AL-HARAKA BARAKA. Strukturně variační pohled na. středověká arabská přísloví a rčení. Petr Zemánek, Jiří Milička, František Ondráš

Transkript

1 AL-HARAKA BARAKA Strukturně variační pohled na středověká arabská přísloví a rčení Petr Zemánek, Jiří Milička, František Ondráš filozofická fakulta univerzity karlovy, 2017

2 KATALOGIZACE V KNIZE NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Zemánek, Petr Al-haraka baraka : strukturně variační pohled na středověká arabská přísloví a rčení / Petr Zemánek, Jiří Milička, František Ondráš. Vydání první. Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, stran. (Varia ; 66. svazek) Anglické resumé ISBN * * * 82"04/14" * (048.8:082) arabština přísloví a rčení arabská literatura středověká literatura kolektivní monografie Afroasijské (hamitosemitské) jazyky [11] Vydání bylo podpořeno z projektu Grantové agentury České republiky č S s názvem Struktury kultury: Arabsko-islámská civilizace prismatem korpusové lingvistiky. Recenzovali PhDr. Michal Křen, Ph.D. PhDr. Bronislav Ostřanský, Ph.D. Petr Zemánek, Jiří Milička, František Ondráš, 2017 Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2017 Za obsah a jazykovou správnost odpovídají autoři Všechna práva vyhrazena ISBN (print) ISBN (online : pdf)

3 Obsah Předmluva 7 Systém přepisu 9 1. Úvod Teoretické rámce Zaměření knihy a použitý korpus Sběr dat Naše analýza Zdroje přísloví Přísloví v Koránu Přísloví a hadísy Poetická tradice přísloví Arabská literatura o příslovích Sémantické rámce Synonymické řady Relační protiklady Dvojí protiklady Dvojice a variabilita Shrnutí Modulační a modulární vlastnosti přísloví Modulace Modularita Návěští Dovětek Vývoj přísloví Chronologické vrstvy přísloví Statistická charakteristika souboru přísloví Distribuce dle chronologické osy u vybraných přísloví a rčení 86

4 7. Závěr 93 Příloha Seznam přísloví a rčení 99 Rejstřík arabských slov 188 Rejstřík českých slov 212 Použitá literatura 230 Resumé / Summary 233

5 Předmluva Práce na této knize započaly zhruba před čtyřmi lety, kdy jsme společně začali zkoumat způsoby, jakým Arabové od počátků jejich písemnictví používali svůj jazyk. Tato aktivita započala v rámci projektu Grantové agentury České republiky, nazvaného Struktury kultury. Arabsko -islámská civilizace prismatem korpusové lingvistiky. Celý projekt byl založen na přístupu k unikátnímu korpusu středověké arabštiny, CLAUDia, který pokrývá v podstatě celé období, po které funguje arabské písemnictví. Jednou z poměrně známých forem, užívaných především v arabské poezii, ale zdaleka ne jen v ní, je formulaický jazyk, tedy užití v podstatě předem připravených frází. Tuto tendenci dokládá řada studií jak z dob minulých, tak i ze současnosti, a ukazuje, že užívání různých typů formulí je jedním z významných rysů užití arabštiny. Také proto jsme se začali zabývat studiem různých přísloví a rčení, což jsou bezpochyby slovní spojení, která lze jako formulaická označit. Vzhledem k tomu, že jsme mohli čerpat údaje z elektronického korpusu arabštiny, který pokrývá literární produkci od 7. století téměř do současnosti (do poloviny 20. století), rozhodli jsme se dívat se na přísloví a rčení také v jejich vývoji, tak jak je v daném korpusu zachycen. Je zřejmé, že tato publikace zdaleka nepokryje všechny aspekty, které je možno u přísloví studovat. Jde především o variační pohled, který má ukázat, jakým způsobem se formulaické typy slovních spojení mohou chovat v čase, jakými proměnami mohou procházet. Formy opakování mohou být bezpochyby různé, a striktnost opakování se také může lišit, což nabízí dobrý materiál ke studiu možností proměn v rámci jistého, tu pevnějšího, tu volnějšího rámce. Také proto jsme se snažili soustředit právě na tento aspekt chování přísloví v arabské literatuře. Je také zřejmé, že přísloví samotná jsou silně zastoupena v mluvené formě, vztah mezi mluvenou a psanou formou zatím v tomto ohledu není dobře podchycen. V našem případě tedy půjde o chování formulaických rámců přísloví v psaných textech, což v arabské středověké literatuře zachycuje jak žánry zábavné, tak i naučné a vědecké, obecně se tedy dá říci, že náš vzorek zachycuje spíše vyšší registry užití jazyka. Jde tedy také o obrázek toho, jakým způsobem přísloví pronikají do onoho vyššího stylu. Stejně tak je důležitá otázka zdrojů těchto přísloví, nebo alespoň vliv toho, kde se daná přísloví objeví, na jejich další průmět do arabské kultury. předmluva 7

6 Přísloví užité v názvu knihy, al -ḥaraka baraka بركة) (الحركة doslova zní pohyb je požehnání, což lze interpretovat různě, jak ve smyslu pohybu tělesného, tak i ve smyslu pohybu jako aktivity, práce (což je nejčastější typ užití). V našem případě jej vlastně vztahujeme i k pohybu ve smyslu změny, ke které dochází v rámci jednotlivých přísloví, a která umožňuje, že přísloví jako taková jsou výrazným rétorickým prostředkem, který je možno dle situace obměňovat, a právě tyto obměny dobře slouží k metaforickému odkazu v rámci daného proslovu. Tato vlastnost přísloví je zřetelně využívána, a to zdaleka nejen v projevu ústním, ale i v projevu psaném, jak nakonec dokládá námi sebraný materiál. Celá práce sestává z několika kapitol, věnovaných jak popisu sbírky a pokusů o odhalení zdrojů přísloví, tak i popisům různých forem variací. V příloze pak nabízíme také sbírku přísloví, která byla používána ve středověku a má vztah k současným sbírkám arabských přísloví, s tím, že celá kolekce je opatřena také dalšími informacemi, především informaci o frekvenci daného sousloví, prvním jeho výskytu a v případě jasně definovaného zdroje (Korán, hadís, poezie) je také uveden tento zdroj. Pro usnadnění vyhledávání v souboru přísloví je připojen také arabský a český rejstřík. Podíl jednotlivých autorů: Petr Zemánek sestavil výchozí soubor přísloví na základě sběru přísloví z internetu a z arabských zdrojů, provedl jeho testování na elektronickém korpusu arabštiny (CLAUDia), poté sestavil konečnou sbírku přísloví, která činí podklad této práce, opatřil ji dalšími informacemi (frekvence, chronologické zařazení). Napsal kapitoly Úvod, Zdroje přísloví, Sémantické rámce, Modulační a modulární vlastnosti přísloví, Chronologické vrstvy přísloví a Závěr. Jiří Milička napsal kapitolu Vývoj přísloví (s přispěním Petra Zemánka), připravil softwarové řešení celého projektu, 1 naprogramoval nástroje na vyhledávání, připravil většinu grafů v práci, sestavil index. Připomínkoval též celou práci. František Ondráš především přeložil celý korpus přísloví do češtiny a dále přispěl řadou komentářů a dodatků. Poděkování: Rádi bychom na tomto místě poděkovali všem našim blízkým za jejich podporu při práci na této knize. 1 Výjimku, kromě běžných programů, zde tvoří ještě program UCINET 6 for Windows: Software for Social Network Analysis od Harvard, MA: Analytic Technologies, kterým byly připraveny síťové vizualizace v obrázcích al-haraka baraka

7 Systém přepisu Arabský grafém Přepis Charakteristika ء ا ʔ hamza, hlasivkový závěr ب b hlasná retná závěrová hláska ت t nehlasná předodásňová závěrová hláska ث ṯ nehlasná interdentální úžinová hláska ج ǧ (afrikáta) hlasná zadodásňová polozávěrová hláska ح ḥ nehlasná hltanová úžinová hláska خ ḫ nehlasná měkopatrová úžinová hláska د d hlasná předodásňová závěrová hláska ذ ḏ hlasná interdentální úžinová hláska ر r hlasná předodásňová úžinová kmitavá hláska ز z hlasná předodásňová úžinová hláska س s nehlasná předodásňová úžinová hláska ش š nehlasná zadodásňová úžinová hláska ص ṣ nehlasná předodásňová úžinová faryngalizovaná hláska ض ḍ hlasná předodásňová závěrová faryngalizovaná hláska ط ṭ nehlasná předodásňová závěrová faryngalizovaná hláska ظ ẓ hlasná interdentální úžinová faryngalizovaná hláska ع ʕ hlasná hrtanová úžinová hláska غ ġ hlasná měkkopatrová úžinová kmitavá hláska ف f nehlasná zuboretná úžinová hláska ق q nehlasná měkkopatrová (až čípková) závěrová hláska ك k nehlasná tvrdopatrová závěrová hláska ل l hlasná předodásňová úžinová boková hláska م m hlasná obouretná závěrová nazální hláska ن n hlasná předodásňová závěrová nazální hláska ه h znělá hrtanová úžinová hláska و w znělá obouretná úžinová hláska ي j znělá tvrdopatrová úžinová hláska systém přepisu 9

8 Poznámka k přepisu Vzhledem k charakteru přepisovaných frází, které v běžném jazyce mohou stát mezi jazykem psaným a hovorovým, jsme se snažili o přepis, který odráží mluvený jazyk a spojování prvků ve frázi. Z hlediska vztahu k arabskému textu přepis není zcela přesnou mapou, ovšem naším cílem bylo nabídnout takovou formu přepisu, která bude českého čtenáře nutit k výslovnosti podobné té v arabské řeči, přitom si tato forma zachová možnost, aby český čtenář intuitivně dělil morfologické prvky. To se týká především spojování slov ve frázi. Kde to bylo možné, vynechali jsme pádové koncovky, které v substandardní řeči jsou v arabštině vypouštěny také. Dále šlo o podobu člene určitého, kde jsme zvolili jeho značení jednotným způsobem, tedy l, s tím, že zde dochází k rozdílu mezi skutečnou výslovností v arabštině a zápisem člene určitého. Na jedné straně tedy je člen určitý v našem zápise jednoznačný, neodráží ovšem asimilaci, jako při zápisu al -risāla a výslovnosti ar -risāla dopis, poselství. 2 Snažili jsme se také postihnout typ spojování užívaný v arabštině, proto na začátku fráze přepisujeme jako al-, uprostřed fráze ovšem jen l- s tím, že příslušný vokál je doplněn dle kontextu. Pokud to bylo možné, jsou tyto pasáže doplněny také textem v arabském písmu, tak jak se daná pasáž objevila v korpusu. Předpokládáme, že tímto způsobem, tedy kombinací přepisu a textu v arabském písmu, bude zápis jednoznačný a zároveň poslouží i k tomu, aby text byl přístupný širšímu okruhu čtenářů. 2 Ve spisovné arabštině dochází k asimilaci l u člene určitého u těchto hlásek: t, ṯ, d, ḏ, r, z, s, š, ṣ, ḍ, ṭ, ẓ, l, n, tedy u dentál, sykavek, likvid a vibrant, a také u n. 10 al-haraka baraka

9 1. Úvod 1.1. Teoretické rámce Dá se říci, že jistým způsobem každý ví, co je přísloví. Je také zřejmé, a je to konstatováno mnoha badateli, že samotné jádro kolekce přísloví bývá nesporné, není problém s určením toho, co je přísloví a co ne. Jako obvykle začínají problémy na hranicích takovéhoto jevu. Kdy se jedná o přísloví, kdy jde spíše o ustálené rčení, nebo dokonce jde pouze o opakování určité fráze, která může být silně kulturně podmíněna. Je pravděpodobné, že v případě přísloví se můžeme vcelku jednoduše shodnout na několika charakteristikách: jde o ustálené slovní spojení, které může být někdy i poměrně dlouhé, toto spojení sebou nese určitý, obvykle metaforický význam, tento význam se dá chápat jako svého druhu obecnější poučení, všeobecně vnímanou pravdu či analogii k dané situaci, dá se jím tedy vyjádřit postoj mluvčího k dané situaci, ve formě zkratky, obecně přijaté formy. Zároveň též musí platit, že takovéto spojení má určitou tradici, je pravidelně opakováno, mnohdy může být spojeno s určitou gramatickou či syntaktickou zvláštností, používá určité sémantické značky (např. paralelismus, paradoxní vyjádření, logickou konstrukci), má též často jisté formální znaky (jistý rytmus, aliterace a asonance) a podobně (srov. především Aroro 1984). Ovšem již pokud přijmeme toto vymezení, dostáváme se do poměrně složité situace z hlediska možností zkoumání daného jevu. Vlastně každá z těchto charakteristik může být zkoumána několika dobře ustavenými vědními disciplínami. Pro studium slovních spojení, idiomů, má lingvistika vyvinutý rozsáhlý aparát, a fakt, že jde o idiom často odpovídající celé větě, rozhodně není na překážku. Zkoumání významu je opět silně zakotveno v lingvistice, ovšem zde se zcela určitě přihlásí též sémiotika, také s vybudovaným teoretickým aparátem. Své slovo zde mají bezpochyby i kognitivní disciplíny, pro které je zásadní metaforický rozměr přísloví. Další charakteristiky přísloví pak mohou být zajímavá pro logiku, kdy se snoubí forma (mnohdy formalizovatelná např. do formy implikace, tedy jasného logického výroku) s významem. Ve třetí charakteristice pak přichází v úvahu vztahy ke kultuře, protože ono poučení je mnohdy ve vztahu k lidské společnosti, s tím, že někdy může být značně specifické. Například význam ná- 1. úvod 11

10 božensky orientovaných přísloví je bezesporu kulturně podmíněn, jiné typy mohou být založeny na místních (např. klimatických) podmínkách, apod. Různé klasifikace těchto poučení mohou být obtížně zařaditelné jako celek, protože každá z nich může stavět na odlišných základech. Čtvrtá charakteristika pak jasně odkazuje k pragmatice. Takovýmto způsobem by šlo vymezit ono jádro, jakési prototypické přísloví. Stále však zůstává problém v tom, že ne všechna slovní spojení budou mluvčími jako přísloví chápána. Jak ukazuje studie Kordas (1987), splněním uvedených znaků pouze zvyšuje se šance, že dané slovní spojení bude přijato jako přísloví, nemusí být toho zárukou. Každá kultura může mít svá vlastní přísloví, která mohou pocházet z vlastních tradic, ať už se jedná o přísloví pocházející z lidové kultury, nebo jde o literární či básnický obrat, případně o nábožensky podmíněné sousloví. To samozřejmě poukazuje na fakt, že jde o jev, který je možno zkoumat i mnoha dalšími metodami. Například u nábožensky orientovaných přísloví je dokonce pravděpodobné, že různé jejich aspekty budou podstatné pro religionistické či teologické zkoumání, dokonce si dovedeme představit hlasy, které se budou snažit tuto část přísloví vymezit samostatně. Stejně tak u literárních a básnických obratů mají příslušné vědy rozvinutý metodologický aparát. I z toho je zřejmé, že tento naše charakteristika přísloví zdaleka nemusí být úplná. Koneckonců, přísloví nabízejí zajímavý materiál, a jejich analýza je možná z mnoha dalších úhlů. Samotná věda o příslovích se ovšem také hlásí o slovo. V této souvislosti je používán termín paremiologie jakožto nauka o příslovích. Někdy se ještě vymezuje paremiografie jakožto disciplína, zabývající se především sběrem přísloví. Je pravdou, že sběr přísloví je poměrně častou disciplínou, o čemž svědčí v podstatě každý pokus o bibliografický přehled, a dle hodnocení těchto kolekcí je často hlavním cílem dosažení maxima (srov. např. Mieder 1997: , kde několikrát najdeme vyjádření spokojenosti nad tloušťkou daného svazku přísloví). Zajímavější pro nás je určitě snaha o stanovení paremiologického minima, tedy minimálního souboru přísloví, které je z určitého pohledu (obvykle definovaného spíše z kulturního zaměření) definující pro daný jazyk či společnost toto minimum se dá chápat jakožto základní rozsah přísloví a rčení, které je nutno znát k dobrému pochopení řečeného. Z hlediska požadavků na vědní obory pak paremiologie stojí přece jen spíše na hraně několika vědních oborů, jejichž metody používá. Je zřejmé, že předmět studia je bezsporný, ovšem už v případě metod se můžeme tázat, zda jsou vlastní této disciplíně nebo zda jde o souhrn postupů vlastních jiným oborům, navíc jejich výběr do značné míry záleží na tom, jakým způsobem daný badatel na problematiku nahlíží. Tedy to, jestli zkoumá více kulturní obsahy či funkce, nebo zda se věnuje spíše formálním stránkám studia, do značné míry určuje, zda užité metody (a tím i výsledná 12 al-haraka baraka

11 studie) budou pocházet dejme tomu z etnologie, sémiotiky nebo lingvistiky. V mnoha případech ani nemusí dojít k průniku těchto metod, a daná analýza může být např. čistě lingvistická. Je možno dlouho zkoumat, zda paremiologie je samostatnou vědní disciplínou, zda nedostačuje pohybovat se v rámci jiných ustavených věd, například etnologie či antropologie, nebo lingvistiky v jejích různých podobách. Je zřejmé, že spojení přísloví s kulturou je významným prvkem jejich vytváření. Odraz kulturních stereotypů v příslovích je bezpochyby výrazný, a přísloví sama mohou sloužit jak k předávání těchto stereotypů, tak i k jejich upevňování. Lingvistika může chápat přísloví jako nadslovné spojení, větný idiom, a může jej zkoumat z mnoha hledisek, typicky lexikálního a syntaktického, může zkoumat jeho metaforické rozměry atd. Je ovšem celá řada dalších disciplín, které se příslovími mohou zabývat, a to z nejrůznějších pohledů, jen těžko by bylo možno stanovit vyčerpávající seznam vědních disciplín, jejichž metody by bylo možno při studiu přísloví využít. Studiem přísloví se zabývala spousta badatelů, je ovšem také třeba říci, že jejich přístup se do značné míry liší. V tradičním pojetí, které se objevovalo v dřívějších dobách, se prosazoval především sběr přísloví, kdy samotné přísloví je považováno za odraz lidové moudrosti. I když tomuto pojetí nelze upřít jistou opodstatněnost, protože opakování určitého vzorce v řeči mluvčích v sobě patrně nese prvky sdílení daného postoje. Na druhé straně užití daného vzorce vždy proběhne v rámci řečového aktu v jiném kontextu, proto onen daný postoj má vždy jiné konotace, které by již nemusely být sdíleny všemi. Různé formy výzkumu v oblasti lingvistiky, lidské kognice, fungování společnosti a kultury samozřejmě posunuly takovéto pohledy do podstatně jiných oblastí. Nicméně, tento vývoj byl dlouho izolován do jednotlivých větví výzkumu, a i když pokrok v jednotlivých disciplínách byl nezanedbatelný, dlouho chyběla syntéza. Můžeme s potěšením konstatovat, že mezi průkopníky nových pojetí patřili i Zich (1956) a Čermák (souborné studie ve sborníku z r. 2014). Za přelomovou z pohledu syntézy různých paremiologických přístupů se dá považovat publikace editorek Hrisztova -Gotthardt Varga (2014), kde řada autorů zkoumá materiál přísloví z široké palety pohledů, snaží se podat definici různých pojmů souvisejících s příslovími, zabývá se původem přísloví, jejich kategorizací, sémiotickými a sémantickými aspekty přísloví, strukturou, pragmatikou, stylistikou, kognitivní stránkou a fungováním přísloví v různých typech médií či žánrů. Nabízí též vhled do možností korpusového zkoumání přísloví. Na sborníku se podílela řada autorů, kteří i v předchozích studiích prokázali svou erudici v dané oblasti. Nabízí se tedy základna, na které lze v dalším studiu stavět, i když je pravdou, že v některých ohledech můžeme najít i v této základně rozpory, nebo můžeme s některými tezemi nesouhlasit. 1. úvod 13

12 Studiem přísloví se ovšem zabývali též arabští autoři, a to od nepaměti, od prvních století, ve kterých Arabové začali psát. Literatura o příslovích je velice rozsáhlá a patří mezi oblíbené žánry v arabské literatuře, a tak tomu bylo po celý středověk. Je zřejmé, že kromě společného tématu v žánru arabském a v evropském bádání o příslovích již nemají mnoho společného. Ze současného pohledu se středověká arabská produkce dá označit za paremiografii, tedy v prvé řadě sběr přísloví, případné komentáře se pak týkají konkrétního přísloví, nedá se hovořit o zobecnění. Z našeho hlediska ovšem tyto skutečnosti nepředstavují žádný problém. Naším zájmem je studium kolekce přísloví, kterou jsme získali z různých sběrů, vlastně tedy již prošly různým typem posouzení toho, zda se jedná o přísloví či nikoli, metody budou víceméně lingvistické, s důrazem na variaci a strukturu daných přísloví. Naše zaměření na přísloví jako takové, tedy nikoli na jeho funkci v textu, a významu, který v textu dává, ale na jeho život a proměny v textu, tedy na modus vivendi daných přísloví v textu, je jednoznačně variační, s tím, že se také věnujeme diachronní, vývojové složce Zaměření knihy a použitý korpus Pojetí naší studie je do značné míry předurčeno použitým korpusem. V našem případě jsme použili korpus CLAUDia (Corpus Linguae Arabicae Universalis Diachronicum), což je diachronní korpus, obsahující zhruba 420 milionů slov. Texty pocházejí prakticky z celé psané historie arabštiny, tedy od 7. století do poloviny 20. století (od této doby jde už bezpochyby o moderní jazyk). Podstatnou vlastností tohoto korpusu je, že díla jsou zde obsažena celá, nejde o korpus postavený na vzorcích. O korpusu se tedy dá hovořit jako o historické elektronické knihovně arabštiny. Z hlediska žánrů je korpus rozložen především na díla, která jsou vnímána jako důležitá pro arabsko -islámskou civilizaci. Nejsilněji je zastoupena literatura spojená s islámem, tedy nejrůznější teologická díla, ovšem i sbírky tradovaných skutku Muhammada, a zastoupeny jsou i různé islámské školy, včetně titulů sunnitského i šíitského islámu. Vedle toho je dobře zastoupený tzv. adab, obvykle charakterizovaný jako zábavná a naučná literatura jde o jeden z nejrozšířenějších žánrů ve středověké arabské literatuře. Jsou přítomny též vědy. I když bychom těžko obhájili tvrzení, že náš korpus obsahuje všechny žánry arabského písemnictví chybí část, která zahrnuje čistě vědeckou, z hlediska arabštiny cizí tradici, tedy vědy přírodní a přesné. Část věd ovšem zastoupena je, a ani v současnosti používané rozdělení na (hard) sciences a humanities by v případě korpusu CLAUDia neobstálo, protože např. medicínské spisy jsou v korpusu zastoupeny, podobně jako třeba botanika nebo logika. Snad by se tedy dalo říci, že korpus obsa- 14 al-haraka baraka

13 huje vše, co arabská civilizace potřebovala pro svůj duchovní a tělesný život. Jsou zastoupeny všechny humanitní vědy, od práva (v širokém rozpětí) přes filosofii a teologii a celou islámskou tradici (ta je zastoupena významně), od historie či etnografie až např. k lingvistice (která patřila mezi důležité vědy vzhledem k použití při výkladu Koránu). Mezi vědy, které jsou zastoupeny spíše částečně, pak spadá např. geografie (zastoupená především popisem cizích krajů), dalo by se uvažovat i o biologii, která se minimálně částečně promítala do některých spisů, často v souvislosti s popisem cizích krajů a charakteristice zvířeny, která v nich žije. V mnoha naučných spisech se nedají dnešní klasifikace vědních oborů vůbec použít. Také z hlediska geografického je náš korpus rozložen tak, že jsou zastoupena všechna hlavní centra islámského středověkého světa. Rozložení v prostoru zahrnuje všechna podstatná centra, odráží také změny v čase, neboť tato centra byla jiná v osmém či v patnáctém století. Mnohé z těchto charakteristik našeho korpusu považujeme za výhodné pro naši studii. Obvyklé diachronní korpusy jsou založeny na vzorcích textů, určité pasáže tedy nejsou zachyceny a může nastat případ, kdy se v daném díle sice nějaké přísloví vyskytuje, vybraný vzorek jej však nezachytí. V našem případě je situace jiná, díla jsou v korpusu zastoupena celá a náš korpus skutečně odráží fakt, že nějaký autor dané přísloví ve svém (určitém) díle skutečně užil. Také rozsah našeho korpusu je značný, což také zlepšuje možnost, že v něm bude dané přísloví zachyceno. Proto se odvažujeme tvrdit, že náš materiál pokrývá ty texty, které jsou relevantní pro užívání přísloví v arabsko -islámské středověké kultuře. Se samozřejmým omezením, že jde o užití v psaném textu, což automaticky znamená, že jde spíše o vyšší styl, ve kterém je dané přísloví užito. Náš korpus jen poměrně málo zachycuje nižší styly, čistě zábavnou lidovou literaturu téměř pomíjí. Z hlediska literárního se u starých jazyků či starších fází současných jazyků prakticky vůbec nedá uplatnit současný pohled, který literaturu považuje v podstatě výlučně za oblast esteticky příznakové tvorby, odpovídající pojetí belles lettres. Středověká tvorba byla v tomto ohledu odlišná, krásná literatura obvykle tvořila jen poměrně malou část celé tvorby. Pokud bychom se snažili v češtině najít terminologický kontrast, snad by nám mohla posloužit dichotomie domácího slova a výpůjčky, tedy literatura versus písemnictví. Písemnictvím je pak chápána písemná produkce dané civilizace, která zahrnuje všechny možná žánry a styly, včetně stylů vědeckých, administrativních a dalších. Podobně je na tom i středověká literatura arabská, o jejíž velké části se nedá říci, že by sledovala primárně estetické cíle. Na druhé straně, pokud bychom chtěli právě estetická hlediska uplatnit, byli bychom často překvapeni, kde všude bychom nalezli zřetelné odrazy požadavků na krásný jazyk. Každopádně však platí, že pevná hranice mezi 1. úvod 15

14 Resume / Summary The present book offers a variationist view on a set of medieval Arabic proverbs. The proverbs were collected from a historical electronic corpus of Arabic containing approx. 420 million words. The resulting collection contains almost 400 proverbs. First, the sources of the proverbs are treated. They are found in the Quran, which is a rich source of inspiration for Muslims. Another important source are the hadiths, stories on the deeds of the Prophet, where many of his sayings became proverbial (or reflect older proverbial tradition). Another important source is the Arabic poetry, and a number of poetical passages are identified with a remarkable number of quotations. In the following part, semantic frames of several types of proverbs are studied. It is shown that these semantic frames can serve as a foundation of several types of variation. One of the most widely used type is a development of a synonymical series, where a certain role in the proverb can be represented by a number of words where a certain semantic connection can be seen (in our example, the sequence of man ~ human ~ clever one ~ wise one ~ muslim, etc.). Some parts of the proverb can be extended or changed. This type of modulation can be both semantic and grammatical. While the grammatical one works within the same meaning of the proverbial frame, semantic modulation can serve in the process of variations of the proverbs. E.g., in the frame who is obedient to God, God will raise him, a possible modulation is e.g. in this world ~ in the hereafter, on the Judgment day, etc. There are proverbs that consist of a rather steady phrase, which constitutes the situation, and a supplement to the phrase then explains the position of the speaker. E.g., the phrase time will come when is followed by a varied palette of possible amendments, describing different types of a different future, either positive or (in our example more frequently) negative. Similarly, the phrase three things will bring you goodwill of your fellow offered eight possible extensions. Slightly less frequent and with less variation is the type where the steady phrase appears at the end of the utterance. The proverbial saying there are four types of men with the development of their relation to knowledge (ranging from a wise man to an ignorant) with instructions on suggested attitudes towards them (follow him or repudiate him) is used for an illustration of the development of such a saying. In resume/summary 233

15 our data, there are twelve different types, and a model of their development and heritance is shown. In the final chapter, frequential aspects of our collection are treated. Several types of overall numbers are offered, including the length of the proverbs, their frequency, or their appearance along the chronological line. Finally, several typical examples of the frequential distribution in the particular centuries are given. In the appendix, a whole list of the proverbs is offered, including the most common types of variation. This is accompanied by information on their frequency, the first occurrence (century) and in some cases also the source of individual proverbs (the Quran, hadiths). 234 al-haraka baraka

16

17 Petr Zemánek, Jiří Milička, František Ondráš Al-haraka baraka. Strukturně variační pohled na středověká arabská přísloví a rčení Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1, jako 66. svazek řady Varia Typografická osnova František Štorm Sazba z písma Skolar Dušan Neumahr Vyrobila Togga, spol. s r. o., Praha Vydání první, Praha 2017