MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2010 BARBORA DUDYCHOVÁ

2 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Denní motýli Brna a okolí se zaměřením na jejich bioindikační schopnosti Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Vladimír Hula, Ph.D. Vypracovala: Barbora Dudychová Brno 2010

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci s názvem Denní motýli Brna a okolí se zaměřením na jejich bioindikační schopnosti vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně. Dne... Podpis...

4 Děkuji vedoucímu bakalářské práce Ing. Vladimírovi Hulovi, Ph.D., za cenné rady, připomínky, za ochotu trpělivě odpovídat na otázky a odborné vedení při řešení bakalářské práce.

5 ABSTRAKT Předkládaná bakalářská práce se věnuje denním motýlům severního okraje města Brna a jeho nejbližšího okolí se zaměřením na jejich bioindikační schopnosti. Motýli s denní aktivitou jsou převážně nápadní tvorové se schopností osidlovat nejrůznější biotopy. Práce se z velké části skládala z terénního průzkumu v době největšího výskytu motýlů (od dubna do září 2009) a vyhodnocení získaných dat. Sledovala jsem tři lokality a to v okolí Brněnské přehrady, Medláneckých kopců a Brno-Obřany. Z výsledků vyplynulo, že druhově nejbohatší jsou lokality s jemnou mozaikou biotopů na rozdíl od intenzivně obhospodařovaných ploch. Bylo zjištěno devět druhů z Červeného seznamu bezobratlých České republiky. Nejvíc jich bylo zjištěno v okolí Medláneckých kopců (36 druhů). Celkem jsem zjistila 51 druhů. Klíčová slova: denní motýli, vřetenušky, biotopová vazba, hostitelská rostlina, stupeň ohrožení ABSTRACT Introduced bachelor s work is addicted to day butterflies of the north side of the city called Brno and his neighbourhood specialy to their bioindicating abilities. Butterflies with the day activity are mainly prominent beings with the ability to populate different biotopes. The work consists of field survey in the period of their biggest occurrence (from apríl to september 2009) and evaluation of acquired data. I was watching three habitats: Surroundings of the Brno s dam, Medlánecké kopce and Brno Obřany. From the results followed on that the most richest generic occurrence are the habitats with the soft mosaic of biotopes. On the other side there are habitats with intensive farming areas. I founded out nine species from The Red List of the Invertebrates species of the Czech Republic. The most species was founded out in the habitat: Medlánecké kopce ( 36 species). I founded 51 species at all. Key worlds: Butterflies, Burnets, biotope affinity, host plant, degree of endenger

6 OBSAH 1 Úvod a cíle Literární přehled Zařazení denních motýlů Morfologie řádu Lepidoptera Proměna dokonalá Vajíčko Larva Kukla Bioindikační schopnosti Management a ochrana (dle Beneše et al., 2002, pokud není uvedeno jinak) Management a ochrana nelesních stanovišť Management a ochrana lesních stanovišť Metodika Popis lokalit Okolí Brněnské přehrady Okolí Medláneckých kopců Zastávka Obřany-Babická směrem na Hádeckou planinu Výsledky a diskuze Charakteristiky zjištěných druhů motýlů (Beneš et al., 2002, pokud není uvedeno jinak, ohrožení je dle Beneš et al., 2005) Čeleď Pieridae Čeleď Papilionidae Čeleď Nymphalidae Čeleď Lycaenidae Čeleď Hesperiidae Čeleď Zygaenidae Shrnutí Závěr Použitá literatura PŘÍLOHY... 50

7 1 ÚVOD A CÍLE Tématem této bakalářské práce jsou denní motýli a jejich bioindikační schopnosti. Denní motýli od pradávna na sebe přitahují pozornost díky své rozmanitosti a pestrosti, což vedlo ke zkoumání jejich života. V současnosti v České republice patří denní motýli k jedné z nejvíce probádaných skupin hmyzu. Vlivem přetváření krajiny docházelo ke změnám původního ekosystému. Původní stanoviště byla nahrazována umělými, což vedlo k neblahému ohrožení či vymření některých druhů. Díky mapování nejen odborníků, ale i amatérských lepidopterologů známe jejich rozšíření, současné i historické. Pokud si tedy spojíme všechna dostupná data, lze je využít k hodnocení změn areálu a k ochranářským záměrům. V naší přírodě hrají motýli důležitou roli a to nejen zvyšováním biodiverzity. Jsou součástí potravního řetězce, podílejí se na opylování a jejich larvy urychlují přeměnu zelené hmoty v humus. Z jiného hlediska se najde i několik zástupců, kteří jsou považováni za škůdce kulturních plodin, proti kterým se provádí ochranné zásahy. Motýli jsou také využíváni jako subjekty pro mnohé biologické studie. Bezesporu je proto nutné tyto klenoty naší fauny chránit. Cílem této práce bylo zmapovat a nashromáždit co nejvíce informací týkajících se výskytu našich motýlů z nadčeledí Hesperioidea, Papilioniodea a čeledě Zygaenidae na severním okraji města Brna. Volba biotopů probíhala tak, aby obsáhla pokud možno, co nejvíce různorodost krajiny. Sledovaly se tyto biotopy les, okraj lesa, agroceóza, výslunné stanoviště, antropogenně přeměněné stanoviště (např. železnice) a intravilán města. Úkolem bylo i posoudit početnost pozorovaných druhů na dané lokalitě a zjistit limitující faktory výskytu motýlů. Mimo hmyzí svět se také sledovalo druhové spektrum vegetace jakožto zdrojů potravy pro larvy i imaga. 7

8 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Zařazení denních motýlů Motýli (Lepidoptera) jsou řádem hmyzu (Insecta). Tato třída je součástí kmene členovců (Arthropoda). Za denní motýly jsou všeobecně považovány dvě nadčeledě Hesperioidea a Papilioniodea. Od ostatních skupin řádu Lepidoptera se liší především způsobem života. Jedná se totiž o živočichy heliofilní a orientující se zrakem. Do první uvedené nadčeledi Hesperioidea řadíme v České republice jedinou čeleď soumračníkovití (Hesperiidae). Nadčeleď Papilioniodea je v České republice zastoupena druhy čtyř čeledí. Nazýváme je otakárkovití (Papilionidae), běláskovití (Pieridae), modráskovití (Lycaenidae) a babočkovití (Nymphalidae). Podle nejnovějších poznatků evoluční biologie řadíme dříve uznávanou čeleď pestrobarvců mezi modráskovité, nicméně došlo ke sloučení také v rámci jiných čeledí. Okáči jsou tak v současnosti příslušníky monofyletické čeledi babočkovití. (Beneš et al., 2002). Dále byly sledovány tzv. vřetenušky patřící do čeledi vřetenuškovití (Zygaenidae) z nadčeledi Zygaenoidae, které tak též vykazují denní aktivitu. Na území našeho státu se prokazatelně vyskytovalo a vyskytuje celkově 161 druhů denních motýlů. Tento výčet zahrnuje i druhy pro náš stát již vyhynulé. Čeleď vřetenuškovitých je u nás zastoupena 22 druhy. 2.2 Morfologie řádu Lepidoptera Všeobecně se hmyzí tělo skládá ze tří článků hlavy (caput), hrudi (thorax) a zadečku (abdomen). Motýli se od zbylých řádů hmyzu liší na první pohled dvěma páry nápadných křídel a sacím ústním ústrojím. Křídla vývojově vznikla jako dvouvrstevná vychlípenina pokožky po stranách hrudi. Jsou hustě pokryté překrývajícími se barevnými šupinkami. Zbarvení těchto drobných útvarů může být pigmentové (pterin, karotenoidy, ommochromy, tetrapyrroly, méně melaniny a flavonoidy), nebo strukturální (fyzikální). Některé šupinky mají speciální funkci a stavbu, nazývají se voničky (androkonie) a umožňují uvolňování feromonů (Šefrová, 2006). Ke zpevnění křídla slouží žilky. Žilky jsou duté, po vylíhnutí motýla vyplněné hemolymfou, později vzduchem. U jednotlivých čeledí je počet žilek v křídlech a jejich uspořádání důležitých systematickým znakem. 8

9 Co se týče sosáku, tak se jen zdánlivě jedná o jednolitou trubici. Jedná se o párový orgán. Kusadla chybí. Vznikl přeměnou části ústních orgánů (vnějších sanic čelistí). K bázi sosáku přiléhají dva páry ústních makadel- čelistní a pysková, z nichž nápadnější jsou obvykle přečnívající pysková makadla (palpi labiales). Jejich tvar a délka slouží i jako determinační znak jednotlivých čeledí. Toto ústní ústrojí umožňuje motýlům přijímat tekutou potravu, především květní nektar. Je připojen ke svalovině hltanu, který působí jako sací pumpa. V klidu je sosák spirálovitě stočený. Na hlavě se kromě ústního ústrojí nacházejí složené oči (oculi compositi), u primitivnějších motýlů jsou na temeni hlavy vyvinuta i jednoduchá očka (ocelli), článkovaná tykadla rozmanitého vzhledu, různé délky a tvaru. Délka tykadel nemusí být pro samce a samici stejná. Rozlišujeme tykadla na nitkovité, hřebenité, keříčkovité, štětinovité, paličkovité, vřetenovité, kyjovité, pilovité, (Novák a Pokorný, 2003). Denní motýly charakterizují tuhá paličkovitá či kyjovitá tykadla. Hruď motýlů se skládá ze tří na sebe přiléhajících článků předohruď (prothorax), středohruď (mesothorax) a zadohruď (metathorax). Na každém článku hrudi lze nalézt po jednom páru končetin, tj. tři páry. Článkovaná noha se skládá z kyčle (coxa), příkyčlí (trochanter), stehna (femur), holeně (tibia) a chodidla (tarsus). Končetiny jsou zpravidla tenké a dlouhé. Výjimku tvoří babočkovití (Nymphalidae), kteří mají první pár končetin zakrnělý. Nohy u většiny druhů neslouží k aktivnímu pohybu, ale jako opora k přisednutí či přichycení. Blanitá křídla se nacházejí na druhém a třetím článku hrudi. První pár křídel připadá na středohruď, druhý pár křídel je na zadohrudi. Současný pohyb obou párů křídel umožňují tzv. koaptační struktury. Podle spojení předního a zadního křídla lze motýly dělit na uzdokřídlé (Jugata) a hřebenokřídlé (Frenata). Uzdička (jugum) se vyvinula u nejprimitivnějších motýlů. Mezi uzdokřídlé patří zástupci čeledí: drobnokřídlíkovití (Eriocraniidae), chrostíkovníkovití (Micropterigidae) a hrotnokřídlecovití (Hepialidae). Do hřebenokřídlých řadíme ostatní motýly. U nich se vyvinul tzv. hřebínek (frenulum). Představuje důmyslný mechanizmus propojení předního a zadního křídla. Toto spojení se skládá z jedné nebo více tuhých brv, nacházejících se na předním okraji zadního křídla, a tzv. zádržky (retinaculum) na spodu předního křídla. U samců se vyvinula jediná tuhá brva, která se zasouvá ve tvaru tupé chlopně. Tři tenčí brvy nalezneme u opačného pohlaví. Svazeček brv je zasunutý do jakéhosi tunelu, vytvořeného z tuhých, ze dvou stran se překrývajících dlouhých chlupů. U většiny motýlů najdeme fremulum a 9

10 retinakulum. Odlišné koaptační struktury nacházíme u denních motýlů. Ke spojení křídel slouží humorální lalůček. Ten vyrůstá na místě brv na zadním křídle. Občas bývá vyztužen přídatnou přední žilkou a zapadá tak daleko pod přední křídlo. Potom nemůže dojít k přesmyknutí křídel (Novák a Pokorný, 2003). Zadeček motýlů je válcovitého tvaru. Vývojově se skládá z deseti článků, z nichž prvních 7-8 má stejný tvar i vnitřní uspořádání. Poslední články jsou přeměněny v kopulační orgány a to u samic 3 články a u samců se jedná o poslední 2 články. Kopulační ústrojí se tvarově liší od ostatních zadečkových článků. Mezidruhově je velice rozmanité a naopak vnitrodruhově velmi málo proměnlivé, proto se stává důležitým determinačním znakem u druhů na prvních pohled stejných či u poškozených, tzv. olétaných jedinců. 2.3 Proměna dokonalá Motýli prochází proměnou dokonalou (Holometabola). Vývoj jedince v dospělce tedy probíhá přes stadia vajíčka, larvy a kukly Vajíčko Vajíčkem začíná nový životní cyklus. Povrch vajíčka je kryt dvouvrstevným chorionem. Vnější vrstva tzv. exochorion je slabý a většinou voskový. Druhou vrstvu nazýváme endochorionem. Ten je tvořen hlavně lipoproteiny. Pod chorionem je jemná povrchová membrána. Povrch vajíčka má různou strukturu. Zároveň se zde nachází mikroskopické otvůrky k dýchání. Dále struktura vajíčko chrání proti vyschnutí či mechanickému poškození. Průnik spermie do vajíčka umožňuje mikropyle. Obvykle je umístěna na předním pólu vajíčka (Šefrová, 2006). Motýlí vajíčka se velikostně, tvarově i barevně liší. Většinou se ovšem jedná o vajíčka kulovitá a polokulovitá s kruhovým půdorysem. Těsně po nakladení jsou vajíčka měkká. Základní zbarvení získávají po určité době. Samičky kladou vajíčka jednotlivě nebo ve skupinkách. Z vnějších vlivů hraje při vývoji vajíčka nejdůležitější roli teplota. Změna teploty o několik stupňů dokáže vývoj podstatně urychlit, nebo naopak několikanásobně pozdržet. Důležitou úlohu hraje samozřejmě i vlhkost. Většinou vajíčka nesnášejí sucho i vysokou vzdušnou vlhkost. Ke konci vývoje často zevnitř prosvítá tělo larvy. 10

11 2.3.2 Larva Další vývojové stadium představuje larva. Larvu motýla označujeme jako housenku. Jedná se o aktivní stádium, kdy dochází k příjmu potravy a tudíž i růstu. Tělo housenky je válcovité. Skládá se z hlavy a třinácti článků, z nichž tři připadají na hruď a zbylých deset na zadeček. Housenčí hlava je složena ze dvou neúplných polokoulí doplněných o trojúhelníkové čelo a temeno. Nejnápadnějším orgánem hlavy je silně vyvinuté ústní ústrojí kousací. To se skládá ze dvou mohutných kusadel (mandibulae) lžicovitého tvaru. Běžně mají po okrajích několik zubovitých výběžků. Kusadla jsou ze shora kryta horním pyskem (labrum), zespod je spodní pysk (labium). Na spodním pysku je pár nenápadných pyskových makadel (palpi labiales). Dále je na hlavě velmi nápadná snovací trubice. Nalézt ji můžeme pouze ve stádiu housenky. Imago ani vajíčko tento specifický orgán nemají. Vyúsťuje ve snovací žlázy (Novák a Severa, 2005). Housenky řadíme mezi larvy polypodní. Na každém článku hrudi se nachází pár článkovaných hrudních končetin. Nohy zadečku, tzv. panožky, jsou svalnaté a měkké. Na rozdíl od hrudních končetin nejsou článkované. Počet panožek se podle jednotlivých čeledí liší. Na desátém zadečkovém článku se nacházejí tzv. pošinky. Na hrudi je možno vidět ještě jeden pár dýchacích otvorů (stigmat), (Novák a Severa, 2005). Povrch těla housenky je buď téměř lysý nebo více či méně chlupatý. I na první pohled lysé housenky mají po celém těle rozmístěny solitérní jemné brvy. Umístění těchto brv je stálé a zákonité. Zbarvení a kresba motýlích larev jsou velmi proměnlivé. Velikost housenek je druhově specifická. Velmi rozmanitým lze označit i způsob života housenek. Žijí buď volně na živné rostlině nebo se přes den ukrývají. Převážná většina housenek je fytofágních, přičemž často upřednostňují určité části rostlin. Housenky přijímající listy označujeme jako fylofágní, anthofágní požírají květy, pollivorní pyl atd. Pouze v ojedinělých případech narazíme na zoofágy, přijímající živočišnou potravu. Housenky lze také rozdělit na monofágní, oligofágní a polyfágní. Monofágní druhy se živí jedním druhem rostlin. Takovéto larvy mají často i velmi specifické požadavky na prostředí. Mnohem pestřejší strava (tvořená více druhy) je typická pro oligofágní a polyfágní housenky (Čechmánek a Hrabák, 2006). Bylo prokázáno, že housenky denních motýlů nežijí na dominantních druzích vegetace, ale na rostlinách krátkověkých, malých vzrůstem a povětšinou vázaných na raně sukcesní plochy. V průběhu svého života se larva několikrát svléká (zpravidla 4 5x). V posledním larválním stadiu si ke kuklení vyhledává chráněné místo. Larvy denních motýlů se kuklí volně. 11

12 2.3.3 Kukla Kukla (pupa) je klidovým stádiem, nacházejícím se pouze u hmyzu s proměnou dokonalou. Jedná se o bezbranné stadium, které nemá jak uniknout před nebezpečím. Vyvinulo se proto nejrůznější maskování. Během tohoto období dochází k zásadní přeměně vnější i vnitřní stavby mezi housenkou a dospělcem. Není schopna přijímat potravu. Vývojově nejpokročilejší a zároveň nejčastější je kukla mumiová (pupa obtecta). Tento typ kukly nemá volné tělní přívěsky, proto připomíná jednolitou schránku. Povrch kukly je hladký. Kukly denních motýlů bývají opatřené nápadnými výběžky nebo ostrými hroty. Na povrchu kukly se rýsují některé orgány budoucího imaga. Nejnápadnější orgánem je bezesporu zadeček. Na hřbetní straně kukly je zadeček vidět od prvního článku. Na straně břišní až od pátého zadečkového článku, protože předchozí jsou kryty protaženými sklerity křídel a hrudi. Některé zadečkové články mohou být pohyblivé nejvýše ovšem článek. Nemusí být ovšem pohyblivý žádný zadečkový článek. Na bocích zadečku bývají naznačeny dýchací otvory. Nejvýznamnějším útvarem kukly je desátý článek, jenž je přeměněn v tzv. kremaster. Tento kremaster je tvrdý, protažený, zakončen háčky a charakteristický pro každý druh. Jejich úkolem je pevně ukotvit kuklu ve vláknech kokonu nebo předivu. U denních motýlů je zbarvení kukel dosti pestré a poměrně uniformní. Kukly denních motýlů bývají nejčastěji zelené nebo žlutavé, s černými skvrnami či kovově lesklými ploškami. Kukla potom splývá s okolním prostředím. Vyvinula se i jiná strategie v napodobování nejrůznějších přírodnin např. listů, ptačího trusu či exuvií (Čechmánek a Hrabák, 2006). Kuklení probíhá tak, že si housenka nejprve upřede z vláken na podložce podušku, na kterou se pevně přichytí pošinkami. A právě na místě pošinek se po zakuklení objevuje zmíněný kremaster. Larvy denních motýlů se kuklí dvěma různými způsoby. Kukly mohou viset za kremaster hlavou dolů. Nebo jsou o kremaster opřeny, potom jsou navíc opásány svazkem vláken kolem hrudi (Novák a Severa, 2005). U kukel některých druhů lze rozeznat samečka od samičky. 2.4 Bioindikační schopnosti Chceme-li přímo sledovat negativní dopady civilizace na životní prostředí, musíme brát v úvahu složitost ekologických vztahů. Ekosystém tvoří dvě složky, biocenóza a biotop. Biocenózou rozumíme společenstvo všech živých organismů (bakterie, rostliny, živočichy). Biotop představuje danou lokalitu, stanoviště, ve kterém tyto organismy 12

13 žijí. Biotop spolu s biocenózou tvoří ucelený funkční celek. Obě složky ekosystému se navzájem významně ovlivňují. Dojde-li k narušení ekosystému např. znečištěním, můžeme změnu zaregistrovat rychleji pomocí změny v biocenóze. Proto zaměřujeme pozornost na druhy, které označujeme jako bioindikátory. Takovéto druhy jsou citlivé ke znečištění nebo mají úzkou ekologickou valenci ke sledovanému faktoru. Nejčastěji sledujeme coby bioindikátory vyšší rostliny, pavouky a mezi dalšími právě i denní motýly (Laštůvka, 2008). Motýli jako fytofágové jsou proto na změny v životním prostředí citliví. Mnozí z nich odpovídají požadavkům na funkci ekologických indikátorů. Význam denních motýlů je v tomto směru obrovský a to hned z několika důvodů. Jsou nápadní, různě citliví a snadno identifikovatelní přímo v terénu. Také známe, jak jejich historické, tak i současné rozšíření. Dojde-li ke změně, můžeme poté snadněji analyzovat příčiny (Čechmánek a Hrabák, 2006). Denní motýli nevyužívají jen zdroje lokalizované na jednom místě (biotopu), ale také zdroje z biotopů přilehlých. Výskyt živné rostliny je pro motýly nutnou podmínkou, nikoli však jedinou. Dospělá imaga jsou mnohem náročnější než rostliny. Jejich další nároky ovšem s druhovým složením vegetace příliš nesouvisí. Motýlům jde také o prostorovou strukturu stanovišť, možnost úkrytů či slunění, zapojení porostu a v neposlední řadě i nabídku nektaru. Velmi často se liší i nároky nejen larev a imag, ale i pohlaví. Výskyt motýlů proto nekoresponduje s definovanými fytocenologickými jednotkami. Zvláštní potřebou mezi denními motýly je tzv. myrmekofilie. Setkáváme se s ní u zástupců čeledi Lycaenidae. Život těchto motýlů je spojen s mravenci. Nejedná se o myrmekofilii v pravém slova smyslu. Motýl nevyhledává mravence, ale mravenci vyhledávají housenky modrásků. Vztah k mravencům může být dvojího typu. Pokud mravenci poskytují housence ochranu před parazitoidy či predátory označujeme toto soužití jako obligátní myrmekofilii. V případě, že motýl není schopen dokončit vývoj bez přítomnosti mravenců, jedná se o myrmekofilii fakultativní. I obligátní myrmekofilie je různě úzká. Konkrétní druh motýla může využívat hned několik druhů mravenců nebo může být vázán čistě na jediný druh mravence. Housenka poskytuje mravencům sladké šťávy bohaté na bílkoviny (Beneš et al., 2002). Je proto jasné, že výskyt těchto myrmekofilních druhů indikuje přítomnost mravenců. Na základě porovnávání dat výskytů došlo k roztřídění denních motýlů do skupin definujících jejich stupeň ohrožení. Dle Beneše et al. (2002) je členíme na druhy: 13

14 A) Vyhynulé (EX) V České republice se prokazatelně vyskytovali do roku Týká se 18 druhů. B) Vymírající (NE) Všechny druhy v této skupině jsou odsouzeny k vyhynutí. Pro jejich záchranu jsou vypracované ochranné programy, jejichž cílem je zabránit vymizení druhů z fauny České republiky. Týká se 16 druhů. C) Kriticky ohrožené (CE) tak jako u předchozí skupiny i zde jsou vypracované plány na záchranu druhů. Ochrana je zaměřena alespoň na zachování současných populací. Týká se 14 druhů. D) Ohrožené (E) cílem ochrany je odvrácení ústupu, důsledný monitoring a ochrana významných populací. Management se spojuje s ochranou druhů kriticky ohrožených a téměř vyhynulých druhů. Dnes se týká 43 druhů. E) Doposud neohrožené (LI) týká se 70 druhů. Ochrana těchto druhů není speciálně vypracovaná. Předpokládá se, že postačuje ochrana zaměřená na ohroženější druhy. Toto hodnocení ohroženosti ovšem úplně nekoresponduje s kategorizací uvedenou v červeném seznamu ohrožených druhů České republiky. Kategorie druhů vyhynulých je zde označena jako druhy pro území České republiky vymizelé (RE). V práci Beneše et al. (2002) druhy vymírající jsou v červeném seznamu uvedeny jako kriticky ohrožené (CR), kategorie CE odpovídá kategorie ohrožených druhů (EN). Skupina druhů ohrožených je v červeném seznamu označena za zranitelné druhy (VU). Nejnižší kategorií uváděnou v červeném seznamu ohrožených druhů České republiky je uvedena jako téměř ohrožené druhy (NT). 2.5 Management a ochrana (dle Beneše et al., 2002, pokud není uvedeno jinak) Motýli jsou závislí na rostlinstvu, a proto základem péče je péče o stanovištní vegetaci. Většina dnes ohrožených motýlů byla po staletí úzce spjata s tradičními postupy hospodaření. Se zánikem tradičních forem zemědělského a lesnického hospodaření tudíž zanikly i dříve hojné biotopy. Jak už z bioindikačních schopností motýlů vyplynulo, chceme-li ochránit motýly, musí se ochranářské programy zaměřit především na péči o jejich biotopy. 14

15 2.5.1 Management a ochrana nelesních stanovišť Všechny typy nelesních stanovišť na našem území vyžadují péči, tudíž je nutné věnovat pozornost vypracování vhodné ochrany pro daný biotop. Z dlouhodobějšího hlediska zkrátka neexistuje nelesní stanoviště, které se obejde bez managementu. Ten je zaměřen na napodobování tradiční formy zemědělského hospodaření. Každý zásah do biotopu zapříčiňuje mortalitu bezobratlých, proto nesmí být lokalita udržovaná uniformně. Zásahy je potřeba rozložit časově. Práce by proto měla probíhat šachovnicově nebo v pásech (Konvička, Beneš & Čížek, 2005). K hlavním zásahům patří pastva, sečení, řízené vypalování, redukce dřevin, narušování drnu a likvidace invazních rostlin. A) Pastva je nutné rozlišovat vhodnost různých zvířat a dobu, po kterou se na stanovišti budou nacházet. Pro pastvu a současně narušování drnu se využívá skot. Nebezpečí ale představuje možná eutrofizace prostředí při delším pobytu. Jako vhodné na spásání křovin a výmladků se ukázaly kozy. Dále se k pastvě využívají také ovce. Ty mají ovšem několik nevýhod: preferují bobovité rostliny, nespásají dřeviny a vytváří příliš rovnoměrný drn. B) Sečení mělo by probíhat mozaikovitě, nikoli naráz. Mozaikovitým posekáním se zajišťuje heterogenita stanoviště a dostatek potravy pro motýlí imaga. Problémem v dnešní době je, že se sečou během krátké doby velké plochy, čímž dochází k homogenizování stanoviště. Seče se buď ručně kosami, nebo pomocí traktorových sekaček. V případě kosení sekačkami je lepší použít sekačku lištovou s žacími prsty. Beneš et al. (2002) uvádí, že lokality ohrožených druhů motýlů mohou být koseny jen jednou ročně. C) Redukce dřevin nutný zásah na všech nelesních stanovištích. Zásah se neprovádí proti starým solitérním stromům. D) Narušování drnu ukázalo se, že je vhodné pro druhy vyžadující pestrou mozaiku sukcesních stanovišť. Provádí se maloplošně (rýčem, krumpáčem či vyoráním brázd) a velkoplošně. U velkoplošného zásahu dochází k obnažení matečné horniny nejlépe buldozerem. Přebytečnou půdu a pařezy je nutno odvést. E) Řízené vypalování vypaluje se vždy v zimě (od zámrzu po tání). Prospívá celé řadě druhů vázaných na raně sukcesní písčité, skalnaté stepní biotopy. Nutno zajistit veškerá bezpečnostní opatření. 15

16 2.5.2 Management a ochrana lesních stanovišť Motýlů schopných obývat zapojené lesní porosty se v našich podmínkách příliš nevyskytuje. Jejich přežití tedy silně závisí na otevřené struktuře porostů, což je v rozporu s lesním hospodařením. Proto vysokokmenné stinné porosty s dlouhou dobou obmýtí jsou pro lesní motýli zcela nevhodné. Zcela nepřípustné jsou potom jehličnaté monokultury. Pokud chceme danou lokalitu chránit pro výskyt některého druhu, musí být tato funkce lesa nadřazena nad všechny ostatní nebo alespoň celkově prosvětlit porost. Dříve byla řídká struktura lesů zajišťována tradičními formami lesního hospodaření nebo samotnou přírodou. Docházelo k sesuvům půd, požárům, pádům stromů, přemnožení škůdce či likvidaci vysokou zvěří. Právě na takto vzniklých ploškách přežívaly lesní druhy motýlů. A právě tyto světliny a pařeziny je potřeba ochraňovat. Patří vůbec k druhově nejbohatším biotopům. Pařeziny obnovujeme v průběhu několika let. Oblast, kterou chceme obnovit v pařezinu, se rozčlení na ploch. Tyto plochy o velikosti do jednoho hektaru se postupně vymýtí a ponechají výmladkovému obrůstání. Dle Beneše et al. (2002) poslouží jako náhradních řešení hned několik možností. A) Rozšířit lemy lesních cest a to alespoň o 4-5 metrů na každou stranu. Tyto lemy se potom obhospodařují jako pařeziny. B) Linie kolem a pod elektrickým vedením pravidelně mýtit, což simuluje tradiční pařezinové hospodaření. C) Udržovat členité lesní lemy a nedovolit zarůstání tzv. pionýrskými dřevinami. Nejbohatší jsou lemy tvořené z pásu nízko zavětvených listnatých stromů, následuje pás tvořený keři, na který navazuje louka či xerotermní trávník. 3 METODIKA Tato práce z velké části vyžadovala především průzkum v terénu. Ten probíhal na několika lokalitách v okolí města Brna od druhé poloviny dubna do první dekády měsíce září roku Pro sledování denních motýlů jsem si vytvořila formulář, do kterého jsem zapisovala tyto údaje: datum pozorování, lokalitu, převažující kvetoucí rostliny, výskyt a počet pozorování konkrétního motýlího druhu a změny na biotopu (provedená sklizeň, seč apod.). Hodnocení jsem prováděla mezi 9. a 17. hodinou za jasného či polojasného počasí. Snažila jsem se obsáhnout pokud možno všechny typy biotopů na dané 16

17 lokalitě. Pozorování vždy probíhala procházením mnou určené trasy. U obtížněji určovatelných druhů jsem užila k odchytu entomologickou síťku. Po určení motýla opět vypustila. V případě druhů, kde je determinace možná pouze pomocí preparace genitálií či v laboratoři (rody Cupido, Plebejus, Leptidea, Colias, Zygaena a některé olétané nedeterminovatelné jedince dalších druhů viz výsledky), jsem některé jedince usmrtila, pečlivě uložila do pytlíku s přesným označením lokality a datumu odchytu. Dále jsem sbírala některé jedince jako dokladový materiál. Tento materiál jsem zpreparovala, důkladně označila lokalizačním a determinačním štítkem a uložila do entomologické krabice. Tento materiál je deponovaný v mé sbírce (vše Barbora Dudychová det. a coll., revid. Vladimír Hula). V měsíci říjnu 2009 probíhalo určování pomocí preparace genitálií některých druhů. Byly využity následující pomůcky: voda, hydroxid draselný (KOH), zkumavky, vařič, preparační jehly, nůžky, mikroskop a Petriho misky. Oddělený zadeček motýla se nechal deset minut povařit v roztoku hydroxidu draselného. Rozvařený zadeček se přenesl do Petriho misky s vodou a pomocí preparačních jehel se z něho vypreparovaly kopulační orgány a podle nich byl determinován druh. V rámci terénní práce jsem k hodnocení početnosti výskytu druhu užila následovnou stupnici: 1 Pozorován 1 jedinec jedinců jedinců jedinců 5 Nad 25 jedinců 3.1 Popis lokalit Terénní průzkum byl prováděn na lokalitách v okolí Brněnské přehrady, Medláneckých kopců, zastávky Brno-Obřany směrem na Hádeckou planinu Okolí Brněnské přehrady Se sledováním denních motýlům jsem začala již od zastávky Zoologická zahrada směrem na hráz a dál k Rozdrojovicím. Na této trase jsem vytyčila 6 biotopů. (viz mapy v příloze) 17

18 A) Zastávka Zoologická zahrada a její nejbližší okolí jde o malý výslunný biotop, pravidelně sešlapávaný a sečený (přibližně jednou za měsíc). Hranici tvořil na jedné straně tok řeky Svratky a straně druhé silnice č. 384 s tramvajovou tratí. Vegetaci tvořily převážně trávy jako jílek vytrvalý (Lolium perene, L.), lipnice roční (Poa annua, L.), srha laločnatá (Dactylis glomerata, L.). Mezi pravidelně kvetoucími rostlinami byly zaznamenány tyto druhy: jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata, L.), jetel plazivý [Trifolium repens, (L.) C.Presl], štírovník růžkatý (Lotus corniculatus, L.), mochna plazivá (Potentilla reptans, L.), pastinák setý (Pastinaca sativa, L.), pilát lékařský (anchusa officinalis, L.) a silenka (Silene spp.). Při okrajích podél tramvajové tratě navíc rostly vojtěška setá (Medicago sativa, L.) a jetel luční (Trifolium pratense, L.). B) Louka k zahrádkářské kolonii Výslunný biotop mozaikovitě sečený, protkaný několika vyšlapanými cestami. Hranice tvořeny řekou Svratkou, tramvajovou tratí, fotbalovým hřištěm a zahrádkářskou osadou. U fotbalového hřiště spíše rumištní stanoviště s převažujícím výskytem kopřivy dvoudomé (Urtica dioica, L.) a lopuchu (Arctium spp.). Zbytek lokality velmi bohatý na byliny z čeledi bobovitých (Fabaceae) a to především na vojtěšku setou (Medicago sativa), štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), čičorku pestrou (Securigera varia, L.), hrachor (Lathyrus spp.) a jetel luční (Trifolium pratense). Z ostatních čeledí zde ve větším množství rostly tyto byliny: mrkev obecná (Daucus carota, L.), pastinák setý (Pastinaca sativa), turanka kanadská [Conyza canadensis, (L.) Cronquist], hadinec obecný (Echium vulgare, L.), nejrůznější pcháče (Cirsium spp.), bodláky (Carduus spp.), pampelišky (Taraxacum spp.), jestřábníky (Hieracium spp.), mléče (Sonchus spp.) a šťovíky (Rumex spp.). C) Cyklostezka na hráz přehrady tento biotop byl ohraničen řekou Svratkou a lemem listnatého lesa. Malá část této lokality hraničí s přírodní památkou Skalky u Přehrady. Podél celé cyklostezky rostou keře slivoně trnky (Prunus spinosa, L.). Po celou dobu sledování zde byla provedena seč jednou na přibližně 1/5 území. K dalším zpozorovaným zásahům patřila úprava koryta řeky Svratky těžkou technikou a pokácení vzrostlého kvetoucího trnovníku akátu (Robinia pseudoacacia, L.). K převažujícím kvetoucím bylinám patřily: čičorka pestrá (Securigera varia), vojtěška setá (Medicago sativa), tolice srpovitá [Medicago falcata, (L.) Arcang.], jetel luční (Trifolium pratense) a zlatý (Trifolium aureum, Pollich), komonice bílá (Melilotus albus, Med.), kyprej vrbice (Lythrum salicaria, L.), kakost luční (Geranium pratense, L.), mrkev obecná (Daucus carota), locika kompasová (Lactuca serriola, L.), jitrocel prostřední (Plantago media, 18

19 L.) a větší (Plantago major, L.), chrpa čekánek (Centaurea scabiosa, L.), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), mléče (Sonchus spp.), pcháče (Cirsium spp.) a divizna (Verbascum spp.). D) Výhřevná stráň toto stanoviště se nachází na levé straně těsně za hrází. Jedná se o malý svažitý, výhřevný biotop u silniční komunikace. V jeho těsně blízkosti se opět nachází zahrady s rodinnými domky. V průběhu léta nedošlo k seči. Lokalita byla výrazně ovlivněna počasím, tudíž během července byla úplně vysušena a téměř bez života. Biotop je hustě lemován keři slivoně trnky (Prunus spinosa), přes silnici rostly hloh jednosemenný (Crataegus monogyna, Jacq.), dub zimní [Quercus petraea, (Mattuschka) Liebl.] a javor babyka (Acer campestre, L.). Kvetly zde tyto rostliny: jetel plazivý (Trifolium repens), ve větší míře jetel rolní (Trifolium arvense, L.), čičorka pestrá (Securigera varia), vojtěška setá (Medicago sativa), svízel syřišťový (Galium verum, L.), jitrocel prostřední (Plantago media), mrkev obecná (Daucus carota), hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum, L.), jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella, L.), bělotrn (Echinops spp.), mateřídouška (Thymus spp.) a divizna (Verbascum spp.). E) Lesní biotop a jeho ekoton Ohraničen levým břehem přehrady a ulicí Hrázní až po Sokolské koupaliště. Jedná se převážně o porost dřevin a keřů. Ve stromovém patře se nacházeli např. duby (Quercus spp.), javory (Acer spp.), trnovník akát (Robinia pseudoacacia), břízy (Betula spp.), habr obecný (Carpinus betulus, L.) a topoly (Populus spp.). V patře keřovém se vyskytovaly bez černý (Sambucus nigra, L.), hloh jednosemenný (Crataegus monogyna), brslen (Euonymus spp.) a líska obecná (Corylus avellana, L.). Byliny zastupovaly především společenstva kopřivy dvoudomé (Urtica dioica), chmele otáčivého (Humulus lupulus, L.) a ostružiníků (Rubus spp.). Silně ovlivněno rekreační činností člověka. F) Staré vojtěškové pole lokalizováno nedaleko Rozdrojovic. Sama autorka označila tuto lokalitu za dnes již nevyužívané vojtěškové pole. Z celkové vegetace tvořila vojtěška setá (Medicago sativa) přibližně 40%. K dalším významně zastoupeným rostlinám patří jetele Trifolium pratense, T. repens a T. aureum, čičorka pestrá (Securigera varia), štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), pastinák setý (Pastinaca sativa), mrkev obecná (Daucus carota), pcháč oset [Cirsium arvense, (L.) Scop.]. Při okrajích a v příkopech rostly v menším měřítku komonice bílá (Medicago albus) a lékařská [Medicago officinalis, (L.) Pallas], svlačec rolní (Convolvulus arvensis, L.), svízele (Galium spp.), violky (Viola spp.) a silenky (Silene spp.). 19

20 3.1.2 Okolí Medláneckých kopců Tato lokalita je členěna na čtyři stanoviště, do kterých je zahrnuto i nejranější antropogenně vzniklé stanoviště u zastávky Technologický park. A) Stanoviště s ranně sukcesním stadiem vegetace jedná se o vlhčí stanoviště s navážkou hlíny a cihel. V sousedství se nachází zahrádkářská kolonie a obilné pole. Pravděpodobně se zde v minulosti nacházel švestkový sad, usuzováno dle většího množství švestkových výmladků. Z dalších stromů a keřů se zde nachází několik mladých stromků pajasanu žláznatého [Ailanthus altissima, (Miller) Swingle] a lísky obecné (Corylus avellana). V bylinném patře byly zastoupeny především hadinec obecný (Echium vulgare), hluchavka nachová (Lamium purpureum, L.), měrnice černá (Ballota nigra, L.), čistec bahenní (Stachys palustris, L.) a č. přímý (Stachys recta, L.), rdesno červivec (Persicaria maculosa, S.F.Gray), truskavec ptačí (Polygonum aviculare, L.), pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris, L.), šedivka šedá [Berteroa incana, (L.) DC.], mák vlčí (Papaver rhoeas, L.), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), lopuch (Arctium spp.) a divizna (Verbascum spp.). Ze zahradních rostlin na jednom místě rostou tulipány (Tulipa spp.). B) Od areálu VUT k hranici PP Medlánecké kopce V areálu VUT se nachází na pravidelně sečený trávník s místy rostoucí sedmikráskou obecnou (Bellis perennis, L.). Z okrasných keřů stojí za zmínku určitě, motýly často navštěvovaná, komule Davidova (Buddleja davidii, Franchet), přezdívaná letní šeřík. Část úseku k hranici PP Medlánecké kopce vede dřevinným porostem s převahou trnovníku akátu (Robinia pseudoacacia), třešňe ptačí (Prunus avium, L.), bezu černého (Sambucus nigra) i b. chebdího (Sambucus ebulus, L.), lísky obecné (Corylus avellana), růže šípkové (Rosa canina, L.) a brsleny (Euonymus spp.). V podrostu převládaly hlavně ostružiníky (Rubus spp.), válečky (Brachypodium spp.), vlaštovičník větší (Chelidonium majus, L.), dymnivka (Corydalis spp.) a podražec křovištní (Aristolochia clemantis, L.). C) PP Medlánecké kopce Rozsáhlá plocha teplomilných rostlinných společenstev s roztroušenými dřevinami. Vyskytují se zde zvláště chráněné druhy květeny jako koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis, Wenderoth), čilimník řezenský [Chamaecytisus ratisbonensis, (Schaeffer) Rothm.], rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata, L.), černýš rolní (Melampyrum arvense, L.), podražec křovištní (Aristolochia clemantis) a zvonek klubkatý (Campanula glomerata, L.). Po půdní stránce jsou vlastní svahy a vrchol kopce tvořeny kyselou varietou kambizemě. Chráněné území je významnou lokalitou 20

21 pro rozvoj společenstev bezobratlých živočichů, především hmyzu. Na začátku července byl druhý nižší kopec celý posekán. V měsíci srpnu došlo ke sklizni přilehlého obilného pole. D) Směr Řečkovice Jedná se o lokalitu podobnou agrocenóze. Pozorování probíhalo pouze podél panelové cesty, která od sebe oddělovala pole s kukuřicí na zrno (Zea mays, L.), pšenicí (Triticum aestivum, L.) a zahradnickou osadou. Pole byla v takřka bezplevelném stavu, proto se výčet rostlin bude týkat jen jejich okrajových částí. Rostly zde především významné plevele jako kokoška pastuší tobolka [Capsella bursapastoris, (L.) Med.], hrachor hlíznatý (Lathyrus tuberosus, L.), hadinec obecný (Echium vulgare), mrkev obecná (Daucus carota), srpek obecný (Falcaria vulgaris, Bernh.), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), pcháče (Cirsium spp.), bodláky (Carduus spp.), lopuch (Arctium spp.) a svízele (Gallium spp.) Zastávka Obřany-Babická směrem na Hádeckou planinu Tuto oblast jsem se snažila rozdělit na několik menších biotopů vzhledem k velké rozloze. Nakonec došlo ke sledování čtyř vytyčených míst. A) Zastávka Obřany-Babická a přilehlé okolí šlo o lokalitu silně ovlivněnou přítomností člověka. Zastávka se nachází uprostřed městské zástavby nedaleko řeky Svitavy. Okolní trávníky jsou pravidelně sečené a udržované, ale lákadly pro motýly byly rozkvetlé předzahrádky domů v ulici Babická a Mlýnského nábřeží. Z velké nabídky patřily k nejnavštěvovanějším hlavně květy nejrůznějších hvězdnic (Aster spp.), ibišků (Hibiscus spp.), rozchodníků (Sedum spp.), šalvějí (Salvia spp.), komule Davidovy (Buddleja davidii) a mnoho dalších. B) Okolí železniční stanice Maloměřice po PP Obřanská stráň jedná se o lokalitu přilehlou k ulici Babická. Antropogenní výslunné suché stanoviště s odpovídající nezapojenou vegetací a místy vhodnými ke slunění motýlů. Na hranici ulice a železničního náspu roste ve stromořadí několik topolů (Populus spp) a bříz (Betula spp.). Herbicidně se ošetřuje evidentně pouze hlavní žíla stanice. Z bylin stojí za zmínku především čičorka pestrá (Securigera varia), jetel plazivý (Trifolium repens) a j.rolní (Trifolium arvense), štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), tolice dětelová (Medicago lupulina, L.), vojtěška setá (Medicago sativa), lnice květel (Linaria vulgaris, Mill.), hadinec obecný (Echium vulgare), mrkev obecná (Daucus carota), turanka kanadská (Conyza canadensis), bělotrn (Echinops spp.), zlatobýl (Solidago spp.), sedmikráska obecná (Bellis 21

22 perennis), silenka (Silene spp.), srpek obecný (Falcaria vulgaris), turan roční [Erigeron annuus, (L.) Pers.], mochna husí (Potentilla anserina, L.), jitrocel prostřední (Plantago media) a bytel metlatý [Kochia scoparia, (L.) Schrader]. C) Suché stanoviště v pozdějším stadiu sukcese tato lokalita byla pomyslně vytyčena nad železniční stanicí Maloměřice v prudkém svahu. Jedná se o sušší křovinatý svah porostlý hlavně hlohem (Crateagus spp.), slivoní trnkou (Prunus spinosa), javorem babykou (Acer campestre), řešetlákem počistivým (Rhamnus cathartica, L.) a mladšími stromy ořešáku (Juglans spp.), topolů (Populus spp.) a javorů (Acer spp.). V území se nacházejí antropogenní tvary, okolo kterých docházelo k posečení vegetace. Z bylin se zde nalézaly ve velkém zlatobýly (Solidago spp.), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), chmel otáčivý (Humulus lupulus), čekanka obecná (Cichorium intybus, L.), divizny (Verbascum spp.), komonice (Medicago spp.), řebříček (Achillea spp.), dobromysl (Origanum spp.), šťovíky (Rumex spp.), vojtěšky seté (Medicago sativa), jetel luční (Trifolium pratense) a zvonky (Campanula spp.). D) Zapojený lesní porost podél řeky Svitavy do tohoto biotopu je zahrnut pravý břeh řeky Svitavy směrem Bílovice nad Svitavou. Břeh řeky byl kompletně zarostlý nepůvodní netýkavkou žláznatou (Impatiens glandulifera, Royle). Porost tvoří nejrůznější dřeviny především duby (Quercus spp.), javory (Acer spp.), jeřáb břek [Sorbus torminalis, (L.) Crantz], místy břízou (Betula spp.) jako náletovou dřevinou. V keřovém patře významnou část tvořil hloh jednosemenný (Crataegus monogyna), klokoč zpeřený (staphylea pinnata, L.), bez černý (Sambucus nigra), líska obecná (Corylus avellana), růže šípková (Rosa canina, L.). Tento biotop byl v poslední době lehce poznamenán stavbou cyklostezky do Bílovic nad Svitavou. 4 VÝSLEDKY A DISKUZE 4.1 Charakteristiky zjištěných druhů motýlů (Beneš et al., 2002, pokud není uvedeno jinak, ohrožení je dle Beneš et al., 2005) Čeleď Pieridae Bělásek hrachorový Leptidea sinapis (Linnaeus, 1758) Jedná se o našeho nejmenšího běláska (Severa a Zahradník, 1997). Délka předního křídla dosahuje až 23 mm. Preferuje xerotermní a subxerotermní biotopy teplejších 22

23 pahorkatin a oblasti nížin. Setkáváme se s ním na výslunných pasekách, suchých křovinatých stráních a na světlinách listnatých lesů. Vlhkým a studeným stanovištím se vyhýbá. V průběhu roku vytváří dvě pokolení. Obě generace se poněkud liší ve zbarvení. Pozorovatelný je i jistý pohlavní dimorfismus. Šedou až černou skvrnou při horním okraji předních křídel se vyznačují samci. Druhé pohlaví je téměř čistě bílé (Novák a Severa, 2005). Samci vyhledávají samice patrolováním. Samice jsou monogamní. Vajíčka jsou kladena na jakoukoliv část živné rostliny krom korunních lístků. Samice přednostně vybírá jednotlivě rostoucí rostliny těchto bylin: čičorka pestrá (Securigera varia) a štírovníky (Lotus spp.). Housenky nežijí pospolitě. Přezimuje kukla poslední generace. Na našem území do poloviny 90. let 20. století nebyl rozlišován od příbuzného druhu Leptidea reali (Reissinger, 1989), proto jeho současné rozšíření není dokonale známo. Bezpečně se však ví, že se jedná o lokálnějšího motýla. Je ohrožen zarůstáním přirozených stanovišť. Ochrana musí proto spočívat v bránění sukcese na lesostepních stanovištích. Klasifikován jako zranitelný druh (VU). Bělásek Realův Leptidea reali Reissinger, 1989 Podle současných znalostí je druh rozšířen od pobřeží Atlantského oceánu přes Evropu až po střední Sibiř. V České republice rozšířen po celém území od nížin do hor. Na rozdíl od běláska hrachorového (Leptidea sinapis) se vyskytuje na vlhčích lokalitách lužní lesy, vlhké louky, břehy řek, nivní louky a lesní okraje. Housenky žijí především na hrachoru lučním (Lathyrus pratensis, L). Vytváří dvě generace, ve vyšších polohách pouze jedna. Od svého příbuzného b. hrachorového ho lze rozeznat pouze na základě preparací genitálií. Není ohrožen. Potenciální nebezpečí pro druh představuje zarůstání a zalesňování luk a mokřadů. Bělásek rezedkový Pontia daplidice (Linnaeus, 1758) Druh rozšířený od severní Afriky přes celou Evropu po východní Sibiř. Typický migrant. Na území našeho státu jeho početnost závisí na migracích. Vyskytuje se častěji v nížinných oblastech. Dokáže využívat raně sukcesní stanoviště, opuštěná a zaplevelená pole, lomy, železniční a silniční náspy. Vajíčka jsou kladena jednotlivě na květy živných bylin. Housenky žijí na úhorníku mnohodílném [Descurainia sophia, (L.) Prantl], resedách (Reseda spp.) a nejrůznějších řeřichách (Lepidium spp.). Motýl má výrazně pestrý rub křídel. Rozdíly ve zbarvení jsou mezi pohlavím i generacemi. Samice mají 23

24 více černé kresby (Novák a Severa, 2005). Přezimuje stadium kukly, ale často nepřežije mrazivé zimy. Druh není ohrožen. Bělásek řepkový Pieris napi (Linnaeus, 1758) Velmi proměnlivý druh běžný v celé České Republice. Motýla bezpečně poznáme podle spodní strany křídel. Žilky na rubu spodního křídla jsou výrazně zelenošedě poprášené (Šefrová, 2006). Vytváří dvě až tři pokolení. Samice kladou vajíčka jednotlivě na různé divoce rostoucí brukvovité rostliny. Preferuje především řeřišnici luční (Cardamine pratensis, L.), hořčici rolní (Sinapis arvensis, L.), česnáček lékařský (Alliaria petiolata, M.Bieb.) a mnoho dalších. Motýl není ani potenciálním škůdcem. Je schopen rychle osidlovat ruderály, městské zástavby a různá přechodná stanoviště. Není ohrožen. Bělásek řepový Pieris rapae (Linnaeus, 1758) Areál výskytu původně palearktický od severní Afriky po Japonsko. Byl introdukován do severní Ameriky, na Nový Zéland a do Austrálie. Dnes je rozšířen kosmopolitně. Setkáme se s ním po celém území našeho státu. Obě pohlaví mají tmavou špičku na předním křídle. Tato rohová skvrna nezasahuje dál než do 1/3 vnějšího okraje křídla. Samička má na předním křídle ještě dvě černé skvrny (Šefrová, 2006). Druh je přizpůsobený pro život v intenzivně obdělávané krajině. Velmi hojný v zahradách, ruderálech, agrocenózách, opuštěných polích. Hostitelskou rostlinou jsou různé druhy z čeledi brukvovitých. Škodí na řadě pěstovaných plodin ale především na brukvi zelné (Brassica oleracea, L.). Řadí se mezi potenciální škůdce. Z plevelných rostlin využívá česnáček lékařský (Alliaria petiolata), hořčici rolní (Sinapis arvensis) a rezedu žlutou (Reseda lutea, L.) aj. Ročně stihne dvě až tři generace, které se mohou prolínat. Vajíčka jsou kladena na spodní stranu listů jednotlivě. Stadium larvy trvá přibližně 20 dní. Přezimuje kukla. U samic se vyvinulo zvláštní odmítací chování samců. Křídla svěsí směrem k zemi a zvedne zadeček. Samci vyhledávají samice patrolováním. Hojný druh. Bělásek zelný Pieris brassicae (Linnaeus, 1758) S rozpětím až 58 mm je to jednoznačně náš největší bělásek (Šefrová, 2006). Vyznačuje se černou rohovou skvrnou na předním křídle, která přesahuje polovinu délky vnějšího okraje křídla (obr. 9). Jako u výše zmíněných bělásků se samice chlubí více černými skvrnami než samec. Vyskytuje se na celém území našeho státu. Patří 24

25 k nejběžnějším denním motýlům. Setkáme se s ním v zahradách, ve městech a na polích. Velmi dobře se přizpůsobil životu v agrocenózách. Samice klade vajíčka ve shlucích na spodní stranu listů, kde jsou chráněny před přímým slunečním svitem. Larvy zpočátku žijí ve skupinách. Jako živných rostlin často využívá pěstované druhy brukvovitých. Patří k významným škůdcům především na kedlubně, kapustě, brokolici, květáku a ředkvích (Severa a Zahradník, 1997). Housenka se ovšem také spokojí s brukvovitými plevely. Při silném napadení mohou způsobovat až holožíry. Dosti často jsou housenky napadány parazitoidy z řádu blanokřídlých (Hymenoptera). Napadené housenky mají sníženou pohyblivost (Šefrová, 2006). Larvy v posledním instaru se kuklí daleko od živné rostliny. Kukly nejčastěji nacházíme na domech, zdech, plotech a hromadách dříví. Přezimuje kukla poslední generace. Běžně vytváří dvě pokolení, v teplých oblastech stíhá i třetí. Druh není ohrožen. Žluťásek čičorečkový Colias hyale (Linnaeus, 1758) Všeobecně rozšířený druh schopný dálkových migrací. Nepatří k ohroženým druhům. Motýl obzvláště hojný v agrocenózách, na opuštěných polích a na kulturních loukách. Přizpůsobil se životu ve velmi intenzivně obhospodařované krajině. Jako živnou rostlinu využívá i některé kulturní zemědělské plodiny z čeledi bobovitých (Fabaceae) a to především vojtěšku setou (Medicago sativa) a jetel luční (Trifolium pratense). Z volně rostoucích bylin probíhá vývoj na čičorce pestré (Segurigera varia), tolici dětelovou (Medicago lupulina), štírovníku růžkatém (Lotus corniculatus) a na různých vikvích (Vicia spp.). Vystupuje až do 2000 m n. m. (Čechmánek a Hrabák, 2006). Jak už tomu u druhů rodu Colias bývá, vyhledává samec samici patrolováním. Samička klade vajíčka jednotlivě na listy hostitelských rostlin. Přezimují housenky ve třetím instaru a vývoj dokončí až na jaře (Novák a Severa, 2005). Během roku vytvoří dvě až tři generace. Od dubna do června žije první, druhá od července do srpna. V teplých letech se vylíhne i částečná třetí generace od září do října. Generace se překrývají. Žluťásek jižní Colias alfacariensis Ribbe, 1905 Od předešlého druhu nebyl dlouhou dobu odlišován, a proto byl popsán až roku 1905 (Novák a Severa, 2005). Je velmi podobný žluťásku čičorečkovému. Liší se od něho jasnější žlutou barvou křídel a oblejším vnějším okrajem předních křídel. Spolehlivě se dají určit podle housenek. Za slunných dnů samice kladou vajíčka na čičorku pestrou (Securigera varia). Housenky jsou závislé na slunění. Kombinaci zimy a vlhka 25

26 nesnesou. Populace preferují stepní lokality jako stepi, lesostepi, vyprahlé svažité pastviny. Je schopen osidlovat i sekundární stanoviště lomy, náspy podél silnic, železnic a pískovny. Na takovýchto biotopech by se mělo zabránit zemědělské a lesnické rekultivaci. V místech výskytu se doporučuje blokování sukcese a extenzivní pastva. V moravském i českém termofytiku je poměrně rozšířený. V porovnání s ostatními xerotermními motýly není tolik ohrožen. Žluťásek řešetlákový Gonepteryx rhamni (Linnaeus, 1758) Palearktický druh rozšířený po celé Evropě, kromě nejsevernější Skandinávie. V České republice je hojný po celém území. Je vázán na okraje listnatých, jehličnatých i smíšených lesů. Dále se s ním můžeme setkat na pasekách a lesních loukách. Samci zbarveni žlutě. Samice jsou nazelenale bílé. Na každém křídle najdeme oranžovou skvrnu. Křídla jsou velmi nápadně zašpičatělá. S tímto tvarem křídel se setkáváme pouze u tohoto druhu žluťáska. Samice klade vajíčka jednotlivě na řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica) a krušinu olšovou (Frangula alnus, Miller). Stadium housenky trvá přibližně měsíc. Zelená kukla velmi dobře napodobuje list. V roce se vyvíjí pouze jedna generace. Přezimuje motýl. Imaga se dožívají téměř jednoho roku, tj. od července do června následujícího roku. Na jaře patří druh k nejčasnějším motýlům, které můžeme vidět (Novák a Severa, 2005). Po zimě se dříve probouzejí samci. K páření dochází v březnu až dubnu. Předcházejí mu náročné zásnubní lety. Ve střední Evropě se nachází poddruh Gonepteryx rhamni rhamni (Linnaeus, 1758). Velmi podobný mu je druh Gonepteryx cleopatra (Linnaeus, 1767), který je ovšem znám pouze z Jižní Evropy (Slamka, 2004) Čeleď Papilionidae Otakárek fenyklový Papilio machaon Linnaeus, 1758 Bezesporu jeden z nejkrásnějších motýlů naší fauny. Základní barva křídel je žlutá s černou kresbou. Imaga se vyznačují krátkou ostruhou na zadních křídlech. Na zadních křídlech si také můžeme povšimnout typických červených skvrn. U nás nejsou žádné podobné druhy. V rámci areálu výskytu vytváří několik geografických forem (Novák a Severa, 2005). Setkat se s ním můžeme prakticky kdekoliv mimo les. Osidluje louky, zahrady, opuštěná pole či raně sukcesní stanoviště. Je schopen překonat i horské polohy. Částečný migrant s otevřenou populační strukturou. Imaga se setkávají k zásnubním letům na vyvýšených terénních bodech např. kopce. Takové to chování označujeme jako tzv. hilltopping. V teplých oblastech vytváří až tři generace. Vajíčka jsou kladena 26