Federální shromáždění československé socialistické republiky 1972

Transkript

1 Federální shromáždění československé socialistické republiky 1972 II,v.o. 4 Stanovisko vlády ČSSR k úmluvám s doporučením přijatým na 54. Mezinárodní konferenci práce Na 54. zasedání Mezinárodní konference práce, které se konalo v červnu 1970 v Ženevě, byly přijaty tyto úmluvy B. doporučení: 1. Stanoveni minimálních mezd se zvláštním zaměřením na rozvojové zeme A. Stručná charakteristika 1.Úmluvač.131 * Úmluva ukládá, státům stanovit soustavu minimálních mezd, která má chránit ty skupiny námezdních pracovníku, jejichž pracovní podmínky si vyžadují takovou ochranu (čl. l). Minimální mzdy jsou závazné a. nesmějí být sníženy. Jejich nedodržení má mít za. následek sankce vůči odpovědným osobám. Přitom je však třeba plně dbát svobody kolektivního vyjednávání (čl. 2). Při stanovení minimálních mezd se má pokud možno přihlížet nejen k potřebám pracovníku a jejich rodiny se zřetelem na všeobecnou úroveň mezd v zemi, na životní náklady, na dávky sociálního zabezpečení a na životní úroveň jiných skupin, ale i k požadavkům hospodářského rozvoje, produktivitě a k zájmu na dosažení a udržení vysoké úrovně zaměstnanosti (ČI. 3).

2 - 2 - Je třeba upravit způsob řízení při stanovení minimálních mezd, přitom mimo jiné všechna opatření týkající se minimálních mezd mají být předem projednána s organizacemi zaměstnavatelů a pracovníku nebo s jejich zástupci (čl. 4). Má být zavedena inspekce, jež bude dozírat na provádění ustanovení o minimálních mzdách (čl. 5). 2. Doporučení č Doporučení vychází z ustanovení úmluvy, jež rozšiřuje o některé podrobnosti. Zejména uvádí: - způsoby, jimiž mohou být stanoveny minimální mzdy, a to buď zavedením jednotné všeobecně platné minimální mzdy nebo řady minimálních mezd pro jednotlivé skupiny pracovníku? - otázky, jež by při jejich stanovaní měly být projednány s organizacemi zaměstnavatelů a pracovníků; - které kvalifikované osoby nebo funkcionáři by se měli účastnit řízení pro stanovení minimálních mezd* Minimální mzdy by měly být upravovány se zřetelem k životním nákladům a jiným hospodářským podmínkám. Za tím účelem by se měly konat pravidelné průzkumy skutečností rozhodných pro stanovení minimální mzdy. Konečně se doporučení zmiřuje o opatřeních, jež by měla zajistit účinné provádění všech ustanovení o minimálních mzdách. B. Porovnání s vnitrostátními předpisy l. Úmluva. V československém právním řádu není sice zavedena všeobecně platná jednotná minimální mzda, avšak v souladu

3 - 3- s ustanovením čl. 1 úmluvy ( a bodu 5 odst. 1 doporučení) je v něm zavedena pro všechny pracovníky soustavo, závazných tarifních mezd, které jsou stanoveny právními předpisy vydanými federálními ústředními orgány nebo ústředními orgány republik ( 111 a násl. zákoníku práce č. 65/1965 Sb, ve znění zákona č. 153/1969 Sb. 43 zákona č. 133/1970 Sb., o působnosti federálních ministerstev, a vyhláška federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 158/1970 Sb., o usměrňování mzdového vývoje a o zásadách odměňovaní práce). Podle 17 vyhlášky č. 158/1970 Sb. se jednotlivým pracovníkům zeručují v každém případě a) časové mzdy včetně základních a osobních platů, úkolové. podílové a smíšené mzdy (základní mzdy); b) příplatky a doplatky ke mzdě; c) náhrady mzdy; d) naturální požitky a jejích peněžité náhrady, Které mají povahu mzdy, Soustava nejnižších zaručených tarifních mezd tedy v zásadě odpovídá soustavě minimálních závazných mezd, jež má podle čl. 4 ods. 1 a čl. 2 odst. 1 úmluvy stanovit stát. Jen ve zcela vyjimečných případech by mohlo dojít k výplatě medy nedosahující ani výše mzdového tarifu I. třídy (a tak k nedodržení zásad úmluvy) např. při prostojích nebo v případe uplatnění pobídkových mzdových forem, při nichž se nezaručuje žádná minimální mzda. Stejná situace však byla a je i ve vztahu k úmluvě č. 26 o zavodění způsobů určování minimálních mezd z roku 1928, kterou Československo ratifikovalo v roce 1950, a přičem komise expertů při Mezinárodním úřadu práce v Ženevě nikdy nepoukazovala ani v současné době nepoukazuje na to, že by existoval nesoulad mezi touto úmluvou a československými právními zárukami minimálních mezd.

4 - 4 - V ČSSR vzhledem k převládající dvojí zaměstnanosti v rodinách je úroveň minimální mzdy odvozena od životního minima jednotlivce, přesněji řečeno od takové částí životního minima rodiny, kterou je třeba krýt pracovním příjmem jednotlivce. Ostatní potřeby rodiny jsou kryty jiným způsobem, např. přídavky na děti a dávkami v mateřství. Čl. 3 písm. a) úmluvy vychází při stanovení minimální mzdy z potřeby pracovníka, a jeho rodiny, tento požadavek však nevyslovuje kogentním způsobem, ale jen doporučuje, aby k němu bylo přihlédnuto, pokud je to možné a vhodné s přihlédnutím k vnitrostátní praxi a podmínkám". Nelze proto československou úpravu pokládat za odporující úmluvě. Opatření týkající se stanovení nebo změn mezd jsou projednávána s orgány Československého revolučního odborového hnutí. To je vyjádřeno mj. v 39 vyhlášky č. 158/1970 Sb. a v řadě ustanovení zákoníku práce, např. v čl. X, v 23 aj. V našem právním řádu není výslovně stanoveno, že úprava mezd má být projednávána se zástupci zaměstnavatelů, v praxi se však této zásady dbá a dochází k projednání mzdových problémů s řediteli, popřípadě s vedením zejména velkých socialistických hospodářských organizací. Hospodářské orgány a orgány ROH se též podílejí na provádění právních předpisů, jimiž byly stanoveny minimální a ostatní mzdy (čl. 4 odst. 2 úmluvy). Vzhledem k tomu, že mzdové předpisy vydávají orgány státu, které též dozírají na jejich provádění a dodržování, je v našem právu vyhověno ustanovení čl. 4 odst. 3 písm. b) úmluvy. Kontrolou mezd (čl. 5) je pověřena rada orgánů uvedených v 35 a 36 vyhlášky č. 158/1970 Sb. Možnost uložit sankce

5 - 5 - za porušení mzdových předpisů plyne z 270 a) zákoníku práce, popřípadě z 12 a 13 zákona č. 133/1971 Sb. o lidové kontrole 2. Doporučení Československá právní úprava odpovídá požadavkům vyjadřeným v doporučení. C. Stanovisko 1. Úmluva Metody stanovení minimálních mezd ve výrobních odvětvích a obchodě jsou upraveny též úmluvou č. 26 z roku Úmluva č. 99 z roku 1951 pak obdobně upravuje metody stanovení minimálních mezd v zemědělství, Československo obě tyto úmluvy ratifikovalo. Oba inštrumenty ukládají státům, jež je ratifikovaly, zavést a zachovávat metody stanovení minimálních mezd. Přitom je však státům ponecháno vůli, zda a v kterých odvětvích hospodářství a jakým způsobem budou zavedeny a prováděny minimální mzdy jen když budou splněny formální předpoklady stanovené úmluvami, zejména předchozí projednání se zástupci pracovníků zaměstnavatelů. Minimální mzdy jsou ve vyspělých kapitalistických státech zajištěny především na základě kolektivních smluv uzavřených mezi odborovými organizacemi a organizacemi zaměstnavatelů. V socialistických státech pak jsou veškeré mzdy, tedy i mzdy nejnižší, určeny v prvé řadě mzdovými předpisy vydanými státními orgány. Problém zůstává zajištění minimálných mezd v rozvojovýth zemích, kde životná úroveň značné části pracujícího obyvatelstva je velmi nízká a kdo proto potřeba ochrany pracujících zavedením závažných minimálních mezd je největší, přitom však metody doporučované ve zmíněných starších úmluvách se ukázaly nedostatečné účinné pro nezkušenosti a slabost organizací pracujících.

6 - 6 - Mezinárodní organisace práce se proto rozhodla vypracovat novou mezinárodní úmluvu především se zřetelem k současné situaci v rozvojových zemích, jak to ostatně vyjadřuje název úmluvy č Úmluva, na rozdíl od dřívějších úmluv určuje nejen metody stanovení minimálních mezd, ale státům, které ji ratifikuji, přímo ukládá. povinnost stanovit minimální mzdy, jež by se vztahovaly na co nejširší oblast hospodářského života. Minimální mzdy se mají stát nástrojem v bojí proti chudobě a mají přispívat k urychlení hospodářského rozvoje zemí a k spravedlivějšímu rozdělení příjmů. Jak bylo jíž uvedeno, československý právní řád vyhovuje vcelku požadavkům úmluvy č. 131, která nesporně představuje pokrok proti předchozím úrok vám č. 26 a č. 99. I když tedy po právní stránce v zásadě nic nebrání ratifikaci, doporučuje se s ní vyčkat, a to zejména z těchto důvodů: Ze všech materiálů Mezinárodní organisace práce vydaných v souvislosti s přípravou této Úmluvy plyne, že jejím předním cílem je zlepšiť životní Úroveň pracovníků v rozvojových zemích, pro něž se nehodí tradiční způsoby stanovení minimálních mezd běžné v západních státech. To se odráží i v postoji vyspělých kapitalistických států, jež jsou členy Mezinárodní organizace práce, k úmluvě. Tyto státy pokládají dosavadní úpravu za. dostatečnou, stavěly se proto proti přijetí úmluvy a byly ochotny připustit nejvýše doporučení. Nebudou proto zřejmě novou úmluvu ratifikovat, Socialistické štáty měly k návrhu úmluvy spíše jen některé technické připomínky, pokládajíce svůj způsob zajištění minimálních mezd za důslednější, nežli tomu je podle ustanovení úmluvy. Dosud též není jasno, zda některý ze socialistických států hodlá přistoupit k ratifikaci úmluvy. Z uvedených důvodů se zatím nedoporučuje úmluvu ratifikovat.

7 Doporučení Vzhledem k tomu, že československá právní úprava stanovení minimálních mezd je v souladu se zásadami doporuče ní, není třeba činit žádná opatření, II. Každoroční placená dovolená A. Charakteristika úmluvy č. 132 Úmluva reviduje dosavadní úmluvu č, 52 o placené dovolené z roku 1936, kterou Československo ratifikovalo v roce.1950, a úmluvu č. 101 o placené dovolené? v zemědělství z roku 1952 (čl. 16. / Každý svát může přijmout závazky plynoucí z úmluvy zvlášť a) pro osoby zaměstnané mimo zemědělství, b) pro osoby zaměstnané v zemědělství (čl. 15). Úmluva se vztahuje na všechny zaměstnané osoby s výjimkou námořníků (čl. 2 odst. l). Z provádění úmluvy mohou být vyloučeny omezené skupiny zaměstnaných osob, jejichž zaměstnání vyvolává zvláštní problémy v souvislosti s prováděním úmluvy nebo so zákonodárnými otázkami (čl. 2 odst. 2). Základní výměra dovolené za jeden rok pracovního poměru musí činit alespoň tři pracovní týdny (čl, 3 odst. 3). Při pracovním poměru kratším jednoho roku přísluší poměrná část dovolené odpovídající délce pracovního poměru (čl. 4 odst. l). Pro vznik nároku na dovolenou lze vyžadovat splnění řekací doby, která nesmí přesahovat šest měsíců. Nepřítomnost v práci pro nemoc, úraz, nebo mateřství se započítává do čekací doby (čl. 5 odst. l, 2 a 4). Svátky veřejně uznané, svátky podle místního obyčeje a období pracovní neschopnosti pro nemoc nebo úraz se nezapočítávají do základní výměry každoroční placené dovolené (čl. 6 odst. l a 2).

8 - 8 - Každý, kdo čerpá dovolenou, obdrží za dobu dovolené přinejmenším obvyklou nebo průměrnou mzdu, která se * vyplácí před jejím nástupem (čl. 7 odst. 1a). Muže být povoleno rozdělení dovolené; jedna její část však zásadně musí činit alespoň dva týdny bez přerušení (čl. 6 odst. 1 a 2). Nepřerušená část dovolené musí být vyčerpána nejpozději do jednoho roku a zbytek dovolené zásadné do osmnácti měsíců od konce roku, za který vznikl nárok na dovolenou (čl. 9 odst. l a 2). Dobu čerpaní dovolené stanoví zaměstnavatel po projednání se zaměstnancem; přitom je třeba přihlížet k pracovním potřebám a k možnostem odpočinku, jež jsou pro zaměstnance dosažitelný (čl. 10 odst. l a 2). Zaměstnanec, který splnil podmínky minimální doby pracovního poměru, obdrží při skončení pracovního poměru placenou dovolenou, na kterou má nárok, pokud ji už nevyčerpal, nebo místo toho náhradu mzdy, popřípadě bude jeho nárok na dovolenou převeden (čl. 11). Nároku na dovolenou se nelze zříci (či. 12), Odlišně mohou být upraveny případy, kdy zaměstnanec během své dovolené vykonává činnost neslučitelnou s účelem dovolené (čl. 13). Účinnou kontrolou má být zajištěno, aby předpisy o placené dovolené byly rádně prováděny (čl. 14). B, Porovnání s vnitrostátními předpisy Československý právní řád není v souladu s úmluvou, a to zejména v těchto bodech: Podle čl. 5 odst. 1 a 2 úmluvy lze pro vznik nároku na dovolenou vyžadovat minimální dobu pracovního poměru,

9 - 9 - která nesmí přesahovat šest měsíců. Naproti tomu 100 odst. 1 zákoníku práce podmiňuje nárok na dovolenou nejen pětiměsíční čekací dobou, ale i odpracováním alespoň 75 dnů. Minimální výměra dovolené podle 101 odst. 1 zákoníku práce nečiní tři týdny, jak požaduje úmluva, ale toliko dva kalendářní týdny. Čl. 8 odst. 2 úmluvy vyžaduje aby - pokud mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nebylo ujednáno jinak jedna část dovolené činila alespoň dva týdny bez přerušení. Naproti tomu podle 106 odst. 1 zákoníku práce musí jedna část dovolené činit nejméně jeden týden a u mladistvých alespoň dva týdny. Podle 108 odst. 1 čl. 11 úmluvy pracovník, s nímž organizace okamžitě pracovní poměr, ztrácí vůči ní nárok na poměrnou část dovolené za běžný kalendářní rok. Podle čl. 4 ost. 1 a čl. 11 úmluvy pracovník musí však v každém případě obdržel poměrnou část dovolené, odpovídající délce jeho pracovního poměru během roku, nebo náhradu za ni, popř. mu bude jeho nárok na dovolenou převeden. Podle 16 odst. 1 vládního nařízení č. 66/1965 Sb. kterým se provádí zákoník práce, dovolené se krátí o jednu dvanáctinu za prvých 100 pracovních dnů ao jednu dvanáctinu v za každých ďalších 25 pracovních dnů zameškaných před vyčerpáním dovolené mj. pro pracovní neschopnost nebo pro další mateřskou dovolenou ( 157 odst. 2 zákoníku práce). Podle 100 odst. 1 zákoníku práce pracovník, i když splňuje podmínku čekací doby, nemá nárok na dovolenou, jestliže v kalendářním roce a jakéhokoli důvodu (tedy např. i nemoc nebo delší mateřskou dovolenou) neodpracoval alespoň 75 dnů. Podle čl. 5 odst. 4úmluvyjevšakvždytřebanepřítomnost v práci z důvodů nezávislých na vůli zaměstnance, jako např. pro nemoc, úraz nebomateřství, pokládat za dobu pracovního poměru i pro účely dovolené.

10 Podle čl. 7 odst. 2 úmluvy se náhrada mzdy za dovolenou musí pracovníkuvyplatit předjejím nástupem, není-li mezi ním a zaměstnavatelem ujednáno něco jiného. Podle ustanovení 109 odst. 1 zákoníku práce se náhrada mzdy v takovém případě vyplatí pracovníku předem jen na jeho požádání, jinak v obvyklých výplatních termínech. Č. 9 odst. 2 úmluvy stanoví, že část dovolené, které přesahuje základní výměru, může být se souhlasen zaměstnance odložena i na dobu 18 měsíců od konce roku, za který vznikl nárok na dovolenou. Podle ustanovení 106 odst. 4 zákoníku práce však pracovník musí vyčerpat celou svou dovolenou nejpozději do 30. dubna následujícího kalendářního roku. do 30. dubna následujícího roku. Podle čl. 11 úmluvy má pracovník při ukončení pracovního poměru vždy nárok na náhradu mzdy ve všech případech, jestliže si ji před tím nevyčerpal. Naproti tomu 109 odst. 2 až 5 zákoníku práce obsahuje ustanovení, která v některých případech omezují nebo dokonca i vylučují poskytnout náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou. Z čl. 9, 11 a 12 úmluvy plyne, že náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou, je přípustné jen v případech ukončení pracovního poměru. Podle 109 odst. 2 písm. b) až d) zákoníku práce lze však náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou poskytnout i v jiných případech. C. Stanovisko.. Československé právní předpisy o dovolené na zotavenou nevyhovují v řadě otázek požadavkům úmluvy č Nejzávažnějším rozporem je, že asi pracovníků ve věku 18 až 23 let má dovolenou ve výměře jen dvou kalendářních týdnů a nikoli tří týdnů, jak stanoví úmluva. Tento

11 rozpor nelze zatím z ekonomických důvodů odstranit. Vzhledem k tomu se zatím nedoporučuje úmluvu ratifikování. V dlouhodobém výhledu se však počítá s tím, že I těmto pracovníkům budou poskytnuty tři kalendářní týdny dovolené. III. Speciální programy zaměstnanosti a odborné přípravy mládeže pro účely rozvoje A. Charakteristika doporučení č. 136 Cílem doporučení je dát podnět k vyhlášení speciálních programů, které mají umožnit mladým lidem podílet se na činnosti zaměřené na hospodářský a sociální rozvoj jejich země a získat vzdělání,kvalifikacia zkušenost, jež by jim později trvale usnadňovaly jejich hospodářskou činnost a podporovaly jejich společenské začlenění (bod l). Podle bodu 2 tohoto doporučení jde jednak o programy, které nejsou pokryty současnými národními programy zaměstnanosti (účel, účast, obsah a podmínky účasti na nich, jakož i výběr a přípravu školících a správních pracovníků blíže upravují body 11 aí. 32), jednak o programy, které mají umožnit mladým lidem, kteří již mají určité vzdělání nebo odbornou kvalifikaci, aby je uplatnili ve prospěch společnosti (podrobnosti obsahují body 33 až 38). zásady: Pro speciální programy by měly platit tyto hlavní obecné měly by být organizovány v rámci národních plánů rozvoje neměly by překrývat řádné programy výchovy a odborné přípravy; měly by odpovídat naléhavým hospodářským a sociálním potřebám, a mít proto jen dočasný charakter; měly by být prováděny bez jakékoli diskriminace a takovým způsobem, aby nedošlo ke snížení existujících norem práce (body 3 a 5);

12 - 12- účast na speciálních programech by měla být dobrovolná, výjimky z této zásady, pokud jsou zcela ve shodě s mezinárodními úmluvami o nucené práci a o politice zaměstnanosti, mohou se týkat a/ programů vzdělání a odborné přípravy zahrnujíci povinný nábor mladých nezaměstnaných během určitého období po dosažení věku, kdy končí povinná školní dochádzka b) programů určených pro mladé lidi, kteří se již dříve zavázali ke službě pro určité časové období jako předběžné podmínce k získání vzdělaní nebo odborné kvalifikace (bod 7); podmínky účasti na speciálních programech mají být stanovény příslušným orgánem a být v souladu s právními předpisy, které se tykají mladých lidí (bod 8}. účastníkům má být umožněno odvolat se proti všem rozhodnutím týkajícím se jejich náboru, přijetí a služebních podmínek (bod 10). Délka služby při provádění speciálních programů nemá. přesahovat dva roky, účastníci mají mimo ubytování, stravování a oblečení obdržet peněžitou odměnu, má jím být přiznána každoroční dovolená a umožněna bezplatná, cesta do jejich bydliště a zpět; mimoto má jim být zajištěna bezplatná léčebná péče a poskytnuta náhrada v případě invalidity nebo smrtí následkem úrazu nebo nemoci, a pokud možno i sociální zabezpečení. Řízení a, koordinace speciálních programů má být zabezpečena orgánem zříženým státní správou, který má zajistit finanční zdroje a kvalifikovaný personál. Na správě programu se mají podílet i jeho účastníci. Programy mají podléhat inspekci (body 39 až 46), Pokud se mladí lidé při provádění programů podílejí na činností zaměřené na rozvoj jiné země, mají příslušné orgány

13 - 13- obou zemí mezí sebou spolupracovat při provádění těch ustanovení doporučení, jež vyžadují společnou činnost (bod 47). 3. Porovnání s vnitrostátními předpisy V ČSSR existuje systém ucelené přípravy k povolání. Základ tvoří povinna docházka do devítileté základoví školy, na kterou navazuje soustava škol středních na jedné straně a výchova v učebním poměru ne straně druhé (školský zákon č. 186/ 1960 Sb., učňovský zákon č. 89/1958 Sb. a ustanovení 217 a násl. zákoníku práce o učebním poměru). Mimoto organizace mají podle 141 zákoníku práce povinnost pečovat o kvalifikaci svých pracovníků, její zvyšování a rozvíjení a další jejích vzdělávání azabezpečovat,pečovat, aby pracovníci byli zaměstnávaní pracemi odpovídajícími jejich kvalifikaci. Organizace zřizují závodní školy práce, doporučují pracovníky pro denní studium, nebo pro studium při zaměstnání, toto studium jim umožňují a poskytují jim hospo dářské zabezpečení podle příslušných předpisů. Organizace jsou též povinny zaškolit ty své pracovníky, kteří vstoupili do pracovního poměru bez kvalifikace, včetně těch, kdo tak učinili učinili bezprostředně po skončení povinné školní docházky, popř, jim i povolit vykonání závěrečné učňovské zkoušky. V ČSSR převážná část mládeže (88 %), která v 15 letech dokončí povinnou devítiletou školní docházku, přichází buď do učebního poměru nebo se jí dostává dalšího 2 až 4 letého vzdě laní na gymnasiích nebo středních odborných školách. Dalších 8 až 10 % mládeže, která přechází ze základní devítileté školy přímo do pracovního poměru, získává nejméně jednoroční soustavnou odbornou přípravu v podnicích a závodech. Zbývající 2 až 4 % tvoří mládež neschopná pracovního zařazení, které se poskytuje sociální péče z prostředků státního rozpočtu. ČSSR v tomto směru předčí mnoho stejně vyspělé státy. V ČSSR se projevuje nikoli přebytek, ale nedostatek mládeže zařazované na pracovní místa v národním hospodářství.

14 Její odborná příprava je plně zajištěna jednak ve školách, jednak v učebním poměru nebo v podnicích, jež mladé lidi zaměstnávají. Není proto třeba přikročit k organizování specielních (zvláštních) programů, jež by umožňovaly zaměstnanost a odbornou přípravu mládeže, a lze zcela vystačit s obvyklými programy výchovy a odborné přípravy mládeže, jak jsou upraveny výše uvedenými predpisy. C. Stanovisko Doporučení představuje jeden z instrumentů, jež mají přispět k uskutočnění cílů světového programu zaměstnanosti, který Medzinárodní organizace práce vyhlásila v roce Je určeno především pro provádění tohoto programu v rozvojových zemích. Zásady uvedené v doporučení jsou v ČSSR dostatečně zajištěny jinými spůsoby. Není proto třeba přijímat žádna další opatření.