UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Pedagogická fakulta. Ústav speciálněpedagogických studií

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav speciálněpedagogických studií Bc. Aneta Miklová II. ročník prezenční navazující studium Obor: Speciální pedagogika ALTERNATIVNÍ PROSTŘEDKY V TERAPII Diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Martin Dominik Polínek, Ph.D. OLOMOUC 2014

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Alternativní prostředky v terapii vypracovala samostatně pod odborným vedením vedoucího diplomové práce s využitím uvedených zdrojů. V Olomouci dne Aneta Miklová

3 Poděkování Touto cestou bych chtěla poděkovat mému vedoucímu práce Mgr. Martinu Dominikovi Polínkovi, Ph.D. za konzultace, vedení diplomové práce, všestrannou podporu při studiu a čas, který mi věnoval. Dále bych ráda poděkovala všem účastníkům výzkumu, jejichž údaje nemohou být zveřejněny za důvěru a spolupráci. Velmi děkuji také Ing. Renátě Schubertové a Bohdaně Pagáčové za lidský přístup a korektury k diplomové práci. Velké poděkování patří mé mamce, rodině a přátelům za nepopsatelnou podporu, pomoc a velkou míru trpělivosti při psaní práce a v rámci celého studia.

4 OBSAH OBSAH... 4 ÚVOD... 8 TEORETICKÁ ČÁST ROZMĚR TERAPIE (TERAPIE V OBECNÉM SLOVA SMYSLU) Pojem terapie Základní činitelé terapie Formy terapií Cíle terapie Základní faktory v terapii Přístupy v terapii Terapie související s oblastí medicíny Terapie související s oblastí s psychologických prostředků OBORY VYUŽÍVAJÍCÍ PSYCHOLOGICKÝCH PROSTŘEDKŮ V TERAPII Psychologie, psycholog Psychiatrie, psychiatr Psychoterapie, psychoterapeut Přístupy v psychoterapii a její postoj k alternativám Expresivní terapie, expresivní terapeut Přístupy v expresivní terapii Terapie ve speciální pedagogice, speciální pedagog ETICKÉ A OSOBNOSTNÍ KOMPETENCE TERAPEUTA Etický kodex a jeho charakteristika Etické pojetí psychoterapeutické činnosti Etika v alternativní psychoterapii Etika v alternativní medicíně Osobní předpoklady terapeuta Supervize Psychoterapeutický výcvik... 59

5 4 CESTY ALTERNATIVNÍMI MOŽNOSTMI Pojímání alternativních terapií z pohledu odborné literatury Rozměr alternativní terapie (v obecném slova smyslu) Pohledem vědy a pavědy Klady a zápory alternativních terapií Terapeuti, kteří se odklonili Historie psychiatrie s potenciálním vhledem k alternativním terapiím Alternativa v terapii Alternativní medicína a psychoterapie DESIGN VÝZKUMU Cíl výzkumu a výzkumné otázky Fáze výzkumu Výběr a popis výzkumného vzorku Popis zvoleného metodologického rámce Metody sběru dat Metody zpracování a analýzy dat (Příprava a průběh získávání zpracování dat) Etické otázky výzkumu PRŮBĚH VÝZKUMU A PRÁCE První fáze výzkumu Analýza rozhovorů První krok realizace Druhý krok - analýza rozhovorů Podobnost u tří účastníků Podobnost u dvou účastníků Nenalezení žádných souvisejících vazeb Vyhodnocení pro další výzkum Druhá fáze - analýza dokumentů propojená s introspekcí Analýza dokumentů - Výsledky dokumentárního šetření na základě introspektivního vnímání Vyhodnocení pro další výzkum: Třetí fáze výběr a kontaktování vzorku První krok výběr a kontaktování vzorku Druhý krok zkoumání dané situace Výsledek třetí fáze - Kritéria k výzkumu Fáze 4 Sběr dat, etické otázky

6 7 ZPRACOVÁNÍ DAT Pátá fáze Prostředky v terapii Terapeut jako prostředek v terapii v širokém slova smyslu Vnitřní uchopení terapeuta Faktory se kterými terapeut pracuje Vztahy působící vně na terapeuta Proces využívající prostředků v terapii Terapie Sterilní prostředí ANALÝZA DAT Šestá fáze Alternativa Terapeut jako prostředek terapie v širokém slova smyslu a jeho alternativy Prostředí a proces využívajících prostředků v terapii Alternativní prostředky v terapii využití Fenomény ZÁVĚR VÝZKUMU DISKUSE SOUHRN POUŽITÁ LITERATURA SEZNAM TABULEK SEZNAM OBRÁZKŮ SEZNAM ZKRATEK ANOTACE SEZNAM PŘÍLOH

7 Úvod Mnoho lidí pokládá vědy zabývající se terapiemi, které využívají psychologických prostředků, za snůšku pohádek a profesionály zabývající se touto vědou za podivíny, někdy i za podvodníky. Vliv psychologických prostředků nás však doprovází téměř na každém kroku. Například v psychologii postav na divadle, v televizních pořadech, v reklamách, v managementu, v marketingu spotřebního zboží, ve sportu, v knihách o výchově, v detektivkách. Psychologické prostředky využíváme i u pohovorů a mnoho dalšího. Díky sociálním sítím, masové komunikaci a mnohým dalším, je svět protkán psychologickými prostředky, účelově ovlivňujícími člověka. Člověk se tak dostává do pomyslného vnitřního žaláře okolních vlivů s otázkami, co je v dnešní době pravda a co lež. Útlakem pokroku se mnohdy oprošťujeme sami od sebe a hledáme tak pochopení jinde. Hledáme osoby, se kterými bychom mohli sdílet své nitro a své zážitky. Hledáme odpovědi na otázky, na které si sami mnohdy nechceme nebo ani neumíme odpovědět. Kde hledat? Co je pravda a co není? Komu věřit a komu ne? To je otázka. Poté se z člověka, i díky sociálnímu tlaku, může stát skeptik a cynik, který nevěří raději ničemu; hledač, který bezcílně hledá a věří všemu, a když se ukáže, že to bylo jinak, přejde hledat dál anebo něčemu bezmezně uvěří tak, že to začne sám dělat; zneužívač situace, který si je vědom toho, co chce a jde přes mrtvoly tak, že mu nevadí lidi klamat atd. Charakterů rozeznáváme mnoho, každý jsme nějaký a každý vnímáme skutečnosti jinak. Mnohdy nám nápor životních překážek podlomí naši cestu a dostáváme se do situací, ve kterých nevíme jak dále, a na otázky životního bytí je v takové chvíli těžší odpovědět než kdykoli jindy. V takové chvíli můžeme dospět do fáze, kdy potřebujeme, aby nám bylo pomoženo. Potřebujeme pomoc, ale jakou? Kam jít, abychom nebyli označeni za blázna, i když se tak nyní cítíme? Kam jít, abychom se neocitli ve škatulce? Kam jít, abychom dostali ty správné odpovědi na otázky, proč se mi toto všechno děje? Má to nějaký vyšší smysl? A právě v tuto chvíli narážíme na reklamu, kde si všimneme pojmu terapie. Ano, terapií se dnes označuje skoro vše. Mnoho lidí terapii vykonává, mnoho lidí se za terapeuty označuje. Kde je však pravda? Touto otázkou se budeme podprahově zabývat celým výzkumem. Výzkumným problémem této práce byla nespecifičnost chápání terapií, a k tomu přiřazená nespecifičnost chápání alternativních prostředků v terapii. Obecným cílem této práce je alespoň trochu pochopit, co je v dnešní době alternativní a co ne, a jak chápou 8

8 alternativní prostředky v terapii právě profesionálové, kteří uvádějí, že alternativních prostředků využívají. Účelem práce je přehledně zmapovat teoretický kontext tak, abychom se mohli zabývat naším tématem jako novým a nejspíš stále používanějším fenoménem v terapeutické práci. Pokusíme se zjistit, jaké prostředky jsou využívány, a položíme si otázku, zda mají tyto prostředky místo v terapii. V kladném případě budeme hledat její skrytý potenciál. Důležité je zdůraznit, že záměrem této práce není hledat závěry a stanoviska daného problému, ale otevřít nové téma, které je ve své podstatě neprobádané, a tak částečně osvětlit kritizované a nejspíše také tabuizované možnosti práce. Práce by měla sloužit jako motivace k novému zkoumání a hledání cest k terapiím, k člověku v pozici klienta i v pozici terapeuta. Záměrem této práce je upozornit na určitý potenciál těchto prostředků, které je možné v některých psychoterapeutických směrech použít tak, aniž bychom v tom viděli šarlatánství či čarodějnictví. Vzhledem k tomu, že na toto téma nebyla nalezena vhodná literatura, byla práce započata rozhovory, celá práce byla koncipovaná jako výzkum a rozčleněná na několik fází, které jsou podrobně popsány v praktické části. Práce se dělí na teoretickou a praktickou část. Zde si můžeme sdělit malou zajímavost o této práci, a to jakým způsobem proběhl výběr tématu Alternativní prostředky v terapii. Toto směřování bylo zvolené totiž zvláštním způsobem vzhledem k námětu, a to prostřednictvím lucidního snu, který se snažila autorka vyvolat příčinou bezradnosti volby tématu, jelikož neměla inspiraci, na jaké téma práci vypracovat. Doufejme, že se tato práce při čtení noční můrou nestane, avšak bylo by troufalé si myslet, že se stane snem. 9

9 Teoretická část Abychom dokázali uchopit pojem alternativa, je důležité vymezit si, co do alternativních prostředků nepatří. Tomuto tématu se budeme věnovat v teoretické části. Práce byla koncipovaná na základě výše zmíněných otázek, vzhledem k hledání terapeuta v těžkých chvílích a změti terapií v dnešní době. V první kapitole se tedy budeme zabývat tím, co to terapie vůbec je, a to v širokém slova smyslu. Objasníme si pojem terapie v obecném slova smyslu a to, jaké máme základní činitele, formy, cíle a faktory. Také ji rozdělíme na dvě základní odvětví, na oblast medicínskou a oblast využívající psychologických prostředků. V práci se budeme především zabývat oblastmi využívajícími psychologických prostředků vzhledem k tomu, že se práce zaměřuje především na jejich vlivy. Druhá kapitola se zaměřuje na obory, které těchto prostředků využívají, a to z důvodu, že je stále mnoho nesrovnalostí v těchto oblastech vzhledem k terapiím a mnohdy jsou i mylně popisovány na internetu. Popíšeme si, co je hlavní náplní, jaké jsou v těchto disciplínách využívané metody, cíle práce, jak nazýváme profesionála, kterého zde najdeme, potřebnou terapeutovu kvalifikaci, ukotvení profese a její vztah k etickému kodexu, legislativě a supervizi. Zmíněnou supervizi a etický kodex si objasníme ve třetí kapitole, abychom si lépe ujasnili, co to etický kodex je; jak je chápán v psychoterapii, jak je pojímán v oblasti alternativní psychoterapie a alternativní medicíně. Dále definujeme terapeutovy osobnostní předpoklady pro toto povolání a obsah psychoterapeutického výcviku. Volně se dostáváme k poslední kapitole teoretické části, která je nazvaná cesty alternativními možnostmi. Cesty jsou zde metaforicky nastíněny s ohledem na rozsáhlé oblasti, kterými bychom mohli jít. Bohužel odborné literatury týkající se této problematiky existuje v dnešní době poměrně málo. Z výše uvedeného důvodu je důležité, objasnit chápání alternativní terapie odbornou literaturou, definujeme rozdíl mezi pojmy alternativní terapie a alternativy v terapii, také se budeme zabývat některými mezníky v historii, které by mohly mít vliv na chápání alternativních terapií. Poznatky z historie byly zejména čerpány v psychiatrii, a to z toho důvodu, jelikož se zabývá léčením, protože psychoterapie je v tomto ohledu poměrně mladý obor. 10

10 1 Rozměr terapie (terapie v obecném slova smyslu) V této kapitole se zaměříme na terapie v obecném slova smyslu. Kapitola je široce specifikovaná záměrně z důvodu vyhnutí se nesrovnalostem a nedorozuměním v dalších kapitolách, v jednotlivých oblastech a směrech terapie. Dále zde uvedeme základní činitelé terapie, formy terapií, cíle terapie a faktory, které nás v terapii ovlivňují. Jsou zde také uvedeny hlavní přístupy, se kterými je možné se setkat v souvislosti s terapií. Přesto, že je tato kapitola konstruovaná tak, aby obsáhla celkový pohled na terapii, i zde se začíná problematika blíže zaměřovat na oblast terapie s psychologickými prostředky, jelikož tímto pohledem se práce bude zabývat. 1.1 Pojem terapie Tento pojem je obyčejně používán ve smyslu léčba, léčebný program, jehož záměrem je zmírnění nebo odstranění negativního stavu jednotlivce či skupiny. Výraz terapie pochází z řečtiny a znamená podporu. Slovo řeckého původu therapia je skladbou slov dher což znamená podporu (s kořenem dher může souviset i pojem thronos, tozn. trůn, křeslo), úzce s ním souvisí sanskrtský výraz dharma, což znamená zvyklost, nosič (Matoušek, 2008). Za nosiče můžeme označit terapeuta, převzaté ze slova therapeuo, což znamená léčit, pečovat o někoho nebo někomu sloužit. Therapon pak byl průvodce, služebník či opatrovník Bohů (Vymětal, 2004). Terapeut je tedy ten, kdo na sebe bere tíhu péče. Je to osoba, na kterou se můžeme spolehnout, kdo nás podpoří (Matoušek, 2008). V dnešní době se terapie v obecném slova smyslu dá vyložit jako léčba somatických nebo psychických poruch a poruch chování (Hartl a Hartlová, 2000). Podle Jonesové (1996) je terapie termín, kterým můžeme vznášet konotaci nemoci a uzdravení, což s sebou nese asociace léčení. Celkový proces terapie by měl pomoci v rozvoji, růstu a změně k lepšímu. 1.2 Základní činitelé terapie Aby terapie mohla probíhat, je v ní několik základních činitelů, které by měly být zastoupeny. Jako první si uvedeme pojem terapeut. S tímto pojmem se můžeme setkat ve dvou obdobách a to s laickým terapeutem nebo s odborným. Dále si řekneme, jaký je rozdíl mezi klientem, pacientem a uživatelem a taktéž si objasníme, co je to terapeutický proces, který vzájemně probíhá mezi těmito dvěma je výše zmíněnými. 11

11 Terapeut Terapeutem označujeme toho, který léčí. Je možné se setkat se dvěma druhy terapeutů, s terapeutem odborným a terapeutem laickým. Odborným terapeutem se stává ten, který by měl být vyškolen v technikách, vědeckých postupech a metodách léčení či rehabilitacích. Terapeut laický je osoba, která nemá oprávněné vzdělání pro léčbu, ale na základě vlastních zkušeností (například s drogovou závislostí), může působit v různých etapách a typech léčby. Jako terapeuti se mohou označovat ještě některé další osoby. Například lidé, kteří mají osvědčení třeba v aromaterapii 1, avšak toto tvrzení je sporné vzhledem k celkovému nevědeckému charakteru aromaterapie. (Benson, 2005) Jak terapeuta hledat Pokud jedinec terapeuta hledá, je vhodné zajít například k praktickému lékaři, který by měl být schopen poradit a doporučit vhodného terapeuta. Hodnotné jsou však i doporučení přímo od jedinců, kteří terapeuta navštěvují. Je důležité si taktéž ověřit mnoho dalších věcí, mezi které patří (také v kap. 2, 3, 6.3.2): - terapeutova odborná kvalifikace; - zkušenosti terapeuta; - zda je terapeut ochoten spolupracovat s praktickým lékařem; - jestli je terapeut členem profesní asociace s veřejně přístupnými seznamy členů, kterou je možné kontaktovat; zveřejnění etického kodexu profesní asociace. (Benson, 2005). Vysvětlení rozdílů v užívání pojmů klient, pacient a uživatel Klientem je označována osoba, která využívá určitou službu a nahrazuje slovo pacient. Tento termín byl původně užíván ve spojení s nedirektivními terapiemi, mezi které patří přístup Carla Rogerse orientovaný na klienta. Carl Rogers toto pojmenování začal používat jako první. Pojem klient je nyní užíván mnoha jinými, kteří pracují s lidmi a obvykle nepracují ve zdravotnictví (Reber, 2001). Pacient je osoba, která je léčena ve zdravotnickém zařízení/sektoru, je tedy recipient zdravotní terapie či péče. Také to může být osoba, které je poskytována péče v zařízení poskytující sociální služby, pokud má tato péče v zařízení zdravotní prvky (Matoušek, 2008). Je to tedy někdo, kdo je předmětem lékařské péče, po předcházející diagnóze, či osoba s ještě 1 Je to terapie, která se zaměřuje na aplikaci příjemně vonících látek, často skrze masáže (Benson, 2005). 12

12 neobjasněnou diagnózou, která podstupuje testy na možnou přítomnost nemoci. V psychologii se tak označuje osoba, která navštěvuje psychologa, jenž pracuje ve zdravotnictví, nebo psychiatrovi. Tento termín je užíván na základě významného lékařského modelu psychologických a psychických poruch, který předpokládá, že mentální porucha je mentální nemocí, která je analogická se somatickou, organickou nemocí. Existují různá vysvětlení a opodstatnění, která se týkají mnoha poruch a nemocí, které se vyskytují v oblasti mentality a chování. Abychom osoby označili termínem pacient, musí mít jedinec poruchu zapříčiněnou fyziologicky, což je například u schizofrenie nízká plasticita mozku zjevná na snímcích magnetické rezonance. Pacienti, jsou zamedikováni psychofarmaky a mnohdy trvale hospitalizováni. Pacient i přesto, že užívá psychofarmaka, dochází týdně k psychiatrovi, či psychologovi, kde pracuje se svými pocity a nejistotami (Reber, 2001). S pojmem pacient úzce souvisí i pojmy pacient edukovaný a pacient identifikovaný. Pacient edukovaný, neboli poučený, je informovaný o svém zdravotním stavu a má přístup k vhodným zdravotním informacím. V ideálním případě svému zdravotnímu stavu dostatečně rozumí, dosahuje kvalitnější kontroly, zabraňuje komplikacím, aktivně spolupracuje se zdravotnickým personálem. Pacient identifikovaný je člen strukturované skupiny (nejčastěji rodiny), u něhož se objevují příznaky duševní poruchy, a tyto příznaky identifikovala daná skupina. Členové skupiny obyčejně jako první vyhledávají jak dotyčnému pomoci a hledají způsoby léčby. Také ve skupině (rodině) se může projevovat poruchové chování (Hartl, Hartlová, 2010). Uživatelem bývá obvykle označovaná osoba, která užívá sociální služby. Bývá označována jako uživatel sociálních služeb, což je osoba, která vstoupí do smluvního vztahu s poskytovatelem sociálních služeb. 2 Pojem uživatel či bývalý uživatel se často používá i ve spojení s lidmi s drogovou závislostí. Abstinující uživatel se mnohdy nazývá i jako ex-user. 3 Terapeutický proces Ačkoliv je zde terapeutický proces popsán tak, aby se vztahoval na terapie obecně, patří svou podstatou již k psychologickým faktorům v terapii. Celý terapeutický proces můžeme označit jako vývoj na sebe vzájemně působících a vztahujících se změn (Hartl, Hartlová, 2000), na který navazuje terapeutický vztah (viz kap. 1.5, 7.1.2), bez kterého by terapie nemohla přispívat k pozitivnímu průběhu terapie, který 2 MPSV. Otázky a odpovědi k zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a k zákonu č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách [online]. Dostupné z WWW: [cit ]. 3 PREV CENTRUM. Ambulantní léčba:definice pojmů [online]. Dostupné z WWW: [cit ]. 13

13 probíhá mezi klientem a pomáhajícím. Pokud se tedy nejedná o samoléčbu (viz kap ), v tom případě žádný terapeutický proces neprobíhá. Procesuální stránka je průběh veškerých probíhajících dějů a změn, které se v rámci terapie dějí. Obecně platí, že terapeutický proces má určité fáze, probíhá v jistém prostředí a hlavními činiteli jsou terapeut, jedinec využívající terapii a obsah terapie (viz kap. 7) Průběh procesu může být dvojí, krátkodobý či dlouhodobý. Krátkodobý průběh je složen z fází, mezi které patří navázání kontaktu, motivace k hlavní terapeutické práci; zaměření na hlavní činnost a uzavření problémů (terapeut pracuje s jedincem na tom jak uzavřít to, co se v průběhu terapie stalo). Dlouhodobý průběh je složen; z určení způsobu léčení stávajících obtíží a možných dalších postupů; počátečního navazování terapeutického vztahu, motivace klienta k terapii; dohody o organizaci, průběhu a obsahu léčby; zaměření se na naplnění terapeutického vztahu, dosažení akceptovatelné změny a naplnění dohodnutých cílů, vývoje a náplně léčby; ukončení terapie včetně prognózy a návrhu možností, které budou následovat bez terapeutického vedení. (Müller, 2014). Aby byl průběh terapie úspěšný, měly by být dodrženy základní principy procesu, ke kterým paří provedená diagnostika, vycházející z týmově provedené práce, kde je možné vycházet i ze znalostí terapeuta, co o jedinci vypovídá jeho psychologický stav, (nálady, prožitky, příčiny chování, nynější zdravotní stav); dodržení důvěrnosti, informace, které terapeut o jedinci má, jsou chráněny mlčenlivostí a to i po ukončení terapie; vztah je omezen jen na terapii (bez užších vazeb); pozitivní motivace pohledu do budoucna, pravidelná zpětná vazba probíhající terapie (Müller, 2014). Terapeutický proces není vždy stejný, jelikož se v něm používá různých terapeutických přístupů (viz kap , 7, 8), které využívají profesionálové v práci s jedincem v psychologických, sociálně terapeutických či medicínských oborech a hodně závisí na tom, čím přesně se terapeut zabývá (znázornění terap. procesu v kap ) 1.3 Formy terapií S terapiemi a jejich pojetím, je možné se setkat v mnoha formách, které se mohou navzájem prolínat. V obecném slova smyslu formy terapie vymezil Müller (2014). V první řadě je možné terapie rozdělit na individuální a skupinové, dále pak mohou být hromadné, rodinné či komunitní. Podle obecných cílů je možné rozdělení na kauzální, symptomatické a paliativní. Individuální terapie znamená, že terapeut pracuje jen s jedním klientem, ve vzájemné interakci. 14

14 Skupinová terapie probíhá nejčastěji v malé skupině, jejíž velikost záleží na klientele a jejich specifikacích. Ve skupině je využívána práce se skupinovou dynamikou 4. Výhodou je vzájemná podpora a interakce mezi členy skupiny, a tím dosažení změny nejen u sebe sama, ale i směrem k ostatním členům, u nichž probíhá tzv. projekce předchozích zkušeností, které se mohou znovu objevovat i v nových vztazích. Probíhá v rámci skupiny, jejíž jednotlivci mají zpravidla podobné zkušenosti. Pro terapii hromadnou je typická práce s větším počtem klientů, bez nároku na využití skupinové dynamiky. Je méně účinná, bývá spíše doplňkem nebo počátkem jiných forem. Terapie rodinná je specifická tím, že se jedná o práci s celou rodinou za účelem navození prospěšných změn narušených vztahů v rodině. Komunitní terapie znamená, že terapeut pracuje v rámci komunity, v níž se terapeuti společně s klienty vzájemně ovlivňují pomocí pobytového, pracovního a terapeutického programu. Cílem je obnovení sociálních dovedností a celkové začlenění do společnosti. Kauzální je zaměřena na příčinu nemoci či poruchy, pro úspěšnost této terapie jsou nutné etiologické znalosti terapeuta, a také znalosti toho, jaké existují možnosti odstranění. Symptomatické jsou zaměřeny především na příznaky, které jedinci komplikují život. Paliativní je zaměřena na zmírnění utrpení umírajících, snaží se ovlivnit či zmírnit příznaky a vnímání nemoci. Prostředí, v němž proces probíhá, se váže na celkové uspořádání prostoru a na vztahy jednoho, nebo skupiny jedinců, jak ve vztahu mezi sebou, tak ve vztahu k terapeutovi (Müller, 2014). Terapeutické metody Metoda je určitý způsob výzkumného poznávání jevů a skutečností. Od pojmu metoda se může odvozovat i pojem technika, což znamená způsob, jakým lze něco získat, něčeho dosáhnout. Je to činnost, pracovního postupu či prostředku sloužící k naplnění určitého cíle, který nejčastěji bývá získání nových poznatků. Metaforicky řečeno zatímco metoda je cesta vedoucí k cíli, technika představuje určitý dopravní prostředek, jímž se lze k cíli dostat (Hartl, Hartlová, 2000, s. 598) (viz kap. 7, 8). 4 Skupinová dynamika- je souhrn skupinového dění a skupinových interakcí. Vytváří ji interpersonální vztahy a interakce osobností členů skupiny spolu s existencí a činností skupiny a silami z vnějšího prostředí. Ke skupinové dynamice patří zejména cíle a normy skupiny, vůdcovství, koheze a tenze, projekce minulých zkušeností a vztahů do aktuálních interakcí, vytváření podskupin a vztahy jedinců skupiny. Ke skupinové dynamice patříí též vývoj skupiny v čase. (Kratochvíl, 1995, s. 14) 15

15 Prostředky terapie V terapii je používáno mnoho prostředků, které napomáhají celému terapeutickému procesu, aby byl naplněn obsah a bylo dosaženo cíle. Aplikace prostředků by měla být cílená a použitá za účelem pomoci lidem změnit jejich životní směr (Prochaska, Norcross in Müller, 2014). (Prostředky v terapii kap. 7 a 8). 1.4 Cíle terapie Cíle terapií někteří autoři zpřesňují a uvádí různá vyjádření tohoto pojmu. Formulace cílů se v některých bodech liší. Kratochvíl (2002) uvádí cíle psychoterapie, vybrané cíle se dle autorky dají aplikovat na terapie ve všeobecném slova smyslu. - Cílem terapie je odstranění chorobných příznaků. Jedinec přichází s jistými potížemi a posláním terapeuta je odstranit tyto obtíže. Využít lze postupy symptomatické, jimiž je možné problém odstranit. Možné je také použít terapii, v níž se terapeut zaměřuje na příčinu, která má být odstraněna. Mnoho autorů definuje tento cíl jako obnovení pracovní činnosti, schopnost prožitku, naděje, radosti ze života a kontaktu. Cíle je dosaženo, pokud se napraví či, pokud vymizí symptomy, které jedinci dosud bránily žít, tak jak by si přál. - Mezi další cíle patří reedukace, resocializace, reorganizace, restrukturalizace, rozvoj či integrace jedincovy osobnosti. Osobnost se přetváří ve směru správné adaptace nebo ve směru zrání a individuální realizace jedince. Odstranění příznaků se u tohoto procesu přepokládá spíše sekundárně. Významnost zlepšení nebo vyléčení se posuzuje dle dosaženého stupně osobnostních změn, nikoliv podle změn v symptomatice (Kratochvíl, 2002). Dle Müllera (2014) je zjednodušeně cílem prevence, léčba a rehabilitace (může být dosahováno kladné změny u léčeného, současně i zmenšování rizika vzniku nebo rozvoje dalších obtíží a podpora úpravy zaměřená k potřebnému sociálnímu stavu). Je důležité tyto cíle strukturovat, jelikož vznikají na základě procesu terapie. Pro správný průběh je potřebné obsah vytvářet s ohledem na strukturované cíle. Cíle je možné obecně řadit podle potřeb klienta, vzhledem k zaměření, schopnostem a způsobilosti terapeuta (jedná se o naplánování, použití, zacílení, využití a použití metod práce) s ohledem na zaměření instituce (kde terapie probíhá a na co se specializuje). (viz kap. 7) 16

16 1.5 Základní faktory v terapii U všech používaných terapií můžeme vysledovat společné faktory a činitele, které prostupují všemi terapiemi stejnou či podobnou cestou. Jsou to pozitivní očekávání, (jakož to jeden ze základních faktorů, kdy je jedinec motivován do terapie); vztah k sobě samému i ostatním, k němuž je volně vázán i terapeutický vztah a pozornost v terapii (viz kap , 7.1.2). Pozitivní očekávání Je mocným nespecifickým faktorem v každém procesu pomáhání druhému člověku. Vyjadřuje víru člověka, že určitý postup povede k úspěchu. Jedná se o nutný předpoklad terapie, úzce se dotýká motivace člověka participovat v terapeutické skupině nebo docházet na individuální terapii. Z hlediska budování pozitivního očekávání bývá vhodná dobrovolnost účasti, kvalitní vysvětlení cíle a záměru aktivity. Terapeut by měl brát velmi vážně otázku klientů: A k čemu je toto dobré? Pokud dokáže vhodně zareagovat, povzbudí tím dobré očekávání. Vzájemný kontakt a sympatie napomáhá k dobrému očekávání terapie. Pokud klienti kladně pohlížejí na terapeuta a mají v něm důvěru, snadno taktéž přijmou jeho podněty k aktivitě a věří, že tyto aktivity budou smysluplné. Pozitivní očekávání pomáhají dále budovat přátelské a laskavé vztahy. Riziko v tomto ohledu mohou představovat nedobrovolní účastníci. Jejich očekávání bývají spíše kritická (Lečbych, 2013, s. 5). Vztah Naši otevřenost předpokládají naše vztahy a to jak vztah, který máme sami k sobě, tak i jaké máme vztahy s ostatními. Tím jaké vztahy máme s ostatními, sdělujeme, kdo jsme a jak žijeme. Vztahy jsou součástí našeho životního bytí a patří k člověku stejně jako smrtelnost (individuální konečnost). Vztah, který máme k sobě a interpersonalita jsou úzce spojeny, jelikož sebepojetí se utváří v rámci osobních zkušeností a působení na okolí. Jedinec ovšem nemá vztahy jen k sobě samému a k ostatním, ale i ke světu a vyšším hodnotám. To vše se projevuje právě přes vztah k sobě a druhým (Vymětal, 2007). Vztah v terapii Podle Vymětala (2010) je vztah v terapii terapeutickým vztahem mezi jedincem a terapeutem. Tvoří ho prostor, ve kterém se uskutečňuje příprava i proces, kdy se jedinec mění - utváří. Terapeut díky vztahu může používat různé metody a postupy, kterými se pokouší navodit změnu. Terapeutický vztah je základ léčby, jenž je výsledkem určitých zásahů a celkového postupu. Vymětal (2004) taktéž zdůrazňuje, že vztah je vymezen oběma 17

17 rolemi a vzájemná serióznost a respekt by měl být samozřejmostí. Důležitou roli zde hrají i sympatie a vstřícnost, jelikož během léčby je velmi prospěšné, když se jedinec k terapeutovi přibližuje a věří mu. Oba účastníci terapie by měli být dobře motivováni pro společnou práci, proto je velmi důležitá příprava klienta/pacienta na léčbu a jeho průběžné motivování ke změně. Terapeut by měl vzbudit naději a pomoci tam, kde je to oprávněné. Na začátku terapie by měly být informace o možnostech terapie objektivní a realistické, bez neopodstatněných nadějí. V průběhu terapie, kdy může dojít ke zhoršení stavu nebo nepříjemnému odhalení některých faktů, je nutné jedince dále povzbuzovat k vytrvalosti tak, aby nedošlo k ukončení terapie. Obecně mezi velmi účinné faktory terapie, patří ty, které jsou v procesu méně a málo uvědomované na straně terapeuta, ale v terapii kladně působí a tak ovlivňují celý vztah. Je to proces učení, sugestivní působení a poskytování informací. Učení, ať už je individuální nebo sociální, upevňuje výsledky léčby mimo terapeutickou situaci a to i v reálném životě. Sugestivní působení terapeuta na jedince je dané rolovým systémem a to autoritou role terapeuta. Důležité je i jak terapeut poskytne klientovi/pacientovi informace. Ty mohou být řečené útěšně nebo mohou jedince znejistit. Pokud je jedinec v roli klienta/pacienta je obyčejně více citlivý a na jakýkoliv projev může přehnaně reagovat nebo ho vztahovat ke své osobě. Velký význam pro něho mají slova a také celková nonverbální komunikace. Důležité je, aby chování terapeuta bylo v souladu, tedy kongruentní, jelikož jedinec vnímá jakýkoli rozpor (ať už to vědomě či nevědomě). Pokud terapeut kongruentní není, může být celková důvěra narušena a následně může být narušen i celý terapeutický proces. Pozornost v terapii 5 Podle Lečbycha (2013) funguje efekt pozornosti jako další důležitý stimulační prvek v terapii. Vzhledem k tomu, že je jedinci dávána pozornost, lepší se jeho zdravotní stav, jelikož je více motivován učinit ve svém životě změny. Prochaska, Norcross (2001) k tomu však dodávají, že mnohdy to může být v terapii kontraindikativní a to hlavně v rámci psychoterapie, protože se pacienti nezlepšují právě proto, že o tuto pozornost nechtějí přijít. 5 Hawtonský efekt - V rámci psychologie byl proveden ve 20. letech experiment Hawthorská studie. Zjišťoval se zde, jaký má vliv osvětlení na pracovišti. Jakmile se osvětlení vylepšilo, produktivita vzrostla, dopřáli dělníkům přestávky, změnili opět osvětleni, změn zde bylo stále hodně a produktivita stále rostla. Čím to, že každá změna byla u dělníků efektivní? Studie zjistila, že při každé nové změně, připomenou, že jsou objektem zkoumání, což jejich výkon vylepší víc než jakékoliv osvětlení. MAJER, J. Chaosem k výkonnosti? [online]. Dostupné z WWW: [cit ]. 18

18 1.6 Přístupy v terapii V rámci terapie jsou využívány různé terapeutické přístupy, které mohou být uplatňovány buď primárně, nebo sekundárně. Abychom se mohli později věnovat jednotlivým přístupům a směrům, je potřebné uvést celkový náhled na to, kde se s terapiemi můžeme setkat a jaké to jsou. Terapie jsou rozřazeny podle terapií primárních a sekundárních, tyto poznatky nám pomohou utvořit souhrnný náhled na terapie jako rozsáhlý celek. Dle Müllera (2014) je možné se prvotně setkat s pojmem terapie i s ním spojeným názvoslovím v medicínské praxi. Podotýká, že tyto poznatky jsou pro terapeuty obohacující; jsou nejen obeznámeni s tím, čím jejich pacienti/klienti prochází a prošli, ale také mohou tyto poznatky aplikovat do své terapeutické praxe. Terapie pak rozděluje na chirurgické (radikální), medikamentózní (farmakoterapie), fyzioterapeutické a psychoterapeutické. Primárně uplatňované terapeutické přístupy jsou jednotlivé samostatné celky s vlastní teorií a metodologií. Specifikem je zejména expertní připravenost těch, jež terapii vykonávají. Tito jednotliví terapeuti by měli mít patřičné vzdělání (viz. kap. 2.3, 2.4, 3.4), které bylo úspěšně dokončeno, nejlépe s následnou praxí a pokud možno i pod supervizí (viz kap. 3.3). Dále by měli mít i osobnostní předpoklady k výkonu terapie. Sekundárně vykonávána terapie je spíše doplňkem jiných odborných činností na podporu člověka, vycházejících z nejrůznějších zdrojů a současně využívajících různorodých prostředků (například využití terapií ve speciální pedagogice aj. viz kap 2.5, 2.6). Všechny terapie mají několik společných faktorů, které se sice mohou v některých obměnách lišit vzhledem k zaměření, základ mají však společný: - prostředí a čas (kdy terapie probíhá), - forma, kterou terapie probíhá, - orientace a vybavení terapeuta (na co se zaměřuje, osobnostní předpoklady, přístup, prostředky, kterých využívá v terapii), - věk, etiologie potíží, symptomy klienta (cílová skupina klientů a postup léčby), - prvotní příznaky mohou být buď somatické změny, nebo naopak psychické změny u klienta, - cíl a obsah. (Müller, 2014). 19

19 1.6.1 Terapie související s oblastí medicíny Medicína, je souhrn vědeckých disciplín, které zahrnují vědu o zdraví, stavech a procesech člověka. Je to souhrn způsobů a prostředků léčení a prevence nemocí. Úzce souvisí s biologií, chemií a fyzikou. 6 S medicínou souvisejí tyto terapie: - Chirurgické (radikální), chirurgický zásah do tělesné integrity člověka 7, pomáhají léčit onemocnění a zranění operativně manuálním a instrumentálním ošetřením. - Medikamentózní (farmakoterapie) také je používán pojem konzervativní terapie 8, které pomáhají léčit nemoci a úrazy pomocí léků a infuzních roztoků. - Fyzioterapeutické, též také léčebná rehabilitace, zabývají se léčbou pohybového systému, jehož funkce je porušena neúměrnou námahou (i psychickou), po úrazu či nemoci. Jedná se o pomoc člověku dosahovat tělesné a pohybové normality fyzikálně stimulujícími prostředky, například masírování, tlaky, hlazením, držením části těla, změnami polohy těla, tělesným cvičením atd. (Müller, 2014, s ). - Samoléčba, která je běžná u řady banálních onemocnění, jako je např. nachlazení, lehký průjem, oděrky aj. Jedinec sám požije lék, aniž by šel k lékaři. 9 V oblasti zdravotnictví 10 může terapii provádět zdravotnický personál, což je obvykle lékař. Podle legislativy může léčebné výkony provádět i jiný zdravotnický profesionál, což jsou např.: fyzioterapeut, klinický psycholog, psychiatr 11 atd Terapie související s oblastí s psychologických prostředků Zde je to hlavně oblast psychoterapeutická, na niž se váží profese s ní spojené. Psychoterapeutická léčba je ta, která se zabývá léčbou narušeného duševního stavu člověka nebo zlepšením jeho vztahu k příslušnému sociálnímu systému. Kvalifikace terapeuta 6 Slovník akademických pojmů:medicína [online]. Dostupné z WWW: [cit ]. 7 Léčba [online]. Dostupné z WWW: [cit ]. 8 Konzervativní léčba pojmenování pro neoperativní léčbu tam, kde je operace jednou z eventualit. Léčba může být použita na začátku nemoci a k operativnímu zákroku se přikloní až podle následného vyvíjení se nemoci. Taktéž může být tato léčba v případech, kdy je operace moc nebezpečná. Lékařský slovnílk:konzervativní léčba Lékařský slovnílk:konzervativní léčba [online]. Dostupné z WWW: [cit ]. 9 Léčba [online]. Dostupné z WWW: [cit ]. 10 Vzhledem k velkému počtu profesí si uvedeme jen ty nejzákladnější a potřebné pro obsah této práce. 11 Wikipedie:Léčba [online]. Dostupné z WWW: [cit ]. 20

20 a podmínky vzdělávání se u jednotlivých terapií velmi liší. Závisí na jednotlivém legislativním vymezení (Müller, 2014, s. 23) viz kapitola 2; příloha 2, 3. Hodnocení terapií s psychologickými prostředky Hodnocení těchto terapií je obtížné. Hlavním důvodem je neměřitelnost mnohých diagnóz. Aby se o jakékoliv terapii dalo říci, že je účinná, musí nastat nějaká změna, která je pozorovatelná na klientově chování nebo alespoň v jeho vzhledu a popisované náladě. Zde nastává otázka za jaké časové období a kdo stav klienta nejlépe posoudí (terapeut, klient, rodina, přítel, příbuzní či nezávislý pozorovatel). Když klient řekne, že je mu lépe, znamená to, že léčba je úspěšná, oprávněná a účinná? (Benson, 2005) 21

21 2 Obory využívající psychologických prostředků v terapii Vzhledem k tomu, že je dnes mnoho nesrovnalostí v terapeutické oblasti, se zde zaměříme právě na toto téma. Celá kapitola pojednává o terapiích, které se zaměřují na jedince a využívají psychologických prostředků k pomoci. Každá část se zaměří na jednotlivé profily oborů. Stručně popíšeme hlavní charakteristiky, obsahy a cíle oboru. Dále se zaměříme přímo na profesionála v oboru a na to, s jakou cílovou skupinou pracuje, co může vykonávat vzhledem k vystudované oblasti a jaké další možnosti ve vzdělání má. Taktéž si uvedeme, v jakém prostředí pracuje (kde profesionála s daným vzděláním jedinec obvykle najde a kde tedy hledat pomoc), s jakými prostředky a metodami může terapeut pracovat a pracuje (na co má kompetence), jaké je legislativní vymezení v konkrétní oblasti nebo pod který etický kodex spadá (blíže o etice viz kap. 3). To znamená, kde má konkrétní obor oporu a kde je ukotven. Nakonec se zaměříme i na to, zda je směr kontrolován supervizí (blíže o supervizi v kap. 3). 2.1 Psychologie, psycholog Psychologie je věda zabývající se psychikou člověka, její funkcí a vlastnostmi. Není jednotnou vědou, jelikož jsou zde různé přístupy k funkčnosti, existuje mnoho teorií pojímání psychiky. Cílem je zkoumání psychických jevů 12, které jsou doprovázeny jevy fyziologickými (Nakonečný, 2005). Jejími hlavními prostředky a metodami je pozorování, rozhovor, experiment a standardizované psychologické testy. 13 Jako profesionál je v této oblasti označován psycholog. Jeho náplní práce jsou činnosti psychodiagnostického charakteru směřující ke zjištění osobnostních rysů 14 jedince. Využívá k tomu psychologických testů, standardizovaných psychologických postupů a metod. 15 Nepředepisuje psychofarmaka, pracuje hlavně s psychologickými testy a je označován jako výzkumný pracovník. 16 Uplatnění psychologa může být ve státní i soukromé sféře, sociální péči, reklamě, státní správě, charitativních organizacích, pedagogicko-psychologických poradnách, na úřadech, 12 Psychické jevy jsou fenomény prožívání a chování (Nakonečný 1995) 13 Cíle, metody psychologie, dělení psychologických oborů [online]. Dostupné z WWW: [cit ]. 14 Rysy osobnosti faktor osobnosti, charakteristické vlastnosti osobnosti (zájmy, postoje, schopnosti.) (Hartl, 2010) 15 Průvodce světem povolání [online]. Dostupné z WWW: [cit ]. 16 Psycholog [online]. Dostupné z WWW: [cit ]. 22

22 v soudnictví atd. 17 Aby povolání mohl vykonávat, je důležité mít úspěšně dokončené studium psychologie, které je akreditováno na filozofické fakultě vysoké školy; a to buď tříletý bakalářský obor (po absolvování Bc.), nebo pětiletý magisterský (Mgr.). Pokud chce absolvent po dokončení studia vykonávat některou z níže uvedených profesí, čeká ho další studium a práce pod supervizí. Jelikož je psychologie rozvinutá do dalších psychologických věd, tyto vědy spadají pod jednotlivé etické kodexy, obyčejně zaštítěné organizací, kde psycholog pracuje, proto se Evropská federace psychologických asociací usnesla vydat roku 1995 Metakodex psychologické etiky, který je společným jmenovatelem, všech psychologických věd (Šturma, 2014), (blíže o etice viz kap. 3). Poradenský psycholog pomáhá jedinci či skupině realizovat jejich základní osobní občanská práva a povinnosti v oblasti výchovně vzdělávací ( pedagogické poradenství), při volbě povolání, poradenství v partnerství, v rodině, interpersonálních vztazích, osobnostního rozvoje a rozvoje dovedností a kariéry ( kariérní ). Prohlubuje uvědomování a dialektiku interakce sociálních vztahů ( sociálně-psychologické ). Poskytuje psychologickou pomoc při řešení nesnadných životních situací (Koščo, 1986, Geist 2000). V řadě případů se poradenská psychologie prolíná s klinickou psychologií, takže je lze mnohdy těžce rozlišit (Geist, 2000). Psychologické poradenství může poskytovat pouze vystudovaný psycholog s praxí. Pomáhá klientovi zorientovat se v problémových situacích, ovšem neprovádí terapii. Obvykle pracuje za přímou platbu, výjimkou jsou např. pedagogicko-psychologické poradny nebo síť poraden pro rodinu a mezilidské vztahy, ty jsou hrazeny z veřejných zdrojů a klienti zde neplatí. 18 Cílem je zprostředkování odborné rady, informovanosti, návodu pomoci. Saturuje informace ve vztahu ke stavu a prognóze řešení aktuálních náročných životních situacích, poskytuje všeobecné objasnění stavu a prognózy vzhledem k typické charakteristice jedince či skupiny, poskytuje všeobecné návody a postupy řešení situací, poskytuje doporučení k dalším profesionálů (Koščo, 1986). Klinický psycholog je zdravotnický pracovník, a pokud má smlouvu se zdravotní pojišťovnou, klientovi je docházka hrazena pojišťovnou. Klinický psycholog musí projít specializační průpravou pod dohledem atestovaného klinického psychologa a úspěšně složit atestační zkoušku. Psycholog provádí psychologická vyšetření a diagnostiku (jedinci je psycholog obyčejně doporučen praktickým lékařem, neurologem nebo psychiatrem), na jejichž základě vyhodnocuje další postup. Prvotní částí vyšetření je rozhovor. Klinický 17 MASARYKOVA UNIVERZITA. Psychologie:uplatnění absolventů [online]. Dostupné z WWW: [cit ]. 18 Katalog.psychoweb [online]. Dostupné z WWW: [cit ]. 23

23 psycholog podrobně sleduje rozvoj a příčiny psychického onemocnění, vztahy, způsob života, návyky, omezení, hledá zdroje stresu. 19 Zabývá se problémy psychopatických poruch, věnuje se léčbě psychosomatických potíží nebiologickými vědeckými postupy. Pracuje samostatně či v týmu s dalšími odborníky (Gillernová, 2000). Zabývá se tedy diagnostikou, prevencí, poradenstvím i terapií v léčebnách, výzkumných ústavech, před/manželských poradnách, výchovných ústavech, dětských zařízeních aj. Cílová skupina je složena z osob, které mají psychologické problémy v soužití se životními partnery, jsou ve svém životě vystavováni stresům a konfliktům, mají problémy s výchovou dětí, závislostmi, špatně se prosazují, dále to mohou být jedinci s psychickými poruchami (Nakonečný, 1995). Pokud je klinický psycholog způsobilý vykonávat odbornou činnost, spadá pod zákon č. 346/2011 Sb. O způsobilosti nelékařských pracovníků 20, spadá také pod etický kodex Asociace klinických 21 psychologů, a jelikož je pracovníkem ve zdravotnictví, je také vázán etickým kodexem zdravotnického pracovníka nelékařských oborů 22 (Šturma, 2014). 2.2 Psychiatrie, psychiatr Psychiatrie 23 je obor, který v určitém slova smyslu souvisí se všemi medicínskými obory, protože se zabývá tělesnými příznaky a reakcemi, je zároveň odlišný, jelikož se zabývá psychikou člověka a s ní spojenou patologií v psychice. Psychiatrie je podobná klinické psychologii, jelikož je zde podobnost v metodách léčby a jejich předmětu zájmu (Praško, 2011). Většina psychiatrů (vzhledem k tomu, že jsou lékaři) se mnohem více zabývá biologickou složkou duševních onemocnění. Zaměřují se tedy na psychické poruchy z medicínského, organického hlediska. Kladou tedy velký důraz na biologii, chemii, a neurologii 24 (Benson, 2010). Je to tedy lékařský obor, který se zabývá diagnostikou, terapií a prevencí duševních chorob, anomáliemi osobnosti a abnormálními reakcemi. (Vachutka, 1991, s. 7). Jako způsobilého profesionála zde označujeme psychiatra, což je kvalifikovaný lékař (MUDr.), který složil atestační zkoušku v oboru psychiatrie 19 PHDR. HELENA SCHEJBALOVÁ. Kdo je a čím se zabývá klinický psycholog? [online]. Dostupné z WWW: [cit ]. 20 PSP. Předpis 346/2011 Sb. [online]. Dostupné z WWW: [cit ] Etický kodex zdravotnického pracovníka nelékařských oborů [online]. Dostupné z WWW: 4SN10du YYJ: isertacni_prace_- _Prilohy.pdf+ETICK% C3%9D+KODEX+ZDRA VOTNICK% C3%89HO+PRA COVN% C3% 8DKA +NEL% C3 %89KA%C5%98SK%C3%9DCH+OBOR&cd=2&hl=cs&ct=clnk&gl=cz [cit ]. 23 Název pochází z řečtiny psyché: duše, iatrein léčiti. 24 Obecně je uznáván například u těchto případů: celková paralýzy duševně nemocných, senilní demence, organické psychózy, duševní nedostačivost. (Benson, 2010, s. 45) 24

24 (Benson, 2005). Psychiatr jako jediný může předepisovat léky. Většina pacientů psychiatrie nehradí poplatky, jelikož jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Někteří psychiatři provádí soukromou terapii 25, mohou pracovat na klinice nebo častěji v nemocnicích/léčebnách. Psychiatr pečuje o pacienty a sepisuje případové zprávy, taktéž může psát posudky pro soudní řízení pro obžalované. Léčba u psychiatra může být buď dobrovolná, či nedobrovolná. Pokud se pacient dobrovolně chce zúčastnit léčby, odešle jej obvykle obvodní lékař po společné domluvě k psychiatrovi. Nedobrovolný pacient je naopak pacient, který byl do léčebny umístěn s ohledem na jeho bezpečnost či bezpečnost ostatních (blíže viz příloha 1) Léčba neboli péče o pacienta je obvykle rozdělena do tří oblastí a to na léčbu farmakologickou (užívání léků), psychologickou (obsahuje psychoterapii a poradenství) a sociální péči (péče rodiny či dalších profesionálů) (Benson, 2010). Hlavními cíli v psychiatrii je podle (Rahn, Mahnkopf, 2000, s. 36) záruka vyšší kvality života; zlepšená sekundární a terciární prevence a pozitivní ovlivňování průběhu nemoci u těžkých duševních poruch; podpora odpovědnosti a samostatnosti; odstranění diskriminace nebo vyčlenění ze společnosti. Legislativa v psychiatrii je mnohdy velmi nejistá, jelikož je na pomezí zdravotnictví, právních i sociálních věd a justice. Psychiatrie je dána jak principy lékařskými, tak souběžně i právními a sociálními a nevyhnutelně k nim patří i hodnocení podle etických zásad, které se s ostatními prolínají. V podstatě neexistuje samostatná legislativa, ale právní principy jsou roztroušené v řadě legislativních norem (Baudiš, Libiger, 2002, s. 60). 2.3 Psychoterapie, psychoterapeut Vzhledem k velké četnosti definic a pojetí psychoterapie se mnohdy můžeme dostat do velké změti, nepřehlednosti a chaosu s otázkou, co to vlastně psychoterapie je. Z tohoto důvodu je nutné vymezit psychoterapii tak, jak tento pojem budeme dále užívat a chápat. Celistvé uchopení psychoterapie (kde se psychoterapie uskutečňuje a pro jaké osoby je psychoterapie určená) závisí na prostředí, v jakém psychoterapeut pracuje; s jakou klientelou pracuje; jaký osobní cíl si zadal sám klient a také jaký směr psychoterapie terapeut využívá. Z tohoto důvodu uvedeme jen velmi obecnou definici a ne zcela přesné vymezení, jelikož pojem psychoterapie a celé její směřování se může měnit v závislosti s mnoha těmito proměnnými. Dle Kaliny (2013) který zdůrazňuje myšlenku, že s pojmem léčba souvisí i pojem nemoc. Toto tvrzení tedy jednoznačně směřuje k léčbě nějaké nemoci a v psychoterapii tím 25 Katalog.psychoweb [online]. Dostupné z WWW: [cit ]. 25

25 může být pojem zavádějící, protože mnozí psychoterapeuti se vzhledem k tomu, jaký směr psychoterapie uznávají, nemusí s pojmem nemoc ztotožňovat a staví se k němu spíše zdrženlivě 26 (Kalina, 2013). V doslovném překladu psychoterapie ale znamená léčba prostřednictvím duše (Benson, 2005). Dle Skály je to přátelské utkání, při kterém má bodovat terapeut, ale vyhrát by měl pacient s tím, že to je delikátní směs vědy a umění. (Vymětal, 2010, s.13) Růžička dodává, že celkově je psychoterapie způsob, jak osvětlit a porozumět lidské existenci v její celistvosti a na základě tohoto poznání a porozumění pomáhá spatřit okolnosti a podmínky, za kterých dochází k ohrožení čelit a napravit újmy, které se již staly. (tamtéž) Díky tomuto setkání mezi terapeutem a klientem, které popsal Šimek probíhá vztah mezi pacientem a terapeutem, ten by měl být opravdový a (nehrát si na role pacient/klient a terapeut) pokud se tak podaří, jeto štěstím pro obě strany (tamtéž). Celý tento proces je dle Vančury situací, ve které se snažíme všemi prostředky, které známe, pomoci tomu, kdo o naši pomoc stojí. (tamtéž, s. 12). Vybíral s Roubalem (2010) doplňují, že psychoterapie je činností, která má své místo ve vědě a to hlavně vzhledem k její systematičnosti, promyšlenosti a kázni. K vědeckosti patří taktéž její vzdělání, výcvik, povinnosti supervize a povinnosti dodržovat etický kodex (více v kapitole 3). Psychoterapie je tedy oborem interdisciplinárním i transdisciplinárním zároveň. Interdisciplinárním, protože čerpá z mnoha teoretických i aplikovaných disciplín. Transdisciplinarita je zde zařazena, neboť ve svém uplatnění prostupuje skrze lékařské obory (psychiatrie aj.) i nelékařské (speciální pedagogika, klinická psychologie). Profesionál se zde může označovat za psychoterapeuta 27 (Vymětal, 2010). Ten podle Vybírala a Roubala (2010) by měl maximálně využívat svých dovedností a celkově své osobnosti, aby dosáhl maximální žádoucí změny směrem k pozitivnímu a uspokojivějšímu prožívání, sociálnímu začlenění a chování ve vztazích. Vymětal (2010, s. 11) navíc dodává, že psychoterapeut se stará o záležitosti člověku nejvlastnější, což je život, jeho smysl a naplnění, o pravdu a vůbec o vztahy, do kterých člověk vstupuje. Napomáhá jedinci vyrovnat se s problémy života a nalézt sebe samého na základě pravdivějšího sebepoznání. Napomáhá tak jedinci k navazování žádoucích změn osobnosti či chování klienta v oblasti tělesné 26 Neznamená to, že neuznávají existenci duševních poruch a diagnostické kategorie, jen je prostě nepokládají za zcela přiměřený rámec pro svou práci. Diagnostický okruh může být ovšem směrodatný pro výběr či modifikaci psychoterapeutického přístupu. Řada psychoterapeutických směrů je přesvědčena, že nelze pracovat se všemi diagnostickými okruhy stejným způsobem. (Kalina, 2013, s. 25) 27 Hlavním problémem je, že terapeutem nebo psychoterapeutem, se může nazývat v podstatě kdokoli! I ti, kdo tvrdí, že mají kvalifikaci, ještě nemusejí být dobří terapeuti. Při orientaci a hledání může pomoci jejich profesní organizace, které uznávají výcviky a stanovují si pravidla pro chování svých členů. (Benson, 2005) 26