Dědění podniku. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva. Bakalářská práce. Petra Taušová DiS. JUDr. Dana Račanská.

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Dědění podniku Bakalářská práce Autor Petra Taušová DiS. Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Dana Račanská Vyškov Červen 2014

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu jsem uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. Ve Vyškově Petra Taušová, DiS.

3 Poděkování Ráda bych tímto způsobem poděkovala své vedoucí práce JUDr. Daně Račanské za velice cenné rady a odbornou pomoc při vypracování bakalářské práce, za její ochotu a za její přispění ke zkvalitnění bakalářské práce. Mé díky patří i rodině a přátelům, kteří mě též podporovali.

4 Anotace: Nová soukromoprávní úprava upustila od některých pojmů a právních institutů, které byly používány do , mezi jinými též od pojmu podnik, přičemž se tato změna významně dotkla také tématu zadání mé bakalářské práce, které znělo: Dědění podniku, neboť pojem podnik již není novým občanským zákoníkem ani novým zákonem o obchodních korporacích používán, jelikož byl nahrazen pojmem obchodní závod závod. Ve své bakalářské práci se proto zabývám právní úpravou dědění podniku závodu i problematikou dědického práva obecně. V první části mé práce píši o právní úpravě dědického práva z historického hlediska. V dalších částech se zaměřuji na nové právní pojmy, resp. instituty a na některé situace, které mohou v jejich souvislosti vzniknout. Snažila jsem se o provedení komparace původní a nové soukromoprávní úpravy, přičemž jsem vyzdvihla ty nejzásadnější rozdíly mezi původní a novou právní úpravou dědického práva. Ve své práci definuji pojem podniku - závodu a popisuji situace, které v souvislosti s děděním podniku závodu mohou nastat. Ve své práci jsem usilovala o podání uceleného přehledu o dědění podniku závodu, vysvětlila jsem základní principy dědění podniku (závodu), taktéž jsem se pokusila o analýzu jednotlivých typů obchodních korporací a jejich specifik z hlediska dědění obchodních podílů podniku závodu. Klíčová slova: Dědění podniku - závodu, obchodní korporace, občanský zákoník, dědictví, pozůstalost, zůstavitel, právnická osoba.

5 Annotation: The new legal regulation of private law abandoned some terms and institutes used until 31 December 2013, besides others also the term enterprise,so the topic of this final work was also affected considerably. The theme of this work was the inheritance of the enterprise, but the key term enterprise is not used either in the new Civil Code or in the new law on trading corporations. It was replaced by a new term commercial facility plant. Therefore this final work deals with the legal regulations of the enterprise- commercial facility as well as the right of heritage in general. In the first part the legal regulations of the right of heritage are described from the historical point of view. Then in the other parts, new legal concepts and terms are focused on, i.e. institutes and some examples of possible situations arisen in connection with them. The work also attempts to draw a comparison between the original and the new legal regulations emphasizing the most fundamental differences between the former and the new legal provisions in the right of heritage. The definition of the term enterprise commercial facility is given and examples of possible situations in connection with inheritance are added. The work aims at giving a compact summary of the inheritance of the enterprise- commercial facility, explaining its basic principles and also trying to analyse particular types of trading corporations and their specific features from the point of view of inheritance of trade shares of the enterprise commercial facility. Key words: Inheritance of the enterprise commercial facility, trading corporation, Civil Code, inheritance, inheritance estate = heritage, testator, legal person

6 Obsah Úvod Vývoj právní úpravy dědění Dědění podle římského práva Dědění ve středověku Odúmrť Darování pro případ smrti Testament kšaft Všeobecný zákoník občanský z roku Současná právní úprava dědění obecná část Základní ustanovení Pořízení pro případ smrti závěť Dědická smlouva Zákon zákonná dědická posloupnost Odkaz Přechod pozůstalosti na dědice Současná právní úprava dědění podniku závodu zvláštní část Pojem podniku závodu - v civilním právu Nakládání s podnikem - závodem Specifické aspekty dědické posloupnosti u obchodních společností (korporací) Obchodní podíl Možnost převodu a přechodu obchodního podílu Specifické aspekty dědické posloupnosti u jednotlivých typů obchodních společností (korporací) Přechod podnikání (závodů) provozovaných na základě živnostenských oprávnění

7 4 Srovnání původní a nové právní úpravy dědického práva Srovnání právní úpravy dědění podniku účinné do dne a nové právní úpravy dědění podniku - závodu účinné od Závěr Seznam použité literatury

8 Úvod Tématem mojí bakalářské práce, které jsem si zvolila a jejíž zadání bylo ještě za účinnosti původní soukromoprávní úpravy schváleno, je Dědění podniku. Vzhledem k tomu, že nová soukromoprávní úprava upustila od některých pojmů a právních institutů, které byly používány do , mezi jinými upustila právě též od používání pojmu podnik, dotkla se velká změna soukromoprávní úpravy účinná od také tématu zadání mé bakalářské práce, neboť pojem podnik již není novým občanským zákoníkem ani novým zákonem o obchodních korporacích používán, jelikož byl nahrazen pojmem obchodní závod - závod. Ve své bakalářské práci proto budu, oba pojmy podnik závod zmiňovat vedle sebe, jakožto synonyma. V první části mé práce nastíním vývoj právní úpravy dědění, přičemž stručně přiblížím institut dědění dle římského práva, dědění ve středověku až po kodifikaci moderního dědického práva. Ve druhé části mé práce popíši současnou právní úpravu dědění v obecné rovině, zejm. institut dědictví a řešení dědického práva dle původní právní úpravy účinné do a dle nového občanského zákoníku účinného od Ve třetí části této bakalářské práce se již konkrétně zaměřím na právní úpravu dědění podniku - závodu, přičemž se budu speciálně zabývat dědickou posloupností v případě dědění podniku - závodu. Čtvrtá část mé práce pak bude věnována srovnání původní a nové právní úpravy dědického práva. Mors certa, hora incerta, je latinské přísloví, které v překladu znamená: Smrt je jistá, její hodina je nejistá. Smrtí zaniká tzv. právní osobnost fyzické osoby (dříve právní subjektivita fyzické osoby), tzn. způsobilost mít práva a povinnosti; dědické právo přitom upravuje právní vztahy vznikající po smrti fyzické osoby, přičemž je dědické právo spojeno s právem vlastnickým a je předpokladem pro jeho zachování. Dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, 1 která je součástí ústavního pořádku České republiky se dědění zaručuje. Smrt je tedy okamžik, který není spjat pouze s koncem fyzické existence člověka, ale je také významnou právní skutečností; smrtí však práva a povinnosti majetkové povahy nezanikají. 1 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky. 8

9 Mým záměrem při vypracování této práce bude vystihnout právní úpravu dědění z historického hlediska i zcela novou právní úpravu dědění obsaženou v novém občanském zákoníku. Ve své práci bych ráda přiblížila nejen současnou problematiku dědění v obecné rovině, ale chtěla bych se také speciálně zaměřit právě na oblast dědění podniku závodu. Pokusím se rovněž o analýzu jednotlivých typů obchodních korporací a jejich specifik z hlediska dědění obchodních podílů podniku závodu a o komparaci původní a nové soukromoprávní úpravy, zejm. v oblasti dědického práva, to vše s ohledem na skutečnost, že naše soukromoprávní úprava se v současné době nachází na prahu změn. Dědické právo mě zaujalo již v prvním ročníku v rámci studia v programu tzv. celoživotního vzdělávání na regionálním pracovišti BIVŠ a.s. ve Vyškově (dále též CŽV ) v rámci předmětu občanské právo. Po dokončení studia, bych se ráda věnovala práci v notářské kanceláři. Někteří lidé se domnívají, že již sama myšlenka sepsat závěť, natož pak její zřízení je už jakýmsi předznamenáním blížícího se konce života pořizovatele, jsou známy případy, kdy právě pocit, že věci byly uvedeny do pořádku a kromě jiného i zřízena závěť, měl dokonce blahodárný účinek na zdravotní stav pořizovatele. 2 Tomu, kdo se domnívá, že zřídí závěť až v době zdravotní krize, se může stát, že se ocitne nečekaně v situaci, kdy ke zřízení závěti nebudou již naplněny podmínky požadované zákonem pro platné pořízení pro případ smrti. Ve druhém ročníku studia CŽV jsem se také setkala s předmětem Obchodní právo, v němž můj zájem vzbudila problematika institutu podniku a dispozic s podnikem. Za cíl mé bakalářské práce si proto kladu podání uceleného pohledu na dědění podniku - závodu, nastínění vývoje právní úpravy dědění v obecné rovině, osvětlení základních pojmů a principů dědění podniku - závodu a vystihnutí zásadních změn původní a nové právní úpravy dědického práva. 2 MIKEŠ, J. JUDr. Dědictví a právo Informatorium, 1993, vydání první, s. 52. ISBN

10 1 Vývoj právní úpravy dědění 1.1 Dědění podle římského práva Římské právo je právo antického Říma, které dokonale propracovalo vlastnictví, četné smlouvy a jiné instituty soukromého práva. Obyčejové římské právo bylo poprvé kodifikováno v 5. stol. př. n. l. Zákonem dvanácti desek. 3 Rozmach Říma od 4. stol. př. n. l. přinášel právní problémy, které ius civile neznalo; rozhodnutí o nich vytvářela ius praetorium (ius honorarium), dále se aplikovalo ius gentium, 4 vytvářené cizineckým prétorem a správci provincií. Všechny tři systémy splynuly za principátu v jediný a římské právo bylo utříděno v dílech klasické římské jurisprudence 5 prakticky zaměřených právníků (Salvius Iulianus, Papinianus, Ulpianus, Paulus, Hermogenianus, Gaius). 6 Podle římských právníků byly nezbytnými předpoklady dědění určení osoby dědice a dědická posloupnost. Dědická posloupnost byla jednak zákonná (intestátní) a jednak testamentární, v níž byla zůstavitelova vůle vyjádřena v testamentu závěti. Právní úprava dědění podle zákona měla své počátky ještě před vydáním zákona 12 desek, jenž ji převzal, doplnil, případně pozměnil. Nejstarší římská intestátní posloupnost byla posloupnost po otci rodiny - pater familias. Dědici byly osoby, které byly bezprostředně podřízeny jeho moci. Byly to tedy jeho děti, dále manželka, která byla podrobena jeho manželské moci, mohly to však být i další osoby, které náležely k jeho přímému potomstvu. Vzhledem k tomu, že všechny tyto osoby náležely k rodině zůstavitele, byly označovány jako dědicové domácí (domestici). 7 V tomto období mělo dědění ze závěti přednost, ale též převahu nad děděním ze zákona. Testament charakterizuje přísnou formálnost; jednalo se o úkon pro případ smrti mortis causa, který byl účinný až v momentě smrti. K definitivní úpravě intestátního dědického práva došlo až za císaře Justiniána v roce 543, kdy došlo k naprostému vítězství kognátské posloupnosti. Od této doby byli za zákonné dědice považováni jen dědicové kognátští, a to bez jakýchkoli dalších rozdílů (tedy bez ohledu na pohlaví či na to, zda příbuzenský vztah zprostředkuje muž nebo žena). 3 Zákon 12 desek (Lex duodecim tabularum) byla nejstarší římská kodifikace obyčejového práva z období poloviny 5. století př. n. l.). 4 Ius civile právo civilní (soukromé), Ius praetorium právo prétorské (právo úřednické), Ius gentium právo národů. 5 Iurisprudentia právní věda, tedy v dílech římské právní vědy. 6 AUTORSKÝ KOLEKTIV, Encyklopedický slovník 1. vyd. Praha: Odeon, 1993, ISBN SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo Computer Press, a.s., 2007, vydání první, s. 7. ISBN

11 Dědicové byli v té době rozděleni do následujících čtyř tříd: 1. první třídu tvořili zůstavitelovi potomci descendenti (tzn. potomci příbuzní v pokolení sestupujícím; pozůstalost tedy byla dělena mezi děti) 2. ve druhé třídě dědili zůstavitelovi potomci ascendenti (tzn. předkové příbuzní v pokolení vzestupujícím, pozůstalost dělena mezi rodiče) a jeho sourozenci se svými dětmi 3. do třetí třídy patřili sourozenci a jejich děti, jednalo se však o sourozence polorodé a 4. ve čtvrté třídě byli všichni další kognátští příbuzní, bez rozdílu stupně. 8 Vedle intestátní posloupnosti se ve starém Římě vyvíjelo i právo testamentární. Stejně jako celá řada jiných právních institutů má i závěť testament své kořeny již v právu římském, kde se testamentární dědická posloupnost rozvinula poměrně brzy, právě vedle posloupnosti intestátní (zákonné). Zůstavitelova vůle měla přednost před zákonným děděním, přičemž byl základním rysem testamentární posloupnosti projev zůstavitelovy vůle, tedy jeho závěť testament, jakožto jednostranný právní úkon, jehož nezbytnou a hlavní složkou bylo jmenování dědice jako univerzálního sukcesora zůstavitele, přičemž tzv. univerzální sukcese znamenala, že dědic pokračoval v právech a závazcích po zůstavitelovy smrti v plné výši. Semel heres, semper heres - Kdo je jednou dědicem, je dědicem navždy - tzv. dědická instituce. 9 Kromě testamentu ústního se začal objevovat také testament písemný; skutečný písemný testament se však vyvinul až v právu praetorském. Vývoj římského testamentárního práva se ustálil v době vlády císaře Justiniána; římské právo v té době rozeznávalo základní dělení testamentů na testamenty soukromé a veřejné, přičemž soukromé testamenty se ještě dále dělily na řádné a mimořádné. Řádný soukromý testament mohl být v ústní nebo písemné formě, přičemž byla vyžadována přítomnost zůstavitele a sedmi svědků. Při ústním testamentu prohlašoval zůstavitel svoji vůli před svědky ústně; při písemném testamentu předkládal zůstavitel svědkům listinu, která 8 SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo Computer Press, a.s., 2007, vydání první, s. 8. ISBN KINCEL, J. URFUS, V.: Římské právo, Praha, Panorama 1990, s ISBN

12 obsahovala jeho poslední vůli a následně zůstavitel musel prohlásit, že právě tato listina obsahuje jeho poslední vůli. Takovou listinu poté všichni svědci podepsali a připojili své pečetě. Vedle podpisu svědků se podpis zůstavitele na testamentu vyžadoval pouze tehdy, šloli o testament alografní. 10 Naopak, sepsal-li zůstavitel testament vlastní rukou (holografní testament), nemusel již sám testament podepisovat a postačily podpisy svědků. 11 Na rozdíl od řádného testamentu byl mimořádný soukromý testament charakteristický tím, že náležitosti testamentu byly buď zpřísněny (např. testament slepcův vyžadoval přítomnost osmi svědků, z nichž jeden musel testament před ostatními přečíst) nebo naopak zjednodušeny tzv. privilegované testamenty např. testament pořizovaný na venkově, u něhož stačilo jen pět svědků a v případě, že některý ze svědků neuměl psát, mohl za něho testament podepsat jeho spolusvědek. Svědkové však museli znát obsah listiny a po zůstavitelově smrti testament přísežně potvrdit. Dále tu byl testament pořizovaný v době epidemie nakažlivých nemocí - označovaný jako testament morový, u něhož vzhledem k situaci, za níž byl pořizován, nebylo zejména zapotřebí, aby všichni svědci byli současně přítomni. Dalším typem testamentů byl testament, kterým pořizovali rodiče jen ve prospěch přímých potomků, kdy nebyli svědci nutností a testament vojenský, jehož tradice byla velmi stará a jednalo se o zcela neformální testament. Společným rysem všech privilegovaných testamentů (tzn. výsadních, zvláštních testamentů) byla skutečnost, že byly pořizovány v mimořádných, obtížných podmínkách, kde by splnění náležitostí vyžadovaných pro písemný testament v běžných situacích, bylo velmi komplikované, ba přímo nemožné. 12 Samostatným druhem pořízení pro případ smrti byl tzv. kodicil. Původně se jím rozuměl dopis zůstavitele, který doprovázel testament (tedy tzv. kodicil testamentární), případně se mohlo jednat též o dopis, který existoval nezávisle na testamentu (tzv. kodicil intestátní), ve kterém zůstavitel projevoval svou vůli něco odkázat. Zpočátku se sice jednalo o úkon zcela 10 Testament alografní - testament není psaný vlastní rukou zůstavitele, je psaný někým jiným a vyžaduje se přítomnost sedmi svědků. 11 SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo Computer Press, a.s., vydání první, s. 9 odst. a. ISBN SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo Computer Press, a.s., vydání první, s. 9, odst. b. ISBN

13 neformální, postupně se však i v tomto případě, vyžadovalo minimum formálních náležitostí. V poklasickém období se z kodicilu stal nový samostatný typ všeobecného pořízení na případ smrti, který se obsahově podobal testamentu. 1.2 Dědění ve středověku V období středověku, zejm. v době předhusitské, nebylo v českých zemích dědické právo příliš rozvinuto, např. dědění podle testamentu se v českých zemích neuplatňovalo vůbec. Teprve pod vlivem kanonického práva začalo docházet k rozvoji dědění podle testamentu, přičemž se však rozlišovalo mezi děděním věcí movitých a věcí nemovitých; dále však také záleželo na tom, zda šlo o svobodné statky, lenní majetek, pozemky poddaných, nebo rodový šlechtický majetek, který podléhal tzv. fideikomisu. 13 Římský pojem universální sukcese nebyl akceptován, přičemž se v tomto ohledu odlišovalo právo městské, kde se vývojem (vlivem římského práva přes právo německé) dospělo k sjednocení celé pozůstalosti. 14 V této době došlo k úpravě převzetí dědictví za součinnosti úředníka. V tomto období došlo k vydání tzv. Obnoveného zřízení zemského, které platilo mezi významné prameny našeho práva a které bylo jakousi ústavou vydanou pro Čechy v r a pro Moravské markrabství v r Tato ústava stvrzovala, že české země budou podřízeny habsburskému absolutismu. Obnovené zřízení zemské odstranilo rozdíly mezi dědici nedílnými a oddělenými a zavedlo nové dědické právo tzv. ad intestato, které se uplatňovalo v případech, kdy ten, kdo zemřel, nezanechal závěť a podle kterého se dědici rozdělovali do pěti tříd (ordines). V první třídě nastupovali descendenti, ve druhé třídě ascendenti, ve třetí třídě příbuzní poboční, ve čtvrté třídě manželé mezi sebou a v páté třídě královská komora. Ženám mohlo podle zemského práva připadnout dědictví nemovitostí teprve tehdy, když neexistovali žádní oprávnění mužští potomci. Takto upravená dědická práva žen byla zavedena již v r od vydání Statutu Konráda Oty, od kdy dcery mohly dědit v případě, 13 Fideikomis - neformální odkaz, který ve šlechtických rodech sloužil k zabránění rozdrobení panství. 14 SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo Computer Press, a.s., 2007, vydání první, s. 12. ISBN

14 že zůstavitel nezanechal syny. 15 To tedy znamenalo, že synové zůstavitele měli přednost před dcerami. Podobně neměla dědické právo vůči majetku zemřelého muže ani jeho manželka, v případě, že její majetková práva byla zajišťována z titulu institutu tzv. vdovského věna Odúmrť Odúmrť (latinsky caducum) chápeme jako zůstavitelův majetek, kterému chybí dědic, tzn. nemá žádného dědice. V období středověku v případě, že někdo zemřel, bez mužských potomkům, jeho dědictví následně připadlo panovníkovi a ten si takto nárokoval odúmrtní právo. Odúmrť v první řadě připadala českému panovníkovi, jako jeho tzv. regální právo, neboť panovník byl majitelem veškeré neosazené půdy. Odúmrť poddaných připadala vrchnosti. Odúmrtní právo měly také kláštery, nemocnice, chudobince a sirotčince k pozůstalosti osob, které u nich zemřely a neměly žádné dědice Darování pro případ smrti Darováním pro případ smrti se ve středověku rozuměla zbožná darování (záduší), které zůstavitel poskytl kostelu, aby spasil svou duši, přitom se však nejednalo o poslední pořízení v pravém slova smyslu, ale o jednání mezi živými, s účinky pro případ smrti. Darování pro případ smrti se zpravidla uskutečňovalo převodem vlastnického práva, přičemž se jednalo o dvoustranný právní úkon, proto nemohl být tento úkon odvolán jednostranně. Jeho konečnou úpravu obsahovalo až justiniánské právo a jako jednoznačnou výhodu tohoto institutu lze označit jeho nezávislost na dědické posloupnosti Testament kšaft Testament byl právním úkonem, kterým zůstavitel pořizoval o svém majetku a jehož účinky nastávaly až po smrti zůstavitele. V českém zemském právu bylo dosti ztížené činit poslední pořízení, neboť kdo neměl tzv. nedílné příbuzné, mohl o svém majetku pořizovat (kšaftovat) jen tzv. mocným listem, k němuž musel dát souhlas král. Od 16. století se mohlo volně pořizovat závětí, pokud šlo o movité věci. Teprve až Obnovené zřízení zemské zakotvilo 15 SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo Computer Press, a.s., 2007, vydání první, s. 14. ISBN MALÝ, K. České právo v minulosti Orac, s.r.o. 1995, vydání první, s ISBN SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo Computer Press, a.s., 2007, vydání první, s. 14. ISBN

15 testovací svobodu a mocné listy už nebyly potřebné. 18 Zpočátku měli výhodu volného kšaftování jen měšťané těch měst, jimž to král povolil v městském privilegiu, od roku 1372 pak měla toto právo všechna královská města. 19 Podle městského práva byla vyžadována při písemném i ústním testamentu přítomnost dvou svědků. Písemné testamenty se opatřovaly pečetí zůstavitele; tyto pečetě potom ověřovaly podpisy osob, které byly přítomny sepsání kšaftu. Závěť, která byla v městském právu označovaná jako kšaft, mohla mít formu písemnou i ústní, v ústní formě pak bylo vyžadováno svědectví důvěryhodných osob. Kšaftovat nemohli lidé zbavení právní způsobilosti (duševně choří), nedospělí (muži do 18 let, dívky do 15 let), přičemž u žen se nabývalo zletilosti i provdáním, dále dospělí, pokud byli v moci svého otce, poddaní mohli kšaftovat jen se souhlasem svých vrchností. 20 Testovací svoboda se v městském právu rozvinula rychleji, než v právu zemském, přičemž bylo umožněno vydědit potomky z několika předem stanovených důvodů (např. zlé zacházení s rodiči apod.) Konkrétně jsem se pokusila vyhledat materiály, které popisují situaci ve městě Brně; brněnské právo si bralo vzor z římského práva. Závěť se dříve nazývala testament. Dle brněnského městského práva byla dovolena jakákoliv forma, která byla spojena především se svědectvím. Na významu získal testátor (zůstavitel), který uměl psát a napsal si sám závěť, kterou opatřil vlastní pečetí a vlastním podpisem. Zajistil si svědky, kteří si přečetli závěť a po přečtení na důkaz toho, že znají obsah závěti, přiložili i své pečetě. Nejrozšířenější formy testamentu byly naopak další dvě, především to byl postup, kdy testátor před povolanými svědky a případně i dalšími lidmi svůj testament hlasitě přednášel a přítomný písař, ať již jeho vlastní či cizí, o tom poté sepsal listinu, kterou zpečetil testátor i povolaní svědci. Stále více se množily případy, kdy se testament zřizoval před městskou radou, resp. před jejími zástupci. 21 V pozdějším období vznikly zvláštní knihy pro testamenty, do kterých se zakládaly originály testamentu na radnici, podobně jako je na matrice třeba kniha úmrtí. 18 SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo Computer Press, a.s., 2007, vydání první, s. 15. ISBN SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo Computer Press, a.s., 2007, vydání první, s. 15. ISBN MALÝ, Karel. České právo v minulosti, 1. vyd. Praha: Orac, s.r.o., 1995, s ISBN FLODR Miroslav - Brněnské městské právo: zakladatelské období (-1359), vyd. 1. Brno: Matice moravská, 2001.s ISBN

16 České zemské právo vyžadovalo u písemného kšaftu dva až tři zachovalé svědky. U testamentu, který se přímo vkládal do zemských desek, nemusely být svědci. Ústní kšafty byly výjimkou a bylo jimi možno pořídit jen o movitostech. Obnovené zřízení zemské mělo ustálenou formu třech až pěti svědků. Až do přijetí Obnoveného zřízení zemského nebylo vůbec možné volně měnit nebo zrušit platný testament. Zemské právo umožňovalo zrušení starého testamentu novým jenom tehdy, když si zůstavitel při sepsání prvního testamentu vyhradil právo zrušit jej pozdějším testamentem; testovací svoboda pak byla zakotvena teprve až Obnoveným zřízením zemským. 16

17 1.3 Všeobecný zákoník občanský z roku 1811 Všeobecný zákoník občanský z roku 1811 tzv. Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie, byl účinný od 1. ledna Tímto předpisem byla zrušena starší právní úprava; tento předpis byl dobře právnicky propracovaný, o čemž svědčí i skutečnost, že na našem území zůstal v platnosti až do roku Podle tohoto zákona se dědictví nenabývalo okamžikem smrti zůstavitele, jako je tomu dnes, nýbrž majetek zanechaný zůstavitelem se stal tzv. ležící pozůstalostí. 22 Jednalo se o samostatný majetkový soubor tzv. sui generis, právně nedělitelný celek, a to v tom smyslu, že zahrnoval veškerý majetek, tedy majetek dědicům známý, o kterém se jedná, i majetek, který se objeví v budoucnu. 23 Všeobecný občanský zákoník rozeznával tři dědické tituly: dědická smlouva, kterou mohli uzavřít pouze manželé; závěť, v níž musel být ustanoven dědic (v případě, že závěť obsahovala ještě další ujednání, jednalo se o tzv. kodicil (dovětek); zákon, který se uplatnil až tehdy, pokud k dědění nedošlo z žádného z předešlých dědických titulů tedy podle dědické smlouvy nebo závěti. 22 SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo Computer Press, a.s., 2007, vydání první, s. 19. ISBN BÍLEK, P., ŠEŠINA, M.: Dědické právo v předpisech let , Zákony s poznámkami, Praha, C. H. Beck 2001,s. 3. ISBN

18 Všeobecný zákoník připouštěl následující formy závěti: závěť napsanou vlastní rukou zůstavitele; závěť napsanou jinou osobou, podepsanou zůstavitelem a třemi svědky; ústní závěť mimosoudní; písemnou nebo ústní závěť, učiněnou před soudem; závěť ve formě notářského spisu a společnou závěť manželů. 24 Všeobecný občanský zákoník věnoval dědickému právu poměrně velkou pozornost (cca 293 paragrafů), na rozdíl od následujícího období, kdy občanský zákoník z roku právní úpravu dědického práva podstatným způsobem zestručnil. Právní úprava dědění obsažená v občanském zákoníku z r byla plně poplatná tehdejšímu režimu, jehož cílem bylo mimo jiné i maximální potlačení soukromého vlastnictví SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo Computer Press, a.s., 2007, vydání první, s. 20. ISBN Zákon č. 141/1950 Sb. Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 26 SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo Computer Press, a.s., 2007, vydání první, s. 20. ISBN

19 2 Současná právní úprava dědění obecná část 2.1 Základní ustanovení Zatím posledním občanským zákoníkem, platným na našem území, byl ještě donedávna (tedy do ) občanský zákoník z roku 1964, 27 který prošel řadou novelizací. Zákoník z roku 1964, který byl několikrát novelizován, vycházel z poměrů šedesátých let a byl dosti zastaralý. Právní úprava obsažená v občanském zákoníku z roku 1964 především zúžila okruh osob považovaných za neopomenutelné dědice tak, že dále jimi byli jen potomci zůstavitele. Pokud jde o výši neopomenutelného podílu, původně bylo v ustanovení 479 stanoveno, že nezletilým potomkům se musí dostat alespoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona a zletilým potomkům alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jejich dědického podílu ze zákona. Před r bylo dědické právo upraveno tzv. institutem ležící pozůstalosti (tzn., že po smrti zůstavitele se na pozůstalost díváme až do soudního rozhodnutí jako na majetek patřící stále zůstaviteli). Socialistický občanský zákoník z r. 1950, který na našem území platil od 1. ledna 1951, ve svém ustanovení 551 stanovil, že závěť je neplatná potud, pokud pořizovatel nezůstavil svým nezletilým potomkům tolik, kolik činí cena celého jejich zákonného podílu, anebo pokud nezůstavil jiným svým potomků nebo tomu z rodičů anebo ze starých rodičů, který je v době zůstavitelova úmrtí v nouzi a už práce neschopný, tolik, kolik činí cena tří čtvrtin podílu, který by jim náležel podle ustanovení o dědění ze zákona. Na rozdíl od práva dříve platného se skutečně jednalo o zákonné dědice zůstavitele, povolané i proti znění jeho závěti přímo k dědění, nikoli o pouhé věřitele dědiců ze závěti. 28 Také občanský zákoník z r vyloučil z našeho dědického práva institut dědické smlouvy, právní úprava převzala základní principy dědění dle zákona č. 141/1950 Sb., zejména zásadu nabývání dědictví dnem úmrtí zůstavitele. 27 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 28 HOLUB, R. a kol.: Komentář k občanskému zákoníku, Právo dědické, Praha, Orbis 1957,s

20 Z hlediska testovací svobody pořizovatele došlo k těmto výrazným změnám: byl zrušen institut smluvního zřeknutí se dědictví, byly omezeny formy závěti a byl zrušen institut vydědění. 29 Institut vydědění, který znamenal odejmutí potomku právo dědit za stanovených zákonných důvodů, byl znovu obnoven až novelizací občanského zákoníku, konkrétně pak zákonem č. 131/1982 Sb. Až vydáním zákona č. 509/1991, který novelizoval občanský zákoník z r. 1964, který odpovídal současným demokratickým změnám ve společnosti, byla znovu zavedena závěť alografní v obecné podobě a alografní závěť pro osoby, které mají smyslovou vadu a nemohou samy takovouto závěť sepsat. Dále bylo připuštěno, že mohl závěť pořídit i nezletilec, který dovršil 15. rok věku, a to závěť ve formě notářského zápisu. Jedna z posledních významných novel občanského zákoníku, která měla vazbu k dědickému právu, byla provedena zákonem č. 554/2004 Sb. Touto novelou se mimo jiné umožnilo pořizovateli ustanovit správce dědictví ke správě majetku patřícího do dědictví pro dobu od smrti zůstavitele do skončení dědického řízení, a to listinou o ustanovení správce dědictví, která musela mít formu notářského zápisu. 30 Notářským zápisem se rozumí pro účely dědického práva listina, kterou vyhotovuje zpravidla notář a má charakter veřejné listiny. 29 BÍLEK, P., ŠEŠINA, M.: Dědické právo v předpisech let , Zákony s poznámkami, Praha, C.H. Beck 2001, s ISBN SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo Computer Press, a.s., 2007, vydání první, s. 21. ISBN

21 Nový občanský zákoník 31 vstoupil v účinnost dne Nový občanský zákoník (dále též NOZ ) je velice obsáhlou normou, kterou se autoři pokusili kodifikovat rozsáhlou oblast soukromého práva. NOZ se skládá z 5 částí: 1. část - Obecná část 2. část - Rodinné právo 3. část - Absolutní majetková práva 4. část - Relativní majetková práva 5. část - Ustanovení společná, přechodná a závěrečná. Po mnohaletých přípravách dokončilo ministerstvo spravedlnosti práce na novém občanském zákoníku, který byl přes jeho určitou kritiku a velké obavy z důsledků jeho aplikace v praktickém životě, nakonec zákonodárným sborem České republiky přijat a stal se součástí našeho právního řádu. Tento nový občanský zákoník reaguje především na potřeby v soukromém právu, zejména na rozsáhlé společenské změny, kterými Česká republika prošla. Dne podepsal nový občanský zákoník prezident republiky, dne vyšel nový občanský zákoník v částce 33 Sbírky zákonů pod č. 89/2012 Sb. NOZ doprovází též zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, tzv. zákon o obchodních korporacích (nahrazující korporační část dosavadního obchodního zákoníku) 32. Započetí prací na novém občanském zákoníku a na rekodifikaci (změna kodexu, přijetí nové právní úpravy) soukromého práva začala v roce 2000 z pověření tehdejšího ministra spravedlnosti JUDr. Otakara Motejla. V roce 2001 se začalo pracovat na zákonné regulaci obchodních korporací. Dědické právo upravené v novém občanském zákoníku spadá do absolutních majetkových práv a je upraveno v části třetí, v hlavě III., přičemž klade důraz na demokracii a principy 31 Zákon č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ( NOZ ). 32 Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 21

22 soukromého práva v Evropě. Nová právní úprava vychází ze zásad dědického práva - jedná se o dvě nejvýznamnější zásady, a to: - zásada uchování hodnot (tato zásada upravuje zachování hodnot z generace na generaci) a - zásada přechodu majetku děděním na jednotlivce (obecně se týká vlastního majetku a rodiny). Dále se můžeme v úpravě dalších ustanovení NOZ setkat se zásadou rovnosti, univerzální sukcese, volnosti dědice dědictví přijmout či odmítnout a zásadou principu ingerence veřejné moci při nabytí dědictví. NOZ věnuje dědickému právu 245 paragrafů; konkrétně je úprava dědického práva obsažena v 1475 až 1720 NOZ. NOZ z původní právní úpravy nepřejal ustanovení o zániku subjektivních práv a povinností týkajících se osoby dlužníka nebo věřitele. Nový občanský zákoník posiluje pozici věřitelů tím, že dochází k úhradě dluhů v plném rozsahu a také dochází k přechodu povinností. I nad rozsah nabytého dědictví musí dědic uhradit zůstavitelovy dluhy, příp. ze svého majetku. Vzhledem k tomu, že v určitých případech není vhodné, aby dědic hradil dluhy nad rozsah nabytého majetku, připouští NOZ ochranu spočívající v úhradě zůstavitelových dluhů prostřednictvím soupisu pozůstalosti. V současnosti je podle stávající právní úpravy předmětem pozůstalosti jen to, co dědicové musí nezbytně přihlásit; dědicové však většinou nepřiznají veškerý majetek a dochází tak, ke zkrácení práv věřitelů a dědicům za toto jednání nehrozí v podstatě žádná sankce. Dědic má právo vyhradit si soupis pozůstalosti, uplatní-li je do jednoho měsíce ode dne, kdy ho soud o tomto právu vyrozuměl ( 1675 NOZ). Kdo si nevyhradil soupis pozůstalosti, nebo prohlásil, že právo výhrady soupisu neuplatňuje, nemůže si soupis vyhradit dodatečně 33 V nové úpravě občanského zákoníku je počítáno s rozšířením dědických titulů o dědickou smlouvu (což je dohoda, mezi tím, po kom se bude dědit a budoucími dědici); vychází se z úpravy v kontinentální Evropě

23 Původní právní úprava znala pouze dva dědické tituly, a to závěť a zákon, NOZ však dědické tituly rozšířil, neboť nově jsou dle ust NOZ za dědické tituly považovány: dědická smlouva závěť zákon (resp. zákonná dědická posloupnost dle jednotlivých dědických tříd). Dědická smlouva je novou možností pro osoby pořídit si ji pro případ smrti; co do právní síly je dědická smlouva nejsilnější dědický titul. Zbylé dva dědické tituly zůstávají zachovány, ale dochází k posílení poslední vůle zůstavitele, a proto je závěť více preferována před děděním ze zákona, k němuž by mělo dojít pouze ve výjimečných případech. Nová právní úprava zachovává stávající formy závětí, s převažující kontinentální právní úpravou zavádí i možnost pořídit dále závěť s tzv. úlevami. Tato nová forma závěti, tzv. privilegovaná závěť je určena pro osoby, které se díky nečekané události, např. živelná pohroma, válka apod. nacházejí v situaci, kdy jsou v ohrožení života a nemohou využít tradiční formy pro pořízení závěti. Nový občanský zákoník zná tyto druhy závětí: závěť ústní před třemi svědky závěť zaznamenaná starostou obce, na jejímž území se zůstavitel nalézá závěť pořízená na palubě námořního plavidla, letadla závěť pořízená ve válce před velitelem vojenské jednotky ČR. Ten, kdo působil při pořízení závěti jako svědek, má povinnost zachovat o obsahu zůstavitelovy vůle mlčenlivost. Poruší-li tuto povinnost, odčiní zůstaviteli újmu, kterou mu tím způsobil. 34 NOZ zavádí nový institut tzv. ODKAZ. Odkazem zůstavitel stanoví, že konkrétní osoba získá nějakou věc z jeho dědictví a nemusí se účastnit dědického řízení. Odkaz je novinkou,

24 kterou ten, kdo zemře, může část majetku určit mimo dědické řízení (např. by se mohlo jednat o sbírku drahých obrazů, které svěří zůstavitel např. muzeu, apod.). Nově také NOZ zavádí šest dědických skupin namísto původních čtyř (viz dále). Dědic se také může dědictví vzdát, např. pokud se tak v rodině po smrti zůstavitele domluvili, a to kupř. ve prospěch druhého dědice a dále se může dědictví zřeknout předem, tedy před smrtí zůstavitele, což nebylo podle původní úpravy možné, neboť dědic buď musel dědictví přijmout nebo en bloc kompletně odmítnout. NOZ hovoří také o tzv. povinném dílu nepominutelných dědiců, kterými se rozumí děti zůstavitele, nebo jejich potomci (dříve neopomenutelný dědic), přičemž zletilý nepominutelný dědic má právo na jednu čtvrtinu zákonného podílu a nezletilý nepominutelný dědic má právo na tři čtvrtiny zákonného podílu. Změny v koncepci právní úpravy Přechod majetkových poměrů zůstavitele na ostatní osoby je upraven odlišně od původního režimu, větší důraz je kladen na vůli zůstavitele a na návrat institutů jako je odkaz a zřeknutí se dědického práva, které dosavadní právní úprava vůbec nepřipouštěla. Dědicem i odkazovníkem dle italských dědických vzorů může být i právnická osoba, která vznikne od smrti zůstavitele do jednoho roku, mohou to být i jiné právnické osoby. Naše současná právní úprava považuje takové povolání za dědice za neplatné. Dědický nápad - před rokem 1950 bylo dědické právo u nás postaveno na institutu tzv. ležící pozůstalosti (latinsky hereditas iaceus). Znamenalo to, že majetek náležel zemřelému zůstaviteli, vlastnické právo ke zděděnému majetku nabyl dědic až soudním rozhodnutím. Nově však již smrtí zůstavitele vzniká dědické právo a dědic tímto okamžikem dědictví nabývá, což je důležité proto, aby tím bylo zamezeno zcizení dědictví. Dědic může dědictví odmítnout s tím, že dědictví nenabude, ale častější jsou situace, že dědic dědictví přijímá. Dědická nezpůsobilost je upravena ve všech evropských kodifikacích. Dědická nezpůsobilost se týká osoby, která se dopustila činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, přičemž se toto ustanovení vztahuje ještě na předky a potomky. Dědická nezpůsobilost nastává také tehdy, když se dědic dopustí zavrženíhodného činu proti zůstavitelově vůli. Manžel jako zákonný dědic nedědí, jestliže se dopustil vůči zůstaviteli domácího násilí a také v případě, kdy zůstavitel dal návrh na rozvod manželství z důvodu domácího násilí. 24

25 V případě domácího násilí se použije zvláštní ustanovení vázané na podmínku, že zůstavitel z tohoto důvodu navrhl rozvod manželství a že příslušné řízení v den zůstavitelovy smrti trvá. 35 Vyloučení dědice pro dědickou nezpůsobilost se týká všech osob, které přicházejí v úvahu dle zákonných předpokladů, avšak vydědění je upraveno odlišně, neboť vydědit je možné pouze nepominutelné dědice, a to pouze ze zákonem přesně stanovených důvodů (viz níže), přičemž se předpokládá aktivní projev vůle zůstavitele, kterému musí být důvody vydědění známy. Zřeknutí se dědického práva - předem se lze zřeknout dědictví smlouvou uzavřenou se zůstavitelem. Pokud se nepominutelný dědic zříká práva na povinný díl, práva na dědický podíl se nezříká a dle zákonné posloupnosti nastoupí jako běžný dědic. Dědického práva se lze zříci zcela nebo zčásti (např. k nějaké konkrétní věci), přičemž zřeknutí nelze chápat jako darování nebo jako převod. Dále je možné, že se dědic bude chtít zříci dědického práva ve prospěch konkrétní osoby. Odmítnutí dědictví - uplatňuje se zde zásada volnosti rozhodnutí dědice dědictví přijmout či odmítnout. Ten, kdo ví, že nabude dědické právo, musí nejprve zvážit, zda je chce nabýt nebo nechce. Odmítnutí dědictví lze učinit ve stanovené jednoměsíční lhůtě, nebo ve lhůtě prodloužené jen soudem. Dědic přitom neodmítá jen práva, ale též povinnosti. Ten, kdo dědictví neodmítne, stává se právním nástupcem zůstavitele a má jako takový práva, ale i povinnosti. Vzdání se dědictví - vzdát dědictví se lze např. ve prospěch druhého dědice, pokud se dědictví vzdá nepominutelný dědic, tak přichází o právo na povinný díl jak pro sebe, tak i pro své potomky tzn. že, ani potomci následně nebudou mít právo na povinný díl. Zvláštním případem je také situace, kdy se dědic může vzdát dědictví také ve prospěch několika dědiců; jeho dědický podíl se pak rozdělí poměrně tak, aby to odpovídalo projevům vůle všech zúčastněných. Pokud se dědic chce dědictví vzdát ve prospěch druhého dědice, v žádném případě se to nesmí týkat třetích osob a jejich práv. 35 ELIÁŠ K. a kolektiv, 2012: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, vydalo nakladatelství Sagit, a.s., 2012, s ISBN

26 2.2 Pořízení pro případ smrti závěť Závětí zůstavitel zůstavuje část svého majetku a závěť jakožto právní jednání musí splňovat obecné požadavky. Musí tu být tedy pravá a vážná vůle prostá omylu, projevená určitě a srozumitelně. 36 Poslední vůle je takovým projevem vůle, který by měl být učiněn s rozvahou a bez naléhání jiných osob, měla by být sepsána v řádné formě, tak, aby vyhovovala zákonným požadavkům. Osoba, která sepisuje závěť formou veřejné listiny má povinnost zjistit, zda je závěť učiněna po zralé úvaze a bez jakéhokoliv donucení. Dle nové právní úpravy obsažené v NOZ může zůstavitel v poslední vůli stanovit též různé podmínky či vedlejší doložky, které v předchozí úpravě připuštěny nebyly. Dovětek - pořizovat se dá také dovětkem, který je podobný jako závěť. V dovětku lze nařídit odkaz, stanovit podmínku nebo doložit čas, dovětkem však nejsou povoláváni dědicové k otevření závěti. Závěť a dědická smlouva mají přednost před zákonnou posloupností, dědická smlouva oproti závěti má větší právní sílu. Zákon zde pamatuje na práva nepominutelných dědiců, především je omezena volnost zůstavitele. Nepominutelný dědic má právo na povinný díl vůči dědici ze závěti. Připadnutí pozůstalosti dědicům - jestliže je uveden v závěti jediný dědic, pak celá pozůstalost připadne jemu. V případě, že zůstavitel nevyměří závětním dědicům podíly, pak budou mít stejný podíl na pozůstalosti. Zůstavitel však může několika závětním dědicům zůstavit jen část pozůstalosti tím, že každému z nich vyměří takové dědické podíly, že část pozůstalosti dědické právo závětních dědiců pokrývat nebude. 37 Zbytek pozůstalosti v tomto případě připadne na dědice ze zákona. K závěti lze dědice povolávat dvojím způsobem, a to buď s určením podílů (latinsky cum partibus), anebo bez určení podílů (latinsky sine partibus), a to rovným dílem. 36 ELIÁŠ K. a kolektiv, 2012: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, vydalo nakladatelství Sagit, a.s., 2012, s ISBN ELIÁŠ K. a kolektiv, 2012: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, vydalo nakladatelství Sagit, a.s., 2012, s ISBN

27 Uvolněný podíl - řeší situaci v případě, že některý závětní dědic nebude dědit. Když se zůstavitel rozhodne v závěti určit dědicům podíly, pro případ, že by se podíl u závětního dědice uvolnil, přejde na dědice ze zákona. Náhradnictví - účelem obecného náhradnictví je určit, kdo bude dědit v případě, že se povolaný dědic nedožije zůstavitelovy smrti, či pro případ, že se jí dožije, ale nebude s to dědit pro nezpůsobilost, anebo když dědictví odmítne. 38 Jedná se o závazek dědice přenechat dědictví jiné osobě, nástupci. Jen zůstavitel určí v posledním pořízení, kdo nastoupí v první řadě, když nebude dědic dědit. Náhradník může být jeden nebo jich může být i více. Povolán je ten, který je z náhradníků v nejbližší řadě. Náhradnictví zaniká v okamžiku, kdy vznikne právo na dědictví konkrétnímu dědici. Pořizovací nezpůsobilost - pořídit závěť nemohou osoby, které jsou nesvéprávné. Lidé, kteří jsou omezeni ve svéprávnosti, mohou sepsat závěť pouze formou veřejné listiny; je přesně popsán postup, jaká forma je nutná pro částečně nesvéprávné osoby a také pro nedostatek věku. Rozhodující však musí být věcná stránka, a proto by mělo být o závěti (posledním pořízení) pořízeno v běžném zdravotním stavu. Velký rozdíl je samozřejmě také v platnosti závěti a popření závěti v běžném tvrzení, že zůstavitel byl zdráv a mohl závěť pořídit v dobrém zdravotním stavu. Kdo popírá platnost závěti, musí dokázat, že k pořízení závěti chyběla plná vůle zůstavitele. Neplatnost závěti může způsobit např. nějaký důležitý omyl, chyba v některém z ustanovení, pokud se chyba týká celé závěti, potom je závěť zcela neplatná (ale např. zůstavitelovo přepsání ještě nevykazuje známky omylu, nebo neplatnosti závěti.) Forma závěti k platnosti závěti, je třeba, aby byla vždy dodržena předepsaná forma. U závětí se rozlišují dvě formy, a to závěti pořizované veřejnou formou a závěti pořizované soukromou formou. Závěť pořizovaná soukromou formou - dále se rozlišuje závěť psaná vlastní rukou (holografická) a závěť vlastní rukou nenapsaná (alografická). 38 ELIÁŠ K. a kolektiv, 2012: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, vydalo nakladatelství Sagit, a.s., 2012, s ISBN

28 Holografická závěť, jíž pořizuje ten, kdo chce závěť pořídit sám a beze svědků, musí být pořízena ve formě listiny, která je celá napsaná vlastní rukou zůstavitele a je také nutné, aby byla od zůstavitele vlastní rukou podepsána. Pokud zůstavitel závěť vlastní rukou nepsal (alografická závěť), ale psala ji jiná osoba, je nutné, aby ji zůstavitel před dvěma svědky podepsal, a před těmito dvěma svědky musí prohlásit, že závěť obsahuje jeho poslední vůli. U nevidomého zůstavitele musí být závěť přečtena svědkem, který nepsal závěť a vůle je projevena před třemi přítomnými svědky přímo v listině. U smyslového postižení zůstavitele je třeba, aby poslední vůli zůstavitel projevil před třemi přítomnými svědky a obsah listiny byl tlumočen zvláštním způsobem dorozumívání, 39 kterým se rozumí dorozumívací prostředky neslyšících a hluchoslepých osob. Všichni svědci musí ovládat dorozumívací řeč a zůstavitel před nimi stvrdí platnost posledního pořízení. Závěť pořízená veřejnou formou (veřejnou listinou) - formou je notářský zápis veřejné listiny. Nesvéprávní lidé můžou pořídit závěť jen ve formě veřejné listiny. Notář by se měl přesvědčit především o vůli zůstavitele. Co se týče svědků, tak ti potvrzují totožnost osoby zůstavitele, který sepsal závěť, vůbec by neměli manipulovat s poslední vůlí zůstavitele. Svědkem je tedy osoba, která nemá zájem na obsahu konkrétního prohlášení a osoba, která chápe a ovládá jazyk, v němž je prohlášení stvrzeno. Všichni svědci pak podepisují prohlášení. Svědčit není způsobilý např. dědic, odkazovník či osoba blízká. Tyto osoby mohou svědčit, když vlastní rukou zůstavitel sepíše část závěti, ve které konkrétní osobu povolává za dědice, toto se nepřipouští u veřejné závěti. Při sepisování závěti se hovoří také o dalších účastnících, k nimž se řadí např. pisatelé, předčitatelé, tlumočníci. Úlevy při pořizování závěti - nová právní úprava zachovává stávající formy závětí s převažující kontinentální právní úpravou. Zavádí i možnost pořídit tzv. privilegovanou závěť, která je určena pro osoby, které se díky nečekané události např. živelná pohroma, válka apod. nacházejí v situaci, kdy jsou v ohrožení života a nemohou využít tradiční formy pro pořízení závěti. 39 ELIÁŠ K. a kolektiv, 2012: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, vydalo nakladatelství Sagit, a.s., 2012, s ISBN

29 Nový občanský zákoník upravuje tyto druhy závětí: závěť ústní před 3 svědky (omezená platnost závěti na dva týdny) závěť zaznamenaná starostou obce, na jejímž území se zůstavitel nalézá (omezená platnost závěti na 3 měsíce) závěť pořízená na palubě námořního plavidla, letadla, ve válce před velitelem vojenské jednotky ČR (omezená platnost závěti na 3 měsíce). Závěť s úlevami je méně formální než v obvyklých případech pořízení závěti, např. nemusí být u sepisování závěti přítomni všichni svědci, nevyžaduje se plná svéprávnost apod. Zejména, u privilegovaných závětí je však vyžadováno časové omezení jejich platnosti. V případě, že svědkové nepořídí záznam o vůli zůstavitele, pak se bude postupovat v dědictví na základě soudního protokolu a budou vyslechnuti svědci. Tato úprava má zvláštní praktický význam zvláště v souvislosti s českými vojenskými misemi v zahraničí, jichž se v současné době účastní několik set osob, zpravidla mladých lidí, z nichž většina při odjezdu sotva myslí na smrt a pořizuje závěti, rovněž vojenské závěti se navrhuje přiznat vlastnost veřejné listiny. 40 K urovnání dědických záležitostí zákon povolává určitou osobu - vykonavatele závěti a tento vykonavatel přispěje k plnění poslední vůle, stará se o pozůstalost do doby, než rozhodne soud, pokud už se o ni nestará ve zvláštních případech správce pozůstalosti. Zůstavitel může v poslední vůli pověřit osobu, která je mu blízká a které naprosto důvěřuje, aby dohlédla na splnění závěti jako její vykonavatel. Podle NOZ se však již nejedná o správce dědictví, ale o správce pozůstalosti, tzn., že zájem o řádnou správu pozůstalosti by měl být nejen na straně dědiců, ale také ostatních subjektů, jako jsou věřitelé a odkazovníci, neboť se jedná de facto o majetkoprávní řízení. Zrušení závěti - může nastat pořízením nové závěti a odvoláním závěti, a to jednak mlčky, (zničením listiny) anebo výslovně, (tím se má závěť za odvolanou). V případě, že byla závěť založena v úschově, může si zůstavitel vyžádat vydání závěti a toto nemá právní následky. 40 ELIÁŠ K. a kolektiv, 2012: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, vydalo nakladatelství Sagit, a.s., 2012, s ISBN