VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Informovanost o očkování dospělých jedinců

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií Informovanost o očkování dospělých jedinců Bakalářská práce Autor: Vendula Zabloudilová Vedoucí práce: Mgr. Veronika Mácová Jihlava 2016

2

3 Anotace Tato bakalářská práce je zaměřená na téma Informovanost o očkování dospělých jedinců. V teoretické části práce se zabývá zpočátku historií očkování a poté přechází obecně k imunitnímu systému člověka. Další částí je očkování samotné, kde popisuje, co očkování je, jak funguje, jaké jsou vedlejší účinky a jaká očkování v naší republice existují. Druhá, praktická část, je zaměřená na zpracování dotazníku pomocí grafů, kde se zaměřuji především právě na informovanost veřejnosti o očkování. Klíčová slova: Očkování, očkovací látka, vakcinace, reakce Annotation This Bachelor's thesis discusses the topic "Awarness of vaccination among adult population". The theoretical part of the thesis first presents the history of vaccination and later on the immune system of humans in general. Next part is the vaccination itself, where it is described what the vaccination is, how does it work, what are the side effects and what types of vaccination exist in our country. The second part, the practical one, is dedicated to processing of questionnaire in form of graphs, and it is aimed mainly to the awarness of the public about the vaccination Keywords: Vaccination,vaccine, vaccination, reaction

4 Poděkování Děkuji Mgr. Veronice Mácové za odborné vedení, vzácné rady a její čas, který se mnou a mou prací strávila. Poděkování také patří mé rodině a mým blízkým přátelům, kteří mi byli v průběhu psaní mé práce velkou oporou.

5 Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též AZ ). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne... Podpis

6 Obsah 1 Úvod Cíl výzkumu Hypotézy Teoretická část Očkování a jeho historie Zakladatelé očkování Imunitní systém Formy imunity Očkování Jak funguje očkování Typy očkovacích látek Správná očkovací technika Způsoby aplikace očkovacích látek Selhání očkování Bezpečnost očkovacích látek Kontraindikace očkování Léčba reakcí po očkování Organizace očkování v ČR Očkování a imunizace před cestou do zahraničí Pravidelná očkování Nepovinná očkování Praktická část Metodika výzkumu Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Zpracování získaných dat Výsledky výzkumu Diskuze... 53

7 3.6 Návrh řešení a doporučení pro praxi Závěr Seznam použité literatury Seznam grafů Seznam příloh

8 1 Úvod Tématem bakalářské práce je informovanost o očkování dospělých jedinců. Očkování by mělo být bráno jako nejúčinnější preventivní opatření proti infekčním nemocem, ale i přesto má naše populace na otázku očkování často rozporuplný názor a neví, zda se k vakcinaci přiklonit, či nikoli. Pravidelné očkování může zachránit životy spoustě dětí a dospělých lidí. Díky očkování se podařilo téměř vymýtit spoustu nemocí, jako jsou například pravé neštovice a se spoustou ostatních infekčních nemocí se setkáváme pouze zřídka a v ojedinělých případech. Setkáváme se s částí populace, která je nazývána jako odpůrci očkování. Tito lidé odmítají nechat očkovat jak sebe, tak své děti a to především z důvodu vedlejších účinků, ale už si neuvědomují, že si nejprve musí srovnat, jaká jsou rizika vedlejších účinků a co bude znamenat, když oni sami nebo jejich dítě onemocní infekční nemocí. Proto je velmi důležitá dobrá znalost toho, jak očkování funguje a kdy je správná vakcinační doba proti danému onemocnění. A o to se právě snažím ve své práci. Práce je rozdělená do dvou hlavních částí teoretické a praktické. V teoretické části zpočátku píši o historii, jak očkování vzniklo a dostalo se dále. Poté se zaměřuji na imunitní systém člověka, který je samozřejmě s tématem očkování úzce spjat. V další části se již zmiňuji o očkování obecném, kde si čtenář může udělat jasnou představu o tom, jak očkování funguje, jaká jsou rizika po očkování a jak je očkování v České republice organizováno. V závěru teoretické části popisuji podrobněji všechna pravidelná a nepravidelná očkování. Druhá část, praktická, zjišťuje pomocí dotazníku, jak je veřejnost informovaná především o nepovinném očkování. V závěru je dotazník vyhodnocen a výsledky jsou znázorněny pomocí grafů. 8

9 1.1 Cíl výzkumu Cíl první Zmapovat informovanost dospělých jedinců o očkování. Cíl druhý Zjistit rozdíl v informovanosti o nepovinném očkování u žen a mužů. 1.2 Hypotézy Hypotéza č. 1 Předpokládám, že více než 30% dotazovaných zná všechna dostupná nepovinná očkování. Hypotéza č. 2 Předpokládám, že méně jak 60% dotazovaných se myslí, že jejich informovanost o nepovinném očkování je dostatečná. Hypotéza č. 3 Domnívám se, že více jak 40% dotazovaných je dostatečně informováno o nepovinném očkování. Hypotéza č. 4 Domnívám se, že ženy budou o nepovinném očkování lépe informovány, než muži. 9

10 2 Teoretická část 2.1 Očkování a jeho historie Už od dávné doby lidé pozorovali, že jedinci, kteří přežili konkrétní infekční onemocnění, většinou už nikdy neonemocněli stejnou nemocí. V Číně a Indii zaznamenali skutečnost, že lidé, kteří přežili variolu, už nikdy variolou neonemocněli. Z toho důvodu se léčitelé Číny a Indie pokoušeli přenést nákazu od nemocných s lehkým průběhem na zdravé a sledovali reakce zdravých lidí. Užívali k tomu tampóny, které byly napuštěné neštovičnou lézí a pak je nanášeli na sedřenou kůži nebo na sliznici nosu jedinců. (Dáňová, Částková, 2008) V roce 1746 byl v Anglii postaven očkovací ústav, který sloužil prozatím pro očkování proti pravým neštovicím, o který se zasloužila Britka lady Mary Wortley Montaguová, která k očkování poprvé přišla v Istanbulu a když se vrátila, tak před zraky veřejnosti nechala vakcinovat dceru neštovičnými puchýřky. Nechala naočkovat i vězně a ti, kteří se k vakcinaci dobrovolně přihlásili, tak dostali milost. Pokus byl celkově úspěšný a tak se tento způsob očkování začal dostávat i do zemí, jako byla Francie, Německo, Rakousko-Uhersko a dále. (Dáňová, Částková, 2008) Zakladatelé očkování Jedna průkopnice očkování byla zmíněna výše, ale za opravdového zakladatele je považován lékař Edward Jenner, původem ze Skotska. V roce 1770, při příchodu epidemie pravých neštovic, zaregistroval, že dojičky krav, které už byly dříve nakažené kravskými neštovicemi, znovu nákazou neprošly. Chtěl se však ujistit tím, co si myslel a roku 1789 podal třem lidem virus kravských neštovic, a ti prodělali lehké onemocnění. Za další rok zkusil stejným jedincům podat původce pravých neštovic a ani jeden z nich neonemocněl. (Beran, 2006) Roku 1798 zveřejnil své výsledky a za tři roky bylo v Evropě proočkováno statisíce jedinců proti pravým neštovicím. (Beran, 2006) Roku 1821 se začalo očkovat proti pravým neštovicím i v Čechách a v roce 1980 bylo opět zastaveno z důvodu vymýcení pravých neštovic na celém světě. (Beran, 2006) 10

11 Za dalšího významného objevitele v oblasti vakcinace je považován francouzský vědec Louis Pasteur. Ten se pokoušel dokázat, že vzteklina od nakažených králíků se dá přenést do těla zdravých zvířat. To se mu podařilo, jelikož zjistil, že sušená mozková tkáň nemocných zvířat není již po patnáctém dni sušení infekční a to vedlo k objevení očkovací látky, která se vyrobila z míchy nakažených králíků. Vakcína se nejprve užívala k očkování psů, ale roku 1885 byl proti vzteklině naočkován první člověk. Byl jím devítiletý chlapec, kterého pár dní před podáním očkovací látky mnohokrát pokousal vzteklý pes. Do těla chlapce byla vpravena opět očkovací látka z míchy nakažených králíků. Chlapec dostal celkem dvanáct injekcí a přežil. (Beran, 2006). U nás se začala očkovací látka proti vzteklině podávat roku V současnosti je tato vakcína již připravována jiným způsobem, aby nevyvolávala u člověka komplikace a nežádoucí reakce, jako tomu bylo při podání látky z míchy nakažených králíků. (Beran, 2006) 11

12 2.2 Imunitní systém Úkol imunitního systému je především chránit organismus před patogeny a ničit špatné buňky. Důležité je, aby imunitní systém rozeznal škodlivé a cizí patogeny od svých vlastních. K tomu pomáhají receptory na povrchu bílých krvinek. (Hořejší, 2014) Protože je imunitní systém přizpůsoben k tomu, aby organismus dokázal odhalit to, co mu patří od toho ostatního a cizího, tak pokud jsou přirozené podmínky, tak jsou cizí choroboplodné zárodky napadeny a oslabeny imunitním systémem. (Miller, 2011) Výsledek této imunitní reakce by měl být odstranění a zničení antigenu z organismu. Tento kontakt by se měl uložit do paměti a při opětovném setkání s tímto antigenem by měl být imunitní systém schopen opět reagovat na další invazi a opakovat imunitní odpověď. V ojedinělých případech však může nastat situace, kdy organismus na konkrétní cizí antigen nereaguje ani při opětovném styku. Tento stav je opak imunologické paměti a nazývá se imunologická intolerance. (Hořejší, 2009) Buňky, ze kterých je imunitní systém tvořen, jsou všude v těle, ale nejvíce se kumulují například v lymfatických uzlinách, slezině, kostní dřeni, thymu a v lymfoidní tkáni ve sliznicích gastrointestinálního a dýchacího traktu. (Hořejší, 2009) Imunitní systém je řízen spoustou mechanismů, které udržují stálost vnitřního prostředí a stav zdraví. K udržení homeostázy je samozřejmě důležitá optimální genetická predispozice, protože pokud je tato predispozice špatná, tak se lehko může stát, že dojde k poškození imunitního systému. (Šterzl, 2005) Jsou zde důležité tři základní funkce - rozpoznání vlastní látky od cizí (vlastní látky jsou tolerovány), reakce na cizorodé látky imunologickou odpovědí a zničení těchto látek, imunologická paměť schopnost reagovat na opětovné setkání s cizí látkou. (Hořejší, 2009) Všechny antigeny vyvolávající v organismu imunitní děj, navozují specifickou reakci, což znamená tvorbu protilátek. Tento děj je obranná reakce, při opětovném setkání protilátky s cizorodou látkou protilátka zničí a odstraní cizorodou látku ven z organismu. Tato reakce má velkou specifičnost na konkrétní cizorodou látku se tvoří konkrétní protilátka reagující jen na tuto danou cizorodou látku. (Šterzl, 2005) 12

13 2.2.1 Formy imunity Vrozená imunita - tato imunita je dědičná, tím pádem se tvoří z vrozených systémů, které určují míru schopnosti k odolání antigenům. (Hořejší, 2009) Získaná imunita - je ovlivňována během života různými faktory a rozděluje se na aktivní a pasivní imunitu. (Hořejší, 2009) Aktivní imunita - Dělíme ji podle toho, jestli je charakterizována přirozeným nebo umělým způsobem na základě antigenního stimulu. Dělí se na aktivní imunitu získanou přirozeným způsobem a aktivní imunitu získanou umělým způsobem. (Hořejší, 2009) Aktivní imunita získaná přirozeným způsobem (postinfekční) - tento stav imunity se projevuje až po nějaké době, kdy je organismus napaden infekcí. Tímto způsobem vytvořená imunita má nerovnoměrnou dobu trvání. Zvláště záleží na povaze etiologického agens, které způsobilo infekci. Pouze krátkodobá je, když je postižen jen povrch sliznice. Pokud je infekce i v hlubších strukturách, tak můžeme hovořit o dlouhodobé imunitě, popřípadě až o imunitě na celý život. (Šterzl, 2005) Aktivní imunita získaná umělým způsobem (postvakcinační) - tato imunita se vytváří po vpravení očkovací látky do těla. Doba, po kterou imunita působí je různá, ale většinou mluvíme o imunitě dlouhodobé nebo na celý život. Záleží především na typu očkovací látky. Po podání vakcíny se začnou v organismu tvořit protilátky, které můžeme rozpoznat sérologicky. Počáteční kontakt organismu s cizorodou látkou se projeví jako primární imunitní odpověď, která v začínající fázi tvoří protilátky třídy IgM a IgG. Vytvoření protilátek je dokončeno zhruba během tří až čtyř týdnů, poté lehce poklesnou. Pokud se vpraví další dávka vakcíny, tak se zvýší IgG a to se nazývá booster efekt. (Dáňová, Částková, 2008) Pasivní imunita - pasivní imunitu opět dělíme stejně jako aktivní imunitu na přirozenou nebo umělou. Jde o podání už hotových protilátek do těla, které mohou být získány imunizací zvířat nebo se připraví z krve jedinců, kteří danou nemoc již prodělali. V širším pohledu je pasivní imunita také substituční léčba, která se podává jedincům, kteří mají poruchu tvorby protilátek. Organismus již tedy nemusí vytvářet žádné protilátky a imunita přichází ihned. Bohužel podané protilátky se brzy (2 3 měsíce) rozpadají 13

14 a jsou z těla odstraněny. Tímto způsobem jsou imunizováni lidé, kteří byli už konkrétní nákaze vystaveni. (Navrátil, 2008) Pasivní imunita získaná přirozeným způsobem - tato imunita se dá získat přestupem protilátek ImunoglobulinG, a to transplacentárně z matky na plod. Jiné třídy protilátek transplacentárně nepřecházejí, a pokud jsou nalezeny v organismu plodu, tak to znamená akutní infekci. Dále se tato imunita dá získat kojením. V mateřském mléce se nacházejí další protilátky a kojenec je tímto způsobem chráněn během prvních měsíců proti určitým infekčním onemocněním, proti kterým je chráněná matka. Tyto protilátky vydrží v těle kojence tři až šest měsíců. (Dáňová, Částková, 2008) Pasivní imunita získaná umělým způsobem - k tomuto stavu imunity dochází po vpravení hotových protilátek do těla. Základem pasivní imunity získané umělým způsobem je užití látek imunopreparátů a ty v sobě nesou specifické protilátky, které se vyrábí z lidské nebo zvířecí plazmy. Jsou především využívány k profylaxi nebo léčbě infekcí a jejich účinnost je závislá na brzkém vpravení do organismu. Tyto preparáty se liší podle způsobu výroby a dělí se tzv. heterologní imunoglobuliny (séra) a homologní imunoglobuliny. (Dáňová, Částková, 2008) Heterologní globuliny se dříve připravovaly z plazmy hyperimunizovaných zvířat. V této době se díky vyvíjející se technologii dokáží vyrobit vysoce čištěné frakce séra, obsahující většinou jen imunoglobulin. Jsou vyrobeny tak, aby obsahovaly dostatek účinných protilátek a co nejmenší množství bílkovin. Po vpravení globulinu do těla přichází ochrana ihned, ale většinou se jedná o ochranu krátkodobou, cca 1 2 týdny. (Beneš, 2009) Homologní imunoglobuliny jsou připravovány z lidské plazmy a dělíme je na normální a hyperimunní. Normální imunoglobuliny se vyrábí z dárcovské plazmy a hyperimunní imunoglobuliny se vyrábí z plazmy jedinců, kteří byli v poslední době aktivně imunizováni. Tyto imunoglobuliny vydrží v těle déle, než heterologní globuliny a to šest až osm týdnů. (Dáňová, Částková, 2008) 14

15 2.3 Očkování Jak funguje očkování Dá se říct, že očkování v organismu opisuje situaci, jako kdyby byl organismus nakažen přirozenou infekcí. Když se očkovací látka s aktivní složkou (antigenem) v sobě vpraví do organismu, tak je přemístěna do lymfatické uzliny, která je nejblíž a dojde k počáteční reakci imunitního systému. Tvoří se protilátky a buňky, které budou moct při opakovaném styku s antigenem reagovat, ať už to bude antigen očkovací látky nebo antigen infekční choroby. Tento počáteční stav trvá zhruba jeden týden a poté přijde na řadu spojení mezi lymfatickou uzlinou a slezinou, kdy se začnou tvořit další protilátky nebo buňky, díky kterým bude reakce proti očkovací látce nebo infekční nemoci přesnější. (Beran, 2006) U každé očkovací látky je rozdílný počet dávek, aby byl organismus odolný. Podává se jedna nebo více dávek. Odolnost se většinou dostaví během jednoho až tří týdnů po ukončení očkování. Pokud je třeba, tak se dá později provést další přeočkování (booster) a odolnost se tím prodlouží. (Göpfertová, Dáňová, Škovránková, 2005) Živé, ale oslabené vakcíny se obvykle aplikují pouze jednou dávkou, aby nedošlo k rozmnožení infekčního původce v těle. Pokud se aplikuje jedna dávka živé vakcíny, tak může být lidské tělo odolné spoustu let, popřípadě i celý život. (Beran, 2006) Jiné je to u neživých očkovacích látek. V tomto případě je potřeba odolnost už jednou očkovaného organismu stále stimulovat a z tohoto důvodu se podávají minimálně tři dávky neživých vakcín. Pokud poté ještě dochází k přeočkování, tak stačí aplikace jedné dávky. (Beran, 2006) Pokud je člověk očkován proti původci infekce, který má dlouhou inkubační dobu, tak je nutné aplikovat vakcínu, která má dobrou imunologickou paměť. (Beran, 2006) Když už v organismu nejsou žádné specifické protilátky nebo buňky proti infekci, tak je možné, že přesto bude organismus odolný z důvodu přítomnosti paměťových buněk. Pokud dojde ke styku původce infekce s konkrétní paměťovou buňkou, tak je možnost, že imunitní systém začne tvořit další specifické buňky a protilátky. Jelikož je inkubační doba určité choroby dlouhá, mohou další utvořené protilátky proti infekci bojovat. (Beran, 2006) 15

16 2.3.2 Typy očkovacích látek Staré vakcíny byly vyráběny jako usmrcené mikroby nebo malá dávka živých mikrobů, kteří byli oslabeni umělou cestou v laboratořích, že neměli možnost vyvolat nemoc, ale zůstala jim možnost tvořit protilátky a tím pádem ochránit tělo před možnou infekcí. S postupující dobou se odhalilo, že jsou důležité jen konkrétní struktury těla mikrobů a díky pokrokům v biochemii a genetice bylo možné tyto složky vytvořit. Vakcína musí být vyrobena způsobem, aby protilátky, které vzniknou, opravdu bránily, a proto musí mít stejné antigeny, které se vyskytují při vývoji dané choroby. (Göpfertová, Pazdiora, Dáňová, 2013) U vakcín máme také jakousi kvalitu a kvantitu genu, z toho důvodu dělíme vakcíny na monovalentní, které působí pouze proti jednomu původci nemoci. Druhý druh vakcíny se nazývá polyvalentní a u nich záleží na množství účinných antigenů proti různým podtypům infekčního původce identického druhu. Polyvalentní očkovací látky musíme rozlišit od kombinovaných vakcín, které mají dva a více antigenů proti dvěma nebo více rozdílným infekčním původcům. Tyto kombinované očkovací látky mohou mít dva až šest antigenů bránící organismus proti dvěma až šesti nemocem. Nemluvě o tom, že kombinované očkovací látky mohou být aplikovány menším počtem injekcí, jelikož v sobě právě obsahují více antigenů. (Beran, Havlík, Vonka, 2005) Základní typy vakcín: Živé oslabené (atenuované) vakcíny - Původci nemoci s atenuovanou virulencí (tj. například schopnost mikrobu vyvolat onemocnění) jsou podstatou při přípravě živé oslabené očkovací látky. Tyto vakcíny vzbuzují antigenní stimul, který dokáže způsobit obranu na spoustu let již po podání jedné dávky očkovací látky. Přínosem je, že oslabený původce rozmnožením v organismu očkovaného člověka napodobuje infekci bez klinických projevů a i tak přináší dost imunizačního antigenu po docela dlouhý čas a tím je vzbuzovat dobrou imunitní odpověď. (Beran, Havlík, Vonka, 2005) Usmrcené (inaktivované) vakcíny Tyto očkovací látky jsou tvořeny bakteriemi nebo viry, které se chemickou či fyzikální cestou usmrtily a tím pádem přišly o schopnost replikace v organismu hostitele. Při tomto provedení nesmí být jakýmkoli způsobem zničeny nebo poškozeny antigeny, které se nachází na povrchu. Míra schopnosti usmrcených očkovacích látek se posuzuje podle množství specifického antigenu, počtem 16

17 dávek a časovými rozestupy mezi každou dávkou. Imunitní odpověď je zde podstatně nižší než u živé očkovací látky a je nutné podat tři až čtyři dávky látky, s ohledem na věk očkované osoby. Tento typ vakcín se považuje za bezpečný, ale kvůli vysokému množství antigenů mohou spíše vyvolávat nežádoucí reakce po vakcinaci. (Beran, Havlík, Vonka, 2005) Toxoidy (anatoxiny) Vakcíny se z bakteriálních toxinů dostávají filtrací konkrétních bakteriálních kultur a jejich toxicita se odstraňuje teplem či formaldehydem, a i přesto zůstává jejich schopnost imunizace. Pomocí adsorpce na minerální nosič může dojít k vyššímu imunizačnímu efektu. Díky své dobré schopnosti imunizace se užívají jako nosič v konjugovaných očkovacích látkách. Takto se již vyrobily konjugované očkovací látky proti H. influenzae b, meningokokům a pneumokokům. (Beran, Havlík, Vonka, 2005) Subjednotkové vakcíny a štěpené vakcíny - Vyrábí se rozložením, rozštěpením a purifikací (očištění) virových částic. Kvůli zničení toxických dílů virového proteinu se o hodně sníží vyvolání nežádoucích účinků očkovací látky. (Dáňová, Částková, 2008) Subjednotkové vakcíny mají v sobě jen část patogenu, která vybudí imunitní odpověď. Snížením nepotřebných částí mikroorganismu se také eliminuje množství vedlejších účinků. Očkovací látky jsou stejně jako inaktivované látky omezeny počtem podaného antigenu a rychlým časem eliminace. Z toho důvodu se tyto očkovací látky většinou adsorbují na adjuvantní složku minerální nosič nebo bílkovinný nosič, který má lepší povahu. (Beran, Havlík, 2005) Polysacharidové vakcíny - Vyrábějí se koncentrací účinných částí, především povrchového polysacharidu bakterie. Užívají se v předcházení útočných pneumokokových, meningokokových a hemofilových infekcí u dětí. Imunitní systém u dětí mladších dvou let neodpovídá na polysacharidové antigeny, proto se mohou použít u dětí starších dvou let. U dětí mladších dvou let se užívají konjugované vakcíny. (Göpfertová, Pazdiora, Dáňová, 2013) Rekombinované vakcíny - Fungují na způsobu podání konkrétního genu, kódujícího určitý antigen do produkčního mikroorganismu. Například u očkovací látky proti virové hepatitidě B kódující HBsAg se podá genetická informace do genomu většinou pivních 17

18 kvasnic nebo Escherichia coli. Takto připravený antigen je po separaci očištěn. Dá se říct, že tento typ výroby očkovací látky není moc nákladný. (Beran, Havlík, 2005) Chemické vakcíny - Vakcíny s dobrou vyhlídkou, které se vyrábí chemickou syntézou efektních složek. Největším přínosem je chemická čistota a nízká cena přípravy. Avšak výroba těchto očkovacích látek je zatím jen na stupni pokusů. (Göpfertová, Pazdiora, Dáňová, 2013) Autovakcíny - Vyrábí se z bakterií, které jsou z nakaženého místa nebo orgánu člověka. Tyto bakterie se jedinci odeberou a po jejich izolaci, kultivaci a zničení se znova vrací zpět do těla. Především se používají k terapii chronických infekcí. (Dáňová, Částková, 2008) Správná očkovací technika Provádět vakcinaci by měl pacientův obvodní lékař, jelikož pouze on zná nejlépe stav pacienta a může objektivně posuzovat možné nežádoucí účinky vakcinace. Ovšem existují výjimečné situace, například nemožnost odložit očkování (úraz, pokousání vzteklým psem, etc.) nebo když lékař pacienta odkáže na jiné zdravotnické zařízení, které je specializované například na očkování alergiků. (Dáňová, Částková, 2008) V ČR se k vakcinaci užívají registrované očkovací látky, které projdou schválením Státního ústavu pro kontrolu léčiv a ministerstvem zdravotnictví. (Dáňová, Částková, 2008) Důležité je dodržet správnou metodu očkování. Po očkování by očkovaný jedinec neměl vykonávat žádnou velkou fyzickou ani psychickou zátěž a z tohoto důvodu je nejlepší očkovat dospělé jedince během odpoledne. Malé děti není problém očkovat v kterýkoli čas, protože jsou poté s rodiči doma. (Beran, Havlík, 2008) V den očkování by neměl být žádný příjem alkoholu, který může zvyšovat riziko kontraindikací. Lékař musí být připraven na výskyt alergie a měl by mít prostředky k první pomoci při této reakci. (Beran, Havlík, 2008) Velmi důležité je dodržení časových odstupů mezi podáním vakcín. Pokud nejsou rozdílné vakcíny podány současně na různá místa těla, je potřeba po podání živých vakcín hlídat časový rozestup jeden měsíc a po aplikaci neživých vakcín 14 dnů. (Dáňová, Částková, 2008) 18

19 Kvůli možnosti reakce po očkování by měla každá očkovaná osoba zůstat minimálně třicet minut v klidu a pod dohledem doktora. (Dáňová, Částková, 2008) Velmi podstatnou záležitostí je vhodné skladování vakcín a manipulace s nimi. Inaktivované vakcíny se ukládají do sucha a temna při teplotě +2 až +8 C. Tyto látky nesmí přijít do kontaktu s mrazem. Živé vakcíny e uchovávají v temnu při teplotě +2 až +8 C nebo i pod 0 C, záleží na výrobci. Před každým očkováním je nutné prohlédnout, zda vakcína vypadá jak má, a také zkontrolovat exspirační dobu. (Dáňová, Částková, 2008) Způsoby aplikace očkovacích látek Vakcíny se mohou aplikovat subkutánně, intramuskulárně, intradermálně, sublingválně a perorálně s podáním na povrch sliznice trávicí soustavy. Pro jednotlivé podání se musí užít jehla správné délky, odměrka nebo kapátko. (Beran, 2008) Subkutánní podání není tak časté, zejména se používá u osob s poruchou srážení krve nebo při žluté zimnici či varicelle. Dobrou oblastí podání je kožní řasa na nedominantní paži nad tricepsem. Z tohoto místa je antigen očkovací látky drénován do podpažních uzlin. Postup je takový, že se nejdříve udělá rukou kožní řasa nad svalem z důvodu, aby jehla nedosáhla až do něj. Poté provedeme aplikaci očkovací látky pod úhlem 45. (Beran, 2008) Vakcína intramuskulárního typu se podává do místa nedominantního deltového svalu nebo do stehna v rovině anterolaterální a to především u malých dětí. Vpich se provádí kolmo k tkáni a délka jehly musí zaručit přejití skrz kůži, podkoží a až do svalu. (Beran, 2008) Intradermální podání se dává do přední strany deltového svalu do strany předloktí. Tato aplikace se užívá pouze málokdy, ale když to jde, tak je přínosem, jelikož je v kůži spousta množství buněk, které prezentují antigen a mají možnost ho vzít a přesunout do určité lymfatické uzliny. Počet takovýchto buněk je v kůži mnohonásobně vyšší než ve svalu. Z toho důvodu se do kůže podává jen 1/5 až 1/10 množství, než které by se podalo intramuskulárně. (Beran, 2008) 19

20 Perorální aplikace očkovací je na slizniční povrch trávicích traktu. Pokud se stane, že očkovaný jedinec vakcínu nespolkne, vyplivne nebo vyzvrací do deseti minut od podání, tak je nutné podat očkovací látku znovu. (Beran, 2008) Selhání očkování U každé očkovací látky hrozí selhání, což znamená, že se u očkovaného jedince objeví klinicky nezměněná choroba. K selhání dochází ve větší míře u živých vakcín a může k tomu dojít několika způsoby. Jedna z nejobvyklejších možností, proč očkování selhalo, je, že došlo k ne úplně vhodnému transportu nebo byla vakcína špatně uskladněna a tím došlo ke ztrátě její efektivnosti. Při transportu a uskladnění očkovacích látek se musí v každém případě dodržovat podmínky, které stanoví výrobce. Velký ohled se musí brát zejména na teplotu, ve které jsou vakcíny uchovávány. (Dáňová, Částková, 2008) Dalšími důvody, proč očkování selhalo, by mohla být vakcinace během akutního infekčního onemocnění, v inkubační době nebo v rekonvalescenci, dále mohou být již přítomny pasivní protilátky nebo nesprávná reakce na antigenní stimul u různých vzácných vrozených onemocnění (tzv. hyporespondent a nonrespodent ). Může se stát, že je očkovací látka špatně podána (oblast, způsob) nebo v očkovací látce nejsou antigeny, které jsou důležité k výrobě skutečně obranných protilátek mezi lidmi po delší době kolují jiné podtypy a antigenní varianty agens, než byly nejprve vybrány do vakcíny. (Göpfertová, Pazdiora, Dáňová, 2013) Bezpečnost očkovacích látek Než jsou vakcíny použity na jedinci, tak jsou důkladně testovány testy v laboratořích, dále pomocí pokusů na zvířatech a potom jsou epidemiologickými a organizovanými studiemi testovány na dobrovolnících z řad populace. V ČR musí očkovací látka projít přísným řízením ve Státním ústavu pro kontrolu léčiv, kde se schvalují a dělá se jejich záznam. Bohužel i přes tento náročný postup se u vakcinovaných jedinců mohou vyskytnout vedlejší účinky. Obvykle se dá mluvit o vedlejších účincích krátkodobých a jen lehkých, avšak spousta z nich může mít normální průběh vakcinace. Například u spalniček se objevuje vyrážka a zvýšená teplota a to z důvodu pomnožení oslabeného vakcinálního viru v těle. Málokdy se objevují celkové odpovědi organismu, které 20

21 se mohou projevit mdlobami, snížením tlaku, šok, etc. Pokud nastane některý z těchto stavů, tak musí lékař jedince zkontrolovat a to platí i o podávané očkovací látce dané šarže. Možnost vedlejších účinků by neměla být v žádném případě zanedbávána, ale také ne přeceňována, jelikož z tohoto důvodu, že člověk bude mít vedlejší účinky, ustupuje spousta jedinců od očkování a neuvědomují si, že prodělání dané nemoci je mnohem komplikovanější, než následné nežádoucí reakce po očkování. (Dáňová, Částková, 2008) Kontraindikace očkování Každá vakcína může projevovat vedlejší nežádoucí účinky, které se objeví z důvodu působení částí očkovací látky, tj. antigenu, adjuvancií, antibiotika a stabilizátoru. Účinky po oslabených nebo rekombinantních očkovacích látkách se projevují za pár hodin po očkování a jsou přítomny dva až tři dny. Po podání živých vakcín dochází k bezprostřední postvakcinační reakci, která se projevuje bolestí v oblasti vpichu, popřípadě únava. Po pár dnech mohou nastat příznaky chřipky, ale jsou to jen přechodné bakteriémie nebo virémie. (Beran, Havlík, 2005) Kontraindikace rozdělujeme na absolutní, což znamená, že se konkrétní vakcína nesmí jedinci vůbec podat, nebo na relativní, kdy po nějakém čase zmizí problémy, které brání vakcinaci. Aby lékař správně určil, o kterou z těchto kontraindikací se jedná, tak může využít Souhrnu údajů o přípravku (SPC), do kterého může nahlédnout i veřejnost a je vyvěšen na webových stránkách Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Každá vakcína může mít specifické kontraindikace, které jsou k naleznutí v SPC. O kontraindikacích rozhoduje doktor a ten si musí vždy rozmyslet, jestli zdravotní situace vakcinované osoby je vhodná k očkování. (Beran, 2008) Reakce po očkování mohou být: Fyziologické reakce místní, které se projevují zčervenáním, zduřením nebo bolestivostí. Dále se může vyskytnout modřina, svědivost, jiné zabarvení kůže. Obvykle tyto reakce zmizí do 48 hodin od podání. (Beran, Havlík, 2005) Fyziologické reakce celkové, při kterých se vyskytuje zvýšená teplota až horečka, únava, bolest hlavy, zažívací potíže, bolest kloubů a svalů. Občas se může ukázat zduření uzlin nebo vyrážka. Zřídka se objevuje vazomotorická synkopa, která je ale většinou reverzibilní. (Beran, Havlík, 2005) 21

22 Závažné fyziologické reakce, kdy se objevuje především vysoká horečka, zčervenání, otok okolo 10 cm, křeče. Tento stav nastává z důvodu, že imunitní systém odpovídá nepřiměřeně, ale stále ve fyziologických normách. V takovéto situaci se musí lékař dobře rozhodnout, jestli podat další dávky vakcíny třeba spolu s léky na snížení reakce na očkování nebo jestli vůbec dále očkovat. (Beran, Havlík, 2005) Léčba reakcí po očkování Pokud se jedná o místní reakci, tak se užije studený obklad nebo protizánětlivé či heparinové masti. Celkové nežádoucí účinky se léčí podle toho, které z nich se projevily, ale nejčastěji se užívají antipyretika a analgetika. Pokud dojde k celkové vyrážce či epiglotitidě, tak se podá během 5 10 minut 10 ml calcium chloratum i.v. (Beran, Havlík, 2005) Pokud dojde po podání vakcíny k anafylaktickému šoku, musí se postupovat následovně. Dítě či dospělý jedinec se uloží do protišokové polohy a zkontrolují se dýchací cesty, jestli jsou průchodné. Sleduje se srdeční a plicní činnost, když je potřeba, tak se podá kyslík k inhalaci, popřípadě dochází k resuscitaci. Po zajištění těchto základních životních funkcí dochází ke kanylaci periferní žíly, do které se podá adrenalin 0,3 0,5 ml v 10 ml fyziologického roztoku. Dále se podá náhradní koloidní roztok, Solu-Medrol, Methiaden Calcium, při bronchospazmu Atrovent či Syntophylin a volá se rychlá záchranná služba. K převozu dochází vleže. (Beran, Havlík, 2005) Organizace očkování v ČR Pravidla vakcinace jsou u nás závislá na zákonu a na jeho vyhláškách. Momentálně se očkování řídí podle zákona 258/2000Sb. o ochraně veřejného zdraví ve znění pozdějších předpisů a vyhlášky 439/2000Sb, ve znění vyhlášky 225/2005, která částečně řeší očkování proti chřipce. Plány, organizaci a kontrolu vakcinace provádí orgán ochrany veřejného zdraví, které se předávají praktickým a pediatrickým lékařům, kteří vakcinaci provádějí. Pokud se jedná o očkování na vlastní žádost, mohou vakcinaci provést i zaměstnanci zdravotnických ústavů. Očkování se rozděluje na očkování povinné a nepovinné. Povinné očkování je hrazeno státem nebo zdravotními pojišťovnami a zejména se jedná o pravidelné o očkování (viz. níže) a o zvláštní očkování, což znamená vakcinaci jedinců, kteří jsou ve své práci více ohroženi nebezpečím nákazy. Dále sem 22

23 patří mimořádné očkování, které provádí z důvodu mimořádného epidemiologického stavu, očkování při úrazech a špatně se hojících ranách se podává jedincům, kteří jsou v ohrožení nebo před operacemi. (Göpfertová, Dáňová, Škovránková, 2005) Každý jedinec má také možnost nechat se preventivně očkovat na svou vlastní žádost, ať už z důvodu prevence nebo z důvodu vycestování do zahraničí. Avšak tyto očkování už nejsou nikým hrazená a jedinec si jej musí zaplatit. Do nepovinných očkování řadíme vakcíny proti hepatitidě typu A, chřipku, klíšťové encefalitidě, meningokokovým nákazám, papilomavirovým nákazám, planým neštovicím, pneumokokovým nákazám, tuberkulóze, vzteklině, břišnímu tyfu, choleře, japonské encefalitidě a žluté zimnici. Některá z nich jsou popsána dále. (Göpfertová, Dáňová, Škovránková, 2005) Očkování a imunizace před cestou do zahraničí Při žádosti o očkování, které je potřebné v zahraničí, musí jedinec vyhledat specializované centrum. Při návštěvě tohoto centra cestovní medicíny je zaznamenán očkovací plán jednotlivce, který se řídí podle možnosti rizika vzniku infekce v zahraničí. Zejména se nahlíží na věk a zdravotní stav, současné nemoci jedince, jeho alergie, místo, kam se chystá vycestovat, způsob cestování, dosud zaznamenané imunizace, kde bude jedinec ubytován a možnost návštěvy lékaře v oblasti pobytu. Důležité je ale především brát v úvahu u každého očkovaného výhody očkování a kontraindikace, které mohou nastat. (Beran, 2006) Důležitá je úplnost a platnost pravidelného očkování proti tetanu a při cestování do určitých míst se také doporučí přeočkování proti dětské obrně a záškrtu. Základní vakcína proti tetanu je tří dávková a podává se pouze u osob, které byly očkovány před patnácti a více lety. (Beran, 2006) Další očkování, která se pak provádí při cestování do zahraničí, dělíme na povinná a nepovinná. Mezi povinná se řadí momentálně jen vakcinace proti žluté zimnici a to do zemí jako je Střední a Jižní Amerika a rovníková Afrika. Ostatní státy ho mohou vyžadovat například v době, kdy je v dané oblasti endemie žluté zimnice. Druhá povinná vakcína je proti meningokokové meningitidě a to při vycestování do Mekky. (Beran, 2006) 23

24 Jako poslední se řeší doporučená očkování a mezi ty se nejčastěji řadí očkování proti hepatitidě A, hepatitidě B, vzteklině, záškrtu, dětské obrně, břišnímu tyfu, meningokokové meningitidě, choleře a japonské encefalitidě. (Beran, 2006) 24

25 2.4 Pravidelná očkování Tato vakcinace je již dlouhou dobu založena na několika základních principech a těmi jsou bezplatnost a povinnost nechat se očkovat. Tyto celoplošné programy vakcinace vznikly z důvodu co nejvyšší proočkovanosti v populaci, aby se mohl uplatnit výsledný účinek vakcinace, kterým je viditelný pokles onemocnění a úmrtí na určité infekce. V praxi to znamená, že až se naočkuje převážné množství dětí, tak je přenos agens mezi jedinci viditelně těžší a tím pádem se může výskyt viru nebo bakterie úplně překazit a popřípadě může určité onemocnění úplně zmizet. (Göpfertová, Pazdiora, Dáňová, 2013) Programy pravidelného očkování dětí, užívané dlouhá léta v naší zemi souhlasí s mezinárodní úrovní i se Světovou zdravotnickou organizací. Kvůli správnému fungování u nás vymizela spousta onemocnění a ty, která i přes očkování zůstala, hlásí minimální výskyt. Cílem je udržet tento stav i do budoucna, což ale opět záleží na vysoké proočkovanosti populace. (Göpfertová, Dáňová, Škovránková, 2005) Mezi pravidelná očkování se řadí očkování popsaná níže. Dávivý kašel Očkování běžně podstupují děti od týdne, kdy se podává první dávka a za další čtyři až osm týdnů se podávají další dvě dávky. Celkem jsou dávky čtyři a ta poslední se aplikuje v 18. až 20. měsíci věku. V pěti a deseti letech se podávají další posilující dávky. Pokud se očkují děti starší jednoho roku nebo dospělý jedinec poprvé, tak se dávky podávají ve schématu měsíců. Vakcinace se provádí intramuskulárně nebo do oblasti deltového svalu a u dětí mladších dvou let se vakcína aplikuje subkutánně do anterolaterální oblasti stehna. (Petráš, 2011) Dětská přenosná obrna Očkují se děti od 10. týdne až do jednoho roku a poté znovu ve dvou letech. Aplikace vakcíny se provádí intramuskulárně do deltového svalu nedominantní paže nebo do laterální strany stehenního svalu. (Chlíbek, 2010) Hemofilové nákazy typu b Nejvíce ohrožené jsou děti do pěti let a nejdůležitější je ochrana kojenců. Očkování je povinné u všech dětí a začíná se ve 12. týdnu jednou dávkou. Další dvě dávky se podávají v rozmezí čtyř až osmi týdnů. Čtvrtá dávka se aplikuje v měsíci. Aplikace se dělá injekčně do zevního horního hýžďového nebo stehenního svalu. (Göpfertová, Dáňová, Škovránková, 2005) 25

26 Příušnice - Očkuje se od 15. měsíce a další dávka se aplikuje za šest až deset měsíců. Aplikace vakcíny je subkutánní do vnější strany horní části paže. Pokud se příušnice vyskytnou ve větším množství, je možné očkovat i v pozdějším věku. (Beran, 2008) Spalničky - Vakcína se začíná aplikovat dětem od 15. měsíce. Aby byla dost dlouhá ochrana, tak se přidává posilující (booster) dávka v intervalu šest až deset měsíců od prvního očkování, takže další dávka se podává ve měsíci. Pokud se má podávat vakcína dospělým, tak je aplikována ve stejném schématu jako u dětí. Očkuje se většinou subkutánně, v ojedinělých případech intramuskulárně. Místo je u dospělých v deltové oblasti paže a u malých dětí v oblasti horní části anterolaterální oblasti stehna. (Hirte, 2009) Tetanus - Proti tetanu se očkují malé děti v týdnu. Další dávku pak dostávají v pěti a deseti letech. Děti starší jednoho roku nebo dospělý, kteří toto očkování ještě nepodstoupili, se očkují ve schématu měsíců. Následné posilující očkování v dospělosti se provádí každých deset až patnáct let. Očkovací látka se aplikuje intramuskulárně nebo hluboko subkutánně do anterolaterální oblasti stehna u dětí mladších dvou let nebo do oblasti deltového svalu starších dětí a dospělých. (Petráš, 2011) Zarděnky - Očkují se malé děti od 15. měsíce zároveň s vakcínou proti spalničkám a příušnicím. Očkovat se mohou i dospělé osoby. Aplikace se provádí subkutánně do místa deltového svalu nebo předloktí. (Chlíbek, 2010) Záškrt - Vakcinace proti záškrtu se provádí obvykle jen u malých děti od 9. týdne po třech dávkách v dvouměsíčním intervalu. Pro posilnění ochrany se aplikuje jedna posilující dávka minimálně půl roku po hotovém základním očkování a maximálně do osmnácti měsíců. Dětské očkování se ukončí aplikací dvou booster dávek před pátým rokem a druhé po desátém roku. Výjimečně se mohou podat starším dětem a dospělým vakcíny se sníženým množstvím účinné látky, a pokud se očkují poprvé, tak základní schéma jsou tři dávky v rozmezí měsíců. Aplikace se provádí stejně jako u zarděnek. (Kollárová, 2011) Virová hepatitida typu B Očkování podstupují všechny děti a v nedávné době se začali též povinně očkovat zdravotničtí pracovníci, laboranti a lidé, u kterých je zvýšené riziko, že mohou přijít do kontaktu s VHB. Klasicky se očkují malé děti od 9. týdne a to ve třech dávkách. Dospělí jsou také očkováni třemi dávkami a ve schématu měsíců. 26

27 Pokud je jedinec očkován z důvodu podezření infekce, tak se očkuje ve zkráceném schématu dní a po dvanácti měsících následuje přeočkování. Vakcína je aplikována do anterolaterální oblasti stehna novorozenců a malých dětí nebo intramuskulárně do místa deltového svalu starších dětí a dospělých. (Petráš, 2011) Pokud dojde k nákaze a jedinec není očkován, tak se může podat vakcína do sedmého dne od nakažení a poté se 180 dní sledují. (Staňková, Vaništa, Marešová, 2008) Vakcína se aplikuje intramuskulárně do místa deltového svalu starších dětí a dospělých nebo do anterolaterální oblasti stehna novorozenců a malých dětí. (Petráš, 2011) V tomto případě je aktivní imunizace nejdůležitější, co se týče prevence vzniku infekce. Vakcíny jsou dobře dostupné a připravují se rekombinantní DNA technologií. Je v nich obsažen jen daný fragment povrchového antigenu HBV a to ta část, která je nejvíce imunogenní. (Lukáš, 2005) 27

28 2.5 Nepovinná očkování Hepatitida typu A - Přenášení infekce je fekálně-orální cestou, jelikož se virus dostává z těla ven stolicí. Při přenosu může dojít k přímému kontaktu, kdy jsou špinavé ruce nebo jsou kontaminovány různé předměty nebo může být přenos nepřímý a to přes nakaženou vodu a potraviny. V první řadě je tedy důležité dbát na dostatečnou hygienu. Tímto onemocněním jsou většinou nakaženy děti a průběh bývá s horečkou, nevolností, zvracením a průjmem. (Husa, 2005) Očkuje se intramuskulárně do místa deltového svalu a podává se nejprve jedna dávka a za šest až osmnáct měsíců se podává další dávka pro zvýšení ochrany. Vakcína by měla chránit minimálně deset let. (Dáňová, Částková, 2008) Chřipka - Aplikace očkování se provádí intramuskulárně nebo hluboko subkutánně. Děti se mohou očkovat od šesti měsíců. Záleží na povaze vakcíny, ale většinou se nechává odstup čtyř týdnů a podává se druhá dávka (u dětí). Délka ochrany je jeden rok. Měli by být především proočkovaní důchodci a malé děti, jelikož u obou skupin jsou příznaky i komplikace silnějšího rázu. (Dáňová, Částková, 2008) Očkovací látky většinou obsahují tři součásti chřipkových virů a jsou vybírány podle toho, které ze subtypů chřipky zavinily v předchozím chřipkovém období nejvyšší nemocnost. Otázku, který subtyp bude vakcína obsahovat, řeší WHO a řeší ji rozdílně pro severní a jižní polokouli. (Beran, Havlík, 2005) Klíšťová encefalitida - Děti mohou být očkovány od jednoho roku. Základní schéma jsou tři dávky aplikované ve schématu 0 1 až 3 6 až 15 měsíců. Je možné, aby ochrana nastala rychleji, ale schéma se musí upravit a to tak, že první dvě dávky jsou aplikovány v rozmezí čtrnácti dnů a poté aplikovat ještě poslední dávku za dalších měsíců. První přeočkování se dělá po třech letech a ta další stačí po pěti letech. Očkování se aplikuje intramuskulárně do oblasti deltového svalu a u malých dětí do anterolaterální oblasti stehna. (Růžek, 2015) Papilomavirové nákazy Vakcinace je doporučena dívkám a ženám ve věku od jedenácti do dvaceti šesti let a to i přes to, že už začaly žít pohlavním životem nebo byly v minulosti nakaženy HPV nákazou, i když má vakcinace nejvyšší účinnost právě před zahájením pohlavní aktivity. Na trhu jsou dvě očkovací látky a těmi jsou Cervarix a Silgard. Cervarix se podává v základním schématu měsíců a Silgard měsíců. Očkuje se 28

29 intramuskulárně především do deltového svalu nebo do anterolaterální oblasti stehna. (Petráš, Lesná, 2010) Meningokokové nákazy - Mohou se očkovat dvouleté děti nebo dospělí, kterým se může podat jedna dávka polysacharidové vakcíny nebo konjugované vakcíny. Pokud jsou děti mladší než dvanácti měsíců, tak se podávají dvě očkovací látky v rozmezí jednoho až dvou měsíců. Děti, které již dosáhly jednoho roku, mohou být očkovány jen jednou dávkou konjugované vakcíny. Pro další ochranu je potřeba přeočkování po třech letech. Aplikace polysacharidových vakcín je subkutánně nebo intramuskulárně a konjugovanou pouze intramuskulárně. Obě se aplikují do místa deltového svalu nebo do anterolaterální oblasti stehna u malých dětí. (Petráš, 2011) Pneumokokové nákazy Je možné očkovat dospělé a děti od dvou měsíců. Dětem, které ještě nedosáhly šesti měsíců, se aplikují tři dávky, popřípadě jen dvě v rozmezí 1 2 měsíců a děti ve věku 7 11 měsíců se vakcinují dvěma dávkami v rozmezí 1 2 měsíců. Pokud se děti očkují před dosáhnutím jednoho roku, tak další dodatečná dávka se podává ve dvou letech. Pokud dítě nebylo dříve očkováno a je mu více jak jeden rok, tak se vakcinuje dvěma dávkami v minimálním rozmezí dvou měsíců. Děti starší dvou let a dospělý se vakcinují jednou dávkou. Ochrana očkování je pět nebo deset let, záleží na typu očkovací látky. Aplikace se provádí subkutánně nebo intramuskulárně, v nejvíce případech do deltové svalu a u malých dětí do anteroláterální oblasti stehna. (Petráš, 2011) Rotavirové nákazy Vakcinovat se mohou děti starší šesti týdnů, avšak první dávka by měla být aplikována nejdéle do 15. týdne. Existují dva typy vakcín a to vakcína Rotarix, které se podávají dvě dávky a vakcína Rotateq, kde dochází k aplikaci tří dávek. Celkově by se očkování mělo ukončit do osmého měsíce. Očkovací látka se podává perorálně. (Petráš, 2011) Plané neštovice Očkovací látka se podává od devíti měsíců dvěma dávkami. Druhá dávka by se měla aplikovat minimálně po šesti týdnech od aplikace první dávky. Očkování se provádí subkutánně do deltového svalu. (Chlíbek, 2010) Vzteklina Tato vakcína je určena buď k prevenci, nebo při podezření na přenos vztekliny z důvodu pokousání zvířetem. Mohou se očkovat všichni starší dvou měsíců. Pokud se očkuje preventivně, tak se podávají tři dávky ve schématu 0 7 až 14 dní 21 29

30 až 28 dní. Posilující vakcína se podává rok po základním očkování a pak po pěti letech. Aplikace probíhá intramuskulárně nebo subkutánně. Pokud se očkovací látka aplikuje urgentně, tak se aplikuje podle toho, jaký typ vakcíny se podává. Ale nejčastěji se skládá z pěti, případně čtyř dávek a podávají se ve schématu (28) dní nebo ze čtyř dávek, kdy se první dvě aplikují nultý den, třetí dávka sedmý den a čtvrtá 21. den. Vakcína se podává nejčastěji v oblasti poranění. (Petráš, 2011) Tuberkulóza Pravidelně se očkují pouze novorozenci čtyři dny od narození. Možné je očkovat až do šesti týdnů. Základní vakcinací je jedna dávka, která má množství 0,05 ml. Dávka se zdvojnásobí, pokud se podává vakcína dětem starším jednoho roku nebo dospělým. Aplikace probíhá intradermálně. (Petráš, 2011) Břišní tyfus Očkovací látka se může podávat dětem od šesti měsíců a dospělým. Vakcína nabývá účinnosti po čtrnácti dnech od aplikace. Přeočkování je doporučováno po třech letech. Existuje několik typů vakcín a u nich se potom rozhoduje o podání intramuskulárním, subkutánním nebo perorálním. (Karen, 2009) Cholera Očkují se dospělí a děti od dvou let. Děti do šesti let se očkují ve třech dávkách a nad šest let se očkuje pouze dvěma dávkami. Interval mezi jednotlivými aplikacemi musí být minimálně jeden týden a maximálně šest týdnů. K přeočkování jdou malé děti po šesti měsících, starší děti a dospělí po dvou letech. Vakcína se podává perorálně a to do dvou hodin od její přípravy. (Chlíbek, 2010) Japonská encefalitida Vakcína se podává především dospělým a pak dětem od jednoho roku. Základní vakcinace probíhá ve schématu dní (poslední dávka by měla být aplikována nejdéle 7 10 dní před odjezdem do endemické oblasti) nebo dvě dávky v rozmezí čtyř týdnů. Očkuje se intramuskulárně nebo podkožně do deltového svalu. (Petráš, 2011) Žlutá zimnice Mohou se očkovat děti od devíti měsíců a dospělí. Podává se jedna dávka o velikosti 0,5 ml a nezáleží na věku. Jedinec by měl být očkován nejdéle 10 dní před odjezdem do endemické oblasti. Aplikace se provádí intramuskulárně do deltového svalu nebo do anterolaterální oblasti stehna. (Petráš, Lesná, 2010) 30

31 3 Praktická část 3.1 Metodika výzkumu Pro výzkumnou část bakalářské práce jsem použila kvantitativní metodu, dotazníkové šetření. Dotazník obsahoval 20 otázek, kde 13 otázek bylo uzavřených, 6 otázek polootevřených a 1 z otázek byla zcela otevřená. V úvodu dotazníku jsem se ptala na otázky týkající se cílů a hypotéz a na závěr jsem zařadila osobní otázky týkající se pohlaví, věku, vzdělání a zjištění, jestli je respondent zdravotník či nikoli. První tři hypotézy se vztahovaly k prvnímu cíli, ve kterém jsem chtěla zmapovat informovanost o očkování. K těmto hypotézám se vztahovaly otázky číslo 1, 2, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11. Čtvrtá hypotéza náležela druhému cíli, kde jsem zjišťovala, jestli jsou o očkování informovanější ženy nebo muži. K této hypotéze patřily otázky 1, 5, 6, 7, 8, 9, 10 a Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Dotazník byl rozeslán v elektronické formě, pomocí webu survio. Dotazníkové šetření probíhalo tři měsíce a to od září 2015 do listopadu Dotazník byl zaměřen na širokou veřejnost. Celkem bylo vyplněno 108 dotazníků a použitelných bylo 102, jelikož odpovědi u polootevřených a otevřených otázek nebyly k tématu. 3.3 Zpracování získaných dat K mé bakalářské práce jsem použila dva počítačové programy a to Microsoft Office Word 2013 na psaný text a Microsoft Office Excel 2013 pro zpracování dat z dotazníku a následné tvoření grafů. Grafy jsou sloupcové a ke každému je přiložen krátký komentář. 31

32 Absolutní četnost 3.4 Výsledky výzkumu Otázka číslo 1: Víte o možnosti nepovinného očkování? Ano Ne 10 0 Ženy Povědomí o nepovinném očkování Muži Graf 1 Možnost nepovinného očkování Z grafu číslo 1 vyplývá, že z celkové počtu 102 respondentů ví o možnosti nechat se nepovinně očkovat 58 (56,8 %) žen a 28 (27,5 %) mužů. Naopak 6 (5,9 %) žen a 10 (9,8 %) mužů o této možnosti neví. 32