MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ. Lesnická a dřevařská fakulta. Ústav ochrany lesů a myslivosti SPOLEČENSTEV DUBOVÝCH BUČIN S JEDLÍ V KARPAT

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesů a myslivosti BIOMETRICKÁ CHARAKTERISTIKA SPOLEČENSTEV DUBOVÝCH BUČIN S JEDLÍ V OBLASTI HOSTÝNSKÝCH VRCHŮ A BÍLÝCH KARPAT Diplomová práce 2012 Bc. David Mazáč

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Biometrická charakteristika společenstev dubových bučin s jedlí v oblasti Hostýnských vrchů a Bílých Karpat zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora Mendelovy univerzity o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne: podpis studenta

3 Poděkování: Na tomto místě bych chtěl poděkovat především vedoucímu mé práce, doc. Ing. Otakaru Holušovi, Ph.D., za odborné vedení práce, pomoc při osvojení metodiky, poskytnutí odborné literatury, četné rady, doporučení, konzultace, ale hlavně vůbec za nápad tuto práci zpracovat. Dále také všem, kteří mi jakkoliv pomohli práci vytvořit.

4 Jméno: Name: Název práce: Thema: Abstrakt: Klíčová slova: Abstract: Keywords: Bc. David Mazáč Bc. David Mazáč Biometrická charakteristika společenstev dubových bučin s jedlí v oblasti Hostýnských vrchů a Bílých Karpat. Biometric characteristics of association oak beech with fir in Hostýnské vrchy and the White Carpathians. Práce řeší problematiku zařazení lesních ekosystémů do lesnickotypologického systému v dubo-bukových porostech s jedlí. Cíl práce je zhodnotit současné vylišení jednotek dubových bučin s jedlí (Querci-Fagetum (abietosum)) v lesnicko-typologickém mapování na území Hostýnských vrchů a Bílých Karpat. Byl proveden fytocenologický a dendrometrický průzkum. Na základě toho bylo provedeno zhodnocení oprávněnosti současného vylišení. Zjištěný stav na výzkumných plochách byl porovnán s informacemi dostupnými v literatuře. Na základě zjištěného stavu navrhuje práce změnu jednotky lesnicko-typologického systému na výzkumných plochách a také v nejbližším okolí. lesní geobiocenózy, lesnická fytocenologie, dubové bučiny s jedlí (Querci-Fagetum (abietosum)), typologická mapa, Hostýnské vrchy, Bílé Karpaty The work solves the problem of classification of forest ecosystems in the forest typological system in the oak-beech stands with fir. The objective of this study is to evaluate current resolution units oak beech with fir (Querci-Fagetum (abietosum)) in forest-typological mapping the territory Hostýnské vrchy and the White Carpathians. Was performed forest mensuration and phytosociological survey. Based on an evaluation of the validity of the present resolution. The observed situation in the research plots was compared with the information available in the literature. Work proposes changing the foresttypological units of the research plots and the surrounding area. forest geobiocenoses, forestry phytocoenology, beech oak with fir, (Querci-Fagetum (abietosum)), typological map, Hostýnské vrchy, White Carpathians

5 OBSAH 1 ÚVOD CÍL PRÁCE METODIKA Získávání podkladů Výběr zájmového území a vytyčení výzkumných ploch Fytocenologický průzkum Dendrometrický průzkum Abecední seznam použitých zkratek LITERÁRNÍ PROBLEMATIKA Klasifikace rostlinných společenstev Systém lesnické typologie a geobiocenologie v ČR Historie typologie lesů ČR Typologický systém MMS Lesnicko-typologický klasifikační systém Geobiocenologický klasifikační systém Teorie vegetační stupňovitosti Ekologické řady a edafické kategorie Charakteristika 3. a 4. vegetačního stupně Jednotka dubových bučin s jedlí ZÁJMOVÉ ÚZEMÍ Lokalizace zájmových území Fotodokumentace vybraných stanovišť VP v Hostýnských vrších VP v Bílých Karpatech Popis PLO 38 Bílé Karpaty a Vizovické vrchy Přírodní podmínky zájmové oblasti PLO 38 Bílých Karpat Poměry geomorfologické Poměry klimatické Teplotní poměry Srážkové poměry Větrné poměry Geologické poměry Pedologické poměry... 44

6 5.4.8 Poměry biogeografické Vývoj lesního hospodaření v oblasti Bílých Karpat Popis PLO 41 Hostýnsko-vsetínské vrchy a Javorníky Přírodní podmínky zájmové oblasti PLO 41 Hostýnských vrchů Poměry geomorfologické Poměry hydrografické a hydrologické Poměry klimatické Poměry srážkové Poměry teplotní Poměry geologické Poměry pedologické Poměry biogeografické Vývoj vegetace v Hostýnských vrších VÝSLEDKY Výsledky fytocenologického průzkumu Výzkumné plochy ze zájmové oblasti Hostýnské vrchy Výzkumné plochy ze zájmové oblasti Bílé Karpaty Srovnání výsledků fytocenologických snímků Výsledky dendrometrického průzkumu Dendrometrická charakteristika VP v Hostýnských vrších Dendrometrická charakteristika VP v Bílých Karpatech Srovnání grafů s grafikony taxačních tabulek Charakter výskytu dřevin Navrhovaná změna LT DISKUSE ZÁVĚR SUMMARY SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Seznam použitých internetových zdrojů SEZNAM PŘÍLOH

7 1 ÚVOD Cílem úvodní kapitoly v jakékoli publikaci je nalákat a zaujmout. Přesvědčit čtenáře o přečtení celého díla a donutit ho k chuti po poznání. Je to to první, na co čtenář narazí, nepočítáme-li obsah díla a měla by to být kapitola nenáročná, zajímavá a nepříliš obsáhlá. Ani tato práce jistě nebude výjimkou, už snad jen proto, že oblastí zájmu jsou lesní porosty ve velmi zajímavé lokalitě Hostýnských vrchů a příhraniční oblasti se Slovenskem, Bílých Karpat. Jelikož je tato práce zainteresovaná v klasifikaci stanovišť a lesních porostů na nich rostoucích, je na úvod více než vhodné si něco o porostech na našem území ujasnit. Druhová skladba většiny porostů je nepřirozená. Za přírodních podmínek by převážnou část lesů na území ČR tvořily smíšené nebo listnaté porosty. Mezi nejčastější druhy stromů by patřily dub a buk. Podíl smrku by činil jen něco málo přes 10 %. Přirozeně by rostl v horských oblastech nebo v azonálních biotopech. V dnešních hospodářských lesích je smrk zastoupen více než 50 %. V lesích převažují smrkové, borové a další monokultury, včetně listnatých. Problém přitom nadále pokračuje, protože podle údajů MZe z roku 2005 tvoří téměř polovinu vysázeného sadebního materiálu smrk. Jaká je nevýhoda nepřirozené druhové skladby lesů? Smrkové monokultury degradují lesní půdu, rozklad jehličí dává kyselou reakci, a tak acidifikuje půdu. Proto i přes omezení působení emisí smrkové porosty nadále udržují půdy kyselé a se změněným chemickým složením. Zaviňuje to nepříznivý obsah živin v jehličí, pomalejší koloběh látek v půdě jehličnatého lesa, účinnější zachytávání síry a dusíku ze vzduchu jehlicemi ve srovnání s listy, horší rozklad jehličí, což dále snižuje množství živin v půdě, a slabší schopnost jehličnatých lesů zpracovat nadměrné množství dusíku v ovzduší. Další nevýhodou nesmíšených porostů je menší stabilita a odolnost vůči působení vnějších sil. Vedle druhového složení porostů je problém i věková skladba lesů. Samozřejmě, z největší části je to odkaz předchozích generací, které nám zde zanechaly lesy v takovém stavu, v jakém jsou. Nejinak je tomu i v oblastech, které řeší tato práce. Oproti jiným územím ČR jsou však tyto dvě území Bílé Karpaty i Hostýnské vrchy, ovlivněny relativně méně. Ze srovnání obou zmíněných oblastí jsou tou více ovlivněnou oblastí Hostýnské vrchy. Je to dáno historickým osídlením a geografickou polohou této hornatiny. Oproti tomu Bílé Karpaty v minulosti tvořily dlouhou dobu hranici území. Ať už mezi Českou a 9

8 Slovenskou republikou, nebo v něco vzdálenější minulosti, mezi maďarskou a rakouskou částí Rakouska-Uherska. To způsobilo větší izolovanost lesů této hornatiny. Navíc přímo navazují na souvislé komplexy lesů na slovenském území. Přesto i zde se současná druhová skladba od té přirozené značně liší. Z velké části jsou to již zmíněné smrkové monokultury na místě původních porostů, listnatých či smíšených. Méně jsou zastoupeny nepřirozené borové monokultury, ty se spíše vyskytují, se srovnáním s jinými oblastmi ČR ale zanedbatelně, v Hostýnských vrších. Z výše popsaným stavem lesů v ČR a konkrétně v oblastech řešené práce se musí poprat klasifikátor taxátor. Je to vpravdě nelehký úkol. Není se potom čemu divit, když se při vylišování stávají chyby a nepřesnosti. Pochopitelné to je v okamžiku, kdy se podíváme na problematiku klasifikace z odstupu. Ústřední zájem o klasifikaci lesních porostů má stát a státní organizace prostřednictvím ÚHÚL (soukromý sektor má o tuto problematiku zájem minimální) a lesní hospodářství se podílí na HDP ČR jen pouhopouhým necelým 1 % (myšleno produkční funkce lesů). Je pak jasné, že iniciativa státu se zaměřuje jinam a lesnímu hospodaření se dostává omezených zdrojů. Důsledky mohou pak být například právě nepřesnosti v klasifikaci lesních porostů. Vyhotovená práce je ukázkou praktického uplatnění teoretických přístupů a metodologií na konkrétním případu, na konkrétním území. Výsledky následující práce se skládají ze dvou částí. První část je fytocenologická, druhá dendrometrická. Společně tyto dvě části utvářejí celek, publikovaný na následujících stránkách. 10

9 2 CÍL PRÁCE Cílem této práce je zhodnotit současné vylišení jednotek dubových bučin s jedlí v lesnicko-typologickém mapování na území Hostýnských vrchů a Bílých Karpat. Na výzkumných plochách zhodnotit oprávněnost současného vylišení a, je-li to nutné, navrhnout přeřazení porostů výzkumných ploch (VP) do jiných, odpovídajících jednotek. Na základě dendrometrického, fytocenologického a také pedologického výzkumu na zmíněných plochách, provést v jejich širším okolí revizi lesnickotypologického mapování. V praxi to znamená, je-li to nutné, změnit hranici mezi vegetačními stupni, konkrétně mezi 3. dubo-bukovým a 4. bukovým vegetačním stupněm (VS). Úkolem bylo zaměřit se na porosty vyspělých kmenovin se zastoupením buku lesního, dubů a jedle bělokoré. Kromě popsané dřevinné skladby bylo dalším faktorem, aby byly porosty v současnosti vylišené jako dubové bučiny s jedlí. Právě v těchto porostech se předpokládalo možné chybné vylišení jednotek v systému. Byla stanovena hypotéza: Předpokládá se, že v porostech, v nichž se vyskytuje jedle bělokorá, a to více než jednotlivě tzn. skupinovitě, a tvoří v druhové skladbě porostu nezanedbatelnou část zastoupení dřevin, měly by tyto oprávněně náležet do 4. VS. Tvrzení v hypotéze by měla doplnit i kvalitativní část, tzn. v jakém stavu se jedle bělokorá na tom kterém stanovišti nachází (kompetiční schopnosti, dendrometrická charakteristika, popř. zmlazování). 11

10 3 METODIKA 3.1 Získávání podkladů Potřebné podklady a veškeré informace, které byly nutné ke stanovení a vytyčení výzkumných ploch, jsem získával z veřejně dostupných zdrojů. Co se týče map, použil jsem především lesnicko-typologické mapy Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem (ÚHÚL), stav k , dostupných na internetových stránkách ústavu. Odborná literatura, kterou jsem použil pro napsání této práce, je uvedena v seznamu použité literatury. 3.2 Výběr zájmového území a vytyčení výzkumných ploch Pro účely této práce byly zájmovým územím dvě samostatné oblasti. Hostýnské vrchy, západní část karpatského oblouku obklopená nížinou a aglomeracemi jako Vsetín, Valašské Meziříčí, Bystřice pod Hostýnem, Holešov či Zlín. Bílé Karpaty, lemující jihovýchodní část státní hranice se Slovenskou republikou. Obě oblasti jsou od sebe odděleny údolími, vzájemná hranice je určena především vodním tokem Rokytenka. Zájmová oblast v Bílých Karpatech leží ve stejnojmenné CHKO. Cílem hledání byly nejlépe dospělé porosty - vyspělé kmenoviny (což je růstová fáze vývoje porostu s významným hodnotovým přírůstem, dosahuje střední výčetní tloušťky nad 36 cm a většinou i věku nad 80 let) druhů buku lesního (Fagus sylvatica), rodu dubu (Quercus sp.) a jedle bělokoré (Abies alba). U těchto porostů byl oprávněný předpoklad, především na základě druhové skladby porostu, že budou v současném lesnickotypologickém vymapování území vylišeny jako dubové bučiny (Querci-fagetum) s jedlí. Objektem zájmu byly tedy konkrétní lesní typy: 3B8, 3D8, 3S2, 3K7. Slovně vyjmenovány jsou to tyto: 3B8 - bohatá dubová bučina (dbbk) s jedlí na svazích, 3D8 - obohacená dbbk s jedlí na úpatí svahů, 3S2 - bohatá dbbk s jedlí se svízelem drsným (Galium scabrum). Jednotka 3S2 v Bílých Karpatech schází). 3K7 - kyselá dbbk s jedlí na svazích a hřbetech (HOLUŠA 2000; KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999). Vyjma už zmíněného LT 3S2 se ostatní LT vyskytují zcela běžně v jedné i druhé zájmové oblasti. Posledním faktorem při výběru správných porostů lokalit, byl stav jedle v porostu. Tím je myšleno jak její procentické zastoupení v porostu, kompetiční schopnosti vzhledem k ostatním dřevinám, tak například i vitalita a zdravotní stav prostřednictvím parametrů stromu jako jsou výška a tloušťka. Výzkumné plochy ve vybraných 12

11 lokalitách jsem lokalizoval na základě lesnicko-typologických map vyhotovených ÚHÚL a terénního průzkumu zájmových oblastí. Výzkumné plochy v Hostýnských vrších byly stanoveny, v rámci bakalářské práce (MAZÁČ 2010), už v červnu roku 2009, plochy v Bílých Karpatech v tomtéž měsíci v roce Plochy byly vybrány na základě průzkumu, podle mapy teoreticky a posléze v terénu, vhodných porostů. V Hostýnských vrších se jednalo o lokality v katastru obcí Rusava, Brusné, Žopy, Držková, Vlčková a Kašava tj. převážně v jižní části Hostýnských vrchů. V Bílých Karpatech jsou to lokality v katastru obcí Brumov a Návojná. V Hostýnských vrších bylo stanoveno celkem 9 výzkumných ploch, v Bílých Karpatech 10 ploch. Geometrický střed kruhové výzkumné plochy o poloměru 10 m jsem zaznamenal pomocí přístroje GPS. Rohové stromy byly dočasně orientačně vyznačeny páskou a kořenové náběhy signalizační barvou. Obrázek č. 1: Lokalizace VP 1 a 2 v Hostýnských vrších (HOLUŠA 2000) 13

12 Obrázek č. 2: Lokalizace VP 3 6 v Hostýnských vrších (HOLUŠA 2000) Obrázek č. 3: Lokalizace VP 7 v Hostýnských vrších (HOLUŠA 2000) 14

13 Obrázek č. 4: Lokalizace VP 8 a 9 v Hostýnských vrších (HOLUŠA 2000) Obrázek č. 5: Lokalizace VP 1 v Bílých Karpatech (IVAN & ZATLOUKAL 1999) 15

14 Obrázek č. 6: Lokalizace VP 2 a 3 v Bílých Karpatech (IVAN & ZATLOUKAL 1999) Obrázek č. 7: Lokalizace VP 4-10 v Bílých Karpatech (IVAN & ZATLOUKAL 1999) 16

15 3.3 Fytocenologický průzkum Pro fytocenologický průzkum jsem zvolil výzkumné plochy o rozměru 314,16 m 2 (hranici plochy tvořila kružnice o poloměru r = 10 m). Základní prací při fytocenologickém snímku bylo vyhotovení floristického soupisu druhů synuzie podrostu, vyskytujícího se na jednotlivých výzkumných plochách. Fytocenologické šetření probíhalo obvykle v období měsíců května až července, zachycen je tedy převážně letní aspekt vegetace. Zaznamenával jsem výskyt druhů a odhadoval jejich zařazení podle stupnice abundance a dominance (KSAD). KSAD jsem posléze převedl na přepočtenou pokryvnost v procentech pokrytí výzkumné plochy. Jako klasifikační stupnice vegetace je použita kombinovaná stupnice abundance a dominance Braun- Blanquetova upravená ZLATNÍKEM (1953) in ZLATNÍK (1976). Všechny zjištěné druhy jsem zařadil, podle AMBROSE & ŠTYKARA (1999), do skupin dle životních forem (ŽF), ekologických nároků a do ekologický skupin druhů (ESD). Jako poslední jsem spočítal, taktéž pro každou výzkumnou plochu zvlášť, index diverzity. Následně jsem vypočetl a graficky vyjádřil zvlášť průměrné hodnoty za první (Hostýnské vrchy) a zvlášť i za druhou zájmovou oblast (Bílé Karpaty). 3.4 Dendrometrický průzkum Velikost výzkumné plochy byla, totožně s fytocenologickým mapováním, 314,16 m 2 (kruhová plocha o poloměru r = 10 m). Při dendrometrickém průzkumu metodou průměrkování naplno na zkusných plochách jsem postupně vyprůměrkoval všechny kmeny na výzkumných plochách a pomocí výškoměru SILVA ClinoMaster (CM) změřil výšky stromů. Již změřené stromy jsem graficky označil na odvrácenou stranu kmenů, na stranu odvrácené ke směru postupu, aby nedošlo k opakovanému změření jednoho a téhož stromu a tím ke vzniku chyby měřením. Změřené veličiny výšku stromu a výčetní tloušťku kmene jsem následně použil při výpočtu zásoby podle objemových tabulek pro zjišťování objemu jednoho stojícího stromu s kůrou. Tabulky vykazují odchylky při zjišťování objemu jednoho stromu, ale při zjišťování zásoby celého porostu se odchylky zmenšují a tabulky poskytují přesné údaje. Při dalším postupu výpočtu jsem na jednotlivých výzkumných plochách, pro každou dřevinu, která se vyskytovala na výzkumné ploše, vypočetl objem středního kmene. Pomocí tohoto objemu dále vypočetl interpolací střední tloušťku a z grafikonu zjistil střední výšku. 17

16 Pomocí vzorce pro výpočet redukované plochy dřeviny/porostu a objemu tabulkového a skutečného jsem spočítal zastoupení jednotlivých dřevin na výzkumné ploše a zakmenění porostu. Zjištěné AVB jsem porovnával s grafikony taxačních tabulek a dále sestrojil výškové křivky jednotlivých dřevin s ohledem k LT. 3.5 Abecední seznam použitých zkratek AVB absolutní výšková bonita BK buk lesní (Fagus sylvatica Linnaeus 1753) BO borovice lesní (Pinus sylvestris Linnaeus 1753) CH chladná klimatická oblast CHKO chráněná krajinná oblast ČR Česká republika ČSSR Československá socialistická republika db dubová bučina DB rod dub (Quercus sp.) EK edafická kategorie (PLÍVA 1971, 1991) ESD ekologická skupina druhů ESR ekologická skupina rostlin (PLÍVA & PRŮŠA 1986) EU Evropská unie GPS globální poziční systém HDP hrubý domácí produkt HŘ hydrická řada HV Hostýnské vrchy JD jedle bělokorá (Abies alba Miller 1768) KSAD stupnice abundance a dominance LHC lesní hospodářský celek LHP lesní hospodářský plán LT lesní typ (ZLATNÍK 1976a) LVS lesní vegetační stupeň MD modřín opadavý (Larix decidua Miller 1768) MT mírně teplá klimatická oblast MZe Ministerstvo zemědělství OPRL oblastní plán rozvoje lesů 18

17 OTE oblastní typologický elaborát PLO přírodní lesní oblast (PLÍVA & ŽLÁBEK 1986) RB relativní bonita SLT skupina lesních typů (ZLATNÍK 1959) SM smrk ztepilý (Picea abies Linnaeus 1753, Karsten 1881) SoLT soubor lesních typů (PLÍVA 1971, 1991) SS - p světelné podmínky STG skupina typů geobiocénů (ZLATNÍK 1976b) TŘ trofická řada ÚHÚL Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem Veg. P vegetační pás VLS Vojenské lesy a statky s. p. VP výzkumná plocha VS vegetační stupeň (ZLATNÍK 1976a) ŽF životní forma 19

18 4 LITERÁRNÍ PROBLEMATIKA 4.1 Klasifikace rostlinných společenstev VIEWEGH (1999) klasifikaci rostlinných společenstev chápe jako znalost všech aspektů, jež rostliny buď jednotlivě, nebo i v celých populacích ovlivňují, a to nejen v současnosti, ale i z hlediska historického vývoje. Klasifikace rostlinných společenstev, neboli fytocenóz, je nutná k vypracování vegetačních map, umožňuje přitom pojmenovat jednotlivé vegetační typy a vytvořit z nich systém, např. hierarchický (KRIŽOVÁ 1998). Syntaxonomie je odvětví fytocenologie, jehož úkolem je inventarizace a třídění fytocenóz (MORAVEC 1994). Ve složení vegetace lze pozorovat určité zákonitosti. Na stanovištích s podobnými přírodními podmínkami se pravidelně vyskytují podobné skupiny druhů. Na této skutečnosti je založena snaha o rozdělení rostlinných společenstev do kategorií a jejich klasifikace. Klasifikace vychází z představy o rostlinných společenstvích oddělených, více či méně, zřetelnými hranicemi. Hovoříme o pojmu diskontinuity vegetace. Hranice jsou tvořeny druhy, které jsou ve vzájemném vztahu a na změnu ekologických přírodních podmínek nereagují nezávisle na sebe, nýbrž společně (KRIŽOVÁ 1998). Společenstva je pak možné typizovat a vytvořit klasifikační jednotky, respektive celý klasifikační systém. Zcela opačně se uvažuje u ordinace (snaze o uspořádání) společenstev. Vychází se z představy vytváření kontinua vegetací podél gradientů každý druh reaguje na změnu přírodních podmínek nezávisle. Na rostlinná společenstva se pak díváme jako na individualistická. Jak uvádí KRIŽOVÁ (1998), není v tomto případě možné rostlinná společenstva, prakticky ale i jakákoliv jiná společenstva, klasifikovat. Je možné je jen uspořádat, neboli ordinovat. Je dokázané, že v přírodě se vyskytuje kontinuum i diskontinuum. Oba dva přístupy se navzájem nevylučují. Naopak se mohou doplňovat a navazovat na sebe. Podle názoru autorky je taktéž ordinace uspořádání společenstev, přesnějším obrazem reality. Dovoluje totiž kvantitativně vyjádřit závislost složení vegetace od gradientů prostředí. Možnost klasifikace rostlinných společenstev podle VIEWEGHA (1999) velmi úzce navazuje na znalosti fytocenologické, fytogeografické, pedologické a klimatologické. Snahy o typizaci rostlinných společenstev a o vytváření systémů vegetace jsou velmi staré a mají jak praktický význam (např. tvorba hospodářských způsobů), ale i teoretický význam (např. utřídění poznatků o vegetaci). Oddělené, samostatné typy vegetace se však v přírodě nevyskytují, tvoří je uměle fytocenolog- 20

19 typolog a rozhoduje tak, podle účelu klasifikace, na základě kterých vlastností bude vegetace typizována (VIEWEGH 1999). Bylo vypracováno velké množství klasifikačních systémů, ani jeden z nich ovšem není přirozený. Existují klasifikační systémy jednoúčelové, což jsou např. typologické systémy pro účel hospodaření v lesích, až po klasifikační systémy hierarchické, které se většinou zabývají charakterizováním všech synuzií na velkých územích, studují celé ekosystémy. Všechny systémy nejsou zcela rozdílné. Některé jsou si podobné, protože se v určitých pohledech shodují a vzájemně překrývají. Většinou se v literatuře (SLAVÍKOVÁ 1986) uvádí tyto základní druhy členění přístupů ke klasifikaci rostlinných společenstev: 1) Fyziognomický přístup, 2) Klasifikace podle dominantních populací, 3) Klasifikace podle synuzií, 4) Klasifikace podle zásad curyšsko-montpellierské školy (tzv. floristický přístup), 5) Klasifikace podle ekologických charakteristik prostředí a 6) Numerická klasifikace. Fyziognomický přístup stojí na počátku vývoje syntaxonomie a fytocenologie. Vznikl na počátku 19. století v době velkých přírodovědných cest do doposud neobjevených částí planety. Za zakladatele je považován přírodovědec německého původu Alexander von Humbolt a botanik, taktéž německého původu, August Griesebach. Základní jednotkou tohoto přístupu členění vegetace je formace. Ta je určena převládající životní formou dominantních druhů. Fyziognomický přístup je hierarchickým klasifikačním systémem. Novější fyziognomicko-ekologický přístup používá i některé ekologické hlediska. Mezi tyto přístupy patří např. klasifikace podle WALTERA (1964, 1968), ELLENBERGA a MUELLER-DOMBOISE (1967). Na fyziognomickém přístupu jsou klasifikovány například lesy v Severní Americe podle profesora VANKATA (1990) (VIEWEGH 1999). Klasifikace podle dominantních populací se s logických důvodů dělí na severoamerickou a skandinávskou (v literatuře označovanou též jako severskou). Severoamerická škola, podle jejího autora pojmenovaná jako Clementsova, je poznamenaná teorií sukcese a klimaxu, ztotožněním formace a klimaxu a jejich připodobněním k organizmu. Na základě toho byly zavedeny dva paralelní hierarchické klasifikační systémy, jeden pro klimaxová společenstva a druhý pro sukcesní stádia (MORAVEC 1994). Tento přístup byl mohutně nasazovaný do fytocenologie v celém Anglo-americkém světě. Nikdy ale nebyl přijat všemi fytocenology a v celém rozsahu. Co se týče skandinávské (uppsalské) školy, je charakteristický velmi ostrý přechod mezi oblastmi s půdami bohatými a půdami chudými na živiny. Za zakladatele této školy je 21

20 považován švédský profesor, ekolog Gustaf Einar du Rietz. Základní jednotkou je sociace. Ta je charakterizována dominantním druhem rozdílného patra vegetace, vyšší jednotka (consociace) dominantním druhem jednoho patra. Tento přístup se používá především v Norsku a Švédsku. Za zakladatele klasifikace podle synuzie se považuje rakouský botanik Gams (VIEWEGH 1999). Společenstvo je definováno jako část rostlinného krytu s určitou floristickou skladbou. Přičemž se skládá z rostlinstva patřícího k témuž patru, zaujímající a využívající stejně velké území a mající v podstatě tutéž životní periodicitu. Tuto definici je také možné považovat i za definici synuzie (VIEWEGH 1999). Základní jednotkou tohoto přístupu je union. Ten je definován floristickou skladbou podobnou jako asociace, což je soubor rostlinných společenstev s určitým floristickým složením, stejným stanovištěm a stejnou fyziognomií. Floristický přístup, vycházející z curyšsko-montpellierské školy si získal největší oblibu především mezi evropskými geobotaniky (KRIŽOVÁ 1998). Nejvýznamnějším představitelem byl curyšský geobotanik prof. Braun-Blanquet, žijící převážnou část života v jihofrancouzském Montpellier (odtud název školy). Základní jednotkou systému je asociace. Ta je definovaná jako soubor rostlinných společenstev s určitým floristickým složením, stejným stanovištěm a stejnou fyziognomií (stejně jako klasifikace podle synuzie v předcházejícím odstavci). Důraz je kladen především na floristické složení společenstva. Dnes se ale čím dál tím více uplatňuje hledisko ekologické a fyziognomie společenstva porostu. Syntaxony tvoří hierarchický systém a jejich názvy jsou tvořeny z názvů druhů, které se významným způsobem podílejí na složení společenstva. Při charakterizaci syntaxonů se užívají především druhy charakteristické (s vysokou věrností), druhy diferenciální (odlišující) a druhy s vysokou stálostí. Klasifikace zohledňující ekologické charakteristiky prostředí se vyvíjela v mnoha zemích světa samostatně nebo částečně vzájemně se ovlivňujíce. Každá země má většinou svůj originální přístup, vyhovující konkrétním přírodním podmínkám a účelům vzniku toho kterého systému. V některých zemích (jako např. v Maďarsku) funguje zároveň více různých typologických systémů. Na příkladu Maďarska je první typologie zaměřena na lesy s původní skladbou vegetace, druhá pro lesy zbavené přirozené vegetace. Velmi stručně lze říci, že klasifikační systémy v ostatních zemích často nazírají na hospodaření s lesními ekosystémy jako s celky (pro příklad fyziografická 22

21 klasifikace lesů v Kanadě). S důvodů velké obsáhlosti této tématiky nebude v této publikaci popisován stav v jednotlivých zemích. Podrobněji bude popsán stav klasifikace vegetace v našich zemích, popřípadě na Slovensku. Jak uvádí Viewegh (VIEWEGH 1999), typologická klasifikace slovenských lesů byla vypracována Lesprojektem ve Zvolenu. Používaná klasifikace vychází z původní klasifikace prof. Zlatníka. Klasifikace je spíše modifikací klasifikace Zlatníka. O Zlatníkově klasifikaci je podrobněji psáno v jiné kapitole. Slovenská klasifikace rozlišuje osm lesních vegetačních stupňů. Jsou rozlišeny řady, meziřady a skupiny lesních typů (SLT). Základní jednotkou je lesní typ (LT). Lesnická typologie v ČR je řešena v kapitole Cílem numerické klasifikace je pomocí přesně zadaného algoritmu (tzn. matematicky přesně popsaného postupu) roztřídit soubor snímků na jednotlivé skupiny navzájem podobných snímků, které se liší od ostatních skupin (této úloze se říká disekce), nebo přiřadit snímky k některému z předem daných typů (tomuto způsobu se říká identifikace). Je to pokus anglo-amerických ekologů vytvořit proti ostatním, subjektivním přístupům, přístup objektivní, alternativní. Obecně se numerická klasifikace ještě dělí na divizívní monotetickou (hierarchickou) klasifikaci, divizívní polytetickou klasifikaci a aglomerativní polytetickou klasifikaci. Vzhledem k tomu, že úlohy numerické klasifikace jsou výpočetně velmi náročné, je nutné při nich používat počítač. Lesnický typolog je odkázán na již existující programy, kterých není ve světě nedostatek. Užití počítačů a hotových programů však v sobě skrývá nebezpečí, především při nedokonalé znalosti použité metody u interpretace výsledků. Výstupem hierarchické metody může být grafické vyjádření výsledku dendrogram. (dle VIEWEGHA 1999; KRIŽOVÉ 1998) Systém lesnické typologie a geobiocenologie v ČR Historie typologie lesů ČR V bývalé Československé republice se lesnická typologie, jako disciplína zaměřená na lesnickou praxi, vyvinula zpočátku jako součást sociologie lesa a ekologie lesních dřevin. Pro oba tyto obory se při studiu stanovištních činitelů a jejich vztahu k lesním dřevinám používá půdní a klimatický výzkum. Poněvadž ideální skloubení sociologie a ekologie bylo značně obtížné, je typologie lesů od počátku buď spojována s rámcem fytocenologie, rozšířeném o ekologické charakteristiky nebo budována na základech 23

22 pedologie, doplněné o poznatky z fytosociologie. Dvojí pojetí typologie ovlivnilo následně i pozdější typologické školy Československa (VIEWEGH 1999). Počátky typologického mapování lze vysledovat za německé okupace v období druhé světové války, v roce Po válce probíhal na našem území povšechný stanovištní průzkum, jehož výsledky byly však málo využitelné. V té době už na Slovensku působil prof. Zlatník spolu s prof. Pelíškem. Společně se věnovali všeobecnému stanovištnímu průzkumu, jehož výsledkem byly mapy SLT a půdních typů. Začátky stanovištních průzkumů jsou spojeny se snahami o stanovení přírodních lesní oblastí. Další podnět k vypracování systému lesnické typologie na území Československa přineslo typologické mapování Hospodářské úpravy lesů. Na konferenci došlo k vyhranění dvou směrů pojetí, označovaných jako pražská a brněnská škola. Tzv. pražskou školu zastupoval kolektiv autorů Mezera-Mráz-Samek (odtud zkrácený název klasifikace MMS), tzv. brněnskou školu zastupoval už zmíněný prof. Zlatník. Oba přístupy se použily při typologických pracích 2. cyklu obnov lesních hospodářských plánů (LHP). Pro oblast hercynskou, která je charakteristická značně pozměněnými přírodními poměry, byla použita systematika MMS. Pro oblast karpatskou, která se naopak vyznačuje silně přirozeně zachovalými lesy, byla zvolena systematika zlatníkova. V roce 1968 byla v tehdejší federativní republice situace taková, že dnešní území Slovenska bylo celé zpracováno klasifikací zlatníkovou, kdežto většina dnešního území České republiky klasifikací MMS. Ovšem část moravského karpatika byla už opět zpracována klasifikací zlatníkovou. Toto dvojí různé vylišení bylo značně nevýhodné a komplikovalo situaci. 24

23 Tabulka č. 1: Srovnání klasifikací Zlatníkova klasifikace Klasifikace ÚHÚL (1976) (PLÍVA 1971) Systém MMS Vegetační stupeň (VS) Vegetační stupeň (VS) Vegetační pásmo (Veg.P) 1. DUBOVÝ 1. DUBOVÝ 1. DUBOVÉ 2. BUKO-DUBOVÝ 2. BUKO-DUBOVÝ 2. DUBO-BUKOVÉ 3. DUBO-BUKOVÝ 3. DUBO-BUKOVÝ 3. BUKOVÉ 4. BUKOVÝ 4. BUKOVÝ 4. SMRKO-BUKOVÉ 5. JEDLO-BUKOVÝ 5. JEDLO-BUKOVÝ 5. SMRKOVÉ 6. SMRKO-JEDLO-BUKOVÝ 6. SMRKO-BUKOVÝ 6. KLEČOVÉ 7. SMRKOVÝ 7. BUKO-SMRKOVÝ 8. KLEČOVÝ 8. SMRKOVÝ 9. ALPINSKÝ* 9. KLEČOVÝ 10. SUBNIVÁLNÍ* *9. a 10. VS podle Zlatníka, v ČR se nevyskytující Pozn: MMS..výstup práce kolektivu autorů MEZERA-MRÁZ-SAMEK (1956) Typologický systém MMS Kolektiv autorů MEZERA-MRÁZ-SAMEK (1956) vycházel ve své práci z pojetí ukrajinské školy, reprezentované P. S. Pogrebnjakem. Pogrebnjakovo pojetí bylo čistě stanovištní. To znamená, že bylo zaměřeno na půdní poměry. Je to pochopitelné především proto, že na Ukrajině bylo většina původních porostů zničených a nebylo tak z čeho jiného vycházet. Stejně tak jako na Ukrajině i v českém pojetí jsou základním faktorem členění půdní podmínky stanoviště. Ze stejných důvodů, jak už bylo zmíněno v minulé kapitole, byl prvotní typologický průzkum hercynské oblasti dnešní ČR proveden právě systémem MMS. Podle půdních podmínek jsou rozlišeny 4 soubory stanovištních kategorií: I. zamokřené a ± organické půdy (azonálně - zonální až intrazonální); II. minerální půdy, s exogenním pohybem látek (intrazonální); III. minerální půdy, průměrné povahy (zonální a extrazonální) a IV. minerální půdy ± erozně ochuzované na ± extrémních stanovištích (azonálně - zonální až intrazonální). Z hlediska vegetační pásmovitosti rozlišuje systém MMS 6 vegetačních pásem (viz. tabulka č. 1) Lesnicko-typologický klasifikační systém Lesnicko-typologický klasifikační systém (též označovaný pracovním názvem Typologický systém ÚHÚL) vznikl prohloubením a sjednocením metodického postupu a mapovacích jednotek, vytvořených z vlastních podkladů. Autorem tohoto systému je Lesprojekt v Brandýse n. Labem lesničtí typologové Ing. Karel Plíva a Ing. Eduard Průša, CSc. Při třetím cyklu obnovy LHP v roce 1971 byla vydána metodika rozlišení 25

24 jednotlivých lesních typů. Ta musela být ovšem již v průběhu prací doplňována, protože se zjistilo, že i přes svoji obsáhlost a podrobnost nevystihuje všechny LT na území dnešní ČR. Po doplnění byl vydán v roce 1983 Přehled lesních typů a jejich souborů v ČR (anonymous). V 90. letech přešly na lesnicko-typologický klasifikační systém také Vojenské lesy a statky (VLS). Do té doby ovšem probíhal ve VLS typologický průzkum podle metodiky prof. Zlatníka (metodiku pro VLS vypracoval jeho žák a pozdější spolupracovník Doc. Ing. Jaromír. Vorel, CSc.). U lesů spadajících pod VLS je důležité zmínit, že zaujímají prakticky celé spektrum možných přírodních podmínek vyskytujících se v ČR. De facto od 1. po 8. VS. Teprve až když se zdála být metodika prof. Zlatníka zastaralá, přešly VLS také na lesnicko-typologický klasifikační systém. Lesnicko-typologický klasifikační systém znázorňuje ekologickou síť a vychází z trvalých vlastností prostředí. Další vývoj lesnicko-typologického klasifikačního systému se zaměřil především na přírodní lesní oblasti (PLO), konkrétně na jejich podobnost s biogeografickými oblastmi bioregiony (podle CULEK 1996). Zjistilo se, že některé PLO by bylo dobré rozdělit na dvě, popřípadě více různých samostatných PLO, nebo že by bylo vhodné některé hraniční území přeřadit z jedné PLO do druhé. Jiným tématem byl návrh na rozdělení edafických kategorií na subkategorie, jak zmiňuje MIKESKA (2009). K vylišení edafických subkategorií došlo po roce Vyjadřují přechod od jedné edafické kategorie ke kategorii druhé. Symbol edafické subkategorie je složen ze symbolu základní edafické kategorie, k němuž je přidán symbol kategorie, k níž je vyjádřen přechod. Je označen malými písmeny abecedy. Již VOKOUN (1999) se zmiňuje o tom, že revize typologického mapování se stane nezbytnou součástí pracovní náplně ÚHÚL. Lesnicko-typologické mapy jsou dosud v různé míře zatíženy některými nedostatky, které snižují hodnotu celého díla a zhoršují možnosti jeho všestranného využití. Tak či tak, znalost lesnicko-typologického systému končí společně se státní hranicí České republiky, jak píše VIEWEGH a kol. (2003). V EU se neustále vymýšlejí nové a nové elaboráty a použití českých syntaxonomických jednotek je do budoucna přinejmenším nepravděpodobné. Vznikají nové jednotky a jejich obměny, většinou definované a pojmenované v angličtině Geobiocenologický klasifikační systém Geobiocenologická typizace krajiny je založena na aplikaci teorie typu geobiocénu prof. Zlatníka. Typ geobiocénu je soubor geobiocenózy přírodní a všech od ní vývojově 26

25 pocházejících a do různého stupně změněných geobiocenóz až geobiocenoidů (geobiocenoid je člověkem silně změněný ekosystém bez autoregulačních schopností) včetně vývojových stádií, která se mohou vystřídat v segmentu určitých trvalých ekologických podmínek. Teorie typu geobiocénu tedy vychází z hypotézy o jednotě geobiocenózy přírodní a geobiocenóz změněných až geobiocenoidů, vzniklých ovšem na plochách původně téhož typu přírodní geobiocenózy (VIEWEGH 1999). Teorie typu geobiocénu umožňuje vytvoření modelu potenciálně přírodního stavu geobiocenóz v krajině. Tedy takového stavu, který by nastal v současných podmínkách bez dalšího vlivu člověka. Základními jednotkami geobiocenologického klasifikačního systému jsou již zmíněné STG. Nadstavbovými jednotkami systému jsou ekologické řady a vegetační stupně. Skupiny typů geobiocénů (STG) a soubory lesních typů (SoLT) Základem obou systémů (geobiocenologického a lesnicko-typologického klasifikačního systému) je jednotka lesní typ (LT), který definoval ZLATNÍK (1957) jako soubor lesních biogeocenóz vývojově k sobě náležících, tedy soubor zahrnující všechny biogeocenózy a stádia biogeocenóz, které se mohou vytvořit na místech s určitými ekologickými podmínkami a které se tam v minulosti za tehdejšího klimatu vytvořily. LT se sdružují do vyšších jednotek. V geobiocenologickém systému to byly nejdříve skupiny lesních typů (SLT), (ZLATNÍK 1959), později pak skupiny typů geobiocénů (STG), (ZLATNÍK 1976b, BUČEK & LACINA 1999). V současnosti se v rámci geobiocenologického systému v praxi právě používají jednotky STG (BUČEK & LACINA 1999). V systémech lesnické typologie jsou LT sdruženy v soubory lesních typů (SoLT), (PLÍVA 1971, 1991). SLT a STG představují jednotky, které jsou dány kombinací VS, trofické řady (TR) a hydrické řady (HR). Typy geobiocénů jsou sdružovány na základě fytocenologické podobnosti přirozených lesních biocenóz ve stádiu zralosti. Jsou základními jednotkami geobiocenologické typizace krajiny na chorické úrovni. SoLT představují základní jednotky typologického systému, které spojují LT podle ekologické příbuznosti, podle jejich fytocenologické podobnosti podrostu. SoLT vznikají kombinací VS a EK. Jednotky SLT či STG se SoLT jsou do určité míry vzájemně převoditelné, většinou jednomu STG odpovídá více SoLT, avšak některé vyhraněnější LT v rámci SoLT lze zařadit ke zcela jinému STG (HOLUŠA 2003). 27

26 Teorie vegetační stupňovitosti Pod pojmem stupňovitost vegetace se rozumí jev změn druhové skladby přírodních fytocenóz včetně jejich edifikátorů se změnou makroklimatu ve vertikálním směru v určitém geografickém celku (KOLEKTIV 1995a). Často se výšková stupňovitost vyjadřuje podle orografie terénu v tzv. geografických stupních. Pokud se bere v úvahu souvislost sledu rozdílů vegetace se sledem rozdílů výškového a expozičního klimatu, jedná se o vegetační stupeň (ZLATNÍK 1975, 1976a). Vegetační stupňovitost je podmíněna změnou druhové skladby a vlivem mezo- a mikroklimatu ve vertikálním směru v daném území. Ke konci 60. let minulého století stanovil ZLATNÍK (1959, 1963) vegetační stupeň. Přesnou definici můžeme najít ale až v jeho pozdější práci (ZLATNÍK 1976a). Zlatník vegetačním stupněm rozumí ekologickou nadstavbovou jednotku geobiocenologických jednotek ve vztahu ke klimatu uplatňujícího se na segmentech v krajinných segmentech a jsou vymezovány podle ekologického projevu diferenciální druhové kombinace segmentů vůdčích řad, kde rozdílnost vlivu klimatu na složení dřevinné a podrostové synuzie je nejméně rušená lokálním nedostatkem vody, anebo naopak, jinou než atmosférickou lokální vodou. Definicí vegetačního stupně se zabývala celá další řada autorů ve svých dílech. Srozumitelnější definici podal KRÁLÍČEK & POVOLNÝ (1978), kteří vegetační stupeň definují jako biocenologickou (geobiocenologickou) jednotku, která odráží vliv klimatu na složení chtonofytické synuzie biocenóz (geobiocenóz) a která je tímto složením determinovaná. Další definicí se zabýval RANDUŠKA a kol. (1986), který udává vegetační stupeň jako plošně převažující klimaxovou geobiocenózu determinovanou vegetací včetně náhradních geobiocenóz v území, podmíněnou makroklimatem a mezoklimatem ovlivněných měnící se nadmořskou výškou. Vegetační stupně jsou determinovatelné především podle zastoupení a životních projevů dřevin. ZLATNÍK (1976a) uvádí přehled vegetačních stupňů pro území bývalého Československa. Rozlišuje 8 lesních vegetačních stupňů, 1 vegetační stupeň alpínský a 1 subnivální (oblast Vysokých Tater). Názvy vegetačních stupňů byly stanoveny podle názvu hlavních dřevin přírodních geobiocenóz. Konkrétně mluvíme o vegetačním stupni dubovém, buko-dubovém, dubo-bukovém, bukovém, jedlo-bukovém, smrkojedlo-bukovém, smrkovém, klečovém a už zmíněném vegetačním stupni alpínském a subniválním. Systematika PLÍVY (1971) vychází ze Zlatníkova členění VS. Předmětem systému Plívy jsou pouze lesní VS. Hlavní rozdíl je v členění 6. Zlatníkova vegetačního 28

27 stupně (smrko-jedlo-bukový) na základě poměrného zastoupení buku lesního a smrku obecného na dva vegetační stupně podle Plívy. 6. lesní vegetační stupeň podle Plívy (smrko-bukový) a 7. lesní vegetační stupeň podle Plívy (buko-smrkový). Kromě toho, že Plíva už neuvádí stupeň nivální (zabývá se pouze lesními stupni), se ostatní stupně shodují s rozdělením Zlatníka. Nositeli vegetační stupňovitosti v ČR jsou především naše hlavní hospodářské dřeviny: dub zimní (Quercus petraea), buk lesní (Fagus sylvatica), jedle bělokorá (Abies alba), smrk obecný (Picea abies) a kleč horská (Pinus mugo), podle nichž byly jednotlivé vegetační stupně nazvány a to z důvodu dominance v určitých stupních. V jednotlivých VS se vyskytují i další druhy dřevin, jejichž výskyt a zastoupení pomáhá příslušný VS identifikovat: dub pýřitý (Quercus pubescens), dub cer (Quercus cerris), dub letní (Quercus robur), habr obecný (Carpinus betulus), javor mléč (Acer platanoides), lípa malolistá (Tilia cordata), lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), babyka obecná (Acer campestre), modřín opadavý (Larix decidua), břek obecný (Sorbus torminalis), třešeň ptačí (Cerasus avium). Dále můžeme vylišit euryekní druhy dřevin, které nemají vazbu na určité vegetační stupně a vyskytují se v širokém rozpětí (HOLUŠA & HOLUŠA 2001). Vegetační stupňovitost je závislá především na teplotách ovzduší a půdy a na množství a časovém rozložení atmosférických srážek, včetně srážek horizontálních (HOLUŠA 2003). Za určitých speciálních podmínek může dojít k inverzi vegetační stupňovitosti, ke které dochází vlivem mezoklimatu a topoklimatu. K tomuto jevu dochází nejčastěji v hlubokých zářezech pahorkatin. Tento vliv expozičního klimatu se projevuje nejvýrazněji v nižších vegetačních stupních, obvykle v pohořích, kde převládají vegetační stupně (BUČEK 2000). Do vegetační stupňovitosti jsou zařazována i azonální společenstva, která jsou svou biotou značně odlišná od vůdčích geobiocenóz. Jedná se například o geobiocenózy potočních a říčních niv, prameniště, rašeliniště či bory. V geobiocenologických mapách i v biogeografickém členění České republiky podle CULKA (1996) jsou azonální společenstva řazena do zonálních vegetačních stupňů. Z toho vyplývá, že ne všechny krajinné segmenty mají stejné podmínky pro výskyt druhů dřevin a že prodělaly stejný historický vývoj. ZLATNÍK (1975, 1976a) se to pokusil zhodnotit a stanovil varianty vegetační stupňovitosti variantu chorologickou, variantu ekologickou a variantu chorologicko-ekologickou. ZLATNÍK (1976a) ještě rozdělil ekologickou variantu na tři 29

28 typy, na variantu suchou, hydrickou a kontinentální. Na konec byla zmíněna i edafická ekologická varianta, která se netýká rozdílu mezi jednotlivými trofickými řadami, ale rozdílu v zastoupení dřevin právě v rámci těchto řad. Tyto varianty byly vylišeny pro území ČSSR, v současnosti jsou pro území ČR uváděny pouze chorologická varianta dubo-jehličnatá ve 4.VS (popř. 3.VS) a ekologická varianta suchá ve 2.VS (BUČEK & LACINA 1999) Ekologické řady a edafické kategorie Rozdílné podmínky ekotopu, které se odrážejí v obsahu živin a půdní reakce, vedly k vytvoření trofických řad a meziřad (ZLATNÍK 1959, BUČEK & LACINA 1999). V geobiocenologickém systému jsou použity trofické řady: A - oligotrofní (chudá a kyselá), B - mezotrofní (středně bohatá), C - nitrofilní (obohacená dusíkem), D - bazická (živinami bohatá na bazických horninách) a pro přechodný charakter geobiocenóz byly vytvořeny meziřady: AB - oligotrofně mezotrofní, BC - mezotrofně nitrofilní, BD - mezotrofně bazická a CD - nitrofilně bazická. Jednotlivé řady jsou dány dominancí význačných ekoelementů, meziřady pak rovnovážným zastoupením druhů z daných základních řad. Vlhkostní režim půd byl zohledněn hydrickými řadami. 1 - zakrslá (suchá), 2 - omezená, 3 - normální, 4 - zamokřená, 5 - mokrá (5a - s proudící vodou, 5b - se stagnující vodou) a 6 - rašeliništní (BUČEK & LACINA 1999). V systému lesnické typologie (PLÍVA 1991) jsou podle trvalých půdních podmínek použity ekologické řady (ER). V systému jsou vylišeny ER (B) živná, (K) kyselá, (J) obohacená humusem. Tyto ekologické řady tvoří základ systému a představují zonální společenstva. Další vylišené ekologické řady jsou ER (Z) extrémní, (L) obohacená vodou, (P) oglejená, (G) podmáčená a (R) rašelinná. Každá ER sdružuje a tvoří širší rámec pro několik ekologických kategorií (EK). Edafické kategorie vycházejí z konkrétní vlastnosti půdního prostředí a jsou dány převládajícím půdním typem. Uspořádání ER a EK jsou znázorněny v Přehledu souborů lesních typů ČR. 4.2 Charakteristika 3. a 4. vegetačního stupně V literatuře je 3. VS popisován následovně. Výskyt dřevin ve 3. VS je v literatuře popisován takto: Dominantní je výskyt buku lesního (Fagus sylvatica) a dubů (Quercus sp.). Společně tyto dvě dřeviny tvoří hlavní úroveň. Jedle bělokorá (Abies alba) se vyskytuje v hlavní úrovni v kyselé i živné řadě do 10 % zastoupení. CULEK a kol. (2003) popisuje ve 3. VS dominantní výskyt dubů. Jedle bělokorá v tomto VS teprve 30

29 nastupuje. Značí to pouze její jednotlivý výskyt. Buk lesní se zde realizuje v příměsi. Podle HOLUŠI & HOLUŠI (2008) je buk lesní ve 3. VS dominantní dřevinou s nadprůměrnými dendrometrickými charakteristikami. Z VP na severní Moravě a ve Slezsku je patrně až 40 % jedinců buku lesního v nadúrovni. Na těch samých lokalitách mají duby své ekologické optimum, jak dub zimní (Quercus petraea), tak dub letní (Quercus robur). Duby se ve 3. VS vyskytují v kodominantním vztahu. Jedle bělokorá je zastoupena, v oligotrofní i eutrofní řadě, až 10 %. BUČEK & LACINA (1999) připouštějí výskyt jedle ve 3. VS jen omezeně. Přejdeme-li k 4. VS, ten je v literatuře popsán následovně. CULEK a kol. (2003) zmiňuje velkou kompetiční schopnost buku lesního, který může v optimálních podmínkách tvořit přirozené čisté bučiny. Dále se nejvíce uplatňuje jedle bělokorá. Uplatňují se také duby, především dub zimní, což zmiňují také PLÍVA (1991) a BUČEK & LACINA (1999). Podle HOLUŠI & HOLUŠI (2008) má buk lesní ve 4. VS své ekologické optimum. Jedle bělokorá se zde vyskytuje v kodominantní úrovni. Zasahuje i do nadúrovně. RANDUŠKA a kol. (1986) i AMBROS (1991) připouštějí výskyt jedle pouze v porostech na hranicích 4. VS s 5. VS. Jak dále uvádějí HOLUŠA & HOLUŠA (2008), duby se vyskytují pouze jednotlivě a rozptýleně po porostech. Jsou zastoupeny maximálně 10 %, přičemž nedosahují hlavní úrovně porostu. 4.3 Jednotka dubových bučin s jedlí Přirozené dubové bučiny se v dnešní kulturní krajině vyskytují vzácně, pro Hostýnskovsetínské vrchy a Javorníky je dokonce uváděno, že se v přirozené podobě nevyskytují vůbec, většina byla lidskou činností přeměna na dubové pařeziny, porosty dubu s příměsí habru nebo smíšené porosty se smrkem anebo čísté smrkové porosty. (SVAČINA 2000; HOLUŠA 2000). V PLO 41 Hostýnsko-vsetínských vrších a Javorníkách se vyskytují dubové bučiny v nadmořské výšce m n. m. Dubové bučiny se v PLO 41 vyskytují na 15,9 % výměry lesů, dubové bučiny s jedlí zaujímají 3,5 % výměry (HOLUŠA 2000). V PLO 38 Bílé Karpaty a Vizovické vrchy je procentuální výměra dubových bučin s jedlí necelá 4 % výměry lesních porostů. Za zmínku stojí zastoupení 3. VS dubo-bukového, což je 54 % (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999). Ze zajímavosti je uváděna procentuální výměra ostatních VS vyskytujících se v PLO 38: 2. VS zaujímá 19,8 %, 4. VS 16,2 a 5. VS 9,7. Z tohoto je vidět značně nestejnoměrné rozmístění porostů podle VS, kdy nadpoloviční většina je soustředěna v 3 VS. Velmi 31

30 zajímavou informaci sdělují dále autoři KUSBACH & BŘEZOVJÁK (1999). Píší, že v severo-východní (SV) části PLO 38 chybí typický vegetační stupeň bukový a je nahrazen společenstvem dubový bučin s jedlí, které je řazeno ještě do 3. VS. Proto má zde tento VS, reprezentovaný konkrétními LT, větších vertikálních rozšíření a ve výjimkách dosahuje na teplých jižních svazích až 700 m n. m. Poté přecházejí přímo do 5. VS jedlo-bukového. Kromě SV části PLO 38 se v Bílých Karpatech jedle přirozeně nevyskytuje. To vysvětluje, proč takovéto vylišení (myšleno 3. VS navazující na 5. VS) jinde v této oblasti není. Průša (2003) se věnuje popisu dubových bučin ve 3. VS. Podle něj v něm zaujímá jedle bělokorá (Abies alba) a dub letní (Quercus robur) vodou ovlivněné půdy. Buk lesní (Fagus sylvatica) zde, především v přirozené obnově, vykazuje velkou vitalitu. V přirozené skladbě tvoří výstavbu porostu společně s přimíšenou jedlí bělokorou a dubem (Quercus sp.). Buk lesní s jedlí bělokorou tvoří hlavní úroveň přirozených porostů, méně vitální dub se přidává. 32

31 5 ZÁJMOVÉ ÚZEMÍ Obrázek č. 8: Lokalizace srovnávaných PLO 38 a Lokalizace zájmových území Mapa č. 1a: Zájmová oblast Hostýnské vrchy Zdroj: Mapa č. 1b: Zájmová oblast Hostýnské vrchy 33

32 Zdroj: Mapa č. 2: Zájmová oblast Bílé Karpaty Zdroj: 34

33 5.2 Fotodokumentace vybraných stanovišť VP v Hostýnských vrších Obrázek č. 9: Ukázka dbbk s jedlí, přimíšený SM 3.VS (Hostýnské vrchy VP č. 5, porostní skupina 336E7, 516 m n. m., , foto: autor) Obrázek č. 10: Ukázka dbbk s jedlí, 3.VS (Hostýnské vrchy VP č. 1, porostní skupina 327E6z, 456 m n. m., , foto: autor) 35

34 Obrázek č. 11: Ukázka dbbk s jedlí, přimíšený SM a MD, 3.VS (Hostýnské vrchy VP č. 6, porostní skupina 336C6, 518 m n. m., , foto: autor) Obrázek č. 12: Ukázka dbbk s jedlí, přimíšený SM, 3.VS (Hostýnské vrchy VP č. 3, porostní skupina 336D7, 524 m n. m., , foto: autor) 36

35 5.2.2 VP v Bílých Karpatech Obrázek č. 13: Ukázka dbbk s jedlí, přimíšený SM, 3.VS (Bílé Karpaty VP č. 3, porostní skupina 323E10, 415 m n. m., , foto: autor) Obrázek č. 14: Ukázka dbbk s jedlí, 3.VS (Bílé Karpaty VP č. 10, porostní skupina 323C10, 440 m n. m., , foto: autor) 37

36 Obrázek č. 15: Ukázka dbbk s jedlí, přimíšen SM a BO, 3.VS (Bílé Karpaty VP č. 6, porostní skupina 323E10, 415 m n. m., , foto: autor) Obrázek č. 16: Ukázka dbbk s jedlí, přimíšen SM, 3.VS (Bílé Karpaty VP č. 3, porostní skupina 330A8, 460 m n. m., , foto: autor) 38

37 5.3 Popis PLO 38 Bílé Karpaty a Vizovické vrchy PLO 38 v číslech (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999): celková rozloha PLO 38 činí ha ha je porostní půdy; ha PUPFL 18 % lesů leží v Jihomoravském kraji 82 % lesů leží ve Zlínském kraji lesnatost oblasti činí 36 % Obrázek č. 9: Srovnání přirozené a současné druhové skladby lesů v Přírodní lesní oblasti 38 Bílé Karpatech a Vizovické vrchy 39

38 Bílé Karpaty, jedna z celkem dvou částí PLO 38, jsou horským pásmem, které se vypíná vysoko nad sousední pahorkatiny v prostoru odolných bělokarpatských pískovců. Hlubokými údolími přítoků Váhu je pohoří rozděleno na několik samostatných horských skupin (Žalostina 621 m, Javořina 970 m, Lopeník 911 m, Javorník 739 m, Holý vrch 830 m). Většinu území Bílých Karpat tvoří horniny magurského flyše bělokarpatského vývoje, ve kterém převládají vápnité pískovce nad jílovci. V okolí Javořiny vystupují také četná pásma drobnozrnných slepenců. Reliéf této oblasti se vyznačuje masívními plochými hřbety a slabě rozčleněnými svahy (PLÍVA & PRŮŠA 1969). Z pohledu této práce je nejdůležitější hranicí severní hranice, protože s ní sousedí srovnávací PLO 41 Hostýnsko-vsetínské vrchy a Javorníky. Ta vede od obce Kvítkovice Louky Zlín přes Želechovice nad Dřevnicí Lípu Zádveřice do Vizovic, údolnicí řeky Dřevnice. Dále po údolnici potoka Bratřejovky přes Bratřejov a sedlo do povodí Valašské Bečvy přes obce Pozděchov a Prlov až k údolnici říčky Senice do obce Lužná (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999). 5.4 Přírodní podmínky zájmové oblasti PLO 38 Bílých Karpat Poměry geomorfologické Z hlediska geomorfologického členění, popsaném v OPRL pro PLO 38 (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999), se území PLO 38 Bílé Karpaty a Vizovické vrchy řadí do: Systému: Alpsko himálajského Provincie: Západní Karpaty Podprovincie (subprovincie): Vnější Západní Karpaty Zájmová část PLO Bílé Karpaty se nachází v: Oblast Moravsko-slovenské Karpaty Tato oblast se dále člení na: Celek: Bílé Karpaty Podcelek: Chmelovská hornatina Okrsky: Vlárská hornatina Študlovská hornatina Podcelek: Lopenická hornatina Okrsek: Starohrozenkovská hornatina 40

39 Základním znakem krajiny je členitost povrchu s kolísavou amplitudou reliéfu. Dominují vypuklé tvary nad vyhloubenými. Převažují bystřinné formy toků. Proto eroze převažuje nad akumulací. Častý je výskyt zářezů. Půdy jsou ohroženy erozí jak v podobě vodní, větrné, tak svahových sesuvů či tzv. utajenou erozí. Ve struktuře a interakci krajiny PLO 38 dominují morfotektonické prvky, terén je nositelem potencionální gravitační energie. Na současném vzhledu krajiny se rozhodujícím podílem účastnily tři etapy. První etapa se nazývá vývojová, nebo také panonská, kdy se destrukcí starého reliéfu vytvořila středohorská rovina. Ve druhé fázi se tektonickými pohyby vytvořily základní pohoří a údolí. Třetí fáze trvá vlastně dodnes. Vyznačuje se novou hloubkovou erozí a akumulací na úpatí pohoří (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999). Poměry hydrografické a hydrologické Území PLO 38 patří hydrologicky k povodí řek Moravy a Váhu. Rozvodnice jde z větší části po hlavním hřebenu Bílých Karpat (až na toky, které erozí prořízly hlavní hřeben a pramení do Váhu). Nejdelší řekou o délce 47,6 km je Vlára, ústící do Váhu (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999). Území PLO 38 odvodňují tyto toky: Dřevnice, Březnice, Olšava, Novoveský potok, Okluky, Velička, Radějovka, Sudoměřický potok, Vlára, Senice, společně se svými přítoky (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999). V PLO 38 se nacházejí dvě významné vodní nádrže. A to vodní nádrž Luhačovice a Bojkovice (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999). Flyšové území PLO 38 je charakterizováno celkovým nedostatkem vody. Podzemní voda není tak častá. (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999). Na území PLO 38 se v souvislosti s geologickým vývojem vytvořily podmínky pro tvorbu minerálních pramenů. Vývěry jsou vázány na nezdenický zlom údolí Luhačovic Poměry klimatické Klima je výslednicí dlouhodobého působení radiačních poměrů, všeobecné cirkulace atmosféry, vlastností podkladu (nadmořská výška, tvar terénu, jeho sklon a orientace, schopnost pohlcovat a odrážet záření) a lidských zásahů. Klimatické klasifikace souhrnně vyjadřují klimatické poměry s přihlédnutím ke vzájemným vazbám mezi jednotlivými meteorologickými prvky, případně k převládajícím typům atmosférické cirkulace. Klasifikací je velké množství a jejich konstrukce závisí na účelu použití (TOLASZ 2007). 41

40 Podle QUITTA (1975) je na území PLO 38 vymezeno několik klimatických oblastí. Nejvýznamněji se vyskytuje klimatická oblast mírně teplá. Vyznačuje se krátkým mírně suchým létem, mírným jarem a podzimem. Zima je normálně dlouhá mírně chladná a s kratší sněhovou pokrývkou. Severovýchod PLO 38 a vrcholové oblasti Bílých Karpat spadají pod klimatickou oblast chladnou. Typické je pro ni krátké, mírně chladné, vlhké léto, mírně chladné jaro, mírný podzim, mírně chladná zima s dlouhotrvající sněhovou pokrývkou. Západní část PLO 38 spadá do teplé oblasti. Klimatická klasifikace dle KÖPPENA (1990) je nejvíce rozšířenou a všeobecně uznávanou klasifikací klimatu. Podle této klasifikace se zájmové území nachází v podtypu podnebí listnatých lesů mírného pásma Cfb. Písmeno C zde značí, že průměrná teplota nejteplejšího měsíce převyšuje 10 C, přičemž teplota nejchladnějšího měsíce leží mezi 3 až 18 C. Písmeno f znamená, že množství srážek v nejvlhčím letním měsíci je vyšší než toto množství v nejsušším zimním měsíci, ale méně než desetkrát. Písmeno b značí, že teplota nejteplejšího měsíce je menší než 22 C, přičemž alespoň čtyři měsíce mají průměr větší než 10 C. Podle klasifikace z Atlasu podnebí ČSR 1958 (VESECKÝ 1958) se zájmová oblast nachází v mírně teplé klimatické oblasti, v okrsku mírně teplém, mírně vlhkém, s mírnou zimou, pahorkatinovým. I z je zde Teplotní poměry Vedle srážek je dalším důležitým limitujícím faktorem růstu rostlin teplota. Platí, že teplota narůstá s klesající nadmořskou výškou a se vzdáleností od rovníku k pólu klesá. Samozřejmě to není podmínkou. Existují lokality se specifickými podmínkami, jako například místa kam stéká studený vzduch z míst s vyšší nadmořskou výškou. Nejteplejší jsou nejníže položená území v JZ části PLO s dlouhodobým teplotním ročním průměrem 8,9 C. Směrem na V a SV teplota klesá. V nejvýše položených místech klesá průměrná roční teplota pod 6 C. Jaro je ve vyšších polohách chladnější než podzim, to je způsobeno delším trváním sněhové pokrývky. Pro členitý terén PLO 38 je typické i tvoření teplotních inverzí, které jsou projevem zvrstvení vzduchu za silného vypařování zemského povrchu. Tyto pak ovlivňují i inverzní zvrstvení lesních vegetačních stupňů. (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999). Podle Atlasu podnebí Česka (TOLASZ 2007) je v zájmové oblasti Bílých Karpat průměrná roční teplota vzduchu mezi 7 a 8 C. Údaje pochází z období let 1961 až 42

41 1990. Průměrná doba trvání průměrné denní teploty vzduchu 5 C a více je 220 až 230 dní za období jednoho roku Srážkové poměry Srážky jsou v PLO 38 velmi proměnlivým a důležitým vegetačním prvkem. Srážkové úhrny se pohybují od 550 mm (Strážnice) do 900 mm (Javořina) ročně. Údaje pocházejí z období měření v letech Po tomto období srážkové úhrny značně poklesly, kdy například nedosáhly ani 400 mm ročně. Počet dnů se sněhovou pokrývkou je proměnlivý, v chladné oblasti až 120 dní, v teplé oblasti jen dní. (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999). Podle Atlasu podnebí Česka (TOLASZ [ed.] 2007) je v zájmové oblasti Bílých Karpat průměrný roční úhrn srážek mezi 700 až 800 mm, přičemž největší část celkového úhrnu připadá ne léto (250 až 300 mm), údaje pochází z období let 1961 až Větrné poměry Povětrnostní poměry jsou v PLO 38 ovlivňovány masivem Bílých Karpat. Konkrétní směry jsou pak určovány orografickými poměry. V zimním období je charakteristickým znakem zvýšení východní složky četnosti větrů, letní období je charakterizováno více západními větry. Podzim a jaro jsou větrně nestabilní. Zajímavostí oblasti je zesilování J a JV větrů po přechodu masivu Bílých Karpat. Tyto větry, teplé a sestupné proudění, se vyskytují v zimě a časně z jara, méně pak v suchém období pozdního léta a podzimu. V důsledku fénového efektu způsobují poměrně silnou větrnou erozi (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999). Podle Atlasu podnebí (TOLASZ 2007) je průměrná rychlost větru v zájmové oblasti přibližně 4 až 5 m.s -1. Podle meteorologické stanice v Holešově je směr proudění větrů následující: převládá proudění JV, které zaujímá 18 % celkové proudění, dále 16 % zaujímá proudění J a nad 10 % celkového proudění větrů zaujímá ještě SV proudění. Na stanice se v průměru vyskytuje 13,9 % bezvětří Geologické poměry Stavba vnějších Západních Karpat je výsledkem horotvorných pohybů v druhohorách a třetihorách, mají výraznou pásemnou stavbu a poloobloukovitý tvar. Na jejich stavbě v území PLO 38 se podílejí geotektonické celky flyšového pásma (magurský flyš) a vídeňské pánve (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999). 43

42 Magurský flyš je budován intenzívně zvrásněnými terigenními mořskými sedimenty křídy a starších třetihor s dominancí flyšové facie. Flyš je mnohonásobné střídání pískovců, prachovců, jílovců a slepenců v různě mocných vrstvách, většinou však v řádech centimetrů až metrů. Na základě faciálního vývoje vrstev magurského flyše jsou v něm vyděleny od vnějšího okraje tektofaciální jednotky račanská, bystrická a bělokarpatská. Ty se podle doby vzniku a složení ještě člení. Pro račanskou jednotku jsou charakteristické soláňské souvrství (spodní soláňské roztocké vrstvy střídání vápnitých pískovců a šedých a zelenošedých jílovců, svrchní soláňské lukovské vrstvy arkózové pískovce a slepence), bělověžské souvrství (spodní bělověžské vrstvy střídání složitých vložek jílovců a pískovců s šedými a zelenými jílovci a křemitovápnitými pískovci), zlínské souvrství středně až hrubě rytmický flyš s glaukonitickými pískovci a šedými vápnitými jílovci (vsetínské vrstvy) (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999). Vídeňská pánev zasahuje do PLO 38 jen okrajově. Skládá se ze slepenců, pískovců, prachových vápnitých jílů a písků (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999). V kvartéru se na skalním podkladě vytvořila vrstva fluviálních, proluviálních a deluviálních sedimentů. Plošně nejrozšířenější jsou deluviální, neboli svahové uloženiny. Pokud tvoří skalní podklad jílovce (ve styku s vodou se rychle rozpadají), vytváří se jílovito - písčité půdy. V místech pískovcového podloží mají deluviální sedimenty charakter hlinito-kamenitých nebo kamenitých sutí. Mocnost deluvií je až 3m. Proluviální sedimenty se ukládají při vyústění vodních toků do hlavních údolí v podobě náplavových kuželů (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999) Pedologické poměry Převládajícím půdním typem je kambizem. Ta se ještě, podle charakteru půdotvorného substrátu, dělí do subtypů kambizem typická mezotrofní, typická oligotrofní, kambizem eutrická a kambizem luvická, kambizem dystrická a kambizem tankerová. Méně zastoupenými půdními typy jsou hnědozemě, pararendziny, luvizemě, rankery a podzoly. Pro magurský flyš je typická absence semihydromorfních a hydromorfních půd. Vlivem velké příměsi jílových minerálů jsou půdy většinou středně těžké až těžké a hůře prostupné pro vodu, která stagnuje a vytváří znaky oglejení. Ze semihydromorfních půd se v PLO 38 vyskytují fluvizemě, především v okolí větších toků, dále bodově také gleje (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999). 44

43 Z hlediska trofnosti lesních stanovišť převládají živná stanoviště kategorií S, B, H, D. Na trofnost stanovišť má vliv poměr složky písku a jílu, dále také složení pískovcového tmelu a v neposlední řadě i zastoupení skeletu, kdy zastoupení nad 30% ovlivní posun trofnosti z živných kategorií do kyselých. Za zmínku stojí ještě bohatost na zastoupení vápníku Ca v půdách celé PLO 38 (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999). Z půdních rozborů dále vyplývá, že reakce půdy je závislá na hloubce v půdním profilu. V horní části je kyselejší, z přibývající hloubkou kyselost klesá. Kyselost dále zvyšuje vyšší obsah pískovců. Sorpční kapacita je velmi vysoká až vysoká, s kyselostí půd klesá, naopak sorpční nasycenost s kyselostí půd roste. Z hlediska zastoupení živin je důležité zmínit především zastoupení dusíku N v půdách, přičemž je velmi nízké, jen místy střední (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999) Poměry biogeografické Horský masív Bílých Karpat se z velké části nachází, podle biogeografického členění ČR (CULEK 1996), v Bělokarpatském bioregionu, číslo 3.6. Severní výběžek masívu spadá do Vsetínského bioregionu, číslo 3.9. Bělokarpatský bioregion se ze své převážné části vyskytuje na Slovenské republice. Má charakter vyššího pohoří z převážně vápnitého flyše. Z hlediska lesních vegetačních stupňů je nejvíce zastoupen 3. LVS dubo-bukový a 4. LVS bukový. Vegetaci tvoří květnaté bučiny. Typický je výstup teplomilné bioty z nižších poloh a průnik horské bioty ze severovýchodu. V tomto bioregionu je charakteristická častá přirozená absence jedle bělokoré, která spoluurčuje severovýchodní hranici bioregionu právě se Vsetínským bioregionem. Z hlediska hornin a reliéfu je typické střídání pískovců s měkkými jílovci a slínovci. Vyskytují se taktéž drobné vápencové žilky. Tmel pískovců je většinou vápnitý (ve střední části regionu jsou pískovce kyselé). Celý bioregion je tvořen jedním, jen místy dvěma hlavními horskými hřbety, který vybíhá v mnoho rozsoch. Reliéf je hornatý, jen pomístně je přerušen hlubokými otevřenými údolími vodních toků. Hlavní hřbet je tak rozdělen na více samostatných horských skupin. Hlavní hřbet má charakter ploché, ve vyšších polohách členité hornatiny. Členitost se pohybuje mezi m. Nejnižším bodem je kóta u Radějova (440 m n. m.), nejvyšším je Javořina (970 m n. m.). Průměrná nadmořská výška se v regionu pohybuje mezi 350 až 810 m n. m. Podle QUITTA (1971) je podnebí v bioregionu určeno mírně teplými oblastmi MT 10 a MT 9, hřbety dále MT 5 a MT 3 a polohy nad 800 m n. m. chladnou oblastí CH 7. 45

44 Celkově je podnebí v tomto bioregionu podstatně teplejší než ve stejných nadmořských výškách na severu Moravy a teplota je až o 1 C vyšší než ve stejných nadmořských výškách v oblastech ČR. V bioregionu naprosto převažují půdy formy živné typické kambizemě, zpravidla jílovité a v různém stupni oglejení. Na hřbetech se vyvinuly kyselé typické kambizemě, jsou ale humóznější a živnější než je obvyklé. Málo se mohou ještě vyskytovat kambizemní pararendziny, které jsou často oglejené. Nivy mají jen velmi malou rozlohu, proto ani fluvizemě nezabírají příliš plochy. Jak píše SKALICKÝ (1988), bioregion leží v mezofytiku a zaujímá prakticky fytogeografický okres 78. Bílé Karpaty lesní, kromě severozápadního výběžku. Flóra je velmi pestrá, převažují druhy středních poloh západních Karpat. V nejvyšších polohách se vyskytují i horské druhy (např. Geranium sylvaticum, Lunaria rediviva, Cicerbita alpina, atd.). Hranice se sousedními bioregiony jsou hlavně bioticky neostré, největší a nejmarkantnější rozdíl v biotě je právě mezi Vsetínským bioregionem, který se vyznačuje výskytem jedle bělokoré a také kyčelnice žlaznaté (Dentaria glandulosa). Oproti sousedním bioregionům se ten Bělokarpatský vyznačuje členitějším terénem, především v porovnání s Hluckým a Zlínským bioregionem (CULEK 1996). Do vsetínského bioregionu patří především Javorníky, východní část Hostýnskovsetínské hornatiny a severní výběžek Vizovické vrchoviny. Z Bílých Karpat sem náleží pouze její severní výběžek. (CULEK 1996) Pro bioregion jsou, stejně jako v Bělokarpatském bioregionu typické dlouhé horské hřbety s řadou rozsoch na pískovcovém flyši. Nejvíce je zastoupen LVS 5. jedlobukový. V lesích je charakteristické především velké zastoupení jedle bělokoré. Dnes v lesích převažují smrkové porosty se zbytky javorových a jedlových bučin. Bioregion je budovaný slepenci, pískovci a jílovci. Z pokryvů se nejvíce vyskytují svahoviny, v údolích to jsou sprašové hlíny a říční štěrky z flyšového materiálu. Reliéf je tvořen vysokými a zaoblenými horskými hřbety. V bioregionu převládají silně kyselé kambizemě, které na nejvyšších vrcholech přecházejí do kambizemních podzolů. Z hlediska bioty je severní výběžek Bílých Karpat v mezofytiku a ve fytogeografickém podokresu 80a Vsetínská kotlina. Vyskytují se vegetační stupně submontánní až montánní. Potencionálně zcela převažují květnaté bučiny (Dentario enneaphilli- Fagetum, Dentario glandulosae-fagetum, a Melico-Fagetum). Flóra je pestrá 46

45 s výskytem druhů karpatského migrantu, jako: svízel potoční (Galium rivale), kakost hnědočervený (Geranium phaeum), svízel lysá (Cruciata glabra), pryšec mandloňovitý (Tithymalus amygdaloides), kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), kuklík potoční (Geum rivale) a další (CULEK 1996). Hranice vůči sousedním bioregionům: vůči Bělokarpatskému a Zlínskému regionu je dána víceméně vyšším reliéfem a výskytem některých druhů (např. už zmíněný výskyt jedle bělokoré oproti absenci v Bělokarpatském bioregionu). Vůči Beskydskému bioregionu se ten Vsetínský odlišuje menší vertikální členitostí. Hranice vůči Hostýnskému bioregionu není příliš výrazná (CULEK [ed.] 1996). Tabulka č. 2: Zastoupení SLT v PLO 38 v % (KUSBACH & BŘEZOVJÁK 1999) 5.5 Vývoj lesního hospodaření v oblasti Bílých Karpat Hlavní částí přírodní lesní oblasti 38 je pohraniční hřeben Bílých Karpat. Tato oblast byla až do 17. století neklidným a nebezpečným pásmem mezi Uhrami a Moravou s četnými vpády cizích vojsk i s pohraničními spory. Pro lesní hospodářství měla, stejně jako pro nedaleké Hostýnské vrchy, základní význam tzv. valašská kolonizace, tj. osídlování hornatých území různorodými obyvateli jak ze Slovenska a Ukrajiny, tak z Rumunska mezi počátkem 15. a koncem 16. století. Porosty se klučely a přeměňovaly na pastviny a jiné plochy určené k zemědělství. Docházelo k velkému rozrušování lesních komplexů. Lesní hospodaření probíhalo v tu dobu pouze extenzivně, formou výběrných zásahů prostřednictvím 47

46 toulavých sečí. Ale zásadní negativní vliv člověka na les mělo hrabání steliva a pasení dobytka v lese. Tyto negativní vlivy se u velkostatků odstranily v 2. polovině 19. století, ale hlavně u lesů selských probíhalo, především hrabání steliva, až do nedávné doby. V dřevinné skladbě v této době převládaly listnaté dřeviny, především buk lesní, v nižších polohách se uplatňoval dub. Značnou výměru zaujímal les výmladkový, tedy nízký. To se změnilo od 1. poloviny 19. století. V tuto dobu se začíná s převodem na les sdružený a vysoký. Dalším typickým rysem je změna dřevinné skladby, ve prospěch jehličnatých dřevin, především smrku ztepilého. Taktéž hospodářský způsob se podstatně změnil výběrný nahradil pasečný (zpracováno dle IVAN & ZATLOUKAL 1999). 5.6 Popis PLO 41 Hostýnsko-vsetínské vrchy a Javorníky Výměra celé PLO 41 Hostýnsko-vsetínské vrchy a Javorníky vylišené dle členění přírodních lesních oblastí ČSR (PLÍVA & PRŮŠA 1985): ha Plocha porostní půdy: ha Plocha pozemků určených k plnění funkce lesa (PUPFL): ha Lesnatost je vysoce nad republikovým průměrem a činí: 52 % Obrázek č. 10a: Porovnání současné a přirozené druhové skladby lesů v HV 48

47 Obrázek č. 10b: Porovnání současné a přirozené druhové skladby lesů v HV PLO 41 sousedí na severu s PLO 40 (Moravskoslezské Beskydy), na západě s PLO 34 (Hornomoravský úval), na severozápadě s PLO 37 (Kelečská pahorkatina) a na jihu s PLO 38 (Bílé Karpaty a Vizovické vrchy). Celá oblast patří do třetihor (paleogén i neogén). Převažuje magurský flyš s typickým střídáním vrstev pískovců a jílovců (břidlic). Kromě nižších poloh na okrajích má ráz značně členitého mladého horstva. Erozní cyklus je ještě v plném rozvoji. Jílovcová souvrství se v terénu projevují sníženinami a tvoří mírnější svahy, zvlněné svahovými pohyby. Naproti tomu pískovcová souvrství zřetelně vystupují v podobě hřbetů. Pískovcová souvrství mají příkřejší svahy a roklinová údolí. Mocnější vložky pískovců v břidličných souvrstvích tvoří typická žebra. Svahy jsou zpravidla pokryty mocnějšími svahovými sedimenty, v kterých jsou zvětraliny smíšeny. Půdy magurského flyše jsou písčitohlinité až jílovitohlinité (BŘEZOVJÁK et al. 2006). Geologické podloží je poměrně jednotvárné. Proto se fytocenózy jen málo mění. Převažuje bohatá řada, významný podíl má obohacená javorová řada, která převažuje v jedlo-bukovém vegetačním stupni. Nejrozšířenějším společenstvem je bohatá jedlová bučina, která zaujímá 80 % celkové plochy lesů PLO 41. V teplejší oblasti, tj. v Hostýnských vrších má 45 %, stejně jako bohatá dubová bučina (BŘEZOVJÁK et al. 2006). 49

48 5.7 Přírodní podmínky zájmové oblasti PLO 41 Hostýnských vrchů Poměry geomorfologické Z hlediska geomorfologického členění se území PLO 41 Hostýnsko-vsetínské vrchy a Javorníky řadí do: Systému: Alpsko himálajského: provincie: Západní Karpaty podprovincie: Vnější Západní Karpaty Zájmové území Hostýnských vrchů se nachází v: oblasti: Západní Beskydy Tato oblast se dále dělí na: celek: Hostýnsko-vsetínská hornatina podcelek: Hostýnské vrchy okrsky: Rusavská hornatina Hošťálskovská vrchovina Liptálské hřbety Lukovské hřbety Další oblastí podprovincie Vnějších Západních Karpat v PLO 41 Hostýnskovsetínské vrchy a Javorníky jsou Slovensko-moravské Karpaty. Ty se skládají z celků Vizovická vrchovina (podcelky Fryštácká brázda a Zlínská brázda) a Javorníky (podcelky Pulčínská hornatina a Ráztocká hornatina). Další oblastí je Západokarpatské podhůří, zahrnující jediný celek Podbeskydskou pahorkatinu (podcelek Kelečská pahorkatina). PLO 41 vznikla spojením tří podoblastí, a to Vsetínských vrchů, Hostýnských vrchů a Javorníků. Hostýnské vrchy jsou plochou hornatinou o rozloze 291 km 2, jejich střední výška je 506,4 m n. m., střední sklon Jsou budované paleogenními pískovci a jílovci. Hostýnské vrchy jsou složeny ze čtyř okrsků. Severozápadní část tvoří Rusavská hornatina budovaná soláňskými vrstvami. Je zde typický výskyt skalisek, mrazových srubů a puklinových jeskyní. Nejvyšší vrchol je Kelčský Javorník (864 m n. m.). Severovýchodní část tvoří Hošťálkovská vrchovina, která je rovněž tvořená paleogenními pískovci a jílovci převážně soláňských vrstev s nejvyšším bodem 50

49 Čečetkov (687 m n. m.). Jihovýchodní částí jsou Liptálské hřbety. Jsou členitou vrchovinou paleogenního flyše s nejvyšším bodem Humenec (703 m n. m.). V jihozápadní části jsou Lukovské hřbety, téhož geologického podloží s nejvyšším bodem Ondřejovsko (634 m n. m.) (HOLUŠA 2000) Poměry hydrografické a hydrologické Celkový hydrografický ráz hlavně vyšších poloh se jeví jako hustá síť svahových bystřin, vznikajících převážně z vrstevních a svahových pramenišť. Vydatnost pramenů je vyrovnaná, jen výjimečně některé vysychají. Přívalové srážky se projeví silným stoupnutím odtoku, ke škodám však nedochází. Dlouhotrvající srážky mohou vést k sesuvům půd. V celé oblasti je jen velmi málo přirozených nebo umělých vodních nádrží (BŘEZOVJÁK et al. 2006). Hostýnské vrchy patří prakticky celé k úmoří Černého moře, povodí Dunaje. Východní část PLO 41 odvodňuje řeka Vsetínská Bečva. Řeky, které odvodňují Hostýnské vrchy, jsou protkány mnoha menšími vodními toky. Nachází se zde především pstruhová pásma několika vodohospodářsky významných řek. Zároveň i samotnou hranicí mezi Hostýnskými a Vsetínskými vrchy tvoří vodní tok, Vsetínská Bečva. Z hlediska hydrologie má zásadní význam údaj o průměrném odtoku vody z 1 km 2. Průměrný odtok ve východní části PLO 41 je například u Rožnovské Bečvy 0,0154 m 3 /km 2 a Vsetínské Bečvy 0,0125 m 3 /km 2 (BŘEZOVJÁK et al. 2006). Pro srovnání průměrný odtok v sousední PLO 39 Podbeskydská pahorkatina je 0,0092-0,147 m 3 /km 2. Průměrné roční srážky v PLO 41 můžeme porovnat se sousedními PLO. Přičemž průměrné srážky v PLO 39 jsou mm, v PLO mm a v PLO mm (BŘEZOVJÁK et al. 2006). Uváděná čísla ukazují na to, že v oblasti s těžkými jílovitohlinitými půdami, kterou PLO 41 Hostýnsko-vsetínské vrchy a Javorníky je, je odtok výrazně nižší. Avšak voda je zde využita více pro evapotranspiraci (BŘEZOVJÁK et al. 2006) Poměry klimatické Rozlišuje se 23 jednotek klimatu ve třech oblastech, definovaných určitými kombinacemi hodnot 14 klimatologických charakteristik (QUITT 1971). Dle klimatického členění České republiky podle QUITTA (971) náleží PLO 41 Hostýnsko- 51

50 vsetínské vrchy a Javorníky do klimatické oblasti teplé T2, do oblasti mírně teplé MT1, MT2, MT5, MT7, MT9, MT10 a do klimatické oblasti chladné CH4, CH6, CH7. Klimatická oblast chladná se vyskytuje pouze a převážně na územích nejvyšších vrcholů hornatin. Naopak klimatická oblast teplá se vyskytuje především v jihozápadních, geograficky nejnižších částech oblasti. Drtivá část oblasti pak patří do klimatické oblasti mírně teplé. Zájmová část PLO 41, Hostýnské vrchy, se nachází v klimatické oblasti mírně teplé MT1, MT7 a malá část také v klimatické oblasti mírně teplé MT2. Klimatická klasifikace dle KÖPPENA (1990) je vypracována na základě rozdělení ročního průběhu teplot a srážek ve vztahu k vegetaci. PLO 41 Hostýnsko-vsetínské vrchy a Javorníky se nachází v podnebí listnatých lesů mírného pásma (Cfb) a v boreálním klimatu (Dfb). Většina zájmového území PLO 41, Hostýnských vrchů, se nachází v klimatické oblasti boreální (Dfb), okrajové části v klimatické oblasti listnatých lesů mírného pásma (Cfb). Klasifikace Atlasu podnebí ČSR (VESECKÝ 1958) je založena na agrotechnickém údaji plné zralosti žita ozimého jako kritéria hranice klimatických oblastí. PLO 41 Hostýnsko-vsetínské vrchy a Javorníky leží v klimatické oblasti mírně teplé B3, B5, B6, B8 a v chladné oblasti C1. Zájmová část PLO 41 Hostýnské vrchy leží v oblasti mírně teplé B3 a okrajové části v klimatické oblasti mírně teplé B Poměry srážkové Naměřené údaje pocházejí z období mezi lety 1960 až Průměrné roční srážky za celou PLO 41 Hostýnsko-vsetínské vrchy a Javorníky kolísají mezi mm. Rozložení srážek v PLO není pochopitelně konstantní. Kromě vlivu nadmořské výšky, kdy území s vyšší nadmořskou výškou mají větší úhrn srážek má vliv i směr převládajících větrů, které do oblasti přinášejí srážky. Převládající větry mají víceméně charakter západních větrů. Nadmořská výška Hostýnskovsetínských vrchů přibývá postupně prakticky od západu na východ. I to vysvětluje, proč pak meteorologické stanice na západě zaznamenávají menší hodnoty než stanice na severu ve větší nadmořské výšce (BŘEZOVJÁK et al. 2006). Na celém území Hostýnských vrchů je průměrný roční úhrn srážek nad 600 mm. Například na stanici Bystřice pod Hostýnem 678 mm, na stanici v Rusavě 782 mm. Nedostatek srážek tedy v této části PLO 41 nepřipadá v úvahu (BŘEZOVJÁK et al. 2006). 52

51 Dalším důležitým ukazatelem ve srážkových poměrech lokality je suma průměrných srážek ve vegetačním období, čili za měsíce duben až září. Tento údaj je důležitý proto, že dřeviny v tomto období tvoří nejvíce biomasy hlavně dřevní hmoty, jsou tudíž nejvíce aktivní a spotřebovávají velké množství vody při transpiraci. Na stanici Holešov je uváděn. Průměrný úhrn srážek ve vegetačním období 430 mm, na stanici Bystřice pod Hostýnem 485 mm srážek, ve Valašském Meziříčí 501 mm, na stanici v Rusavě 475 mm, na Hostýně 550 mm a na stanici v Hošťálkové je průměrný úhrn srážek za měsíce duben až září dokonce 570 mm. Zajímavá je situace právě v Rusavě. Kdy je sice průměrný roční úhrn srážek vysoký, ale ve vegetačním období už tolik srážek v oblasti nespadne (odstavec je zpracován podle BŘEZOVJÁK et al. 2006). Langův dešťový faktor se pohybuje v Hostýnských vrších mezi , tzn. převážně klima humidní a perhumidní (BŘEZOVJÁK et al. 2006) Poměry teplotní Vedle srážek je dalším důležitým limitujícím faktorem růstu rostlin teplota. Platí, že teplota narůstá s klesající nadmořskou výškou a se vzdáleností od rovníku k pólu klesá. Samozřejmě to není podmínkou. Existují lokality se specifickými podmínkami, jako například místa kam stéká studený vzduch z míst s vyšší nadmořskou výškou (BŘEZOVJÁK et al. 2006). Rozložení průměrných ročních teplot v zájmové částí PLO 41 Hostýnsko-vsetínské vrchy a Javorníky, v Hostýnských vrších je mezi 8,7 a 6,7 C. Například v obci Rusava je průměrná roční teplota 7 C, průměrná teplota ve vegetačním období je 12,5 C (BŘEZOVJÁK et al. 2006). V klimatologii je v neposlední řadě důležitá také délka vegetační doby. Vegetační období je charakterizováno jako časový úsek, v němž příznivé klimatické podmínky prostředí (teplo, dostatek dešťových srážek) umožňují souvislý průběh hlavních životních funkcí rostlin. Opakem je vegetační klid. Střídání vegetační doby a vegetačního klidu je projevem roční periodicity vývoje rostlinstva (ROŽNOVSKÝ et al. 2006). V Hostýnských vrších je nejdelší uváděná vegetační doba na stanici v Holešově 173 dnů, naopak nejméně v Rusavě 140 dnů. Průměrně se však pohybuje okolo 155 dnů. Rostliny v Hostýnských vrších mají nejdelší vegetační období v rámci PLO 41 (BŘEZOVJÁK et al. 2006). 53

52 5.7.4 Poměry geologické Území PLO 41 je tvořeno geologickým podložím z jílovců a pískovců. Celá oblast náleží k magurskému flyši. Flyšová sedimentace se započala ve spodní křídě a byla ukončena ve svrchním eocénu, někde až ve spodním oligocénu. Dále jsou zastoupeny horniny jako prachovce, slínovce, slíny a jíly. Vápence jsou zastoupeny vzácně, ve formě travertinů. Severní část Hostýnských vrchů je tvořena zlínským souvrstvím, rusavskými vrstvami, které jsou hrubě rytmický flyš s převahou arkózových pískovců, původem právě ze svrchního eocénu. Na tomto podloží vznikají těžké jílovitohlinité kambizemě kategorií B, D, které se vyskytují v jižní části Hostýnských vrchů, Vsetínských vrchů a tvoří celé Javorníky. V masívu Hostýna se vyskytují hostýnské vrstvy soláňského souvrství, což je flyšovitý vývoj s převahou organodetrických pískovců stáří svrchní křídy. Ke všem vrstvám soláňského souvrství je nutno zdůraznit, že pouze na tomto podloží se jenom zde mohou vyskytovat SLT kategorií K, N, Y, často také S (HOLUŠA 2000) Poměry pedologické Přehled výskytu půdních typů, subtypů či případně variet uvádí BŘEZOVJÁK a kol. (2006) v díle OTE pro PLO 41. Geologické podloží magurského flyše předurčuje, že nejrozšířenější skupinou půd jsou v oblasti hnědé půdy, neboli kambisoly. Zaujímají 91 % plochy oblasti, což je naprostá většina. Nad 1 % plochy se v PLO 41 vyskytují ještě skupiny půd luvisoly, fluvisoly a s jedním procentem stagnosoly a glejsoly. Nejrozšířenějším půdním typem je tedy kambizem. V oblasti se vyskytují celkem čtyři subtypy, kambizem typická, k. pseudoglejová, k. podzolovaná a k. rankrová. Kambizem typická se ještě dělí na dvě variety, na varietu mezotrofní a varietu oligotrofní. Právě kambizem typická mezotrofní se v celé PLO 41 vyskytuje ze všech půd nejvíce, zaujímá bezmála 70 % celkové plochy. Kambizem typickou zde je možné charakterizovat jako půdní typ velmi hlubokých různě štěrkovitých půd, půdou jílovitohlinitou i hlinitou, pouze na soláňských vrstvách i písčitohlinitou či hlinitopísčitou, zpravidla do spodin štěrkovitou, a také ulehlou. Půdy jsou to středně až silně kyselé. Vyjma nejsvrchnějších horizontů jsou to půdy se střední sorpční kapacitou, sorpčně nenasycené i výrazně sorpčně nenasycené. Na podloží rytmického flyše s převahou arkózových pískovců vznikají těžké jílovitohlinité kambizemě kategorií B, D, 54

53 které se vyskytují v jižní části Hostýnských vrchů, Vsetínských vrchů a tvoří celé Javorníky (odstavec zpracován podle BŘEZOVJÁK et al. 2006, HOLUŠA 2000). Podle Atlasu půd České republiky (KOZÁK et al. 2009) zájmové území Hostýnských vrchů leží z největší části na půdním typu kambizemě (KAgap27). Z hlediska hydromorfismu je to kambizem oglejená (g). Z hlediska stupně okyselení se kambizem jeví jako kyselá (a). Podle extrémních substrátů je to kambizem pelická (p). Půdotvorné substráty jsou zde transportované zvětraliny (svahoviny) pevných a zpevněných hornin: svahoviny silikátokarbonátových břidlic střídání s bezkarbonátovými, střední až těžké (křída, flyš) Poměry biogeografické PLO 41 Hostýnsko-vsetínské vrchy a Javorníky spadají z hlediska biogeografického rozdělení území ČR do bioregionu 3.8 Hostýnský bioregion (CULEK 1996). Celá oblast se řadí do západokarpatské podprovincie. Bioregion se nachází na východní Moravě a prakticky celý se shoduje s geomorfologickým celkem Hostýnských vrchů. Ty jsou typické podložím pískovcového flyše. Flóra není v bioregionu nikterak bohatá, mezní a exklávní prvky jsou zastoupeny jen sporadicky a xerofilní biota dokonce chybí. Typicky se zde vyskytují subatlantské prvky a charakteristické bučinné druhy (CULEK 1996). Geologický podklad je víceméně jednotvárný. Z pokryvů se uplatňují svahoviny, okrajově sprašové hlíny, lokálně sutě. Ve vyšších oblastech bioregionu se uplatňují flyšové horniny Račanské jednotky, kde dochází ke střídání slepenců, pískovců a jílovců, avšak s převahou pevných pískovců. V souvrství se střídají polohy s bazickým i kyselým tmelem. V sousedství Vsetínského bioregionu jsou zastoupeny tzv. vsetínské vrstvy tvořené flyšem z pískovců, jílovců a slínovců (CULEK 1996). Reliéf se vyznačuje kompaktním erozně-denudačním pohořím. Východní a jižní část bioregionu má charakter členité vrchoviny, zatímco převážná část má charakter ploché hornatiny. Je patrná různá odolnost hornin vůči zvětrávání a zlomové a příkrovové tektoniky při okrajích. Celkový sklon pohoří je od severu k jihu. Pohoří je rozděleno výraznou sítí údolí. Charakteristické je také časté rozmístění pískovcových skalních 21 útvarů po celém území. Průměrná nadmořská výška území se pohybuje mezi 370 a 840 m (CULEK 1996). 55

54 Z hlediska podnebí oblasti leží téměř celé území v nejchladnější mírně teplé oblasti MT 2, vrcholy hor pak už v chladné oblasti CH 7 (QUITT 1971). Z pohledu sousedních bioregionů a vlhkosti jsou Hostýnské vrchy vlhčí než Vsetínské vrchy, ale sušší než Moravskoslezské Beskydy. Pro příklad je uváděna obec Rusava s ročním úhrnem srážek 795 mm. Bioregion tvoří vlastně přechod mezi teplou a suchou oblastí pahorkatin a chladnou a vlhkou oblastí Beskyd. Typickými projevy klimatu jsou návětrný efekt a vrcholový fenomén v nejvyšších oblastech. Bioregion leží v mezofytiku a zabírá fytogeografický okres 81. Hostýnské vrchy a západní okraje fytogeografického podokresu 80a. Vsetínská kotlina. Bioregion leží ve vegetačních stupních suprakolinním až submontánním (SKALICKÝ 1988). Přirozená náhradní vegetace je zastoupena suchými loukami a pastvinami s vegetací svazů Arrhenatherion a Cynosurion, ojediněle i Violion caninae. Na hranici lesa je typická vegetace svazu Trifolion medii. Xerofilní vegetace se nevyskytuje prakticky vůbec. Na vlhkých místech je přítomna vegetace svazu Calthion, na svahových prameništích fragmenty vegetace svazu Caricion davallianae (CULEK [ed.] 1996). Flóra je nepříliš bohatá. Tvoří ji průvodci karpatského lesa středních poloh, mezní a exklávní prvky se vyskytují jen sporadicky. K typickým druhům patří ostřice chlupatá (Carex pilosa), o. převislá (C. pendula), ječmenka lesní (Hordelymus europaeus), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), kapradina laločnatá (Polystichum aculeatum), z vyšších Karpat sem zasahují kapradina plecnatá (Dryopteris affinis) a kozlík celolistý (Valeriana simplicifolia). Charakteristický je rovněž výskyt subatlantských prvků, mezi něž je možno počítat kostřavu lesní (Festuca altissima), vřes obecný (Calluna vulgaris) a smilku tuhou (Nardus striga). Exklávní výskyt zde má alpsko západokarpatská řeřišnice trojlistá (Cardamine triforia) a submediteránní snědovka kulatoplodá (Loncomelos sphaerocarpus). Teplomilné druhy jsou velmi vzácné. Patří mezi ně kakost krvavý (Geranium sanguineum) a rozrazil ožankovitý (Veronica teucrium). Další diferenciace Hostýnského bioregionu vůči sousedním je nejsnazší vzhledem k Hranickému bioregionu. Rozdíly jsou výrazné geomorfologicky a velmi odlišnou biotou. Rozdílnou biotou a také vyšším reliéfem se liší od Zlínského bioregionu. Nejproblematičtější je rozlišování hranice od Vsetínského bioregionu. Za hranici bylo stanoveno koryto řeky Bečvy (CULEK 1996). 56

55 Mapa potenciální přirozené vegetace (zpracováno podle NEUHÄUSLOVÁ 1998) Potenciální přirozenou vegetaci tvoří na úpatí karpatské dubohabřiny (Carici pilote- Carpinetum), na kyselých pískovcích acidofilní doubravy (Genisto germanicae- Quercion). Většinu plochy zabírají bučiny, zastoupené asociacemi Dentario enneaphylli-fagetum, Festuco-Fagetum a Carici pilosae-fagetum. Na sutích pod skalnatými hřebeny jsou vyvinuty typické suťové lesy (Mercuriali-Fraxinetum a Lunario-Aceretum). Podél toku jsou nivy, náležející převážně asociaci Carici remotae- Fraxinetum. Přirozené bezlesí zde úplně chybí. Potencionální vegetací území geomorfologického útvaru Hostýnských vrchů jsou převážně květnaté bučiny (Eu-Fagenion). Podle mapy potencionální přirozené vegetace ČR je v zájmové části PLO 41 Hostýnsko-vsetínské vrchy a Javorníky, v Hostýnských vrších nejvíce zastoupeno společenstvo 18 - bučiny s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-fagetum). Tabulka č. 3: Zastoupení SLT v PLO 41 v % (HOLUŠA 2000) 5.8 Vývoj vegetace v Hostýnských vrších První změny nastaly již ve 13. století během první kolonizační vlny. V území původně pokrytém bukem, klenem a jedlí došlo v nižších oblastech ke klučení bukových lesů. Do 16. století zůstávala ale většina území pokrytá původní vegetací. V 16. a hlavně v 17. století dochází vlivem snahy o hospodářské využití krajiny k rozsáhlému odlesnění a k přeměně lesní půdy na ornou. Tomu bylo zabráněno až vydáním lesních řádů v druhé polovině 18. Století. Odlesnění podnítilo a umožnilo pronikání teplomilnější vegetace i do vyšších míst. Další znatelné odlesnění se událo v 17. a 18. století v důsledku masivního chovu ovcí v oblasti. Nejpozdější doba 57

56 odlesňování je v 19. a počátkem 20. století, kdy dochází vlivem rozšiřujícího se sklářského průmyslu k zakládání smrkových monokultur. Jako příklad je uváděno panství Rajnochovice, kdy v roce 1787 byla jedle bělokorá (Abies alba) zastoupena celými 55 %. V roce 1849 je uváděno zastoupení smrku necelými 5 %, žádný z porostů smrku nebyl v tu dobu starší 20 let. Lze tedy přesvědčivě tvrdit, že před rokem 1830 nebyly na tomto území žádné smrčiny. V LHP pro rok pro LHC Bystřice pod Hostýnem bylo druhové složení uvedeno 41 % smrku, 18 % buku a 2 % jedle. Současný stav vegetace je tedy velmi výrazně ovlivněný zejména valašskou kolonizací, pasekářským způsobem hospodaření a v neposlední řadě též rozmachem sklářského průmyslu v oblasti (použito podle HOLUŠI 2000). 58

57 6 VÝSLEDKY 6.1 Výsledky fytocenologického průzkumu Tato práce ve fytocenologickém průzkumu zjišťovala především hodnoty ekoelementů jednotlivých druhů synuzie podrostu, zařazení těchto druhů do trofických řad, hydrických řad, vegetačních stupňů a rozlišení podle nároků druhů na světlo. Výsledky fytocenologického průzkumu jsou pro přehlednost publikovány takto: Výzkumné plochy ze zájmové oblasti Hostýnské vrchy Výzkumné plochy ze zájmové oblasti Bílé Karpaty Výzkumné plochy ze zájmové oblasti Hostýnské vrchy Tabulka č. 4: Floristický soupis Hostýnské vrchy Název taxonu ekoelementy pokryvnost ŽF T=teplo S=světlo V=voda R=p.reakce N=dusík (v %) Athyrium filix-femina H ,79 Brachypodium sylvaticum H ,74 Calamagrostis epigeijos H,G ,22 Carex pilosa H ,39 Convallaria majalis G ,33 Dryopteris carthusiana H ,50 Dryopteris filix-mas H ,18 Gymnocarpium dryopteris G,H ,01 Hedera helix F,Cd ,33 Hieracium murorum H ,73 Hypericum montanum H ,14 Impatiens parviflora T ,17 Luzula luzuloides H ,22 Maiantheum bifolium G ,11 Mycelis muralis H ,56 Oxalis acetosella H,G ,06 Petasites albus G,H ,67 Poa nemoralis H ,33 Prenanthes purpurea H ,33 Rubus fruticosus F ,78 Rubus hirtus F ,11 Rubus idaeus F,Cd ,22 Senecio fuchsii H ,29 Stachys sylvatica H ,02 Vaccinium myrtilus Cd ,83 Průměrná pokryvnost je 55,08 59

58 Popis k tabulce č. 1: Tabulka přehledně znázorňuje výskyt všech druhů synuzie podrostu v zájmové oblasti Bílých Karpat. Z tabulky jsou také patrné hodnoty jednotlivých ekoelementů pro každý vyskytující se druh rostliny. V posledním sloupci tabulky lze vyčíst průměrnou pokryvnost jednotlivých druhů synuzie podrostu. Celková průměrná pokryvnost znázorňuje průměr ze všech výzkumných ploch v Bílých Karpatech (celkem 10). Pokryvnost je určena dle kombinované stupnice abundance dominance ( KSAD) podle Zlatníka. Tab. č. 5: Floristický soupis Hostýnské vrchy ESD Název taxonu ekol.skupiny druhů VS TŘ HŘ SS-p Athyrium filix-femina III B 3 S Brachypodium sylvaticum IV B 3 S Calamagrostis epigeijos X X 2 (S) d Carex pilosa III X 3 S Convallaria majalis IV X 2 S Dryopteris carthusiana III B 3 S Dryopteris filix-mas III B 3 S Gymnocarpium dryopteris III X 3 S Hedera helix IV B 3 S Hieracium murorum X X 2 (S) Hypericum montanum IV B 2 S Impatiens parviflora IV C 3 S d Luzula luzuloides III A 2 S Maiantheum bifolium III A 3 S Mycelis muralis III C 3 S d Oxalis acetosella III X 3 S Petasites albus II C 4 S z Poa nemoralis X X 2 (S) Prenanthes purpurea III X 3 S a Rubus fruticosus III C 3 S d Rubus hirtus III B 3 S Rubus idaeus III C 3 S d Senecio fuchsii III C 3 S d Stachys sylvatica III C 4 S z Vaccinium myrtilus III A 3 S ha 60

59 Přehled výzkumných ploch v Hostýnských vrších VP Hostýnské vrchy 1 : Porost: 327E6z Plocha: 314,16 m 2 GPS: 49 20'30.569" s. š., 17 41'27.176" v. d. Sklon: 20 Expozice: JV Nadm. výška: 456 m n. m. Dř.skl.: DB, BK, JD, SM K. ú.: Rusava LT: 3B8 - bohatá dubová bučina s jedlí na svazích VP Hostýnské vrchy 2 : Porost: 327E6z Plocha: 314,16 m 2 GPS: 49 20'27.181" s. š., 17 41'30.796"v. d. Sklon: 20 Expozice: JV Nadm. výška: 450 m n. m. Dř.skl.: DB, BK, JD, SM K. ú.: Rusava LT: 3B8 - bohatá dubová bučina s jedlí na svazích VP Hostýnské vrchy 3 : Porost: 336D7 Plocha: 314,16 m 2 GPS: 49 20'38.986" s. š., 17 40'35.774"v. d. Sklon: 5 Expozice: J Nadm. výška: 524 m n. m. Dř.skl.: DB, BK, JD, SM K. ú.: Brusné LT: 3B8 - bohatá dubová bučina s jedlí na svazích VP Hostýnské vrchy 4 : Porost: 336D7 Plocha: 314,16 m 2 61

60 GPS: 49 20'41.142" s. š., 17 40'39.856"v. d. Sklon: 0 Expozice: S Nadm. výška: 518 m n. m. Dř.skl.: DB, BK, JD, SM K. ú.: Brusné LT: 3B8 - bohatá dubová bučina s jedlí na svazích VP Hostýnské vrchy 5 : Porost: 336E7 Plocha: 314,16 m 2 GPS: 49 20'40.533" s. š., 17 40'47.953"v. d. Sklon: 0 Expozice: SZ Nadm. výška: 516 m n. m. Dř.skl.: DB, BK, JD, SM K. ú.: Brusné LT: 3B8 - bohatá dubová bučina s jedlí na svazích VP Hostýnské vrchy 6 : Porost: 336C6 Plocha: 314,16 m 2 GPS: 49 20'37.569" s. š., 17 40'49.403"v. d. Sklon: 5 Expozice: S Nadm. výška: 518 m n. m. Dř.skl.: DB, BK, JD, SM K. ú.: Brusné LT: 3B8 - bohatá dubová bučina s jedlí na svazích VP Hostýnské vrchy 7 : Porost: 812F10 Plocha: 314,16 m 2 GPS: 49 19'23.908" s. š., 17 46'51.517"v. d. Sklon: 10 Expozice: JV Nadm. výška: 542 m n. m. Dř.skl.: DB, BK, JD, SM, BO 62

61 K. ú.: Držková LT: VP Hostýnské vrchy 8 : Porost: 3D8 - obohacená dubová bučina s jedlí na úpatí svahů 605A8 Plocha: 314,16 m 2 GPS 49 20'19.202" s. š., 17 38'39.563"v. d. Sklon: 10 Expozice: JZ Nadm. výška: 586 m n. m. Dř.skl: K. ú. Žopy LT: VP Hostýnské vrchy 9 : Porost: DB, BK, JD, SM, MD, BO 3S2 - bohatá dubová bučina s jedlí se svízelem drsným 605A8 Plocha: 314,16 m 2 GPS: 49 20'15.386" s. š., 17 38'35.071"v. d. Sklon: 10 Expozice: JZ Nadm. výška: 580 m n. m. Dř.skl.: K. ú.: Žopy DB, BK, JD, SM, MD, BO LT: 3S2 - bohatá dubová bučina s jedlí se svízelem drsným Vyhodnocení výskytu druhů podle ekoelementů a ESD je na následujících řádcích zpracováno podle Ambrose a Štykara (AMBROS & ŠTYKAR 1999). 63

62 Graf č. 1: Zastoupení druhů podle ekoelementu TEPLO Popis ke grafu č. 1: Z grafu je patrné, že v Hostýnských vrších dominují druhy středních poloh (suma teplot ST C). Legenda: 0 druhy indiferentní; 2 chladných poloh; 3 středních poloh; 4 teplých poloh Graf č. 2: Zastoupení druhů podle ekoelementu SVĚTLO Popis ke grafu č. 2: Mírnou nadpoloviční většinou jsou zastoupeny druhy hlubokého stínu (do 30 % relativní světlelnosti RS). Druhou nejzastoupenější kategorií jsou druhy stinné, rostoucí též na světlejších místech (do 50 % RS). Legenda: 0 druhy indiferentní; 1 hlubokého stínu; 2 stinné; 3 - polostinné 64

63 Graf č. 3: Zastoupení druhů podle ekoelementu VLHKOST Popis ke grafu č. 3: V zájmové oblasti Hostýnské vrchy na výzkumných plochách dominují druhy nesnášející vysýchání ani zamokření půdy. Legenda: 2 druhy vysýchavých půd; 3 nesnášející vysýchání/zamokření; 4 vlhkých půd Graf č. 4: Zastoupení druhů podle ekoelementu PŮDNÍ REAKCE Popis ke grafu č. 4: Z grafu je patrné, že na výzkumných plochách dominují druhy indiferentní k půdní reakci. Za zmínku stojí ještě výskyt druhů rostoucích na mírně kyselých půdách (ph 4,3 až 6,8). 65

64 Legenda: 0 druhy indiferentní; 1 silně kyselé půdy; 2 kyselé půdy; 3 mírně kyselé půdy; 4 slabě kyselé až neutrální půdy Graf č. 5: Zastoupení druhů podle ekoelementu DUSÍK Popis ke grafu č. 5: Na výzkumných plochách v Hostýnských vrších jsou nejzastoupenější kategorií druhy s těžištěm výskytu na půdách středně bohatých dusíkem, následovanými druhy s těžištěm výskytu na půdách bohatě zásobených dusíkem. Za zmínku stojí ještě výskyt druhů s těžištěm výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem. Legenda: 1 půdy velmi slabě zásobené dusíkem; 2 slabě zásobené dusíkem; 3 středně bohaté dusíkem; 4 - bohatě zásobené dusíkem; 5 velmi bohaté dusíkem 66

65 Graf č. 6: Zastoupení druhů podle ESD Vegetační stupně Popis ke grafu č. 6: Z grafu je patrná převaha druhů převážně submontánních, sestupujících ve vůdčích řadách nejníže do 3., případně do 2. VS. Legenda: II druhy převážně montánní; III převážně submontánní; IV převážně kolinní; X indiferentní Graf č. 7: Zastoupení druhů podle ESD Trofické řady Popis ke grafu č. 7: Nejzastoupenějšími druhy na výzkumných plochách jsou druhy se širokým rozpětím půdní kyselosti (ph 4,2 až 7,0), výskytem od řady A až D a druhy 67

66 eutrofně-nitrofilní s těžištěm výskytu v řadě C zasahující do meziřad B/C a C/D. rostoucí na půdách mírně kyselých až neutrálních. Legenda: A druhy oligotrofní; AB oligo-mezotrofní; B mezotrofní; BC druhy mezotrofně-nitrofilní; BD mezotrofně-bazifilní; B~ - se širokým rozpětím; C eutrofně-nitrofilní; C! výrazně nitrofilní Graf č. 8: Zastoupení druhů podle ESD Hydrické řady Popis ke grafu č. 8: Z grafu je patrná dominance druhů čerstvých až svěžích půd s těžištěm ve vůdčích řadách. Legenda: 2 snášející dočasné proschnutí rhizosféry; 3 čerstvých až svěžích půd; 4 snášející dočasné zamokření rhizosféry 68

67 Graf č. 9: Zastoupení druhů podle ESD Světelné poměry Popis ke grafu č. 9: Na výzkumných plochách v Hostýnských vrších převládají podle grafu dvě kategorie. Jsou jimi sciofyty druhy stinné, snášející plný stín a hemisciofyty druhy polostinné, snášející stín. Legenda: SS sciofyty; S hemisciofyty; O/S indiferentní; (S) - heliosciofyty Výzkumné plochy ze zájmové oblasti Bílé Karpaty Tabulka č. 6: Floristický soupis Bílé Karpaty Název taxonu ekoelementy pokryvnost ŽF T=teplo S=světlo V=voda R=p.reakce N=dusík (v %) Athyrium filix-femina H ,65 Brachypodium sylvaticum H ,97 Carex pilosa H ,35 Dryopteris filix-mas H ,08 Galium sylvaticum L. G ,5 Geranium phaeum L. H ,15 Hieracium murorum H ,69 Hypericum montanum H ,06 Luzula luzuloides H ,8 Mycelis muralis H ,2 Oxalis acetosella H,G ,8 Poa nemoralis H ,3 Rubus idaeus F,Cd ,36 Rubus fruticosus F Senecio fuchsii H ,12 Vaccinium myrtilus Cd ,6 Průměrná pokryvnost je 21,63 69

68 Popis k tabulce č. 3: Tabulka přehledně znázorňuje výskyt všech druhů synuzie podrostu v zájmové oblasti Bílých Karpat. Z tabulky jsou také patrné hodnoty jednotlivých ekoelementů pro každý vyskytující se druh rostliny. V posledním sloupci tabulky lze vyčíst průměrnou pokryvnost jednotlivých druhů synuzie podrostu. Celková průměrná pokryvnost znázorňuje průměr ze všech výzkumných ploch v Bílých Karpatech (celkem 10). Pokryvnost je určena dle kombinované stupnice abundance dominance ( KSAD) podle Zlatníka. Tabulka č. 7: Floristický soupis Bílé Karpaty ESD Název taxonu ekol.skupiny druhů VS TŘ HŘ SS-p Athyrium filix-femina III B 3 S Brachypodium sylvaticum IV B 3 S Carex pilosa III X 3 S Dryopteris filix-mas III B 3 S Galium sylvaticum L. III B 2 S Geranium phaeum L. III C 3 S z Hieracium murorum X X 2 (S) Hypericum montanum IV B 2 S Luzula luzuloides III A 2 S Mycelis muralis III C 3 S d Oxalis acetosella III X 3 S Poa nemoralis X X 2 (S) Rubus idaeus III C 3 S d Rubus fruticosus III C 3 S d Senecio fuchsii III C 3 S d Vaccinium myrtilus III A 3 S ha Přehled výzkumných ploch v Bílých Karpatech VP Bílé Karpaty 1 : Porost: 325D8 Plocha: 314,16 m 2 GPS: 49 7'0.594"s. š., 18 3'7.526"v. d. Sklon 10 Expozice: JV Nadm. výška: 424 m n. m. K. ú.: Návojná Dř.skl.: DB, BK, JD, SM, BO LT 3B8 - bohatá dubová bučina s jedlí na svazích 70

69 VP Bílé Karpaty 2 : Porost: 330A8 Plocha: 314,16 m 2 GPS: 49 7'35.608"s. š., 18 3'1.385"v. d. Sklon: 10 Expozice: Z Nadm. výška: 455 m n. m. K. ú.: Návojná Dř.skl.: BK, DB, JD, SM LT: 3B8 - bohatá dubová bučina s jedlí na svazích VP Bílé Karpaty 3 : Porost: 330A8 Plocha: 314,16 m 2 GPS: 49 7'41.284"s. š., 18 3'2.326"v. d. Sklon: 5 Expozice: SZ Nadm. výška: 460 m n. m. K. ú.: Návojná Dř.skl.: BK, DB, JD, SM LT: 3B8 - bohatá dubová bučina s jedlí na svazích VP Bílé Karpaty 4 : Porost: 323E10 Plocha: 314,16 m 2 GPS: 49 6'30.903"s. š., 18 1'42.325"v. d. Sklon: 15 Expozice: Z Nadm. výška: 405 m n. m. K. ú.: Brumov Dř.skl.: BK, DB, JD, SM LT: 3B8 - bohatá dubová bučina s jedlí na svazích VP Bílé Karpaty 5 : Porost: 323E10 Plocha: 314,16 m 2 GPS: 49 6'33.582"s. š., 18 1'41.452"v. d. Sklon: 20 71

70 Expozice: Z Nadm. výška: 410 m n. m. K. ú.: Brumov Dř.skl.: BK, DB, JD LT: 3B8 - bohatá dubová bučina s jedlí na svazích VP Bílé Karpaty 6 : Porost: 323E10 Plocha: 314,16 m 2 GPS: 49 6'37.041"s. š., 18 1'39.245"v. d. Sklon: 15 Expozice: SZ Nadm. výška: 415 m n. m. K. ú.: Brumov Dř.skl.: BK, DB, JD, BO, SM LT: 3B9 - bohatá dubová bučina svahová VP Bílé Karpaty 7 : Porost: 323E10 Plocha: 314,16 m 2 GPS: 49 6'38.618"s. š., 18 1'45.804"v. d. Sklon: 20 Expozice: Z Nadm. výška: 415 m n. m. K. ú.: Brumov Dř.skl.: BK, DB, JD, SM LT: 3B9 - bohatá dubová bučina svahová VP Bílé Karpaty 8 : Porost: 323E10 Plocha: 314,16 m 2 GPS: 49 6'35.314"s. š., 18 1'49.501"v. d. Sklon: 10 Expozice: Z Nadm. výška: 425 m n. m. K. ú.: Brumov Dř.skl.: BK, DB, JD LT: 3B8 - bohatá dubová bučina s jedlí na svazích 72

71 VP Bílé Karpaty 9 : Porost: 323C10 Plocha: 314,16 m 2 GPS: 49 6'54.899"s. š., 18 1'45.588"v. d. Sklon: 15 Expozice: Z Nadm. výška: 425 m n. m. K. ú.: Brumov Dř.skl.: BK, DB, JD, BO LT: 3B9 - bohatá dubová bučina svahová VP Bílé Karpaty 10 : Porost: 323C10 Plocha: 314,16 m 2 GPS: 49 6'54.967"s. š., 18 1'47.319"v. d. Sklon: 5 Expozice: Z Nadm. výška: 440 m n. m. K. ú.: Brumov Dř.skl.: BK, DB, JD LT: 3B9 - bohatá dubová bučina svahová Vyhodnocení výskytu druhů podle ekoelementů a ESD je na následujících řádcích zpracováno podle Ambrose a Štykara (AMBROS & ŠTYKAR 1999). 73

72 Graf č. 10: Zastoupení druhů podle ekoelementu TEPLO Popis ke grafu č. 10: Z grafu je patrné, že v Bílých Karpatech dominují druhy středních poloh (suma teplot ST C). Legenda: 0 druhy indiferentní; 3 středních poloh; 4 teplých poloh Graf č. 11: Zastoupení druhů podle ekoelementu SVĚTLO Popis ke grafu č. 11: Na výzkumných plochách v Bílých Karpatech převažují druhy stinné, rostoucí též na světlejších místech (do 50 % RS). Druhou nejzastoupenější kategorií jsou druhy hlubokého stínu. Legenda: 0 druhy indiferentní; 1 hlubokého stínu; 2 stinné; 3 - polostinné 74

73 Graf č. 12: Zastoupení druhů podle ekoelementu VLHKOST Popis ke grafu č. 12: V zájmové oblasti Bílé Karpaty dominují na výzkumných plochách druhy nesnášející vysýchání ani zamokření půdy. Legenda: 2 druhy vysýchavých půd; 3 nesnášející vysýchání/zamokření; 4 vlhkých půd Graf č. 13: Zastoupení druhů podle ekoelementu PŮDNÍ REAKCE Popis ke grafu č. 4: Z grafu je patrné, že na výzkumných plochách dominují druhy indiferentní k půdní reakci. Za zmínku stojí ještě výskyt druhů rostoucích na mírně kyselých půdách (ph 4,3 až 6,8). 75

74 Legenda: 0 druhy indiferentní; 1 silně kyselé půdy; 2 kyselé půdy; 3 mírně kyselé půdy Graf č. 14: Zastoupení druhů podle ekoelementu DUSÍK Popis ke grafu č. 14: Na výzkumných plochách v Hostýnských vrších jsou nejzastoupenější kategorií druhy s těžištěm výskytu na půdách bohatě zásobených dusíkem, následovanými druhy s těžištěm výskytu na půdách středně bohatých dusíkem. Legenda: 2 slabě zásobené dusíkem; 3 středně bohaté dusíkem; 4 - bohatě zásobené dusíkem; 5 velmi bohaté dusíkem Graf č. 15: Zastoupení druhů podle ESD - Vegetační stupně 76

75 Popis ke grafu č. 15: Z grafu je patrná dominance druhů převážně submontánních, sestupujících ve vůdčích řadách nejníže do 3., případně do 2. VS. Legenda: III druhy převážně submontánní; IV převážně kolinní; X indiferentní Graf č. 16: Zastoupení druhů podle ESD Trofické řady Popis ke grafu č. 16: Nejzastoupenější kategorií jsou v Bílých Karpatech druhy eutrofně-nitrofilní s těžištěm výskytu v řadě C zasahující do meziřad B/C a C/D, rostoucí na půdách mírně kyselých až neutrálních (ph 5,7 až 6,8). Legenda: A druhy oligotrofní; AB oligo-mezotrofní; B mezotrofní; BC druhy mezotrofně-nitrofilní; B~ - se širokým rozpětím; C eutrofně-nitrofilní; C! výrazně nitrofilní 77

76 Graf č. 17: Zastoupení druhů podle ESD Hydrické řady Popis ke grafu č. 17: Z grafu je patrná dominance druhů čerstvých až svěžích půd s těžištěm ve vůdčích řadách. Legenda: 2 druhy snášející dočasné proschnutí rhizosféry; 3 čerstvých až svěžích půd Graf č. 18: Zastoupení druhů podle ESD Světelné poměry Popis ke grafu č. 18: Na výzkumných plochách v Hostýnských vrších převládají podle grafu hemisciofyty druhy polostinné, snášející stín. Legenda: SS sciofyty; S hemisciofyty; O/S indiferentní; (S) heliosciofyty 78

77 6.1.3 Srovnání výsledků fytocenologických snímků Fytocenologické snímky z VP v Hostýnských vrších jsou do značné míry podobné se snímky z VP v Bílých Karpatech. To je dáno výskytem, z velké části obdobné synuzie podrostu. Dalším faktorem, který určuje podobnost snímků je geografická blízkost obou oblastí. Co se týče početnosti vyskytovaných druhů synuzie podrostu a jejich pestrost, VP ve zkoumané části Hostýnských vrchů se oproti Bílým Karpatům jeví jako území bohatší a podle všeho příhodnější na vyskytovanou flóru v podobě synuzie podrostu. Dokladuje to počet druhů vyskytujících se na jednom či druhém území. Lze oponovat rozdílnými přírodními podmínkami obou území a především různým stavem porostů lesních dřevin na těchto územích rostoucích. Pro stanovisko hovoří výskyt stejných druhů dřevin, proti různé zakmenění a expozice. Oba zmíněné faktory (společně s půdním faktorem) mohou mít vliv na výskyt jednotlivých druhů a jejich častost a početnost. Porovnáním výskytu druhů podle ekoelementů lze vyčíst značnou podobnost obou snímků. Výskyt druhů v závislosti na panujících světelných podmínkách může být ovlivněn různým zakmeněním v porostech, jak už bylo zmiňováno výše. Na VP v Hostýnských vrších se vyskytují druhy stínomilnější než na VP v Bílých Karpatech. Podle ekoelementu teplo jsou snímky prakticky stejné. Totéž lze říci u ekoelementů půdní reakce a vlhkost. Druhy vyskytující se v Bílých Karpatech se vyznačují zvýšenými nároky na obsah dusíku v půdě, oproti druhům Hostýnských vrchů. VP byly mezi sebou porovnány i na úrovni ESD. Podle výskytu druhů dle vegetační stupňovitosti jsou snímky téměř totožné, převažují druhy submontánní. U nároků druhů na půdní kyselost jsou zájmová území mírně odlišná. Zatímco v Hostýnských vrších se vyskytují druhy, které nejsou zvlášť náročné na půdní kyselost, v Bílých Karpatech to jsou druhy eutrofně-nitrofilní. Podle výskytu druhů dle nároků na světelné poměry na stanovišti jsou druhy v Bílých Karpatech stínomilnější. Dle nároků druhů na vláhu v půdě se snímky shodují, druhy preferují čerstvé až svěží půdy. 79

78 6.2 Výsledky dendrometrického průzkumu Dendrometrická charakteristika VP v Hostýnských vrších VP Hostýnské vrchy 1 : Porost: LT: 327E6z 3B8 Věk: 65 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3) RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,74 0, % DB , ,32 0, % 0,93 377,67 JD , ,25 0, % SM , ,26 0, % Bonita Dřevina AVB RB BK 28 4 DB 20 6 JD 30 4 SM 30 3 VP Hostýnské vrchy 2 : Porost: LT: 327E6z 3B8 Věk: 65 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3 RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,88 0, % DB , ,59 0, % 0,93 407,28 JD , ,36 0, % SM , ,02 0,0027 9% Bonita Dřevina AVB RB BK 28 4 DB 24 4 JD 32 3 SM 30 3 VP Hostýnské vrchy 3 : Porost: 336D7 LT: 3B8 Věk: 75 80

79 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3) RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,96 0, % DB , ,15 0, % JD , ,93 0, % 1,02 482,56 SM , ,87 0, % MD , ,70 0,0015 5% Bonita Dřevina AVB RB BK 28 4 DB 26 3 JD 28 5 SM 30 3 MD 28 3 VP Hostýnské vrchy 4 : Porost: LT: 336D7 3B8 Věk: 75 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3 RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,50 0,0016 6% DB , ,30 0, % 0,91 444,20 JD , ,82 0, % SM , ,49 0, % Bonita Dřevina AVB RB BK 26 5 DB 24 4 JD 30 4 SM 30 3 VP Hostýnské vrchy 5 : Porost: LT: 336E7 3B8 Věk: 70 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3 RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,82 0, ,98% DB , ,78 0, ,42% 0,98 510,89 JD , ,92 0, ,88% SM , ,65 0, ,72% Bonita Dřevina AVB RB BK 26 5 DB 24 4 JD 30 4 SM

80 VP Hostýnské vrchy 6 : Porost: LT: 336C6 3B8 Věk: 60 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3 RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,79 0, % DB , ,66 0, % JD , ,14 0, % 1,07 497,52 SM , ,59 0, % MD , ,55 0,0029 9% Bonita Dřevina AVB RB BK 28 4 DB 26 3 JD 30 4 SM 30 3 MD VP Hostýnské vrchy 7 : Porost: LT: 812F10 3D8 Věk: 100 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3 RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,77 0, % DB , ,34 0, % JD , ,62 0, % SM , ,91 0, % 1,11 600,01 MD , ,31 0, % BO , ,65 0,0032 9% Bonita Dřevina AVB RB BK 26 5 DB 24 4 JD 28 5 SM 32 2 MD 32 1 BO

81 VP Hostýnské vrchy 8 : Porost: LT: 605A8 3S2 Věk: 86 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3 RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,94 0, % DB , ,53 0, % 1,26 438,47 JD , ,63 0, % SM , ,68 0, % Bonita Dřevina AVB RB BK 26 5 DB 22 8 JD 26 6 SM 28 4 MD 28 3 VP Hostýnské vrchy 9 : Porost: LT: 605A8 3S2 Věk: 86 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3 RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK ,36 0,01 0,31 DB ,59 0,01 0,20 JD ,16 0,01 0,20 1,25 445,47 SM ,87 0,01 0,22 BO ,21 0,00 0,07 Bonita Dřevina AVB RB BK 24 6 DB 18 7 JD 32 3 SM 30 3 MD 28 3 BO

82 výška (m) BC. DAVID MAZÁČ Graf č. 19: Výškové křivky VP Hostýnské vrchy pro LT 3B8, 3D8, 3S2 Graf č. 20: Výškové křivky VP Hostýnské vrchy pro LT 3B8 29 Výškové křivky LT: 3B BK DB JD SM věk (roky Popis ke grafům č. 19 a č. 20: Z grafů lze vyčíst závislost výšky na věku dřeviny. Jedle, společně se smrkem, vykazuje největší vitalitu, zaujímá v porostech patro úrovňové a nadúrovňové. Jedle společně s bukem výškově dominuje nad dubem. Rozdíly nejsou v porostech středního věku až tak patrné, ale ve 100 letech je rozdíl v průměrné výšce buku a dubu již 4 m. Průměrná výška jedle je v tomto věku 28 m a buku 24m. Zbylé LT (3D8, 3S2) se na výzkumných plochách vyskytovaly jen jednotlivě, vypovídací hodnota grafů z těchto lokalit by byla malá. 84

83 6.2.2 Dendrometrická charakteristika VP v Bílých Karpatech VP Bílé Karpaty 1 : Porost: LT: 325D8 3B8 Věk: 85 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3 RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,44 0, % DB , ,83 0, % JD , ,30 0, % 0,95 475,87 SM , ,93 0, % BO , ,60 0, % Bonita Dřevina AVB RB BK 28 4 DB 24 4 JD 30 4 SM 30 3 BO 30 1 VP Bílé Karpaty 2 : Porost: LT: 330A8 3B8 Věk: 75 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3) RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,11 0, % DB , ,38 0, % 0,85 446,27 JD , ,41 0,0021 8% SM , ,07 0, % Bonita Dřevina AVB RB BK 28 4 DB 20 6 JD 30 4 SM

84 VP Bílé Karpaty 3 : Porost: LT: 330A8 3B8 Věk: 75 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3 RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,76 0, % DB , ,75 0,0022 8% 0,88 464,25 JD , ,10 0, % SM , ,13 0, % Bonita Dřevina AVB RB BK 24 6 DB 22 5 JD 30 4 SM 28 4 VP Bílé Karpaty 4 : Porost: LT: 323E10 3B8 Věk: 95 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3 RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,97 0, % DB , ,49 0, % 1,21 549,08 JD , ,15 0, % SM , ,82 0, % Bonita Dřevina AVB RB BK 24 6 DB 22 5 JD 30 3 SM 28 4 VP Bílé Karpaty 5 : Porost: LT: 323E10 3B8 Věk: 95 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3 RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,77 0, % DB , ,43 0, % 1,31 603,99 JD , ,34 0, % 86

85 Bonita Dřevina AVB RB BK 26 5 DB 24 4 JD 26 6 VP Bílé Karpaty 6 : Porost: LT: 323E10 3B9 Věk: 95 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3 RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,59 0, % DB , ,32 0,0030 8% JD , ,20 0, % 1,16 594,28 SM , ,88 0, % BO , ,49 0,0030 8% Bonita Dřevina AVB RB BK 24 6 DB 22 5 JD 28 5 SM 30 3 BO 28 2 VP Bílé Karpaty 7 : Porost: LT: 323E10 3B9 Věk: 95 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3 RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,09 0, % DB , ,08 0, % 1,18 593,17 JD , ,63 0, % SM , ,59 0, % Bonita Dřevina AVB RB BK 24 6 DB 20 6 JD 28 5 SM

86 VP Bílé Karpaty 8 : Porost: LT: 323E10 3B8 Věk: 95 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3 RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,17 0, % DB , ,48 0, % 1,24 532,53 JD , ,69 0, % Bonita Dřevina AVB RB BK 24 6 DB 22 5 JD 26 6 VP Bílé Karpaty 9 : Porost: LT: 323C10 3B9 Věk: 110 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3 RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,95 0, % DB , ,49 0, % 1,42 666,06 JD , ,01 0, % BO , ,51 0, % Bonita Dřevina AVB RB BK 24 6 DB 20 6 JD 28 5 BO 28 2 VP Bílé Karpaty 10 : Porost: LT: 323C10 3B9 Věk: 110 Dřevina Výška (m) Výčet. tl. (cm) V sk (m3) V tab (m3) V stř.km.(m3 RPD z Zakmenění V m3/(ha) BK , ,09 0, % DB , ,88 0, % 1,35 617,04 JD , ,56 0, % Bonita Dřevina AVB RB BK 24 6 DB 22 5 JD

87 Graf č. 21: Výškové křivky VP Bílé Karpaty pro LT 3B8 a 3B9 Graf č. 22: Výškové křivky VP Bílé Karpaty pro LT 3B8 89

88 Graf č. 23: Výškové křivky VP Bílé Karpaty pro LT 3B9 Pozn. ke grafu č. 23: smrk na LT 3B9 zcela scházel nebo se vyskytoval pouze přimíšeně Popis ke grafům č. 21, 22 a 23: Grafy vyjadřují závislost výšky dřeviny na věku. Na obou LT výškově dominuje jedle se smrkem. Tyto dvě dřeviny tvoří hlavní úroveň a nadúroveň porostu. Ve 100 letech dosahuje jedle průměrné výšky 28 m. Společně s jedlí v úrovni roste buk, který dosahuje průměrné výšky 25 m. Nejmenší výšky dosahuje dub. Jeho průměrná výška ve 100 letech je pouze 21 m Srovnání grafů s grafikony taxačních tabulek Grafy závislosti výšky na věku pro jednotlivé dřeviny byly porovnány s grafikony taxačních tabulek (ÚHÚL a VÚLHM 1990). Grafy se ne zcela úplně shodují s grafikonem. To může být způsobeno dostatečnou statistickou nereprezentativností vybraných výzkumných ploch, dále také proto, že výběr porostů nezahrnoval mladé a středně staré porosty, ale zaměřoval se pouze na kmenoviny, popř. vyspělé kmenoviny. 90

89 Graf č. 24: Grafikon průběhu průměrných AVB z VP v Bílých Karpatech Graf č. 25: Srovnání výšek stromů na VP v Bílých Karpatech s grafikonem taxačních tabulek pro dřevinu BK 91

90 Graf č. 26: Srovnání výšek stromů na VP v Bílých Karpatech s grafikonem taxačních tabulek pro dřevinu DB Graf č. 27: Srovnání výšek stromů na VP v Bílých Karpatech s grafikonem taxačních tabulek pro dřevinu JD 92

91 Graf č. 28: Srovnání výšek stromů na VP v Bílých Karpatech s grafikonem taxačních tabulek pro dřevinu SM Graf č. 29: Grafikon průběhu průměrných AVB z VP v Hostýnských vrších 93

92 Graf č. 30: Srovnání výšek stromů na VP v Hostýnských vrších s grafikonem taxačních tabulek pro dřevinu BK Graf č. 31: Srovnání výšek stromů na VP v Hostýnských vrších s grafikonem taxačních tabulek pro dřevinu DB 94

93 Graf č. 32: Srovnání výšek stromů na VP v Hostýnských vrších s grafikonem taxačních tabulek pro dřevinu JD Graf č. 33: Srovnání výšek stromů na VP v Hostýnských vrších s grafikonem taxačních tabulek pro dřevinu SM Charakter výskytu dřevin Na VP výškově dominuje jedle bělokorá společně se smrkem ztepilým. Tyto dvě dřeviny tvoří hlavní úroveň a nadúroveň porostu. V hlavní úrovni porostu se přidává buk lesní, vzácněji se vyskytuje i v nadúrovni. Dub se vyskytuje především v podúrovni, jednotlivé stromy dosahují i hlavní úrovně porostu. Jedle vykazuje dobré růstové vlastnosti a ve 100 letech věku dosahuje průměrné výšky 28 m (pro porovnání 95

94 smrk 30 m). Jedle a buk tvoří hlavní úroveň porostu. Buk dosahuje průměrné výšky 25 m. Nejnižší průměrné výšky dosahuje dub. S pouhými 21 m se tak se projevuje jako nejméně vitální dřevina. Jedle společně s bukem výškově dominuje nad dubem. V porostech středního věku není rozdíl velký, ale ve 100 letech je rozdíl ve výšce buku a dubu již 4 m. Zjištěné hodnoty AVB z VP v Bílých Karpatech a Hostýnských vrších byly srovnány s průměrnými hodnotami uvedenými v OPRL pro PLO 38, respektive PLO 41. Hodnota AVB u jedle bělokoré, pro její absenci v tabulkách, je pro účely této práce převzata z OPRL pro dřevinu smrk. Smrk ztepilý má, v porovnání s jedlí bělokorou, nejpodobnější růstové vlastnosti. Samostatně pro jedli je hodnota AVB v OPRL vylišena pouze pro PLO 41 pro LT 3B8. Hostýnské vrchy OPRL VP SoLT/LT AVB AVB BK B8 SM JD BK D8 SM JD BK S2 SM JD BK x 4B SM x JD x BK x 4D SM x JD x BK x 4S SM x JD x Bílé Karpaty OPRL VP SoLT/LT AVB AVB BK B SM JD BK x 4B9 SM x JD x 96

95 6.2.5 Navrhovaná změna LT Tabulka č. 8: Návrh nového vylišení lesnicko-typologických jednotek Hostýnské vrchy Bílé Karpaty Č. VP současný LT navrhovaný LT Č. VP současný LT navrhovaný LT 1 3B8 4B1 1 3B8 4B2 2 3B8 4B1 2 3B8 4B2 3 3B8 4B1 3 3B8 4B2 4 3B8 4B1 4 3B8 4B2 5 3B8 4B1 5 3B8 4B2 6 3B8 4B1 6 3B9 4B9 7 3D8 4D6 7 3B9 4B9 8 3S2 4S1 8 3B8 4B2 9 3S2 4S1 9 3B9 4B9 10 3B9 4B9 Vysvětlivky k LT: 3B8 - bohatá dbbk s jedlí na svazích, 3B9 - bohatá dbbk na příkrých svazích, 3D8 - obohacená dubová bučina s jedlí na úpatí svahů, 3S2 - svěží dbbk s jedlí se svízelem drsným (Galium scabrum ), 4B1 - obohacená BK devětsilová, 4B2 - bohatá BK mařinková, 4B9 - bohatá BK svahová, 4D6 - obohacená BK devětsilová, 4S1 - svěží BK šťavelová 97

96 Mapa č. 3: navrhovaný posun hranice mezi 3. a 4. LVS, Bílé Karpaty Mapa č. 4: navrhovaný posun hranice mezi 3. a 4. LVS, Hostýnské vrchy 98