1. Digitální fotoaparát

Transkript

1 1. Digitální fotoaparát Jak funguje digitální fotoaparát Digitální fotoaparát se od obyčejného liší tím, že místo filmu obsahuje elektronický snímací prvek (nejčastěji snímač CCD) a paměť nebo spíše paměťovou kartu (Compact Flash, Smart Media, xd kartu), na které jsou sejmuté snímky uloženy. Dá se tedy říci, že scénu před objektivem rovnou skenuje, převádí do podoby počítačového souboru. Digitální fotoaparát se z uživatelského pohledu skládá z: - těla fotoaparátu - objektivu - ovládacích prvků - displeje Co je uvnitř těla fotoaparátu: - optická soustava k zaostřování snímku - mikroprocesor ke zpracování informací (obrazu) - CCD senzor slouží k vlastnímu sn stav" excitovaného stavu}.ixelímání - paměť pro uložení snímků Pozn.: Digitální fotografie je rastrový obraz:

2 Každý obrázek (fotografie) se skládá z matice bodů kde každý bod má přiřazenu barvu. Rozměry této matice bodů udávají rozlišení obrazu (např. 1024x768). Těmto obrazovým bodům se říká pixely! Jak tedy digitální fotoaparát pracuje? Jádrem přístroje je světlocitlivá plocha snímače na bázi CCD nebo CMOS technologie. Na plochu senzoru je promítán obraz přes systém optických čoček v objektivu. Světelná energie, která přichází ze snímaného prostoru (scény), je v jednotlivých pixelech (obrazových bodech) převáděna na elektrický signál a uložena v podobě vázaného náboje (u technologie CCD). Náboj vzniká postupně během expozice čipu, kdy je otevřena uzávěrka fotoaparátu a světlo může dopadat na čip. Po uzavření uzávěrky jsou vygenerované náboje z čipu postupně odváděny a měřeny speciálním zesilovačem pro každý jednotlivý pixel. Takto získaný signál je a dále převeden AD převodníkem na digitální signál v binárním kódu. Vzniklý datový proud je pak pomocí mikroprocesoru různě upravován a převeden do některého grafického formátu používaného pro záznam obrazových dat, např. JPG nebo TIFF. Výsledný datový soubor je uložen zpravidla na paměťové médium v podobě paměťové karty nebo vestavěné paměti typu Flash-EEPROM tj. elektricky mazatelná paměť s trvalým záznamem, který je uchován i bez přívodu elektrického napětí.

3 CCD využívá podobně jako všechny ostatní světlocitlivé součástky fyzikálního jevu známého jako fotoefekt. Tento jev spočívá v tom, že částice světla foton při nárazu do atomu dokáže přemístit některý z jeho elektronů ze základního do tzv. excitovaného stavu. Na elektrody se přivede kladné napětí a na CCD se nechá působit světlo (například v digitálním fotoaparátu se otevře závěrka). Dopadající fotony excitují v polovodiči elektrony, které jsou pak přitahovány ke kladně nabitým elektrodám. Po elektronech zbudou v polovodiči tzv. díry, které vůči svému okolí vykazují kladný náboj a ty jsou naopak přitahovány elektrodou na spodku CCD. Protože na některý pixel dopadne více a na jiný méně světla (fotonů), je u jeho elektrody shromážděno více elektronů. CCD senzory tak snímají intenzitu dopadajícího světla. Aby byla fotografie barevná je třeba před senzory umístit barevný filtr. Základními barvami jsou RGB (red, green, blue červená, zelená, modrá). Mícháním těchto barev v různých poměrech a intenzitách pak můžeme docílit téměř libovolné barvy každého pixelu. Nás hlavně zajímá, kolik bodů neboli pixelů je schopen prvek CCD sejmout (tato hodnota pak určuje rozlišení obrázku při určité velikosti) a počet snímků, které v nejvyšším rozlišení můžeme vyfotit, tj. uložit na paměťovou kartu vloženou do fotoaparátu. Digitální fotoaparát je nejmodernější zařízení, které nám umožní získat obrázek v digitální podobě, tj. jako množinu bodů různých barev. Má tolik výhod, že digitální fotoaparáty již dominují trhu (2006). Nafocené snímky si můžeme okamžitě prohlédnout na zobrazovacím panelu LCD fotoaparátu a ty nepovedené okamžitě smazat. Po návratu domů si vybrané fotky můžeme ihned vytisknout na své tiskárně. Před tiskem můžeme fotografie upravovat, retušovat a dělat z nich výřezy. Snímky můžeme jednoduše archivovat (nejlépe na zapisovacích vypalovacích CD). Obrázek mohu ihned kamkoliv přenášet, nejčastěji asi přes Internet jako přílohu zprávy elektronické pošty. Kapacita paměti lepších fotoaparátů je dnes až několik tisíců snímků. Většina fotoaparátů ukládá nafocené obrázky na tzv. paměťové karty, které jsou výměnné můžeme mít tedy s sebou několik karet a postupně je ve fotoaparátu vyměňovat. Snímky můžeme nechat profesionálně zpracovat digitálními fotoalby - ty pak dodají zaslaný soubor vytištěný na klasický fotopapír ve vynikající kvalitě. Manipulace s digitálním fotoaparátem je o něco složitější než s fotoaparátem klasickým, ale také nabízí často v základní výbavě mnoho funkcí pro nastavení při fotografování nebo pro úpravy fotografií přímo v fotoaparátu Nevýhodou může být potřeba akumulátoru napájejícího fotoaparát. Na jeho výdrži závisí kolik fotografií můžeme na jedno nabití pořídit. Některé fotoaparáty mají speciální akumulátory, některé využívají klasických baterií.

4 Co se u digitálního fotoaparátu hodnotí Naším cílem je získat pomocí digitálu okamžitě pěkné snímky, které si pak budeme moci kvalitně vytisknout. Sledujeme proto následující parametry digitálního fotoaparátu: Počet bodů snímacího prvku Ten určuje, v jakém rozlišení při zvolené velikosti můžeme snímek vytisknout. Nebo naopak, jak velký můžeme obrázek tisknout, pokud chceme zachovat vysoké rozlišení. Pro fotorealistický tisk na inkoustové tiskárně potřebujeme rozlišení cca 300 dpi, tj. 300 bodů na palec. Pokud digitální fotoaparát umí sejmout x bodů a potřebujeme 300 bodů na palec, můžeme obrázek vytisknout cca 5,3 palců (1.600/300), tj. 13 cm široký a 4 palce (1.200/300), tj. 10 cm vysoký. Počet bodů se většinou udává v prospektech jedním číslem (např. 3 megapixely), konkrétní hodnoty použitelných rozlišení najdeme v technických parametrech fotoaparátu. Dá se říci že pro klasickou fotografii 10x13 nám postačí i 2Mpx fotoaparát, pokud ale chceme pořizovat větší fotografie je vždy lepší vyšší rozlišení. Kvalita optiky, tj. objektiv Je často důležitější než počet megapixelů snímacího prvku. Optika a objektiv určuje skutečnou kvalitu a ostrost snímků. Hodnotí se jeho kresba, světelnost a tzv. ZOOM, tj. možnost přiblížení. Důležitý je optický ZOOM ten závisí opravdu na parametrech objektivu a optické soustavy. Digitální zoom je pouze elektronický způsob přiblížení, který se provádí pouze formou přepočítání mikroprocesorem a není tak kvalitní. Kvalita automatického zaostření a měření expozice Zde se dostáváme na pole fotografické techniky. Hodnotí se počet segmentů zaostřovacího zařízení, přesnost a rozsah zaostření, možnosti vyvážení bílé barvy vzhledem k světelným podmínkám (venku, v místnosti s bleskem, v místnosti s umělým osvětlením apod.). Kapacita paměťové karty Protože paměťové karty jsou standardizovány, není problém dokoupit další kartu s větší kapacitou. Výdrž baterií Tato hodnota je velmi důležitá. Digitální fotoaparát má poměrně velkou spotřebu, takže hlavně při použití blesku můžeme po několika desítkách snímků zůstat bez napájení. Doba od stisknutí spouště do expozice Tato doba může být u levných modelů i 1 sekunda. Za tu nám pohyblivý objekt (naše děti ) často zmizí z hledáčku. Optický stabilizátor Stabilizuje obraz, protože nikdo nemá úplně klidnou ruku a např. za zhoršených světelných podmínek je důležitá stabilizace. Třídy a druhy digitálních fotoaparátů Stylové přístroje lehké a malé fotoaparáty pro každodenní nošení sebou, většinou nedisponují větším optickým zoomem. Všestranné přístroje univerzální digitální fotoaparáty High-end a megazoomy větší a těžší přístroje pro náročné amatéry a poloprofesionály disponující větším zoomem a případně i výměnnými objektivy Profesionální digitální zrcadlovky s digitálním senzorem velikosti filmového políčka, výměnnými fotoobjektivy a robustní konstrukcí vhodné hlavně pro profesionály

5 Formáty ukládání dat (fotografií) RAW Pro vysoce kvalitní fotografie je ideální formát RAW který ale ne všechny fotoaparáty nabízejí. RAW jsou do souboru uložená holá data ze senzoru před jakýmkoliv výpočtem reálného obrazu. 6 MPix RAW soubor má kolem 5-6 MB, ale k získání reálné JPEG nebo TIFF fotografie je nutné surová data (RAW = hrubý, surový) zpracovat na PC - fotografii je třeba teprve vypočítat. Program k tomu určený bývá obvykle dodaný na CD u fotoaparátu. Výpočet obrazu ale chvíli trvá (cca 20 vteřin na fotografii) a to pochopitelně snižuje operativnost. RAW ovšem poskytne nejkvalitnější obrazový podklad s možností řady nastavení, často dokonce s 12 bitovou barevnou hloubkou. TIFF (Tagged Image File Format) Jde o rastrový formát. Ukládá obraz bezztrátovou kompresí (nebo úplně nekomprimované). Pro grafiky je skvělý proto, že dokáže ukládat souběžně s obrázkem i kanály a cesty. Ovšem největší komprese závisí hodně na obsahu obrázku. Tuto bitovou grafiku lze, jako jedinou, uložit téměř s libovolným rozlišením DPI; s 256 barvami (8 bity na bod) a také s 16,7 miliony barev (24 bity na bod). Nabízí jej lepší fotoaparáty. TIFF ukládá snímky se všemi detaily (původní soubor se všemi detaily je 100% obnovitelný). TIFF produkuje ale obrovské soubory pro 6 Mpix fotografii je to až 18 MB (nekomprimovaný), pro srovnání běžný JPEG by měl mezi 1-3 MB. To nejen zabírá místo na kartě, ale i zpomaluje fotografování díky dlouhé době ukládání na kartu. JPEG (Joint Picture Expert Group) Rastrový formát se ztrátovou kompresí. Je nevhodný pro ukládání obrázků s jednobarevnými plochami, u nichž dochází k nedokonalé reprodukci. Tomuto formátu rovněž nesvědčí opakované ukládání obrázků, což snižuje při každém uložení kvalitu zobrazení. Formát je výhodný pro uchování snímků ze skenerů a digitálních fotoaparátů a přednost má také v tom, že velikost komprimace můžeme měnit podle výsledku zobrazení. Komprese obrazu nijak nemění jeho rozlišení. Komprese pracuje na základě komplikované matematiky, jenž neukládá ty detaily obrazu, které oko nevidí. Stupeň komprese potom říká jak moc se detaily obrazu zahazují. Fotoaparáty obvykle nabízejí 2 nebo 3 stupně komprese (Super Fine/Fine/Standard). Platí jednoduchá logika čím vyšší komprese, tím více se vyhazují detaily, trpí kvalita obrazu ale tím menší je JPEG soubor a tím větší je kapacita karty z hlediska počtu fotografií. Pokud dochází místo na kartě, je vždy lepší zvýšit JPEG kompresi ale zachovat rozlišení obrazu než naopak. Zvýšit JPEG kompresi a současně snížit rozlišení má smysl jen skutečně v kritických situacích s kartou či v případech, kdy fotíte jen na web atd.

6 Jak se s digitálním fotoaparátem pracuje? Podrobný návod je ke každému přístroji přiložen (a musí být v češtině). Zde jsou jen obecně platné zásady: Důležité je správné držení přístroje a klidná ruka Nafotíme obrázky. Předem si navolíme jejich rozlišení a kompresi, tj. počet bodů snímku a kvalitu jejich ukládání. Čím více bodů, tím kvalitnější obrázek, ale tím méně obrázků můžeme nafotit. Pokud obrázek budeme jen zobrazovat na monitoru počítače nebo někam posílat em, stačí i 1024 x 768 bodů, pro kvalitní tisk je dobré zvolit co nejvyšší rozlišení. Střední kvalita ukládání vyhoví ve většině případů Při fotografování se postupuje většinou tak, že se nejprve spoušť tzv. namáčkne kdy dojde k zaostření a dalším úpravám a pak teprve domáčkne kdy se provede samotné focení. Obrázky si na LCD-displeji fotoaparátu prohlédneme a ty nepovedené smažeme. Fotoaparát propojíme přiloženým kabelem s počítačem, spustíme ovládací program a snímky z paměti fotoaparátu přesuneme na disk počítače. Uloží se samozřejmě ve formě souborů do zvolené složky. Některé fotoaparáty se při spojení s počítačem chovají jako další disk, stačí tedy snímky vzít a nakopírovat do zvolené složky na pevný disk našeho počítače. Případně nemusíme připojovat celý fotoaparát, ale pouze vyjmout paměťovou kartu a tu vložit do čtečky počítače nebo tiskárny Soubor(y) s obrázkem otevřeme v rastrovém programu, upravíme snímek (jas, kontrast, ořez atd.) a vytiskneme ho v nejvyšší kvalitě na připojené tiskárně. Některé tiskárny umožňují přímý tisk obrázků z digitálního fotoaparátu, odpadají tedy poslední dva body a počítač vůbec nepotřebujeme. Digitální fotoaparát propojíme přímo s tiskárnou, zvolíme, které snímky budeme tisknout, vložíme papíry a zahájíme tisk. Snímky z digitálního fotoaparátu nemusíme tisknout jen sami na své inkoustové tiskárně. Na mnoha místech existují digitální minilaby, kde vám snímky ve vysoké kvalitě zhotoví. Také na Internetu existují služby, které vám em zaslané snímky vytisknou a zašlou poštou. Zkuste do okénka Hledej nějakého internetového portálu zadat pojem Digitální minilab a získáte odkazy na desítky firem. Již víme, že fotoaparát musíme s počítačem propojit kabelem, výjimkou jsou fotoaparáty (a počítače, nejčastěji notebooky), které mezi sebou komunikují bezdrátově, přes například rozhraní IR (infračervené). Starší fotoaparáty se připojovaly na tzv. sériový port, přenos byl velmi pomalý (50 snímků může trvat také celou hodinu). Novější přístroje mají připojení přes rozhraní USB, které je mnohem rychlejší. Kabel většinou máme napevno připojen k počítači a jen k němu připojíme fotoaparát.

7 2. pořízení digitálního snímku Pořízení digitálního snímku - clona a čas Zvládnutí ovládání fotoaparátu, ať již klasického nebo digitálního, je jistě nutná, ale nikoli postačující podmínka pro získání kvalitní fotografie. Stejně důležité je také zvládnutí kompozice obrazu a umění využít možností, které současný moderní přístroj nabízí. Kromě toho je nutné mít pro fotografie cit a praxi. Zkoušením fotografování a možností přístroje se neustále můžeme zlepšovat. Clona a čas Při pořizování fotografií po stisknutí spouště dojde na krátký čas k odkrytí snímače pomocí tzv. uzávěrky. Snímač zaznamená obraz a poté jej uloží. Jsou dvě základní hodnoty, které rozhodujícím způsobem ovlivňují náš snímek clona a čas. Pokud tušíme, jak s nimi přístroj zachází, máme obrovskou šanci využívat tyto poměrně jednoduché vlastnosti pro své tvůrčí záměry. Snímač musí dostat přesné množství světla. Podobně jako snímací prvek v aparátu funguje i lidské oko. Všechny, i ty nejmodernější snímače (podobně jako dříve filmy) jsou velmi háklivé na přesné množství světla, které jsou schopny správně zachytit. Jinými slovy: jakmile je světla příliš mnoho, bude snímek světlý, bude obsahovat vypálená místa (tj. plochy bílé barvy bez kresby), prostě nebude pěkný. Pokud je naopak světla příliš málo, bude obrázek tmavý, nezřetelný a zašuměný, bude obsahovat černé plochy opět nebude pěkný. Lidské oko obsahuje automatický systém dávkování světla, u fotoaparátu správné množství zajišťuje kombinace clony a času. Clona Clona [f] udává (převráceně) množství světla, které objektiv propustí na snímač. Clona představuje zaclonění, tedy zúžení otvoru objektivu, slouží k regulaci množství světla, které dopadá na snímač. Clona se označuje písmenem f. Tedy clona f2.8 znamená malé zaclonění a velký otvor, clona f16 pak naopak velké zaclonění, tudíž velký otvor. Nejmenší použitelná clona udává (zjednodušeně řečeno) tzv. světelnost objektivu. (Žádný objektiv není schopen zpracovat 100% dopadajícího světla, vždy dochází k určitému

8 zaclonění). Kvalitní objektiv má nízké minimální clonové číslo, nejlepší objektivy asi f1.2, běžné levné také pouze f8, standardem je minimální clona f2 až f2.8. Pamatujte, že čím větší clona, tím více uzavřený objektiv a tím méně světla propouští. To není zdaleka vždy špatně. Čas Čas je doba, na kterou závěrka odkryje snímací prvek. Tato doba musí být tak dlouhá, aby na snímač dopadlo přiměřené množství světla, ale tak krátká, aby snímek nebyl rozmazaný (po dobu odkrytí je třeba nepohybovat s přístrojem). Z těchto dvou jednoduchých zásad plyne vše ostatní. Čím je delší čas, tím více světla může při expozici dopadnout na snímač ve fotoaparátu a naopak. Uvědomte si, že přístroj držíme v ruce. Ruce se nám stále mírně chvějí a navíc snímek vyfotíme stisknutím spouště. I když moderní přístroje mají jemnou spoušť, přesto při expozici může dojít k pohybu přístroje. Navíc se často fotografované objekty mohou pohybovat. Běžný rozumný čas je 1/100s až l/60 s. Většina lidí udrží v ruce bez rozmazání čas 1/60s, profesionálové i 1/30s. Nad 1/10s téměř nikdo nerozmazaný obrázek z ruky nevyfotí je třeba použít stativ. Sportovní záběry a např. zvířata v pohybu potřebují naopak čas kratší než 1/250s. Clona a čas Clona a čas společně určují množství světla při expozici. Nastavení expozice vlastně znamená určení správné clony a správného času. Obojí určí automatika fotoaparátu v závislosti na osvětlení scény (nebo je možné u lepších přístrojů využít manuálního nastavení). Pokud se jí nepodaří určit použitelné hodnoty, zapne většinou sama blesk. Stejnou expozici dosáhneme různými kombinacemi času a clony. Je logické, že čím delší čas, tím větší clona. Například: stejné množství světla dopadne na snímač při těchto kombinacích clony a času: Čas 1/30s clona f16, čas 1/60s clona f11, čas 1/125s clona f8, čas 1/250s clona f5.6. Tyto hodnoty odpovídají osvětlení za běžného mírně zataženého dne. Pokud budete používat manuální nastavení clony a času, získáte praxí odhad, jaký čas nebo clonu zvolit. Pro běžné focení se však není třeba přesnými hodnotami vůbec zabývat, stačí správně používat automatiku aparátu. Čím větší clona, tím je větší hloubka ostrosti snímku. Co to znamená? Malá hloubka ostrosti znamená, že popředí je ostré, ale předměty za ním jsou více či méně rozmazané. Čím je hloubka ostrosti menší, tím více jsou vzdálenější předměty rozmazané. Tedy pokud použijeme clonu f2, bude pouze jeden objekt ostrý,vše okolo bude mírně rozmazané. Velká hloubka ostrosti naopak znamená, že popředí i pozadí je ostré, zřetelné, celý snímek je rovnoměrně ostrý. Při cloně f16 je celý snímek ostrý. Při clonách mezi (f4 f11) dojde k většímu nebo mírnému rozostření pozadí. Digitální fotoaparáty mají obecně větší hloubku ostrosti než fotoaparáty klasické, efekt rozostření proto nebude tak patrný. Použitím ZOOMu roste clonové číslo a tedy klesá hloubka ostrosti snímku Je to poměrně logické. ZOOM znamená přiblížení scény a tedy vytažení delšího objektivu, který funguje jako dalekohled. Tím samozřejmě klesá množství světla, které objektivem projde, neboli roste zaclonění. Takže objektiv může mít v základní poloze světelnost (minimální clonu) f2.8 a při trojnásobném přiblížení už clonu f5.6. Opět tuto vlastnost musíme brát na vědomí a využívat ji pro svoje snímky. Při makrofotografii je hloubka ostrosti často až extrémně malá. Pokud je předmět příliš blízko k objektivu, odráží méně světla a přístroj musí použít menší clonu, nebo hodně dlouhý čas. Při makrofotografii je proto někdy obtížné udržet celý focený objekt ostrý.

9 ISO Citlivost ISO je třetím parametrem, který kromě clony a času můžeme nastavovat a operovat s ním. U klasických fotoaparátů má každý použitý film svoji citlivost na světlo. Digitální fotoaparáty používají stejný systém hodnocení citlivosti obrazového čidla a často umožňují citlivost ISO měnit. Některé z nich ji nastavují automaticky podle světelných podmínek (s úbytkem světla citlivost roste). Obecně platí, že s růstem citlivosti ISO klesá kvalita obrazu. Pro tmavé prostředí je potřeba větší citlivosti, ale s ní obecně roste i šum v obraze a je tedy třeba kvalitní systém pro jeho potlačování. Citlivost lze tedy nastavovat v různém rozsahu podle konkrétního fotoaparátu (např ). To je víceméně vše. Z těchto pár vlastností clony a času plynou režimy fotografování a my je můžeme využívat při svých kompozicích. Digitální fotografie motivové programy automatické režimy fotoaparátů Mnoho digitálních fotoaparátů umožňuje před vlastním fotografováním nastavit některý z režimů. Podle to jaký typ objektu chceme zachytit nastaví fotoaparát potřebné parametry pro docílení co nejlepší kvality a věrnosti fotografie. Režim AUTO Fotoaparát nastaví vše sám na střední hodnoty. Univerzální režim, který využijeme, pokud se focením nechceme více zabývat. Režim PORTRÉT Jeho využití je zřejmé z nazvu. Fotoaparát nastaví hodně otevřenou clonu (např. f2.8) a krátký čas. Důsledkem je menší hloubka ostrosti a tedy mírně rozmazané pozadí. Postava na snímku je od pozadí opticky oddělena, což je dobře. Digitální fotoaparáty však vzhledem ke své konstrukci (malý snímač i objektiv) mají celkově větší hloubku ostrosti než klasické přístroje na film, rozostření se proto projeví jen málo. Režim KRAJINA Fotoaparát nastaví co největší clonu (např. f11) s přihlédnutím k nejdelšímu za aktuálních světelných podmínek použitelnému času (např. 1/60). Výsledkem je vysoká hloubka ostrosti a tedy kompletně ostrý snímek od popředí až po pozadí.

10 Režim SPORT Nastavení tohoto režimu možná již odhadnete: Fotoaparát nastaví co nejkratší čas (např. 1/250s) s přihlédnutím ke cloně využitelné za aktuálních světelných podmínek (např. f4). Výsledkem je zmrazení pohybu, ale také většinou poměrně nízká hloubka ostrosti snímku. Režim NOC Fotoaparát nastaví co nejdelší čas (např. 1/30s) aby se alespoň trochu vykreslilo pozadí a vždy zapne blesk pro osvětleni popředí. Důsledkem dlouhého času je citlivost na pohyb přístroje a např. rozmazaná světla pohybujících se vozidel. Ostře je vykresleno jen popředí v dosahu blesku, tj. do cca 5 metrů od přístroje.

11 Režim MAKRO Pro focení malých předmětů a objektů se využívá makro-režim. Přístroj používá malou clonu nebo velmi dlouhý čas. Tím docílí ostrosti pouze zaměřeného objektu a vše okolo je rozmazané. Pokud nechceme využít přednastavených režimů a náš fotoaparát podporuje poloautomatický nebo plně manuální režim můžeme využít i je. Je ale třeba říci, že ne každý přístroj toto umožňuje a hlavně že je třeba trocha praxe při nastavování abychom docílili požadovaných výsledků Automatický režim vše (clonu i čas) si nastavuje přístroj sám podle světelných podmínek scény a popř. podle zvoleného automatického režimu. Poloautomatický clona uživatel nastaví clonu a přístroj sám určí čas Poloautomatický závěrka(čas) uživatel naopak nastaví čas a přístroj nastaví clonu Plně manuální fotograf má plnou kontrolu nad nastavováním parametrů (vyžaduje znalosti a zkušenosti)

12 Měření expozice a automatické zaostření Měření expozice Již víme, že pro kvalitní snímek musí být správně nastavena kombinace clony a času. Dnešní digitální fotoaparáty si dokáží správně hodnoty změřit a nastavit samy, a to velmi kvalitně. Pozor si musíme dávat pouze v některých situacích. Většina přístrojů změří průměrné osvětlení snímku. Jestliže jsou na něm výrazně jasově odlišné oblasti, nemusí být výsledný snímek dobrý. Dá se říci, že čím kvalitnější přístroj, tím lépe dokáže odhadnout dominantní objekty a přizpůsobit jim expozici. Nejčastější problematické situace: Focení v místnosti s oknem v pozadí. Okno bude přesvětlené a fotografovaná osoba před ním skoro černá. Focení na sněhové pokrývce. Fotoaparát dostane mnoho světla, uzavře clonu a případné objekty v popředí vyjdou opět nepřiměřeně tmavé. Řešení: sledujte pečlivě snímek na displeji fotoaparátu (ne v hledáčku). Většinou i na něm je vidět, že snímek nebude dobrý. Fotografování proti oknu se pokud možno úplně vyhněte, případně alespoň zapněte blesk. Dobrá rada nakonec světlo má dopadat na objekt zepředu, nemělo by být za ním. Tyto problémy se pak jen velmi problematicky odstraňují při pozdějším počítačovém zpracování a nikdy to nelze úplně. Proto je třeba dát pozor již při pořizování snímku a podobným situacím se vyhnout. Automatické zaostření Podobně jako o expozici se většinou nemusíme starat ani o zaostření snímku. Po namáčknutí spouště přístroj sám správně zaostří a můžeme fotit. Fotoaparát porovnává kontrast částí snímku a podle určitého algoritmu provede zaostření, případně použije měření vzdálenosti infračerveným paprskem. Zaostření většinou funguje bez problémů a opět jeho přesnost roste s kvalitou (obecně tedy i cenou) přístroje. Poměrně často je však třeba řešit i problémové situace: Objekt, který má být ostrý, není uprostřed snímku. Hlavně starší fotoaparáty ho potom nezaostří (ostré bude to, co je uprostřed), novější přístroje používají k měření více oblastí. Toto je velmi častá situace, protože, jak bude dále řečeno u kompozice, umístění dominantního prvku na střed není vhodné. Problém se nejčastěji projeví za špatných světelných podmínek při focení portrétů.

13 Použití namáčknutí spouště k aretací změřených hodnot Výše uvedený problém odstraníme využitím namáčknutí spouště. Víme, že když stiskneme spoušť do poloviny (tzv. namáčkneme ), fotoaparát změří expozici a zaostří. Teprve domáčknutím snímek exponujeme. Stačí tedy namířit fotoaparát na dominantní objekt tak, aby byl ve středu záběru, namáčknout spoušť a držet ji, potom pohnout přístrojem tak, aby kompozice byla v pořádku a teprve pak spoušť domáčknout. Vyzkoušejte si svůj fotoaparát, jak zvládá problematické situace. Nafoťte několik snímků s osobami mimo střed snímku a uvidíte, jak zaostření dopadlo. Kompozice obrazu Celková kompozice stručně Základem je naučit se vidět svět hledáčkem fotoaparátu, tím malým výřezem, který nám ze scény přístroj dovolí udělat (nebo místo hledáčku samozřejmě využít displeje fotoaparátu). Naše oči nás totiž vlastně matou automaticky vyberou předmět našeho zájmu a vše ostatní potlačí. Foťák ne na snímku bude vše, co naše oči jakoby nevidí, tj. nejen krásný strom, ale také např. popelnice v jeho blízkosti. Zvládnutí kompozice snímku chce určitě praxi a učit se z chyb. Někdy je možné snímek upravit v počítači a celý obraz například ořezem upravit do lepší podoby. Tři základní zásady Snímek by měl mít ústřední motiv, který zdůrazníme jeho umístěním na snímku (viz dále). Důležitý je proto výběr stanoviště, často i malé poodstoupení může kompozici prospět. Snímek by neměl obsahovat rušivé prvky (které naše oči dokáží potlačit (viz výše). Je tedy potřeba učit se vidět, že naše dítě sice vypadá nádherně, ale za ním stojí dopravní značka, jejíž tyč mu bude na snímku jakoby vystupovat z hlavy. Kromě portrétů je velmi důležité popředí, které posílí vyznění ústředního motivu (viz dále). Umístění objektů, zlatý řez Dominantní prvek by měl být jasně zřetelný, většinou hodně velký. Častou chybou je focení na dálku, kdy hlavní objekt (postava, ) je na výsledném snímku sotva vidět. Je třeba jít blíže k objektu nebo použít ZOOM. Dominantní prvek by neměl až na výjimky být uprostřed snímku, ale daleko lépe vyzní jeho umístění do 1/3 od kraje. Podobně při focení krajiny by rozhraní mezi krajinou a oblohou nemělo být uprostřed snímku. Buď zdůrazníme oblohu, nebo krajinu (středová kompozice je statická až nudná, někdy však mívá své opodstatnění.) Pokud je na snímku vyjádřen pohyb, pohled nebo směřování, neměl by objekt utíkat ven ze snímku, ale naopak směřovat do jeho středu.

14 ZOOM jako kompoziční nástroj Optické přiblížení obrazu, tzv. ZOOM dnes obsahuje každý slušný fotoaparát, přesněji: přístroj bez optického ZOOMu nekupujte. Stačí trojnásobný ZOOM a máte k dispozici velmi silný kompoziční nástroj, jehož používání může kvalitu vašich fotografií výrazně zvýšit. Již víme, že použití ZOOMu snižuje hloubku ostrosti snímku. S výhodou ho proto použijeme u portrétní fotografie, kde je rozmazané pozadí žádoucí a navíc nám ZOOM umožní fotit osobu z větší vzdálenosti. Užití popředí Při fotografování krajiny, architektury apod. je velmi důležité vkomponovat do záběru nějaký prvek, který dodá snímku hloubku, zlepší jeho prostorové vyznění a celý snímek oživí. Samostatná krajina většinou působí fádně a ploše. Velmi častou pomůckou jsou větvičky (nebo jiné objekty oblouk mostu, okno, zajímavý strom apod.) v popředí, které obrázek zajímavě orámují a dodají mu plastičnost. Užití pozadí Většinou se soustředíme na ústřední prvek záběru. Důležité je také vidět, jaké je jeho pozadí. Opět platí pár zásad: Není pozadí rušivé? Nepřevládá nad ústředním motivem? Vypovídá pozadí něco bližšího o fotografovaném objektu? Ladí pozadí s hlavním objektem barevně nebo je alespoň neutrální?

15 Je na pozadí obloha? Není šedá, fádní bez kresby? Pěkné obláčky výrazně vylepší hlavně snímky krajiny. Pracujeme se světlem Již víme, že světlo by mělo dominantní objekt osvětlovat zepředu, nikdy nemá být slunce za ním (pokud toto není umělecký záměr foto západu slunce apod.). Osvětlení scény je velmi důležité, může snímek hodně zlepšit nebo také zcela zmařit. Pár zásad: Světlo je lepší ráno a večer než v poledne a to hlavně v létě. Nízko stojící slunce vytváří krásné stíny a pěkně zepředu osvětluje objekty. Pozor na slunce nad hlavou, hlavně při fotografování osob. Lehce vzniknou nepěkné stíny pod nosem a bradou, navíc silné světlo přivírá oči. Je třeba raději přejít do stínu. Světlo má různou tzv. teplotu v závislosti na jeho zdroji. Důsledkem je barevný nádech bílé barvy, který naše oko automaticky koriguje. I fotoaparát dnes obsahuje tzv. automatické vyvážení bílé, které by mělo odstranit nádech do červena při žárovkovém světle a do modra při osvětlení zářivkami. Toto je opravdu velmi stručný přehled základních zásad, jejich dodržení však může zlepšit 95% snímků. Pokud Vás focení baví, je třeba se zorientovat ve focení za různých povětrnostních podmínek, při různých osvětleních, naučit se případě používat blesk (či odrazné desky) k přisvětlení scény atd. Nabídka literatury je opravdu bohatá.

16 3. Digitální fotografie Programy pro práci s grafikou V následujících odstavcích si představíme některé programy pro rastrovou grafiku, které se ve své třídě staly díky ohromným možnostem velmi oblíbenými. ADOBE PHOTOSHOP Program Adobe Photoshop je jedním z nejpopulárnějších programů pro zpracování rastrové grafiky na osobních počítačích. Jeho oblíbenost nepochybně způsobilo množství kvalitních funkcí v základní výbavě a otevřenost možnost přidávat do Photoshopu nové naprogramované moduly. Photoshop je nástroj, který používají především profesionálové v grafických studiích, reklamních agenturách, ale i ve filmových a televizních společnostech nebo všude tam, kde je potřeba kvalitní grafické zázemí. Do standardních efektů Photoshopu se řadí například zvlnění obrazu, rozostření, různé způsoby deformace obrazu, světelné efekty, nastavení kontrastu, jasu a barev, ruční rozmazávání, prolínání a další efekty. Mimoto dokáže pracovat s takzvanými vrstvami. Vrstvy si můžete představit jako několik průhledných fólií na sobě, kde na každé fólii je nakreslen nějaký obrázek. Každá vrstva může obsahovat jiný obrázek nebo jeho část a s každou vrstvou je možné pracovat nezávisle na ostatních. Tak můžete snadno prolínat jeden obrázek do druhého, vytvořit dojem poloprůhledného obrázku v jiném obrázku a podobně. Několik vrstev může do sebe plynule přecházet a výsledný dojem je velmi působivý. Výhodou je jistě množství funkcí a možností, nevýhodou pak především jeho cena. ZONER PHOTO STUDIO Jedná se o správce digitálních fotografií a multimediálních dat. Vychází z původního programu Zoner Media Explorer a dále rozšiřuje jeho možnosti. Prostředí se skládá z průzkumníku pro práci s kolekcemi fotografií a z editoru na úpravy fotek. Podporuje digitální fotoaparáty a skenery pro získání dat. V editoru lze opravovat základní vady jako jsou červené oči, redukce nelinearit, vytváření výřezů apod. Obsahuje také několik filtrů a obrázkových efektů. Obrázky a kolekce umožňuje exportovat do mnoha formátů včetně PDF, HTML, vypalovat CD s prezentacemi alb i zasílat obrázky em nebo do fotosběrny na tisk. PROHLÍŽEČE OBRÁZKŮ Rastrové obrázky si můžete prohlédnout a případně upravit například programem Microsoft Paint (Malování). Na vektorově kreslené obrázky zase můžete použít některý z vektorových nástrojů (například Zoner Callisto, Corel Draw). Ale i tak se vyplatí mít na počítačích nainstalován alespoň jeden prohlížeč obrázků. Jde o program, pomocí kterého můžete daleko pohodlněji prohlížet obrázky, zvláště pokud jich máte v jednom adresáři více. Navíc je můžete upravovat, například změnit jejich jas, přidat jim pro zajímavost různé efekty nebo změnit jejich velikost. Tyto programy také slouží k převodu mezi jednotlivými obrázkovými formáty (například pokud kvůli zveřejnění na internetu potřebujete místo BMP třeba GIF nebo JPG). Programů na prohlížení a editaci obrázků je opět celá řada. Za některé se musí platit (ACDSee), ale některé jsou i zdarma. Velice užitečným freewarovým programem je IrfanView. Tento program má celou řadu výhod, jeho hlavní nevýhodou by mohlo být ovládání v angličtině. Na druhou stranu ovládání tohoto programu je poměrně jednoduché. Program je poměrně rozšířený, stáhnout ho můžete například na adrese

17

18 4. Práce se záznamovými médii Disketa Disketa je záznamové médium, které se používá ke krátkodobé archivaci a přenášení dat. Existují dva typy disket, a tedy i dva typy disketových jednotek 5,25 /1,2MB a 3,5 /1,44MB. Diskety 5,25 vymizely kvůli malé datové kapacitě a velkým rozměrům už dávno (tyto disketové jednotky se tedy už dlouho do počítačů nemontují) a 3,5 diskety se dnes již používají také velmi zřídka, neboť je nahradily kapacitně větší a rozměrově mnohem menší USB a FLASH disky. USB disky V poslední době vznikl akutní problém přenášení větších objemů dat mezi nepropojenými počítači (například programů, hudby, textů, obrázků apod.). Klasické diskety tomuto požadavku zdaleka nevyhovují, protože kapacita 1,44 MB je tak malá, že i běžný obrázek v lepší kvalitě zabere více místa, než se na celou disketu vůbec vejde. Vyvstal proto požadavek na médium, které by dokázalo snadno, bez komplikované instalace a s přijatelnou rychlostí přenést větší objemy dat mezi jednotlivými nepropojenými počítači. Jednou z variant řešení problému jsou tzv. USB disky. USB disk je (jak již název napovídá) zařízení připojitelné k počítači přes tzv. USB port (viz výše). Jeho hlavní výhodou je, že je velmi univerzální. USB port totiž má dnes už každý modernější počítač přímo na základní desce. Navíc USB disk se nemusí vůbec instalovat. Stačí jej pouze zasunout do portu a v počítači se objeví jako další klasický disk (s dalším písmenkem v pořadí). Jedná se o velmi malé zařízení cca 4 x 2 cm a jeho kapacita se počítá podle zakoupeného typu ve stovkách MB až jednotkách GB. Díky malé velikostí a relativně velké kapacitě můžete tedy například celou svou databanku obrázků nosit jako přívěsek na klíčence nebo na krku. CompactFlash karty CompactFlash karta je zařízení svou funkcí podobné USB disku. Opět se jedná o miniaturní (cca 3,5x4 cm) přenosné záznamové médium, které se ovšem používá především v digitálních externích přístrojích, jako například v digitálním fotoaparátu či speciálních kapesních minipočítačích. Je velmi ploché (cca 3 mm), takže se pro tento účel výborně hodí (do zařízení je možné je konstrukčně velmi snadno zakomponovat). Používat CompactFlash karty pro přenos dat mezi počítači je ve srovnání v USB disky méně pohodlné. K tomu, abyste dokázali číst a zapisovat data z karty, je nutná bud' speciální čtečka, nebo právě zmíněné zařízení (tj. např. digitální fotoaparát). Kapacity USB disků a CompactFlash karet jsou podobné, tj. řádově ve stovkách MB až jednotkách GB. Nutno také podotknout, že CompactFlash karty nejsou jediným typem zařízení tohoto druhu. Existují i další příbuzné typy karet, například ATAFlash, Smart Media spod. Technologie CD-ROM (Compact Disc Read Only Memory) Dávno již odzvonilo časům, kdy byl počítač vybavený CD-ROM mechanikou opěvován okolím. Dnes patří tzv. cédečko k běžnému základnímu vybavení všech moderních sestav. Za raketový nástup CD mohou především dva jevy. Předně lze kompaktní disk ve velkosériové výrobě relativně levně vyrobit a hlavně na něj lze umístit poměrně velké množství informací.

19 Základní technické parametry Kompaktní disk podobně jako gramofonová deska pochází z lisovacího zařízení. Zatímco negativní forma byla u gramofonové desky z kovu, horké plastové hmotě pro CD dává tvar sklo. Polykarbonátový povrch je potažen tenkou hliníkovou vrstvou způsobující stříbřitý duhový záblesk. Na výlisku CD se nachází drobounké dolíčky (říkáme jim PITy), které jsou velké pouhých několik tisícin milimetru. Tyto nerovnosti tvoří podobně jako u gramofonové desky spirálu. Rozdíl je v tom, že zde je spirála vedena od středu k okrajům CD. Celé snímání je prováděno bezdotykově laserovým paprskem. Z toho plyne i vysoká odolnost proti mechanickému opotřebení paradoxně tedy největší poškození CD způsobuje uživatel vlastní manipulací. Jak pracuje čtení CD-ROM Na rozdíl od zmíněné gramofonové desky, na které je záznam informace (resp. hudby) proveden analogově, u CD se jedná o záznam digitální (pouze logické 1 nebo 0). Velmi zjednodušeně lze tedy popsat princip snímání CD asi takto: Laserová dioda vyšle směrem k CD impuls ( paprsek ). Pakliže paprsek narazí na kompaktním disku na hladkou vrstvu (říkáme jí LAND), odrazí se podobně jako u zrcadla zpět k fotodiodě, která vracející se světlo zaznamená a přemění na elektrické napětí. Pokud ovšem vyzářený laserový paprsek narazí na dolíček (tedy na PIT), je pochopitelné, že laserový paprsek bude odražen jiným směrem než na fotodiodu, a ta žádný signál nezaznamená. Pozor! Nosičem informace zde není stav paprsku, ale jeho změna! Normální stav je stálá změna mezi rovnou ploškou a prohlubní (PITem), ale teprve odchylka od tohoto stavu vrací logickou 1. Z toho je zřejmé, že stálé střídání rovných plošek a dolíků (tedy normální stav) se jeví jako posloupnost nul. Logická 1 je nepravidelnost v režimu změn. Jak jsou data na CD uložena Kapacita CD je rozdělena na úseky sektory. Jeden sektor se nazývá velký rámec (Large Frame) a obsahuje 98 malých rámců (Smalt Frames). Malý rámec je nejmenší skupinou bytů. Protože jsou sektory spirálovitě řetězeny, nemusí být jejich počet předem určen může se měnit podle kapacity. U hudebních CD představuje jednotlivý sektor asi jednu pětasedmdesátinu sekundy. Pokud není možné sektor kvůli nečistotám přečíst, kontroluje přehrávač sousední bloky a elektronika vypočítá nejpravděpodobnější hodnoty. Z tohoto důvodu hraje hudební CD, i když je mírně poškrábáno při větším poškození může budit dojem, že špatně zní, a při příliš velkém poškrábání přeskakuje, nebo nehraje vůbec. U datových CD si mechanika žádná data dopočítat nemůže, protože korektně lze pracovat pouze s reálnými daty (počítač si nemůže něco sám vymyslet). I přesto lze ovšem takto chybějící data matematicky dopočítat a chyby při čtení korigovat. Kompaktní disky jsou relativně necitlivé proti nečistotám na povrchu. Ohnisko laserového paprsku totiž zaostřuje na hliníkovou vrstvu, která je asi 1,2 mm od povrchu CD. Znečištění je na základě optických zákonů mimo ohnisko a vůbec se neuplatní. Jen pro zajímavost skvrna o velikostí čtverečního milimetru zakryje na datovém CD více než 230 KB informací. Základní technické údaje CD Datová kapacita 650 MB 700 MB Hudební kapacita 74 min 80 min Způsob čtení dat laser Způsob zápisu dat lisování / laser Rychlost otáčení při čtení ze středu CD 530x/min Rychlost otáčení při čtení z vnějšku CD 200x/min Tok dat u hudebního CD 176KB/s Tok dat u datového CD n krát hudební (n = n rychlostní mechanika)

20 Upozornění: Nezkoušejte číst prázdné CD! Po vložení do mechaniky se laser snaží zaostřit. Přitom pojíždí sem a tam (ve svislé poloze), a protože nenachází žádné informace, zaostřovací čočka (u méně kvalitních CD-ROM) by se mohla poměrně snadno poškrábat o plastový povrch disku! Technologie DVD (Digital Video/Versatile Disc) Internet, WWW, , GSM, CD tyto a další pojmy se v posledních letech staly samozřejmostí a jsou skloňovány ve všech pádech. Možná k ním za nějaký čas přibude i pojem další, a to DVD. Technologie DVD je na světě již nějaký rok, nicméně díky vlastnickým právům a dalším okolnostem zůstala dlouhou dobu v mrazáku. DVD je ale nyní tady a jeho nástup se dá jen stěží zastavit. Co je to DVD Zkratka DVD znamená Digital Versatile Disc a někdy bývá vysvětlována jako Digital Video Disc. DVD vypadá na první pohled jako klasické CD. Jedná se o kotouč o průměru 120mm a tloušťce jedné desky 0,6 mm, ovšem médium DVD nabízí podstatně vyšší hustotu záznamu i vyšší kapacitu. Data jsou snímána bezkontaktně laserem o vlnové délce 635 a 650nm. Výroba DVD médií se provádí lisováním, dnes již je možné DVD také vypalovat laserem. Při návrhu DVD se kladl velký důraz na kapacitu média. Princip DVD je podobný jako u CD. To znamená, že na disku jsou ve spirále vedle sebe vylisovány pity ( dolíky ). Pro dosažení vyšší kapacity bylo nutné zmenšit velikost pitů a jejich vzdálenost a zvýšit hustotu spirály na médiu. K vyšší kapacitě přispěly také nové komprimační a korekční algoritmy. Základní kapacita jednostranného a jednovrstvého disku je 4,7 GB (asi 7x více než CD). Technologie DVD umožňuje v rámci jedné strany použít dvě vrstvy nad sebou. Aby bylo možné číst i z druhé, hlouběji položené vrstvy, je první vrstva poloprůhledná. Při čtení může laserový paprsek plynule přecházet z jedné vrstvy do druhé. Dvěma vrstvami se kapacita disku téměř zdvojnásobí 8,5 GB. Kromě jednostranných jednovrstvých a jednostranných dvouvrstvých disků existují ještě další dva prosazované formáty. Jedná se o oboustranný jednovrstvý a oboustranný dvouvrstvý disk. U oboustranných disků se celková kapacita média ještě zvýší, neboť data jsou zaznamenána z obou stran disku (dvouvrstvý oboustranný disk = 17 GB). Označení Počet stran Počet vrstev Celková kapacita DVD ,7 GB DVD ,5 GB DVD ,4 GB DVD GB Vlastnost CD DVD Vnější průměr 120mm 120mm Vnitřní průměr 48mm 48mm Tloušťka 1,2mm 0,6mm (jedna deska) Rozteč kruhů spirály 1,6µm 0,74µm Minimální velikost pitů 0,83µm 0,4µm Vlnová délka laserového paprsku 780nm Stupeň odrazivosti min 70% 650nm nebo 635nm min 70% (1 vrstva) min 25-40% (2 vrstvy DVD a video Vysoká datová základna DVD média se přímo nabízí pro spojení DVD+film. Možnosti, jaké nabízí DVD, jsou v porovnání s dnešními možnostmi klasického videa naprosto revoluční. Signál je na DVD zaznamenán v komprimovaném formátu MPEG2. Komprimace záznamu do formátu MPEG spočívá mimo jiné v porovnání po sobě jdoucích snímků a

21 uložení pouze změněných částí, čímž se dosáhne velké komprimace a maximálně efektivního způsobu uložení. Jednu videosekvenci lze zkomprimovat do MPEG2 nesčetněkrát, pokaždé s rozdílnou kvalitou výsledného záznamu a celkovou kapacitou. Tak je možné, že při nesprávném převodu do MPEG bude u statických obrázků zbytečně plýtváno místem na disku, zatímco u dynamických scén bude obraz viditelně nekvalitní. Kapacita jednostranného jednovrstvého disku (4,7 GB) postačí průměrně na 133 minut filmu, což splňuje 92 % všech natočených filmů. Kromě samotného videozáznamu může být na DVD disku uložena ještě celá řada dalších doprovodných dat a pracovních informací. Jedná se například o možnost vložení až 32 stop pro titulky a 8 zvukových stop (např. dabing). Na DVD médiu mohou být také uloženy značky, označující začátky kapitol nebo dílů, takže lze pohodlně spustit záznam až od určeného okamžiku. Podobné značky mohou v určité části filmu zamezit například krokování po snímcích, zastavení záznamu v určitém okamžiku apod. Na DVD disku může být jedna scéna uložena z pohledu několika kamer a divák má možnost si vybrat, který záběr je pro něj nejlepší. Stejně tak mohou být určité části filmu natočeny v různých dějových variantách, takže divák může částečně ovlivnit výsledný děj filmu. S nástupem DVD přichází i určitá forma interakce. Na DVD disk lze umístit grafická menu v podobě tlačítek, kde každému tlačítku může producent přiřadit jeden ze škály předvolených příkazů. Menu je poté ovládáno z klasického dálkového ovladače DVD přehrávače. Vzhled, četnost položek, význam tlačítek a poloha menu je v podstatě libovolná a záleží na výrobci média.

22