Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva Diplomová práce Právo na příznivé životní prostředí v právní teorii a praxi Ema Procházková 2011/2012

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Právo na příznivé životní prostředí v právní teorii a praxi zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. 2

3 Tímto bych ráda poděkovala vedoucímu mé diplomové práce doc. JUDr. Ing. Milanu Pekárkovi, CSc. za odborné vedení a cenné rady, ochotu a vstřícnost. 3

4 Obsah ÚVOD ZÁKLADNÍ POJMY ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ LIDSKÁ PRÁVA PŘÍZNIVÉ ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ VÝVOJ PRÁVNÍ ÚPRAVY OCHRANY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ SVĚTOVÝ VÝVOJ PRÁVA NA PŘÍZNIVÉ ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ Dosavadní vývoj Aktuální situace VÝVOJ PRÁVNÍ OCHRANY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ V ČESKÉ REPUBLICE PRAMENY VNITROSTÁTNÍ PRAMENY EVROPSKÁ ÚMLUVA O OCHRANĚ LIDSKÝCH PRÁV A ZÁKLADNÍCH SVOBOD PRAMENY EVROPSKÉ UNIE AARHUSKÁ ÚMLUVA VÝZNAM PRÁVA NA PŘÍZNIVÉ ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ SUBJEKTY FYZICKÉ OSOBY PRÁVNICKÉ OSOBY ZVÍŘE JAKO SUBJEKT LIDSKÝCH PRÁV PRÁVO NA PŘÍZNIVÉ ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ V SYSTÉMU LIDSKÝCH PRÁV GENERACE LIDSKÝCH PRÁV SUBJEKTIVNÍ PRÁVO A VEŘEJNÝ STATEK VZTAH K OSTATNÍM LIDSKÝM PRÁVŮM Právo na život a zdraví Vlastnické právo Svoboda pohybu Právo podnikat

5 7 UPLATŇOVÁNÍ PRÁVA NA PŘÍZNIVÉ ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ ČLÁNEK 41 LISTINY A JEHO VÝZNAM PRÁVO NA INFORMACE O ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ ÚČAST VEŘEJNOSTI Právo shromažďovací Právo petiční Právo sdružovací Právo podílet se na správě věcí veřejných Účast na řízeních, která nejsou správním řízením Správní řízení Veřejný ochránce práv SOUDNÍ OCHRANA Správní soudnictví Civilní soudnictví Trestní soudnictví Ústavní soudnictví ZÁVĚR RESUMÉ PRAMENY PŘÍLOHA Č PŘÍLOHA Č

6 Úvod Současná společnost je závislá na energii, dopravě a průmyslu. Země je protkána tisíci silnic a dálnic. V roce 2010 bylo v České republice vyprodukováno 3,3 mil. tun komunálního odpadu, což v přepočtu činí 317 kg na jednoho obyvatele. 1 Přesto chce každý z nás žít ve zdravém a klidném prostředí. S ohledem na stále se zvyšující devastaci životního prostředí je Právo na příznivé životní prostředí v právní teorii a praxi velmi aktuálním tématem a stále bude nabývat na významu. V České republice je toto téma i přes svou důležitost značně opomíjeno. Důkazem může být i fakt, že zde neexistuje jediná monografie, která by se právem na příznivé životní prostředí zabývala. S ohledem na rozsah práce není možné obsáhnout všechny aspekty práva na příznivé životní prostředí do nejmenších detailů. Cílem diplomové práce je poskytnout komplexní pohled na právo na příznivé životní prostředí, a to jak v teoretické rovině, tak v rovině uplatňování tohoto práva v praxi, poukázat na problematická místa a navrhnout jejich řešení. Práce je rozdělena do sedmi kapitol. První kapitola definuje základní pojmy, jež se vztahují k dané problematice. Druhá až šestá kapitola pojednávají o právu na příznivé životní prostředí v různých rovinách. V práci se rovněž zabývám vývojem tohoto práva a to jak v rámci mezinárodního práva, včetně nástinu budoucího možného vývoje, tak vývojem právní ochrany životního prostředí na našem území. Dále práce zaměřuje pozornost na vnitrostátní i mezinárodní prameny práva na příznivé životní prostředí. Vedle Ústavy a Listiny základních práv a svobod jako stěžejních vnitrostátních pramenů se v rámci environmentální judikatury Evropského soudu pro lidská práva věnuje Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a dále Listině základních práv Evropské unie a Aarhuské úmluvě. Samostatně se pak zabývá významem tohoto práva, neboť je teorií, praxí i společností značně opomíjeno a především nedoceněno. V rámci pojednání o subjektech klade diplomová práce důraz na právnické osoby, neboť nepřiznání práva na příznivé životní prostředí právnickým osobám, včetně environmentálních občanských sdružení, se stalo nejspornější otázkou této 1 Produkce, využití a odstranění odpadu v roce 2010 [online]. Český statistický úřad, 2011 [cit ]. Dostupné z: < 0.pdf>. 6

7 problematiky. V předposlední kapitole je právo na příznivé životní prostředí zasazeno do systému ostatních lidských práv. Sedmá kapitola pak pojednává o prostředcích uplatňování tohoto práva, které dělí, stejně jako Aarhuská úmluva, na právo na informace, účast veřejnosti a soudní ochranu. Vedle teoretického pojetí ukazuji možnosti uplatňování i na příkladech z judikatury, aktuálního dění či na statistikách. V závěru jsou shrnuty základní nedostatky práva na příznivé životní prostředí a je navrženo jejich řešení. Právo na příznivé životní prostředí je velmi širokým tématem, které se dotýká ústavního, správního, občanského, mezinárodního práva, práva životního prostředí a okrajově i evropského či trestního práva. V českém právním řádu navíc neexistuje publikace, která by se tímto právem komplexně zabývala. Zdroje informací jsou tak velmi roztříštěné. Prameny diplomové práce tvoří zejména právní předpisy, judikatura, odborné publikace, články v časopisech a sbornících, dokumenty a webové stránky nevládních neziskových organizací a dokumenty orgánů veřejné správy. Téma této diplomové práce zní Právo na příznivé životní prostředí v právní teorii a praxi. Vedle teoretické praxe vyplývající především z judikatury i literatury je podle mého názoru důležitá i vlastní praxe. Z tohoto důvodu jsem od října 2011 na stáži v Ekologickém právním servisu, kde zjišťuji, že právo na příznivé životní prostředí není jen prázdnou skořápkou teorie, ale skutečným problémem, který se více či méně týká každého z nás. 7

8 1 Základní pojmy Právo na příznivé životní prostředí se nachází v průsečíku oblasti lidských práv a životního prostředí. 2 V úvodní kapitole práce považuji za vhodné definovat tyto základní pojmy, včetně pojmu příznivé životní prostředí, neboť právo garantuje životní prostředí určité kvality Životní prostředí V různých oborech lidské činnosti vznikají různé definice životního prostředí. Jinak životní prostředí definuje fyzika, biologie, architektura, právo a další. Důvody, proč tomu tak je, lze spatřovat v objektivních příčinách, například ve složitosti daného odvětví, ale také v příčinách subjektivních. Jednotliví autoři definují životní prostředí na základě své odbornosti, světonázoru či snahy o originalitu. Pro adresáty právních norem je nanejvýš důležité vědět, jak je pojem životního prostředí specifikován a jaký je jeho význam, neboť prostřednictvím norem jsou jim ukládány povinnosti, při jejichž nedodržení (špatném vyložení si pojmu ve spojení s určitým jednáním) může být subjekt sankcionován. Pro právo tedy musí existovat jediná, státní mocí autoritativně stanovená definice životního prostředí, platná pro všechny právní vztahy. Nejobecněji můžeme životní prostředí vymezit jako prostředí, ve kterém žijeme, resp. jako vše, co nás obklopuje a umožňuje život obecně, tj. jakéhokoli organismu, včetně člověka. Zahrnuje životní prostředí pouze přírodní prostředí, anebo je jeho plnohodnotnou součástí i prostředí uměle vytvořené člověkem? Má životní prostředí vedle hmotných složek i nehmotné? V české právní teorii na tuto otázku existují dva druhy názorů. Autoři působící na pražské právnické fakultě (M. Damohorský a kol.) odmítají názor, že přírodní složky a ekosystémy představují jen část životního prostředí, do něhož patří i tzv. umělé (člověkem vytvořené) prostředí, jako je prostředí sídlištní, domovní, bytové a pracovní, ale i kulturní památky a společenské vztahy. V tomto širším pojetí se však životní prostředí stává značně bezbřehým pojmem, v němž se může ztrácet jeho podstata. 3 Podle autorů brněnské právnické fakulty (M. Pekárek a kol.) vedle přirozeného životného prostředí (které je bezpochyby součástí životního prostředí) existuje prostředí vytvořené člověkem, které jako součást životního prostředí nelze odmítnout. (Na zemi existuje škála míst od téměř nedotčených 2 PURDON, C. Lidská práva a životní prostředí : na křižovatce. Evropské a mezinárodní právo. 2001, roč. 10, č. 1, s DAMOHORSKÝ, M. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, s

9 člověkem, přes částečně pozměněné až po absolutně přeměněné. Až na výjimky v každém z těchto prostředí žijí organismy, a proto i kdybychom stanovili hranici určující prostředí natolik pozměněné, které už není přírodním, přesto by zde žili živočichové prostředí by bylo jejich životním.) 4 Podle mého názoru součástí životního prostředí je i uměle vytvořené prostředí. Argument bezbřehosti bychom mohli chápat i v pozitivním smyslu. Pokud vycházíme z předpokladu, že účelem práva životního prostředí je jeho ochrana, pak v případě širšího vymezení životního prostředí je i jeho ochrana širší. Vedle pojmu životní prostředí bývá zmiňováno tzv. životní prostředí člověka. Jedná se o prostředí, jehož subjektem je člověk mající zvláštní postavení především proto, že přírodu přeměňuje, úmyslně i neúmyslně. Zatímco rostlina či zvíře je prostě součástí přírody, v níž vyvolává změny pouze svou přítomností, člověk ji záměrně a promyšleně ovládá a přizpůsobuje svým účelům. 5 Životní prostředí si člověk přizpůsobuje na základě svých představ a záměrů, včetně vědomí negativních důsledků, které svým jednáním může způsobit či způsobí. Antropocentrický přístup nepovažuje člověka za součást přírody, ale jako architekta a zákonodárce, jako by lidé byli centrem světa. 6 Morální hodnotu má podle tohoto přístupu pouze člověk a vše ostatní (živá i neživá příroda) slouží jako prostředek k uskutečňování jeho cílů. 7 Z povahy života na Zemi však vyplývá, že člověk není absolutním pánem a do jisté míry se musí přizpůsobit. Na životní prostředí je třeba dívat se jak biocentricky, tedy že život sám, všechen život jako takový, je zdrojem smyslu a hodnoty 8, tak ekocentricky, tedy chránit i prostředí, v němž živočichové žijí (vzduch, lesy, skály) 9, neboť nelze chránit živočichy bez kontextu jejich prostředí. Vedle života samotného a jeho životního prostředí pak v pohledu na ně hraje velkou roli čas. V tomto směru je zajímavý výrok Aldo Leopolda thinking like a mountain (myslet jako hora). Nejde o to ochraňovat jediného králíčka, ale vidět 4 Srov. PEKÁREK, M. a kol. Právo životního prostředí I. díl. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2009, s POSPÍŠIL, B. Životní prostředí očima právníka. 1 vyd. Brno : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1981, s OTTOVÁ, E. Prírodný zákon a právny zákon. In Košičiarová, S. Právo na životné prostredie základné právo človeka : právné prostriedky uplatnenia a garancie v európskom kontexte : zborník. Bratislava : Univerzita Komenského, 1996, s VÁCHA, M. O. Myslet jako hora...". Perspektivy. Změněno [cit ]. Dostupné z: < e839da>. 8 ČIPKÁR, J. Právo na priaznivé životné prostredie - základné právo človeka 1. Košice : Univerzita P. J. Šafárika, 2000, s VÁCHA, M. O. Myslet jako hora...". Perspektivy. Změněno [cit ]. Dostupné z: < e839da>. 9

10 ekosystém z pohledu geologického věku, tedy podívat se na ekosystém v tisícileté perspektivě. 10 Jednou z prvních oficiálních definic byla tzv. dynamická definice norského profesora Wika, přijatá na konferenci UNESCO v Paříži v roce 1967: Životní prostředí je ta část světa, se kterou je živý organismus ve stálé interakci, to znamená, kterou používá, mění a které se musí přizpůsobovat. 11 Podle J. Klapáče však definice není univerzální, ale charakterizuje spíše biologické vědy. 12 Definice přijatá na konferenci v Tbilisi v roce 1979 zní: Životní prostředí je systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, jež jsou, anebo mohou být s uvažovaným organismem ve stálé interakci. 13 Dle mého názoru tbiliská definice lépe vystihuje podstatu a především hlavní problém životního prostředí, jeho přeměnu člověkem a nutnost přizpůsobení se člověka, ať už nedobrovolně, jak plyne z jeho biologické podstaty a přírodních zákonů, ale také na základě vůle, za účelem zachování hodnoty životního prostředí. Pro český právní řád je stěžejní definice zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Životním prostředím je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie. 14 Zákon tedy životní prostředí vymezuje jak obecně, tak podává demonstrativní výčet jednotlivých složek životního prostředí. Význam výrazu přirozený, resp. přirozené podmínky znamená takové vlastnosti prostředí, v němž se standardním způsobem mohou projevovat všechny životní funkce organismu způsobem, který umožní nejen existenci organismu v prostředí, ale i jeho reprodukci. 15 Pod standardním způsobem pak nutno chápat možnost organismů projevovat se tak, jak to vyplývá z jejich biologické, případně sociální či psychické podstaty. Zákonná definice díky své koncepci nevytváří pochyby o tom, co je životním prostředím, a proto není třeba definici dotvářet právní praxí. Definice se však stala východiskem pro nepřiznání práva na příznivé životní prostředí právnickým osobám, o čemž je pojednáno v kapitole VÁCHA, M. O. Myslet jako hora...". Perspektivy. Změněno [cit ]. Dostupné z: < e839da>. 11 PEKÁREK, M. a kol. Právo životního prostředí I. díl. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2009, s KLAPÁČ, J. Právo na životné prostredie a právo životného prostredia. Slovenská akadémia vied, Ústav štátu a práva. Bratislava : Veda, 1985, s Vítejte na Zemi Multimediální ročenka životního prostředí : životní prostředí [online]. Změněno [cit ]. Dostupné z: < zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. 15 PEKÁREK, M. a kol. Právo životního prostředí I. díl. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2009, s

11 1. 2 Lidská práva Lidská práva nejsou jen abstraktní pojmy pro právní teoretiky. Jejich dodržování je nezbytným předpokladem pro plnohodnotný život každého, pro rozvoj lidstva. Přestože po 2. světové válce mají lidská práva výsadní a nezastupitelné místo v právních řádech, stále dochází k jejich porušování v řádu milionů, jak dokládají zprávy OSN nebo Amnesty International. Obecně můžeme lidská práva charakterizovat jako práva a svobody, které soudobé lidské společenství obecně uznává za práva a svobody všech lidí, bez ohledu na stát, ve kterém žijí. 16 Podle V. Zoubka jsou lidská a občanská práva všeobecnou a nedotknutelnou hodnotou ve své filosofickomorální výjimečnosti. 17 Lidská práva nejsou vázána na státní hranice ani na pozitivní právo. Nezáleží na jejich ústavním vymezení ani zákonných podmínkách pro jejich výkon. Demokratické země uznávají určitý soubor katalog lidských práv a ten je určující pro vymezení lidských a občanských práv. 18 Lidská práva totiž vycházejí z přirozených práv. Patří člověku jako bytosti s vůlí a rozumem ze samotné jeho podstaty. "Lidská a občanská práva jsou ve svém souhrnu kvalitativními stránkami práva na život. 19 Na život bez svévolného zasahování státní moci, na volnost rozhodování vyjadřování, smýšlení a také na život ve vhodných životních podmínkách. Podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) jsou základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. To znamená, že se jich nelze vzdát (ve prospěch jiné osoby), stání moc nemůže lidská práva jedinci odejmout ad hoc a to ani jako celek, ani jeho jednotlivá práva. Jejich uplatnění není vázáno na určitou dobu, neuplatněním nezanikají a v neposlední řadě nemohou státy lidská práva derogovat, či prohlásit za neplatné. O právu na příznivé životní prostředí v systému lidských práv a jeho vztazích k některým dalším lidským právům je dále pojednáno jednak v kapitole 6 a jednak v kapitole 7, která se zabývá uplatňováním tohoto práva. 16 BLAHOŽ, J., BALAŠ, V., KLÍMA, K. Srovnávací ústavní právo. Praha : ASPI, 2003, s ZOUBEK, V. Lidská práva - globalizace - bezpečnost. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s BLAHOŽ, J., BALAŠ, V., KLÍMA, K. Srovnávací ústavní právo. Praha : ASPI, 2003, s Tamtéž. 11

12 1. 3 Příznivé životní prostředí Listina zaručuje každému v čl. 35 právo na příznivé životní prostředí. Jedná se o životní prostředí mající určité vlastnosti, které ale nejsou Listinou samotnou, jiným právním předpisem, ani judikaturou konkrétně a výslovně specifikovány. Podle právní teorie má příznivé životní prostředí takové vlastnosti, které člověku umožňují nejen uspokojovat své základní funkce, ale umožní mu život na úrovni odpovídající povaze lidské existence a dosažené úrovni jejího vývoje (technického, technologického, sociálního a kulturního). To vše ovšem při současném respektování principu jednoty životního prostředí a principu trvale udržitelného rozvoje. 20 Podle výše uvedeného je ale stále těžce představitelné, jaké životní prostředí je garantováno. Komentář k Listině uvádí, že Příznivé je takové životní prostředí, které je znečištěno do stanovených limitů (míry). 21 Zákonným ustanovením, ze kterého toto tvrzení vychází, je čl. 35 odst. 3 Listiny, který říká, že při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Příznivé životní prostředí tedy není absolutně čisté a nedotčené, ale je poškozené v souladu s právem. Vycházíme z předpokladu, že téměř každá lidská činnost má nepříznivý vliv na životní prostředí. Žádný morální ani právní systém nemůže zakázat veškerou negativní činnost člověka. Právo však může, resp. musí zakázat takovou činnost, která překračuje určitou únosnou hranici. 22 Tato únosná hranice vymezuje jednání přijatelné, v souladu s právem, a naopak činnosti a jejich následky, které životní prostředí zatěžují nad míru a jsou v rozporu se zákonem (tzv. koncepce relativních zákazů negativních činností). 23 Hranice je vyjádřena tzv. limitními hodnotami často složitým způsobem (např. v nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací). Pro každého může samotná příznivost na základě jeho subjektivního očekávání znamenat něco jiného. Např. životní prostředí velkoměsta může být pro někoho vhodné a dostačující a pro jiného zcela nepříznivé. Je přípustné, aby pojem příznivé životní prostředí každý vykládal subjektivně, avšak pro účel práva a jeho uplatňování musí být kritéria nastavena objektivně. Příznivost životního prostředí je vztažena k obecnému, průměrnému subjektu a má pro všechny stejný obsah. 24 Objektivizované a pro všechny stejně příznivé 20 PEKÁREK, M. a kol. Právo životního prostředí I. díl. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2009, s KLÍMA, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2. rozšířené vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009, s DAMOHORSKÝ, M. Právo na příznivé životní prostředí jako základní lidské právo. In Jirásková, V., Vondráček, J. Právní stát současnost a budoucnost. Praha: Univerzita Karlova, 2001, s Tamtéž, s PEKÁREK, M. a kol. Právo životního prostředí I. díl. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2009, s

13 životní prostředí vyplývá ze samotné povahy práva, které prostřednictvím obecných pravidel ukládá práva a povinnosti konkrétním subjektům. Právo na příznivé životní je na ústavní úrovni zakotveno v Listině, konkrétněji vymezeno v zákonech a přesné číselné údaje požadavků na jednotlivé složky životního prostředí jsou v mnoha případech specifikovány až podzákonnými normami nařízeními vlády a vyhláškami ministerstev. Konkrétní limity jsou stanovovány mocí výkonnou, jež je podstatně ovlivňována politickými a ekonomickými zájmy a tlaky. M. Damohorský považuje tuto skutečnost za jeden z hlavních současných nedostatků. 25 Právo životního prostředí je právním odvětvím, které je úzce spjato s přírodními vědami, biologií, chemií, medicínou a klade vysoké nároky na odborné znalosti. Znalost práva či legislativně technických pravidel sama o sobě je naprosto nedostačující a příznivost ve svém číselném vymezení musí stanovit neprávníci věcní odborníci dle svých měření a výzkumů. 26 Obsah příznivého životního prostředí stanoví odborné disciplíny na základě znalostí přírodních zákonů. Formu a z ní vyplývající závaznost pak propůjčí právo. Ani tato skutečnost podle mého názoru nebrání tomu, aby alespoň základní limity znečištění byly na základě odborných podkladů a stanovisek předkládány parlamentu a schvalovány ve formě zákonů. Doposud jsem se zabývala příznivostí životního prostředí z pohledu vnitrostátního práva. Životní prostředí není pouze záležitostí jednotlivých států. Státní hranice neizolují státy od okolního světa, a proto je třeba, aby státy na ochraně životního prostředí spolupracovaly. Každý stát je charakteristický svým jazykem, kulturou, náboženstvím či světonázorem, což způsobuje odlišný pohled na to, co je pro obyvatele příznivým životním prostředím. Existuje reálná šance stanovit podmínky, společný standard pro všechny země? Domnívám se, že s ohledem na rozdílné ekonomické, sociální a především odlišné přírodní podmínky států toto není možné, ač by přijetí minimálního standardu bylo velmi prospěšné. Multilaterální i bilaterální smlouvy jsou však účinným nástrojem na regionální, subregionální i globální úrovni a Česká republika je smluvní stranou mnoha z nich. Nezbývá než uzavřít, že Česká republika zaručuje právo na příznivé životní prostředí, jehož obsah, resp. kvalita je určována právními předpisy na zákonné a podzákonné úrovni. Navíc díky členství v Evropské unii je standard příznivého životního prostředí nastaven na vysoké úrovni. 25 DAMOHORSKÝ, M. Právo na příznivé životní prostředí jako základní lidské právo. In Jirásková, V., Vondráček, J. Právní stát současnost a budoucnost. Praha: Univerzita Karlova, 2001, s DAMOHORSKÝ, M. Vlastnické právo a ochrana životního prostředí. In Dvořák, J., Kindl, M. Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám. Praha: ASPI, 2005, s

14 2 Vývoj právní úpravy ochrany životního prostředí V této kapitole se zabývám vývojem práva na příznivé životní prostředí v celosvětovém kontextu, včetně aktuální situace. V rámci České republiky se pak věnuji vývoji právní úpravy ochrany životního prostředí Světový vývoj práva na příznivé životní prostředí Dosavadní vývoj Lidská práva jsou odpovědí na významné události a hrozby konkrétní doby, a proto stejně jako po roce 1945 reagovala lidská práva na krutosti druhé světové války a hrozbu jaderné síly, v 70. letech 20. století začíná být ubírána pozornost na novou hrozbu: ničení životního prostředí. 27 Český právní řád používá pojem právo na příznivé životní prostředí, jak jej formuluje Listina, avšak v kontextu mezinárodního práva se setkáváme spíše se zastřešujícím pojmem právo na životní prostředí, neboť každý z mezinárodních dokumentů užívá jiných přívlastků, např. zdravé, čisté nebo životaschopné životní prostředí. Právo na životní prostředí (a to jak ve své hmotné i procesní podobě) se od 70. let 20. století objevuje v mezinárodních dokumentech závazných i nezávazných, univerzálních i regionálních, obecných i speciálních a v různých formulacích. Základní linku vývoje práva na životní prostředí lze spatřovat v rámci tří mezinárodních konferencí, z nichž první, Stockholmská konference konaná v roce 1972, je považována za mezník práva na životní prostředí. Princip č. 1 právně nezávazné Stockholmské deklarace je prvním ustanovením, které dává do souvislosti a spojuje životní prostředí a lidská práva. Člověk má základní právo na svobodu, rovnost a na uspokojivé životní podmínky v životním prostředí, jehož kvalita mu umožňuje žít v důstojnosti a blahobytu. 28 Ačkoliv princip č. 1 výslovně nezakotvuje právo na životní prostředí, svým obsahem nesporně konstituuje jeho uznání (a přiznání) nepřímé 29. Preambule Stockholmské deklarace v obdobném duchu říká: ochrana 27 PURDON, C. Lidská práva a životní prostředí : na křižovatce. Evropské a mezinárodní právo. 2001, roč. 10, č. 1, s ŠTURMA, P. a kol. Mezinárodní právo životního prostředí. 1. část (obecná). Beroun : ediční středisko a nakladatelství Eva Rozkotová-IFEC, 2008, s Tamtéž. 14

15 životního prostředí je nezbytná k plnému využívání (požívání) základních lidských práv, včetně samotného práva na život. 30 Nabízí se otázka, proč Stockholmská deklarace nezakotvila právo na životní prostředí výslovně. Podle mého názoru je nutno brát ohled na fakt, že byla první environmentální úmluvou svého druhu a jejím úkolem bylo položit základy, na kterých měly stavět další mezinárodní dokumenty. Stockholmská deklarace ovlivnila nejen praxi mnohých států, které zakotvily právo na příznivé životní prostředí ve svých ústavách 31, ale také byla základem pro jiné mezinárodní smlouvy, např. Africkou chartu lidských práv a národů z roku 1981, která v čl. 24 říká: Všechny národy mají právo na uspokojivé a globální životní prostředí, příznivé jejich rozvoji. 32, či článek 11 Dodatkového protokolu k Americké úmluvě o lidských právech v oblasti práv ekonomických, sociálních a kulturních, podle kterého má každý právo žít ve zdravém životním prostředí a mít prospěch ze základních veřejných služeb. Smluvní státy se angažují v podpoře ochrany zabezpečení a zlepšování životního prostředí. 33 Na tomto místě je vhodné opět zmínit Evropskou úmluvu, neboť právě od 90. let 20. století se začíná v judikatuře ESLP formovat nepřímá ochrana práva na životní prostředí. Za dvacet let od Stockholmské konference se v roce 1992 se v Brazilském Rio de Janeiru konala další z významných mezinárodních konferencí, která dala vzniknout Deklaraci o životním prostředí a rozvoji. Její princip č. 1 stanoví: Lidské bytosti jsou v centru pozornosti týkající se trvale udržitelného rozvoje. Mají právo na zdravý a produktivní život v souladu s přírodou 34. Tato formulace mohla pokračovat v trendu nastaveném Stockholmskou úmluvou a stala se spíše zklamáním, neboť mohla pokračovat v trendu nastaveném Stockholmskou deklarací. Princip č. 1 se stal předmětem mnoha kritik také z toho důvodu, že nepoužívá jasné právní formulace 35. Bývá označován jako úlitba při nutnosti brát ohled na tzv. dimenzi lidských práv při ochraně životního prostředí ŠTURMA, P. a kol. Mezinárodní právo životního prostředí. 1. část (obecná). Beroun : ediční středisko a nakladatelství Eva Rozkotová-IFEC, 2008, s LIPKA, J. Vnútroštátne a mezinárodné aspekty úpravy práva na priaznivé žovotné prostředie. In KOŠIČIAROVÁ, S. Právo na životné prostredie základné právo človeka : právné prostriedky uplatnenia a garancie v európskom kontexte : zborník. Bratislava : Univerzita Komenského, 1996, s ŠTURMA, P. a kol. Mezinárodní právo životního prostředí. 1. část (obecná). Beroun : ediční středisko a nakladatelství Eva Rozkotová-IFEC, 2008, s Tamtéž. 34 Tamtéž, s PURDON, C. Lidská práva a životní prostředí : na křižovatce. Evropské a mezinárodní právo. 2001, roč. 10, č. 1, s ŠTURMA, P. a kol. Mezinárodní právo životního prostředí. 1. část (obecná). Beroun : ediční středisko a nakladatelství Eva Rozkotová-IFEC, 2008, s

16 Třetí významnou environmentální konferencí byl Světový summit o udržitelném rozvoji konaný v jihoafrickém Johannesburgu v roce 2002, který však již nepřinesl žádnou obecnou formulaci či proklamaci práva na životní prostředí Aktuální situace Na konci března 2011 přijala Rada pro lidská práva Organizace spojených národů rezoluci č. 16/11, v níž požádala Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva o vypracování analytické studie vztahu mezi lidskými právy a životním prostředím, která má být předložena Radě pro lidská práva při jejím devatenáctém zasedání. 38 Rezoluce nezmiňuje právo na životní prostředí, ale právo na rozvoj a celkově pojímá životní prostředí spíše jako jeden z předpokladů pro plnohodnotné užívání lidských práv, než že by brala v úvahu samostatné právo na životní prostředí. Samotná analytická studie poskytuje aktuální pohled na právo na životní prostředí v celosvětovém kontextu, a má být klíčem k uznání všeobecného práva na zdravé životní prostředí. 39 Zabývá se dvěma tématy, z jedné části obecně vztahem lidských práv a životního prostředí (tedy životního prostředí jako jakési podmínky) a z druhé části právem na zdravé životní prostředí. Podle bodu č. 30 v roce 1994 bylo v ústavách více než 60 zemí zakotveno ustanovení týkající se ochrany životního prostředí. V roce 2010 se počet ústav čítajících výslovně environmentální práva nebo povinnosti zvýšil na 140, což znamená více než 70 % států. 40 Právě toto je podle mého názoru dokladem, že ochrana životního prostředí, resp. právo na životní prostředí posiluje a bude posilovat svou pozici v mezinárodním kontextu i přes to, že z analýzy bohužel nevyplývá, kolik světových ústav má přímo zakotveno právo na zdravé životní prostředí (nikoliv environmentální ustanovení obecně). Je zřejmé, že si státy i Spojené národy uvědomují vážnost situace. Právo na zdravé životní prostředí je stále ve hře. Je možné, že 19. zasedání Rady pro lidská práva posune právo na zdravé životní prostředí blíže k celosvětovému uznání. 37 ŠTURMA, P. a kol. Mezinárodní právo životního prostředí. 1. část (obecná). Beroun : ediční středisko a nakladatelství Eva Rozkotová-IFEC, 2008, s Resolution 16/11. Human rights and the environment [online]. United nations General Assembly, 2011 [cit ]. Dostupné z:< 39 Analytical study on the relationship between human rights and the environment [online]. United Nations High Commissioner for Human Rights, 2011 [cit ]. s. 16. Dostupné z:< 40 Tamtéž, s

17 Další významnou událostí roku 2012 bude bezpochyby Konference OSN o udržitelném rozvoji Rio+20 41, která se bude konat ve dnech června 2012 v brazilském v Rio de Janeiru. Na základě vyjádření států, mezivládních i nevládních organizací, samospráv i vědecké a technické obce vznikl takzvaný nulový plán pod názvem Budoucnost, kterou chceme 42, který bude předmětem dalších jednání konference a který bude výstupem summitu Rio+20. Ani v jednom ze 128 článků prozatím nezmiňuje právo na životní prostředí. Z pohledu formulace práva na životní prostředí tedy od Summitu Rio+20 nelze pravděpodobně očekávat jeho uznání, avšak jak bylo řečeno výše, dokument Budoucnost, kterou chceme není definitivní, a proto není vyloučeno, že státy alespoň nastíní svůj přístup k právu na životní prostředí ve vztahu k právu na rozvoj, či samostatně. V roce 2002 napsal J. Blahož, že právo na životní prostředí se stalo mezinárodněprávním institutem v oblasti lidských práv, i když jej stále nelze považovat za institut stabilizovaný 43 Domnívám se, že po dalších deseti letech lze na tomto tvrzení setrvat Vývoj právní ochrany životního prostředí v České republice V minulosti nechránily státy životní prostředí dostatečně. Z důvodu tehdy neexistující či nedostatečné environmentální legislativy, případně nedodržování předpisů, si do současnosti přenášíme množství zátěží. Pro úplnost tedy považuji za vhodné se stručně věnovat vývoji právní ochrany životního prostředí na našem území a to jak na ústavní, tak na zákonné úrovni. Ústava z roku 1920 (logicky) v žádném ze svých článků neobsahuje závazek státu vůči životnímu prostředí, žádnou přímou či nepřímou zmínku o něm. Ani Ústava Československé republiky z roku 1948 se žádným způsobem k ochraně životního prostředí nepřiklání. Za významný však můžeme považovat její čl. XII, podle kterého je hospodářský systém založen mimo jiné na znárodnění nerostného bohatství a také čl. VIII, jehož primárním účelem je sice zajistit rovnoprávné podmínky pro Čechy i Slováky ( Všechny orgány republiky usilují o to, aby se vytvářely stejně příznivé podmínky pro hospodářský, kulturní a sociální život obou národů. ), z dnešního pohledu je životní prostředí bezpochyby právě 41 Rio+20 - United Nations Conference on Sustainable Development [online]. Změněno [cit ]. Dostupné z:< 42 The Future We Want - Zero draft of the outcome. Rio+20 - United Nations Conference on Sustainable Development [online]. Změněno [cit ]. Dostupné z: < 43 BLAHOŽ, J. Základní lidské a občanské právo na zdravé životní prostředí : srovnávací pohled. Právník. 2002, roč. 141, č. 12, s

18 jednou z takových příznivých podmínek. Významný krok činí Ústava Československé socialistické republiky z roku Je první československou ústavou, která v čl. 15 odst. 2 ukládá státu povinnost chránit přírodu a krajinu až 80. léta 20. století jsou charakteristická vznikem množství předpisů regulujících ochranu ovzduší, vody, půdy a nerostů, lesa, ochranu před hlukem, vibracemi či zářením. Slabými články bylo nakládání s odpady a ochrana před chemickými látkami, které byly ve velmi obecné podobě upraveny zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. 45 Významné postavení mezi těmito složkovými zákony pak sehrál zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody a zákon č. 48/1959 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Velkým nedostatkem tehdejší úpravy byla neexistence orgánu, který by řídil a spravoval oblast životního prostředí jako celek. Orgány, které se podílely na řízení jednotlivých částí ochrany životního prostředí, byly ministerstvo lesního a vodního hospodářství, zdravotnictví, zemědělství, výživy a ministerstvo kultury, na krátkou dobu pak i ministerstvo vnitra. Koordinovat ministerstva v jejich činnosti měla Rada pro životní prostředí při vládě ČSR zřízená v roce Její činnost byla ale značně omezena a ke skutečné koordinaci nikdy nedošlo. 46 Po událostech listopadu 1989 nebyla ihned přijata nová ústava, ale ústavním zákonem č. 100/1990 Sb., byla podstatně změněna a doplněna ústava z roku 1960, a užívala již pojmu životní prostředí ve více ustanoveních. V Čl. 12 stanovila, že: Výkon vlastnického nebo užívacího práva nesmí poškozovat lidské zdraví, životní a přírodní prostředí nad míru nezbytně nutnou. Tato formulace je zajímavá v tom, že přírodní prostředí určitým způsobem vyčleňuje jako samostatnou kategorii vedle životního prostředí. V obdobném duchu je pak čl. 15 odst. 2, podle kterého: Stát dbá o vytváření ekologické rovnováhy ochranou přírody a péčí o tvorbu a ochranu zdravého životního prostředí i o šetrné využívání přírodních zdrojů. Po roce 1990 začala druhá etapa ochrany příznivého životní prostředí, která značně napravila nedostatky přetrvávající za dob minulého režimu. Výsadní postavení mezi všemi porevolučními změnami zastává bezpochyby přijetí Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod v roce Vedle zdokonalení stávající úpravy přijetím nových zákonů či rozsáhlých novel pak za významné považuji zřízení ministerstva životního prostředí 44 Stát pečuje o zvelebování a všestrannou ochranu přírody a o zachování krajinných krás vlasti, aby tím vytvářel stále bohatší zdroje blahobytu lidu a vhodné prostředí, které by prospívalo zdraví pracujících a umožňovalo jejich zotavení. 45 MADAR, Z. Vznik a vývoj práva životního prostředí v České republice. In BLAHOŽ, J. Právo a životní prostředí : sborník referátů z vědecké konference. Praha : Vysoká škola aplikovaného práva, 2003, s Tamtéž, s

19 zákonem ČNR č. 173/1989 Sb. k 1. lednu 1990 jako ústředního orgánu státní správy a orgánu vrchního dozoru ve věcech životního prostředí, zřízení České inspekce životního prostředí v roce 1991 zákonem ČNR č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa a dále pak přijetí zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí jako zastřešujícího právního předpisu a zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí. Již v tomto období se do jisté míry Česká republika inspirovala právní úpravou vyspělých evropských zemí. Další etapou se stal proces harmonizace práva s právem Evropské unie, které významně ovlivnilo českou právní úpravu a kvůli které byly přijaty zcela nové právní předpisy, např. zákon č. 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty. 19

20 3 Prameny 3. 1 Vnitrostátní prameny Jak vyplývá z ústavního zákona č. 1/1993 Ústavy České republiky (dále jen Ústava), Česká republika je státem, který dbá o životní prostředí. Jeho ochrana, včetně práva na příznivé životní prostředí, je výslovně zakotvena v pramenech nejvyšší právní síly v Ústavě a Listině, jejichž preambule a některé z článků tvoří základní rámec, který je dále prováděn zákony a podzákonnými předpisy. Podle K. Schelleho je však ústavní úprava ochrany životního prostředí do jisté míry nesystematická, pojmově nepřehledná a z hlediska své reálnosti a vynutitelnosti vzbuzující pochybnosti. Je poplatná hektické době jejího vzniku. 47 Preambule jsou typické poetickými až vzletnými formulacemi a stejně tak je tomu v Preambuli Ústavy, podle níž jsou občané odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství Vyjádření přírodní bohatství zdůrazňuje hodnotu životního prostředí. Hodnota životního prostředí jako celku, s ohledem na skutečnost, že (příznivé) životní prostředí je předpokladem života na Zemi, je nevyčíslitelná. Pojem přírodního bohatství se pak dále opakuje v čl. 7 Ústavy: Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Toto ustanovení se podařilo prosadit Václavu Havlovi. Ve svém komentáři k Ústavě uvádí: Zdá se mi, že by bylo smutné, kdyby Ústava vznikající koncem 20. století neobsahovala jediný ekologický paragraf. Proto jsem přidal článek (Původní verze byla ve výsledku přečíslována a zkrácena z verze Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství, jeho rovnováhy a druhové rozmanitosti. 49 ) Hlavním účelem čl. 7 Ústavy je uložit odpovědnost a povinnosti státu chránit životní prostředí. Stát má povinnost zabezpečit ochranu životního prostředí institucionálně i finančně. (Např. v roce 2009 činily veřejné výdaje na ochranu životního prostředí ,5 mil Kč, a to bez výdajů na staré ekologické zátěže.) 50 Svou povinnost stát naplňuje především tím, že 47 MAN, V., SCHELLE, K. Ústavní základy ochrany životního prostředí. In Právo a životní prostředí (sborník referátů z vědecké konference). 1. vydání. Praha : Vysoká škola aplikovaného práva, 2003, s CHRASTILOVÁ, B., MIKEŠ, P. Prezident republiky Václav Havel a jeho vliv na československý a český právní řád. 1. vyd. Praha : ASPI, 2003, s Tamtéž, s Statistická ročenka životního prostředí České republiky 2010 [online]. Ministerstvo životního prostředí a Český statistický úřad, 2011[cit ]. s Dostupné z: < 20

21 prostřednictvím právních norem ukládá povinnosti subjektům, které se podílejí na poškozování životního prostředí, tedy fyzickým i právnickým osobám. V Preambuli Listiny si Federální shromáždění připomíná svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi... Preambule a její části však nejsou jen proklamací. Jsou to principy závazné pro normotvornou činnost zákonodárné moci a stejně tak jsou vodítkem pro rozhodování Ústavního soudu. 51 Konečně článek 35 odst. 1 Listiny je stěžejním environmentálním ustanovením. Každý má právo na příznivé životní prostředí. Stručná a explicitní formulace tohoto lidského práva však přináší v praxi řadu problémů, o nichž je pojednáno v následujících kapitolách. Právu na jedné straně však odpovídá na straně druhé souhrn povinností. Podle čl. 35 odst. 3 Listiny: Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. V rámci tohoto ustanovení je třeba zdůraznit tři skutečnosti. Čl. 35 odst. 3 stanovuje tuto povinnost pro výkon všech práv vyplývajících ze zákonů, tzn. také práv základních, čímž získává ochrana životního prostředí zcela specifické, výsadní postavení. Omezení práv ve prospěch životního prostředí se dotýká především práva vlastnického, což zákonodárce zdůrazňuje zvláštním ustanovením čl. 11 odst. 3 Listiny 52. Za druhé ukládá vedle povinnosti nepoškozovat, mnohem širší a přísnější povinnost neohrožovat. Neohrožovat, znamená povinnost zabránit situacím, které jsou potencionálně způsobilé vyvolat jakoukoliv škodu. Třetím významným aspektem je pak zákonný limit poškození, neboť životní prostředí lze poškozovat v zákonem dovolené míře. Toto ustanovení je určující pro obsah práva na příznivé životní prostředí. Součástí environmentálních práv je právo na informace o životním prostředí zakotvené v čl. 35 odst. 2 Listiny, podle kterého: Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Úplné a včasné informace o stavu životního prostředí jsou předpokladem pro efektivní uplatňování práva na příznivé životní prostředí. Z tohoto důvodu se blíže zabývám právem na informace v kapitole 7. V rámci vnitrostátních pramenů také nelze opomenout zákony a podzákonné právní předpisy, které určují obsah práva na příznivé životní prostředí a v jejichž rámci se lze, dle 51 MAN, V., SCHELLE, K. Ústavní základy ochrany životního prostředí. In Právo a životní prostředí (sborník referátů z vědecké konference). 1. vydání. Praha : Vysoká škola aplikovaného práva, 2003, s Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 21

22 dikce článku 41 Listiny, tohoto práva domáhat. S ohledem na velké množství předpisů následuje výčet základních zákonů, rozdělený do čtyř skupin podle předmětu jejich úpravy. První skupinou jsou průřezové předpisy vztahující se na celé životní prostředí: zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu a zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci. Druhou skupinou jsou složkové předpisy: zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, zákon č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů. Třetí skupinou jsou pak předpisy chránící životní prostředí před určitým druhem ohrožení: zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, zákon č. 477/2001 Sb., o obalech, zákon č. 350/2011 Sb., o chemických látkách a chemických směsích, zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření, zákon č. 59/2006 Sb. o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými přípravky, zákon č. 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty, zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči. Do čtvrté skupiny pak můžeme zařadit předpisy zajišťující organizaci ochrany životního prostředí: zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, zákon č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, zákon č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Jak demonstruje tento výčet, právní úprava je značně roztříštěná. V roce 1999 začaly rozsáhlé práce na vytvoření kodexu životního prostředí 53, avšak ani po dvanácti letech není v České republice platný a účinný kodex životního prostředí. Podle mého názoru je právo životního prostředí tak dynamicky se rozvíjející odvětví, jehož charakter je předurčen složitostí a různorodostí celé škály vztahů vznikajících mezi společností a přírodou, že jeho kodifikace je v nejbližších letech nereálná. Souhlasím s názorem Pavla Černého, že samotná 53 Podrobně viz KRUŽÍKOVÁ, E., PETRŽÍLEK, P. Kodex životního prostředí - zdroj polemik i nadějí aneb návrh věcného záměru zákona o životním prostředí s polemickým komentářem Evy Kružíkové a Petra Petržílka [online]. Ministerstvo životního prostředí, 2005[cit ]. Dostupné z: < OpenDocument>. 22

23 kodifikace by mohla být i velmi nebezpečná v tom smyslu, že by bylo parlamentu předloženo prakticky celé odvětví, celá právní ochrana životního prostředí v České republice 54. Domnívám se, že vhodnější cestou je jednotlivé předpisy modernizovat, provázat, sjednotit, v některých případech zjednodušit Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Z našeho pohledu nejvýznamnější regionální úmluvou, jejímž předmětem jsou lidská práva, je bezpochyby Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Své výsadní postavení zaujímá nejen díky tomu, že smluvními stranami jsou vyspělé demokratické státy, ale především pro svoji efektivní garanci, jíž je Evropský soud pro lidská práva (dále ESLP) se sídlem ve Štrasburku. Úmluva byla sjednána v roce 1950, tedy dlouho před tím, než byla vůbec formulována potřeba práva na příznivé životní prostředí. Výslovně toto právo, jak samotnou úmluvou, tak jejími dodatkovými protokoly, zaručeno není. Neznamená to však, že by právo na příznivé životní prostředí nechránila. Životní prostředí je před určitými zásahy chráněno nepřímo, prostřednictvím ochrany těch práv, které Úmluva a její Protokoly garantují. 55 Nepřímo, oklikou může porušení práva nechráněného úmluvou způsobit porušení práva úmluvou chráněného. Specifikem Úmluvy je metoda jejího výkladu. Jedná se o tzv. evolutivní, extenzivní výklad, podle nějž má být Úmluva interpretována ve světle současných podmínek, nikoliv ve světle myšlenek platných v době vzniku Úmluvy. 56 Poprvé byla tato metoda výkladu judikována ESLP ve věci TYRER v. Velká Británie (1978) a o rok později potvrzena rozhodnutím MARCX v. Belgie (1979). ESLP si tak implicitně udělil pravomoc měnit obsah práv a svobod zaručených Úmluvou. 57 Za téměř šedesát let, kdy je Evropská úmluva účinná, došlo k proměně sociálních a morálních hodnot, k odlišnému chápání rodiny, menšin. Technický pokrok přinesl nové možnosti, asistovanou reprodukci, klonování a další morální otázky, jež bude muset ESLP dříve nebo později řešit. Evolutivní metoda činí z Úmluvy 54 ČERNÝ, P. Ke Kodexu práva životního prostředí [online]. [cit ]. Dostupné z: < 55 REPÍK, B. Chrání Evropská úmluva o lidských právech právo na životní prostředí? (první část) Bulletin advokacie. 2005, č. 7-8, s Tamtéž. 57 Blíže k evolutivnímu výkladu PALOUŠ, M. Několik poznámek k výkladové praxi Evropského soudu pro lidská práva [online]. Centrum pro teoretická studia, 2007 [cit ]. Dostupné z: < 23

24 nástroj schopný reagovat na úskalí moderní doby. Účelem je poskytnut co nejvyšší standard ochrany, která by za použití historického výkladu byla mnohem nižší. V rámci hmotného práva je právo na příznivé životní prostředí chráněno skrze právo na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy), práva na život (čl. 2 Úmluvy), ochranu majetku (čl. 1 dodatkového protokolu č. 1). Úmluva také chrání procesní aspekt práva na příznivé životní prostředí, a to prostřednictvím práva na spravedlivé řízení (čl. 6 Úmluvy) a s ním souvisejícího práva na účinný právní prostředek nápravy (čl. 13 Úmluvy) a také prostřednictvím práva na svobodu projevu (čl. 10 Úmluvy). Nejširší prostor pro ochranu životního prostředí nalezl ESLP v článku 8 Úmluvy, který zní: Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Právo na respektování obydlí však nezahrnuje pouze právo na fyzický prostor, (tedy na ochranu před nepovoleným vstupem do obydlí), ale také právo na klidné užívání obydlí, tzn. ochranu před hlukem, emisemi, pachy aj. 58 Nejznámějším a přelomovým rozsudkem ESLP bylo rozhodnutí ve věci LÓPEZ OSTRA v. Španělsko (1994). Stěžovatelka bydlela se svou rodinou v těsné blízkosti (12 metrů) od čističky odpadních vod a průmyslového odpadu, kde byli obyvatelé obtěžováni dýmem, hlukem a zápachem způsobovaných provozem čističky. Tyto exhalace jednak téměř znemožňovaly pobyt v domě, ale vyvolaly u stěžovatelky a ostatních členů rodiny vážné zdravotní problémy. 59 Čistička byla provozována bez řádné licence a v roce 1988 byla situace natolik závažná, že obyvatelé museli být na tři měsíce evakuováni. Stěžovatelka se dovolávala porušení čl. 8, neboť úřady nedokázaly zabránit tomuto stavu. 60 ESLP jednomyslně uznal oprávněnost stížnosti a konstatoval, že silné znečištění životního prostředí mohlo negativně ovlivňovat zdravotní stav i nerušené užívání obydlí a mimo jiné uvedl, že od určitého stupně intenzity může porušení práva na nerušené užívání obydlí vést ke ztížení soukromého i rodinného života, i pokud nehrozí vážné ohrožení zdraví. 61 (Argumentace případem López Ostra se objevila např. i v odlišném stanovisku Elišky Wagnerové k nálezu Ústavního soudu ze dne , sp. zn. Pl. ÚS 42/05 ve věci zrušení vyhlášky města Kladna.) Obdobným a stejně úspěšným případem je věc GUERRA 58 HUBÁLKOVÁ, E. Stručná rukojeť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech : nové vydání. Praha : Česká advokátní komora, 2008, s ŠTURMA, P. a kol. Mezinárodní právo životního prostředí. 1. část (obecná). Beroun : ediční středisko a nakladatelství Eva Rozkotová-IFEC, 2008, s Human Rights and Environment [online]. Justice and Environment, 2011 [cit ]. s. 32. Dostupný z:< 61 JANKUV, J. Ludské právo na životné prostredie a mechanizmy jeho ochrany v medzinárodnom práve. Acta Universitatis Carolinae. Iuridica. 2006, č. 4, s