Shrnutí obsahu perikop listu Galaťanům

Transkript

1 1,1 5 Shrnutí obsahu perikop listu Galaťanům V preskriptu (úvodním pozdravu) listu najdeme jednak výrazy a obraty běžné i v dalších listech apoštola Pavla (např. milost a pokoj ve vlastním pozdravu), jednak slova a formulace úmyslně volené vzhledem k účelu Gal. Pavel se označuje jako apoštol (srov. i Řím 1,1; 1 Kor 1,1; 2 Kor 1,1), kterého neurčila žádná lidská autorita, nýbrž Ježíš Kristus a Bůh Otec (v. 1). Pavel neuvádí jmenovitě žádného spolupracovníka jako spoluodesílatele listu, ale hovoří o všech bratřích s ním, tj. chce zdůraznit, že není se svým jednoznačným postojem, který zastává v Gal, sám. Adresáti nejsou označeni jménem města, kde se nachází jejich církevní obec, ale jako církve Galacie, tj. několik (dvě, tři či více?) církevních obcí, pravděpodobně ve středu Malé Asie v oblasti města Ankyra (jiný názor mají zastánci tzv. jihogalatské teorie). Přání milosti a pokoje je ve v. 4. rozšířeno o výraznou připomínku Božího díla spásy jako záchrany (vysvobození) z otroctví hříchu dobrovolně (z lásky a poslušnosti!) podstoupenou smrtí Ježíše Krista. Preskript zakončuje v 5. verši doxologie (oslava Boha), která má liturgický charakter (srov. také amen na konci). Obě pro list Galaťanům specifická rozšíření preskriptu (poukaz na božský původ Pavlova apoštolátu v 1. verši a zdůraznění spásného činu Ježíše Krista ve 4. v.) nastiňují možná už hlavní oddíly Gal: životopisnou část (kap. 1 a 2) a část, která tlumočí dějiny spásy (kap. 3 a 4). 1,6 10 Místo obvyklé děkovné části uvádí Pavel v Gal 1,6 10 hned situaci, která ho vedla k napsání tohoto listu. Někteří lidé (Pavel je neidentifikuje ani jménem ani žádným technickým označením, my je můžeme asi nejlépe označit jako judaisty ) se vloudili mezi galatské křesťany a poučovali je o Kristu tak, že to podle Pavla bylo v rozporu s evangeliem, které on jim hlásal. Pavel však žádné jiné evangelium nezná (v. 7), neexistuje nic jiného, co by zasluhovalo toto označení (názor [A. Vanhoye, J. Schröter], že by Pavel připouštěl existenci jiného evangelia, ale že jen popírá, že by názory hlásané judaisty splňovaly jeho podmínky, je velmi nepravděpodobný). Proto užívá i silných slov ve vv. 8n.: Prokletí musí zasáhnout toho, kdo by kázal něco, co se neslučuje s evangeliem, které Pavel přinesl Galaťanům, i kdyby to byl on sám nebo nebeská bytost, jakou jsou andělé. Pavel také asi vyvrací obvinění (v. 10), že svým evangeliem, které neobsahuje požadavky zachovávání židovského zákona, se snaží zalíbit lidem, aby je tak snadněji získal. 1

2 1,11 14 Apoštol Pavel se snaží zdůraznit božský původ jediného evangelia, které hlásal Galaťanům, poukazem na to, jak je přijal. Nepřijal je od lidí, nýbrž ze zjevení Ježíše Krista (v. 12). Tím připomíná své setkání se Zmrtvýchvstalým u Damašku. Důkazem toho může být veliká změna, k níž došlo v jeho životě. Pavel byl horlivým židem, který zachovával ve vrchovaté míře zákon i tradice (coby farizeus) a dokonce pronásledoval církev Boží (tím snad myslí prvotní církevní obec v Jeruzalémě). Proto není lidsky vysvětlitelná změna, ke které v jeho životě došlo. 1,15 24 V argumentaci o božském původu svého evangelia pokračuje Pavel poukazem na to, že se mu od Boha dostalo milosti zjevení Syna Božího. S tímto poznáním Pavel spojuje šíření evangelia mezi pohany (v. 16). Jako důležitou podporu tohoto pohledu uvádí, že po svém obrácení nešel do Jeruzaléma k apoštolům, kteří jimi byli před ním (v. 17), aby se od nich nechal poučovat a vzdělávat, ale odešel do Arábie (asi nabatejská říše) a pak byl opět v Damašku v Sýrii. Poprvé šel do Jeruzaléma až za tři roky (či třetí rok?). Zřejmě chtěl poznat Petra. Tam však pobyl jen čtrnáct dní (v. 18). Ačkoliv se to muselo zdát divné, z dalších předních mužů církve se tam setkal jen s Jakubem, bratrem Páně (v. 19). Že Pavel nebyl v kontaktu s apoštoly před ním, dokazuje i jeho pobyt (snad spojený s hlásáním evangelia) v Sýrii a Kilíkii, tj. mimo Palestinu, takže křesťané v Judsku (v. 22; myslí tím celou Palestinu?) ho osobně neznali. Jen o něm slýchali a velká změna v jeho životě byla pro ně příležitostí k oslavě Boha (v. 24). 2,1 10 Druhá Pavlova návštěva Jeruzaléma se uskutečnila až po uplynutí 14 let (od první návštěvy? nebo od obrácení?). Pavel o ní hovoří ne kvůli jejímu časovému odstupu, ale kvůli jejímu obsahu. Neuvádí účel cesty, i když říká, že to bylo na základě zjevení (v. 2; nevíme, v jakém smyslu: výrok křesťanského proroka? vidění? vnuknutí?). Nešel sám, ale byl s ním Barnabáš (viz Sk 4,36; 9,27; 11,22.30; 12,25; 13,1atd.; 1 Kor 9,6; Gal 2,1.9.13) a Titus (2 Kor 2,13; 7,6.13n.; 8, ; 12,18; Gal 2,1.3). V Jeruzalémě apoštol předložil významným představitelům církve své evangelium (= víra v Krista bez dodržování předpisů židovského zákona), které hlásal pohanům. I když neměl pochyby o pravosti svého evangelia, přesto šlo o soulad se sloupy církve (srov. 2,9: Jakub, bratr Páně, Petr, Jan Zebedeův), o jednotu církve a o potvrzení pokračování v dobré cestě (v. 2). Ačkoliv existovali a chtěli se prosadit odpůrci Pavlova evangelia (= falešní bratři v 2,4), evangelium hlásané Pavlem pohanům nejenže nebylo zpochybněno ani významnými představiteli církve, nýbrž bylo také potvrzeno. Žádnou změnu v Pavlově misijní činnosti nepožadovali (v. 6). Jestliže 2

3 ztotožníme tuto návštěvu Jeruzaléma s návštěvou ze Sk 15, je třeba vysvětlit rozdíly, hlavně odlišnost ve výsledku jednání (možné řešení: tzv. Jakubovy klauzule Sk 15,20.29 pocházejí z jiné doby). Došlo k určitému rozdělení misijní práce (2,7 9). Že Pavel a jeho spolupracovníci mají jít k pohanům, nevylučuje úplně jejich působení mezi Židy (srov. 1 Kor 9,20), jakož i Petrovu činnost mezi pohany. Za nic nového nepokládal Pavel připomínku hmotné podpory křesťanů v Jeruzalémě, protože to bylo i jeho úmyslem a starostí (srov. 1 Kor 16,1 4; 2 Kor 8 9; Řím 15,25 27). I zde mu šlo o jednotu církve. 2,11 14 Rovněž jako argument pro pravdu Pavlova evangelia slouží vyprávění o události, která se odehrála (asi za určitou dobu) v Antiochii v Sýrii (bylo to tehdy po Římu a Alexandrii třetí nejvýznamnější město Římské říše, kde vznikla křesťanská obec se silným podílem pohanokřesťanů). Pavel v tomto městě zřejmě pobýval. Přišel tam i Petr. S pohanokřesťany jedl bez ohledu na židovský zákon. Ale po příchodu určité skupiny z Jeruzaléma se začal chovat jinak. Jeho autorita a postavení (!) měly vliv i na ostatní, dokonce i na Pavlova společníka Barnabáše. Pavel toto Petrovo jednání veřejně odsoudil. Nezmiňuje se o tom, jaká byla Petrova reakce. Uznal Petr svou vinu? To by se Pavlovi hodilo, takže by se o tom patrně zmínil. Snad stačilo, že Petr Pavlovu výtku nezpochybnil. 2,15 21 Text vypadá jako pokračování toho, co říkal Pavel Petrovi v Antiochii, ale jedná se nepochybně o formulace určené Galaťanům. S Pavlovou řečí v Antiochii je společný základ v podstatě věci. S tím, co říká Pavel, by jistě souhlasil Petr i jiní křesťané ze židovství. Pro Pavla jde o podstatu evangelia, které platí jak pro židokřesťany, i když ti mají určitou historickou přednost (srov. 2,15), tak i pro křesťany z pohanství. Ospravedlnění před Bohem, tzn. kladného přijetí Bohem, je možné dosáhnout jen vírou v Ježíše Krista (obojí genitiv v 16. verši je třeba chápat logicky proti názoru části badatelů jako předmětový) a ne zachováváním židovského zákona. V. 16 představuje tezi listu Galaťanům, tj. jeho jádro a vlastní výpověď. Toto evangelium se však setkává s námitkami ze strany těch, kdo si váží zákona. Židokřesťané, kteří uvěřili v Krista a opustili zákon, se tak dostali na jednu rovinu jako pohané-hříšníci (srov. 2,15). Pavel však jednoznačně odmítá, že by Kristus sloužil hříchu (v. 17). Ale např. Petr se ukázal jako podporovatel hříchu tím, když jednou uznal zbytečnost zákona a potom se k zákonu vracel (v. 18). Naopak zákon sám umožnil život bez zákona, a to v tom smyslu, že Kristus svou smrtí na kříži byl postižen zákonem (srov. Gal 3,13), ale jeho smrt přinesla vykoupení a vysvobození. Pavel to může na sobě dosvědčit také tím, že sám horlil pro zákon, ale poznal při svém setkání s Kristem jeho nedostatečnost (v. 19). Pro Pavla v zastoupení všech křesťanů to znamená spojení s ukřižovaným Kristem. Konkrétně to znamená, že žije ve 3

4 víře v Syna Božího. Je to odpověď na jeho lásku, kterou ukázal tak vrcholným způsobem, že dobrovolně zemřel na kříži (v. 20). Pavel se ještě jasně vyslovuje proti možné námitce, že odmítá Boží milost a nepočítá s ní. Naopak! Nebral by ji vážně, kdyby počítal s jinou cestou k ospravedlnění než s cestou víry. 3,1 5 Po zdůvodnění své autority vyplývající z jeho povolání a po zprávě o potvrzení jeho evangelia nejvyššími autoritami církve se Pavel obrací s velkou kritikou na samotné Galaťany. Jejich změna v chování vůči evangeliu, které přijali, je mimo jakoukoli logiku (v. 1). Pavel proto Galaťanům připomíná, co s vírou v Krista přijali a co přitom a potom prožili. Výslovně by si měli uvědomit, jak s jejich vírou souvisí dar Ducha. Tento pohled do minulosti galatských křesťanů (pomocí pěti otázek) představuje počátek řady argumentů ve prospěch nauky, kterou Pavel formuloval v 2,16. 3,6 14 Prakticky plynulý je přechod k odvolávání se na Písmo, tj. na Starý zákon. Už Písmo svědčí o ospravedlnění na základě víry. Prvním a pro apoštola Pavla velmi důležitým textem (srov. Řím 4,3) je to, co Písmo říká o Abrahámovi. Galaťané uvěřili a přijali dar Ducha. Gn 15,6 dosvědčuje, že Abrahám uvěřil Hospodinu a byl uznán za spravedlivého. Ti, kdo věří, jsou tedy Abrahámovy děti. Také to, že příslib daný Abrahámovi platí pro všechny věřící, je potvrzeno Písmem (Gn 12,3 + Gn 18,18). Na druhé straně samo Písmo (Dt 27,26) vyslovuje kletbu nad tím, kdo nebude zachovávat všechna ustanovení zákona. A Pavel byl zřejmě přesvědčen, že i spravedlivý člověk se dopouští přestupků a zaostává za tímto požadavkem Písma. Že pro spravedlivého existuje pouze cesta víry, viděl Pavel potvrzeno také v knize proroka Habakuka 2,4 (trošku pozměněný citát: spravedlivý bude žít z víry ; LXX: spravedlivý bude žít z mé věrnosti [nebo: z víry ve mne], MT: spravedlivý bude žít ze své věrnosti ). Úvahu nad nedostatečností zákona však Pavel prohlubuje pohledem na roli samotného Krista. Kristus zemřel na kříži a na tento způsob popravy se podle tehdejšího chápání také vztahuje kletba z Dt 21,23, která se původně asi týkala popraveného, jehož tělo bylo potom naraženo na kůl a vystaveno veřejné potupě a odstrašení. Tím, že Kristus vzal tuto kletbu na sebe, nás vykoupil z kletby zákona (v. 13). Tak je pro všechny otevřená cesta k získání podílu na požehnání, které bylo přislíbeno Abrahámovi. Pavel se v tomto oddílu odvolává na pět textů, z nichž čtyři (citace se však opírají o více míst z těchto knih) jsou z Pentateuchu. O nich apoštol přemýšlel zřejmě už delší dobu a ty se staly základem obrany jeho evangelia. 4

5 3,15 18 Pavel chce také poukázat na to, že příslib, který dostal Abrahám, zde byl dříve než zákon a že něco pozdějšího (tj. zákon daný na Sinaji) nemůže zvrátit a změnit to, co bylo už předtím dáno Abrahámovi. Řecké slovo pro smlouvu znamená však také závěť, poslední vůle. Proto může Pavel vycházet z přirovnání k lidské poslední vůli (v. 15). Přitom předpokládá nezměnitelnost lidské závěti. Pavel také podle praxe rabínské exegeze zdůrazňuje (v. 16) jednotné číslo podstatného jména potomstvo (dosl. semeno ), kterého se užívalo běžně ve významu kolektivním, a vztahuje tento tvar na Krista. On je Abrahámův potomek, na němž se splňuje příslib daný Bohem Abrahámovi. Zákon, který přišel zřetelně později (430 let ve v. 17 pochází z židovské tradice), nemůže mít větší sílu. Pro Pavla je zákon a příslib neslučitelný, buď platí jedno nebo druhé. Ale Bůh dal skutečně příslib Abrahámovi (v. 18). 3,19 22 Ve vzduchu však visí otázka: K čemu byl zákon? Pavlova odpověď vyznívá v tom smyslu, že existencí zákona mohla vyjít najevo hříšnost člověka (srov. Řím 5,20). Další prvky v potvrzení nižšího postavení zákona ve srovnání s Božím příslibem, který dostal Abrahám, jsou jeho dodatečné, pozdější vyhlášení, jeho časově omezená platnost (od odevzdání zákona na Sinaji do Kristova příchodu) a způsob, jakým byl vyhlášen. Zde se Pavel opírá o tradici, kterou můžeme zaznamenat už Septuagintě: při vyhlášení zákona na Sinaji fungovali andělé (srov. také Sk 7,53) a Mojžíš působil jako prostředník. Tím se podle Pavla Bůh podílel na odevzdání zákona na Sinaji jen částečně. Ve v. 20 ( Prostředník není pro jednoho; avšak Bůh je jeden. ) Pavel asi vychází z předpokladu suverénního Božího jednání při vyslovení příslibu Abrahámovi. V tom je velký rozdíl oproti smlouvě na Sinaji. Zákon nepředstavuje rozhodně žádnou sílu, která by se mohla postavit proti příslibu, který dostal Abrahám. Zákon však umožňoval hřích, takže nebytnost ospravedlnění na základě víry v Krista je mnohem jasnější. 3,23 29 Pouze negativní odpověď na otázku, jaký byl smysl zákona, nemůže uspokojit. Proto Pavel předkládá také odpověď v pozitivním smyslu. Doba před Kristovým příchodem vypadala v jistém smyslu jako pobyt ve vězení nebo aspoň pod dozorem (v. 23). Proto je možné přirovnat funkci zákona k antickému vychovateli (byl to zpravidla otrok, který doprovázel děti do školy a dohlížel na ně, normálně neplnil však funkci vychovatele v plném smyslu). Tento stav trval ovšem jenom do Kristova příchodu (v. 24). Nyní už tento dohled neexistuje. To umožňuje Pavlovi, aby se vyjádřil zcela pozitivně o stavu věřících v Krista. Těm je dána důstojnost Božích dětí. Křest, který přijali, dodal jejich životu novou kvalitu. Spojení všech pokřtěných s Kristem daleko převyšuje všechny rozdíly, 5

6 které jsou dány původem, pohlavím nebo společenským postavením (v. 28). Tato jednota s Kristem znamená také příslušnost k Abrahámovým potomkům, jimž platí příslib, který dostal Abrahám. 4,1 7 Další argument navazuje na pojem dědicové z 3,29. Doba od příslibu, který dostal Abrahám, do Kristova narození je přirovnána k situaci dědice, který ještě nemůže disponovat svým majetkem. Pavel asi myslí ve v. 3 jak na postavení židů, kteří byli pod zákonem, tak na život pohanů, kteří sloužili modlám. Obojí znamenalo otročení prvopočátkům světa, tj. ať už zosobněným přírodním silám nebo různým detailním předpisům, které znal židovský zákon. Nastal však okamžik ( plnost času ), kdy přišel Kristus. Jeho preexistence není sice výslovně zmíněna, ale je logicky naznačena (v. 4). O panenském početí a narození zde však Pavel neříká nic. Kristus se nejen narodil jako člověk, ale také přijal židovský zákon. Toto ponížení Syna Božího však znamená, že lidé mohou dosáhnout důstojnosti Božích dětí. Jako doklad toho, že je Bůh přijal za vlastní, mohou Galaťané poznat z působení Ducha svatého, který je také vede k modlitbě, v níž oslovují nebeského Otce ( abba ), jak to dělal sám Kristus (v. 6). Tato důstojnost Božích dětí je základem dědictví, které přislíbil Bůh. 4,8 11 Pavel cítí ještě povinnost připomenout galatským křesťanům, že před tím, než se stali Božími dětmi, neznali Boha a sloužili falešným bohům. Proto by byl naprosto nepochopitelný návrat zpět k dřívějšímu stavu nebo jemu podobnému, jak o tom může svědčit upínání se k určitým kultovním předpisům (dodržování soboty, počátků ročních období apod.). Kdyby tomu tak skutečně bylo, vyznělo by Pavlovo misijní úsilí nadarmo. 4,12 20 Pavel se snaží zapůsobit i na citovou stránku Galaťanů. Ačkoliv je Žid, dokázal se osvobodit od zákona. Galaťané mají podobně přetnout pouta zákona a dospět k víře. Emotivním způsobem chválí Pavel jejich příkladné chování při jeho první návštěvě. Třebaže měli důvod se od něho odvrátit a odmítnout ho, protože byl nemocen (nám blíže neznámou nemocí). Přijali ho tehdy, jako kdyby to byl někdo z nebe či dokonce sám Ježíš Kristus. Pavel chce, aby si uvědomili rozdíl mezi ním, který jim přece říká pravdu, a mezi judaisty, kteří dělají všechno, aby je získali. Jejich horlivost sama o sobě není špatná, ale jde o to, aby poznali jejich špatný úmysl. Nejde jim o spásu Galaťanů. Pavel opět vzpomíná na chování Galaťanů při jeho návštěvě a vyjadřuje přání, aby se tak Galaťané chovali i teď. On sám se cítí jako jejich otec, tak mu na nich záleží! Kdyby tak mohl být u nich a dát svým hlasem najevo, co cítí! Teď však zatím neví, jak dál (v. 20b). 6

7 4,21 31 Pavel nabírá opět sílu a uvádí další důkaz ze Zákona, tj. z Gn 16 a 21, který pokládá zřejmě za velmi důležitý. Jde opět o Abraháma, přesněji o jeho dva syny: Izmaele, který se narodil z otrokyně Hagar, a o Izáka, který se narodil z manželky Sáry (Pavel nepočítá syny z Ketury: Gn 25,1 6). Izmael se narodil normálním způsobem ( podle těla ), Izák na základě Božího příslibu. Pavel hovoří alegoricky, tj. osoby a věci představují podle něho něco jiného než ve skutečnosti. Otrokyně Hagar představuje smlouvu na Sinaji, která vedla k otroctví. Další významové spojení vede k pozemskému Jeruzalému a k těm, kteří žijí pod otroctvím zákona (poznámka ve v. 25 je velmi temná). Druhou linii Pavel plně nerozvádí (pouze závěr), ale v ní si odpovídají Sára, Izák, nebeský Jeruzalém, který je jistým způsobem už přítomen v církvi, a svobodní věřící. Ti mají účast nejen na příslibu, ale také na pronásledování, které zakusil podle rabínského výkladu Gn 21 už Izák. Z toho je třeba se poučit a jednat: odmítnout judaisty a zůstat ve svobodě evangelia. 5,1 12 Apoštol Pavel nyní přechází k tomu, aby ukázal, jaké důsledky má cesta víry v Krista v konkrétním životě. Navazuje na myšlenku svobody z předcházejícího důkazu z Písma (srov. už 2,4). Teď spíše než na osvobození od něčeho (v Gal především: od zákona), myslí na svobodu jako úkol. Výslovně varuje Galaťany před přijetím obřízky. To by se na ně vztahovala kletba zákona pro ty, kdo neplní ve všem zákon (srov. 3,12). U těch, kdo věří v Krista, všechny rozdíly jsou nepodstatné. Rozhodující je víra. Ta není pro Pavla myslitelná bez účinné lásky (5,6). Je třeba se varovat i jen částečného polevení v přilnutí ke Kristu. Přemlouvání a namlouvání judaistů je nutné říci ne. Vůči těmto svůdcům se Pavel vyslovuje i sarkasticky (v. 12), aby tak potvrdil svůj postoj. 5,13 15 Svobodu, kterou dává víra v Krista, je třeba správně chápat. Není to svévole či libovůle, tj. život podle svých sobeckých zájmů, nýbrž naopak. Je to svoboda pro lásku, která slouží druhým. Zde Pavel užívá výrazu zákon v nepolemickém smyslu. Tento zákon je možné vyplnit přikázáním lásky k bližnímu. Je třeba vidět kriticky vlastní jednání a opravdu žít podle přikázání lásky. 5,16 26 Pavel chce ukázat Galaťanům, jaký význam má život podle evangelia, pomocí kontrastu dvou pojmů. Je to na jedné straně tělo (sa,rx), které zde zahrnuje nejenom pomíjivou a slabou stránku člověka, ale také jeho sobecké já. Proti němu stojí Duch (= Ježíšův Duch, který působí ve věřících). Je třeba žít tak, aby 7

8 se uplatnil v konkrétním jednání tento Duch. Názorným příkladem jsou pak dva seznamy (katalogy) neřestí a ctností, které mají svou obdobu i na jiných místech v Pavlových listech (srov. Řím 1,29 31; 13,13; 1 Kor 5,10; 6,9n.; 2 Kor 12,20n. na jedné straně a 2 Kor 6,6; Flp 4,8 na druhé straně). Zde máme nejkomplexnější výčty, i když jsou samozřejmě jen exemplifikativní. Ale je důležité si všimnout především katalogu ctností. Je uveden jako ovoce Ducha, tedy dá se chápat jako jeden plod, který má různé podoby. Na prvním místě stojí láska (avga,ph). Tak by se dalo myslet na další ctnosti jako na projevy lásky-avga,ph. Aby bylo ovoce Ducha v životě patrné, je třeba se jednoznačně postavit proti opačným silám, žít ve spojení s Kristem a nechat se vést jeho Duchem. 6,1 10 Pavel pokračuje ve svém napomínání a povzbuzování galatských křesťanů. Přechází ke konkrétním případům, jako je chování vůči tomu, kdo se něčím provinil a byl dokonce přistižen při svém špatném jednání (v. 1). Druhým příkladem je konkrétní situace hmotné starosti o toho, kdo dává duchovní poučení (v. 6; někteří to však chápou o duchovním podílu na poučování). Ostatní povzbuzení jsou dost obecná. Významné je ovšem, že Pavel v rámci povzbuzení k vzájemné pomoci opět užívá výraz zákon v kladném smyslu, když ve v. 2 hovoří o zákonu Kristově, jímž myslí pochopitelně lásku. Každý si musí dávat sám pozor na sebe, aby obstál, a v lásce si nesmí o sobě myslet víc, než je. Nebezpečí nechat se přemoci sobeckým smýšlením stále hrozí. Proto je nutné usilovat o dobro a to uplatňovat vůči všem, i když v konkrétní situaci se to musí nejběžněji projevit vůči spoluvěřícím. 6,11 18 V závěrečné části listu se chápe pera sám Pavel, jak poznáváme z jeho zmínky o velkých písmenech ve v. 11. Místo obvyklých pozdravů osob se snaží ještě jednou napomoci k prosazení poselství listu, aby byl zajištěn jeho kladný výsledek. Poukazuje na špatný postoj judaistů, na nedůslednost v jejich chování a na jejich nedobrý úmysl (v. 13). Nemůže jako kontrast nezmínit svůj postoj, který má být příkladem. Možná podle vzoru židovské modlitby Osmnácti svolává Boží požehnání na pravý Izrael ( Izrael Boží ), tj. církev (v. 16). Někteří toto označení méně přesvědčivě vztahují na starozákonní Izrael (jeho zbytek ) nebo na židokřesťany, či na eschatologický Izrael (srov. Řím 11,26). Přes napjatou situaci k adresátům zakončuje Pavel svůj list obvyklým pozdravem, k němuž je také úmyslně připojeno jinak na tomto místě neužívané oslovení bratři. 8