwood 1994:78) definuje underclass jako skupinu, která se cítí vyloučená ze společnosti a která se liší nejen nedostatkem v oblasti příjmů (chudobou), ale také nedostatky v oblasti chování. Většina lidí považuje jejich chování za nevhodné či nepřípustné 14. Tito lidé, sdílející podobné, od většiny obyvatelstva odlišné normy, žijí společně s pouze minimálními kontakty se zbytkem společnosti. Nejsou tedy izolováni od zbytku společnosti pouze kulturně a sociálně, ale často také etnicky a geograficky tím, že z různých důvodů žijí pohromadě v jasně geograficky oddělených oblastech (většinou městské čtvrti připomínající ghetta) (Bane a Ellwood 1994:79). Je tedy možné hovořit o koncentraci lidí s podobnými charakteristikami v geografické izolaci od ostatních lidí. Tyto oblasti jsou pak typické vysokou mírou deprivace v mnoha oblastech: neefektivní vzdělávání, nedostatek pracovních příležitostí, drogy a vysoká kriminalita, těhotenství mladistvých a značná závislost obyvatel na státu. Využívání či zneužívání sociálních dávek je zde považováno za normální. Takové chování je nejen tolerováno, ale je považováno za přirozenou a zcela legitimní alternativu (Bane a Ellwood 1994:79-80). Jak uvádí Bauman (1998:70), příslušnost k underclass je podle zastánců konceptu také otázkou volby úmyslné nebo způsobené nedbalostí. Lidé se stávají členy underclass, protože nedělají nebo odmítají udělat to, co by je z chudoby dostalo, a raději se uchylují k antisociálnímu chování. Jedním z rysů, který je podle mnoha autorů typický pro určité ze společnosti vyčleňované kategorie lidí je život v tzv. ghettech. Tendence k vytváření segregovaných komunit občanů v mimořádně nevýhodné životní situaci (např. v souvislosti se sestěhováváním neplatičů) se jeví z hlediska kulturních modelů jako kontraproduktivní, protože je to isolace (mohli bychom říci také vytěsnění či vyloučení), která je podle mnoha autorů významnou součástí možného vysvětlení vzniku underclass (např. Marks 1991:453, Bane a Ellwood 1994:80). Americké výzkumy chudoby ovšem prokázaly, že většina chudých v USA a více než 90 procent příjemců sociálních dávek žije mimo ghetta (Bane a Ellwood 1994:88-89, 118). Podobně ani v české neromské populaci zatím v masovém měřítku nedochází ke koncentraci domácností s trvale nezaměstnanými členy pobírajícími sociální dávky. Výjimkami jsou městské čtvrti v oblastech nejvíce postižených nezaměstnaností a domy či ulice s holobyty (Vašečka 2001:157). Vedle toho se vytvářejí také prostorově koncentrované komunity-ghetta rómského etnika ve větších městech a izolované enklávy Rómů v menších obcích (Sirovátka 1997:96, 97). Kulturní vysvětlení odlišnosti strategií nezaměstnaných se zdá být podle některých autorů přínosným pro etnické menšiny, jejichž kultura se výrazně odlišuje od kultury majoritní populace. V často diskutovaném případě českých Romů se Vašečka (2001), ve stati zabývající se vztahem Rómů k sociálním dávkám zmiňuje o odlišné behaviorální orientaci dvou skupin obyvatel v jednom systému sociálních dávek (Romu a majoritní populace). U Romu se projevuje značná míra přenosu 14 Za poněkud problematický z hlediska použitelnosti konceptu lze považovat fakt, že existuje celá řada různých definic a pojetí pojmu underclass (srovnej Mareš 2002:96-98). V užším pojetí je underclass spojován především s dlouhodobou závislosti na sociálních dávkách, v širším pojetí i celou řadou dalších převážně patologických jevů (např. nízký příjem, život na dávkách, nedostatečně rozvinutý sociální a kulturní kapitál, nízká pracovní etika, drogy, kriminalita a násilí, brzké těhotenství atd.) (viz Jencks 1993:144). 17

18 odpovědnosti 15 za svou situaci směrem ke státu (a to jak za finanční zajištění, tak za získání práce). Rómové považují za povinnost státu postarat se o své občany. K tomu se připojuje skutečnost, že Rómové jsou navyklí na jiný životní standard než ostatní příslušníci majoritní populace v ČR. Výše sociálních dávek se jim zdá dostatečná a tudíž vyhovující (chybí u nich finanční motivace). Vyniká překvapivý rozpor mezi nízkou flexibilitou Romu při strategiích směřujících k opuštění systému sociální ochrany (např. neochota se rekvalifikovat) a vysokou flexibilitou při získávání výhod jak v České republice, tak v ostatních zemích EU. Vašečka si všímá také skutečnosti, že Romové často velmi dobře zvládají krátkodobé strategie spojené se získáním sociálních dávek, ale dlouhodobé strategie spojené s plánováním si osvojují obtížněji, což by mohlo tento rozpor částečně vysvětlovat 16. Otázka životních strategií nezaměstnaných Romů nebyla dosud zodpovězena tak uspokojivě, abychom mohli vynést jednoznačný soud o skutečně typických, převládajících strategiích Romu (pokud vůbec takové existují). I když je zřejmé, že chování některých Romu se významně odlišuje od chování typického pro ostatní příjemce sociální dávek (na rizika odlišnosti obou kultur upozorňuje také Mareš 2002:92 n4), jak otázka možného kulturního vysvětlení, tak otázka skutečné podstaty a rozsahu odlišnosti v jejich chování zůstávají prozatím nezodpovězeny. Je patrné, že v případě duálních kulturních modelů se nejedná o obecně platné teorie, ale o koncepty, které se pokoušejí vysvětlit odlišné chování relativně úzké skupiny obyvatel, která je často definována jako residuum k majoritní společnosti (viz např. Dean a Taylor-Gooby (1992:29-30). Mareš (2002:96) uvádí, že o konstituování nezaměstnaných jako svébytné třídy nelze hovořit. Na to je totiž tato kategorie příliš heterogenní, diverzifikovaná svými sociálními charakteristikami a také zkušenost s nezaměstnaností znamená pro různé lidi různé věci. Gans (1995) k tomuto problému uvádí, že definice underclass je flexibilně přizpůsobována tak, aby zahrnovala rozličné nežádoucí typy chování, čímž se spíše stává nálepkou, která může být využita ke stigmatizaci chudých (Gans 1995:2 podle Bauman 1998:66). Výzkumy mnoha autorů potvrdily, že velká většina nezaměstnaných si přeje najít práci a to na navzdory poměrně slabým pobídkám (viz např. Kempson 1996) a naopak pouze malá část nezaměstnaných buď nikdy nepracovala a/nebo zůstává nezaměstnaná po mnoho let. Ani Gallie (1994) nenašel ve svém výzkumu významné rozdíly v politické orientaci či pracovní zkušenosti mezi pracujícími a dlouhodobě nezaměstnanými. Podle jeho názoru se stávají dlouhodobě nezaměstnaní izolovanějšími a bezmocnějšími, ale nepřestávají se identifikovat s pracující třídou a zároveň se cítí více zavázáni pracovní etikou než ostatní lidé (Gallie 1994 podle Giddens 2001:322). Celá diskuse kolem pojmu underclass proto bývá někdy zpochybňována jako příliš ideologická a politicky ovlivněná (Marks 1991:460, Bauman 1998, Giddens 2001:320, viz také Mareš 2002:100) a koncept sám je zpochybňován jako obtížně operacionalizovatelný Problém přenosu odpovědnosti zmiňují jako významný aspekt chování ve své práci také Engbersen, Schuyt a Timmer (1990). 16 K velmi podobnému závěru ohledně upřednostnění krátkodobých před dlouhodobými strategiemi dospěl také Ch. Murray v Losing Ground (Murray 1984 podle Jencks 1993:71). 17 Velikost underclass je v závislosti na definici a způsobu měření také značně rozdílná (viz Dean a Taylor-Gooby 1992:33). Jencks (1993) např. provedl operacionalizaci pojmu underclass za pomoci sledování dílčích jevů, které jsou podle obvyklých definic typickým chováním členů underclass. Chtěl zjistit, zda se vývoj těchto jevů skutečně v případě USA dlouhodobě zhoršuje. V souladu s v USA typicky využívanou definicí rozlišil příslušníky underclass podle úrovně příjmu (chudí), zdrojů příjmu (nepravidelná práce, kriminalita, dávky), kulturních dovedností (gramotnost, znalosti, vzdělání) a morálních norem (nepracující, mladé matky, násilníci) a zvažoval také geografický aspekt (existenci ghett). Zjistil, že sledované problémy se během let vyvíjely v řadě případů zcela 18

19 Kultura chudoby Dalším konceptem patřícím do této kategorie je tzv. kultura chudoby. Jedná se o teoretický koncept, jehož autorem byl v roce 1961 Oscar Lewis. Podle tohoto konceptu chudoba není výsledkem individuálního nedostatku, ale je širší sociální a kulturní atmosférou, ve které dochází k socializaci dětí z chudých rodin. Chudoba se přenáší napříč generacemi, protože mladí lidé od dětství nenacházejí smysl v aspiraci na lepší úroveň žití, ale místo toho fatalisticky resignují k životu v chudobě (Lewis podle Giddens 2001:317). Kultura chudoby je charakterizována vyloučením ze sociálních institucí, poškozením vztahů s přáteli, příbuznými a sousedy a fatalistickou mentalitou. Lidé uvěznění v kultuře chudoby mají pouze krátkodobé vnímání životní perspektivy, snížené mínění sami o sobě, pocity bezmocnosti a velmi malé aspirace (Lewis 1968:17 podle Engbersen, Schuyt a Timmer 1990:86). Zastánci této teorie se domnívají, že nezaměstnaní, kteří nevyrůstali v kultuře chudoby, by měli opouštět dávky poměrně rychle, protože jejich hodnoty nejsou v souladu s dlouhodobým využíváním sociálních dávek. U nezaměstnaných, kteří vyrostli v kultuře ghetta, lze očekávat dlouhodobé využívání sociálních dávek. Ekonomické faktory nemají na toto rozdělení významný vliv, protože je způsobeno kulturními rozdíly a nikoli rozdílnými možnostmi volby (Bane a Ellwood 1994:95) 18. Kultura chudoby je někdy kritizována ze stejných důvodů jako koncept Underclass. Kritika spočívá především v tom, že je zde kultura chudoby chápana jako syndrom, který se přenáší z generace na generaci bez hlubší reflexe příčin spočívajících v mechanismech adaptace (viz Spanò 1999:195). Takové pojetí je ale obtížně prokazatelné, protože i když nevýhodné postavení rodičů může vyústit u jejich dětí v celou řadu podobných nevýhod v různých oblastech, není jasné, nakolik je to právě kultura či chování rodičů, které přenos těchto nevýhod podmiňují (Bane a Ellwood 1994:93). Někteří autoři také kritizují koncept pro přílišnou determinističnost (Engbersen, Schuyt a Timmer 1990:76). Kultura závislosti (Culture of dependency) Teze o tzv. kultuře závislosti je dalším z duálních kulturních modelů, který se zaměřuje na specifickou životní situaci příjemců sociálních dávek. Kulturu závislosti bychom mohli definovat jako kulturu skupiny lidí, která dlouhodobě záměrně nebo díky nedostatečné aktivitě zůstává klienty systému sociální ochrany. Podle hlediska uplatňovaného Novou pravicí je závislost selháním individuální autonomie. Zatímco některé formy závislosti jsou považovány za přirozené podmínky sociálních vztahů (komodifikace, závislost v rámci rodiny), závislost na sociálních dávkách, která může být logickým důsledkem narušení jiných typů závislosti (ztráta zaměstnání, rozvod, úmrtí), je chápána jako osobní selhání (Dean a Taylor-Gooby 1992:152). Kultura závislosti je tedy spojena se závislostí na sociálních dávkách. Giddens (1997) k tomu uvádí: Lidé se stávají závislými na programech, od kterých se očekává, že jim umožní vytvořit si nezávislý a smysluplný život. Nestávají se pouze materiálně závislými, ale také psychologicky závislými na příchodu výplaty sociální dávky. Místo aby zaujali aktivní odlišně (některé se zhoršovaly, jiné se naopak zlepšily). Mnoho lidí lze zařadit do underclass podle jednoho sledovaného kritéria, ale podle jiného by byli jistě členy střední třídy. Jencks na základě provedené analýzy pochybuje o růstu výskytu underclass (jako lidí splňujících sledovaná kritéria) v USA ve druhé polovině 20. století. 18 Mezi obdobné teorie, které předpokládají mezigenerační přenos znevýhodněného postavení, patří dále také tzv. cyklus deprivace (Joseph 1972 podle Dean a Taylor-Gooby 1992:35). 19