1.SOCIÁLNÍ STÁT. Pojem sociální stát

Transkript

1 1.SOCIÁLNÍ STÁT * Pojem stát představuje jeden ze základních pojmů sociologie, právní vědy a moderní politologie. * Obvykle je stát spojován s problematikou moci ve společnosti a jejím rozdělováním, s řešením mocenských konfliktů a s autonomií státní moci ve společnosti. * Z tohoto přístupu vychází řada definic pojmu stát. * Jiná řada definic vychází z institucí, kterými je stát tvořen, na základě dělby moci mezi moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. * Další řada definic vymezuje stát funkcemi, které státní instituce plní. Pojem sociální stát * Vymezit pojem sociální stát není jednoduché, neboť tento pojem existuje v řadě modifikací, v rozdílných ekonomických, politických a sociálních podmínkách a různých národních státech. * Vedle řady sociálních aktivit plní i ostatní běžné funkce státu, a to směrem dovnitř i navenek. Definice sociálního státu * Ve světě zatím neexistuje jednotná definice pojmu sociální stát. * Stávající definice jsou buď velice obecné, nebo naopak úzce zaměřeny, např. : * Sociální stát je typem společnosti, v níž vláda na sebe přebírá odpovědnost za ekonomickou, sociální a politickou prosperitu svých občanů- dle Thoenese Definice sociálního státu (Wilenski) * podstatu sociálního státu tvoří vládou chráněná minimální úroveň příjmu, výživy, zdraví, bydlení a vzdělání pro každého občana, zajišťovaná pro něho jako politické právo, ne jako dobročinná dávka. * Současně jsou zdůrazněny v této souvislosti i dva důsledky pro veřejnou sociální politiku, a to, že sociální stát: * znamená redistribuci příjmů, * klade důraz na rovnost příležitostí pro mladé. Definice sociálního státu * skutečným cílem sociálního státu je naučit lidi, jak si počínat bez něho - prof. Peacock. * Pokud bychom různě propojili výše uvedené definice, mohli bychom podle M. Večeři shrnout význam pojmu sociální stát asi takto: * sociální stát je stát, v němž demokraticky organizovaná moc prostřednictvím sociálního zákonodárství a státní správy: * garantuje minimální příjem pro jedince a rodinu na úrovni životního minima, * poskytuje sociální zabezpečení (SZ) umožňující předejít, zmírnit nebo překonat sociální rizika s cílem zajistit přiměřenou minimální úroveň SZ a sociální suverenity, * zajišťuje kvalitní úroveň odpovídajících služeb pro všechny občany bez rozlišení společenského statusu. Vznik sociálního státu

2 * Většina koncepcí vysvětluje genezi sociálního státu společenskými rozlišeními společenského statutu; * důsledky procesu industrializace a vznikem industriální společnosti. * Tento proces je spojen s urbanizací a přinesl zásadní průlom nejen do dělby a organizace práce (práce přestala mít přirozený rytmus přírody a individuální volnost pracovního tempa, proměnil se styl práce a dělba práce, vytvořil se trh práce), * ale i do mezilidských vztahů (zejména narušení tradičních mezilidských vazeb, oslabení primárních společenských skupin, oslabení sociální kontroly). * Tyto společenské změny narušily i tradiční struktury sociální solidarity, které tvořily základ sociální ochrany proti sociálním rizikům, * a to rodinu, cechovní solidaritu, církevní a obecní charitativní aktivity. * Sociální stát se v této společenské situaci stává nezbytností, která má kompenzovat jednostrannou existenční závislost jedince na trhu práce. * Sociální stát má za sebou stoletý vývoj od spontánního průkopnického období v 80. letech 19. století v Německu až do současnosti. * Tento vývoj lze u evropských sociálních států rozčlenit dle M. Večeři do základních vývojových etap: 1. Etapa * 80. léta 19. století až 1930: * Období experimentálních počátků, které navazuje na období chudinských zákonů a podpor snahou o vytvoření základních pojišťovacích schémat (pojištění úrazové, nemocenské, penzijní a v nezaměstnanosti), * a to na základě dobrovolnosti s postupným přechodem na obligatorní bázi (některá schémata však byla již od počátku povinná, např. v Německu, Rakousku). 2. Etapa * 1930 až do 2. světové války: * Období konsolidace, které bylo reakcí na velkou hospodářskou krizi, jednalo se o integraci sociálních výdajů a unifikaci SZ. 3. Etapa * 1945 až 1962: * Sociální přestavba, kdy se jednalo o položení základů moderních sociálních států a vytvoření základních sociálních institutů a legislativy při nízkých mzdách a vysoké produktivitě hospodářství. 4. Etapa * 1962 až 1973: Sociální expanze, a to růst blahobytu a sociálního zabezpečení občanů. 5. Etapa * 1973 až 1980: * Stagnace, kterou ovlivnila ropná krize a projevila se v hospodářské i fiskální krizi při pokračujícím hospodářsky nepodloženém růstu veřejných sociálních výdajů. 6. Etapa

3 * 1980 až dosud: Rekonceptualizace sociálního státu, kdy dochází k nutné redukci sociálních programů, reformulaci obsahu i činnosti sociálních států. Stavy závislosti * R. M. Titmuss příznačně konstatuje, že industriální společnost vytváří spolu s rozbitím starých chudinských zákonů nutně řadu stavů závislosti jedince, vyplývajících z: * přirozené závislosti (dětství, stáří), * fyzické a psychické nemoci nebo neschopnosti, * kulturně (společensky) determinované závislosti (nezaměstnanost, potřeba vzdělání, apod.). * Za tyto stavy závislosti však nelze činit člověka zcela odpovědným a sociální služby musí uspokojit potřeby jedince a rodiny. Sociální stát * Sociální stát vzniká jako odpověď na problémy vývoje kapitalismu. * Jedním okruhem jsou již zmíněné důsledky procesu industrializace. * Neméně podstatný byl však i proces vzniku národních států a způsob jejich transformace v demokratické státy. * Právě společenské souvislosti této transformace, národní rozdílnosti ve formování absolutistických států se silnou byrokratickou a paternalistickou tradicí nebo naopak států demokratických, ovlivnily akceleraci či naopak zpoždění vytváření sociálních států. * Rovněž politická mobilizace společnosti, zejména dělnické třídy, představovala ve 2. polovině 19. století nejen přímý vliv na oblast sociálních a politických vztahů, * promítajících se i do oblasti politických a sociálních práv, ale nepřímo ovlivňovala i ochotu vládnoucích vrstev ke kompromisům a vstřícným opatřením jako reakci na rostoucí politický tlak. * Německý a rakouský konzervativní absolutismus, reprezentovaný konzervativními reformátory von Bismarckem a von Taaffem, * ve snaze zbrzdit demokratizaci společnosti a zpomalit proces formování dělnických stran, * zahájil novátorskou etapu vytváření prvních pojišťovacích systémů. * Sociální pojištění se tak stalo po dlouhé období symbolem sociálního státu. Typy sociálního státu * V Evropě dnes existují v podstatě čtyři základní typy sociálního státu: * skandinávský, označovaný jako modern welfare state, typický pro severské země, * bismarckovský, označovaný jako institutional welfare state a typický pro SRN a Rakousko, * anglosaský, označovaný jako residual welfare state, typický pro Velkou Británii, * latinský typ, označovaný jako rudimentary welfare state, aplikovaný ve Španělsku, Portugalsku, Řecku a v určité míře i v Itálii a Francii. * Začátkem 90. let se proto diskuse o sociálním státu týkají otázek, jaký by sociální stát měl být, jak by měl fungovat, jak by měl být uspořádán a jaký by měl být jeho rozsah, aby byly naplněny požadavky na jeho racionální a efektivní dlouhodobější fungování. * Za posledních 30 let se sociální výdaje ve většině vyspělých zemí značně zvýšily a jejich další růst se jeví jako velice problematický

4 Jádro sociálního státu * Jádrem sociálního státu je institut sociálního občanství, který vyjadřuje určitý vztah státu a jedince - občana. * Je to vlastně status poskytovaný těm, kteří jsou plnými členy společenství. * Všichni, kteří zastávají tento status, jsou si rovni v právech a povinnostech, kterými je status vybaven. * Občanství je základem procesu modernizace, je to společenská smlouva, všeobecně platná pro všechny členy společnosti. T. H. Marshall v rámci tohoto institutu rozlišuje tři jeho součásti: * občanská práva: zajišťující individuální svobody člověka (občana) a rovnost před zákonem, * politická práva: zajišťující participaci na rozhodování a na moci zejména vytvářením politických reprezentací, * sociální práva: zajišťující sdílení minimální úrovně ekonomického blahobytu, SZ při sociálních událostech a kulturním dědictví. Koncept sociálního občanství * jako nezadatelných práv občana sociálního státu na sdílení určitého standardu sociálního minima, SZ proti sociálním rizikům (nemoci, nezaměstnanosti a dalším) a kulturního dědictví (zejména prostřednictvím vzdělávací soustavy) lze považovat za jádro sociálního státu. Pojetí rovnosti * V západní kulturní tradici se setkáváme nejméně s dvojím pojetím rovnosti, které má sociální stát prosazovat (dle M. Večeři) : * Rovnost příležitostí, které vychází ze svobodného trhu a rovnosti jedinců, kteří na trh přicházejí (liberálně zabarvený koncept rovnosti od J. S. Milla); * (affirmative action). * Rovnost výsledku spočívá v rovnosti distribučních možností, pokud jde o zboží a služby. * Prakticky se usiluje o uspokojování potřeb všech občanů ( každému podle jeho potřeb ) redistribucí společenských zdrojů. * Cílem však není saturace životního minima (minimální mzda, minimální důchod), ale i výrazná redistribuce příjmů a sociální transfery. * Úsilí o rovnost výsledku se prosazuje zejména v oblasti zdravotnictví. Právní souvislosti sociálního občanství * Nezadatelná práva občana, obsažená v ústavách všech moderních států, vycházejí z ideje přirozených práv, která má základy již v řecké filozofii (zejména u Aristotela a Platóna), a později (v 17. a 18. století) v teorii přirozeného práva (zejména T. Hobbes, J. Lock a J. J. Rousseau). * Současné základní mezinárodní vyjádření přirozených a nezadatelných lidských práv je obsaženo ve Všeobecné deklaraci lidských práv, schválené v r Valným shromážděním OSN.

5 * Tato deklarace se promítá do dalších mezinárodních úmluv a dohod, např. do Evropské sociální charty, přijaté Radou Evropy v roce 1967, jakož i do ústav a ústavních zákonů mnoha zemí světa. Všeobecná deklarace lidských práv * Všeobecná deklarace lidských práv upravuje ve svých 30 článcích základní rozsah občanských, politických a sociálních práv. * Ze sociálních práv je zde především upraveno: * čl. 22: právo na SZ v souladu s organizací a prostředky příslušného státu, * čl. 23/1: právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti, * čl. 23/3: právo na spravedlivou a dostačující odměnu, která by zajišťovala pracovníku samému a jeho rodině živobytí odpovídající lidské důstojnosti, doplněná v případě potřeby jinými prostředky sociální ochrany, * čl. 25/1: právo na takovou životní úroveň, která může zajistit zdraví a blahobyt pracovníku a jeho rodině, zahrnující zvláště výživu, ošacení, bydlení, lékařské ošetření a sociální zaopatření (v nezaměstnanosti, nemoci, pracovní neschopnosti, ovdovění, stáří nebo v jiných případech ztráty výdělkových možností, za okolností nezávisejících na vůli pracovníka), * čl. 25/2: mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc, * čl. 26: každý má právo na vzdělání, bezplatné alespoň v základních stupních. Listina základních práv a svobod * Naše současná právní úprava přirozených práv občana vychází z těchto mezinárodně uznávaných práv a zásad. * Byla přijata pod názvem Listina základních práv a svobod (Listina), a to jako součást ústavního pořádku ČR pod číslem 2/1993 Sb. * Ve 44 článcích Listina upravuje základní občanská a politická práva, hospodářská, sociální a kulturní práva a práva národnostních menšin. * Pojetí sociálních práv v Listině je podstatně odlišné od předchozí právní úpravy obsažené v socialistické ústavě (ústavní zákon č.100/1960 Sb.), platné do r * Základní sociální práva obsažená v Listině můžeme shrnout: * čl. 26/1: každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat, * čl. 26/3: každý má právo získat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje, Základní sociální práva * čl. 30/1: občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele, * čl. 30/2: každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek, * čl. 31: každý má právo na ochranu zdraví. * Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon, * čl. 32: rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu,

6 * čl. 33: každý má právo na vzdělání. Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. SOCIÁLNÍ POLITIKA STÁTU * Sociální politika státu je v současné době v teorii i praxi různě interpretována, protože ji lze charakterizovat z různých pohledů a úrovní. * Zpravidla zahrnuje činnost a opatření, které lze shrnout pod pojem sociálního zabezpečení včetně osobních sociálních služeb, činností a opatření týkající se zdravotnictví a vzdělávacích služeb, bydlení a služeb zaměstnanosti. * Všechny tyto činnosti a opatření se utvářejí na základě určitých, společností všeobecně přijímaných zásad a jsou vedeny snahou o zdokonalování způsobu života každého jedince, úsilím o jeho blaho a prospěch. * V tomto smyslu je sociální politika ve svém souhrnu politikou směřující k sociálně spravedlivé společnosti. * Obecně se dá říci, že existuje tolik definic sociální politiky, kolik autorů o ní píše. * Např. anglický sociolog M. Hill uvádí, že jsou možné dva způsoby vymezení: * první vymezuje sociální politiku jako součást veřejné politiky, jako její určité oblasti, obory (politika SZ, zdravotní politika, speciální sociální služby, ale i bytová politika a politika zaměstnanosti, někdy i politika vzdělávací) a * druhý, který se snaží definovat sociální politiku na základě toho, co ji odlišuje od ostatních politik, a to podle toho, zda výdaje na její opatření přispívají všeobecně uznávanému cíli blahobytu. * Další možné vymezení dle J. Žižkové, které se v našich podmínkách často používá, vychází z praxe a rozlišují se tři přístupy: * v prvním přístupu je charakteristické široké pojetí sociální politiky, lze ji vymezit jako konkrétní jednání státu, kterým je ovlivňována sociální realita dané společnosti v širokém měřítku a váže se bezprostředně k životním podmínkám lidí, * ve druhém přístupu je sociální politika vymezována jako oblast (součást) hospodářské politiky. * Cílem je eliminace sociálních tvrdostí, které doprovázejí fungování tržního mechanismu. * Tento přístup redukuje sociální politiku na systém opatření hlavně v oblasti zaměstnanosti, mzdového vývoje a SZ, * třetí přístup představuje nejužší pojetí sociální politiky, která je ztotožňována se SZ. * Sociální politika je zde redukována na soubor opatření v oblasti důchodového zabezpečení, nemoci, sociální péči a na pomoc rodinám s dětmi. * V tomto pojetí je to soubor opatření ve prospěch osob, jejichž životní úroveň je alespoň po určitou dobu zajišťována i ze společenských spotřebních fondů a nikoliv na základě rozdělování podle pracovního výkonu. * Pojem sociální politika je tedy používán se značnou volností a často je výraz myšlen spíše jako sounáležitost určitého problému k problémům sociálním. * V tisku i v praxi se spíše hovoří specificky o politice zaměstnanosti, vzdělávací politice, bytové politice apod., než o všeobecné sociální politice. Subjekty a objekty sociální politiky * Sociální politiku realizují různé subjekty, které za ni nesou i zodpovědnost před objekty sociální politiky.

7 * Hlavním subjektem, který do značné míry určuje pojetí, obsah, cíle a úkoly sociální politiky v daném časovém období, je STÁT. K subjektům sociální politiky patří: * stát a jeho orgány, a to zejména parlament, který na základě zvoleného orgánu státu odpovídá za uskutečňování konkrétní sociální politiky v daném čase. * Tyto orgány mají charakter - republikový, regionální (MPSV, ústřední i územní orgány sociálního zabezpečení, školské úřady, úřady práce apod.), * zaměstnavatelé, kteří jsou povinni zabezpečovat opatření stanovená státem a jeho orgány (tzv. podniková sociální politika, podnikové sociální služby), * zaměstnavatelské, zaměstnanecké odborové orgány - např. zaměstnanecké svazy, odborové svazy, orgány tripartity, komory zaměstnavatelů apod., * obce, * občanské iniciativy, dobročinné organizace, apod., * církve, které dnes zastávají významnou roli v péči o zdraví, o handicapované obyvatelstvo, v oblasti výchovné, vzdělávací, charitativní apod., * občané, rodiny, domácnosti - v případě řešení sociálních situací v primární skupině jako akt vzájemné pomoci. * Objekty sociální politiky jsou jednak všichni obyvatelé dané země, jednak určité skupiny lidí a jednotlivci, k nimž její opatření směřují. * Např. konkrétní opatření v oblasti vzdělávání a zdravotní péče jsou určena pro všechny. Objekty sociální politiky * Jiná opatření sociální politiky jsou směrována pouze na některé obyvatele, jejich skupiny, či pouze na jednotlivce. * Objekty sociální politiky jsou podle potřebnosti a povahy jednotlivých opatření různě strukturovány - např. z hlediska věku, pohlaví, příjmů, ekonomické aktivity atd. * Základem je tedy jedinec (jako součást celku) se svými jedinečnými vlastnostmi, schopnostmi, zájmy, potřebami, dispozicemi apod. Cíle sociální politiky * Obsahem novodobé státní sociální politiky je v nejobecnější rovině péče o blahobyt lidí. * V současné době jde o to, aby stát přispíval především k zajištění dobrého vzdělání, dobrého zdraví a nezbytného příjmu, resp. příjmů. * Konkrétní obsah se liší v závislosti na konkrétních ekonomických a společenských podmínkách, na kulturní vyspělosti a tradicích zemí v jednotlivých vývojových etapách. * V rámci státní sociální politiky lze cíle charakterizovat jako žádoucí, chtěné stavy sociálního systému (sféry, reality) v budoucnosti. * Vždy jde o určitý soubor (soustavu) cílů, kterými je naplňován cíl obecný, tj. rozvoj člověka, způsob jeho života, jeho dispozic a tvůrčích sil (tzv. hierarchie cílů z obecného hlediska). * Tento cíl by měl být naplňován jak obecnými principy státní sociální politiky, * tak i konkrétními opatřeními jednotlivých dílčích sociálních politik FUNKCE A PRINCIPY SOCIÁLNÍ POLITIKY

8 * Funkcemi sociální politiky dle J. Žižkové rozumíme její schopnost vyvolávat určité efekty či účinky ve vztahu k objektům, schopnost sledovat a realizovat určitou vědomou (cílově zaměřenou) činnost a úkoly. Funkce sociální politiky * Jednotlivé funkce vznikaly postupně a vyvíjejí se s ohledem na čas, prostor a situaci jednotlivých zemí. * Z vývojového pohledu lze upozornit, že některé funkce, např. ochranná a rozdělovací, patří k funkcím základním, další pak k funkcím odvozeným. * Proto tedy je jedním z nesnadných úkolů státu, jako hlavního subjektu sociální politiky, harmonizace - optimalizace - těchto funkcí v praktickém politickém životě. Ochranná funkce * Jde o funkci historicky nejstarší, která tvoří tradiční a stabilní prvek sociální politiky a kterou je třeba neustále posilovat. * Ochranná funkce plyne primárně z humanitních snah společnosti (exogenní ochranná funkce) a sekundárně z potřeby ochrany člověka jako pracovní síly (endogenní ochranná funkce). * Touto funkcí se řeší již vzniklé sociální situace, události, kdy jedinec či sociální skupina (např. rodina) je zvýhodněna ve vztahu k ostatním, * ať již v ekonomickém či sociálním smyslu. * V podstatě jde o zmírnění či odstranění důsledků určitých sociálních událostí, ať již jsou spojeny se světem práce (např. nezaměstnanost, škodlivé pracovní prostředí) * nebo s rodinnými a životními událostmi (např. příjmová situace vícečetných rodin, stáří, nemoc, osiření apod.). Rozdělovací a přerozdělovací funkce * Je jednou z nejsložitějších a současně nejvýznamnějších funkcí, protože touto funkcí je ve značné míře realizován vlastní obsah opatření sociální politiky. * Hlavní pozornost směřuje k příjmům, ke mzdám a důchodům a jejich redistribuci. * K sociálním dávkám apod. * Druhým aspektem této funkce je rozdělování životních šancí, k nimž dochází prostřednictvím sociální politiky. * Rozdělovací funkcí je však třeba rozumět více než jen rozdělování důchodů, je to i účelné začleňování lidí do společnosti. * Těžiště přerozdělovací funkce spočívá v modifikaci prvotního rozdělování, tedy v přerozdělení toho, co již jednou bylo nedokonale či nespravedlivě rozděleno trhem. * Přerozdělování by mělo zmírňovat výchozí nerovné postavení lidí v míře, kterou společnost uznává za žádoucí. * Podstata nerovnosti není jednoznačná. * Zpravidla se lidé rozdělují na chudé a bohaté, což jsou pojmy ve své podstatě vícerozměrné a nemají jen své úzce vymezené ekonomické aspekty. * Z ekonomického hlediska je pro postavení člověka rozhodující jeho důchod a jeho majetek. * Z tohoto hlediska je pak zpravidla redistribuce příjmů zaměřená ve prospěch chudých kvalifikována jako progresivní, a naopak redistribuce ve prospěch bohatých jako regresivní. Přerozdělovací funkce

9 * Přerozdělovací funkce se konkrétně naplňuje především prostřednictvím daní a transferů. * Jejich efekty se promítají do životních podmínek lidí tímto způsobem: * - podporou příjmů, důchodů, zvýšením jejich hotovosti, * - formou užívání bezúplatných nebo v různé míře dotovaných služeb (např. na bydlení???, dopravu apod.), * - poskytováním bezúplatných naturálních požitků. Homogenizační funkce * Je relativně novou funkcí sociální politiky. * A je úzce spojena s funkcí předchozí, neboť v intencích záměrů redistributivní politiky vyspělých zemí směřuje k určitému příjmového vyrovnání, ke zmírňování sociálních rozdílů v životních podmínkách sociálních subjektů a k odstraňování neodůvodněných rozdílů. * Homogenizace v žádném případě neznamená nivelizaci podmínek života, ale proces, v němž společnost dospívá k poskytování stejných šancí vzdělávat se, pracovat, pečovat o své zdraví atd., a to podle individuálních schopností a předpokladů, které jsou základem odůvodněných a přirozených rozdílů mezi lidmi. * V podstatě jde o dosažení vyššího stupně stejnorodosti v uspokojování základních životních potřeb. * Nejprůkazněji se tato funkce projevuje např. v sociální pomoci nízkopříjmovým skupinám obyvatelstva, kdy je opatřeními sociální politiky dorovnáván příjem do výše společensky uznaného standardu životního minima. Stimulační funkce * znamená podporovat, podněcovat a vyvolávat žádoucí sociální jednání jednotlivců i skupin jak v oblasti ekonomické, tak i mimo ni. * Je tedy zaměřena na ovlivňování žádoucího, chtěného, zamýšleného vývoje sociálních procesů, jevů a vztahů. * V podstatě se jedná jak o ta opatření sociální politiky, která svými efekty přímo ovlivňují výkonnost pracovního potenciálu, jeho produktivitu (např. v oblasti vzdělávací politiky), * tak i o ta opatření, která se nepřímo promítají na celkovém prospěchu společnosti. * Nejde tedy jen o již zmíněná opatření vzdělávací politiky, ale i o opatření politiky zaměstnanosti, zdravotní politiky, * o rozměr kupní síly občanů v závislosti na vývoj sociálních příjmů apod. * Svým stimulačním zaměřením, vytvářením záchranných sociálních sítí a garantováním základních sociálních jistot má sociální politika i výrazný stabilizační efekt, neboť tlumí sociální neklid a zabraňuje sociálním nepokojům, které jsou pro každou hospodářskou činnost i pro stabilitu společnosti zátěží. Preventivní (profylaktická) funkce * jejímiž cíli jsou zejména: * snaha předcházet určitým škodám na životě a zdraví, nepříznivým sociálním situacím (chudoba, nezaměstnanost atp.). * Vyvinula se z původní omezené hygienické a bezpečnostní prevence v rozsáhlou sociální (společenskou) prevenci. * Snahou je zabránit zcela nebo alespoň v co největší míře tomu, aby k nežádoucím sociálním situacím vůbec docházelo (bída, alkoholismus, kriminalita, atp.).

10 * Naplňování této funkce znamená, že sociální politika musí směřovat k odstraňování příčin různých sociálních situací, které brání integraci člověka do společnosti. * Tuto funkci plní v menší míře všechny obory sociální politiky, nejvíce však vzdělávací politika (poskytováním adekvátního vzdělání pro výkon pracovně profesních rolí) * a zdravotní politika (s důrazem na preventivní zdravotní péči). * Preventivní aspekt je obsažen i v ostatních sociálně politických opatřeních (viz např. význam systémů SZ pro předcházení výskytu chudoby). * Ze všech aktivit, které stát může použít k omezování sociálně patologických jevů, je občan srozuměn většinou jen s důraznou represí. Nástroje sociální politiky * Realizace sociální politiky závisí na volbě a použití odpovídajících nástrojů. * Jejich spektrum je značně široké. * Základním rámcem jejich opatření je v každé demokratické společnosti právní řád, v jeho rámci sociálně právní legislativa a programová koncepce vlády. * Program a plán mají své místo v sociální politice pokud jde o prosazování dlouhodobých záměrů. * V tomto smyslu představují prostředek k vytvoření konsenzu, tedy participativní jednání různých vládních i nevládních orgánů (odborových, zaměstnavatelských, regionálních apod.). * Plán je v tomto případě nutno vnímat jako nástroj hledání cest, především k dosažení vytyčených cílů apod., * a v jakých vazbách a jakými postupnými kroky je realizovat atd. * Kolektivní vyjednávání v ČR po r dostalo nová pravidla a formy a představuje mechanismus dosahování konsensu mezi sociálními partnery. Kolektivní vyjednávání * Sociálními partnery jsou jednak odborové svazy, hájící zájmy zaměstnanců, * jednak zaměstnavatelské svazy, hájící zájmy zaměstnavatelů a stát (vláda). * Jde o tzv. tripartitu, jejíž představitelkou je Rada hospodářské a sociální dohody ČR. * Účast státu v kolektivním vyjednávání je vedena snahou, aby požadavky odborů i zaměstnavatelů braly v potřebné míře na zřetel i dlouhodobější celospolečenský zájem a také konkrétní možnosti ekonomiky. * Kolektivní vyjednávání znamená získávání a střetávání názorů zúčastněných stran, které se týkají závažných sociálně ekonomických problémů, * a to dříve, než se tyto otázky projednávají ve vládě. * Kolektivní vyjednávání má výrazně preventivní charakter s cílem předcházet konfliktům a problémy řešit ex ante (očekávané, zamýšlené). * Jeho cílem je udržení sociálního smíru a stability země. * Výsledkem kolektivního vyjednávání jsou kolektivní smlouvy, které jsou vedle obecně platných právních norem důležitým pramenem práva, zejména na úseku zaměstnanosti, mezd, pracovních podmínek a některých příjmů ze sociálního zabezpečení. Rozlišují se různé typy kolektivních smluv, především: * Generální dohoda, která vymezuje vzájemné závazky vlády, zaměstnavatelských a odborových svazů v hospodářské a sociální politice a je východiskem pro kolektivní smlouvy nižších typů, * kolektivní smlouvy vyššího typu, které jsou uzavírány mezi určitými zaměstnavatelskými odborovými svazy,

11 * podnikové kolektivní smlouvy, které jsou uzavírány mezi příslušným odborovým orgánem a zaměstnavatelem pro určitý podnik. Nástroje sociální politiky * Patří sem zejména podle J. Žižkové: * sociální příjmy, tj. peněžní příjmy spojené s opatřeními sociální politiky. * Tvoří je zejména dávky DP a NP, společenská peněžitá pomoc rodinám s dětmi, peněžité dávky sociální pomoci, podpory v nezaměstnanosti, sociální příspěvek. * Významný je vztah sociálních příjmů k příjmům z výdělečné činnosti. * Zásadním požadavkem je, aby distance mezi těmito příjmy na jedné straně stimulovala ekonomickou výkonnost a nevytvářela situace, které jsou označovány jako past chudoby či past nezaměstnanosti (kdy rozdíl mezi životem z práce a životem ze sociálních podpor není dostatečný a tudíž není důvod se těmto pastem vyhýbat) a na druhé straně, aby poskytovala nezbytně nutnou ochranu obyvatelstvu v nouzových situacích; * sociální služby tvoří široké spektrum služeb, jejichž funkcí je uspokojování specifických potřeb určitých skupin obyvatelstva. * Jsou to nejen sociální služby v tradičním slova smyslu, tj. služby spojené s péčí o staré, neschopné, či sociálně narušené občany, ale i služby ve sféře vzdělávání, bydlení, jakož i služby spojené s poradenstvím (např. poradenství na trhu práce, psychologické, kurativní, předmanželské apod.); * věcné dávky jsou spojeny především s ochranou zdraví (např. léky, zdravotní pomůcky, ochranné pracovní pomůcky apod.), * ale uplatňují se i v případě sociální pomoci v situacích, kdy není zaručeno, že peněžité pomoci bude využito k zamýšlenému účelu; * účelové půjčky, kdy jde o poskytování různých zvýhodněných půjček k ovlivňování sociálních situací či událostí v životě lidí. * Jejich funkcí je překlenout časové období mezi okamžitou potřebou finančních prostředků a současnými omezeními finančními zdroji u předem vymezených situací, např. půjčky k podpoře bydlení apod. * Od ostatních nástrojů se odlišují tím, že půjčky jsou návratné a jejich sociální efekt z hlediska jedince či rodiny je dán výhodnějšími podmínkami při poskytování; * úlevy a výhody poskytované různým skupinám obyvatelstva, např. mladistvým, studujícím, zdravotně postiženým, důchodcům apod. Sociální spravedlnost * Sociální spravedlnost je klíčovým principem celé sociální politiky, * je obyčejně stavěna proti křivdě a bezpráví, je považována za měřítko mezilidských vztahů, za základní mravní a náboženskou hodnotu, za základ právního řádu, států a státních politik. * Je myšlena jednak jako spravedlnost v právním slova smyslu, tj. souhrn právních norem a zásad, * a jednak jako spravedlnost sociální, kterou lze vymezit pravidly, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány předpoklady a prostředky veřejného blahobytu mezi jednotlivé subjekty. * V pojetí sociální politiky jsou obě roviny velmi důležité, neboť zákonodárství a právní normy tvoří legitimitu spravedlnosti sociální. * Pojednáno bude pouze o sociální spravedlnosti ve vztahu k procesům rozdělování a přerozdělování.

12 * Otázka jak se rozděluje, kdo a co dostává či nedostává, proč a za co samozřejmě navozuje i otázku, co by měl dostávat a proč - tedy určité normativní kritérium. * Např. J. Macek hovoří o třech zásadách sociální spravedlnosti: * Zásada každému stejně je zdánlivě jednoduchá, a proto měla vždy velký ohlas. * Autor uvádí, že v řadě případů je neproveditelná, je šablonovitá a může být kontroverzní se společenskými zájmy. * Spravedlivost netkví v egalitářské rovnosti, ale v poměrnosti, v proporcionalitě; Každému stejně? Sociální spravedlnost * zásada každému podle jeho potřeb je oprávněná např. v rodinném životě. * Práce je rozdělena podle schopností a sil, její výsledky však podle potřeb jednotlivých členů. * Musí zde však být určitá autorita, která rozhodne, jaké potřeby by se měly uznávat a kdo je bude uznávat. * V sociální politice takovou autoritou by měl být nesporně stát. * Problémem však zůstává, v čem, a do jaké míry jsou intervence státu únosné a jak dalece bude autoritativní distribuce akceptována, * zásada každému podle jeho zásluhy rovněž naráží na četné překážky: co je to zásluha, jak ji měřit, kdo ji má stanovit... atd. * Dnes jsou často zásluhy i odměny odvozovány z pracovního výkonu, ale i v něm se často promítají vlivy jiné, jako např. protekce, či různá zvýhodnění plynoucí z monopolního postavení apod. * Autor se kloní k názoru, že sociální spravedlnost je relativní a že při výběru zásad je nutné se nechat vést ještě jednou zásadou, kterou nazývá * zásada života. * Další dílčí hlediska či principy sociální spravedlnosti : * princip výkonový, zásluhový, * princip souladu mezi vstupy a výstupy, * princip rovnosti, * princip rovných příležitostí, * princip potřebnosti. Princip sociální solidarity * Sociální solidarita (vzájemná podpora, sounáležitost) souvisí především s utvářením a rozdělováním životních podmínek a prostředků jedinců a sociálních skupin (zejména rodin) v zájmu naplňování ideje sociální spravedlnosti. * Je výrazem toho, že člověk je sociální (společenská) bytost. * Každý je svou existencí v jisté míře odkázán i na druhé osoby a je závislý na soužití společnosti jako celku. * Solidarita je výrazem lidského porozumění, je vedena úsilím o sjednocování zájmů, zejména pokud jde o hmotné životní podmínky, a to na základě svobodné vůle lidí a jejich ochoty podřídit se zájmům širšího společenství. * Podle toho, kdo solidaritu organizuje můžeme hovořit o solidaritě mezinárodní. * Připomeňme aktivity světových organizací, jako jsou Evropské společenství, Světová zdravotnická organizace, Mezinárodní organizace práce apod. Celostátní solidarita

13 * Celostátní (celospolečenskou) solidaritu organizuje stát, např. spoluúčast jedinců a kolektivů (institucí) na tvorbě zdrojů pro financování celospolečensky významných aktivit, jako je rozvoj vzdělání, kultury, pomoc rodinám, sociálně slabým a nemohoucím občanům apod. Vnitrorodiná solidarita * Jistě lze hovořit i o vnitrorodiné solidaritě jednotlivců a rodin, mezigenerační solidaritě (např. ekonomicky aktivního obyvatelstva s obyvateli neaktivními), o solidaritě zdravých s nemocnými, zaměstnaných s nezaměstnanými. * Solidarita jedinců, spolků, sdružení apod. založená na filantropii a uskutečňující se zpravidla mimo jakýkoliv státní redistribuční mechanismus. Princip subsidiarity * Princip subsidiarity (subsidiární pomocný, náhradní, podpůrný) * Tento princip vychází z přístupu k člověku jako individuu s jedinečnými vlastnostmi, schopnostmi, dispozicemi, možnostmi atd., které je jedinec povinen - v mravním slova smyslu - využívat ku prospěchu a sociálnímu bezpečí svému i druhých. * Žádoucí a mravné tedy je, aby každý nejprve pomohl sám sobě. * Není-li toho schopen, měla by mu pomoci jeho rodina. * Teprve dostane-li se do velkých obtíží, volá na pomoc jiná společenství (přátelé, svépomocné charitativní instituce, obec apod.). * Podobně jedná i obec. * Teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván stát, jehož povinností je primárně pečovat o vytvoření podmínek, aby si každý mohl pomoci vlastním přičiněním * a sám pomáhá až tehdy, jsou-li ostatní možnosti pomoci vyčerpány. Princip participace * V demokratických společnostech je daná možnost podílet se, participovat, na společenském životě. * Základní myšlenkou participace je, že lidé, jejichž život je ovlivňován určitými opatřeními a rozhodnutími, musí mít také možnost zúčastnit se procesu, který vede k jejich přijímání a realizaci. * Princip participace uplatňovaný všeobecně (nejen v sociální politice) umožňuje jednotlivcům přímý přístup k politickým rozhodnutím a narušuje autoritativní způsob řízení shora dolů a vytváří předpoklady pro přímou, participační demokracii. FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY * Při rozhodování o filozofických přístupech, prioritách a formách ke koncipování sociální politiky je třeba brát v úvahu řadu faktorů, které se navzájem ovlivňují, podmiňují a mezi nimiž existuje i řada zpětných vazeb. * Tyto faktory v podstatě lze spatřovat ve třech základních okruzích: * 1. demografický vývoj, * 2. ekonomické a sociální faktory, * 3. společensko politické determinanty; * jejich význam a postavení se mění v závislosti na konkrétních historických podmínkách jednotlivých zemí. Demografický vývoj

14 * Vývoj obyvatelstva a zejména jeho struktura je jedním z nejvýznamnějších faktorů, který je při koncipování jednotlivých sociálních opatření potřebné respektovat a zohledňovat. * Dlouhodobé demografické tendence totiž ovlivňují řadu zejména společensko ekonomických procesů, které ve svém důsledku mohou znamenat přehodnocení původních záměrů, návrhů a opatření v sociální oblasti. * Demografie je věda o obyvatelstvu a zkoumá obyvatelstvo a změny, ke kterým dochází, a to jak souhrnně, tak i v jeho jednotlivých skupinách podle kvantitativních a kvalitativních charakteristik. * Zkoumá množství obyvatelstva, geografické rozmístění a složení obyvatelstva podle společenských skupin, zaměstnání, pohlaví a věku, kulturní úrovně atd. * Hlavní místo v demografii patří procesům reprodukce obyvatelstva populaci, úmrtnosti, počtu sňatků, délce života a rovněž procesům migrace obyvatelstva, faktorům, které na ně působí, a důsledkům, jež z nich vyplývají. * Pro další vývoj soustavy důchodového zabezpečení jsou určující zejména dva faktory demografického vývoje, a to: * stárnutí populace, * růst počtu starých a osamělých osob, zejména žen. * Obdobně bude obyvatelstvo v ČR do roku 2020 výrazně stárnout. * Průměrný věk obyvatel se zvýší, osob ve věku 60 let a výše bude již trvale více než dětí ve věku 0 14 let a jejich podíl se bude zvyšovat. * Dojde také k dlouhodobému poklesu podílu věkové skupiny let. Porodnost - natalita * Porodnost (natalita) je počet živě narozených dětí připadající na 1000 obyvatel za rok. V souvislosti se změnou životního stylu odkládají mladí lidé od začátku 90. let zakládání rodiny a rodičovství do vyššího věku. * Vliv ekonomických faktorů. Hlavní rysy demografického vývoje * Porodnost klesá systematicky již od roku 1975, s výjimkou let 1988 a 1990 a současnosti. * Podle prognózy ČSÚ do roku 2015 poroste, poté bude klesat. * Populace stárne, průměrný věk (39) poroste a v roce 2030 může dosáhnout 46 let. * Úmrtnost stagnuje. * Střední délka života opět vzrostla, u žen činí 79,9 let, u mužů 73,7 let; * zhruba 6-8 let života prožijeme v nemoci, ženy více než muži (zdroj SZO). Stromy života Mortalita * Úmrtnost (mortalita) je počet úmrtí v poměru k počtu obyvatel. * Z dlouhodobého hlediska mírně roste absolutní počet zemřelých v ČR vzhledem k postupnému stárnutí její populace. * Změny ve zdravotním stavu populace, a tím i úrovně úmrtnosti, ovlivnilo částečné zlepšení životního prostředí, změny v životním stylu (i z finančních důvodů snížení vysoké spotřeby masa, tuků a cukrů, lepší cestování apod.) a ve zdravotní péči. * Struktura příčin smrti je v ČR dlouhodobě stabilní.

15 * Nejčastější příčinou smrti jsou nemoci oběhové soustavy, * dále novotvary, ty mají za následek zhruba 25 % všech úmrtí. * Na třetím místě jsou vnější příčiny (poranění a otravy) s podílem 7 %. * Následují nemoci dýchací a trávicí soustavy. Migrace vnitřní * Migrace vnitřní je definována jako změna obce trvalého bydliště v rámci ČR. * Relativní ukazatel má vypovídající schopnost pro regionální srovnání. * Nejvyšší hodnoty aktivního migračního salda v přepočtu na 1000 obyvatel v analyzovaném období (rok ) vykazují regiony bezprostředního zázemí aglomeračních jader (např. Praha západ, Plzeň jih, Brno venkov) kam se dnes soustřeďuje největší intenzita bytové výstavby. * Se zpožděním tak u nás probíhá proces suburbanizace známý ze západní Evropy šedesátých let minulého století. Migrace vnější * Zatímco počet cizinců, kterým se uděluje povolení k trvalému pobytu (na 5 let za účelem slučování rodin), se příliš nezvyšuje, rychle přibývá cizinců s povolením k dlouhodobému pobytu (max. 1 rok), které však může být opakovaně prodlužováno. * Dá se předpokládat, že počet a podíl cizinců v ČR (zejména z Ukrajiny a balkánských zemí) výrazně vzroste a s tím i jazykové a kulturní problémy. * Příliv převážně levné pracovní síly ovlivňuje i situaci na trhu práce. Závěry * Po uvedení základních trendů je namístě shrnutí základních rysů demografického vývoje v ČR: * Od roku 1994 převyšuje počet zemřelých počet narozených, přirozený úbytek není kompenzován přírůstkem stěhováním, což má za následek celkový úbytek obyvatel. * ČR prochází obdobím hlubokého poklesu porodnosti, úhrnná plodnost žen dosahuje nejnižších hodnot od roku * Dochází k stále častějšímu odkládání vstupu do manželství. * Výrazným pozitivním rysem populačního vývoje je pokles počtu umělých ukončení těhotenství, ten dosahuje nejnižších hodnot od doby jejich evidence. * Od roku 1990 výrazně klesá úmrtnost. Stárnutí populace * Až do roku 2010 se budou přírůstky skupiny postproduktivního obyvatelstva značně zvyšovat. * Zejména ženy osamělé. * Dojde tedy nevyhnutelně k nárůstu závislosti postproduktivních věkových ročníků na produktivní kapacitě ekonomicky aktivní populace. * Zabezpečení prostředků, potřebných pro výplatu důchodů v důsledku průběžného způsobu financování, by znamenalo při zachování stávajících důchodových hranic zvýšení úrovně příspěvkových sazeb; * jsou proto hledány možnosti pro posunutí věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod.

16 Ekonomické a sociální faktory * Sociální zabezpečení výrazně ovlivňují ekonomické a sociální faktory. * Dynamika vývoje ekonomiky ovlivňuje totiž velikost vytvořených ekonomických zdrojů, které je možno na základě stanovení priorit rozdělit na krytí jednotlivých ekonomických a sociálních potřeb. * Přitom je třeba mít na zřeteli, že nepříznivá ekonomická situace má vedle přímých sociálních dopadů za následek řadu sekundárních důsledků. * Podle výzkumů realizovaných v USA v důsledku zvýšení nezaměstnanosti o 1 % vzroste: * - počet úmrtí na náhlé kardiovaskulární onemocnění o cca 5,6 %, * - počet úmrtí na mozkovou mrtvici o cca 3,1 %, * - počet sebevražd o cca 3,6 %, * - počet vražd o cca 6,7 %, * - počet násilných trestných činů o cca 3,4 % a * - počet majetkových trestných činů o cca 2,4 %. Společensko-politické faktory * Společensko politický rámec determinuje přístup k sociálním otázkám. * Působení politických faktorů ve svém důsledku ovlivňuje chování všech sociálních subjektů, které jsou zapojeny do sociálního systému, tzn. že ovlivňuje chování a roli státu, člověka i zaměstnavatele. * K nejvýznamnějším faktorům, které ovlivňují charakter sociální politiky, patří: * výsledky analýzy historického vývoje sociálních systémů v jednotlivých zemích, včetně srovnávacích studií, * činnost mezinárodních institucí působících v sociální oblasti (především MOP a Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení). * Arnoldová, A. * Vybrané kapitoly ze sociálního zabezpečení. 1. část. Praha : Karolinum UK. Reedice. 2007, 612 s. ISBN MEZINÁRODNÍ ÚMLUVY V SOCIÁLNÍ OBLASTI Arnoldová Anna Rozdělení * Smlouvy a úmluvy v rámci členských států Evropské unie (EU). * Smlouvy dvoustranné s jinými státy kromě EU. Evropská unie * Evropská unie, která funguje na demokratických principech, je společenstvím 27 evropských států, které spolupracují v politické a hospodářské oblasti a tato spolupráce je pro ně vzájemně výhodná. * Její vznik je datován do roku 1991, kdy se v Maastrichtu předsedové vlád a hlavy států členských zemí dohodli na smlouvě o EU. * Ta byla v dalších dvou letech ratifikována jednotlivými státy.

17 Členskými státy EU jsou: * Belgie, ČR, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Itálie, Irsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Maďarsko, Nizozemsko, Německo, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovinsko, Slovenská republika, Španělsko, Švédsko, Spojené království, v roce 2007 Bulharsko a Rumunsko. Tři pilíře sjednocovacího procesu * EU obsahuje tři jednotlivé pilíře sjednocovacího procesu podle Maastrichtské smlouvy, a to: * Evropské společenství (dále jen ES), které zahrnuje celní unii, vnitřní trh, společnou agrární politiku, strukturální politiku, hospodářskou a měnovou unii, * společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, * spolupráci v oblasti vnitřních věcí a justice. * Za základní politická rozhodnutí, řešení závažných politických problémů a určování nových směrů evropské integrace je odpovědná Evropská rada. * Jejími členy jsou hlavy států nebo předsedové vlád členských zemí a předseda Komise. * Rada má přímou odpovědnost za společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a za spolupráci ve věcech justice a vnitřních záležitostí. * Všechna důležitá rozhodnutí, určení politiky EU a přijímání právních předpisů, leží na Radě Evropské unie, které se také říká Rada ministrů. * Je rozhodujícím orgánem EU se zákonodárnými a výkonnými pravomocemi reprezentující členské státy. * Její rozhodnutí jsou závazná pro všechny členské státy. * Zajišťuje koordinaci hlavních linií hospodářské politiky členských států EU a má pravomoc vydávat akty, které jsou sekundárními prameny práva Společenství. * Zástupcem občanů je Evropský parlament. * Poslanci parlamentu jsou voleni v jednotlivých členských zemích EU jednou za pět let a zvolení zástupci pak prosazují politickou vůli a zájmy občanů svých zemí. * Má 626 křesel a mandáty jsou poměrně rozděleny podle počtu obyvatel jednotlivých států. * Evropský parlament schvaluje spolu s Radou Evropské unie legislativu a rozpočet, dohlíží na výkonnou moc. Evropská komise * má jako jediná zákonodárnou iniciativu. * Jen ona smí navrhovat nové právní předpisy Společenství, nemůže je však přijímat. * To náleží Radě ministrů a Evropskému parlamentu. * Evropskou komisi tvoří dvacet členů, které delegují jednotlivé státy. * Členové komise mají za úkol hájit jen a jen zájmy celého Společenství, a to bez ohledu na svou státní příslušnost. Evropský soudní dvůr * Evropský soudní dvůr zajišťuje respektování práva při výkladu a aplikaci smluv a veškerých dalších právních předpisů Evropských společenství. * Nejčastěji řeší případy, kdy členské státy porušují své zákony nebo je nepřizpůsobují evropské legislativě.

18 * Soudní dvůr se skládá z patnácti soudců a devíti generálních advokátů. Rada Evropy * je mezinárodní mezivládní organizace evropských států s působností ve všech oblastech veřejného života kromě otázek obrany. * Tuto nejstarší politickou organizaci v Evropě původně vytvořilo 10 západoevropských států, které podepsaly zakládající smlouvu RE dne v Londýně. * Cílem RE je prohlubovat jednotu mezi evropskými zeměmi na ochranu jejich společného kulturního dědictví a podpora jejich hospodářského a sociálního pokroku. * Středem pozornosti RE zůstává ochrana lidských práv, jakož i obrana zásad parlamentní demokracie a právního státu. Členskými státy RE jsou v současné době: * Belgie, Bulharsko, ČR, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Island, Itálie, Kypr, Lichtenštejnsko, Litva, Lucembursko, Maďarsko, Malta, SRN, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, San Marino, SR, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko a Velká Británie. Evropská unie * ČR se současně s přijetím za nového člena RE zavázala vstoupit do dřívějších závazků ČSFR vůči této evropské instituci. * ČR provedla sukcesi (nástup v práva předchůdce) do devíti smluv, potvrdila účinky podpisu u dalších tří smluv a prohlásila, že se cítí vázána Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. * Bylo to možné s odkazem na českou legislativu, která ke dni vzniku nového českého státu převzala legislativu bývalé ČSFR a práva a závazky vyplývající z mezinárodního práva. * V oblasti našeho zájmu šlo o Úmluvu o lidských právech a základních svobodách, ratifikovanou bývalou ČSFR v březnu 1992, a Evropskou sociální chartu, podepsanou v květnu téhož roku. Evropské společenství * Evropské společenství respektuje základní strategické principy, a to svobodu pohybu osob, zboží, kapitálu a služeb. * Těžiště činnosti ES spočívá bezpochyby v oblasti lidských práv. Jejich garantem je výše zmíněná Úmluva o lidských právech a základních svobodách, jejíž ustanovení jsou transformována do národních legislativ, a zejména pak kontrolní mechanismus vytvořený touto Úmluvou. Úmluva o lidských právech * Úmluva o lidských právech zaručuje právo občana, nedovolá-li se příslušné ochrany ve státě, na projednání jeho věcí před Evropským soudním dvorem pro lidská práva ve Štrasburku. Rada Evropy

19 * V návaznosti na oblast lidských práv považuje RE za jeden ze svých hlavních cílů sociální a hospodářský rozvoj členských států. * Konečným výsledkem RE v oblasti sociální a hospodářské jsou dokumenty přijaté na základě společné vůle členských států a v právní podobě. * Právními nástroji jsou: * úmluvy či dohody, * doporučení, rezoluce, nařízení, směrnice, * specializované nebo obecnější studie či zprávy jak pro užší okruh odborníků, tak pro širší veřejnost. Právní nástroje * Úmluvy představují nejvyšší právní formu konsenzu členských států. * Nejvýznamnějšími prostředky koordinace různých systémů sociálního zabezpečení jsou dvoustranné mezistátní smlouvy a mnohostranné úmluvy přijímané RE a MOP. * Mnohostranné úmluvy zavazující ke stejnému chování více států představují určitý vyšší stupeň koordinace. * Rezoluce a doporučení nejsou pro členské státy závazné, ale často dosahují závazné důležitosti. * Zpravidla upravují dílčí problémy nebo se týkají specifického okruhu subjektů (např. rezoluce o sociálním zabezpečení žen v domácnosti, rezoluce o opatření sociálního zabezpečení pro důchodce a osoby zaměstnané po dosažení důchodového věku). * Studie a zprávy jsou většinou iniciovány u příležitosti různých mezinárodních setkání na vysoké úrovni, např. Konferencí evropských ministrů odpovědných za sociální záležitosti. * Mnohostranné úmluvy i dvoustranné smlouvy, uplatňované ve vztazích mezi státy, mají v podstatě stejný obsah a jsou založeny na několika základních principech: * Věcný rozsah smluv upravuje poskytování: * dávek v nemoci a mateřství, invalidních dávek, * starobních dávek, dávek pozůstalostních, * dávek v případě pracovního úrazu a nemoci z povolání, dávek v nezaměstnanosti, * - rodinných dávek, podpory při úmrtí. Co smlouvy upravují * Z hlediska stávající právní úpravy ČR smlouvy upravují vztahy mezi státy v odvětví: důchodového pojištění, nemocenského pojištění, zdravotního pojištění, státní sociální podpory, zaměstnanosti. Základní principy smluv * 1. Rovnost - občan nebo pracovník jednoho smluvního státu pobývající nebo zaměstnaný na území druhého státu, má stejná práva a povinnosti jako občan toho smluvního státu. * Tento princip je obsahem Evropských prozatímních dohod o sociálním zabezpečení a úmluvy MOP č. 118 o rovném nakládání s cizinci jako s vlastními občany. * 2. Sčítání pojistných dob doby pojištění (případně i pobytu) získané občanem ve smluvních státech, se pro účely vzniku, trvání či opětovného nabytí nároku na dávku sčítají. * Uplatnění tohoto principu (zejména u důchodových dávek) vylučuje, aby byl občan pracující v různých státech poškozen ve svých nárocích z důvodu, že by doby pojištění získané občanem v každém z nich byly nedostačující pro vznik nároku na dávku.

20 Sčítání pojistných dob * Součet jednotlivých dob pojištění je tedy rozhodující pro posuzování nároku občana a jeho uspokojení je pak zpravidla rozděleno mezi státy podle poměru dob pojištění získaných na území každého z nich. Základní principy smluv * 3. Rovnost území smluvních států a výplata dávek do ciziny. * Nárok na dávky a jejich výplatu nemůže být v zásadě omezen z toho důvodu, že osoba pobývá na území druhého smluvního státu, což znamená vyhovění podmínce trvalého pobytu pro nárok na dávky. * V rámci tohoto principu o rovnosti území je třeba též posuzovat podmínky pro poskytování dávek stanovené vnitrostátními právními předpisy (např. souběh dávky s příjmem z výdělečné činnosti). * 4. Aplikace jediného zákonodárství. * Pro smluvní úpravu sociálního zabezpečení je charakteristické přesné vymezení právních předpisů toho kterého státu, které se na občana v dané chvíli vztahují. * Zpravidla to bývá místo výkonu výdělečné činnosti. * Vylučuje se, aby občan podléhal současně právním předpisům dvou nebo více států. * Tím je zabráněno jak dvojímu pojištění, např. v místě bydliště i v místě pracoviště, tak i případné neexistenci pojištění. Aplikace jediného zákonodárství * Od místa pojištění se pak odvozuje příslušnost poskytovat při vzniku sociální události dávky, případně je hradit, jsou-li poskytnuty jinou institucí, např. zdravotnickým zařízením v místě přechodného pobytu občana. * Aplikace základních principů smluvní úpravy na jednotlivá odvětví SZ představuje základ všech obecně uznávaných smluv. Přehled úmluv EU * Z hlediska důležitosti je možné sestavit přehled úmluv takto: * č. 12 a 13/1953 Evropské prozatímní dohody o sociálním zabezpečení, * č. 14/1953 Evropská úmluva o sociální a lékařské pomoci, * č. 48 a 48a/1964 Evropský zákoník sociálního zabezpečení a Protokol, * č. 139/1990 Evropský zákoník sociálního zabezpečení - revidovaný, * č. 78/1977 Evropská úmluva o sociálním zabezpečení, * č. 35/1961 a č. 128/1988 Evropská sociální charta a Dodatkový protokol, * č. 93/1977 Evropská úmluva o právním postavení migrujících pracovníků, * č. 157/1982 Úmluva o rovném nakládání s cizinci jako s vlastními občany v sociálním zabezpečení. Přehled úmluv EU * K tomuto přehledu můžeme přiřadit: * Nařízení Rady Evropských společenství o uplatňování soustav sociálního zabezpečení u pracovníků, samostatně výdělečných osob a členů jejich rodin, migrujících v rámci Evropského společenství č. 1408/1971,