Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Smyslové vlastnosti a sociální chování u drůbeže Brno 2006 Vedoucí bakalářské práce: Ing.Martina Lichovníková,PhDr. Vypracovala Zuzana Šuránková

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Smyslové vlastnosti a sociální chování u drůbeže, vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. V Brně dne:

3 Poděkování Děkuji Ing. Martině Lichovníkové, Ph.D. za odborné vedení bakalářské práce, za zapůjčení potřebné literatury a drahocenné rady a připomínky, které mi při zpracování této práce poskytla.

4 OBSAH Úvod LITERÁRNÍ PŘEHLED Charakteristika chování Smyslové vlastnosti drůbeže Zrakové ústrojí Sluchově rovnovážné ústrojí Chuťové ústrojí Čichové ústrojí Hmatové ústrojí Paměť u drůbeže Termoregulace Sociální chování Sociální chování u slepic Sociální chování u kachen Sociální chování u hus Sociální chování u krůt Vliv nového prostředí Nežádoucí projevy chování u drůbeže Stres Agresivita drůbeže Kanibalismus Reakce na krmivo Příjem krmiva a vody Příjem krmiv a vody u hrabavé drůbeže Příjem krmiv a vody u krůt Příjem krmiv a vody u hus Příjem krmiva u kachen ZÁVĚR POUŽITÁ LITERATURA... 31

5 Úvod Otázkami chování a životními projevy drůbeže se zabývá etologie. Intenzivní podmínky chovu drůbeže vytvářejí zásadně rozdílné podmínky od přirozených podmínek v malochovech, kterým se drůbež dlouhodobě přizpůsobila. Vrozené nebo získané pudy a instinkty a vrozené reakce na podmínky prostředí se projevují i ve změněných životních podmínkách. Jestliže nechceme vytvářet stresové stavy u chované drůbeže, je nutné dokonale znát jejich životní projevy a respektovat je při stanovování technologických postupů chovu, popř. je usměrňovat a využívat (Kříž a Klecker, 1994). Poznatky o volbě krmiva drůbeží mají pro nás význam proto, že na jejich základě je možné vyrábět krmivo, které je pro drůbež nejatraktivnější, což umožní v případě potřeby zvýšený příjem krmiva a živin, a tím i zvýšený růst a užitkovost (Peter a kol., 1986). Přežití a rozmnožování drůbeže, a nejen jí, je umožněno řadou instinktů, které ji chrání před predátory, nutí ji k vyhledávání vhodných míst pro hnízdění, hrabání jí zajišťuje příjem potravy a popelením se zbavuje řady parazitů. Domestikací a šlechtěním ve zcela odlišných podmínkách i změnou systému chovu se výrazně snižuje vliv i projev instinktů, ale vytváří se řada návyků, které při náhlé změně systému chovu ještě dlouhou dobu přežívají. Přizpůsobováním rozdílným podmínkám pak drůbeži činí větší či menší potíže a v extrémních podmínkách může být jejich důsledkem i úhyn. V klecových chovech je většina instinktů potlačena a návyk na ně nepůsobí kuřicím v důsledku možnosti nálezu krmítek a napáječek výraznější potíže. Přizpůsobení se novým změněným podmínkám po přemístění do různých systémů alternativních chovů, které jim mají umožňovat plné využití přirozených instinktů i v několika tisícových hejnech, jim však může činit značné potíže (Košař, 2004). K těmto potížím můžeme zařadit stres, agresivitu a se stoupající tendencí se může objevit i v chovech velmi nežádoucí kanibalismus.

6 1.0 LITERÁRNÍ PŘEHLED 1.1 Charakteristika chování Chování je projev integrované činnosti nervového systému, hormonální sekrece a svalové činnosti, kterými organismus reaguje na okolí a upravuje tak svůj vztah k okolnímu světu. Mimořádný význam pro zahájení a průběh určitého chování mají signály, které zvíře z okolí dostává. Ty jsou v CNS analyzovány, koordinovány navzájem, ale i se signály přicházejícími z vnitřního prostředí organismu. Výsledkem je stimulace endokrinního a zejména pak motorického systému, který odpovídající schéma chování realizuje. 1.2 Smyslové vlastnosti drůbeže Smyslové vlastnosti drůbeže jsou velice důležité z hlediska přežitelnosti druhu, je zajišťováno systémem receptorů Zrakové ústrojí Zrakové ústrojí je u většiny drůbeže nejdůležitějším čidlem (holub, husa, kachna, krůta) a je proto poměrně mohutně vyvinuto. Stavebním prvkem zraku jsou světločivné buňky se specialisovanými membránovými výběžky. Složkou membrány je zrakový purpur (rodopsin), tvořený bílkovinou opsinem a aldehydem vitamínu A. Tato látka dokáže pohlcovat světlo, což v rodopsinu vyvolá změnu, která způsobuje podráždění. Rozlišovací schopnost zraku závisí na počtu světločivných buněk v oku (Hrouz a kol., 2000). Oko ptáků má proti oku savců některá odlišná anatomická uspořádání. Oční koule není kulovitá, ale zepředu i zezadu zploštělá, u kachen má dokonce kuželovitý tvar. Stupeň vyklenutí rohovky je největší u dravců, nejmenší u vodních ptáků. Ptačí oko má vlastní kostru, která znemožňuje deformaci oční koule, ať již za letu tlakem vzduchu nebo při potápění tlakem vody, popřípadě tlakem okohybných svalů. Oko ptáků je schopno neobyčejně rychlé a přesné akomodace, vyvinuté zvláště u dravců. Akomodace je řešena nejen změnou zakřivení čočky, ale také změnou formy rohovky (Hauptman a kol., 1972). Přední plocha čočky je u denních ptáků poněkud oploštělá, kdežto u nočních je silně vypouklá (Komárek, 1960). Další zvláštností ptačího oka je hřeben (vějíř). Je to plochá ploténka nepravidelného čtyřhranného tvaru ve sklivci u vstupu očního nervu. Hřebenu se přisuzuje výživná funkce pro sklivec a pravděpodobně i pro sítnici. Předpokládá se též, že hřeben reguluje tlak uvnitř oční koule, který se při rychlé akomodaci mění. Přisuzuje se mu též schopnost pomocného ústrojí pro pozorování pohybujících se předmětů. Posunem jeho stínu na pozadí oční koule se zřejmě

7 stupňuje schopnost vnímat pohyby. Jeho úkolem je i vyhřívat oční kouli, což je důležité zejména u ptáků létajících ve velkých výškách. Stejně jako savci mají i ptáci v sítnici zónu bohatou na čípky, kterých je u denních ptáků větší počet; jsou důležité pro ostrost zraku. V čípcích jsou olejovité, bezbarvé, modré, zelené, oranžové a červené kapičky, podílející se na barevném vidění. Tato zóna nejlepšího vidění (fovea centralis) je u savců pouze jedna, kdežto u ptáků mohou být tyto zóny dvě nebo tři. Souvisí to s odlišným uložením očí, které jsou často, jako například u domácích ptáků, uloženy po stranách hlavy (monokulární vidění). Toto uložení očí zmenšuje oblast prostorového vidění jen na velmi malý úsek v prodloužení zobáku, kde se překrývá zorné pole levého a pravého oka (Hauptman a kol., 1972). Zraková ostrost je vzhledem na původní křovinaté životní prostředí přizpůsobená do blízka (Sidor a Debrecéni, 1988). Absolutní zorné pole, i když umožňuje převážně jen plošné vidění, je velmi velké, takže ptáci mohou vidět nejen do stran, ale i dozadu (Hauptman a kol., 1972). Oči drůbeže jsou málo pohyblivé, ale umožňují monokulární vidění téměř v úhlu 300º a binokulární vidění v úhlu 30º (Sidor a Debrecéni, 1988). U holubů představuje zorný úhel každého oka 160º. Chybějící prostorové vidění nahrazuje drůbež změnou polohy očí, například kroucením hlavy, nebo klikatou chůzí. Pohyb kur opticky zachytává velmi dobře. U drůbeže se dále setkáváme se zcela vyvinutým třetím víčkem mžurkou, která je za normálních okolností shrnuta ve vnitřním očním koutku (Hauptman a kol., 1972). Při nepříznivých podmínkách či při nemoci se toto třetí víčko mžurka přetahuje téměř přes celou viditelnou část oka (Hrouz a kol., 2000). I při všeobecně dobrém vývinu zrakového ústrojí u ptáků jsou u domácí drůbeže některé rozdíly ve vidění. U kura je ostrost oka zaměřena pouze na krátké vzdálenosti, takže viditelnost pro velká plemena je do 50 m, u zakrslých plemen do 30 m (Hauptman a kol., 1972). Dobrý zrak na blízko je potřebný pro příjem krmiva (Sidor a Debrecéni, 1988). S narůstající vzdáleností se viděné předměty rychle zmenšují. Např. slepice vidí jiné slepice ve vzdálenosti 30 m velké jen jako zrno kukuřice ze vzdálenosti 4 m; při vzdálenosti 60 m již jen jako 0,2 cm dlouhé zrnko gritu ze vzdálenosti 0,5 m. Ostrost vidění nablízko se mění a je závislá hlavně na kontrastu mezi předmětem a podložkou. Tak např. slepice vidí jednotlivé zrnko kukuřice na šedivé betónové podložce na vzdálenost 5 m; zrnko kukuřice se však pro ni stává neviditelným, leží-li na velké, zčernalé podložce. Viditelnost je proto pro různé druhy drůbeže rozdílná viz. tabulka č. 1 (Hauptman a kol., 1972). Tabulka 1:

8 Viditelnost různých předmětů u různých druhů drůbeže (m) (Hauptman a kol., 1972) Předmět Husa Kachna Velká Liliputka Holub slepice Skupina zrn kukuřice Zrno kukuřice Skupina zrn pšenice Zrno pšenice Talíř 8,0 3,0 3,0 1,0 35,0 4,0 3,0 2,0 0,7 15,0 6,0 5,0 5,0 1,3 15,0 6,0 4,0 3,5 1,0 10,0 6,0 4,0 3,0 1,0 8,0 Husy poznají na vzdálenost 120 m jiné husy, kachny poznají svoje kachníky na vzdálenost m. Kur se vidí navzájem na vzdálenost maximálně 50 m. Při klování musí slepice oddálit od zrna oči na vzdálenost minimálně 4 cm, aby do něho mohla znovu klovnout (Hauptman a kol., 1972). Barevné spektrum u drůbeže Barvu vnímá drůbež daleko lépe než člověk. Rozlišovací schopnosti barevných odstínů jsou u drůbeže asi 5x vyšší oproti člověku (Veselovský, 1993). Naproti tomu podle Watsona (1970 in Hauptman a kol., 1972) je viditelnost různých částí spektra u ptáků obdobná jako u člověka. Kur upřednostňuje červenou barvu před zelenou a žlutou v závislosti na osvětlení pozadí. Jednotlivé detaily na předmětu rozlišuje na základě jejich rozhraní (Sidor a Debrecéni, 1988). Klecker (1997 in Hrouz a kol., 2000) zase tvrdí že, při výběru potravy kur upřednostňuje barvu oranžovou, červenou a žlutou. Z tohoto aspektu se volí barva krmítek a napáječek v těchto barvách vždy v kontrastu s barvou bílou či šedou (Krmné a napájecí systémy ROXELL, 1992 in Hrouz a kol., 2000). Kříž a Klecker (1994) tvrdí že, pro hrabavou drůbež jsou nejatraktivnější barvy červená a žlutooranžová, tedy barvy její nejpřirozenější potravy obilních zrn.schneider (1986 in Kříž a Klecker, 1994) však zdůrazňuje význam návyku drůbeže na určité barvy ve vztahu ke krmení, který pak překrývá přirozené reakce na barvy. U krůt je upřednostňována při výběru krmiva barva žlutooranžová, v kontrastu proti barvě šedé (spodní talíř krmítek), pro rychlé naučení příjmu vody je nejvhodnější zelené probarvení napáječek v kombinaci se žlutou či bílou (Klecker, 1997 in Hrouz a kol., 2000). Naproti tomu Zelenka (2005) tvrdí, že nejvýhodnější barvou krmítek a napáječek je zelená. U vodní drůbeže pro příjem krmiva a vody jsou vhodná žlutooranžová nebo červená krmítka a napáječky vždy v kontrastu s barvou bílou či šedou. Zejména husy pozitivně reagují

9 na světle zelenou barvu, což představuje zelené pastevní porosty. Žlutá barva již není přirozeně atraktivní, je to barva rostlin s vysokým obsahem vlákniny (Klecker, 1997 in Hrouz a kol., 2000). Pro drůbež je významnější stupeň světlosti než barva, přičemž i pojem světlosti je jiný než u člověka. Nejsvětlejší se jeví drůbeži žlutočervená (3-4krát světleji než lidem), po níž následuje žlutá (Hauptman a kol., 1972). V rozsahu spektra modré barvy (o vlnové délce 450 nm) ptáci omezeně vidí. Na tomto principu je založeno nouzové modré osvětlení hal pro drůbež, kdy můžeme drůbež vychytávat či manipulovat s ní bez většího rizika stresu pro drůbež (Hrouz a kol., 2000). Peter (1958) tvrdí že, modrou barvu nevidí a černou anebo jinou tmavou barvu nemají v oblibě. Naproti tomu Hauptman a kol. (1972)zjistil, že vnímavost pro modrou a fialovou barvu je u drůbeže všeobecně velmi nízká a odpovídá asi jedné sedmině citlivosti u člověka Sluchově rovnovážné ústrojí Slyšení se dá definovat jako vnímání periodických změn v tlaku vzduchu. Orgánem rovnováhy jsou smyslové buňky s brvami spojené rosolem v ohebnou záklopku, které dokáží zaznamenat pohyb (kinetická činnost) i v rosolu rozloženými krystalky CaCO3, které registrují stav (statická činnost) (Hrouz a kol., 2000). U ptáků je ústrojí sluchově rovnovážné tvořeno ústrojím sluchovým a statickým. Zevní ucho zpravidla zcela chybí nebo je u některých druhů jen naznačeno, buď nízkou kožní řasou, nebo věncem jemného peří, které obklopuje ústí zevního zvukovodu. U vodních ptáků je peří nad vstupem do vnějšího zvukovodu uspořádáno tak, že ho pod vodou zcela uzavírá. Zevní zvukovod je krátký, široký a blanitý a je uzavírán bubínkovou blankou. Vazivový bubínek není rozepjat na zvláštním kostěném prstenci, ale upíná se přímo na lebeční kost. Zvukové vlny, narážející na bubínek, se přenášejí ve formě chvění na jedinou sluchovou kůstku sloupeček - který je odevzdává do perilymfy a endolymfy vnitřního ucha. Vnitřní ucho se skládá z kostěného bludiště, ve kterém je uloženo bludiště blanité, rozdělené na ústrojí sluchové a statické. Ústrojí sluchové je tvořeno hlemýžděm, ústrojí statické předsíní a třemi polokruhovitými chodbami (Hauptman a kol., 1972). Sluch ptáků je velmi dobře vyvinutý. Nepřítomnost ušního boltce je nahrazována a kompenzována pohyblivostí krku, který umožňuje rychle otáčet hlavou ve směru přicházejícího zvuku. Na drůbež již negativně působí hluk nad 65 db (Kříž a Klecker, 1994). Kdežto Sidor a Debrecéni (1988) tvrdí že kur, v porovnání s tzv. sluchovými specialisty jako

10 jsou sovy a sokoli, je sluch slepic relativně slabý. Kur reaguje především na hlubší frekvenci. Většinou jeho slyšitelnost nepřekročí 6 khz. Například dravci slyší pištění myší až na vzdálenost 50 m. Z domácích ptáků má nejlépe vyvinut sluch kur, jehož předkové žili v pralesích, kde v nepřehledných křovinách byl sluch lepším ochráncem než ostré oko, které se mohlo osvědčit pouze v omezeném okruhu. O dobře vyvinutém sluchu svědčí i skutečnost, že kuře ve vejci již 24 hodin před vylíhnutím ustrašeně pípá a ztišuje se, když ho kvočna uklidňuje hlubokým kvokáním. Kuřata mohou ihned po vylíhnutí vyhledat ve tmě svoji matku až na vzdálenost 15 m, i když se musí spolehnout jen na sluch. Podle individuálního kvokavého tónu poznají svoji ochránkyni a běží k ní, aniž by si všimla druhých, vedle ní sedících kvočen. Stejným způsobem mohou kvočny poznat svá kuřata podle pípání na stejnou vzdálenost, i když v okruhu 1 m kolem nich jsou jiné zdroje hluku. Známé zvuky vábí kuřata více než vnější vzhled, takže na ně přicházejí až na vzdálenost 50 m, kdežto spatření známé ošetřovatelky, která sype krmivo, je přivábí pouze na vzdálenost 25 m. Přicházejí-li zvuky shora, zepředu nebo zezadu místo ze strany, ztrácejí kuřata i dospělá drůbež orientaci, protože od zdrojů zvuku umístěných nad nebo před a za nimi přicházejí zvukové vlny ze stejného směru. Ztratí-li se kuře, vyráží pronikavé, žalostné zvuky, na které kvočna odpovídá zesíleným rychlým kvokáním. Kuře zjišťuje místo kvočny tím, že rychle běhá v rozličných směrech a z každého nového místa poslouchá volání. Správný směr je určen tehdy, jsou-li zvukové vlny vnímány postupně pravým a levým uchem (Hauptman a kol., 1972) Chuťové ústrojí Ústrojí chuťové je u ptáků málo vyvinuto. Vlastní vnímavé chuťové ústrojí tvoří buď soudečkové útvary podobné chuťovým pohárkům savců, nebo jsou to nízké, silně protáhlé orgány, opatřené poměrně silnou vrstvou podpůrných buněk, jako například u vrubozobých. Tělo a hrot jazyka, jakož i tvrdé patro, mají příliš silnou rohovou vrstvu, než aby mohly být sídlem chuťových receptorů. Chuťové pohárky jsou uloženy na kořeni jazyka, po jeho stranách a na dně dutiny ústní, na měkkém patře a v okolí hrtanu (Hauptman a kol., 1972). Všechny druhy drůbeže mohou rozeznávat hlavní chutě: slanou, kyselou, hořkou a sladkou, přičemž vnímavost pro hořkou chuť je u hrabavých ptáků vyvinuta jen nepatrně. Vodní drůbež však odmítá hořké roztoky již v téže koncentraci jako člověk. Rovněž citlivost na sladkou chuť není dobře vyvinuta. Sladový a mléčný cukr nemá pro drůbež prakticky žádnou chuť a umělá sladidla, jako například sacharin, vnímá drůbež spíše jako kyselá než sladká. Glycerin, který člověku chutná sladce, chutná drůbeži stejně jako slabé slaně hořké

11 roztoky a zůstává otázkou, zda obě látky chutnají sladce nebo slabě hořce (Hauptman a kol., 1972). Koncentrace jednotlivých látek, při kterých dochází k omezení až zastavení příjmu jsou uvedeny v tabulce č. 2. Dospělá slepice má 24 chuťových receptorů. Pomocí chuti dokáže kontrolovat příjem krmiv a vody a zabránit spolknutí cizích předmětů. Cukrový roztok upřednostňuje před obyčejnou vodou. Slaný nebo slabě kyselý roztok vyvolává indiferentní reakce, silně kyselý roztok slepice odmítá (Sidor a Debrecéni, 1988). U kura může dojít v důsledku nízké vnímavosti ke slané chuti i k otravám po příjmu vysokých dávek chloridu sodného. Citlivost pro kyselou chuť je u všech druhů drůbeže téměř shodná jako u člověka (Hrouz a kol., 2000). Drůbež používá chuť při výběru krmiva málo, nicméně dává přednost chuti sladké před slanou, kyselou a hořkou (Kříž a Klecker, 1994). Tabulka 2: Koncentrace látek, při které dochází k omezení až zastavení příjmu vody u drůbeže (Hauptman a kol., 1972) Roztok Druh ptáků Rozsah chuťové citlivosti Chlorid sodný Holub Husa Kachna Kuře 0,10-0,20 Mol/l 0,06 0,50 Mol/l 0,20 0,50 Mol/l 0,10 0,05 Mol/l Kyselina chlorovodíková Holub Husa Kuře Slepice 0,009 0,02 Mol/l 0,009 0,05 Mol/l 0,009 0,05 Mol/l 0,025 0,10 Mol/l Při volbě krmiva pro slepice má však chuť velmi malou úlohu. Pokud slepice přijímají některá krmiva raději, je to hlavně z podnětu zrakových nebo hmatových vjemů a její velikosti a mechanických vlastností (Sidor a Debrecéni, 1988) Čichové ústrojí Čichové ústrojí je vyvinuto na slabé úrovni bez většího vlivu na chování drůbeže. To však neznamená, že by drůbež měla být chována ve znečištěném vzduchu (např.čpavkem) (Kříž a Klecker, 1994). Čichové buňky pohárkovitého tvaru, vybavené velmi krátkými řasinkami, jsou vloženy do epitelu sliznice, která povléká dorzální skořepu a přepážku nosní. Drůbeži zcela chybí

12 orgán pro vnímání vůně. Přes četné pokusy se nepodařilo například holuby naučit rozeznávat vůni anýzového a růžového oleje. O málo vyvinutém čichu drůbeže svědčí i okolnost, že slepice pijí močůvku, nevadí jim zápach zkažených vajec a běžně klovají silně zapáchající látky, například trus, kompost aj. (Hauptman a kol., 1972) Hmatové ústrojí Význam hmatu je ve schopnosti informační a při tělesném kontaktu jako významný prvek sociálního chování (Hrouz a kol., 2000). Mechanoreceptory jsou umístěny hlavně na špičce horního a dolního zobáku. Při každé změně krmné dávky zvíře zpočátku krmivo nežere, jen je klováním a zrakem zkoumá (Zelenka, 2005). Hmat je u ptáků vyvinut hlavně ve formě hmatových tělísek na neopeřených částech těla, zejména v pokožce zobáku. Avšak i do pokožky ostatního těla vnikají senzitivní vlákna, která vytvářejí terčovité rozšířeniny, přikládající se těsně k epiteliálním buňkám. Ty pak zprostředkovávají vnímání tepelných a bolestivých pocitů. Mnohem častěji se u ptáků setkáváme s hmatovými ústrojími uloženými pod epidermis ve vazivu (Herbstova tělíska), pod velkými péry (ocasní a letky), jakož i v kůži běháků a stehen. Připisuje se jim schopnost registrovat změny tlaku. Velká tělíska podobného druhu, uložená ve sliznicích jazyka a v okrajích zobáku, umožňují vnímat velikost, tvar, povrch a tvrdost potravy (Hauptman a kol., 1972). Hmatu se také uplatňuje při příjmu krmiva, čistění peří, pískové koupeli a při sedění na vejcích (Sidor a Debrecéni, 1988) Paměť u drůbeže Stejně jako většina smyslových orgánů, tak i paměť je u drůbeže málo vyvinuta. Záleží přitom na druhu drůbeže, na jejím stáří, na délce a intenzitě podnětů a na dalších faktorech (Hauptman a kol., 1972). U drůbeže je paměť v důsledku domestikačních procesů a v různých technologiích chovu značně omezena. Slepice si po čtyřtýdenním odloučení z hejna musí opět vybojovat svoje sociální pořadí, poněvadž jedinci se již nepoznají. Nové prostředí, kam přemísťujeme drůbež musí být přehledné, a pravidelné, aby se umožnilo drůbeži zapamatovat si rozmístění krmítek a napáječek atd. Osvětlení musí rovnoměrně osvětlovat celý chovný prostor (Hrouz a kol., 2000). Zjistilo se že, k tomu, aby se slepice naučila zobat ze dvou zrn kukuřice pouze to větší, je třeba asi 100 opakování. Po 7 měsíční přestávce je k obnově návyku třeba 24 opakování a

13 potřetí, tj. po další 4 měsíční přestávce, již jen 15 opakování. Dospělé slepice se však po 14 dnech, nejsou-li pouštěny do výběhu, nepamatují, že lákavě vyhlížející šťovík je pro ně téměř nepoživatelný. Při volném výběhu, v němž mají možnost styku se šťovíkem, si slepice ještě po 28 dnech pamatují, že to není pro ně vhodná potrava. Na druhé straně však ještě po mnoho měsíců dávají v krmivu přednost kukuřici v případě, že ji dostávaly po dobu alespoň dvou dnů, přestože pro velikost zrn se ji musí nejdříve naučit klovat (Hauptman a kol., 1972). Velmi málo vyvinutou paměť má drůbež ve vztahu ke zjišťování známých míst. Slepice zapomínají například již během tří týdnů na umístění krmítek, v nichž nacházely své oblíbené krmivo, u kuřat je tato doba ještě kratší. Do 10 týdnů stáří si kuřata zpravidla vůbec nevštípí do paměti své oblíbené místo ve výběhu, protože si rychle nacházejí nová místa a stejně rychle je opouštějí. Mladým kuřicím zůstávají hala nebo výběh známými zhruba 3 týdny a po čtvrtém týdnu je již považují za cizí. Dospělá slepice nachází po 30 dnech své místo ve starém prostředí, za 50 dnů jen s obtížemi a za 60 dnů je již pro ni vše nové. Při pozorování délky doby, za kterou hejno pozná své přechodně oddálené příslušníky po jejich návratu, bylo zjištěno, jsou-li mladí kohoutci, společně odchovaní v hejnu, v němž se již zatřídili do určitého sociálního pořadí, od tohoto hejna odloučeni na dobu 14 dnů, jsou v hejnu po návratu již cizí, protože se v něm zatím sociální pořadí změnilo. Toto překvapující zapomenutí může být do určité míry ovlivněno tím, že se kohoutci v tomto stáří rychle mění, hlavně ve vývinu hřebene, lalůčků a ocasního peří. Po čtyřech dnech odloučení jsou dva kohouti připraveni k boji již na vzdálenost 10 m, zpravidla však proti sobě skočí pouze jednou, přitom se znovu poznají a zařadí se do předchozího sociálního pořadí (Hauptman a kol., 1972). V průměru se dospělá drůbež navzájem poznává po dobu tří až čtyř týdnů. Délka této doby je závislá na plemenné příslušnosti, tělesné stavbě, pohlaví, sociálním postavení a na vývinu individuálních schopností jedince. Kohouti lehkých plemen obnovují mezi sebou boj zpravidla do 14 dnů, kdežto na kohouty těžkých plemen působí porážka měsíc i déle. Není zvláštností, že kohouti nezapomenou svou porážku ani za půl roku, hlavně v případech, kdy byli pronásledováni despotickým druhem (Hauptman a kol., 1972) Termoregulace Ptáci se nepotí a jejich termoregulace záleží jen na odpařování a uvolňování tepla z malých povrchů těla, jako jsou neopeřená místa pod křídly, holeně a vzdušné vaky. Zvýšené proudění vzduchu pomůže ptákům zbavit se nadměrného tělesného tepla.

14 Vztah mezi povrchem kuřete a teplotou okolního prostředí závisí na přímé a nepřímé ztrátě tepla, kterou ovlivňuje v první řadě exotermický povrch. Pokud je chladno, kuře si hlavu schovává pod křídlo, aby plocha exotermického povrchu byla menší. Pokud je kuřeti velmi teplo, tak vzpřímí krk a křídla si úplně roztáhne, aby exotermický povrch byl maximální. Tyto dvě formy chování signalizují, jestli klima v hale zodpovídá potřebám drůbeže (Winden a kol., 2003). Po dobu horkých dní se vodní drůbež koupe ve vodě tak, že si strčí do vody nejdřív zobák, hlavu a krk a potom hlavu rychle vytáhne, aby jí voda mohla stékat po zádech. Hrabavá drůbež se koupe v prachu. Nohama zkypří suchou půdu. Sedne si, přičemž jednou nohou dál hrabe, křídlem na té straně dělá boční pohyby a sype na sebe zkypřenou zem nebo písek. Potom se postaví, roztáhnutím křídel setřese z peří prach a koupání opakuje. Po několika otřeseních nakonec odstraní prach a zobákem si upravuje peří. Prachovými koupelemi si drůbež odmašťuje peří, provzdušňuje ho a tak zvyšuje jeho izolační schopnost před slunečními paprsky. Slepice si před a po dešti a vodní drůbež pravidelně, mastí peří pomocí zobáku produkty tukové žlázy, umístěné na ocasu. Před zimou se chrání snížením pohybové aktivity, načechráním peří, anebo jeho provzdušněním. Při velmi nízkých teplotách se slepice shlukují do skupin, při nízké relativní vlhkosti se pozoruje ozobávání peří. Při vysoké teplotě a relativní vlhkosti nastává skleslost a odevzdávání tepla je ztížené. Ve velmi teplém prostředí drůbež rychle dýchá, čímž se zbavuje vlhkosti a přebytečného tepla (Sidor a Debrecéni, 1988). Vylíhnutá kuřata potřebují v odchovně první den teplotu ºC, poté je teplota snižována denně přibližně o 0,5 ºC až na hodnotu 18 ºC. Vyhovující teplotu dávají kuřata najevo svým chováním. Jakmile se shlukují ve středu tepla dopadajícího z tepelného zdroje, je teplo nedostačující. Soustředí li se po obvodu dopadajícího tepla, znamená to, že je teplota příliš vysoká. Při ideální teplotě jsou kuřata rovnoměrně rozmístěna v prostoru dopadu tepelné energie, jsou klidná a leží (Malík, 2002). 1.3 Sociální chování Všechny druhy drůbeže žijí ve společném soužití, přičemž chování jednotlivce je ovlivňováno vztahy k druhému partnerovi nebo k ostatním jednotlivcům v hejnu. Vztah mezi jednotlivcem a hejnem má u různých druhů drůbeže různé formy.

15 1.3.1 Sociální chování u slepic U slepic se setkáváme se zvlášť pevně stanovenými vztahy nadřazenosti a podřízenosti. Každé zvíře má v těchto vztazích určeno své místo a bez odporu je uznává, na rozdíl od kachen a holubů. Tento návyk i při životě v hejnu má svůj původ v organizaci kmene, v níž zpravidla každý jednotlivec ztrácí svou samostatnost (Hauptman a kol., 1972). Kohouti jsou nadřazeni slepicím, jedinci starší a silnější jedincům mladším a slabším. U kura je pozorována značná agresivita nadřazených jedinců (Kříž a Klecker, 1994). Jak se vzájemné vztahy v hejnu vytvářejí, dokumentuje nejlépe odchov kuřat. Lze zde v prvních dnech po přemístění do haly pozorovat instinktivní jednání, protože běhají tam, kde jsou ostatní kuřata a hledají společnost. Kuřata se však přitom neohlížejí na chování ostatních kuřat a dělají si vše podle sebe, a teprve když zpozorují, že jsou sama, žalostně pípají na ostatní kuřata nebo na kvočnu. S cizími kuřaty se setkávají lhostejně tak dlouho, dokud mezi nimi není příliš nápadný věkový rozdíl. Kuřata stará dnů začínají již klovat mladší kuřata do hlavy, zad apod. Příprava k sociálnímu zařazení se začíná uplatňovat u kuřat ve stáří 2 3 týdnů, kdy mezi sebou začínají svádět boje ve formě hry. Tato vzájemná střetnutí, jichž se účastní jak kohoutci, tak i slepičky, vedou k poznání jednotlivých kuřat mezi sebou. Po krátkém čase tyto zkoušky síly přestávají a dochází k vytvoření volného svazku, a to až do doby pohlavního dospívání. S pohlavním dospíváním nastupují nové, vážnější, často krvavé boje o vedoucí postavení, z nichž se ve stáří 8 10 týdnů vytváří sociální pořádek. Ten může mít přímočarý průběh: nebo může být organizován v trojúhelníku: A B C D E A B D E Je to zpravidla pevný pořádek, který dovoluje výše postaveným jedincům odhánět níže postavené kusy od krmítek, napáječek, hnízd, klovat je apod., popřípadě i nedovolit níže postaveným kohoutům páření. Jakmile je sociální pořádek ustanoven, snižuje se při normálním průběhu počet klování, kterým si jednotlivci upevňují své postavení. Toto období trvá u nově sestavených kmenů nebo hejn 2 3 týdny. Dokud zůstává počet společně chovaných slepic v přirozených hranicích, takže se jednotlivá zvířata navzájem znají ( kusů ve skupině), je sociální postavení jasné a mohou se stanovit rozdíly v chování mezi skupinami kohoutů a slepic (Hauptman a kol., 1972). C

16 U kohoutů je sociální postavení zdůrazněno výrazněji než u slepic, protože kohouti mají větší výsady. Spokojí-li se silnější slepice prakticky s tím, že odežene slabší od krmiva klovnutím nebo jen rychlejším pohybem, nestrpí kohouti svého soka ve své blízkosti a vyhánějí ho z okruhu své působnosti, který je udáván vzdáleností kolem 5 m. Ve skupině kohoutů je slabý kohout ostatními nejen klován, ale dokonce často zneužíván k úloze sexuálního partnera. Tito kohouti, zpravidla bez typického vzhledu (mají malý hřeben nebo laloky, hebké, zježené peří s krátkými ocasními péry aj. intersex) a zařazení na nejnižším stupni sociálního pořádku, jsou odkázáni k jisté záhubě (Hauptman a kol., 1972). Podmínky intenzivního chovu výrazně mění chování drůbeže. Velký počet slepic při chovu na hluboké podestýlce nedovoluje vzájemné osobní poznání a klecový chov prakticky vůbec brání vzájemnému styku. Při chovu na hluboké podestýlce si drůbež vytváří přirozené podmínky v okruhu asi 3 4 m. V tomto úzce ohraničeném areálu se slepice naučí navzájem poznávat a vytvářejí si mezi sebou sociální pořádek. Jakmile jiná slepice překročí tyto hranice, dochází zpravidla k vzájemnému střetnutí. Toto ohraničené místo je možno označit jako revír, přičemž je nutno zdůraznit, že tento revír nenabývá a neobhospodařuje pouze jedna slepice, ale celá skupina. Při rozmisťování krmítek a napáječek v hale se doporučuje respektovat i vytvoření revírů pro skupiny slepic, velikosti kolem m². Aby nemusely slepice tento svůj revír opouštět, měla by v něm být umístěna krmítka, napáječky i snášková hnízda. Vzdálenost k těmto zařízením by proto neměla přesahovat 3 až 5 metrů. Ve společnosti ostatních slepic skupiny běhá slepice volně, avšak nevzdaluje se z jejich dohledu. Zajímavé ochranné opatření proti vzniku bojů při narušení hranic revíru udává Engelmann in Hauptman a kol. (1972), podle kterého se slepice vyvaruje vzájemného střetnutí tím, že odvrací pohled. Na každou slepici působí totiž upřený pohled jiné slepice jako výzva k boji. Slepice připravené k boji jdou k sobě, přičemž na svou protivnici upřeně hledí. Ve velkých halách naklání slepice hlavu na stranu pod úhlem 23º, přibližuje-li se jiná slepice. Tímto postojem dává druhé slepici najevo, že ji nechce ohrozit, přestože je v jejím revíru, a že může jít bez boje dál svou cestou nebo setrvat na místě (Hauptman a kol., 1972). Vztahy sociální nadřazenosti se výrazně projevují například při nedostatku krmného a napájecího prostoru. Zajímavé výsledky byly zjištěny například při chovu nosnic na roštové podlaze, kdy bylo krmení zabezpečováno dvěma pásovými krmítky 4krát za den. Na 1 nosnici připadalo 7,2 cm krmného prostoru. Při krmení vlhkou směsí docházelo k abnormálnímu nahlučení slepic u krmítek, přičemž silnější vytlačovaly slabší, které se pak zpravidla neodvažovaly ke krmítkům ani po nasycení silnějších jedinců. Po zvýšení počtu krmení na

17 7krát denně nedocházelo již k tlačení slepic u krmítek, ke krmivu se dostávali i slabší jedinci. Výsledkem této úpravy bylo pozvolné zvyšování snášky. Po 21 dnech, kdy byl počet krmení snížen opět na 4krát za den, začala snáška znovu klesat, až se dostala pod začáteční úroveň (Hauptman a kol., 1972). Při individuálním klecovém typu ustájení se vytvářejí sociální vztahy mezi slepicemi v sousedních klecích. Jsou-li v kleci více jak tři jedinci, dochází často k vzájemnému neklidu (Hrouz a kol., 2000). Při klecovém chovu se sociální pořádek vytváří sám jen při umístění jedné nosnice v kleci. Zde se počítá s dobrovolným vzájemným podrobením sousedních slepic na podkladě jejich vzhledu a chování. Je známo, že velký masitý hřeben, velké laloky a kohoutí vzhled slepice zastrašuje ostatní. K tomu přistupuje vyzývavé bojové chování, výhružný hlas, načepýřený ocas a napadání se mezi dráty, který obě nosnice odděluje. Všechno toto vnější zastrašování působí také při setkání na podlaze, nebrání však tomu, aby se slepice zařazené na nízkém stupni hierarchie nepostavila na známé podlaze hrozivě vyhlížející cizince na odpor. V klecovém chovu však stejné jevy stačí k zastrašení slepice, která byla například přemístěna po chybějící nosnici do klece, kde se ocitá ve zcela odlišných vztazích mezi nosnicemi, které jsou navíc starší a proto s vyvinutějším hřebenem a laloky než její předchozí společnice. V kleci již usedlá slepice reaguje zcela normálně při případném hrozivém a bojovém chování nově zařazené sousedky. Toto čistě opticky podmíněné sociální postavení není pevné, protože jsou-li tyto slepice přemístěny na neutrální půdu, zpravidla mezi sebou bojují. Ukazuje se, že slepice, které byly v sousedních klecích, si při tom počínají váhavěji než jiné, které byly umístěny v různých řadách klecí. Vytvořená hierarchie se udržuje po více týdnů, i když jsou slepice znovu vráceny do klecí, kde se sice dobře vidí, ale nemohou se klovat (Hauptman a kol.,1972). Poskytneme-li nosnicím více prostoru v klecích povede to ke změnám v produkci vajec, ke snížení efektivnosti využití krmiva, ke snížení teploty v halách a k většímu příjmu krmiva. Je zcela na místě, pozastavit se nad tím, jaký dopad bude mít pokles snížení počtu slepic v klecích, což znamená více místa pro slepice, a dopad na výživu hejna. Krmivo je vždy největší nákladová položka při produkci vajec. Změna počtu slepic nebude mít žádný drastický dopad na složení a potřebu jiného krmiva. Pokles počtu nosnic v kleci dá větší prostor pro fyzické projevy, mající za následek vyšší kalorické výdaje na neprodukční aktivity nosnic. Snížení počtu nosnic v hale bude současně snižovat i nosnicemi vyprodukované teplo a to pravděpodobně povede ke vzestupu spotřeby krmiva (Winden a kol., 2003).

18 1.3.2 Sociální chování u kachen V přirozených podmínkách chovu kachňata odchovaná s kachnou jsou daleko méně vázaná na kvočnu, než je tomu u kura. Jednak kachňata nemají tak vysoké nároky na teplotu prostředí a jednak jsou velmi žravá a není u nich problém s příjmem potravy a vody (Hrouz a kol., 2000). U kachen dochází se zvyšováním pohlavního pudu koncem zimy a začátkem jara k bojům kačerů, dokonce i kachen s dosavadními druhy a družkami ve stáji (Hauptman a kol., 1972). Kříž a Klecker (1994) zjistili, že u kachen dochází se zvyšováním pohlavní aktivity počátkem jara u obojího pohlaví k bojům. Slabší jedinci se podrobují silnějším jedincům teprve po opakovaných porážkách. Potom však respektují nově vzniklé sociální vztahy. Na konci doby páření se tento pořádek uvolňuje a kachny žijí bez osobních zájmů s ostatními. Nadřazenost silnějších jedinců není však nijak pevná pro častý odpor podřízených. Vedoucí jedinci, kteří využívají svého postavení hlavně při krmení a páření, se tak mohou často měnit (Hauptman a kol., 1972). Hierarchie v hejnu kachen je nestálá. Neustále jak kachny, tak kačeři bojují o vyšší postavení, a to opakovaně, i po prohraném boji. Z těchto aspektů se nedoporučuje, aby hejna kachen byla větší než ks, neboť ve větších hejnech stálé boje mezi kachnami mohou vést k trvalému neklidu zvířat a snižování užitkovosti (Hrouz a kol., 2000) Sociální chování u hus V odchovnách hus mnohdy dochází ke kanibalismu příčinou bývají nesprávné podmínky prostředí jednak příliš nízká či příliš vysoká vlhkost vzduchu. Při nízké vlhkosti dochází ke svědění kůže, housata se sama oštipují, nebo se nechávají oštipovat. Při vysoké vlhkosti vzduchu u housat nevysychá dokonale peří, housata jsou nucena peří stále pročišťovat, načechrávat, jako po koupeli ve vodě a tím rovněž dochází po poranění kůže ke kanibalismu. Základním bojovým projevem hus je vzájemné štípání na hřbetu, zejména u houserů (Hrouz a kol., 2000). U hus vede hejno houser, kterého ostatní uznávají za nejsilnějšího, aniž si je předtím pokořil. Rovněž u hus si však vedoucí jedinci zabezpečují určité výsady, například při hledání potravy a v boji s jinými hejny. Rodina je sociální jednotka, ve které při přirozeném odchovu rostou housata ve společnosti rodičů. Jakmile dosáhnou pohlavní dospělosti, vytvoří si mezi sebou nové vztahy. Jednotlivá zvířata uplatňují svou nadřazenost nejen při krmení, ale všude tam, kde jim podřízení jedinci překážejí (Hauptman a kol., 1972). Sociální pořádek je celkem stabilní a je ovlivněn pouze nemocí nebo úhynem vůdčích zvířat (Kříž a Klecker, 1994).

19 1.3.4 Sociální chování u krůt U krůt je postup vytváření sociálního pořádku obdobný, jako u kura. Boje o postavení probíhají většinou mezi příslušníky stejného pohlaví (Kříž a Klecker, 1994). Mladé krůty od 6. týdne života začínají výrazně uplatňovat bojové chování na dosažení určitého hierarchického stupně v hejnu. Po vytvoření hierarchické struktury asi po týdnu bojů počet konfliktů klesá. Nastolená hierarchie je poměrně pevná v rámci následujícího reprodukčního cyklu. Bojové projevy krocanů jsou převážně konány náznakově (bojový postoj těla). Pokud soupeř neustoupí, následuje útok. U krůt malého a středního typu jsou souboje urputné. U krůt těžkého typu většinou nedochází v důsledku menší pohyblivosti k pravému boji, po ověření vzájemné velikosti (hmotnosti a síly soupeře) se soupeři zejména klovou (Hrouz a kol., 2000) Vliv nového prostředí Přemísťování na jiné stanoviště je pro drůbež vždy stresovým faktorem. Je lhostejné, zda jde pouze o slepice, kohouty nebo smíšené hejno. Přemísťováním se zcela naruší sociální vztahy mezi jednotlivci v hejnu, protože při chytání a přesunu se nejen hejno silně promíchá, ale všichni jedinci si též musí zvykat na nové prostředí (rozmístění krmítek, napáječek, intenzita světla aj.). Je proto zcela zákonité, že během 2 3 týdnů po přesunu dochází v nové hale k bojům, které vedou k ustanovení sociálního pořádku, a teprve potom se život hejna normalizuje. Podobné poruchy se projevují, když k hejnu zvyklému již na nové prostředí přidáme nové jedince; například ke starým slepicím se přidávají mladší kohouti, popřípadě se při vyšších ztrátách hala doplňuje slepicemi z jiné haly. Obdobná situace nastává i tehdy, když nemají ještě dostatečně vyvinuté sekundární pohlavní znaky, především hřebínky a laloky, nebo když jim tyto byly kupírovány. Také zde jsou kuřice v začáteční převaze proti kohoutkům, kteří se bázlivě stahují, tvoří na odlehlých místech skupiny a jsou často odháněni i od žrádla. Přitom je dosti častý jev, že slepice oklovávají kohoutům záda nebo ocasy, což situaci dále zhoršuje. Je proto vhodnější dávat do haly kohouty buď jako první, aby si zvykli na nové prostředí, nebo až v plné pohlavní dospělosti (Hauptman a kol., 1972) Nežádoucí projevy chování u drůbeže Mezi nežádoucí projevy chování u drůbeže řadíme stres, agresivitu a kanibalismus. Stres je z hlediska užitkovosti nežádoucí ve všech chovech, jeho vyvolání je velmi snadné. Za agresivitu jsou považovány jakékoliv útoky zvířat proti sobě (i náznaky), klování do hřebínku, těla, škubání peří. Což může přerůstat až v jednotlivé formy kanibalismu.

20 1.4.1 Stres Stres je nervová zátěž vyvolaná nervovou změnou, se kterou se kuře nedokáže vyrovnat, např. ve složení krmné dávky, v ustájení (přestěhování), honění, chytání, přítomnost cizích osob, neobvyklý hluk, záblesky světla a podobné změny. Dobrý ošetřovatel stresům předchází např. krmnou dávku mění postupně během týdne tak, že končící krmivo ubírá a nové přidává, aby si organismus mohl na změnu zvyknout. Stejně je tomu při snižování teploty. Čím více stresů během odchovu je, tím více kuřata zaostávají v růstu a ve vývoji. To se negativně odrazí v užitkovosti dospělé nosnice (Tuláček, 2002). Následkem stresu z tepla může dojít k významným ztrátám ve všech typech chovů drůbeže. Nejčastější ztráty jsou zvýšením úhynů. Nosnice nebudou pít teplou vodu v takovém množství, jako studenou. Jakýkoliv zásah, který zvýší příjem živin v období stresu z tepla minimalizuje dopad na produkci. Zachování spotřeby krmiva během období horkých dnů je k zachování produkce potřebou. Obvykle spotřeba v období stresu klesá a ptáci nejsou schopni přijmout dostatečné množství živin k zachování tělesné hmotnosti a produkce (Winden a kol., 2003). Hauptman a kol. (1972 in Havlíček a kol., 2002) popisuje negativní účinek teplotního stresu, především na vaječnou produkci, až po jeho působení delším než 48 hodin. teplota nad Při zvýšení teploty prostředí spotřeba krmiva rychle klesá. Zvýší-li se přitom tělní (Hauptman a kol., 1972). 42 ºC, přestávají slepice žrát, jsou neklidné a běhají rozčileně sem a tam Výsledky etologických výzkumů ukazují, že vysoká koncentrace drůbeže nepůsobí na užitkovost tak depresivně jako u skotu nebo prasat. Slepice se dobře snáší i v přeplněných klecích. V klecích není prostor pro boj. Pokud je dostatečný prostor u krmítka a vyhovující osvětlení odpadá boj o potravu. Naproti tomu v chovu na podlaze může v přeplněném chovu u kuřat a slepic nastat tzv. kolektivní sociální stres, který je vyvolaný tím, jak se mnoho slepic nemůže dostat ke krmítku. Déle trvající anebo stálý kolektivní stres může zapříčinit pokles užitkovosti a změny v chování. Ke zvířatům stojícím na spodní části sociálního řebříčku se dostane méně krmiva. Na kolektivní stres nereagují všechny slepice stejně. Část zvířat má normální komfortní chování: čistí si peří, koupou se v prachu a bojové pohyby vůči druhým se vyskytují v normální míře. K další skupině patří ti, u kterých už lze sledovat změny v chování a to mávání křidly, spouštění křídel, neklidné čištění peří, házení hlavou. V třetí skupině už sledujeme neurotické a hysterické projevy: útěk, můžeme pozorovat i poranění křídel (Sidor a Debrecéni, 1988).

21 1.4.2 Agresivita drůbeže Bojové projevy chování související s utvářením sociálního pořádku mohou přecházet v trvalý komplex návyků, které zahrnujeme pod pojem agresivita drůbeže. Většinou jde o trvalé pronásledování a potlačování slabších jedinců. Agresivitou se zpravidla vyznačují ojedinělá zvířata, která je lepší z chovu vyřadit. Masově se agresivita vyskytuje při extrémních změnách podmínek prostředí (vysoká koncentrace zvířat, vyšší teplota, nevhodný světelný režim). Agresivita přerůstá u drůbeže snadno v kanibalismus (Kříž a Klecker, 1994) Kanibalismus K nežádoucímu chování slepic patří ozobávání peří a kanibalismus, které jsou v současné době řešeny pomocí částečného upálení špičky horní čelisti zobáku elektrickým kauterem (kauterizace) a pomocí změny intenzity osvětlení či barvy světla (např. červené) (Klecker a kol., 2004). Špička zobáku postupně doroste, ale to už kuřice na zlozvyk zapomene (Tuláček, 2002). Příčiny výskytu kanibalismu a ozobávání peří mohou být různé a existuje obecný konsensus o určitém genetickém pozadí těchto faktorů, kterým může být nedostatek prostoru, protože různí hybridi mohou být různě náchylní ke stresu (Klecker a kol., 2004). Ve velkochovech se vyskytují dvě formy kanibalismu. Jedna forma je ozobávání peří, druhá forma je vyzobávání měkké části těla, především kloaky. Pro kanibalismus kuřat je charakteristické také ozobávání prstů, ocasu a jiného peří. Jedním z důvodů je pocit hladu u rostoucích kuřat, proto prevence může být řešena dostatkem krmiva. Je třeba, aby se ve skupině chovali jedinci stejného věku. Pokud jsou ve skupině jedinci zaostávající v růstu, jsou silnějšími zvířaty napadané a zobané, což může vyvolat kanibalismus. Míru kanibalismu můžeme odhadnout podle množství peří na podestýlce. Při snesení prvního vejce se u kuřice často poraní kloaka. Vyhřeznutou anebo krvácející kloaku ozobávají ostatní slepice. Pokud některá zvířata ochutnala krev, čekají na další možnost. Ke kanibalismu dávají podnět dva činitele. První je nedostatečná technologie, kde slepice nemá možnost snést vejce na vhodném místě a její družky to zpozorují. Druhým je snesení příliš velkého vejce a nevtáhnutí kloaky. Příčinou je ochabnutí vaziv kloaky, které nejsou dost pevné, anebo jsou přetučnělé, v důsledku čeho uzavírací svaly vykonávají nedostatečně svoji funkci. Pokud je vyvrácení kloaky časté, rychle se rozšíří kanibalismus a část zvířat jde do hnízda, aby mezi snášejícími slepicemi vystihla moment na zobání. Krvácející části těla umí vyzobat i slepice s kupírovaným zobákem. Kupírování zobáku pomáhá zejména proti zobání peří. Zjistilo se, že kanibalismus je vyvolaný nadměrnou nervovou aktivitou, která je zapříčiněná nevhodnými chovatelskými činiteli. Důvodem

22 nadměrného nervového napětí může být též intenzivní osvětlení, ale i příliš ostré světlo (Sidor a Debrecéni, 1988, Tuláček, 2002). Kanibalismus se vyskytuje z různých příčin přeplněný stájový prostor, nedostatek činnosti, vysoká teplota, málo krmítek (což vede k soubojům), nepravidelné krmení, nedostatek soli v krmné dávce, někdy také nedostatek bílkovin, především u hydridů (Tuláček, 2002). Při zkrmování granulovaných krmiv je třeba také počítat se zvýšeným nebezpečím kanibalismu (Zelenka, 2005). Především nedostatek N látek v krmivu je přímo nutí k tomuto zlozvyku. Někdy stačí zvědavé zobnutí do pisku (mladé rostoucí peří při pelichání) a krev vyvolá oklovávání, které rychle přejde ve zlozvyk. Stejná je situace při náhodném poranění. Zobání poraněných míst se rychle rozšíří a stane se zlozvykem. Vysoká prošlechtěnost na snášku vajec nutí drůbež obstarat si potřebné živiny za každou cenu (Tuláček, 2002). Kanibalismus se projevuje někdy až úplným vyklováním střeva a vykrvácením napadeného kuřete. Objevuje se v chovech zamořených akutní kokcidiózou, když kuřatům vytéká z konečníku krev. Dále se vyskytuje u drůbeže dobře živené živočišnými bílkovinami, odpadky z jatek, rybí moučkou nebo vydatně krmených zrním. Jakmile se změní krmivo, vyprovokuje se kanibalismus. Přechod na krmivo chudší živočišnými bílkovinami musí být pozvolný (Křivinka, 1960). Z hlediska zootechnického je mimo jiné důležitá péče matky o potomstvo (epimeletické chování). Prostřednictvím mateřského organismu mládě získává první specifické zkušenosti, které modifikují vývoj jednotlivých aktivit a jsou základem sociálního chování. Pozitivní význam má rovněž kontakt mláděte se sourozenci nebo vrstevníky. Předčasná izolace jedince může vyvolávat různorodé odchylky senzorické i motorické složky (zvýšená emocionalita, bázlivost, agresivita, neadekvátní reakce aj.) (Mácha, 1983) Reakce na krmivo Na volbu a příjem krmiva u drůbeže má vliv mnoho faktorů. Jsou to zejména velikost a mechanické vlastnosti krmiva, zabarvení povrchu krmiva, konzistence krmiva, stupeň nasycení, koncentrace živin, návyk a oblíbenost krmiva, koncentrace zvířat na jednotku plochy a rovněž konkurence zvířat (Hrouz, a kol., 2000). Všechny druhy drůbeže mají vrozenou míru pro velikosti, které mohou snadno sezobat. Tato míra se mění úměrně se zvětšením jícnu a zobáku stářím. Pro formu nemají kuřata žádný zvláštní cit nebo předsudek. Teprve během života se učí poznávat určitou formu krmiva (podélnou, oválnou, kulatou aj.) (Hauptman a kol., 1972). Drůbež upřednostňuje zrna s hladkým povrchem. Svoji úlohu

23 sehrává i velikost a tvar zobáku. Slepice a holub dávají přednost díky svému špičatému zobáku pružným oválným zrnkům pšenice, kachny se širokým zobákem zobou raději kukuřici (Sidor a Debrecéni, 1988). Kříž a Klecker (1991), Hauptman a kol. (1970) in Hrouz a kol. (2000) uvádí pořadí oblíbenosti jednotlivých druhů zrnin u drůbeže: Slepice: pšenice kukuřice ječmen žito oves Krůta: kukuřice pšenice ječmen žito oves Kachna: kukuřice pšenice ječmen oves žito Husa: oves pšenice ječmen žito kukuřice Holub: pšenice žito ječmen oves Slepice, krůty a holubi jsou schopni díky úzkému zobáku přijímat drobná zrnka o velikosti 1 2 mm (Kříž a Klecker, 1994). Kuřata ráda vybírají menší části krmiva (1-3 mm), zatím co dospělým slepicím lépe vyhovuje krmivo o velikosti asi 5 mm. U dospělých slepic hrubší šrotované krmivo dokonce zvyšuje snášku a snižuje uhynutí (Peter, 1958). Husy se svým pevným a nízkým zobákem uštipují trávu právě tak dobře jako přijímají zrní, resp. granule 3-4 mm velké. Kdežto kachny mají svůj široký a dlouhý lžícovitý zobák uzpůsobený pro příjem měkké, vlhké potravy, složené převážně z vodních rostlin a živočichů. Pro kachny je proto obtížné širokým zobákem uchvacovat jednotlivá malá zrníčka do velikosti 3-4 mm, kdežto slepice a holubi mohou klovat již zrnka gritu velikosti 0,5-1 mm; mají-li však na vybranou, volí zrnka velikosti 1,5-2 mm (Hauptman a kol., 1972). Také záleží na formě předkládaného krmiva i na čase, který drůbež má pro nasycení k dispozici. Při zkrmování moučnatých krmiv trvá nasycení slepic nebo krůt podstatně déle než při krmení zrnem nebo granulemi (krůty potřebují například 16 minut k nasycení granulemi, ale 136 minut při konzumu šrotovaného krmiva) (Hauptman a kol., 1972). Granulované krmivo příslušné velikosti přijímají jednotlivé druhy drůbeže ihned; není-li krmivo vhodné velikosti k dispozici, dávají přednost menším složkám diety. Přijímání větších zrn se musí drůbež teprve učit a je zpravidla nutná hladovka, než drůbež přijme pro ně dosud neznámá zrna. Překoná-li drůbež začáteční odpor, vybírá si potom denně v krmivu nejdříve největší zrna. Teprve s přibývajícím nasycením začíná drůbež více přijímat i menší zrna, která pro ni představují lehčeji přijatelná sousta (Hauptman a kol., 1972). Při použití netvarovaných směsí nosnice přednostně vyzobávají některé větší částice a v krmítku se hromadí jemný podíl krmiva. Směs s vysokým obsahem mletého vápence je však pro zvířata méně chutná (3,5 %) (Zelenka, 2005). Drůbež přijme energeticky bohatšího

24 krmiva méně, energeticky chudšího úměrně víc, při stejném poměru energie k N-látkám se přitom růst kuřat a slepic zpravidla nemění (Peter a kol.,1986). Je zajímavé pozorovat rychlost příjmu krmiva při použití různých druhů krmítek v klecovém odchovu slepic. Klecové baterie s řetězovým krmítkem jsou ve většině případů vybaveny automatikou, která zapíná řetěz v pravidelných intervalech. Slepice jsou na tyto intervaly tak naučeny, že již několik minut před uvedením krmítka do chodu vystrkují hlavy z klecí a jen v ojedinělých případech zobají krmivo, které je v krmítku. Při pohybu řetězu začínají všechny slepice najednou klovat, přestože je v krmítku stejné krmivo jako před tím. Obdobná situace je i při plnění krmítek portálovými vozíky, při němž slepice začínají klovat krmivo převážně až po projetí vozíku, a to i v případech, kdy vozík je prázdný a nesype do žlábku žádné krmivo (Hauptman a kol., 1972). Rychlost příjmu krmiva je ovlivňován i tím, zda má drůbež krmivo neustále k dispozici, nebo má přístup k němu omezen pouze na určitou dobu. Také změna používaného krmiva (sypká směs, granule, zrní) vyvolává jeho zvýšenou spotřebu za předpokladu, že drůbež je na příjem nového druhu diety zvyklá. V případě, že například drůbeži krmené neustále granulovanou směsí se granule nahradí sypkou směsí, spotřeba krmiva klesne a zvýší se znovu až po návyku na tuto směs, tj. několik dnů. Po návyku má počet krmení důležitou úlohu i v případech, kdy mají slepice krmivo neustále k dispozici. V klecovém chovu nosnic, kde bylo krmení zabezpečováno pomocí řetězového krmítka 6krát za den, byla průměrná měsíční snáška 22,8 vejce při průměrné spotřebě 122 g krmiva na kus a den. Protože se při krmení značná část krmiva vracela zpět do zásobníku, byl počet krmení snížen na 2krát za den. I při tomto krmení se část krmiva vracela zpět. Poněvadž však slepicím chyběl stimul pohybujícího se řetězu k tomu, aby ve zvýšené míře přijímaly krmivo, byla průměrná spotřeba krmiva během měsíce jen 103 g/ks/den. Vlivem snížené spotřeby krmiva poklesla i průměrná měsíční snáška na 19,4 vejce. Při opětovném zvýšení počtu krmení vzrostla průměrná snáška na 21,9 vejce a byla též provázena opětným zvýšením spotřeby krmiva. Značný vliv na vyhledávání krmítek má i jejich umístění. V dřívějších typech hal, kde bylo krmení zabezpečováno pomocí pojízdných dávkovačů krmiv, byla krmítka uspořádána ve 2-3 řadách nad sebou. Při pojezdu dávkovače docházelo k abnormálně vysoké koncentraci nosnic u spodní řady krmítek, druhá řada byla obsazena jen velmi řídce a ve třetí řadě byly již zpravidla jen ojedinělé nosnice, přestože se mnoho slepic ke krmivu vůbec nedostalo (Hauptman a kol., 1972).