Jiří Vyorálek: Pomáhat s humorem je jedna z mých nejlepších rolí strana 17

Transkript

1 Koupí tohoto časopisu podpoříte Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 9/2014 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Jiří Vyorálek: Pomáhat s humorem je jedna z mých nejlepších rolí strana 17

2

3 EDITORIAL Křídla motýlí Děti dokáží být kruté, o tom není sporu. Jakmile zjistí, že je někdo takzvaně jiný, umějí se mu posmívat, nebo ho dokonce šikanovat. Úplně tomu asi zabránit nelze. Do značné míry však ano, vše přece začíná v rodině, kde dítě vnímá, jak se k lidem s postižením chovají rodiče. Další důležité kroky v přístupu k odlišnostem nastávají ve školce, škole nebo ve sportovním klubu. Na jedné straně je pravda, že v roce 1993 byla OSN přijata Standardní pravidla pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením. V České republice byl pak ustanoven vládní výbor pro zdravotně postižené občany, který v roce 1998 vypracoval Národní plán vyrovnání příležitostí pro občany se zdravotním postižením. Snahou dokumentu je, aby každé dítě se zdravotním postižením získalo maximální možné základní vzdělání, a pokud to postižení dovoluje, aby bylo integrováno v běžné škole. Na straně druhé ale není nezajímavý fakt, že vzdělávání lidí s postižením se v českém školství zaštiťuje především pojmy integrace a inkluze (věnujeme se jim v rozhovorech a reportážích tohoto čísla) a ne každý ze zúčastněných ví, co to znamená. Jeden z výkladů například zní, že inkluze a integrace jsou vesměs pojmy totožné. Další tvrdí, že inkluze je vylepšením integrace, tedy jakousi její lepší variantou. A třetí že inkluze je naprosto odlišný přístup, který předpokládá zařazení všech dětí do běžné školy, neboť právo na vzdělání, tedy navštěvovat běžnou základní školu, je automatické. Není ani tak podstatné, jak se co jmenuje, jako svědomitý přístup ke každému postiženému. I na tom se přece pozná, jak vyspělá naše společnost je či není. Důležité je, jak přítomnost dětí s handicapem vnímají jejich spolužáci ve škole, spoluhráči na hřišti nebo spolucestující v tramvaji či autobusu. I to je důsledek integrace a inkluze, jen se o něm nemluví. Říká se tomu přece motýlí efekt: Pokud se někdo naučí chovat se k postiženým slušně, bude to většinou dělat celý život. A stane se tak příkladem dalším, kteří se podobně začnou chovat i jinde, třeba na dovolené na druhém konci světa. Tak velkou sílu má mávnutí křídel motýlích. Přeji vám inspirativní čtení. Jindřich Štěpánek obsah Dobré zprávy Job Fair bez bariér Den s handicapem Zaměstnanec roku Ceny za publicistiku Bajkal 2014 Život nejen na kolech 4 5 Anketa Co podle vás brání úplné integraci dětí s postižením do běžných škol? 6 Téma: Integrace a inkluze ve školách Jiří Kantor: Totální inkluze není na pořadu dne 8 10 Integrace nespí, ale Každý rok trnu Česká inkluze cizí optikou Pomáhej s humorem Ještě jsme trochu okoralí Příběh Konta Bariéry Milovnice rychlých kol SENSEN Na pěkné dny není nikdy pozdě 21 Umělci Konta Bariéry: Jiří Slíva: Kupte si bicí! Tip na výlet Lemberk: Pohádkový zámek v Lužických horách Nové zahraniční technologie Videohry pro všechny Na cestách Itálie: Za božským klidem jihotyrolských Dolomit Konto Bariéry Melantrichova 5, Praha 1 Vůbec žádná okurková sezona 31 Auto-Moto Jak získat řidičák Poradna Jak získat finance na kompenzační pomůcku jinak Vaše fotografie Prázdninové postřehy 37 Křížovka o ceny 38 Jiří Kantor: Totální inkluze není na pořadu dne str. 8 Umělci Konta Bariéry Jiří Slíva: Kupte si bicí! str. 22 Nové zahraniční technologie Videohry pro všechny str. 26 Vydává Spolek přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek ( jindrich.stepanek@muzes.cz, mobil: ) Redakce: Zdeněk Jirků ( zdenek.jirku@muzes.cz), Štěpán Beneš ( stepan.benes@muzes.cz), Radek Musílek ( radek.musilek@muzes.cz), Jan Šilpoch ( jan.silpoch@muzes.cz) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová ( katerina.uhrova@muzes.cz, mobil: ). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, Praha 1 Mobil: Telefon: Web: info@muzes.cz Redakční rada časopisu Můžeš: MUDr. Alena Dernerová, PhDr. Jiřina Šiklová, CSc., Mgr. Tomáš Cikrt, PhDr. Martin Kovář, Mgr. Sri Kumar Vishwanathan, Lenka Kohoutová, Mgr. Jan Šesták, MUDr. Jiří Soukup Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN Toto číslo vychází v září Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch Auto-Moto Jak získat řidičák str. 32 Partneři redakce: 3

4 DOBRÉ ZPRÁVY časopis pro ty, kteří se nevzdávají Job Fair bez bariér Job Fair bez bariér je dobrou příležitostí ke vstupu na trh práce. Foto: archiv Konta BARIÉRY Zveme vás na 5. ročník úspěšného pracovního veletrhu pro osoby se zdravotním postižením Job Fair bez bariér. Přijďte se 9. října seznámit s bezbariérovými zaměstnavateli, zjistit, jaké nabízejí aktuální pracovní pozice a zároveň pracovní podmínky pro osoby se zdravotním postižením. V rámci doprovodného programu vás navíc čekají zajímavé přednášky a workshopy i možnost poradit se s odborníky-personalisty. Job Fair bez bariér se koná 9. října od 9.30 do hodin ve foyer Rajské budovy VŠE, náměstí W. Churchilla 4, Praha. Zájemci, registrujte se přes stránky Konta Bariéry do 20. září na cz/projekty/job-fair-2014.aspx Marie Svobodová (marie.svobodova@ bariery.cz, tel.: ). Den s handicapem Český Krumlov pořádá Dny s handicapem pravidelně. Foto: Radek Musílek Historické památky a další atrakce Českého Krumlova se 13. září zpřístupní v rámci Dne s handicapem, dne bez bariér. Díky organizátorům se lidé s postižením dostanou i na místa, která jsou obvykle bariérová. Pomáhat budou dobrovolní asistenti i technika (například v podobě schodolezů). Zájemci mohou navštívit internetové stránky, které nabízejí i turistického průvodce pro návštěvníky s omezenou schopností pohybu a orientace, handicap.xml. Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis. Čtěte Můžeš na Vážení čtenáři, své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, Praha 1. Zaměstnanec roku Do 15. září mohou společnosti nominovat dva své zaměstnance, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, do soutěže Zdravotně postižený zaměstnanec roku Soutěž již čtvrtým rokem pořádá Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (NFOZP) a probíhá ve dvou kategoriích. První kategorií je Zaměstnanec roku z chráněného trhu práce, Také letos budou oceněni nejlepší zaměstnanci s postižením. Foto: archiv NFOZP druhou kategorií pak je Zaměstnanec roku z běžného trhu práce. Na myšlenku vyhlásit soutěž o nejlepšího zdravotně postiženého zaměstnance roku nás přivedl fakt, že stojí za to nejenom zviditelňovat a podporovat kvalitní zaměstnavatele osob se zdravotním postižením a jejich produkty, ale také jejich zaměstnance, kteří se na úspěchu a rozvoji firmy podílejí, říká k soutěži Hana Potměšilová, ředitelka NFOZP. Loni získala ocenění paní Magda Majo ze společnosti Siemens, nominovaná v kategorii z běžného trhu práce, a pan Josef Fučík z občanského sdružení Život bez bariér za chráněný trh práce. I letos vítěze vybere odborná porota složená ze zástupců NFOZP a partnerů projektu. Vyhlášení výsledků proběhne 21. října 2014 na Staroměstské radnici v Praze. Podrobnosti najdete na Ceny za publicistiku Do konce září můžete nominovat publicistická díla o handicapu. Foto: Karel Pazderka Vládní výbor pro zdravotně postižené občany vyhlašuje již XXI. ročník Ceny VVZPO za publicistické práce zaměřené na problematiku zdravotního postižení. Díla lze přihlašovat do 30. září. Ocenění jsou udělována za práce na téma zdravotní postižení ve třech kategoriích televizní, rozhlasové a tiskové. Ve všech kategoriích mohou být díla uveřejněna také prostřednictvím internetu. Přihlásit lze dílo publikované od do Dílo se předkládá ve třech kopiích (televizní na DVD, rozhlasové na CD, tiskové v tištěné podobě), z nichž dvě budou autorům po ukončení soutěže vráceny. Přihláška musí obsahovat název díla, jméno autora (kolektivu), údaje, kde a kdy bylo dílo zveřejněno; pokud bylo dílo uveřejněno prostřednictvím internetu, musí být uveden i odkaz na URL adresu. Přihlášku může předložit autor sám nebo libovolná fyzická či právnická osoba s přiloženým písemným souhlasem autora. Do soutěže budou přijaty od každého autora (kolektivu) maximálně tři práce v každé z kategorií. Informace k soutěži podává Mgr. Petra Nováková, tel.: , novakova.petra@vlada.cz. Propozice přihlášek a další detaily můžete získat na cz/cz/ppov/vvzpo/ 4

5 ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ 7 8/2014 M0708_2014.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč 6/13/2014 8:33:53 AM Bajkal 2014 Sedící členové výpravy a jejich doprovod uprostřed ruského objetí Foto: archiv Dokolakolem V polovině července byla zahájena expedice Bajkal Podniká ji tříčlenná parta dobrodruhů z projektu Dokolakolem tvořená dvěma vozíčkáři na čtyřkolkách a jedním choďákem na motorce. Filip Mergental, Tomáš Pučálka a René Vaňo plánují svůj návrat z více než 12 tisíc kilometrů dlouhé výpravy na konec září tohoto roku. O celé jízdě by měl následně vzniknout dokumentární film. Nejde přitom o jejich první akci podobného druhu. Loni absolvovali okruh kolem Černého moře a překonali Kavkaz. Aktuality z jejich nynější cesty můžete sledovat prostřednictvím Facebooku com/dokolakolem?fref=ts nebo se podívejte na stránky Život nejen na kolech Fotografie o životě nejen na kolech budou opět soutěžit. Foto: Ladislav Polnický Pod záštitou Ligy vozíčkářů se letos koná 19. ročník fotosoutěže Život nejen na kolech. Soutěžní snímky lze zasílat do 30. září. Jak dokazují řady fotografií, které jsou v archivu na stránkách někdy je tento život plný zážitků, jindy je všední a obyčejný. Rozhodně je ale nezaměnitelný. Každoročně soutěží téměř dvě stovky snímků, které vyhodnocuje porota složená z předních českých fotografů. V minulých letech jí předsedal Jindřich Štreit. Autoři vítězných fotografií dostanou hodnotné ceny a jejich snímky budou vystaveny v říjnu v Galerii Vaňkovka. Soutěžní snímky můžete posílat v elektronické podobě na adresu prezentace@ ligavozic.cz. Je nutné uvést jméno a kontaktní údaje autora fotografie. Podívejte se na Z REDAKČNÍ POŠTY S vozíkem na jachtu Vážená redakce, na titulní straně prázdninového čísla je krásná fotka a uvnitř zajímavý článek o závodícím jachtaři-vozíčkáři a jeho speciálních udělátkách. Před časem jsem ale slyšela, že na malých jachtách jezdí i další vozíčkáři, a dokonce ani nemají nijak upravené lodě. Je to pravda? Ivana Mašková, Praha Jachtař, který objevil loď pro vozíčkáře Vážená paní Mašková, nemýlíte se. Dokonce se článek o skupince nadšenců objevil na stránkách našeho časopisu již před pěti lety. A protože jezdí pořád, zeptali jsme se jich, jak jejich projekt pokračuje a čeho si cení nejvíce. Tady je odpověď: Poprvé jsme s lidmi z Jedličkova ústavu a škol (Jedle) vyjeli na jachtu skoro náhodou. Kamarád vyprávěl o jachtaření se seniory a s malými dětmi. A proč to nezkusit i s lidmi na vozíku, kteří na jachty běžně nejezdí? Hned další léto se v marině v Chorvatsku objevila skupina vozíčkářů. Začali jsme jezdit ve složení lidí na vozíku či s jiným tělesným postižením. Letos jsme byli již šestý rok a skladba byla Šest vozíků na úzkém molu mariny v Sukošanu se zase nedalo přehlédnout. Během šesti let jsme uspořádali sedm týdenních výprav na moře, zúčastnilo se jich celkem 22 absolventů či studentů Jedle, někteří i vícekrát. Tři výpravy podpořilo penězi i Konto Bariéry. Inspirovali jsme skupinu podobných nadšenců z Brna, byli již také několikrát. Postupně jsme zjistili, že moc speciálních pomůcek nepotřebujeme, vystačíme s málem. Tři vozíky složíme do batisty v jachtě, tři necháme v autě v marině. Při případném zastavení v jiném přístavu se posádka vystřídá. Těžšího myopata dokážeme vyzvednout z moře na záď lodi pomocí stočeného prostěradla podvlečeného pod rameny. Normálně všude tam, kde to jde, a speciálně pouze tehdy, když je to nezbytné. To byl také název jiného dvouletého projektu, do něhož se Jedle před patnácti lety zapojila. Vyzkoušeli jsme řadu jachet pro osm až deset lidí, máme dobrou zkušenost s jachtou Elan 431. Je však starší, takže v každém přístavu na ni nenarazíte. Zcela nezanedbatelný je efekt nespecifické rehabilitace. Dovedete si představit 168 hodin zapojovat svaly tak, aby kompenzovaly neustálé houpání malé lodi? Nebo mladého spastika, který má celý den na to, aby se dostal po schůdkách z kajuty na palubu. A podaří se mu to! Třetí den již mnohem jistěji a rychleji. Určitě hodně lidí, kteří o jachtě slyší jen zpovzdáli, bude podobnou akci pokládat jen za příjemnou dovolenou na sluníčku a s koupáním. S tím nic neuděláme. Čtyři plně deštivé dny, jaké jsme zažili letos, bouřky, při kterých je potřeba v noci prchat z kotviště v zátoce a schovávat se za zdmi strana 20 Koupí tohoto časopisu podpoříte kamenných přístavů, a šestimetrové vlny s větrem proti lodi, které musíte překonávat, jinak se do mariny nedostanete včas, jsou však z jiného soudku než většina pohodových katalogových dovolených. Na letošní zážitky se bude časem vzpomínat hodně a hodně dlouho. I vědomí, co vše se dá překonat a že vozík není ani na jachtě překážkou, určitě dodá odvahu i pro zvládání jiných vln, které na vozíčkáře čekají doma na souši. A o to přece jde, ne? Jan Pičman Světová válka Vážená redakce, snad jen člověk bez základního vzdělání a bez jakéhokoliv přístupu k médiím by si letos nevšiml, že si připomínáme začátek první světové války. Doslova všechny sdělovací prostředky jsou zaplaveny zmínkami a více či méně zajímavými informacemi o konfliktu, který jinak úspěšně ignorujeme, přestože co do lidských ztrát zasáhl český národ víc než neustále omílaná druhá světová válka, ve které byla naším největším příspěvkem poslušná zbrojní výroba pro nacistické válečné potřeby. Ale to už jsem poněkud neobjektivní a jízlivý. Píši hlavně proto, že přes pokryteckou velkoválečnou mediální záplavu jsem si s chutí přečetl vaše příspěvky k tématu Velké války. Přinesli jste pohled neotřelý a zajímavý. Neřku-li opomíjený. Díky za to! Karel Josef Solný, Praha Vážený pane Solný, vaše pochvala nás těší a děkujeme za ni. S interpretací významu obou konfliktů si netroufáme polemizovat, nejsme odborným historiografickým časopisem. Stejně tak ponecháme stranou hodnocení, zda je přístup médií pokrytecký. Na tento postoj máte právo. Přesto kvůli zachování úcty a objektivity dodejme, že nemůžeme pominout ani nemalé oběti a hrdinské činy českého obyvatelstva za druhé světové války, na něž jste ve své kritické notě poněkud zapomněl. O neotřelý pohled na tento konflikt v kontextu života s postižením se pokusíme i v příštím roce, kdy uplyne 70 let od konce, doufejme, poslední světové války v dějinách lidstva. (red) Své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova Praha 1. 5

6 ANKETA časopis pro ty, kteří se nevzdávají Tomáš Feřtek odborný konzultant EDUin, o.p.s. Pominu-li spoustu praktických a úředních překážek, hlavní důvody jsou dva. Předně je to názor široce sdílený rodičovskou a učitelskou veřejností, že pro děti s postižením je lepší speciální škola, protože se tam o ně starají odborníci a děti nejsou vystaveny možnému srovnávání, nebo dokonce posměchu ze strany spolužáků. A to je velmi hluboce zakořeněný názor. Ale i u škol, které to tak nevidí, je problém, že se často necítí odborně nebo i materiálně dostatečně vybaveny, aby příchod integrovaného žáka zvládly. Mnohdy se také stane, že takové dítě vezmou, podaří se jim pro ně získat asistenta, ale pak třeba po roce kdosi nadřízený usoudí, že asistent není třeba, a škola zůstane v té situaci sama bez pomoci. Velmi nízkou míru podpory školám, které vyjdou těmto dětem a jejich rodičům vstříc, vidím jako hlavní důvod pomalého postupu integrace. Marcel Chládek ministr školství Podpora integrace žáků se speciálními vzdělávacími potřebami funguje v České republice jak finančně příplatky podle postižení, tak podpůrně asistent pedagoga, školní psycholog, speciální pedagog, speciální učebnice, kompenzační pomůcky. Jedním z problémů je ale nedostatečná připravenost pedagogů na práci s integrovanými dětmi, což musíme změnit. Musíme také vytvořit dostatek kapacit v mateřských a základních školách tak, aby se do hlavního vzdělávacího proudu dostaly i děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Vláda už na to schválila vznik dvou fondů. Integračním krokem bude i otevření přípravných tříd všem dětem, nejen sociálně znevýhodněným, což je součást novely školského zákona. Ta nově zavádí i různé stupně podpůrných opatření pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami paralelně se změnou financování regionálního školství. Co podle vás brání úplné integraci dětí s postižením do běžných škol? Vladislava Kršková metodická pracovnice pro inkluzi, Rytmus, o.p.s. Ve školách se často setkáváme s tím, že integrace je umožněna jako nějaká výjimka, nikoliv jako samozřejmost mající svou podporu v legislativě. Odborná veřejnost (psychologové, speciální pedagogové, pediatři) mnohdy není přesvědčena o smyslu integrace, potažmo inkluze, tudíž už samo přesvědčení jí brání být oporou ať už školám, rodičům či dětem samotným. Pedagog by se měl i v této oblasti vzdělávat, bohužel někdy narážíme na nezájem. Vzdělávání budoucích pedagogů je stále rozděleno na speciální a běžné, přičemž každé dítě má své zvláštnosti a své speciální potřeby. Aby byla integrace úspěšná, je zapotřebí, aby spolupracovala škola, poradenské pracoviště i rodiče postižených dětí. Nezbytnost této spolupráce se ukazuje jako klíčová, protože když jeden faktor vypadne, systém se hroutí, a pak se hledají záminky pro neúspěch integrace. Josef Řihák hejtman Středočeského kraje I když nejsem odborníkem na školství, ze zkušenosti hejtmana Středočeského kraje, který je zřizovatelem naprosté většiny středních škol v našem regionu, vím, že hlavním problémem je nedostatek peněz. I když naše školy jsou pro bezbariérový přístup vesměs dobře upraveny, nemají dostatek peněz na osobní asistenty a v řadě případů i na další speciální pomůcky, které někteří handicapovaní potřebují. Myslím si, že v oblasti začleňování postižených do běžných škol musí spolu ještě více a účinněji spolupracovat ministerstva práce a sociálních věcí a školství. Jsem rád, že se nám podařilo vyřešit alespoň bezbariérový přístup do škol, což byl mnohdy velký problém, protože řada škol sídlí v historických budovách, a tak se k potřebným úpravám vyjadřovali vedle architektů obvykle i památkáři. DOBRÉ ZPRÁVY Místo školky bydlení. Krajský úřad Moravskoslezského kraje se rozhodl zřídit v budově bývalé mateřské školy v Rýmařově pobočku krnovského domova Harmonie pro lidi s mentálním nebo kombinovaným handicapem. Na rekonstrukci bude použita patnáctimilionová dotace, kterou se kraji podařilo získat. Vedle možnosti samostatného bydlení v chráněném prostředí vznikne také nová sociální služba pro osoby se zdravotním postižením a nabídka nových pracovních míst. První klienti Harmonie by se do nového bydlení měli nastěhovat nejpozději napřesrok. Virtuální průvodce. Virtuálního průvodce pro tělesně postižené vytváří Masarykova univerzita v Brně. Má pomoci handicapovaným studentům s orientací a plánováním přesunů v rámci univerzitních budov. Cílem projektu není zmapovat pouhou bezbariérovost či naopak bariérovost, ale nabídnout souhrn informací do nejmenších detailů. Studenti i jejich příbuzní tady najdou například údaje o šířce dveří, výšce zvonků nebo poloze plošin. Aplikace také poradí, jaká asistence je při cestě na místo potřeba. Jako první přišla na řadu budova Právnické fakulty, která je nejfrekventovanější, další objekty budou následovat. Úspěch na filmovém festivalu. Dokumentární film z prostředí komunity mentálně postižených natočila skupina klientů a asistentů z centra Benediktus v Chotěboři. Sedmnáctiminutový snímek ukazuje bez příkras obyčejný život a práci handicapovaných, mimo jiné i činnost kapely BeneBand, která se u veřejnosti setkává s velmi pozitivními ohlasy. Dokumentární film byl uveden na 8. ročníku Mezinárodního filmového festivalu (ne)herců s mentálním a kombinovaným postižením Mental Power Prague Film Festival, v jehož porotě zasedá řada předních českých celebrit. V konkurenci 22 snímků, včetně zahraniční účasti, se neztratil. Nevidomí poznají Šumavu. Správa Národního parku Šumava vydává první knihu v Braillově písmu. Nevidomí se v ní mohou seznámit se skutečnou rozlohou parku, turistickými cíli a dalšími zajímavostmi, včetně unikátních reliéfních map oblasti. Kniha obsahuje i 12 doporučených tras určených pro vozíčkáře, jejichž požadavky jsou podobné jako u nevidomých. Autorem publikace Šumava pro všechny s podtitulem Průvodce pro turisty se zrakovým postižením je Jiří Vencl z Prahy, který sám Šumavu s bílou holí v ruce prochodil. Vedení parku si počin chválí a kvituje, že se daří tento zajímavý region zpřístupnit i lidem s handicapem. Do budoucna dokonce plánuje osadit do terénu informační tabulky v Braillově písmu. (šb) 6

7 ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ 7 8/2014 M0708_2014.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč 6/13/2014 8:33:53 AM Soutěž o kartu Handy Card! Jak se jmenuje ambiciózní český projekt designovaného invalidního vozíku, na kterém lze i klečet? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. září 2014 na adresu redakce: Melantrichova 5, Praha 1 nebo na mailovou adresu: info@muzes.cz. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ. Minulou otázku správně zodpověděl Jiří Kunický z Horního Slavkova. Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty. Předplaťte si časopis Výhodné předplatné na dva roky za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč. Koupí Časopis pro ty, kteří se nevzdávají Golfová ponížení Marka Ebena strana 22 tohoto časopisu podpoříte 6/2014 Jednotlivý výtisk 30 k č / Předplatitelé 20 k č Jachtař, který objevil loď pro vozíčkáře strana 20 Koupí tohoto časopisu podpoříte Koupí Jiří Vyorálek: Pomáhat s humorem je jedna z mých nejlepších rolí strana 17 Časopis pro ty, kteří se nevzdávají tohoto časopisu podpoříte 9/2014 Jednotlivý výtisk 30 k č / Předplatitelé 20 k č Objednávám předplatné časopisu Můžeš roční předplatné za 240 Kč JMÉNO a příjmení: název organizace: M06_2014.indd 1 5/18/2014 4:28:21 PM M09_2014.indd 1 8/13/2014 6:41:11 PM ulice: PSČ: město: číslo popisné: dvouleté předplatné za 380 Kč Forma úhrady: složenkou převodem (uveďte jméno a celou adresu) číslo účtu: /0800 fakturou telefon: Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, Praha 1 Proč si předplatit časopis Můžeš: 1. Přispějete tím na Konto Bariéry. 2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 280 Kč. 3. Můžete vyhrát MP3 přehrávač a kartu Handy Card. Chcete-li roční předplatné změnit na zvýhodněné dvouleté, kontaktujte bezplatnou linku České pošty

8 Téma: Integrace a inkluze ve školách Inkluze je spíše filozofický a politický koncept. České prostředí má silnou tradici speciálního školství. Jiřímu Kantorovi se líbí možnost volby ze dvou cest. Jiří Kantor: Totální inkluze není na pořadu dne Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH Jaká je situace v inkluzivním vzdělávání postižených v Česku? Léta jsem pracoval v sociálních službách a speciálním školství, takže mé pohledy na inkluzivní vzdělávání jsou touto zkušeností ovlivněné. Inkluze je komplexní a složitý fenomén, proto bychom se měli vyvarovat zjednodušujících černobílých tvrzení. Je to mezinárodní trend, který bude Českou republiku ovlivňovat. Náš školský systém se postupně transformuje a přibližuje se k inkluzi. Můžeme očekávat tendenci redukovat počet speciálních škol a počty žáků v nich. Na druhé straně si ale zachováváme stále silný proud speciálního školství, což je při srovnání se západními zeměmi patrné. Myslím, že je dobře, že se neřadíme ke státům s tzv. totální inkluzí, s níž se lze setkat např. v USA nebo v Itálii. Na globální zrušení speciálních škol nemá náš vzdělávací systém v současné době kapacitu a totální inkluze je diskutabilní i z etického hlediska. Přesto se takové snahy a hlasy objevují... Některé legislativní kroky, které se u nás za poslední roky staly, např. pokus o zrušení praktických škol, vnímám jako žhavý problém. Setkal se s velkou vlnou odporu ze strany škol, rodičů i vysokoškolských pedagogů. Důvodem byla samozřejmě systémová nepřipravenost a značná dávka populismu. Osobně si myslím, že tento odpor ukázal i něco dalšího, a to je postoj velké části veřejnosti vůči inkluzi. Myslím tedy zejména tu část, která je do vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami zainteresovaná. A jaký je tedy ten postoj? Řekl bych ostražitý. Nejsme zrovna země mířící k totální inkluzi. Je tu velká vůle zachovat dvojí proud. Myslím, že snahy o radikální potlačení speciálního školství by se setkaly s velkým odporem. Kromě toho, že existuje řada věcných a relevantních argumentů proti totální inkluzi, nesmíme opominout ani tradici a množství lidí, pro které je speciální školství každodenním chlebem. 8

9 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Náš školský systém se postupně transformuje a přibližuje se k inkluzi. Můžeme očekávat tendenci redukovat počet speciálních škol a počty žáků v nich. Kapři si přece nebudou chtít vypustit vlastní rybník. Tím nechci říci, že tohle je hlavní hledisko, kvůli kterému se pak hledají zástupné námitky vůči inkluzi. Jen podotýkám, že i to hraje určitou roli. V čem je nejpodstatnější přínos inkluze? Její největší přínos do našeho školství vnímám v možnosti volby. Jako rodič dítěte se zdravotním postižením bych vždycky tíhl ke vzdělávání v běžné škole, pokud by to stav dítěte umožňoval. Potřeby těchto žáků jsou opravdu velmi různorodé a nabídka rozmanitých vzdělávacích příležitostí mi u nich připadá nejdůležitější. Pro mnoho žáků je integrace do běžné školy optimální řešení, a to nejen z hlediska edukačního, ale také sociálního. Speciálním školám se vytýká skleníkový efekt, malá nabídka přirozených sociálních vzorů a hyperprotektivita prostředí, která neodpovídá požadavkům běžného života. To mohu jako bývalý učitel ve speciální škole potvrdit. Na druhé straně jsem tam učil mnoho žáků, kteří stěží fungovali i v režimu tříd speciálních škol. V běžné třídě si je nedokážu představit. Zejména to platí o žácích s těžkým zdravotním postižením. Někteří potřebují zvýšenou ochranu a úpravu vzdělávacího prostředí. Problém nastává, když podpůrná opatření začínají působit restriktivně, což se ale bohužel stává i v případě inkluzivního vzdělávání. Co brání rychlejšímu rozvoji inkluze? Zdá se, že v poslední době poněkud zamrzla. Nebo tomu tak není? Na to nedokážu přesně odpovědět, ale myslím si, že důvodů je více. Trochu mi připadá, že nevíme, kam dál. Zájem o inkluzi nemůže info Kdo je Jiří Kantor Působil více než deset let jako speciální pedagog a muzikoterapeut v rámci různých institucí resortu školství a sociálních služeb (např. ZŠ a MŠ Credo v Olomouci). Nyní je již čtvrtým rokem zaměstnaný jako odborný asistent na Ústavu speciálněpedagogických studií Univerzity Palackého v Olomouci s hlavním zaměřením na problematiku somatopedie. V rámci výuky studentů aktivně spolupracuje s Jedličkovým ústavem a školami, Klinikou rehabilitačního lékařství v Praze, Centrem sociálních služeb v Tloskově atd. V rámci výzkumné práce se zaměřuje především na edukaci žáků s těžkým tělesným a kombinovaným postižením. Aktuálně spolupracuje na vývoji mezinárodní metodiky pro muzikoterapii u osob s těžkým zdravotním postižením, věnuje se publikační a přednáškové činnosti. dlouhodobě živit počáteční nadšení ani zkušenosti ze zahraničí. Změny ve vzdělávacím systému by se měly opírat o důkladné poznání edukační reality českých škol včetně jejích sociálních, kulturních, ekonomických, hodnotových a jiných kontextů. To však vyžaduje propojenost i koordinaci výzkumu a praxe, interdisciplinární diskusi, potřebné politické a ekonomické pozadí. A také dostatečný společenský tlak! Roztříštěnost pohledů zvyšuje podle mě riziko, že se inkluze stane pouhou populistickou politikou ministerstva. Je jednoduché schovávat se za lákavé proklamace, kterým nepředchází zjištění potřebných faktů a dostatečná diskuse. To je podle mě důvod, proč v minulých letech došlo k některým ukvapeným rozhodnutím, jako např. k již zmiňovanému pokusu o rušení praktických škol. Takže nejde ani tak o problém peněz, jak se často říká, ale spíše politické či společenské objednávky? Myslím, že to je provázané pokud existuje politický zájem nebo silný společenský tlak, peníze se většinou najdou. Ale uvažuji také o dalších důvodech např. kulturní nebo sociální povahy. Domnívám se, že inkluzi samé u nás chybí dostatek argumentů, protože postoje kolegů na akademické půdě, ale také postoje veřejnosti, jsou vůči inkluzi často rozpačité. Tím samozřejmě nechci zpochybňovat opodstatněnost inkluze. Ale začneme-li tuto problematiku zkoumat hlouběji, zjistíme, že se jedná o zcela komplexní téma s řadou otázek a nejasností. Myslím si, že základní problém není nedostatek financí ani formální zajištění vzdělávacího procesu. Malý počet asistentů pedagoga a nedostatek peněz na vzdělávání těchto žáků jistě činí značné komplikace, na něž mnohé školy narážejí. Problémy jsou však hlubší povahy. Např. u mnoha žáků se speciálními vzdělávacími potřebami je obtížně predikovat, zda a za jakých okolností bude integrace úspěšná. Učil jsem jednoho žáka se závažným terminálním onemocněním, s těžkým postižením v oblasti pohyblivosti a komunikace. Na základě jeho životního kontextu a možností jsme předpokládali, že speciální škola bude nejlepším řešením. Opak byl pravdou po dvou letech byl úspěšně integrován do běžné školy, protože mezi intaktními vrstevníky se cítil spokojený. Na druhé straně se nám vraceli zpět do speciální školy žáci, kteří na tom byli z funkčního hlediska daleko lépe. Po několika letech v běžné škole se ukázalo, že jsou ve stresu, nezvládají učivo, a jsou ztraceni také v kolektivu spolužáků. Inkluze tedy není hodnota sama o sobě Občas se zdá, že v rámci prosazování určité koncepce pokládáme některé žáky na oltář inkluze, i když pro ně to není nejlepší řešení. Z praktických zkušeností vyplývá, že většina žáků se zdravotním postižením, kteří byli integrováni do běžných škol, vyhledává během dospívání i v dospělosti spíše komunitu osob se zdravotním postižením a socializuje se primárně mezi ně. Jedním z podstatných problémů inkluze je schopnost vzájemného porozumění a otázka sociální či kulturní identity žáků se zdravotním postižením. Vzájemná jinakost je někdy tak velká, že je téměř nemožné si navzájem porozumět. Střetávají se odlišné světy, které se při interakci nepotkávají, ale spíše míjejí. Jestliže okolní společnost, a to i v případě spolužáků ve třídě, není schopna porozumět člověku se zdravotním postižením, nelze se divit, že se tento člověk bude cítit lépe mezi obdobně postiženými vrstevníky. Může s nimi soutěžit, rozumějí si, sdílejí podobné vidění světa, vlastní problémy i výzvy atd. To je samozřejmě individuální. 9

10 Téma: Integrace a inkluze ve školách Několik desítiletí segregace osob se zdravotním postižením ještě stále ovlivňuje myšlení současné společnosti. Jiří Kantor si uvědomuje, že inkluze je téma s řadou faktorů, které je třeba zohlednit. Pro některé žáky je inkluze vysoce žádoucí, zatímco pro jiné se může stát pokus o inkluzivní vzdělávání traumatickou zkušeností. Obdobně rozporuplných příkladů, které podporují kritiku inkluze, můžeme nalézt více. Proto jsem přesvědčený, že je nutné zachovat i možnost vzdělávání ve speciálních školách. Copak podobné pochybnosti neměli a nemají ani v zahraničí? Ale měli a mají. Na různých konferencích jsem se setkal s názory zahraničních odborníků, ať si náš systém speciálního školství úplně neboříme, protože i v zemích, které se považují za státy s vysoce kvalitním inkluzivním vzděláváním, jako je např. Finsko, speciální školy existují. Nicméně i totální inkluze přinesla některé zajímavé podněty pro vývoj a vzdělávání žáků se zdravotním postižením. Např. v USA zrušili veškeré speciální školství a poslali do běžných škol i tyto děti. Už na začátku bylo jasné, že si nemohou osvojovat akademické dovednosti svých vrstevníků. Protože ale z politického hlediska bylo nutné přinést argumenty pro inkluzi, a to zejména u této populace žáků, začaly se vymýšlet výzkumy s poměrně originálními tématy s cílem zjistit, jaký užitek mohou mít z inkluzivního vzdělávání děti s těžkým zdravotním postižením. Zjišťovalo se, jak může inkluzivní vzdělávání ovlivnit kvalitu jejich života, zda má pozitivní dopad na jejich schopnost sebeurčení, prožívání štěstí, seberealizaci, spokojenost a mnohé další. A to zpětně pozitivně ovlivnilo i koncepci vzdělávání ve speciálních školách. Když budeme mluvit jen o příkladech vhodně aplikované inkluze, je naše společnost připravená přijmout ji jako hodnotu, kterou nelze měřit materiálně a finančně? Asi by bylo lepší, kdybychom mluvili spíše o integraci než o inkluzi. Teoretických vymezení inkluze je celá řada. Inkluzí se většinou označuje stav, kdy osoby se zdravotním postižením nebudou vůbec ze společnosti vyřazovány. To však předpokládá, že se okolní společnost bude ochotna přizpůsobit početně významné, přesto však marginální sociální skupině osob. A to je dost nepravděpodobné. Už na konferenci Inclusive and Cognitive Education, která se konala v Praze v roce 2005, opakovaně zaznělo, že inkluze je pouze filozofický konstrukt, jehož aplikace do praxe je složitá a spíše utopistická. Nicméně vhodnou integraci osob se zdravotním postižením považuji za reálnou a nutnou. Několik desítiletí segregace osob se zdravotním postižením ještě stále ovlivňuje myšlení současné společnosti. Bude trvat několik dalších generací, než bude participace osob se zdravotním postižením přirozená a nikdo se nad ní nepozastaví. Myslím, že společnost obecně stále více toleruje jinakost. Je ale rozdíl, zda společnost bude jinakost osob se zdravotním postižením pouze tolerovat a zda budeme vedle sebe paralelně existovat, nebo zda dokážeme těmto osobám porozumět a využít interakci s nimi jako zdroj vlastního učení a rozvoje. Myslím, že potenciál k tomu naše společnost má už dnes; ale než se tyto zkušenosti promítnou do konkrétních společenských změn a než ovlivní uvažování větší části populace, k tomu povede ještě dlouhá cesta. info Integrace versus inkluze Integrace latinský základ slova znamená sjednocování. Obvykle jím rozumíme vzájemné začleňování a propojování. V případě vzdělávání žáků s postižením míníme jejich zapojení do výuky v běžných školách. Inkluze se dá interpretovat jako myšlenkový koncept, podle něhož žák s postižením přichází do prostředí, které natolik akceptuje odlišnost každého jedince, že se jinakost považuje za normu. Nad odlišností se nikdo nepozastavuje, vytvoření vhodných podmínek je automatický nárok. Existuje řada výkladů obou pojmů i jejich vzájemného vztahu. Setkáváme se i s interpretací, kdy jsou oba pojmy považovány za synonyma. Někdo považuje inkluzi za jakési vylepšení integrace, jiní vidí v obou procesech hlubší rozdíly. 10

11 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Postižených dětí neubývá. Spokojení rodiče? V Lounech samozřejmě. Tuto práci nikdo nezávidí. Integrace nespí, ale... Atmosféra na zahradě je stejně rozběhaná jako v normální mateřské škole. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Speciální mateřská škola v Lounech je zvláštní, ale působivý, a vlastně krásný svět. Padesát šest dětí s nejrůznějším postižením od autismu přes kombinované vady, diabetes, skoro úplnou hluchotu až po postižení končetin dovádí na zahradě tak, že by běžný pozorovatel těžko hledal, v čem je osud těchto cvrčků těžký. A on je velmi těžký pro dítě, které třeba nebude nikdy mluvit nebo dobře vidět, ale také pro rodiče, kteří očekávali jeho narození s obvyklým: ten nebo ta naše bude nejlepší, nejkrásnější, nejšikovnější. Za uvolněnou atmosférou je však těžká práce učitelek, asistentů, zdravotních sester (město zde zaměstnává i dvě zdravotnice, tolik potřebné při odborné péči) i kuchařek a dalších. Co je cílem každého dne? Při maximálním respektu k individuálním potřebám dětí rozvíjet jejich osobnost a schopnosti s ohledem na jejich budoucí uplatnění ve světě, který pak už nebude moc vlídný. Malá škola, velký program Děti jsou rozděleny do čtyř tříd. Věk není hlavním kritériem, rozhoduje především postižení samo a schopnost žáčka uplatnit se v kolektivu. Podmínky mají moc dobré. Rehabilitační cvičení, logopedie, inhalace, masáže, koupele, moderní vyučovací metody, angličtina, míčkování, hry na počítači Seznam je dlouhý. Klíčovou podmínkou je ovšem kvalita učitelek i dalších zaměstnanců. Ředitelka Zdeňka Neudertová za šestnáct let této práce to umí říci přesně: Všechny kolegyně mají nejen potřebné vzdělání, ale především mimořádné lidské vlastnosti. Tady nemůžete křičet, trestat, stěžovat si rodičům. Naše práce je o nekonečné pomoci, o milimetru, kterým posouváme dítě ke zlepšení. A přitom máte před sebou třeba mentálně zdravého, ale fyzicky postiženého, a hned vedle autistu, který nemluví, ale už umí na počítači perfektní abecedu a píše si s námi anglicky. Každému musíte umět vyjít vstříc, každého potěšit, každému dát šanci na alespoň malinký úspěch. Největším úspěchem pak je přechod dítěte do běžné školy. Jenomže i kdyby Naše práce je o nekonečné pomoci, o milimetru, kterým posouváme dítě ke zlepšení. školka uměla zázraky, normální škola má dvacet osm žáků ve třídě, a není-li po ruce asistent na celý úvazek nebo celá speciální třída, kluk či děvče zůstávají někde v koutě, nestačí tempu výuky, předškolní příprava se vytrácí, a pak zbývá jen speciální základní škola. Před několika lety kráčela naší zemí představa, že integrace a inkluze budou běžné, všeobecné a perfektně zabezpečené. Nejsou. Někde chybějí peníze, pochopení 11

12 Téma: Integrace a inkluze ve školách Každodenní práce končí každodenním pochlubením. Jak dlouhý by byl popis všeho, co musí zdejší učitelky zvládnout? Velmi, velmi dlouhý. Paní Monika se netají spokojeností Tadeáš se opravdu zlepšuje. některých ředitelů škol i pozornost samospráv. Ale dětí s postižením neubývá a ubývat nebude. Příroda a osud jsou silnější než sebelepší medicína. Zdeňka Neudertová ví, že u ní život malých lidí vlastně začíná a bude velmi záležet na další podpoře a kvalifikované pomoci, aby jednou, za mnoho let, byli co nejvíce schopni samostatného života: Nejdůležitější je čas, který učitel dítěti věnuje. Proto radíme rodičům dejte je třeba do venkovské školy, kde je málo žáků. Investujte do dojíždění, na pár let si odpusťte pohodlí. Pokud to jen trochu jde, snažte se, aby vaše dítě bylo integrováno, aby se dokázalo přizpůsobit normálnímu světu. Tadeáš a jeho ruka Asi s málokterou školou jsou rodiče tak spokojeni jako s tou zdejší. Tady blednou všechna hospodská moudra typu: kdo neumí, učí. Monika Slabochová sem každý den vozí svého Tadeáše. Čiperný a samostatný kluk měl smůlu už při porodu komplikovaná paréza pravé ruky se už nikdy úplně nespraví. Nemůže se sám obléknout, sám zvládnout některé běžné dovednosti. A jeho mozek je také pravák, takže levá ruka bude těžko plnohodnotnou náhradou. Právě díky otevřenosti a modernímu vzdělávacímu Děti i rodiče jsou spokojeni. Většinou netuší, že lounská speciální školka denně řeší napjatý rozpočet, nedostatek peněz na modernější vybavení. a rehabilitačnímu programu ale dělá pokroky. Školka se ani nebrání, aby maminka přinesla nová doporučení od lékařů s návrhem zvláštní rehabilitace. Paní Monika je opravdu vděčná: Diagnóza původně předpokládala, že ruka nikdy neporoste a bude nepohyblivá. Ale syn dokonce může chodit na atletiku mezi zdravé děti. Chodíme plavat, jezdíme na koni, snažím se pochytit každou novou informaci o možnostech lepší a lepší rehabilitace. Kdybychom neměli tuto školku, těžko, těžko by se Tadeáš zlepšoval. Teď se nejvíc bojím, co bude po nástupu do školy. Víte, i děti dokážou být kruté Právě směs nejrůznějších postižení a dětských osudů tu plní další důležitou funkci zdejší děti se nediví jakémukoli handicapu, už odmala se učí vzájemnému pochopení. Dokonce tím trochu šokují běžné okolí, když se vypraví na procházku nebo třeba do divadla, a ostatní vidí, jak jeden druhému dokáže pomáhat. Skoro by se řeklo má být tato školka samostatná? Neprospělo by zdravým dětem, kdyby měly denně na očích i jiné osudy? Zatím to nejde, ale ředitelka Neudertová se netají touhou ještě i tuto bariéru překonat. Ovšem idylka to není Děti i rodiče jsou spokojeni. Většinou netuší, že lounská speciální školka denně řeší napjatý rozpočet, nedostatek peněz na modernější vybavení, dost složité úřadovaní kolem každé koruny. Sponzoři občas přispějí, město zajišťuje základní potřeby, kraj platí asistenty, ale pokrok nabízí ještě tolik speciálních pomůcek, které by mohly opravdu pomoci v rehabilitaci, výchově, vzdělání. Jen málo běžných škol dnes nemá interaktivní tabule. Zdejší ředitelka zatím marně hledá způsob, jak sehnat potřebné tisíce. Nad poškozenými dlaždičkami jinde mávnou rukou, mezi dětmi s vážnými motorickými poruchami jsou však velkým nebezpečím. Samostatným a smutným tématem je pak i odměňování pedagogů i dalších pracovníků těchto škol. Tady musí učitelka i vyměňovat pleny. Speciální školství má u nás obdivuhodnou tradici. Tisíce občanů s nejrůznějším postižením díky němu získaly někdy i velmi vysokou kvalifikaci a obdivuhodně se uplatnily. Jejich životy jsou svědectvím také o nás, o společnosti a její úrovni. Ale zdá se, že přes všechna slova je nám cennější beton na dálnicích než pomoc občánkům, jejichž život nezačal právě šťastně. Neměli bychom o širších souvislostech integrace a inkluze i podpoře rodičů postižených dětí mluvit častěji než jen na začátku školního roku? A ne pouze mluvit? 12

13 SLOUPEK Lii Vašíčkové časopis pro ty, kteří se nevzdávají Případ nikoli mimořádný. Postižená studentka si musí školu platit. Kde je rovnost občanů? Národ Komenského Jan Ámos Komenský byl člověk, který se vymkl své době. Dnešním jazykem bychom řekli, že jeho know-how bylo zcela nad rámec znalostí a možností doby. Svými díly k nám hovoří přes staletí času i dnes. Ano, jednoznačně zastávám názor, že každý má právo na vzdělání a je třeba, aby každý dosáhl maxima znalostí, které je schopen získat. Studium na všech stupních nám rozšiřuje obzory, seznamuje nás s novými věcmi, novými pohledy, měli bychom se učit celý život všichni, nejen ti, kteří to mají v popisu práce (pedagogové, lékaři ). Díky našim znalostem a vědomostem jsme schopni si udělat názor, jsme méně manipulovatelní, máme možnost jít (nebo jet) aktivně za nějakým cílem, získáváme nástroje k tomu, abychom prožili vlastní život podle svých představ, naplnili a rozvinuli všechny schopnosti, které nám byly dány. Je třeba, aby vzdělávací instituce objevila v každém žákovi jeho schopnosti. Učení a studium je intenzivní práce a teprve vytrvalost nese své ovoce. Fotbalovou či hokejovou terminologií řečeno je třeba mít tah na bránu. Zůstanu-li u sportovní terminologie, ne každý má schopnosti na to, aby hrál první ligu, nebo dokonce mistrovství světa. Ale musí mít možnost vůbec hrát a dostat se na takovou úroveň, které je schopen. Na straně druhé není možné si klást nereálné cíle; je třeba přijmout své možnosti. Například člověk s mobilitou na vozíku se může, má-li k tomu kapacity, vyučit či vystudovat jakýkoliv obor, i když jsou určité typy práce, které prostě dělat nemůže. Mám kolegu lékaře, který již jako student měl veliký problém se sluchem a nosil naslouchadlo. Velmi jej oslovilo vnitřní lékařství, ale nemohl je dělat, protože internista musí poslouchat ozvy srdeční, plíce, a tedy musí mít v pořádku sluch. Svoji situaci přijal a excelentně se uplatnil v jiném oboru medicíny. Znám mnoho lidí po úrazu páteře a míchy s velmi těžkým postižením, kteří dokončili své vzdělání již na vozíku, někteří i vystudovali vysokou školu, a aktivně se zapojili do pracovního procesu. V zahraničí je běžné, že lidé s disabilitou studují nebo nějakou formou pracují (i třeba part-time nebo na chráněném pracovišti). Mělo by být naším cílem, aby se každý podle svých možností a schopností mohl zapojit do společnosti i pracovně a být jejím plně integrovaným členem. Autorka je lékařka, členka rady Konta Bariéry. Každý rok trnu... Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Maminka studentky Adély sice unaveně nevypadá, ale... Jmenuje se to spastická kvadruparéza a obě tato slova jsou hrozná. Celoživotní postižení horních i dolních končetin je jednou z forem dětské mozkové obrny. Příčiny? Různé, v případě Adélky Pačesové předčasný porod. Trvalý pobyt na vozíku, nezbytná celodenní péče rodičů či asistenta, velmi zúžené možnosti uplatnění ve světě, který uznává jen výkony, výkony, výkony. Když má ale taková dívka štěstí na skvělé rodiče, skulinky, kterými prosvítají paprsky naděje na trochu samostatný život, se objeví. A tak Adélka studuje. V Kolíně ji přijali na Odbornou střední školu podnikatelskou. Takže má její maminka Marcela radost? Je upřímná: Dcera studuje ekonomii a cestovní ruch. Učí se velmi dobře, mohu ji dokonce provázet ve funkci asistentky. A škola je vstřícná, upravila rozvrh, aby její třída mohla být v bezbariérové části. Stejně důležitý je i vztah jejích spolužáků, berou naši Adélu jako normálního kamaráda a vždycky pomůžou. Ale jiné souvislosti jsou k pláči. Tvrdá čísla Každý den vyjíždí studentka s matkou automobilem na třicet sedm kilometrů cestu 13

14 Téma: Integrace a inkluze ve školách Nejenom pochopení učitelů, ale i kamarádi dělají dobrou školu. Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis. Čtěte Můžeš na Marcela Pačesová neustále shání podporu u nejrůznějších neziskovek, dárců a sponzorů. Zatím pomohlo jen Konto Bariéry a bude pomáhat dál. do školy. Každý den se vracejí domů, do legendárních Kozojed. Měsíčně jim na tyto cesty přispívá stát 400 korunami. To ještě nebylo nejhorší. Škola je soukromá, roční studium stojí korun. A potřebné pomůcky, vozík, hygienické potřeby zkrátka rodina s dvěma dospívajícími dětmi si žije! Nebo je to jinak? Otec vydělává jako řidič kolem dvaceti tisíc, maminka, asistentka ve škole, má velmi skromný necelý půlúvazek. Proč tedy Adélka nestuduje bezplatně na veřejné škole? Protože ji tam nevzali. Nemají na asistenty, nemají na bezbariérové úpravy, nemají chuť a sílu dát postižené dívce šanci. Co má podpořit devítitisícový příspěvek na péči? Vzdělání? Těžko. Dopravu do školy? Možná. A ostatní péči? Jaké kouzlo s čísly by pomohlo? Miliony slov o integraci a inkluzi v našem školství jsou na pozadí tohoto osudu jen plácáním. Inteligentní talentovaný mladý člověk, který chce ještě vystudovat jazyky na univerzitě, musí žebrat. Marcela Pačesová neustále shání podporu u nejrůznějších neziskovek, dárců a sponzorů. Zatím pomohlo jen Konto Bariéry a bude pomáhat dál. Stát se tváří, že udělal maximum. Nemůže přece podporovat soukromou školu, která je normální podnikatelskou firmou. Tím méně může nařídit například střední škole v Liblicích (nejblíže Kozojedům), aby postiženou dívku přijala. Musel by to nařídit sám sobě, a to nikdy, nikdy nedělá. A že jednou vzdělaná mladá žena bude mít kvalifikovanou práci, tedy i menší nároky na veřejnou podporu, to nyní není důležité Integrace jako Růženka Příklad z Kolína ukazuje na naši chronickou nemoc polovičatost. S halasem se přijme nová koncepce, pár politiků prokáže mimořádnou schopnost pro moderní pojetí školství, někteří ředitelé škol i učitelé dělají, co mohou, ale pak přijdou jiné novoty, jiná témata. Integrace a inkluze mají v našem školství velmi dobrou oporu v pedagogickém školství, v osvícených pracovnících škol i v zajímavé mezinárodní spolupráci. Zakladatelka kolínské střední školy Ludmila Bílá má svou zkušenost: Když pro Adélu i další postižené studenty, které jsme přijali, hledáme podporu, skoro všichni jen kroutí hlavou a diví se, proč se staráme, když rodiče stejně musí zaplatit. Vůbec nechápou, že nyní bychom potřebovali například šest asistentek, ale nikdy nám je nezaplatí. Koneckonců ani veřejné školy na tom nejsou o moc líp Aktuální informace pro osoby s postižením. Inzerce zaměstnání, seznámení a prodej či nákup pomůcek pro lidi s handicapem. Archiv článků. Fotografická soutěž v rubrice Vaše fotografie. Videa a fotografie ze zajímavých akcí. mohou číst i nevidomí a slabozrací! Takže je to vlastně jedno. Integrace prakticky spí. Pačesovi se zkrátka rozhodli dopřát svým dětem vzdělání, tak mají a budou mít velké finanční problémy. Můžeme jejich život sledovat jako napínavé drama, jako každodenní souboj o peníze. Ještěže žijí v domě rodičů a šetří tak alespoň náklady na bydlení. Vlastně šetří tomuto státu výdaje na školství. To je dobrá zpráva. Takže povzdech paní Marcely každý rok trnu, jestli seženeme peníze na další školné je sice z jejího hlediska smutný, ale nám ostatním se přece nic strašného neděje... 14

15 SLOUPEK Jiřiny Šiklové časopis pro ty, kteří se nevzdávají Česká republika v inkluzivním vzdělávání dohání ztrátu. V zahraničí řešili podobné problémy jako my. Klára Laurenčíková sdílí své zahraniční zkušenosti. Chránit znamená i ubližovat Zdánlivě je výhodnější, když se výrazně handicapované děti vzdělávají doma. Ale bohužel jen zdánlivě. Pokusme se nastínit obě varianty. Nejdříve tedy argumenty pro. Kdyby se tyto silně handicapované děti učily přímo v rodině, nemuseli by je rodiče obtížně dopravovat do školy, mohli by dohlížet nejen na jejich výchovu, ale i na to, zda se jim ostatní neposmívají nebo jim nějak jinak neubližují. Jejich vzdělávání by mohlo být kratší a úspěšnější. Pokud by rodiče nebyli schopni své děti vzdělávat sami, mohli by do rodin docházet učitelé, případně studenti pedagogických fakult. Argumenty proti vzdělávání dětí v izolaci, v rodině, jsou také pádné. Ve škole totiž děti nerozvíjejí jen poznatky, ale učí se i socializaci. Socializace je proces začleňování mezi ostatní, napodobování chování ostatních, učení přizpůsobit se, a třeba se i podřídit, ale také se ve skupině prosadit, získávat si přátele a se všemi jednat. Toto všechno se jedinec může naučit jedině ve své vrstevnické skupině, jakou je v našem typu kultury školní třída nebo jiná skupina stejně starých dětí. Poznatky jsou samozřejmě důležité, ale nejsou jediným přínosem školy pro dítě. Rodina své nějak handicapované dítě obvykle preferuje, snaží se ho uchránit před neúspěchem a nepříznivým srovnáváním. V raném dětství je to správné, rodiče mají podporovat své nějak znevýhodněné dítě, ale jejich podpora na začlenění do společnosti nestačí. Jednou musí protektivní, tedy ochranné a podpůrné chování členů rodiny skončit. Rodiče zde věčně nebudou a jejich dítě nebude chtít být věčně nedospělé. V některých sociálních vztazích se ale uplatnit může, a na své limity či omezení, ale i na své přednosti si musí zvyknout již v dětství. I přijetí svého odlišného sociálního statutu patří k procesu socializace, tedy začlenění a sebeuplatnění. V izolaci a protektivní rodině se dítě nenaučí přijmout skutečnost, že je odlišné, že ve všech případech prostě nemůže obstát. Musí se naučit přijmout i výsměch. Až jednou bude opravdu velké, setká se s ledasčím, a ani ta nejpečlivější rodina neochrání dítě v jeho dospělosti. To by měli především pochopit rodiče a prarodiče těchto dětí a vědět, že jakási tvrdost je pro dítě i v negativním srovnávání významnou zkušeností, protože pro ně znamená sociální růst. Příliš dlouhým ochranitelským přístupem se sociální začlenění takového dítěte jen zkomplikuje. Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. Česká inkluze cizí optikou Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH Inkluze přispívá ke spokojené a soudržné společnosti, kde se může uplatnit každý její člen, říká Klára Laurenčíková, speciální pedagožka a předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání. Kvalitní a spravedlivé vzdělávání je pro ni velké téma. Proto za ním několikrát vyrazila do zahraničí, aby načerpala zkušenosti. Kromě návštěvy Velké Británie a Nizozemska absolvovala i studijní stáž ve Finsku a Švédsku. V těchto zemích už se neřeší, jestli inkluze ano či ne. Tam už jde o hledání konkrétních metod, jak ji realizovat co nejlépe, říká někdejší náměstkyně ministra školství. Nadějné vyhlídky Kdybychom se v České republice systematicky vydali podobným směrem, byla bych moc ráda. Věřím, že jsme na dobré cestě. Existuje u nás celá řada škol, které se k in- Klára Laurenčíková má zkušenosti z domácí praxe i ze zahraničních stáží. Základ úspěchu tkví v dostupné včasné a kvalitní přípravě pro všechny předškoláky. kluzivnímu vzdělávání hrdě hlásí a mají za sebou vynikající výsledky, říká Klára Laurenčíková. Zejména za uplynulých pět let vidí v situaci u nás významný posun. Inkluze už se stala relevantním konceptem, který je zmiňován v oficiálních materiálech vlády a resortu školství. Nejde už o téma devalvované jako pouhý kontroverzní výkřik party nadšenců. Problematika inkluzivního vzdělávání vstoupila do širšího povědomí. 15

16 Téma: Integrace a inkluze ve školách Pro ty, kdo o zdejším úspěšném prosazení inkluze pochybují, má Klára Laurenčíková povzbudivou informaci. V zahraničí si prošli podobnou cestou jako my. Uklidňují nás, že tam probíhaly stejně bouřlivé debaty. Věřím, že česká společnost není méně tolerantní. My prostě jen začali později. Navíc nám zahraniční odborníci pomáhají množstvím příkladů dobré praxe, kvalitními metodickými materiály a užitečnými daty. V ideálním případě bychom se také mohli poučit z jejich dřívějších chyb. I ty jsou přirozenou součástí hledání nových cest. Brzy podchycený problém Inkluze je podmíněna dobrým školským systémem. Základ úspěchu tkví už v dostupné včasné a kvalitní přípravě pro všechny předškoláky. U dětí s určitým handicapem nebo z kulturně či jazykově odlišného prostředí je nezbytný brzký start a pedagogizace rodinného prostředí. Děti pak přicházejí do první třídy lépe připravené. Neprobíhá-li zápis pouze formálně, ale naopak je při něm skutečně mapován potenciál každého žáka a jeho specifické potřeby, máme reálnou šanci, že se učitel na přijetí jednotlivých žáků zvládne včas opravdu dobře připravit. Jen lehká pomoc na začátku může předejít velkým potížím v budoucnu, vysvětluje Klára Laurenčíková. A dodává: V Británii, Nizozemsku i ve Skandinávii si problémů u dětí všímají daleko dřív. Třeba už ve třech letech. Když je to potřeba, odborník začne docházet přímo do rodiny. V hlavním proudu vzdělávání se tak udrží mnohem víc dětí, které by jinak později odešly do speciální školy. Změna sytému přitom musí začít už na pedagogických fakultách a v pedagogicko- -psychologických poradnách. V rozvinutých zemích jdou do školství daleko větší finanční prostředky. Ty samozřejmě samy o sobě nic nevyřeší, ale pokud se vhodně investují do lidských zdrojů, efekt se projeví. Pedagogové si již na fakultách osvojují pestřejší škálu metod, které pak dokáží vhodně obměňovat podle specifických potřeb svých žáků. Lépe si tak poradí s určitými odchylkami od obvyklých norem. Také hodnocení se opírá spíše o průběžné monitorování individuálního pokroku každého jednice, a tím se opět vracíme k tématu dobrého poznání dítěte hned na začátku. Jen tak můžete zhodnotit, jakou urazilo cestu, jestli zvolený přístup funguje nebo je třeba hledat jinou formu podpory, říká Klára Laurenčíková. Za efektivní nástroj zvyšování kvality práce pedagogů přitom považuje také školní supervize a mentoring. Důležitá je rovněž cílená péče o pozitivní klima školy a její zapojení do širší sítě služeb. Škola by neměla být na potíže sama. Měla by se opírat o odborníky z řad sociálních pracovníků, školských poradenských pracovníků, ale třeba i pediatrů a odborníků na zátěžové situace rodin. V této oblasti máme bohužel ještě stále velké rezervy. V některých regionech velmi chybí služby Inkluze samozřejmě není o tom, že teď hned násilně umístíte všechny děti s různými handicapy do běžných škol a necháte je tam bez patřičné podpory. jako terénní sociální práce, rodinná asistence, respitní péče, tranzitní programy či chráněná bydlení. Takový stav pak v praxi značně komplikuje naplňování toho, co deklaruje školský zákon právo na kvalitní vzdělávání pro každého žáka v jeho spádové škole, upozorňuje Klára Laurenčíková. Politická (ne)stabilita Síť podpůrných komunitních služeb na řadě míst v zahraničí již dobře funguje, zatímco u nás jsou školy často víceméně izolované jednotky, které jsou na řešení info Kdo je Klára Laurenčíková Zabývá se tematikou lidských práv, interkulturního vzdělávání a sociální politiky. Vystudovala magisterský obor speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde momentálně působí jako doktorandka. Je předsedkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání. Mezi roky pracovala v Jedličkově ústavu a školách, v letech působila v organizaci Charita. Od září 2007 pracovala na ministerstvu práce a sociálních věcí na odboru rodinné politiky. Po čase se zde stala vedoucí oddělení sociálně právní ochrany dětí. V lednu 2009 byla jmenována náměstkyní ministra školství, řídila skupinu pro sociální programy ve školství. Některé odborné otázky je třeba prosadit politicky, Klára je aktivní i v této oblasti. řady problémů samy. A to je samozřejmě chyba, protože v inkluzi jde především o propojování. Inkluze samozřejmě není o tom, že teď hned násilně umístíte všechny děti s různými handicapy do běžných škol a necháte je tam bez patřičné podpory. Smyslem je vytvářet co nejširší škálu dobře připravených prostředí, aby si děti a rodiče mohli opravdu svobodně zvolit, zda chtějí vzdělávání ve spádové škole za rohem nebo zda chtějí využít služeb speciální školy, zdůrazňuje Klára Laurenčíková. V realitě České republiky nastávají situace, kdy volba padne na speciální školu jen proto, že rodina nemá ve svém okolí jinou kvalitní alternativu. V některých zemích už jsou na tom mnohem lépe. I tam samozřejmě existují speciální školy, ale žáci do nich chodí proto, že chtějí, nikoliv proto, že jim nic jiného nezbývá. Situace v České republice není jednoduchá pro nikoho. Ředitelé a učitelé by opravdu potřebovali větší podporu od svých zřizovatelů i samotného ministerstva školství, ať už odbornou či finanční. Reformy a pokrok v oblasti rozvoje inkluzivního vzdělávání u nás brzdí vysoká politická nestabilita, míní Klára Laurenčíková. Podle ní se každou chvíli mění vedení ministerstva školství i politická reprezentace na krajské a místní úrovni. Není tudíž prostor pro dlouhodobou odbornou koncepční práci. Rozpočtové priority vlád stojí na jiných hodnotách. Bude skvělé, až politici i širší veřejnost začnou rozmanitost společnosti vnímat jako pozitivní přirozenou součást našich životů a budou připraveni jít inkluzi aktivně naproti, doufá Klára Laurenčíková. 16

17 Pomáhej s humorem časopis pro ty, kteří se nevzdávají Jiří Vyorálek bude účinkovat v pořadu pro Konto Bariéry. Hvězda televizních seriálů se vyjadřuje k obyčejným, ale důležitým souvislostem. A tvrdí: zůstaňte trvalými příznivci charity! Ještě jsme trochu okoralí I když je dnes obrovsky populární, umí se nebrat vážně... Text: Jiří Vyorálek Foto: Jan Šilpoch info znali jsme, oč je jejich život složitější, než se zvenčí zdá. Když jsem se v poslední době tak často objevoval na obrazovce, což dokonce vedlo i k desítkám dopisů od diváků, uvědomil jsem si, že každá popularita je tak trochu i povinnost udělat o kousek víc než jen přesně dodržovat smlouvy. Se světem postižených jsem se setkal vlastně už dávno v Brně jsme měli Divadlo v 7 a půl a hráli jsme v husitském kostele, kde byl v suterénu sál; v té době s ním hospodařila Liga za práva vozíčkářů. Takže jsme se s nimi stále potkávali a po- Kdo je Jiří Vyorálek Významný český divadelní, filmový a televizní herec. Absolvent Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Sedm let byl členem divadla Husa na provázku. Natočil řadu filmů, v Michálkově Poslu ztvárnil postavu vozíčkáře. Hlavní role v televizním seriálu První republika. V současné době je členem pražského Divadla Na zábradlí. Nedejme na povrchní obrázky Určitě každý vidí, jak se v naší zemi vztah k postiženým proměnil. Ale bojím se, aby nezůstalo jen u vyhrazených parkovacích míst nebo bezbariérových nájezdů na chodníky. Každý postižený má své vlastní trápení a měli bychom se pokoušet porozumět právě tomu určitému člověku. Je to trochu jako na divadle utrpení je obrovské divadelní téma už od antiky, jenomže zahrajte utrpení, když ho znáte jen z doslechu... 17

18 Pomáhej s humorem Právě například vozíčkáři, kteří v plné síle a formě v jedné vteřině zůstali ochrnutí, dobře vědí, jak mámivé je věřit na nekonečný úspěch Prostě, a to neplatí jen pro herce: někdy před utrpením odvracíme tvář, nechceme vidět, slyšet, pomáhat Přitom divadlo může přece být obrovskou léčebnou lidských bolestí, místem, kde si každý může třeba jen tiše, sám pro sebe, uvědomit, že ohromně bohatý svět kolem nás utrpení skoro nezmenšuje. Jenomže tohle se musí umět! Když předkládáte těžké téma lidské bolesti neuměle, skončíte ve frašce, a utrpením je pak vůbec vydržet do konce. Pro mě je nejdůležitější, aby mi diváci věřili. Divadlo, televize i film jsou kolektivní tvorba, takže musíte mít také hodně štěstí na lidi kolem. A to teď v Divadle Na zábradlí mám, takže snad to bude dobré a ještě lepší A jsem si naprosto jistý, že ani největší hvězdná sláva mi nedá zapomenout na hodně skromné začátky v Brně, na obyčejnou fyzickou práci, kterou jsem se také musel živit, na dny bez popularity a okamžiky, kdy člověk moc pochybuje, že jeho herectví vůbec může někoho zajímat Víte, teď natáčím, mám dobré role v divadle, někdo by si možná mys lel, že už budu jenom stoupat a stoupat. Ale vím, že může přijít chvíle, kdy se to nešťastně zlomí. Právě například vozíčkáři, kteří v plné síle a formě v jedné vteřině zůstali ochrnutí, dobře vědí, jak mámivé je věřit na nekonečný úspěch Pomáhejme s humorem Ani chvíli jsem neváhal s natáčením skečů pro pořad Konta Bariéry. Děláme to všichni zadarmo, ale o tom nepadne ani slovo. Jestli moje účast pomůže této nadaci, jestli i kvůli mně přibudou nějaké peníze, budu to brát jako jednu z nejlepších rolí. Taková práce má smysl i pro herce, protože se znovu a znovu vrací mezi lidi, mezi obyčejné diváky, kteří jsou koneckonců naším jediným měřítkem. Až se 27. září budete dívat, a třeba i telefonem přispívat na Konto Bariéry, nezapomeňte prosím, že i my budeme moc napjatí a netrpěliví, zda a nakolik jsme i vás přesvědčili o potřebě pomáhat. Jestli se budete bavit, výborné, jestli přispějete, skvělé, jestli se rozhodnete pomáhat natrvalo, úžasné! Najednou mě napadá, že charita potřebuje své věrné stejně jako divadlo. Ale my dnes máme televizi nebo info Seriál První republika vládl obrazovkám po mnoho večerů. Pokračování se už chystá. Co je pořad Pomáhejme s humorem... Společný projekt Konta Bariéry a České televize. Všichni účinkující vystupují bez nároku na honorář. Pořad poběží na ČT1 v sobotu 27. září ve 20 hodin. V roce 2013 přinesl Nadaci Charty 77 částku 16 milionů Kč. film, postižení mají v mnoha případech jen velkorysé spoluobčany ať už jako daňové poplatníky nebo dárce. Tímto pořadem proto také děkujeme za všechny pomoci, malé i velké. My herci máme nade všechno rádi potlesk. V televizi slyšet není. Ale když tento pořad dopadne dobře, bude to pro mne jako dvacetkrát aplaudovaná premiéra. Držte nám palce! Zaznamenal: zj 18

19 příběh konta bariéry časopis pro ty, kteří se nevzdávají V prvním roce diagnostikovali Ditě Horochovské nádor na krční páteři. Dnes hýbe jen hlavou, žije ale plnohodnotným životem. Počítač dokáže ovládat hlasem a učí to i druhé. Milovnice rychlých kol Díky speciálním programům dokáže Dita obsluhovat počítač pouze hlasem. Jde to stejně rychle, jako rukama. Text: Štěpán Beneš Foto: Jan Šilpoch Když jsem požádal šestadvacetiletou vozíčkářku Ditu Horochovskou o ukázku ovládání počítače hlasem, nestačil jsem se divit Probuď se. Spusť aplikaci. Word. Diktování. MyDictate Pokyny létají rychlostí blesku a přede mnou vzniká dokument v textovém editoru. To, co všichni ostatní ovládají na počítači rukama, musí kompletně ochrnutá Dita zvládat jen svým hlasem. Zdá se ale, že to umí rychleji než většina běžných uživatelů. Schody ke vzdělání Dita se narodila v Náchodě v severovýchodních Čechách. Nepříznivé zprávy na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat, už v prvním roce života jí lékaři diagnostikovali neoperovatelný nádor v krční páteři. Zasahuje nervová spojení, a tak Dita nemůže chodit a hýbat pravou rukou. Základní škola, kam nastoupila, není plně bezbariérová. Výuka se přesouvá do přízemí, v ojedinělých případech nosí Ditu do poschodí asistentka. Zlom nastává až s příchodem do páté třídy ve větší škole, kde vedení nechalo zbudovat výtah. A tady také přichází první pomoc Konta Bariéry, které Dita osloví s žádostí o příspěvek na přenosný počítač. V té době byl kvalitní přenosný počítač nesmírně drahý, stál třeba padesát tisíc korun. Bez pomoci bych si ho nemohla dovolit a bez něj by pro mě bylo psaní poznámek a úkolů velice náročné, vypráví Dita. Konto Bariéry jí také několik následujících let pomáhá v rámci programu Počítače proti bariérám s pořízením nezbytného softwarového vybavení; díky tomu může i přes výrazný handicap stačit svým spolužákům. Na střední škole už není výtah zapotřebí, učebny se přesunou do přízemí, aby do nich měla mladá vozíčkářka pohodlný přístup. Přesto omezení existuje: jiná bezbariérová Rodný Náchod sice není příliš bezbariérový, většinu svého volného času ale tráví Dita s rodiči nebo s bratrem a jeho kamarády a své dětství a dospívání si velmi chválí. 19

20 příběh konta bariéry střední škola v okolí není, a tak musí Dita volit ekonomický obor. Svá středoškolská léta si ale nemůže vynachválit. Škola jí vyšla vstříc s individuálním učebním plánem i omezením výuky na šest hodin, protože delší výuka je pro ni jen těžko zvladatelná fyzicky. Hlasovým pionýrem Po střední škole plánovala Dita pokračovat na škole vysoké, zajímá ji psychologie. Ale maturita je pro ni tak vyčerpávající, že se rozhodne dát si před dalším studiem malou pauzu. Osud jí to však nabídl jinak. Bylo to dva dny po maturitě, a mi přišla nabídka práce. Takové štěstí jen tak někdo nemá, usmívá se sympatická mladá slečna zlomu, který ji nakonec přesvědčil, aby ve školním maratonu už nepokračovala. Nabídka dělat lektorku pro ovládání počítače hlasem je neodolatelná. Ostatně byla jediná, kdo měl v té době s podobným systémem zkušenosti. V 16 letech totiž přestává Ditu poslouchat i levá ruka, takže na počítači už nemůže pracovat běžným způsobem. Objevuje tak programy pro hlasové ovládání, které vyvíjí tým profesora Jana Nouzy z liberecké univerzity, a zapojuje se i do jejich vývoje. Sama jsem se s novým programem i systémem ovládání musela seznamovat, šlo to ale nečekaně rychle. S přednesem jsem neměla od počátku problém, i když se to zdá divné mluvit na počítač. Když vám ale nefungují ruce ani nohy, zvyknete si stejně mluvit na všechny okolo sebe, pokud něco potřebujete. A počítač pak vlastně ani není žádná zvláštnost, vzpomíná Dita. Jen těžko si přitom zdravý člověk dokáže představit, co takové skutečně fungující hlasové ovládání znamená pro člověka plně odkázaného na pomoc druhých. Znovu jsem mohla mít trochu soukromí, přes y i sociální sítě komunikovat s přáteli bez toho, že by u mě někdo stál. Je to nesmírně osvobozující, chválí si nakonec. Na liberecké univerzitě vznikají postupně dva produkty: MyVoice a MyDictate. První jmenovaný slouží k ovládání kompletně celého počítače, takže nahradí běžnou myš a klávesnici. MyDictate je pak program pro diktování po celých slovech, který pomůže sepsat dokument nebo . Oba programy využívá Dita každý den. A jako lektorka obecně prospěšné společnosti Polovina nebe je v kurzech učí ovládat i ostatní handicapované klienty, kteří buď nemohou ovládat počítač běžným způsobem, nebo ho ovládají Kurzy ovládání počítače hlasem, které Dita vede, už pomohly několika lidem najít zaměstnání. pouze v omezené míře. Stává se dokonce tváří projektu. Přestože vlastně patří mezi pionýry v práci s těmito programy, jiné aspekty školení pro ni byly překvapivé. Možná to zní zvláštně, ale bylo to jedno z mých prvních setkání s lidmi s nějakým postižením. Celý život jsem prožila mezi zdravými, a teprve s prvním kurzem jsem si musela spoustu věcí uvědomit. Jako zkušenost je to k nezaplacení, říká Dita. Kurzy mají obrovský úspěch, za čtyři roky existence už Za prací, kterou má po celé republice, se dopravuje běžným kombíkem Škoda Octavia. Řídit sama pochopitelně nemůže, jezdí jako spolujezdec. proškolily více než sto účastníků, a mnohým dokonce pomohly najít zaměstnání. Bez postižení Pro běžnou populaci poněkud překvapivý vztah k postižení samému je pro Ditin život vlastně definující. Přesto, a možná právě proto, že potřebuje neustálou pomoc druhých, nežije v komunitě handicapovaných, a své postižení tak vlastně odmalička ani moc nevnímá. Rodný Náchod sice není příliš bezbariérový, většinu svého volného času ale tráví Dita s rodiči nebo s bratrem a jeho kamarády a své dětství a dospívání si velmi chválí. Převládající pánská společnost je na ní ostatně i trochu poznat, když vypráví, že ráda sleduje sporty, především pak fotbal i hokej, a to nejen v televizi. Kdo by navíc na internetu četl její blog, dozví se také, že byla několikrát na závodech Formule 1, jejíž je velkou fanynkou. Na závody mě bral bratr, bylo to vždy dobrodružné. Spojovali jsme to i s výlety po okolí, závody jsou ale pochopitelně to hlavní. A největší zážitek? Jednou jsem se při procházce v depu setkala s Fernandem Alonsem. Sice jemu konkrétně tolik nefandím, ale i tak to bylo nezapomenutelné, směje se Dita. Za prací, kterou má po celé republice, se dopravuje běžným kombíkem Škoda Octavia. Řídit sama pochopitelně nemůže, jezdí jako spolujezdec. Díky tomu auto nepotřebuje žádné zvláštní úpravy, například ruční řízení nebo odsuvné dveře pro pohodlnější nakládání vozíku. Žádné úpravy nemá Dita ani v bytě na pražském Pankráci, kam se nastěhovala před necelými třemi měsíci. Žije zde s bratrem, přes den se o ni stará osobní asistentka. Přesun od rodičů za svobodou a soukromím hlavního města byl spontánní nápad. Chtělo to změnu, baví mě tu být, mám to tu blíž za kamarády, a také zde mohu navštěvovat mnoho akcí i zajímavých míst. Možností je tu ve srovnání s Náchodem samozřejmě neporovnatelně víc. Nebylo to ale jednoduché, ne každý můj nápad podpořil a skoro každý se bál nějakých katastrof, líčí Dita. Obavy se ale ukázaly jako zbytečné a pražského bydlení se Dita nedokáže nabažit. Soukromí a svoboda za to prý stojí, i když se náklady na osobní asistenci šplhají čím dál výš. Rodičů si velmi vážím a můj krok odejít do Prahy může být třeba vnímán i jako nevděčnost. Ale když na to pohlédneme i z druhé strany, moje maminka se o mě celý život jen starala, a teď jí zase já chci dát šanci, aby se i ona mohla sama realizovat, uzavírá vděčně Dita. 20