OBSAH. MOJI PRVNÍ MOŘŠTÍ PLŽI A MLŽI prof. dr. Barbara Bajd...3. VYUČOVÁNÍ PŘÍRODOVĚDY V PŘÍRODĚ prof. dr. Barbara Bajd...4

Transkript

1 OBSAH ÚVOD...2 MOJI PRVNÍ MOŘŠTÍ PLŽI A MLŽI prof. dr. Barbara Bajd...3 VYUČOVÁNÍ PŘÍRODOVĚDY V PŘÍRODĚ prof. dr. Barbara Bajd...4 VÝZKUM ŽIVOTA POD MOŘSKOU HLADINOU dr. Claudio Battelli; dr. Nataša Dolenc Orbanić; Petra Furlan; doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc....9 MOŘSKÉ POBŘEŽÍ MOTIVAČNÍ VÝUKOVÉ PROSTŘEDÍ dr. Claudio Battelli; dr. Nataša Dolenc Orbanić; mag. Petra Furlan PORADENSKÁ FUNKCE ÚŘADU SLOVINSKÉ REPUBLIKY PRO ŠKOLSTVÍ Dr. Natalija Komljanc FLÓRA A VEGETACE ÚZEMÍ MEZI ZG. JEZERSKEM A CHATOU ČEŠKA KOČA V KAMNICKÝCH ALPÁCH (PODOBA A ROZDÍLY S NEJVYŠŠÍMI POHOŘÍMI ČECH A MORAVY) doc. RNDr. Jitka Málková, CSc INTRODUCTORY OVERVIEW TO BIO-INSPIRED COMPUTATION Bc. Martin Matyášek NÁSTIN ROLE MORAVANŮ KARLA ABSOLONA A WILHELMA PUTTIKA V HISTORII KARSOLOGIE JUDr. Bc. Patrik Matyášek, Ph.D MODEL VÝUKY PŘEKONÁVÁNÍ ZOOFOBIÍ A PŘEDSUDKŮ V PŘÍRODĚ mag. Rudi Ocepek INFORMACE O SLOVINSKÉM SYSTÉMU DALŠÍHO VZDĚLÁVÁNÍ A ZVYŠOVÁNÍ KVALIFIKACE PEDAGOGICKÝCH PRACOVNÍKŮ Primož Plevnik VÝUKA PŘÍRODOVĚDY A VÝZKUMNÉ KRABICE doc. dr. Darja Skribe Dimec ALTERNATIVNÍ METODA VÝUKY MITÓZY A BUNĚČNÉHO CYKLU doc. dr. Jelka Strgar KRAS A JAK S NÍM ŽÍT prof. dr. France Šušteršič KRASOVÁ POLJE A MUZEUM CERKNICKÉHO JEZERA prof. dr. France Šušteršič PRAKTICKÁ PRÁCE VE VÝUCE BIOLOGIE POZNÁVÁNÍ HMYZU doc. dr. Iztok Tomažič KARTOGRAFICKÉ VZDĚLÁVÁNÍ MLADŠÍCH DĚTÍ doc. dr. Maja Umek ZAMĚSTNÁVÁNÍ UČITELŮ NA DOBU URČITOU A PRÁZDNINOVÉ PROPOUŠTĚNÍ Fixed-Term Employment Of Teachers And Summer Holiday S Firing JUDr. Bc. Patrik Matyášek, Ph.D MODELY ZKUŠENOSTNÍHO UČENÍ VE VZDĚLÁVÁNÍ PRO 21. STOLETÍ NA TERÉNNÍ PŘÍRODOVĚDNÉ PRAXI PEDAGOGŮ ŠKOL JMK; PROJEKT BIOLOGIE PRO ŽIVOT A ZDRAVÍ Ing. Helena Jedličková, Ph.D OBSAH PŘILOŽENÉHO DVD: hlavní články i s barevnými obrázky didaktické příspěvky účastníků projektu

2 TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN Z PROSTŘEDKŮ ESF A STÁTNÍHO ROZPOČTU ČR METODICKÁ PUBLIKACE Úvod Metodická publikace je společným projektovým dílem domácích a slovinských autorů-lektorů. Cílem bylo podat základní informaci o přírodě a vysokohorských alpinských, krasových, přímořských a mořských ekosystémech, které u nás nemáme, nejblíže se vyskytují ve Slovinsku, a o nichž se podle školních vzdělávacích programů ŠVP vyučuje; cílem tedy bylo naše pedagogy všech stupňů škol do takovéto přírody přivést, prakticky jim přírodniny a jevy ukázat, procvičit znalosti, přitom neopomenout ani společenskou tematiku tím přispět k obnovení, rozšíření či upevnění jejich vědomostí, tedy zvýšení kvalifikace. Pedagogové si pod vedením odborníků-lektorů pořídili fotoherbáře a jinou výukovou fotodokumentaci např. pro prezentace či práci s interaktivní tabulí, vzájemně se poznali a vyměnili si zkušenosti, průběžně v terénu či laboratoři tvořili pracovní listy či jiné didaktické pomůcky, povoleně posbírali do školních sbírek zkameněliny, minerály a horniny a tímto vším navíc přispěli k inovaci svých třídních a školních vzdělávacích programů. Metodická publikace se stává i příležitostí pro autory ve svých příspěvcích pojednávají např. o vzdělávacím systému Slovinska jako nám blízkého členského státu EU, pro posílení právního vědomí pedagogů je užitečné pojednání o pracovně-právních vztazích na našich školách, neuškodí ani něco z teorie a konkrétní praxe modelů zkušenostního učení ve vzdělávání pro 21. století; inspirativní pro nás mohou být i zahraniční didaktické zkušenosti, které ve svých příspěvcích představují špičkoví odborníci (např. odstraňování předsudků k živočichům, nebo jak účinně a jednoduše předávat přírodovědné poznatky a vnímání potřeby ochrany přírody a životního prostředí již dětem v předškolním věku nebo žákům se zvláštními vzdělávacími potřebami, tj. nejen hendikepovaným, ale i velmi talentovaným). Příspěvky jsou zde velmi různorodé a pedagog-zájemce si mezi nimi může vybrat nejen z limitované nabídky přírodovědných oborů, ale i z ukázek jejich integrace do aplikované matematiky, techniky či společenskovědních souvislostí. Součástí Metodické publikace je vložené DVD, kde jsou v elektronické podobě obsaženy kromě hlavních tištěných příspěvků lektorů rovněž četné barevné obrázky a didaktické materiály mnoha do projektu zapojených pedagogů pracovní listy, power-pointové prezentace, různé opakovací a zkušební testy, osmisměrka, pexeso, křížovka, doplňovačky, laboratorní práce, návody na vycházky do okolí školy, omalovánky a tematické pohádky pro děti z mateřských škol či ukázka přípravy pro interaktivní tabule s využitím flipchart a hlasovacího zařízení. Obrázky, tabulky a fotografie jsou produktem a odpovědností jednotlivých autorů; publikace je nekomerční, určená pro vnitřní potřeby škol. Didaktické materiály konkrétních autorů jsou zde představeny jen jako ukázky, jimiž se event. mohou inspirovat další pedagogové a sami si vytvořit něco ještě lepšího či ucelenějšího. Autoři uvedených didaktických příspěvků zaslouží uznání za ochotu a čas věnované na jejich přípravu a lze jim jen přát, aby u nadřízených dosáhli i na ocenění za publikační aktivitu v rámci připravovaného kariérního řádu pedagogů. JUDr. Bc. Patrik Matyášek, Ph.D. editor Metodická publikace s vloženým DVD vychází jako produkt 3. klíčové aktivity projektu OP VK Jihomoravského kraje č. 1.07/1.3.41/ Přírodovědné DVPP a inovace ŠVP škol JmK s využitím praktických zahraničních terénních praxí a stáží. Projekt řeší v letech 2013 a 2014 občanské sdružení Česko-slovinská společnost za podpory ESF a státního rozpočtu v rámci programu Investice do rozvoje vzdělávání. Za dva roky se ho zúčastnilo 160 pedagogů a 10 vedoucích školských pracovníků z JmK, jejichž bezvýhradně kladné reference, kvalifikační obohacení a přání pokračování v naší přírodě, zveřejněné na webu projektu svědčí o úspěchu a smysluplnosti tohoto konkrétního projektu. doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc. projektový manažer předseda Česko-slovinské společnosti o. s. 2

3 MOJI PRVNÍ MOŘŠTÍ PLŽI A MLŽI 1 prof. dr. Barbara Bajd, Pedagogická fakulta Univerzity v Lublani Knížečka Moji první mořští plži a mlži (slov. Moji prvi morski polži in školjke) je napsána jako jednoduchý klíč k určování mořských plžů a mlžů podle jejich ulit a lastur. Pomocí ní ale nemůžeme určit všechny ulity a lastury, které posbíráme na mořském pobřeží nebo najdeme při potápění v Jaderském moři, nýbrž jen ty, které jsou uvedeny v seznamu. Dětem musíme vysvětlit, že se v moři vyskytuje daleko více různých rodů a druhů plžů a mlžů. V klíči jsou jména živočichů uvedena jenom ve slovinštině, neboť mladším dětem latinská jména mnoho neřeknou a těžko si je zapamatují. Latinská jména jsou uvedena v seznamu probíraných měkkýšů. Účelem brožurky je ale především, abychom poznali hlavní tvarové (morfologické) charakteristiky, podle nichž můžeme určit některé druhy mořských plžů a mlžů. Tak se učíme přesnějšímu pozorování, které je jednou z dovedností, jež rozvíjíme v přírodovědě. Přitom kromě zraku používáme i jiné smysly, např. hmat. Sběrem prázdných lastur a ulit živočichy nepoškozujeme. Můžeme si pořídit sbírku a vícekrát ji použít. Jednoduché klíče k určování organizmů mají více významů. Jimi se děti pomocí přesného pozorování učí vyhledávat podrobnosti a rozdíly mezi organizmy. Tak si zlepšují schopnost pozorování, kterou v dnešní době často nahrazuje velká povrchnost. Kromě toho děti poznají mimořádnou druhovou a mezidruhovou pestrost a naučí se několik názvů živočichů. Seznámí se se základní stavbou klíčů. Odborné klíče k určování živočichů, které se používají v biologii, jsou velmi náročné a pro mladší děti nepoužitelné. Obsahují mnoho speciálních výrazů a příliš mnoho údajů; od čtenáře vyžadují mnoho předchozích znalostí. S použitím jednoduchých klíčů se děti učí klasifikaci (třídění), která je jednou ze základních přírodovědných činností. Tyto klíče probouzejí touhu po vědění, protože děti si nejčastěji přejí poznat ještě více zajímavostí o různých živočiších, které najdou v různých knihách nebo na internetu. Pokud dítě najde správné řešení, název živočicha, potěší ho to a povzbudí v tomto směru k dalšímu zkoumání. Významné je rovněž, že takové poznávání živočichů obecně probouzí v dítěti lásku k přírodě, s tím pak touhu ji chránit a vědomosti k tomu potřebné. Na mořském pobřeží můžeme snadno najít řasy a mořskou trávu, které vyplavilo moře, taktéž prázdné skořápky lastur a domečky ulit, sépiové kosti, krunýře raků a podobně. Hodně je především lastur a ulit, které se kus od kusu liší velikostí, tvarem a barvou. Přesnějším pozorováním mnohokrát s jistotou zjistíme, že žádné dvě lastury nebo ulity nejsou zcela totožné. Právě kvůli mimořádné různorodosti je děti rády sbírají a odnášejí domů jako památku na prázdniny u moře. Často všechno, co seberou na pobřeží, nazývají mlži. Avšak mlži se od plžů liší tím, že mají dvě protilehlé lastury, resp. jednu lasturu rozdělenou na levou a pravou polovinu; většina plžů pak má spirálovitou kónickou ulitu. Ulita některých mořských plžů je jen neznatelně zatočena, někteří plži ji zatočenou nemají vůbec. U mlžů, kteří leží na mořském dně nebo jsou přirostlí, obvykle obě poloviny lastury nemají stejnou velikost a tvar. U hřebenatek je jedna polovina rovná, druhá miskovitě vhloubeně tvarovaná (konkávní), taktéž barva a jedinci se mohou lišit. Proto budeme moci mlže snáze určit, budeme-li mít před sebou obě poloviny lastury. Většina lastur má ve spáře, kde se obě části lastury stýkají, do sebe zapadající vroubky (prohlubně) a lišty (škvíry). Počet a tvar struktur nám v souhrnu mohou napomoci při určování mlžů podle klíče. Některé vroubky jsou tak drobné, že je jen obtížně spatříme prostým okem, můžeme je však dobře nahmatat. Právě tak můžeme vidět nebo nahmatat trny, hřebeny a žebra na povrchu některých lastur a ulit. Tyto povrchové struktury mohou probíhat soustředně (koncentricky) nebo paprskovitě (radiálně). Proto při určování plžů a mlžů kromě zraku častokrát musíme využít také hmat. Ulity a lastury jsou pro plže a mlže domovem, v němž jsou ukryti a chráněni před dravci. Mlži nemají hlavu. Procezují (filtrují) vodu a živí se planktonem a organickými zbytky. Žijí zahrabaní na dně nebo na něm leží, někteří se zavrtávají do horniny (vrtaví mlži skulaři) nebo do dřeva. Někteří mlži zůstávají celý život připevnění k nějakému podkladu, jiní jsou dobrými plavci a pohybují se z místa na místo. Plži mají na hlavě kromě hmatových vousů a očí také ústa se strouhacím jazykem (radulou). Většina je masožravá nebo jsou to mrchožrouti, mohou se živit také rostlinami, planktonem a organickými zbytky. Známí jsou také dravci, kteří se živí představiteli stejného druhu (kanibalové) nebo plži jiných druhů. Většina jadranských plžů a mlžů je jedlých, někteří z nich jsou pravou specialitou. Někteří se jedí syroví, jiní vaření nebo pečení. Mnoho mlžů a plžů můžeme koupit v prodejnách ryb rybárnách. Dále ale také mnoho těchto měkkýšů využíváme na ozdobu a k výrobě šperků, v některých lasturách pak vznikají také aragonitové perly. Kvůli pestrosti a kráse mlžů a plžů je počet jejich sběratelů poměrně velký. Literatura: 1. Bajd, B. ( 2012), Moji prvi morski polži in školjke. Preprost določevalni ključ. Hart založba, 43 s., ISBN , Ljubljana 3

4 2 VYUČOVÁNÍ PŘÍRODOVĚDY V PŘÍRODĚ prof. dr. Barbara Bajd, Pedagogická fakulta Univerzity v Lublani Dnešní způsob života nás stále více odcizuje od přírody. Většina lidí žije ve velkých městech a na sídlištích, kde už děti téměř nemají žádný prostor na hraní. Většinou se přepravujeme autem nebo hromadnou dopravou a jen zřídka si najdeme čas na procházku v přírodě. Televize, počítačové hry a mobilní telefony nás odvracejí od reálného života. Děti tráví většinu svého času mezi čtyřmi stěnami a chodí čím dál méně do přírody, škola jim taktéž nabízí velmi málo příležitostí k poznání přírody a jejích zákonitostí přímo uprostřed ní. Většinu vědomostí získávají žáci z učebnic, televize a internetu. Výuka přírodovědy je více a více ochuzována, neboť učitelé stále méně chodí s dětmi do přírody. Nejsou si jisti, jak si správně počínat, když s žáky nemohou chodit do přírody, ale chtějí přinést alespoň její kousek do učebny a přiblížit tak žákům pestrost a různorodost organismů, charakteristiky stavby a funkce jejich těla, jejich zvláštnosti, a rovněž kde se tyto organismy vyskytují a proč žijí v určitých typech životního prostředí. Pro přírodovědu má tedy zcela nenahraditelný význam, když ji můžeme vyučovat bezprostředně v přírodě. Jako pedagogové na vysoké škole se snažíme, aby studenti učitelství poznali, jak je důležité chodit se žáky do přírody. Proto je nejen podporujeme, ale chceme jim přímo ukázat, co a jak mají se žáky v přírodě dělat a jaké jsou výhody takové práce. Důležité je, aby učitel ve výuce přírodovědných předmětů probudil u dětí zájem a lásku k přírodě a umožnil jim ji poznat všemi smysly. Jedině tak lze pochopit její pravou povahu a užít si přitom i jejích krás. Kontakt s přírodou a prožité zkušenosti s ní jsou pro dítě nejlepším učitelem. Čím více se děti učí o přírodě a poznávají ji, tím více se jim bude líbit, budou jí rozumět a umět ji chránit získají k ní patřičný vztah. Jak je to v praxi? Opravdu učí vychovatelé a učitelé přírodovědu v přírodě? I když jsou si vědomi důležitosti kontaktu s přírodou, vodí tam děti jen zřídka, nebo přinesou trochu přírody do herny nebo učebny. Před několika lety jsme si na školách udělali krátký průzkum. Zajímali jsme se, jestli pedagogové vodí děti do přírody, a pokud ano, tak jak často, a pokud nevodí, které důvody k tomu mají. Učitelé odpovídali, že do přírody s dětmi často nechodí. Jako důvod nejčastěji uváděli: 1. v blízkosti školy nebo školky nemáme les, rybník nebo louku, 2. v jedné vyučovací hodině nelze stihnout uzavřený výukový celek, 3. děti jsou často neukázněné, určitě víc, než by byly ve třídě, 4. nemáme literaturu a pracovní listy, a tak nevíme, co tam s dětmi máme dělat (jak naplánovat práci v přírodě?), 5. častým důvodem je špatné počasí, 6. v zimě není v přírodě nic vidět. Jsou takové výroky pedagogů oprávněné? Jak bychom mohli vyřešit uvedené těžkosti? Ke všem těmto výhradám či výmluvám učitelů si v dalším pojednání uveďme něco bližšího: 1. V blízkosti školy či školky není louka, les nebo rybník I když není v blízkosti školy les, rybník nebo potok, je tam určitě pár stromů, keřů a zeleně, které mohou být zajímavou přírodní učebnou. Dokonce i nejskromnější okolí nám může pomoci při pozorování organizmů mimo učebnu. I v puklinách asfaltu na cestě lze pozorovat některé rostliny a děti mohou odpovídat na otázky, jako jsou: Proč zde rostou právě tyto rostliny, a ne květiny, třeba růže? Co tyto rostliny potřebují pro svůj růst? Roste zde pouze jeden, nebo více různých druhů rostlin? Kvetou? Jak zde byly vysazeny? Mají jemné tenké listy, nebo tlusté? Potřebují hodně vody, nebo jim stačí málo? Vidíte zde lézt kromě mravenců i jiné živočichy? Čím se mravenci a jiný hmyz živí na školním chodníku? Proč není vhodné nechávat různé odpadky, papírky, sáčky a igelity od jídla pohozené na zemi? Kde se déle udrží voda: na asfaltu, nebo v hliněné puklině asfaltového nebo vydlážděného chodníku? Proč je správné neničit větvičky a listy stromů a keřů? Proč bychom neměli zašlápnout po zemi lezoucí pavouky a slunéčka sedmitečná? Jak se chrání včely a vosy před ohrožením lidmi? Jak můžeme po dešti pomoci zachránit život žížalám vylezlým z půdy na mokrý chodník? Je důležité, abychom děti aktivně zapojili do praktické činnosti. Musíme je podnítit k pozorování přírody a jejímu vnímání všemi smysly. Tak si mohou děti nejlépe zapamatovat vlastnosti organizmů a poznat jejich příslušnost v životním prostředí. 2. Je málo času Ačkoliv se učitelé často vymlouvají, že potřebují mít pro práci v přírodě víc času, je možné i v jedné vyučovací hodině poznat několik rostlin a živočichů a jejich charakteristik. Můžeme ovšem rovněž využít další hodinu jiného předmětu, kterou pak vyměníme, nahradíme příště. Podívejme se na některé příklady činností, které můžeme vykonat v průběhu jedné vyučovací hodiny v okolí školy: Organizmy můžeme pozorovat na kamenném nebo betonovém plotě nebo zdi. Potřebujeme ruční lupu a trochu trpělivosti. Zcela jistě se objeví nějaký mravenec nebo možná motýl, včela, moucha, slunéčko sedmitečné, pavouk nebo ploštice ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus) (obr. 1). Plot, zeď nebo ohrada mohou být pokryté mechem nebo lišejníkem. Popřemýšlíme, jaké jsou zde podmínky, že tu mohou růst lišejníky a nedaří se jiným rostlinám. 4

5 Organizmy můžeme najít, pokud zvedneme kámen někde v blízkosti školy (obr. 2). Stejně tak se můžeme podívat pod shnilou větev nebo desku. Můžeme tam najít nějakého živočicha (např. stínku, mravence, žížalu, hlemýždě, larvy hmyzu nebo vajíčka). Živočicha si zblízka pozorně prohlédneme a pokusíme se odpovědět na otázky: Jakou barvu má živočich? Má tělo článkované, nebo ne? Má končetiny, nebo ne? Kolik nohou má? Proč se skrývá pod kamenem? Živočicha můžeme rovněž nakreslit. Pokud najdeme víc různých živočichů, snažíme se přijít na to, co mají společného. Můžeme měřit výšku stromů, délku větví a tloušťku kmenů. Je kmen stromu všude stejně tlustý? Jaké jsou kořeny? Jakou funkci mají kořeny? Jsou vidět? Jak vysoko jsou různé větve? Jak dlouhá je nejdelší větev? Děti si mohou pastelkou nakreslit otisk kůry na list papíru (obr. 3) a porovnají otisky různých stromů. Krejčovským metrem mohou změřit obvod kmene při zemi, ve výšce pasu, ve výšce svých očí a nakonec ve výšce, kam až dosáhnou tyto údaje si zapsat, vzájemně porovnat a odpovědět na otázku: Proč se kmen do výšky zužuje? Provazem nebo dřevěnými holemi vytyčíme určitý prostor v trávě a pozorujeme, kolik různých druhů rostlin roste na 1 m 2 (obr. 4). Rostou na jiném místě stejné, nebo jiné druhy rostlin? Je jich více, nebo méně? Co by mohlo být příčinou? Děti se zavázanýma očima ohmatají kůru stromu, tloušťku a tvar kmene a potom se už s rozvázanýma očima pokoušejí strom a jeho části určit. Pozorují tvary korun stromů, kreslí je a vzájemně je porovnávají. Sledují, jsou-li v korunách stromů nějací živočichové nebo hnízda. Pozorují tvar větví a uspořádání listů nebo pupeny na větvi. Porovnávají listy stejného stromu a listy různých druhů stromů. Jsou listy různých stromů stejné? Jsou listy stejného stromu stejné? Pozorují uspořádání listových žilek a nakreslí je. Sledují, jestli jsou na kůře stromu nějací živočichové nebo rostliny. Podívají se, kteří živočichové žijí v půdě a v trávě. Pozorují pavučiny a rozhodují, zda se mezi sebou nějak liší. Dělají všichni pavouci stejné sítě? Pobavíme se o tom, proč pavouci vůbec dělají sítě. Staví si všichni pavouci sítě? Když plánujeme práci v přírodě, není nutné pozorovat pouze živé organizmy, můžeme pozornost dětí nasměrovat také jinam a podobně tak můžeme procvičovat jejich přesné pozorování. Děti mohou pozorovat: kolik různých barev je v jejich okolí, předměty různého tvaru, předměty, které se liší stavbou a jsou jiné na omak (hladké, měkké, drsné, slizké, křehké,...), předměty různých velikostí, různé váhy, různých vůní,... přírodní a umělé kameny, které vznikly přírodními procesy a které vytvořila lidská ruka, jak ty rozdíly poznáme, proč člověku nestačí jen přírodní materiál a napodobuje přírodu výrobou umělých kamenných materiálů, zdali je přírodní kámen tvořen jednou, nebo více látkami a zda je ten kámen celistvý, nebo už nějak porušený, Kázeň Učitelé mohou lépe dohlížet na žáky, když jsou ve třídě a sedí v lavicích. Jestliže děti jdou ven ze třídy, pak se učitelé obávají, že budou děti neklidné a může dojít k nějakým nehodám. Nicméně, obavy bývají z velké části zbytečné. Je důležité, abychom děti před odchodem z herny nebo třídy pečlivě poučili: co budeme dělat ve volné přírodě, proč to budeme dělat, co potřebujeme k práci, co budeme komentovat a zaznamenávat po návratu do třídy. Dětem musíme rozdělit pracovní úkoly, které budou zajímavé a přitažlivé. Možná budeme brát některé organizmy na krátkou dobu do třídy a prohlížet si je pod lupou. Po prohlídce je ovšem musíme vrátit tam, odkud jsme je vzali. Pokud budou děti motivovány a dostanou ke splnění zajímavého úkolu podrobné instrukce, s jejich kázní nebudou větší problémy. Je důležité, aby děti pracovaly samostatně, jednotlivě nebo nanejvýš v párech, aby učitel řídil jejich práci, a pokud by byla třeba pomoc, aby jim poradil. Samostatná práce rozvíjí kreativitu dítěte a přispívá také k lepšímu splnění daného úkolu. Při praktické práci se často ukazuje, že ti žáci, kteří jsou ve třídě více uzavření a nijak výrazně se neprojevují, v terénu pak mívají více odvahy a sebedůvěry, jsou dobrými pozorovateli a přesně řeší uložené úkoly, možná i lépe nežli ti žáci, kteří jsou ve třídě považováni za nejlepší. 5

6 Jednorázová návštěva okolí školy nestačí. Musíme se snažit, abychom vycházeli z učebny tak často, jak je to jen možné, byť by to bylo jen na krátkou chvíli. Budou-li děti navyklé na práci ve venkovním, přírodním prostředí, s jejich disciplínou nemusí být problém. S trochou vynalézavosti si můžeme s dětmi udělat vlastní záhon a vysadit na něj různé rostliny, o které budeme průběžně pečovat a o kterých si budeme v průběhu roku vyprávět. Děti se budou pod dohledem učitele o rostliny starat, protože to bude jejich záhon. Můžeme vysadit salát, klíčky obilnin, mrkev nebo brambory, které, až vzrostou, mohou děti také jíst. To pak pro ně budou ty nejlepší plodiny, protože si je ony samy vypěstovaly (obr. 5). Některé základní a mateřské školy si ve svém okolí upravily naučné stezky. Učitel tak vytvoří několik zastávek a na každé z nich dostanou žáci pokyny, co je třeba udělat. Například: provést srovnání trávy a jetele. Jakých rozdílů jste si všimli? Jaké jsou listy, jak jsou v listu uspořádány žilky, jaké mají kořeny? Kvetou obě rostliny? Jaký je jejich květ? Najděte prázdné ulity dvou plžů, např. hlemýžďů. Jsou stejné, nebo ne? Čím se od sebe liší? Vyhledejte plody pod stromem. Jaké jsou? Živí se jimi někdo? Posbírejte listy a vzájemně je porovnejte. Jaký je rozdíl ve tvaru listové čepele, v podobě svrchní a spodní strany listu, uspořádání žilnatiny, barvě, délce listu? (obr. 6) Některé školy a mateřské školy si vytvořily jezírko. Děti zde mohou celoročně pozorovat organizmy a dynamiku tohoto umělého vodního prvku. Učí se poznávat rostliny a živočichy žijící ve vodě. Sledují životní procesy a projevy organizmů, jak tento ekosystém funguje a co se stane, když se rovnováha poruší. Děti se seznamují se zelenými rostlinami jako producenty (autotrofními) a živočichy jako spotřebiteli (heterotrofními), např. býložravci a masožravci. Naučí se, co to je potravinový řetězec a potravní náročnost, jak se živočichové pohybují, čím se živí, jak dýchají a vylučují odpadní látky, jak rostou a jak se rozmnožují. Dovídají se o přírodní rovnováze a o tom, jak je zranitelná. Vyprávíme si také co se stane, když se do našeho jezírka dostanou jedovaté látky, jaké to má pro organizmy následky. Některé školy ve Slovinsku si zřídily svou učebnu v přírodě, kam docházejí děti na výuku přírodovědy, biologie a také při jiných aktivitách, např. ve výtvarné výchově. Děti se tam cítí mnohem volněji než v malém prostoru a výsledky práce jsou efektivnější. Děti jsou ukázněnější a klidnější, nežli obvykle bývají v uzavřeném prostoru třídy. Při příležitosti dnů přírody nebo při pobytu ve škole v přírodě je k dispozici více času, takže můžeme jít dál od školy, na hory, do lesa nebo k moři. Každopádně jeden den nemůže nahradit kontinuální práci v přírodě, i když je to jen jedna hodina týdně nebo měsíčně. Den přírody vyžaduje od vychovatele nebo učitele více přípravy. Je-li takový den jediným způsobem, jak jít s dětmi do přírody, bude mít vychovatel nebo učitel víc problémů s kázní než u těch, kteří jsou zvyklí pracovat v přírodě a často se učí mimo školní učebnu. 4. Literatura Učitelé a vychovatelé si často stěžují, že nemají dostatek literatury a pracovních listů, jak vykonávat práci v přírodě. Dnes již nějakou literaturu máme (knihy, časopisy, příručky aj.). Ve Slovinsku existuje několik časopisů, např. Naravoslovna solnica (Přírodovědná slánka), kde odborníci, učitelé a vychovatelé publikují články s přírodovědným obsahem a píší také o svých zkušenostech z výuky a práce ve třídě. Tak si učitelé vyměňují názory na to, co je možné dělat ve třídě a co v přírodě, kde jsou problémy, co a jak lze zlepšit což se přispívá k obohacení výuky o nové nápady. 5. Počasí Někdy je vhodné vyjít ven i za špatného počasí, neboť je to příležitost pozorovat živočichy, jak se ukrývají, nebo vůbec poznat organizmy, které za pěkného počasí neuvidíme. V dešti můžeme vidět žížaly, jak vylézají z promáčené půdy, spatřit můžeme mloky a různé druhy plžů. Zajímavé je pozorovat a se žáky hledat odpovědi na otázky: Jak dlouho po začátku deště nás před ním ochrání dub, buk, lípa, vrba, javor, smrk, borovice, modřín aj.? Které listy (široké, úzké, jehlicovité) více zadržují kapky deště? Jak se za deště chová jehličí a jak listy? Stéká voda také po kmenech jehličnanů a listnáčů? Kolik je té vody na kmenech stromů za drobného deště a kolik za prudkého lijáku? Za jak dlouho přestane půda vodu vsakovat a odtéká? Jak vypadají rýhy a drobná korýtka v půdě po odtékající vodě? Čím je můžeme přehradit a jak tu vodu zastavit? Co by se dalo udělat, aby ty rýhy nevznikaly? Mohou takové rýhy vzniknout dříve v travnatém svahu, nebo ve vyšlapaném svahu se zbytky trávy? Zkuste najít a popsat takový terén a vysvětlit, proč by se neměla tráva sešlapávát na stále stejném místě? Jaké jsou důsledky, když se voda za deště nemůže vsáknou do půdy? Co bývá nejčastější příčinou toho, že voda prudce odtéká, potoky a řeky se rozvodňují a dochází k záplavám? Co se děje s půdou v rovinatém terénu a co ve svažitém terénu, když se voda již nemůže vsakovat? Proč by se svažitá pole měla orat po vrstevnici, a ne po spádnici? Chrání na svažitém poli více před prudkým odtékáním vody řídce vysévaná kukuřice, nebo hustěji seté obilí? Měly by se proti povodním v údolích více stavět rybníky? Zadržují odtékající vodu lépe pole, vinohrady, ovocné sady, louky, nebo lesy? Proto by nás od bádání neměla odradit každá kapka deště. Obujme si gumové holínky, vezměme pláštěnku a pojďme do přírody! Za deště nejlépe poznáme vsakování vody do půdy, a co se stane, když se voda nevsakuje. Bezprostředně tak můžeme poznat prvotní příčiny záplav, jejichž ničivé, až katastrofální důsledky po celém světě stále častěji vidíme ze zpráv v televizi. To stejné ovšem platí i pro zimní období se sněhem, který se hromadí, na horách hrozí lavinami a na jaře taje a odtéká stejně, jako by to byl souvislý déšť. Také specifika sněhu poznají děti lépe přímo v terénu nežli virtuálně, nejlépe se ovšem budou učit komplexně spolu s různými hrami a sportováním ve sněhu. 6

7 6. Roční období Je důležité, abychom chodili do přírody ve všech ročních obdobích, a to i v zimě. V zimě do volné přírody chodíme sice méně často, ale je dobré jít alespoň jednou, aby děti poznaly sezónní povahu proměn. Ačkoliv si mnoho lidí myslí, že v zimě nelze dělat nic zajímavého, není tomu tak. Můžeme pozorovat: Stopy ve sněhu. Stopy jsou mnohem výraznější, než by tomu bylo jinak (obr. 7). Pokoušíme se určit: čí jsou to stopy, jak se ten živočich pohyboval, kde má svůj domov, proč se nepřestěhoval někam jinam nebo proč přes zimu nespí. Větve stromů a jejich pupeny. Co je v pupenech? Jak se liší pupeny různých stromů (podle barvy, povrchu, vůně, tvaru,...). Kůra stromů. Porovnáváme kůru různých stromů a přitom zjišťujeme další přírodní souvislosti: Roste na kůře nějaký lišejník nebo mech? Je živý, nebo již odumřelý? Živí se jím někdo? Jakou barvu a tvar má ten mech či lišejník? Jaký je na omak? Má nějaký význam? Plody na stromech a nakousané plody. Otázky mohou být: Jsou plody ještě na stromě, nebo se už oddělily a opadaly? Pokud jsou už plody na zemi, jsou okousány? Kdo je okousal, kdo se jimi živí? Stálezelené rostliny, tedy ty které zůstávají zelené i v zimě (břečťan, borůvka, jelení jazyk, jehličnany, ). Snažíme se odpovědět na otázky jako: Proč smrku neopadávají zelené jehlice, jestli jsou jehlice rovněž listy, jaké jsou na omak, jak voní, proč? Ptačí hnízda. V zimě, kdy stromy nemají listy, je možné hnízda vidět lépe než v létě, kdy jsou koruny stromů plné listí. Čí je to hnízdo? Podle čeho to poznáme? Jsou v hnízdě ptáci? Kde jsou? Vracejí se ptáci do hnízd, nebo si každý rok staví nové? Kde si vlaštovky nejraději staví hnízda? Proč bychom neměli vlaštovkám bránit postavit hnízda na nových omítkách domů? Proč bychom v zimě z domů neměli odstraňovat vlaštovčí hnízda? Do jaké výšky rozvětvených stromů bychom měli znovu vrátit spadlá ptačí hnízda? Jakým způsobem, aby opět nespadla? Proč by se nemělo rukama sahat dovnitř ptačích hnízd? Jakým způsobem by bylo vhodné vyčistit případné nečistoty zevnitř hnízd? Je třeba, abychom pomohli opravit poškozená hnízda, nebo to mohou ptáci udělat sami? Co víte o kukaččím kladení vajec? Ptáci. Které ptáky je vidět v zimě? Kteří tu nejsou? Proč? Čím se živí? Je třeba je přikrmovat? Pro které ptáky je vhodné po stromech rozvěšovat budky? Kterým ptákům stačí krmítka? Proč nemají být krmítka položená na zemi? Které krmivo je pro ptáky vhodné a kde ho seženeme? Proč nesmíme ptáky přikrmovat čerstvým chlebem, a už vůbec ne třeba teplým chlebem? Uměl bys zhotovit jednoduché ptačí krmítko? Kdo příště do školy přinese svoje doma zhotovené krmítko? Kdo je ochoten každý den přinášet do krmítka krmivo? Pro které ptáky je vhodným krmivem mák, pro které zrnka obilnin nebo obilných vloček, kteří ptáci mají nejraději rozvěšenou kůži se slaninou, pro které ptáky můžeme v obchodě koupit lojové koule a pro které třeba krmné směsi? Můžeme pak zvenku učebny postavit ptačí krmítko a přes okno pozorovat ptačí krmení. Tak je nerušíme a můžeme dění v klidu sledovat. Přitom se zajímáme o to: kdy ptáci ke krmítku přilétají, kteří ptáci to jsou, jaký je tvar jejich těla, jaký mají zobák a barvu peří, jaká je velikost jejich těla, který druh potravy mají nejraději, kterých ptáků je nejvíce a kterých nejméně. Ve výuce přírodovědy musíme usilovat o to, abychom do přírody chodili co nejčastěji, po celý rok a za každého počasí, dokonce i když prší, anebo přinášíme do učebny co nejvíce svěžího a původního materiálu, přičemž ovšem přinášíme jen tolik organizmů, kolik opravdu potřebujeme. Musíme dbát na to, abychom je nepoškodili a po prohlídce je zase vrátili na svobodu do volné přírody! Příroda v učebně Jednoduché klíče k určování organizmů V zimě nebo za špatného počasí, kdy se obvykle méně často dostaneme ven do přírody, můžeme ve třídě pracovat s jednoduchými určovacími klíči, např. pro stanovení mořských plžů a mlžů, nerostů a hornin apod. V létě můžeme zase vytvořit sbírku lastur, ulit a každoročně je aktualizovat. Pokud je nechceme venku hledat, dají se opatřit i na rybím trhu nebo jako odpad v restauraci. Pokud máme jen zbytky nějakých vápenatých živočišných skořápek, můžeme s nimi laboratorně pracovat a neničit nepoškozené vzorky těchto přírodnin. Ve Slovinsku máme jednoduché klíče k určování mořských plžů a mlžů, suchozemských plžů a mlžů, klíč k určování lastur a ulit suchozemských měkkýšů, korýšů, mořských ryb, listnatých stromů, kapradin, vodních živočichů, půdních organizmů, zimních větviček, motýlů, ptáků v zimě, obojživelníků a jarních květin. Všechny tyto klíče jsou určeny dětem, které se s nimi setkávají vůbec poprvé, a používáme je jako vhodnou určovací učební pomůcku, s jejíž pomocí se děti učí i konkrétnímu poznávání některých organizmů (Bajd, ). 7

8 Jednoduché klíče k určení rostlin a živočichů jsou důležité v několika ohledech. S jejich pomocí se pečlivým pozorováním učíme hledat podobnosti a rozdíly mezi organizmy. Tak zlepšujeme svou schopnost pozorování, kterou v dnešní době často nahrazuje velká povrchnost. Navíc si uvědomujeme výjimečnou druhovou rozmanitost a naučíme se i některé názvy rostlin a živočichů. Poznáváme základní uspořádání a princip, na němž jsou klíče sestaveny. Odborné klíče k určování živočichů, jak je používají biologové, jsou velmi náročné, složité a pro nezasvěcené laiky většinou k nepoužití. Obsahují velké množství odborných a technických termínů a příliš mnoho údajů; od uživatele vyžadují hodně předchozích znalostí. Pomocí jednoduchých určovacích klíčů se můžeme naučit základnímu třídění, což je jedním ze základních úkolů vědy, a tedy i přírodovědy; to podněcuje zvídavost, protože čtením se chceme dozvědět ještě více zajímavostí o rostlinách a živočiších, které si sami vyhledáme v přírodě, v knihách nebo na internetu. Pokud najdeme správné řešení, název rostliny nebo živočicha, obvykle nás to povzbudí a podnítí k dalšímu zkoumání. Vědomosti, které získáváme prostřednictvím aktivního pozorování za použití jednoduchého určovacího klíče, se tak stávají trvalejšími. Pomocí jednoduchého určovacího klíče děti: rozvíjí své schopnosti přesného pozorování a učí se rozpoznat podobnosti a rozdíly mezi organizmy, poznávají, jak jsou klíče k určování organizmů konstruovány, učí se jména organizmů, učí se třídit, upravovat a porovnávat, což je základem pro studium přírodních procesů, rozvíjí patřičný vztah k přírodě ochranu, lásku, uvážlivost, sounáležitost, se neučí jenom názvy rostlin a živočichů, ale také společné charakteristiky jednotlivých skupin (druh, rod, čeleď, řád, třída, kmen, říše), propojují vlastnosti organizmů s životním prostředím, ve kterém žijí. Musíme si být vědomi toho, že zjednodušeným klíčem nemůžeme určit všechny organizmy, ale pouze ty, které jsou v klíči uvedeny. Tyto klíče jsou pouze učební pomůckou, podle které se děti učí přesnému a správnému pozorování. Kromě práce se zjednodušenými klíči můžeme v učebně provádět různá pozorování rovněž v zimním období. Můžeme tak sledovat klíčení semen a růst rostlin a určovat, jaké podmínky rostliny potřebují pro úspěšný růst. V zimě můžeme do učebny přinést větvičky stromů s pupeny, umístit je do vody a pozorovat rašení. Co se bude rozvíjet z pupenu? Jak dlouho to potrvá? Můžeme si udělat sbírku semen, ptačích per, lastur mlžů, ulit mlžů, Na jaře můžeme sledovat housenky a v učebně pak pozorovat jejich proměny. V mateřských a základních školách můžeme mít koutek živé přírody. Pečujeme v něm o rostliny a živočichy. Můžeme chovat rybičky, pakobylky, stínky, měkkýše, V učebně (pro přímou) výuku nebo na školní chodbě (jako dekoraci) můžeme mít akvárium nebo aqua-terárium. Děti se mohou samy starat o organizmy a přitom se mohou hodně naučit (který je to živočich a vodní rostlina, jak se pohybuje, jestli pro život vyžaduje vlhké nebo suché prostředí, světlo nebo tmu, ). Praktická práce jak ve třídě, tak hlavně v přírodě vyžaduje od učitele více času a úsilí při plánování práce. Tato práce je však pro děti mnohem zajímavější, učí se s větší chutí a jejich znalosti jsou pak pevnější, hlubší a trvalejší. Tím bude učitel odměněn za veškeré úsilí a čas, které vložil do přípravy, žáci pak budou raději chodit do zajímavé školy a mít zájem o získání co největšího objemu pro život učitečných vědomostí, praktických dovedností a, co je zvláště důležité, získají úplně jiný vztah k přírodě a její ochraně, nežli kdyby se o ní učili jen vsedě v lavici a bez názorných pomůcek jen prostřednictvím učitelova výkladu. Přírodovědné vyučování praktikované co nejvíce v přírodním prostředí má neobyčejně příznivý didaktický a výchovný význam, samozřejmý je i zdravotní, sociální a komunikační význam. Vrací člověka již od jeho mládí zpět k přírodě k prožitkům přírody, k péči o ni, k tvorbě a ochraně přírody. Literatura: 1. Bajd, B. (1996), Moje prve školjke in polži, DZS, Ljubljana 2. Bajd, B. (1997), Moje prve zimske vejice, DZS, Ljubljana 3. Bajd, B. (1998), Moje prve drobne živali tal, DZS, Ljubljana 4. Bajd, B. (1998), Moje prve sladkovodne živali, DZS, Ljubljana 5. Bajd, B. (1999), Moje prve praproti, DZS, Ljubljana 6. Bajd, B. (2002), Moje prve dvoživke, Modrijan, Ljubljana 7. Bajd, B. (2002), Moje prve spomladanske cvetice, DZS, Ljubljana 8. Bajd, B. (2003), Moje prve ptice pozimi, DZS, Ljubljana 9. Bajd, B. (2004), Pojdimo k morski obali, Modrijan, Ljubljana 10. Bajd, B. (2005), Moji prve metulji, Modrijan, Ljubljana 11. Bajd, B. (2012), Moji prvi listavci, Mohorjeva založba, Celovec (Klagenfurt) 12. Bajd, B. (2012), Moji prvi morski polži in školjke, Založba Hart, Ljubljana 13. Bajd, B. (2013), Moji prvi kopenski polži, Založba Hart, Ljubljana 14. Bajd, B. (2013), Moji prvi morski raki, Založba Hart, Ljubljana 15. Bajd, B. (2014), Moje prve morske ribe, Založba Hart, Ljubljana 8

9 3 VÝZKUM ŽIVOTA POD MOŘSKOU HLADINOU dr. Claudio Battelli, Úřad Slovinské republiky pro školství, OE Koper dr. Nataša Dolenc Orbanić, Pedagogická fakulta Univerzity na Primorskem, Koper Petra Furlan, Pedagogická fakulta Univerzity na Primorskem, Koper doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc., Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, Brno Úvod Celé území slovinského mořského pobřeží, svisle od mořské hladiny při přílivu do největší hloubky, dělíme na dvě trvale zatopené oblasti infralitorál a cirkalitorál. Mořské dno infralitorálu sahá do spodní hranice růstu mořských rostlin, tj. do cca 10 metrů. Je většinou pevné, štěrkově-kamenité, tvořené flyšovými sedimenty s menšími či většími kameny vápnitého pískovce, zpevněného vrstevnatého jílovce a vápence a skalních bloků, které se odlomily ze svrchních vrstev flyšového klifu. Podklad infralitorálu může být někde i měkký, písčitý a porostlý mořskými rostlinami, které tvoří plochy podvodních travin. Cirkalitorál sahá od hloubky přibližně 10 metrů do dna, tedy do 20 i více metrů hloubky (nejhlubší místo ve slovinských pobřežních vodách je cca 46 metrů v Piranském zálivu blízko chorvatského břehu), které je většinou písčité a bahnité. V dalším textu představujeme život mořských organizmů v těchto dvou částech mořského území Jaderského moře. (Kde některé organizmy uvádíme jen s odbornými latinskými jmény, event. s názvy slovinskými. Česká jména některé rostliny a živočichové nemají pozn. edit.) Rostliny trvale zatopeného území Na hranici mezi mediolitorální (mediolitorál = území periodicky zaplavovaného pobřeží v úrovni mezi přílivovou a odlivovou hladinou) a infralitorální (infralitorál = území trvale pod vodou, tedy pod medioliterálem) mořskou oblastí se vyskytuje zelená řasa codium křehké Codium fragile (tzv. prsty mrtvého muže, slov. krhki kodij) (obr. 8). Stélka řasy je vzpřímená, dřevnatá, více či méně vidlicovitě rozvětvená, vysoká přibližně 20 cm, houbovitá a pružná na omak. Stélka je k podkladu upevněná houbovitou přichycovací ploškou, z níž roste jeden nebo více hlavních výhonků. Ty jsou válcovité, v profilu okrouhlé, široké do 4 mm. Řasa žije na skalách, zvláště v klidnějších vodách zálivů a přístavišť. Výše v mělké vodě, na povrchu kamenů, uvidíme již na dálku jednu ze zelených řas zvláštního tvaru. Je to Acetabularia acetabulum tzv. mořské panny sklenice na víno, slov. morski dežniček (obr. 9). Mezi mnoha druhy zelených řas z rodu kladofora je možná nejsnazší poznat druh kladofora bronzová Cladophora prolifera, tzv. vlasy mořské panny, slov. bronasta kladofora (obr. 10). Její stélka je vzpřímená, ve tvaru hustých chomáčků, vysokých od 5 cm do 20 cm, na omak je tuhá. Živá stélka je tmavozelené barvy s bronzovými odstíny, po vysušení se barva mění na černohnědou. Je dosti rozšířená, zvláště na kamenech a skalních útesech. Řasu využívají ve zdravotnictví jako protibakteriální a protivirový prostředek. Na skaliskách ve stinných a chráněných místech jsou husté porosty jiných rodů zelených řas, mezi nimiž jsou halimeda Halimeda tuna (obr. 11) a flabelia Flabellia petiolata, slov. pecljata pahljačka (obr. 12). Stélka halimedy má neobyčejně zvláštní tvar, tvořena je z většího počtu mezi sebou srostlých plošek ledvinitého tvaru. Bedlivý pozorovatel stélku této řasy už zdaleka pozná a odliší ji od ostatních podle toho, že připomíná kaktus opuncii. Živá stélka je žlutozelená do tmavězelena. Buněčné stěny jsou prostoupeny uhličitanem vápenatým, proto starší nebo odumřelé stélky zůstávají bílé. Stélky flabelie poznáme podle toho, že jsou podobné stopkám listů stromů. Svrchní část stélky je více či méně načechraná. Barva je tmavozelená s vodorovnými, širokými světlejšími pásky. Flabelie žije na skaliskách, kamenech, v prosluněných oblastech. Hojnější je na chráněných místech, kde se jí daří po celý rok. Často roste ve větším počtu jedinců pospolu v trsech. Na tvrdém dně žijí dva druhy zelených řas z rodu Codium; jsou to okrouhlé codium Codium bursa (slov. kroglasti kodij) a zkrabacené codium Codium effusum (slov. nagubani kodij). Stélka okrouhlého codia má víceméně tvar odpovídající jménu, uprostřed najdeme dutinky, řasa je to houbovitá, na omak pružná, povrch má sametový. Barva je tmavozelená. Dorůstá do průměrné délky 30 i 40 cm. Mezi červenými řasami jsou častými druhy Corallina officinalis (slov. koralina) (obr. 13) a Chondracanthus acicularis (slov. gigartina). Řasa Corallina officinalis je vysoká asi 5 cm, je bleděčervená a silně prostoupená uhličitanem vápenatým (proto nevhodná pro býložravce). Stélka je chomáčkovitě rozrostlá a článkovitá. Výrůstky jsou vějířovitě nahuštěné na středovém výhonu. Velmi hojná je na skaliskách, vystavená příboji a v zátočinách. Stélka řasy Chondracanthus acicularis je keřovitě rozrostlá, s velmi složitě rozrostlými výhonky válcovitého tvary a tloušťky přibližně 1 mm. Delší koncové části stélky jsou obloukovitého tvaru, kratší pak trnovitého. Barva řasy je tmavočervená. Mezi červenými řasami jsou hojnými druhy Dictyota dichotoma (obr. 14) a Padina pavonica (obr. 15). Stélka řasy Dictyota dichotoma je plochá, více či méně vidlicovitě rozrostlá do tvaru tenkých pásků. Koncová část pásků je dvojdílná. Je tmavohnědé nebo olivově zelené barvy. Velmi hojná je na skalách a kamenech, zejména v klidných chráněných územích. Padina pavonica má vzpřímenou plochou stélku trnovité podoby. Rubová strana je mírně svinutá a na více místech roztřepená. Stélky jsou vystužené uličitanem vápenatým, proto jsou na povrchu vidět soustředné světlejší a tmavší skvrny, které vystupují z celkové olivově zelené barvy. Pevné dno je hustě porostlé velkými hnědými řasami z rodu cystozira Cystoseira. 9

10 Ve slovinských pobřežních vodách převládá vousatá cystozira Cystoseira barbata (obr. 16). Její stélka vyrůstá téměř 1 m vysoko. V zimě je zelenohnědé barvy, na jaře pak nažloutlá. Postranní výhonky jsou hustě rozrostlé a na vrchu mají malé vzduchové měchýřky. Cystoziry mohou snadno pokrývat velké podvodní plochy ve tvaru lesíků. Ty umožňují osídlení jiných organizmů, mezi něž patří početné mořské houby, mechovky, raci, sasanky a rovněž jiné druhy řas. Na měkkém dně se rozvíjejí podvodní louky mořských bylin, které tvoří článkovitá cimodocea Cymodocea nodosa (slov. kolenčasta cimodoceja), malá mořská tráva Nanozostera noltii (slov. mala morska trava) a pravá mořská tráva Zostera marina (slov. prava morska trava). Pojednání o nich a jejich obrázky naleznete v druhém našem článku. Živočichové trvale zatopeného území Živočichové infralitorálu jsou přizpůsobeni životu mimo vodu jen po krátkou dobu, při mimořádných odlivech. Mezi kameny často zpozorujeme plže neobyčejného tvaru, je to ušeň mořská Haliotis tuberculata (slov. morsko uho). Někdy se této ušni také říká ucho sv. Petra nebo mořské ucho (obr. 17). Má uchu podobnou plochou hnědozelenou ulitu. Na spodní straně je široce rozevřená a jen na svrchní straně je stočená třemi nebo čtyřmi malými závity. Na vnější straně ulity má několik drobných otvorů, avšak jen 5 nebo 6 v řadě je plně otevřených. Velkou a silnou nohou se velmi pevně přichycuje k podkladu. Plž dorůstá velikosti kolem 5 cm. Přes den je ukryt pod kameny, v noci vylézá a v okolí se živí řasami. Maso ušně mořské je chutné, kvůli tomu se tito plži loví. (Nadměrný lov této místní delikatesy ve Velké Británii vedl k dramatickému úbytku od druhé poloviny 19. století. Nyní je přísně regulován v zájmu zachování populací. Plná ochrana je v době rozmnožování za přílivů od 1. ledna do 30. dubna. Žádné živé ušně se nesmí lovit při pobřeží z hloubky větší 8 cm. Sběračům není dovoleno nosit obleky, nebo dokonce dát hlavu pod vodu. Jakékoli porušení je trestný čin, který může vést k pokutě ve výši až pěti tisíc liber nebo šesti měsíců vězení pozn. edit.) Mezi největší plže Terstského zálivu patří oko sv. Lucie Bolma rugosa (slov. oko sv. Lucije) (obr. 18a, 18b). Mezi jména užívaná v jiných zemích patří např. turban, cigraš, Eye of the Moon atd. Má robustní, přibližně 6 cm velkou, spirálovitě jako turban zatočenou a hrbolatou ulitu okrouhlého tvaru. Za života má hlavní otvor ulity chráněn oranžovým vápnitým příklopem, který je pak často využíván ke šperkařským účelům (jako perleťovina, tvořená rombickým uhličitanem vápenatým, minerálem aragonitem pozn. edit.). Mrtví plži již tuto lupinu nemají, odpadává a lidé ji vyhledávají jako suvenýr, mořskou kuriozitu. Tento plž žije mezi řasami na kamenitém nebo písčitém dně, ve světových mořích snese tlak až do hloubky cca 100 metrů. Živí se řasami. Kulináři tvrdí, že je to jeden z nejchutnějších mořských plžů. Mezi plži, kteří žijí na měkkém dně, jsou nejhojnější ostranka jaderská Murex brandaris (slov. bodičasti volek) a ostranka tupá Murex trunculus (slov. čokati volek), tzv. mořští šneci (obr. 19 a obr. 20). Tento rod zahrnuje desítky různých druhů, zevně se lišících tvarem a velikostí vnějších trněných výstupků. Jeden druh se podle nich jmenuje příhodně venušin hřeben. Vnitřní perleťovina bývá pestrobarevná. Plž je to dravý, masožravý. (Náročným zpracováním specifického bromoperoxidového enzymu hlenu z hypobranchiálních žláz obou uvedených druhů ostranek se již od dob Féničanů vyrábělo barvivo antický purpur (neboli královská fialová). Toto barvivo bývalo používáno na královská roucha, na slavnostní či rituální oděvy, např. pro židovské velekněze pozn. edit). Z mlžů, kteří žijí na tomto území, jsou nejvyznamnější tito tři: archa Noemova Arca noae (slov. Noetova barčica), zaděnka jedlá Venus verrucosa (slov. ladinka) a také kyjovka šupinatá Pinna nobilis (slov. leščur). Tělo archy Noemovy (obr. 21) je podlouhlé, mírně obdélníkovité a dlouhé do 10 cm. Obě skořepiny lastury jsou podobně velké, tlusté a jsou spolu těsně spojeny. Prázdné lastury mají tvar lodičky, vnitřní okraje jsou hladké, barvu mají tmavohnědou a dětmi jsou vyhledávané na hraní. Voda je do pláště živočicha čerpána hlavně na jednom kratším konci, plankton a jemné organické částečky jsou filtrovány průchodem přes žábry, kde jsou také odmítány nepoživatelné částice. Žije připevněná ke skalnímu podloží. Maso těchto měkkýšů je velmi ceněné. Archy Noemovy se loví se v Jadranu komerčně potápěči (do rukou) nebo speciálními hrably z lodě. Prodávají se na tržištích a v rybárnách. Zaděnka jedlá enus verrucosa (slov. bradavičasta ladinka) (obr. 22) má lasturu šedohnědé barvy, okrouhlého tvaru, krabatou a z boku mírně sploštělou, velkou od 4 do 7 cm. Povrch obou skořepin lastury je rozbrázděn do soustředných hřebenů, které po stranách přecházejí v bradavičnaté výstupky. Každá polovina lastury má v zámku 4 zobce. Zaděnka žije zahrabaná v písčitém dně od míst mělkých až do hloubek 15 metrů. Maso má velmi chutné, kdysi si ho dopřávali labužníci z vídeňského dvora. Na měkkém travnatém mořském dně žije středomořský endemit a největší jaderský mlž kyjovka šupinatá Pinna nobilis (slovinští autoři ji uvádějí jako druh slávky slávka jedlá Mytilus edulis, slov. leščur) (obr. 23). Trojúhelníkovitým tvarem i velikostí kyjovka připomívá squashovou raketu, mezi travinami vzpřímeně vyčnívá. Ke kamenům v měkkém dně se silně uchycuje v užší špičatější části pomocí pevných, až 6 cm dlouhých niťovitých keratinových vláken (tzv. mořské hedvábí), která živočich vylučuje z tělních žláz. Vyskytuje se v hloubkách od půl metru do 60 metrů, ve slovinském moři od 2 do 20 metrů. Může dorůst až rekordních 120 cm, v Jadranu má ale většinou velikost od 25 do 60, max. 90 cm. Skořepiny lastury jsou poměrně křehké, snadno mechanicky poškoditelné, barvu mají hnědou až šedohnědou. Vnitřní perleťová část lastur je hladká, v širší vrcholové části načervenalé jantarové barvy. Pokud se mlžovi nepodaří vyplavit zrnko písku, obaluje ho uhličitanovým sekretem, až vznikne (vzácně) nepravidelná aragonitová perla. V symbióze s touto slávkou často žije drobný korýš rodu kreveta Pontonia pinnophylax, který se v případě svého ohrožení ukrývá do lastury a tím ji podnítí k uzavření. Tato největší slávka je velmi vzácná, přísně chráněná, hrozí jí vyhynutí. Protože nad okolí značně vyčnívá, je zejména při rybolovu ohrožena vlečnými sítěmi, které ničí i její vajíčka a larvy. (Evropská rada ve směrnici o stanovištích č. 92/43/EHS, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočiších a planě rostoucích rostlinách, příl. IV, prohlašuje, že Pinna nobilis je přísně chráněna a veškeré formy úmyslného odchytu nebo usmrcování této fauny je zákonem zakázáno. Pro zajímavost v roce

11 bylo v italských vodách z důvodu technických prací při likvidaci havárie zaoceánské lodě Costa Concordia ručně přestěhováno na 200 exemplářů tohoto druhu slávky pozn. edit.) Na mořském dně snadno zpozorujeme mořské hvězdice a ježovky. Mezi hvězdicemi najdeme druh hvězdice oranžová Astropecten sp. (slov. navadna morska zvezda), která má výrazně hvězdicovitý tvar těla s širokou střední plochou a s pěti ve stejných úhlech rozmístěnými zužujícími se rameny, jež mají schopnost regenerace. Ramena jsou lemována četnými bodlinami, ty jsou neškodné, nejedovaté a pomáhají k zahrabání do písku. Svrchní část těla je oranžová, někdy také červená nebo světle hnědá, okraje a spodní část těla mají žlutou barvu. Hvězdice svým pohybem při hledání potravy prosévá a provzdušňuje písek. Patří mezi masožravce, živí se drobnými bezobratlými, včetně krevet a různých měkkýšů, ale i jinými malými mořskými hvězdicemi, které loví většinou po západu slunce. Hvězdice jsou známými ničiteli populací mořských korálů. Často je pro jejich vzhledovou atraktivitu chovají v hlubokém písku v mořských akváriích spolu s rybami, které však hvězdice pro svou pomalost neuloví. Jsou velmi netolerantní ke kolísání slanosti a ph vody a množství kyslíku v ní. Nejhojnějším druhem mořských ježovek je ježovka dlouhoostná Paracentrotus lividus (slov. vijolični jež) (obr. 24). Fylogeneticky patří mezi tzv. živé fosilie. Žije při mořském dně až do hloubky 20 metrů, je schopna tolerovat i nízkou slanost vody, organické znečištění i těžké kovy. Má okrouhlou, mírně zploštělou hruď, velkou do 8 cm v průměru, která je nafialovělé barvy. Z hrudní části vyrůstají dlouhé bodliny, jež nejsou nijak početné. Jsou většinou tmavěfialové, mohou být i tmavěhnědé nebo tmavězelené. Živočich se často pokrývá zbytky lastur, ulit nebo kamínky. Živí se všemi druhy řas, nekonzumuje mořskou trávu, v ní se ukrývá. Mezi trny ježovek se zase ukrývají drobné rybky. V ústní dutině má ježovka 5 zubů, někdy na nich můžeme najít různé ulity a lastury, zbytky živočichů. V horní části těla má řitní otvor, zespod ode dna je otvor ústní. Hlavními predátory těchto živočichů jsou krab pavoučí, některé druhy ryb a ostnaté hvězdice. Predace je závislá na velikosti a stáří ježovek, mladé jsou zranitelnější, protože jejich schránky jsou ještě měkké. Zralá vajíčka ježovek jsou chutná a někdy jsou vyhledávána jako pravá pochoutka. Také gonády ježovek jsou ve Středomoří považovány za delikatesu. Rovněž houby jsou v těchto místech dosti hojné. Mezi nimi je velmi rozšířená houba komínová Aplysina aerophoba (slov. žveplenjača) (obr. 25). Poznáme ji podle jasně žluté barvy, způsobené pigmentem uranidinem, a svislých jehlic v podobě tužších kuželovitých výrůstků, na jejichž konci je vždy jeden větší odtokový otvor. Tělo má tento živočich zpevněné sponginovou síťovou kostrou. Žije v mělkých prosluněných vodách do hloubky asi 20 metrů. Houba komínová obsahuje barvivo uranidin, které způsobuje, že při vytažení z vody houba rychle mění barvu, nejprve zezelená a pak zčerná. Tato vlastnost jí dala druhové jméno aerophoba, znamenající mající strach ze vzduchu. Povrch má hladký, slizký, gumové konzistence. Houba komínová obsahuje cytotoxické látky, které ji chrání před predátory a mají rovněž antibiotické účinky. Houby proto vzbudily zájem vědců jako perspektivně možné protinádorové prostředky. Látky v ní tvoří až 10 % ze sušiny. Houba komínová je potravou žlutého mořského plže druhu Tylodina perversa, potravního specialisty, kterému toxiny v houbě neubližují, naopak má schopnost je ukládat ve vlastních tkáních, požitým uranidinem je pak druhotně zbarven do žluta. V měkkém dně žijí zahrabaní mnozí živočichové, např. některé druhy hvězdic a mořské okurky. Mezi hojnější patří hadice křehká Ophiothrix fragilis (slov. bodičasti kačjerep) (obr. 26). Její tělo je pětiramenné, zploštělé a dosahuje velikosti cca 1 cm v průměru. Ze středu těla rostou tenká, velmi pohyblivá a pichlavá, do 5 cm dlouhá ramena. Jsou velmi křehká, snadno se oddělují. Tento druh má velmi variabilní barvy, od fialové, červené až po nažloutlou a světle šedou. Ramena jsou obvykle bílá nebo šedá, s růžovými proužky. Hadice křehké se rády houfují do obrovských počtů, někde až dvou tisíc jedinců na plochu 1 m 2. Mají pak velký ekologický význam tzv. zdravotní policie, jako mrchožrouti se živí částečkami odumřelých organizmů. Samy slouží jako potrava, lze je nalézt v žaludečním obsahu většiny běžných predátorů. Mohou se dožívat až deseti let. Stejně jako jiné druhy hvězdic i tento hostí na své pokožce symbiotické bakterie. Tělo mořské okurky Holothuria tubulosa (slov. brizgača) (obr. 27) je válcovité, 15 až 20 cm dlouhé, v průměru 6 cm tlusté, tmavé ze svrchní části a odspod světlejší. Pokožku má tuhou, vylučující ochranný hlenitý povlak, na který se mohou uchycovat částečky řas. Pojídá bláto a písek a s tím vše, co je stravitelné, hlavně kousky řas a plankton. Pokud ji vezmeme do ruky, vytéká z ní jen voda, pokud ji však zmáčkneme, vyhřezne z řitního otvoru také střevo. Ukrývá se mezi mořskou trávu, a žije i na holém dně až do značných hloubek do 100 metrů. Používá své trubkovité končetiny k pohybu po povrchu nebo přidržení ke kamenům. Jedinci jsou vždy odděleného pohlaví. Nezbytnými podmínkami pro tření jsou měsíční úplněk a teplota moře kolem 25 C, zákaz odchytu kvůli rozmnožování je v srpnu a září. Mořské okurky jsou v některých zemích konzumovány, např. v Norsku a JV Asii; v Turecku se jich komerčně loví až za den. Konzumují se sušené a před vývozem se zamrazují. Mezi nejhojnějšími organizmy pelagického mořského území je medúza talířovka ušatá Aurelia aurita (slov. uhati klobučnjak). Někdy se objeví také člověku nebezpečná talířovka svítivá Pelagia noctiluca (slov. mesečinka). Talířovka ušatá má deštníkovitý tvar. Zvon je zpoštělý a zcela průhledný, někdy průsvitné mléčně bílé, levandulové nebo narůžovělé barvy, dosahuje v průměru až 40 cm. Ve středu zvonu má čtyři pohlavní žlázy ve tvaru podkovy, jsou růžovofialové. Tato talířovka má 16 hlavních lovných žahavých chapadel a větší počet tenkých lemových chapadel. Tělo má želatinové, z 90 % tvořené z vody. Žahnutí není pro člověka nebezpečné, u některých lidí s citlivější pokožkou vyvolává svědění a zarudnutí. Často je v jarních měsících vidět větší skupiny těchto medúz vyplavených na břeh. Je jednoduché je chovat v zajetí. Talířovky se liší od jiných medúz tím, že jim chybí dlouhá, silně žahavá chapadla. Žijí v brakických, poloslaných vodách. Potravu loví povrchem svého sliznatého zvonu. Plave pulzovaním zvonovitého klobouku, většinou vodorovně, stále udržuje zvon blízko povrchu. To umožňuje 11

12 rozložení chapadel na co největší ploše, což napomáhá lepšímu úlovku. Snese teploty od 6 C do 31 C. Optimální teplota pro ni je 9 19 C. Medúzy se živí se zooplanktonem a svou predací mohou jeho výskyt ovlivnit. Jsou odděleného pohlaví. Talířovka svítivá má zvonovitý kruhovitý klobouk o průměru od 8 cm do 10 cm, purpurově nebo hnědočervené barvy. Na okraji klobouku má tato medúza 8 tenkých chapadel s žahadly. Druhové jméno dostala podle toho, že při doteku nebo pohybu nazelenale světélkuje (bioluminiscence), což je viditelné především v noci. Plave při hladině, kde pomocí žahavých ramen loví zooplankton. Žahnutí touto medúzou je bolestivé, ale pro člověka není nebezpečné. Mezi mořské hlavonožce, kteří se často ocitnou na talíři, patří oliheň evropská Loligo subalata (slov. ligenj), sépie obecná Sepia officinalis (slov. sipa) a chobotnice pižmová Ozaena moschata (slov. moškatna hobotnica). Oliheň evropská (obr. 28) je jedním z mnoha druhů chobotnic. Tělo má úzké, cylindrické, se 2 kosodélníkovitými ploutvemi, které dosahují 2/3 délky pláště, pohybuje se však reaktivně, na způsob tryskového pohonu. Hlava je poměrně malá, oči velké. Ústa lemuje 10 chapadel, z nichž 2 jsou delší ta používá k lovu. Na všech chapadlech má přísavky uspořádané ve 2 řadách. Dorůst může cm, obvykle má ale cm. Živočich je to průsvitně šedý do červenava, se světlejšími tečkami. Žije ponejvíce v hloubkách nad 20 metrů ve větších skupinách, které jsou viditelné zejména v noci. Maso má velmi chutné, proto ho řadíme mezi komerčně významné druhy. Po celém Jaderském moři se často necitlivě loví vlečnými sítěmi nebo i sportovně, celkový roční úlovek je až tun. Tělo sépie obecné (obr. 29) je dlouhé kolem 20 cm, roubené plovacím lemem. Na 8 kratších chapadlech jsou přísavky rozmístěny ve 4 řadách, na 2 delších, zatažitelných chapadlech je 5 6 větších přísavek. Široké tělo má na hřbetě pod kůží zbytek vápenité schránky z aragonitu, zvaný sépiová kost, kterou často najdeme vyplavenou na pobřeží. (Je lehká, porézní, plave na vodě. Dá se koupit ve zverimexu slouží k obrušování zobáků chovných ptáků v drogerii se dá koupit jako přírodní abrazivo na odstraňování zrohovatělé či odumřelé kůže např. na patách) Živočich je schopen rychle měnit barvu a tvar pokožky v závislosti na okolním prostředí, což mu umožňuje maskování nebo i zastrašení dravců. Barvu však dokáže měnit i podle své nálady. Má inkoustovou žlázu s černým obranným sekretem. Z něj se např. připravuje homeopatikum pro léčbu oběhového systému (městnání krve v žílách). Sépie je přes den zahrabána na dně, večer se vydává na lov. Živí se menšími rybami nebo mlži, pomalu k nim pluje pomocí vlnovitého pohybu ploutevního lemu. Na kořist vymrští obě lapací ramena, do té doby uložená v kožních kapsách, a oběť jimi uchopí. Usmrtí ji ostrými čelistmi a ochromujícími sekrety. Chobotnice pižmová má tělo tvořeno z hlavy s velkýma a dobře vyvinutýma očima, z pláště a 8 přibližně stejně dlouhých chapadel, na nichž jsou přísavky rozmístěné v jedné řadě. Pohybuje se plaváním a lezením. Dorůstá až 40 cm a váží až půl kila. Tělo pytlovitého tvaru nemá vnitřní vápnitou destičku, je měkké a neobyčejně pružné, dokáže prolézt i velmi malými otvory. Má rovněž žlázu produkující černou inkoustovou barvu pro obranné a maskovací účely. Tělo je v klidu hnědé s černými skvrnami, má ale schopnost přizpůsobit se barvě prostředí. O vysoké schopnosti mimikry svědčí testy. U chobotnic je prokázána schopnost změnit strukturu kůže a zbarvit se do šachovnice, čar i různých skvrn. Dalším způsobem, jak se chránit, je i napodobení různých živočichů, např. ryby platýse, hada aj. Jejím prostředím jsou písčité a bahnité oblasti 5 m až 50 m hluboké, někdy bývá lovena hlubinnými rybářskými sítěmi. Využívá se v gastronomii, obvykle bývá připravena teplá a kořeněná jako salát, někdy se podává sušená. Chobotnice je považována za jednoho z nejinteligentnějších živočichů. Kromě rostlin a bezobratlých živočichů žije v Terstském zálivu rovněž celá řada různých druhů obratlovců, zejména ryb. Mezi nimi jsou druhy užitkové, lovné, jiné pak jedovaté. V Jaderském moři žije kolem 380 druhů různých ryb, včetně migrujících. Z užitkových komerčních ryb je nejčastěji v prodejnách ryb: mořčák evropský Morone labrax (slov. brancin), pražman zlatý Sparus auratus (slov. orada), růžicha červená Pagellus erythrinus (slov. ribona), cípal hlavatý Mugil cephalus (slov. cipla), pražma prstencová Diplodus annularis (slov. špar), ropušnice obecná Scorpaena scrofa (slov. škarpena), platýs evropský Pleuronectes flesus (slov. pasara), zubatec obecný Dentex dentex (slov. zobatec) a makrela obecná Scomber scombrus (slov. skuša). Mořčák evropský Morone labrax (obr. 31), nazývaný také mořčák chutný nebo mořský vlk, je dravá mořská ostnoploutvá ryba. Loví hlavně v noci a živí se malými rybami, bezobratlými i zooplanktonem. Pro své maso bývá ve středomoří chována na specializovaných farmách. Tělo má vřetenité, se 2 hřbetními ploutvemi. Hřbetní strana je tmavošedá, na bocích a břichu je ryba stříbrně bílá. Dorůstá max. do 1 m a váhy až 12 kg. Loví se po celý rok, ale stavy populace výrazně klesají a brzy bude muset být chráněn. Patří mezi prvotřídní ryby Jadranu. Připravuje se vařený, pečený v alobalu nebo na ohni. Zvlášť chutné maso bývá v létě a na podzim. Pražman zlatý Sparus auratus (obr. 32) má vřetenovité, z boku zploštělé tělo s vysokou, dlouhou hřbetní ploutví. Břišní stranu má téměř rovnou a hřbet zakulacený. Ústa jsou malá s mohutnými rty, čelist má jen slabě vysunovatelnou a horní čelist delší než dolní. V obou čelistech má 4 6 velkých zubů, za nimi je několik řad menších. Má stříbřitě šedou barvu s výraznou zlatožlutou mezioční čárou (odtud druhové jméno) a tmavěfialovou lysinou nad horním lemem žaberních oblouků. Dorůstá průměrně 30 cm, max. do 70 cm. Žije při dně mezi mořskými rostlinami v hloubce 5 30 m v malých skupinkách, na jaře a v létě tvoří velká hejna. Tento druh je velmi citlivý na chlad, jedinci mohou při náhlém ochlazení uhynout. Živí se hlavně měkkýši, korýši a malými rybkami. Je to jedna z nejznámějších ryb Jadranu, jejíž maso je velmi chutné. Ryba se tradičně připravuje vařená nebo pečená na ohni. 12

13 Růžicha červená Pagellus erythrinus (obr. 33) má podlouhlé tělo s kónickou hlavou, klenutým hřbetem a značně rozeklanou ocasní ploutví. Barvu má jasnou, nahoře z boku s roztroušenými drobnými modrými skvrnami. Dorůstá až do 60 cm, obvykle mívá cm. Žije osaměle nebo v hejnech při písčitém dně mezi 20 až 100 metry, v zimě nejraději ve větších hloubkách. Ryba je to všežravá, ale dává přednost malým rybkám a bezobratlým. Většinou je hermafroditní. Lovena bývá po celý rok, nejchutnější je v létě. Cípal hlavatý Mugil cephalus (obr. 34) má až 70 cm dlouhé tělo se silnými šupinami a váží až 8 kg. Má širokou hlavu dvě hřbetní ploutve, na první jsou čtyři výrazné trny. Charakteristická je velká matná skvrna za okem. Hřební strana je tmavší, modrošedé barvy, boky mají 6 7 podélných tmavších pásů. Břišní strana je špinavě bílé barvy. Živí se hlavně rostlinnou potravou. Žije v menších hejnech u mělčího tvrdého a písčitého dna nedaleko pobřeží, nanejvýš do 10 metrů. Cípalů je mnoho druhů, nejvíce ceněn je cípal pyskatý Mugil chelo, který má nejvyhledávanější maso ze všech. Obvykle táhne v hejnech do zálivů a do brakických vod při ústí řek. Loví se na plavanou na umělé návnady po celý rok, nejčastěji v teplejších měsících. Největší kusy mají až 2 kg. I tato ryba se ke stolování tradičně připravuje opékaná na ohni, menší kusy se smaží. Pražma prstencová Diplodus annularis je plochá ryba s vysokým hřbetem a jednou hřbetní ploutví. Ocasní ploutev je velká a rozeklaná. Ryba má černou skvrnu na kořenu ocasu. Barvu má stříbřitě šedou, nažloutlou. Jen zřídka přerůstá 18 cm. Pražma je masožravá, vyhledává červy, korýše, měkkýše a ostnokožce. Pohlaví je odděleného, někdy jsou to hermafroditi. Žije v menších hejnech a nejraději pobývá při mělkém písčitém a kamenitém pobřeží, vyskytuje se však až do hloubky 90 metrů. Maso má chutné, připravuje se na ohni nebo smažené. Ropušnice obecná Scorpaena scrofa má zavalité, z boku zploštělé tělo. Zbarvení má různé podle místa pobytu, nejčastěji červenohnědé nebo světle či tmavě mramorované. Uprostřed hřbetní ploutve je často černá skvrna. Pro rybu je charakteristická velká hlava s četnými výrůstky, velká ústa a velké oči, nad nimiž má 2 malá tykadla. Postranní čáru tvoří velkých šupin. Ocasní ploutev je celistvá, vějířovitého tvaru. Ryba má více bodlin s jedovatými žlázami kolem skřelí a na jediné velké hřbetní ploutvi. Často se zdržuje ve skalních otvorech a na kamenitém dně porostlém řasami v hloubkách od 0 do 500 metrů. Tato ryba téměř celý den leží na dně, loví za večera a v noci. Živí se korýši, měkkýši a drobnými rybkami. Dorůstá cm, nejvíce do půl metru. Doba tření je na konci jara a v létě. Samička klade jikry na dno v chomáčcích. Maso ryby je velmi chutné. Platýs bradavičnatý Pleuronectes flesus, podobný je platýs evropský, má z boku zploštělé tělo oválného tvaru, o šířce asi poloviny délky. Obvykle dorůstá 30 cm, max. půl metru, na váhu i více než 10 kg. Hřbetní ploutev začíná hned nad očima, nemá trny, ale má několik desítek měkkých paprsků. Ocasní ploutev je čtvercová. Kůži má drsnou. Velkou zajímavostí je zrak ryby, přizpůsobený plavání a odpočívání naplocho oči má na pravé straně, posunuly se tam během vývoje, to, co se zdá být horní plocha, je ve skutečnosti pravá strana. Svrchní plocha je obvykle matně hnědé nebo olivové barvy s načervenalými a hnědými skvrnami. Ryba se vyznačuje dokonalou schopností mimikry, může změnit barvu podle okolí, a proto je těžko ke spatření. Spodní strana je perleťově bílá, podle toho se rybě také říká bílá motolice. Žije na písčitém a hliněném dně, při pobřeží. Přes den odpočívá a v noci loví, hlavně různé měkkýše, krevety, červy a malé ryby. Platýse evropského lze nalézt také v ústí řek, kde je tolerantní k nízké úrovni slanosti a často na podzim tráví část svého životního cyklu ve sladkovodním prostředí. Na zimu se stěhuje do hlubší vody v moři. Bylo zjištěno, že samčí jedinci ze znečištěných řek mohou vykazovat příznaky nadměrné expozice estrogeny. Platýs je však na přítomnost antikoncepčních prostředků ve vodě méně citlivý nežli sladkovodní pstruh duhový. Populační stavy platýsů klesají a hrozí zpřísnění jejich ochrany podle IUCN v Červeném seznamu ohrožených druhů. Platýs se loví, ale není nijak zvlášť ceněný. Prodává se čerstvý i mražený a podává se pečený, smažený, dušený, vařený. Zubatec obecný Dentex dentex má podlouhlé, na přední straně výrazně vejčité tělo, které se směrem vzad výrazně zužuje. Hlava je protáhlá, ústa široká s výrazně vystouplými zuby čtyřmi v horní a čtyřmi v dolní čelisti. Podle toho má jméno. Dorůstá až jednoho metru a váhy do 10 kg. Barva těla je růžová, na hřbetní straně převládají světlemodré odstíny; na bocích je stříbrná a na břiše bílá. Staré ryby bývají často celé temně červené. Zubatec žije většinou přisedle při dně porostlém řasami, snese ovšem i velké hloubky. Mladí jedinci žijí na jaře u pobřeží a v zimě se stahují do hlubších vod. Tato ryba je velmi dobrý plavec a snadno uloví drobné rybky. Nejčastěji je lovena v létě a na podzim. Dobře zabírá na udici na kousky ryby nebo chobotnice. Maso zubatce je velmi chutné, připravuje se na různý způsob, nejčastěji na ohni. Makrela obecná Scomber scomber (obr. 35) má podlouhlé, mírně zploštělé tělo s vynikající hydrodynamikou. Má dvě hřbetní ploutve a pět menších, které sahají od zadní hřbetní po ocasní ploutev. Barvu má modrozelenou se stříbrnými odstíny. Po hřbetní straně probíhají četné svislé tmavé čáry, břišní strana je stříbrně bílá. Dorůstá kolem cm, váhy i přes 2 kg. Jako dravci se živí drobnými rybami a zooplanktonem. Makrely jsou hojné zejména ve chladných vodách, kde tvoří velká hejna poblíž hladiny. Přezimují v hlubších vodách, ke břehu se přibližují na jaře, kdy se teplota vody pohybuje mezi 11 a 14 C. Loví se nejčastěji od dubna do listopadu na vláčenou z lodi na rybí nebo i umělou návnadu, masivní rybolov ale jejich populace velmi decimuje. Hospodářsky je makrela velmi důležitá a sportovními rybáři oblíbená jako urputný bojovník. Maso má velmi chutné a zdravé, prodává se čerstvé, mražené, uzené a konzervované. Mezi kostnatými rybami jsou jedovaté jenom 4 druhy: ostnatec veliký Trachinus draco (slov. morski zmaj), již zmíněná ropušnice obecná Scorpaena scrofa (slov. velika rdeča škarpina nebo bodika), menší příbuzný druh ropušnice skvrnitá Scorpaena porcus (slov. rjava bodika nebo škarpoč) a nebehled obecný Uranoscopus scaber (slov. zvezdogled). Maso těchto ryb sice není jedovaté, jedovatost je ale dána zevní ochranou živočicha, který má na hřbetní ploutvi a kolem skřelí silné bodliny s jedovými 13

14 žlázami, obsahujícími neurotoxiny a hematotoxiny. Ty jsou termolabilní a tepelnou úpravou se ničí, takže rybu lze konzumovat až po důkladném tepelném zpracování a odstranění kůže. Pokud se třeba ve vodě bodliny zapíchnou, poraněné místo zrudne, oteče a velmi bolí. Nebehled obecný navíc vydává v nebezpečí a při lovu i slabé elektrické výboje. Při potápění můžeme narazit na velmi zvláštní rybu, která se tvarem liší ode všech ostatních. Je to koníček mořský Hippocampus guttulatus, který má tělo nažloutlé barvy, esovitě prohnuté v oblasti krku a na začátku ocasu pod tělem. Hlava tohoto živočicha zdánlivě připomíná hlavu koňskou. Ústa má vytvarována do trubkovitého rypce, kterým nasává vodu, z níž filtruje potravu v podobě planktonu a drobných korýšů. Oči koníčka jsou malé, mohou se pohybovat do stran nezávisle na sobě, což mu zajišťuje širší zorné pole. Tento druh má na těle četné výrůstky, zvláště na hlavě a na hřbetě; povrch těla pokrývají kostěné destičky. Barva je zelená až nahnědlá, mění se na hranici jednotlivých kostěných štítků, kde bývají malé bílé tečky. Koníček dosahuje velikosti až 15 cm. Dlouhým a pohyblivým ocasem se přichycuje k podkladu. Plave ve vzpřímené poloze vířením hřbetní ploutve. Největší pozorovaná hloubka výskytu koníčka je 12 metrů. Na zimu se často uchyluje do hlubších vod s kamenitým dnem. Koníček jeví pohlavní dimorfismus, samec je menší a má delší ocas. V přední části břicha má vak, do kterého samička naklade vajíčka o velikosti 2 mm a sameček pak po dobu 3 až 5 týdnů chová zárodky uvnitř. Pak se líhnou zcela vyvinutá mláďata o velikosti 12 mm, která dorůstají do dospělosti ve volné vodě. Koníček není kvůli své velikosti loven pro maso, ale má význam v akvaristice. Jeho populace jsou v poslední době decimovány lovem kvůli sušení a prodeji jako turistického suvenýru v oblastech, kde žije. Na některých místech je již kriticky ohrožen a ve Středomoří se z důvodu zvýšené potřeby ochrany rozšiřuje jeho umístění v Červené knize. Tímto jsme došli ke konci poznávání života pod mořskou hladinou ve slovinské části Terstského zálivu. Představili jsme jen malou část zajímavého světa. Doufáme, že toto dobrodružství bylo zajímavé a užitečné pro další, podrobnější poznávání a pro získání blízkého vztahu k této velmi krásné a citlivé přírodě. Pobřežní pás moře Charakteristickou vlastností moře jsou pohyby vody vlnění, proudění, příboj a slapové jevy (příliv a odliv). Mořská hladina se zvedá a klesá každých 6 hodin v závislosti na přitažlivosti Měsíce a Slunce. V severní části Jaderského moře v širokém pásmu Terstského zálivu a jeho dílčích slovinských částí kolem Koperu a Piranu činí rozdíl mezi přílivem a odlivem kolem jednoho metru (v zálivech při pobřeží oceánů bývá až 15 metrů). Pás pobřeží, který je mezi nejvyšší a nejnižší hladinou, nazýváme mediolitorál. Když je moře více rozbouřeno, skrápí část pobřeží. Proto je ta část pobřeží, kterou moře nikdy nezaplaví, ale občas ji jen skropí. Tento pás při moři označujeme jako supralitorální pás. Na živočichy, kteří zde žijí, má největší vliv zvýšená slanost půdy. Pravé suchozemské organizmy by v přílivovém pásmu nemohly přežít, kdyby je moře každodenně na několik hodin zalévalo. V době odlivu jsou životní poměry v pásu mediolitorálu zcela jiné nežli v době přílivu. Na stejném místě je jednou prostředí suchozemské, podruhé pak mořské. Vertikální členění všech pásů obr 36. Literatura: 1. Battelli, C., Dolenc Orbanić, N. (2009), Contribution to the knowledge of the chthamalids (crustacea, cirripedia) on the Slovene rocky shore (Gulf of Trieste, north Adriatic sea). Prispevek k poznavanju vitičnjakov (crustacea, cirripedia) na kamnitem slovenskem obrežju (Tržaški zaliv, severno Jadransko morje). Ljubljana, Varstvo Narave, 22, pp Bussani, M., Vukovič, A. (1987), Nekatere vrste bentoških alg v Parco marino di Miramare pri Trstu. Hydrores, 4 (5), pp Cozzi, S. et al. (2012), Recent evolution of river discharges in the Gulf of Trieste and their potential response to climate changes and anthropogenic pressure. Estuarine, Coastal and Shelf Science, doi: /j.ecss Einav, R. (2007), Seaweeds of the Eastern Mediterranean Coast. A.R.G. Gantner Verlag K.G. India: 265 s. 5. Malačič, V. et al. (2006), Interannual evolution of seasonal thermocline properties in the Gulf of Trieste (northern Adriatic) Journal of Geophysical Research, 111, pp Morri, C., Bellan-Santini, D., Giaccone, G., Bianchi, C. N. (2003), Principi di bionomia: definizione dei popolamenti e uso dei descrittori tassonomici (macrobenthos). In: Gambi M. C., Dapiano M. (eds.): Manuale di metodologie di campionamento e studio del benthos marino mediterraneo. Biologia Marina del Mediterraneo, 10(Suppl.), pp Orožen Adamič, M. (2002), Geomorfološke značilnosti Tržaškega zaliva in obrobja. Oddelek za geografijo Filozofske fakultete, Univerza v Ljubljani, Ljubljana: Dela, 18, pp Richter, M. (2005), Naše morje okolja in živi svet Tržaškega zaliva. Ljubljana: Kočevski tisk 9. Sfriso, A. (2010), Chlorophyta multicellulari e fanerogame acquatiche. Ambienti di transizione italiani e litorali adiacenti., v I Quaderni di ARPA. ARPA Emilia-Romagna, Bologna, Odoya: 320 s. 10. Turk, T. (2008), Pod gladino Mediterana. Ljubljana: Modrijan. 14

15 4 MOŘSKÉ POBŘEŽÍ MOTIVAČNÍ VÝUKOVÉ PROSTŘEDÍ dr. Claudio Battelli, Úřad Slovinské republiky pro školství, OE Koper dr. Nataša Dolenc Orbanić, Pedagogická fakulta Univerzity na Primorskem, Koper Petra Furlan, Pedagogická fakulta Univerzity na Primorskem, Koper 1. ÚVOD V této kapitole představujeme příklad terénní práce, při které žáci zkoumají a poznávají život na mořském pobřeží a mají tak příležitost k samostatné práci a terénnímu pozorování přírody. Mořské pobřeží je totiž kvůli svým zvláštnostem zajímavé z mnoha hledisek, neboť se na něm stýkají dvě přírodní prostředí moře a pevnina. Zabýváme se zde převážně suchým územím nad přílivovou hladinou, které je jen občas skrápěno slanou vodní tříští (supralitorálem, slovinsky pršno območje), vodním územím v rozmezí mezi hladinami přílivu a odlivu (mediolitorálem, slov. bibavično območje) a svrchní částí příbřežního území ležící trvale pod nejnižší úrovní mořské hladiny (infralitorálu, slov. priobalno območje). Tato území jsou snadněji dostupná jak dětem pro zkoumání, tak učitelům pro vyučování. Představujeme výběr z významnějších organizmů těchto území rostlin a živočichů, převážně bezobratlých. 2. MATERIÁL A METODY 2.1. Oblasti výzkumu Slovinské pobřeží (o délce 46,6 km) se nachází v jižní části Terstského zálivu (obr. 37) m široký pás mořského dna je kamenitý, dále už dno pokrývají sedimenty. Hloubka moře činí v průměru 18,7 metru; nejhlubší místa se nacházejí naproti mysu Madona u Piranu a dosahují hloubky 36 metrů (Richter, 2005). Jižní část Terstského zálivu představuje souměrně uzavřený, mělký bazén, kde atmosféričtí činitelé mají výrazný vliv na slanost, teplotu a pohyby vody, zejména vlnění. Významné jsou také četné sladkovodní přítoky, které z flyšového zázemí přinášejí rozpuštěné částice jílovitého materiálu a hlinitých kalů a slínů, což občas způsobuje sníženou průhlednost moře a zvýšenou sedimentaci (Orožen Adamič, 2002). Pobřeží většinou tvoří eocénní flyšové horniny tvořené ze střídajících se vrstev měkčího slínovce a tvrdšího pískovce. Slínovec je sedimentární hornina, v níž převládají jílové minerály (kaolinit, montmorillonit, glaukonit, illit), obsahuje i podíl 19 % až 38 % kalcitu CaCO 3, který je ve slínovci pojivem (pokápnutím zředěnou HCl nebo octem víceméně šumí). Také pískovec je sedimentární hornina. Obsahuje křemen, podíl jílových minerálů a přibližně 20 % kalcitu. Jen na území kolem Izoly, na někdejším izolském ostrově, vystupuje zespod flyšového příkrovu starší (ale rovněž eocénního stáří), alvelinicko-numulitický vápenec (Pavlovec, 1985). Z klimatologického pohledu je moře horizontálně teplotně dosti homogenní. Průměrné měsíční teploty povrchové vody jsou mezi 8 C v únoru a 25 C v srpnu (Malačič a kol., 2006). Salinita moře v Terstském zálivu kolísá mezi 25 a 38 (Cozzi a kol., 2012). Kolísání slanosti se nejvíce projevuje v povrchové vrstvě (29,5 38 ). Průměrné měsíční hodnoty slanosti ukazují nejnižší hodnoty v červnu (32,8 ) v důsledku vyšších srážek a přítoku sladké vody z pevniny, nejvyšší pak v září (37,2 ) (Malačič a kol., 2006). Slapové jevy jsou smíšeného typu přibližně každých 15 dní se střídají půldenní (dva přílivy a dva odlivy za den) a denní typ (jeden příliv a jeden odliv denně). Průměrná amplituda slapových jevů je 67 cm. Nejnižší hladiny vody jsou v období od prosince do února, nejvyšší pak v podzimních měsících (Malačič akol., 2000). Pobřeží je nejvíce vystavené bóře (bóra = studený nárazový vítr od pobřeží k vodě), která fouká od SZ, V a SV a jugu (jugo = teplý vítr od moře k pevnině zvedající vlny přes pobřeží), které fouká od JJV. Nejběžnější vítr je bóra, místní název burja, a fouká zvláště od listopadu do března, zatímco v letních měsících je méně častá. Podle častosti pak následuje tzv. jihovýchodník a jugo, které vanou zhruba stejnoměrně po celý rok (Malačič a kol., 2006). Naše terénní práce jsme konali na území mysu Debeli rtič (Tlustý ret nebo Tlustý mys), který se nachází v SZ části Koperského zálivu. Pobřeží je na tom území značně členité, začíná strmými flyšovými břehy (obr. 38) a pokračuje k moři do štěrkopísku, který až do vzdálenosti přibližně 60 m od pobřeží sahá do hloubky 3 3,5 m. Do této hloubky se mezi hrubým štěrkopískem nacházejí lavicová souvrství slínovce a pískovce, směr uložení je souhlasný s povrchovými flyšovými souvrstvími. Nad nimi jsou uloženy menší předěly hlinitopísčitých půdních sedimentů. Souvrství těchto pevných a rozpustných sedimentů pokračují do hloubky přibližně 6 metrů, kde pak přecházejí v bahnité dno, porostlé mořskými rostlinami (obr. 39). Mořské organizmy se přizpůsobily životním podmínkám mořského prostředí a jsou závislé na synergii biotických a abiotických činitelů, které jsou charakteristické pro dané přírodní prostředí. Území litorálu se dělí na: 1. příbřežní pásmo čili supralitorál (tj. nad úrovní nejvyšší hladiny přílivu), 2. bibavické pásmo čili mediolitorál (tj. část pobřeží mezi přílivovou a odlivovou hladinou moře), 3. podvodní pásmo čili infralitorál (tj. šelfové mořské dno, ještě s dostatkem světla pro život zvl. vyšších rostlin a řas). 15

16 2.1. Průběh terénní práce Zkoumání a získávání zkušeností je základem terénní práce. Před jejím začátkem rozdělíme žáky na heterogenní skupiny podle pohlaví a učebních předpokladů, a tak dosáhneme aktivní a tvůrčí práce všech ve skupině. Dáme jim přesné pokyny k tomu, aby si mořské pobřeží co nejpodrobněji prohlédli. Na první pohled se zdá, že je pobřeží mrtvé, neobydlené a plné jen holého kamení, jestliže se však podíváme pod nějaký větší kámen nebo do jeho prohlubně či pukliny, spatříme mnoho mořských organizmů. Žáci potom nechť posbírají exponáty organizmů zkoumaného území. Na začátku ať si je důkladně prohlédnou a jednotlivé kusy nakreslí do pracovních listů. V kresbě se mají zaměřit na tělesnou stavbu, životní prostředí a přizpůsobení. Žákům k tomu dáme na pobřeží dostatek času, ať sami prozkoumají a vnímají přírodu. Přitom je podle potřeby usměrňujeme. Následuje určování organizmů, k čemuž si pomáháme interaktivním klíčem k určování organizmů mořského pobřeží, který je dostupný na webových stránkách Klíč je praktickou pomůckou určenou milovníkům moře, především ale žákům základních škol a učitelům, kteří si přejí nejen poznávat, ale také se naučit znát život na mořském pobřeží. Klíč byl vytvořen v rámci evropského projektu SI-IT: Interaktivní učební pomůcky pro školy Poznávání biodiverzity na přeshraničním území Itálie Slovinsko. Jakmile tuto práci ukončíme, následuje podávání zpráv. Každá skupina poreferuje o zjištěných výsledcích. Soustředíme se přitom na: tělesnou stavbu živočicha (jaký má tvar a které jsou hlavní části těla, jak se pohybuje, kolik má končetin, jestli má schránku a jaká je, je-li organizmus upevněn, nebo se pohybuje,...), přizpůsobení (způsob pohybu, barva, vzhled, způsob výživy,...), životní prostor (zda jsme organizmus zjistili v supralitorálu, mediolitorálu, nebo infralitorálu). Jakmile s průzkumem skončíme, ulovené vzorky vrátíme na místo, odkud jsme je vzali. Protože za sebou nechceme nechat nepořádek, položíme kameny zpět na původní místo, neboť kameny a jejich okolí je životní prostor pro živé tvory a naše lehkomyslnost by mohla být pro mnohé zde žijící osudná. 3. VÝSLEDKY V kapitole uvádíme základní charakteristiky příbřežního pásma (supralitorálu), bibavického pásma (mediolitorálu) a podvodního pásma (infralitorálu) obr. 40 a popisy nejvýznačnějších organizmů, které v těchto dílčích částech pobřeží moře žijí Einav (2007), Richter (2005), Sfriso (2010) a Turk (2008) ŽIVOT V PŘÍBŘEŽNÍM ÚZEMÍ SUPRALITORÁLU Příbřežní pásmo čili supralitorál, je zpravidla mimo dosah vody, proto je pro něj charakteristický výskyt jen malého počtu mořských druhů. Žijí zde organizmy, které jsou velmi odolné vůči rychlým změnám životních podmínek. I v podmínkách minima vody, kterou vítr rozprašuje z rozvlněnějšího moře či příboje, žijí modrozelené řasy (Cyanobacteria), které v tenké vrstvě plně pokrývají podloží a dávají tomu prostředí význačnou olivově hnědou barvu (obr. 41). Modrozelené řasy jsou velmi jednoduché jednobuněčné organizmy. Žijí těsně nahuštěné a vrostlé do otvorů kamenů nebo na jejich povrchu. Prohlédneme-li si podrobněji povrch, prohlubeň nebo puklinu nějakého kamene, uvidíme přibližně půl centimetru malé, světle až tmavě šedé plže s hladkou ulitou (obr. 42a, vpravo), kteří patří mezi nejhojnější představitele příbojové části pobřeží. To jsou břeženky Littorina neritoides (obr. 42b, vlevo). Břeženky se pohybují pomalu, posouvají se vysoko po skalách a také několik decimetrů od moře. Živí se modrozelenými bakteriemi a organickými zbytky, které moře vyplavuje na břeh. Dýchají žábrami, polovinu kyslíku však mohou přijmout ze vzduchu. Břeženky mohou uzavřít ústí ulity rohovitým pokryvem, a tak zadržují tolik vody, že mohou přežít i víc než měsíc mimo vodní prostředí. Do vody se spouštějí jen v době rozmnožování (na jaře), jelikož se jejich vajíčka vyvíjejí jen pod mořskou hladinou a také jejich larvy žijí jen ve vodě. Obsazují především kameny a skalní bloky s drsným povrchem a taktéž žijí ve větších či menších puklinách, kde se udržuje více vody. Často v této části pobřeží najdeme, zvláště v létě ve večerních hodinách, mezi kameny a v horninových puklinách s přínosem vodní tříště, drobné rychlé ráčky zvané stínky neboli berušky středomořské Ligia italica (obr. 43). Patří mezi korýše skupiny stejnonohých (Isopoda). Stínka, tedy beruška středomořská, je dlouhá přibližně 1 cm, šedě nazelenalá, má dlouhá tykadla a živí se organickými zbytky a okusem řas, které moře vyplavuje na břeh. Při každém našem rušivém pohybu se rychle rozbíhají na všechny strany. Ačkoliv jsou stínky bezprostředně vázány na vodní prostředí (dýchají žábrami, jejich larvy se vyvíjejí ve vodě), jako dospělci žijí na souši, především však na vlhkých kamenech; pouštějí se k hranici vody, vzácně se pak ve vodě i zdržují ŽIVOT V BIBAVICKÉM ÚZEMÍ MEDIOLITORÁLU Mediolitorál je území mezi přílivem a odlivem a je pod vlivem pravidelného pohybu mořské hladiny, což je hlavní a určující charakteristika tohoto území. Kvůli slapovým jevům (přílivu a odlivu) je totiž pobřeží jednou zaplaveno, jindy pak obnaženo. 16

17 Živé bytosti, které zde žijí, jsou mořské, avšak část svého života stráví částečně ve vodě, částečně mimo ni. V mediolitorálu se vyskytují někteří představitelé řas. Mezi zelenými řasami zmiňme tzv. mořské střevo (Ulva compressa) a mořský salát (Ulva laetevirens). Stélka mořského střeva (obr. 44a) je plně dutá a má význačný žilný tvar. Délka stélky dosahuje přibližně 3 8 cm a šířka je do 0,5 cm. Roste v trsech na pevném podkladu, částečně ve znečištěném prostředí poblíž ústí sladkovodních toků a tvoří husté sliznaté povlaky. Stélka mořského salátu (obr. 44b) má význačný plochý, zkrabatělý tvar s vlnitým, často nestejnoměrně rozeklaným okrajem. Může dosáhnout mimořádné délky (do 0,5 m), obyčejně však mívá od 5 do 20 cm. Na omak je tvrdá (připomíná plastový list), barvu má od tmavě do světle zelené. K podloží je upevněna jasně viditelnou připevňovací ploškou. Rozšířena je především v ochráněných územích (zálivech, přístavech, při vtoku sladkých vod), kde jsou vody znečištěné především komunálními splašky. Mezi představiteli hnědých řas je nejvýznačnější jaderský bračič Fucus virsoides (obr. 45a). Stélka této hnědé řasy je na omak tvrdá, tuhá a přisátá k podkladu upevňovací ploškou. Z plošky stélka pokračuje řapíkem, který se vidlicovitě rozrůstá do plochých pásků, s dobře vyvinutým centrálním žebrem žílou; na rubu je list hladký. Páskovité listy mají šířku od 1 do 3 cm a ve vrcholové části produkují bublinky kyslíku. Stélka dorůstá cm a barvu má od tmavěhnědé do olivově zelené barvy (obr. 45b). Řasa bračič je jaderský endemitní druh (žije pouze v Jaderském moři). Mezi mlži je v mediolitorálu nepochybně nejznámější užitková slávka středomořská Mytilus galloprovincialis, kterou zde úspěšně pěstují kvůli chutnému masu. Lastura je na povrchu hladká a má tvar protáhlého trojúhelníku; obě skořepiny jsou stejně velké. Barva je na vnější straně tmavofialová, na vnitřní straně pak světlefialová. Velká je obvykle od 5 do 8 cm. Slávka středomořská žije na jednotlivých kamenech i kamenných blocích, ve větších skupinách a k podkladu je pevně uchycená výrůstkovými nitkami (obr. 46). Takto upevněné je nemohou odtrhnout ani silnější vlny. Mezi živočichy žijícími na mediolitorálním území mezi čárou přílivu a odlivu patří rovněž mořské sasanky (slov. morske vetrnice). Jejich tělo je na omak slizké, vakovitého tvaru, na horní části kolem ústního otvoru mají širokou límcovou plošku s věncem lovných ramen. K podloží jsou upevněné silnou svalnatou nožní plochou, pomocí níž pomalu lezou po dně. Náleží do skupiny žahavců, pro kterou je charakteristická přítomnost zvláštních váčků naplněných jedovou tekutinou označených jako žahadla. S jejich pomocí sasanky omračují svou kořist. Mezi sasankami je nejčastější, a proto také nejvíce známá červená mořská sasanka čili sasanka koňská Actinia equina (obr. 47a). Její od 3 do 4 cm dlouhé tělo je válcovité, plně hladké a na omak slizké; barvu má obvykle purpurově červenou. Lovná ramena jsou 1,5 až 2 cm dlouhá, poněkud světlejší červené barvy velmi hustě nahromaděné kolem horního otvoru, jenž vede do velké tělesné dutiny. Takové tělo označujeme jako polyp. Na dotykový podnět a při odlivu sasanka vtáhne lovná ramena a stočí se do klubíčka (obr. 47b). Tělo se může za horkého a suchého počasí zkrabatit. Za přílivu opět přijme dostatek vody a otevře se. Živí se ráčky a drobnými rybkami. Najdeme ji ve všech ročních obdobích. Méně častý je příbuzný druh, příčně pruhovaná mořská sasanka Actinia cari. Pro ni je charakteristická červenohnědá barva se soustřednými liniemi černohnědé barvy (obr. 48a, 48b). Žije upevněna na spodní straně kamenů. Její tělo je zploštělé a dorůstá jen 2 až 3 cm délky. Jako ostatní sasanky obsahuje jed, který pro člověka není moc nebezpečný, může však podráždit sliznice, zvláště citlivějším jedincům. Voskovitá mořská sasanka čili sasanka hnědá (Anemonia sulcata) je vakovitého tvaru, na svrchní části kolem širokého ústního otvoru má věnec dutých lovných ramen, která nezatahuje, naopak zůstávají stále volná, rozevřená. Jako všichni příslušníci skupiny žahavců má také voskovitá mořská sasanka hnědá žahadla, jež obsahují jed (pro člověka není nebezpečný, na kůži však způsobuje menší zarudnutí). Žije na menších balvanech i kamenných blocích ve svrchní části infralitorálu (obr. 49a, 49b). K podloží je upevněna svalnatou nožní plochou, pomocí níž se zvolna posouvá po mořském podloží. Na tomto území žijí rovněž plži kotouči z rodu Monodonta, kteří mají tlustou barevnou lupinatou schránku. Mezi nimi je častější velký kotouč obecný Monodonta turbinata. Kotouč obecný má v ohybech mělké, úzké podélné žebroví a typickou pihovitou kresbu po celé lupině. Žije na kamenech, vzácněji pod nimi, ve spárách (obr. 50a), jak na chráněných, tak na otevřených místech. Před vysušením se chrání tak, že se pohybuje s hladinou moře nebo uzavře otvor víčkem (obr. 50b). Prázdné ulity kotoučů jsou často obydlené raky. Ti většinou měří od 1,4 cm do 2 cm a pocházejí od pobřežních poustevníčků-samotářů z rodu Clibanarius. Rak poustevníček (slov. rak samotar) má dobře vyvinutou hlavohruď a končetiny, zadeček je měkký a dobře přizpůsobený tvaru ulity, ve které žije. Barva těla je tmavohnědá nebo nazelenalá, s modrými a červenými skvrnami na klepetech a končetinách. Klepeta má asi 5 mm velká. Oční stopky jsou červené. Do ulity se ráčci přichytí zadními hrudními končetinami, venku je vidět jen přední část hlavohrudi s klepety, která jsou dobře vyvinutá. Když poustevníček povyroste a ulita je mu již malá, přestěhuje se do větší (obr. 51a, 51b). Silně připevněni na kamenech žijí zajímaví plži s kuželovitou ulitou podobnou špičaté čepici (obr. 52a). Jmenují se latvice čili 17

18 přílipky Patella. Přílipek je více druhů; v severním Jadranu je nejvíce rozšířen druh přílipka obecná neboli přílipka modravá Patella caerulea. Její ulita je zploštěná, má paprskovitě uspořádáné žebrování a nemá závity. Velká je přibližně 5 cm. Rub ulity má jemně vroubkovaný. Na vnější straně je nahnědle šedá, na vnitřní pak světlemodrá. Přílipka modrá žije na kamenitém a skalnatém pobřeží; rozšířena je jak v čistých, tak i více znečištěných vodách a vyskytuje se v průběhu všech ročních období. Jako většina plžů je také přílipka býložravá. Zejména v noci se pohybuje nedaleko od svého stanoviště a živí se řasami, které porůstají kameny a horninové bloky. Při bystrém pozorování vidíme, že se často na povrchu kamenů objevují lysé světlé půlkruhové stopy (obr. 53a, 53b). To jsou následky seškrabávání povrchu horniny přílipkami, které doslova vyčistí, ostrouhají podloží pod sebou od povrchového porostu řas. V mediolitorálu nalezneme také korýše svijonožce (slov. raki vitičnjaki) Cirripedia (obr. 54a). Žijí uvnitř vápenaté kuželovité schránky, která je shora uzavřena destičkami (obr. 54b). Barvu mají našedlou, průměr u základny nemají větší než 1,5 cm, výška je pak 3 4 mm. Hermafroditi. Jakmile je voda překryje, rozevřou své uzávěry a pomocí rozvětvených končetin vytváří vodní vír, který jim do úst přináší potravu. Uchycují se na lodě, přístavní mola, ale parazitují i na větších vodních živočiších, např. rybách, želvách, velrybách aj. Když z písčitého dna odstraníme balvany, můžeme vidět mnoho světležlutých ráčků, kteří žijí ve skupinách (obr. 55a). Jsou to okrouhlí členovci stejnonožci (slov. mokrice nebo kočiči) Sphaeroma serratum. Český název nemají. Pokud tyto živočichy jemně vezmeme do dlaně, spatříme něco neobvyklého stočí se do klubíčka (obr. 55b). Pod většími kameny na spodní části mediolitorálu se chráněni od slunečních paprsků zdržují krabi, mezi nimiž jsou běžnými druhy krab zelený neboli pobřežní (Carcinus mediterraneus) a krab kamenitý (Xantho poressa) (obr. 56a, 56b). Krab zelený pobřežní má přední okraj krunýře význačně vroubkovaný, vroubky jsou zploštělé. Klepeta jsou středně velká. Tělo má jednotné, olivově zelené barvy; konce nohou jsou nahnědlé. Dorůstá do 6 cm a soustřeďuje se mezi kameny a pod kameny na písčitém dně. Krab kamenitý má hladký přední okraj krunýře s menším zářezem uprostřed a na každé straně má dva malé zobáčky. Hlavohruď má zploštěnou. Klepeta jsou stejně velká a dosti silná, jejich konce jsou hnědočerné. Tělo je tmavohnědé až olivově zelené se světlejšími lysinami a načervenalými tečkami. Tento krab dorůstá do délky 5 cm. Žije pod kameny, zvláště na písčitém dně až po vodní linii, obvykle nevychází na souš. Pod kameny žije rovněž pouze do 2 cm velký, krabům podobný korýš Porcellana platycheles (slov. dlakava porcelana, český název nemá) s širokými plochými zevně ochlupenými klepety (obr. 57a). Zbarvení má hnědavé a celé tělo má hustě pokryté chlupy, v nichž bývají usazeniny, které napomáhají maskování živočicha. Pátý pár končetin má redukovaný, tykadla jsou výrazně delší nežli tělo. Tento druh korýše tedy poznáme podle klepet připomínajících metlu. Jedinci bývají přisáti k podloží, a tak ohlazují ostré okraje kamenů. Do těchto kamenů se může opřít vodní proud a živočicha odtrhnout, pokud se to stane, korýš hned vyhledá nový úkryt mezi kameny (obr. 57b). Krab mramorovaný (Pachygrapsus marmoratus) náleží do skupiny raků desetinohých. Hlavohruď má téměř krychlovou, mírně zploštěnou a hladkou. Barva je hnědá až olivově zelená s charakteristickým příčným pruhováním. Klepeta jsou nestejnoměrně velká; pravé je větší a silnější. Žije mezi kameny v mezerách a puklinách, občas vychází i do příbřežního okolí (obr. 58). V malých ložích mediolitorálu se často zdržuje ryba slizoun paví Lipophrys pavo (slov. pavja babica), která žije v mělké vodě infralitorálu, ale i v brakických vodách s mírným znečištěním. Poznáme ji podle charakteristického vystouplého hrbu na svrchní části hlavy, který je výraznější u samců (obr. 59). Dorůstá až 13 cm a ploutve má shora i vespod téměř po celé délce těla. Slizoun paví vyhlíží a skutečně i je fylogeneticky starobylý. Živí se červy i korýši, zbarvení má efektní pestrobarevné, a proto je s oblibou chován v mořských akváriích. Maso má chutné, ke smažení. Ryba je nenáročná na čistotu vody. Samci zůstávají v loužích rovněž při odlivu. 3.3 ŽIVOT V PODVODNÍM PÁSMU INFRALITORÁLU Infralitorál je trvale pod vodní hladinou a nachází se mezi úrovní vody při odlivu a šelfovou hlubinou, danou ještě výskytem mořských rostlin. V Terstském zálivu je ta hranice přibližně pouhých 8 10 metrů, kvůli nižší průhlednosti vody. Na měkkém dně se rozvíjejí podvodní louky, které tvoří stébelnatá tráva (Cymodocea nodosa), malá mořská tráva (Nanozostera noltii) a pravá mořská tráva (Zostera marina). Porosty jsou místy husté, za světla v nich probíhá fotosyntéza, a proto jsou to významní producenti kyslíku. Přispívají rovněž samočisticím schopnostem moře. Stébelnatá mořská tráva Cymodocea nodosa (slov. kolenčasta cimodoceja) je podvodní víceletá kvetoucí travina s načervenalými trsovitě rozrostlými kořeny. Takovýto kořenový systém stabilizuje zeminu dna, rostlina pak slouží jako podpora různých druhů vláknitých řas a bezobratlých, kteří, stejně jako rybí plůdek, v hustých porostech hledají útočiště. Vysoká je až 60 cm, oddenek má 2 až 2,5 mm v průměru, z četných kolen vyrůstají po odpadlých listech dřevité krátké výhonky (obr. 60a). Samotné listy jsou dlouhé cm, jsou páskovité, široké 3 5 mm, na lodyze střídavé a na vrcholu zakončené vroubkováním (obr. 60b). Žilek je 7 nebo 9, směřují podélně a jsou slabě viditelné. 18

19 Malá mořská tráva Nanozostera noltii je jediná mořská kvetoucí travina, která může občas růst i mimo vodu (ve spodní části mediolitorálu). Je víceletá, s oddenky s krátkými články, z nichž rostou 1 2 tenké, málo rozrostlé podpůrné kořínky (obr. 61a). Listy jsou rovné, široké 1 2 mm, dlouhé do 20 cm. Jsou páskované a obsahují tři žilky, z nichž jen prostřední je dobře patrná. Koncová část listů je asymetrická, zařízlá (obr. 61b). Pravá mořská tráva Zostera marina je podvodní víceletá kvetoucí mořská rostlina se silnými popínavými kořeny tmavé barvy. Náhradní kořeny jsou tenké a málo rozrostlé, po třech až pěti rostou ve dvou chomáčcích na kolénku. Kolénka na oddenku jsou slabě vyvinutá. Listy jsou dlouhé 70 cm, páskovité, mírně ohnuté a široké 5 12 mm s tupým nebo zaobleným vrcholem (obr. 62). Mají 5 11 žilek; ústřední (3 5) jsou dobře viditelné. 4. ZÁVĚR Zkoumání mořského pobřeží má velký výchovně-vzdělávací význam, neboť kromě čerpání vědomostí o mořských organizmech nabízí také četné příležitosti k vytváření a upevňování kladného vztahu k přírodě. Takovýmto praktickým způsobem učení rozvíjejí žáci svůj zájem o zkoumání okolního prostředí, vztah k přírodě a živým bytostem, ověřují a upevňují si své tvůrčí schopnosti a kritické myšlení, jakož i rozličné přírodovědné postupy, jako jsou určování, poznávání, třídění, srovnávání, vyvozování závěrů apod. Aktivní pohyb a práce na mořském pobřeží jsou zdravé, slaný mořský vzduch příznivě působí na dýchací cesty a jejich event. nemoci; práce nám, a zejména školním dětem kromě přírodovědných obsahů nabízí i četné možnosti seznamování se s dalšími souvisejícími aktivitami, jako jsou např. sport, hudba, výtvarná výchova atd. Literatura: 1. Battelli, C., Dolenc Orbanić, N. (2009), Contribution to the knowledge of the chthamalids (crustacea, cirripedia) on the Slovene rocky shore (Gulf of Trieste, north Adriatic sea). Prispevek k poznavanju vitičnjakov (crustacea, cirripedia) na kamnitem slovenskem obrežju (Tržaški zaliv, severno Jadransko morje). Ljubljana, Varstvo Narave, 22, pp Brodie, J., Maggs, C. A., John, D. M. (ed.) (2007), Green Seaweeds of Britain and Ireland. London: British Phycological Society, 242 s. 3. Bussani, M., Vukovič, A. (1987), Nekatere vrste bentoških alg v Parco marino di Miramare pri Trstu. Hydrores, 4 (5), pp Cozzi, S. et al. (2012), Recent evolution of river discharges in the Gulf of Trieste and their potential response to climate changes and anthropogenic pressure. Estuarine, Coastal and Shelf Science, doi: /j.ecss Einav, R. (2007), Seaweeds of the Eastern Mediterranean Coast. A.R.G. Gantner Verlag K.G. India: 265 s. 6. Malačič, V. et al. (2006), Interannual evolution of seasonal thermocline properties in the Gulf of Trieste (northern Adriatic) Journal of Geophysical Research, 111, pp Morri, C., Bellan-Santini, D., Giaccone, G., Bianchi, C. N. (2003), Principi di bionomia: definizione dei popolamenti e uso dei descrittori tassonomici (macrobenthos). In: Gambi M. C., Dapiano M. (eds.): Manuale di metodologie di campionamento e studio del benthos marino mediterraneo. Biologia Marina del Mediterraneo, 10(Suppl.), pp Nabhan, G.P., Trimble, S. (1994), The Geography of Childhood: Why children need wild places. Boston: Beacon Press. 9. Orožen Adamič, M. (2002), Geomorfološke značilnosti Tržaškega zaliva in obrobja. Oddelek za geografijo Filozofske fakultete, Univerza v Ljubljani, Ljubljana: Dela, 18, pp Pavlovec, R. (1985), Numulitine iz apnencev pri Izoli (SW Slovenija). Razprave 4. razred Slovenska Akademija Znanosti in Umetnosti, 26, pp Richter, M. (2005), Naše morje okolja in živi svet Tržaškega zaliva. Ljubljana: Kočevski tisk 12. Sfriso, A. (2010), Chlorophyta multicellulari e fanerogame acquatiche. Ambienti di transizione italiani e litorali adiacenti., v I Quaderni di ARPA. ARPA Emilia-Romagna, Bologna, Odoya: 320 s. 13. Sheldrake, R. (1998), Rebirth of Nature. Resurgence 136, pp Turk, T. (2008), Pod gladino Mediterana. Ljubljana: Modrijan. 15. Wilson, R. (2008), Nature and young children. New York: Routledge. 19

20 5 PORADENSKÁ FUNKCE ÚŘADU SLOVINSKÉ REPUBLIKY PRO ŠKOLSTVÍ dr. Natalija Komljanc, Úřad Slovinské republiky pro školství, Lublaň Abstrakt: Poradenství je jednou ze základních rolí Úřadu Slovinské republiky pro školství. Učitelé a ředitelé škol pedagogickým poradcům důvěřují. Úřad je tak mostem mezi teorií, praxí a zákonodárstvím. Jeho pracovními výstupy jsou různorodé rady, doporučení a návody pro optimalizaci pedagogické praxe. Klíčová slova: poradenství, rozvoj výchovy a vzdělávání, spolupráce při rozvoji kurikula Abstract: Counselling is the basic form of work in The National Institute of Slovenia. Teachers and principals trust them. They are a bridge between theory, practice, and policies. Their product is all kinds of advices. Key words: counselling, developing in education, cooperation for curriculum development Vize na úvod Základním posláním činnosti instituce s názvem Úřad Slovinské republiky pro školství (slov. Zavod Republike Slovenije za šolstvo), jinými slovy tedy Národního vzdělávacího institutu, je poradenství výchovně-vzdělávacím institucím a ministerstvu školství. V nejširším slova smyslu poradenství představuje diverzifikovanou podporu rozvoje školství. Poradci-konzultanti spolupracují; podílejí se, koordinují a podporují realizaci kvalitních výchovně-vzdělávacích programů v souladu s učebními plány, které připravují a přímo vytváří. Pedagogičtí poradci pro tento účel zkoumají, inovují, doporučují a podporují změny v praxi, teorii a školské legislativě. Klíčovým úkolem je poskytování celoživotního učení, rozvoj samostatnosti odborných pracovníků, podpora rozvoje inovačního prostředí a inovace a rovněž zachování příkladů dobré praxe. Národní vzdělávací institut Úřad Slovinské republiky pro školství je instituce, jejímž posláním je usilovat o výkon a úspěch, proto ke kvalitě školství přispívá svými výzkumy, doporučeními, návody a inovacemi. Klíčovými kompetencemi pedagogického poradce jsou pedagogické vedení, usměrňování v daném rámci a rady, které dává profesionálně a podle odbornosti. Pedagogická strategie poradenství se týká tří úrovní: rozvojově-výzkumná (studijní), konzultační (diskusní) a interpretační (výkladová, realizační). Zvláštní pozornost věnují pedagogičtí poradci vytváření podmínek pro zvyšování úrovně odborných znalostí a humanistického povědomí učitelů. Krátký náhled do historie Úřad po II. světové válce pracoval jako republiková instituce státní správy, jejímž hlavním posláním bylo hodnocení a poradenství. V roce 1963 byl transformován na samostatný Úřad pro povýšení vzdělání, který jednal v souladu se zásadami společenské samosprávy a zabýval se především didaktikou a metodikou výuky a pečoval o odborné vzdělávání odborných pracovníků. Vydával pedagogické publikace, sbíral, studoval a analyzoval pedagogickou dokumentaci. V roce 1969 byl přijat nový zákon o pedagogickém zaměstnání, na jehož základě se pak úřad opět stal republikovým orgánem státní správy pro osvětovou vzdělávací a pedagogickou práci a rozšířil se na devět územně příslušných organizačních jednotek. Poté, co po rozpadu Svazové socialistické republiky Jugoslávie získalo Slovinsko v roce 1991 nezávislost, úřad fungoval v rámci Ministerstva školství a tělovýchovy, v roce 1995 byl pak přetvořen ve veřejnoprávní Úřad Slovinské republiky pro školství a tento status má dodnes. Více informací o úřadu (ve slovinštině a angličtině) je na webových stránkách Během období nezávislosti převzal veřejnoprávní úřad významné úkoly v oblasti pedagogické: vzdělávací a poradenské služby, v oblasti rozvojově-výzkumných projektů začlenil do výuky informačně-komunikační technologie, aktivně se zapojuje do navrhování a provádění externích zkoušek školních vědomostí, jakož i na vybavování škol a organizuje další vzdělávání pedagogických pracovníků. Role slovinského úřadu pro školství je dnes nenahraditelná, protože představuje spojení mezi pedagogickou vzdělávací teorií a státní vzdělávací politikou na straně jedné a školní praxí a zkušeností na straně druhé. Poslání poradenské služby Úkolem pedagogických poradců je nezištné šíření vzdělání. Základní formou zůstává poradenství a produktem je rada, doporučení odborné, profesionální, příjemné a přátelské, které je založeno na množství poznatků, zkušeností, uložených reflexí, úvah, výměn názorů, výzkumných poznatků a tvorby. Rada a doporučení se tedy neuplatňují a neprosazují ve smyslu musíte, nýbrž ve smyslu můžete to takto provádět. Rada, doporučení je myšlenka, tip, názor, vysvětlení, jak by se mělo konat, jak pokračovat. Poradenství je vždy jedinečné. Radit, doporučovat znamená vyjadřovat svůj názor, své osobní a profesionálně odborné, věcně užitečné a přijatelné přesvědčení. Rada, doporučení jsou kreativním produktem, který podporuje jednoduché, užitečné a použitelné funkční řešení. Taková rada se nerodí 20