Analýza systému podpory rodin s dětmi

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie Analýza systému podpory rodin s dětmi Diplomová práce Autor: Eva Švecová Finance Vedoucí práce: doc. Ing. František Pavelka, CSc. Praha Duben, 2014

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze, dne 27. dubna 2014 Bc. Eva Švecová

3 Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. Ing. Františku Pavelkovi, CSc. za spolupráci, trpělivost, rady, především potom za podnětné návrhy a připomínky k mé práci. Rovněţ patří můj dík rodině za podporu při studiu a tvorbu potřebného zázemí.

4 Anotace Předmětem diplomové práce je provedení a zhodnocení analýzy financování aktivit rodinné politiky v České republice. Teoretická část je věnována definování a vývoji rodiny, rodinné politiky, sociální politiky a vysvětlení pojmů s touto oblastí spojených. Praktická část se zabývá charakteristikou konkrétních aktivit státu spojených s podporou rodin s dětmi, jako jsou dávky státní sociální podpory a dávky pěstounské péče. Analýze je podrobeno financování systému státního sociálního zabezpečení během let 2007 aţ 2012 a financování aktivit na místní úrovni. Klíčová slova: rodina, rodinná politika, sociální politika, státní sociální podpora, dávky státní sociálny podpory, dávky pěstounské péče Annotation The object of my thesis is the analysis (and its evaluation) of the financing the activities of the family policy in the Czech Republic. The theoretical part is devoted to the definition and development of the family, the family policy, the social policy and explanation of terms associated with this area. The practical part deals with the characteristics of specific activities related to the state support for families with children, such as social security benefits and foster care benefits. The state social security is analyzed during the years and financing activities at the local level. Key words: family, family policy, social policy, national social securiy, national security benefits, foster care benefits

5 OBSAH ÚVOD Státní sociální a rodinná politika státu Pojem rodina Vývoj rodiny Rodinná politika Typy rodinné politiky Cíle a principy Vývoj rodinné politiky v České republice Sociální politika Objekty a subjekty sociální politiky Typy sociální politiky Principy sociální politiky Shrnutí Podpora rodin Aktivity k podpoře rodiny Sociální služby Služby na podporu fungující rodiny Komerčně poskytované služby na podporu fungující rodiny Nekomerčně poskytované služby na podporu fungující rodiny Činnosti poskytované v rámci sociálně-právní ochrany dětí Finanční podpora rodiny Nepřímá podpora Přímá podpora Slučitelnost práce a rodiny Konkrétní dávky pro rodiny s dětmi Dávky státní sociální podpory Přídavek na dítě Předchozí právní úpravy Současné právní úpravy Příspěvek na bydlení

6 Rodičovský příspěvek Předchozí právní úpravy Současná právní úprava Porodné Pohřebné Dávky pěstounské péče Příspěvek na úhradu potřeb dítěte Odměna pěstouna Příspěvek při převzetí dítěte Příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla Příspěvek při ukončení pěstounské péče Shrnutí Analýza financování aktivit k podpoře rodin Analýza financování systému státního sociálního zabezpečení Analýza financování aktivit na místní úrovni Shrnutí ZÁVĚR Seznam použité literatury Seznam obrázků, tabulek a grafů Seznam příloh

7 ÚVOD Rodina v současné době představuje základní jednotku společnosti, která je výrazně orientovaná na ekonomický výkon a celkovou prosperitu jednotlivce. Ačkoliv si rodina stále zachovává vysokou společenskou hodnotu a je všeobecně uznávána ve svých tradičních formách, vyvstává otázka, zda je prorodinným aktivitám věnováno dostatek času a sil ze strany státu. Současný stav podpory rodin s dětmi se zaměřuje zejména na finanční nástroje ve formě sociálních dávek. V sociální oblasti se stát zaměřuje na podporu osob nebo skupin ocitajících se v nepříznivé ţivotní situaci a ohroţených sociálním vyloučením. V rámci prorodinné politiky jde o pohled na současný finanční stav rodin s dětmi. Je stále aktuálním tématem hledání vhodných opatření a forem podpory pro rozvoj fungující rodiny. Hlavním cílem diplomové práce je analýza státní sociální a rodinné politiky a to zejména z hlediska moţnosti finanční podpory rodin s dětmi. Dále pak analyzovat financování aktivit rodinné politiky v České republice. Jako dílčí cíl jsou definovány aktivity vedoucí k podpoře rodin a systém státního sociálního zabezpečení. V práci je pouţita analýza zabývající se sledováním vývoje výdajů na aktivity k podpoře rodin s dětmi, respektive výdaje na státní sociální politiku. Při analýze jsou vyuţita data ze statistických ročenek z oblasti práce a sociálních věcí. Dále jsou vyuţity údaje o počtu přidělených dávek. Data se týkají let 2007 aţ 2012 a v případě dostupnosti dat i roku Některá z dat jsou aktuálně volně dostupná z internetových stránek Ministerstva práce a sociálních věcí, zbylá data byla poskytnuta na ţádost kontaktní osobou z interních statistik ministerstva. Diplomová práce je koncipována do čtyř částí. V první kapitole je v úvodu věnován prostor definování a charakteristice rodiny, jejímu vývoji a současným podobám, coţ povaţuji za nezbytné vzhledem k tématu celé diplomové práce. Pochopení definice rodiny, ačkoliv neexistuje dosud jednotný výklad, je důleţité pro posouzení adekvátnosti podpory rodin jako takové. V další části kapitoly je rozebrána problematika rodinné politiky, její typy, cíle a principy a je stručně popsán celkový vývoj rodinné politiky v České republice. Ten se odráţí v dnešním pojetí financování rodin. Respektive podpory ze strany státu. V souvislosti s rodinnou politikou je dán prostor i sociální politice, protoţe pro účely souhrnné analýzy financování aktivit podpory rodin je nutné rozlišit tyto dva pojmy. 7

8 V kapitole druhé je definována samotná podpora rodin. Jsou specifikovány konkrétní aktivity k podpoře rodin, mezi které patří sociální sluţby, sluţby na podporu fungující rodiny a to jak komerčně, tak nekomerčně poskytované sluţby. Systémová ochrana dětí, respektive činnosti poskytované v rámci sociálně-právní ochrany dětí jsou definovány v následující subkapitole a to v historickém i teoretickém kontextu. Vývoj legislativní ochrany dětí se totiţ odráţí v současné moderní koncepci ochrany dětí. Další důleţitou subkapitolou je finanční podpora rodin a to jak nepřímá podpora ve formě daňových opatření, tak přímá finanční podpora, která se naplno prolíná s tematikou systému sociální zabezpečení. Povaţuji za nezbytné uvést v této kapitole také problematiku slučitelnosti práce a rodiny, která souvisí se zvládáním pracovních povinností a péče o rodinu s malými dětmi. Ve třetí kapitole jsou zhodnoceny konkrétní příklady finanční podpory rodin s dětmi a to především přímá podpora v rámci systému státního sociálního zabezpečení. Prostor je věnován přídavku na dítě, příspěvku na bydlení, rodičovskému příspěvku, porodnému a pohřebnému a jejich vývoji za posledních několik let v rámci české legislativy. Jako další finanční nástroj charakterizovaný v této kapitole jsou dávky pěstounské péče, které zaznamenaly za posledních několik let významný rozvoj. V roce 2013 byly totiţ upraveny novou zákonnou úpravou. Čtvrtá kapitola se zabývá analytickým výzkumem financování aktivit k podpoře rodiny. Vzhledem k obsáhlosti celého tématu je kapitola rozdělena do subkapitol a soustředí se konkrétně na financování rodin Ministerstvem práce a sociálních věcí. Analýza financování systému státního sociálního zabezpečení, jako jedné z forem aktivit podpory rodin, představuje přímou podporu. V rámci analýzy je proveden rozbor legislativního vývoje a s ním související vývoj výdajů na dávky státní sociální politiky v letech 2007 aţ Přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, porodné, rodičovský příspěvek a pohřebné, to jsou dávky, které povaţuji za stěţejní v rámci financování rodin. Sociálnímu příplatku je věnován prostor, ačkoliv v dnešní době je jiţ zrušenou dávkou. Dávky pěstounské péče, dnes tolik diskutované téma, a legislativní změny dotýkající se této dávky mají ve struktuře výdajů ze státního rozpočtu nezanedbatelné místo. Proto se jejich analýze věnuje samostatná část subkapitoly a hledá odpověď na zadaný hlavní cíl diplomové práce. Další část je zaměřena na celkové výdaje na dávky státní sociální podpory, kde jsou shrnuty všechny poznatky z předchozí části. Analýza věnovaná financování aktivit na místní úrovni doplňuje diplomovou práci o celkové shrnutí. 8

9 1. Státní sociální a rodinná politika státu Tato kapitola se v úvodu zabývá stručným vymezením pojmu rodina a vývoji rodiny od jejích prvních vývojových stupňů, aţ do současnosti tak, jak na ní pohlíţíme nyní. Kapitola se věnuje rodinné politice a jsou dány do souvislosti modely sociálního státu a typy rodinné politiky. Závěrečná část se zaměřuje na sociální politiky a její souvislost s rodinnou politikou Pojem rodina V současné době je velice těţké najít správnou definici rodiny, a to nejen vzhledem k mnoha oblastem, ve kterých se tento pojem vyuţívá. Ale i s ohledem na různorodá východiska a prostředí jednotlivých společností jak kulturní, tak civilizační. Význam a pojetí rodiny se liší v kaţdém jednotlivém vědním a společenském odvětví. Není proto snadné jednotné a ucelené vymezení pojmu rodina definovat. Spíše jde o různé pohledy, varianty a vyuţití pojetí termínu rodiny, které se pouţívají v jednotlivých disciplínách a oborech. V tom nejširším a nejrozšířenějším pojetí chápeme rodinu jako formu ţivota, kde ţijí minimálně dvě generace a to rodiče s dětmi a tento stav je trvalý. Charakteristickými znaky pro rodinu jsou: reprodukce, výchova, chápání a osvojování si sociokulturních rolí, učení a osvojování obecně přijímaných norem jako jsou tradice či zvyky. Dalším znakem rodiny, navazujícím na předchozí, je učení jedinců reagovat a ţádoucím způsobem se chovat v konkrétních situacích. Rodina by dále měla slouţit k uspokojování biologických, psychických a psychologických potřeb. A v neposlední řadě je základním znakem rodiny to, ţe v ní má kaţdá svá práva, povinnosti a své postavení. Podle této koncepce existuje rodina ve všech kulturních prostředích a představuje sociální celek. Další charakteristické znaky rodiny jsou ovšem odvislé od různých sociokulturních prostředí, ve kterých se rodina vyvíjí. S tím souvisí snaha o co nejrozsáhlejší definování pojmu rodiny pro politické účely a to s ohledem na její funkci ve společnosti. Tou základní je biologicko-reprodukční, která má uspokojovat primární potřeby, zachovávat lidský rod a uspokojovat sexuální potřeby manţelů. Další významnou, ale proměnlivou v čase a prostoru, je socializační, ekonomická funkce rodiny. Ta zabezpečuje ţivotní úroveň jak dětí, tak dospělých a měla by dávat všem členům rodiny ţivotní jistoty. Výchovná funkce rodinná 9

10 zásadní vliv na učení a vzdělávání. Mezi styly současné výchovy lze zařadit autoritativní, kdy rodiče aţ příliš tvrdě prosazují svou autoritu a nejsou brány ohledy na osobní potřeby dětí. Liberální styl je postaven spíše na přirozené autoritě, která nemá poučovací charakter, ale rodiče se při ní spíše spoléhají na samostatnost dítěte. Někde uprostřed je demokratický výchovný styl, při němţ mají rodiče na své děti přiměřené poţadavky vzhledem k jejím moţnostem. Je vyuţívána přirozená autorita a klade se důraz na pravidla, ale existuje důvěra mezi členy rodiny. Mezi trvalé znaky rodiny se lze zařadit její společensky schválenou formu ve stálém souţití, které se skládá z osob navzájem spojených jak pokrevně, tak manţelstvím nebo adopcí a členové většinou bydlí společně pod jednou střechou. Tito členové rodiny také spolupracují v rámci společensky uznávané dělby rolí, kdy je nejdůleţitější výchova a výţiva dětí. Veškeré pohledy na rodinu, ač dnes rozšířenou o několik nových forem partnerství a souţití, mají vliv na sociální a rodinnou politiku státu. Čili politika státu vţdy souvisí s demografickým vývojem populace, historickou a kulturní tradicí a v neposlední řadě technologickým vývojem společnosti. A právě s ohledem na moderní rozvoj lze konstatovat, ţe i přes veškeré překáţky si rodina s pomocí státu zachovává svou hodnotu. Právě stát na sebe přebírá určitou míru zodpovědnosti. Týká se to především sociální oblasti, kdy se stát zaměřuje na podporu rodin nejen v nepříznivé situaci, ale i těch ohroţených či vyloučených. Rodina je jedním ze základních pilířů státu! (Mitchell, 2009, s. 5) Rodina je společenský útvar zušlechtěný kulturou, morálkou, city. Specifickým rysem rodinných vztahů je prolínání ekonomických, morálních i emocionálních vazeb. Zejména zde působí právo, morálka, zvyklosti a tradice. (Kolibová, 2008, s. 70) Ačkoliv je rodina, jak jiţ bylo řečeno, základem dnešní společnosti, podpora zdravé a fungující rodiny je stále v pozadí. Obecně by se na podporu rodin mělo pohlíţet jako na investici do lidského kapitálu 1, protoţe je nezbytná nejen pro rozvoj státu. Rodina je tedy nejvýznamnější sociální skupinou, kde dochází k uspokojování prvotních biologických a společenských potřeb všech jejích členů. A je tedy základní jednotkou společnosti. 1 MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČR. Rodinná politika na úrovni krajů a obcí. první. 2008, 30 s. ISBN Dostupné z: 10

11 Pro účely diplomové práce zde uvádím definici rodiny, na základě které jsou v celém textu prováděny analýzy a úvahy. Tu nejzákladnější rodinu tvoří muţ, ţena a jejich děti. Zde rodina vzniká aţ narozením dítěte, tedy příchodem třetího člena rodiny. Širší rodina je tvořena dalšími příbuznými, těmi jsou prarodiče, tety, strýcové a další příbuzní. Rodina vzniklá druhotně, tedy rozvodem, je taková, kdy se jeden člen opět oţení (vdá) a do rodiny přicházejí nemanţelské děti a další příbuzní. Neúplná rodina, v dnešní době častá, je taková, kdy jeden z členů chybí. Roli matky i otce formálně plní pouze jeden člen. K této situaci můţe dojít rozvodem, smrtí, nebo nemanţelským početím. Dnes uţ také rozšířeným typem rodiny je tzv. náhradní, nebo také pěstounská rodina. Ke všem těmto směřuje podpora, které se věnuje tato práce Vývoj rodiny Rodina se vyvíjí jiţ od nepaměti. Ţivot lidí v dávných dobách byl naprosto odlišný od ţivota dnešního. Jiţ tehdy se projevily rozdíly mezi ţenami a muţi, ale první typy rodiny byly tzv. skupinové. E. A. Schroeder (2009) uvádí tyto stupně vývoje rodiny. Ve stádové rodině spolu pohlavně obcovali všichni muţští členové se všemi ţenskými členkami společnosti a nazývá to polygamií a polyandrií. Zde byla vţdy známá pouze matka dítěte, otec nikoliv. V další vývojové fázi, krevní rodina, byl dovolen pohlavní styk pouze mezi příbuznými. Rodina panuala, v tomto stupni rodiny naopak není povolena pohlavní aktivita mezi rodinnými příslušníky, čili v rámci jednoho rodu. Ani zde ještě není pro nás známa a tradiční forma manţelství. Tento prvek se objevuje aţ v dalším vývoji. Krebs (2010) popisuje tradiční rodinný model, nám známý, jako vícegenerační souţití, na které nepůsobilo vnější prostředí a které bylo samostatnou ekonomickou jednotkou s konkrétně rozdělenými rolemi. Starší generace se věnovaly výchově dětí a pomoc s nimi a udrţování domácnosti a muţi zabezpečovali rodinu lovem. Ţeny měly za úkol reprodukci a sběr plodin. Členové rodiny na sobě byli vzájemně závislí a to začalo upevňovat jejich citové vazby. Ţeny začaly být vzhledem ke své úloze uctívány, byly povaţovány za ochránkyně rodiny a celého rodu. Matka byla uctívána, coţ bylo doprovázeno různými náboţenskými obřady a vedlo to ke vzniku kultu, který uctíval matku-ţenu. Období, kdy se staly sošky tzv. Venuší výrazem úcty k ţeně, se nazývá matriarchát 2. V tomto modelu společenské 2 Matriarchát z latinského Mater = matka, a z řeckého Archein = vládnout 11

12 organizace hrála hlavní roli ţena. Matriarchát byl chápán jako předchůdce patriarchátu a je tzv. hypotézou německého historika J. Bachofena a později F. Engelse, kteří zasadili matriarchát do pravěku a povaţovali ho za vývojové stádium rané společnosti. Hlavním poutem zde byla vazba matky a dítěte a byla typická tzv. promiskuita. Následně došlo k přechodu k hlavnímu postavení muţe, jako vůdce rodiny. A všechny vztahy směřovaly k němu. Ţena se starala dál o rodinu a muţ zastával těţké práce. Tento model rodiny je nazýván patriarchátem 3 a Kolibová (2008) uvádí, ţe se začal s novodobými dějinami postupně rozpadat. Velký vliv na změnu typického modelu rodiny měly historické a politické události v 19. století, kdy se během industrializace začalo rozpadat typické generační souţití rodiny a byly například povoleny rozvody. Dalším významným faktorem na vývoj rodiny byly obě světové války a hospodářská krize, které působily na ekonomické postavení rodiny. Rodina začala pociťovat nedostatek finančních prostředků a začala klást poţadavky na stát a ţádat o sociální podporu. To je jeden z důvodů, proč začal být kladen důraz na rodinnou politiku jako takovou a byl započat další proces vývoje a přístupu k modelu rodiny a rodinnému ţivotu. Dříve byla manţelství uzavírána v brzkém mládí, nyní začali mladí lidé ustupovat od uzavírání manţelství, udrţují intimní vazby a předmanţelský sex jsou běţnou praxí. Lidé se soustřeďují na seberealizaci, kladou důraz na roli jednotlivce, muţe a ţeny. Rodičovství je čím dál více odsouváno do pozdějšího věku a do popředí vstupuje potřeba kariery. S tím souvisí nárůst počtu neúplných rodin, které nejsou schopny samostatného fungování a vyţadují podporu od státu, který k tomu vyuţívá rodinnou a sociální politiku Rodinná politika V soudobé literatuře se setkáváme s mnoha pojetími definice rodinné politiky, kdy v tom uţším pojetí znamená rodinná politika dávky a sluţby se zaměřením na páry s dětmi či na samoţivitele. Toto pojetí zahrnuje peněţní a věcnou podporu formou přímých finančních dávek a slev na daních pro rodiny s dětmi, mateřskou či rodinnou dovolenou, zařízení jako 3 Patriarchát z latinského Pater = otec, a Archein = vládnout 12

13 jsou dětské domovy apod. Dále se pak setkáváme s širším pojetím, v němţ je rodinná politika zaměřena na všechny oblasti veřejných politik, které mají vliv na rodinu 4. Rodinná politika je podoblastí sociální politiky, jejíž důležitost byla velmi dlouhou dobu stavěna do pozadí. V Evropě začal být kladen důraz na její rozvoj především po druhé světové válce. (Kolibová, 2008). Hlavním cílem rodinných politik v moderních státech je zmírňování narůstajících nákladů rodin při opatrování mladé generace realizací principu především sociální solidarity, principu sociální spravedlnosti a principu sociální garance. (Krebs, 2010, s. 378) Ačkoliv nebyla ještě definice rodinné politiky v literatuře jednotně popsána, byla koncipována s ohledem na to, ţe zasahuje do všech oblastí veřejného ţivota, od školství, bydlení, zdravotnictví, daně a pracovní trh. Zároveň je ale rodina soukromou a autonomní, čili nelze v rámci rodinné politiky přebírat její funkce a roli, ale měla by se zaměřit na podporu rodin v oblasti výkonu jejich funkcí. Je důleţité brát v úvahu veškeré vývojové fáze a potřeby rodiny. Zjednodušeně lze říci, ţe rodinou politiku můţeme vnímat jako škálu různých opatření, které se zaměřují na fungování rodiny a významným způsobem zasahují do běţného ţivota. Mezi oblasti, na které by se podpora v rámci rodinné politiky měla zaměřovat, patří podpora vytváření vhodných socioekonomických podmínek pro fungování rodin zaměřující se právě na finanční zajištění rodiny, dále pak na slučitelnost práce a rodiny a sluţby pro rodiny. Do této kategorie patří i finanční a nefinanční podpora rodičovské péče o děti. Dalšími oblastmi jsou podpora všestranně vyhovujících rodinných a rodičovských kompetencí, podpora institutu manţelství a jeho společenské prestiţe, podpora rodin se specifickými potřebami a podpora všech subjektů podporujících rodinu se zapojením krajů a obcí do rodinné politiky. 4 MATĚJKOVÁ, B., PALONCYOVÁ, J.:2005. Rodinná politika ve vybraných evropských zemích s ohledem na situaci v České republice. Brno: MU,2005.ISBN Str.14 13

14 Přesto ţe má v kaţdé zemi rodinná politika odlišný obsah, je v převáţné většině evropských zemí chápána a realizována ve formě podpory poskytované rodinám s dětmi v rámci systému sociální politiky. Nelze ovšem chápat rodinnou politiku jako cíl jediného zájmu, ale jako systém zaloţený na kombinaci mnoha aspektů a prvků rodinné politiky. Pro příznivý vývoj rodinné politiky je důleţité začlenit do její tvorby a realizace co nejvíce kompetentních aktérů, mezi které patří: orgány státní správy na ústřední, regionální (orgány samosprávy) a místní úrovni, nestátní neziskové organizace či odbory, v komerčním sektoru např. zaměstnavatelé nebo poskytovatelé komerčních sluţeb a odborná veřejnost. Dále jsou to vzdělávací instituce, média a široká občanská veřejnost. Z tohoto výčtu lze usuzovat, ţe rodinná politika je jednoznačně široká a plná mnoha účastníků Typy rodinné politiky Vzhledem k tomu, ţe je rodinná politika těsně propojena s politikou sociální, existují pokusy o vytvoření určitých typologií rodinné politiky. Lze definovat modely, které jsou v současné době ve světě vyuţívány. Není moţné zařadit ţádnou zemi konkrétně do jedné kategorie, ale je moţné určit, k jakému modelu má sklon. Kamerman a Kahn, jedni z prvních analytiků rodinné politiky, popsali v roce 1978 rodinnou politiku explicitní a implicitní 5. Explicitní říká, ţe mají dané země rodinnou politiku formulovánu zákonnou formou. Politické směřování k zabezpečení rodiny je jasně stanoveno. Projevuje se zde mírně propopulační zaměření. Naopak u implicitního konceptu se nejedná o pevně stanovenou charakteristiku rodinné politiky. Cíle tohoto konceptu stanoveny jsou, ale primárně nesměřují k rodinám. Rozdílem mezi implicitní a explicitním pohledem je tedy v neexistenci politického programu zaměřeného na rodinu právě u implicitní politiky. Typické země s implicitní politikou jsou např. Dánsko, Itálie, nebo Velká Británie. Naopak explicitní politika je zřejmá v Belgii, Francii či Německu. 5 MATĚJKOVÁ, B. PALONCYOVÁ, J Rodinná politika ve vybraných evropských zemích II syntéza z monografií uvedených ve studii Rodinná politika ve vybraných evropských zemích I s ohledem na situaci v České republice. Praha: VÚPSV. Dostupné z:< >. s. 9 14

15 Dále můţeme rodinnou politiku rozdělit podle cílů a nástrojů, jak jí definoval Krebs. Jsou to modelové situace, které nejsou konkrétně definovány v ţádné zemi, ale spíše se skládá z kombinací těchto modelů 6 : Sociálně trţní systém: zde se předpokládá, ţe si kaţdá rodina zajistí své primární potřeby pomocí vlastních výkonů. Státní sociální podpora rodin má zde funkci testovací dávky, kdy se testují příjmy rodiny podle minimální úrovně potřeb rodiny, kdy se tyto dávky můţou lišit od určené hranice ţivotního minima. Do tohoto systému zasahují také nestátní subjekty a mohou přebírat roli státu. Liberální systém: je zaloţen především na samostatné aktivitě a zodpovědnosti jednotlivců. Pouze občané na hranici chudoby, tedy ti, kteří mají nejniţší příjmy, mají zajištěnou podporu státu. V tomto systému se do role státu také staví nestátní subjekty. Univerzalistický systém: v tomto stylu se spoléhá na vysokou míru redistribuce. Kdy hlavní roli hraje stát a nestátní subjekty jsou vytlačeny, oproti předchozím systémům. Státní podpora připadá skoro všem rodinám, ať uţ vykazují jakoukoliv míru sociální potřebnosti. Členit rodinnou politiku lze i z hlediska velkorysosti finančních dávek, daní a dalších doplňkových příspěvků (např. na bydlení). V tomto ohledu patří Belgie, Francie, Lucembursko a Německo k těm nejštědřejším státům. Následuje Dánsko, Finsko, Rakousko, Švédsko a Velká Británie. Irsko, Itálie, Nizozemsko či Portugalsko patří mezi státy s nejniţší štědrostí. Nejznámější a nejčastěji zmiňovanou typologií sociálních států je podle Potůčka (1995) Esping Andersenovo členění, které je postaveno na míře a závislosti vztahu mezi občanem a státem. Tedy do jaké míry je výhodné účastnit se trhu práce: Tzv. liberální režim (anglosaský) je podle předešlé charakteristiky typický nejpasivnější politikou zaměstnanosti. V tomto systému není rodina příliš podporována a pomoc státu přichází aţ v krizových situacích. Mezi znaky 6 KREBS, V Sociální politika. 5. Praha : Wolters Kluwer ČR, ISBN

16 liberálního reţimu patří slabé odbory či nízké sociální dávky. Tento reţim je běţný ve Švýcarsku, Velké Británii a USA. Sociálně demokratický systém (skandinávský) je charakteristický aktivní politikou zaměstnanosti, štědrostí sociální politiky a zároveň vysokým zdaněním. (Norsko, Švédsko) Konzervativní (bismarckovský) režim je patrný ve Francii, Německu a Nizozemí. Zde jsou ochraňovány osoby se zdravotním postiţením, bez pracovního místa nebo v důchodu. Dochází k dělbě rolí ţen a muţů. Postavení ţen je na úrovni pečovatelek, které se mají starat o domácnost a rodinu a je ekonomicky závislá na muţi. Moţnost skloubit zaměstnání a rodinu je na nízké úrovni. Režim prorodinně orientovaný (latinský) je částečně podobný liberálnímu reţimu a to v nevměšování se do rodinné politiky, zároveň je ale rodině pomáháno v ekonomických a sociálních krizích. Postavení ţen je na nízké úrovni, stejně tak jejich ekonomická aktivita, konflikt zaměstnání a rodiny vede ţeny k odkládání zaloţení své vlastní rodiny. Tzv. postsocialistický režim sociálního státu je přidáván k tomuto výčtu aţ v pozdějším období, protoţe lze nalézt jeho charakteristické znaky v současné době. Tento reţim se zatím postupně utváří a hledá vztah mezi trţní ekonomikou a novými sociálními problémy, kterými je chudoba nebo nezaměstnanost. Dalším moţným členěním rodinných politik je z pohledu rovných příleţitostí ţen a muţů. Tedy míry skloubení pracovního a rodinného ţivota. Sleduje se míra diskriminace ţen na pracovním trhu a ochota muţů účastnit se rodinných povinností (rodičovská dovolená, hlídání dětí). V následující tabulce jsou stručně shrnuté předchozí poznatky o modelech sociálních států a rodinné politiky. 16

17 Tabulka č. 1: Modely sociálního státu a typy rodinné politiky typ státu liberální (anglosaský) sociálně demokratický (skandinávský) konzervativní (bismarckovský) prorodinný (latinský) postsocialistický obecné rysy efekt na sociální strukturu podpora rodiny ovlivňování gender vztahů síť stát. institucí péče o děti forma rodinných dávek populační politika stát prvořadá je úloha trhu, pomoc státu náleží tem nejvíce potřebným, minimální stupeň přerozdělování zdrojů existuje nerovnost mezi chudými a bohatými, zavedeno soukromé pojištění není stanovena výše minimální mzdy ovlivňující životní minimum, odpovědnost za péči o děti spočívá na rodičích a soukromých institucích nevměšování se sociální práva každému, stát zajišťuje práci tam, kde není v soukromém sektoru, vysoké daně a vysoký stupeň přerozdělování zdrojů universalizmus, solidarita, společnost rozšířena na úroveň střední vrstvy, zavedeno univers. soc. pojištění plošné základní dávky rodinám, vysoké ostatní sociální dávky, dlouhá rodičovská dovolená, rozvinutý systém institucí péče o děti politika rovnosti pohlaví, podpora dvoupříjmového rodinného modelu profesní sdružení zajišťují základní sociální práva, vysoký stupeň přerozdělování zdrojů hierarchie ve společnosti, loajalita, stát podporuje zajištění minimální životní úrovně tradiční rodina je základním prvkem sociální struktury, živitel je hlavním zdrojem příjmů, méně rozvinutý systém institucí péče o děti tradiční jednokariérový model diferenciace podle ekonomické aktivity, neexistuje definice minimální mzdy hierarchie ve společnosti, loajalita nízká úroveň dávek, malá pomoc státu rodinám v péči o děti tradiční jednokariérový model vysoký stupeň přerozdělování zdrojů, postupný přechod od státního paternalismu k systému pomoci potřebným postupná diferenciace vysoká zaměstnanost žen, dlouhá rodičovská dovolená, rozvinutý systém péče o děti, nárok na sociální dávky testované (jejich výše často demotivuje k pracovnímu zapojení) dvoupříjmový model rodiny málo rozvinutá velmi rozvinutá velmi rozvinutá málo rozvinutá rozvinutá daňové úlevy neutrální Austrálie, Japonsko, Kanada, Švýcarsko, Velká Británie univerzální nárokové dávky child-friendly policy Dánsko, Finsko, Norsko, Švédsko dávky, odpočty z daní často propopulační cíle Belgie, Francie, Irsko, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Rakousko dávky, odpočty z daní neutrální Itálie, Portugalsko, Řecko, Španělsko především dávky často propopulační cíle Česká republika, Polsko, Maďarsko, Slovensko, Slovinsko Zdroj: vlastní úprava, KREBS V., J. DURDISOVÁ, O. POLÁKOVÁ, J. ŽIŽKOVÁ:: Sociální politika, Praha:CODEX Bohemia, ISBN

18 Cíle a principy V roce 2005 sepsalo ministerstvo práce a sociálních věcí koncepci s názvem Národní koncepce rodinné politiky, která měla zlepšit celkovou rodinnou politiku v našem státě. Byla zformulována odborníky na základě mnohaletých zkušeností v oboru a praxi. V roce 2008 vznikla na ministerstvu Národní koncepce podpory rodin s dětmi, která nahradila předchozí koncepci. Tato koncepce obsahuje legislativní i nelegislativní opatření, jeţ mají sledovat cíle zaměřené na vytváření a podporu vhodných podmínek k fungování rodiny. Cílům, kterých se snaţí rodinná politika na základě této koncepce dosáhnout, se věnuje diplomová práce v následujícím textu. Hlavním a stěţejním cílem rodinné politiky je vytvoření prostředí vhodného pro vznik a stabilní fungování rodiny. Posilování pro-rodinných názorů a myšlenek ve společnosti vede k naplnění tohoto cíle, kterým je také tlak na zdůrazňování stabilní rodiny a její hodnoty. Rodina je nejlepším ručitelem pro předávání generačních a mezigeneračních hodnot, na kterých dnešní demokratická a svobodná společnost stojí. Tento cíl je snadno dostupný, protoţe dnešní generace mladých lidí tyto hodnoty stále uznává. Mezi základní cíle také patří odstraňování společenských tlaků a bariér, kterým jsou rodiny vystavovány, a je jimi ohroţována jejich funkčnost. Od těchto základních cílů jsou v rámci koncepce odvozené cíle, mezi něţ patří podpora výchovy k vedení partnerského, manţelského a rodičovského ţivota spolu s výchovou o hodnotách rodiny, její zodpovědnosti, funkčnosti a stabilitě mezi mladou generací. To souvisí s odstraňování sociálně - patologických jevů a tím se sniţováním nároků na náklady ze státního rozpočtu. Odvozeným cílem je také posilování hodnot rodičovství a rodičovských kompetencí. Dalším cílem je i posilování ekonomiky a suverenity rodiny a jejích členů prostřednictvím systému sociálního zabezpečení a daňového systému, tak aby byla schopna zabezpečit v průběhu svého vývoje všechny členy rodiny. S tím souvisí i cíl rozvíjet rodinnou politiku jako společenskou aktivitu v rámci veřejné správy za účasti všech jiţ zmiňovaných aktérů. Obecným cílem je také vytvoření příznivého prostředí pro rodiny, které bude umoţňovat lidem uskutečňovat vlastní ţivotní rozhodnutí v naplňování svých osobních, rodičovských a partnerských záměrů. Je nezbytné v rámci dosahování cílů rodinné politiky zachovávat a respektovat odlišné zájmy a potřeby různých členů rodiny, a tedy mezigenerační solidaritu. 18

19 Jak uvádí koncepce, ve všech cílech musí být zakotvena a zdůrazněna myšlenka o zodpovědnosti rodiny a jejích členů, o kompetentním jednání kaţdého z nich a musí být v souladu s aktuální probíhající reformou sociálního systému. Dle mého názoru by se právě prostřednictvím cílů měly vytvářet přijatelné podmínky pro rodinné prostředí a pro naplňování rodinných funkcí. Při tvorbě a realizaci rodinné politiky je podle koncepce nutné dodrţovat tzv. principy. Podle nich je stěţejní vztah rodiče a dítěte a aktivní zapojení obou rodičů do výchovy, kdy se stát nebude vměšovat do autonomie rodiny a rozhodovat o jednotlivých rodičovských kompetencích s tím, ţe bude intervenovat bez souhlasu rodičů pouze v případě ochrany dětí a realizace preventivních opatření. Myslím si, ţe rodiče vţdy musejí být vnímáni jako ti, kteří jsou zodpovědní za výchovu a péči o děti především. Rodiče a děti jsou nositelé práv a povinností, které jim jsou zaručeny také v dokumentech o ochraně lidských práv 7. Podle koncepce musejí základní principy respektovat odlišné a měnící se zájmy různých typů rodin. V rámci rodinné politiky mají být postupně podle potřeb zaváděny rodinně politická opatření týkající se sociálního začleňování, politiky zaměstnanosti, bytové, vzdělávací a zdravotní politiky. Základním východiskem je povinnost vlády realizovat rodinnou politiku v rámci veřejné a sociální politiky Vývoj rodinné politiky v České republice O vývoji rodinné a sociální politiky se dá hovořit jiţ od dob Rakouska Uherska, ke kterému patřily i České země. Ačkoliv se v té době ještě nejednalo o klasickou formu rodinné politiky s prvky, jak jí známe dnes, některé prvky rodinné politiky se uţ začaly objevovat v té době. Potůček (1995) uvádí, ţe ačkoliv byla rodinná politika naprosto v začátcích, pečovala jiţ církev o chudé, staré a nemocné. V 16. aţ 19. století tuto roli převzaly obce. Ale vývoj sociální péče byl pomalý. V 18. století se rozšířilo dobrovolné pojišťování horníků pro případ úrazu nebo úmrtí. Na přelomu 18. a 19. století zavedlo Rakousko Uhersko povinné pojišťování dělníků a úředníků (Potůček, 1995). 7 Např.: Úmluva o právech dítěte, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Listina základních práv a svobod, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. 19

20 Po vzniku samostatného Československa po první světové válce se u nás kladl důraz na sociální politiku a byl u nás patrný největší rozkvět v oblasti reforem a zlepšování ţivotních podmínek, stali jsme se také vzorem pro okolní státy. To ovšem zatlačila do pozadí recese ve třicátých letech, jak uvádí Potůček (1995). Během druhé světové války ţádná podpora rodiny neprobíhala a aţ v období po konci války přicházely změny v oblasti sociální politiky. Sociální pojištění, které se týkalo převáţné většiny obyvatelstva, bylo vypláceno ve formě zaloţené na fondovém principu. Na tom se podíleli jak zaměstnanci, tak zaměstnavatelé a stát. Po nějaké době došlo ke zrušení tohoto systému a jeho nahrazení vyplácením pojištění a dalších dávek přes státní rozpočet. Jak uvádí Potůček (1995), byl to počátek vstupující netransparentnosti do systému vyplácení v oblasti dávek. Skutečně první znatelné prvky rodinné politiky můţeme vysledovat v padesátých letech minulého století, a další rozvoj následoval po celou dobu období komunismu i ruské okupace. Stát na sebe začal přebírat role náleţící rodině nebo jiným institucím, například škole. V rámci rodinné politiky byl kladen důraz na zvýšení porodnosti, a jak uvádí Höhne (2008), především s cílem co nejvíce ekonomicky aktivních občanů v budoucnosti. Proto byl vládou nastaven štědrý systém příspěvků a podpor pro rodiny. Zákon o dani ze mzdy ze začátku roku 1953 daňově zvýhodňoval pracující rodiče a znevýhodňoval vysokým zdaněním muţe, kteří vyţivovali pouze jednu závislou osobu. Tento systém se také snaţil zvýhodňovat rodiny podporou ve formě úlev na dani a jinými dávkami. Podle Krebse (2010) bylo ale nastavení dávek ve formě absolutních čísel a ty se nepřizpůsobovaly valorizačním změnám. Postupem času tyto dávky pozbyly svému účelu a ţeny byly nuceny vrátit se do zaměstnání. Před rokem 1989 se z důvodu udrţování plné zaměstnanosti začaly plošně rozšiřovat institucionální zařízení 8 péče o děti od nejniţšího věku. Také Potůček (1995), který se problematice věnuje, uvádí, ţe tato zařízení měla především zajistit zrychlení návratu do zaměstnání. Proto byla tato zařízení z převáţné části podporována státem. Ačkoliv tento systém silně zvyšoval státní výdaje, byla v rámci státní rodinné politiky podporována hromadná péče o děti právě z ekonomických důvodů rodiny. Postupně byly v rámci zvyšování porodnosti a zamezení odkládání manţelství a s ním spojených závazků zvyšovány mateřské příspěvky nebo porodné. V 60. a 70. letech se silně podporovaly mladé a začínající rodiny. V následujícím období došlo k mnoho změnám především způsobených porevolučním přechodem na trţní ekonomiku. V oblasti rodinné politiky byly rodiny nuceny přizpůsobit se 8 Např. jesle a školky 20

21 novým úpravám státního reţimu. Rodinu ovlivnilo například deregulování nájemného, se kterým souvisí příspěvky na bydlení. Vzhledem k ekonomickým změnám se také začaly rodinám vyplácet tzv. vyrovnávací příspěvky. Naopak se po revoluci nastavil systém indexování dávek. Ten přinesl mnoho výhod oproti předchozímu v tom, ţe byla dávkám zachována jejich reálná hodnota. Nejzásadnější změnu zaznamenal příspěvek na dítě, který si svou podobu (s malými změnami) zachoval dodnes. V roce 1995 byl přijat nový zákon o státní sociální podpoře, který se zaměřil na cílování dávek a tím sníţení jejich štědrosti. Celkově došlo od vzniku samostatné České republiky k mnoha změnám v oblasti rodinné politiky, které byly více či méně závislé na politickém rozloţení vlády s tím, ţe v období levicové vlády byly výdaje na rodinnou politiku vţdy vyšší, neţ v období vlády pravicové. Ta se zaměřovala na reformu důchodového systému. Byl změněn systém poskytování dávek, například porodné bylo přiděleno vţdy jen na první dítě, či byla zavedena variabilita délky rodičovské dovolené. Celkově se Česká republika začala po revoluci velice rychle přibliţovat západoevropskému modelu. Probíhající změny byly rychlejší neţ v ostatních státech západní Evropy. Největší vliv na ně potom měly změny v demografii. Sníţila se porodnost, ale i úmrtnost. Vzhledem k tomuto faktu se změnilo demografické rozloţení obyvatelstva, které stárlo. Věk partnerů uzavírajících manţelství se zvyšoval spolu s věkem prvorodiček. Rodinné politice se od roku 2002 začal naplno věnovat resort ministerstva práce a sociálních věcí, který vytvořil jiţ zmiňovanou koncepci rodinné politiky. 21

22 1.3. Sociální politika Předchozí kapitola se věnovala problematice rodinné politiky, jejíţ definice není jednoznačná i přes její dlouhodobé zkoumání. Obdobně je tomu i u politiky sociální, jejíţ souvislost s rodinnou politikou je dána tím, ţe jsou její některé charakteristické prvky na ní aplikovatelné. Otázkou je, proč zde zdůrazňuji definování rodinné politiky vůči sociální politice. Toto vymezení je nutné vzhledem k rozšířené představě, ţe rodinná politika je součástí sociální politiky. Autoři zabývající se sociální politikou se jednoznačně neshodují na definici jejího pojmu. Jedním z převládajících názorů, který zastává Krebs (2010) je, ţe se sociální politika koncentruje k rozvoji sociální sféry a hledá odpovědi na zcela specifické otázky, na něţ nereagují a neodpovídají ostatní sféry ţivota společnosti, respektive politiky, které je usměrňují. Pro účely této diplomové práce charakterizuji sociální politiku následovně. Slovo před slovem politika, sociální, znamená společenské. Z obecného hlediska potom znamená politika činnost, která řeší nějaký specifikovaný cíl. Konkrétní slovo před politikou vţdy znamená ten daný cíl a směřování k němu. Čili lze definovat sociální politiku jako záměrnou a účelnou činnost, která by měla směřovat k utváření přiměřených podmínek vedoucích k rozvoji společnosti a jedinců. Krebs (2010) říká, ţe sociální politika je určitá společenská činnost, která směřuje k ovlivňování sociální reality. Zájem o řešení této problematiky je čím dál tím větší a přibývá stále více autorů, kteří se jí věnují. Sociální oblast také zasahuje do mnoha dalších odvětví, jako je ekonomie, právo či sociologie. Je součástí kaţdého společenského uskupení a mají na ní vliv politické, ekonomické a v neposlední řadě mravní normy Objekty a subjekty sociální politiky S ohledem na velmi časté zaměňování pojmů objekty a subjekty sociální politiky jsou v následujícím textu stručně objasněny. 22

23 Všechny obyvatele země, určité skupiny lidí i jednotlivce můţeme chápat jako objekty sociální politiky. Patří sem rodiny s dětmi, nemocní, nezaměstnaní, zdravotně postiţení atd. Jsou to právě oni, na které je sociální politika směřována a kterým jsou sociální opatření určena. Tato opatření lze rozdělit na taková, která jsou určena všem, jako například právo na zdravotní péči, nebo rovný přístup ke vzdělání. Další opatření jsou určena jen některým skupinám či jednotlivcům. Tomeš (2010) definuje objekty tak, ţe sociální politika zpravidla směřuje k rozvoji nebo k podpoře a pomoci určitým identifikovatelným jedincům, které jednotliví autoři označují jako účastníky, aktéry, klienty, zákazníky; pro zjednodušení budeme všechny, na něţ sociální subjekty zaměřují své úsilí a činnosti, souhrnně označovat jako objekty sociální politiky 9 Pod pojmem subjekty sociální politiky chápeme ty, kteří jsou za ní zodpovědní objektům. Stěţejním subjektem, který určuje nejen obsah, cíle, pojetí a úkoly sociální politiky na daném území je stát a jeho orgány. Na vytváření a provádění sociální politiky se podílejí všechny sloţky státní moci zákonodárná, výkonná a soudní. Nejzásadnější role náleţí parlamentu, který na základě koncepce sociální politiky a svého zvoleného programu schvaluje rozpočet a přijímá rozhodující legislativní opatření. Vláda spolu se správními orgány zodpovídají za provádění sociální politiky právě podle přijatých legislativních opatření parlamentu. Dalším subjektem je samospráva, resp. obce, které spravují veřejné záleţitosti pouze ve svém okruhu působnosti. Okrajově lze do této skupiny zařadit i tzv. instituci sousedství, která však v poslední době oslabuje. Zaměstnavatelé (firmy), jakoţto subjekt sociální politiky zabezpečují opatření, která stanovil stát a jeho orgány a realizují vlastní (dobrovolné) činnosti, jeţ souvisí s péčí o zaměstnance a jejich rodiny. Občanské iniciativy, dobročinné organizace a charitativní instituce mají svou působnost jen ve vymezeném okruhu sociálních, zdravotních a jiných sluţeb, kdy je hlavním kritériem jejich činnosti uspokojování veřejného zájmu. Dalším subjektem jsou odborové organizace, které hájí zájmy svých členů jak v pracovní, tak v sociální oblasti. Často se sami účastní příprav, nebo přímo provádí různá sociálně politická opatření. Dalším významným subjektem jsou církve, které zaměřují svou činnost na sociální sluţby spojené s duchovními a charitativními sluţbami. 9 TOMEŠ, Igor. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. Vyd. 1. Praha: Portál, s. ISBN , s

24 Subjekty sociální politiky lze podle charakteristiky uvedené výše rozdělit na veřejnoprávní, mezi které patří stát a jeho orgány a soukromoprávní, kterými jsou právnické nebo i fyzické osoby 10. U nás v současné době začínají převaţovat nestátní subjekty působící v oblasti sociální, ačkoliv si stát stále svou funkci zachovává a má rozhodující vliv Typy sociální politiky Sociální politiku rozlišujeme podle míry účasti státu na jejím provádění a realizování sociálně politických opatření. Pro potřeby diplomové práce je zde uvedeno členění, které vyuţívají také země OECD 11, které se zabývají problematikou sociálních politik. Podle Titmusse (1979) rozlišujeme tři základní modely, které jsou následující. Institucionálně redistributivní typ, který je někdy označován jako občanský, nebo sociálně-demokratický, je universalistickým typem, kde má dominantní roli stát. Pod něj spadá veškerá populace bez ohledu na její sociální potřeby. Je zde evidentní rozsáhlá redistribuce, omezení či dokonce rušení nestátních subjektů. Nejblíţe se k této charakteristice blíţí skandinávské státy. V bývalém Československu byly tyto prvky také patrné. Průmyslově výkonový typ má svůj původ v představě, ţe mají být primárně uspokojovány sociální potřeby na základě pracovního výkonu a vlastních zásluh. Stát však zaručuje jen základní společensky uznávaná minima a je vytvářen prostor pro působení a vznik nestátních subjektů. S tímto typem politiky se můţeme setkat v Belgii, Francii, Německu, nebo Rakousku. Reziduální typ se spoléhá pouze na zákony, instituce a trh. Silný důraz se klade na rodinu. Role státu je potlačena a vstupuje do procesu aţ tehdy, kdy ostatní instituce selţou. Nejvíce se uplatňuje reziduální typ v USA a ve Velké Británii se k němu přibliţují. 10 TOMEŠ, Igor. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. Vyd. 1. Praha: Portál, s. ISBN Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj Organization for Economic Cooperation and Development 24

25 Ţádný z uvedených základních typů sociální politiky se nikde nevyskytuje v čisté podobě. Vţdy je ale převaha jednoho z typů, který má dominantní roly Principy sociální politiky Existence rozmanitých, vzájemně spjatých institucí, nástrojů a systémů je základní předpoklad pro realizaci a naplňování cílů sociální politiky. Při volbě těchto cílů je nutné respektovat a dodrţovat významné principy sociální politiky, kde se uplatňují tyto čtyři základní: princip sociální spravedlnosti, sociální solidarity, subsidiarity a participace. Krebs (2010) uvádí ještě jeden a to princip garance, kterému se diplomová práce také stručně věnuje. Princip sociální spravedlnosti: je hlavní principem sociální politiky, kterým rozumíme pravidla, podle kterých jsou ve společnosti přerozdělovány prostředky mezi jednotlivé subjekty s cílem veřejného blahobytu. Jak uţ bylo napsáno v předcházejícím textu, je slovo sociální velmi těţko vysvětlitelné. Stejně obtíţné je to i se sociální spravedlností a je potřeba se na tento pojem dívat z více úhlů. Macek (1946) ještě definoval tři zásady spravedlnost. Každému stejně, je obtíţně proveditelná a můţe naráţet na některé veřejné zájmy. Každému podle jeho potřeb, kdy je rozdělována práce mezi členy společnosti na základě jejich moţností a schopností, ale výsledky této práce jsou rozdělovány mezi členy podle jejich potřeb, o kterých rozhoduje stát. Zásada, kdy jsou odměny odvozovány od pracovního výkonu, se nazývá každému podle jeho zásluh. Problém můţe nastat v objektivnosti stanovování míry těchto zásluh. Tomeš (2011) dodává, ţe pojem principu sociální spravedlnosti je relativní a doplňuje ještě jednu zásadu, a to života. Princip sociální solidarity je zaloţen na sounáleţitosti jedinců a sociálních skupin a jejich vzájemné podpoře při vytváření ţivotních podmínek a přerozdělování prostředků. Solidaritu lze rozdělit podle toho, kdo ji organizuje na mezinárodní, nebo celostátní. Potom můţe být členěná na mezigenerační, zdravých vůči nemocným, bezdětných s rodinami s dětmi, 25

26 apod. Neměla by při aplikaci tohoto principu nastat situace, kdy dojde k útlumu aktivit jedinců na úkor společnosti. Proto vyvstává otázka, do jaké míry solidaritu uplatňovat, aby nedocházelo k jejímu zneuţívání a naopak. Solidarita se týká všech, kteří do systému přispívají a i těch, kteří z něj čerpají. Princip subsidiarity 12 je zaloţen na pomáhání jedince v prvé řadě sám sobě a aţ po té následuje rodina, charitativní organizace, obce a stát. Převzetí vlastní zodpovědnosti a vytváření prostoru pro samostatné sociální jednání vyţaduje výchovu obyvatelstva k tomuto jednání. Člověk je součástí společnosti, vstupuje do různých společenství či sdruţení a navazuje různé vazby a tím vzniká odpovědnost. Tento princip je zaloţen na logické úvaze pomoci nejdříve sám sobě a aţ potom ţádat o podporu rodinu a v poslední řadě stát. V rámci tohoto systému můţou začít jedinci ztrácet sociální jistoty, coţ vede k nárůstu chudoby a posléze i kriminalitě. Princip participace, nebo také spolupodílení se. Z historie se ukazuje, ţe bez určitého ztotoţnění se a spoluúčasti se sociálně politickými opatřeními je obtíţné a občanům by mělo být umoţněno podílet se na aktivitách ovlivňujících jejich ţivoty. Bez aktivního zapojení občanů jsou dopady opatření zákonodárců téměř neúčinné. Tento princip vyţaduje znalosti v rizikových společenských oblastech. Princip garance je zaloţen na zajišťování minimální ţivotní úrovně v okamţiku vzniku nepříznivé ţivotní situace. Stát je v pozici garanta zajišťujícího určité formy jistot, avšak jen v minimální výši. V praxi se vyskytují všechny tyto principy, důvody pro jeden však můţou znamenat námitky proti druhému. V konkrétním sociálním systému závisí na dané sociální situaci. Sociální systém by měl obsahovat vhodnou kombinaci dílčích principů s tím, ţe můţe určitá sociální politika inklinovat k převaze některého z principů. Kromě výše uvedených principů 12 Subsidiarita znamená respektování pravomocí organizačně niţší úrovně 26

27 se můţeme v sociální politice setkat také s řadou dalších, např. princip univerzality, adekvátnosti, komplexnosti, garance atd. Po obsahové stránce je základním cílem sociální politiky péče o obyvatelstvo k dosaţení sociální spravedlnosti a sociálních jistot občanů. Pro dosaţení cílů sociální politika usiluje o vytvoření rovných podmínek pro svobodný rozvoj osobnosti, umoţnit získávání ţivotních potřeb svobodnou činností a zabránit nebo kompenzovat výjimečné situace. Respektive umoţnit kaţdému jedinci důstojný ţivot. Jednotlivé obsahy politik se liší v závislosti na konkrétních společenských a ekonomických podmínkách zemí, jejich kulturní vyspělosti a jednotlivých vývojových etap. Všechny tyto skutečnosti mají vliv na cíle a úkoly sociální politiky. Kotous (2013) charakterizuje cíle jako ţádoucí a chtěné stavy sociální sféry v budoucnosti. Jako v kaţdé oblasti se jedná o soubor cílů, jejichţ pomocí se bude naplňovat obecný cíl. 27

28 1.4. Shrnutí Rozdíl mezi sociální a rodinou politikou lze shrnout následovně. Zatímco v oblasti sociální politiky jde v podstatě o státní příspěvky za účelem sociální spravedlnosti a jistoty občanů. Cílovou skupinou jsou potřební lidé, kteří nejsou schopni z důvodu osobních omezení poskytnout dostatečné zabezpečení pro sebe a ty, za které jsou zodpovědní. Pomocí pro ně je ve formě přerozdělování peněz od přispěvatelů a daňových poplatníků směrem k příjemcům pomoci. Podle mého názoru je tedy v zájmu všech občanů, aby pečovali o budoucí generace. Úkolem rodinné politiky je potom konkrétně plně chránit rodinu a povzbuzovat jí, aby v rámci svých funkcí naplnila očekávání. Ta bych definovala tak, ţe rodina by měla svým členům (dětem) poskytnout vhodném prostředí pro start do ţivota, dát jim domov a pomoci jim socializovat se ve smyslu začlenění se do společnosti. Nejedná se však o sociální politiku, nýbrţ o zajištění existence budoucí společnosti. Jako zásadní spatřuji ve vztahu mezi státem a rodinou princip subsidiarity, kdy by stát měl umoţnit rodině především plnit úlohu pomoci sama sobě. A pouze tehdy, kdy to není moţné, přesunout příslušnost na státní orgány. Dalším a velmi podstatným prvkem v rámci podpory rodiny je podle mého mínění právě finanční podpora státu. Aby mohla rodina naplnit očekávání na ní kladená, je důleţitá morální podpora, která je součástí té finanční. Myslím si tedy, ţe morální podpora jde ruku v ruce s finanční podporou. Závěrem bych ráda, slovy bývalého německého ministra práce a sociálních věcí, Norberta Blüma, shrnula problematiku sociální a rodinné politiky. Pokud každý myslí jen na sebe a stará se pouze o sebe, jde každý stát do záhuby. Když se ale o sebe nestará nikdo, zvláště když očekává všechno od jiných, pak jde stát též do záhuby. 28

29 2. Podpora rodin Rodinná politika, charakterizovaná v první kapitole, představuje za účelem podpory rodiny s dětmi souhrn aktivit a opatření. Jak jiţ bylo řečeno, jedná se o rozsáhlou a průřezovou politiku, která zasahuje do odlišných veřejných oblastí ţivota a společnosti13. Zároveň ale zasahuje do soukromé sféry a je tedy nucena respektovat rodinu, její autonomii, potřeby a schopnost samostatně se rozhodovat. Tato kapitola diplomové práce je zaměřena právě na rodinnou politiku, která se soustředí na konkrétní podoby podpory rodině při výkonu jejích přirozených funkcí bez ohledu na zasahování do vnitřního ţivota rodiny a rozdělení jejích sociálních rolí uvnitř rodiny. Podpora rodiny zohledňuje primárně vývojové fáze rodiny, její potřeby a chování v konkrétních situacích. Podle, jiţ zmiňované, Národní koncepce podpory rodin s dětmi z roku 2008 zpracovanou Ministerstvem práce a sociálních věcí, hrají významnou roli při zajišťování a naplňování potřeb rodin v České republice veřejná a sociální politika spolu s dalšími aktéry společenského ţivota. Všichni tito, jsou představeni v první kapitole diplomové práce. Vzhledem k základním potřebám rodin, jako je zajištění materiálních, sociálních a psychologických zdrojů, jsou definovány klíčové oblasti podpory jak společenské, politické, tak především finanční. Níţe jsou popsány podoby, jakých můţe podpora rodinám nabývat. Jedná se o přímou, nepřímou podporu a nefinanční pomoc. V první subkapitole je věnována pozornost aktivitám k podpoře rodiny. Pro pochopení problematiky jsou objasněny pojmy jako sociální služby, služby na podporu fungující rodiny a činnosti podporované v rámci sociálně právní ochrany dětí. Další subkapitola se zabývá finanční podporou rodiny ve formě přímé a nepřímé podpory. Závěrečná část kapitoly je věnována problematice slučitelnosti práce a rodiny, především proto, ţe je to v dnešní době velmi diskutované téma a pro souhrnnou analýzu této diplomové práce nezbytné. 13 Bydlení, školství, zdravotnictví, trh práce, infrastruktura 29

30 2.1. Aktivity k podpoře rodiny Rodinná politika, jak uţ jí známe z předchozího textu, zahrnuje rozsáhlé moţnosti, jak rodinu podporovat a v jakých oblastech. Následující podkapitoly se zaměřují na definování konkrétních aktivit. Vzhledem k soustavnému vývoji v této oblasti v České republice jde o souhrnný pohled na moţnosti, jak rodinu podporovat z pohledu státu. V této subkapitole jsou aktivity k podpoře rodiny s dětmi rozlišeny z pohledu rodinné politiky Sociální sluţby Zákonem, který upravuje podmínky poskytování podpory a pomoci nejen rodinám v nepříznivých situacích prostřednictvím sociálních sluţeb a příspěvků na péči, je zákon č. 180/2006 Sb. o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů. Mimo jiné se tato právní úprava věnuje také výkonu povolání sociálního pracovníka a sociálně právní ochraně dětí. Základní zásadou je, ţe nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství má kaţdá osoba. Zároveň forma a rozsah podpory musí zachovávat lidskou důstojnost. Aktivní podpora vychází z individuálních potřeb jedince, kterého motivuje k činnostem, jeţ neprohlubují nepříznivou situaci a nevedou k nim. Zákon sociální sluţbou myslí činnost, nebo soubor činností, které zajišťují pomoc a podporu za účelem sociálního začlenění nebo prevence. Cílem je rozvíjet schopnosti příjemců sluţeb umoţnit jim návrat k samostatnému ţivotu bez potřeby pomoci. Podle zákona vykonávají státní správu obce, kraje a instituce, mezi které patří okresní správy sociálního zabezpečení, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, krajské úřady a Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen MPSV ). 14 Poskytovateli sociálních sluţeb jsou územní samosprávné celky a jimi zřizované právnické osoby, ostatní právnické osoby, fyzické osoby, MPSV a jím zřizované organizační sloţky státu. Sociální sluţby jsou poskytovány jako terénní, ambulantní a pobytové těm osobám, které jsou na území České republiky hlášeny k trvalému pobytu, byl jim udělen azyl, jsou příslušníky členského státu Evropské unie a cizincům, kteří jsou drţiteli povolení 14 Výkon působnosti obecních úřadů obcí s rozšířenou působností a krajských úřadů podle zákona č. 180/2006 Sb. o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů je výkonem přenesené působnosti. 30

31 k dlouhodobému pobytu po delší dobu neţ 3 měsíce. Některé vybrané typy sociálních sluţeb 15 jsou poskytovány všem legálně pobývajícím osobám na území České republiky. Mezi základní druhy a formy sociálních sluţeb patří sociální poradenství, sluţby sociální péče a sluţby sociální prevence. Následuje jejich stručné představení. Sociální poradenství: Obsahuje základní a odborné sociální poradenství. Základní sociální poradenství poskytuje informace potřebné k řešení nepříznivých sociálních situací a kaţdý poskytovatel je povinen tuto činnost zajišťovat. V souvislosti s rodinou a její podporou přispívá bezplatné odborné sociální poradenství manţelskými a rodinnými poradnami. Jedná se o vysoce odborné poradenství poskytováno vzdělanými sociálními pracovníky. Služby sociální péče: jsou určeny lidem se sníţenou soběstačností fyzickou i psychickou a jejich cílem je zajišťovat důstojné prostředí a zacházení. Mezi tyto sluţby patří osobní asistence, pečovatelská sluţba, tísňová péče, podpora samostatného a chráněného bydlení, odlehčovací sluţby, centra denních sluţeb, denní a týdenní stacionáře. Služby sociální prevence: mají napomáhat zabránění sociálnímu vyloučení osob, které jsou ohroţeny krizovou sociální situací, špatnými ţivotními návyky a způsobem ţivota, který vede ke konfliktu se společností. Cílem sociální prevence je napomáhat uţivatelům překonat jejich nepříznivou sociální situaci a zároveň ochraňovat společnost před vznikem a rozšiřováním nepřijatelných společenských jevů. Mezi tyto sluţby patří raná péče, azylové domy, domy na půl cesty, terénní programy, kontaktní a intervenční centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládeţ, terapeutické komunity a především sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi. Pro účely diplomové práce nejvýznamnější sociální sluţba. Je to ambulantní sluţba poskytovaná rodinám s dětmi, u kterých existuje riziko z ohroţení vývoje, mimo jiné i z důvodu dopadů dlouhodobé obtíţné sociální situace, kterou nedokáţí samotní rodiče překonat. Sluţba sociální prevence zahrnuje mimo jiné výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, sociálně terapeutické činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při uplatňování práv, zájmů a obstarávání soukromých záleţitostí. 15 Azylové domy, kontaktní centra, noclehárny či terénní programy 31

32 Sluţby na podporu fungující rodiny Další významnou aktivitou podporující rodiny jsou sluţby na podporu fungující rodiny. V předchozí části byl text věnován sociálním sluţbám, které se zaměřují na pomoc a podporu členům rodiny nacházejících se v nepříznivé situaci. Sluţbami v této subkapitole se myslí takové, které mají preventivní a podpůrný charakter, poskytují se za účelem posilování partnerství, manţelství a rodičovství. Vzhledem k moţnostem poskytovat tyto sluţby jak v komerční, tak nekomerční sféře, otevírá se zde prostor i pro zapojení komunitních sociálních pracovišť, občanských sdruţení, a za podpory místní územní samosprávy také dalších nestátních neziskových organizací a laické veřejnosti. Tato nefinanční podpora je soustředěná zejména na zajištění péče Komerčně poskytované sluţby na podporu fungující rodiny Do této kategorie komerčně poskytovaných sluţeb na podporu fungující rodiny lze zařadit mateřské školy, které jsou provozovány soukromými subjekty, tedy nikoliv státem, ale například církevními právnickými osobami, nebo jinými osobami, jejichţ předmět činnosti je, mimo jiné, poskytování vzdělávání nebo školských sluţeb dle školského zákona. Dále do této kategorie patří hlídání dětí do tří let věku 16, nerodičovskou osobou, která musí splňovat povinnosti stanovené zákonem. Především odbornou způsobilost pro vlastní výkon této činnosti (všeobecná sestra, zdravotnický asistent nebo ošetřovatel, porodní asistentka, záchranář nebo všeobecný sanitář. Další komerčně poskytovanou sluţbou je hlídání dětí nad tři roky, pomoc s vedením domácnosti 17 a poskytování volnočasových a vzdělávacích aktivit pro děti v reţimu zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání Nekomerčně poskytované sluţby na podporu fungující rodiny 16 Hlídání dětí do tří let věku dle zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání 17 Údrţba domácnosti, rodinné zásobování 32

33 Aktivity v rámci této kategorie jsou charakterově odlišné od předchozí skupiny především jejich nekomerčností. Patří sem fungování mateřských center, která přispívají aktivitami k prevenci sociálního vyloučení. Centra pro rodinu nebo např. druţiny nabízejí volnočasové aktivity pro děti nebo rodiny s dětmi. Nekomerčně je poskytována podpora v oblasti slučitelnosti profesních a rodinných rolí. Které se věnuje diplomová práce v další subkapitole. V rámci přednáškové činnosti a kurzů je podporována výchova k harmonickému partnerství, manţelství a odpovědnému rodičovství. A v neposlední řadě sem patří další druhy aktivit k podpoře fungující rodiny provozovaných státem, krajem nebo obcí (či svazkem obcí), jako je provozování jeslí, zdravotnických zařízení a mateřských škol Činnosti poskytované v rámci sociálně-právní ochrany dětí Na základě mezinárodního dokumentu Deklarace práv dítěte, kterou přijalo Valné Shromáţdění OSN 20. listopadu 1959 a Úmluvy o právech dítěte (dále jen Úmluva ) přijaté v roce 1989, ke které Česká republika přistoupila, se zavázala respektovat a zabezpečovat práva dětí stanovená v Úmluvě. Je povinností celé společnosti, se státem v pozici garanta, zajistit ochranu práv dětí. "Sociálně - právní ochrana dítěte představuje zajištění práva dítěte na ţivot, jeho příznivý vývoj, na rodičovskou péči a ţivot v rodině, na identitu dítěte, svobodu myšlení, svědomí a náboţenství, na vzdělání, zaměstnání, zahrnuje také ochranu dítěte před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím, zanedbáváním, zneuţíváním nebo vykořisťováním. 18 Sociálně-právní ochrana je uţším pojmem neţ ochrana dítěte, která zahrnuje soubor veškerých práv a oprávněných zájmů dítěte, je upravována ve vícero právních předpisů. Oblasti, do kterých zasahuje, jsou rodinně-právní, sociální, školské, zdravotní, daňové, občanskoprávní a v neposlední řadě trestní. Z toho vyplývá, ţe není moţné zahrnout ochranu dítěte do jediné právní úpravy. Podle výše zmíněných dokumentů potřebuje dítě kvůli své tělesné a duševní nezralosti zvláštní záruky, odpovídající právní ochranu (před narození i po 18 MPSV ČR. [online]. Dostupné z WWW: < 33

34 něm) a dostatečnou péči. Dalším významným dokumentem je Listina základních práv a svobod, která se ve článku 32 věnuje rodině a dětem, dává je pod ochranu zákona. V České republice je pojem sociálně-právní ochrany dětí upraven zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o SPO ) a vymezuje sociálně-právní ochranu jako: - ochranu práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, - ochranu oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění a - působení narušených funkcí rodiny, - zabezpečení náhradního rodinného prostředí pro dítě, které nemůţe být trvale nebo dočasně vychováváno ve vlastní rodině. Jde o velmi širokou definici pojmu a zákonem jsou upravena jen některá opatření z oblasti ochrany dětí. Existuje celá řada právních předpisů věnujících se vţdy specifické oblasti. Patří mezi ně nový občanský zákoník, zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeţe, ve znění pozdějších předpisů, právní předpisy o sociálním zabezpečení, zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů a mnoho dalších úprav. Z výše zmíněných právních úprav vyplývají hlavní principy sociálně-právní ochrany dětí. Tím je nejlepší zájem, prospěch a blaho dětí, dále ochrana rodiny a rodičovství, vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu a s tím související vliv sociálního prostředí na dítě a rodinu. Přičemţ je ochrana poskytována všem, rodině i dětem, bez ohledu na rozdíly v barvě pleti, pohlaví, jazyce, politického nebo náboţenského smýšlení, národnosti či etnika. Jsou definovány stěţejní činnosti jako: preventivní činnost v rámci sociálně-právní ochrany dětí poradenská činnost v rámci sociálně-právní ochrany dětí činnost v rámci sociálně-právní ochrany dětí v náhradní rodinné péči práce s dětmi vyţadující zvýšenou pozornost v rámci sociálně-právní ochrany dětí zřizování zařízení sociálně-právní ochrany dětí 34

35 Zákon o sociálně-právní ochraně mimo jiné vymezuje okruh dětí z věcného hlediska ve formě příkladů. Je to proto, ţe se rodiče a děti dostávají do situací, které nelze v zákoně taxativně vyjádřit a popsat. Pro poskytování sociálně-právní ochrany jsou typické situace, kdy tyto skutečnosti trvají po takovou dobu nebo jsou takové intenzity, ţe nepříznivě ovlivňují vývoj dětí nebo jsou anebo mohou být příčinou nepříznivého vývoje dětí. Zákon tedy k poskytnutí sociálně-právní ochrany nepředpokládá jednorázovou událost či krátkodobé působení, ale naopak předpokládá, ţe tyto skutečnosti trvají takovou dobu, ţe je třeba situaci vhodným způsobem řešit. Pokud by se jednalo o jednorázovou záleţitost, musela by být takové intenzity, ţe by mohla nepříznivě ovlivnit vývoj dítěte MPSV ČR. [online]. Dostupné z WWW: < 35

36 Tabulka č. 2: Schéma aktivit k podpoře rodin z pohledu rodinné politiky sociální poradenství základní sociální poradenství, odborné sociální poradenství sociální služby služby sociální péče služby sociální prevence osobní asistence, pečovatelská služba, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní a týdenní stacionáře, chráněné bydlení péče, telefonická krizová pomoc, azylové domy, domy na půl cesty, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, terénní programy, kontaktní a intervenční centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, terapeutické komunity mateřské školy pomoc a podpora členů rodiny nacházející se v nepříznivé situaci aktivity k podpoře rodin z pohledu rodinné politiky služby na podporu fungující rodiny komerčně poskytované služby nekomerčně poskytované služby hlídání dětí do tří let věku hlídání dětí nad tři roky pomoc s vedením domácnosti volnočasové a vzdělávací aktivity mateřská centra centra pro rodinu, družiny přednášková činnost a poradenství preventivní a podpůrný charakter prevence sociálního vyloučení poskytování volnočasových aktivit pro děti nebo pro rodiny s dětmi slučitelnosti profesních a rodinných rolí jesle, mateřské školy, zdravotnická zařízení provozovány státem, krajem nebo obcí činnosti poskytované v rámci sociálně-právní ochrany dětí preventivní činnost poradenská činnost náhradní rodinná péče práce s dětmi vyžadující zvýšenou pozornost Zdroj: vlastní zpracování 36

37 2.2. Finanční podpora rodiny Finanční pomoc rodinám je patrná ve dvou hlavních okruzích. První je v oblasti daňových opatření a druhý v oblasti systému státního sociálního zabezpečení Nepřímá podpora Ve formě nepřímé finanční podpory jsou rodiny s dětmi podporovány prostřednictvím různých daňových opatření, které se týkají hlavně určité formy sníţení daňového zatíţení odráţející přítomnost dítěte v rodině, nevýdělečnou činnost jednoho z manţelů a manţelství jako takové. I v této sféře se během posledních let uskutečnilo mnoho změn. Co se týče podpory rodiny s dětmi a základním principem její finanční zajištění, soběstačnost a sníţení závislosti na různých sociálních dávkách. K nejpodstatnějším daňovým změnám patřilo v roce 2005 nahrazení odčitatelných poloţek z daňového základu slevami (přímými) na dani, které mohly u nezaopatřených dětí fungovat jako daňové bonusy. V současnosti hrají hlavní roli daňové zvýhodnění na vyţivované dítě ţijící s poplatníkem v domácnosti, které je poskytované formou slevy na dani, daňového bonusu, eventuálně jejich kombinací. Tuto změnu přinesla novela zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Do roku 2007 vdané ţeny a ţenatí muţi, kteří vyţivovali alespoň jedno dítě v rodině uplatnit tzv. společné zdanění manţelů. To přinášelo prospěch zvláště rodinám s rozdílnými příjmy manţelů a bylo ve velké míře vyuţíváno. Tento systém byl výhodný, především pokud měl jeden z manţelů nulový příjem (především v období raného rodičovství). Další důleţitou roli hraje nyní odpočet na manţela či manţelku, který ţije s poplatníkem ve společné domácnosti a nemá vlastní příjmy vyšší neţ ,- Kč za jeden kalendářní rok. V tomto případě je moţné poţádat o odpočet daně, tedy uplatnit slevu na dani, která ročně činí ,- Kč na vyţivovanou osobu. V roce 2006 byly také sníţeny dvě nejniţší daňové sazby a bylo rozšířeno první daňové pásmo. Pásma byla zrušena a sjednocena do jedné, tzv. rovné daně o dva roky později. Daňová opatření jako osvobozeni sociálních dávek od daně či odpočty úroků z úvěrů na bydlení z daňového zakladu, nejsou v případě podpory rodin s dětmi tak významné. 37

38 Přímá podpora Tato forma podpory rodinám s dětmi probíhá ve formě systému sociálního zabezpečení. Během transformace jiţ na počátku 90. let byly vytvořeny následující systémy, které na sebe navazují. Součástí systému státního sociálního zabezpečení je sociální pojištění, které zahrnuje nemocenské pojištění 20 a základní důchodové pojištění 21. Dále státní sociální podpora, pomoc v hmotné nouzi a dávky pro osoby se zdravotním postiţením. Sociální situace, na které se lze připravit, respektive pojistit ve formě odloţení části dnešní spotřeby na krytí budoucí nejisté sociální situace jsou řešeny v rámci sociálního pojištění. Nemocenské pojištění je poskytováno formou následujících čtyř dávek: nemocenská, peněţitá pomoc v mateřství, ošetřovné a vyrovnávací příspěvek v těhotenství a v mateřství. Dávky nemocenského pojištění jsou vypláceny okresní správou sociálního zabezpečení ze státního rozpočtu, respektive z příjmu z pojistného. V rámci důchodového pojištění jsou poskytovány starobní, invalidní, vdovský a vdovecký a sirotčí důchod. Tento důchod se skládá ze dvou sloţek. Ze základní výměry stanovené pevnou částkou, která je pro druhy důchodů bez ohledu na délku doby pojištění a výši výdělků stejná a z procentní výměry. Státní sociální podpora řeší situace, kdy je účelné podpořit rodinu a její členy. Jednotlivé dávky jsou přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, porodné, rodičovský příspěvek a pohřebné. Dávky státní sociální podpory se dělí na dávky poskytované v závislosti na výši příjmů a ostatní dávky. Dopodrobna se problematice věnuje 3. kapitola diplomové práce vzhledem k tomu, ţe povaţuji tyto dávky za stěţejní v rámci podpory rodin. 20 Upraveno zákonem č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění 21 Upraveno zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění 38

39 Obrázek č. 1: Dávky státní sociální podpory Zdroj: vlastní zpracování Další formou finanční pomoci je pomoc v hmotné nouzi, v rámci které se poskytuje pomoc rodinám, které nemají dostatečné příjmy a jejich majetkové poměry a celková sociální situace neumoţňuje dostatečné uspokojování základních ţivotních potřeb. Zároveň není moţné tuto situaci zlepšit vlastním přičiněním. Dávky pro osoby se zdravotním postiţením jsou další z formy finanční pomoci. V tomto případě jsou dávky poskytovány osobám se zdravotním postiţením a j jim tak usnadněno řešit nepříznivou situaci, do které se tyto osoby nedostaly vlastním přičiněním Upraveno zákonem č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, ve znění pozdějších předpisů 39