Ochrana spotřebitele spotřebitelské smlouvy

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta Ochrana spotřebitele spotřebitelské smlouvy Diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Jiří Tuza Lenka Doležalová Brno 2007

2 Na tomto místě bych chtěla poděkovat Mgr. Jiřímu Tuzovi za odborné vedení, za jeho náměty, názory a připomínky, které mi pomohly při vypracování diplomové práce. Velmi si jich cením.

3 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím literatury, kterou uvádím v seznamu. VBrnědne30.listopadu

4 4 Abstract Doležalová, L. Consumer protection consumer contracts. Diploma Thesis. Brno, Diploma thesis deals with consumer protection issues with closer focus on consumer contracts. Theoretical part describes legal protection of consumer in the Czech RepublicfromthepointofviewoftheCivilCodeandtheConsumerprotectionAct. Outlined is also the relation of consumer protection law with acquis communautaire of the European Community. Practical part of this thesis consists of certain consumer cases on which the application of statutory provisions is confirmable. Abstrakt Doležalová, L. Ochrana spotřebitele spotřebitelské smlouvy. Diplomová práce. Brno, Diplomová práce pojednává o problematice ochrany spotřebitele s užším zaměřením na spotřebitelské smlouvy. V teoretické části je popsána právní ochrana spotřebitele na úrovni České republiky, zejména z hlediska občanského zákoníku a zákona o ochraně spotřebitele. Nastíněna je také souvislost práva ochrany spotřebitele s komunitární legislativou Evropských společenství. Praktická část obsahuje vybrané spotřebitelské případy, na kterých je možno ověřit uplatnění zákonných ustanovení.

5 OBSAH 5 Obsah 1 Úvod 7 2 Použité zkratky 8 3 Cílametodika 9 4 Souvislost mezi právem ochrany spotřebitele v ČR a komunitárním právem Evropských společenství Acquiscommunautaire Směrnice Provedenísměrnice Náležitáimplementace Základní pojmy Vymezenízákladníchpojmů Spotřebitel Výrobek Služba Prodávající Výrobce Dovozce Dodavatel Provozovna Důvodyochranyspotřebitele Soukromoprávní a veřejnoprávní úprava ochrany spotřebitele Ochrana spotřebitele v rámci České republiky Spotřebitelskápolitika Právaspotřebitele Povinnostispotřebitele Právnízajištěníochranyspotřebitele Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele v platném znění Zákonč.40/1991Sb.,občanskýzákoníkvplatnémznění... 26

6 OBSAH Ostatníprávnínormytýkajícíseochranyspotřebitele Institucionálnízabezpečeníochranyspotřebitele Ministerstvoprůmysluaobchodu Českáobchodníinspekce Státnízemědělskáapotravinářskáinspekce Ombudsman Spotřebitelskéorganizace Povinnosti prodávajícího Poctivostprodejevýrobkůaposkytováníslužeb Zákazdiskriminacespotřebitele Zákazklamáníspotřebitele Informačnípovinnost Informaceovlastnostivýrobku(charakteruslužby) Označenívýrobků Informaceoceně Informace o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnostizavadyvýrobkůaslužeb Bezpečnostvýrobku Spotřebitelské smlouvy Obecněospotřebitelskýchsmlouvách Všeobecnápravidlaspotřebitelskýchsmluv Smlouvyuzavíranépomocíprostředkůkomunikacenadálku Smlouvysjednávanémimoprovozovnu Praktická část Závěr Literatura Přílohy 64

7 1 ÚVOD 7 1 Úvod Potřeba chránit spotřebitele před nepoctivými úmysly ze strany prodávajících vznikla již v dávné době. Ochrana spotřebitele jako právní disciplína se však datuje do padesátých let dvacátého století, což je, obecně vzato, poměrně krátká doba. V podmínkách České republiky se tato problematika dostala do většího povědomí občanů a zvýšeného zájmu zákonodárců po roce 1989, kdy ekonomika přešla z centrálně plánovaného na tržní hospodářství. Základem tržního hospodářství je konkurence mezi účastníky trhu, nežádoucí jsou jakékoli zásahy ze strany státu. Firmy, které vystupují na trh, usilují zejména o to, aby jejich ekonomický zisk z vykonávané činnosti byl co nejvyšší. Jednotliví soutěžitelé, bojující o potenciální zákazníky, nepoužívají vždy poctivých a etických metod. Význam státu proto nelze zcela vyloučit, poněvadž občan spotřebitel je v porovnání s prodávajícím považován za slabší stranu. Je pak úlohou státu ochránit jeho zájmy. Měl by zajistit kvalitní konkurenční prostředí, chránit by měl zejména život a zdraví občanů a také jejich ekonomické zájmy. Ochrana spotřebitele nabrala ještě většího významu po té, co se Česká republika 1. května 2004 stala právoplatným členem Evropské unie. Stali jsme se tak součástí jednotného vnitřního trhu, na kterém platí stejné podmínky pro všechny jeho účastníky. Jako členové Evropské unie máme právo podílet se na vytváření spotřebitelské politiky a také máme povinnost plnit požadavky, které stanoví komunitární legislativa. Bylo by však nesprávné se domnívat, že pouhá existence zákonů vyřeší všechny problémy mezi kupujícím a prodávajícím. Spotřebitel musí mít zájem znát svá práva ajenutné,abysejichdomáhalvpřípadějejichporušení.

8 2 POUŽITÉZKRATKY 8 2 Použité zkratky ČOI Česká obchodní inspekce EHSV Evropský hospodářský a sociální výbor ES Evropská společenství ESD Evropský soudní dvůr EU Evropskáunie MPO Ministerstvo průmyslu a obchodu ObčZ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění ObchZ zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník OSŘ zákonč.99/1963sb.,občanskýsoudnířád SZPI Státní zemědělská a potravinářská inspekce ZHOS zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže ZOBV zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků ZOC zákonč.526/1990sb.,ocenáchvplatnémznění ZOS zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele v platném znění ŽZ zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání

9 3 CíLAMETODIKA 9 3 Cílametodika Cílem mé diplomové práce je poskytnout informace spotřebitelům o základních aspektech problematiky ochrany spotřebitele a spotřebitelských smluv. Cílem je na základě studie vybrané části občanského zákoníku, zákona o ochraně spotřebitele a ostatních právních norem situaci popsat, charakterizovat spotřebitelské smlouvy a vytvořit tak přehled o tom, která ustanovení ve spotřebitelských smlouvách jsou nepřípustná či spotřebitele omezují v jeho právech. Práce sestává ze dvou částí. V teoretické části vymezuji základní pojmy spotřebitelské problematiky, aby se čtenář snadno orientoval. Také popisuji souvislost a propojení oblasti ochrany spotřebitele s komunitárním právem ES, bez kterého by pravděpodobně neexistovala(nebo existovala s určitým časovým zpožděním) řada ustanovení v českém právním řádě, která vycházejí ze směrnic ES. Nedílnou součástí je osvětlení spotřebitelské politiky České republiky, její principy a cíle. Uvádím základní legislativní a institucionální prostředky ochrany spotřebitele, dále pak povinnosti, které má prodávající ve vztahu ke spotřebiteli. Stěžejní částí mé práce je kapitola o spotřebitelských smlouvách, kde je popisuji nejprve obecně a poté rozebírám jednotlivé formy spotřebitelských smluv smlouvy uzavírané mimo provozovnu a smlouvy uzavírané na dálku. Věnuji se též nepřiměřeným podmínkám ve spotřebitelských smlouvách. Druhá část diplomové práce je zaměřena prakticky. Obsahuje vždy konkrétní případ, ve kterém se objevil určitý problém, následuje jeho rozbor a správné vyhodnocení dle platných právních předpisů. Základních informací(zejména o smlouvách dle Občanského zákoníku) se mi dostalo v předmětu Smluvní vztahy v podnikání, který jsem absolvovala v průběhu mého studia. Část informací jsem čerpala z knižních publikací uvedených v seznamu literatury, u nichž ovšem nastal problém s jejich aktuálností. Proto jsem se více obracela na internetové zdroje, které jsou průběžně doplňovány a pravidelně aktualizovány.

10 4 SOUVISLOST MEZI PRÁVEM OCHRANY SPOTŘEBITELE V ČR A KOMUNITÁRNíM PRÁVEM EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVí 10 4 Souvislost mezi právem ochrany spotřebitele v ČR a komunitárním právem Evropských společenství Ochrana spotřebitele překročila národní měřítko ve chvíli, kdy se Česká republika rozhodla, že přistoupí k Evropským společenstvím(resp. Evropské unii). V roce 1993 byla podepsána Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikounajednéstraněaesajejichčlenskýmistátynastranědruhé, kterávstoupila v platnost 1. února Počínaje těmito lety se Česká republika zavázala, že systém ochrany spotřebitele plně zharmonizuje s požadavky, které klade komunitární legislativa. Vnitrostátní právo jednotlivých členských států EU a právo Evropských společenství představuje každé svébytný právní řád. Ovšem v případě rozporu komunitárního práva s právem vnitrostátním se použije princip přednosti práva komunitárního. Aplikační přednost komunitárního práva se v případě České republiky vztahuje na všechny právní normy, tedy na ústavní zákony, zákony, nařízení, vyhlášky či jiné právní předpisy. Evropské právo je tedy nadřazené veškerému právu českému. V následujících kapitolách popisuji komunitární politiku ES, které je oblast ochrany spotřebitele součástí, a všeobecně pojem směrnice jako jeden z jejích prostředků. 4.1 Acquis communautaire Acquis communautaire znamená v překladu komunitární právo, představuje první ze tří pilířů Evropské unie a vyjadřuje právo Evropských společenství. Zahrnuje předevšímveškerézřizovacísmlouvyes 1,cožseoznačujejakoprimárníprávo.Zřizovací smlouvy byly v průběhu let několikrát novelizovány, nejdůležitější z nich jsou: Smlouva o společných orgánech(1965), Jednotný evropský akt(1986), Maastrichtská smlouva(1992), Amsterodamská smlouva(1997) a Smlouva z Nice(2000). Druhou částí komunitárního práva ES je tzv. sekundární právo, které je výsledkem činností orgánů ES. Sekundární právo je tvořeno zejména: 1 vsoučasnédobějsouplatnéjižjendvězpůvodníchtřízřizovacíchsmluv:smlouvaozaložení Evropských společenství(bývalé EHS) a Smlouva o založení EURATOMu, tedy tzv. Římské smlouvy

11 4.1 Acquiscommunautaire 11 nařízeními obecně závazné pravidlo jak na úrovni ES, tak na úrovních jednotlivých členských států, směrnicemi kteréjsouzávaznécodovýsledku,jichžmábýtdosaženoapouze pro ty státy, kterým je adresována, forma provedení je ponechána v kompetenci samotného státu, rozhodnutími která jsou závazná a přímo účinná pro jejich adresáty, doporučeními a stanovisky která nejsou právně závazná. Celý vývoj spotřebitelské politiky je spjat se samotným budováním jednotné Evropy(1951). Hlavním cílem všech integračních procesů je vytvoření fungujícího jednotného vnitřního trhu. Nezbytnou součástí takovéhoto trhu jsou pravidla stejná pro všechny členské země. Ačkoli se jednotný evropský trh vytváří již více než 50 let, oblast ochrany spotřebitele má velké zpoždění, přestože má zásadní význam pro jednotný trh. V roce 1975 je publikován tzv. Předběžný program EHS o ochraně spotřebitele a informační politice. Tento dokument se stal základem pro spotřebitelskou politiku EHS a později pro EU. Fakticky byla ochrana spotřebitele jako samostatnápolitikazavedenaažmaastrichtskousmlouvouvroce1992atočl a od této doby je ochrana spotřebitele právoplatnou komunitární politikou. Tento článek stanoví, že k podpoře zájmů spotřebitelů a k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přispívá Společenství k ochraně zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i k podpoře jejich práva na informace, vzdělávání a práva sdružovatsekochraněsvýchzájmů.dálesevčlánkupíše,že požadavkyvyplývající z ochrany spotřebitele budou brány v úvahu při vymezování a provádění jiných politikačinnostíspolečenství. Oblast ochrany spotřebitele je tvořena zejména směrnicemi. které jsou schvalovány a přijímány na základě rozhodnutí Rady EU a Evropského parlamentu. Důležitou roli hrají též doporučení a stanoviska obsažená v Bílých a Zelených knihách a v neposlední řadě také nařízení. Nejvýznamnější směrnice v této oblasti jsou následující: směrnice Rady 84/450/EHS, o klamavé reklamě, směrnice Rady 85/374/EHS, o odpovědnosti za vady výroků, směrnice Rady 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavíraných mimo obchodní prostory, 2 vminulostičl.129a

12 4.2 Směrnice 12 směrnice Rady 87/102/EHS, o spotřebitelském úvěru, směrnice Rady 92/59/EHS, o všeobecné bezpečnosti výrobků, směrnice Rady 93/13/EHS, o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, o ochraně spotřebitele v případě smluv sjednávaných na dálku, směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES, o ochraně spotřebitele při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli, směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/95/ES, o obecné bezpečnosti výrobků, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům. Většina spotřebitelských směrnic je založena na principu tzv. minimální harmonizace, kdy je členským státům ponechána možnost zachovat stávající, popř. přijmout přísnější opatření, než jaká obsahuje daná směrnice ES. Nesmí být ale vrozporusesmlouvouozaloženíes. Evropská unie se v oblasti ochrany spotřebitele snaží zajistit, aby stejná pravidla platila jak pro členské země, tak pro kandidátské a přistupující země. Stará se zejména o zkvalitnění životní úrovně všech svých občanů, podporuje jejich zájmy a také zajišťuje jejich práva, zdraví a bezpečnost na všech trzích v rámci jednotného vnitřního trhu EU. Čeští spotřebitelé(a také prodejci) získali vstupem ČR do EU nové příležitosti k obchodování na území všech členských zemí, kde platí stejná pravidla. Legislativa vytvořená orgány a institucemi EU přinesla do českého právního řádu mnoho změn a nových ustanovení, jako jsou např. ustanovení o spotřebitelských smlouvách. Vstup do EU z hlediska ochrany spotřebitele měl tedy zaručeně pozitivní vliv. 4.2 Směrnice Směrnice jsou, jak jsem uvedla v předchozí kapitole, jeden z prostředků komunitárníhoprávaes.jejípřesnádefinicejeuvedenavesmlouvěozaloženíes,včlánku

13 4.2 Směrnice azní: Směrnicejezávaznáprokaždýstát,kterémujeurčena,pokudjdeovýsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátnímorgánům. Z definice tedy vyplývá, že směrnice není určena k přímé aplikaci. Tento prostředek je založen na dvoustupňové proceduře, kdy na úrovni prvního stupně komunitárním se stanoví společný cíl pro všechny členské státy, kterým je směrnice adresována, a na druhém stupni vnitrostátním mají jednotlivé členské státy povinnost danou směrnici implementovat do národních právních řádů, přičemž musí být splněn cíl, který směrnice obsahuje. Nejedná se však pouze o formální přenesení významu, nýbrž o samotné přenesení podstaty směrnice do vnitrostátního práva. Stanovena je i lhůta pro implementaci směrnice do vnitrostátního právního řádu Provedení směrnice Provedení směrnice do vnitrostátního právního řádu v sobě zahrnuje její transpozici a implementaci. Transpozicí se má na mysli formální zavedení směrnice do vnitrostátního obecně závazného právního předpisu. Podstatnou součástí transpozice je správný výklad a samotné pochopení obsahu směrnice. Transpozice musí zajistit plný účinek směrnice a přitom musí být zachován její cíl. Implementací je naopak myšleno skutečné dosažení cíle a výsledku, který vyžaduje směrnice. Implementace je poněkud širší pojem a v podstatě zahrnuje i transpozici, proto ve svém dalším textu budu užívat slovo implementace jako souhrnný pojem Náležitá implementace Každá směrnice obvykle obsahuje též ujednaní o lhůtě, do které má být náležitě implementována do národních právních řádů. Lhůta se pohybuje většinou v rozmezí 6měsícůaž2letanajejídodrženídohlížíKomiseES.Nedodrženílhůtyzpůsobuje narušení jednotného vnitřního trhu, poněvadž není splněn hlavní cíl, a to harmonizace trhu ES, na kterém by platily stejné podmínky pro všechny jejich členy. Směrnici lze považovat za náležitě implementovanou(tedy i transponovanou), jestliže je včas a plně dosaženo výsledku požadovaného směrnicí, a to jak z hle-

14 4.2 Směrnice 14 diskaformálněprávního,takzhlediskaaplikačněpraktického 3.Směrnicejenáležitě provedena, jestliže: 1. adresovaný stát včas přijme nezbytná transpoziční opatření, 2. přijaté transpoziční opatření správně promítne obsah směrnice, 3. transpoziční opatření má náležitou formu, 4. je zajištěna náležitá aplikace, dodržování a efektivní vymahatelnost transpozičního opatření. Neprovedení či nesprávné provedení směrnice do národního právního řádu zakládá odpovědnost členského státu za porušení práva ES jak vůči samotným ES, tak vůči postiženým jednotlivcům. Nesplnění uvedených podmínek může mít za následektakéto,žesdanýmstátemzahájíkomiseesřízeníproporušenísmlouvy podle článku 226 Smlouvy ES, kdy krajním řešením je situace, kdy Komise ES podá žalobu k ESD a ten vydá rozsudek, ve kterém stanoví povinnost členskému státu učinit okamžitá opatření k nápravě situace a při opětovném nesplnění povinnosti vyústírozhodnutíesdažvuloženépokutučipenále 4. 3 Král.R.:TranspoziceaimplementacesměrnicESvzemíchEUaČR,C.H.Beck,Praha, ESDpoprvérozhodlauložilpenálevčervenci2000Řeckuvevýši20000EURzakaždý den prodlení ve smyslu splnění rozsudku C-45/91 za nenáležitou implementaci Směrnice č. 75/442 a 78/319, které upravují nakládání s odpady

15 5 ZÁKLADNíPOJMY 15 5 Základní pojmy V následující části práce se dostáváme do oblasti ochrany spotřebitele jako takové. Proto považuji za vhodné definovat základní pojmy, které do této problematiky spadají a hojně se zde vyskytují. 5.1 Vymezení základních pojmů Spotřebitel V praxi se můžeme setkat s různými definicemi pojmu spotřebitel, pro širší rozhled jich zde několik uvádím. Nejprve se podíváme na některé definice z prostředí České republiky. ZOS( 2 odst. 1 písm. a)) vymezuje spotřebitele jako fyzickou či právnickou osobu, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami. Dle ObčZ ( 52 odst. 3) je spotřebitelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Tedy ObčZ nerozlišuje fyzickou či právnickou osobu. Pojítkem mezi definicemi v českém právním řádu, který uznává za spotřebitele jakfyzické,takprávnickéosoby,jeto,žerozhodujícíjeskutečnost,žesejednáokonečného uživatele výrobku či služby. Naprosto odlišné je však vymezení spotřebitele dle komunitární legislativy. Zde se objevilo hned několik definic tohoto pojmu. Dle směrnice č. 93/13/EHS o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách je spotřebitelem fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání. Podobné znění definice spotřebitele nalezneme i ve Směrnici č. 94/47/ES o timesharingu, podle které je spotřebitelem fyzická osoba, která jedná za účelem, jenž nelze považovat za provozování jejího obchodu, živnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího svobodného povolání. Směrnice č. 87/102/EHS o spotřebitelském úvěru zase říká, že spotřebitelem je fyzická osoba, která při transakcích, na než se vztahuje tato směrnice, jedná za účelem, který nelze považovat za její obchodní nebo profesní činnost.

16 5.1 Vymezení základních pojmů 16 Prakticky totožně definuje spotřebitele také Směrnice č. 85/577/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory či Směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv sjednávaných na dálku. Za povšimnutí stojí, že právo EU popisuje spotřebitele vždy pouze jako fyzickou osobu a nikoli osobu právnickou, na tomto faktu se shodují všechny zmíněné prostředky komunitárního práva ES. Tedy v některých případech by mohl vzniknout spor v otázce, zda určitá osoba je či není spotřebitelem Výrobek ZOS( 2odst.1písm.f))považujezavýrobekjakoukolivěc,kterábylavyrobena, vytěžena nebo nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určenaknabídcespotřebiteli.zos( 2odst.1písm.i))dáleuvádí,cojenebezpečný výrobek nebezpečný výrobek je takový, který z důvodu jakékoli vady nebo nesprávné či nedostatečné informace sám o sobě nebo při obvyklém způsobu používání, sestavování nebo uchovávání, jakož i únikem škodlivých látek anebo v důsledku spoléhání se na přesnost, při náležité opatrnosti představuje nepředvídatelné nebo zvýšené nebezpečí ohrožení života, zdraví anebo majetku Služba ZaslužbujepovažovánadleZOS( 2odst.1písm.j))jakákolivpodnikatelskáčinnost, která je určena k nabídce spotřebiteli, s výjimkou činností upravených zvláštními zákony, kde se dozor nad ochranou spotřebitele svěřuje profesním sdružením nebo jiným orgánům státní správy než uvedeným 23 tohoto zákona. Římská smlouva EHS stanovuje za charakteristický znak služby její úplatnost Prodávající Prodávajícímjepodnikatel 5,kterýspotřebiteliprodávávýrobkyneboposkytuje služby(zos 2odst.1písm.b)). 5 2odst.2zákona513/1991Sb.,obchodnízákoník

17 5.2 Důvody ochrany spotřebitele Výrobce Výrobcem je podnikatel, který zhotovil výrobek anebo jeho součást nebo poskytl služby, který vytěžil prvotní surovinu nebo ji dále zpracoval, anebo který se za výrobceoznačil(zos 2odst.1písm.c)) Dovozce Za dovozce se označuje podnikatel, který uvedl na trh výrobek z jiného než členského státuevropskéunie(zos 2odst.1písm.d)) Dodavatel Dodavatelem je každý další podnikatel, který přímo nebo prostřednictvím jiných podnikatelů dodal prodávajícímu výrobky(zos 2 odst. 1 písm. e)). S definicí dodavatele se setkáváme též v problematice spotřebitelských smluv. Dle 52odst.2jedodavatelemosoba,kterápřiuzavíráníaplněnísmlouvyjedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti Provozovna DefinicitohotopojmubychomnašlijednakvObchZajednakvŽZ.Podle 17odst. 1 ŽZ je provozovnou prostor, v němž je živnost provozována. Za provozovnu se pro účely ŽZ považuje i stánek, pojízdná prodejna a obdobné zařízení, sloužící k prodeji zboží nebo k poskytování služeb. Provozovnou dle ObchZ( 7 odst. 3) je prostor, v němž je provozována určitá podnikatelská činnost. Mezitěmitodefinicemiexistujerozdílatovtomsměru,žezatímcoŽZoperuje seslovemživnost( 2ŽZ),ObchZspojmempodnikání( 2odst.1).Tedylzeříci,že provozovny, ve kterých se uskutečňuje podnikatelská činnost, která však není živností (podle ŽZ), se řídí pouze ustanoveními ObchZ, nikoli ŽZ. 5.2 Důvody ochrany spotřebitele Spotřebitelem se stává denně každý člověk. A právě lidé jsou nepostradatelnou součástí trhu, jsou jejich hybnou silou. Bez nás by trh zanikl. Spotřebitel je brán jako slabší článek při uskutečňování obchodu, ať už jde o nákup zboží či služeb. Každý

18 5.3 Soukromoprávní a veřejnoprávní úprava ochrany spotřebitele 18 spotřebitel při výběru zboží(služby) hledá to nejlepší, vybírá na základě svých zkušeností, znalostí, doporučení či na základě reklamy v médiích. Nejpodstatnějším důvodem ochrany spotřebitele je, dle mého názoru, selhání trhu. Jednou z příčin selhání trhu jsou asymetrické informace mezi prodávajícím a kupujícím. Spotřebitel je přece jen poněkud znevýhodněn při získávání informací, jejich zpracování a vyhodnocování, prodávající ví více o kvalitě prodávaných produktů. Také reklama může být jedním z důvodů, proč existuje ochrana spotřebitele. Neustále jsme bombardováni reklamami,kterénámvnucují,žezrovnatozbožíčisnadtaslužbajepronástím nejlepším a mnozí z nás často podlehnou této formě propagace. VelmivýstižnýjenázorT.Pelikána,kterýtvrdí,žeačkolisemůžezdát,že poskytovatel služby a kupující jsou rovnocennými stranami obchodu, kupující má však ve skutečnosti pouze dvě možnosti. Buď přijme nabídku poskytovatele služby se všemi předem stanovenými podmínkami, nebo nabídku odmítne. V žádném případě zde nelze hovořit o jakémkoli vyjednávání či změně podmínek. Spotřebitel je tedy znevýhodněn, a když přihlédneme k tomu, že spotřebitelskou politiku dostatečně neovládá, má ochrana jeho zájmů a práv význam. 5.3 Soukromoprávní a veřejnoprávní úprava ochrany spotřebitele Česká republika člení právo na právo veřejné a právo soukromé. Hranice mezi těmito dvěma právy však není vždy zcela zřetelná a mohou vznikat spory, zda určitý akt je aktem veřejnoprávním či soukromoprávním. Základním znakem veřejného práva je nerovnost jejích účastníků, jedná se o vztahy stát a občan, reguluje tedy skutečnosti, které se týkají všech lidí. Veřejnoprávní předpisy obsahují téměř vždy kogentní právní normy, od kterých se nelze odchýlit. Soukromoprávní vztahy charakterizuje naopak rovnost účastníků. Při případném sporu jsou obě strany rovnocennými soupeři. Soukromoprávní předpisy se vyznačují velkým množstvím dispozitivních norem, které dávají smluvním stranám možnost dohodnout se jinak, než stanoví zákon. Práva spotřebitelů jsou chráněna zejména v soukromoprávní oblasti, která reguluje vztahy konkrétních osob. Mezi chráněné zájmy patří zejména obecná úprava spotřebitelských smluv, úprava smluv uzavíraných za použití prostředků komunikace na dálku, smlouvy o uzavření spotřebitelského úvěru nebo například úprava

19 5.3 Soukromoprávní a veřejnoprávní úprava ochrany spotřebitele 19 odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Pro soukromoprávní ochranu je kompetentním orgánem ochrany soud. Aby byla ochrana realizována, je nutné, aby poškozený spotřebitel podal návrh k provedení ochrany a musí se sám starat o celý průběh. Řešení soukromoprávních sporů trvá však dlouhou dobu a spotřebitel se mnohdy kvůli tomu raději svých práv nedomáhá. Soukromoprávní ochrana je typickou následnou ochranou. Doplněním ochrany spotřebitele je veřejnoprávní ochrana. Je to oblast, která obsahuje většinou preventivní opatření, ale vyskytují se zde i taková, která mají následný charakter. Do této oblasti spadají zejména otázky poctivosti prodeje, zákazu prodeje nebezpečných výrobků, zákazu klamání spotřebitelů, zákazu diskriminace spotřebitelů aj. Spadá sem velké množství právních předpisů(které uvádím v podkapitole 6.3.3). Veřejnoprávní úprava nevyžaduje osobní jednání spotřebitele pro to, aby byla uvalena sankce za porušení práv a povinností. Nevýhodou však je fakt, že provádění prostředků ochrany koná veřejný orgán a poškozený není oprávněn do sporu zasahovat. Naopak výhodou oproti soukromoprávní ochraně je rychlost vyřešení sporu.

20 6 OCHRANA SPOTŘEBITELE V RÁMCI ČESKÉ REPUBLIKY 20 6 Ochrana spotřebitele v rámci České republiky Systém ochrany spotřebitele v České republice se začal reálně vyvíjet po roce 1989, kdy ekonomika přešla z centrálně plánované na demokratickou. Nejprve začaly vznikat občanské aktivity z řad samotných spotřebitelů(nadace na ochranu spotřebitelů, Sdružení nezávislých spotřebitelů), poté se těmto aktivitám začal věnovat i stát. Především zahájení rozhovorů o přistoupení České republiky k Evropským společenstvím(resp. EU) uvedl tuto oblast do pohybu jak po stránce legislativní, tak po stránce institucionální. 6.1 Spotřebitelská politika Stanovení cílů a koncepcí spotřebitelské politiky má ve své pravomoci Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, některé oblasti(státní dozor na vnitřním trhu, vyznačování cen aj.) jsou svěřeny do kompetencí jiných orgánů státní správy: Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo financí. Celá spotřebitelská politika je založena na koncepcích, které vytváří MPO ČR a schvaluje vláda České republiky. První Koncepce spotřebitelské politiky byla vytvořena na období a vycházela především z požadavků Evropské komise na harmonizaci spotřebitelské politiky s komunitárním právem ES a uznáním práv spotřebitelů tak, jak to stanovoval Akční program Společenství. Jednalo se spíše o krátkodobý projekt, což vyplývá i z krátkého časového období platnosti této koncepce, jehož cílem bylo vytvořit fungující spotřebitelskou politiku ČR, která by byla jednotně prezentována EU, dále také zlepšit postavení spotřebitelů, uznat jejich práva a posílit roli nevládních spotřebitelských organizací, jež jednají v zájmu spotřebitelů. Na tuto koncepci navázala Koncepce spotřebitelské politiky pro období , která byla vytvořena s jasným cílem, a to co nejvíce se přizpůsobit Evropské unii, kam se Česká republika chystala vstoupit. Cíle stanovené v koncepci byly tyto: ochrana bezpečnosti života a ekonomických zájmů občanů, přispívat k ochraně vnitřního trhu před nekalým jednáním, rozvíjet činnost nevládních spotřebitelských organizací, zlepšovat informovanost občanů o jejich právech při nákupu zboží a služeb a o způsobech, jak na trhu uplatňovat své ekonomické zájmy,

21 6.1 Spotřebitelskápolitika 21 přispět k dosažení kompatibility domácího trhu ČR s vnitřním trhem EU do referenčního data vstupu ČR do EU, podíletsenavytvářenídůvěryvelektronickýtrhanajehovývoji. Na základě této koncepce byly transponovány veškeré předpisy ES, které se této problematiky dotýkají a účinnosti nabyly nejpozději dnem vstupu České republiky do Evropské unie. V současné době je platná Koncepce spotřebitelské politiky na léta Navazuje na pozitivní výsledky předchozích koncepcí a také stanoví nové cíle: zajištění bezpečnosti a zdraví občanů, ochrana jejich ekonomických zájmů, podpora aktivit v oblasti jejich vzdělávání a informování spotřebitelské veřejnosti, podpora činnosti nevládních spotřebitelských organizací, vytvoření podmínek pro mimosoudní řešení spotřebitelských sporů. V této koncepci nalezneme také důraz na životní prostředí a jeho ochranu, jedná se především o značení ekologicky šetrných výrobků, podpora zpětného odběru obalů či recyklaci odpadů. Za samozřejmost se považuje spolupráce na mezinárodní a unijní úrovni. V jejím rámci se Česká republika zapojila do systému RAPEX(Systém rychlé výstrahy před nebezpečnými nepotravinářskými výrobky). České spotřebitelské organizace jsou řádnými členy CI(Consumers International), ANEC(Evropská asociace pro koordinaci přístupu spotřebitelů ke standardizaci) či BEUC(Evropský výbor spotřebitelských svazů). Nejnovější koncepce je brána jako otevřený dokument, jehož obsah se bude doplňovat a pozměňovat dle aktuálních potřeb spotřebitelů a celého trhu. Jak vyplývá z roční zprávy o činnosti a hospodaření Ministerstva průmysly a obchodu, vydalo MPO za rok 2006 na oblast ochrany spotřebitele dotační prostředky vcelkovévýši20,998mil.kčdesetinevládnímneziskovýmorganizacím 6. 6 víceviz.

22 6.2 Právaspotřebitele Práva spotřebitele Výčet práv spotřebitelů je důležitou součástí spotřebitelské politiky, která je tak sjednocena v jeden celek. Jako první vyhlásil spotřebitelská práva americký prezident John Fitzgerald Kennedy dne 15. března Byla to 4 jednoduchá práva: 1. právo na bezpečnost, 2. právo na informace, 3.právonavýběr, 4. právo být vyslyšen. Tento den byl považován za počátek novodobé historie ochrany spotřebitele a na jeho počest byl 15. březen vyhlášen Světovým dnem práv spotřebitelů. S postupem času se tato 4 práva rozšířila a Mezinárodní úřad sdružení spotřebitelů(iocu, v současnosti vystupujícího pod názvem CI Consummer International) deklaroval v roce práv spotřebitelů: 1. Právo na uspokojování základních potřeb spotřebitel má právo na přístup k základním druhům zboží a služeb, na uspokojení základních potřeb nutných pro přežití jako je přiměřená výživa, bydlení, ošacení, vzdělání, zdravotní péče, aj. Toto právo vychází z Listiny základních práv a svobod. 2. Právo na bezpečnost spotřebitel má právo, aby výrobky a služby, které jsou mu na trhu poskytovány, byly bezpečné a neohrozily jeho zdraví a bezpečnost. Je tedy zapotřebí stanovit základní bezpečnostní požadavky na výrobky z řad potravin, hraček, elektrospotřebičů apod. 3. Právo na informace spotřebitel má právo dozvědět se o vlastnostech výrobkučislužby,otom,jaknakládatsvěcíčijaksprávněužívatslužbu,zdamu nehrozí nebezpečí při užívání a také o ceně. 4.Právonavýběr souvisísesvobodnýmvýběremzbožíaslužebvpožadované kvalitě a za přijatelnou cenu. V případě, že na trhu působí monopolistický subjekt, je povinností státu zajistit určitou regulaci kvality a ceny tak, aby nepřekračovala obecně přijatelné hranice. 5. Právo být vyslyšen(právo na zastoupení) spotřebitelé mají právo se sdružovat v dobrovolných spotřebitelských organizacích, hnutích, spolcích a výborech, které mají možnost ovlivňovat politiku vlády v jejich prospěch. Spotřebitelské organizace jsou oprávněny bránit zájmy spotřebitelů vůči výrob-

23 6.2 Právaspotřebitele 23 cům, dovozcům a distributorům. Zástupcům z řad spotřebitelů musí být umožněno účastnit se rozhodovacích a schvalovacích procesů, přijímání legislativních pravidel, která se týkají zájmů spotřebitelů na místní, národní i mezinárodní úrovni. 6. Právo na náhradu zejména má spotřebitel nárok na náhradu vadného výrobku a za škody vzniklé v souvislosti s užíváním výrobku či služby. Žádoucí je vytvoření srozumitelných, jednoduchých a rychlých postupů pro vyřízení věci. 7. Právo na spotřebitelskou výchovu souvisí zejména s neustálým vzděláváním spotřebitelské veřejnosti, k čemuž by měl vytvářet podmínky také stát. 8. Právo na zdravé životní prostředí nesmí být upřeno žádnému občanovi. Kvalitní životní prostředí musí být zachováno jak při produkci výrobku či služby, tak při jejich užití a také při jejich likvidaci. Pokud bychom se na spotřebitelská práva podívali z pohledu Evropské unie, naleznemevýčet pouze 5základníchprávspotřebitele,cožvšakneznamená,že práva, která uvedena nejsou, odmítá. Výchozím dokumentem pro celou spotřebitelskou politiku ES(resp. EU) se stal Předběžný program EHS o ochraně spotřebitele a informační politice, který byl vydán roku Obsahuje tato práva: 1.Právonazdravíabezpečnost EHSVpřipomíná,žejenutnéinvestovatdo kvality systému pro monitorování vnitřního trhu Společenství pomocí projektů, jako je například RAPEX a tím přispívat k ochraně zdraví a bezpečnosti svých občanů. 2.Právonaochranuekonomickýchzájmů rámeceusevtétootázcezaměřuje především na ochranu spotřebitelů před nekalými a agresivními obchodními praktikami prodejců a poskytovatelů služeb. 3. Právo na náhradu škody celosvětovým trendem se stává, že odpovědnost zaškoduzpůsobenouvadouvýrobkunesesámvýrobce,atakéto,žezavadný výrobek se považuje též výrobek, který je nebezpečný. Spotřebitel má tak právo uplatňovat náhradu škody u výrobce. 4. Právo na informace a vzdělávání EHSV zdůrazňuje, že je důležité kromě konkrétních informací o výrobku či službě samotné, poskytovat spotřebitelům všeobecné informace o jejich právech. K otázce vzdělávání EHSV podotýká, že největší vliv na kvalitní úroveň vzdělanosti spotřebitelů mají členský stát,

24 6.3 Povinnostispotřebitele 24 dále pak spotřebitelské organizace a sdružení. Jejich činnost je nepostradatelná. Informovat a vzdělávat má smysl i proto, že neustále roste zadlužení domácnosti a jedním důvodem proto může být to, že domácnosti nesprávně odhadnou svou ekonomickou situaci a nechají se ovlivnit agresivními reklamami a propagacemi nanákupzbožíaslužeb. 5.Právonazastoupení základnízásadoutohotobodujemimojinétéžumožnění zakládat sdružení, organizace a spolky s místní, regionální, národní, mezinárodní a unijní úrovni, které by se účastnily rozhodování o veškerých věcech, které se týkají spotřebitelské oblasti. 6.3 Povinnosti spotřebitele Bylo by však nesprávné, se domnívat, že spotřebitelé mají pouze práva, která jim nemohou být upřena, aniž by se oni sami určitým způsobem přičinili. Horová ve své publikaci 7 uvádí8povinnostíspotřebitele,kterépřímosouvisísuvedenými8právy spotřebitele. Jsou to: 1.zájemozdraví, 2. odpovědné rozhodování, 3. uplatnění nároku na odškodné, 4.zájemoinformaceaprácesnimi, 5. vzdělávat se, 6. aktivní účast v ochraně spotřebitele, 7. uplatňovat nárok na základní potřeby, 8. dodržování ekologických pravidel. Spotřebitel by měl být znalý svých práv, pokud se rozhodne uzavřít smlouvu či obchod.povinnostvzdělávatsejebezpochybyvjehozájmuatohobysimělbýt vědom. Všechny výše uvedené povinnosti jsou vzájemně provázané aby mohl spotřebitel správně uplatnit nárok na odškodné, musí být informován o právech, která má, aby nebyl podveden nepoctivým prodejcem zboží či poskytovatelem služby. Je také ve vlastním zájmu spotřebitele zajímat se o své zdraví a dodržovat ekologická pravidla, aby mu bylo dopřáno kvalitní životní prostředí. 7 víceviz.horová,o.:ochranaspotřebitele,vysokáškolaekonomickávpraze,2002,str.14

25 6.4 Právní zajištění ochrany spotřebitele Právní zajištění ochrany spotřebitele Jelikož jsme právoplatným členem EU, musí být veškeré Parlamentem ČR schválené zákony o ochraně spotřebitele v souladu se základní ideologií a cíli komunitární politiky ES. Základem legislativního zajištění spotřebitelské problematiky v České republice nalezneme v soukromém právu, zejména v občanském zákoníku. Tuto oblast však postihuje i veřejnoprávní oblast, která bere na zřetel obecné zájmy všech občanů konzumentů výrobků a služeb, stěžejním je zákon o ochraně spotřebitele Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele v platném znění ZOS je veřejnoprávní prostředek české legislativy. Byl přijat Federálním shromážděnímčsfrjižvroce1992.zosjerozdělendoněkolikačástí,kterésevěnují specifickým záležitostem souvisejícím s ochranou spotřebitele. Paragraf1odst.1prvníčástivymezujepředměttohotozákona. 2ZOSpodrobně vysvětluje základní pojmy jako je spotřebitel, dodavatel, výrobek, služba atd.. Z tohoto zdroje jsem čerpala v kapitole 5.1 Vymezení základních pojmů. Část druhá se věnuje povinnostem při prodeji zboží či poskytování služeb. Dočteme se zde, jaké povinnosti má prodávající povinnost řádně spotřebitele informovat o vlastnostech prodávaných výrobků nebo charakteru poskytovaných služeb ( 9-11), povinnost informovat spotřebitele o ceně výrobku či služby( 12), způsobu, rozsahu a podmínkách uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb( 14). Též je zde vypsáno, co je zakázáno např. diskriminace spotřebitele( 6) či klamání spotřebitele( 8). Tato část obsahuje ustanovení o vystavení dokladu o zakoupení zboží nebo poskytnutí služby, kterou je prodávající(poskytovatel služby) povinen vydat kupujícímu na základě jeho žádosti( 16) a jsou zde vyjmenovány i základní náležitosti, které takovýto doklad musí mít. Vetřetíčástijsoupakdefinoványúkolyveřejnésprávy 21vyjadřujepovinnost orgánům státní správy, územní samosprávy a ostatním orgánům veřejné správy zamezit tomu, aby se na trh dostaly výrobky nebezpečné svou zaměnitelností s potravinami a také povinnost o těchto skutečnostech informovat spotřebitelskou veřejnost. Dále je zde zmíněno( 23), že dozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem drží Česká obchodní inspekce a 24 se věnuje pokutám za porušení povinností.

26 6.4 Právní zajištění ochrany spotřebitele 26 Část čtvrtá se zabývá sdružením spotřebitelů a jiných právnických osob založených k ochraně spotřebitele. Řeší se zde mimo jiné jejich právní postavení( 25) a oprávnění vůči orgánům veřejné správy( 26). Ministerstvo průmyslu a obchodu připravilo novelu ZOS, kterou chce do českého právního řádu včlenit Směrnici 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu. Novela se zmiňuje o dvou termínech o klamavých obchodních praktikách a o agresivních obchodních praktikách. Novela zákona byla předložena vládě v srpnu letošního roku, nabýt účinnosti by měl zákon koncem letošníhoroku Zákon č. 40/1991 Sb., občanský zákoník v platném znění ObčZ je základním soukromoprávním pramenem ochrany spotřebitele, jednotlivé stranysijsouzderovny.samotnýzákoníkpocházíjižzroku1964,bylvšakjiž mnohokrát novelizován, naposledy v roce Novely, které pozměňují, doplňují či nahrazují stávající předpisy, vycházely zejména z požadavků legislativy EU, zejména ze směrnic. Ochrana spotřebitele v ObčZ se tedy musela přizpůsobit evropské spotřebitelské filozofii. Tento právní prostředek upravuje občanskoprávní vztahy, majetkové vztahy fyzických(právnických) osob, dále pak otázky závazkového práva. Ovšem nejvýznamnější částí pro spotřebitele jsou ustanovení o spotřebitelských smlouvách, které bylydoobčzzařazenynovelouzákonač.367/2000sb..toutonoveloubylydo ObčZ implementovány mimo jiné tyto směrnice ES: Směrnice Rady 93/13/EHS, o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, Směrnice Rady 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavíraných mimo obchodní prostory, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, o ochraně spotřebitele v případě smluv sjednávaných na dálku. Tyto směrnice se nacházejí v paragrafech části první hlavy páté ObčZ. Jejich implementací se jednoznačně posílilo postavení spotřebitele proti nepoctivému 8 čerpáno z internetových stránek Ministerstva průmyslu a obchodu dostupných na:

27 6.4 Právní zajištění ochrany spotřebitele 27 jednání prodávajících. Podrobněji o spotřebitelských smlouvách pojednávám v kapitole 8 Spotřebitelské smlouvy Ostatní právní normy týkající se ochrany spotřebitele Zákon č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže v platném znění ZOHS patří do kategorie veřejnoprávní. Tento pramen práva má za úkol chránit zásady hospodářské soutěže a napomáhat tím kvalitnímu konkurenčními prostředí. Na spotřebitelskou problematiku působí zejména svým ujednáním o zákazu dohod mezi soutěžiteli, rozhodnutí jejich sdružení a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě, čímž by byl negativním způsobem ovlivněn trh a ohrožena ochrana zájmů spotřebitelů, hlavní složky trhu. Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích v platném znění Tento zákon chrání spotřebitele zejména tím, že klade důraz na dodržování povinností při výrobě potravin a tabákových výrobků a při jejich uvádění na trh. Musí být zajištěna zdravotní nezávadnost potravin, řádné informace pro spotřebitele o daném výrobku. Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky v platném znění Hlavní myšlenkou tohoto zákona je ochrana zdraví, bezpečnosti a majetku spotřebitelů a životního prostředí. Upravena jsou zde také práva a povinnosti osob, které na trh uvádějí výrobky, které by nějakým způsobem mohly ohrozit zájmy zmíněné v předchozí větě. Zákon je založen na Směrnici č. 92/59/EHS, o všeobecné bezpečnosti výrobků. Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy v platném znění Upravena je zejména reklama klamavá, srovnávací, na tabákové výrobky nebo na léčivé přípravky. Ohrožení pro spotřebitele tkví též ve skryté reklamě či reklamě založené na podprahovém vnímání. Česká legislativa v této oblasti se musela výrazně přizpůsobit ES, a proto byly do českého právního řádu přijaty tyto směrnice:

28 6.4 Právní zajištění ochrany spotřebitele 28 Směrnice č. 2003/33/ES upravující regulaci reklamy na tabákové výrobky a sponzorství související s tabákovými výrobky, Směrnice č. 2001/83/ES a 2004/27/ES, které upravují problematiku humánních léčivých přípravků včetně omezení reklamy na tyto přípravky, Směrnice č. 2004/28/ES, která se týká veterinárních léčivých přípravků a zavádí regulaci reklamy pro stanovené veterinární léčivé přípravky. Zákonč.526/1990Sb.,ocenáchvplatnémznění Dle 1 se daný zákon vztahuje na uplatňování, regulaci a kontrolu cen výrobků, výkonů,pracíaslužeb(dálejen zboží )protuzemskýtrh,včetněcenzbožízdovozu a cen zboží určeného pro vývoz. Prodávající nesmí stanovit příliš vysokou cenu, čímž by se nepřiměřeně obohatil. Prodávající je povinen označit zboží cenou, která je platná v okamžiku, kdy jej prodávající distribuuje konečnému spotřebiteli. Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku v platném znění Významnou směrnicí se stala Směrnice č. 85/374/EHS, která pojednává o sbližování zákonů, předpisů a správních opatření členských států o odpovědnosti za vadné výrobky. Tímto zákonem by mělo být spotřebiteli zajištěno, že pokud mu vznikne škoda v důsledku vady výrobku, nebude mu upřeno právo na náhradu. Povinnost prokazovat souvislost mezi vadou konkrétního výrobku a vzniklou škodou spadá na poškozeného. Další prameny práva: Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví v platném znění, Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků v platném znění, Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v platném znění, Zákonč.64/1986Sb.,oČeskéobchodníinspekcivplatnémznění, Zákon č. 63/1986 Sb., o České zemědělské a potravinářské inspekci v platném znění.

29 6.5 Institucionální zabezpečení ochrany spotřebitele Institucionální zabezpečení ochrany spotřebitele Vedle legislativy vydané ke spotřebitelské problematice jsou velmi užitečné také instituce, organizace, hnutí či sdružení, ať už vládní či neziskové. Všechny mají za cíl poskytnout občanovi informace, radu nebo pomoc v případě potřeby. Veškeré instituce působící v této oblasti jsou velmi aktivní vydávají publikace, pořádají kurzy a přednášky, které mají za cíl spotřebitele vzdělávat Ministerstvo průmyslu a obchodu MPO ČR je ústředním orgánem státní správy činným v oblasti ochrany spotřebitele. Mezi jeho činnosti patří zejména vytváření koncepcí spotřebitelské politiky, které mají zajistit rozvoj trhu, jeho konkurenceschopnost v evropském kontextu a současně vytvořit spravedlivé a rovné podmínky pro spotřebitele, aby byly chráněny jejich zájmy a práva Česká obchodní inspekce ČOI je rozpočtová organizace, též je orgánem státní správy. Spadá do působnosti MPO ČR. Byla ustanovena zákonem č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů. ČOI je hlavním dozorovým orgánem pro oblast nepotravinářských výrobků z hlediska technických požadavků na výrobky a bezpečnosti výrobků, dále dozorovým orgánem v oblasti ochrany ekonomických zájmů spotřebitelů a v oblasti chránící ve vymezeném rozsahu i fiskální zájmy státu. U potravin kontroluječoipouzepoctivostjejichprodeje 9. Mezi základní činnosti Inspekce patří kontrola fyzických a právnických osob, které na vnitřním trhu České republiky prodávají nebo dodávají výrobky, poskytují služby či vyvíjejí podobnou činnost. VpravomociČOIjeuloženípokutyaždovýše Kčzaporušení zákona o ČOI, zákona o ochraně spotřebitele, tuto sankci umožňuje uložit též zákon o technických požadavcích na výrobky a zákon o obecné bezpečnosti výrobků. ČOI zodpovědně informuje spotřebitele o své činnosti, o nebezpečných výrobcích, poskytuje též poradenský servis, občané mohou u ČOI sami podat podnět ke kontrole, pokud mají podezření na porušení právních předpisů. 9 čerpánozinternetovýchstránekčeskéobchodníinspekcedostupnýchna:

30 6.5 Institucionální zabezpečení ochrany spotřebitele Státní zemědělská a potravinářská inspekce SZPI byla založena zákonem č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci, ve znění pozdějších předpisů. Inspekce je podřízena Ministerstvu zemědělství ČR. Mezi její hlavní náplň činnosti patří kontrola potravin, surovin k jejich výrobě, zemědělských výrobků a tabákových výrobků v souvislosti s jejich výrobou, skladováním, přepravou, prodejem či dovozem. SZPI je kompetentním orgánem pro uložení sankcí dle zákona o SZPI Ombudsman Institut ombudsmana neboli veřejného ochránce práv byl zřízen zákonem 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, sídlí v Brně. Jeho úkolem je ochrana občanů vůči orgánům státní správy a úřadům. Podotýkám, že ombudsman nezastupuje přímo jednotlivé občany, nýbrž je pouze spojovacím článkem v tomto vztahu a tím má přispívat ke zlepšování vzájemných vztahů. Ombudsman má ve své pravomoci vykonat nezávislá šetření v případě pochyb či vzniklého problému a připravovat jejich řešení ve formě návrhů a doporučení Spotřebitelské organizace Spotřebitel jako jednotlivec je v jisté nevýhodě oproti společnostem, které jednají v zastoupení svých právníků, a při jednání může nastat situace, kdy spotřebitel spor raději vzdá, než aby se do něj pouštěl zejména s velkými firmami. Proto spotřebitelská politika věnuje nemalou pozornost spotřebitelským centrům a snaží se hájit zájmy a práva spotřebitelů coby jednotlivců. Na celoevropské úrovni se považuje za nejvýznamnější organizace BEUC Beurau Européen des Unions des Consommateurs(Evropský výbor spotřebitelských svazů), která je centrálním sdružením národních spotřebitelských center, sestáváz38členůčlenskýchzemíeu,přistupujícíchzemíazemívrámciesvo. Tentosvaz,jehožsídlojevBruselu,fungujejižodroku1962ajehohlavnímcílem je ovlivňovat spotřebitelskou politiku pozitivním směrem vůči spotřebitelům. V rámci celé Evropské unie existuje síť evropských spotřebitelských center, která kromě své informační úlohy poskytuje také podporu v případě stížností a řešení vzniklých problémů, např. vyřizování reklamací. Hlavním úkolem ESC je napomáhat

31 6.5 Institucionální zabezpečení ochrany spotřebitele 31 spotřebitelům orientovat se na vnitřním trhu Evropského společenství. Jedná se o pomoc jak českým spotřebitelům, aby byli schopni obstát na trzích ostatních členských států bez jakékoli újmy, tak o pomoc lidem z členských zemí Evropské unie, aby se dokázali orientovat na trhu v České republice. Evropské centrum pro Českou republiku se sídlem v Praze bylo zřízeno za finanční pomoci EU a Ministerstva práce a obchodu České republiky(mpo ČR). Po dokončení všech technických, administrativních a informačních příprav bylo ESC Praha dne otevřeno veřejnosti. Služby jsou poskytovány zdarma. Pro léta 2005 a 2006 jsou uzavírány vždy roční grantové smlouvy, přičemž na nákladech se podílíevropskákomiseze70%,zbylých30%jehrazenozrozpočtumpo. Zarok2005získaloESCPrahaodEvropskékomisehodnocení excellent. V roce 2006 přijala Evropská komise žádost MPO ČR a podepsala grantovou smlouvu na období Na financování se budou MPO ČR a Evropská komise podílet stejným dílem. Na národním poli pak vykonávají svou činnost spotřebitelská centra s místní působností. Plní informační a poradenskou funkci. Jejich cílem pak je, aby jednotliví spotřebitelé využívali potenciálu zahraničního trhu se stejnou důvěrou jako trhu domácího, a tím odstranili bariéry mezi jednotlivými trhy, což v konečném důsledku může pozitivně ovlivnit hospodářskou soutěž a ceny zboží či služeb. Jedná se zejména o tyto organizace, sdružení a centra: Sdružení obrany spotřebitelů České republiky SOS, Spotřebitel.cz, Sdružení ochrany spotřebitele Nymburk, Občanské sdružení spotřebitelů TEST Praha, Centrum spotřebitelsko podnikatelských vztahů a ochrany spotřebitele Třebíč, Sdružení českých spotřebitelů SČS. Spotřebitelská centra se stále více dostávají do povědomí spotřebitelů díky četným propagačním, publikačním a osvětovým činnostem, které vykonává.