U s n e s e n í. t a k t o : O d ů v o d n ě n í :

Transkript

1 KSBR 31 INS 28792/2013 U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Zuzany Glembové, nar , bytem Josefa Chludila č. 185, Dubňany, PSČ , o insolvenčním návrhu věřitele 1. faktorská s.r.o., se sídlem Husitská č. 107/3, Praha 3 Žižkov, PSČ , IČ: , zastoupeného obecným zmocněncem RNDr. PhDr. Vladislavem Böhmem, bytem Brandýs nad Labem Stará Boleslav, Svatopluka Čecha č. 413/7, PSČ , o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 31 INS 28792/2013-A-12 ze dne , t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 31 INS 28792/2013-A-12 ze dne s e p o t v r z u j e. O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným usnesením uložil soud prvního stupně insolvenčnímu navrhovateli, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil na záloze na náklady insolvenčního řízení na označený účet nebo v pokladně soudu částku Kč. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že se věřitel domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka, že dlužník na základě výzvy ze dne nedoložil soudu seznam majetku a pohledávek a na výzvu nereagoval. Insolvenční soud zjistil z katastru nemovitostí, že dlužník je vlastníkem jednak nemovitostí

2 pokračování KSBR 31 INS 28792/2013 zapsaných na listu vlastnictví 2335 v katastrálním území Dubňany, na kterých však váznou zajišťovací práva více věřitelů s tím, že není známa přesná výše zajištěných pohledávek, neboť tyto přirůstají o příslušenství. Insolvenční navrhovatel sdělil, že odhaduje cenu těchto nemovitostí částkou Kč, avšak nijak neosvědčil, z čeho na tuto hodnotu nemovitostí usuzuje. Naopak soud zjistil z usnesení soudního exekutora JUDr. Roberta Pazáka ze dne , č.j. 59 EX 150/ , že je zřejmé, že obvyklá hodnota těchto nemovitostí je Kč. Přitom pouze jistiny zajištěných pohledávek dosahují výše ,52 Kč bez příslušenství. Proto dle názoru soudu prvního stupně lze očekávat, že výtěžek zpeněžení nebude přesahovat souhrn zajištěných pohledávek, které mají být uspokojeny z těchto nemovitostí. Soud prvního stupně poukázal na to, že přesto, že odměna insolvenčního správce a jeho hotové výdaje budou uspokojeny přednostně před zajištěnými pohledávkami, je nutno brát v úvahu i tu skutečnost, že ze složené zálohy musí být uhrazeny také případné náklady na správu a zpeněžení nezajištěného majetku a odměna insolvenčního správce za zpeněžení majetku, který není předmětem zajišťovacích práv. Dále poukázal na to, že výtěžek zpeněžení nemovitosti nebude postačovat na úhradu všech těchto nákladů, když se jedná především o poštovné, telekomunikační poplatky, cestovní náklady, náklady ocenění (znalecké posudky) a zpeněžení majetkové podstaty, správní poplatky apod. a tyto náklady je třeba hradit nikoliv jen u zajištěného majetku, ale také u majetku nezajištěného. Dále insolvenční soud zjistil, že dlužník je vlastníkem ideálního podílu 1/2 na nemovitostech zapsaných na LV 2575 v katastrálním územní Dubňany. Není však vlastníkem celých nemovitostí, nýbrž jen podílovým vlastníkem, lze tedy usuzovat, že tržní hodnota spoluvlastnického podílu bude nižší než jedna polovina odhadní ceny, soudu však není známa odhadní cena těchto nemovitostí. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že není možné úhradu nákladů insolvenčního řízení odkládat do doby, kdy se podaří zpeněžením majetkové podstaty získat finanční prostředky, ale výdaje, zejména poštovné, poplatky, cestovní náklady atd., je nutné hradit ihned. Proto bez pohotových finančních prostředků zajištěných právě složením zálohy nemůže insolvenční správce svou funkci řádně vykonávat. Soud prvního stupně dále uvedl, že nelze očekávat, že by u každého dlužníka jednotlivě ve fázi insolvenčního řízení do zjištění úpadku prověřoval sám, zda se na bankovním účtu nachází finanční prostředky, případně aby prověřoval u třetích osob, zda dlužník nějakými finančními prostředky disponuje. Přitom sám dlužník na výzvu soudu k doložení seznamu svého majetku nereagoval a insolvenční navrhovatel pouze obecně sdělil, že není možné, aby dlužník neměl k dispozici žádné finanční prostředky v jakékoliv formě, a sdělil soudu číslo bankovního účtu dlužníka. Soud prvního stupně poukázal na to, že s ohledem na existenci probíhajících exekučních řízení se snižuje pravděpodobnost, že by dlužník disponoval dostatečnou finanční hotovostí. Protože nelze požadovat, aby výdaje insolvenčního řízení byly hrazeny insolvenčním správcem z jeho vlastních zdrojů a pak následně z rozpočtových prostředků soudu, byl vyzván navrhovatel k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Přitom s poukazem na smysl této zálohy určil soud prvního stupně výši zálohy maximální částkou Kč ( 108 odst. 1, 2 IZ). Dále soud prvního stupně poukázal na to, že insolvenční zákon dává insolvenčnímu

3 pokračování KSBR 31 INS 28792/2013 navrhovateli, který zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, možnost uplatnit její náhradu v insolvenčním řízení jako pohledávku za majetkovou podstatou podle ustanovení 108 odst. 4 IZ. Toto usnesení napadl navrhující věřitel odvoláním. Poukázal na to, že již rozhodnutím ze mu byla uložena záloha v maximální přípustné výši, ale toto rozhodnutí bylo soudem k odvolání zrušeno, přitom od té doby nedošlo k žádné změně okolností, která by odůvodňovala opětovné uložení této povinnosti. Dále poukázal na to, že podle ustanovení 108 insolvenčního zákona je soudu dána pouze možnost, nikoliv nutnost uložení povinnosti zaplatit zálohu, a záleží tedy na zcela volné úvaze soudu, zda povinnost uloží či nikoliv. Stejný závěr pak platí i o výši částky, ve které je povinnost k záloze soudem uložena. Soud tedy nemusí uložit povinnost k záloze v maximální přípustné částce. Dále poukázal na to, že záloha je pravidelně ukládána v těch insolvenčních řízeních, která jsou zahájena k návrhu věřitele, a zároveň v takových případech je vždy ukládána v maximálně přípustné výši, a je tedy otázkou, zda je zachován princip rovnosti účastníků řízení. Podle odvolatele nejsou v přezkoumávané věci splněny podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy ve smyslu ustanovení 108 insolvenčního zákona. Pokud jde o cenu nemovitých věcí zapsaných na listu vlastnictví č. 2335, odvolatel uvedl, že dle jeho názoru cena stanovená soudem je velice podhodnocena s přihlédnutím k tomu, že jde o dvě parcely včetně rodinného domu, a k tomu, že by zástavní práva po jejím zpeněžení měla zaniknout, a lze proto předpokládat, že výtěžek zpeněžení těchto nemovitých věcí bude vyšší než odhadní cena zjištěná v exekučním řízení. Pokud jde o nemovitosti dlužníka zapsané na listu vlastnictví č pro katastrální území Dubňany, pak se insolvenční soud ani nepokusil jejich cenu odhadnout. Odvolatel dále poukázal na to, že dle jeho názoru prodej vlastnického podílu na nemovitostech zapsaných na listu vlastnictví 2575 pro k.ú. Dubňany nemusí být nutně pod hranicí odhadní ceny, když i podíly na nemovitých věcech jsou předmětem častého obchodu. I kdyby dle názoru odvolatele byly úvahy soudu prvního stupně správné, pak nejsou dány podmínky pro uložení zálohy v maximální výši. Poukázal na to, že částka připadající na odměnu insolvenčního správce a další náklady spojené se správou a zpeněžením předmětů zajišťovacích práv, a tedy z výtěžku zpeněžení, se hradí přednostně před pohledávkou zajištěného věřitele a k úhradě těchto nákladů bude postačovat výtěžek zpeněžení nemovitých věcí dlužníka. Dále odvolatel poukázal na to, že výše uložené zálohy není úměrná předpokládané výši nákladů insolvenčního řízení, když ty náklady, na které poukázal soud prvního stupně, dle jeho názoru mohou dosahovat částky v řádu několika set korun, pokud jde o poštovné, telekomunikační poplatky a jízdné, když většinu podání lze činit elektronicky dodáním do ové nebo datové schránky. Dále poukázal na to, že i v případě, pokud by bylo nutno zpracovávat znalecký posudek, mohl by se tento pohybovat řádově v částkách až Kč a náklady zpeněžení majetku veřejnou dražbou se hradí až z výtěžku dražby, proto dle jeho názoru není důvodu, aby na úhradu nákladů tohoto typu přispíval formou zálohy již v této fázi insolvenčního řízení. Dále odvolatel uvedl, že i kdyby požadoval vrácení zaplacené zálohy coby pohledávky za majetkovou podstatou, byla by mu vrácena po několika

4 pokračování KSBR 31 INS 28792/2013 měsících či letech a po celou tuto dobu mu bude chybět pro financování jeho vlastní činnosti. Navíc dle jeho názoru zaplacením zálohy by nedošlo k tomu, aby byl sám správce motivován k co nejrychlejšímu plnění svých úkolů, a zbytečně by tak mohl v rozporu se zásadou ekonomie a v rozporu se zájmy všech účastníků insolvenčního řízení délku trvání insolvenčního řízení prodloužit. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, nebo aby je změnil tak, že povinnost ke složení zálohy na náklady insolvenčního řízení uloží pouze ve výši Kč. S účinností od byl zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle článku II přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od (dále jen IZ ). Podle ustanovení 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. S účinností od byl zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, změněn zákonem č. 293/2013 Sb., s ohledem na shora uvedená přechodná ustanovení a 7 IZ je rozhodným zněním pro přiměřené použití občanský soudní řád (dále jen o.s.ř. ) ve znění účinném od Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo ( 212, 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání ( 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle ustanovení 108 odst. 1 a odst. 2, věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky Kč.

5 pokračování KSBR 31 INS 28792/2013 Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že návrhem doručeným insolvenčnímu soudu navrhoval navrhující věřitel, aby soud rozhodl o úpadku dlužnice. Tvrdil pohledávku za dlužnicí z titulu smlouvy o půjčce, kterou smlouvou o postoupení pohledávek ze postoupil společnosti BP Integralis Limited s tím, že v této smlouvě ho postupník pověřil vymáháním této pohledávky. Uvedl, že k zajištění této pohledávky byla uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví dlužnice zapsaným na listu vlastnictví č pro katastrální území a obec Dubňany. Poukázal na to, že dlužnice disponuje souborem nemovitého majetku, jehož obvyklou cenu sám navrhovatel označuje na částku nejméně Kč, a proto předpokládá, že výtěžek zpeněžení nemovitostí postačí na úplnou úhradu předpokládaných nákladů insolvenčního řízení včetně odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce. Dále označil dalšího věřitele dlužnice. Z listin přiložených k insolvenčnímu návrhu, a to konkrétně z usnesení JUDr. Roberta Pazáka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brnovenkov vydaného pod č.j. 59 EX 150/12-49 dne vyplývá, že byla stanovena cena nemovitostí dlužnice zapsaných na listu vlastnictví 2335 pro obec a k.ú. Dubňany částkou Kč. Usnesením ze dne , které bylo doručeno dlužnici , mimo jiné vyzval soud prvního stupně dlužnici, aby předložila ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků a dále i seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů. Na tuto výzvu dlužnice v soudem stanovené lhůtě ani do doby vydání tohoto rozhodnutí nijak nereagovala. Na dotaz soudu prvního stupně navrhovatelem označený další věřitel tvrdil svou pohledávku za dlužnicí, kterou dokládal mimo jiné i usnesením Okresního soudu v Hodoníně, č.j. 42 Exe 206/ ze dne , jímž byla nařízena podle vykonatelného rozhodčího nálezu k uspokojení pohledávky oprávněného Home Credit a.s. ve výši Kč s příslušenstvím exekuce na majetek povinné Zuzany Glembové. Z obsahu insolvenčního spisu dále vyplývá, že usnesením ze dne byla poprvé uložena navrhujícímu věřiteli povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši Kč, k odvolání věřitele pak soud prvního stupně usnesením z toto usnesení změnil tak, že se povinnost zaplacení zálohy insolvenčnímu navrhovateli neukládá. Toto usnesení nabylo právní moci dne V odůvodnění tohoto rozhodnutí pouze poukázal na to, že ve včasném odvolání bylo namítáno nedostatečné odůvodnění výše uložené zálohy a že bylo napadené usnesení vydáno asistentem soudce. Dále z výpisu z katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrálním pracovištěm Hodonín a datovaného vyplývá správnost skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o vlastnictví dlužnice k nemovitostem, zatížení těchto nemovitostí zástavními právy, výše zajištěných pohledávek za dlužnicí, i pokud jde o podílové spoluvlastnictví dlužnice k označeným nemovitostem. S ohledem na odvolací námitky věřitele je nutno především zdůraznit, že usnesení ze dne (kterým soud prvního stupně poprvé uložil věřiteli

6 pokračování KSBR 31 INS 28792/2013 povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a které bylo pravomocně změněno tak, že se záloha neukládá), není předmětem odvolacího přezkumu, když toto rozhodnutí bylo právní mocí měnícího usnesení zcela odklizeno. Se zřetelem ke shora citovanému ustanovení 108 insolvenčního zákona je sice nutno přisvědčit odvolateli, že soud nemá povinnost, ale pouze možnost uložit insolvenčnímu navrhovateli povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, to však tehdy, pokud nelze prostředky k tomu zajistit jinak. Správný je i závěr odvolatele v tom smyslu, že je věcí soudu, aby vyhodnotil, zda v té každé konkrétní věci jsou dány podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve smyslu 108 insolvenčního zákona, i to, v jaké výši je nutno požadovat složení zálohy. Odvolací soud se však neztotožňuje s názorem odvolatele, že by v přezkoumávané věci nebyly dány s ohledem na majetkové poměry dlužnice podmínky pro uložení zálohy v maximální zákonem stanovené výši. Nelze předem presumovat, jaká je cena nemovitých věcí ve vlastnictví dlužnice, které jsou zapsány na listu vlastnictví 2335 v katastrálním území Dubňany, navíc cena nebyla žádným relevantním způsobem zjišťována. Nelze tedy ani vycházet z názoru odvolatele, že se zdá být cena stanovená exekutorem v usnesení ze podhodnocená. Navíc, jak správně zdůvodnil soud prvního stupně, s ohledem na zástavní práva váznoucí na těchto nemovitostech dlužnice nelze s ohledem na narůstající příslušenství ani vyčíslit, jaká je skutečná výše zajišťovaných pohledávek. Stejně tak ani u spoluvlastnického podílu dlužnice k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví 2575 v katastrálním území Dubňany nelze předem presumovat, zda vůbec tento podíl bude prodejný a za jakou částku. Námitky odvolatele týkající se vhodné prodejnosti nemovitostí dlužníka a výši výtěžku zpeněžení, stejně jako úvahy o možné další finanční hotovosti dlužníka jsou na úrovni pouhých předpokladů a nelze z nich reálně usuzovat na to, že by byl dostatek pohotových finančních prostředků v majetkové podstatě dlužníka pro hrazení nákladů insolvenčního řízení a odměny a hotových výdajů insolvenčního správce. Pokud odvolatel poukazuje na výši nákladů insolvenčního řízení, s tím, že jde o poštovné, telekomunikační poplatky, jízdné a zpracování znaleckých posudků, pak je nutno zdůraznit, že náklady insolvenčního řízení nejsou pouze náklady na zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávek dlužníkových věřitelů, ale jak správně uvedl soud prvního stupně, i náklady správce vzniklé při zjišťování a zpeněžování jiného majetku dlužníka (např. movitých věcí) a mimo to i náklady spojené s další činností insolvenčního správce, jako je případné uplatňování odpůrčích žalob proti neúčinným úkonům dlužníka, vymáhání pohledávek dlužníka atp. Za situace, kdy soud prvního stupně nemá od dlužníka žádné údaje o jeho majetku, přestože sám učinil úkon směřující ke zjištění majetku dlužníka, dlužník však výzvy neuposlechl a seznam majetku nepředložil, je nutno vycházet z toho, že

7 pokračování KSBR 31 INS 28792/2013 majetek dlužníka nebyl spolehlivě zjištěn. Odvolatel přitom zcela nesprávně usuzuje, že je věcí soudu zjišťovat majetek dlužníka, tato povinnost stíhá právě insolvenčního správce po rozhodnutí o úpadku, event. předběžného insolvenčního správce, pokud je soudem ustanoven ( 27 IZ), a náklady na tuto činnost jsou kryty zálohou na náklady insolvenčního řízení, pokud na ně není dostatek prostředků v majetkové podstatě. Proto lze uzavřít, že není zřejmé, že by v majetkové podstatě byly prostředky k úhradě nákladů insolvenčního správce před zpeněžením majetku ani k úhradě ostatních nákladů řízení (které nesouvisí se zpeněžením zástavy). V případě nedostatku finančních prostředků v majetkové podstatě by nároky správce, tj. jeho odměnu a hotové výdaje, hradil stát a tomu právě má předejít institut zálohy na náklady insolvenčního řízení ( 38 odst. 2 IZ). Pokud jde o námitky odvolatele v tom smyslu, že není dáno rovné postavení insolvenčních navrhovatelů, pokud jde o věřitele a dlužníky v případě ukládání zálohy na náklady insolvenčního řízení, pak je nutno poukázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení 144 zákonodárce výslovně uvedl mimo jiné, že povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení postihuje každého insolvenčního navrhovatele až na odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné). K tomu je možno uzavřít, že mimo výjimek, ve kterých se záloha podle výslovného znění ustanovení 108 odst. 1 IZ neukládá, je rozhodným hlediskem pro uložení zálohy pouze skutečnost, zda je v majetkové podstatě dostatek prostředků ke krytí nákladů řízení, případně zda lze prostředky ke krytí nákladů zajistit jinak, a to bez ohledu na skutečnost, kdo vystupuje v insolvenčním řízení jako navrhovatel, zda tedy dlužník či věřitel. Se zřetelem na shora popsaný stav zjištění majetku dlužnice, kdy nebyly zjištěny žádné pohotové prostředky, které by mohly být součástí majetkové podstaty dlužnice, se odvolací soud ztotožňuje i se závěrem soudu prvního stupně, že bylo namístě uložit navrhujícímu věřiteli povinnost k zaplacení zálohy v maximální možné výši Kč. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení 219 o.s.ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné potvrdil. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Olomouc 2. června 2014 Za správnost vyhotovení: Renáta Hrubá JUDr. Ivana Waltrová v.r. předsedkyně senátu