Závěť. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva a veřejné správy. Bakalářská práce. Ivana Chlandová. Autor:

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Závěť Bakalářská práce Autor: Ivana Chlandová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: Mgr. Kateřina Holubová Praha Duben, 2012

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Písku 4.dubna, 2012 Ivana Chlandová

3 Poděkování: Na tomto místě bych chtěla poděkovat své vedoucí bakalářské práce Mgr. Kateřině Holubové za odborné vedení, cenné připomínky a za její vstřícnost a čas, který mi věnovala při konzultacích týkajících se mé bakalářské práce.

4 Anotace Ve své bakalářské práci se zabývám současným dědickým právem s hlavním důrazem na závěť, děděním ze závěti a srovnáním současné právní úpravy dědického práva s návrhem nového občanského zákoníku. Úvodní část práce obsahuje stručný přehled historie formy závěti, základní pojmy a zásady dědického práva, charakteristiku a význam závěti. Dále se v práci věnuji samotné právní úpravě závěti, neplatnosti závěti, formálním a obsahovým náležitostem závěti, které jsou podstatné pro její platnost. V závěrečné části práce chci vysvětlit nejdůležitější změny, které nastanou v oblasti dědického práva přijetím nového občanského zákoníku, a porovnat tyto změny s platnou právní úpravou dědického práva. Jako názorné příklady jsem ve své práci použila vzor závěti a listiny o vydědění. Používala jsem odbornou literaturu, internet a konkrétní rozsudky soudů České republiky. Klíčová slova: dědictví, nový občanský zákoník, závěť, smlouva privilegovaná závěť, dědická Annotation In my bachelor work I deal with the current inheritance law and I put emphasis on testament, inheritance on the basis of testament and comparing the current legislation with the proposal of the new Civil Code. The introduction of the work includes a brief overview of history of testament forms, basic concepts and principles of the inheritance law and characteristic and importace of a testament. My work also deals with legal regulation of testament, invalidity of testaments, formal and content requirement, which are essential to its validity. In the final part I explain the most important changes, that will come with acceptation of the new Civil Code and I compare theese changes with current legislation. I use illustrative examples such as a model testament and disinheritance document. My source of information were literature, internet and specific judgments of courts of the Czech republic. Key words: inheritance, new Civil Code, testament, privileged testament, inheritance contrac

5 Obsah Úvod Charakteristika a význam závěti Stručný přehled historie formy závěti Prameny dědického práva Základní pojmy dědického práva Zásady dědického práva Právní úprava institutu závěti Předpoklady dědění Smrt zůstavitele Existence dědictví Dědický titul Způsobilý dědic, dědická nezpůsobilost Neopomenutelní dědici Odmítnutí, přijetí dědictví Neplatnost a neúčinnost závěti Zrušení závěti Úschova závěti, Centrální evidence závětí Závěť Náležitosti platné závěti Závěť holografní Závěť allografní Závěť s předčitatelem Závěť ve formě notářského zápisu Vydědění Komparace současné právní úpravy a nového občanského zákoníku Nový občanský zákoník obecně Nová koncepce dědického práva Konkrétní změny dědického práva Testovací způsobilost Dědické tituly Dědická smlouva Závěť,svědkové závěti Podmínky závěti Dědění ze zákona Náhradní dědic Odkaz Přechod dluhů Zřeknutí se dědického práva Právo na povinný díl a nepominutelný dědic Závěr Seznam použité literatury..47 5

6 Úvod Všichni se nacházíme v určité fázi svého života, který skončí smrtí. Smrt člověka je objektivní právní skutečnost. Každá fyzická osoba je nositelem subjektivních práv a povinností. Práva, která jsou spjata s osobu nositele, zanikají současně s jeho smrtí. Avšak majetková práva smrtí fyzické osoby nezanikají, existují dále a přecházejí ze zůstavitele na dědice. Majetek může přejít ze zůstavitele na dědice děděním ze zákona nebo ze závěti. Některým z nás není lhostejné, co se stane s naším majetkem po naší smrti. Chceme-li alespoň část svého majetku zanechat někomu, kdo s námi není v příbuzenském vztahu, můžeme využít možnosti pořídit závěť. Každý má právo rozhodnout, kdo se stane dědicem jeho majetku, a tuto vůli zůstavitele zákon respektuje. Podmínkou však je, že musí být uvedena v platné závěti, v závěti, která splňuje zákonem předepsanou formu. Platná právní úprava dědického práva však neumožňuje zůstaviteli pořídit o svém majetku zcela libovolně dle své vůle. V závěti nesmí opomenout neopomenutelné dědice, kterými jsou jeho zletilí i nezletilí potomci. Tito mají přednost před vůlí zůstavitele, kterou uvede v závěti. V případě, že nemá zůstavitel zákonného dědice, vyhne se použitím institutu závěti přechodu svého majetku na stát (tzv. odúmrť). Charakteristickou zvláštností právního úkonu pořízení závěti je, že zůstavitel činí své poslední pořízení za života, ale účinky tohoto právního úkonu nastanou až smrtí zůstavitele. V době, kdy bude ze závěti zjišťována vůle zůstavitele již nelze závěť nahradit novou, a proto je důležité, aby se zůstavitel při pořizování své poslední vůle důkladně seznámil s platnou právní úpravou a pořídil o svém majetku závěť, která vyjadřuje jeho vůli, obsahuje povinné formální náležitosti, je platná a účinná. Zákon též umožňuje vydědění potomků, kteří se o své rodiče nestarají v nemoci, neposkytnou jim potřebnou pomoc ve stáří, neprojevují o ně opravdový zájem. Nový občanský zákoník (účinný od 1. ledna 2014) je výsledkem jedenáctileté práce rekodifikační komise ministerstva spravedlnosti a přináší novou, moderní úpravu soukromoprávních vztahů. K důležitým změnám dochází i v oblasti dědického práva. Značně bude posílena zůstavitelova volnost při jeho rozhodování o majetku pro případ smrti. Nová koncepce vychází z tradičního respektování poslední vůle zůstavitele. Do dědického práva se navrátí instituty dědického práva, jako je dědická smlouva či odkaz. Změny se dotknou i dědění ze zákona, a to především rozšířením okruhu zákonných dědiců. V novém kodexu jsou užívána výkladová pravidla. Ta by měla umožnit zůstaviteli předvídat, jak bude po jeho smrti projev jeho vůle vyložen. 6

7 Cílem mé bakalářské práce je popis právní úpravy institutu závěti a jeho komparace s úpravou obsaženou v návrhu nového občanského zákoníku. Pro svou bakalářskou práci jsem se rozhodla použít metodu historickou, analytickou a srovnávací. V první části práce se zaměřím na krátký historický vývoj právní úpravy institutu závěti, dále chci provést analýzu platné právní úpravy dědického práva a její zhodnocení. V druhé části své práce se chci zabývat novým občanským zákoníkem a některými změnami v oblasti dědického práva. Domnívám se, že tento nový kodex zasáhne do života každého z nás, a to nejen v oblasti dědického práva. Zaměřila jsem se též na komparaci platné právní úpravy dědického práva s právní úpravou budoucí. V důsledku provedené analýzy a porovnání nejdůležitějších změn v budoucí právní úpravě chci zhodnotit přínos nového občanského zákoníku v oblasti dědického práva. 7

8 1 Charakteristika a význam závěti 1.1 Stručný přehled historie formy závěti Dědické právo a právní institut závěti má své kořeny již v římské právu. Základním pojmem dědictví v římském právu je dědická posloupnost, nebo-li přechod práv a povinností ze zůstavitele na dědice. Římské právo znalo dvě podoby dědické posloupnosti. Pokud dědic nabýval dědictví na základě zákona jednalo se o zákonnou (intestátní) dědickou posloupnost. Dědic však mohl být i ustanoven výslovně vůlí zůstavitele, kterou vyjadřoval ve své závěti, pak se jednalo o testamentární posloupnost. Testamentární posloupnost měla již ve starověkém Římě přednost před zákonnou a byla poprvé upravena Zákonem 12. desek (5. stol. př. n. l.), který je nejstarší kodifikací římského práva. Na dvanácti bronzových deskách bylo zapsáno římské zvykové právo. Jednou z nejdůležitějších zásad římského dědického práva byl také princip univerzální sukcese. Tento princip spočíval v tom, že dědic vstoupil do právního postavení zemřelého a přijímal veškerá práva a závazky. Pokud bylo v závěti více dědiců, pak měli všichni práva a závazky ke všem částem pozůstalosti. 1 Testament je jednostranný právní úkon, který dává volnost zůstaviteli vybrat některého z dědiců, popř. určit dědiců více. Nejprve mohla být pouze ústní forma testamentu, později i písemná. Již v římském právu byl kladen velký důraz na sepisování závěti a dodržování všech pravidel, aby nedošlo k neplatnosti testamentu. Mezi základní pravidla patřila osobní povaha, dodržení nutných forem testamentu a testamentární způsobilost. Dle existence jistých okolností se forma a podmínky vytvoření testamentu odlišovaly. Snazší formální podmínky měly tzv. privilegované testamenty, jako např. vojenská závěť nebo závěť pořízená na venkově. Další podmínkou platnosti závěti bylo dodržení obsahu závěti. Základním bodem obsahu platné závěti bylo ustanovení dědice v testamentu. Z počátku se dědic ustanovoval ustálenou latinskou formulací, která měla podobu rozkazu. Později došlo k uznání jakéhokoliv vyjádření, které bylo natolik určité a srozumitelné, že umožňovalo rozpoznat konkrétního dědice. Závěť mohla obsahovat i vedlejší ustanovení, např. odkládací podmínku, která stanovovala, že dědic nebude dědit, dokud danou podmínku nesplní. 2 V období středověku bránilo rozvoji dědického práva v českých a moravských zemích odúmrtní právo panovníka. Právo dědit majetek, v případě úmrtí šlechtice bez potomků, měl 1 ŠKOLNÍKOVÁ Irena. Testament v Československém právu 20. století. Brno: s. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. s Tamtéž s. 9. 8

9 dle tohoto práva panovník. Podstatnými dokumenty upravující dědické právo se staly privilegium Vladislava Jagellonského pro Čechy z roku 1497 a Rudolfa II z roku 1587 pro Moravu, které umožnily svobodné pořizování pro případ smrti. Do roku 1310 byl dle zemského práva a pravidla české zákonné posloupnosti dědicem syn, pokud nebylo syna, dědila dcera. V případě, že neexistovala ani dcera, dědil nejbližší příbuzný, přičemž se uplatňovala přednost mužů. Od roku 1497 pak, pokud neexistovali dědicové a zůstavitel neučinil žádné pořízení pro případ smrti, byl dědicem nejbližší příbuzný, nejprve po meči, posléze po přeslici. Vždy měli přednost muži. Pokud neexistovali dědicové ani v řadách příbuzných, stával se právem odúmrtním dědicem panovník. 3 V roce 1811 byla dokončena kodifikace Všeobecného občanského zákoníku, který byl označován zkratkou ABGB a platil ve všech zemích rakouského soustátí s výjimkou uherské koruny. ABGB byl novelizován až v letech Institut testamentu tímto zákoníkem opět posílil a získal rovnocenné postavení jako zákonná posloupnost. Závěť se opětovně řídila principem univerzální sukcese. Podle ABGB bylo možné pořídit závěť před soudem nebo mimo soud, ústně nebo písemně, písemně pak před svědky nebo bez nich. Zůstavitel tedy mohl závěť sepsat beze svědků a vlastnoručně připojit svůj podpis. Pokud závěť za zůstavitele sepsala jiná osoba, musel ji zůstavitel podepsat před třemi svědky, před kterými též prohlásil, že závěť obsahuje jeho poslední vůli. V případě ústní závěti, kterou neprohlašoval zůstavitel před soudem stačilo pokud ústní testament prohlásil v přítomnosti tří svědků. I tento zákoník znal typy závěti, které nemusely z jistých důvodů splňovat předepsanou formu, a přesto byly platné, např. závěť pořízená za plavby na lodi nebo v místech, kde panoval mor. 4 V období první republiky, v letech , bylo občanské právo u nás řízeno dle československého občanského zákoníku, jehož základem byl již zmiňovaný přeložený ABGB, který prošel pouze nejnutnějšími změnami a revizemi.(abgb byl do československého práva přijat zákonem č. 11/1918 Sb. zákonů a nařízení státu československého, známým pod pojmem recepční norma). Změny se však nedotkly základních zásad dědického práva, vyjma tzv. privilegované závěti. Privilegovanou závěť mohly nově v době válečné pořizovat i osoby nevojenské a platila šest měsíců po skončení války, poté tato závěť zanikla. 5 3 VOJÁČEK, Ladislav; SCHELLE, Karel; KNOLL, Vilém. České právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, 684 s. ISBN s Tamtéž s ŠKOLNÍKOVÁ Irena. Testament v Československém právu 20. století. Brno: s. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. s

10 Zřízením Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 a v období druhé světové války se české právo dostalo do podřadného postavení k právu říšskému. Bylo preferováno dědění ze zákona založené na pokrevních svazcích. Dědění ze závěti nebylo přímo zakázáno zákonem, ale stalo se nežádoucím. Přísně byl sledován obsah závěti. Závěť se stala neplatnou, pokud porušovala povinnosti zůstavitele vůči rodině a německému národu. Po druhé světové válce započaly dne 1. září 1948 práce na vzniku občanského zákoníku, který byl v říjnu 1950 přijat jako zákon č. 141/1950 Sb. (nabyl účinnosti dne 1. ledna 1951). Testament ztratil v době vlády Komunistické strany Československa své rovnoprávné postavení se zákonnou posloupností. Upřednostňováni byli zákonní dědicové, testament se dostal do ústraní, nebyl však zákonem zakázán. Nově též došlo k upuštění od principu univerzální sukcese. Dědicové ručili za závazky pouze do výše nabytého dědictví. Nový občanský zákoník již vypustil ústní formu závěti. 6 Testament se mohl zřídit do úředního zápisu před notářem nebo soudem a také soukromě. Každá platná závěť musela obsahovat uvedení dne, měsíce a roku sepsání listiny. Vlastnoruční (holografní) závěť musel zůstavitel sám napsat a podepsat, 7 allografní závěť musel pořizovatel podepsat před dvěmi současně přítomnými svědky, před kterými též prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. 8 Také byla poprvé zakotvena zásada nabytí dědictví okamžikem smrti zůstavitele 9, a tato zásada je přejata i v současném platném dědickém právu, na rozdíl od institutu ležící pozůstalosti (latinsky hereditas iacens) 10, který označuje majetkový soubor zanechaný zůstavitelem v období mezi jeho smrtí a odevzdáním pozůstalosti dědicům. Institut ležící pozůstalosti je typický pro rakouské právo a na našem území platil do roku Na počátku 60. let 20 století byl tento občanský zákoník prezentován komunistickou stranou jako zastaralý a započaly úpravy na novém občanském zákoníku, který byl vydán v roce 1964 (obč. zák. 40/1964 Sb., účinný od 1. dubna 1964) a je ve znění pozdějších předpisů platný dodnes. Z nové úpravy byla vyřazena možnost zřídit písemnou smlouvu o zřeknutí se dědického práva. Pokud dědic pozůstalost nechtěl, mohl ji odmítnout jedině až po smrti zůstavitele. Také došlo k úplnému zrušení právního institutu vydědění. Vypuštěna byla i ustanovení o dědické substituci, o odkazu, o pořizování závěti osobami bez schopnosti číst nebo psát. Občanský zákoník z roku 1964 byl několikrát novelizován. První novela, 6 Občanský zákoník 141/1950 Sb, účinný od 1. ledna 1951, 541, odst Tamtéž Tamtéž Tamtéž BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha: Akademie věd České republiky, ISBN X. s

11 zák. č.131/1982 Sb. (účinná od 1. dubna 1983) postihla oblast dědického práva a opětovně zavedla institut vydědění do našeho právního řádu. 11 Právní úprava, platná na našem území do , připouštěla pouze dvě formy závěti, vlastnoruční nebo-li holografní závěť (nyní 476a obč. zák.) a závěť sepsanou notářským zápisem (nyní 476d odst. 1 obč. zák.). Pokud nechtěl nebo nemohl pořizovatel pořídit závěť vlastní rukou, mohl jí pořídit jen ve formě notářského zápisu. Novela z roku 1991 (zákon č. 509/1991 Sb.), jejíž účinnost nastala 1. ledna 1992, doplnila a upravila občanský zákoník a dotkla se změnami i testamentární posloupnosti. Zavedla další formy závěti. Jde o závěť sepsanou jinak než vlastní rukou zůstavitele, ale vlastní rukou zůstavitele podepsanou a podepsanou dále dvěma svědky. Tato forma závěti byla již dříve přípustná až do Další formou závěti je závěť zůstavitele, který nemůže psát nebo číst, pořízená před třemi svědky ( 476c obč. zák.). Zvláštní ustanovení má zákon o pořízení závěti před třemi svědky osobou nevidomou ( 476d odst. 3 obč. zák.) a osobou neslyšící, která nemůže číst nebo psát ( 476d odst. 4 a 5 obč. zák.). Před osoby, které nemohly číst nebo psát, mohly pořídit platnou závěť výhradně formou notářského zápisu. Současná právní úprava připouští, aby i tyto osoby pořídily závěť bez účasti notáře, avšak před třemi svědky. 12 Návrh nového občanského zákoníku prošel schvalovacím procesem, 20.února 2012 byl podepsán prezidentem republiky a bude účinný od 1. ledna Nový občanský zákoník upravuje dědické právo mnohem obsáhleji. Testamentární posloupnost znovu získává silné postavení. Změny znatelně posilují postavení zůstavitele a jeho poslední vůle. Zůstavitel má širší prostor k tomu, aby určil osud svého majetku po své smrti. Zůstavitel bude moci určit nejen toho, kdo jeho majetek zdědí, ale i ovlivnit způsob, jakým má dědic s jeho majetkem nakládat. Všechny úpravy směřují k větší závaznosti zůstavitelovy poslední vůle, tak jak zdůrazňuje i výkladové pravidlo v 1494 odst. 2 nového občanského zákoníku, které říká, že závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. 11 ŠKOLNÍKOVÁ Irena. Testament v Československém právu 20. století. Brno: s. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. s HOLUB, Milan a kol. Občanský zákoník komentář. 1. svazek. Praha: Linde, ISBN s

12 1.2 Prameny dědického práva K pramenům dědického práva patří: občanský zákoník č. 40/1964 Sb., v platném znění (část sedmá, ) občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů ( 175a 175z - úprava řízení o dědictví) zákon o notářích a jejich činnosti č. 358/1992 Sb, v platném znění 1.3 Základní pojmy dědického práva Dědickým právem v objektivním smyslu je souhrn právních norem upravujících přechod práv a povinností zemřelé fyzické osoby na jiné subjekty. Dědickým právem v subjektivním smyslu rozumíme oprávnění určitého subjektu stát se dědicem po zemřelé fyzické osobě. Jde o právo majetkové, absolutní povahy, které působí proti všem (erga omnes). Povinnost ostatních subjektů spočívá v nezasahování do tohoto subjektivního dědického práva. 13 Zůstavitelem se rozumí výlučně fyzická osoba, jejíž majetek má být v okamžiku její smrti předmětem přechodu na jiné osoby a také předmětem dědického řízení. Zůstavitelem nemůže být osoba právnická. Přechod práv a povinností v případě zániku právnické osoby se neřídí právem dědickým. 14 Za dědice je považována osoba, na niž mají po zůstavitelově smrti přejít jeho práva a povinnosti, a to bez ohledu na to, z jakého titulu se tak stane. V širším slova smyslu jde o osobu, kterou zákon nebo závěť za dědice povolá. Tato osoba může dědictví i odmítnout. Dědicem může být jakákoliv osoba, tedy i právnická osoba nebo stát. Pozůstalost je pojem širší nežli pojem dědictví a tvoří ji veškeré jmění zůstavitele k okamžiku jeho smrti, které je způsobilé přejít na právní nástupce PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN s FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN s Tamtéž s

13 Dědictvím se rozumí ta část z pozůstalosti, která skutečně přejde na zůstavitelovy dědice. 16 Závěť, nebo-li poslední vůle, testament, poslední pořízení je pořizovatelem osobně učiněný, formální, jednostranný, kdykoli odvolatelný projev vůle, o tom, komu má v případě smrti pořizovatele připadnout jeho majetek. Závěť jako právní úkon činí pořizovatel za svého života, avšak účinky tohoto právního úkonu nastanou až smrtí zůstavitele Zásady dědického práva V České republice je dědické právo postaveno především na dvou základních zásadách: zásada universální sukcese zásada přechodu zůstavitelem zachovaného majetku na dědice smrtí zůstavitele. Zásada universální sukcese znamená, že práva a povinnosti zůstavitele tvoří nerozlučný celek. Dědic vstupuje po smrti zůstavitele do všech jeho existujících práv a závazků, aniž by o nich musel mít vědomost. V případě více dědiců umožňuje zákon, aby si své spoluvlastnické vztahy upravili dohodou ( 482 odst. 1 obč. zák.). Podle ustanovení 470 odst. 1 obč. zák. odpovídá dědic za závazky zůstavitele pouze do výše ceny nabytého dědictví. V případě více dědiců, odpovídají dědici za zůstavitelovi dluhy poměrem, ve kterém dědí. Zásada přechodu zůstavitelem zachovaného majetku na dědice smrtí zůstavitele je ustanovena v 460 obč. zák., který říká, že dědictví se nabývá okamžikem smrti zůstavitele FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN s Tamtéž s Tamtéž s

14 2 Právní úprava institutu závěti 2.1 Předpoklady dědění Vycházíme-li z klasického dělení všech učebnic váže se přechod dědictví na dědice splněním těchto předpokladů: smrt zůstavitele existence dědictví dědický titul způsobilý dědic Smrt zůstavitele Podle 460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Na rozdíl od institutu ležící pozůstalosti, který označuje soubor majetku zanechaný zůstavitelem v období mezi jeho úmrtím a odevzdáním pozůstalosti dědicům. Tento soubor majetku se do doby odevzdání dědicům mohl zmenšovat i zvětšovat. 19 Existuje předepsaný způsob, jak musí být zjištěna smrt člověka. Konstatuje ji lékař, který vystaví list o prohlídce mrtvého. Na základě tohoto listu je proveden zápis do knihy úmrtí. Knihu úmrtí vede příslušný státní orgán, pověřený vést matriky. Tento orgán vystaví úmrtní list. Pokud je jisté, že osoba zemřela, avšak nelze smrt této osoby prokázat předepsaným způsobem, může soud prohlásit osobu za mrtvou. O tomto prohlášení soud rozhoduje na základě jiných provedených důkazů. Den smrti uvede soud ve svém rozhodnutí. I osoba nezvěstná může být prohlášena za mrtvou, lze-li ke všem okolnostem soudit, že již nežije. 20 V případech, kdy nelze přesně určit, kdo z více zemřelých přežil druhou osobu (např. při letecké katastrofě), se má za to, že zemřely současně a nikdo po nikom z těchto osob nemůže být povolán k dědictví. Pro dědické řízení se vždy použije hmotné i procesní právo, které bylo platné v době smrti zůstavitele (obč. zák. 859 a 873). 19 BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha: Akademie věd České republiky, ISBN X. s PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN s

15 2.1.2 Existence dědictví Existence dědictví je dalším předpokladem dědění. Měla-li zemřelá osoba majetková práva a povinnosti, které jsou způsobilé být předmětem dědické posloupnosti, dochází k dědění. Práva a povinnosti majetkové povahy zásadně smrtí fyzické osoby nezanikají. Výjimkou jsou ta majetková práva a povinnosti, které byly vázány na osobu zemřelého (např. právo na náhradu bolestného). Smrtí dlužníka zanikne i povinnost, bylo-li jejím obsahem plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem ( např. namalovat obraz, zhotovit oblek) Dědický titul Současné platné dědické právo uznává dva dědické tituly, a to zákon a závěť. V případě dědění ze zákona, svědčí dědický titul osobě, která je v určitém, zákonem vymezeném vztahu k zůstaviteli ( a obč. zák.). Zákon stanovuje, v jakém pořadí jsou dědicové povoláni k dědění. Druhým dědickým titulem je jednostranný projev vůle zůstavitele, tj. závěť. 22 Platný občanský zákoník navzájem nevylučuje oba dědické tituly. V praxi může dojít k situaci, kdy v jednom případě dojde k souběhu obou dědických titulů, a to dědění ze zákona i ze závěti. Případy, kdy může nastat souběh obou titulů: Zůstavitel zanechal platnou závěť, avšak neuvedl v ní celý svůj majetek. Dědění ze zákona nastane ohledně zbývající části majetku. Zůstavitel zanechal platnou závěť, v které pořídil o celém svém majetku, avšak některý z dědiců uvedených v závěti nedědí. K dědění ze zákona nastává ohledně podílu tohoto dědice. Zůstavitel odkázal ve své závěti veškerý svůj majetek dědicům ze závěti. Nerespektoval však neopomenutelné dědice, a ti se dovolali neplatnosti závěti. V části, v níž zůstavitel 21 PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN s FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3.vyd. Brno: nakladatelství Doplněk, s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity. ISBN s

16 nerespektoval právo neopomenutelného dědice, je závěť neplatná. Tento dědic má právo na svůj zákonný poddíl (u nezletilého dědice) nebo na polovinu tohoto podílu (u zletilého dědice). 23 Kromě souběhu obou dědických titulů může dojít i k výlučnému dědění pouze ze závěti, v případě, že zůstavitel zanechal platnou závěť, v níž pořídil ohledně celého svého majetku. V uvedených případech může nastat výlučné dědění pouze ze zákona: Neexistuje žádná závěť zůstavitele. Nastupují tedy zákonní dědicové. Jejich pořadí je stanovené dědickými skupinami. Existuje závěť zůstavitele, je však zcela neplatná. Existuje platná závěť zůstavitele, avšak žádný z dědiců uvedených v závěti dědictví nenabyl (např. žádný z dědiců se nedožil smrti zůstavitele). Zůstavitel pořídil závěť, v které odkázal majetek závětním dědicům. Zanechal pouze nezletilé potomky, a ti se dovolali neplatnosti závěti podle 479 obč. zák Způsobilý dědic, dědická nezpůsobilost Aby dědic nabyl dědictví, musí být dědicky způsobilý. Zákon přiznává právo být dědicem každému subjektu, který má právní subjektivitu. Právní subjektivitou rozumíme způsobilost subjektu k právům a povinnostem. Dědicem může být osoba fyzická, právnická i stát. Osoba fyzická může být dědicem i tehdy, nemá-li způsobilost k právním úkonům, neboť při dědění dochází k přechodu majetku na dědice přímo ze zákona, k jeho nabytí není tedy nutný žádný právní úkon. Pokud v rámci řízení o dědictví je nutný učinit určitý projev vůle a osoba je nezpůsobilá k právním úkonům, musí být v tomto řízení zastoupená svým zástupcem. Platný občanský zákoník v 7 přiznává způsobilost k právním úkonům i nenarozenému dítěti, které již bylo počaté (lat. nasciturus). Za předpokladu, že se počaté dítě narodí živé má právo dědit PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN s FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3.vyd. Brno: nakladatelství Doplněk, s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity. ISBN s MADAR, Zdeněk a kol. Slovník českého práva. I. díl A-O. Praha: Linde, s. ISBN s

17 Zástupce (opatrovníka) ustanoví soud i v případě dědice neznámého (osoba, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, avšak není známo její jméno, zda žije či nikoliv) nebo dědice neznámého pobytu (osoba známá, která se však zdržuje na neznámém místě). V případě neznámého dědice a dědice neznámého pobytu soud vyrozumí dědice (opatrovníka) o jeho dědickém právu vyhláškou. Pokud o sobě nedá vědět ve stanovené lhůtě, soud k němu při projednávání dědictví nepřihlíží a jedná s ostatními, v úvahu přicházejícími dědici. Právnická osoba, která má nabýt dědictví, musí v okamžiku smrti zůstavitele právně existovat. Dědický titul, z kterého může právnická osob dědit, je pouze závěť. 26 Stát nabývá dědictví z těchto titulů: z titulu závěti dle 462 obč. zák. dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu, tzv. odúmrť Nezpůsobilým dědicem ve smyslu občanského zákoníku může být pouze fyzická osoba. Negativní vymezení dědické způsobilosti obsahuje ustanovení 469 obč. zák., podle kterého nedědí ten, kdo se dopustil: úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům; tento důvod musí být dán ještě za života zůstavitele. I přesto však může tato osoba dědit, pokud mu zůstavitel takový čin odpustil. Pro posouzení dědické nezpůsobilosti z tohoto důvodu není rozhodné, zda ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu byl za tento trestný čin pravomocně odsouzen. 27 zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy (např. nátlak, chtěl znemožnit to, co si zůstavitel přál). Pokud se tak stane za života zůstavitele může dědic dědit, pokud mu zůstavitel tento čin odpustil. K dědické způsobilosti přihlíží soud z úřední povinnosti, to znamená i bez návrhu účastníka. Na dědice, který je dědicky nezpůsobilý, se hledí, jako by neexistoval. 26 PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN s Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne , sp. zn. 35 Co 949/

18 2.2 Neopomenutelní dědici Právo pořizovat o svém majetku pro případ smrti závěť je realizace vlastnického práva. Zůstavitel je vlastníkem svého majetku, může tedy se svým majetkem disponovat podle své vůle jak za svého života, tak i v případě své smrti. Jeho pořizovací volnost je však omezena pokud jde o ochranu tzv. neopomenutelných dědiců. Závětní dědic má přednost před dědici ze zákona, jedinou výjimkou jsou potomci pořizovatele závěti, kteří mají nárok na zákonem stanovený díl z dědictví. Občanský zákoník ve svém ustanovení v 479 sjednává ochranu tzv. neopomenutelným dědicům. Uvádí se v něm, že nezletilým potomkům se musí dostat alespoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům alespoň tolik, kolik činí polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud je závěť s tímto ustanovením v rozporu, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků. Neopomenutelný dědic se však musí neplatnosti závěti dovolat v rámci řízení o dědictví. Pokud se nedovolá neplatnosti právního úkonu považuje se právní úkon za platný. 28 Právo domáhat se neplatnosti závěti se promlčuje, a to v tříleté promlčecí době ( 40a, 479 obč. zák.) Pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodné, kdy byl oprávněný dědic se závětí seznámen Odmítnutí, přijetí dědictví Zákon umožňuje dědici dědictví odmítnout. Opakem odmítnutí je přijetí dědictví. Podle ustanovení 463 odst. 1 obč. zák. se musí odmítnutí učinit ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením soudu zaslaným. Lhůta k odmítnutí trvá 1 měsíc a začíná běžet od okamžiku, kdy byl dědic soudem na možnost odmítnout dědictví vyrozuměn. Tuto lhůtu může soud prodloužit z důležitých důvodů ( 464 obč. zák.). Pokud dal dědic svým počínáním najevo, že nechce dědictví odmítnout, nemůže tak již v budoucnu učinit ( 465 obč. zák.). Dědic také nemůže k odmítnutí dědictví připojit výhrady nebo podmínky, nemůže též odmítnout dědictví jen z části ( 466 obč. zák.). Své prohlášení o odmítnutí dědictví nemůže dědic již odvolat. Nelze též odvolat prohlášení o skutečnosti, že dědictví neodmítá. 28 HOLUB, Milan a kol. Občanský zákoník komentář. 1. svazek. Praha: Linde, ISBN s Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne , sp. zn. 9Co 33/

19 Pokud subjekt, kterému vznikl dědický nárok, zemře v době, než je dědictví projednáno, přechází tento nárok na jeho dědice. Dochází k tzv. transmisi dědictví. Zůstavitel může povolat v závěti i tzv. náhradní dědice. Ustanovení náhradního dědice, pro případ, že by závětní dědic z jakýchkoli důvodů dědictví nenabyl (např. nepřežije zůstavitele) není považováno za nepřípustnou podmínku závěti Neplatnost a neúčinnost závěti Závěť jako právní úkon musí splňovat všechny obecné náležitosti platného právního úkonu. Podle 37 odst. 1 obč. zák. musí být učiněna svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, dále ustanovení 38 obč. zák. říká, že musí být pořizovatel závěti k tomuto právnímu úkonu způsobilý a nesmí úkon činit v duševní poruše. Závěť také nesmí svým obsahem nebo účelem odporovat zákonu, obcházet zákon, anebo se příčit dobrým mravům ( 39 obč. zák.) a musí být pořízena ve formě, kterou vyžaduje zákon ( 40 odst. 1 obč. zák.). Závěť je projevem vůle, který může být učiněn pouze výslovným jednáním, a jde o právní úkon vyjádřený slovy ( 35 obč. zák.). Zda je právní úkon pořízení závěti platný či ne, je nutné posuzovat podle doby, kdy byl úkon pořízen. Posouzení se týká jak konkrétních podmínek platnosti tohoto právního úkonu, tak právní úpravy ( 859 odst. 1 a 876 odst. 1 obč. zák.). Např. pokud byl pořizovatel závěti v době jejího pořízení zbaven způsobilosti k právním úkonům, nedojde ke konvalidaci (tzv. zhojení) tohoto právního úkonu tím, že mu dodatečně bude způsobilost vrácena, a v době úmrtí bude způsobilý k právním úkonům v plném rozsahu. Dalším příkladem je pokud pořizovatel sepsal závěť v době od do na psacím stroji a vlastnoručně ji před dvěma svědky podepsal, jde o závěť ve smyslu 873 obč. zák. neplatnou. Tato závěť se nezhojí tím, že od nová právní úprava tuto formu závěti opět připustila ( 476b obč. zák.). I kdyby pořizovatel závěti zemřel až po , tzn. za účinnosti nové právní úpravy, nemůže se závěť uplatnit. 31 Pokud dojde ke skutečnosti, že zletilý pořizovatel závěti není schopen pochopit smysl a význam závěti, je závěť neplatná. Může se jednat o přechodný psychický stav, např. následkem drog, alkoholu nebo o trvalou duševní poruchu. Pokud duševní porucha činí pořizovatele neschopným zřídit nebo zrušit závěť, je tato porucha překážkou platnosti 30 FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. vyd. Brno: Doplněk, s. ISBN s HOLUB, Milan a kol. Občanský zákoník komentář. 1. svazek. Praha: Linde, ISBN s

20 tohoto právního úkonu, a to i v případě, že pořizovatel není soudem zbaven či omezen v způsobilosti k právním úkonům. Závěť je též neplatná pokud není dodržena formální stránka podle obč. zák. Podle 476 odst. 2 obč. zák. musí každá závěť obsahovat den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná. Identifikace data jiným údajem, z něhož by bylo možné zjistit den, měsíc a rok jejího sepsání (např. v den svých šedesátých narozenin ) je nedostačující a způsobila by neplatnost závěti. 32 Uvedení data v závěti se nevztahuje k datu sepsání, ale k datu podpisu závěti. Platná je tedy i závěť, kterou pořizovatel sepisoval i několik dní, nebo sepisování přerušil a podpis připojil před notářem až později. Rozhodující je okamžik podpisu závěti. Tímto okamžikem pořizovatel potvrzuje správnost toho, co je v závěti uvedeno. U závěti zřízené v jiné písemné formě (allografní závěti) musí být toto přesné datum uvedeno v textu závěti, lhostejno kde v textu, ale takovým způsobem, aby celý text závěti tvořil logický celek. Údaj o datu podpisu závěti v listině o ověření pravosti podpisu zůstavitele (tj. ověřovací doložka) nemůže nahradit chybějící datum v textu závěti nebo opravit datum v textu závěti. 33 Pořídí-li společnou závěť více zůstavitelů, je tato závěť neplatná. Od roku 2003 je možné závětí zřídit i nadaci a od roku 2005 i nadační fond ( 477 odst. 2 obč. zák.). 2.5 Zrušení závěti Pořizovatel má možnost změnit nebo zrušit závěť od doby vzniku závěti až do její účinnosti vyvolané teprve jeho smrtí. Aby byla změna nebo zrušení závěti platné, musí tak pořizovatel učinit některým ze způsobů stanovených zákonem. 34 Občanský zákoník ve svém ustanovení 480 odst. 1 a 2 stanovuje tyto způsoby zrušení závěti: a) zřízení nové závěti, b) odvolání závěti, c) zničení závěti. 32 HOLUB, Milan a kol. Občanský zákoník komentář. 1. svazek. Praha: Linde, ISBN s Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 30 Cdo 1190/ MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. vyd. Praha: Linde, s. Praktická příručka. ISBN s

21 ad a) Pokud zůstavitel vyhotoví novou závěť, zruší tato závěť předchozí buď z části, nebo zcela. Zrušení původní závěti novou závětí může být výslovné nebo mlčky. ad b) Zůstavitel může svou závěť odvolat. Jde o jednostranný právní úkon, jímž projevuje zůstavitel svou vůli odvolat již zřízenou závěť. Odvolání závěti musí mít zákonnou formu shodnou jako při pořízení závěti. Odvolat lze celou závěť nebo i jen část závěti. ad c) Zůstavitel také může svou závěť zničit tak, že zničí listinu, na níž je jeho poslední vůle napsána. Zničení listiny pořizovatelem je též jednostranný právní úkon, kterým projevuje svou vůli zničit závěť. Závěť lze zničit např. roztrháním listiny, jejím spálením, přeškrtnutím textu apod. Tímto způsobem nelze zrušit závěť zřízenou ve formě notářského zápisu. U této formy přichází v úvahu pouze zrušení zřízením nové závěti nebo odvoláním závěti Úschova závěti, Centrální evidence závětí Pořizovatel závěti může závěť uložit do úschovy u kteréhokoliv notáře. Tento úkon může učinit sám, může k tomuto úkonu zmocnit zmocněnce nebo závěť doručit notáři poštou s žádostí o její přijetí do úschovy. Závěť uložená u notáře je zajištěna před zničením či ztrátou. Notář úředně oznámí skutečnost přijetí závěti do úschovy Notářské komoře ČR, která vede od Centrální evidenci závětí (CEZ). Centrální evidence závětí je neveřejný seznam vedený v elektronické podobě. Evidují se zde závěti, listiny o vydědění a od 1. ledna 2005 také listiny o ustanovení správce dědictví. CEZ eviduje závěti a listiny, které byly sepsány ve formě notářského zápisu, jsou uloženy v notářské úschově nebo byly převzaty okresními soudy od bývalých státních notářství. O každé evidované listině jsou v této evidenci uvedeny základní údaje o jejím pořizovateli (příjmení, jméno, datum narození, bydliště a popřípadě též rodné číslo) a o místu uložení listiny (příjmení, jméno a adresa notáře nebo název a adresa soudu). V případě úmrtí pořizovatele je existence závěti zjištěna šetřením v Centrální evidenci závětí z úřední povinnosti ( 175c občanského soudního řádu, 75 vyhl. č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů). 35 PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN s

22 Nevýhodou uložené závěti v této evidenci je, že takto uloženou závěť nemá pořizovatel kdykoliv k dispozici a nemůže ji zrušit např. zničením. Pořizovatel však může o vydání závěti z úschovy požádat, může též udělit zvláštní plnou moc, kterou opravňuje zmocněnce k převzetí závěti z notářské úschovy (podpis pořizovatele musí být na této plné moci úředně ověřen dle ustanovení 84 odst. 1 notářského řádu). 36 Po smrti pořizovatele sdělí Notářská komora ČR údaje o evidovaných listinách na žádost pouze: soudnímu komisaři, který je pověřen provedením úkonů v řízení o dědictví správnímu úřadu či soudu osobě, která prokáže právní zájem 2.7 Závěť Závěť nebo testament je v současnosti nejsilnějším dědickým titulem vzhledem k tomu, že naše platné právo nezná dědickou smlouvu. Pokud zůstavitel zanechá pro případ své smrti platnou závěť, kterou určí dědice svého majetku, mají tito dědici přednost před dědici zákonnými Náležitosti platné závěti Aby závěť byla platná musí mít podle obč. zák. potřebnou formu a tyto náležitosti: a) náležitosti osoby pořizovatele, b) náležitosti vůle pořizovatele, c) náležitosti projevu vůle pořizovatele, d) obsahové náležitosti závěti. ad a) Závěť může především platně pořídit osoba, která má plnou způsobilost k právním úkonům. Této způsobilosti se nabývá dle zákona zletilostí, tj. dovršením věku 18 let. Vzhledem k osobní povaze závěti nemůže závěť pořídit ani zrušit zástupce, a to ani zákonný zástupce ani zástupce na základě plné moci. 38 Z toho vyplývá, že je vyloučeno 36 Zákon č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (notářský řád). 37 FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN s Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 2968/

23 pořízení platné závěti osoby, která není k takovému právnímu úkonu způsobilá, ať již byla této způsobilosti zbavena nebo v ní omezena v rozsahu, který vylučuje pořízení závěti ( 10 obč. zák.), nebo trpí duševní poruchou, která jí činí k tomuto právnímu úkonu nezpůsobilou ( 38 odst. 2 obč. zák.), anebo jde o nezletilého, který nedosáhl věku 15 let. Osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům nebo v této způsobilosti omezena nemá pořizovací způsobilost a nemůže pořídit závěť ani prostřednictvím svého opatrovníka. Pokud by opatrovník jménem takové osoby závěť pořídil, je závěť neplatná. 39 Nezletilý, který dosáhl věku 15 let, může pořídit závěť jen formou notářského zápisu ( 476d odst. 2 obč. zák.). ad b) Vůle pořizovatele musí být především dána. Tato podmínka nebude splněna v případě fyzického násilí. Vůle pořizovatele musí být svobodná a vážná, jinak je závěť neplatná. ( 37 odst. 1 obč. zák.). Svobodu vůle vylučuje především bezprávná výhrůžka. ad c) Projevená vůle pořizovatelem v závěti musí být určitá a srozumitelná. Ze závěti musí být především patrná vůle pořizovatele, pokud jde o určení dědiců. Ustanovení o formě závěti v občanském zákoníku mají kogentní povahu a jejich nedodržení má za následek absolutní neplatnost závěti ( 40 odst. 1 obč. zák.). Zákon připouští pouze písemnou formu závěti. Novelou občanského zákoníku provedenou zák. č. 509/1991 Sb. (účinný od 1. ledna 1992), došlo oproti předchozí právní úpravě k rozšíření stávajících forem závěti. Rozlišujeme tři písemné formy závěti, mezi nimiž není z hlediska právních účinků rozdílu: holografní allografní ve formě notářského zápisu ad d) Ze závěti musí být patrno, že pořizovatel projevuje svou vůli nakládat se svým majetkem pro případ své smrti. Hlavním obsahem závěti je ustanovení jednoho nebo více dědiců a určení jejich podílů na věci a práva, která jim mají připadnout. Pokud závěť neobsahuje určení podílů více dědiců, platí, že podíly jsou stejné ( 477 odst. 1 obč. zák). 39 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne , sp. zn. 17Co 112/

24 Chce-li pořizovatel určit podíly dědiců, může tak učinit např. zlomkem nebo procentem, může však i určit konkrétní právo nebo věc, které by měl konkrétní dědic nabýt. Občanský zákoník nestanoví, jak má být v závěti vyjádřeno ustanovení někoho dědicem, tj. formální náležitost ustanovení dědice. Dědic nemusí být výslovně pojmenován, ale ze závěti musí být vždy zcela nezvratně zjistitelné, komu má zůstavený majetek připadnout. 40 Pořizovatel může v závěti ustanovit i náhradního dědice pro případ, že by osoba označená jako dědic na prvním místě dědictví nenabyla (např. proto, že se nedožije smrti zůstavitele). Obsahem závěti nemohou být ty podmínky, které by omezovaly dědice ve volné dispozici se zděděným majetkem. Pokud by takové podmínky závěť obsahovala, neměly by žádné právní účinky. Platnost závěti by tímto nebyla dotčena Závěť holografní Holografní nebo-li vlastnoruční závěť je v praxi často používána. Tato forma závěti je tradičně považována za nejjednodušší typ závěti. Aby byla holografní závěť platná, musí splňovat tyto náležitosti: pořizovatel musí vlastní rukou napsat celý text závěti, v závěti musí být uvedeno přesné datum napsané vlastní rukou pořizovatele, závěť musí být vlastní rukou pořizovatele podepsána. 42 Za vlastnoruční sepsání závěti se považuje i závěť sepsána nedominantní rukou zůstavitele. 43 Závěť nemusí být nutně sepsána pouze na papíře. Písemná forma závěti je zachována i v případě pokud dojde k zachycení písma na jakýkoliv předmět, který je schopný zachytit písmo, a jakýmkoliv psacím nástrojem. Pro platnost závěti není též důležité, v jakém je psána jazyce, a podmínkou také není, aby se v textu poslední vůle zůstavitele objevilo slovo závěť, jelikož se poslední vůle vyhodnocuje podle jejího obsahu, nikoliv podle názvu. Projev vůle zůstavitele však musí být určitý a srozumitelný. 44 Podpis pořizovatele poslední vůle je nutné umístit až za veškerý text. V případě, pokud je nějaký text ještě za podpisem, nepřihlíží se k tomuto textu jako k platnému obsahu závěti. 40 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 30 Cdo 1143/ FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. vyd. Brno: Doplněk, s. ISBN s Tamtéž s Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 30 Cdo 1975/ FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN s

25 Podle zákona musí být holografní závěť přesně datována, a to uvedením dne, měsíce a roku. Datum se musí vztahovat ke dni podpisu závěti, a nikoliv ke dni sepsání závěti, v případě, kdy se oba dny neshodují. V opačném případě je závěť neplatná. Požadavkem platnosti holografní závěti je podle 476a obč. zák. vlastnoruční podpis zůstavitele. Pokud o totožnosti podpisu zůstavitele nejsou žádné pochybnosti, postačí i závěť podepsaná alespoň příjmením. 45 V případě, že je možno identifikovat podpis jako podpis zůstavitele, nezáleží na jeho čitelnosti. Vlastnoručním podpisem se rozumí vlastní rukou psané jméno jednající osoby, přičemž jméno tuto osobu identifikuje vůči všem, a to i v případě, že by bylo neúplné nebo natolik rozšířené, že by teprve až po zjištění dalších skutečností nebylo pochyb o totožnosti pisatele. Za neplatnou je považována závěť podepsaná např. slovy tvá matka. 46 Vlastnoručně sepsanou závěť může pořizovatel ponechat u sebe, u jiné osoby nebo ji může uložit u notáře. Pokud má závěť u sebe jiná osoba, je povinna ji po smrti pořizovatele neprodleně předložit soudu, v jehož obvodu měl pořizovatel své poslední trvalé bydliště Závěť allografní Allografní závěť zmizela z našeho právního řádu téměř na 30 let a opět se tento typ závěti vrátil až počátkem roku V případě allografní závěti může pořizovatel závěť sepsat jinak než vlastní rukou, např. na počítači, na psacím stroji, cizí rukou, ale musí závěť vlastnoručně podepsat. Ustanovení 476b obč. zák. říká, že podpisu závěti musí být současně přítomni dva svědci a pořizovatel musí výslovně projevit před těmito svědky, že listina obsahuje jeho poslední vůli. 47 Podmínkou platnosti tohoto typu závěti není, aby byla sepsána před svědky. K jejímu sepsání může dojít dokonce i o několik let dříve, než-li zůstavitel před svědky prohlásí, že se na dané listině nachází jeho poslední vůle. Dříve sepsanou závěť musí pořizovatel podepsat nejpozději v době, kdy před dvěma současně přítomnými svědky prohlásí, že listina obsahuje jeho vůli. 48 Přítomní svědci se musí na závěť podepsat. Soudní praxe klade důraz na podmínku současné a nepřetržité přítomnosti dvou svědků při výslovném projevu zůstavitele, že závěť obsahuje jeho poslední vůli. Podmínku současné přítomnosti nelze považovat za splněnou, je-li v okamžiku zákonem požadovaného prohlášení 45 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 4CZ 82/2. 46 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 51/ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 CDO 530/ FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN s

26 zůstavitele přítomen pouze jeden svědek, který listinu podepíše, a následně se dostaví druhý svědek, který se rovněž po prohlášení vůle zůstavitele na závěť podepíše. Nerozhoduje, že v uvedené době byl dosud přítomný také první ze svědků, jeho funkce svědka byla naplněna a ukončena již podpisem závěti před tím, než se dostavil druhý svědek. 49 Svědci allografní závěti nemusí být seznámeni s obsahem závěti a nemusí rozumět jazyku, v kterém je sepsána. Na překážku platnosti závěti není ani skutečnost, že závěť sepíše dle pokynů pořizovatele jeho osoba blízká, která má z této závěti dědit. 50 Dle 476e obč. zák. nemohou být svědky osoby, které nejsou způsobilé k právním úkonům, osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit. Občanský zákoník ve svém ustanovení v 476f dále uvádí, že ani osoby blízké dědici nemohou při pořizování závěti působit jako svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé. Osobou blízkou je dle ustanovení 116 obč. zák. příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel. Jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. V případě, je-li allografní závětí povolána za zůstavitelova dědice právnická osoba, jsou nezpůsobilými svědky závěti fyzické osoby, které mohou činit za tuto právnickou osobu právní úkony a fyzické osoby, které jsou společníky, členy nebo zaměstnanci této právnické osoby Závěť s předčitatelem Zákonem č. 509/1991 Sb., účinným od , bylo opět umožněno osobám, které nemohou psát nebo číst, zřídit závěť s předčitatelem. Do této doby mohly tyto osoby zřídit závěť pouze formou notářského zápisu. Obdobně jako u allografní závěti může být i tato závěť sepsána v jakémkoliv jazyce, za podmínky, že tomuto jazyku rozumí jak zůstavitel, tak i všichni svědci. V této formě závěti musí svědci znát obsah poslední vůle zůstavitele. Tomuto projevu poslední vůle zůstavitele, jeho sepsání a potvrzení zůstavitelem musí být současně přítomni minimálně tři svědci. Zákon zde kromě označení svědek používá ještě označení pisatel (ten, kdo závěť podle zůstavitelova projevu sepsal) a předčitatel (ten, kdo sepsanou závěť pro kontrolu přečetl). Pisatel i předčitatel mohou být zároveň též svědky, platí 49 Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne , sp. zn. 21Co 372/ FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN s