Metodické listy pro kombinované studium předmětu Dějiny filozofie 1. Metodický list číslo 1

Transkript

1 Metodické listy pro kombinované studium předmětu Dějiny filozofie 1 Metodický list číslo 1 Název tématického celku: Charakter dějin filozofie a jejich etapizace, charakteristika literatury Cíl tématického celku: Cílem této vstupní části je podat charakteristiku dějin filozofie jako určitého koncentrovaného přehledu vývoje lidského myšlení, seznámit s jejich členěním a v závěru podat stručnou informaci o (dostupné) studijní literatuře. Tento tématický celek je rozdělen do následujících dílčích témat: 1. Charakter a smysl studia dějin filozofie 2. Členění dějin filozofie 3. Základní studijní literatura Ad 1. Charakter a smysl studia dějin filozofie Dějiny filozofie mají v systému vědění (nejen společenských věd) velmi specifické postavení. Jsou svým způsobem koncentrovaným vyjádřením těch nejpodstatnějších souvislostí vývoje lidského myšlení. V době zrodu a počátečního stádia vývoje evropské (dnešní) civilizace byl termín filozofie užíván k označení veškerého (v té době převážně empirického) poznání světa. Pokud používáme k charakteristice tehdejšího poznání termín empirické, je nutno připomenout, že vysvětlení této empirie bylo velmi často mimo rámec tehdejší racionality. Svým charakterem bylo v samotných počátcích převážně mytologické a později více méně spekulativní, po dlouhou dobu využívající mimoracionálních myšlenkových schémat. S postupně se rozšiřujícím množstvím poznatků vznikla potřeba jejich klasifikace a nacházení reálných souvislostí mezi nimi. S tím souvisel i proces postupného konstituování jednotlivých speciálních věd. Poněkud zjednodušené lze říci, že kumulace (většinou empirických) poznatků stejného druhu, jejich identifikace (tj. zjištění toho, čím se liší od poznatku jiného druhu ), snaha o nalezení principů jejich uspořádání vytváří faktografickou bázi a počáteční metodologickou výbavu příslušné vědy. V tomto procesu se postupně předmět filozofie vyhraňuje směrem k postižení vzájemného vztahu mezi jednotlivými formujícími se vědami (speciálními) a především k tomu, co je jakémukoliv poznání, v rámci kterékoliv vědy, společné. Jsou to problémy, které lze charakterizovat otázkami: Co je předpokladem jakéhokoliv poznání? V čem spočívá jistota našeho poznání? Lze naše poznání považovat za adekvátní (pravdivé)? Jaká je povaha poznávané skutečnosti?jaké jsou způsoby a možnosti našeho myšlení, tj. racionálního vytěžení získané empirie? Jeden z nejvýznamnějších myslitelů v historii filozofie G.W.F. Hegel charakterizuje předmět dějin filozofie ve svých úvodních přednáškách k dějinám filozofie takto: (...dějiny filozofie navíc předvádějí řadu vzácných duchů, galerii geniu přemítajícího rozumu, kteří tímto rozumem pronikly do 1

2 podstaty věcí, přírody a ducha, do podstaty boží a vytěžili nám poklad nejvyšší, poklad rozumového poznání. )1 V tomto smyslu jsou dějiny filozofie nejen nejlepším úvodem k filozofii jako takové, nýbrž i nejlepším úvodem ke studiu kteréhokoliv oboru lidského poznání a vědění. Jejich studiem neposkytuje žádný praktický návod k řešení toho či onoho problému, žádný algoritmus, jehož osvojení vede k zaručenému úspěchu, ale jsou nevyčerpatelným zdrojem inspirací, z nichž dnešní moderní, inteligentní a vzdělaný člověk může čerpat podněty (nejen profesního charakteru) po celý život. - Jaký je smysl a cíl studia dějin filozofie? - Co lze očekávat od studia dějin filozofie? Ad 2. Členění dějin filozofie Etapizace vývoje filozofického myšlení je poměrně složitým problémem. Výrazně odlišná je periodizace vývoje filozofie, která zohledňuje výrazným způsobem tzv. mimoevropské filozofie (a to nejen starověké ). Většina souhrnných prací o dějinách filozofie (včetně učebnic a přehledných příruček) evropských autorů je svým způsobem evropocentrická. Je to dáno (mimo jiné) především skutečností, že evropské (od XVIII. stol. i americké) filozofické myšlení se vyvíjelo ve velmi úzkém kontaktu s vědeckým poznáním. V mnoha případech bylo inspirací a někdy i přímým impulsem rozvoje vědy. Periodizace filozofického vývoje v těchto pracích zhruba odpovídá obecnému chronologickému členění dějin. Velmi zjednodušeně lze (pokud odhlédneme od mimoevropských filozofických směrů a určitých mytologických předstupňů řecké antické filozofie) lze přijmout následující členění vývoje filozofického myšlení: Základní etapy Starověká filozofie IV.stol. Po Kristu antická řecká římská Středověká Renesanční Novověká Soudobá XII., XIII.stol. XIV., XV.stol. XVI.?,XVII.stol polovina XIX.stol. 1 G.W.F: Hegel: Úvod k dějinám filozofie. Praha: Rovnost 1952, str

3 Podrobnější členění Antická filozofie řecká: předsokratovská klasického období helénistická římská: ranná pozdní počátky křesťanství Středověká arabská židovská ranná vrcholná pozdní scholastika Renesanční Marsillius Ficinus Nicolo Machiavelli Desiderius Erasmus (Rotterdamský) Giordano Bruno Renesance Novověká Pietro Pomponazzi Mikuláš Kusánský Bernardinus Telesius René Descartes Francis Bacon Porovnejte členění filozofického vývoje v E.Rádl: Dějiny filozofie I,II a v H.J.Störig: Malé dějiny filozofie. V čem se zásadně liší. 3

4 Ad 3. Základní studijní literatura Pro studium dějin filozofie jsou nevýznamnější zdrojem původní díla myslitelůfilozofů. Právě myšlenky v nich obsažené jsou zdrojem a inspirací pro rozvoj vlastního myšlení. Takovéto studium je (přinejmenším časově) mimořádně náročné a v té či oné formě ( v určitých časových intervalech) může být a v mnoha případech také je, celoživotním programem. Práce a studijní texty věnované dějinám filozofie jsou především určeny k tomu, aby si čtenář (studující) udělal určitý přehled o hlavních směrech vývoje filozofického myšlení, jejich etapizací, charakteru problémů, které byly řešeny i způsobech jejich řešení a také k seznámení s nejvýraznějšími mysliteli. Nemohou nahradit četbu či studium autentických děl významných myslitelů, ani se o to nesnaží. Zpravidla podávají ucelený přehled o vývoji filozofického myšlení a jsou cennou pomůckou pro orientaci ve velmi bohaté problematice, která je vlastní náplní dějin filozofie. V předkládaném textu upozorníme na vybrané (snad nejvýraznější nebo nejdostupnější) práce věnované dějinám filozofie. K pracím z oblasti dějin filozofie, které nelze pominout, patří bezesporu G.H.F. Hegel: Dějiny filozofie I, II, III (Praha: Academia, ). G.W.F.Hegel přistupuje k vývoji filozofického myšlení jako k procesu postupného pronikání rozumu k podstatě dění a současně i pochopení sebe sama. S určitým zjednodušením lze říci, že v jeho pojetí jsou dějiny filozofie koncentrovanou výpovědí o vývoji sebepoznání lidstva (rozumu) prostřednictvím poznávání vnějšího světa. Z těchto pozic posuzuje přínos jednotlivých myslitelů, myšlenkových proudů i celých epoch. Z poněkud (či spíše výrazně) jiného zorného úhlu přistupuje k postižení a hodnocení dějin filozofie další z výrazných představitelů filozofického a vědeckého myšlení B.Russel. Jeho dílo věnované dějinám filozofie: History of Western Philosophy, (1965). je podstatně stručnější než práce Hegelova. B. Russel je představitelem analytického filozofického myšlení, které je velmi silně ovlivněno anglickou, více méně empirickou, filozofickou tradicí a proto jeho názory na vývoj filozofického myšlení se v mnoha ohledech liší od Hegelových. Pro zájemce o hlubší studium dějin filozofie je porovnání prací zmíněných autorů velmi zajímavé a přínosné. Pro studium tohoto kurzu dějin filozofie budeme využívat prací, původního českého autora Emanuela Rádla. Jeho dvousvazkové dílo: Dějiny filozofie I, II. (Praha:Votobia, 1999). vznikalo v první polovině minulého století a svým přístupem i pojetím odpovídá dané době. Druhou prací, na níž se budeme velmi často odvolávat (i v těchto metodických listech), je dílo H.J.Störiga: Malé dějiny filozofie (Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2000). Jde o relativně novou práci, velmi přístupnou, poskytující dobrý, metodicky vhodně uspořádaný a faktograficky vybavený přehled základních směrů a proudů filozofického myšlení. Poněkud specifické postavení z hlediska studia dějin filozofie má desetisvazková Antologie z diel filozofov, která postupně vycházela v šedesátých letech 4

5 minulého století. 2 Představuje poměrně rozsáhlý soubor vybraných textů nejvýznamnější filozofických myslitelů minulosti (ve slovenském překladu). Většina vybraných textů je doplněna odborným komentářem (slovenských překladatelů), který zpřístupňuje, někdy poněkud náročné, autentické texty dnešnímu čtenáři a začleňuje je jak do dobového, tak i obecně filozofického kontextu. Svým způsobem zpřístupňuje i českém čtenáři filozofické texty, které jsou v mnoha případech těžko přístupné. Českému čtenáři je však k dispozici řada dalších prací věnovaných dějinám filozofie, poskytujících ve většině případu ucelené, souhrnné informace o hlavních směrech, proudech a jednotlivých představitelích filozofického myšlení. Pro informaci uvádíme některé z nich: R.Falckenberg: Dějiny novověké filozofie, 1898 W.Tatarkiewicz: Historia filozofii I, II, III A.Kenny: Stručné dějiny západní filozofie R.Scruton: Krátké dějiny novověké filozofie W.Röd: Dějiny novověké filozofie. Praha : Oikoymena, I.P.Mc Greal (ed): Velké postavy západního myšlení U.Nicola: Obrazové dějiny filozofie Antologia z diel filozofov. I-IX L.Benyovszky a kol.: Úvod do filozofického myšlení Měli jste možnost seznámit se s nějakou další souhrnnou prací o dějinách filozofie mimo těch, které jsou zmíněny ve výše uvedeném přehledu literatury? 2 V posledních letech přistoupilo k reedici této antalogie bratislavské nakladatelství IRIS. 5

6 Metodický list č. 2 Název tématického celku: Antická filozofie Cíl tématického celku: Cílem tématického celku je podat charakteristiku základních etap vývoje antické filozofie, seznámit se základními pojmy a jejich genezí v antickém filozofickém myšlení. Tento tématický celek je rozdělen do následujících dílčích témat: 1. Počátky řecké filozofie, předsokratovská řecká filozofie 2. Filozofie klasického (řeckého) období 3. Filozofie helénistického a římského období Ad 1. Počátky řecké filozofie, předsokratovská řecká filozofie K tomuto tématu si prostudujte: H.J.Störig: Malé dějiny filozofie str E.Rádl: Dějiny filozofie str Většina prací v dějinách filozofie (včetně prací věnovaných speciálně dějinám řecké antické filozofie) uvádí jako první filozofické myslitele tzv. Milétskou školu. Je representována jmény Tháles (z Milétu), Anaximandros a Anaximénes. V jejich myšlení se setkáváme se snahou nalézt prazáklad všeho existujícího (světa) - pralátku. Setkáváme se zde s pojmy: stoickeon, apeiron, apeiron hydor. Pralátka je v jejich pojetí nejen základem (pasivní), nýbrž i zdrojem (vývoje) dění. Dalším významným představitelem předsokratovského filozofického myšlení je Herakleitos z Efezu. Nelze říci, že by ve svém filozofickém myšlení navazoval na předcházející (Milétské) myslitele, ale zřejmě byl s jejich myšlením obeznámen (stejně jako s myšlenkami dalších svých součastníků). Za základ všeho (světa, dění) považuje oheň. Ten je podle něj základem všeho, vše se děje jeho zhušťováním a zřeďováním. Je zastáncem myšlenky všeobecného vývoje. Velmi známý je jeho výrok Pantha rei. Na jeho myšlenky navazuje později Kratylos. Významný směr (či skupinu ) předsokratovského filozofického myšlení představují Eleaté. Jistým předchůdcem elejské školy je Xenofanes z Krotonu. Jeho názorovým stoupencem (a vlastním zakladatelem školy byl Parmenides z Eleje. Poprvé se u něj setkáváme s rozlišením mezi pravdou (skutečností) aletheia, opírá se o rozumové poznání a míněním (doxa) opírá se o smyslové poznání. Snad nejznámějším z eleatských myslitelů byl Zenon z Eleje. Poukazoval na spornost předpokladu existence pohybu. Nemožnost pohybu ilustrují tzv. aporie, z nich nejznámější jsou dichotomie (půlení) a Achileus. K eleatské škole je řazen i Melisos pocházející z ostrova Samos. 6

7 K předsokratovskému filosofickému myšlení patří i Pythagoras a jeho škola. V tomto případě lze snad již uvažovat o skutečné škole (v antickém smyslu, jménem Pythagora jako mistra byla podpisována díla jeho žáků). Velká pozornost byla věnovaná zkoumání povahy čísel, což vedlo až k určité mystice čísel. Mysticismem byly poznamenány i další oblasti jejich filozofických úvah. Přímo snad bezprostředními předchůdci, ale také součastníky Sokratovými byli Sofisté (sofistés = moudrý). Označovali se (a také byli) jako učitelé moudrosti a jejich působení bylo spjato s rozvojem demokracie v Aténách. Velký důraz kladli na znalost řečnictví rétoriky a historie. K nejznámějším z nich patří: Gorgiás, Protágorás, Hippiás, Prodikos, a Antifón. K mladší generaci patří: Trasymachos, Kritiás, Lykofrón a Polemon. K předsokratovskému filosofickému myšlení patří i Empedokles a Anaxagorás. - Charakterizujte základní rysy filozofie tzv. Milétské školy - Jaký smysl má Herakleitova teze Pantha rei? - Jaký význam má Parmenidovo rozlišení mezi aletheia a doxa? - Vysvětlete smysl některé ze Zenonových aporií. - Proč kladli sofisté tak velký důraz na rétoriku. Ad 2. Filozofie klasického (řeckého) období K tomuto tématu si prostudujte: E.Rádl: Dějiny filozofie str H.J.Störig: Malé dějiny filozofie str Toto období vývoj řeckého antického filozofického myšlení spadá přibližně do doby rozvoje (ale také krize) athénské demokracie spojené se jménem Periklea, ale také do doby peloponéských válek a později do doby vzrůstající moci Makedonie. V oblasti filozofie je spojeno zejména se jmény Sokrata, Platóna a Aristotela. Na rozhraní předsokratovského a klasického období vývoje antické řecké filozofie se může klást i dílo starořeckých atomistů. Svojí povahou patří spíše k období předcházejícímu, ale chronologicky je velmi blízké klasickému období. Je reprezentováno jmény Leukippa a Demokrita. Snad nejvýznamnějším pojmem jejich filozofie je pojem atomu (atomoi dále nedělitelný). Kromě atomů existuje podle Demokrita pouze prázdno.za zajímavé lze považovat i Demokritovo pojetí příčiny a příčinnosti kauzality. Výrazným zlomem ve vývoji antického filozofického myšlení je působení Sokratovo. Velmi kriticky se vyjadřoval o působení sofistů moudrých. Aby se od nich odlišil, odmítl se označovat za moudrého (sofos), ale pouze za milujícího moudrost (fileo sofos). Odtud, podle některých autorů, vzniká termín filozofia (láska k moudrosti). K výrazným rysům osobnosti Sokrata patří skutečnost, že své názory nikdy nepsal, v tomto smyslu jeho dílo neexistuje. Jeho myšlenky a názory 7

8 známe pouze z práce jeho žáků, především Platona. Zejména jeho práce (dialogy) z tzv. prvního období jeho tvorby jsou výrazně nejen ovlivněny, ale i inspirovány Sokratem. Proto bývá tato filozofie často označována jako Sokratovsko- Platónská. Jejím výrazným rysem je jednoznačná preference rozumového poznání. Skutečná podstata věcí, eidos je postižitelná pouze rozumem. Rozhodující pro poznání světa je poznání idei, reálné věci postižitelné smyslovým poznáním jsou pouze stíny, pouze odlesk ideí. V Platonově filozofii se setkáváme (v jeho díle Ústava ) i s uceleným pojetím státu jaký má být ideálním státem. Další žáci a stoupenci Sokratova myšlení, působící i mimo Athény, byli vůdčími mysliteli filozofických směrů a proudů, které jsou označovány jako malé sokratovské školy. Patří k nim škola: meganská, elidsko-eritrejská, kyrénská a kynická. K významným Sokratovým žákům patří i Xenofón. Mimo jiné je autorem díla s názvem Oikonomikos, v němž se zabývá problematikou jak spravovat otroky a hospodářství. Tato práce bývá považována za historicky první dílo věnované ekonomické problematice. Poněkud jiný způsob přístupu k filozofické problematice představuje dílo Aristotela, současně je nejrozsáhlejším filozofickým systémem antiky. Obsáhlo a v řadě případů na dlouhou dobu poznamenalo téměř všechny oblasti filozofie, ale i některé další oblasti tehdejšího vědění. Jádrem jeho filozofie jsou myšlenky obsažené v mnoha pracích, které byly postupně utříděny a vydávány v pozdějších letech. Jde zejména o díla nazvaná Metafyzika, Organon, Etika Nikomachova, Etika Eutydomova, O duši, Poetika a Politika. V nich jsou vyloženy jeho názory na podstatu věcí (světa), první a druhé podstaty, kauzalitu (causa: materialis, formális, eficiens, finalis), ale také na charakter poznání. Jeho názory na stát a uspořádání společnosti se opírají o studia skutečných reálných forem tehdejších států. Hovoří o šesti různých formách státu. Významný je i Aristotelův přínos formování logiky, zejména jeho pojetí soudů a úsudků ovlivnilo vývoj logického myšlení na několik století. - V čem může spočívat modernost Demokritova pojetí atomu (v jeho době)? - Charakterizujte Demokritovo pojetí příčinnosti a nutnosti. - Jaký byl rozdíl mezi Sofisty a Sokratem v přístupu k filozofii. 1. Vysvětlete Platonovu teorii poznání (pomocí podobenství o jeskyni) 2. Porovnejte Platonův a Aristotelův přístup k pojetí státu. 3. Vysvětlete vztah etiky a politiky v Aristotelově filozofii. 4. Kterou z forem státu považuje Aristoteles za nejlepší a proč? Ad 3. Filozofie helénistického a římského období K tomuto tématu si prostudujte: H.J. Störig: Malé dějiny filozofie str E. Rádl: Dějiny filozofie I str Filozofické myšlení helénistické doby v mnohém navazuje na myšlenkový vývoj klasického období. Setkáváme se zde s pokračovateli filozofie Aristotela, tzv. 8

9 školou peripatetickou, jejímž hlavními představiteli jsou Theofrastos, Eudemos z Rhodu, Straton z Lampasku a Andronikos z Rhodu, ale i s pokračovateli platónské akademie, z nichž snad nejvýznamnější jsou Arkesilaos a Karneades. Na filozofii Demokritovu navazuje Epikůros, který se odklání od Demokritova přísného pojetí determinismu. Velký význam přikládá etické problematice, kde se za nejvyšší cíl pokládá dosažení slasti hédone, spočívají v dosažení duševního vyrovnání ataraxia a tím i štěstí eudaimonia. Za nejvýznamnější oblast filozofie pokládali etiku i stoikové. Jejím vrcholem, smyslem i cílem je dosažení ctnosti, což znamená žít v souladu s rozumem. Stoikové rovněž významným způsobem přispěli k rozvoji logiky. K nejvýraznějším představitelům řeckého stoicismu patří Kleanthes z Assu a Chrysippos ze Soloi. Dalším směrem helénistického filozofování byla filozofie skepticismu. Jejími hlavními představiteli byli Pyrrhon z Elidy a Timon. Pro jejich myšlení je typická rezignace na jakékoliv poznání a schopnost (pravdivě) vypovídat cokoliv o věcech. Své námitky proti možnosti poznání zformulovali do deseti tzv. tropů (k nimž později přibylo dalších pět). Bezesporu zajímavým rysem helénistického myšlení je eklekticismus. Můžeme se s ním setkat téměř ve všech směrech a proudech tehdejšího filozofického myšlení. Je zpravidla motivován snahou syntetizovat všechno zajímavé a podstatné z tehdejších poznatků a vytvořit ucelený systém poznání (který by bylo možno doplňovat o poznání nové). Někteří autoři však považují eklekticismus za rezignaci na originalitu myšlení. Podobný trend se vyskytuje i v rozvoji filozofie v období nadvlády Říma, který se od 3. stol. před Kr. mění z původně městského státu ve světovou říši. Projevuje se snahou soustředit a obsáhnout vše hodnotné z kultur zemí, s nimiž přichází do kontaktu, mezi nimiž mimořádné místo zaujímá řecká kultura a zejména řecká filozofie. Pro představitele římského eklekticismu je charakteristická snaha o spojování nejlepších myšlenek různých filozofických škol, ale vždy na bázi některé z nich. Téměř encyklopedického rozsahu dosáhl eklekticismus na bázi akademické (platónské) filozofie. Velkého rozmachu dosáhl rovněž eklekticismus na bázi stoické filozofie, jehož nejvýznamnějším představitelem byl Marcus Tullius Cicero. Stoicismus se stal vůbec nejrozšířenější filozofií v Římě, zejména v císařském období. Jeho nejvýznamnějšími představiteli byli Epiktotos, Seneca a císař Marcus Aurelius. Svým způsobem římský stoicismus ovlivnil i raně křesťanské myšlení. Své stoupence v Římě nalezla i atomistická filozofie, zejména myšlenky Epikura. K nejvýznamnějším z nich patřil Titus Lucretius Carus. Významným směrem římského filozofického myšlení byl skepticismus, jehož nejvýznamnějším představitelem byl Sextus Empiricus, který ve svých pracích (příznačně nazvaných Proti dogmatikům a Proti matematikům ) zdůvodnil velmi racionální základy skepse. Ve 3.-5.stol. se v římské společnosti rozvíjí novoplatónská filozofie, jejímž nejvýraznějším představitelem byl Plotinos. Svým způsobem filozofování se blížil k určitému mysticismu. Pravé poznání je dosažitelné podle něj pouze prostřednictvím bezprostředního nazírání extaze. Názory novoplatoniků v mnohém ovlivnily i soudobé křesťanské myslitele. 9

10 V císařském Římě se setkáváme i s počátky křesťanského myšlení, ale tomu bude věnována pozornost v souvislosti se středověkou křesťanskou filozofií. - Jaké jsou hlavní rysy římského eklekticismu? - V čem se shoduje a v čem se liší řecký a římský stoicismus? - Jaké jsou základní principy skepticismu? - Co je základním krédem etiky římského stoicismu? - Charakterizujte stručně Plotínovo pojetí poznání. 10

11 - Metodický list č. 3 Název tématického celku: Středověká a renesanční filozofie Cíl tématického celku: Cílem tohoto tématického celku je podat základní charakteristiku hlavních směrů a proudů středověkého a renesančního filozofického myšlení. Snad nejvýznamnějším filozofickým proudem ve středověku je křesťanská filozofie raná a vrcholná Scholastika. Křesťanská filozofie má své kořeny již v době císařského Říma, proto se svým způsobem vrátíme i k tomuto období. V období pozdní scholastiky dochází již k k pronikání prvních myšlenek směřujících k renesanci a humanismu. Tento tématický celek je rozdělen do následujících dílčích témat: 1. Kořeny křesťanské filozofie 2. Středověká arabská a židovská filozofie 3. Raná, vrcholná a pozdní scholastika 4. Renesanční filozofie Rozčlenění těchto dílčích témat je poněkud asymetrické, váha tématického celku je soustředěna zejména do 3.dílčího tématu. Ad 1. Kořeny křesťanské filozofie K tomuto tématu si prostudujte: H.J. Störig: Malé dějiny filozofie str E. Rádl: Dějiny filozofie II str Kořeny křesťanské filozofie lze nalézt již u myslitelů ve 2.stol. Jde o období starší a mladší patristiky, tj. období církevních otců. Již v této době se setkáváme s různými směry a proudy křesťanského myšlení, v mnoha případech ovlivněnými i předkřesťanskými či mimokřesťanskými antickými filozofiemi. S výrazným postojem k filozofickým (nekřesťanským) myšlenkovým proudům vystoupil Quintus Septimius Tertullianus. Zastával názor o neslučitelnosti víry a filozofie. Známá je jeho teze zdůvodňující princip víry credo quia absurdum. Naproti tomu Titus Flavius Clementus obhajuje možnost sblížení víry a filozofie. Nejvýznamnějším z církevních otců byl Aurelius Augustinus (z Hippo Regia Sv. Augustin). Je v mnohém ovlivněn novoplatónskou, zejména Platónovou filozofií, proto se u něj můžeme setkat se silnými projevy mysticismu. Jeho myšlenky ovlivnily vývoj křesťanské filozofie i v pozdější době, mimo jiné částečně ovlivnily i novodobou protestantskou filozofii. 11

12 - Jaké jsou charakteristické rysy myšlení prvních křesťanských filozofů? - Jaká je nejčastější forma racionálního zdůvodnění víry? - Jak je řešen vztah víry a filozofie v Augustinově filozofii. Ad 2. Středověká arabská a židovská filozofie K tomuto tématu si prostudujte: H.J. Störig: Malé dějiny filozofie str E. Rádl: Dějiny filozofie I, II str Arabská filozofie tohoto období se rozvíjí víceméně současně s ranou fází vývoje scholastiky. Přesto má své specifické postavení a význam pro další formování evropského filozofického myšlení. Jestli filozofie císařského Říma opomenula něco z filozofického odkazu antického Řecka, bylo to právě Aristotelovo dílo. Lze říci, že právě arabská filozofie této doby byla zprostředkovatelem mezi Aristotelovým dílem a Evropou XI. století. Je reprezentována jmény Ibn Síná (Avicenna), který mimo jiné významně ovlivnil i rozvoj lékařství, Ibn Rošd (Averroes), který se zabýval mimo jiné rovněž lékařstvím a matematikou. Na odkaz antického mysticismu myšlenkově navazoval Al Gharzálí (Al Gazel). Na zmíněnou arabskou filozofii navazuje (evropská) židovská filozofie XI. a XII. století. Z této doby pochází rovněž víceméně alegorické, mystické dílo Kabbala, polemizující především s racionalizujícím aristotelizmem. Nejvýznamnějším představitelem tohoto myšlenkového směru byl Ibn Gabirol (Avicebron), ve své době považovaný za arabského myslitele. Významným představitelem aristotelismu v židovské filozofii té doby byl Moše ben Maimun (Moses Maimonides). Mimo jiné byl zastáncem zásadní shody víry a filozofie (vědy). - Charakterizujte hlavní rysy arabské středověké filozofie. - V čem se shoduje a v čem se liší názory Aviceny a Averoa? - Jaké je řešení vztahu víry a filozofie ve filozofii Mosese Maimonidase? - Jaký je význam raně středověké arabské a židovské filozofie pro další vývoj evropského filozofického myšlení? 12

13 Ad 3. Raná, vrcholná a pozdní scholastika K tomuto tématu si prostudujte: H.J. Störig: Malé dějiny filozofie str , E. Rádl: Dějiny filozofie II str , Již v raném období vývoje scholastického myšlení se setkáváme s novými pojmy, které jsou spojeny s řešením problematiky, s níž jsme se v zárodečném stadiu setkali již v řecké antické filozofie a svým způsobem se objevuje i v moderní vědě a filozofii. Jde o pojmy nominalismus a realismus. Význam pojmu realismus je však poněkud odlišný od významu, který je s tímto pojmem spojován v běžném jazyce. Význam filozofických pojmů realismus a nominalismus se utvářel v diskusích o obecných pojmech univerzáliích. Základní tezí těch, kdo zastávali názor, že obecné pojmy, přesněji to, co označují skutečně existuje (můžeme se o tom prostřednictvím svých smyslu přesvědčit), bylo tvrzení, že universalia sunt realia. Proto byl tento názorový směr označován jako realismus. Základní tezí těch, kdo tento názor odmítali, bylo tvrzení, že obecné pojmy neoznačují nic. o čem je možno se přesvědčit pomocí smyslové evidence, nýbrž jsou to pouze názvy, pod něž lze zahrnout celé soubory věcí nebo jevů, jsou tedy jen názvy slova, stručně universalia sunt nomina. Určitou umírněnou formu nominalismu představuje konceptualismus. Již první z významných představitelů rané scholastiky Anselm z Canterbury byl stoupencem umírněného realismu. Mimo jiné řeší i vztah víry a myšlení (filozofie), podřízením myšlení víře. Známá je jeho teze credo, ut intelligam (věřím, abych pochopil). Stoupencem vyhraněného nominalismu byl Jan Roscellinus, který mimo jiné koncipuje tzv. triteistickou doktrínu. Za představitele konceptualismu lze považovat Petra Abelarda, přichází s tezí universalia sunt in rebus. Pro vrcholnou scholastiku je charakteristický stále výraznější pronikání aristotelismu do filozofické argumentace jejích představitelů. Prvním výraznějším představitelem těchto tendencí byl Jan Fidanza (Bonaventura). Nejvýznamnějšími představiteli vrcholné scholastiky byli Albert Veliký (Albert von Bolstein) a Tomáš Akvinský. Zejména filozofické dílo Tomáše Akvinského ovlivnilo filozofické a teologické myšlení (především katolicismu) téměř až do dnešních dnů papež Lev XIII. je prohlásil r v encyklice Aeterra Patris jeh učení pro katolickou za závazné. Na jeho bázi se zformoval i dnešní neotomismus. Tomáš Akvinský rozlišuje mezi oblastí vědění, jehož cílem je adekvátní poznání vnějšího světa a vírou, jejímž prostřednictvím dosahuje poznání vyšší pravé skutečnosti jsoucnosti boží. Je-li vědění záležitostí filozofie (vědy), je poznání pravé skutečnosti záležitostí teologie. Na tomto principu vzniká teorie dvojí pravdy, s níž se můžeme setkávat i v názorech dalších myslitelů. Poněkud jiný, v jistém smyslu opoziční, vůči tomistické filozofie je způsob myšlení Rogera Bacona. Proti racionalismu,někdy až spekulativním rysům hlavního proudu vrcholné scholastiky klade důraz na smyslové poznání, na empirii a zkušenost. Ve své práci Opus tertium považuje za vrchol vědění experimentální vědu. Jeho názory silně ovlivnily i myšlení představitelů anglické novověké filozofie. 13

14 Z období pozdní scholastiky je vhodné věnovat pozornost zejména anglickým myslitelům, z nichž nejvýznamnějším byli Jan Duns-Scotus, Vilem Ockham a Jan Viklef (John Wicliff). Duns-Scotus patří k myslitelům,jejichž pozornost byla upřena, mimo jiné, zejména na otázky způsobu myšlení, tedy metodologie a logiky. (V oblasti logiky je znám zákon Dunse-Scota.) Podobné problematice se věnoval i V.Ockham. Znám je jeho princip nezdvojování entit (tzv.ockhamova břitva). - V jakých myšlenkových souvislostech vzniká spor o univerzsalie? - Charakterizujte základní principy realizmu a jejich důsledky pro proces poznání. - Charakterizujte základní principy nominalizmu a jejich důsledky pro proces poznání. - Jaké jsou charakteristické rysy filozofie vrcholné scholastiky? - Jakým způsobem řeší vztah vědy a víry Tomáš Akvinský? - Jaké jsou charakteristické rysy filozofie pozdní scholastiky? Ad 4. Renesanční filozofie H.J. Störig: Malé dějiny filozofie str E. Rádl: Dějiny filozofie II str Renesanční myšlení představuje (ve srovnání) s předcházejícím obdobím daleko širší škálu jak tématiky, tak i různých způsobů řešení problémů. Setkáváme se zde jak s klasicky renesančním myšlením, tak i s reformací a humanistickým myšlením vůbec. K představitelům klasické humanitní filozofie patří A.Dante a F.Petrarca. K renesančnímu platonismu patří Marcilius Ficinus a Pico della Mirandola, zatímco renesanční aristotelismus představuje Pietro Pomponazzi. Reformační myšlení, které v mnohém navazuje na názory J.Viklifa a J.Husa, reprezentují práce a působení Martina Luthera, Ulricha Zwingliho a Jana Kalvína. Prakticky radikálnější názory zastával Tomáš Münzer. Jistým mysticismem byly poznamenány myšlenky Jakoba Böhma. Ve zcela jiné myšlenkové rovině se pohybuje dílo Erasma Rotterdamského a Michela de Montaigneho. Rozvoj přírodovědy byl rovněž jedním z impulzů podněcujících rozvoj filozofie přírodních věd. K jejím předním představitelům patří Bernardinus Telesius a Giordano Bruno. Vývoj společnosti a jejích potřeb se odrazil v názorech Niccola Machiavelliho a Jeana Bodina, které jsou výraznou předzvěstí moderního společensko-vědního myšlení. Celkově lze říci, že renesanční myšlení nejen otvírá nová témata, ale současně hledá i nové cesty řešení problémů, které rozvoj společnosti a vývoj poznání přináší V těchto řešeních stále více převládá racionálněreálný přístup. 14

15 - Jaké jsou zdroje změn, k nimž došlo v renesančním myšlení? - Jak lze charakterizovat hlavní rysy reformační filozofie? - Jaký je vztah renesančních myslitelů ke středověkému filozofickému myšlení? - Lze uvést základní charakteristiky renesanční filozofie přírody? - Charakterizujte Machiavelliho pojetí státu. - Srovnejte společensko-vědní názory N.Machiavelliho a J.Bodina. 15