DUCHOWENSTWO. J[»th o O1» O S M Ý HOCKTJ B É H. W P R A Z E / Jcnjiecj arcibisjatpsjcé knihtisk drně, fjzcnjm TV- Spinky. SwazeJi prwnf.

Transkript

1 PRO K A T O L I C K É DUCHOWENSTWO. W T ID Á W iis J O1» IíNJŽECJ A R C I B I S K U P S K É P R A Ž SK É O S M Ý HOCKTJ B É H J[»th o SwazeJi prwnf. W P R A Z E / Jcnjiecj arcibisjatpsjcé knihtisk drně, fjzcnjm TV- Spinky.

2 V era R e lig io in u n iu s c o n sta t v e r i D e i s e r v itio. S. Fulgentius nil Domitum. I I < o : o m o u c

3 W E R W T m Č E C H Ů P o VV PANU ZESNULEM C J 1 R I a K R Á L I M m & f m m i 'e e w i DJNE 2. B ŘEZN A W PRAZE, W lm jžecj arcibiskupské hnihlish/ímč.

4 Multis ille bonis flebilis occidit, Nulfi flebilior quam tibi Czecliia

5 G i ž ta, které gsmc se Pasto obáwali, nastala chwjle; Národy swé dobrý giž giž opustil Otče. Národy swé giž opustil Otec! tak zazněla zpráwa Od Podunagska; horem zalkala země Cecilů : František usnul O tec! Bleskem té zpráwy welebný Hrad Svvatovváclawský zastonal ohromený. Poswátným hradem odražený se po chrámech ozýwá H las: Nás nábožný František usnul Otec! S rjše radau wysokau každá lká wláiia kraginská: Pán nikoli, wšak nám František usnul O tec! Obtažené smutkem saudné swědčj tribunály: Saudce pozákonný, František usnul O tec! Černě palác odeiiý taužj we tichosti bolestné: Práw našich ochránce, František usnul O tec! Trůnu i wlasti stráž si udatné wogsko nařjká: Sláwa a heslo naše, František usnul Otec I

6 Zaswěcená uměnjm úpj (Smi nářeky m ládež: Swětlo a slunce naše, František usnul Otec! Průmyslný měštan we swé rukodjlně zpom jn á : Obchodu obžiwitel, František usnul Otec! Pokiiiiné rolnjk we chalaupce obýwagc kw jlj: Mjru inilowný ach! František usnul Otec! Po městech, dědinách, we celého-to národu srdcjch Znj želu téhož olilas : František usnul Otec! Poswátný nehledjc na trůn, diadému 111 na blesk, Poslednj Gemu též ustlala lůžko nemoc. Ptánu tuto mnohokrát nám ňádra probůsti hro/jej Sám od nás posawád Hospodin odwracowal, Wjdage proří tolikých milionů srdce planauti, A s pokorau k nebesům prosby wysjlati záň. Ljbezná byla Pánu nebes lidu láska ku králi, Láska, pjak.au gediné djtky se k otci win.au. Potřikráte pročež powolal smrti angela nazpět, Když pohasjnaíi giž králowu swjci se g al; T ak že nowau zase sjln nahyw, swé národy geště Gednjm nawštivvenjni král-otec obradowal.. Sám se také potěšil, wida galc geho wňle si wážj A galcowau k němu lid důwěru stále chowá. Až se zatjm přidaná mu dokončila lhňta poslednj, Geště geden rok a den k šesteru sedmiletj, Od doby (é, co ugal zděděného se žezla a trůnu: Král králů tehdáž swého miláčka wolal. Tak posléz ani lék hledaný we tworstwa celého Sijši, ni oslawených wýzpyty lécitelůw, Péče ni twá, choti neylcpšj, Karoljno, a matko, Ačkoliw otce gsi nám snažně ošetřowala, Prosby ni lidstwa wřelé odwrátit wůli nemohly Neskonalého, wěkůw od wěku ustawenau. Cjtě to sám, laučil se swými se národy dobrý Král, tyto olcowské odkazy gim poruííiw:

7 Do lirobu beru s sebau, we slasti a strasti do konce Mého zifj chowanau, lásku a wjru waši. Nezrušené ge také synu mému milému choweyte : Žehnám wás, děti m é : Zdráwi a buďte b la z i! Na wěřnosti za wás přede trůnem Neskonaleho Gí\ se pokorně budu modliti, buďte b la z i! Ty wšak, můg dědici přemilý, lidu swéniu buď Otcem; T ak tobě lid pcwnau lásku za lásku poda. To prawiw, otcowský král náš tiše w Panu pozesnul. Páně posel se Cela sňal gemu bijme korun, A. wzaw bohumilau duši odnesl tam za tu wýši Hwězdowitau, w gasné sjdlo blahoslavených. GiZ gemu tam gdau wsťřjc Wáclaw, Jan, Wogtěch a Iwílu, A pred trůn Ho vvedau Neskonalého Boha. Krásuěgšj tam, nad zeinskau, korunau neuwadlé Ctnosti se zaskvvjwá František ozdobený. K arel W m ařich), farář w Kowáni.

8 A n ilk ly pjsng Cechů na Wltawě, Zahaleny vv íiernau záclonu, Zmlkly pjsně Čechů na Morawě, Čecliů 11a Wáliu a na Hronu. Gakžby české pjsne mohly zuj t i '? Rozkoš slušj-li pro bledau ljc? Žel náš nenj možná déle ltrýíi Ach, Františka krále nenj wjc! Nás se těžce dotkla ruka Páně! Milliony k nebi wzdychagj, Vliiliony srdcj w gedné ráně Mdlobau náhle k zemi klesagj My ho wšickni gen co otce znali, Šarlatem se nechtěl Ijliiti; Bysme geg co djíky miiowali: Tjm svvé tělo gen chtěl zdobili

9 A zda gsme (o wsrus neřinili? T ak se s pýchau tážem každého, Zda gsme si my láskaxi nekrásili Čelo otce wlasti dobrého '? 1 we hromu wálek wšebořjcjeh, I w swatého mjru ticliosti, W Českých srdcj cli pro něg wždy hořjcjch Láska se wždy pnula k wysosti, Pnula se a pnauti bade wwns 1 tam w ony rágské kragiuy, Co zde w Českých srdcjch psáno, vrdíiřue Swětu powj České dgginy: Neypozduěgšjmu i polomkowi Bleskem skwjt se bude geho wek Wfiecku chwálu pište málo slovvy : Otec králowský byl F r a n liše k! l)r. Jus. K. Chmelcm kjj.

10 v liěda! N ebe A u strie se mračnem kalj, A strach a hrůza k nám se od D unagslta walj ; Ewropa s úžasem tu powest přigjmá, Weškerý okres země nj se zanjmá, Λ ze wšeeli úst gest slyšet hořké žalostěnj. O běda běda F rantiška wjc n e n j! Svvých zemj otec dobrý, N esto r mezi králi, Eicropy sm jřilcl, a práw a p ř jte l sta lý, M u ž sivatý! a wšech ctnostj w zor, wsech dobrých Sljl, Proíi bude člowěcenstwo hořké slzy Ijt, Ach! odešel k sivým otcům, smrti w náruč padl, Strom E w r op ey slití SlA w y z nenadán] swadl. 11a! Tobě wěrný, dobrý, národe náš Č eský! To zwestovvaly žh vlu boy a hrom a blesky, *) Že Tobě Λν brzkém řase hrozj strašná přjhoda. A y! Otce zliaubna s m r t! gegž želj sivět i p řjro d a! František snášel s námi zlé i dobré řasy, W neaurodách a bjdách slyšel naše hlasy, *) Básnjk ta narážj na hromem wyliořelau wuž 1'lzenskau. Abrž také, když 3I10 Března s přesmntnan zpráwau o límrtj cjsaře a krále Františka cjs. král. rychljk přigjžděl ku Praze, o e'*/4 w eeer z nenadálé w icliřice hrom udeřil do w ěže králowslcélio kornnownjho kostela sw. Wjta, a gedmi koranliwiřiku srazit, a hned druhau ranan do liromowodu w králowském zámku proti probošstwj.

11 Skrz tř i a čtyřid ccti let On pro nás lidel, W sivém srdci český národ zacliowauý měl, Oji w pokogi a wálkách na nás pamatowal, Pro dobré Cechůiv druhých rád vvše obětovval. Gjm náboženstw j sivaté kvvelio voje a wje, Nám prostopášnost swěťa neškodila n ic : On po dw akrát Eicropu paut a wazeb zbavvil, Po dwakrát M jr u sw eta nawráicenj slawil. A wšecky m jru plody množily se zas, A Gjm gen nawrátil se wlasli zla tý č a s; Tu prům ysl a ivedy utěšeně k u d ly, A Múzy mužům wážným wonné wěnce pletly ; T u uměn hrdé chrámy množily se wšudy, A vtywráceny wášně, rozkotány bludy; T u drawau řeku pautal i velikánský most, Tam po železn ých drahách obchod walně rosf, Zde přibývvalo silnic, tam zas prulew u, A wšeobecná, tjseň našla nlew u; V co skrz stoletj se ιυ zká zu gistau bralo, Františkem zas w zkřjsenj a w zrňstu nalézalo. On m ateřské se našj ugal mocně řeč i, O zw elebenj gegj otcowskau měl p éč i, On lásku k (jazyku a ivlasti wytrli ze mdloby, N árodnost českau wyswobodil od w šj poroby. Prolo rozléhey se po w šj ir/asti plá č a ú p ě n j! Kdos Cediein, hleueý úlěcliu gen w Slohu, vv m odlenj Gen w m odlenj a to B ohu poulewjš hoíi, (Jen lak gesl možno sivého Olce iv hrobě ctjl, Gen tak se Geho zásluh liodna učinit. Co on zde pozůstawil žá d n ý čas nezmarj. Duch Geho bude wláduaul také vv Geho SSástupnjku, Cos d lužen O tci vvzdáwey F erdinandu Patiownjku

12 Neb w rodu Habsburkském te n tý ž duch wečns přebýwá; Gen ťau juyšlenkau zleormaucené srdce o k ř jw á : Že nad Rakauskt/m domem plyne B o ž j požehná nj^ Že samo Nebe chrcínj FrantiSkůw B od bez přentihij, Geg' dotknauti se ncdopustjc zkáze žádné, Že ten týž duch i Fruiitišhowým N ůstupnjkem wládue. Dr. a prof. W oytech Sedláček.

13 B e a coeli Rex August um, Bea Patrem Patriae! Compotemque Regem justum Fac coelestis gloriae, Audi preces, quas ad bustum Gentes fundunt Austriae, Bea coeli Rex Franciscum, Bea Patrem P atriae! Te, coelorum summum Regem, Mente Gaesar cernua, Pietate Tuam legem Coluit ingenua, Creditumque Silii gregem Cura fovit strenua ; Bea coeli Rex Franciscum, Bea Patrem Patriae! Omnis terra jam flagravit Flammis late bosticis, Caedibusque exundavit Cruentata tetricis; Martem noster Rex fugavit Sumtni ope Vindicis; Bea coeli Rex Franciscum, Bea Patrem Patriae!

14 Is restinxit belli facem Fastu jactam impio, Is reduxit terris pacem Nisu vere patrio ; Da aeternam Deus pawem Regi Tere patrio ; Bea coeli B.ex Franciscum, Bea Patrem Patriae! Serva Deus Ferdinandům, Tanti Patris Filium! Serva Regem venerandum, Novum Patrem gentium, Exteris fac aemulandum Regem, decus Ausfrium! Serva Deus Ferdinandům, Serva Regem patriu m! Pro/. H rcm. AI. Swofrotla.

15 . R iili Františka Krále ctného Ku swé sláwě powoley! Prosby národu českého Nad hrohem neoslýchey, Mjsto wjnku králowského Korunu Mu hwězdnau dey, Bůh Františka Krále ctného Ku swé sláwě powoley! Tobě, Pánu wšemocnému, Ryl On sluliau skraušeným, Zákonu wzdy wěren Twéinu Duchem byl neljpeným, Štjtcm pewným lidu Swému, Zemjni sobě swěřeným; Františkowi Králi ctnému Odplat trůnem nadhwězdnýin! Lidstwu kowal liog okowů, Garmo wšem uložit plál, Swět, bogiště plné rowů, Praudy krwe wňkol w lá l; Než slawného Krále slowu Ukogen zas p o okřál; VVěčné blaho Františlcowu Za ctnost dey Mu nebes K rá l!

16 Boge krutost On Sw.au statuti, On zapudil wsecku strast, On giž drahný řas odííatau Swětu wrátil rnjru slast. WePný buď Mu mjr odplatau, Sjdlem Mu nebeská wlast, Františkowi buď odplatau Tam nadhwězdná nebes w last! Žehney Syna Otce ctného Ferdinanda Hospodin! Nám za Otce mileného Budiž Otcem slawný Syn; Král, ochrana lidu Swého, Zkwjtey sláwau přiodjn; Žehney Krále nám nowého Ferdinanda Hospodin! P rof. W pvc. AI. SwoboJa.

17 Ϊ* P O G E D N A N J určitedlnosti asw obode wůle lidské. Od Yincencia Zaliradnjka, faráře w Křešiojch. JnMiěz, pastýř dušj, za gednu z hlawnjch powin- nostj sobe uloženo má šlechtěn] a wzděláwánj wíile lidské, to gest, tak má sírogiíi a wésti wuii swěřených sobě dušj, b j, zlého utjkagjc, ke ctnost; toliko se schylowala. Za kt?,raužto pijcinau úplně znáti má wše rozené wlastnosti wíile lidské, a gakby se k nj neyplatněgi přistupowati mohlo. Wědomot ale gest, že mezi učenými o negedné hlawnj stránce wíile lidské rozdjlný, obapol se potýkagjcj smysl panuge, a že z ríiznice této negedna těžkost pocliázj. Tak u přjkladu gedni na tom zustáwagj, že wííle w otrocké gest službě smyslu a zdánj clowěka, a ti se nazýwagj d/íerministy; na druhé straně gsau ginj, genž na tircovvánj wíile žádného zřenj nemagjce, toho gsau domněnj, že wfde lidská plné, iádnau wýměnau

18 neobmezené má swobody, tak že řlowřk i při neydokonalegšj známosti, že u přjkladu krádež gest liřjch, hřjch i pachateli záhubný, předčet wůli swau ku krádeži přiložili mů e. Někteřj swo bodnost wfde lidské prawj býti welikau nedokonalostj, kteréžby se clowek s neyweťsj pilriostj zbawowati měl; ginj ale tomu na odpor bočj, natom stogjce, že swoboduá wůle swrchowanau gest dokonalostj čloweka, kteráž ho samému Bohu podobna činj, a s neywyššj snažnoslj ostřjhána býti má. Gál gsem o teto weci mnoho eetl, a mnoho přemyslel, tjm ale celé nabyl gistoty, že swobodnost ή úle našj, rozdjhu-li se roziimj a wykládá, giž za dokonalost, giž za nedokonalost mjti se může, a že žádný zdrawý detenninisla swobodné wůle zapjrati nemůže, gakož i na druhé straně žádný zdrawý swobodné wůle hágitel tomu odporen býti nemůže, že wůle gest pod spráwau hlawy, a tjm, což si clowek w smyslu swém předstawuge, určena by'wá. O obém tom, gmenowite o nrcitedlnosti a swobodnosti wůle lidské tuto rozpráweti budu, a sice tak, by hlawnj duležité prawdy, z gf dnolio i z druhého plvnaucj, gasně každému do ocj swjtily. I. Djm-li, že 'wůle lidská gest určitedlná, nic giného nemjnjm, než gegj držemné ^ stálé a pe- wné s mysliwau neb s poznáwacj mocj spogenj. Gestit pak wůle čloweka se smyslem anebo se

19 známostmi geho tak spogena, že nic dokonce neobjrá, a na ničem se neustanowuge, což drjwe poněkud aspoň w přemyslu a u wědomj geho nebilo. Gižt pak ta prawda, že wůle člowěka rozumem, smyslem anebo předstawenjmi hlawy geho se řjdj, gest gedna z těch, kteréž se očitými důwody prowésti dagj. Co medle gestwůle člowěka? Ta duše moc, kteráž něco objrá, wywoluge a ukládá, anebo předsewzetj a úmyslu gest píiwodem. Z toho se widj, že smysl a wfde gsau gako gediný spolu slitý kus kowu, tjm toliko rozdjíem, že rozum předcházj, wůle pak následuge. Gako práwnj saudce newypowjdá hned nálezu, nobrž dřjvve obě nesworné strany poslauchá, a promluwenj gich wážj : tak wůle nikamo se neklonj, nic newolj, a na ničem se neusíanowuge, pokud djlo hlawy dokonáno nenj. Wůle nic nenj giného, než wětew, z myšlenj wyrostlá, nic giného, než resultát čili wýstřelek tolio, což hlawa powážila. Pro tu přjčinu lidé magj obyčeg ptáti se, proč bychom práwě ten, ne pak giný skutek bylí před sebe wzali, anebo co wůli naši k tomu přiwedio, že z počtu rozdjlných, možných činů práwě tento obrala a wywoíila. Tauž přjčinau se činowé člo- wěka, kterýchž drjwe powážili nemohl, nepokládagj za skutek wůle geho, a o každém u wědomj a w rozmyslu nebylém činu se we školách řjkáwá, že gest čin člowěka, gelikož gest žiwočich, ne

20 ale čin lidský, cín žiwočicha rozumem nadaného, actio hominis non humana. Gistým, bezpečným zkušenjm to můžeme wyhleílaťi, že každému wolenému, předsevzatému neb w úmysl pogatému činu člowěka něgaké djlo hlawy gest základem. Může-lit kdo nawíili swé uložiti dobré, kteréhož nezná, a w smyslil swém sobě ani před- stawiíi nemůže? Může-li kdo wůli swau přikloniti khřjchu, nemyslj-li, že z hřjchu toho bude mjti rozkoš neb užitek? Nechí čiowek wůli swau na dobrém postawuge anebo, na zlém, w každé té přjpadnosti wůle geho něgakým w edomjm anebo domněnjm byla určena. Béře-li před sebe dobré: myslj, že to gest mrawočestno, a bud pro tuto poznalau mrawočestnost, anebo pro znamenaný při tom swůg zisk, anebo pro obé to spolu dobrého činu onoho objrá. Weule-li tomu na odpor wůli swau k činu, zákonem ctnosti zapowězenému: tedy mrawné zloby činu toho nepoznáwá, anebo poznáwá-li zlosti geho, alespoň to si w smyslu swém předobrazuge, že mrawto zlobným činem swé osobnj dobré rozmnožj. Zdali kdo z nás slepě a beze wšj úwahy wuli swau k něčemu přikládali srnj? Zdali hodný člowěk něco w úmysl béře, pokud se o to s rozumem swým neporadil? Zdali se mnohý až přjliš nerozmeyšlj, by se wůle geho na něčem zlém a škodném neustawila? Tak nápodobně lidé, když wítle gegich něco neprawého a škodného wzala před sebe, nenařjkagj na wůli, nobrž na nerozum

21 a nemaudrost swau, prawjce: Což wjm nynj, drjwet gsem wědeti mel; kdybych se tu wěc, kterauž nynj poznáwám, dřjvve byl znáti naučil: wůle má by se ginák byla zachowala. Co těmi a takowýini řečmi lidé na gevvo dawagj? Nic owsem giného, než to, že wůlé dana gest w moc hlawy ; že rozum, bud gaký buď, bludný neb oswjcený, wíidcem gest wůle; že každý clowek wolj práwe tak, gak myslj. Kdyby čiowěk wňli swau postawiti mohl i na tom, což bedli.wě powážiw, zlo., neprawo a i sobě samémui swrcliowane škodliwo býti nalezl: tedy by wůle geho byla zlořečená mohutnost, při neylepsj známosti a při úplném rozumu hrozně blázniti. Jéžjs Kristus tu zlau wňli, kteráž geg na křjž přibila, při&jtalnerozumu ^ řka: Otče, odpus.t gim; newědjt, co činj Poněwadž pak týž božský spasitel národu lidského wěděl, že wide lidj wždy gest práwo takowá, gakýž gest rozum a smysl gegich : protož,sám ráčil býti' učitelem maudrosti wěčné, a zwlástnj w cjikwi swé zřjdil staw, kterýžby swaté prawdy náboženské lidem w smysl uwozowal. Nestogj-li wůle,naprosto pod panstwjm hlawy, a může-li i při neywyššjm oswjcenj, i při neydokonillegšjin rozumu, genž se ničjm omráčili a zmýlili nedá, k zlému se naklonili: čemu medle giž mládež cwičjme a vedeme Γ čemu lidem hlásáme slowo Božj? Čemu ehybugjcjch napo nijnáine? čemu lidem zločinné wůle i bolestnými a trwániiwými tresty zdrawěgšj a lepšj smysl se

22 wštěpuge? Že na ctnost některých lidj naprosto spoléháme; že wěřjme gegich slovvu a přisljbenj; že dáwáine mjsto mrawočestnéinu charakteru čili vvůli, k činěnj dobrého stále a trwánliwě nawážené: přjčinau toho gest, a giných ke ctnosti nic nepochybugeine. že o gegich umenj dobrého wzbuzugjcjch wědomostech Plakati by musela rodina lidská z náramně nešťastného osadu swého, kdyby wfde i tenkráte zlé woliťi mohla, když rozum, ničjrn nezastjněný, o powinnosti prawý saud wynášj, a člowěk při konánj powinnosti swé wlastnj swůg užitek a rozkoš swau spatřuge. Nebuď mi tu činěn odpor, že mnohý hrozný zločinec a nešlechetnjk welmi mnoho má domyslu a uměnj, a že i neyrozumněgšj člowěk někdy padá, i neymaudřegšj hřešjwá. Neb weliký zločinec snad wšecko zná, těch ale swatých prawd, kteréž wůli od zlého táhnau, k sličnosti gi klonjce, špatnau má swědomost anebo žádnau ; snad má rozum ke wšemu ginému, k činěnj dobra ale snad gest prawým hlupcem a nedoučeným sprostákem. Co se tkne ale prawého mudrce a nábožného člowěka, Λν hřjchy ubjhagjcjho, opět i opět buď znamenáno, že w některau dobu slunce rozumu býwá zatmjno, že u wědomj našem dobré myšlenj bludným a zlým někdy přikwačeno a přemoženo býwá, že w některém okainženj člowěk práwě a spasitedlně wě- řiti přestáwá, a že práwě w tom obecná mdloba a křehkost lidská záležj. W některau chwjli wšecka maudrost a nábožnost w duši člowěka gest

23 poražena a rozdrcena, odešla-li ale nešťastná chwjle tato, tedy maudrost a nábožnost we wuli geho opět spasitedlné aučinky prowozuge. Neburf mi tolikéž namjtáno, že člowěk nemusj wždy wuli swau sprawowati tjm, což se práwě w silném swětle a s welikau žiwostj skrze hlawu geho kaulj, nobrž že mu možná gest, předsewzetj swoge podlé žádostj a strádánj srdce swého strogiti. Nezapjrámt, že to práwrě gsau horké wášně a náružiwosti, gimiž někdy spasitedlnj pomyslowé zacloněni a na něgaký čas z duše wyraženi býwagj, Cinjm ale otázku : Gak se medle žádosti av srdci zarozugj? sliwé? Ne-li djlem moci my- Zdali něčeho žádati míižeme, čehož neznáme? Jgnoti nulla cupido. Rowně tak k žádgstem srdce, chceme-ii ge wy myti ti, žádného přjstupu nemáme, leč skrze hlawu, giná myšlenj w ni wprawugjce. Aniž posléze kdo rci, že učenjm o určitedlnosti wůle wse učenj o přičjtánj winy a zásluhy, učenj o trestu a odplatě poraženo býwá, že pří wůli, ku hlawě anebo k myšlenjm přiwázané, každý zločinec spjše za neštastnjka, politowánj hodného, nežli za zločince pokládati se musj, a žehy se každý hrjšnjk tjm očištowati moh'l, že ho hlawa geho k hrjchu přitáhla, 011 že ale za hlawu swau nemůže. Nebo práwě tjm, že wůle naše předstawenjmi Smyslu našeho ustanowena býwá, práwě tjm se o wniťřnj ceně předsewzetj a činů lidských náležitě sauditi učjme, winu a zásluhu

24 lépe poznáwáme, a spolu také nahljžjme, pročby lidé buď oduiěňowáni anebo trestáni býti měli. Hlawa owšemt tak sprawuge wůli, gako se stjn na slunečných hodinách sluncem sprawuge : zdali ale i wíile nepůsob j w hlavvu? Zdali to nenj postaweno w moci člowěka, by prospěšné uměnj, by maudrost nebeskau, by swaté náboženstwj wkládal w hlawu swau, a spasitediným w'ědomostem swým žiwosti, gádra a sjly dodáwal? Zdali wse- liké wěřenj a newěřenj z weliké částky na wůli člowěka nezálež]? Apoštol Pawel Tessalonicenským napsal:,,prosimt wás, bratřj, abyste se nedali wyrážeti z mysli swé, a kormautiti řeej, gakoby nastáwal den Kristůw. Stugte,. a držíež se wydaného učen j, gemuž gste se naučilij buď skrze řeč, anebo skrze list nás. (II. Thes. 2, í. 15.) Takby byl swatý Pawel nikoli psáti nesměl, kdyby člowěk dokonce za hlawu swau nemohl, a nikoli w stawu nebyl, leč prawdu leč blud w ni wpvawowati. Gelikož člowěk z ne pře m ožité dl né newědomosíi něco zlého páchá: skutek gelio o- wšemt gest sáni o sobě zlý a neprawý, ale žádné winy wlastně s sebau nenese. I zemštj zákonowé naši, a wubec zákonowé každé prozřetedlné wrch- nosti lidské žádného za prawého zločince nemagj, kterýž ze zdrawých smyslu wyšel, a w neštastném blázněnj swém něčeho se dopustil» což samo o sobě čili zeunitřnj powahau swau gest zloděgno. Ježjš Kristus sám tu prawdu wystavvi!, že neumělost člowěka a g^eho nezbedný nerozum wlastně nehřeš], a žádné winy na něg neuwozííge, an

25 židowským pyšným mudrlantům povvěděl: Kdybyste slepi byli, hrjchu byste neměli; nynj ale wy sami pravvjte: Widjnie, a protož hrjch wáš zůstáwá. (Jan 9, 41.) Zločinec vv tom okamženj, vv kterémž se zločinu dopauštj_, gednát owšem dle smyslu swého, a němuž ginák gednatj než podlé hlawy swé, [nicméně proto trestán býwá, že se drjwe w lepšjm smyslu neustawil, že prawého učenj se cizi!, a k mysli ho nepřipauštěl, že nebogowal sám s sebau, a wzniklých w hlawě zlých a záhubných myslenj dobrými nepřemáhal; trestán býwá, že sice z nemocné hlawy zlého se dočinil, ale nemoc] tauto sámt byl winen ; trestán býwá proto, aby se na budaucj čas nemocná hlawa geho uzdrawila, a bolestný trest ku poznánj bezpráwnosti ho přiwedl, vvíibecj pak vv takowém smyslu ho pevvně ustanowil, při kterémž člowěk na wuli swé žádného zločinu neukládá. Kdo má mnoho přisívvořeného domyslu, pečlivvě byl wychovván a náboženstvvj wyučen ; kdo poznávvá dobré, an k tomu žádné pilnosti ptičjněíi nepotřebuge; komu gedovvatost hrjchu a blaho ctnosti samo o sobě bige do oči ; kdo vv íakovvých gest postawen přjležitostech, vv kterýchž při páchán) zlého i. neymensjlio wlastnjho zisku newidj : ten patřj klidem, <»1 Boha obdařeným; ten se sice z ctnosti swé srdečně radovvati muže, ale ne sobě, nobrž milosti Božj gi přičjtati má. Při wáženj winy a zásluhy wíibec, gakož známo gest, nehledjme tak na to. což člowěk dělá, ale ga-

26 kým úmyslem neb gakau wulj, gakým předsevzetjmgedná; abychom ale ctnost neb zlobu, vinu neb zásluhu vůle geho práwě ustanowili a v y měřili, pečlivě skaumáine, gak byl z mladosti swé cwičen a weden, vv gakých žiw byl přjpadno stech, pilně-li se učj náboženstwj, a u wjře-li s.5 cvvičj, statečně-li se pokušerijm bránj, prawého-li ducha w sobe štěpuge a vzdělává, a gak se namáhá, aby byl maudrým, aby pravidla maudrosti vždy měl v' čerstwé paměti, a aby těmito pravidly každé na mysl pricházegjoj zlé myšlenj hned potlačeno bylo. Co p:ik giž z toho, že vůle člověka myšlen jmi geho určena, řjzena a vedena bývá, ná- sleduge? Wypadát z této zřegmé, oil žádného vv pochybnost nepofažené prawdy mnoho důležitého: gát ale, bych řeči neprodlužoval, toliko něco toho zde dotýkám. Nacházjt se ovsem mnoho hřjchň a neprawostj na zemi: tomu se ale nikoli divili nesmjme, poněvadž se na zemi až posawáde i hrozně mnoho hlauposti a bludu nacházj, Budaut ubozj lidé mjti lepšj vůli, až budím mjti lepšj rozum, lepšj známosti. Kdyby wůle lidská nebyla podrobena panstwj a vládě, umu; kdyby mohla i neyoswjceněgšjinu smyslu i tehdáž čeliti na odpor, když ho žádná náružiwost nekormautj, a ze swětla geho neod- mrstuge; kdyby wůle naše přirozenjm svým byla dokonce rozpustilau, a ničjmt se wázati nedala: museli bychom ode wšj naděge pustí ti, že sami budeme lepšj, a že i pokolenj lidské u' inrawné

27 dokonalosti a \ve gdaucjm z nj blahu prospěge. Dekugme Bohu, že wíile naše dobrau býti ínusj, w mnu-li našem žádné temnosti, žádné wady, žádnélio neduhu nenj, a gediný-li Kristus werau \v duši našj panuge. Přisťaupiti se míiže k wůli člowěka, a protož i neyodbogněgij, i neyhoršj wůle se oblomili a předělati dá, hlawa-li se wšj mož- nau měrau předěláwá. Welemnohot sice gest prostředku k náprawe a k mrawnéinu wzdělánj lidj, wšicknit ale w tom gednom se zbjhagj, by se lidé učili zdrawě a gádrně mysliti, a aby prawidla maudrosti, obzwláštně té, kteráž se slowem náboženstwj mjnj, w mysl gegich zřetedlně a zagjmawě wkládána byla. Tau přjčinau welebný gest staw pěstaunů a učitelů mládeže, dustognof gest powolánj těch, kteřjž skládánjm knih pole maudrosti a prospěšného uiněnj platné wzděláwagj : žádný ale staw,. žádný auřad nenj tak poctiwý, tak důležitý, prospěšný, anobrž potřebný gako ten, w kterémž nás kněžj a duchownjch prozřetedlnost božská postawila. Iíaždý kněz, poznáwá-li úplně a gasně prawý záměr powolánj swého, welmi musj progat býti wznesenostj a swatostj geho, a nemůž býti než na neyweyš horliwým konatelem powinnostj swých. S úplným, gistým, žiwým a srdce pronikagjcjm po- znánjm náboženstwj wšejchna ctnost, a se clnostj wšecko dobré k lidem přigde, náboženstwj ale nám duchownjm gest swěřeno; náš duchownj aurati ležj w tom, bychom negen sami wěřili, nobrž

28 u i weškeren lid k gádrnému poznánj a ochotnému drženj wjry wedli. Nám duchownjm wfde wšech lidj, genž se nás necizj, a oprawdowj učedlnjci naši gsats, gako w ruce dána gest. Chceme-li ale wuli swsřených a dfuvěrně se nám oddáwagjcjch lidj naklonit! ke wšemu dobrému: tedy při wsera wyučowánj našem na dwogj wěc zřetel nás buď obrácen. Přední; powinnosti, kteréž wystawugeme, negen v. ysweílugme, ale i díiw ody, z rozumu wzatými, ge obkládeyme, tjm samým zřetedlně ukazugjce, že bez snažného plněnj těch od nás předloženích powinnostj, ii přjkladu: bez čistoty těla, bez středmosti w požjwánj pokrmu anápoge, bez milosrdenstwj, bez poslušenstwj k wrchnostem, obecné blaho státi nemůže. Potom pak na kázanjch, we škole a při každém ginem wy u owánj ukazugme, že z plněnj každé powinnosti i také plniteli Samému zwláštnj rozkoš a užitek pocházj, a že wulsec každý člowěk blaha swého nikde nagjti nemfiže, leě gedno na cestě prawého šlechetenstwj. Neb wfde člowěka buď to objrá, což dobro neb obecnému blahu prospěšno býti saudj, anebo to, což sice zákonem ctnosti zapowědjno neb obecnému dobrému škodno gest, o čemž ale smyslj, že tjm osobnjho něgakého zisku dosáhne. Gestliže tedy člowěk w obecné blaho i- wlastnj swé blaho wetkáno spatřuge, a cele-li gest ugištěn, že bez wlastnj neywětsj škody zákonům ctnosti odbog-

29 ným býti nemůže: tedy wůle geho nemá dwogj před sebau cesty, by nastaupila tu neb onu, nobrž ke ctnosti se obrátit! musj. Mohl by ale někdo celý tento prwnj djl pogednánj mého tjm zwrátiti odporem, že wůle lidská gestswobodna, že ale práwě pro tuto swobodu wywoliti sobě může i při neylepšj známosti to ney- horšj. II. Tau přjčinau potřebno gest, bych nynj o swobodnosti lidské wůle rozprávěl. Přede wšjm giným oznámiti musjm, že w učenj o swobodné wůli člowěka zvvláštnj nezřetedlnost, zmotrclianost a pletenina vešla, a sice ne proto, žeby se učenj toto důkladně wyšetřiti nedalo, nobrž winau učených, gegichžto rozgjmánjm se logické bystroty, zvláště pak u výkladu a stanowenj každé duležitěgšj wěei potřebné zřetedlnosti nedostává. Negeden z nich učenj o sivobodné wůligakausi metafysickau pawnčinau obtáhl, a nemocným rozumovánj způsobem z lehké věci učinil těžkau, a z gasné zatmělau. Tak u přjkladu we Fichtowě filosofickém mrawoučenj tato slowa o swobodné wůli se nacházegj : Willensbestimmungen durch Freyheit kann man allerdings annehmen, da die Freyheit des Willens absok.t unter keiner Bedingung stelit, ausser der der Denkmoglichkeit} und da sie sich von dem Einílusse des Triebes ausdriicklich losgerissen hat, Die Freyheit, die auch ais praktisches Gesetz erwiesen

30 wurde, bezieht sich auf die Weltbestimmungen, and fordert, dieselben zu erlialten, und zur Vollendung zu břinčen. (System der Sittenlehre von J. G. Fichte. Jena und Leipzig S ) Dle Wiessnerowa spisu (Handbuch der Uelinitionen. Leipzig Theil S ) negeden učený swobodau wůle rozuinj tu člowěka možnost, dle kteréž clitjti a obrati může šlechetné skutky, by se třebas žádosti srdce tomu na odpor stawěly. Owšemt se swobodenstwjm wůle rozuměti může gegj ke šlechetným úmyslům a předsewzetjin statnost a panstwj nad žádostmi a náružiwostmi srdce, gakož pak i sám njže wjc o tom mluwiti budu: ale wšak na gewě ležjj že wůle člowěka i také ginau má swobodu, swobodu, powolowati žádostem srdce, welenjm ctnosti ale čeliti na odpor. Dle smyslu mého katolická cjrkew sainaustanowila, coby se swobodnostj wůle lidské rozuměti mělo, a tomuto gegjmu wýkladu swobodné wíile i proto odporni býti nemáme, poněwadž na něm článek wjry, že člowěk swobodnau má wůli, gest postawen. Gižt pak dle učenj zborné cjrkwe, kteréž w pjsmě swatéin, w spisech swatých Otců a xv knihách slowútných učitelů zřetedlně wypowědjno gest, swobodná wůle člowěka záležj w tom, že negen dobré, nobrž i zlé chtjti, woliti neb w umjněnj swoge wzjti může. Pjsmo swaté na negednomt mjstě swětle dj, že člowěk dobré i zlé, odplatu i trest má před

31 sebau, a že má na wůli to i ono, že to i ono za- mýšleti, a leč trest leč odplatu k sobe přitáhnauti může* Wolám dnes za svvedka nebe i zemi, že gsem žiwot a smrt předložil tobě, zlořeeenstwj a požehnánj: wywol sobe žiwot, (V. Mogž, 30, 19.) A opět čteme w knize Eldesiastikus :»Neřjkey: Pán gest přjčina wýstupku mého, on mne takowého stwořil. On na počátku učinil člowěka, a zanechal ho při swobodné wňli geho, řka : Bu- deš-li chtjti, zachowáš přikázanj a wjru. Předložil tobě oheň i wodu; k čemu chceš, wztáhnauti můžeš ruku swau. Před lidmi gest žiwot i smrt, a cožkoli sobě kdo obljbj, dáno bude gemu. (Eccl. 15, ) Podobným způsobem i swatj Otcowé podstatu a wlastnj povahu swobodné wňle wykládagj. Angeli sponte ceciderunt, quoniam <equali libramento possunt in virtutem ac vitium vergere. Creaturae rationales constant natura sui juris ac libera, quaj in utramvis partem propendere possit, ad eligendum bonum vel malum. (Basilius lib. de Sp. S. c. 16. Con. Eun. 3. p, 81.) Tak i Cyril Alexandrinský napsal: Liberae est electionis in hominibus, et in eorum ptftestate situm, in hanc aut illam partem deflectere, sive in dextram, sive in sinistram, vitium dico vel virtutem. (Lib. 4. in Joan. pag. 394.) A vysoce učený Jesuita Pe tav i us, odwoláwage se na Pařjžské theology, dj: Eadem fidei constantia est tenendum, homini messe liberum arbitrium, quo potest bene vel inaie C'iiao )is pro katol. duch. V ili. i. 2

32 agere. (T)e opificio sex dierum lili. 3. cap, 2. N. 6.) Zdrawý rozum lomulo katolickému učenj o swobodné avxiií člowěka nic odporen nenj, poněwadž zgewné gest, že lidé wuli swau oprawdu buď k dobrému anebo ke zlému přikládagj, a tjm šatným i chtěnj dobrého a zlého magj w moci swé. Takowé swobody wiile lidské i sami tak řečenj deterministé nezapjragj. í oni zagisté učj, že člowěk nuiže zamýsleti a bráti j)řed sebe leč zlé, leč dobré, dokládagjce spolu, že, zůstáwá-li wůlj swau na gednom nebo na druhém, wždy prawá toho přjčina w myšlenjch geho hledali se musj lak, že kdo nynj dle náwrhu swé hlawy objrá zlé, i dobré by woliti mohl, kdyby smysl geho >yl giný. Kdyby člowěk tak gako nerozumuj žiwočichowé následowati musel wrozených pudu a náchylnost] swých: tedy by neměl swobodné wíile, gakoby gj tolikéž nemel, kdyby wždy gediné to clitjti a woliti musel, což rozumem swým čestné býti poznáwá. Ze se pak wíile geho i po tom táhnauti muže, což *se ne se zákonem ctnosti, nobrž gen s žádostmi geho srownáwá, prjčinau toho gsau rozdjlná předstawenj smyslu geho, gmenowitě předstawenj, že něco gest rozkosno a gemu samému užitečno, a potom předstawenj, že to samé zákonu ctnosti gest proliwno. Ze swobodná wule oprawdu w předstawenjch dwogjho, obapol sobě odporného, způsobu kořeny

33 swé ιηή, widěti se může z toho, že wíile člowěka tjm swobodněgi k hřjchu se klonj, <xjm silněgi předstawenj wlastnjlio zisku s předstawenjm po- winnosti w lilawě geho boguge. A na druhé straně wůle naše tjm swobodněgi k dobrému se nachylnge, cjm wjce předstawenjm dluhu a powinnosti předstawenj wlastnjlio zisku u wědomj našem zemdleno a přemáháno býwá. Když mezi myslenjmi našimi žádného odporu a boge nenj, to gest, poznáwáme-li, že to, což nám samým rozkošno a užiteeno gest, spolu také prawro gest a náležito: wůle naše nucena gest, na prawém a náležitém zňstati, a ku předsewzetj iieprawého a nenáležitého žádné swobodnosti nemá, leč bychom swobodau gegj něco naprosto giného rozuměli chtěli. Z toho se widj, že ureitedlnost wůle lidské, w prwnjm cljin tohoto rozgjmánj wyswetlená, swobody gegj negen nikoli nepolážj, nobrž zřetedlně ukazugej gakby wůle naše swobodnau býti, a buď dobré buď zlé objrati mohla. Swobodnát gest wůle naše, a negen k dobrému, ale i k zlému se obrátiti může proto, poněwadž dána gest w moc hlawy; hlawa ale wšeligakých smyslň a předstawenj mjti může, gakž mluwj Vulgata naše:,,deus reliquit hominem in manu consilii sui. (Eccl. 15.) Že panstwj hlawy nad wůlj swobodenstwj gegjho nerušj, nobrž možnost swobody gegj w plněgšjm swětle ukazuge, na tom se negeden z theologů a myslitelů se mnau sgednáwá. Tak u přjkladu *

34 učený mnich swatého Augustina, Didakus Stimika, dj :,,Arbitrium versatur circa illas res, qua? nonnisi ratione fiunt, ob eamque rem homo liber esse dicitur, quod ratione praeditus est, quia valet ad utramque partem de bono et malo disputare, Nisi furtum aliquo pacto bonum esse existimaret, nunquam illud faceret. Quoniam igitur ratio duo quasi bona voluntati proponit: voluntas libera est. (De vera relig. Lib. 2, c. 4.) Totéž doličuge výborný Mendelssohn, řka:,.a\ule duše našj němuž něco giného brati před sebe, leč gedno to, k čemu se w smyslu diiwodowé a pohnutky nacházegj. Mnohý se sice strachuge, žehy při učenj tomto svvobodnosti wůle a přičjtánj viny a zásluhy stati nemohlo : ale strach geho na marném smyšlenj čili na chimérách se zakládá, genž toliko z toho pocházegj, že se podstata neb bytnost swobodné vůle nezřetedlně wyměřuge a vykládá. (Abhandlung iiber die Wahrscheinlichkeit.) Nenj-li giž o tom žádné pochybnosti, že wůle naše negen dobré, nobrž i zlé woliti může, a že práwě w tom svoboda gegj záležj : nebuď o tom pochybowáno, že swoboda vůle prawau gest nedokonalostj, neb raděgi obecnau nemocj lidskau, z těch samých přjčin od Boha dopuštěnau, za kterýmiž prozřetedlnost geho i smrtedlnost naši a podobné wěci dopauštj. Bůh gest také bytnostj na výsost swobodnau, a gelio swoboda owšem k ostatnjm nesnrjrným dokonalostem geho náležj: zdaliž ale geho swoboda gest takowau, gako swo-

35 bodá lidské wule našj? Zdali i geho wfde na něčem zlém zůstali muže, iak gako wfde naše? Pokud tedy swoboda lidské wfde i hrjchu gest schopna, potud nikoli nebuď gmjna za dokonalost, tak gako i bludná domněnj naše, zatmjwánj η rozumu a bog swětla s temnostj w hlawě nasj, z čehož swoboda hřesenj wlastně pocházj, za žádnau dokonalost mjti se nemůže. Proč nicméně Bretschneider, Kant, Witting, Reinhard, Lenošek a mnozj ginj swobodnau wfiliza dokonalost, a sice za neywyssj dokonalost člowěka pokládagj? Oni swobodné wfdi ten rozum dáwagj, w kterémž i božská wfde gest swobodnau; dle smyslu gegich swobodná wfde gest ta, kteráž nic zlého a liřjsného neobjrá, kteráž nestogj pod krutým ghem tělesenstwj a giných náružiwostj, kteráž gedno rozumem se sprawuge, a welenjm geho za dosti činj. Gát nikoli nezapjrám, že swobodnost wfde, w dotčeném smyslu powážená, prawau gest dokonalostj, anobrž dokládám, že každý gest powinen, wšj možnau snažnost] na tom pracowati, by žádosti swoge zcela měl w moci swé, a aby wfde geho, nic na srdce nelile- djc, toliko rozkazy umu wykonáwala. Neb iná-li člowěk prawau toho powědomosť, coby mu činiti náleželo, a naučil-li se wládnauti srdcem swým tak, že mu w čestné úmysly geho žádné překážky newkládá : tedy gest na wrchu wšeho šlechetenstwj, a nic nad to wýse od něho se žádati nemůže. Ačkoli wšak gisto gest } že každý člowěk

36 králowskau onu swobodu djtek Božj cli za ney- dražšj poklad nijti, a s neywětšj horliwostj sobe přiwlastiíowati má ; ačkoli i o tom žádné pochybnosti nenj, že někteřj lidé této sxvobody w skutku dosahugj, a β pomocj Božj každý gj účasten býti muže: nicméně přewzácné toto swobodenstwj wůle prwnjm toliko lidem přistwořeno bylo, a toliko až ku pádu gegich trwalo. Prwotnj ditiowé naši hřjchem swým púwodnj té přeutěšené swobody wůle poněkud potratili, poněwadž wůle gegich, dřjwe gen k dobrému nakloněná, napotom i k zlému se nachýlila, anebo swobody dostala, rozumu 11a odpor nezřjzenýin žádostem srdce se poddáwati. Wšickni pak gegich potomkowré onu hřjchem zniklau mdlobu a nestatečnost wůle gakožto žalostné dědictwj s sebau na swět přinášegj, to gest, giž při počet] gegich gim do duše wštj- pena býwá ta swobodnost wůle, kteráž negen ctnosti, nobrž i hřjchu a rieprawosti slaužiti může. Zamjtát sice cjrkew katolická lutheranské, zasmušilé učenj, žeby w ule lidská pádem prwnjch rodičů zauplna se porušila, tak žeby žádný žiwý člowěk od Adamowa pádu nalezen nebyl, kterýžby přikázán] Božj dokonale zachowáwati mohl. (Komenského praxis pietatis I. djl kap. 42.) Nicméně podolmau wěrau zawrhuge smysl těch, kteřjž se domnjwagj, že lidská wůle po pádu Adamowě k zlému se nenakloiíuge, žádostem 11a odpor wždy toliko dobré objrá, a nápadné tau nadána gest swobodau, kteráž se při Bohu nacházj. Každý čiow'fek se swatým Pawlem wolati mu-

37 sj : Cjtjm w tělesenstwj swém giný zákon, odporugjcj zákonu ducha mého, a íinjcj mne otrokem hřjcha. Gá bjdný člowěk, kdo mne wyswobodj od tělesenstwj mého, půwodu bjdy mé i (lljm. 7, ) I neymaudřegšj a w prawé wjře neypewněgi ustanowený člowěk předčet gest gen člowěkem, kterýž se zapoinenauti, a tomu neylepšjmu, což se znáti naučil, na odpor gednati muže. Dawid byl gistě muž wýtečného náboženstwj a neobyčegného oswjcenj, ale předce nebyl prost té přirozené křehkosti a wady, té swobodnosti, kteráž i neymaudřegšjho w nešíastnau chwjli zatiněnj rozumu geho k hrjchu přiwésti muže, gehož se dřjwe z té duse hrozil, Dawid, zočiw manželku Uriášowu, anasekaupá, přemožen byl mocným pokušenjm myšlenj swých, poznalé swaté prawdy w duši geho byly zatemněny a wšj sjly zbaweny, a wůle geho, w zbauřenj smyslu, k cizoložstwj přitažená, swobodnau se býti ukázala. Wědomj naše z přirozenj swého té gest wlastnosti, že se w něm každau chwjli toliko někteřj pomyslowé nacházegj. Každý z nás množstwj dobrých wěcj znáti může, wšak ale wšecky mu pogednau před oeiina nestogj; nobrž toliko w gistérn pořádku, gedria za druhau, mu na pamět přicházegj, anebo hlawu geho probjhagj. Pomyslowé naši tu tolikéž přirozenau wlastnost magj, že ti, genž práwě neywětšjho blesku dostáwagj, ostatnjch z.atemňugj, a gako ke dnu anebo k prohlubni wědomj násilně tisknau. Z toho tedy, že někdo celau dušj spa-

38 sitedlnau prawdu něgakau wěřj, nikoli nepocházj, že podlé té prawdy i také gednali bude. Muž přifjjíi okamženj, w kterémž na tuto prawdu tak mysliti nebude, gakoby gj nikdy nebyl poznal, a gakoby gj w duši geho ani nebylo. Každý tedy člověk, dokud gest člověkem, vůli podržuge, kteráž sice někdy, spanilým smyslem gsauc určena, k ctnosti se chýlj, někdy ale zablesknutjm bludných zdánj podtržena, a k předsevzetí hřjchu přiwedena býwá. Z tohot ale nikoli nenásleduge, žeby se člověk hřjchu uchowati nemohl, a liřešj-li, žeby se dokonce w mysli swé upokogiti mohl, a trestán býti nesměl. Tomu na odpor z toho, že swobodnau má wůli, kteráž leč prawdau leč bludem určena býti může, to následuge, že se bez přestánj spasitedlným pravdám učiti, a pravidla maudrosti, pravidla náboženstwj tak w sobě utwrzowati a ob- žiwowati má, by mu w nižádném pokušenj u vědom] zasloněna a z mysli vyražena býti nemohla. K tomu nás zbuzuge swatý biskup Diadochus, an d j: Liberi arbitrii potestas est voluntas animae rationalis, quas prompte movetur, quo velit. Cui quidem tunc suadebimus, ut ad bonum tantum prompta sit, cum memoriam mali bonis cogitationibus comsumpserimus. (De perfect. Spirit, cap. 5.) Budeme-li dokonale vykrmeni slowy wjry a prawého učenj(l Tim.4, 6,),,budeme-li státi, magjce podpásaná bedra swá prawdau ; wezmeme-li šíjí wjry proíi ohniwým šjpňm pokušitele; ozbro-

39 A gjme-ii se mečem ducha, genž gest slowo Božj : (Efes. 6, ) tedy k neywětšj sw'é zásluze a gisté, hogné odplatě z neštastné oné swobody, hřjchem Adamowým zděděné, přeneseni budeme Λν přeblaženau swobodu djtek Božjch, w onu swobodu wůle, kterauž mjnil božský- učitel náš, an řekl: Gestliže zíistanete w řeči mé: bndete práwě učedlnjci mogi, a poznáte prawdu, prawda pak wás wyswobodj. Každý kdož činj hřjch, služebnjk gest hřjcha. (Jan 8, ) 2. O zimotě diic Ιιο ιυη fm> Ort Josefa Černého, byw aliílio ad m in istrátora u K arm clitánck» P ř i p o m e n u t j. -Ačkoli téměř wšecky bohoslownj nauky a wědo- mosti za našeho wěku prospěšně se wzděláwagj, obgasňugj a rozšiřugj, nicméně uměnj ascetické wjce než půl stoleíj ladem ležj, ledwa že některé semjnko semo tamo gest rozhozeno. Neb kromě Mjchala Sailera, Sambuky, nemnoho půwodnjch wzdelawatelů Ascetiky čjtáme. Nedostatek tento nahljžegjce mnozj bohomyslnj muži, a uwažugjce při tom, gak škodliwě toto zanedbám

40 wánj Ascetiky pfisobj na vvedenj pastýřského auřadu, zwláště pak na zpowědlnictwj a sprawowánj dusj, na wyššjm stupni křeslanské dokonalosti stogjcjch, počali gsau w těchto posledních létech některé wýborněgšj, staré ascetické spisy, novvýin wšak rauchem přikrášlené, wydáwati, clitjce aspoň takto potřebě nyněgšjho wěku přispěti a mezeru tuto wyplniti. W gazyku českém nemáme sice tak hognau zásobu starých kněh ascetických, nicméně některé wýtečněgšj, a pro lid obecný užitečné spisy máme i my \v češtinu přeložené; ležj ale na wětšjm djle xv knihownách opowržené, a čekagj přjzniwěgšjch času k swému wydánj. Tjmto nedostatkem powzbuzen předevvzal gsein sobě následugjcj, posud wehni málo známé ascetické pogednánj, z Augšpurských duchownjch konferencj, r wyňaté, přeložili. Gsauí tu owšem toliko prwnj základy Ascetiky položeny, a co se tu předkládá, gest gen krátce nastjněno; wšak poněwadž wšecko w přirozeném pořádku gest sestaweno, učením pjsma swatého a katolické cjrkwe upodstatněno, a mimo to wšeho mysticisinu a neologismu prosto a čisto: daufám, že aspoii některým p. p. čtenářům w hod přigde, an dle této saustawy nábytek swého wlastnjho vvědomj, čtenj a zkušenj spořádati, a w swé paměti bytelněgi upewniti moci budau. Snad se tjmto začátkem někdo z učených p. p. wlastencíi k wzdělánj gednotliwé neb speciálnj ascetiky powzbudj a naši literaturu gj obdařj.

41 i* ř e lil e d. Že pastýř duchownj swěřené sobě stádce k wnitřnjmu neb duchownjmu životu slovem i skutkem wésti m á, dokazuje giž gméno geho. Má-Ii ale téťo povinnosti zadost učinili, potřebj mu wěděti, w čem život duchownj podstatně záležj; kterak totiž smyslj, cjtj a gedná člowěk, w němž život ten milostj Božj gest vzešel? On musj o- prawdowau bohomyslnost od liché a klamné tvárnosti gegj uměti rozeznati; následovně znáti musj wšecky poklésky a zablauzenj, která se w tauženj po dokonalosti naskytugj, a wěděti, z gakýcli pramenil obyčegně wyplýwagj, a gakýini prostředky gim wstřjc wkročiti dlužno. Na tyto otázky av přjtoinném pogednánj w krátkosti se odpowjdá. A. W čem zá le žj žiw ot duchownj? 1. Člověk přigal od svého Stvořitele dvogj přirozenost, tělesnau a duchownj. Gakož tělo swé zákony a žádosti má, tak též i duch. Oddáwá-li se člowěk naprosto gen tělesnosti swé, býwá geho žiwot ;pauze tělesný. Nasleduge-li pak zákonu ducha, žiw gest duchowně. 2. Člověk wyšel z rukau swého Stvořitele newinný, swatý, sprawedliwý. (Kaz. VII, 30.) Do- kawád w nevinnosti trwal, nebylo w žádostech

42 geho ani sporu, ani rozdwogenj. Duch geho wládl poklidně, tělesnost byla inu podrobena, W tomto blaženém stavvu swé newinnosli měl gen gedinc poznán/ poznán} dobrého. Geho wíile směřowala rowně gen k gednomu cjli, totiž k poslusenstwj swému Stwořiteli. Ciniti dobře, a Bohu se zaljbiti, byla gediná žádost geho. l)okawád člowěk newinný, swatý a sprawedliwý byl, žiw byl dle ducha, duchowně w auplném mjru gak s Bohem, tak i s sebau samým, i spřjro- dau, požjwage swaté swobody, utěšenosti a radosti ducha. Adam byl pokaiísen, a tjm zgitřila se w něm žádost tělesná proti rozkazu zákona swatého. Geho wíile naklonila se w témž pokušenj k upokogenj žádosti tělesné na odpor zákonu wznešeněgsjmu. On zhřešil. W té samé hodině, w kteréž zhřešil, nastal také geho saud; w té hodině wypadl Adain z díistognosti swé, z prwotnj swatosti a sprawedlnosti; odpadl od Boha, pramene swětla, žiwota a blaženosti. Geho duch klesl w poddannost těla, učiněn gsa geho otrokem. Gak mile tě-' lesnost swjtězila a přewahy nabyla nad duchem, gaký mohl býti geho žiwot, než tělesný, w němž totiž žádostem těla otročil. 4.,,Gako skrze gednoho člowěka hřjch na tento swět wsel, a skrze hřjch smrt, a tak na wšecky lidi smrt přišla, proto že w něm wšickni hřešili.41 Hjm.

43 V, 12. Tjm tedy způsobem gsau wšiekni lidé hřjšnjci, a pro liřjch smrti (ducliownj i tělesné) zaprodáni. Stavv prwnjho člowěka po pádu gest tedy staw přirozený wšech synů lidských. Sami ze sebe nemohau mjti giného žiwota, než gaký Adamňw žiwot byl po pádu. Tento nám nynj přirozený žiwota způsob wypisuge apoštol Pawel w listu swém k lij ni. 7, Wjmet zagisté, že zákon gest duchownj (ctných úmyslů a citů žádá), ale gá gsem tělesný, prodaný pod hřjchem. Nebo co činjm, neschwalugi, nebo ne činjm toho dobrého, co chci, ale činjm to zlé, kteréž potom mám w nenáwisti. Gestližet pak což nechci, to činjm, tedy powolugi zákonu, že gest dobrý. Nynj pak ne g á to činjm, ale kterýž přebýwá we mně liřjch. Wjm totiž, že we mně, to gest w těle mém nic dobrého nepřebýwá, nebo wůle gest při mně, ale činěnj dobrého nenalezám. Nebo nečinjm toho dobrého, kteréž chci, ale činjm to zlé, kteréhož nechci. Pakli čehož nechci, to činjm: tedy giž ne gá činjm to, ale liřjch, kterýž přebýwá we mně. Nalézám tedy takowý při sobě zákon, když chci činili dobré, že se mne přidržj zlé. Nebo s kochám w zákoně Iiožjni, podlé wniířnjho člowěka : ale widjm giný zákon w audech swých, odporugjcj zákonu mysli mé, gjmagjcj mne w zákonu liřjcha, genž gest w audech mých. Neštastný gá člowěk, kdo mne wyswobodj z těla smrti této? Tak wzdychne zagisté gedenkaždý, kdokoli prwomj

44 welebnosíi a nyněgšjhosnjženj soběpowědoin gest; kdo wznešené powolánj swé, a k dosaženj geho swau mdlobu poznáwá, gelikož w snaženj swém po swobodě, chtěge zákonem ducha se řjditi, ustawičně shledáwá, kterak přewahugjcj tělesnostj se wšech stran sewřen a gako opaután gest, a nikterak o- kowy tyto rozkotati a z téhož hanebného těžkého gha wyprostiti se nemůže. Při wsem usilowánj nedowedeme to dále, než že s apoštolem zwolati musjíne: Nešíastný gá člowěk, kdo mne wyswobodj z těla smrti této? 5. K žiwotu duchownjmu newyhnutedlně se po- hledáwá, by duch prwnj swé swobody opět dosáhl; nebo swoboden musj býti duch nás, má-li dle přirozenosti swé aueinkowati. Následowně musj se s člowěkem takowá změna státi, aby prwotnj pořádek opět nawrácen by!, aby totiž njzké náklonnosti wyššjch, tělesenstwj ducha, duch pak Boha poslušným se stal. Práwě w tomto pokořenj se Bohu, anebo což gedno gest, w srownánj geho s wíilj Božj záležj prawá swoboda našeho ducha. Podrobenjm se wyššjmu nestáwá se člowěk otrokem, nobrž pokořenjm se tomu, což nižšj, méně díistogné gest, než on. Protož dj Kristus: Každý, kdo činj hřjch, gest otrok hřjcha. Jan 8, 38. Kdož pak činj wůli Božj, oprawdowé swobody požjwá, nebo zachowáwá swau dustognost, piawost, ušlechtilost.

45 Takowá pak proměna, kterauž se člowěku prawá swobotla nawracuge, a tělesnost podrobuge duchu, muže se gediné skrze milost Božj vv Kristu Ježjsi stati. I to doswědčuge apoštol w listu k íljm. 7, 24. Když sobě byl na bjdu swau potaužil, řka: Kdo mne wyswobodj z těla této smrti? odpowjdá s weseljm : Milost Božj skrze Jež/se Krista Pána našeho.u W listě k Titowi pjse : 111, 3-7. B ylit gsme zugisté i m y někdy nesmys ln ý new ěřjcj, blam ljcj, slaužjce žádostem a rozkošem rozličným, w zlosti a záwisti bydljee, nenáwisli hodni, wespolek se wadjce. A le když se okázala dobrota a wljdnosl Spasitele našeho Boha, ne ze skutku sprawedlnosti, kteréž bychom byli m y činili, ale podlé pouhého milosrdenstwj sivého spaseny nás učinil skrze obmylj druhého narozeni, obnowenj Ducha swatého, kteréhož ivylil na nás hogně, skrze Ježjše Krista Spasitele našeho, abychom osprawedlněni gsauce milost/ gelio, byli dědicowé podlé naděge žiivota i věčné ho <u 7. Člowěk, oswobozený skrze milost Božj, nenj giž poddán zákonu w audech geho panugjcjmu, nobrž milosti. Tato wládne nynj nad njin, gako prwé hřjch w něm wládl; pakli se gen člowěk pusobenj gegjmu neprotiwj, a spolu s nj se přičinj ; neb milost Božj nepamige nad wíilj nasj takowým násiljm, gakýmž dřjwe hřjch wládnul; ale

46 ponauká geg toliko a zwe, posilugjc geg k zwjtězenj nad žádostmi a k ostřjhánj sprawedlnosti. j,neb,tf dj apoštol k Rjm. VIII, 2 6. zákon ducha obžiwugjcj w Kristu Ježjši vyprostil mne od zákona hřjchu a smrti. Nebo seč nemohl býti zákon (Mogžjšuw), w čem byl mdlý skrze tělo, to učinil Bůh, poslaw Syna svého w podobenstwj těla hřjcha, a pro liřjch potupil liřjch na těle, aby spravedlnost, kterauž zákon od nás mjti chtěl, vyplněna byla skrze nás, kteřj nechodjme podlé těla, ale podlé ducha. Ti zagisté, kteřj gsau podlé těla živi, oblibugj to, co gest těla; ale ti, kteřj gsau živi podlé ducha, oblibugj to, což gest ducha. Tělesný pak smysl gest smrt; smysl ale ducliownj gest žiwot a pokog. S vyproštenjm ducha z o- troetwj těla počjná se nowý žiwot žiwot ducliownj. 8. Pňwod ducha obžiwugjcj gest milost Božj. Wyrozumjwámt pak tauto milostj píisobenj Buchá swatého, kterýž se bud swětlem, láskou neb moc/ nazýwá; sw ětlem, an mysl a rozum k poznánj prawdy oswěcuge; láskali, gelikož cit a srdce člowěka rozněcuge k milowánj wěcj nebeských; moc/' neb sílau se nazýwá, poněvadž mdlau a wrtkawau wuli člowěka posiluge, oprawuge a pozdwihuge. Gako obžiwuge duše člowěka zewnitřnjho, tak obžiwuge milost člowěka wnitřnjho, wzbuzugjc a naprawugjc weškerau činnost geho, bez uginy wšak svobody geho. Bez léto

47 obžiwugjcj moci nenj možno duchowně žiwn býti; nebot gen ti, kteřj duchem Božjm wedeni býwagj, gsau synowé Božj. líjm. Vili, Tento pak obžiwugjcj píiwod (Duch sw.) píisobj a obžiwuge vv nás zákludnj moc duchownjho žiwota wjru, by nás k lásce wzbuzowala a \v naděgi oblažowala. W jru tedy Duchem swatým Wzbuzenau prowázegj co nerozdjlné družky naděge a lá ska ; neb tentýž duch, kterýž wjru wzbuziige, ožiwuge w nás i naděgi a rozněcuge lásku. Wjra nemůže býti nikdý osamělá bez naděge a lásky; sic by nebyla žiwá, aniž Duchem sw. způsobena* nobrž bylaby toliko plod přirozeného rozumu lidského. Následowíiě přináležj wjra, naděge a láska w gednotu, a w tomto sgednocenj zakládá se duchownj žiwot člowěka* «) W jrau držj se člowěk Boha, wěčné prawd y, kterauž we wšech zgewenjch geho uznáwá a w uctiwosti má. Cenu a mocnost wjry popisuge apoštol w listu k Židíim kap. 11., nazýwage' gi podstat, au wěcj naděgných, a důwodem neomylným neviditelných. A sw. Jan dj : Tot gest wjtězstwj, kteréž přemáhá swět, wjra naše* li) Naděge držj se Boha, co wěčné lásky, obgjmagjc wi ecka zasljbenj Božj w Kristu» O nj psáno gest: Naděge nezahanbuge (neklame); nebot (máme záwdawek.) láska Božj rozlita gest w srdejch našich skrze Ducha swatého, líjm. V, 5. ťnsojiis jiro katol. cílích. VIII. 1. 3

48 A opět; Každý, ktlo má tuto naděgi Λν něm, poswěcuge sebe, gakož i on swatý gest. 1. Jan 3, 3. c) IjfísJia obgjmá Boha srdečnau radostj, gakožto neskončenau swalosf., gako swrchowané dobro, a práwě proto co wěčnau krásu. Láska dj: Přikázán] geho negsau těžká. 1. Jan 5,3. As Pavlem : W tom we wšein přemáháme (wjtězjme) s pomocj toho, kterýž nás zamilowal. iljm. VII, Pokudž wjra, naděge a láska darowé g-sau Bohem nám udělenj, božskau pxisobj mocj k auplnému obnowenj, poswěcenj a oblaženj člowěka. Protož se také w pjsině sw. wjře, tak gako lásce přepodiwnj aucinkowé připisuoj. Gak dalece se wjra, naděge a láska k Bohu wztahugj, Boha obgjmagj, přenášegj člowěka z pozemského w božský žiwel, tak že ne giž sobě sainémii, aniž swětu, nobrž Bohu žiw gest. Za tau přjčinau prawj Apoštol: Obcowánj naše gest w nebesjcli. Filip. 111, 20. A opět: Powstali-li gste s Kristem, hledeyte, co swrchu gest, kde Kristus sedj na prawici Božj. O wěci, kteréž swrchu gsau, jiečugte, ne o ty, kteréž gsau na zemi. Nebo s Kristem zemřeli gste, a žiwot váš skryt gest s Kristem w Bohu. Když pak se ukáže Kristus, žiwot wáš, tedy i wy ukážete se s njm w sláwě. Kolos. III, 1 4.

49 Gewj se tedy žiwot ducliown] wjrau, naděgj a láskau, a skrze ne spogen býwá s Bohem, pramenem žiwota. Žiwot pak ten nemá se toliko sliledáwati u pastýřů duchovvnjch, nobrž wesměs u wsech křestanň. Nebo Apoštol d j: Kteřjkoli podlé žádostj těla žiwi gsau, Bobu se Ijbiti nemohau; λvy pak negste w těle, nobrž w duchu, gestli vvsak duch Božj přebýwá we wás. Pakli kdo ducha Kristowa nemá, tent nenj geho. K Bjm. VIII, Tento duchownj žiwot obgewuge se we swém rozwjgenj w nesčjslných způsobech a stupnjch. Někteřj gsau dle smýšlenj duchownjho děti, ně- kteřj mládenci, někteřj mužj. Od prwnj nedospělosti až k auplné dokonalosti daleká gest cesta. Za tauto přjčinau nemáme nikdý w žiwotě duchow- njm na témž stupni zůstáwati, nobrž máme wždy wýse a wýše postupowati; ustawičně prospjwati milostj; růsti av poznán], utwrzowati se u wjře, upewňowati w naděgí, zdokonalowati se w lásce. Nehodno gest pořáde dětmi zůstáwati, nobrž máme k mládenectwj, k mužstwj KristoAvu dospjwati. Protož prosil Apoštol za swé Efesské líí, řka :,^Ριο tu přjěinu klekám na kolena swá k Otci Pána našeho Ježjše Krista, z něhož se wšeliké otcowstwo na nebi i na zemi gmenuge, aby wám dal podlé bohaístwj sláwy swé mocně posilněnu býti skrze ducha swého na wnitřnjm člowěku,

50 aby Kristus přebýwal skrze wjru w srdcjch wasjch, abyste w lásce wkořeněni a založeni gsauce, mohli pocliopiti se wšemi swatými, která gest širokost, a dlaidiost, a wysokost, a hlubokost, (lásky Božj) a také mohli poznati, že láska Božj wšelikau známost přewyšuge, a abyste naplněni byli wšelikau plnostj Božj. 13. Přislušjt owšem,, aby spráwce dušj, gakožto pestaun duchownjho žiwota na wyssjm stupni dokonalosti stál. Kterak muže giným maudrau radau přispeti, a prawau cestu gim ukázati, nezná-li rozličné cesty a stupně duchownjho žiwota, a to sice negen od slyšenj, nobrž z wlastnj zkušenosti? On tedy má gakožto wudce lidu to zwláštnj powolánj, by wedlé swé možnosti na neywyššj stupeň křesťanské dokonalosti se wznesl. Wěřjcj nemagj na něm mjti učiteie podobného zákonnjkíim, alebrž obraz podobný apoštolům; ne giž djtě, ale otce w Kristu. On se gen tenkráte nazývvá oprawdowě duchownjm, když duchowně žiw gest; tu se také wšjm práwem dwo- gj cti hodným nazýwá; nebo co muže člowěku u- děliti prawé hodnosti, gako duchownj dokonalost, a ono snaženj gi w okresu swém zwelebowati a rozsiřowati. u. Pastýř duchownj má tedy wésti žiwot w prawém smyslu téhož slowa; gakožto zaswěcenec Božj má gen pro Boha, w Bohu a s Bohem

51 žiw b/ti. Ačkolhv Λνβ swětě obcugjcj, má nicméně mysl předce od svvěta čistau a neporušenau ostřjhati, by co kněz Neywyššjlio Čistau a neposkwrněnau obět přinášeli mohl. Cjm wjce ducliownj s Bohem žhv gest, a swé srdce od ducha swětského ostřjhá, tjm wolněgi se rozwjgj a pohybuge žiwot ducha. Hlawnj pak cwičenj duchownjho žiwota gest a) modlitba a b) zapjránj sebe samého. 15. Modlitba powažuge se zde w obsjrném wýznamu téhož slowa, a wyrozutnjwá se gj wseliké cwičenj ducha, w kterémž s Bohem obcugeme. Sem tedy patřj: a) Modlitba w užšjtn smyslu tak řečená, b) Itozgj inánj, c) Nábožné čjtánj slowa Božjho, gakož i knih od bohomyslných mužu sepsaných. 16. Modlitba gest pozdwiženj djtěcjho srdce k Bohu, kteréž se buď w klaněnj, w djkůčiněnj, w odewzdánj anebo w prosbách před Bohem wyléwá. Modlitba gest wždy cwičenj wjry, naděge a lásky; nebo zdali možno modliti sc bez wjry? Zdali bez naděge, anebo bez lásky? Gakož tedy modlitba gest cwičenj se w těchto ctnostech, tak gest také wýgew a posila wnitřnjho žiwota; nebo každým cwičenjm ctnosti zamciuigj se. Mi ino to spoguge nás modlitba s Bohem,

52 genž gest pramen milostj, swětla i žiwota. Skrze modlitbu nabjráme takměř z pramene samého nowého swětla k upewněnj wjry, nowé radosti k potwrzenj naděge, nowého podpalu k roznjcenj lásky. Kdo se nemodljwá, nemá ducliownjho žiwota w sobe; kdo se nedbale modljwá, má žiwot mdlý. Každý, kdo wedlé ducha žiw gest, rozkoš nalézá w modlitbě. Někteřj bohomyslnj učitelowé nazýwali modlitbu dechem žiwota ducliownjho, dáwagjce tjm na rozum, gak newyhnutedlně potřebná gest modlitba k zacliowánj žiwota ducliownjho. 17. Wšickni Svvatj byli milownjci modlitby, i giné k nj wzbuzowali. Syn Božj oddělil se zača- sté od swých učedlnjkň, a w samotu se odebral, by na modlitbách trwati mohl. Před důležitými předsewzetjmi stráwil celé noci w modlenj. Prorok Isaiás přpdpowěděl o něm, w kap. 11, 3.: A naplnj geg duch bázně Ilospodinowy. Značněgi nemohl w řeči lidské wypodobniti ustawičné obcowánj geho neyswětěgsj duse s Otcem nebeským. Gakož nám ale sám w sobě pozůstawil přjklad, tak podobně i slowy k ustawičné modlitbě nás wzbuzuge. Rowně tak napomjnali i Apoštolé w listech swých k stálé modlitbě: Zpjweyfe a pleseyle w srdcjch swých w P á n u ; djky činjce ze wseho Bohu Otci we giné nu P ána našeho Ježjše Krista. Efes. V,

53 Wšelikau modlitbau a prosbau modlete se každého času W duchu. Ef. VI, 18, Bez přestály se modlete. I. Tes. V, 17. Kdo vv přjtomnosti Božj obcuge, s iáskau k Bohu \v srdci a se shromážděnau myslj, tent bez přestáuj se modlj. 18. Biih vv toru mdlobám našim hogne ku pomoci přispjvvá; nebot on gest, kterýž dar modlitby uděluge, a gj vv nás působj. Uděluget pak gi tjm štědřegi, čjin wěrněgi dosažené milosti horjiwým cwičenjm vvynakládáme. Protož pjse Apoštol k lijm. V111, 26. : T éž taká i Duch sw. nápomocen gest mdlobě n a š j; nebot zač bychom se m ěli \modlili, gak s lu ij, sami new /m e: ale sám Duch pros/ za nás lkánjm i new ypraw itedlným i, Opravvdovvá tedy modlitba nenj ani tak skutek lidský, gakož aučinek milosti Božj. Gak lehce vvznášj se duch lidský k nebesům, an milost Božj geg pozdwihuge a nese! 19. Mimo to přispjvvá Bůh mdlobě našj i tjm ku pomoci, že nvodlitelum začasté Ijbeznau útěchu, newypravvitelnau rozkoš uděluge, a ge tudy vv bohomyslnein obcovvánj utwrzuge a posiliíuge. 1 akoweho potěšenj uděluge Bůh neyvvjce na počátku geště slabým djtkám swým, chtě ge takořka těmito lahůdkami k sobě přilákati a gim službu swau a žiwot duchownj osladili a zlahoduitr,

54 neboí poznáwati magj geho d jtk y, a okaušeti, gak laskawý a přjwětiwý gest Pán náš, gak neskoněeně gim wynahražuge, co z lásky k němu opauštěgj. Někdy také i dospělým djtkáin sladkostj duchownjch uděluge k oběerstwenj gegich po přestálých zkauškách a hořkostech, a na důkaz swého \v nich zaljbenj. K do okusil, gaké blažitedlné nebeské moci do sebe má m odlitba; kdo onu rozkoš pocjtil z djtěcjho obcowánj s Bohem w yplýw agjcj ; kdo pokog srdce, posilu k ctnosti z m odlitby nabyl, ten gistě každau hodinku modlitby w ysoce wážiti bude, a modlitbu za neyblažitelněgšj zaměstnánj p očte, gsa přesw ědčen, že oprawdowého posivěcenj gediné z obcowánj s Bohem dostati se nám může, 20. Odgjm á-li náin alé někdy Bůh w modlitbě lahodnosti a potěšenj, sesjlage nám gakausi nechut a wyprahlost, což se začasté i zbožným dušeni přiházjwá: tedy i samo toto zbawenj radosti ducliownj přispjwati má k rozmnožen] wnitřnjho žiwota. O dgjm age nám Bůh tohoto potěšenj, chce nás odw ykati, a takměř odstavyiti od těchto duchow njch lahůdek, aby tudy lásku naši k němu očistil, abychom uwykali milowati Boha pro něho samého, ne pak pro radost a sladkost, kterauž nám poskytuge. Oprawdowá láska,

55 dj Tomáš Kempenský, nade wšecky dary k dárci se wznášj. *) 21. K modlitbě přináležj také rozgjmánj, t. g. saukromné přemyšlowánj o Bohu, geho zgew enjch, o zázracjcli geho wšemohaucnosti, lásky. maudrosti a Skrze rozgjmánj učjme se w ždy gasněgi dokonalosti božské poznávvati, a tudy w ždy wrauc- něgsj láskau k němu zahořjwáme. Duse rozgj- m agjcj býw á obyčegně w klidněgšjm stawu, tudy způsob i legsj k wnjmánj praw dy, a a k skutečnému tauženj po těch w ěcech, kteréž za pra- wé a Bohu Ijbezné gest uznala, 22. Z e wšech ale předmětů, kteréž sobě k p ř e myšlowánj obrati můžeme, newidj se mi býti žádný tak užitečný a aurodný, gako žiwot a u- mučenj Ježjse Krista. Z té přjčiny si g e g také Swatj neywjce oblibowrali a o něm rozgjm ánj cinjwali, Žiwot P, Ježjse gest zagisté oprawdo- \vá škola ducliownjho obcow ánj, a wěrné g e g následowánj gest neypřjm ěgšj, anobrž gediná ce sta k prawé dokonalosti. Rozgjm ánj spanilých činů g e h o, sgednocené s upřjm ným aumyslem ') W iz o tom prekrásnau knjžku sw, Františka S aleskelio, PbUQthea nazw anau, w češtinu přeloženau pod názw cm K nj/ka zlatá T é ž i,,g cist des lícil, F ran zis- kus v. Salcs, l il. dji.)

56 gemu Avždy podobněgšjm se stati, wtiskuge w mysl naši takiněř žiwý obraz vznešeného žiwota, kterýž srdce naše ostřjhá i posw ecuge, a z něhož \ve wšech přjpadnostecli našeho žiwota rada a swětlo nám přicházj. Gako ale žiwot Páně o- prawdowau školau gest duchownjho žiwota, tak gest utrpenj a smrt geho plnost a wrch wšj d o konalosti,* nebo zde se žiwot ducliownj wjra, láska, duwera a wšeliká wznešená ušlechtilost w neygasnegšjm swětle obgew u gj. Z této přjčiny meškagj nábožné duše neyradše w rozgjm ánj utrpenj Kristowa, rozněcugjce lásku swau w plameni lásky Kristowy, kteráž iniláčka gegich na krjži gest stráwila. 23. Gakož rozgjm ánj, tak též i nábožné čjtánj Λν pjsinech swatých, a w spisech osw jcených mužů Λν gistém smyslu modlitbau nazýavati se m ůže; nebot i tuto s Bohem obcugem e. W elmi krásně prawj sw. A m brož: Z d á t se mi, gakoby se Bůh Λν pjsm ech savatých procházel, gakoby w nicli přebýw al. Cjtage hřjšnjk Λν pjsmě swatém, slyšj hlas B ožj. Pjsma swatá, dj giný bohomyslný m už, zawjragj Λν málo slowech gádro neyhlubšj maudro sti, swrchoavané ctnosti w milostné spanilosti. Nalezámet pak Λν řečjch i Λν činech našeho Spasitele negen praλvidlo a přjklad pro každau přjpadnost a potřebu, nobrž z nich wěge tak Λνι-aucj, duši p rogjm agjcj dech Λνέϋηέ prawdv a

57 lásky, že takořka božs/crm dýšeme do sebe sjlu, čjmž wjce a w jce Synu Božjmu připod obn ěn i bývváme, pakli ge w sprostnosti srdce, s wzjwánjm Ducha SAvatého av p ok oře a lásce ejtáine. (Pokraíow ánj.) 3. O Kšaftech duchownj cli osob. N eysw ětěgšj zagisté gest powinnost každého maudrého a rozšafného člow ěka, obracugjcjho zřetel swíig na negistý den a p řjch od smrti, dřj- Ave nežli diwadlo tohoto swěta na Avždy opustj, av pořádek uwésti časné swé záležitosti a maudré dáti nařjzenj, co se státi má s pozůstalým gm ě- njin a časným zbožjm po odchodu geh o. Neyslawněgsj národoa vé za starých giž časiiav p o A v a ž o w a li tu to p r o z ř e t e d ln o s t za tak potřebnau, že i Aveřegnými zákony obecná praavidla ustano- AVOAvali, coby se av čas opominutj to h o stati melo. Rozkaz takoavý o gměnj po smrti pozůstalém slowe poslednj Avňlj aneb kšaftem. Gak gavaté gméno to Avšem wzdělaným národům od gakžiava býwalo a g e st, důkazem toho gsau zákony a děgepisy Aveškerých národůw. W každém wzdělaném státu zwláštnj o tom předmětu gsau zákony : pročež nemá každá poslednj wůle zákonné platnosti, aniž má každý občan práavo odkazowati; i řjd j se tedy tato avčc a platnost poslednj wůle wůbec positivnjmi zákony w každé společnosti a av každém státu.

58 B ylyt ča sy, kde ducliownj i kanonickými i zemskými zákony u wěci té welini skláceni byli'. M olilit owšem w ždy gako ginj obrané swé přirozené, sobě darowané aneb zd ěd ěn é, buď piln ostj, uměiijm a šetrnostj zahospodařené, aneb gakýnikoliw práwem dobyté gměnj odkazow ati: nikdý ale ono zbožj, které si nashromáždili z wýnosu b en eficij, gira co služebnjkum cjrkwe k wýžiwě wykázaných. Čas wšak a okolicnosti, gako ginde tak i zde změnu způsobily. Za nyněgšjcli časůw ducliownj tak gako swětské osoby odkazugj i samo gměnj z beneficij w yzjskané, kšafty gegich řjzenj zemské za plnomocné uznáwá, cjrkew ge negenom trpj, alebrž i schwaluge. M nozj kanonisté a moralisté zawrhugj tento, ač skoro wíibec uwedený o b y e e g, co neprawý a zákonům kanonickým o d p o ru g jcj; gešto naproti tomu ginj ho zastáwagj, dokazugjce, že duchownj kšaftowati m ohau, aniž prý třeba ode smyslu kanonických zákonů se uchýliti. Zdá se welmi důležité býti toho skaumanj, gak zdánliwý odpor mezi nyněgšjm zwykem a zákonem, a býwalau přjsnostj kanonických zákonů o tuto wěc odstraněn býti může. Tážem e se předně : zdali ducliownj smj kšaftowati? Kteřj tomu o d p jra g j, tw rd j, že ducliownj, co do statků zádušnjch, žádného dominium nemá ; nobrž gak se prawj w dekretálijch, gen peculium,

59 to gest, gen požjwánj a správu přjgm ů z benefi-. cium w y p l ý w a g j c j c h a že v š e ck o, co mu po slušném zaopatřenj sebe samého v y b ý w á, nenj gměnjm g e h o, ale gměnjm cjrk ve a chudých, kteréž zavázán gest rozdati mezi ně negen swědomitostj a láskau, ale i zákonem. O dvoláw agj se na prawdivau p rů p o v ě ď : Kdo gměnj nem á, nemůže ge odkázati, res aliena testari non potest. Zde přede wšjm ohledat! musjme, zdali benefíciát, co ta k ový, gměnj má aneb nem á? Ducliownj, chce-li svobodně a s prospěchem na lid aučinkowati, potřebuge gako giný člověk k tomu gistých prostředků, které gediné geh o v ů li, vygm auce každého giného, podiobeny býti museg j. Obsah gegicli slově gměnj, a právo takowé v ě ci m jti, gest práwo k gm ěnj. M ezi tyto v ě c i patrně náležegj požitky duchovnjho, bez nichž by vv povolánj swém ani žjti, ani na lid blahoděgně aucinkowati nemohl. Přirozené giž ani zemské práwo neodpjrá mu moci k drženj takových w ěcj; Ewrangelium ale mu gj také neodpjrá, ano přjklad Krista a apoštolův, prwnjch v jr y učitelův, zřegm ě a určitě zásadu tu potwrzuge, Prawda owšem, že Kristus ani tolik neměl, kam by hlavu byl položil; (Luk. 9, 5 8.) předce ale laskavým přispjwánjm ctitelů sv ý ch měl gakauž takauž m ohovitost, gj dle vů le nakládal, z nj swé a učedlnjkůw každodennj potřeby zaprawoval, nuzné podporowal^ ano i G idášovi, gednomu

60 z dwanácti, spráwu a dohljženj nad tjm swěřil. Jan 13, 29. Kristus žádal od prwnjch swých učedlnjkůw, za pom ocnjky w králowstwj nebeském určených, aby se auplně a bez wým jnky wšeho pozem ského statku, wšeho bohatstwj, ano i wšj žádosti a baženj po časných wěcech odřekli. K aždý z wás, dj, (Luk. 14, 3 3 ) kdož se neodřjká wšech wěcj, kterýmiž wládne, němuž býti mým učedlnjkem, a Mat. 19, 3 1.: G d iž, řekl k bohatému mládenci žádagjcjm u mezi učedlnjky počtenu b ý ti, gdiž, prodey co máš, rozdey mezi chudé a pogď, následug mne. Cistau tedy gen a nezištnau liorliwost pro Boha a blaho lidské, na njž ani té neymenšj poskwrny špinawé zištnosti býti nemělo, učedlnjkum swým přikazowal. Gdauce, řekl k sedmdesáti a dwěma, které hyl wyslal ewangelium hlásat, gdauce kažte ewangelium, nemocné uzdrawugte, mrtwé křešte, malomocné čišíte, ďábly wym jteytei ale při wšem tom časného zisku nehledeyte. Zdarma gste dostali, zdarma deyte. Mat. 10, 8. Apoštolé museli we zwláštnjch swých okoličnosteeli wšeho pozemského gměnj se odřjci. Nebi neměli za obor konánj swého gisté a určité mjsto gako my, ale weškeren šjrý swět byl gim wykázán. G děte do celého sw ěta, a učte weškeré národy. Prosti tedy museli býti každé překážky, zbaweni každého břemene. Srdnatě se museli w čelo postawiti každé obtjžnosti, neohroženě každému nebezpečenstvvj podrobiti se, a celau oddanostj i to ney-

61 m ilegšj swůg žiwot na to nasadití.,,gá wás w y- sjlám gako owce mezi w lky. Owsem gim časné bohatstwj co protiwné a překážegjcj břjmě zakázal, nikoliw ale, co denně k řádnému zaopatřenj potřebowali. T oh o žádati a si wydobýwati dal gim m oc, ugištuge, že bez přjlišné peče to obdrzj, gedinau gen aby starost měli poraučeger powinnostem sweho powolánj zadost uciniti. Nepečugte, dj (Mat. 6, 31 33) o pokrm, oděw a obžiw enj, hledeyte napřed králowstwj B ožjho a sprawedlnosti geho, wše ostatnj, co potřebugete, přidáno wám bude. Protož neměgte ani zlata, ani střjbra ani peněz w opascjch swých, ani pokrmu, ani oděwu. (Mat. 10, 16.) Co potřebugete, dáno wám b u d e, a co dostanete, wezmětea požjw eyte, dlužni wám to gsau, práwo máte toho žádati, wám to patřj, nebot každ ý dělnjk pokrmu a m zdy swé hoden gest. Mat. 10, 10. Luk. 10, 7. M zda za wykonanau práci mi patřjcj gest mé gměnj, ku kterému skutečné práwo mám. Tak to rozhodl Kristus, tak také saudj geho apoštol, nezištný Pawel. Zdaliž nemáme moci, pjše ku Korintským, I., 9. gjsti a pjti? zdaliž nemáme moci ženy, sestry s sebau woditi, gako igin j apoštolé, bratřj Páně a P etr? zdaliž sám gá a Barnabáš nemáme moci toho činiti? kdo boguge na swé autraty? kdo stěpuge winnici a z gegjh o ow oce n egj? kdo pase stádo, a mléka od stáda n e p o ž jw á?... Gestli gsme my wám duchownj wěci rozsjwali, weliká-li wěc gest,

62 gestliže waše tělesné žneme? gestliže ginj práv a toho u wás auíastni gsau, proc ne raděgi my.... Zdaliž newjte, že ti, kteřj w chrám pracugj, které w ěci chrámu gsau, gedj? a kdo oltáři slaužj, s o l tářem djl m agj? Takt i Pán nařjdil těm, kteřj evangelium zwěstugj, aby zewangelium žiwi b y li. M ohbí i sem edle zřetedlněgi akutw rzenjm é zásady ureitěgi w ygád řiti? K dož tedy řjci může, že, co právveyi užjvvati a k zaopatřen] oněch, kteřj mi slaužj, vynaložili mohu, mi nepatřj? aneb že o v o c e, které skljzeti práwo mám, a mzda, kterau gsem pracj swau si zaslaužil, mé gměnj nenj ; kdo medle upřjíi mi může práwo w ěcj těchto dle Ijbosti i k swému i k gin ých dobrému maudře a rozumně použiti, aneb volnosti, gimi dle Ijbosti nakládati, a gich sv ob od ně a bez překážky požjwati? A co práwem držjm a požjwám, at si to dostanu co dar aneb dědictwj, co mzdu aneb odměnu, to si také přiwlastnjm ; to se stane mým gm ěnjm, ku kterému nikdo giný práwa nemá. Tak gsau také požitky beneíiciálnj, které cjr* kew služebnjku swému k wyžiwenj vyk á za la, a svobodně užjwati p o v o lila, pravé gměnj tohoj který ge béře a požjwá. Odewzdám-li se službě cjrkew nj, a vyk onávám li duchownj swé p o v in nosti swědomitě dle wyřknutj Kristowa a geho a- poštola, také práwo mám ode cjrkwe swau mzdu, a časnau, swému stawu přiměřenau v ý ž iv u požadov a li ; gakož i druhdy Lewité w službě chrámu

63 gsatioj práwo měli z přjgmů a obětj chrámovvých podjl sw íig brati a w té pr{pádnosti negjin cizj, ale wlastnj pracj zaslaužený chléb, to gest, gak apoštol Páně pravvj, swíig chléb. II. T h es. 3, 12. E vangelické zákony neodpjragj křesťanskému služebnjku cjrkwe práwa k gměnj z požitkuw beneficiálnjch w ypjýw agjcjinu, alebrž dle řečeného ge utwrzugj. Dle těchto prawidel zcela také cjrkew gedn:', wykazugjc podlé nyněgšjho zřjzenj duchownjmu k wyžiwenj určité, potřebám i stawu geho přiměřené přjgrny, a ponecháwagjc gegicli spráwu a u/.jvvánj gediné geho rozšafnosti a vvolnosti, nepředpisuge mu žádných prawidel, wygmauce leda ta, která rozum a náboženstwj každému spráwné* mu a swědomitéinu muži w spráwu a požjvvánj wlastnjho gměnj zachowáwati ukládá. Leč což o tom pravvj staršj i nowěgšj zákony kanonické? Zapřjti nem ůžem e, že tento pohled a odtud odvvozený a vvíibec uwedený zwyk staršjin a djlem i nowegšjm zákonům cjrkwe o předmětu tomto gednagjcjm znamenitě se přjčj. R ozebereme-li ale wěc tu p řjsn ěgi, berauce zwláště ohled na historii, uzřjine^ že tento zdánliwý odpor vvětsjm djlem gen vv rozdjlném uspořádánj c jr k w e, platu služebnjkíiw a správvě statkíiw cjrkew njch swíig základ má, gesto vv rozličných dobách rozličným změnám podrobeny b y ly ; a že se skutečně gen zevvnitřnj podoba, nikoliw ale podstata ne- Oaaopis pro katol. duch. ΥΙΙΓ. 1. 4

64 zm ěnila, a že i duch práw cjrkewnjch wždy tentýž býwal. Gměnj cjrkewnj na; počátku pošlo z dobrow olných daru a obětj, pozděgi vota et oblationes íidelium nazw aných, které w ěřjcj při nábožných schůzkách sw ých snásjwali k wyžiwenj služebnjkůw cjrk w e, k zaopatřen] chudých a zaprawenj potřebnostj kostelnjch ge wěnugjce. Ke sw. oběti a sw. přigjm ánj, co potřeba, se wybralo, ostatek se ale do obecné, zwláštnjmu služebnjku duchownjmu k spráwě odewzdané pokladnice w ložil, odkud pak každodenně potřeby služebnjkíiw cjrkwe se zaprawowaly, chudj podporowali, pohostinstwj k o nalo a i. p, Přjklad samého Krista (Jan 13, 2 9.) měli apostolowé (Sk. Ap. 4, 35, 6, 1.) a prwnj spráwcowé cjrkwe za wzor. K dyž se ale cjrkew na mnoho dioecesj rozdělila, a každá dioecesj swého biskupa a swé osoby duchownj obdržela: zřjdila si i každá pokladnici obecnj, z které služebnjci cjrkwe swau wýžiwu a chudj podporu dostáwali, ano i chudsjm dioecesjm bohaťsj nezřjdka peněžitau pom ocj přispjwáwaly. Pokladnici tuto nesprawowal gestě biskup, ale geden z jáhninv. Dokud tedy služebnjci cjrkwe z obecnj pokladnice tolik genom dostáwali, co k žiw obytj každodenně potřebowali, nemohla owsem ani řeč b ý ti, žeby si z duchownjch statků kdo mnoho byl zahospodařil aneb odkazowati mohl. Takowáto ale spráwa gm ěnj zádusnjho dlauho

65 netrvvala, *) neb ledwa že cjrkew štědrotau w ěřjcjch wětsjho gměnj nabyla, a ledwa si biskupowé správu geho osobili, giž také stjžnosti semo tamo se slých a ly: Biskupowé prý zanedbáwagj duchownj spráwu a péči o chudé, a gediné swého pohodlj hledagjce, o pozemské wěci se staragj; a ku podiwu gistě gest, že giž sw. Cyprian tak si nařjká : Q u od illi, dj, quos et hortamento esse oportet et exem plo, divina procuratione contempta procuratores secularium rerum fieri, derelicta cathedra, plebe deserta, per alienas provincias aberrantes negotiationis quajstuosa! nundinas aucupari studeant, W prwnjch třech stoletjch cjrkew neměla g e ště žádného nemov itého gměnj a statků, aspoň neměla k tomu zákonnjho powolenj. **) Konstantin, prwnj křestanský cjsa ř, také neyprwněgsj gj g e udělil a spolu i jus capiendi ex testaaiento. Od té doby netoliko m ocnářové a knjžata, ale i ostatnj w ěřjcj se wynasnažowali rány, které byla cjrkew posud trpěla, obzwláštnj šlědrotau zacelow ati, a strasti welkým i dary uwáděti w zapomenutj. T jm se stalo, že cjrkew w krátkém čase tolik statků a gměnj nabyla, že, mělo-ii na budaucj časy se zachowati a w pořádku zňstati, w celosti déle se řjditi a sprawowati nemohlo. B y- *) 1 auliib Serajiius in T ract. de Benef. Art. 3, * * ) I j. 8. Cod. de hered. inslit. ***) li. i. Cod. do SS. Esia.

66 lot tedy na čtyři, ač nestegné, wšak potřebám p řiměřené djly rozwrlinuto. Djl geden připadl na biskupa, určený k geh o w ýžiw ě a konánj pohostinnosti, «Lruhý na osoby ducliow nj, třetj na chudé, a čtwrtý k obstaránj potřeb kostelnjch. (A d fabricam ecclesia;.) Prwnj wjry hodná zmjnka takého rozdělowá- nj padá do V, stoletj za papeže Simplicia a Gela- sia, *) a pozděgi se opakuge w gistém listu llelioře I. Augustinowi, Brituw apoitolowi, swědčjcjm. Památný gest list papeže Simplicia k biskupo- wi Sewérowi od 19. Listop , kde se negen o rozdělenj statku cjrkewnjch na čtyři djly zřegině m luw j, nobrž i přikazuge, by biskup Gaudentius, který po tři léta giž požitky zádušnj za sebau byl zadržel a k swému prospěchu obrátil, všecko oněm třem djlinn vynahradil a navrátil; ( v iz Fleury historia eccl. Τοιη. V I. p ) a w Dekretáljch papeže Gelásia (r ) čte se w kan. 2 7,: Secundum antiquos canones reditus et oblationes ecclesiae in quatuor jiortiones dividantur. Prima episcopo, secunda clericis, tertia pauperibus, ecclesiae destinata. quarta fabricae Ačkoliw ěk tjmto zpíisobem zewnitřnj tvářnost cjrkewnjho gměnj se zm ěnila, podstata geho a aučel, ku kterému dáno a obětováno b y lo, žádné změny netrpěly, gelikož gako kdy gindy geho správ a v rukau biskupíiw zůstala, kteřj každému z něho dle zásluh a potřeb rozdávali. ' ) lliid. Can. 27. ) lbid. Can. 30. (W iz o

67 toni obšjrněgi: Zallinger Instií. jar. eccl. lib. III. Decret, tit. V. de praebend. et dignítat ) Takow áto ale spráwa w krátkém čase w z budil,-» nespokogenost duchow njch, a wfibec giž si stěžowali: že prý spráwa gm ěnj zádušnjho hiskupowi w konánj powinnoslj gebo překážj, a že si na ugmu ostatnjcb služebnjkíiw cjrkwe k zaopatrenj swému w jce zadržugj, nežli gim práwein přislušj. Stjžnostem těm chtjc odpom oci, we sněmu Chalced, kan. 26. zákon cjrkew w ydala: aby každý biskup zwláštnjho duchownj ho ze swého okrsku za spráwce aneb ředitele nad duchownjmi statky u- stanowil, a ge skrze něho pod swým dohledem sprawowati n echal, by se tak před každým podezřenjm zištnosti a spronewěřenj ohradili mohli. Quoniam in nonnullis ecclesiis, ut sa>pe a nobis auditum est, episcopi absque oeconomo tractant res eccl., placuit, omnem ecclesiam episcopum habentem ex proprio clero oeconomum habere, ut nec sine testibus sit ecclesias administratio, nec ideo res ejus dissipentur, et probrum ac dedecus sacerdotio inuratur. Cone. Chalc. c. 26. Tento zákon gen zinála stjžnostem od p om oh l, gešto nicméně přede biskupowé spráwci statku cjrkewnjch zustáwali. Rozdělowánj gednmi znpočalé giž nad mjru rozmnožených statku zádušnjch lákalo duchowenslw o, a rozdráždilo zištnost gegich tak, že brzo sprawedliwý nářek slyšán b y l : Pietas conversa est in cjuicstuin; nebol nynj netoliko sebe, ale i sobě

68 přináležegjcj ze statkňw cjrkewnjch obohatiti bažili.*) Cjrkew byla přinucena přjsnými a slušnými zákony w ždy w jce wznikagjcj zlosti baženj duchownjch po bohatstwj meze položití. Přikazowalat tedy se wšj přjsnostj biskupům i ostatnjmu duchowenstwu swědomitě statky zádušnj sprawowati a maudře gich užjwati. (Conc. Ant, C. c. Conc. Carthag, can. 13. Conc. Nic. II. can. 12.) npom jnagjc na aučel, ku kterému odewzdané byly (Con. Nannet. can. 1 0.) a nazýw agjc ge swatau Bohu, cjrkwi a chudým obětowanau wěcj Res Dei, res ecclesiae, vota fidelium, pretia peccatorum, patrimonia pauperum která neginák, leč k určitému swému cjli má se užjwati. Protož w pátém giž stoletj k odstraněnj toho zlého zwyku přjsně duchownjni zakázáno bylo gměnjm ze zádusnjch statků nabytým dle Ijbosti wládnauti, (Con, A p. can. 40) a wěrně giž otcow - ské gměnj duchownjho ode gměnj z přjgm ň cjrkew njch zjskaného laučeno a oddělowáno b y lo, g e sto po aumrtj duchownjho toto opět zádušj připadlo.,,placuit, prawj otcov é Conc. Karth. III. w kan. 4 9, placuit, ut episcop i, presbyteri et diaconi, vel quicumque clerici, qui nihil habentes ordinantur, et tempore episcopatus vel clericatus sui agros, vel quascumque praedia nomine suo com parant, tanquam rerum divinarum invasionis crimine teneantur, nisi admoniti ecclesiae eadem * ) Hicron. cp. 2 ad Nepot.

69 ipsa contulerint. Možná, že w dotčených nijstech také někdy zádušnj fond mjsto požitku se wyrozumjwá. Ano i zemskými zákony bylo za časůw cjsaře Justiniána ducliownjm jus jtestandi wzhledem na kostelnj přjgm y a z nich wyzjskané gměnj z gakéhokoliw oh led u, tedy i k nábožnému cjli (ad pias causas) zakázáno. Pozůstalé gměnj po duchownjch w ždy kostelu, aneb společnosti, w které žili, aneb od nj swau wýžiwu brali, připadlo. Tato cjrkewnj kázeň po mnohá stoletj trwala; sám Karel W. podporowal gi swau důstognostj a zvvláštnjmi zákony. A geště w 12. stoletj, kde giž klesala, a ducliownj wlastnomocně gměnjm zádušnjm nakládali počjnali, w Ř jm ě w Lateranum pod Alexandrem lil. držaný sněm přjsně doléhal na to, aby zachowána byla. (C. 7. de T ěst.) Z toho widěti můžeme cjl a konec wšeho g m ě nj a požitků cjrkewnjch. B ylyt netoliko k zaopatřen) biskupa a duchowenstwa, k zaopatřenj toh o, co ku kostelu a službě Božj siaužilo; ale i k obstarán) chudých weškerého druhu určeny. Gm ě nj cjrkwe a gměnj chudých bylo totéž, a biskup rozdělowal co indigentium omnium curator, gak Justin prawj, i mezi duchowenstwo i mezi chudé dle potřeb a zásluh g egich, a gakž gsme dokázali, tentýž aučel se nezm ěnil, ačkoliwěk na čtyři djly rozděleno bylo. Poznenáhla ale weliká se w sprawowánj zádušnjho gměnj změna s lila, gsauc rozličnými přjčina-

70 mi přivedena. Od té doby, ro náboženstvy) kře slánské stalo se náboženstwjm obce a státu, každé trochu wětšj mjsto kostel m e lo, do kterého se v ě ř jej, genž zwláštnj nynj, od materského kostela záwisjcj osadu působili, ke službám Božjm scházjwali. N ěkdy i wjce o b cj si geden kostel v y sta v ě lo. W e IV. stoletj se tyto osady velm i rozm nožily, a mjsto far titule se gmenowaly. Zprwu se takowé titule gen w městech zakládaly, když totiž hlawnj chrám lid obsálinauti nem ohl; brzo ale se i na venku stavěly, zwlášt když v la d y k ov é a knjžata, genž u velikém množstvj k v jř e křestanské přestupovali, aby pro sebe služby Božj mjti m oh li, si domácj kaple, tak nazvaná oratoria stawěli, která, ač z počátku k prhvátnjmu užjvvánj odhodlána b y la, znenáhla i osadnjluim k požjwánj se postaupila, a tak se pravým i parochiemi etala, (Binter. Denk. I. B. 1. T h. 2. Absch. 4. Kap.. 2.) W těchto kosteljch a těmto osadám služby Božj konalo a svátostmi posluhovalo du ch oven stv o z sjdla biskupského sem doch ázegjcj; po skončených službách B o /jc h ale k biskupovi swému se v ra covali, s njmž v společnosti zákonnj téměř žiwot v ed li. Wšak djlem pohodlnost v ě řjcjch, djlem ale by sám auřad duchovnj lépe se zastáwati mohl, žádaly toho, by pro takov é vzdálené osady zwlášlnj duchovenstvo ustanoveno a určeno bylo tain služby Božj konati; aspoii ze IV. stoletj gistau o tom máme zpráwu, nebol Athanasius w druhé Apo-

71 ] gií p jše: Sunt aulem pagi maxime decem numero, aut paulo plures, qui singuli suos habent pastores, in quibus nunquam episcopus fuit, aut chorepiscopus, sed universae illius regionis ecclesiae A lexandrino parent episcopo. A tamtéž :,,Mareotes ager est Alexandriae, quo in loco nunquam episcopus fu it, imo nec chorepiscopus quidem, sed universae ejus loci ecclesiae episcopo subjacent Alexandrino, ita tamen, ut singuli pagi suos presbyteros habeant. (W. také Cone. Laod. a Cone. Carthag. IV7. a. 398 ) Tito nynj o samotě žigjcj duchownj newyhnutedlné potrebyk žiwoťu dostáwali zob ětj, které w čřjcj dobrowolně přinášjwali, anebo z obecného gměnj, nalezagjcjho se pod spráwau biskupowau, aneb z onoho podjlu, který po rozdělenj weskerého zádušnjho gměnj na čtyři djly, na duchowenstwo p řip a d l; možná také, že se takowým ducliownjm požjwánj statků zádusnjcli, gestli gaké kostel měl, p ow olilo; aspoň ze VI. stoletj gisté o tom máme giž swědectwj, že biskup, mjsto měsjíínjho rozdělowánj, gmenowite mezi duchowenstwo na wenku žig joj, některé tam ležjej polnosti na určitý čas požjwati powolil. (C. 61. C. X V I. q. 1. Sym. a C C.X IÍ. q. 2. Conc. Agatli. a ) Na tom Baronius a Van Espen počátek d:ichownjch benelicij zakládagj. Prwnj ale připom j- n á, že takowé milosti gen wýmjnkau obecného prawidla a gen osobné byly, a protož také gen zřjdka kdy se přihodily. Etenim, d j, cum sole-

72 rent clerici ab ecclesia per episcopum mensibus singulisvictus causa meritam stipem accipere,.... postea vero factum, ut aliquibus ex his ecclesiae possessiones, quoad viverent, ab ipso episcopo concederentur, quae beneficia dici coeperunt, eo quod bene meritis tantummodo ea concedi liceret. Což tjm w jce gistoty nabude, pozorugeme-li, že geště w běhu Y. stoletj welmi o tose pečowalo, by patrimoniálnj gměnj gistému kostelu n á ležegjcj, zwláště záleželo-li w neinowitých statcjch, w swé celosti zůstalo, a aby ge biskup s kathedrálnjho kostela gměnjin nespogow al, se zakazowalo. (Ferrandus breviatione can. n. 38. ex Conc. Hiponineg. a. 427 Nicephorus liist. eccl. 1. XIV7. c. 2 2.) T yto duchownjm w gisté osadě k požjwánj postaupené statky zádušnj mohl biskup dle Ijbosti zpět požádali; nebot nebyly nevvyhnutedlně s auřadem duchownjm spogené, ale gen na čas gisté osobě od biskupa k požjwánj odew zdané, odkudž,,precarie slauly. Wšak nicméně tato saustawa, kteréž ducliownj spráwcowé w zřjzenj státnjm a lénjm, zwláště w západnjch ř jš jc h, kde se auřednjkům mjsto odplaty za prokázanau službu gisté státnj statky a léna k požjwánj wolnéinu dáwáwaly, chwalitebný přjklad našli, dal přjcinu k následugjcjm změnám wr zaopatřowánj duchowenstwa. Zdálot se totiž postaupnjkxim takowých prekarij nepoliodlno b ý ti, kolikrátkoliw statky zádušnj držeti žádali, tolikrát gegich požjwánj si od biskupa potwrditi dáwati; pročež se wždy hleděli kromzwlášt-

73 njho powolenj aneb obnoweného potwrzenj w statky kostelnj uwázati, neberauce na to ohled, že neustále auřadowé a wrchnosti ducbownj takowé samowolné gednánj kárali a zapowjdali. (C C. XII. qu, 2.) A tak tato znamenitá změna w kázni cjrkewnj poznenáhla se w zvvyk obrátila, a ku konci X. stoletj téměř wšude gj nacházjme; obzvláště od té doby, co se biskup od swé kapitoly oddělil, kanownjci až posud pospolitý žiwot wedaucj odsebese odlaučili a společné gměnj kapitoly se na částky pro každého auda přiměřené praebendy rozwrhlo. (L. 14 et 17. Cad. de SS. E ccl. a u Gratiana I. q. 3. C. 2.) Od toho času tedy stalo se všeobecným zákonem, že statky zádušnj duchownjm, auiad officium při kostele zastáwagjcjm, na čas žiwota k požjwánj odewzdané býwaly. Nebyla to giž w jce milost osobě jproukázána, ale práwo, které s mjstem a auřadem spogené b y lo, a s njm se i d o b y lo, a odtud pošlo p řjslow j: Beneficium datur propter officium, a takowým způsobem rozdělené gm ě nj zádušnj mezi duchowenstwo kurátnj trwá až do našich časů. T ato nowá kázeu cjrkewnj a tento n o v ý způsob gměnj zádušnj sprawowati a duchowenstwo zaplacowati dowedly, že duchowenstwo z těch dob na gměnj zádušnj takořka ginýma očima h ledělo. Ducbownj, totiž, na které při rozdělowánj a zřjzenj duchownjch beneílcij lépe se ohled bral nežli na chudé, gež nynj dle aučelu cjrk w e. ga-

74 kožto držiteloavé zádušnjch statkíi, z hognosti savé p od porovali měli, (Syn. Excest. c. 18. Conc. Burdig. T, 16. de epis.) pokládali se za magitele požitku beneíiciálnjch, kterými dle Ijbosli λλ latinanti a nakládati mohau, žádnému giném u, krom Bohu, aučty z užjwánj klásti nepotřebugjce, a také, gak se zd á, nikdý nepom yslili, že i gměnj slušně a maudře užjwati máme, íhcem e-li obstáti před Bohem. Srostauejm gměnjm zrůstala i chti- Avost přátele a přjbuzné obohatiti odkázánjm, což až dosud kanonickými i občanskými zákony dovvoleno nebylo. T ak to tnvalo bez proměny až do 12. stoletj, kde papež Alexander III. duchownjm p o v o lil, w caa nemoci mowité z požitkxw cjrkewnjch nastřádané gměnj chudým a kostelíim, wůbec k nábožným aučelům, ad pias causas, odkázati, a nedlauho potom powolilo se i oněm, kteřj odkazowateli službu byli proukázali, at si pak přátelé aneb cizj, djl gměnj odkazowati. (Synod. Bojac. o. 58. Synod, Colon c. s.) Prawda owsem, že toto powolenj av meze Avelmi auzké Avtěsnáno bylo, a že se gměnj tak odkázané Avjce za almužnu, nežli za dědictwj drže ti mělo. (C ap. 8. de test.) Wšak hradby, za kterými se držeti mělo, déle AVzdoroAvati nemohly, nebot gak mjlo gen krokem se od zákona uchýljme, na swobodě se býti mrijce, na hradby Avjce ohled se nebéře. T o podalo přjčinu, že stát a cjrkew těm w ždy Avjce poavoloavaly, kteřj si k tomu gakéhosi, gim nepatřjcjho práw aoso-

75 bow ali; a tak znenáhla pauhý z vryli w prawomocnost přešel. Papežowé a biskupowé neywjce nepotizmu oddáni gsauce, lhostegně kanonické zákony, z ohledu t*é wěci dané, sami přestupovali, dáv a g jce powolenj k tomu duchownjm bud za hotov ý penjz, (Statuta dioec. L eod ic.) buď zaročnj daií, aneb za postaupenj djlu g m ěn j, které odkázáno býti mělo, (Zypaeus de jure novo) bez dálšjch obtjžnostj indultum testandi, to gest, volnost dle Ijbosti i gměnj z přjgm ů beneíiciálnjch dobyté odkazowati. Stát tjm ochotněgi k tomu powolenj přikročil, gesto oddělowánj gměnj patrimoniálnjho ode gměnj ze zádusnjch statku zachovaného, obyčegně kdykoliw ducliownj kšafty dělali, omyly a hádky způsobilo, a pak se wůbec nikdý určili nemůže, zdali duchownj kšaftem, třeba docela swětsky zněl, buď neznámým potřebám odpom oci, aneb tagný dluh zaprawiti nemjnj. Mimo to se stát domnjwal, gak doswědčuge Fletsry, že tjm způsobem aspoii část ze statků cjrkewnjch stále se m nožjcjch, do rukau swětských přigde. (Fleury Instit. J. eccl. P. 2. c. 3.) T ato wšak přjčiua za našich časůw m arná gest, poněwadž nynj spjše o rozmnoženj nežli o ztenčowánj statkuw zádusnjch mělo by se pečowati. Protož také w 15. stoletj tento počátečně gediné prominutjm cjrkewnj wrchnosti uvedený zwyk o - becným se stal, ano w m nohých zemjch, gmenowitě w Hispanii (Covarruo de test, cap. 7. n. 2 4.) a Gallii (Bagunt de test, n. 264) zákony zemskými

76 potwrzen a za práwomocný uznán g e st, tak sice, že kdykoli w této řjši duchownj bez poslednj wůle umřel, pozůstalost dle předpisůw zákonů bez od kladu přjbuzným gelio odewzdána býwá. Dle zákonů rakauských také ducbownjmu lze líšaftowati, aniž třeba poslednj wůli u ordinariátu dáwati k potwrzeni, aneb gakýsi poplatek za pow olenjktom u dáwati. Ano w některých dioecesjch^ u př. w arcibiskupstwj pražském (Verordnung des P. f. e. Consist. v. 8. Nov Z ) weleno gest, by každý duchownj spráwce za dobré paměti poslednj wůli udělal, a nikdo ab intestato neumřel, pročež D. Vikáři u přjležitosti kanonických visitacj magj pozorni býti a kšaft aspoň zawřený dáli sobě okázati; aum řel-liab intestato, celá p ozů stalost na tři stegné djly mezi chudé, kostel a přjbuzné zem řelého, gestli okoličnosti ginák neurčj, se rozděluge. Ano i w R jm ě směgj duchownj dle konstitucj papeže Julia 111., pozděgi od Pawla V. potwrzené a na celé okolj wztažené, auplným prá- Wfem také přjgm y beneficiálnj ku prospěchu p ř í buzných a i cizincíi dle Ijbosti odkazowati. (Luc. Ferrar. Bibl. Tit. Beneíiciat. p ). Poslednj sněm Tridentský, ačkoliw odkazowánj duchownjch tenkráte giž wůbec uwedeno bylo, o tom nic nerozkázal, wygmauce leda, že biskupy a duchowenstwo přjsně napoinjnal, by nemrhali statky a gměnj zádušnj, obohacugjce přátele swé a přjbuzné, ale pomyslili, že Bohu zaswěceny gsau. (C onc. T rid. sess de reform. c. 1,) A z toho se očitě widj duch

77 cjrkwe a kanonických uslanowenj po wsechna stoletj. Tak také synoda roku 1609 w Kostnici držená, w kteréžto dioecesj ode dáwnjch časů obyčeg panuge, že duchownj swobodné a bez překážky gměnj z přjgm d beneíiciálnjch zahospodařené o d kázali mohau, takowé ustanowenj nezawrhla, toliko duchowenstwo přjsně napomjná, aby odkazugjce, netoliko na krew, nobrž na cjrkew, na chudé a na giné nábožné ústawy powinný ohled brali, by pak sami, clitjce přjbuzné časně obohatiti, wěčného králowstwj se nezbawili. (Const. Synod. C onstant. pag. 151.) Z historického tohoto přehledu patrně se widj, že ani cjrkew ani sw. eu angelium neodpjrá duchownjm práwa, přjgm y z praebend sobě wykázané k wýživvě, k odplatě za službu kostelnj, powažowati za wlastnj gm ěn j; že se nic dále nežádá, nežli swědomité a slušné gegich užjw ánj; že p o- winen gest neypotřebněgšjm spokogili se, z h o g nosti ale chudým udělowati, aneb giné dobré skutky konati, av čemž také prwotnj určenj zádušnjch statků, dle wůle zakladatelů, záleželo; a že wýnosněgšj beneficium gediné za pohodlněgšj přjležitost má powažowati netoliko k obohacenj sebe, přjbuzných a přátel, ale k rozmnoženj a wzdělánj králowstwj nebeského, k potěše trpjcjho a k pom oci potřebugjcjho člowěka, a na wykonánj gin ých B o hu milých skutků. T otě smysl cjrkwe we wšech ustanowenjch a zákonech o wěci této za základ

78 položený, at si pak slow a, giiniž wyřčeny gsau, zněgj gakkoliwek. W skutku tedy gedno gest, slowe-li duchownj spráwcem, aneb držitelem, aneb gen požjwatelem přjgm ů beneficiálnjch; tjm se wěc nemenj, práwo geho se netenčj a povinnost geho v ž d y tatéž zfistáwá. A gmenuge-li se každý magitel a wlastnjk pozem ských statku z té přjčiny právem gediné spráwcem a požjwatelem, že se gen Bohu neywysšjmu magiteli wěcj všech počet klásti musj, zdali ge věrně sprawowal a maudře wynakládal, a po smrti nio s sebau n evezm e, krom wedomj, že g ich maudře použil a dobré skutky gimi v y k on a l: tedy ovšem i ducliownj z té přjčiny, a tjm samým práwem tak slauti může, a nikdý tjm ani gednomu ani druhému práwo k gměnj, w prwnjm mluwjce smyslu, odepřjti se nemůže, T o to k oswětlenj některých průpow ědj, o tom předmětu w sněinjch a cjrk ew n jch O tcjch se nacházegjcjch, poslaužiti muže ; neb pjsmena gest mrtv a, gediné duch gi o - žiwuge. K dyž medle z toh o, co gsme p ravili, očitě se uzawřjti může, duchownj že magitelem gest požitkůw swého beneficium: patrno také gest, geho že gest i pow innost, požitky swé dobře a slušně dle aučelu cjrkwe a wůle zakladatelůw na nábožné a dobré skutky wynakládati, a že i proto, při nyněgšjm zřjzenj před aumrtjm p ov inen gest, rozumný o tom rozkaz dáti, aby ginák pozůstalost dle

79 zákonů zemských proti aumyslu fcjrkwě, gédiriéj na swětské wěci obrácena nebyla. Odtud samowolně se nám odpow ěd na otázku podáw á: G ak duchownj kšaftowati m á? Otázka tato gěst wěru neydííležitěgšj w p o g e - dnánj našem; neb předešlé o práwu duchowenstwa k gměnj gsau gen hádky byly, powstalé z nedorozuměnj a mudrowánj moralistů a kanonistů. Odpowjme-li na otázku, která práwo duchownjtnu ku gměnj wyhražuge, smyslem přáw kanonických: wšecky ony pauze školnj hádky o té wěci přestanau, a ewangeíiuin i občanské zákony a ustanowenj cjrkevvnj w sauhlas se uwedau. Statky zádušnj gédiné k cjli nábožnému dané, gediné k témuž nábožnému cjli použiti se inagj : totě cjrkwe wůle, totě smysl kanonických zákonů, gak geg cjrkew ód božského swého zakladatele zdědila a také po Wšechna stoletj od založénj swého až na nyněgšj dobu často zřetedlně hlásala a lil ásá. Nepowoláwá-li tedy cjrkew ducliownjho k dánj aiičtu, gak wýnos swého benefičiurri wynalcžil, přede to i Bohu i swéinu swědomj powinnowán gest^ a nic nenj s to geg ukogiti, aneb bezpečna učiniti krom tvědomj ^ že požitky dobře a slusaě dle wůle cjrkwe wynakládal. A třeba bychom o duchownjm, beneficium mágjejm. řjci nemohli, co Posidius o sw. biskupowi Augustinu p ra w j: T e stamentům nullum fecit, quia unde faceret, Christi pauper non habuit, aspoň swýin kšaftem dokázaii 111a, že požitky swého beneficium gako onen biskup Časopis prn katnl. duch. VIII. 1. 5

80 za prostředek k rozinnoženj, což božského a šlechetného gest, powažuge, a ge také odcházege z tohoto žiwota k samému tomu cjli obětuge, k g a - kémuž ge onen giž za žiwota swého byl obětowal. Nač duchownj, kšaft dělage, zwláštnj ohled mjti má, ge.što tato wěc záležj na rozličných mjstnjch a osobnjch okolnostech, zde určití nelze, W ifbec dle kanonických zákonů za hlawnj prawidlo mu b u d : aby zwláště hleděl na podporowánj chudých, na wzdělánj náboženstwj a cjrkew njch aučelu. Rozšjřená gsau zagisté pole duchownjho, na nichž inůže sjmě cjrkwe dobroděgně i na budaucnost rozsjwati, na sta let dobré skutky založili a státi se dobrodincem budaucjch pokolenj. Wšak i zde powáženj a opatrností potřeba. Dobrým úmyslem dary rozdáwati nenj těžko, neb ol k tomu nikdý [příležitosti nescházj; tjže ale maudře a přjhodně ge udělowati. Málem často mnoho, a tak i mnohem druhdy málo se státi může a nezřjdka při neylepsjm mjněnj welicj darowé málo dobrého přinášegj. Wesměs neywjce na tom záleženo, komu a k Čemu dar udělen b ý wá, a na to duchownj kšaftugjcj iněg zwláštnj zřetel. Cjrkwi neywětšj powinnostj duchownj gest zawázán. Tat. gest geho neywětšj dobrodinkynj, od nj wýžiwa a gměnj geho pocliázj. Tat neyblaženěgšj lidu účel před sebau m á: potřebuge ale k dosaženj geh o prostředků a podpory. Na gegj

81 potřeby ohled mjti rteyswětěgšj tedy geho gest powinnostj. Ačkoliw nábožnostj předkůw našich, prwnegšjini odkazy a řjzenjmi swětské wrchnosti o w eřegné služby Božj a zaplacenj služebnjkůw cjlkéw njch na wětšjm djle dostatečně postaráno gest, přede se to wšady geště nestalo. Na mnohých mjstéch w kosteljch tak nuzně a chatrně to w yhljžj, že weřegné služby Božj w jce k pohoršenj a omrzenj nežli k Wždělánj gsau, Okrášlowánj a marnost ode křestanských kostelíiw wzdáleny buďte, ale zewnitřnj, důležitosti a swatosti wěci přiměřená ozdoba se požaduge, nemá-li přigjti odtud lliostegnost aneb opowrženj k neywetšj člowěčenstwa wěci. Mnohá wzdálená a lidnatá wjska, mnohá hogná osada, žwláště w mjstech nestegného náboženstwj, nemá až posud geště žádného učitele, žádného pastýře. Zde by založenj fary duchownjin dobrodinjm apožehnánjm plo mnohá sta bylo. M nozj služebnjci cjrkwe, netoliko dobře ale bohatě placeni gsau, a naproti tomu ginj tak špatně, že denně s chudobau a nauzj se potýkali, a ku potupě swého stawu se ponižowati přinuceni bývvagjce, to dobré, kteréby dle powolánj swého zpňsobiti m ěli, učiniti nemohau. Skolv a ústawy k wzdělánj mládeže i pro čjr- ) kew gsau dobroděgné, a dwognásobný ohled kšaftugjej ducliownj na ně by bráti měl. Owšeni laska- «wými přjspěwky giž d řjv e mnoho se stalo a za j liašich časňw zwláště maudrau wládati a lidumilci

82 mnoho se děge, wšak by se gešte mnohem wjee stati melo. M nohý schopný ginoch gen dosti malého stipendium potřebuge, aby se w ústawu pro učitele slušně wycwičiti m ohl; a gakskaupě geště mnohý «čilei w městě i na venku placen g e st! Odkud pak taký muž, gsa nezřjdka djtky obsypán a pernau péčj o wezdegšj chléb skljčen, wážnosti, chuti a horliwosti má wážiti k úřadu swcmu? A posléz na n eyvjce mjstech scházj dobře zřjzená knihovna školuj, pro učitele tak newyhnutedlne potřebná, pro lid tak užitečná. Zdali/, by duchow nj kšaftugjcj nemohl zásobu swých knih, které č a sto tak nehodně semotam rozstrkány býw agj, aneb aspoň gen část vikariátnj knihovně odkázati, která duchovnjm na wenku bydljcjm tak prospěšná gest? W kolika obejeli nenj geště žádného fondu k zaopatřen; potřebných knih pro chudé d jtk y, w od měnu za zwláštnj pilnost, v ýborn é ch ov á n j a šlechetné skutky; k zaopatřenj potřebných wěcj pro školy a úsíawy industriálnj? A gestli promyslem, cwičenjm a wzdělánjm hlawnj prameny chudoby se neacpau: íjni méně podporowánj a almužny spomoh a u, gelikož se pak počet nuzných denně množj, ctnost ale se tratj. K podporowánj chudých, na které kšaftugjcj duchownj zwláště pam atovali má, nesčjslné přjležitosti se mu podáw agj, kde použiti může šlechetně a laskawě swého gměnj. Práwě zde mnoho opatrnosti amaudrého okoličnostj rozwáženj gest potřebj, nechce li při n ey-

83 lepšj wůli na zmar rozdáwati, coby lépe a whodnsgi mohlo býti wynaloženo. Lidu, který powažuge chudobu za zwláštnj pramen swé o b žiw y, a žebránj za neysnadnegs] a neysnesitedlněgsj řemeslo, ani neyhogněgij almužnau se nespom ůže; žebřj pak tjm drzegi apracugj tjm méně, čjm wjce se gim dáwá. Nadánj pro takowéto byloby štepnicj žebroty, která člowěčenstwo hanobj a mrawnost rušj. Mnohé ale rodiny neslastnými přjhodami na mizinu uwedené, stydjce se žebrati, w tichosti trau bjdu. Malá summieka mohla by gim spomoci, dluhy gegich shladili, siny selřjti, osud změniti. M nozj sirotci, nem agjce rodioňw těkagj zanedbáni bez zaopatřenj, bez w y - cwičenj po cizjin swětě. Mnohá chudá wdowa slzy cedj s hladowými djtkami, slzy hořkého zármutku : této w nauzi pom oci bylat by prawá služba Božj dle ducha Ewangeliuin. Mnohý hodný muž, genž s swými w bjdě gest postawen, snadno by mohl sebe i swé obžiw iti; scházj mu ale djlo neb nářadj. Mnohý chudý synek, gsa wýbornými dary ducha nadán, welkého we swětě by mohl nadjti se štěstj, kdyby byl měl přjležitosti něgakému řemeslu aneb uměnj se nauoiti. Mnohá chudá djwka swau by byla zachowala čistotu a k zaopatřen] přišla, kdyby gen dosti malé wěno byla měla, M nohý chudák může býti z náruč] smrti wychwácen a k prospěchu swých na žiwě z a ch o - wán, wšak chybuge mu obstaráni w nemoci, léky k uzdravvenj a potrawa k nabytj sjly. Mnohý'

84 chudý nemocný služebnjk aneb pocestný, zwlášt ge-li cizozemec aneb giného náboženstwj, musj bjdně zahynauti, nenalezage saucitného přjtele, p řjbvtku, obstaránj a pom oci lékařské. Máinet o- wšem mnohá krásná nadánj a weřegné ústawy pro chudé, potřebné a nuzné každého druhu; však g e - ποιη w některých m jstech, w ginýcli gicli dočista nenj, a obyčegně tam, kde gich neywjce třeba gest v r chudých osadách, w neaurodných a méně požehnaných kraginách. Gak dobroděgné, užitečné a služebnjka cjrkwe hodné byly by zde Jaskawé ústawy pro takow éagim podobné přjhody. Na krew a přjbuzenstwo kšaftugjcj duchownj owšem ohledu bráti nemá; Avšak také nesnij přirozená právva přestaupiti, nesmj neyswětěgšj city potlačowati. A proč by se neměl odiněniti onomu, od něhož za živvobytj byl dobrodinj obdržel? proč by nemohl onom u, gehož pilnostj a sprawedlnostj přjgm y geho rozmnoženy a zlepšeny byly, i w čas smrti powinnau vvděčnost proukázati, gešťo časná blaženost katolického duchownjho oby čegně gen na věrnosti geho čeládky záležj? proč by neměl swým rodičům, bratrům a sestrám, swým přjbuzným při odchodu svvém i poslednj důkaz swé uznalosti a lásky uděliti, kdežto i přirozenost i náboženstwj g eg k tomu nabjzj? N ikoliw! to mu zapowězeno nenj, a netoliko že smj, ale gest i powinen to činiti. Gsau-li přjbuznj a přátelé g e ho chudi, prvvnj a vv samé lidské přjrodě založené práwo magj dobročinnost geho o pom oc vvzý-

85 wati, Ge zauédbáwati a powrhowati, byle by do nebe w olagjcj b řjcb, urážen] práwa přirozeného. A byt by i přjlis chudi nebyli, přede powinnowán gest, w poslednj wílli ohled brati na ně a na wýlohy, které mu k wuli činiti musili, chťjce lio přiwesti do stawu duchownjho, obzvláště inuseli-li proto potřebnosti swé umensiti, a tem, kteřj s njm stegného práwa na podjl m a g j, učiniti iigmu. Gsau-li ale bez toho zámožní, a nepotřebugj-li geho podpory, a chtěl-liby nicméně nahospodařeným gměnjin z požitkůw swé fary ge obohatiti a nade staw gegich wznésti: bylat by to dle wyřknutj kanonických zákonů a otců cjrkew njch neywětšj nesprawedlnost, bylo by to laupenj a okrádánj chudých a cjrkwe. Smutné owsem gest, w idjm e-li, kterak lehkovážně a náružiwě, neberauce žádný ohled na přjkazy rozumu, ewangelia a zákonu kanonických, tak duležitau pjsemnost nezřjdka i duchownj a učitelé náboženstwj a ctnosti wyhotowugj; smutněgšj ale gest, že i z kanonických zákonů se gew j, že někdy i tjmto poslednjm weřegným činem duchownj gméno swé zprznili a ínr awný swíig charakter podezřelým učinili. Concubinarum, přikazuge synoda Kostnická ( Tit. X XIV. de T esta m.) et aliarum turpium personarum in testamentis ne mentio quidem flat. Kšaft aneb poslednj wůli delati, každému rozumnému člowěku musj býti swatau a wážnau v ě c j. Samo giž sio w o napomjná na gegj důležitost. T o poslednj nemá wšednostj a náružiwostj tomu p o

86 dobno býti, co gsme druhdy děláwali; to poslednj má také neykrásněgšjm a neydobročinněgšjm b ý ti; neb obyčegně to na nás neyw jc aueinkuge a neydél se to w paměti udržj. Skutek ten se má wlastně co poslednj weřegný skutek lidský powažowati, který se w tom okamženj koná, kde i neylehkomyslněgšj wážnosfi nabýw á, a obyčegně se takowým okazuge, gakým gest; a protož často i nechtě zpytateli lidj i neytagněgšj myslenj swá a náklon? nosí i srdce, swé nábožné a mrawné powahy takořka zgewně odkrýwá, a si u sauwěkých a budaucjch pokolenj aneb čestný aneb hanebný památnjk stawj. Duchownjmu musj čin tento býti dw ognásobně důležitým ; nebo gjm netoliko dobroděgnt: na okamženj a pak na budaucj časy aučinkuge ; ale i práčem swým a skutkům k rozmnoženj sláwy Božj a blaženosti lidské w'ykonaným, wěčně trwagjcj znak prawdiwosti uděluge. Kšaftem swým má geště po smrti, co za žiwa wšem powinen byl, dobrý přjklad dáti. Kšaft geho má býti záwěrkau přednesených učenj a kázanj, poslednjm důkazem ctné pow ahy, weřegným swědkem nezištné lásky k Bohu a k bližnjmu, a práwě ducliownjho smeyslenj, prawdiwým rukogmjm uznalosti a wděčnosti k cjrkwi, poslednjm swědomitým wyplněnjm zákonů g egjch a slowútným dokonánjin apoštolského žiwota. Pak mu nikdo práwa, žekšaftowati může, neodepře, ale za geho neyswětěgšj a poslednj p o - wimiost pokládati ge bude.

87 4, Cobýwala bibljprwnjmkrestanúm; zgtikého úmyslu gi čjtali, a proč bychom gi nynj 'pilněgi než gindy, než prwnj křesťané, čjsti měli? Od Gottharda Holubáře, kapitiúára Stralio-wského. Swaté powolánj služebnjkůw1 cjrkevvnjch mezi důležitými powinnostmi i onu předkem žádá, aby oni co učitelowé swěřených sobě w ěřjcjch o tom neomylné přeswědčenj měli sami, cokolivv naučného swému stádu p od áw agj, aby prawdy náboženstwj swatého wěrně wykládali, a tak w řeči swé o spasenj lidském bezpečnj wíidcowé křestanského lidu učiněni byli. H ogněgšjho a gadrněgšjho pokrmu duchownjho odkud ginud, leč zpjsem swatých naberau, a důwody tam se nalezagjcjmi potwrdj? Pročež k biblj, gako k čistému pramenu se odebrali a z něho i pro sebe i pro lid wážiti gest gim třeba; protož samo i oni gsaut prwnj, genž se do pjsem swatých znáti musegj, a pilným čjtánjm gich a maudrým rozbjránjm oné známosti a zkušenosti dogjti magj, kterau sw. Pawel na Tim oteowi žádá, napomjnage, aby byl přjkladem w ěřjcjch w slowu, λν wjře, pilný čjtánj, napomjnánj a učenj. aby prospěch geho zgewný byl wšechněm. D ey na sebe pozor, i na učenj. Nebo to čině, i sám sebe spasena učiníš, i ty, kteřj tebe poslauchagj. I, T ím a k Tiíow i opět II. 7, δ. : W e wšech wěcech sebe senného wydáwey za přjklad do-

88 brýcji sjiutkňw, w učenj, w celosti, w wáznosli: slowo zdrawé bez auhony: aby len, kterýž, se profituj, styděl se, nemnge nic zlého mluwiti o nás. Potřebu známosti a čten] pjsem sw a týcli u duchownjch seznagjc sněm Tridentský, neopominul vv pátém posezenj ustanowiti a nařjditi, aby duchownj studie poněkud zanedbané gsaucj opraweliy byly, a za tau přjčinau zwláště pjsmu swatému i na wysokých i klášternjch školách dospělými u - čiteli wyučowáno bylo. Wšecken sice, přede wsjm ale kazatelský auřad duchownj tuto potřebu uznáwá, an hlasatelé slowa Páně učenj swoge buď dogmatické, buď morálnj na dňwody pjsma swatého stawjce, swoge posluchače na zřegmé wýpovvědi ewatopjsemné poukazugj, a přjklady staro- i nowozákonnými řeč swau bud swětlegšj buď přjgemn&gšj čin jw agj; posluchači wšak m agjcj takowé knihy swaté, innohau chw jli swátečnj a nedělnj takowým čtenjm se zabýwag-j, a hledánjin oznámených sobě wěcj neb přjkladů zběhlost swau zkaušegj. W e- likého tedy obljbenj nacházegj a nalézali w ždycky i nábožněgšj křesťané w pjsinech swatých, a kteřjkoliw ge upij mně, pokorně a s dobrým aumyslem čjtali, nelze upřjti, že z tohoto pokladu slowa Božjho, genž wěčné gest a neomylné gako Bůh sám, nemalého nabyli potěšenj, naučenj a u wjře utwrzenj. An každé i té neywýborněgsj wědomosti owšem zlj, genž z Boha negsau, opět k zlému užjwati u m ěgj, pastýřům náležj pečowati o to, aby w ěřjcj w šickni, gestii k otenj pjsma swatého

89 «losti gsau způsobnj, biblj swaté materským gazykem wyložené, a od cjrkwe schwálené, i g j w zdrawém smyslu též cjrkwe užjw agjce, ne k marnému hlaubánj a přewrácenj swedeni, nobrž k ctnosti rozhorleni a w prawé wjře ustanoweni býti m ohli.*) Zbožný Tomáš Kempenský uwodj čtenáři swému na mysl w knize IV. w gedenácté kapitole, gakby pjsmo swaté wěrné duši na neyweyš bylo potřebné. M am i také swaté knihy pro potěšen] žiwota. í)wau \\ěc] potřebugi, pokrmu totiž a swětla. Geden gestit stůl swatého oltáře, na němž ležj chléb swatý; druhý gest stůl zákona Božjho, w němž se zawjrá učenj swaté, Djky tobě, Pane Ježjši, swětlo swětla w ěčného! za stůl učenj swatého, kterýž gsi nám skrze služebnjky sw é, proroky a apoštoly a giné učitele přistrogil. Ale na konci wraucj modlitbau k Bohu obrátě se žádá, aby w kterémž gsau wšecky poklady maudrosti složeny, od kteréhož wšickni maudřj tohoto swěta maudrosí swau dostali, rozehnal bleskem milosti swé temnosti rozumu geho, a oswjtil g eg swětlem nebeským, kteréž se stkwj w swatém Ewangelium.,,N edey, (neylaskawěgšj J ež jši!) abych při čtenj pjsma swatého na schopnost swau spoléhage, zhrdl, a pyšným uměnjin nadutý, swaté prawdy twého učenj dle maudrosti swětské wrykládal a přewracel, aneb wšetečnostj a přjlišnau žádostj po uměnj zaneprázdněn, *) Srowney sněm Tridentslíý in Indice libror. proh. Regul. IV.

90 nebyl učiněn gako oni, kteřj se ustawičné učj a nikdy uměnj nedogdau. Alebrž přidey k uiněnj také dar pokory a lásky, kterážto nehledá než čest gména tw ého, vvzdělánj bližnjho a spasenj wlastnjho. Zádáint mezi ty patriti, o kterýchž g;si praw il: Blahoslawenj chudj duchem ; nebo gegich gest králowstwj nebeské. Austnj podánj w cjrkwi katolické poukazuge prawowěřjcj na prwnj wyznawače w jry, gesto pjsem swatých sobě na neyweyš w ážjce, w gich čjtánj spasitedlně soi)ě pořjnali. Co o biblj a prospěšném gj užjwánj také někteřj z now ěgšjch theologů smeyšlegj, stane se zřetedlněgšjm z dáb jh o pogednánj tohoto. I, Biblj býwala prwnjm křesťanům gediuá naučná, potěšitedlná a wzdělawatedlná kniha. Wěčná samobytná maudrost Bůh! prohlásil se w nj slawně, přjsně i laskawě za Stwořitele, Zachowatele a Otce všech rozumných tw orů; 1 lidé pak mohli napořád přede wšjin zblauzenjin bezpečni býti, an wěčný rozum sám gim za wůdce slaužil. M ogžjš a proroci, gacj mužowé B ožj! Kdež gim rowných nalezti? A desatero přikázanj toto zřegmé zákonodárstwj Božj! gest a zůstane na wěky půwodrij kniha, w gegjchžto i nařjzenjch wšecky občanské a mrawnj zákony gsau obsaženy. Zwláště pak wážili sobě prwnj křesťané zákona nowého, co neyskwostněgšjho a neyštědřegšjho dědictwj po Pánu a mistru swétn, kterýž po swéin odchodu k Otci, gich co' ubohých sirotků neostawil. Ewangeliuin geho byl hogný

91 poklad, genž nikdý promrhán býti nem ohl; w y- kaupené swau krwj za spoludědice králbwstwj swého ustanowil; a aby nikdý pochybnosti o tom nepowstáwaly, pjsemnost božskau gim w rukan zanechal, genž sice křiwě wykládána, nikdý však porušena býti nemohla! W ypsánj žiwota, činů a skutků geho gest prosté, pohnuíedlné a dogjm a- w é ; a k d o ž b y, přečta Ewangelium, mohl gjm pohodili bez naprawenj swého smeyšlenj, aneb aspoii bez žádosti lepšjm se státi: tent žádného polepšenj giž schopen nenj, I také w nedostatku Avšech zewnitrn/ch duwodň, může prawdiwost a božstwj Ewangelium z wniírnjch dtiwodň neomylně se oswědčiti; a kdožkoli přjkazy Ježjšowy s prostým a wěrným, nábožným a ponjženým prigjmá srdcem, sám na sobě zk u sj, že učenj geho z Boha gest! Smrt Páně Ježjšowa, netoliko pauhé zpečetěnj učenj geho, gakož se nepřátelé geho domeyšleli byla prwnjm křestanům widiledlnau úmluwau mezi Bohem a lidmi: všem nábožným k útěše, a hřjšnjkům k spasitedlnému powstánj, aby poznagjce Otcowu milost a milosrdnau lásku, w srdcjch se pukali, odpuštěnj h řjchu, nowý žiwot a wěčnau blaženost u něho hledagjce, Zpráwa o smrti Kristowě, gakožto oběti a spolu neygistěgšjm znamenj našeho na milost přigetj od gakžiwa od apoštolů a všech wěrných křestanů za hlawnj a základnj učenj, za gádro a hwězdu celého pjsma swatého i křesianstwj u

92 znána byla; *) a nikdý nenastane ta doba, kdežby apoštolská díhvěra k Ukřižowanému gakožto zbytečná zawržena, aneb co nedostatečná zlepšena býti mohla. Drjwe než liřjšnému swětu smjřenj a milost s křjže podána byla, giž drahný čas taužilo po nj saužené srdce lidské, ano w ždycky, dokud chce av Bohu aučastnost mjti, bude taužiti po nj. Tato taužebnost wlastne z wědomosti našj pokuty a nehodnosti před Bohem w yplýw á, gakož i poznané nemohútnosti, abychom se sami winy a pokuty sprostili, aneb spáchané zlé nahradili. Wjra a v potřebu něgakéhos Avyššjho prostřednictwj a smjřenj gest tedy tak stará, gakož sám swět. Křestanstwj gi toliko skutkem stvvrdilo a zpečetilo. Krwj skropená Golgatha Avěčným toho zůstane swědectwjm. W šecky tedy swéwolně Avzniklé pochybnosti o biblickém učenj z strany smjřenj lidského gsau taktéž nerozumné, gakož Avšeliké. Avynasnaženj marné gest, a w ždycky takoavým zíistane: aby totiž zpyšnelý rozum o tomío božském učenj přesavědčen býti m oh l, dokud srdce samo potřebu Avyššjho smjřenj necjtj, a po sgednocenj se s Bohem skrze Krista nedyclitj. A protož pilně se Avystřjhali pravnj učitelowé křesíanštj, aby takoavé prawdy, gež srdce *) 1 Petr. 1, 19. Cap. 2, 24. I. Cor. 1, 30. II. Cor. 5, 21. Ephes. 1, 7. C oll. 14. Eplies. 10, 10. Thes. 10. lioni. 3, 24. Cap. 5, I. Joan. 1, 7. I. T im. 2, 6. T it. 2, 14. Matli. 20,

93 lidské toliko vvnitř cjtj, důwěrně a laskawě opatruge, a kteréž u weřegném žiwotě swedomito wykonány b /t i m usegj, lícenými díhvody aneb krasomluwau pocliopitedlné a přjgem něgšj byli cinjwali, dokonale bywše přeswědčeni : že tjm podlé wyznánj a wýstraby Paw low y 1 Kor. 1, 17 31, slowo křjže moci swé tratj a pohaněno bývvá. Z té přjčiny warowali se apoštolštj otcowé we wšech přátelských a srdečných řečech (liomilijch) wšj skwostnosti a wýmluwnosti, přidržjce se přjsně slowa B ožjh o, a u swých posluchačů o to usilugjce, aby se gediné Ewangelium, gakožto dokázané m ocj Božj, genž gest k spasenj každému wěřjcjmu, lljin, 1, 16. drželi, ba ani za wlas od sprostého slownjho smyslu pjsma swatého neustupowali. A tak panowala podiwenj hodná gednomyslnost a rownost mezi prwnjmi křestany a gich předstawenými u wjře i obcowán j, w žádosti a daufánj, w činěnj a opauštěnj gednomyslnost, gesto nižádným donucenjm aneb zewnitřnjm násiljm, než toliko prawdau a láskau gsauc způsobená, napotom horliwým hlásánjm a wraucjm rozwažowánjm slowa božského stwrzena a zachowána býwala. M ocné aučinky geho seznáwali netoliko pauhým poslauchánjm, alebrž z wlastnj zkušenosti, Ř jm. \, 16. Řjm. 10, Kor. 1, 18, 21. ΙΪ. Tim. 3, 16, 17. Jan 20, 31. Jak. 1, 21. Jan Petr 1, Efez. 1, 23. Kol. 1, 16. k Žid, 2, 12. a takowá wnitřuj zkušenj, gich ž naprawené srdce neygi-

94 stěgsjm a neomylným gest swědectwjm, podáwala prwnjm křesíanům neyswětlegšj a neymocnggšj důkazy o prawdě a božstwj Ewangelium, gemuž křestanštj rekowé oddáni byli s tak wraucj láskau a nepolmutedlnau wěrnostj, /e nic v e swětě gich wjru w Ježjše Krista a geho nebeské učenj i zasljbenj zwrtkati nemohlo. Odtud gegich o- škliwost před wselikým nowotárstwjm, ano i tjm neymensjm odstaupenjm od sprostého biblického učenj, od apoštolu založeného a swýin nástupcům podaného. Osmělil-Ii se který swňdný učitel aneb giný převrácený člowěk podezřelé aneb křiwé učenj rozsjw ati, gesto se s učenjm Páně Ježjšowým aneb apoštolským nesrownáwalo, odwracelit w ěřjcj ušj od něho, pastýřům swým to w známost uw ozugjce, kteřjžto bludaře brzy na přjmau cestu uwáděli, aneb mocý slowa Božjho gegich škodliwost překazili. A tudy stalo se, že mnohá w prwnjch stoletjch powstalá kacjrstwj beze sněmownjho snešenj, beze slawného nálezu saudnjho ze strany cjrkwe potagmo udušená, bez pohoršenj zmizela. Prwnjch křestanů horliwost, lásku a vážnost k slowu Božjinu i geho wěrným hlasatelům, gakož i pewné geho se přidrženj ledwa sobě za u'ěku našeho pomysliti m ůžem e; netoliko pilnj posluchači, i též swědomitj činitelé slowa B ožjho, ge také w domácnosti zpytuwali, dnem i nocj o něm spasitedlne rozgjm agjce. Neywětšj o to wynasnaženj mjwali křestanštj liospodářowé, gesto gsau w swratých shromážděních

95 slýchané výklady doma znowu na paměí sobe přiváděli, a takové svým domácjm ochotně k srdečnému uwáženj podávali. A tak bývali dle žádosti a nawedenj apoštolu i křestanských b i skupu, křestanštj h ospodářové každý u prostřed sv é rodiny gako dom ácj pastýřové neboli sp rá vcov é dusj v e své rodině a dle svědectw j s\v, Chrisostoma přjbytkow é w ěřjcjch gako kostely a m odlitebnice, v nichž mládež vyu čow ánjm, m odlenjm, zvláště polinutedlným přjkladem cvičena i k tomu připravován a b ý vala, aby \v čas potřeby vjru swau v Ježjše Krista, Spasitele a Wykupitele lidského plemene k rv j vlastnj zpečetila. Takowauto statečnau v j ru vážili, posilovali a udržovali křestané gediné z biblj. Evangelium bylo gegich katediismus; žalm ové D avid ovi gegich modlitebnj a zpěvnj kniha ; kniha Hiob, přjslov j Šalomaunov a a kniha Kazatel gegich potěšitedlnj a mravnj sp is o v é, z nichžto všickni v ě řjcj p ou čováni, vzdělávání, u v j ř e, důvěrnosti a lásce k Bohu a Kristu p o silováni bývali. Byltě mezi mnohými účinky téhož křestanského biblj svaté čjtánj onen snad neypožehnaněgšj: že se v prwnjch třech stoletjch dokonce žádného katechismu aneb giné náboženské, poučné a vzdělawatedlné knihy mezi křestany nenalezalo, gesto všickni od věrných swých představených a učitelů k gediném u, silnému a utěsitedlnému pramenu byli přivedeni, z něhož plyne světlo, láska a život. Svěřenému Časopis pro batol. duch. V III. 1, 6

96 stádu wodu žiwota kalití, aneb w skrowných částkách ba konečně ani těch nepodáwati powažowali prwnj křestanštj učitelowé za zrádu proti neywyššjniu biskupu dušj našich: ( 1. Petr. 2, 2 5.) a toliko nágeinnjci mohli pozděgi tak náramně proti stádu swému se zpronewěřiti. C okoli křesťané pozděgšj w učeně strojen ý ch katechism ech, newkusných a wlažně ponaučugjcjch knihách a t. d. zdarma hledali, prwotnj w biblj hogne nacházeli. C ož gsau mdlá slowa lidská u přirownánj k hřjinagjcj řeči Páně, kteráž národy zemské uchwátila, hřjšnjky poděsila, a mocné krále pokořila, i po tolik tisjc let u prostřed násilných nepřátel až podnes se udržela? Prwnj tedy křesťané měli biblj za swíig neydražšj poklad: mnozj celau, aneb aspoii celé knihy a kapitoly z nj w paměti dobře chowali. Byl-li kdo z nich w čas protiwenstwj ukrutného tak chaulostiwý a bogácný, že pjsmo swaté pohanským saudcůin wydal, wíibec ode wšech byl nenáwiděn, a ledwa neytužšjin, často i po celý wěk trwagjcjm pokánjm s ostatnjmi stále wytrwawšjmi wěřjcjm i opět smjřen býti mohl. W samotách a pustinách, kamž se w čas zuřiwého pronásledowánj Dioklecianowa byli utekli, čjtánj biblj gim potěšitedlné zábawy poskytowalo. Ženy z sprostého i šlechetného rodu gi s stegnau dychtiwostj a swatau horliwostj čjtaly.*) ') G m éna: L a e ta, C ela n tia, P em ctrias, Fahiola., Algatia, Salvina, M arcella, T h eod ora, O sella a t. d. gsau w c.jrkewn.j historii důkazem parmttnjm, gak zw láštnjho, taktéž prospěšného a spasitedléiio pjsern sw atých užjwánj.

97 Nad mjru pohnutedlné gsau stjžnosti mučedlnic sw atých, Agapy, Chionie a Ireny nad ztrátau swých pjsein swatých, gichžto čjtánj gim hned z mládi dnem i nocj neyblaženěgšjm býwalo zainěstnánjm, a po nichž we strašných pustinách, kamž se něgaký čas před ukrutnostj krwežjzniwých wrahii byly u tek ly, slzawě d ych tily, *) Prwnj křestané neznali a nežádali nižádného utěšenj a naučenj leč z biblj. YVzdyt sám Pán a mistr gegich u wezdegšjm swém strastnéin putowánj slowem Božjm, a zwláště žalmy se těšjwal a posiliíow al: diwr-li, že wěrnj přátelé a následownjci geho za tjmto přjkladem kráčeli? Dobře se při tom m agjce, biblj gako božské proroctwj wšudy buď w nebezpečenstwj, i též při smrti s sebau nosjw ali; a pozdegi se i w hrobjch křesíanských mnohé sepsané Ewangelium geště neporušené nalezlo na prsau k smrti utrápených mučedlnjků a giných wěrných wyznawačů K ristow ých, gesto s radostj a důwěrnostj pro geho božské učenj a zasljbenj žili i u- mřeli. II. S gakau tedy swatau žádostj, a z gakého nábožného úmyslu prwnj křestané pjšma swatá čjtali, giž z dotčeného powrchu ležj. W ýtečnj mudrcowé pohanštj (Timeus z L okli, Plato, Cicero) dokonale tomu rozuměgjce, zřegm ě se přiznáwalií žeby poznánj přirozených powinnostj skrze břjšný * ) Acta SS. M artyrum Ag^ipes, Cliiouia ct Iřene in B a ronii Annalibus ad an N ro. 4G. 6 *

98 pád bylo zatmělé, tak že paulié swětlo rozuimt giž nepostačuge Boha poznáwati; neboli gemu důstognau, a geho wůli swaté přiměřenau uctiwost wzdáwati. Wšickni nábožněgšj pohané, cjtjce potřebu něgakého božského zgewenj, welmi po nřm dychtili Křestané wšak, gimž zgewenj Božj slastné podjlein přišlo, určitě wědauce z knih sw atých: ze Duch Božj w zlostnou duši newegde, aniž bydlili bude iv těle 'podmaněném hřjchúm, 1 Sap. 4., hleděli dřjwe mysl swau ustawičnau modlitbau, spasitedlným rozgjmánjm i m rzkých žádostj a náklonnosíj wyhostěnjm pokud možná wyčistiti, a gi milostnému pňsobenj Ducha swatého učiniti přjgemnau; nebot se zewrubné uléčenj srdce bez oswjcenj rozumu ani pomysliti nedá: přewrácenost vv smeyšlenj temnost swau s sebau nese; a nelze nižádnau ginau cestau, leč naprawenjm wůle k půwodnjmu swětlu přistaupiti. Duch swatý gest taktéž Duch pob ožnosti, gako uměnj. Odtud úpěnliwé prosby prwnjch křestanů w starobylých chw alozpěw jch k Duchu swatém u, aby gich rozum oswjtil, srdce očistil, k poznánj a wěrnému božské prawdy ostřjhánj roznjtil; aby ge w dobrém posilnil a utwrdil, a skrze] žiwau wjru, důwěrnost, wděčnost a lásku opět s Bohem skrze Krista sgednotiti a wěčně o- blažiti ráčil. O přispěnj téhož Ducha swatého proejwal Dawid w 50. a 119. Žalm u, gesto bez oswjcenj a wedenj Ducha swatého nikdo pjsmu swatému náležitě neporozumj, aniž geho spasitedlno n eu žige; w siekni, gesto se s neočištěným srdcem

99 a toliko 8 hrdau učenostj školskau do pjsma swatého spauštěli, zmatenjin, slepotau a neinaudrostj pokutowáni byli. Kxesíané prw otnj, s pokornau myslj wše pocjnaagce, a w lásce skončugjce, zkušenostj shledali, že se wyřčenj a naučenj pjsma swatého spjše láskau nežli schytralau učenostj spjše srdečnostj nežli wšetečnosťj, wjce modlenjm a slzawým úpěnjm, nežli ostrowťipnými wýklady pochopiti dáwá. Gediné nábožná prostosrdecná mysl může tomu porozum ěti: že slowo Božj toliko prawda genž se w něm podáwá, toliko maudrá dobrota genž se w něm zaslibuge, a wěčná blaženost gest. Prawda tedy bez klamu, dobrota bez ošemetnosti, čistá blaženost bez bjdy! A tak gsau nalézali i okaušeli: že slowo Páně nad med a mannu sladsj, nad zlato a drahé kamenj skwostněgšj, i nad rosu nebeskau úrodněgšj gest; a tjm býwali obcerstwowáni, w duchu i srdci p o lě - šowáni a posilowáni, gešto naproti tomu mysl poskwrněná nic božského w něm nenalezá, hrdé srdce božskými wěcini pohrdá w roztržité a wrtkawé, od w ezdegšjch péčj rozpáčené mysli slowo Božj mezi trnjm udušeno býwá. Nečjtali prwotnj k řesiané pjsma swatého z giného úm yslu, lec aby se wždy maudřegšjmi, nábožněgšjmi a w Bohu blaženěgšjmi stali. Prawda, swatost, wůle a blaženost byltě ten wytčený cjl, po kterém gediné a wždy taužjwali. Nic nemá do sebe takowé sprostnosti, něžnosti a krásy, gako nebeská praw da! Cjin s hňry od Otce swětel a Boha wšj útěchy zgewená,

100 k spasenj nevyhnutedlně potřebná pravda býti m á, gakož takowá ode v šech dobrých, čistých a neheskau myslj opogených dušj tjm spjše poznána, přigata a užjwána býti musj. G egj charakteristické znamenj gest swatost! A které pak učenj o swatost wůle hogněgi usiluge, gako wjra v la- gcmstwj wěčne lásky, v niž se všickni pokladov é nebeské pravdy a blaženosti zawjragj. Giž ale všecky v pjsmě svátém obsažené prawdy ney- hlawněgšj k tomu sm ěřugj: že v milovánj Boha O tce λν milosti božského Syna geho a v obcowánj Ducha swatého všeliké štěstj nesmríedl- ného člowěka, a tudy geho veškerá blahost spo- čjw á! a že láska odměnná láska k božskému Wykupiteli gediný gest prostředek k dosaženj zasljbeného spasenj! T y to věčn é spasitedlné prawdy Λν celém pjsmě swatém tak zřegm ě a určitě, tak důkladně a laskawě se wyčjtagj, ba i neyspro- stěgšjmu rozumu lidskému, ano i djtkám tak swětlé a pochopitedlné, takj přjgemrié a pře- Bwědčitedlné gsau, že toliko ti gasné swětlo Ewangelium nespatřugj, w nichž Bůh tohoto swěfa o- slepil m ysli, Ewangelium sláwy Kristowy, B ožj. II. R or. 4, 4, aby se gim nezaswjtilo swětlo kterýž gest obraz V v v Clowek gest tauženj B ožj! Weškere pjsmo swaté, zwláště nowý zákon, tuto lask<»wfiu taužeb- nost Božj po \vzdorugjcjm a zdráhawém pokolenj lidském na všech skoro stranách s takovau láskau apřjsnostj Avyslowuge, tak že kdo ponaukánj

101 Božj inu, do náručj Otcowa sew rátiti, odpjrá, wjce než přirozené zaslepenosti a srdce zalvvrzelosti do sebe mjti musj. Wjra Λν gakausi samowládnau m ocnost, tupenj a ausměšné zawrženj prawd náboženských gest neduh nyněgšjho w ěk u! III. Křesťanům dňležitegšj potřeba, přidržeti se pewně slowa Božjho, nebyla, gako nyněgšjho času. Teni gest w biblj 2 Petr. 3. Tim. 3, 1. IL Tess. 2,3. 9. Žid. 18, tak patrné wyobrazen, bychom ani okamženj ni nepochybowali, že gsau oni Duchem swatým nadšenj, gakož i od Boha o přjhodách neywzdáleněgšj budaucnosti náležitě wyučenj muži naše bohaprázdné dny předzwjdali. Ale wsak když přigde Syn člowěka saudil swěl, zdali nalezne wjru na zemi? Luk. 18, 8. Sama prawda wěčná ubývvánj wjry w poslednjch dnech zřegině předpowěděla. Bohaprázdriost, newěra a posměch z Neywysšjho a Neyswětěgšjho gsau tedy důkazem, genž o prawdě a božstwj náboženstwj i geho sv átých pjsem tak hlasitě swědčj, gako twrdošjgnost Židů, Neytkliwěgšj gsau předce wyznánj wšech auhlawnjch nepřátel zgewenj křesťanského, kteráž gim snad některau dobu bezděky z úst wysla. Takow é slawné, proti wšemu namjtánj bezpečné swědectwj w prospěch zákona nowého nalézá se w Rousseau Emil. T. 3. p. 16, 5.,,W yznáwám, že w znešenost pjsma sw. mne obdiwenjm naplňuge, gakož i čistota Ewangeliuin weskeré srdce mé zanjmá. Progděme spisy našich mudrců se wšj skwostnostj

102 gegich rozumowánj: gak gsau nepatrné ba potupné u přirownánj k pjsmu swatému! M ožná-li, aby kniha, genž gest sprostá a spolu tak wznešená, mela býti pauhé djlo lidské? Možná-li, by osoba swatá, gegjžto žiwot se zde w ypisuge, pauhý člowěk býti m ohl? Mluwj-li kde gako něgaký sjlenec, aneb ctižádostiwý buřič? Gaká spanilost, gaká čistota w geho chowánj ; gaká vznešenost w geho učenj; gak hluboká maudrost w geho řeči; gak podiwná ducha přjtomnost w geho odpow eděch ; gak m ocně vládne swými náklonnostmi! Kdež nagdeme takowého muže, kde takého m udrce, gestoby bez wady a chlauby žjti i umřjti m o h l! P la to.v ytw o- řiw sobě obraz sprawedliwého, auplně powahu Ježjše Krista vyznačil. Tato podobnost tak gest v ý b orn á, že gi wšickni otcowé cjrkewnj zaznamenali. Gak zaslepený a předsudky nakwasený musjt býti, genž syna Sofroniskowa (Sokratesa) Synu Marie po boku stawěti h o d lá ; gak nesmjrná mezera mezi oběma! Sokrates bez hany a bolesti um jrage, snadno mohl až na konec powahu swau bez proměny dochow ati; a kdyby smrt g e h o, ačže lehká, nebyla co korunau ozdobila žiwot geho, předce bychom o tom pochybnost m ěli: zdali Sokrates se vsjm swým rozumowánjm v jc e byl, než který mudrák. W ynašel, prawj s e, theorii mra- V'oučenj: mnozj wšak před njm gi w žiwotě swém skutečně prow ozow ali; ont tedy směl gen řjci, co onino činili, mohlt gen přjklady gich w předpisy investi: giž wšecko h o to v o bylo, M ohl-li pak Je-

103 žjš mezi spoluwěkými čisté a wznešené mrawoučenj seznati, gehož nám vv přjkazech a přjkladech pozůslawil? Sokrates umřel, pokogně rozmlauwage s přátely swými. Smrt Ježjše, genž uprostřed náramných bolestj od weškerého národu pohaněný a zlrýzněný ducha swého wypustil, byla neyohaw něgšj, gjž se kdy obáwati můžeme. Sokrates přigjm age gedem naplněnau čjši, služebnjka gi podáw agjcjho žehnal: ale Ježjs prosil, u prostřed neyprudsjch bolestj, za swé wražedlnjky. Zagisté, žil-li a umřel-li Sokrates gako m udrc: žiw byl i umřel Ježjs gako Bůh! Neomylným w sak, ano i neysilněgsjm důkazem wýbornosti, swatosti a božstwj pjsma swatého gsau bez odporu wsickni neslechetnj, temnost a zlost m ilugjcj lidé, gesto takořka hned od přiroze ; nj biblj swaté nenáwiděgj a od nj se odwracugj, gakož i gegich newyprawitedlná a trwanliwá snažnost pjsmo sw. gako nebezpečné rozhlasowati, o- stauzeti, přew raceti, a co možná w geho čjtánj překáželi. Pragmatická historie o spiknutj proti pjsmu sw. a geho ctitelům bylat by kromě biblj snad neyprospěsněgšj kniha wýstražná, a spolu neymocněgsj podnět, w temnosti a bauři gediné pjsma sw, se držeti, a wábenj swůdnému odolati, W tétéž mjře, w gakéž wážnost biblj och abu ge, zrňstá wážnost a mocnost knjžat temnosti. Zoškliw j-li se tedy křestanňm čtenj biblj*. dřjw e wseho nadanj překwapj ge hnusná zatmělost rozum u; ba horsj než pohanská zaslepenost a zlosynnost, gako

104 před wěkem Kristowým, zpotvvořj tuto zem a v peleš lotrowskau, a wyzwe k zahlazenj božskau sprawedliwost. A tam směřugj wšickni, genž se \ve školách rationalisté gm enugj, a pod gménein z g e wenj králowstwj Antikristowo rozšiřugj, i wšeobecné rozmnoženj slowa B ožjho wšemožne překaziti hledj. Gediný štjt proti nim gest slowo Božj. Blahoslawenj, kteřj g e slyšj, ctau a zachowáwagj! 5. Dwaxi slowufných mtizň swědcclwj o hiblj. Přeložil z fr<iuzau7.9kého 1. Ondrák. I. S w a té pjsmo přewyšuge swau srdeonostj, žiw osij a wznešenostj Avšecky řecké a latinské spisowatele z dáwnowěkosti. Ž ádný, ani H oiner, nedostihl wznešenosti M ogžjšow y w pjsnjch Boha oslawugjcjch, zwláště co se poslednj tkne, gjžto se wšickni synowé Israelštj musili učiti nazpainět. Žádná oda řecká neb latinská nepřibljžila se k welebnosti žalm ů, na p řjk la d.toh o, co takto poojná: B ů h bohů H ospodin m luw il: a přiwolal zem i, kterýž zagisté wšelikau fantasii přesahuge lidskau. Nikdý se newrownal H om er, ni žádný giný básnjk Isaiášowi sláwu Hospodinowu pegjcjm u, w gehož ocjch králowstwj (ostrowowé) gsau gako prach drobný, gako stan, genž dnes stawj se a zegtra zase se baurá. Hned má tento prorok wšecku lahodu a Ijbeznost pastýřského zpew u, wypisuge sladké požjw á-

105 nj pokogného žiw ota, hned se tak wysoko wznášj, že wšecko gako w hlubinách mizj pod njm, M edle cože w celé starožitnosti swětské může se po hok dáti elegickému Jeremiáši pro záhubu swého lidu plačjcjmu, nebo'ivahuinowi, widaucjmu w duchu nádliernau Niniwepadati autokem nesčjslného w ogska? Nám se zdá widěti toto w ogsk o, slyšeli břinkot zbraně a dusot k o n j; wšecko tak žiwým způsobem gest w yljčen o, až fantasie trne; Homer daleko za njm poklusáwá. Cjteyte pak Daniele zwěstugjcjho Balthazarowi hněw Božj giž giž naň p a d a g jcj, a pak hledeyte w neyslawněgšjch knihách starožitnosti, coby se asi té spanilosti podobného nalézalo. Nad to má wšecko w pjsmě swatém pew nost, wšecko ráz přirozený zachowáwá, děginy zákonodáretwj, popisy, tagem stwj, mrawná naučenj; posléz takowý gest rozdjl mezi swětskými básnjky a proroky, gakow ý býwá mezi wynuceným a prawýin zápalem. Gedni w prawdě nadšenj cosi božského hlásagj, druzj gakausi wznešenost wynucugjce, nemohau w skládánj lidskau zapřjti mdlobu. Biskup F enelon. II, Z e wšech přednostj, swatému pjsmu nade wšecky knihy wýbornost a wýtečnost dáw agjcjch, neypodiwněgšj gest ten dokonalý poměr, kterýmž dwě wlastnosti ginak cele sobě odporné se spogiigj, weliká totiž přjwětiwost s newyslownau welebnostj,

106 sprostý sloh s neobyčegnau vvznešenostj. Ctaucjinu a rozgjm agjcjm u svvaté pjsino nowé nebe se otw jrá, kdež vvidj blýskati, at tak d jm, tisjcero ohňů a svvětel, gichž odevvsad vvycházegjcj paprskowé zrak porážegj a oči oslepugj vv tétéž mjře, vv které ge i osvvěcugj. Tento ráz bezděky Λν oči bige a nemožno nám silný z toho nebrati důkaz o geho božstvvj. Newidj se zagisté Λν této knize bleskot ni um ěnj, ni hlaubánj, ni filosolie, ni vvýmluwnosti swětské; nic vvsak méně vvšecli těchto okras prázdna gsauc práwě to obsahuge, co wsecko lidské uměnj nemůže nahraditi, totiž neywyššj podstatu, která mysl čtaucjho wážnost] naplňuge, a mjrnost, která pozornost zagjiná a gako opautá. Nuže, nenj-li to důkazem dostatečným, že toliko Bůh této knihy gest půwodcem? Než, otázka-li wznikne, proč se tyto dwě wlastnosti vv pjsinech musily slaučiti : netěžko nám toho dáti d u w od ; gestií to kniha, kterau Duch svvatý napovvjdal a která newystižitelná tagemstvvj Božj předkládá, musj tedy duch vvelebný vv hlawnjch částkách wanauti, na dustognost pňvvodce swého a wýtečnosí obsahu se vvztahugjcj. Poněwadž ale tento spis k poučenj a k potěsenj lidstwu ano i neysprostěgijm osobám gest určen : tedy musj mjti poměr a srovvnalost k pochopitelnosti tě c h, gimž zwláště wydán gest; musj totiž do sebe mjti sprostotu a gakausi domácnost. Maudrost božská chtěla za těmito důwody pěkný obau wlastnostj sestawiti sauzwuk. Neypodiwněgsj wšak gest w ě c, že tato vvelebnost

107 a prostota negen zde onde, ale wšudy w pjsmě swatém se nalézá: nenj kapitoly, nenj přjběhu nj řeči, kdež se toho běžným toliko pohledem nespatřuje, ano wšudy gest to zřegm o, a zwláště w podobenstwjch, gichž ewangelisté wyprawugj a Ježjš Kristus užjwal při wvučowánj národu. Něhot gednák gest podobenstwj mluwa sesmyslněná, domácj a prostonárodnj, která neyobecněgšj a neypowědoiněgsj béře obrazy k wykládánj prawd hlubšjch a lidskému duchu méně pochopných; zagjmawý způsob ueenj gestit, genž mysl wzděláwá a přjgeinně zaměstnáwá tjin, že ze slyšených wěcj na to m yslj, což wlastně neslysj; gednák gsau w ěci, které Ježjš w těchto obrazech předkládal, neydflležitěgšj článkowé geho učenj, neywznešeněgšj tagemstwj o prozřetelnosti Božj a wykaupenj lidstwa, a za tau přjčinau gest látka podobenstwj wznešená a přiměřená k těmto tagemstwjm ; forma wšak neboli způsob gest sprostý, snadný, našj schopnosti docela přjstupný. Claude, franc. biskup.

108 6. O dediclwj sw. Jana z Nepomuku. Z a našich dnu stala se kniha, hnedle gako wezdegšj chléb, obecnau a každodennj potřebau. T o pak neplatj genom o stawjch, powolánjm nebo rodem k učenosti a čtenj vv národu odsauzených, nobrž o celém národu, o každém vvekua pohlavvj. Do školy musj k a žd ý: bohatý i chudý, djvvka i pachole, a tam mezi giným neyhlawněgi se ctenjm objrá. Učjce se pak tomu čtenj celých šest let tedy déle než kterému kolivv řemeslu a to práwě tjm vvekem, kdy zlé i dobré neyvvolněgšj průchod k srdci člowěka m a g jc, vv něin se též neyhlauběgi zasazuge : musegj konečně na knihu gako na chléb uvvyknauti, a po nj přes celý čas žiwota gako po živvéin pramenu spasitelné oswěty a hogné útěchy taužiti. Takét se ta potřeba podlé zkušenosti u weliké části národu našeho skutečně a hlasitě ozýwá. Kdož, inedle, z duchovvnjch rok toliko na vvinnici Páně pracowal, aby ho osadnjci každého vvěku a pohlavvj o zapíigčenj knih nebyli žádali? *) A kdo prosj o chléb, aby hladu, kdo *) Možná, žc někdo na tafcowau zkušenost mezi lidem neuhodil, ale toho winu lid nás český nenese. T en zagisté nad giné národy čtenj m ilow něgšj b ý w a l, a podnes také gest. WSeeky potud známé poklady našj staro literatury lid nám zacliowal, a podnes ee m ezi lidem mnohý vvzácný zbytek staročeské osw ěty nad zlato i perly wážený

109 o knihu, aby potřeby čtenjm se poučit), nebo čas užitečně stráwiti necjtil? Kdyby pak lid sám podobné potřeby gestě neznamenal, což by patrným znamenjm geho surowosti a njzké wzdělanosti bylo, naléhala by na wšecky přátely a milowchowá, a gako ncydražšj odkaz s řodičfi na djtky přenásj. Podnes naše dospělegšj mládež poslednj penjz na skaupenj g-armarečných a pautníckých pjsnj a powjdek ráda nakládá. P akli sobe íiijslem lid knihy newážj čehož také p ř j- klady owšem řjdké w jm ; to děge se: a. Školau, genž onde a onde podnes učiliště slauti nemůže. M ezi těmi etogj na wrclm naše školy w českých m ěstech, kde se m ládež t ř i, čtyry léta s knihau trápj, n ežw n j drobet rozumu nalézá. I nechutj a oškliwj se m ládeži takowým způsobem kniha každá, tak že od nj také pozděgi m ysl swau odwracj, gako od gjd la, gjm ž se b y la gednau přesy tila. Protož newidjine w takow ých m ěstech, w ygjm agjce staw učený, wětšj tauhu po knize, než u lidu wesnjho ; proto také prom ysl nechce se tam nad přjklady slepě následowané powznésti. b. Neznalost) dobři hiihy.,jig n oti nulla cupido. N e - gsau Λν každé kragině naši m ilé w lasti mužowé, kteřjby lid s dobrau knihau seznámiti za skutek dobrý a záslužný drželi. Ano gsaut i m ezi ducliownjm i spráwci, kteřj mimo několikero kazatelů sami české knihy nem agj aniž kaupiti chtěgj, m udrugjcc někteřj při kupowánj knihy, gako ten řecký gonáček, neclitě se do w ody pustiti, ažby se plawati naučil. T u arci mládež knih Skolnjch často přeřjkaných giž sobě new šjm agjc, a gin ých pod oči nedostáw agjc, pnčjná, wěkem dospjw agjc a citu nem jw aných nabýw agjc, tauhu po knize tťatitic. Nezážiwnostj mnohé noivěgšj Knihy; nebot také tam, kde mužj, wzdělánj národnjho upřjmně žá d ostiw j, swé vlastenecké apoštolstwj s pom ocj knihy zastáwati m jnili

110 ujky lidu swatá powinnost slowem i přjkladem, statkem i skutkem o to usilowati, aby se potřeba ta brzy a powšechne \v lidu gevvila. Nač by se měla mládež do školy nutili? Proč tam celých šest ano sedm let swého neyradostněgšjho wěku tráwiti? K česhledáno, že se kniha hnedle n ep řigala, hnedle přigatá n e č tla, něho aspoň n eza žila, aniž o ginau proseno w jce. T u n ovau češtinu, p r a v ilo se, nenj možno pochopili. N a kom tu v in a? Na lidu m á lo ; na spisovateljcli něco, a na okolnostech a v y c h o v á n j našem m noho; a práwě tu poslednj překážku odw aliti ležj snad gen w m oci Božj! L id ná5, gako půda dohra přigjiná a zúrodiiuge každé semeno ; každá pravda žiwá, če rstv á a plodná chytá se tu duše, tu srdce, tu ohého w našem lidu, n plodj u žitek ; ale ro zsjv á š -li pjsek mjsto ohilj, nepopadneš užitku; nem ít prst sebe úrodnégšj tolik sjly, aby kámen rozv la žila. A kdo scge w lid nepostižitelné prawdy, význ am y nesrozum itelné, ty ostáwagj buď gen povrch u ležeti gako pjsek, až ge v o d a zapoinenutj odplácliá, anebo vpadše h lauhěgi toliko painět obtěžugj. A le také ohilj dosti protřjbené může gedno toliko z gara, gedno v podzim s užitkem rozsjw áno býti. T ož platj také o w zdělánj národnjm. M agjt n árodové také s v á gara i podzim ky. Tudjž dobře radil, kdo napomjnal vzdělaw atele národu, aby v r s t v u na v r s t v u kladli, národ w zdéláw agjcc, aniž klasu h ledali, dokud stébla nenj. Náš lid, co národnjho a věd eck éh o wzdělánj se týká, stog j, kde se před d v ěm a sty léty za sta v il ; a stál hy h lau - b ě g i, kdyby vzácnégšjm i dary od B oha nadán nebyl, než se až potud u v á žilo. W Secko, čemu se lid náš p o- zděgi přiučil, ge toliko k u sov é a náhodné. T o h o pak nepogali všick n i spisow atelé, genž se až potud pro lid psáti pokusili. N ahýw agjce sami wzdělánj gen cizjm ga - zykem, odučugj se, aniž toho znam enagjce, českému inyšlenj. W idauce se pak g iž na tom stupni vzdělanosti, na kterém ž gim svědom j w jce ncbránj, také ku wzdělánj

111 mu s gedné strany tolik ondánj s okazowáujin pjsmen, s gich poznáwánjm, skládánjm a čtenjm, s druhé zase tolik nákladu, některým giž na ijstky nesnadného, na slabikáře, katechismy a giné čjtanky? Snad gen proto, aby mládež konečně sw vch Jíraganú přispjw ati, nemohau často pro gasnost swé osw jcenosti gako u sw ětla w ulicc býw á, ani posauditlj w gakýcli tm ách tito geště w ězegj. P odpow jdagj m noho známostj do počátku patřjcjch, gicliž u lidu podloženo nenj, a giž tjm bořj se stawenj, byt se ani nezm jn ilo, gak těžko spisow ateli podobném u českým duchem psáti. Λ přede se toliko stegnorodé w ěci w cspolek slučugj. T u to něco Miny na spisow ateli, kteréž by ow šem nebylo, kdyby z m ládi národnjho wycliowánj docliázege, kragany swé o tolik wěkú předstihnauti neiniisil. W ě tšj ale winu na se uw alugj t i, genž pro sanm lásku k našj m ilé češtině, giž g i ani n em ilu gj, gaká gest, nobrž gak by si g i rádi p řelili a přem leli. S lyšjce naše nepřátely, gak, prý, twrdau, dlaulioslow nj a celé kupy spoluzw uček nahrnugjcj řeč máme, dali gim gim záwistiivým a <j(izjk(i nuselw za mál: neznutjjcjm nepfátelům hned na prwnj slow o za prawdu, a hned se g a li m ilenku swau tu samohláskam i w ycpáw ati, tu tkaninami šn o řiti, co dlauhého krčit!, co krátkého rozw láčeti, a co tlustého staliow ati nebo tenčití, až se ubohá čeština sama poznati nem ohla. L id takowé strogny za swau neuzmhvage, kupuge raděgí neym izerněgšj powjdky o M agelonách a t.p. ΐ m ělo by se uapřed dobře uwážiti, n en j-li to spjše ctnoslj n«ž wadau, co nám nepřátelé naši tau twrdostj a tjm skupenjm spoluzw uček w ytýkagj. P řjroda proto krásná, že v/ rozm ánitostj gednotau gest. Samá měkkost rozm ařu g e; samá hríiza diw očj. P řjroda má obrazy i hrozné i půwabné. Každý gazýk, genž toliko hrůzu nebo gen piiwftbnost a měkkost w yrážj, nepostačuge do w yljčenj celé přjrody. R ow něž to nahrnutj spoluzw uček, že se, ku p o d iv u! gea k zobrazenj ponélj m rzutých, protiwných, Časopis pro k alo!. duch. Υ ϊϊϊ. 1. 7

112 při weřegnéin zkanšenj před školnjm dozorcem a několika hosty dwě tři stránky z I. a II. Djlu mrštně odřjkala? IVikoliw! to gen hra gest; a byla by přes přjlis drahá na tolik easu, nákladu i práce. Nebo-li se to děge, aby růženců wěku našemu giž neslusjcjch při službách Božjch wjdáno wjce nebylo? Gen Buh umj owsem dobře cenu pobožnosti uwážiti; ale kdo se 11a wěky ríižencowé geštěrozpomjná, a vvěk modlitebnjch knjžek s nimi nestranně rowná, třeba sám rád ku pozdwiženj swé mysli k Bohu cizjch myšlének použil, třeba také každé modlenj, u něhož srdce hrozných nebo tagem ných (gako srd ce; v češtině v y skytá, gest v e lik á ano neocenitelná přednost našeho g a - zyka, gest to tuš černý, gehož druzj ev rop eyštj g a zy k o v é \v té in jř e, gako češtin a, n em a g jce, marně iisilngj tv rd é a hrozné ohrazy tak uchu v y ljč it i, g.iko ge Čech swým božským gazykem v y r á ž j, gazykein, genž podlé swé rozsáhlosti od ncyútlegšj měkkosti ažk neytužšj tw r- dosti se v o ln ě přeliýbá, a ncgsa ani přjliš krátkým (neysurověgšj gazykow é gsau pauze gednoslabičnj) ani v e le - dlauhvm podlé v ý z n a m u, to střednj m jsto mezi ginými gazvky u vzd ělanosti držj, gakéž lidu geho Bůh i injstem obytnjm v E vrop ě vykázal. Seč čeština w ruce mistra gest, kdyby nám naši v e le - ctěnj J..Γ., Γ, I., F. G'., P. Š K. W. hogným i dů vody nebyli okázali, stačil by dov esti gediný Obraz starého swělaí panem Smetanau v lo n i vydaný. ί nemělo by se tedy nepřátelům našim hned v ě ř ili, že ípjnau gest, co se gim tak zd á ; druhdy také nov sk v ě legšj ctnost nepravostj a neyčistěgšj rozpal lásky v la st enecké Sjlenostj s lo v ě. Chladný u v a žovate l ale saudj ginák, a BvX lepriv tlohře wax.j.

113 nenj, celau dus) zanijta! : bude mjti předce vvelikau nesnázi, máge rozhodnauti, zdaž ružencowým či časiim modlitebnjch knjžek přednost náležj; že ale k wyhoštowánj našich srdcegeinných zpěwů κβ chrámu Páně welice přispjwagj, na to aspoň bez rozpaků poswědčj. př]čina postačitelná, proč se mládež cjsti učj. Ani to tedy nemůže býti tak dlauho Ale nač mudrowánj při wěci na wýslunj? Neučj-li se mládež naše gen proto čjsti, proč se zmládi řemeslu učjwá, aby gako tjmto obžiwu pro tělo, tak čtenjin pro duši wěkem budaucjin sobě wy- těžiti uměla: tiu bych rozuměl kwočně kuřatům wyhrabowánj čerwjků a zrnj okazugjcj, učiteli ale mládeži na pjsmeny okazugjcjmu nerozuměl bych. Kuřata widěl bych, že té přjprawy dobře potřebowaly, užjwagjce gj w celém swéin krát- kéin žiwotě; žáci ale, nedychtjce pozděgšjin we- kem po knize, mohli bez té přjprawy swatě býti. W našich létech gest toho třeb, aby lid po knize taužil, gi rád apilněčjtal. Meytěnjm lesů, wysušowánjm bahen, stawěnjin měst, dědin, wzdělánjm polj, trhánjm nowin a hubenjm Ijtých šelem zanášeli se naši předkowé; gich bylo málo; noc a den nestačowal gim na tyto weliké potřeby k zachowá- nj žiwota, a když sobě tělo gegich ani odpočinauti nemohlo, nebylo diwu, že potřeby dušewnj uničil ani se neozýwaly, nebo ozýwagjce se swého uko- genj na odklady wzdálili. My wešli w práce g e gich ; oráme bez záwady, kde oni dlaně swé 7 *

114 krušným láinánjm skály často okrwawěli, a děti tam směle gahody sbjragj, kde oni celé noci 11a wlky čjhali. Nám zbýwá mnoho času po ukogenj potřeb tělesných, a tam zustati nesmjm e, kde naši dědové přestali. Gak ten čas dobře naložjine? Cjm se budeme bawiti, aby nás zahálka do karbanil, ku pitkám a giným nepravostem nesvedla? A když se u nás giž také hlad dušewnj mocněgi ozývvá, než u vvěku djtěcjm našich předku, smjme-liž my geho ukogenj také s odkladem odbýwati? Když to patrno, že účel Božj s lidským pokolenjm ten gest, aby neywyššj blaženosti po cestěprawého mrawnjho wzdělánj dosáhlo, ak to mu cjli aby každý člowěk podlé mohútnosti při spjwal: nemá-liž celý náš lid k tomu stawěnj gediného kamene poskytnauti? K dyž wíikolnj národov é čtenjm neyrozmanitěgšjin swětla vzdělanosti, promyslu a nábožnosli giž také do njzkých chyžek wesnjcli spád prodělali: má-liž toliko náš lid bez swětla ostáwati, aniž po něm taužiti? I třeba zagisté, aby také u nás bljzko perljku kniha ležela, a hospodář každý, shromáždiw swau čeleď av pochwjli kolem sebe nazvjce w dlauhý zimnj večer a w čas swátečnj po knize sáhal, z kteréž by hnedle nábožné a poueugjcj, hnedle zábawné a kratochwjlné čtenj swogatum řjkáwal. Každau ale knihu, gak se do ruky namane, hospodář čjtati aniž geho čeleď poslauchati nemůže, ano nesmj. Některé knize by lid na prosto nerozuměl, ginau by se pohoršil, a zase ginau by

115 do bludu zašel, pokog swědomj a čistotu srdce ztratil, nebo dokonce doma o svornost, vně a k«představeným o poslušnost, o pracovitost ipřjzeň se připrawil. Gest tu gako s garnjm teplem, kteréž pro nočnj mrazy každé bylině geště neswědčj» gako s prachem střelným, genž často skály, ale někdy také ruce a srdce trhá. Kniha pro lid budiž tedy 1. obsahem gen pro lidzanjmawá; 2. slohu snadného a srozumitelného ; 3. ceny, co gen možná, lewné. Z ohledu prwnj vlastnosti zagjmá se lid náš každau knihau, kteráž se věcm i w geho obzoru ležjcjini objrá. Podlé mé zkušenosti ale nenj mu přede žádná kniha milegšj nad nábožné, pokud gen do polemiky nesáhagj. Náš lid ge nazwjce chudý, gemu moc radostj na cestě tohoto žiwota nekwete, a proto se rád a často po nebi ohljžj ; proto ge také pobožn ý, a blaze m u, že při té srdečnosti, kterauž ho nebesa hogně darowaly, aspoii tento poklad z geho prsau snadno vyňat býti nem ůže! Gakkoliw podlé toho neyraděgi postyly, životy Swatých, cwičenj se w pobožnosti, rozgjmánj inrawná. a pow jdky, we kterých ctnost a spravedlnost naposled wjtězj, pod oči béře i poslauchá :nezawrhuge proto ano s welkau dychtiwostj čjtá i slýchá přjběhy z let minulých, dokoná gestli o našich předejeli wyprawugj, gewj patrnau bolest, až se zapomjná, wyprawuge-li se mu zpausta vlasti po wálce třidejtileté, cjtě se štastněgšjm, že w ta-

116 kowau strast napadaní. Protož také knihy historické, cestopisné, pokud zwláště mrawy, o- byeege, úrodu nebo neiírodu cizjch kragin Jjčj, těšily by lid náš welice, A že český lid fneywjce rádlem se ob jrá, nenj pochybnosti, žeby hospodářské knihys wděčnostj přigjmal, i s prospěchem čjtal; gen gestli by ohlubokau učenost nezawadily, a britansicau hospodárnost do našeho horami obmezeného ostrowa buřtem nepřewáděly. Potřeba druhé wlastnostiknihy pro lid sepsané bige sama w oči; a wšak s tau wýhradau, že spjš snese kniha pro učené technické wýznamy z cizjho gazyku, nikoliw ale kniha pro lid. Tu to pole, kde sobě gazyčnj puristé, mimo zdáwna přigatá a docela zobecnělá slowa c iz j, ani s dlaii půdy odmeziti dti nesměgj. Tu gedno cizjch wýznamů potřeba nenj ; gelikož řeč národnj až potud neywjc gen W' ústech lidu chowaná a wzděláwaná, k wygádřenj wšech téměř předmětů w obzoru prostého lidu stačuge, nebo aspoň n e dostatek wýznamu w kragi gednom wýznamem z krage druhého potud zachowaným nebo nowě uwedenýin snadno se dosazuge : gednák ale, kdyby schránka našeho gazyka mjstein předce k zdělenj nowěgšjch nálezů nestaeowala, spjš zagisté dohádá se lid prawého ponětj z wýznamu na kořeně slowanském urostlého, než ze slowa cizogazyčného; čjmž i to zjskáno, že se zásoba gazyčnj w lidu rozhogňuge, a lid k wyššjm známostem

117 zdwjhá,*) pokud gen wýznam podobný podlé zařazených prawidel gazyka našeho se b_yl utwořil. Ze pak laciné býti musegj knihy pro lid nás, a čjm obsahem swým důležitěgšj a zanjmawěgšj, tjm laciněg<j: o to nebude s těmi, kteřj se do okolnostj mohowitosti u nás wůbec znagj, žádného odporu; aie spjše budau, kteřj sineyšlegj, aby se dobré knihy docela zdarma mezi lid rozšiřowaly; gakéhož smýšlenj giž proto potwrditi nelze, že si člowěk toho wůbec málo wážj, čeho lehko nabýwá, a umozj do čtenj gen proto se dáwagj, aby peněz za knihu naložených užili. Ale kde takowých knih wzjti? A gsau-li které, brzo lise nepřečtau? Gednau, dwěma knihama se ta weliká potřeba w národu neukogj, a žen tu weliká; obilj giž bjlé : promeškáno ne hodin a dnů, ale stoletj. Odkud tedy wezme lid dobrých knih, aby ukogil swiig djlem přirozený, djlein přjsným nabjzenjm ke škole do něho zewnitřně zašij pěný hlad dušewnj? S oblak mu nepadagj; na poljch a stromjch nerostau; a snad i to byl by do-» ) ICniha pro lid také z té přjčiny cizjch wýznainíi se wv střjhey, ze píiuhv Čech každé cizj slow o powahau swého jazyk a m ěkčegi w yslow uge, z rychtářů, lichtáře, z farářů, falářc, z numera lum era, z Burgerm eistríi pnlniistry a t. p. nadělá, čjm ž na se gen posměch m valuge, a přede se buď citem buď wědonijm do ohebnosti swého gazyka zdrželi nem ůže, aby se o wyraženj w íeho nepokusil, co mu zwláště z ust předstawenych do ucha padne. Kdo ťedv lid ná.5 dost málo m iiuge, m ěl by giž z té přjčiny w y- střjbati se cizjch wvznamů, aby mu wysméchu ušetřil.

118 brotiwý Bíih učinil, kdyby k ukogenj potřeb dušewnjch cesty gine od wěčnosti uloženo nebylo. Na Bohu dosti, pakli že po wšecky časy lidské srdce ];Ískau ku skládá nj knih rozpaluge, i duši lidskau dary sw. Ducha oswěcuge, i také čas po čase snadněgšjch prostředku k rozšjřenj dobrých myšlének podáwá. Na wšecky ty wěci giž dáwno se myslilo, perem i gazykein naráželo, ano také o ně znamenitým založením swatého Wáclawa pečowáno bylo: ale zloba času nepopřála tomu blahočinnému ústawu ani dlauhého žiwota ani pusobenj zřegmého. Na prahu, u samýcli dwéřj chrámu prawého národnjho wzdělánj shaslo swětlo swatowáclawského založenj, a od těch dob nedostal lid dobré postyly ani dobrého kalendáře; lačněl podlé ducha, a wláda otcowská nakládala tisjce a tisjce k geho nasycen], a kteřj mu chléb ten lámati m ěli, přigimali tisjce; žili a umjrali, neposkytnuwse, žigjce a umjragjce, lidu swému ani dobré postyly ani dobrého kalendáře. Tu prostý kněz, ginénem Aníonju Hanikýř, rodem Pražan, zastáwage dlauhá léta úřad resi-, dentnjho spráwce duchownjho w Samersku*) bljže ) Gen /, om ylu Rtog-j tedy w 1. swazliii tohoto časopisu na rok na sír Ant. Hanikyř lulmusin hcrnnrdickij.i 0 ziw ot«a píisohenj muže tohoto m ohlhy snad toliko ctili, i>. W tíclnw Polian, býw alv kaplan.fana IIauiln iť, 1 (' /, bratra našeho swalojanskiího zakladatele., ohšjrněifšj zpráwu podali, Z aejlateii genmu to o Antnnjiiu H uni-

119 Gindřichowa H radce; w sešlém ale wěku po několik let u swého mladšjho bratra Františka, faráře w Bernardicjch na odpočinut], a konečně w Táboře přebýwage, cjtě od dáwna ten weliký nedostatek dobrých knih we swém národu, ugjmal ústům i pohodlj těla, a co tak za dlauhá léta dost krušně nastřádal, wšecko geště za ziwa, nechtě smrti zásluhu přepustiti, na wydáwánj dobrých pauze českých knih wěnowal. Wida pak, gak Slawná a wždy wěrná Konsistoř Pražská, hnutá welikým nedostatkem wše - likých pramenu, giiniž by se českoslowanské duchowenstwo k hodnému zastáwánj swého úřadu náležitě wzděláwati mohlo, sama wlastnjm puzenjm, gako matka českomorawských cjrkwj, o wydáwánj časopisu theologického wraucj láskau pečowati začala : obrátil k nj zřetel swé naděge a prosby, aby swau zkušenau wěrnostj obět geho w opatrowánj přigawši, sama na se péči wzala, gak by se účel geho oběti neylépe dosáhnul. Znage ale také, že každé lidské počjnánj na zmar přicházj, nenj-li Bohem zaswěcené, poručil celau tu ϊίνϊ ΐ známo, že w last i náboženstwj KrístOAVo wrliliem'1 t m ilow a l; z přeswědčenj o negmjrnéiu působen] polilawj ženského na lidskau ínrawnost a blaženost D obřcnského A becedu pobožné m anželky" na swíig náklad pdetisknauti dal, a ohétowánj základu Svatojanského, ne bez scliw n- lowánj našeho, cjrkw i i w lušti )rjii* casne odňatého, W lastimila Iiam aryta, se propu^čil.

120 obet též pod ochranu SW. JAiNA NEPOMUCKÉHO, wěda, že tento Sprawedliwý, geinuž wzdělánj a blaženost národu českého na zemi tolikéž na srdci ležely, zagisté i wnebi přjmluwy za swé bogugjcj geště kragany neušetřj. Tu puwod i účel DKDICTWJ SW. JANA NEPOMUCKÉHO. Gakau ochotnost] se Slawná Konsistoř Pražská k žádosti w Pánu zesnulého zakladatele propíigčila, gaké práce o dosaženj zákonnj platnosti pro tento blahoděgný ústaw podnikla; wšecko lo četli gsme w obšjrné zpráwe o založenj gednoty pod ginénem DĚDICTWJ SW. JANA NEP. v 1. swazku tlieol. časopisu na rok 1834: nečtli gsme a le, žehy až potud mnozj kragané ku podporowánj tak krásného účelu se by 1i prohlásili. Čemu tenpodiwný úkaz přičjtati, že tu Swtig mezi Sivými zase ani wjtán ani wsjmán nenj? Uznáwá se snad, že to wěc zbytečná, a cesta nebezpečná lid pjsemne a knihami poučowati? A gsau skutečné, kteřj na zkusenost u cizjch národu bázliwě prstem okazugjce, prawj: Wiztež k západu na to sličné owoce, kteréž tam husté wyrogowánj knih přinásj! Nenj! třeba lidu žádných knih; aniž se to zdá býti w radě božské prozřetelnosti, aby se národowé pjsinem a knihami wyučowali. Gděte doswěta a kazte, prawil nás božský W ykupitel, wysjlage swé učednjky šjřiti swětlo swého učenj. Námjtky tyto negsau oprawdu tak lehké, gak se na oko z d a g j, a mnozj na ně swědčj. Než

121 gakékoliw truchliwé úkazy naše i minulé stoletj na země západnj Ewropy uwedlo, wyplynula owšem ney wjc ze knih, ale ze zlých a spalných ; a takoivých našim kraganům z pramenil pod stjnem sívat. Jana Nepomuckého se wyrinngjcjch podáwáno nebude. Dobré pak knihy, proto že dobré gsau, nemoliau podobných úkazů ploditi, gakýini nás západ děsj ; spjš za hradbu nám poslaužj, kterauž by zlé knihy ze západu podvvrátiti nemohly. A toho nepřjteie u nás negen se báti, ale do zbraně naií wolati a bogowati s njm gest giž třeba. Rozšjřená známost německého gazyka po wšech wesničkách našj wlasti wydrážila wšein zlým spisům našich neybližšjch sausedů na západě až k srdci kraganň wolný přjstup; a málo bude tak řečených knihowen ručnjch, zwláště mezi swětskými nowowzdělanci našimi, aby tam také knih hnedle proti náboženstwj a mrawům, hnedle proti wládě nalezeno nebylo. Sypá-!i se pak ged z nich čerpaný mezi lid i na robotách, i w hostinských domjch, nemá ubohý žádného léku při ruce, kterýmž by tráweninu rychle ze sebe wywedl, nebo newsatau geště odrazil. Ljky takowé ač ge-li co potom, chodj-li náš lid we tměného we swětle, w prawdě či w bludu mohau toliko dobré knihy lidu poskytnauti. Co se pak toho odwoláwánj na slowa Páně: (jdete a kazte týká, z nichž někteřj ohniwým duchem swárliwé polemiky zanešeni giž zbytečnost každé knihy, giž také nepotřebnost samých p]-

122 sem swatých proti odpadlým bratřjm wywozugj, pochybugjce, žeby to w radě Wěčného stálo, aby národowé knihau ku poznánj pravdy přicházeli, těm odpowjdáme: žet wykupitel náš božský, wysjlage swé učednjky do swěta, k nim owšem neprawil :,,Gděte a pište. A wšak, nechtjce nahrnowati mjst biblických, mvozugeme to gedno, že se giž samým učednjkíím Páně za dobré widělo také pjsemne králowstwj Božj šjřili. Ze pak tyto samým Pánem zwolené nádoby Božj, negednalv proti rozkazu, ale s wfdj i s wědomjm Páně a při zwláštnjm wnuknutj Ducha sw., tomu wšickni katoljci pewně wěřjme. Tudjž sám Pán, nečině rozdjlu, pogjmá-li se prawda Božjm čtenjin či slyšenjm, to gedno přikazowal, aby,,kdo slyšj i kdo cle, rozuměli. Tak gen dostalo se nám psaných ewangelij a listu o křjži, a přjklad tento swatj otcowé před o- čima magjce, zastáwali swíig pastýřský úřad též hlasem i pjsmem. A byl by to oprawdu nesnadný úkol k rozhodnut], zdaž se cjrkwi Božj hlasem či pjsinem wětšjch služeb prokázalo a po dnes prokazuge? T o w šak netěžko twrditi, že to w samé radě Božj od wěčnosti idoženo, aby se Dřewo Páně o pero tak dobře gako o gazyk opjralo, a žeby dáwno giž ten pramen wody žiwé, genž se byl swým časem u studny Jakobowy wyprýštil, až na dno byl wyprahnul, kdyby geg maudrost Božj tolika třtinami a pery byla nezastjnila. P roto wzbuzowal Bůh každým wěkem kazatale, kteřj

123 w geho tlomjch srdcem sobe swěřeného lidu, kam chtěli, mocně pohybowali; ale za tauž přjčinau oswěcowal také po wšecky wěky muže wywolené, gegichž prsty ze suché třtiny sladkost newysušitelnau prawého žiwota wytěsnali, nebo perem lehkým hradby tak stálé wystawěli, že za nimi prawda Božj wsern útokíím nepřátel směle odolati muže. Kdosi z našich dáwných mistrů prawil, že kniha knihu otwjrá, gako se železo železem odmyká, a neselhal; ale mohl geště přidati, že také kniha knihu porážj, gako se železo železem láme. Nenj-liž podlé této prawdy úhlawnjm nepřjtelein a zrádcem wlasti, kdokoliw widj nepřjtele s ohněm i mečem waliti se ke hranicíhn swého národu, a přede mečem ani hasiwem neopatřj kragany swé k odporu? A kdo wida tolik podezřelých, ano cjrkwi i národnjmu blahu odporných spisu k wlasti se waliti, muže-liž geště za přjtele swého národu a milownjka cjrkwe powažowán býti, nepomáhá-li, aby se také dobré knihy w lid dostáwaly, gimižby opatřen směle a snadno útoky nepřátelské na swau wjru, ctnost a lásku k wlasti odrážel?*) ) T éto potřebě w yhow éti ch tjcc, podáwáme práw ě clo tisku díikladnau knihu dnst. M inickcho p. faráře Jana Jirsjlta, kterau pro p eg j důkladnost slawná arcibiskupská konsi- «toř 11a swíig náklad m oci w vdati, od p. spisowatele sobě WY/ádala. R ed.

124 Wšak giné přjčiny zdagj se mi geště w tom, že tento spasitelný ústaw: Dědifítwj sw. Jana Nep. až 'potud tak malé podpory nacházj, gež tu srdcem upřjmným, gak mi známo, pow jm : Omlauwagjt se někteřj tenkými důchody, stačugjcjmi sotwa k wlastnj obžiwě, z nichž tedy ku podpoře podobných ústawů ničehož newybýwá. Omluwa tato má zwlášte w ústech některých mladých duchownjch welmi mnoho prawdy do sebe, ač také ti, magjce toliko srdce wraucj láskau k dobrému rozhřaté, při důchodech neytenčjch předce diwy z té strany působili uiněgj. Ano práwě mladsjmu duchowenstwu náležj ta čestná zmjnka, že za tohoto wěku z té strany valně wynikagjc, ani dlauhých přjmluw nečeká, aby časem pro knihu a podporu dobrého ústawu na potřebu oděwu pozapomnělo. Neoinlauwagjt se ale gen wždy mladj a na místech newýnosných usazenj duchownj tenkostj swého důchodu; také ústa bratřj mohowitých a starších přjmluwy podobné odrážela, as těmito slowy : Gsau těžké časy; chudých gest mnoho, prjgem mug m a lý.u Slyšel gsem ge; a zacházelo slunce, a widěl gsem některé z nich zasedati za stoly, a při gasnu swětel pěnilo se před nimi wjno drahé, láhew za láhwj, a šustěli w gich prstech listy pansofické, gak ge náš wýborný ř wtipně okřtil; a gegich ruce wyndawaly a sypaly plnélirstě střjbra dokorbony, a newzpomněl žádný, že,jčasowé z lj; prjgem žc m alý a chudých

125 m n o h o Mne se zmocnilo spanj a nemohl gsem se dookati, brzo-li se nabažj těch wšenaučných listu; ale čas po čase geště gsem k nim i k gin/m téhož smýšlen) zřetel obracel; a zašlo slunce geště několikrát, a widěl gsein ge náhle chřadnauti, a klesati slabé na lůžko: a tu bylo patrno, že na-> stal čas zlý, a přjgem gegich ze nebyl tak malý. Nepravvili toho ivjce gazykem, ale na o- čjch bylo to čjsti, na očjch bjdně se po služebnjčku otáčegjcjch a hasnauejch. Zase se pěnilo wjno na stole, za njmž oni wjce neseděli ; ale na stěnách a we skřjncjch a na sýpkách nebylo wjce k spatřenj, co gim patřjvvalo : Kam se dělo to? čj bylo to? ale nemodlili se na hrobě gegich chůd]. Wsak ke cti našeho stawu nenj podobných m noho; w jc těch, gesto podnesli našemu gazy/m chladnau ba nepřátelshau mysl chowagj, a tjm samým, magjce osady české na spráwě, také swého powolánj nehodní a cjrkwe swaté špatnj i chatrnj služebnjci gsau, Polndagjce gazykem swé osady, gakž m o- hau nepohrdati osadau samau? A pakli tau pohrdagj, kterak se geště dobrými pastýři nazwau? Kterak gj hognau a dobrau pastwu podagj? Rjkawagjt sice sami: C o pro můg lid, aby mně rozuměl, češtiny potřebugi, tolik gj umjm z dětinstwj. Ale nenj třeba teprwr do školy ge wyprowázeti, nebo na gegich kázanj choditi, abychom se, gak lhau, přeswědčili. Dosti nepatrného předmětu z pastýřské nauky wyberte, a s njin oh w

126 gazyku materském porokugte, chcete-li se na mjstě přeswědčiti, že gako netrefnj kowáři na cwoček neuhodj. T ěch pak ač mnoho, marné bylo by ku podpoře podobných ústawň wybjzeti. Ti se s tau českau chátrau nikdý nepomjsj; gegich staw se nad češtinu wysoko pozdwihl; čemuž by se geště z češtiny přiučiti mohli? Pakli ale národ sám mohl by se z dobrých knih něčemu přiučiti, poklady swého uměnj, swé wjry a ctnosti rozmnožili: co gim p otom? Tohot práwě žádostiwi negsau, aby s wětšj prawda podobnostj dokládati mohli, že nenj lid náš ani milowánj ani wážnosti hoden. Wěda konečně, že Slawná Konsistoř^ přigjm agjc Dědictwj sw. Jana Nep. pod swau ochranu, netoliko swoliti, nobrž také wybjdnauti ráčila, aby kragané dobrého milownj sami w známost u- wáděli, zdali by tento ústaw bud w účelu swého pusobenj nebo w prostředcjch k swému rozkwětenj zw olených něgaké proměny nežádal, osmělugi se tuto po dotazu mužů saudných k uwáženj, a pakli se za dobré uzná, i ku přigetj za prawidlo, některé myšlénky progewiti. Aučel w'šeho působenj swratojanského Dědictwj, gak se nám w I. swaz. VII. ročn. běhu theologického časopisu na str we třech powšechně a w 10 podrobně pronesených článcjch gewj, gest tak welký, mnohostranný a wznešený, žet owšem gen ze srdce lid český upřjmně milugjcjho, a geho weliké nedostatky dobře znagjcjho

127 íak wytknut býti mohl. Oprawdu rozbjrage článek po článku, nemohl bych se k setřenj jediného rozinysliti. Nikdež nenalezám, čeho by ku blahu cjrkwe nebo národu neyweyš potřebj nebylo, a čeho by ten to pěkný ústaw docjlili netaužil. A wšak olilédage se ke skrowné sjle a malým posawádnjm přjtokům našeho swatojan. Dědictwj, donmjwám se, aby mezi potřebnými knihami napřed neypotřebněgšj podporau téhož ústawu wydáwány byly, a potom teprwa ku potřebným, a po těch k užitečným a přjgemným se přistaupilo. Neypotřebněgšj ale knihy w Cechách gsau zagisté populárnj, pro lid sprostý našich wesnic a městeček psané. T o pole u nás až potud ladem iežj. Mimo Isidora, sedláka Lhotského a W á* clawa adorotuft nenj hrubě žádné knihy při ruce, giž bychom smělegi lidu ke čtenj swěřiti mohli ; a práwě tyto knihy polřebugj při druhém wydánj nemalé oprawy. Nemáme ale také žádné dobré postyly, a co do mravnosti nazwjce wplýwá, nižádných hnedle žiwotfi swatých, psaných perem pobožným a spolu kritickým, gako Žiwot sw. panny Teresie od našeho, bohužel, tak časně w Pánu zesnulého Jos. Černého. Takowých a gim podobných knih gest u nás swrcliowaná ano neywětšj potřeba. Knihy wědecké, buďže bohoslownj, budže historické, negsaut owšein užitečné genom, ale dosti potřebné, a k žádánj bylo by, aby gsme giž w každé haluzi bohoslownjho uměnj aspoii gednjm časopis pro kiltol. duch. V III. I. 8

128 rázným djlem wykázati se mohli, gesto podnes ani dogmatiky české geště nenj! Ale, domnjwámt se, že ge-li s to Ijkowěda za krátký čas při malém počtu swých podporowatelíi, ale arci při obětech bezpřjkladných vlasteneckého doktora Presla, tolik haluzj swé nauky gako diwotworně w češtinu u- wáděti: budet zagisté také bohoslownj nauka při tak hognéin počtu českoslowanského duchowenstwa bez přjspěwku swatojan, Dědifctwj dosti sjly mjti, znenáhla pole swé česky wzdělati, až dokudby aspoň neywětšj potřeba \v lidu se neukogila. Tauž měrau nezdá se mi potřebj ani s wydáwánjin Pjsem swatých pijlišně kwapiti, k nimž by, pro potřebu lidu, s pomjgenjm učených a doktorských glos, spjše délš/ch než Arafš/ch výkladu mohlo se připogiti! Gestli by čehož ne tolikéž pro lid gako pro duchowenstwo pomocj swatojanského Dědictwj na swětlo wy cházeti m ohlo mimo oznámené giž Rozgjm ánj o přjrodě, tohoto welezaslaužilého památnjku na hrobě zwěčněného Jos. Černého mohly by to snad nazwjce podařené překlady swatých Otců býti, mezi nimiž by Jana Zlatoústého řeči w čele stály, a pak dle stawu a potřeb nyněgšjho wěku uspořádaný úplný kancionál český. Ale bogjm se, že giž tu prostranněgšj okow bednjm, než mělkost posawádnjho zdroge našeho ústawu připaušlj; aniž geště tolik rokowánj o to třeba, co by se dřjwe, co pozděgi na swětlo wydáwalo, gako o prostředky, kterýmiž by se tento

129 blah o činný ústaw brzo rozhognil, aby neprodleně a mocně píisobiti počal. A práwě z té strany, tusjín, že se pauhým zuslawowiinjm na dobrali ivfdi wlastencii, ku prospěchu a rozkwétánj toho ústawu gakoby nic nestalo. Nenjt owšem inožná, aby při takowém duchowenstwu, gjmž se země tato oprawdu honositi může, aspoň neywětsj djl z něho dosti dobré wůle nem ěl, tak blahočinný a neyweyš potřebný ústaw ze wšj sjly podporowati, ano znám sám muže, kteřj dřjwe než geště p o citu o swatojan. Dědictwj bylo, znamenité částky swé mohowitosti owšem že teprwa po smrti k témuž nábožnému a spolu národnjmu účelu odhodláwali: ale nám na tom záležj, aby ústaw ten brzo a mocně působil, a k tomu by zagisté prospjwalo, aby po přjkladu Wjdenských Mechitaristů nebo našj musegnj Matice k wydáwánj dobrých knih Slawná Konsistoř určitě a wýslowně také prostředky wygádřiti ráčila^ kterýmiž by se základ ten rozhognil, zaraziwši určité wýinjnky, pod kterými by geho podporowatelé za lidy swatojanského Dědictwj přigjmáni byli. íí témuž účelu, zdá s e, žeby dálšj podobnj článkowé, gako w druhé oddelenj základnjch prawidel swatojanského Dědictwj, geště přiwtěleni býti mohli. Podáwage přjtomně takowé nawrženj Slawné Konsistoři s powinnau šetrnostj k uwáženj, mohu ubezpečiti, že mne k němu giného nic newybjdlo, než ta upřjmná žádost, aby se brzo potřebám ná- 8 *

130 rodnjho Vzdělánj vyhowelo, a mimo to geště to šlechetné srdce, kteréž o zdokonalenj tohoto časopisu žádné snahy aniž nákladu nelituge, věrně do šlepěgj swých vlasteneckých p, p, předchůdců vstaupiwši. Get mi naděge, že se brzo hogný počet podjlnjkň po přjkladu ušlechtilém velebného a vlasteneckého duchowenstwa vikariátu Nowo - Ko- Ijnského, a Rožďalowského kaplana Františka S o - reyše kolem Dědictwj sw. Jana Nepomuckého shromáždj, aby sgednocenau sjlau blaho cjrkwe a v la sti vymáhali, gak mile Slawná Konsistoř dle uznánj swého gisté články gako druhé oddělenj základnjch pravidel téhož ústavu zarazj. Tak zjská se po celých Cechách, na Morawě i v Slovanech účinliwých odbjraíelů knih i šjřitelů obecné blaženosti; tak nabude slawné ředitelstvo ústawnj aspoň něgakého přehledu strany čjsla knih nákladem Dědictwj swatojanského w ydagných; tak rozhognj se rychle sjla toho blahočinného ústavvu, a wywine w krátkosti nesčjslně dobrých následku svým působenjm.

131 Ohlušen} pražské knjžecj arcibiskupské Konzistoře sir (tnu swalojfinského Dědictwj. 0(1 počátku G. Mstj. nynj \v Pánu odpočjwagjejm ojsařem a králem Františkem I. neymilostiwěgi potvvrzeného Dědictwj swatojanského, ustanoweného k wydáwánj laciných katolických knih gazykein českým a ohláseneho veškerému ctihodnému duchowenstwu w I. swazku tohoto Časopisu loňského roku, ustanowila se na tom knjžecj arcibiskupská konsistoř pewně a nepohnuti, wšech u- cliopiti se prostředku, kteréžby ku podpoře téhož ústawu neypřjhodnegi slaužiti mohly, chtegjc tjm to způsobem gak obětem zakladatelíiw geho, tak i žádostem ostatnjho duchowenstwa učiniti za dost. I nenechala za tau přjčinau bez; powšjmnutj hlasu w, o nichžto z ohledu ústawu tohoto nabyla wědomosti také od ctihodného duchowenstwa z o- statnjch dioecesj, a wynasnažugjc se wyliowěti žádostem gegich, přjtomným ohlášenjm^ínj pozwánj na weškeré ctihodné duchowenstwo, by obljbilo sobě ponawrženým tuto způsobem nadřečený ústaw dále podporowati.. 1. Ivdokoliw k Dědictwj sw. Jana Nepomuckého

132 100 zl. na siř. přispěge, powažovván bude za spoluzakladatele samého ústawu, a čin] se účastným práva, ponavvrhowati témuž ústawu k wydáwánj knihy, gež uznáwá býti potřebné lidu anebo u- žitečné.. 2. a) Kdo k Dědictwj sw. Jana Nepomuckého přistaupj s 40 zl. stř., stáwá se ústawu toho spoluaudem I. třjd y ; b) k d o20zl. stř. složj, stáwá seaudeinll. třjdy; c) kdo slo zl. stř. přistaupj, stáwá se audem III. třjdy; d) kdo neyméně 5 zl. stř. přispěge, uznán bude za dobrodince téhož ústawu, a gméno geho do památnj knihy zwláště k tomu zřjzené se zapjše.. 3. Doplnřnjm základu we vyššj třjdě, také do též třjdy Λνοίηο každému přestaupili.. 4. Celé vikariáty nebo farnj okrsky, činj-li základ z gednotliwých přjspěwkú, wstupugj 80 zl. stř. do třjdy I., 40 zl. do II., 20 zl. do III. třjdy ; 10 puk zlatými do počtu dobrodinců.. 5. Též geden každý, kdož by koliw Λν poslednj wůli swé Dědictwj podotčenému (odkázal summu Avýše 100 zl. stř., powažowán bude za spoluzakladatele ; při menšjm Avšak odkazu připočte se k dobrodincům ústawu toho.

133 ' i. ' 6. Základnjm pravidlem wynvjněná láce každého spisu tauio cestau vydaného ustanovuje se tau měrau, že náklad na knihu vedený toliko o čtv r tinu zvýšen bude; z čistého pak výnosu přirazj se třetina k hlavnj jistině, divě třetiny pak v y nalož] se na dálšj knih wydáwánj, což potud platnost m ěj, rozdělenj nepožadoval. konec pokud by staw celéiio fondu jiného 7 - W ýhody prispjwa jjc jc h spoluaudíi na ten se ustanowujj, že z každého wydánj kteréhokoliv spisu obdržj ctj a darem : a) Každý spoluzakladatel 4 v ý tisk y; b) Audowé I. třjdy,, 3 c) Π. 2 d) líí.,, 1 výtisk. Dobrodincům ústawu toho kupowaný výtisk w polovicnj ceně na pěkně j-jm papjie a vázaný wy- dáwati se bude. Ze slušné vážnosti a vděčnosti k zesnulému w Pánu zakladateli Dědictwj swatojansheho, velebnému panu Antonjnowi llaníkýrowi, na slu- šnau památku zásluhy g e h o, budau při každém wydáwánj knih ze základu swatojanského, jeh o panu bratru, důstojnému Josefowi Hanikýřowi, faráři w Kondraticjch, 4 wýtisky darem se podawati. Každý 8. sp isovatel vydaného ťjmío ustawem půwodnjlio spisu, měl-liby honorar za swau prací

134 obětowati k témuž Dědictwj, obdržj 12 pěkných a wázaných wýtisků ctj a darem, každý pak překladatel 6 wýtisků. Mimo to požjwá prwnj na bu- daucnost wšech wýhod spoluaudů I. třjdy; druhý pak oněch III. třjdy. 9 Wydánj každého spisu uwede se w známost duchowenstvvu skrze díistogné pany vikáře, gakož i prostředkem tohoto časopisu. 10- Knihy wydáwati se budau wázané w určené a na prwnj m listu postawené ceně. Konečně zůstawuge sobě knjžecj arcibiskupská konsisloř, co by koliw na přjštj čas ku zwelebenj tohoto dobročinného ústawu poslaužiti mohlo, ijinto časopisem pokaždé oznámiti ctihodnému ducliowenstwu. Dáno w Praze w konsistornjm sezenj ode dne 12. Března František Wiljm Tippmann, biskup Satalshj, knjz. arcil. konsist. praeses» Wáclaw Pěšina, krmownjk, konsist. míla n redaktor.

135 Oznámen/. W poslednjm swazku minulého roku na stránce 682 gsme sice dali náwěštj, že na náklad Dědictwj swatého Jana Nepomuckého neyprwé tištěn bude wzdělawatedlný spis nebožtjka wýborného P. černého našeho, gmenowitě Rozgjm ánj o přjrodě. f Ale Wšak při pilněgšjin prohledánj pozůstalých spisů tohoto přjkladného kněze a horliwého wlastence se nalezlo, že tato práce nenj dokonána, a toliko přičiněnjm některého učeného literátora wydati se moci bude. Tau přjčinau mjsto nj nákladem Dědictwj swatého Jana Nepomuckého giný spis wydati gsme sobě umjnili, a tu se nám hned k welikému potěšenj našemu ukázalo, že se k tomu neywýborněgi hodj : Bohumilgegž nám minulý rok důst. pan Jan Walerián Jirsjk, farář Minický, podal, a který giž předkem wysoce slawná konsistoř arcibiskupská na konsistornj autraty wydati chtěla; nynj ale geg Dědictwj svatojanskému přepustila. We spisu tomto, kterýž po swém wygitj w tomto časopisu plnegi wážen bude, hlawnj učenj katolická, kteráž protestanti nepráwě a nedinvodně zawrhugj, w takowau wzata gsau obranu, že gj až posawáde negen w milé našj řeči wlastenské, ale i w němčině a w giných gazycjch nic rowného na swětlo newyšlo. Dle saudu našeho každý w této wýborné knize mnohem wjce nalezne, nežli snad očekáwal, a bez hogného poučenj a potěšen] gi gistotně žádný z

136 ruky swé neodložj. Λ poněwadž psána gest čiší au, zřetedlnau češtinau, a důležité prawdy ne sucliau učenostj, nobrž w zagjmawém, rozkošném rauchu předkládá : i sprostému lidu našemu welmi přigde whod, a bez pochyby i české protestanty naše ke čtenj wábiti bude. Cenau knihy této naprosto ugištěni gsauce, úmysl máme, tři tisjce exemplářů tiskem na swětlo wydati, a starali se o to budeme, aby letos geště, a sice brzy, na čistém papjru wytišit-na byla. činjme pak náwěštj toto vv té celé naděgi, že onen spis P. Jirsjka, čjin zpráwněgšj a zdařilegšj gest, tjm Avjce odbjratelu nalezne, zwláště v e velebném českém dueho- AvenstAvu našem. Kdo nenj λυ stawu, Dědictwj Svatého Jana Nepomuckého ginák podporowati, alespoň odkaiipenjm tohoto avš] chwaly hodného spisu gemu prospěšným býti může.

137 % Zpew cjrtiewnj: D i e s i r ae.*) í í r ů z a pogme nás w tu chwjli, Až se swet rozpadne w djly, IMe Davvida a Sibilly. Gak se třásti hudau lidé, Až ge saudit Saudce prigde, A los na ně pvjsisý wygde! Trauba diwné wydá hluky, K trůnu Páně swými z nuky Wyzwe wšeho lidstwa pluky. Žasne smrt, lid z hrobů wstáwá, Odpowědi Saudci dáwá, W bázni nález očekáwá. Kniha tehdáž bude čtena, W njž gest každému odměna Neb pokuta wyměřena. *) Přednesli gsrae h orliv ém u p řisp jw a ícli Časopisu našeho, důstojném u p. Karlowi W inařjckém u, žádost naši, by nám m istrným perem sv ý m krásné hym ny hre\iáře.překládat! sobě oh ljbil. I potěšil nás ry ch lý m zaslánjm teto mešnj S equ cn ce: D ie s irae, pak třj zpěwů wánocnjch, gež w nasledug-jcjm swazku podáme. Redak.

138 Saudeo na fritn až zasedne, W šecka tagemstwj prohledne, Strachuplný htjšnjlc zhledne. Kdo/ ohágj winu mogi, Gežlo sám se dobrý bogj, Sudjmu že nedosťogj? Králi strašné velebnosti, S werným lidem do blahosti W eď mne, pňwode milosti! Připomeň, Ježjši, sobě, Ž e gsem gá twé slabé robě, Nezatrat mne w oné době. Hledal gsi mne do uindlenj, Kaupil za swé umučenj: At ťa práce marna nenjlj Sprawedliwý Saudce winy, Promiň wsecky mé zločiny, Saudit buda zemské syny. Zfjžená lká duše winan, Studem slzy z ofj plynau, Tw é gen at mne tres(y minau Magdalenu gsi rozhřešil, Loiru odpustil, co zhřešil: 1 mnes naděgj tau těšil.

139 AC nehodilo mé woláíij, Nedey pro swé sinilowánj Mi.hyiiauti w plápolánj! Dobrých podjl rač mi přáli, Zlého nedey losu brati, Na prawici kaž mi stáli. Nepořti mne k zlořečeným, Ku plamenům odsauzeným; Powoley mne k wywoleným. Z prachu -wzdychám pozemského, Ze srdce zkormauceného: Šetři, Pane, cjle mého, W přežalostnau onu dobu, Člowelc až wykrořiw z hrobu Ku přjsnému saudu stane, 6 smilug se nad njm, Pane, Dey, Ježjši laskawý, Dušjm odpočinutj.

140 Pjsen při pruwodu na Jcwětnnu neděli. Gloria 1 a u s et honor etc. T h eodu lf, pro učenost swau od K arla W elikého v e lic e vá žen ý, na biskupsťvj A urdianské v e Francii dosazen b y l. S mnohými pány přidržel se Bernharda, vnuka K arlova, kterýž, dom njvage se p rá v o mjti k cjsarskému dfistogenstvj, proti L u dvjk u Pobožném u, synu K a rlo v u, se p oz d v ih l. Bcrnliard wšalí, svém u ugci se p ok ořiv byl z nabádánj zlých rádců oslepen, geho staupenci djlem odpraiveni, djlem do vézen j u v r ženi b y li r M ezi poslcdnjm i i T lieodulf. U Mi-zenf složil následugjcj pjscíi, a gi ze žaláře, když Ludwjk při slav n é m p rů vod u na kwětnau neděli mim o sel, s tak pohnutým hlasem zp jv a l, že král, dávno giž s v é přjsnosti lit o v a v, obměkčen g e g z o k o v u propustil a spolu nařjdil, by tento z p ě v ku konci toho průvod u se z p jv a l, čehož se pro geho přim ěřenost až posaváde v cjrk vi za ch ová vá. Oslawa, chwála a čest tobě bnď Messiáši a Králi, Kriste, gemuž mládež zbožné hosanna pela. Tys král lsraelůw, Dawidowo plémě slowufné, Genž se we gménu Božjm k nám lilaze přibližugeš. Angelštj zborowé \r nehesjch twau slávru welebnau Prozpewugj, zde lidé a wseliliý spolufwor. Národ Hebreyský s raloleslmi (ě naproti wjťal, S modlilbau a zpěwem myt se ti zaslibugem. Před twýin umncenjin oni wzdáwali chválu powinnau, My krahigjcjmu w dar ti zpew oběíugem. Obljbils si liosanna gegich, naši p.jscň i oblib, Dobrý Králi, gemuž ctnost wšeliká ge milá. D. K.

141 II. Oznamovatel. A ) Literátu na, 1. Kázanj swátečnjch a.přjlcžitostných swazelc prwnj, gegž rozmilé wlasti podáwá František Xav. Jediná, děkan w SwafémpoH b!jž Dobřjše, arcibiskupský λγϊ - kúř Přjbram ský, kanownjk Sfaroboleslawský. W Praze Tiskem Jana Nep. Geřábka. 8. S. YI ^ I V e swazku tomfo dewětmecjlma řečj se podáwá, mezi nimiž tri, při kněžských prwotinách konané, se nacházegj. Každý téměř kazatel zwláštnjho ducha swého má, fjm pak hljže kazatelský způsob gednoho k řečnické powaze druhého přistup uge, tjm wjce se djlo gednoho drahému Ijbj, tjm snáze geden pracj druhého užjwati může. Gá si neywjce libugi kázanj, w kterémž znamenám určitost pomyslů, důwodnost a pořádné wšeho se - stawenj, a kteréž logickau prawidelnostj swau skaumagjcjmu, chladnému rozumu zadosti cinj. Naproti tomu ginj práwě této logické spráwnosti nemilugj, mluwenj lc obrazoplodné moci ducha a rozněcowánj srdce na neyweyš sobě libugjce. Neylepšjt kázanj gest owšem to, w kterémž se logickau pracj básnická gakás žjla táhne, a

142 dokonalý ducliownj řecnjk negen rozum a pamet, nobrž i obrazotwornost a mysl zagjm á: ale málo komu dáno gest, o náboženských prawdách mluwifi tak, by rozum posluchačií nabýwal swětla, srdce ale rozkošných citů a spasitedlných wášnj. Pracuge-H hlawa, srdce rádo odpočjwá, a prjliš žiwá, wraucj obraznost skaumagjcjmu rozumu ráda překážj. Galtá giž vlastnost w kázanjch horliwého pana Jediný se pronásj? Welikát gest bez odporu wýinluwnost geho, ta ale wjce giných ctnostj má do seb e, než swrchu gmenowané logické spráwnosti Geho kazatelský duch gest pij liš ziwý, a gako w praudu negakém se nese, tak že mu k logickému wáženj, rozmčřowánj, stanowenj, dowozowánj a spogowánj žádného takměř Času nczbýwá. Nepochybně se řeči geho, když austně přednášeny byly, pro hogné prjklady, obrazy, p o - dobensťwj, řečnické figury, rozkošnau rozmanitost pomyslů, doráženj na srdce a podobné ^vlastnosti ivelice ljbily, a každému kazateli se žádati musj, by tak gadrns, žiwě a pronikawě, gako 011, mluwiti uměl T u wchrámě obzwláštně rozněcugj se srdce lidská. T u se rodj bázeň, tu hrůza swatá, tu uctivost, tu p lesánj. Tu gako w towaryšstwu Cherubjnů a Serafjnů se klanj klanj se, poskakuge srdce, plesá, prozpěvvuge. Tak nikde se nepohybuge to slabaunké srdce. T u w chrámě se ho dotýká přebýwagjcj moc wyššj, tu působj ten 11a nebesa powýšený, který wyřknul: Dům miig gest tuto. Ó, tu padá giž mázdra s očj m ých; giž se ne~ diw jm, odkudž zde změny mnohé. Ž e wstupuge sem liíjšnjk skamenilý, a obměkčený odcházj, giž senedhvjm; že pln neprawosti a lichwy bljžj se Zacheus, a čtwernásob nahražuge, a slyšj pak ugištěnj spasenj; že swěta- Čisvá Magdalena gako 11a něgaké diwadlo wkročuge, ale 6lzami kagicnosti skropená, s hořem se w racj; že také hřjšujk weřegný, že i publikán přistupuge, a uznáwage

143 nehodnost swau, bige se /W prsa swá, a gde odtud ó - sprawedluěný: tomu, kdo se může diwiti? Komu může býti tagué, odkud ty zm ěny? Kdo zde působj ten božský zármutek k spdscnj? Kdo zde bud} hřjšnjky z d řjmoty smrti? Kdo zde oswěcuge gegicli umdlené oři, by prohlédli, by spatřili ohniwau propast, ku kteréž wykroí'ugj? Kdo se gim předstawuge zde, že oěj swých sty dliwě sklopugj 1c zemi? Kdo tu pohybuge gegich srdcem? Kdo w něm plodj nepokog, bázeň a žádost? Může se fale kdo tázati? S Tjm způsobem toliko prawj řeěnjkowé mluwj. Prostau průpowěď, že kněz má welikau moc, wýmluwný p. Jediná tjmto práwě řečnickým rauchem odjw á: Kam nedosáhne moc wladaře a hrdiny neyoslawcněgšjho, táni až, do kragin, tomuto oku zakrytých, do kragin nebes až dosahuge moc pastýřůw křestanských. Co rozwážefe na zemi, bude rozwázáno i na nebi! Tu moc dal pastýřům Ježjš Kristus. Weleslawná, užasnutj hodná moci kněžská! Ne ruka Anděla, ne Archanděla, ne Cherubjnowa, ne Serafjnowa ruka, ruka pastýře podáwá nám tělo a krevr Páně, to wěno budaucjho žiwota; on, mocj powýšen nad rytjrstwo nebes, přinášj ortel žiwota bjdnjku na loži smrtedlném, a dědic Černého pekla měnj se we stkwaucjho čekance nebes. S. 72. O mučedlnjcjch křestanských ne chladný m yslitel, brž toliko wtipný, horký řečnjk s tauto mluwj stkwělostj: W yšel rozkaz w šjrý sw ět: Kdo wyzná, že gest křestan, strašnau smrtj at zemře! Zněl ten hlas strašný : ale slad- Sj hlas Kristůw ozýwal se w srdcjch, hlas gisfjcj : K d o- hy ztratil duši swau pro mne, nalezne gi. T o welikomocné slowo zplodilo hrdin na tisjce. NegenPetr a P a - wel, negen t i, kteřj widěli Pána, wzkřjšeného z mrtwých, i mladjci, i panny, i mdlé pohlawj ženské šlo v e likým, hrdinským srdcem na poprawu, gako k weselce, galeo k hodům, s gasnau twářj; s plesem a s chwátá- Casopis pro kíilolt duch. V III. 1. 9

144 njm pospjchali Ic mukám sta, ba tisjce. 0 blaženj časové, kde (když) ctitelé Kristovi nelekali se muk, nehrozili se trápenj, neulevili v ranách, zmužile šli a srdnatě 1c smrti. Kdo ztratj žiwot pro Krista, nagde žiwot v ě č n ý! T a gasná naděge přemohla bolest každau, a ačkoli smrt čjhala wšudy, wšudy se množili ctitelé Ježjše Krista.<c S Ařkoli wršak svrchu poznamenaná kázanj, co se týče kazatelské žiwosti a srdce gjmagjcj výřečnosti, v y -, soko chwáljme, a w některých Částkách řečem Jana Z la toústého nenepodobna býti ohlašugeme : nicméně s n e- malau bolestj vyznávám e, že Čeština vysoce učeného a nad obyčeg výmluwného gich skladatele nenj čistau, klassickau Češtinau. K dyž udatný hrdina odwážil se žiwota swého, a w krwawém bogi wymohl swobodu v la sti sw é: ctj ho wšecko vůkol. K geho gménu pohybuge se v plesu každé srdce, a chvalné připomjnánj geho hrdinských činů prolétá dědiny wšecky. S. 7 i. Kdyby tjmto čistým, pěkným způsobem mluwy proneseno bylo wšecko : chwálilit bychom zagisté i řeč ; ale však na každé téměř stránce přjčinau řeči České mnoho chybného a vadného se nacházj, čehož vvelectěný pan spisovatel gistě ani nepozoroval, a čehož se i pro přjlišnau ve vlasti našj gako rak se rozgjdagjcj poněmčilost úplně střjci nemohl Stařj duchownj bratřj naši, co neuměli německy, bezpečně mluviti a psáti mohli, a Češtině gegich nic nescházelo, než orthografie : my ale, genž německy mluwjme, mysljine, pjšeme, a Německé literatury wysoko ctjti abedliwě užjwáti musjmé, my, chcem e-li psáti pravým a wlastnjm duchem češtiny, nesmjme přestati na známosti orthografie a giných prawidel grammatických; nobrž i česky m ysliti, a protož při psanj wšj němčiny gako prázdni býti musjme. Abychom se pak wlastnjlio ducha řeči České znáti naučili, pilně, přepilně řku, ÍSjsti

145 mus jme knihy starých Čechů, anebo knihy talcowých spi sowatelů, ktefjž i w tomto našem wěku starobylau p j- šj Cešíinau, Češtinau ku podiwu čistau, zřetedlnau a Ijbcznau, kteráž se od češtiny přemnohých nyněgšjch spisowatelů neginák než gako střjbro od olowa rozeznáwá. Hlawa naše nemůž gináče inysliti, leč prostředkem řoci, a kdo se ústy, anebo němým-li gest, očima m lu- ffiti nenaučil, po weškeren swůg žiwot bezmyslným a pitomým ostáwá. Kdo tedy Češtiny nemá dostatečné p o - wědomosti, ten zagisté i tomu neykrásněgšjmu, což m y- slj a pjšo, swetla a srozumitedlnosti ugjmá. Tak u prjkladu wážený pan autor náš negeden zdrawý a pěkný pomysl utwořil, tak nečesky ho ale pronesl, že gsem se do toho, cožby wlastně myslil, gednák wprawiti nemohl, a hádánjm teprw a rozumowánjm wlastnjho smyslu geh o' chápal. Na důkaz toho i pauhé náwěštj, gež kázanjm swým předeslal, slaužj. G est to swazck prw nj; prwnj tehdáž, pakli tento spokogenosti a podpory w lastencťi dogde. W druhémby následowaly kázanj na dny, genž w tomto swazku se nenalezagj. Wšak teprw, až dálšj slowo o wydánj bezpečného wůdce k nebesům, w dewětmecjteru kázanj oswětleného, splněno bude. B rzy-li to bude'? Co na mne, wšemožně se přičinjm. Gen na tom bude, nalezne-li se dosti předplatitelů, genžby tisk množili. Wšak o tom brzyzwláštnj zpráwtt s přehledem té, gakž mysljm, newšednj práce tiskem wydám, postaraw se, galcž na smrtedlnjka slušj, o to, aby předplacenj nikoli do nebezpečenstwj pngjti mohlo, gakž napotom wyslowjm.< Tytéž wěci by Komenský neb giný poctiwý staročech swětlegi a určitěgi byl předložil, u prjkladu takto : Wydáwám zatjm prwnj swazek, kterýž dogde-li spokogenosti wlastenců, a rozprodán-li bude, následowati bude druhý swazek, wr němž kázanj na giné slawnosti obsažena budau. Dřjwe w;šak, bych. slibu swému úplně 9*

146 zadost učinil, dewstmecjtma k/izanj vydám, pod nápisem : Bezpečný vviidce k nebesům. Kdy se ío stane? Brzyt ovšem, hogně-li předplatitelů naleznu. O wydánj tomto w krátkém čase zwláštnj zpráwu tisknauti dám, a spolu oznámjm, co tato moge pilná práce obsahowati bude. Oznámjm tolikéž, gak se o to, dle powinnosti sivé postarali ínjnjm, by předplacené penjze k ztracenj nepřišly." V. Zahradnjk. 2. Zpráva o založen) Loopoldinském v cjsarstwj R a- kauském k napomáhánj katolickým Wyslancům (M issionářům) w Americe. W Praze a v Hradci Králowé pjsmcm Jana Pospjšila Síran 130. Posuzowánj knih, tiskem na swětl» wycházegjcjch gest velm i důležitá v ě c, a proíož za našich časů za zwláštnj uměnj, a za zwláštnj v ětev literatury se polti á- dá. Knihy psáti gest wěc welmi rozkošná, a kdo gednan rozkoše této okusil, usíawně by gj okaušeti chtěl. A w šak málo kdo se ku skládánj knih hodj, málo kdo ku spisovatel síwj gest p ov olá n, špatnj ale autorové, genž ni hlawy ni srdce čtenářů neobojiacugj, prawj gsau zloděgi, genž giným ubohým lidem kradau penjze, drahý čas a gádro duše. Mnohý pauliým čtenjm mělkých, tupých, neoswjcených spisovateli! wšecek w duchu zmalatuěl a schřadnul, tak Ze wjce spanilých prawd, a hlubokých, bystrých pomyslů necliápá, a že mu nic nechutná, leč což gest wšednj a pouličně. Gak se ale počet nepovolaných autorů umenšili d á? Gak se povodeň marných galových spisů zastavili může? Nesfrannau a sprawedlivau kritikau, kritikau, kteráž má před sebau ideál, a každau spisowatelskau práci s ideálem tjmto uměle a vtipně srownáwá. Bystré, bohaté hlawy se žádné kriti

147 ky nebogj : ťen ale, kterýž nenj sto, by rozum čtaucjch ostřil a obohacowal, snlci pak gegich ušlechtilých citů a úmysltí dodáwal, zdrawau, náležitau krítikau od spisowatelstwj bývvá odstrašen. Kritika powolané autory řinj bedliwé, oko gegich ostřj, a ku klassicnosti ge wede; kritika třjbj literaturu, a lehké plewy od pšeničných zrnek odrajlá; kritika nkazuge, k čemu by každý, něgakého u - měuj žádostiwý, přede wšjm giným sáhnauti m ěl; kritika i také u ě j, gakby se dobré knihy s prospěchem čjsti měly. M ám e-li ale sprawedlivvé, bystré, bezpečné kritiky? Nasíogte, ze sta lenili ledwa gedna hodného posauzenj docházj. Slepé wášně ruku recensentů \vedau, a mnohymt gsem poznal zkušenjin, že se ani na chwálu ani na kanu literárnjch plodů bezpečiti nesmjme. Z negedné recensj mluwj pýcha, mluwj záwist, mluwj lehkomyslnost. Mnohý dobrý a užitečný spis toliko aesprawedliwau recensj w lehkost přlcházj, mnohý ale neuměnjm anebo ospalostj recensenta zaslaužené chwály nenalezá. Smělá hana n e- gednau stáwá na mjstě důwodů, že ta neb ona práce za nic ncsíogj. Co se týče wlastenské kritiky našj, nikdo si nestěžug, žeby byla prjliš twrdá a přjsná, a žeby podobna byla žhawému slunci, genž wýborné bylinky, fint gedwa se wyskytly, krůtě spaluge. U nás utrhawau kritikau žádný spanilý, plodný duch zmal o mocněn, skljčen a poražen nebýwá, by se opět zmoci a wztýčiíi nemohl. U nas prjlišné wychwalowánj powedených, a mjrné chwalenj nepowedenýdij špatných spisů gednák prawa a panstwj dosáhlo. Neprawjmt, žeby nám dowroleno bylo, býti nezdvořilými : ale zdwořilost nenj králownau ctnostj, nobrž, přjlišnau-li gest a neobmezenau, sama ctnostj byli p řestáwá. Wjme, že aufomwé gsau welmi chaulosíiwj lide, a že se gím gen chwála Ijbj, byt gj i nezaslaužili, a

148 byt i zregmo nebylo, proč bychom gim k a d ili: tau přjřina u z přjlišné zdwořilosfi vrše, což se tiskne, toliko chwáliti gsnie nwykli. T i, genž magj sklady knih a knihami kupčj, wšecko, cožkoli magj na prodeg, gakožto pauhé zbožj, vysoko chwáliti mohan: zdali ale i posuzovatel vyšlých spisů všecky napořád cliwáliťi má'? Naše re - censj gsau wsfšjm djlem vychwalowánj, a dle nich téměř wšecko, což se tiskne, gest výborné, gešto po zakaupenj jnálo co výborného býti spatřugeme. Z většjho iljln z recensj našich se ani aiitorowé ani čtenáři učiti nemohau. Chtěl liby kdo, abychom těch toliko spisů saudili, genž oprawdu chwály gsan hodny: tedy p osu - zowánj toho nikoli potřebj nenj, a paulié toliko oznámenj toho, což z tiskáren vyšlo, postačuge, ař i tjmto pauhým oznamovvánjm málo se literatuře a čtenářům slaužj. Posuzowánj spisů zwláště za těchto chaulostivých časů našich nikoliwek lehkau pracj nenj. Nebo recensent, boge se, gednák spisovateli gednák prawdu ubljžiti, nic důkladného a gadrného nepřednášj, nobrž všeho gen povrchné dotýká. I také to pováženo bud, že recensent sice posuzuge, proto ale nikoli neomylným saudcein n e- nj, % někdy tomu, což leč chwálj, leč potupuge, nikoli tak geho sauzený autor nerozumj. Recensent vždy toliko gen zdánj svoge v y n á šj; neposkytuge nám gistoty, žeby to neb ono bylo právo neb neprawo, nobrž gen on sáni toto za právo, ono pak za neprawo pokládá. Dle smyslu mého recensent povinnosti swé poněkud aspoň zadosti činj, nepraw j-li gedno obecně, coby se mu Ijbilo, neb neljbilo ; ale dow odj-li také, že vynesený saud geho, buď gaký buď, s pravdau se srovnává, a že nikoli ni utrhačem ni pochlebnjkem nenj. čem u ale to wšecko zde předkládám? P roto-li, bych na v ý š oznámeném spisu přjltladně ukázal, gakby se

149 knihy posuzovali muly? N e-za ťau přjěinau, nobrž proto gediné, že spjsek tento vlastně žádné kritiky nepotřebuge, a protož o kritice bezpeěně mluvit i prjležitost poskytl. Tento spis, kterýž se rok od roku dále vede, historického gest obsahu, a nápadné k takovým náležj, lite ijž práwě proto, že gen wy prawugj, oož se přihodilo, nezměnitedlnau magj cenu swau. Spisové, v kterýchž se toliko rozumuge, za nic nestogf, nenj-li rozumowánj toto zdravo a důmyslno ; spisové ale, pauze historiětj, wždy za něco stogj, byt i to, což se w nich wyprawnge, dokonalegšj býti mohlo. Co se spjsku dotýce,' gegž mám před sebau, netřebat mi rozldádati, coby vlastně w sobě zdržowal, poněvadž to čtenářům Časopisu našeho bez toho gest známo. Gest totiž pauhé přeloženi prwnjch pěti svazků, genž v e Wjdni od roku až do roku 1833 německým gazykem na světlo vyšly, a sice pod tjinlo nápisem : Berichte der Leopoldinen - Stiftuiig im Kaiserthume Oesterreich, zur Unterstutzung der katliolischen Missionen in Amerika. Poněwadž bez pochyby mnoho gest. lidj, kterýmž němečíj oni svazk ové pro' neznámost němčiny zawřený gsau poklad utěšených zpráv o žiwobytj a apoštolském djle katolických missionářů v Americe, a poněwadž gistotně i mnohý duchownj pastýř missionárských oněch zpráw raděgi w milém otcowském gazyku cjtá, nežli v německém: protož negmenowaný pan překladatel této historické práce gistau má zásluhu swau, a negedtiomu zbožnému Cechowi bez pochyby nemalý u ěinil wděk. Při tomto spjsku wlastně nic nenj, čjmžby se kritika objrati mohla, a což se v něm prostosrdcěně od wše- ligakých dopisowatelů podáwá, gest a zůstane vzácným pramenem cjrkcwnj historie. Co se wšak zčeštěnj spisu toho týěe, uprjmně vyznávám, že se v něm negedeu nedostatek nacházj. O Češtině swé pan překladatel sauv

150 w kratinké ewé předmluwě toto gest p o lo žil: U překládánj ne slow pauze, ale smyslu gich se držjm, poněwadž toto wydánj gediné obecnjmu křesťanskému lidu wěnugi, a w Češtinu uwádjm, aby i ten mi rozum ěl, genž se wycwičeným duchem honositi nemůže. Gestli že wšak ale bych někde proti kterým prawidlňm se prohřešil, aneb č e - lios neopatrnostj z pera wypustil: člowěk gsem, a nic lidského nenj, čemužbych se podrobeným býti nesaudil, a protož za odpuštěnj prosjín. Wšickui my takowého prominutj žádáme, a zase ge dáwati máme. Giž z těchto slow geho každý znatel Čisté, ušlechtilé inluwy české u - sauditi může, že ku klassickým překladatelům nénáležj. Na důwod wynešeného saudu i tato mjsta ze spisu geho zde kladu: M ně bylo toho potěšeuj, gim podwakráte kázati. S. 40. Gest ku překwapenj, tak mnoho ctnosti mezi těmi diwokými k nalezenj ; es ist iiberraschend, so yiel Tugend unter diesen Wilden zu finden. S. 41. Kázal na weřegném tržišti o ničem ginem, gako o té u silugjcj potřebnosti, Kjmanň se šfjtiti. S. G2. Od času sfarodáwnjho francauzského missionárstwj mezi nimi, od - porowali Indiáni, ačkoliwěk sami sobě odewzdáni, předce stále wšemu snaženj luterských horlitelů, a skoro takowé pohnuíj mysli pro naše swaté náboženstwj zachowali, žebych skoro řekl: Tito přjrodnj lidé galcoby cjtili wnitřnjm wniiknutjin, kde prawé křestanstwj k nalezenj gest. S. 81. O kéžby počet Missionářů a prostředků k z a loženj nábožných zřjzenj se (alt stegnau měrau, gak toho zapotřebj gest, brzo rozmnožit! ch těl! S Chwáliti se musj hodný pan překladatel, že u p řekládánj hleděl na sprosté Čechy, a snažil se, psáti tak, bymu každý snadno rozuměti mohl. A wšak opět i opět wážiti měl, že se do poněmčilých způsobů mluwenj žádný Čech, leč wzdělaný leč newzdělaný, wprawiti nemůže, a že Čeština tjm srozumitedlněgšj gest, Cjm wjce

151 má do sebe klassické prawidelností a čistoty. Z a našich poněmčilých řasu snadno i neywýborněgšj spisowatel w grammatické hřjchy wběhnauti může, a protož nenj diwr, že i náš pan překladatel zde onde pochybil: co ale z toho následuge? T o zagisté, že Český spisowatel nikdý nenj dosti pozorným, že má práci swau ginýin dobrým Cechům k oprawenj podati, a že nemá dřjwe Českých pracj wydáwati, pokud pilným čjfánjm starobylých spisů Českých neporušeného ducha řeči České úplně nepochopil. Geden člowělc druhému owšemt má odpauštěti, w něčem-li se proti němu prohřešil: zdaliž ale i graminatických hřjchů obapol sobě odpauštěti máme'? Zdaliby se weškeren krásný náš gazyk Český neporušil a nepřewrhl, kdyby každý směl chybně mluvit!, ginj ale chyb o- ívánj toho trpěti m ěli'? Pan překladatel oněch zpráw a náwěštj missionárských bez pochyby zacatau swau užitecnau práci dále powede, a tudjž skutkem prokáže, že w známosti Češtiny rozkošný prospěch ucinil. Vine. Zahradnjk. :i. Instructio practica Confessarii in compendium redacta a Fraucisco Xav. Zenner, ecclesiae metropolitanae Aie.inensis canonico capitulari. Typis et sumtibus congregationis Mechitaristicae MDCCCXXXV. pag. XX. et 655. U Endersa w Praze za 2 zl. 15 kr. Žádná cjrkewnj gednota, co gich koli na swětě stáwá, nemůže se z ohledu blahoděgných účinků takovým nstanowenjm honosit!, z gakého se katolická cjrkew we swátosti pokánj raduge. Směle můžeme my katoljci yvšecky mudrce wyzýwafi, by prostředek, genžby k zw ele-

152 benj neporušené mravnosti a k utlsenj lidského svvedomj zpáchanými hřjcliy sewřeného w téže mjře spasitedlný a schopný byl, vym yslili: seč sebe bediiwěgšjm rozgjmánjm nikdý zagisté nebudau. M á-li wšak swátost pokánj dotčeného dokázali požehná lij; přede vsjm potřebj, takovým by způsobem sprawowána byla, gakž toho aučel zakladatelem našeho náboženstwj wytknutý žádá. K dosa- 2enj (oho tedy nmsegj spráwcotvé téío swáfosti, tak 11a - zwanj zpowědlnjci we správě dušj w tomto trudném u - měn j. zbělilj a Λν učenjch i pravidlech swé cjrkwe dobře vycvičeni býti. Co tedy holi k wzdělánj zpowědlujků přispjwá, cokoli důležitost gich auřadu obgasňuge a o geho wedenj wyučuge, s wděčnostj velikán musj býti přigato ; pročež i referent djlo nadepsané za převjtaný úkaz w theologické literatuře powažuge. Bytby tedy spisovatel, gakž (předml. st. YII) s chwalitebnau skromnost] vyznává, genom budaucjm duchownjm správcům, a nikoli zkušeným zpowědlnjkům (nebot od těch radčg sám se chce přiučit i, než aby gich vod il) knihu swau složil : giž i tjm to způsobem mnohonásobně by nás zawázal nebot zdažli nepotřebuge práwě mladé knězstwo neywjce náwoda ke slyšenj zp ověd i? Než i staršj kněžj nežijtiká w této knize nagdau v ěci, gichž se s prospěchem dá užjvati, a o nichž zkušenost newj porady. T o snad tjm gistěgšj má mjsío, gešlo skladatel,, vedle wlastnjch slow, we svém spisu ne tak swé domněnky a zdánj přednášj, ale wjce lo, čemu giž neyslowutněgšj spisovatelé katolické cjrkwe byli učili. Aby se našim čtenářům aspoň něgaká známost o hogné spisovatelem sebrané látce, i též o přiměřeném rozwáženj celku dáti m ohla: klade ref. stručný přehled toho užitečného spisu. W úvodu (1 17) gedná se o pogmu svátosti pokánj, gegj potřebě, gegjm udelowateli, a o prospěšném na-

153 wedeiij k řádnému spratřowánj. Pak následuge kratičká literatura téhož předmětu a rozvrh, wedlé něhož celek spořádán. Podlé rozwrliu sestává celek ze dwau hlaw - njch djlů: 1) O vvlastiiosťetfli zpowědnjkowých, 2) o pravidlech, gichž při udělowánj této swátosti ostřjhatj dlužno^ W prwnjm djle ( ) ustanowuge spisovatel rozdjl mezi wlastiiostmi zpowědnjkowými, wedlé něhož některé na udělowánj této swátosti se wztahugj, giné tolika na povinnost pocházegjcjze swěřeného wzpowědi ťagemstwj. K oněm náležj wnitřnj i zevmitřnj schopnost. Wnitřnj schopnost záležj w důmyslů a w uměiij. K zewnitřnj zase se žádá, aby zpowědnjk potw r- zenjm a prawomocirostj byl opatřen. Prawomocnost ges^ k platnému udělowánj wedlé předpisu sněmu Tridenfského newyhnute dlná wýmjnka Quoniam natura et ratio judicii (tak w sess. X IY. c. 7. can. II.) illud exposcit, sententia in subditos tantuiit feratur, persuasum semper in ecclesia Dei fuit et verissimum esse synodus haec confirmat, nullius momenti absolutionem eam esse debere, quam sacerdos in cum profert, in quem ordinariam aut subdelegatam non habet jurisdictionem. Spisovatel wšak předce wýmjnky z toho předpisu připauštj (sí. 71) a gednák netoliko vr aurazu smrtedlném (in articulo m ortis); alewe wšech prj pádnostech,genž obecným zwykem uwedeny a od biskupů mlřky gsau povoleny. Iíně/j tedy prawomocnostj opatřenj pro gistau osadu platně rozhřesugj w celé dioecesj i w giné osadě (ledaby tam bez powoleni mjstnjho faráře zpowjdali : tut owšem neplatně) ; rowněž tak spráw - cowé duchownj w rozličných dioecesjch platně rozhřešugj, vespolek sobě napomáhagjce, pokud se to s wědomjmgick biskupů stáwá.

154 K druhé třjdě wlastnostj zpowědnjkowých počjtá au - ťor zamlěenj zpowědnjho tagemstwj, při kteréž prjleziío stl mladému knězi neysliisněgšj prawidla na ruku dáwá. Na st. 107 dokládá dohře p. spisowatel, Ze toto zam lcejij absolutnj gest povvinnostj a na wšeclcy osoby se wz tahuge, ani zpowjdasjcj newygjmagic. Nenjt tudjž zpow ě- dnjkowi dowoleuo, s osobau, co u něho byla u zpow ě- di, o hřjšjch gegich, krom w zpovědnici mluwiti; třcbahy se to neylepšjm úmyslem k ponauěenjči knaprawenj dělo ; leíí by zpowjdaajcj se sám za to žádal. C jtj-li se wšak zpowědnjk k tomu přinucena: má dřjwe dotěenau osobu o powolenj prošiti. Sw. Karel Boromegský takto we swé lustr. past. Ií. c. 20 saudj o této w ě ci: Sacerdos necessitate coactus extra tribunal cum ipsomet poenitente de peccatis loqui si debeat, id nonnisi obtenta venia faciat. Praktické sem přjslušné pády, gichž spisow. (st ) několik uwádj, gsau k zwláštnj potřebě. W druhém hlawnjm djle (st ) gednagjcjm o skutečném udělowánj swátosti pokánj, nastiřiugj se w prwnj částce ol)ecné zásady, k zachowánj při samém u - dělowáuj téže swátosti, w druhé puk částce udána gsau prawidla, Aterak podlé nicli zpowědnjk s rozličnými nakládali má hťjšajky. I. Částka se rozwrhugi nactyrykapitoly d!e powinn stj, gimiž zpowědnjk wzliledem na zpowěd a Ijtost hřjsnjkowu, pak na předepsané skutky k zadostučinůn) a rozhřešenj gestwázán. Brjwe lotiž, než zpowědnjk h řišnjka ugistiti může, že hřjchowé gsau mu odpuštěni, musj se přeswědciti, zdali toho gest hoden, t. g. zdali dostál wšernu, seč sjla geho byla. Zpowědnjk musj ale wtéto wěci hřjšnjkowi býti na pomoc, a nedostatky geho swým snaženjm dosaditi. Co se zpowědi tkne, ina k a g jcjho wysléchati, staw geho skaumati, ho ponaučowati

155 napomjnati a radau mu přispěti, z čelioz ze wšeho laika pro gednotliwé paragrafy prwnj kapitoly čili oné o z p o - wědi wyplýwá. Kapitola o ljtosti wyučuge zpow ědnjka, gakáze Ijíost od kagjcjbo gest k požadowánj, která gsau znamenj prawé ljtosti a gaký gest způsob gi wzbuditi. Kapitola o zadostučiněnj hlawns wyniká a b o g - nan látku ducbownjmu spráwci podáwá, trestanjm i léceiijm na hřjšnjka působili. Obogjbo způsobu skutků k z a - dostučiněnj, gakž trestagjcjch takž i léčjcjch (satisfactiones Tijulicativae et medicinales) má zpowědnjk použjwati. Předůležitá gest čtwrtá kapitola o rozltřešenj. Práwem dokládá skladatel, Ze má (0(0 ugištěnj za saudný skuťek býti povvazowáno, kterýmž LřjSnjk od Boba docházj od - pušíěnj. Co spisowatel o zadržowáňj rozhřesenj a folio w ý - mjnkách (sf ) prawj, gest zagisté čtenj hodno. 11.Částka gak s kagjcjmi se liřjšnjky podlé okolnost) má se nakládali, úplně gest wyčerpána. (st ). Tři kapitoly obsabuge. Wnitřnj pówaha hřjbijlcowa zeiniitřnj geho staw a zwlustnj poměry vzaty gsau tu na zřetel; i pravvidla, gak zpowědnjlc se má cbowati 11a tři djly gsau rozwržena. Pokládá wsak dwě poslednj kapitoly za zbytečné, gesto zewnitřnj staw člowěka tolikéž gest co gebo poměry, čjmž wšak pogédnáiíj saméínu žádná se nestáwá ugma. A tak se nám zdá zcela zliyteřno k dálšjmu wycliwalowánj tobo djla ginýcb nw á- děti důwodů. Přjhonsliý.

156 4. Die Religions-Wanderungen des Horni Thomas M oore, eines irlandischen Romantikers, beleuchtet t o u cinigen seiner Landsloute. Aus dem Euglischen ilborsctzt und mít erlauternden Anmerkungen begleitet ron Dr. Job. Chr. Wilh. Augusti, k. pr. Consistorial-Dir. ord. Prof. d. Theol. zu B onn.-k olu a. R. Bachem. 1S35. S. S. XXYIII. 47G. i. Thal. 8 Gr. Znamenitá kniha Tomáše M oora: Wanderungen e í- iies irlandischen Edelmanns zuř Entdeckung einer R eligion minulého roku w prwnjm a w druhém swazku tohoto časopisu důkladně oznámená, protestantům náramnau ránu wsekla, a swrchowaně ge popudila. Neb protestanti, gakož známo gest, welmi se tjm honosj, že prawé, cislé, pňwodnj ewangelium u nich se nalézá, katoijei ale že dokonce giného cos wěrj, než w prwnjch stoletjch cjrkwe křestan^ké držáno bylo. Tomáš Moore gim ale důmyslně ukazuge, že na hroznémt gsau omylu, a že n y - něgšj wjra katolických křestanů gest práwě ta, kteráž se i w' spisech prwotnjch křestanských spisowatelň naeházj. Kaíoliftj fheologowé totéž tisjekráte dokázali, ale protestanti, genž wůbec čtenj katolických spisů nemilugj, až dosawáde málo si toho wšjmali. Tomáš Moore ale, ob Ijbený básnjk, giž proto, že z básnického swěta w theologický se zabral, zraky protestantů 11a sebe obrátil, a geho paut k nalezenj prawého náboženstvvj konaná, přeinnožstwj protestantských Čtenářů nalezla. Snadno si tedy pomyslili můžeme, že kniha ta, kafolickau cjrkew proti protestantům mocně bránjej, protestantům nikoli nepřišla whod, a že negeden odporujíc kritické swé pero naostřil, by gi w pofupu a lehkost uwedl. W anglické řeěi zwláště třj niužowé proti (é knize Moorowě psali, a wysoce učený D. Augusti knihy wšech třech, pod nápisem swrchu položeným, na německo přeložil, onde wlastnj

157 zdánj připogiw. Gak giz ti odbognjci kniliu Moorown p n - suzugj? Prawj, Ze gest galc forrnau tak i obsahem swým pauhý román, a Ze žádné zhola ceny do sebe nemá, a w rakau každého učeného sama sehe wywracuge. Že, n icméně přišla na slowo, to přičjtagj tomu, Ze má mnoho barwitosti a pichlawého wtipu, a Ze w krásném způsobu psanj gest složena, čjmž pak nedoukowé oklamáni býwagj Prwnj odpůrce gegj, kterýž se negmenowal, wše, coz obsahuge, směšno Binj, a i nápis gegj, parodickým ob y - čegem přetwořil :,, Seeond Travels of au Irish Gentleman jn Search of a ReligionBágj, Ze Irský onen šlechtic k wyliledánj prawého náhozenstwj na drnhau paut se w y- dal, a gakž dřjwe hyl marným, náruziwým hagitelem Kjmské cjrkwe, tak Ze práwě w Ííjmě láskau a přátelstwjin k lepšjinu smyslu přišelj a wyznawačem čistélio křestanstwj byl učiněn. B ylo-liby to čisté křestanstwj, ku kterémuž se onen šlechtic 11a druhé swé pauti obrátil, učenj Luthera neb Kalwjna, puritánské neb sic gaké nekatolické cjrkwe, to gest mlčenjm pominuto, a zdá se, že to čisté křestanstwj autorowo nikde se n e- uacházj, leč we wlastnjm mozku geho. Druhý odbognjk ukázali se snažj, že Moore w negednom kuse blaudj, a čtenáře oklamáwá, neprohlédá ale k tomu, Ze prawda zň - sláwá prawdau, by třebas i obránce gegj lehkých dúwodů přiwozowal, a některá zdánj geho se nesrownáwala s prawdau. Wšickni Iřj odfiornjci 11a šlechetného Tomáše M oora welmi se hněwagj, Ze se učenj katolické cjrkwe hagiíi opowážil. Ale práwě ta welka žluč gegich očitymt gest důwodein, Ze Moore psal prawdu, oni ale že swjtěziti nad njm neinohau. Na ktere straně bywa mnoho hřmotila mnoho žluči, mnoho úšlěpek, na lé se téměř nikdý čislá prawda nenaeházj. Vine. Zahradnjk.

158 5- Schullelirer-Kalender des Jahres Fiir alie Lehrer, wie auch fiir Eltern, Hausviiter, Erzieher und Jeden, dem. die Sorge fiir Jugendbildnng anrerfraut ist und ain Herzen Jiegt. Herausgegeben von Ignaz Jaksch, Weltpriester, bischoflichen beeideteu Notar, Protokollisten uud Arehivar des bisclioflichen Consistorium in Leitmerilz. Zvveiter Jahrgang. Leitmeritz gedruckt bei C. W. Medau. Poněwadž se prwnj roěnj běh učitelského kalendáře bedliwého P. Jakše wůbec zaljbil, a tak mnoho odbjratelů nalezl, že wytišlěnj íisjcowé exemplářů ani nepostaěowali: nadjti se gest, že tento rociij běh mnohem vvjee milovrajků nalezne. Nebo ozdoben gest krásným obrázkem z řemeslné ruky geniálnjho Fiihricha našeho, a netoliko wjce archů \ve weliké.n oktáveu, ale i wjce prospěšných wěcj obsahuge. Kalendář 11a šesti listech obzwláštně gest wytišíěn, a krom toho sto a sedmdesát osm stránek se ějíá. Předně se na každý den podáwá nastjněnj žiwota některého swatého, a na každau neděli a každý swátek kratinké rozgjmánj, 11a základu připadagjcj částky swatého ewangelium posťawené. Rozgjmánj tato, od friedlandského katechety, P. Josefa Lichtnera zhotowená, ušlechtilá gsau práce, plna gadrných, wznešených, srdce gjmagjcjch pomyslů, na tento způsob : T r é gest pokušitelů, před nimiž tobě dáwám wýstrahu: T ělesná rozkoš, pýcha a penjze. T rogj ale také gestit zbraň, a tau buď oděn ý: Střjzliwost, prawá pokora a modlitba. Slabit gsau pokušitelé, a lehko přemáháni býwagj, chcešli ty gen silným býti. Cídeš-li ozbrogený do každého boge, a pewně-lis na tom ustanowen, že nebudeš pjti z opogné Cjše hřjšné rozkoše, že nebudeš stjhati marnau sláwu, že nebudeš otrokem peněz; tedy satan od tebe utjkati bude, nebe se ti otewře, a swatj angele Božj

159 sslmipj dolil, by folie slanžili', Neděle prwnj w postě.u Po překrásných rozgjmánjcli naslednge pěkný nekrolog Františka Kohla, od Litoměřického gymnasiálnjho prefekta P. Effenbergra k zaslaužeiiému oslawenj onolio muže gadrně sepsaný. Pogednánj se táhnau od strany 58 až na stránku '110, z kterýchžto neyohsjrněgšj gest to, genž o pečliwém opatrowánj čistoty a newinnosti mládeže gedná. Na prwnjm injstě práwě gsau položena některá w zdělawatedluá rozgjmánj. Neb to gest klassická práce g ed - noho z neywzdělaněgšjch a neypřjkladněgšjch lcněžj, práce býwalého gymnasiálnjho katechety, P. Antonjua Gau, kterýž letos při zař'átkli měsjce Ledna krátký sice, ale překrásný běh žiwota swého dokonal. Ostatnj, naprosto půwodnj pogednánj g sa n : O některých poswátných č a - sech, od Litoměřického kanownjka P. Josefa Lanermanna; pnípowědi k předpisowánj a diktowánj od Mariana; o wyprawowacj methodě wyučowánj mládeže, ode m ne; o tom, gak by se děti k numerowánj wésti měly, prospěšná práce od Josefa Hel!manna; Manzerowo rozgjmánj ; přjhodné Školujin. učitelům básně Heydenreichowy; posléz dů kladná, čtenj hodná práce Litoměřického lékaře pana Tomáše Laudy o hlawnjch wěcech, na kteréžby učitel při cwičenj dětj w zpěwu hleděti měl. Potom připogeny gsau některé půwodnj zpěwy a básně, z kterýchž se m něneywjce poslednj legenda o swatém Iwanowi ljbj, gegjžto wtipný skladatel gest mladý práwnjk, pan Anton. Na to se podáwagj tři podobenstwj, powjdka o ušlapané ce - s!ě ku hrobu gednoho faráře, osm anekdot, sedm a třideet aforismů o wedenj a wyučowánj mládeže. Posléz se přiwozugj cjsarská nařjzenj roku 1830, 1831 a 1833 ze strany národnjch nižšjch šk o l, zpráwa o stawu škol Litoměřické dioscesj w roku 1833, a posléz poznamenánj školnjch mjst, dětj, patronátů a učitelů žiwých i zemřelých, gakož i aučty ústawu k opatrowánj učitelských wdow a sirotků- Časopis pro katol. duch. ΛΊΙΤ. I.

160 m Ctěný, hodný wydawatel tohoto užitečného spisů o to se postarat! chce, aby třetj ročnj běh učitelského kalendáře byl netoliko předešlých dwau dokonalegšj, ale i la ciněgšj. Gá, giž na patnáctý rok v Němcjch gsá farářem, newjm, zdali se geště v Cechách Přjtel mládeže wydávvá: to ale w jm, žeby podobný Český kalendář Českým učitelům velm i přišel whod. Nemoha Vsak mlčénjm pominanti, žeby Český kalendář tento při giných ušlechtilých ctnostech musel býti Český. Vine. ZaJiradnjk. E.) R ozličnosti. Cjrkewnj zpráwy. Stručný přclilcd historie o stawenj chrámu sw. Petra w Rjmě. Wrch Vatikán, nazwán z latinského vaticinium (wěštba), poněwadž ptalcoprawci tam wůli bohů [rozhlašovali, znamenitým byl od starodávna. Strměgeza Tiberau téměř w čele Marsowy prostory (campo de Martě), často radostným prokřikovváajm mladého woginstwa, které republiky gsauc poslušno, den co den woge-nským se cwičilo běhům, často i hlučným tleskánjm se rozljhal, gjmž lijmané triumfugjcjch bohatýru pozdrawowáwali. Aby neypřjměgšj se proklestil přjstup od Marsowy prostory k rovinám vatikánským, í. g. k oné rozlehlé zemi, genž od paty hor až ku břehům Tibery se táhne, ustanovila republika most zaraziti přjmě prostředkem těehto rowin a města gdaucj. Most tento triumfálnjm nazwaný poznenáhla sochami a kořistmi byl ozdobowán, a mezi tjm, co se stále okrašlowal, wynesl se i YatikánNeronowým cirkem a krásnau mohylau, kterau cjsař Hadriáft

161 sobě dal wysfawíti, sám řjdě staweuj moštu lc nj wedaucjho, genž ed zloby Pasů gako neporušený až podnes gest obdiwowán. Leč cjsař Konstantin zaldádage léta 324 prw - nj grunty nádherného chrámu sw. Petru zaswěcenéhd, způsobil Yafikánu podiwenj a užasnutj budaucjch poko- Icnjj ont také velice ozdobil trinmfálnj most, wysfawiw naň na mjsto pohanských okrasek znak (s)rmbol, t. křjž) našeho wykaupenj. Wšak po přenešenj cjsarského sjdla do Caroliradii brzy opuštěná a barbarskými wpády draneowaná cjrkew wšech ozdob byla zbawena. Most triůmfahij rozmetán barbarstvem G-othůw, a chrám sám téměř docela zbořen. Tento chrám, máge býti neyskwosfnegšjm památnjkem náboženstwj křestanského, neyprwé založen byl 11a zříceninách Neronowa cirku : a z wětšj částky tytéž látky, kterými neyšlawněgšj obecné slavvby, ba i slaupowé a mohyly Hadrianowy byly zhotoweny, brány byly Icwystawenj toho chrámu. W J5tém stoletj po přešlých bauřkách nadinjněných uinjuil sobě papež Mikuláš V, wida chrám K 011- sfantinůw na spadnutj, geg zase sprawiti, a wznesl tuto práci na Bernarda Rosselini a na Lvva Baptistu Alberti, flnrenťnské slawiťele, ale aumrtj papežowo přetrhlo toto djlo, neb aspoň bylo přjťsinan, že gen s welikau wáhawostj bylo konáno. Genom Juliowi I I., bogownéimi a pěkným uměnjm přegjcjmu papeži byla sláwa z»s(awe~ na, pňwodcem býti ohromného chrámu, kterýž od celého swěta nynj se bére w podiwenj. Tomu papeži musili neyšlawněgšj stawitelé plány swé předkládali, z nichž onen od Bramanta L azzariz Castel Durante papež obral. ''Vykreslen byl totiž chrám w způsobe řeckého křjže o dwau zw on u jch, z obau stran šíjtu máge náramnau báni w prostředku. Julius II. sám položil prwnj kámen J.Sho Bubna na tom nijsíě, kde nynj stogj piljř sw. Veroniky; než úmrtj papežowo ( l ó i 3 ) a hned polom 10*

162 Bramantowo učinilo práci léto přjlrž. Lexv X., vřelý přjzniwec pěkných uměnj, rozkázal brzy zase Λν (oralo cljie pokračovali a dozor na stawenj poručí! Jnliánoví s v a - tohawelskémuj Jokondowi Yeronskému dominihánowi, a R a - faelowi Senziovi Urbinskému. Tiťo z řeckého křjže Bramantem navrženého udělali lď ž lalinský a silněgi upewnili piljre báni podporugjcj. Když lilo slawitelé smrfj sešli, dosadil L ev X. na mjslo grich Baltazara Peruzzi, klerý giuý plán podal, kdež wšeho, co posud stawěno, ponecháno; ale sofwa že dále stawili zařal, přelrhlo nageduau drancovánj íijma wšeclcu práci. Pavel 111., L v a nástupce a gako geho dědic w milovánj pěkných uměnj, s horliwostj se dal do pokrařowánj na řas přetrženého djla, za mistra zvvoliw Antonjna Picconi a po geho zemřenj Mjchala Bonarolli, který w patnácti dnech zhotovil plán nacele nový, zase křjž řecký postaviti a báni zdvvognásobili chtěl, gakž z plánu geho podnes widno, \V němž též šljt chrámový podlé onoho na Pantheonu vyznačil. Mjchal Bonarotti slále až do poslednj chwjle svého živvola (17 Února 1564) dohljžel k wysta- "wowánj, až se té radosti dočkal, že viděl chrám vyslavený až k svršku, na němž položena hýli měla báně. Ze všech ostalnjch slawitelů až do Pawla Y. toliko Jakuba Baroci Yignolského připomjnáme, rovněž tak skrovného, gakož práwem oslaveného. Pawel V. chiěge, aby všecky starého chrámu djly v nowém se obsahovaly, poruřil, aby předlij loliko slrana nové basiliky se prodlaužila, z v o liv k vywedenj toho plánu Karla Maděr na Kámského. Tenlo měl za nástupce rytjře W avřince Bernini Kjmana, který ozdobil a zdokonalil tento oddjl hadovy za papežstwj Řehoře VI., Urbana VIII. a Innocencia X. Zařal za papežstwj Alexandra VII. eliptické slaupořadj před chrámem a skonřil ge za K ljmenta IX. Posléz dal vystavěli Pius VI. Kjmanem Kar

163 lem MareMoniii sakristii, která dávno* žádaucj byla wěc5 a pro kíerauž až po ony doby nadarmo plány se u kazowaly. Tak o vvát gesti v krátce pogaíá historie toho úžas piisolijcjlio chrámu, na němž neyslawněgšj pracovali stavitelé, a který podivné spogenj dwaa stegně vyhlášených památek poskytuje. Nebot skwostnj oblaukové chrámu sw. Petra připomjnagj nám ony, kteřj byli při chrámu Pulcoge, a báně ohromná gest odvážným Pantheonu n á - sledownictwjm. Os wě tlený lírjz na zelený Čtvrtek v chrámu Vatikánském íijině. Z Prvotin pěkných uaiěnj Sw. Petra w Saumrkáse večerem ; geštězápadnj záře temným dennjm světlem oswěcuge stěnu kaple syxtinské * ), tam kde mistrným vyobrazenjm saudu poslednjho od Mjcbala A n - žela strana zatracených namalována gest ; ljbezná nad slawjky zpěváků hrdla, srdce kagjcnýin Miserere změkčugjcj; umlkla. Zdwjbá se papež s hedbáwných polštářů, na kterýchž před Swátostj wraucně klečel a tisjcowé lidu lirnau se z lé giž saumrakem v jce a wjce tměgjcj se *) Kaple syxtinská, gest kaple papežská w elm i prostranná w pntáiů vatikánském, k \v<;ikomu kostelu S\v. Petra pří ptigeném, w které papez obyčegně službám Božjm, zile skrze kardinály konáwanym, přjtom en b ý w á, a w které na zelený čtv rtek N eysw ětégšj S v á tost přes rely den se v y - eíawage.

164 kaple do velkého chrámu Sw. Petra dolu. Co to gest? co se to dsge? co tam wábj ty nesčjslné zástupy lidu? i Gest tu w pravdě něco neobyčegného - co gen zde viděli - gen zde v íijm ě v tom hlavnjm sjdle služeb Božjcli celého křestanského náboženstwj. Když totiž se setmělo a noc nastala, wegdeš-li na zelený Čtvrtek do welkého vatikánského chrámu, zhlédneš něco velmi vznešeného, něco velm i krásného : přemnohými swělly ohgasnčný liřjž, kterýž nad velkým oltářem pod nesmjrným chocholatým krovem kostclnjm w povětřj vysoko strmj nepohnutedlns a tiše. Pohled naň gest občerstven) sladkost u k o- genj ducha. T a tichost, w které ten nebeský křjž tu v povětřj sfoaj, naplňuge duši člowěka rágským pokogem ta gasnost, w kteréž tak řjci sp lývá, lahodj oku negiaak, než kterak před chwjlj gasnj oni zpěváků hlasové sluch vábili; ta pak vysoká nad zenij pozdviženosfe toho swjtjcjho Jiřjže wyuášj ducha k hořegšjm citům nebeským. K řjž ten zdá se v té nesmjrné obšjrnosti býti dost malý, však ale gest mnoho množstwjkráte wětšj; má v swém změřen] neykrásněgšj a neywýborněgšj srow - nalost, kterau gen pro tak slavný křjž Kristův vyna leznauti možné bylo. Krage toho křjže ostře zsečeny gsauee, ani n avlas od swého tahu av rovnosti se neuchyln g j; což d iv? an křjž ten vypracoval Mjehal Anželoj onen neywýboriwígšj řezbář a m aljř, kterému posavad rovného se nenalezlo; ten swého vtipu a misírnosti i na tomto lirjži dokázal, tak že vida geg člow ěk, p o - gatý (au vygasněnau, krásau, citem. Ijbé milosti veškeren trne.

165 Zewnífřnj oswčtlenj vatikánského chrámu nenj nic neobyčegn-ého w lijme * ) a za nic podiwne'ho sc nedržj: lu ale gednjmkrátem gen gedno wyeházj swěllo, gako slunce swjljcj křjž, a gebo gasné paprsky ueobycegíiým wyráženjiu a lahem padagj na wznešené řezby a w ů - kol postawené sochy! Gedno slunce ncdáwno zapadlo, a gine slunce tu iczeš/o, a i to oswěcuge swět! loliž swět mistrných wscj w tom slawném chrámu utwovených. *) Každoročně v ečerem přeď svátkem SS. A poštolu P etra a P a v la chrám vatikánský v n ě nesčjslným i lam pam i o s v é - c u g j; pak okolo hodiny desáté nočnj na mosazné m a k ov ici té veliké kobky chrám ové zapalugj lauč, a potom hned v š e cky wíikol na střeše kostelnj rozstavené a na kotljky železné vložená hranicky d ř jv j. Tento zňatý oheň okamžitě noc v den obrátj, tak že h ořjcj lam py, kterým i p r v é kostel se y. s.vjtil, před lijiii gako h v ě zd y před sluncem m izj. Krásny gest v tom to sm yslu od E lpidy, choti učeného B oeciusa latině složený c h v a lo z p ě v, kteréhož cjrkew katolická na «len SS. Apoštolu při hodinkách duchownjch u ž jv á, a kterýž v češtině tuto kladu : Přjgcm ná nesčjslných sv ě tla plaménků a záře oh n ivá pozlacugj slá vau «len apoštolů, genž w ěncuge knjžata, a hřj.šnjky na cestu k nebesům zfrwe, Sivěta v y u čite l s kljčnjkem nebeským, ii.iina ro d ičo v é, a saudcowé v ě k ů v, ten m ečem, onen w jtěz křjžem, λϊ živ ota věčn ého radě korunovanj sedj. Ó A jm e přešťastný, gesto gsi knjžat dvau m u čcd lnictvjm drahým přeslavn é posvěcen, rděge se k r v j g e g ich, s tk v jí se nad všeck y tohoto sv ěta, gakékoli okrasy.

166 \ Nebot známo gest, kterak všeliké řezby, buď cele', buď polowydaným. djlem pracované, při světle nočnjin innobem krásněgi se oku představugj, nežli při světlo dennjm, a kterak řezbárského mistrného djla milovnjci při světle pochoduj starobylé řezby skaumavýiu okem obcházegj, radugjce se z krásy gegich autlých při s v ě - tle nočnjm znamenifěgšjch síjnů. Medle, může- li krásněgšj světlo pomyšleno býti, nad lento osivětleinj Jirjž, gehožto záře a paprsková gasnost až do neylemněgšjeh skulin se zabjrá, a všelikým vůkol věcem ohnivěgšj barvy, osfřegšjho světla a tmavěgšjho stjnu dodává? Hle, tak ten osvětlený křjž gest n ové slunce, konagjc nowé stvořenj okolo sebe. Welikánské u veyklencjčh nesmírných piljřů slogjcj sochy stavj se živěgi před oči, a rozmnožugj krásu slavných p iljřů ; - ločenj ua hlavnjm oltáři kovow j slaupové pnau se autlegi vzh ůru, a obhraubnj piljřové toho náramného stavenj hrubnau vjce Wšecko při tom o - světlenj přicházj oku neobýčegněgšj,proměnněgšj, nesměřeněgšj, nevjdaněgšj ; daleká prostrannost, v které člověk se jjacházj, v jce se mu šjřj, a velikost té nesmjrné v y - dutiny daleko v jce mu hlaubne; až tam do nedohléné kobky vzhůru vvrážj záře gasné paprsky; tu viděti neuáhlé ubýwánj světla, a ztracovánj se v e tmách gasnosti. Prostora valná Olvjrá se tu nekonečně;tu patřili vzdálj M jhavý blesk, až kde od křjže poslednj záře W prázdnotě nesmjrné se bludným ztracuge světlem. T u nevj oko člowěka kam se dřjwe obrátili, a na čem dřjwe ustrnaiiti, až posléze na obzvláštně krásném předmětu se usfavj. Gest (o hrobka papeže fíanganelli od rytjře Kanowy, fezbáře vzácného, v mramoru wypraco-

167 váná, na které podobizna náboženstvj, pak truchl jej genius a dva statuj lvvowé překrásní odpoiau o s v jc e - ni gsau; - zdá se, že žigj, gednag, mluvj Ale přim jsjš-lik fěin němým podobám, k forau těmiio mistrnými sochami co tvory okrášlenému kostelnjiiiu světa, též živé (vory, rozumjm oněch dvadcet tisjc lidj, kteřj tento večer chrám vatikánský naplňagj : - snadiiot pochopjš, že tomu divadlu, sotva kde co podobjiélio se nalezne; neb těch dvadcet tise lidj za ten v e čer snad desetkráte se zmsnj, a odcházegjcj ginými p ř i- cházegjcjmi se dosazugj. Mjm přicházj íljm odchclzj. Celý ten chrá u vatikánský sw. Petra podobá se dnes ji cwelkému vcceřadlu, v které u gedenkaždý ljbosti a mkloníiosti srdce svého vůli dává. Tu patřiti natisjce kleřjcjch stogjcjch chodjcjch rozmlauwagjcjch modljcjch se. Okolo křjže gest neyvětšj dav. Tu gsau obyvatelé řjiiištj vesměs shromážděni, tu mezi kardinálem a mešnjm pacholetem, mezi knjžetem a žebrákem nenj ro z - djlu, ni přednosti; tu ge rovnost gako při vykaupenj Obljcegem ku křjži a 1c velkému oltáři obráceným kléčj lu papež ale nesnaduo až lt němu se prodrat), nebát innížstwjm kardinálů a prelátů, pak swau strážj a zástupem lidu obklopen gest. Wšalc wystaupj -li za velký oltář na schod, kudy lc němu se vstapuge * ) a odtud kostel přehljdneš, tut u - ') W elilíýneb hrubý oltář w chválil i vatikánském nestogj ii zdi, ale skoro prostřed kostela pod tau kobkau neb ch och o- latau w ěžj,?gest co dlauhý stůl, čtyřm i toliko m osazným i a pozlaceným i slaupy obkljčen, k němuž po schodech se wstupuge, tak že duchownj u něho služby B ožj konage, oliljčegein k lidu neb ke dwéřjni kosldlnjin gest obrácen, máge před sebau toliko ten dlauhý stul, na němž mimo tiswjeiiiui křjž postaweno nic

168 strneš se nad vzácným podjwánjm, Uwidjs, gak (ísjcowé v lont oslaveném swěllo se mjhagj, nynj so vyskyíugi^ nynj w sljmi mizj, a zase w silněgšjm světle na g e - v o wycmapgf. Gest lu. člověku, gako by, gsa při po, síeiliijm saudu swěla, mrtvé u vzkřjšenj vsláwagjcj a "vv oslawenj z hrobů vyeházegjcj spatřoval, E yhle! nebyl den sjuneěuj; bylolě zhaslo aneb zakryto slunce. Oswěeowal blesk trůnů pěkně a strašně podál zkrjšenců končiny drahné. Tato Iílopštokova slowa wypodobňugj poněkud to podjv á n j; neb tak slawné diwadlo gen zase slavnými slovy vypsali lze. Mimo tyto poznamenané citedlué myšlénky, při tom slavném oswjcenj kvjže geště dwě wěci paměti a p ozorovánj gsau hodny, kterýchž snad geště nikdo n e- Selřil. Mezi těmito nesčjslnými zde na ten den shromážděnými zástupy tisjcové lidu sem a lani w tom prostranném chrámě se procházcgj a rozmíaa'.t?.gj vespolek, co Λν něgakém stkwoslnéni hospodnjm večeřadle. PůgdeS-li s nimi ke dweřjm koslelnjin, lut sšickni wstřjc tobě gdaucj s obgasněnau tvářj přicfeázegj;, gelikož k swěllu lcřjže gdau: obrátjš-li se a!e gda s nimi i sám ku krjži, tut měnj se úkaz, a wsech, kteréž viděli, obljčeg Zmizel v stjuu, tak že ničeho nespatřjš, 1kromě.toho oswetleného slawného lcřjže. Pohled ten gest obzwláštně neočekávaný a divný, když se gde ke dweřjm kostelnjm, kudy se ven wyeházj ; nebo obljčeg všech gako oslavený zářj se fípytj, ač přj čina toho člowěku hned nenapadne. Zde umělec skaumati může sljnya sv ětlo, neb gen od gediiiého velikéjio světla, totiž od toho nebeským gako swětlem se svjtjcjho kvjže, wyeházj záře, a žádný cizj swětlý papršlek se lt tomu nepři-

169 měsugej také tě cli sfo a osmnáct lamp okolo hrobu A - poštolů Petra a Pawla gest shasnuto *), Druha pozornosti hodná v ě c gest ten přepodiwný gekot a hluk, kterým celý ten vatikánský chrám s e r o z - Ijiiá, toíižto, hiiiizegjcjjio lidu bez Pjsla množstwj m luveiijm, šeptánjin, dusánjm působj divrný gakýs šum a gek, kterýžto vysoké klenutj kostelu zarážj, pak do té nesmjrné kobky vzhůru se walj, a odtud zpět co z něgaké- Ιιυ sudu do ucha hlufj. Dwoge Suřenj gsejn tře v.lajié zemi slyšel, gesto slony popsali se nedá. Gedno na powydané pawlači kláštera řehole Karthusianů u S. Elma nad městem Neapol], kamž ony tisjceré hlaholy z lidnatých toho města ulic wstupugj; druhé zde w chrámu vatikánském. Ono prwnj nedá se niěemu přirovnali **), to druhé má neobyěegnau podobu s gekotem hucjcjho wodnjlio spádu reky w Tivoli. Iído tam někdy u geskyiiě Neptunovy byl a stál, á tam gekot a hučenj toho diwocedolů pada- *) Těla SS. Apoštolu Petra a Paw la ležj pod v e lk ý m oltá - řom, nad kterým ta velik á chocholatá v ě ž se vznášj, v které také ten osvětlený k řjž v p o v ětřj stogj. T y la m p y, v poctu sto a osmnácte na m ram orovém raul)enj,na podlaze nad tjm hrobem rozstavené, gednák přes celý rok dnem a 11 o oj liořj. *-«) N ěco tom u nápodobného v Praze na v r c h u P eířjnu slyšeli, kamž row ně hluk gezdjcjcli v o z ů a rozdjlné h lah oly městě pracugjejho a h m izegjcjho lidu v gedno smjšcné vyuikagj, a duté hučenj působj, které gsem sám, lidyž g e - denkráte brzo po polednj při gasném tichém p ov ětřj a od v ý chodu v ěgjcjm větru na Petřjně nedaleko těch třj křjzů tv á ři k zámku gsa obrácen gsern stá l, k podiven j svém u, neveda d ř jv e, gaké by to hučenj b y lo, slyšel, až blíže ra ch o- tjej v á z, kterýž to hučenj rozm nožovaly 11a přjčinu mne u- ved i.

170 gjcjho a sfrašliwě wzmru zase se nadýmagjejho wodnjlio žiwlu slyšel, ten může r jc l, že také dnešnj hluk a hucenj lve vatikánském kostele slyšel; nebo mezi tjm a oíiým takovvá gest podobnost a stegnost, Ze sotwa kdo u w ěřj, a gá, zrowna z Tivoli do Kjma přišed, mohl gsem to obzvvláštně pozorowafi, neb když gsem oři zamliauřil, tu přicházelo mi, gakobych práwě w geskyni Neptunowě w Tivoli stál. Geště gedna wěc při tom oswetleiij Křjže byla hodna zkaušky a pozoru, které wšak pokusili mně se nedostalo. Mysljm, pohled s železné a w klenutj kostelu] kobky wnitř powydané pawlače na osvvjcený křjž a pak dolil na zástup. Giž we dne shlédnutj odtud wzbuzuge wznešenan myšlénku o welebnosti toho stawenj, w kterém se řlowělc naeházj, ano lze spaťřiti pod sebati propast, a nad sebau wěžatau wysost rozpiaté báně! Kterak wjce w noci, při swěfle toho oslawaného křjže spanilé muselo by býti pohleděnj dolů, 'co s nebe do hlubokosti na osw jcenaii zemi šjrého chrámu? kterak utěšené podjvvanj byla by ono, kdyby Člowěk, stoge tam w oslawené prostranné wysosti, co \v oslaweném rozlehlém nebi spatřowal daw dole hmizegjcjho se na zemi liilit sám pak tam na bljzku vvelebného křjže osloněný od záře geho w poklidu a tichosti všecko wůkol zlatými paprsky okrášlené, a z á řjo b - gasněné wida rozkoš nebeské sláwy pocitowal a srdce swého potěšenj swobodně požjw al? nebyl by to předcit onoho nás ocekáwagjcjho w nebeském duorstwu krásného přebýwánj? T o utěšifedlné divsadlo, kteréhož gá požiti gsem nemohl, budiž ginému zachowáno. Ostatně wisj ten oswělleny křjž na prowaze z h ť - ry, a 11a obau ramenách swých též toliko prowazy lc

171 slranám přitažen, by lnic nepolimifedliiý stál. Sám křjž ale gest pobitý pozlacenými plechy, a o sázený člyřmi sly la m ji, v. kterých* každá dvra hor jej knoty má, a tak osm i f ty swělly swjtj. A poněwadž toto diwadlo gedno z neykrásnsgsjch gest, které \v poslednjm téindni postnjm v Kjmě widěli, j stálo by za (o, alty ho kdo následowal. Když gsem naposled w Kjmě byl, změřil gsem sám srownaiost*a spůsob toho křjže, genž napofom něgalcý čas w kostele složeny ležel, a také gsem se snažil potřebná změřenj a w ypodoliněiij geho dostali, což se mně i podařilo, tak sice, y.c gcslli kdy následowánj loho krásného a nábožného d uvadl a možné bude, mně se podaří, gako w Kjmě se děge, toho dowésfi *). A 10 gesl neypolěsitedlncgšj má myšlénka, kdybych wlastimé loho polěšenj mohl zgednali, kterého gen lak málo lidu, gen w lijm e, může použili, a kterého slawného diwadla žádné gakkoli wznesené popsáni nenj w slawu vypodobnili. ' ) Pan spisow atel rozm nj zde takowd kí-estanski! kostely, které ch ocholatým i Mrz mi gsau stnwčny, gako u přjkladu we IVjdni S. K arla, nelio w Praze u mostu P P. Křjžownjfeů k o - stelowé, aneb farnj malostranský Sw. M ikuláše, a gaký neb podobný každý, kdož tom nlo popsánj rozum ěti a ge cjtiti chce, íniisj >v m ysli swé sobě sám předstaw ili.

172 Z ř j z e íi j Benediktinské Ti o Ic! á 31e r a w A u g s- I) ii r lc u. Neymilostiwěgšj král Baworskýj Ludwjk I., wyslyšeti ráčil prosby a žádosti katolického měštanslwa Augsburského w roce 1829 sobě přednešené, a swatoštěpáuský ústaw katolických studij w Augsburku, záležegjcj ze škol malých djíck, auplué latinské školy, anplného gymnasium, neauplnélioliceum, rjzenj aspráwě řádu Benediktinského swěřil, ku kterémuž cjli w tamnsgsjch budowách opatstwj benediktinské se zřjdilo, kteréž spolu nowiciát, gakož i ústaw ku wzdělánj mladých řeholnjkfi w sobě obsahowati má. Mimo to welel král, aby se dwogj přeworstwj téhož řádu w městech Metten a Ottobcuern co neydřjwe zřjdilo, a k zaprawcirj wšech potřeb téhož řádu djlem wýnos starých gistin, djlem nowé přjgmy postačitelné wyměřily a wykázaly. Opatowi Swato - Štěpánskému uloženo gest, aby sera k učitelskému auřadu schopné Benediktiny Melfenské povolal, weškeré po Bawořjch dosawáde žigjcj exbenediktiny pozwal, by w témž nowě zřjzenéin klášteře swau pensj stráwili, tak též aby se ucházel o dokonalé cjrkewnj knězj, gmenowitě o čekance úřadu učitelského, a bylo liby potřebí, aby k obsazenj mjst učitelských též některé Benediktiny cjsarstwj rakausltého králi předstawil, z kteréhožto ohledu aby se s opaty téhož mocnarstwj náležitě srozuměl, napotom počátkem měsjce Března v. b. aby se sbiskupem Augsburským osobně na cestu do Wjdně wyprawil, odlcudby do klášterů ralcauských nahlédnul, a inezi tjm časem od rozdjlných opatů k témuž cjli žwolené kněžj aby seznal, po kterémžto osobnjm seznánj aby náležité předstawenj králi swému učiniti mohl. Sw. - Štěpánský klášter má neydéle do neybližšj welikonoci témuž řádu býti odewzdán. Gedenkaždý opat má spolu býti předstaweným škol,

173 n kdyby do ustawené&o Casu, řád weškerá ucítelská mjsta audy swyinl obsadili nemohl, cjrkewnj kúěž j, tenlo auříid piozaljm zastáwagjcj, onatu níagj býti podřjzeni, gako u čitelowé swému rektora. Takt inagj ostatnj přeworstwj bez prodlenj zřjzena byli. Ministerium wnitřnjch záležitostj w srozumělij s biskupenj. Augsburským a nowě zwoleným opatem Hubrem, co potřebného bude, ustanowj. Opafowi od biskupa co neydřjwe bude uložena re~ visj řeholnjch prawidel, při čemž se na to neywjc zřetel wzjti má, aby weřegné modlenj w kůru, gak možná genom bude, k prospěsenstwj hlawnjho aučelu, auřadu to - liž učitelského, obmezeno bylo, a wůbec aby řád takowé nabyl spořádanosti, kteráby au plnému wzdělánj mladých řeholnjků we wšech k auřadu učitelskému přiiiáležegjcjch wědácli, g akož i wychovvatelské aučinliwosti konvenluálňw potřebné wywinutj pogistila a proti wfieinu uchýlenj se řádu od právv zákonem potwrzených bezpečné dáwal rukogemstwj. Přehlednuté statuty řádu po přigetj královském npywysšjmu biskupu také předloženy budau k patwrzenj cjrkewnjmu. Prozatjm wůbec lofo se síanowuge : a) Žádný Bawor nesmj do řádu wstaupiti, kterýžby předběžně slanoweným wýinjnliám biulaucjho připustěnj Je duchownjmu slawu neučinil zadost. Žádný cizozemec n e - sjnj do řádu přigat hýli bez powolenj králowského, a prwé než by dosáhl baworakého iudigeuálu.. Žádný řeholnjk nesmj ani na winnici Páně, ani k auřadu učitelskému připuštěu býti, léčby wsechněm, zá k o ny a nařjzenjmi wyiknulým wýmjnkám učinil zadoaí. b) Kad přigjmá na se powinnost, tolik duchownjch pastýřů a učitelů wychowáwati, kolik gich od wlády zem ské zapotřebj nznátio bude. c) Prwé než zřř elněgi síanowera bude téhož řádu podřjzenost biskupům, řád negenom we_ směs, nýbrž gednotliwj audowé geho podřjzeni budau n á- ležegjcjia wrchnjm anřadfim buď swtiskýin, buď duchow-

174 njm, gelikož výhradně 1)uď učitelský, buď pastýřský au řad zastáwati budau. Králi pak svobodno gest, gcdnotliwému řeholujka zakázati učitelský auřad, aneb z fary geg odstraní ti. Z Μ n i cli o w a dne 7. Února. Zakládánj nových klášterů ív Bavvořjch postupuge rychlým krokem. Z vůle a rozkazu králowa má sevlandshutě zaloziíi klášter františkánský, a po něm hned giný kapucjnský. Také poručeno gest všem politickým auřadům co neypřjsněgi na to dbáti, aby v katolických kosteljch žádné neslušnosti od přítomného lidu trpěny nebyly, ano i hned se káraly. W ů- bec mnoho se nynj w Bawořjch děge k zwelebenj ltatolictvj a k roznjcenj lásky a uctiwosti k němu. Slaw katolické cjrkwe w mocnarstivj Rakauském roku 1831:. l! nawrá- židů wes- od při 1 Ku katolické cjrkwi se pokrti- cirkwe tilo ti dalo mes odpadlo bylo! w Cechách na Morawě ! \v hor. Rakansjch w dol. Rakausjch w Štýrsku w Haliči St 0 81 Λν K r agi n sku a Koryta ne cli w Illyrii Dohrom ady ] r r o z množila se o. 402 Wjce leto. proti loňsku. 86

175 Staw Dědictusj SwatojansJceho od pocathi swého až do 1. Dubna Gistina od weleb. zakladatele Ilanihjře 1000 *1. - W 282 knjžkách Odměna djthámu od srbského lokal. W. Zitka darowaných wýprodeg; 47 W375 wýtiscjcli R eci Neyd. Linec. p.p. biskupa Ziglcra, od redaktora darowaných Základnj gistiny kr. Auroky z Hanikýřowa základu do 31. Prosince 1834, 127 zl.36kr Wýnos odprodaných knih Žifkowých Duchowenshvo Nowokoljn. Yikariátu darowalo P. František Soregš, kaplan Roždalowický P. Jos. Smidiuger, kaplan w Němčicjch P. Frant. Iíing ranhogič s A nnan manželkau P. Wádaw Horáček, farář Ondřegowský * Wydagných peněz lc tisku 2íi8 zl.36kr. Weškeré tedy dosawádnj gměnj dědjctwj swatojanského..... í 1 37S zl. 6kr, Powýšenj G. cjs.kr. Milost Ferdinand I. ráčil uzawřenjm oíi JOlio Března b. r. wysoce důstogného Pána, pana Josefa Roucha, kandidáta bohoslownjho doktorátu, wždy wěrné mefropolitálnj kapitoly kanownjka, seniora na hradě Pražském sw. Wjťa, kollegiálnjho kostela sw. Apolináře děkana, wysoce důstogné arcibiskupské konsi,staře radu a spráwce kanceláře, též ústawu přátel k zwelebeuj kostelnj Jiud by řlena, neymilostiwěgi powýšiti za skutečného prae. lát a s k o 1 a s t i k a, národnjch škol po arcibiskupstwj P raž- Časopis pro katol. duch. VIII. I. l í

176 ském neywyššjho dozorce, a direktora skladu kuili nornuilnjlio, kterýžto íh o Dubna w kapitolnjm sezenj v hodnost tu instalován, kancléřem kapitoly a archiwářeňi, opatrov.ujkem kapitolnj pečeti, rektorem protokollu a inspektorem kapitolnjch panstvvj spolu gest učiněn. Powýšenjm tjmto uprázdněno gest kanownietwj českého kazatele na hradě Pražském, <a od (oko dne k obsazenj geho konkurs veřegně se wypisuge. Λ u m r t j. Z Ostřihoma. Dne 2.1. Ledna odpolednj dohau skonal \v Pánu wys. důst. ostřihomský kanownjk a probošt St. Slephani de Castro Strigoniensi, Glřj Palkowič, po dlauhotrwagjcj těžké nemoci na vodnatelnost, máge 72 léta věku swého. Dne 23. bylo lělo geho slawně pohřbeno w katakombách pod kaplj svvatého Štěpána. 0 tomto výtečném muži, který r v Ompitále v prešpurské stolici se narodil, připomen.auti slušj, že mimo mnohé giné zásluhy o cjrkew a národ svvůg také té sobě dobyl, že celau biblj Slovákům přeložil a také swým nákladem Λν O stři horně vydal, na kterémžto přeloženj přes třidcet let pracowal. Mimo to na penjz geho Λvyšlo i ně-. kolik giných spisů na slovenském nářečj, neywjce práce Jana Holého, g a k o : Eneida, Swatopluk a t. d. Tjmto mužem ztratila strana katolických Slowákůvv λ\ Uhřjch, usilugjcjch gedno ze slovenských podnářečj w té zemi (tak nazvanau Bernolačinu) za spisovnj gazyk pozdwi- Imauti, svéjio neyjiorliwěggjho a neyzámožněgšjho podporowalele. Dne 24. Ledna b. r. skonal w Pánu důst. p. Jun

177 Pawljfi, bisk. liloměv. konsistonij rada a vikář okrsku Mlado-Boleslawského, děkan w Bezně, horliwý kazatel, ii přjtel mládeže i lidu, od něhož wyšlo několikero kázanj. Z Kladna. Wsem p. p. wlastencům a odbjratelúm našeho řasopisu smutnau dáwáme žpťáwtt o aumrtj našelio od důstogné konsisloře hned w zapořetj téhož Časopisu zvoleného řádného spoludělitjka a spisowatele, wysoce udřeného, diistogného p.p. Kuš par a Valentina Weminyra, mistra libomudrctwj a swobodného uměnj na vvysokých školách Pražských a zásluh plného faráře na Kladně. Tento ucený a horlivvý wlastenec a pastýř ducho- wnj narodil se w Praze dne 5. Ledna r , kdež i napotoui studijní se oddal, a za mistra mudrctvvj prohlášen byl. Na kněžstuj poswěcen byw od G. hisk. M, pana Erasma Dionysia Kriegra, biskupa Tyberiadského a tehdegšjho Suffragána Pražského, spolu i probošta kapitoly na hradě Pražském dne 1. Zářj r wyslán byl do Družce, kdež s mnoliau horliwostj pastýrskan až do poslednjho Prosince roku anapotom we Z w ole- iíowsi až do 10. Zářj r kaplanem a prawau p od- porau farnjho auřadu byl. Načež byla mu dána za odměnu snažnosti geho expositura Zeměšská, a hned dne 10. Ledna r fara we Zwoleňowsí. Potom na žádost f ji. Vincence Richtra, faráře w Kladně a těchto osadnj - ků we srozuměn] s wrchnosfj přegal a nastaupil faru K la - denskau dne 4. Kwětna r Wšude sobě zjskal dňwěru, lásku a wážnost osad- njki swých, nashromáždil sobě zásluh o faru, osadníky. školu i Z a řas swého pastýřského auéinkowánj 13 židů a 13 nekatoljkň do lůna cjrkwe katolické přiwedl, ú - stawy pro chudé, dřjwc než wyššjm zákonem přikázány byly, uwáděl w swé osady s mnohým prospěchem; - o ř - kowáuj ochranné slowy i swým wlastnjm S iolnpňsobenjiil II*

178 welmi podporowal a rozšiřow al, a při každé prjležitosíi obecné dobro pňsobiti snažně bledě]. Prácemi swými literaturu theologickau i historickau obohacowal, wydaw tiskem mimo giné drobnůstky bez ginéna swého onu obljbenau liturgickau knihu pod názwem : Yollstámliges katholisches - liturgisches Lebr - und Erbauungsbucb - genž giž 3kráte w yšla; o swátosti biřmowánj Komenského srownánj 4 Ewangelistůo umučenj Páně kázanj při poprawě paliče, gehožío pij prawu k smrti pro zwláštnj schopnosti z rozkazu wyššjho přegmauti se nezpěčowal potom přjspěwky b istorické w časopisu tomto. W rukopisu zanechal : Pamálnosti starobylých kostelů českých gako i weliký djl historie cjrkewnj &c. Do poslednjcb dnů wěku swého wedl auřad pastýřský na Kladně, až geg gediný a sprawedliwý Odplatiíel zásluh geho a wšeho dobrého k sobě powolal, dne 19. Března 18.')5. Z B o n n u nad Beynem. Časopis pro duchowenstwo wydáwaaý od professorů bonnské university we 1.2. swazku 1834 str prwnj ze wšecli německých časopisů zmiííuge se o Časopisu našem, welice se tomu diwě, kterak spis tento, magjcj na SOd odbjratclů a giž po 7 plných let wyclázegjri, docela neznámým mokl zůstati wšewědaucjm Němcňm, našim sausedtlin, ldeřj přede na wlas ivše wědj, co se w politickém i lifernjm Žiwotě po celém Swětě děge až tam do nfyzazšj Thule. Při tom nadmjněný Bonnský časopis předkládá čte nářům swým přjčinugih o uwedenj do žiwota, geho nučo] a celau saustawu, podotýkage zwlášfněgšj stránky geho a slilmge čas od času dalšj zpráwy dáwati o něm.

179 Litcrnj zprawa. Arcibiskupská konsisťoř Pražská schválila zwláštnjm dopisem spis: Katolická liturgie od důst. Mělnického děkana pana Antoiijna Hnogka, k odkupowánj veškerému welebnému duchovenstwu, a poukázala, by se gedenkaždý odbjratel tohoto spisu u kteréholcoliw kněhkupectvj u chažcl. Redakcj Časopisu theologického, gsauc přesvědčena o wýbornosti dotčeného spisu, a panu spisovateli též gakožto podporowateli Časopisu tohoto zavázána, wšem, kteřj by, buď skrze swého důstogiiého pana vikáře, aneb psanjmnaswé iieybližšj poště vyplaceným, na redakcj se obrátili, ochotně v tom se propúgčj, že oznámivši každý djl v } řšíého toho spisu iiowinaini, geg buďío poslem poukázaným, anebo spolu s časopisem p. předplatiteli odeslati neopomine. We všech předplácely na spis ; knihkupectvjcli rakauského cjsarstwj bére se Bevliwurdhjlieitcn mis dem Lehen AI (tys Klar s, Doktors der Philosophie, k. k. off. ord. Proíessors der lateinischen Piiilologie, der klassischen Literatur und der grieehischen Philologie an der Karl - Ferdinands Universitát u. s. v. von Franz Weinolt, Weltpriester^ Doktor der Theologie an der Karl-Ferdinands Universitiit, Professor der Pastoral an der Leitmeritzer b i- schufliclientheolog. Lehranstalt &c. Ačkoli pravá zásluha po slávě spoluvěkých i p o - tomnjch nebažj, předce se ráda objrá vděčná přjtoinnost pouuijky a spisy veřegně gj poctu vzdávali..za tau

180 přjčinau i bez ohledu na to, že fakovvé zdjlcnj k podobným skutkům powzbuzuge, lze gest se nadjti, Ze nekrolog muže, který co křestan a wlastenec nesmrtedlnýeh si zjskal zásluh, obecné pochvaly a zaljbenj nagde. Tjm w6tšjho zaljbenj očekávali mohau dotčené památnosti w úřadu učitelském sešediwělého a wysoce váženého professora na universitě, který s neyslechetněgsjmi muži našj vlasti osobně zacházew, na gich smeyšlenj a cjtěnj bezpostředně pusobivv, nezmařitelné a stálé sobě položí! památky. Čili kdo že z nesčjslných žáků c. k. pana professora A, Iílara netaužilby zdáwna zbjrku mjti před rukama, w njžby se wěci neydůležitěgšj ze žiwota geho tak aučinliwého nalézaly? Kdo z přátel gehoby si nežádal památky mjti o wěrném a zkušeném přjteli? Ba i kdo zesnulého toliko dle gména znali, zaradugj se zagisté shledagjce w tom spisu celý charakter a mnohostranné působenj geho. Mnoholeté obcovánj, upřjmná zdjlnost, wraucná láska a přátelstsvj s ctěným panem professorem, gakož i hogný literárnj pozůstatek uschopnili skladatele, žiwot a působenj bohužel záhy zwěčněného wěrně, neljčens a tak wystawiti, že se geho obraz w trefných rázjchw skutku a w prawdě paměti čtenářowě vtiskne. Zwláštnj cenu této knize přidáwagj hogné wýtahy z nebožfjkowých listů, které netoliko drahé přjspěwky k geho charakteristice poskytugj: ale mnohonásobně poučugj, obweselugj a wzděláwagj. Aby wšak i w tomto spisu duch geho wanul, ustanoweno, celý čistý wýnos z této knjžky k ústawu dobroděgnému wynaložiti. Neylrwanliwěgšj památku totiž, kterauž w našj wlasti wystáwěl, gest ústaw pro zaopatřen] a zaměsťknánj dorostlých slepců w Cechách. Plán geho při té wěci mnohostranný teprw tehdáž bylby úplně vyveden, kdyby ústaw byl s lo 300 bezzrakých zaopatřowati. Ten-

181 Iu spis tialjž gako kamének přiwr-huge k tomuto chrámu- ' / I dobročinnosti aumyslem wydaný, aby ťísíaw zase o ged- 110 ni jsi o (tri růstal. Úmysl tento zagisté ode wšech blahomysljcjch žáku přátel a ctitelů nebožtjka professora bude liogným odbjránjm i uznán i podporowán. Wygde kniha brosirowaná u welikém mediánowém formátu, na pěkném welinském papjře as 11 tiskacjch archů w obálce čisté, 1 Máge Cena předplatnj gest 1 zl. 12 kr cena přigde r-a 1. zl. 36 ki'. V\r Litoiutířicjch 15 Ledna na střjb.; krámská Redaktor časopisu, co spoluaud loho ťistawu, cjlj se zawázáua ctihodné čtenářslwo k ochotnému odbjráuj této knihy wzbuditi, gsa dobře přeswěděen, gak vvždycky užitečnému podniknutj napomáhali se snažj. Qpraiva. We 4. svazku předešlého roku str. 550 řad. 4 o - pravven buď om yl: 8. Kjgna w čtenj: 8. Listopadu.

182 Ndwčštj, W luijžecj arcibiskupské knihtiskárně wysly ná- sledugjcj knihy : Slownjh Cesko-německý Josefa Jungmamva, Doktora Filosofie, Praefekta na c. k. gymnasium akademickém Starého místa Pražského, Auda lícené společnosti Pražské, a zboru pro wedecké wsdelánj řeči a literaíury české při národnjm mursum. Djl I. swazek 3, Dočjlfím Gene i úl. Swazek se prodáwá p, p. Předplatitelům po 2 zl. stř. Zeměpis, čili nuplné popsúnj oboru zen* sliého, podlé neynowťg-jch zpráw s přjprawným liwodem, s porownánjm neydíiležitčgvjch měr i wah, a 8 dokonalým regstřjk.f slowí mi nej, wtej Podlé Francauzského Abrégé de Geografie pana Hadriana Balbilio. Djl I, swazek 2. Obsahu- g e : Anglicko., Skotsko, Irsko, Šwédsko a ISorwe- sko. Cena předplatnj gednoho swazečku gest posiul 20 kr, stř. Popsúnj kr. Idawnjlio města Prahy pro cizince i domácj. Od Karla Ladislawa Zapa. Weliký 18, Λν Praze 1835, Λν knjžecj arcibiskupské knihtiskárně u Josefy AvdoAvy Fetterlowé, vvedenjm a nákladem Wáclawa Spinky; stran 360, s kamenopisným plánem Prahy., davěma náhledy a s vinetkau; vv tuhé obálce wáz.. za 48 kr. stř.

183

184

185 IN SACROSANCTA M ETROPOLITANA ECCLESIA PRAGIÍNSI IN COENA DOMINI 1634 die(a a Reverendissimo nomino Jounnc Aloysio 7'enner, Theologus Candidulo, S. M. E. Canonico Capitulari, cl Arcliiepiscopalis Consistorii Consiliario. Q u i nondum omni exulue est huinanitutis sensu, in cujus pe et uru adhuc pro v eris, pro ctrlestibus at quis divinis vigent allectus, mirari.certissime, obstupescere, et.pulveri advolutus tota anima adorare deb et, id cum considerat, ad cii- jus institutionem h odiern a, exinde in terris lectissim a, ili coelis mirabunda, et angelis et hominibus gloriosissim a recordamur die. Aeternitatem enim cum om n ipotentia, omnipotentiam infinita cum bonitate, hanc cum m isericord ia, m isericordiam cum amore, et amorem cum profundissim a cex-nimus conjunctam humilitate < liristi. H ic enim unigenitus B ei, in cujus nomine omne gena flectatur coelestium, terrestrium et infernorum ; a) hic Deus hom o, ad sanandam gentem humanam, vulneratam, ad lavandam, et exaltandam nostram serpentis m orsu Adae lapsu collapsam naturam, deserto sinu patris, humanis indutus exuviis, e t lumine suo in terris accenso, quod in tenebris lu cet, b) ut firm issim um, nullo tempore lacerandum, nulla i i perfid a dirrumpendum, se et nos inter nexum dilectionis vinculum, et felicitatis augmentum praestet, ut spiritus sui cum nostro, nostri cum suo prodat con ju nctioneir, ut unt/m simus in eo, sicut ipse in patre, et pater in ipso, c) En quantum pignus instituit charitatis sua;! quid autem ajo pignu s? minimum dico, si dixero pignu s; se a) Philip. 2, 10. b) Joann. 1. c) Joann. 17, 11.

186 ipsum nobis tradicii,t et reliquit in nomine suo congregatis. N obiscum enim esse, et usque ad cnnsumationeiu seccuh voluit manere, quod sa;pius adfirm avit et promisit. Ast non m odo nobiscum esse, noluit ita limitare suam infinitam charitatem S a lv a tor; sed noster ipse ut sit et maneat, apud se ipsum statuebat. Ita enim in fine, qui ipse finis est et meta, in fine, qui sine principio erat, et sine fine erit, in fine dilexit ut corpus suum, suos, cujus livore sanati, simius, a) ut sanguinem suum, quo sterilis fru ctifica t» et fertilis facta est terra, ut corpus et sanguinem suum nobis in escam, et nutrimentum tradens, sic cum terrenis coelestia, humana cum divinis cop u la v erit, quod conditio nostra m ortalis, terrena haecce com pago lim osa ista, poenis consumta, et putredini subjecta natura, aestimare non su fficit, capere non valet, et unde prom ereri potuerit, haud quaquam potest invenire, b) Eadem namque tritici m edulla, qua caducum corpus nostrum mi tritur, ad parandum cibum utitur coslestem, quo animus, ad similitudinem divinitatis suae evectus, ad vitam fruatur a;ter- uaiu. Eandem vini materiam, cor hom inis 1 fetificantem, c) et faciem in aleo exhilarantem in potum convertit divinum, ut anima nostra ad finem hunc, celsissimum vigeat consequendum. E t ita coenae Domini N ostri nutrimento, quo corpus et sanguinem suum, hum anitatem divinitatem que suam nobis sub panis et vini speciebus trad idit, hoc sanctissimo Sacramento nos omnes in unum coaluit m ysticum corpus. R ecte igitur Apostolorum princeps spem acquisitionis gentem appellat sanctam, d) R ecte gentium Apostolus Corinthiis et omnibus in uno spiritu baptisatis acclamat: Vos autem estis Corpus Christi et membra de membro, e) Ephesiis mandans et nobis, ut per omnia, per vires el habitus, et sensus, et rationem, ceterasque facultates nobis a) Jesaias. b) C hrysol. c) Ps. 103, 15. d) 1 Pet. 2, 9. c ) i Cor n, Vi

187 collatas, ut p er omnia crescamus in ipso, qui est caput,ex quo totum corpus compactum; ut p a x Christi, exspoliato veteri fermento exultet in cordibus nostris, a) Cur etiam ipse, qui caput est, en ad pedes suorum, quos retia lavantes vocavit, prostratus singulos lavit. O exundantem, pedibus effusam Dei hominis humilitatem! Ignoramus autem, an m agis nobis sit obstupescendum super dilectione hac infinita Salvatoris in homines, quam super hominum huic dilectioni Salvatoris opposita perfidia, ct sancta; R eligion is sua; infestatione, praecipue modernis diebus facile animadvertenda. Cur ^tiam hanc Religionem Christi infestantem perfidiam hodie in sermonis nostra; objectum ponentes qnasramus : I quacnam hujus sint caussa;, II quinam effectus, et III quom odo possit huic ferri m edela. Responsis ad hac questiones datis, solutum erit argumentum nostrum. Cui fa vete m ihi in Nom ine Jesu inchoanti. I. Quod Salvator m ultoties jam pridem discipulis suis est vaticinatus: Filius hominis veniens, putas inveniet fidem in terra? b) Triste efa tu m : venturam esse horam, ut omnis, qui Evangelium conspurcat, praeceptis ejus irridet, et interficit asseclas C hristi, Deo arbitretur se praestare obsequium. Quod Apostolus flens repetiit: Multos ambulare inimicos crucis Christi; c) hoc ab incunabulis ecclesia ;Christiana; ad nostros usque dies triste cernim us adim pletum. Nam quum Christus ecclesia; s u í e navim, mare saeculi transfretaturus ascendit, jam gentium fla b r a, Judeorum turbines, ct persecutionum procella; sic ruerunt, ut totius mundi fieri videretur una tem pestas; et crux Salvatoris, qua sanati sumus, jam olim insania ethnicis, ψ scandalum Judei s, qui conciliatis viribus cunctis lu ce m, illum inantem omnem hominem venientem in hunc mundum, sa crilego ausu extinquerc intendebant. a) Eph. 4, b) Joann. 10, 2. c) l-hil. 3, 8.

188 Necato auctore fidei cp consumatore9 qui proposito s?b?' gaudio sustinuit crubem; a) lapidato Stcphano teste tu coelo fideli b) trucidatis Apostolis % adversarii leonum rugientium instar eircuierunt in horto Dei, quaerentes, quem devorent, carceribus qnos includant, et flam m is tradant Christianos ut purgamentum hujus mundi factos. F erreo stylo, Aud. spectat., ferreo stylo pectoribus inscripsit historia cliristiana Nomen christiani, praecipue cognomen C atholici nullo tem pore plurim is fuisse abominabile delictum, quod hominem separabat adversus patrem suum </ filiam adversus matrem suam, et nurum adversus socrum suavi sanguine luendum c). Quibus autem non obstantibus, lapis, quem reprobaverunt aedificantes, tamen in caput anguli factus, φ granum synapis projectum, per Apostolos plantatum, et san-' guine eorum rigatum tantas inter procellas in arborem celsissimam accrevit, ramos suos ad ukiiiio» fines terree exserentem ; S4ib cujus umbra corda reficiuntur in vitam acter- liam. Sedata persecutionum tempestate jam non rogis concremantur, virgis non ceduntur ob Religionem, quam amplectuntur christiani; ast vero irrisionibus pestiferis, scriptis venenatis, et obtrectationibus sacrilegis adhuc morderi et lacerari videmus dogm ata fidei diebus n ostris; cum perpendimus, qucd et moderno aevo contra Redem torem, e t redem tionem, Petrum et petram, R eligionem et religiositatem, contra dogmata sanctissima et officiorum praecepta aut in ligato, aut so lu to, dissoluto inquam sermone dicta, serpta, cantata, prolata et repetita fuere, ut irrideant, suifodeant et quamquam in cassum, evertant fundamentum, re potest, d) quo jiosito nemo aliud pone Quum apporto im petu h ostili finem turpissimum non consequantur, aliis utuntur inediis, vestim entis ovium involuti incedunt, R eligionis umbra tecti calorem pro veritate fingentes celeberrim a dictione, zizania dormientibus hominibus a ) H ebr. 11, 2. b) Ps. 88. c) Matii. 10, 35. d) 1 Cor. 3, 10.

189 superseminant in medio tr itic i, et ecce zizania apparent, videtimater ccclesia et plangit, cernit sancta civitas et plorat, et ullulatus in Rom a auditur. Unde autem Jiae lacrym ae, g ra viter nos adgreditur quaestio; cur quaeso sanctissim um Evangelium, quo alligati sumus Deo per Jesum, cur nostris diebus tot adhuc num erat inim icos, generavit et regeneravit verbo suo vitae? et quidem hos inter, quos Responsum ad hanc quaestionem fa c ile inveniemus. Sicut illi, Sct. Chrysostom us ait, sicut illi, qui nauseam adversus cibos sentiunt, causam taedii quidem in cibis quierunt, sed in semet ipsis, in corrupta eorum valetudine rationem invenirent ; sicut h i, qui oculis debilibus laborant, incusant radios so lis, sed lepitudinem potius Occulorum incusare deberent: ita etiam tristissim um de quo loquim u r statum in perversa animorum conditione, in corruptione rationis detegimus </ cordis. Ipsim et, queis non arridet R elig io Christiana, ipsi negare non possunt, E vangelium Christi, tantis m iraculis probatu m, totque vaticiniis firm a tu m, non h om in is, Dei opus esse. sed m isericordis C on fiteri, cum rubore confiteri deberent, si impudentes adhuc erubescere possent, quem libet felicissim um fo r e, qui candide <f, sine macula <f. irreprehensibile ipsius servat mandata; nst ejccoecati sunt mentes in fidelium, a) quod jam S. Paulus adfirm at, et ideo non fu lg e t illis illu minatio Euangelii Christi, b) Q uam debilis et lim itata sit cognitio humana, quilibet etiam nullo monento fa c ile intclliget, qui ipsius usu destitutus non est. M ulta jam didicisse oportet, ut scias T e nihil scire, qui nec gram inis foli* potes perscrutari nataram. E t qui terrena non in tellig is, quomodo coelestia poteris penetrare, nisi T e Deus edocuisset, ut credens salvus fias. Credere ergo oportet accedentem ad eum, quam sine fide plane im possibile est ipsi placere, c) Ast iiic ordinem saepe pervertunt p e rv e rsi, scrutari (!) 1 Tim. 10, 14. b) 2 Cor. 4, Í. c) Ileb r. IX, 6. #>

190 voltmt) ubi credere, intueri, palpare volunt, ubi admirari, objiccre, dubitare, sanctissima R eligionis mysteria coram tribunali coecae suae rationis fronte praefricta examinare intendunt, quae adorare o p ortet; in telligere volunt, ut credant, etsi jam S. Augustinus graviter m on ebat: Noli quaerere intelligere, ut credas, sed crede, ut intelligas, quoniam nisi credideris, non intelliges. a) En h ic principem et tristissimam caussam, cur non confiteantur ipsi populi omnes, qui nationes judicat φ gentes in terra dirigit. b'j Ϊ 11 isto perfido et superbo rationis nli- usu profundissim e jacent radices, unde zizania cuncta in vinea l)e i, et liaereses et schismata pristini, et irrisiones R eligionis, ct infestationes moderni tem poris creverunt et crescunt. N ovim us equidem rationis officium esse, omnia probare, </ quod, bonum tenere, c) quaecunque vera φ pudica </: justa φ sancta sunt cogitare, d) sed novimus etiam nil m agis contra rationem esse posse, quam rationem ratione transcendere v e lle, et nihil m agis esse contra fidem, quam credere n olle, quidquid ratione non possit attingi, (uti praeclare S. Bernardus ait.) Profundius autem si adhuc videm us, alterum germen hujus impii conatus detegim us in corde. Legibus Christi salutaribus ligam ur omnes ad eum. Si vis ad vitam ingredi, m ater ecclesia filiis filiabusque acclam at suis, tura si vis ad vitavi in ipsos ad fontem regenerationis ducit, gredi, serva mandata. Si quis vult venire post me, abneget semet ipsum, tollat crucem suam, </ sic sequatur me, dixit ipse Salvator. A st cum P aulo quilibet etiam legem aliam detegit in visceribus suis, repugnantem legi mentis, φ captivantem eum sub lege peccati; e) et sic agitatur quasi influxu et refluxu undarum debilis nauta ct lanqucns. H ic legi diviti) T ract. ii, in Jottuu. b) Ps. 66, 5. r) 1 T h es. 5, 21. d) Philiph. i, 8. < ) jio , 23. «

191 na a alligatus, ibi concupiscentia sua abstractus,f illectus, et duobus dominis servire impotens, servit huic relicto priori. Si R elig io Christiana sensualitati blandiretur, cupidini consentiret, et omnes poenas et castigationes expungeret, o quanta dilectione am plecterentur dogmata C hristi! Ast non credunt, quia credere tim ent. Inde excusatio mentis, inde votum funestissim um :,,si aliter f o r e t! et ex his votis liia, et ex dubitationibus rejectio, et hinc lacrym abiles nascuntur infestationes R eligionis doctrin ae; numquid autem colliguntur uvae de spinis, aut de tribulis ficus? a) Igitu r non nisi funestissim i exinde cxpectandi sunt fructus, quos ait- liuc intueamur. II. Quum in nemine alio salus, nisi in solo Jesu, nec aliud nomen datum sit hominibus sub coelo, in quo nos oportet et salvos fie r i; b) quum palmes, separatus a vite arescat, c) proutí scriptum est in Evangeliu, et legibus roboratur n aturae: jam exinde fa cile c o llig i p o te st, eorum conditionem fore turpissim am, qui veritatem D ei convertunt in mendacium, et eum Christo non congregant, sed spargunt, d) du- Ad felicitatem verum, in harmonia mentis, in con cen tu intellectus cum voluntate, in spe certa, et am ore sum mi boni positam et quiescentem, ad hanc felicitatem, effigiem Dei transfigurantem in homines, et eum clarificantem, plane inhabiles esse, qui creaturae potius serviunt quam crea tori: e) nemo "ou v id e t; etsi non n egam u s, illas saepius frui his in terris gloria quadam externa. H aec enim g loria instabilis et fugax unicus eorum finis est et unica meta. a) Math. 7, i 5. />) Λ. A. 4, J2. c).loanu. 15, -i. </) iiom. I, 21. V> at Ii. 12,.10. c) R oni. I, 25.

192 M edio converso in fin e m, et fine ad media iletruso nullam aliam legem agnoscunt, nisi com od u n terrestre, vo- tmti nullum, sin laetitiam et gaudia humana ; quapropter etiam omnia sibi ad hunc fin em consequendum sunt accepta. Super dorsum fabricant, quod jam flens cecinit regius P saltes, sup er dorsum fabricant, prolongantes iniquitatem suam ; a) et sic etiam obtinent saepe, quod optant, quoniam leges Religionis non tollunt naturae cursum, et longanim is est Dens non irritans actionum libertatem. Ilaud raro opibus auctis e x mamone iniquo, in vestitu demirato, circumdati varietate, voluptatibus b) cummulatis laetantes incedunt, et exultant in m a lis, risu despicientes, qui Domino serviunt in sinceritate cordis. Quod Evangelium narrat, quod notarunt Prophetae, quotidiana repetit experientia adliuc. Mullos epulari impios,<f pios ja cere ad januam ulceribus plenos, c) usque ad hanc horam cernimus saepe (Ierodiadam saltantem, catenis vinctum, et Paulum colaphis caesum. et Joanncin C orticem solam si respicerem us, felix et secunda eorum sors saepe saepius nobis aparet, qui R eligion i irrident, ejus- que dogmata sanctissima spernunt. Ast non invidemus felicitati eorum, qui novim us: pace interna orbatos pauperrimos in d iv itiis, et m iserrim os in d eliciis m an ere; et pax tnpils non est, ait Propheta, pace, quam mundus dare non potest, hom o tamdiu non fruetur, quamdiu separatus a Christo. Nam coacervet sopbism atibus sophism ata, accumulct sententiis sententias falsas, superstruat argum enta argumentis : co perficere tamen nequibit, ut tota anima sua convincatur, mendacia, quae amplectitur esse veritatem, et tenebras, in quibus versatur, esse lucem. Judex enim sanus mentem inhabitat, graviter contradicens hisce com entis ; lux tamen in tenebris lucet sem per, etsi tenebrae eam non comprehendant, d) itaque jam hic ignem inextinqu bilem in visceribus suis infidelis habet accensum ; qui siue intermissione «) Ps I ) Eus. 11, lfi. c) Lue. 19, 19. d) Joann. 1

193 arilet et u vit; et dubiis mor le i amaritudine et anxietate semper repletura. Animo in dubiis versnnte certe nullus tristior status. Sicut errans viator, deserta semita vecta m odo illa m, modo aliam ingreditur viam, et inexplicabiles circuit ambages ; non refecitur in gemitu suo plagis amoenis, non recreantur aurora h ila r i: ita aversus ab eo, qui via et veritas est, semper sibi manet peregrinus; nullibi locum inveniet fixum, ubi requiescere possit, am plectitur hodie, quae heri rejecit, rejicit cras, quae hodie est amplexus, et erroribus novis mutat pristinos errores. Corpora, a centro divulsa, quo graviora sunt, eo celerius in praecipitem ruunt; ita in abyssum cadit spiritus humanus, si solvitur a centro suo, a capite, quod est C hristus; ct eo celerius, eo profundius, quo magis caducum et vanum id, in quod pósuit felicitatem suam. Omnia sub sole esse vanitatem jam Salom o anim advertit; conquisita eventu fo r tuito secundo perduntur adverso, et quis describere, quis verbis eloqui potest miseriam hujus, qui illu d amisit, in quod felicitatem posu it; abyssus abyssum deinde invocat, in voce cataractarum a) suarum ; ubi felicitatem quaesivit, inveniet poenam ; namir.de punietur, ait S. Bernardus, unde delectabatur ; et ubi quaerat deinde solamen? nnm apud D eum? sed deicidium com isit, quantum in se erat, ait S. August., negavit patrem, negavit filium, & ideo negabitur a filio pili re / b) an in spe anihilationis? O spes desperanda, ast non extinquetur, sed damnabitur p eccator, quum verbum Jiei manet in aeternum, <f Deus justus, if justa judicia ejus. A lia vero c parte si consideramus hanc aversionem a ligamine E van gelii, eo luculentius adhuc tristissim os hiijns videmus effectu s. Sicut verm e rodente in arbore folia flaccescunt, et pro dulcibus uvis viles fa c it labruscas a- mares, sicut incendium devastatis parietibus internis, flam m as ad exteriores partes aedificii efu n d it: ita infidelitas, necato a) Psalm b) Math '2. Časopis pro katol. duchow. VIII. 1

194 mancipio proprio, etiam, totam societatem veneno coin quinabit su o; nam ubi sana non est fides, Sct. Augustinus ait, ibi etiam nulla esse potest ju s titia ; ubi justitia n u lla, ibi dolus et fraus, et deceptio, ordinem rectum omnem subvertens ; inde tot scelera, et zizania, et tribuli et lacrym, quas obstupescentes cernim us in societate hom inum sa ep e. Sed quomodo lm ic detestabili conditioni feramus m edelam? III. Spumante p rocella navigans eetíp, ne se et sua perdat, anto omnia quaerit portum securum, ubi tutus requiescere p ossit; et parvulum, pericula cum sibi minantur externa, c o fl- fu ' ere videmus ad matrem, ibi quaerit solamen. Jam iiic ceu in speculo cognoscim us, quid nobis faciendum in Siis turbinibus vitae. Gaudeamus, nam et nobis aeáiíieutus est porius, ubi invenire possumus securitatem, ne io profundum mergatur animus et p ereat; habemus et m a trem, quae fluctuantes, <f. circumlatos omni vento doctrinae trahit ad se, ad peclora sita; matrem ecclesiam non habentem maculam aut rugam, quam Christus dilejcit, quam í nclificavit, a) et ad quam confugiendum est nobis. R evertente enim Salvatore ad patrem noluit suos, quos dilexit, relinquere orphnnos; noluit, ut percusso pastora /ierum dispergantur oves in unum congregatae, et veritates R eligionis suae sanctissimae hominum tradantur disputationi, sed ut verbum suum, sublato coelo et sublata terra maneat iu aeternum, quod ipse d ixit: coelum φ terra transibunt, verba mea autem non transibunt, b) Propterea etiam medium consequendum instituit, medium ad hunc celsissim u m finem sanctissim um, cujus divinitas eo clarior dignoscitur, quo attentiores illu d in tu e m u r. N on scriptis totum com plexum R eligionis suae tradidit, quae aciie perdi, tem poris fluxu interire, ausu p raefricto corrumpi, aut animo perverso adulterari potuissent, et quibus nec S. Augustinus rcedidisset n isiipsu iiloccesiae auctoritas traxisset) a) Eph b) Eue. 21, 33,

195 on m iraculis sem per contineatis et iteratis, fjuae a!) incredulis saeculi n ostri non cred erentur, aut vera {iro falsis spernerentur, aut falsa pro veris venderentur, et sic in fa li- buitatis nota ca re re n t; non liis con firm are et conservare voluit dogmata sua, sed institutum posuit sanctum, columnam, firmamentum veritatis super petram exstruxit, ad consum atio- nem saeculi duraturum, adversu s quid nec infidelitas, nec crudelitas, nec cavilatio, nec porta, in feri p r neval erunt, nec praevalebunt, nam i l l e, cui omnis potestas daic est in coelo <f. in terra, cum ipsa esi omnibus diebus* Hunc igitur ad portum veritatis, hanc ad ecclesiam C h risti confugiendum nobis, quo, ut verbis Lactantii utar, λ ) quo si quia non intraverit, aut a qua si quis exierit, a spe viiae e t salutis alienus est. H aec mater piissim a, sine qua D eum habere non p ossu m u s patrem, δ ) am plectenda non quidem sola rationis curiositate, sed 111 fide, quae per ch aritatem 0- peratur, et erim us in veritatis perscrutatione ejus intuitione securi et in q u ie ti; et poterim us inde etiam liis, qui in sacculi undis aut periclitantur aut naufragantur succurrere, et vario modo lucem adferre, qui adhuc 111 tenebris et in umbra m ortis sedent. L egem enim habemus cordibus n ostris et E v a n g elio in scriptam : D iliges proxim um tuum sicut te ipsum; omnibus dictum : Sic luceat lux vestra, ut videant opera vestra, ct g lo rifice n t P atrem, crim en la:sae m ajestatis divinae p crd u elion ein iniveritatem sanctissimam com m itteret, qui erranti potest viam rectam m onstrare, et non monstrat. N on modo P etro, sed et om nibus in portu veritatis, in sinu matris ecclesiae quiescentibus im positu m : Tu conversus confirma fra tres, prasprimis vero iis, quos vocavit in sortem suam, in universum mundum quos misit, ut doceant, baptizent <f, de quorum manibus, sanguinem pecca toris, si non anunciaverint, requiret, c) Ad vos igitu r, nc longe abutar patientia vestra, ad vos adhuc me converto paucis verbis, olivellas e ccle s ia e sanctae, quas mox piissim a m ater segregabit, sicu t quondam Earnaa) L ib. 4. de div.! instit.tc. 30. b) Cyprian. dc verit. cccleeiae. Gat. 5j 6. c) Ez. 3, 18. d) A. A. 13, 2.

196 bam n Stiulo in opus, ad quod estis nsswnti, Ί) ut eatis, et fructum afferatis, et fructus rester maneat, a) Ex liis jam, quae nunc meditati sumus, intellig-etis gravitatem muneris sancti, quod vos exp eciat, in quo portabitis pondus diei c t aestus, b) ubi m aledicentibus benedicere, pro blasphemantibus orare, c) oportune et importune instare, obsecrare, castra hostilia contra ecclesiam sanctam extracta demolir i, et animas naufragantes p is ca ri, ad portum veritatis ducere ct salvare debetis. Non ut confundam vos, haec dico, sed ut mentem vestram conjiciam ad illu m, qui velle dat <f, posse, qui petenti non denegat gratiam ; ct hac gratia con fortati excolam us vineam suam, et gaudeamus, et exultem us, quoniam m erces nostra copiosa e r it,is ccelo. Dixi. n) Joann. 12, 16. b) M ath. 20, 12. c ) C or. 4.

197 Jf knjžecj arcibiskupské knihtiskárně w Praze, čjsl. 190, w Semináři, se přigjmá předplacen; na nusledugjcj knihy: ZEMĚPISNÝ ATLAS, ε i i i auplná zhjrka map, we zwlaštnjm ohledu na wlast a země s nj zpi-jzněni. S^nřiic wygdau as 3 neb 4 k rásn é, we mědi ry té, na hezkém, pewném papjru tištěné, Cistě malowané mapy. Přcdplatnj cena gedné mapy gest 1G kr, na stř. Při zapsánj zaplatj se hned 48 kr. stř. za tři poslednj mapy napřed. Na zwláštnj zamluwenj obstaragj se též skwostné w ý - jisky po 24 kr. stř., na něžto se 1 zl. 12 kr. stř. fjmže způsobem předplácj. Zběratelům odběratelů dáme 7mý wýtisk nádawkem. Gména p. p. předplatitelů budau wytištěna. Prwnj mapa wygde w měsjei dubnu b.r Zwýšenau krámskau cenu ohlásjme při wydánj prwnj mapy. Potřeba zeměpisného atlasu byla u nás dlauho giž a bolestně ze wšech stran cjtěna; wydáwáiijm země pisu dle H. Balbiho zwětšila se geště wjce. Z e předběžného, při ohlášenj zeměpisu toho wydaného n á - wěšlj poznali gsme s potěchau, žeby djlo takowé mezj misemi, wlastenského gazyka milownými kragany ochotně přigato b y lo ; a wšak po seznánj wšech, djla toho týka- Sjcjch-se okoliěnostj, a po mjstnéin wyšetřenj welikýcb

198 s dostogným geho wywedenjm spogenjch wýloh s bolcslj poznali gsme, že bychom tau (lobau po obyčegné cestis nikoli s to nebyli, podati za lewný, snadno dostupný pcnjz kragaiuiiil našim lakowé m apy, gakowéž by co do wnitřnj i zewnilřnj zpráwnosti hodny byly i národnj naši literatury i nyněgšjho sťawu ínapopisectwj. Horliwá láska několika ušlechtilých p. p. Wlastenců, gimž tuto neyvvrelegšj djky skládáme, odstranila zlé ty překážky, a gediné znamenitými, i na delsj čas pogišténými obělmi gegich stalo se možným, že giž nynj Z E M Ě P I S N Ý á T L A S platní ohlásili a we skrowné té ceně wydáwati můžeme. ÍVaděgeme se, že i ostatnj milownjci wzdělánj a wlastenslsé literatury neopominau hogným odbjránjm přispjwati k dj- u tomu přenákladnému a každém u, buď si kdo bud, kněz, úřednjk, sludtuijcj, meštaii, ijtatel nowin i kdokoli gin ý, negen užitečnému, ale w tolikerých přjležitosťech i neywýš potřebnému. Zagisté at přeswedčeni gsau, že se gim cesfau (auto mapy do rukau dostanau, genž oliyčegné toho druhu zbozj daleko za sebau zňstawugjcc, krásau, swětlau patrnostj a wědeckau důkladnostj se schwalowati, a wseclco to a tak obsahowali budau, co a gak to neynowěgšj pokroky zeměpisu a giných s njm spřjzněných wěd podagj. Z a lo dostatečně ručj gméno p. Palackého, genž i péči o wědeckau atlasu toho část na se wzal. Poněwadž s wydáwánjm map těchto weliké autraty spogeny gsau, obyčegnýni knihkupeckým prodagein se ale penjze dlauho nesegdau, žádáme wšechněch, kdož si atlas ten obljbj, aby na nčg laskawě co neydřjwe předplatili, a takto důležitému podniknut) lomu se swé sírany přispěli ráčili.

199 Předplacenj přigjm agj: W 1Vaze: arcibiskupská knihtiskárna w Semináři. Bud. Neureutter, knihkupec; pak knihkupectwj K r o n b c r g r a a W e b r a, C a 1- v e a wšickni knihkupci w Pj'aze. W Králowé H radci: Jan Hostiwjt P o s p js il. W (Jjčině s Fr. Kas tr ánok. W Urně: Seidl a Gastl, knihkupci. W Olomauci: J a n Ne ug e b a ue r. Wc W jdni: Wenedilctské adirnb(ikó woknihkupectwj. W Prešporku : O n d ř e g Š w e i g e r, knihkupec. VV Sw. M ikuláši: Fejerpataky, knihař. Dále a wůbec w šickni, kdož se prodáwánjm knih objragj. Celý ten atlas záležeti má nejméně ze dwaceti m ap; k terýžto wsalc počet, nalezneli podniknutj toto přjzeň a Jiá le ž ita u podporu w obecenstvvu, podlé potřeby zdwogná- sobněn, i ztrognásobuěn býti může. Wycházj též: u m m m ϊ ρ a č i l i aupiné popsánj oboru zemského podlé posled- iijcji státnjch změn a neynowěgšjch zpráw, s přjpraw- nýni úwodem, s porownánjm neydňležitěgšjch mincj, měr i wah a s dokonalými rcgstřjky slow i wěej. P o dlé francauského Abrégé de Géographie p. Hadriana Baibiho. Spis ten wygde we třech djlech čili as w 15 šcstiarchowých swazkách, na něž sc 20 kr. stř. jířcdplácj. Cena (a trwá wšak gen až do wygilj celého prw- «jlio djiu, načež o třetinu zwýšená krámská cena nastaupj

200 ZhSríiUilé předplatitelů obdr2fj sedmý výtisk nft. dawkem. As w 6 nedělech wygde wždy goden svazek. Ž e Zeměpis slawn ho geografa, p. Balbiho, neyw šjjtoho druhu posud wyšlá kniha gest, dokazugj gednoswornj úsudkowé wšech netoliko francauzských ale i "inogazyěných liternjch časopisů, gakož i to, že se za rol w pmvodiijm gazyku dwogjho a to silného vydánj dořckal, a hnedle na to i do giných řeěj, do německé i dwakráte přeložen byl. Podhvu hodno gakže p. Balbi dowedl, s welkau sírufínostj auplnost spogiti, a všude k krátkosti a prostosti w řeči hledu, weliké bohatstvj hognau rozmanitost a podstatnau důkladnost we spis swůg uwésti. Gasné a pohodlné, nazwjce tabclárnj přehledy dowršugj užitečnost té knihy. Co se pak našeho na wlastenskau půdu spisu toho přewedenj týká, poukazugemegediné na prwnj dwagiž wyšléj gwazečky; zagisté že wšude co neywjce možná srozumitelnosti šetřeno ; mimo to budau íieznámggšj slowa ij gednotliwých swazeckách gakož i opět 11a konec celéli0 djla wysvětlena. Ž e Zeměpis ne bez práwa schwalugeme, dokazuge \V České Ή cele, w Cjsle 6 a 7 pronešený přjzniwý úsudek. i b h b & k d t o s i s a. š w s s s n j obsahugjcj powjdky, n ovely a romány, djlem půwodnj, djlem z cizjch gazyků přeložené. -N eiijt nikoho tagno, že gakkoli vzbuzená od nedávná naše literatura právem giž honosili se může mnohý

201 mi a přewýbomými pracemi učenýci a horlivých mužů zwláště z oboru přjsněgšjch věd a um ěnj, gakkoli rok do roka zdařenými ducha plody pilných wlastenských spisovatelů hogně se množj a bohatj: nicméně spisů takových, kteriíby roznmnau zábavu s užitkem spogugjce, rozšiřovaly inczi wě/šj čáslkau lidu vzdělanost a osvvjeenj, vštěpovaly w srdce inrawnost, vzbu zovaly chut k gazyku materskému a rozněcowaly lásku k milé w lasti, až posaváde nehrubě se nám dostávvalo. A gest to část lilcraťliry nikoli nepatrná, ano zwláštnj hodua pozornosti, nehol spisy zábavné z neyčetněgšjho se radugjce čtenářstva, neyvětšj na národ magj působeni, což nám historie každé literatury ukazuge, pročež také shledáme, že u giných národů počtem swým giného druhu knihy daleko liřewy.šugj a gako lilavvnj tělo literatury činj. Dobré z á - liavvné spisy magj tu výhodu do sebe, že mluwjce k mladým srdejm lidským, a všeliké okolnosti našeho ž i vota, od dětské k rodičům lásky až k powinnostem starcowým, od občana sebe menšjho až k mužům, kteřj vveliké aneb neywětšj pilsobenj magj na spráwu zem ě, a všecky ty rozmanité události, we kterých osnd, láska, íiáružiwost a vůbec ducha lidského mocnosti pů sobj, i toho všeho dobré i zlé následky w žiwých barvách takořka před 'oči gini kiaduuce, snáze ge mohau wésti na cestu k dokonalosti, nežli knihy wjce učeného obsahu, gelikož tyto pro dospělegšj a staršj toliko čtenářstvo ustanoweny gsa u ce, základu potřebugj takového gaký zčásti položen bywá dobrými zábavnými spisy. A mimo to gest povaha člověka vůbec taková, že neyraděg' hravě se u čj, a neydéle onu pravdu w paměti ch ová, která mu w neypěkněgšjm rauše podana byla. Každý ledy zábavný spis uložili má sobě za úkol, ony prawdy a zkušenosti ze života, genž proste vyřknuty snadby gasi

202 ztěžka prfichod k lidskému ducjui nacházely, podáwati we twářnosti přjgemné a lahodnau zahalené rauskau, a takto přispjwati k ušlechtěn]' rozumu a srdce. Že new Sečky zábawné spisy takowéinu aučelu slaužj, wedomo gest, o Spatných ale spisech slow daremní; Sjřiti nechceme. Talii tomu, diwuliž, že od každého wlastence nedostatek takowýclito spisů těžce se nese, a že denně nařjkati naň slysj mé? Toto na mysli nwážiwse, a o zwelebowánj národnj literatury, gako o rozšiřowánj wyšsjho mezi národem wzdělánj rowně peěliwi gsauce, umjnili gsme si, nadzmjněný nedostatek alespoň poněkud nahradili wydáwánjm Bibliotéky zúhawného čtenj. Cokoliw wýborného od obíjbených spisowatelů ruských, polských, anglických, Spaniclských, německých a g. w nowěgsjm Čase wygde, to co neyrychlegi we zdařeném a naskrze srozumitelném překladu podáme, aniž zapomenauce na překlady starsjch a wýtecných spisil, pokud gestě méně gsau známy. Zwláštnj ale zřetel obrátjme 11a to, abychom co neycasíčgi i dobrými púwodnjini pracemi ctcnárstvvo nase potěšili a usppkogili. Této bibliotéky wygde každoročně asi 8 swazkú Oti archowých 11a pěkném, bjléin papjře, nowým, auhledným tiskem w ceně 20 kr. stř. Prwnj swazek obsahugjcj drobné powjdky z Bulwera, Washinjítona Irwinga a g. wygde neydéle do poslednjho dubna, a béře se předplacenj w P raze, w njžepsané knihtiskárně a wknihkupectwjch Jos. L. Eggcnbergra a M. Neureutíra. Kdo wsakby na wenku laskawě propňgčiti se chtěl ke sbjránj předplatitelů, nádawkeni dostane 7mý exemplář, a gméno geho, gakož i každého předplatce, přitištěno bude ku knize. Předplacen] trwá do wygitj každého gednotliwého swazkn, načež krámská cena nastaupj.

203 Pročež žádáme wšech wenkowských p. p. sběratelů, by nám neydéle do 10. máge počet swých pfedplatců oznáiiiiti ráčili. Druhý swazek,genž sobě brzo za prwnjm prispjsj, obsahowati bude půwoclnj romdn z wlastenské historie obljbeného a čtenárstwu našemu dobře známého spisowatele. Každý budaucj swazek zwláště se ohlásj s udánjin obsahu. Cinjce ucťiwé pozvvánj k předplacenj na prwnj swazek, ugištugeine wšech milownjků ducha obweselugjcjho čten j, že wšeclcu práci wynaložjm e, b y - ehom wážné čtenárstwo wezdy gak gádruým obsahem, tuk i zewnitřnj ozdobnostj uspokogili. Gešto ale takowé naše podniknntj žádné stálosti m j- li by nemohlo, kdybychom i od slowťitnych p. p. spisowatelň hogně podporowáni nebyli, známo činjme wšem, kteřjbykoli buď překlady, a wšak gen neywýborněgšjch a co možná neynowěgšjch spisň, buď půwodnjmi pracemi k bibliotéce našj přispjwati chtěli, že za každý překlad, který se přigme, 5je čistého užitku, genž po zaprawených autratách wybude, pogištugeme; s/0 uložj se gakožto cena za práci půwodnj, tak aby skladatel netoliko celý užitek podržel, alebrž i nad to slušné odměny došel. Nehledjce při takowém 'podniknntj nižádného zisku, naděgeme se se strany gak odběratelstwatak i spisowatelů náležité podpory.

204 W knjžecj arcibiskupské kuihtiskárns w Praze avj cházegj tiskem: ómsmé fjsn ě s m p iw i. vvšech stran docházely nás sijžnosti, Ze welmi málo pjsnj m ám e, kterými by se wlastenské djwky a zpěwu milownj kragané naši poobweseliti mohli. Tyto stjžnosti gsau owšem prawdiwé, a wšak odstraněnj gich prjliš těžké. Wydáwánj pjsnj s melodiemi rytými žádá welké wýlohy, a poněwadž odbyt s nákladem w stegném poměru nebýwá, wydawatelé i německých pjsnj magjcj mnohem wjce odbjratelů nežli m y, skoro wždy Slcodowati musegj. Tato škoda má i w tom swůg základnj kámen, že i mnozj prawj milownjci zpěwu pjsně wydané nekupugj, alo wypůgčugj se a pak opisowati dáwagj. Nezbýwalo nám fcdy nic giného, než nato pom yslili, gakbychom pjsně české za penjz co neylaciněgšj, ano za tak laciný wydáw ali, až by i gich opisowánj pauhé wjce wýloh stálo. Nadíeěená knihtiskárna umjnila soliě každý měsjc a sice wždy dne poslednjho geden arch wydati, W každém archu budau dwě i tři p jsn ě, a mezi těmi d!e m ožnosti wždy gedna půwodně složená. Přeložených pjsnj které gen z neynowěgšjch a neyobljbeněgšjch zpěwoher se wybjrati budau, máme giž hognost pohromadě; co se wšak půwodně složených dotýče, wděěni budeme wzáctným našim kraganům, pakli nás kterými poctili sobě obljbj. 0 - staíně na fo hleděli budeme, aby zpěwy pro ženské i mužské hlasy w této sbjrce se střjdaly. Wycházeti bude tato zbjrka pod názwem

205 ϋ W I Τ Ý Λ O B Ě T Ο W A Ν Ý D J W B Á n W2.ASTEHTSS s i η β w ο u κ w j? o it τ κ i>τ a jí a. Předplacenj na celý rocnjk, dwanácte archů ohsa- Imgjoj, přigjmá se Λν arcibiskupské knihtiskárně, a sice : filiišn.n na tiskacjm papjře po 58 kr. stř. ua weljnském '1 zl. 24 kr. stř. Páni předplatitelé thálku zdarma. na rok celý obdržj na konci roku Abychom wšak odbjránj wsemo/ně usnadnili, usnesli gsmo se na tom, Ze i gednotliwé archy, a sice: každý arch na tiskacjm papjře po C kr. stř., a na weljnském papjře po 8 kr. stř. sa prodáwati budau, aby si taic každý co neylewněgi i ty třebas pjsně zgednati mohl, které se koinu práwě ljbj. Ze toto wydáwánj ze wšech neylaciněgšj gest, každý pijswědčj, powážjli, že za opisowánj osmi stran not w Praze 2 i i 30 kr. w. ě. se platjwá. Tak lewnau cenu wšak gen w ié naděgi ustáno'.vil i w stawu gsine, že se nám h og - nýcii odbjratelů, zwláště vv kragi, dostane. Prwnj dwa archowé pro měsjc Leden a Unor gsau giž k dostánj; prwnj obsahuge mimo titul a přjpis, g e - duu pjseň ze Škraupovvy opery: Oldřich a Božena, íl druhan z U eroldowy: Zampa; druhý arch pro měsjc Uuor obsahnge: i. Pjseň od T ýlu : W ane wětřjk po

206 lučinách, pěkné skládánj horliwého p. škraupa; 2. Trupenj lásky, w hudbu uvvedl slowútný W itásek; 3. Pjseii Cherubiniho z Mozartowy opery : Ftgarowa swadba, začjnagjcj:,,želem, ach, a slasfj wabnau. IV knjzecj arcibiskupské knihtiskárně wysly nňsledutjjcj knihy : SLOW N.IK ČESKO-NĚM ECKY Josefa Jungmanna, doktora filosofie, praefekta na cjs. král. gymnasium akademickém Starého města pražského, auda učené společnosti p ražské, a zboru pro wědecké wzdělánj řeči a literatury české při národnjm museum. Djl 1. Swazek prwnj a druhý. A 1) o č i s t i t i. Každého ctwrtleta wygde swazek a prodáwá se p anům předp la titelů m po 2 zl. s tř jb., mimo předplacenj po 2 zl. 30 kr. Unita předplacenj trwá do wygitj prwnjho d jlu, totiž' do konce měsjce zářj 1835, gelikož prwnj djl Ijez mála z pěti 2 5ti ardiowýcli swazků záleželi bude. AJNTONJN A ANEŽKA aneb: Osud dobrého bratra a sestry. Powjdka pro čtenáře wěku mladistwého, zwlášt pro odrostlegšj české djwčinky, dle Kr. Šmida stran 120, wáz. w obálce 10 kr. A T ALA, aneb láska dwau diwochň na panšti Přeložená z francauského gazyka. Druhé wydánj stran. 128, za 12 kr. BÁGKY V i n c e n c i a Z a li r a d n j k a, faráře w K řešicjch Djl prwnj, stran 104, za 12 kr. BIBLIOTÉKA MLÁDEŽE. Zbjrka inrawnýeh powjdck od J. W. Wlasáka, Djlek čtwrtý Stran. 80, za 10 kr. BITW A S TATARY. Powjdka z roku Gunima, powjdka z osmnáctého stoletj Stran 100, za 20 kr.

207 CTWERO JíECJ M. Tul. Cicero u a proti L u c. l í a t i - liuowi. PřeloZil, wyswětlil a oprawený text půwoduj připogil Sime on Kar el Macháček, cjs. král. professor poetiky a rhetoriky na Gymnasium Gičjnském. Wel Stran 190, za 40 kr. DIWADLA MALÁ pro okresy domácj. Obsahuge : E m m a, aneb djtěcj láska. Kwětný wěnec. Krádce wagec. 12, , stran '142, w obálce wáz. za 10 kr. DJWČJ BOG. Powjdka z drulié čtwrti osmého stoletj stran 192, za 20 kr. DKEWĚNÝ KKJŽ. Powjdka pro djtky a gegich přátely; dle Kr. Šmida od J. Wlasáka stran 48, za G kr. DOBRÝ MIROSLAW A Z L Ý GETŘICH. Poučitedlný přjběh pro rodiče a djtky od Krištofa Šmida. Z č e - šteiiý od Františka.Tachima, , stran '190, wáz. za 12 kr. FA1DON, aneb: Sokratesowo po sleduj r ožni lauwánj o nesmrtedlnosti duše, s p řipogeným živvotem téhož mudrce; dle Mendelssohna přeložil Josef Černý, cjrkewnj kněz stran 23G, za 40 kr. HAUSLJ Š K O L A, cil i s b j r kaprawidela roz m a- íi itýcli přj kladů, dle kterýchžto začátečnjk weden zcela bezpečně w faktu se iipewnj, a potřebných o Jiudbě známostj nabýwá. Od J. N. J. F Stran 94, za 3G kr. stř. Í1ESIODOWY NAUKY DOMÁCJ, českým hlaholeni w y- dané od J. W. Welilcý 12, 1.835, stran 34, vv obálce wáz. za G kr.

208 iiosr()í>á.ftsha KNIHA p r o w 3 eo b c o n «5 naueeiij Od Josefa Fr. Kauble, cjs. král. professura w Liíomeřiejeh Síran 283, za 36 kr. KATOLICKÁ MISSIONÁRNJ KNJŽIÍA, nebo uweden Jm i krestanskému žiwota. Wydaná od shromážděnj m yswětěgšjho Wýknpitele. W elký Síran 4118, newáz. za 2 (i kr. K1ZANJ (K RÁ TK Á ) na wšecky neděle a swáíky celého roku, ku wzdělánj obecného lidu, a gegich duchownjmu prospěchu, kteráž swým osadnjkům přednesl František Kaulský, farář w Hostiwaři. D ua djly. 8. '1834. Síran 231 a 242, za 1 z!. 1.2 kr. KPiAKOWÍAKY, aneb pjsně národnj polské s připogenýsn půwodnjm textem. Od W. II stran 142 a (zpěwu) (5, za 1G kr. KROK. W eřegný spis wšenaučný pro Wzdělance narudli Českoslowanského. Wydáwán prispjwánjm mnoha učených wlast enefi od J an a S w a t o p 1u k a P r e s 1 a, doktora w lékařstwj, c. k. weřegnélio prořessora p řjrodopisu a ředitele c. lc. přjrodowny na wy sohých.školách pražských. Djlu III. část J a , každá část stran 160, za 48 kr. KUClíItY M. PRO K O PA, kněze radu Premonstrátského na Strahowě, a býwalého kazatele w hlawnjm chrámnj Páně sw. Jakuba w král. městě Gjhlawí. Neděl n j a Swátečnj kázanj. Djl , stran 388, w obálce wáz. za '1 z!. Druhý djl se tiskne. L íik A fi OCNJ. Zpěwohra we ilwau gednánjch. Z francauzského dle Emanuela Veitha Síran J.(,9, za J O kr. LIBUŠIN SAUD. Smulnohra w gednom gednánj. Od W Iílicpery, c. k. professora ]iuman!ínjho na gymnasium Královehradeckém , síran 48, za b kr

209 LUCIANA (]\JiKTERÉ SPISY).. Přelcžené od Ignáce H á g k a, c. k. professora humanitnjho na gymnasium Litoměřickém stran 208, za 20 kr. siř. VliAAYNÝ K A LEN D Á Ř, s připogeným nawedenjm ho zpěwu. Zbjrka útěšena, kteráž se rozličným způsobem wě Školách potřebowati dá. Od J. N, J. F ilcjká. 12, za 10 kr. M ',\ E D E \ J (NEYKRATŠJ) ke čtenj. AYydánj.in Františka Studeného, učitele u sw, Filippa a Jakuba , stran 72, za 10 kr. ]NE\YOLNJCI, aneb Isidor a Olga. Tiuchlohra we pěti gcdnánjch. Dle Arn. Raupacha od S. K. M a cháčka stran 108, za 1S kr. ΟΙΐΓιΑΖ STARÉHO SYViiTA, to g est: Wšeol.ecná politická historie [invnjlio wěku, od počátku společnosti lidské až ku pádu západnj řjše řjmslté Od F r a utiš k a J o s e f a S in e t a n y, kněze řádu Premonstrátského w Teplé, professora na ústawu filo sofickém w Plzni. Dj] prwnj , stran 240, za 40 kr. PJSNĚ w národnjiu českém duchu. Od Frant Jaroslava Kamenického síran 108, za 10 kr. POMSTA, aneb : IIrad laupežnický w Sardinii. Zpěwohra we třech děgstwjch stran 54 za 10 kr. P0PSÁNJ kr. hlawnjlio města PRAHY, pro cizince i domácj. Od Karla Ladislawa Zapa. W elihý , stran 3fi0, s kamenopisným plánem, dwěina náhledky na Prahu a s vignetkau, ea á8 kr.

210 POUKÁZANJ Iv důkladnému naučenj českého i také německého čtenj, gakož také praktické cwičenj w rozuměnj a mluwenj n ey p o frelj n ě gsj ch, i' p o - ginenowánj i průpowědj w obau gazycjcb. K obzwláštnjmu užjwánj při prvvotnjm wyučowánj české mládeže, kteréž cjl gest, německé řeči lehce a důkladně se 11a - učiti. Sepsáno od Jana N. Sýkory, učitele na hlawnj škole lc. kragského města Plzně , stran 116, za 12 kr. PÍÍJPtODOPlS, co kratochwilnjk Školuj, pro mládež dospělegšj českoslowanskau. Od Jana Nep. F ilcýk a, učitele wzornjho na Chrasti. W eliký 8. W P raze, Stran 2 0 8, s 26ti kamenopisnými obrazy; wáz. 1 zl. stř. PSACJ STOLEK. Činohra we čtweru gednánj, od Aug. z Kocebue, Iderauž zčeštil Norbert Waněk stran 166, za 14 kr. li a r o n a G i ř j li o Cuvier a ROZPRAW A O PREYVRATECH KŮRY ZEMNJ a o proměnách w žiwočisfwu gimi způsobených, w ohledu přjrodopisném a děgopisném. Podlé pátého wydánj přeložil a rozmnožil J a n SwatOp luk Presl, doktor w lékařstw j, cjs. král. professor pijrodopisu, ředitel cjs. král. přjrodowny na wysokých školách pražských, aud několika učených spoleenostj. W eliký 8 W Praze 1834 stran 318, s 4 obrazci, za 1 zl. stř. SEDMMECJTMA SW ÁTECNJCH KÁZANJ Yincencia Zahrad)ijka, Faráře w Iířešicjch stran YIII. a 320 za 1 zl. SERAFKA. Dárek dcerkám městským od Marie Antonie Druhé wydánj. :I , stran 102, za 12 kr. SKREYŠ D U C IIO W SC H POKLADŮ, aneb: wraucné modlitby z liíubokosti ducha k DoJui wždy wolagjcjlio

211 Katoljka , stran 165 na psaejm papjru n e- wázaná za 36 kr. I WKDFNJ KAVNITŘNJ M ODLITBĚ, poukázané w mnohých modlitbách, dle potřeby katolických křestanii; od J. N. Pfeiffra, opatakanovnického řádu Premonstrátského, kláštera Strahovského w Praze. Přeložil z německého wydánj Gottliard Holubář, kněz za 24 kr. iiewáz. téhož řádu. UWEDENJ K WNITKNI M ODLITBĚ a t. d. Materským gazykem vyložené od Tomáše Kubelky , Hrubšj literau tištěné; nevázané za 16 kr. WVSKAUMANÉ A WYGÁDŘENÉ TAG N O STI HAUSL.I, gak pro u čence, tak i pro vvycviěeněgšj hauslisty a milownjky téhož stroge hudebnjho; kteréž složil a vypracoval Karel W lěek Stran 24, 40 kr. ZBJP.KA NEYDÁWNEGŠJCH SLOWNJKŮ L A T IN SK O - Č E S K Ý C H, s obsahem neznámých slo v v abecedním pořádku řeskolatinském. Wydaná od W. Hanky Stran 440. za 1 zl. Zde se též prii/jiná předplacen] na nňsledugjcj spisy: ČASOPIS PRO KATOLICKÉ DUCHOW ENSTWO. W y dáwán od knjžecj arcibiskupské pražské Na rořuj běh 2 zl. konsistoře. S W E T O Z O R, neylaciněgšj spis obrázkový k rozšjřeiij užitečných známoslj pro Čechy, Moravany a Slováky. Pololctnj předplacenj 1 zl. 12 kr. KWETY. Národnj zábavnjk pro Č echy, M oravany a Slowáky. Čtwrtletnj předplacenj 48 kr. ČASOPIS ČESKÉHO MUSEUM. Na rořnj běh 2 zl. Tfž gsau zde ř dostáni talc imzwani : LJSTKY P IL N O S T I, na odměnu pilných a mravnjch žáku; (ucet po 12 i po 18 kr. Na šest tuctů dáme sedmý nádavvkem.

212 In der FilrsIcrslisihPflichen tuit fuiruclcrei in Prrtij isl sn lirilen: BLUTIIEN NEUBOHMISCFIRR PO E SIE, itberfragen ron Josej)h W ciizig; g. 12.!S33, S t*!ícn VIII n. 1.04, 40 kr. ER O R T E R T E UND E R L A U TE R TE GEHEIMN1SSE DER VIOLIN zum B.ehuf der Lernenden und geiibtereu Violinspieler und Liebhaber dieses Iusťrnmenles. Verfasst und bearbeilet νυη Karl W lček kr. Atick m rd daselbst P r a n u m c r a t! ο n mlt 2 fl. C. M. auf den er st en Tlicil des folgenden IVer- Ices angenommen : CIIRISTCATIIOLISCHE LITURGIK, zuiuichst zur Auslibung fiir Pfarrer und Kaplane des Wcltpriesterstandes in der abeiidlandischen Kirclie, mit BeKicksichhing den in den osterreichisehen Slaalen, dem Kiinigreiche B(ihmen und der leiiineritzcr DiOzese insbesondere, liber die katholische Liturgie bestehenden Verordimiigeu. Von A n f. A d a 1b. H n o j e k