I. ANALÝZA VÝSLEDKŮ VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ NA KRAJSKÝCH ÚŘADECH. 1. Úvod: Zhodnocení výsledků výzkumu * 2. Strategické řízení a regionální rozvoj

Transkript

1 I. ANALÝZA VÝSLEDKŮ VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ NA KRAJSKÝCH ÚŘADECH 1. Úvod: Zhodnocení výsledků výzkumu * Výzkumné šetření zaměřené na postižení každodenních procesů řízení regionálního rozvoje a rozhodování o jeho prioritách, které jsme v v tomto roce realizovali, může významně přispět k identifikaci základních vývojových tendencí v oblasti řízení regionálního rozvoje i k poznání hlavních problémů, se kterými se v této souvislosti jednotlivé instituce veřejné správy setkávají nebo se setkat mohou. Výzkumné šetření jsme realizovali ve dvou fázích. Nejprve jsme rozeslali dotazníky prostřednictvím elektronické pošty jednotlivým odborům regionálního rozvoje krajů ČR. Tyto dotazníky jsme poslali třinácti krajům (výjimku tvořil kraj na území hlavního města Prahy, který jsme do šetření vzhledem k jeho specifickým charakteristikám nezařadili). Se získaných odpovědí na otázky položené v dotazníku jsme získali aktuální informace o personálních otázkách řízení regionálního rozvoje, o intenzitě spolupráce krajů s dalšími institucemi, včetně významu této spolupráce, o naplňování principů strategického řízení na regionální úrovni i o východiscích profesionálního řízení aktivit regionálního rozvoje. Odpovědi na rozesílaný dotazník jsme získali od všech krajů s výjimkou kraje Středočeského. Následující etapa terénního šetření byla provedena na základě osobních rozhovorů s vybranými představiteli krajů ČR (výjimku tvořil Středočeský kraj a Praha). Na základě těchto šetření jsme získali tzv. měkká subjektivní data založená na výpovědích jednotlivých vedoucích pracovníků odborů regionálního rozvoje krajů na vybrané otázky týkající se možností a bariér řízení regionálního rozvoje. Paralelně s touto fází jsme šetření prostřednictvím dotazníků i osobních rozhovorů realizovali rovněž s vybranými obcemi třetího stupně. V rámci výzkumu jsme oslovili 200 obcí různé velikosti ve všech sledovaných krajích, na dotazníkové šetření nám písemně odpovědělo 94 obcí. Vzhledem ke skutečnosti, že problematika regionálního rozvoje je primárně řešena především na úrovni krajů, popř. regionů soudržnosti, využíváme v naší zprávě výsledky z terénního šetření na úrovni obcí jen okrajově a získané informace pro nás mají doplňující charakter. 2. Strategické řízení a regionální rozvoj Mezi základní principy současné modernizace veřejné správy patří, kromě jiného, také integrace principů tzv. strategického řízení regionálního rozvoje (strategický management). Mezi základní pilíře strategického řízení patří důraz na zapojení aktérů soukromého sektoru i občanské sféry do rozhodování a realizaci rozvojových aktivit, komplexnost pojetí programů rozvoje, transparentnost rozhodování, význam zodpovědnosti za vykonávané služby a vysoká profesionalita a odbornost lokálních vlád při řízení rozvoje svého území. Strategické řízení rozvojových aktivit obcí i krajů je založeno na vyváženém sociálněekonomickém vývoji příslušného území, který by měl vycházet z jeho dlouhodobých perspektiv. Význam strategického řízení spočívá především ve vytváření stabilního prostředí čitelného pro aktivity všech aktérů. Při definování jasné strategie definující dlouhodobé * Komplexní výsledky dotazníkového šetření s představiteli krajů jsou uloženy na katedře veřejné správy a regionálního rozvoje, VŠE Praha. 1

2 finanční vazby i socio-ekonomické priority regionálních samospráv, mají občané, místní ekonomičtí aktéři, investoři, ale i instituce veřejné správy možnost předvídat orientaci a kroky v rozhodování místních představitelů a svoje aktivity tomuto rozhodování přizpůsobit. Z tohoto důvodu jsme se při analýze potenciálu strategického řízení regionálního rozvoje jednotlivých krajů zaměřili na otázky rozsahu zpracovávání střednědobých i dlouhodobých strategií rozvoje krajů, na zpracovávání rozpočtových a investičních výhledů, na dlouhodobost vytvářených rozpočtových záměrů i na jednotlivé nástroje podpory regionálního rozvoje. Při hodnocení horizontu vytváření strategických dokumentů rozvoje krajů, preferuje větší procentu krajů dlouhodobé strategie před střednědobými. Dlouhodobé strategie rozvoje kraje má zpracováno 66.7% všech krajů (výjimku tvoří kraje Jihočeský, Královehradecký, Kraj Vysočina a Moravskoslezský kraj). Naproti tomu střednědobé strategie rozvoje kraje vytváří pouze 41.7 % krajů 58.3 % krajů se jimi nezabývá. Mezi kraje, které přistupují ke zpracovávání střednědobých strategií s vazbou na možnosti jejich realizace a rozpočtování patří Jihočeský kraj, Karlovarský a Ústecký kraj, Jihomoravský kraj a olomoucký kraj. Srovnání jednotlivých krajů při vytváření střednědobých a dlouhodobých strategií rozvoje jsou znázorněny v tabulce 1. TABULKA 1 : ZPRACOVÁVÁNÍ STRATEGIÍ ROZVOJE KRAJŮ Typ strategie Střednědobá Dlouhodobá Jednotlivé kraje Ano Ne Ano Ne Jihočeský Plzeňský Karlovarský Ústecký Liberecký Královehradecký Pardubický Vysočina Jihomoravský Olomoucký Zlínský Moravskoslezský Procentuální podíl 41.7 % 58.3 % 66.7 % 33.3 % kladných odpovědí za všechny kraje Pozn. : interpretace symbolů užívaných v tabulkách: x respondent odpověděl na danou otázku kladně, prázdné políčko znamená zápornou odpověď a znak pomlčky (-) znamená nezodpovězení příslušné otázky. Dalším významným hlediskem při hodnocení strategického řízení regionálního rozvoje na úrovni krajů je zpracovávání rozpočtového a investičního výhledu. 2

3 Z 12 dotázaných krajů na otázku o sestavování rozpočtového výhledu neodpověděla zhruba 1/3 krajů, což je alarmující. Dvouletý rozpočtový výhled zpracovává 25 % krajů, čtyřletý rozpočtový výhled 33 % krajů, pětiletý a na delší dobu však už pouze 16,7 % (jedná se o Karlovarský a Ústecký kraj). V tomto kontextu je otázkou, jak kvalitně a zodpovědně pak mohou kraje sestavovat reálný plán investic, zpravidla finančně nákladných. Nicméně z těch krajů, které odpověděly, více jak 60 % sestavuje dvouletý rozpočtový výhled, na 3 a 4 roky pak podstatně méně 40 % a pouze 20 % krajů, které na otázku odpověděly sestavuje rozpočtový výhled na dobu 5 a více let. Více jak 30 % z krajů sestavujících alespoň dvouletý rozpočtový výhled má obyvatel, a to ze zhruba 17 % městského typu. Konkrétní údaje o zpracovávání rozpočtového výhledu jsou znázorněny v tabulce 2. TABULKA 2 ČASOVÝ HORIZONT ROZPOČTOVÝCH VÝHLEDŮ KRAJŮ Časové období 2 roky 3 roky 4 roky 5 a více let Jednotlivé kraje Jihočeský Plzeňský Karlovarský Ústecký Liberecký - - Královehradecký Pardubický Vysočina Jihomoravský - Olomoucký Zlínský Moravskoslezský Procentuální podíl 41.7 % 16.7 % 33.3 % 16.7 % kladných odpovědí za všechny kraje U krajů má soulad investičního výhledu s finančními zdroji téměř 50 % z dotázaných 12 krajů, a to Středočeský, Karlovarský, Ústecký, Vysočina, Jihomoravský a Zlínský. Z těchto krajů má 25 % zhruba obyvatel, a to z 25 m% městského typu. Na otázku souladu investičního výhledu s možnými zdroji financování Olomoucký kraj uvádí, že příslušný výhled má zpracovaný částečně, naopak kraje Plzeňský, Liberecký, Královehradecký, Pardubický a Moravskoslezský kraj tento investiční výhled nezpracovává vůbec. Součástí strategického plánování spojeného se zpracováváním finančních výhledů je rovněž zohlednění otázek dostatečných nenávratných zdrojů financování, využívání úvěrových zdrojů i frekvence rozpočtových změn v průběhu jednoho roku. Všechny dotázané kraje jednotně uvádějí, že mají nedostatek nenávratných finančních zdrojů. Dostatečné nenávratné finanční zdroje nemá žádný kraj (0%). 3

4 Návratné úvěrové zdroje využívá 50 % krajů. Není však jasné, s jakou délkou splatnosti. Protože kraje ještě nevykazují dluh (kromě krajských nemocnic), lze předpokládat, že se jedná o krátkodobé úvěrové zdroje. Úvěrové zdroje využívají kraje Karlovarský, Ústecký,Pardubický, Vysočina, Olomoucký a Zlínský kraj. Z hlediska počtu obyvatel opět se jedná nejvíce o kraje s obyvateli, z 25 % městského typu. Důvodem malého důrazu na dlouhodobé investice a úvěrové koncepce v rozvojových opatřeních jednotlivých krajů jsou, podle názorů jednotlivých představitelů krajů, především nedostatečné nebo vůbec žádné zkušenosti, nicméně se tyto přístupy začínají pomalu v rozhodování krajů rozjíždět. Finanční plánování jednotlivých krajů je především závislé na účasti odborníků mezi volenými zastupiteli (profesionálové v oblasti ekonomiky, financí a projektového managementu). Rozpočtová opatření během roku dělají prakticky všechny kraje, které odpověděly na zaslaný dotazník. Rozpočtová opatření v případě krajů prováděly příslušné instituce 5x ročně 91,7 % (tzn. 11 ze 12 dotázaných krajů), s výjimkou Ústeckého kraje, který přistoupil k rozpočtovým opatřením pouze třikrát za rok. Jedná se většinou o kraje s obyvateli, s více jak 50 % městského typu. K častým rozpočtovým opatřením dochází, podle názorů jednotlivých představitelů krajů, z důvodu přesouvání jednotlivých položek na kapitole např. v okamžiku, kdy se objeví projekty se kterými se nepočítalo. Často dochází rovněž k pod/nadhodnocování finančního rozpočtu jednotlivých projektů a rozpočty se upravují dle aktuálních nákladů (např. výběrové řízení přinese firmu, která projekt udělá dráž nebo levněji než se původně počítalo). Frekvence rozpočtových opatření krajů je znázorněna v tabulce 3. TABULKA 3 FREKVENCE ROZPOČTOVÝCH OPATŘENÍ KRAJŮ Frekvence Jednotlivé kraje Jihočeský Plzeňský Karlovarský Ústecký Liberecký Královehradecký Pardubický Vysočina Jihomoravský Olomoucký Zlínský Moravskoslezský Procentuální podíl kladných odpovědí za všechny kraje Nikdy Jednou za rok dvakrát za rok Třikrát za rok Čtyřikrát za rok Pětkrát a více za rok 0 % 0 % 0 % 8.3 % 0 % 91.7 % 4

5 Souhrnně lze konstatovat, že celkově na úrovni krajů není uspokojivá situace ve víceletém rozpočtovém plánování. Problémem se jeví především nedostatečná odbornost a chybějící zkušenosti s víceletým rozpočtovým plánováním. Proto také jsou problémy s provázaností investičního výhledu s finančními prostředky, a to jak z pohledu nenávratných příjmů, tak zejména z pohledu uvážlivého (zodpovědného) využívání návratných úvěrových zdrojů a jejich splácení. Z hlediska strategického řízení regionálního rozvoje na krajské úrovni je také významné sledovat jednotlivé nástroje, které kraje využívají k podpoře rozvoje příslušného území i hlavní překážky dynamičtějšího rozvoje území. Mezi nástroji, které jednotlivé kraje nejvíce využívají patří využívání dotací z Evropské unie, ze státního rozpočtu i z dalších fondů (např. fond Vysočiny, Programový fond Zlínského kraje nebo Fond Investic Libereckého kraje). Využívání těchto příspěvků jako základního nástroje regionálního rozvoje uvedli všechny dotazované kraje. Mezi nejčastěji využívané dotační tituly patří grantová schémata krajů v rámci SROP, čerpání finančních prostředků z evropského sociálního fondu i z iniciativy Leader (Plzeňský kraj), dotace v rámci Programu obnovy venkova (Olomoucký kraj) aj. Dotační tituly mohou kraje získávat na úseku cestovního ruchu, dopravy, kultury a památek, školství, tělovýchovy, regionálního rozvoje, zdravotnictví a sociální péče a životního prostředí. Zatímco Liberecký, Královehradecký a Karlovarský kraj uvedly využívání pouze dotačních titulů jako nástrojů regionálního rozvoje, specifikovaly ostatní kraje i další způsoby podpory rozvoje svého území. Mezi frekventované nástroje regionálního rozvoje patří zpracování strategických materiálů. Využití těchto materiálů v kontextu regionálního rozvoje deklaroval Ústecký kraj, kraj Vysočina a Plzeňský kraj považují za tento strategický dokument především Program rozvoje kraje. Zlínský kraj a navíc i Plzeňský kraj uvedly, že v rámci podpory rozvoje území zpracovává analytické a koncepční dokumenty. Tuto kategorii strategických dokumentů dále specifikoval Olomoucký kraj, který vytváří programy rozvoje v oblasti kultury a památkové péče, ochrany životního prostředí, výstavby cyklostezek a v oblasti požární ochrany. Významným nástrojem podpory regionálního rozvoje jsou, podle vyjádření některých představitelů krajů, i významné projekty kraje. Tento nástroj využívá Olomoucký kraj, Jihočeský kraj, Plzeňský kraj (podpora rozvoje perspektivních území) i Zlínský kraj, který nad rámce vlastních projektů kraje podporuje rovněž vytváření společných projektů kraje s dalšími partnery. Některé kraje poskytují rovněž individuální dotace, jako specifický finanční nástroj rozvoje území. Mezi kraje, které realizují tuto pomoc, patří kraj Pardubický, Moravskoslezský, Olomoucký (příspěvky do ,-Kč) i Zlínský (v rámci dotační politiky kraje je poskytována podpora z rozpočtu kraje). Vybrané kraje přistupují rovněž k aplikaci tzv. neformálních, resp. institucionálních nástrojů podpory regionálního rozvoje. Jedná se o nepřímou podporu vybraných subjektů formou konzultací (Moravskoslezský kraj), zajišťováním informovanosti (Pardubický kraj) či podporu projektů jiných subjektů (Zlínský kraj). Moravskoslezský kraj navíc poskytuje expertní a propagační pomoc pro činnosti obcí i soukromých subjektů. Pardubický kraj v tomto kontextu rovněž poskytuje podpůrná stanoviska k jednotlivým projektům. Specifické nástroje podpory regionálního rozvoje navíc uvedl Zlínský kraj, který se snaží prosazovat zájmy svého území prostřednictvím lobbyingu i prostřednictvím různých prezentačních a propagačních akcí. 5

6 Možnosti uplatnění jednotlivých nástrojů regionálního rozvoje a jejich efektivita závisí nejen na aktivitách jednotlivých krajů, ale také na vnějších faktorech. V tomto kontextu nás z hlediska strategického řízení regionálního rozvoje zajímaly názory krajských představitelů na to, jaké jsou podle nich hlavní překážky rozvoje příslušných krajů. Pouze představitelé Královehradeckého kraje na tuto otázku odpověděli, že podle jejich názoru žádné překážky regionálního rozvoje neexistují. Kromě této výjimky definovaly jednotlivé kraje celou řadu faktorů, které mohou bránit dynamičtějšímu rozvoji spravovaných území. Mezi nejvíce citované překážky regionálního rozvoje patří nedostatečný nebo nekvalitní technická infrastruktura. Karlovarský kraj v této souvislosti uvádí jako problémové zejména nedořešení dálničního napojení na Prahu, Zlínský kraj vidí problém v nedostatečné propustnosti významných silničních tahů a absenci páteřní rychlostní silniční sítě. Na špatnou dopravní dostupnost si stěžuje rovněž Pardubický kraj a Moravskoslezský kraj. Další významnou překážkou regionálního rozvoje je nedostatečný potenciál lidských zdrojů. Na tuto skutečnost poukazuje Jihomoravský kraj, Liberecký kraj tento problém akcentuje především v kontextu nedostatečné připravenosti lidských zdrojů na čerpání financí z prostředků Evropské unie. Plzeňský kraj zahrnul tuto problematiku do širšího rámce, kdy mezi významné překážky rozvoje řadí jednak nepříznivý populační vývoj a migraci a současně i malou podporu vědeckého výzkumu. Na stejnou problematiku upozorňuje Zlínský kraj, který negativně hodnotí nízké procento vysokoškolsky vzdělané pracovní síly ve svém území a nadprůměrný podíl obyvatel v produktivním věku bez maturity, který není kompenzován současnou strukturou vzdělávání. Mezi další specifické bariéry dynamiky regionálního rozvoje patří nedostatečná komunikace s územím a špatné metodické vedení a komunikace s ministerstvem (Liberecký kraj), nedostatečná restrukturalizace a přetrvávající rozdíly mezi poptávkou a nabídkou na trhu práce (Moravskoslezský kraj), silné zaměření ekonomiky na průmyslová odvětví s velkou materiálovou náročností i setrvačnost negativního image kraje (Ústecký kraj), výrazné rozdíly v rámci území kraje (Plzeňský kraj: ekonomický rozdíl mezi Plzní a venkovskými oblastmi), malé využití připravených i připravovaných průmyslových ploch, pokles zájmu investorů o kraj, prohloubení exportní i investiční závislosti mimo jednotlivé kraje i celou Českou republiku, nízké příjmy obyvatel omezující spotřební trh v kraji včetně inovací (Zlínský kraj), nerovnoměrná úroveň vybavenosti škol včetně informačních technologií a nepřipravenost základní infrastruktury cestovního ruchu. Specifickou překážku rozvoje regionálního rozvoje uvedli dotazovaní představitelé Olomouckého kraje, kteří uvádějí, že překážkou je i nedostatečná legislativa pro oblast regionálního rozvoje. jedná se především o definici postavení a právní formy regionální rady a jejího sekretariátu. Podle názorů respondentů je třeba uvést zmiňovaný zákon do souladu se skutečností a předpokládanou implementační strukturou v příštím programovacím období. Dokumenty regionálního rozvoje nejsou v legislativě zakotveny bližší specifikací, chybí odkazy na prováděcí předpisy či nařízení vlády, jak mají vznikat, k čemu používat a jaká je hierarchie mezi nimi. Rovněž činnosti a agendy regionálního rozvoje legislativa neřeší vůbec, včetně vztahu k Ministerstvu pro místní rozvoj apod. Za významnou překážku, která brání regionálnímu rozvoji kraje, uvedlo pět dotazovaných krajů (41.7% všech krajů) omezené finanční zdroje kraje a nedostatek finančních prostředků nejen na podporu svých vlastních rozvojových záměrů, ale také na kofinancování projektů především z evropských fondů. Mezi kraje, které si v odpovědích dotazníkového šetření 6

7 stěžovaly na Nedostatek finančních zdrojů patří Olomoucký kraj, Pardubický kraj, kraj Vysočina, Jihočeský a Jihomoravský kraj. Vzhledem k tomu, že možnosti financování představují jeden ze základních pïlířů řízení regionálního rozvoje, věnujeme se této otázce v následující části hodnocení grantu. 3. Finanční kapacita krajů Dostatečná finanční kapacita krajů je vedle rozsahu přidělených kompetencí a profesionálního zázemí jednotlivých úřadů základním pilířem efektivního řízení regionálního rozvoje. Záměrem našeho terénního šetření bylo v tomto kontextu zjistit, jaké hlavní bariéry v oblasti financování ovlivňují rozvojové možnosti krajů. S problematikou dostatečných finančních zdrojů krajů souvisí i jejich možnosti získávat dotace z evropských fondů (uplatňování tzv. principu kofinancování). Z tohoto důvodu byly předmětem našeho zájmu také zkušenosti krajů s čerpáním těchto prostředků, včetně jejich názorů na eventuální překážky získávání evropských dotací. Vzhledem k tomu, že financování regionálního rozvoje, včetně jeho priorit je úzce vázáno i na priority a možnosti dalších článků veřejnosprávné soustavy, doplnili jsme získaná data v tomto případě i o názory obcí na možnosti a zkušenosti získávat dodatečné finanční zdroje z evropských fondů. Výsledky těchto šetření jsou uvedeny na konci této části hodnocení výzkumu. Z hlediska koncepčního řízení regionálního rozvoje a vzhledem k častým úpravám rozpočtu regionálních samospráv jsme se ve svém šetření zaměřili na hledání hlavních bariér efektivnějšího řízení regionálního rozvoje. jednotlivých představitelů krajů jsme se v dotazníkovém šetření ptali, zda za hlavní překážky financování považují nedostatek informací, systém veřejných rozpočtů či systém rozpočtového plánování. Jednotlivé kraje uváděly, že za hlavní bariéry financování považují z 91,7 % systém veřejných rozpočtů (výjimku zde tvoří Zlínský kraj), z 50 % náročnost rozpočtového plánování, z 25 % opožděné informace o dotacích (pozdní informace o dotacích jako překážku efektivnějšího financování uvádějí pouze tři kraje: Karlovarský, Ústecký a Olomoucký). 41,7 % krajů vidí problém financování v opožděném vyplácení dotací. Opět se jedná většinou o kraje s obyvateli, s více jak 50 % městského typu. Jednotlivé odpovědi znázorňuje tabulka 4. TABULKA 4 BARIÉRY V OBLASTI FINANCOVÁNÍ Jednotlivé bariéry Systém veřejných rozpočtů Náročnost rozpočtového plánování Pozdní informace o dotacích Pozdní vyplácení dotací Jednotlivé kraje Jihočeský Plzeňský Karlovarský Ústecký Liberecký Královehradecký Pardubický - - Vysočina

8 Jihomoravský - - Olomoucký Zlínský Moravskoslezský - - Procentuální podíl kladných odpovědí za všechny kraje 91.7 % 50 % 25 % 41.7 % Jiné bariéry v oblasti financování,které ovlivňují rozvojové možnosti krajů, uvedl pouze Jihomoravský kraj. Dle jeho názoru je příčinou horizont fiskálního roku. Naše terénní šetření se zaměřilo nejen na získávání informací o překážkách financování krajů, ale také na jejich možnosti získávat dodatečné prostředky ze Strukturálních fondů a z Fondu soudržnosti. Tyto prostředky mohou v případě specifických projektů krajů hrát významnou roli v podpoře regionálního rozvoje jednotlivých oblastí. Na otázku, zda se daří krajům dostatečně čerpat prostředky ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti pouze dva kraje odpověděly, že se jim nedaří dostatečně čerpat prostředky z těchto fondů. Jedná se o kraj Ústecký (RS Severozápad) a Zlínský (RS Střední Morava). Ostatní kraje považují možnosti čerpání prostředků v rámci jednotlivých dotačních titulů evropských fondů za odpovídající. Zjištěné údaje předchozí otázky získávání prostředků ze strukturálních fondů jsme v našem šetření rozšířili o poznání bariér většího čerpání prostředků z evropských programů a iniciativ. Přestože deset z 12 krajů uvedlo, že čerpání prostředků ze SF a FS považují za dostatečné, odpovídaly na tuto otázku i kraje, které určité příspěvky čerpají. Mezi problémy čerpání peněz patří především nedostatek kvalitních informací z ústředních orgánů - řídících orgánů operačních programů (komunikační strategie, nedostatek aktivních předkladatelů projektů, nedostatek finančních prostředků na kofinancování projektů a nedostatek kvalitních expertů a poradenských firem pro zpracování projektů.(zlínský kraj). Přehled odpovědí jednotlivých krajů na tyto otázky znázorňuje tabulka 5. TABULKA 5 BARIÉRY ČERPÁNÍ PROSTŘEDKŮ Z FONDŮ EU Okruhy problémů Málo informací z ústředních orgánů Málo Malá kapacita aktivních kofinancování předkladatelů projektů Nedostatek expertů pro přípravu projektů Jednotlivé kraje Jihočeský Plzeňský Karlovarský Ústecký - - Liberecký Královehradecký Pardubický Vysočina Jihomoravský Olomoucký Zlínský Moravskoslezský

9 Procentuální podíl kladných odpovědí za všechny kraje 33.3 % 25 % 16.7 % 8.3 % Vzhledem k tomu, že se jedná o jednu ze zásadních otázek řízení regionálního rozvoje a většina krajů se k většině nabízených možností nevyjádřila, vrátili jsme se k téže problematice rovněž při řízených rozhovorech. Na základě řízených rozhovorů lze konstatovat, že mezi hlavní překážky a negativní zkušenosti ze zpracování a předkládání projektů pro strukturální fondy jednotlivé kraje považují : přílišná byrokratizace žádostí, náročná administrativa ve vztahu ke konečným příjemcům (např. menší obce nemají na projekty lidský ani finanční potenciál), při přípravě projektů je někdy kladen větší důraz na formální stránku projektu než jeho skutečné přínosy pro region, problém se stanovením kritérií jsou většinou umělé, nehodnotí potřeby regionu, problém předfinancování a dofinancování, kraje nemají dostatek vlastních zdrojů, a proto jsou v některých případech odkázány na úvěry, nedodržování nebo zpožďování termínů ze strany ministerstev, pozdní dodávání řídících dokumentů a časté změny v průběhu zpracování, nedostatečná spolupráce s dalšími subjekty (především s občanskými iniciativami), neobjektivnost výběrových komisí (preference osobních vztahů při konečném rozhodnutí o financování projektu. Otázky finančních kompetencí krajů jsou po celé období jejich fungování předmětem mnoha diskusí a reforem. Podobně tomu bylo v prvních fázích reformy u obcí, kde se situace do značné míry v současné době stabilizovala. Obce mají rovněž dlouhodobější zkušenosti z hlediska přípravy a realizace projektů financovaných z evropských fondů (důvodem je vznik krajů až k , kdy obce za sebou měly již 10 let trvání samosprávné existence). Z tohoto důvodu jsme naše šetření rozšířili o názory obcí na možnosti a zkušenosti z čerpání finančních zdrojů z evropských fondů. Obcím jsme v rámci výzkumného šetření položili podobné otázky jako krajům, tj, otázky které měly objasnit míru čerpání prostředků z evropských fondů obcemi a problémy, se kterými se obce při čerpání této pomoci setkávají. Na otázku, zda se jednotlivým obcím podařilo získat prostředky ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti odpovídaly obce následovně: podporu z fondů Evropské unie získalo šest desetin obcí podílejících se na výzkumu. 37,2% uvedlo, že se jich týkal opačný případ a 2,1% na dotaz neodpovědělo. Nejčastěji byly prostředky uvolněny pro kraj Vysočina, kde podporu získalo 9 obcí s rozšířenou působností. Vztaženo k celkovému počtu obcí, které se v tomto kraji účastnili výzkumu, to znamená, že na Vysočině byly obce úspěšné v téměř 70% případů, tedy o šestinu častěji než v úhrnu všechny obce ze 14 dotazovaných krajů. Nadprůměrně úspěšné byly také obce z Jihočeského kraje (80% obcí získalo podporu), Plzeňského (85,7%) a Olomouckého kraje (100%) a velmi mírně nad průměrem se umístily obce kraje Moravskoslezského (63,6%). Zdá se, že mezi těmito kraji neexistuje jednotné 9

10 pojítko, charakterizuje je totiž různá úroveň socioekonomického rozvoje. Zřejmě zde hraje úlohu vysoká heterogenita v rámci každého z krajů, která je zřetelná právě v detailnějším pohledu a na úrovni krajů se stírá. Podprůměrně úspěšné byly při získávání prostředků z podpůrných fondů malé okresy ze Středočeského kraje (50%), Ústeckého (jen 28,6%), Libereckého (40,0%) a Královéhradeckého kraje (44,4%). Z výzkumu dále vyplynulo, že EU častěji podpořila malé okresy, se kterými nesousedí státní hranice. Podpora směřovala do těchto obcí v 63,6% případů, zatímco do příhraničních obcí jen v 53,6% případů. Grantová úspěšnost obcí koreluje s hustotou osídlení obcí s rozšířenou působností. Zde mají logicky na vrh velké obce, které snadněji zvládnou administrativně náročnou přípravu projektů pro EU. Mezi nejmenšími obcemi (do 10 tisíc obyvatel) jich pouze 52,6% dosáhlo na peníze z Bruselu. Překvapivé je, že v kategorii od 10 do 20 tisíc obyvatel byla úspěšnost ještě nižší: podpora se týkala pouze každé druhé obce. Zlom však nastává v další kategorii (od 20 do 30 tisíc obyvatel), kde na podporu dosáhlo už celkem 9 z 11 obcí, které se účastnili tohoto výzkumu. Klademe-li si otázku po spodní hranici velikosti obce, která je s to připravit kvalitní projekt pro EU, pak je to v současné době 20 tisíc obyvatel. To neznamená, že každá obec pod 20 tisíc nutně musí mít s přípravou problémy má je zhruba jen polovina malých obcí. Patří-li však obec do kategorie nad 20 tisíc, pak se její šance na úspěch výrazně zvyšuje, a to celkem o 33 procentních bodů. S rostoucí velikostí sídla se úspěšnost zvyšuje, a to až do dosažení 100% úspěchu, který se týkal veškerých obcí nad 40 tisíc obyvatel. Závěrem lze říci, že prostředky ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti se podařilo získat šesti desetinám obcí z různých regionů republiky. Nižší úspěšnost je charakteristická pro menší obce do 20 tisíc obyvatel a obce Středočeského kraje a krajů na severu Čech. V souvislosti se zkušenostmi obcí se získáváním prostředků z EU jsme se jednotlivých obecních představitelů rovněž zeptali, zda připravují v současnosti další projekty pro strukturální fondy a Fond soudržnosti. Většina (84%) obcí s rozšířenou působností v současnosti pracuje na projektech pro strukturální fondy či Fond soudržnosti. 13,8% obcí momentálně projekty nepřipravuje a 2,1% obcí na položenou otázku neodpovědělo. V některých krajích na otázku odpověděly kladně veškeré obce, které vrátily dotazník. Bylo tomu tak ve Středočeském kraji, v Libereckém kraji a v Olomouckém. 1 Na projektech pracují s výjimkou jediné obce též obce Jihomoravského kraje a Moravskoslezského kraje a dalších krajů. Méně obcí usilujících v současnosti o podporu z EU najdeme v Plzeňském kraji (42,9%), v kraji Hradec Králové (66,7%) a na Vysočině (76,9%). V případě prvního a posledního jde o kraje, které získaly relativně dost prostředků v minulosti (více viz otázka č. 12). Naproti tomu Královéhradecký kraj dosáhl v minulosti na prostředky od EU o třetinu méně často než tomu bylo v průměru ve 13 dotazovaných krajích. Dalo by se očekávat, že si napříště tento kraj peníze nenechá tak snadno ujít, podle našeho výzkumu však dnes na projektech pracují pouze o 2 obce (tj. 22,2% z obcí kraje) více než tomu bylo v předcházejícím období, což představuje výrazný podprůměr vzhledem k celorepublikové situaci. 1 V Karlovarském a Zlínském kraji byl také podíl kladných odpovědí 100%. V těchto krajích byla však návratnost vyplněných dotazníků velmi nízká ( 2 a 2 účastněné obce), výsledek proto může být zkreslen malou reprezentativitou souboru. 10

11 Zatímco podle předcházející otázky se podpory z EU dočkaly častěji obce vnitrozemské, dnes projekty připravují častěji obce přiléhající ke státní hranici. Mezi vnitrozemskými obcemi na projektech pracuje 81,8% obcí účastněných výzkumu a mezi příhraničními o 7,5 procentních bodů více obcí. Příprava projektů jednoznačně souvisí s velikostí obce podle počtu obyvatel. Čím je obec lidnatější, tím častěji ve výzkumu uvedla, že v současnosti pracuje na projektech pro strukturální či kohezní fond. Mezi nejmenšími obcemi (do 10 tisíc obyvatel) usiluje o získání prostředků více jak ¾ obcí (přesně 76,3%) a v o deset tisíc větší kategorii již dokonce 86,7%. V obcích nad 20 tisíc obyvatel projekty připravují veškeré obce s výjimkou dvou měst v kategorii 30 až 40 tisíc obyvatel. Srovnáváme-li s úspěšností při přiznávání podpory v minulosti (otázka č. 12), pak nejznatelnější změna se týká malých okresů o velikosti 10 až 20 tisíc obyvatel. V minulosti totiž prostředky získala jen každá druhá obec této velikosti, což představovalo nejhorší výsledek mezi porovnávanými velikostními skupinami. Jak už bylo zmíněno, dnes projekty připravuje 86,7% obcí této kategorie. V současnosti připravuje projekty pro strukturální fondy a Fond soudržnosti 84% obcí, což je o čtvrtinu více, než jich v minulosti získalo z fondů podporu. S vypracováváním projektů zaostávají obce Plzeňského a Královéhradeckého kraje. Významným přínosem je, že na projektech pracují i malé obce, které v minulosti nebyly často schopné vypracovat kvalitní projekt. V souvislosti se získáváním prostředků z jednotlivých programů a iniciativ EU nás u obcí, stejně jako u krajů, v našem výzkumném šetření rovněž zajímalo, jaké problémy mají obce při přípravě projektů pro strukturální fondy a Fond soudržnosti. Následující tabulka 6 shrnuje četnost odpovědí na tuto otázku. TABULKA 6 PROBLÉMY ČERPÁNÍ EVROPSKÝCH FONDŮ OBCE Problémem při přípravě projektů pro strukturální fondy a Fond soudržnosti počet a) nedostatek kvalitních informací z ústředních orgánů řídících orgánů operačních 11 b) nedostatek kvalitních informací z kraje 2 c) nedostatek aktivních předkladatelů projektů 15 d) nedostatek finančních prostředků na kofinancování projektů 26 e) nedostatek kvalitních expertů a poradenských firem pro zpracování projektů 3 f) jiné 7 Na tuto otázku odpovídali nejen obce, které v současné době nepřipravují projekty pro strukturální fondy a Fond soudržnosti, ale i další obce, které na projektech pracují, ale potýkají se s problémy. Nejde tedy o důvody, které zásadně brání obcím ucházet se o podporu z EU, ale o problémy, které přípravu značně komplikují. Nejčastěji obcím činí problém získat finanční prostředky na spolufinancování projektů. Tato výhrada opakovaně zazněla od obcí z jihomoravského kraje (7 obcí), od obcí z kraje Vysočina (4x), kraje Hradec Králové (4x) a Plzeňského kraje (3 obce). S nedostatkem peněz se častěji potýkají obce situované ve vnitrozemí (30,3% respondentů). Mezi příhraničními obcemi si na tento moment stěžovala zhruba pětina (přesně 21,4% zúčastněných obcí). Málo peněz komplikuje přípravu projektů napříč velikostními kategoriemi obcí. Výjimku tvoří města se zázemím nad 50 tisíc obyvatel, která tento problém nezdůrazňovala. Mezi 11

12 obcemi pod 50tisíc nelze jednoznačně říci či se s nedostatkem finančních prostředků potýkají menší či větší obce, protože v každé z kategorií je obdobný počet nespokojených obcí. Druhým nejčastěji zmiňovaným problémem byl nedostatek aktivních předkladatelů projektů. Opakovaně si na tento moment stěžovaly obce Jihomoravského kraje (5 obcí) a obce jihomoravského kraje (3 obce). Častěji se tyto obce rekrutovaly z příhraničí: 21,4% obcí sousedících s hranicí toto považuje za vážný problém. Mezi vnitrozemskými obcemi bylo obcí s obdobou zkušeností o třetinu méně (13,6%). S nedostatkem aktivity se opakovaně potýkají zejména menší obce se zázemím do 20 tisíc obyvatel. Tento problém podle výzkumu neexistuje u žádné z obcí o velikosti nad 40 tisíc obyvatel. Na nedostatek kvalitních informací z ústředních orgánů (řídících orgánů operačních programů) si stěžovalo celkem 11 obcí. Nejčastěji to byly obce z Jihomoravského kraje (4 obce) a dvakrát se tato odpověď objevila také mezi obcemi z kraje Vysočina a Hradec Králové. O něco málo častěji na tento problém upozornily obce při státní hranici (14,3% z příhraničních obcí oproti desetině vnitrozemských obcí). Z hlediska velikostní kategorie obcí jsou opět v nevýhodě malé obce. Výrazně si na problém stěžují obce do 10 tisíc stálých obyvatel 21,1% z nich). Mezi obcemi od 10 tisíc do 30 tisíc na nedostatek upozornila méně než desetina obcí. Z větších obcí (nad 30 tisíc) si na komunikaci s řídícími orgány nepostěžovala jediná obec. Nedostatek kvalitních expertů a poradenských firem pro zpracování projektů vnímají pouze tři malé obce (do 20 tisíc obyvatel). Z nich dvě jsou z kraje Vysočina. Na nedostatečnou komunikaci s představiteli kraje si postěžovaly jen dvě obce, jedna z kraje Vysočina a druhá od Hradce Králové. Opět jde o obce o lidnatosti do 20 tisíc obyvatel. Vedle zmíněných možných problému se obce potýkají také s dalšími, které mají individuální charakter (celkem 7 obcí). Nyní se na problematiku podívejme z hlediska obcí, které v předchozí otázce uvedli, že momentálně nepřipravují projekty pro fondy EU. Jde o obce, které nejčastěji patří do Plzeňského kraje (3 obce), Královéhradeckého (3 obce) a kraje Vysočina (2 obce). Obce z kraje Plzeň zmiňují nejčastěji problém s kofinancováním projektů, okrajové též nedostatek informací od řídících orgánů operačních programů a nedostatek aktivních předkladatelů projektů. V případě kraje Vysočina je problematika složitější, nedostatků zde totiž najdeme více. Na prvním místě je opět nedostatek peněz na spolufinancování. Opakovaně si však obce stěžují také na nepružnou komunikaci s řídícími orgány operačních programů, malou aktivitu ze strany předkladatelů projektů a nedostatek kvalitních expertů a poradenských firem pro zpracování projektů. Posledně zmíněný problém je zřejmě specifikem Vysočiny, protože ho obce z jiných krajů nezdůrazňují (s jedinou výjimkou z Ostravského kraje). Hradec Králové je podle výzkumu z hlediska podpory z EU nejvíce problematickým územím. V minulosti totiž na finanční prostředky dosáhlo jen minimum zdejších obcí a ani v současnosti obce na přípravě projektů usilovně nepracují (více viz otázka č. 13). Za hlavní problém obce tohoto kraje opět považují nedostatek finančních prostředků vyčleněných na 12

13 spoluúčast. V zápětí se opakuje výhrada, že chybí dostatečné množství aktivních iniciátorů projektů. Pár obcí zmínilo jako problém také komunikaci s ústředními orgány. Po jedné obci, která momentálně nepřipravuje projekty pro strukturální fondy či fond soudržnosti, lze nalézt také v Jihočeském kraji, Ústeckém, Pardubickém, Jihomoravském a Moravskoslezském. Pro všechny tyto kraje platí, že důvody mají komplexní povahu, i když nejčastěji se samozřejmě opakuje nedostatek prostředků na kofinancování. Nejzávažnějším problémem, který komplikuje přípravu projektů pro podpůrné fondy EU, je nedostatek finančních prostředků na kofinancování projektů. S tímto problémem se potýkají obce různé velikosti a roztroušené napříč republikou. Často si obce, zejména příhraniční, stěžují na nedostatek aktivních předkladatelů projektů. Pokud obce v současnosti nepřipravují projekty k posouzení EU, pak je k tomu většinou vede kombinace několika důvodů, z nichž na prvním místě jsou ty výše zmíněné. 4. Profesionalizace řízení regionálního rozvoje Základní principy současných procesů reformy veřejné správy, jejichž výsledkem je rovněž delegace celé řady kompetencí v řízení regionálního rozvoje na nižší územně samosprávné celky, jsou založeny především na úsilí o demokratizaci rozhodování ve veřejném sektoru. Demokratizační principy rozhodování se však mohou dostávat do rozporu s efektivností rozhodování, jejíž základní podmínkou je profesionalita řízení regionálního rozvoje. Zaměstnávání profesionálních úředníků je náročné na peníze, kterými však příslušné územní samosprávy nemusí vždy disponovat. Pracovníci výkonných orgánů územní samosprávy jsou zpravidla méně finančně ohodnoceni než v jiných sektorech.důsledkem je určitá demotivace pracovníků i odchod kvalifikovaných zaměstnanců do soukromého sektoru za vyšším výdělkem. Tato skutečnost má negativní dopad na efektivnost územní samosprávy na regionální i lokální úrovni. Problémem je i odborná zdatnost členů volených orgánů i získávání odborníků do dobrovolných poradních orgánů obcí. V průběhu šetření jsme se z tohoto důvodu také zaměřily na otázky profesionálního zázemí krajů v rámci řízení jejich regionálního rozvoje. Na základě řízených rozhovorů jsme zjišťovali, zda kraje mají dostatek kvalifikovaných zaměstnanců pro výkon agendy spojené s realizací aktivit regionálního rozvoje. Pomocí dotazníkových šetření jsme dále zjišťovali kvalifikační strukturu zaměstnanců podle zaměření jejich nejvyššího vzdělání. Kraje byly též dotazovány, zda považují za žádoucí, aby byla stanovena zvláštní odborná způsobilost pro regionální rozvoj. Specificky jsme se též v této souvislosti dotazovali na naplňování strategie rovných příležitostí při výběrových řízeních kraje. Při dotazníkovém šetření i řízených rozhovorech jsme se z hlediska personálního managementu zaměřili na dvě základní otázky. V popředí našeho zájmu bylo hledání odpovědi na otázku, zda mají jednotlivé odbory krajských úřadů dostatek profesionálních pracovníků, kteří se zabývají zpracováváním dokumentů a strategickým řízením rozvoje příslušného kraje. Druhou problematikou, na kterou jsme se v tomto kontextu zaměřili, bylo definování faktorů, které ovlivňují profesní zázemí jednotlivých krajských úřadů. Na základě zjištěných výsledků z dotazníkových šetření lze konstatovat, že odpovědi za jednotlivé kraje se do určité míry lišily. Tři kraje (konkrétně Jihočeský, Karlovarský a kraj Vysočina) uváděly, že na jejich úřadě je vhodné a dostatečné obsazení jednotlivých odborů kvalifikovanými odborníky (dostačující 13

14 podíl vysokoškoláků). Tyto kraje uvádějí, že mají dostatek odborníků na zpracování programu i žádostí o peníze z EU (některé projekty mohou zadávat externě). Pokud existují problémy s pracovními kapacitami, jedná se o kvantitativní problém (přetížení prací), nikoliv kvalitativní (v kraji je odborníků dostatek). Konkurenci soukromého sektoru krajské úřady nepozorují a o žádných takových případech nevědí. Ostatní kraje uváděly, že u nich k cirkulaci pracovníků dochází (především mezi jednotlivými institucemi veřejné správy v podobném oboru), pracovníci odcházejí buď do vyšších pozic, ale také do soukromého sektoru v jiných oborech než je veřejná správa. Důvodem k odchodu zaměstnanců jsou především finanční motivy. Jihomoravský kraj v této souvislosti uvedl, že ačkoli nabídka pracovních míst z vnějšku způsobuje, že v některých případech pracovníci odcházejí, daří se přesto krajskému úřadu naplnit požadovanou kapacitu profesionálních pracovníků. Jednotlivé kraje také shodně uváděli, že v případě zpracování některých dokumentů najímají externí partnery za účelem vypracování příslušné dokumentace. Interních pracovníků je dostatek, ale jsou vytíženi jinou činností, pro strategické záměry nemají časovou kapacitu. Pro zvyšování profesionality zaměstnanců odborů regionálního rozvoje je také významný systém pravidelného vzdělávání. Problematika motivace pracovníků krajských úřadů k dalšímu vzdělávání byla sledována otázkou Které nástroje preferujete pro motivování pracovníků Vašeho úřadu pro zvyšování odbornosti? Z uvedených odpovědí vyplynulo, že hlavním využívaným motivačním nástrojem je možnost vyslání na zahraniční stáže a pracovní pobyty (100 %) a mimořádné finanční odměny (75 %). Dalším nejčastějším způsobem motivace je kariérní postup a neformální ocenění formou pochvaly (50 %). Naproti tomu věcné dary nejsou využívány žádným z krajských úřadů. Kraje, které uváděly problém odchodu zaměstnanců do soukromé sféry rovněž shodně uvádějí, že prakticky nemají možnosti ovlivnit odchod jejich zaměstnanců do soukromé sféry. Stávající problém může být částečně řešen zvyšováním mzdy formou osobního příplatku, případně odměn. Další možností motivovat jednotlivé zaměstnance je přidělení více kompetencí, což bývá spojeno s vyšším ohodnocením. Některé kraje podporují své zaměstnance také prostřednictvím jejich zapojování do specifických projektů, které jsou odborně náročné (prestiž). Řešením je rovněž podpora kvalifikačního vzestupu (možnost pravidelných školení a stáží, zapojení do programů celoživotního vzdělávání a další kontakty s akademickou sférou). Přehled nástrojů, které jednotlivé kraje uplatňují při motivování pracovníků odborů regionálního rozvoje pro zvyšování odbornosti je znázorněn v tabulce 7. TABULKA 7 NÁSTROJE MOTIVACE ZAMĚSTNANCŮ Jednotlivé nástroje Mimořádná finanční odměna Věcný dar Kariérní postup Zahraniční stáž Neformální ocenění (pochvala) Jednotlivé kraje Jihočeský Plzeňský Karlovarský Ústecký 14

15 Liberecký Královehradecký Pardubický - - Vysočina Jihomoravský Olomoucký Zlínský Moravskoslezský Procentuální podíl kladných odpovědí za všechny kraje 75 % 0 % 50 % 100 % 50 % Možnosti odborného řízení projektů regionálního rozvoje závisí, mimo jiného, také na struktuře zaměstnanců z hlediska jejich kvalifikační struktury. Při dotazníkovém šetření jsme jednak zjišťovali přiměřenost kvalifikace jednotlivých zaměstnanců vzhledem k úkolům, které naplňují a jednak strukturu jejich vzdělání. Na položenou otázku Mají pracovníci Vašeho odboru regionálního rozvoje kvalifikaci a vzdělání využitelné v oblasti regionálního rozvoje? vyplynulo, že jako v podstatě vhodné a využitelné vzdělání pracovníků odborů regionálního rozvoje (nebereme-li v úvahu nesjednocené názvy těchto různě velkých a různě nazývaných odborů). Kladně odpovědělo 83.3% respondentů z jednotlivých krajů. Podle respondentů z Olomouckého kraje je tato skutečnost splněna pouze částečně. Karlovarský kraj na tuto otázku neodpověděl. Vzdělanostní struktura zaměstnanců jednotlivých odborů regionálního rozvoje je znázorněna v tabulce 8. TABULKA 8 VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA ZAMĚSTNANCŮ KRAJŮ ODBORY REGIONÁLNÍHO ROZVOJE (údaje souhrnně za všechny kraje) Typ vzdělání Humanitní Ekonomické Právní Technické Přírodovědné Počet zaměstnanců SŠ VŠ SŠ VŠ SŠ VŠ SŠ VŠ SŠ VŠ nezodpovězeno CELKEM 100% 100% 100% 100% 100% 100% 100% 100% 100% 100% Z hlediska typů vzdělání a jejich zastoupení mezi pracovníky daných odborů, lze konstatovat, že u vysokoškolského vzdělání převažuje ekonomické vzdělání (v 41,7 % odborů regionálního rozvoje jsou mezi pracovníky minimálně čtyři osoby s tímto typem vzdělání). Za nimi následují vysokoškoláci s technickým a humanitním typem svého vzdělání (v osazenstvu 33,3 % zkoumaných odborů je minimálně po čtveřici těchto odborníků). 15

16 Minimální počet pracovníků disponuje vysokoškolským vzděláním právnickým či přírodovědným (je třeba poznamenat, že u posledně jmenovaného typu vzdělání v úvahu přicházejí především obory geografické, studované na přírodovědných fakultách universit čili nejde o klasické přírodovědecké vzdělání). Z hlediska typu dokončeného středoškolského vzdělání je nejčetněji zastoupeno technické (16,6 % krajských úřadů disponuje minimálně čtveřicí takovýchto pracovníků) a ekonomické (analogicky 8,3 % krajských úřadů) vzdělání, humanitní středoškolská kvalifikace se vyskytuje jen ojediněle, právnické či přírodovědné zaměření vůbec. Bližší a podrobnější údaje k tomuto tématu zachycuje tabulka č. 9 s absolutními a kumulovanými procenty odpovědí sledovaných krajských úřadů. TABULKA Č. 9: TYP VZDĚLANOSTI PRACOVNÍKŮ ODBORŮ REGIONÁLNÍHO ROZVOJE KRAJSKÝCH ÚŘADŮ (ABSOLUTNÍ A KUMULOVANÁ PROCENTA ODPOVĚDÍ) Počet pracovníků s daným typem vzdělání 11 až 20 osob 5 až 10 osob 4 osoby 3 osoby 2 osoby 1 osoba 0 a nezodpovězená otázka abs kum abs. kum abs kum abs kum abs kum abs kum abs VŠ humanitní 0 0 8,3 8,3 25,0 33,3 0 33,3 8,3 41,6 16,7 58,3 41,7 SŠ humanitní ,7 16,7 83,4 VŠ ekonomické ,7 41,7 0 41,7 0 41,7 16,7 58,4 33,3 91,7 8,3 SŠ ekonomické 8,3 8,3 0 8,3 0 8,3 25,0 33,3 8,3 41,6 8,3 49,9 50,0 VŠ právnické , ,3 25,0 33,3 66,7 SŠ právnické ,0 VŠ technické 8,3 8,3 16,7 25 8,3 33,3 8,3 41,6 8,3 49,9 33,3 83,2 16,7 SŠ technické 0 0 8,3 8,3 8,3 16,6 0 16,6 8,3 24,9 0 24,9 75,0 VŠ přírodovědné , , ,7 91,7 8,3 SŠ přírodovědné ,0 Zdroj: vlastní dopočty podle dotazníků Zvyšování profesionality pracovníků odborů regionálního rozvoje úzce souvisí i nabídka dalšího vzdělávání jednotlivými institucemi a kvalita těchto vzdělávacích kurzů. Spokojenost s jednotlivými institucemi zajišťujícími další vzdělávání pracovníků je přehledně zaznamenána v tabulce č. 10, v níž jsou kromě procentuálních hodnot jmenovitě uvedeny i kraje (krajské úřady), k nimž se váže největší spokojenost, resp. skutečnost nevyužívání určitých typů institucí k dalšímu vzdělávání vlastních pracovníků. TABULKA Č.10 : INSTITUCIONÁLNÍ ZABEZPEČENÍ DALŠÍHO VZDĚLÁVÁNÍ PRACOVNÍKŮ KRAJSKÝCH ÚŘADŮ (% ODPOVĚDÍ RESPONDENTŮ) Jaký typ institucí využíváte při organizování vzdělávacích aktivit? Jste s nimi spokojeni? 16

17 velmi spokojen instituty ministerstev 16,7 UL, OL veřejné vysoké školy 16,7 LB, OL soukromé vysoké školy 25,0 VY, JM, OL Nezisk. organizace 25,0 UL, PA, OL Porad. a konzult. firmy 16,7 JM, OL soukromé vzděl. instituce mimo VŠ (jazyk. školy) 25,0 LB, JM, OL externí experti, OSVČ 33,3 UL, LB, JM, OL částečně 83,3 83,3 25,0 66,7 50,0 50,0 50,0 spokojen nespokojen nevyužívám ,7 PLZ, LB, KVH, ZL, MS neodpověděl 0 0 8,3 8,3 KVH 16,7 PLZ, LB 0 16,7 16,7 8,3 PA PA, VY PA, VY VY celkem Zdroj: vlastní dopočty podle dotazníků 8,3 KV 8,3 JC Největší spokojenost z hlediska uskutečněných školení všeobecně panuje s externími experty a soukromými institucemi či organizacemi zabývajícími se vzděláváním. Obecně nejspokojenějšími krajskými úřady jsou v tomto ohledu krajské úřady Olomouckého a Jihomoravského kraje. Relativně nejmenší spokojenost je pak spojována se vzděláváním realizovaným ministerstvy a jejich instituty, ale ve stejné míře i vzděláváním realizovaným veřejnými vysokými školami. S činností posledně jmenovaných byla vyslovena (v 83,3 % případů) pouze částečná spokojenost. Ani v jednom případě žádná z institucí nebyla hodnocena výrazně negativně, a to tak, že by s její činností byla přímo vyslovena nespokojenost. Nejméně využívanou institucí jsou soukromé vysoké školy, jejichž potenciálních služeb nevyužívá až 41,7 % krajských úřadů. Dalším tématickým okruhem, který nás z hlediska zvyšování profesionality řízení regionálního rozvoje zajímal, bylo zjišťování názorů krajů na význam zřízení tzv. zvláštní odborná způsobilosti pro regionální rozvoj. Respondent z nejmenšího kraje, tedy Karlovarského, na otázku neodpověděl. Postoj Karlovarského kraje vyhodnocujeme jako neutrální, 8,3 % respondentů tedy nemá na otázku názor. Z hlediska celkového hodnocení převažovalo záporné stanovisko, pro které bylo 8 krajů, což činí 66,7 % respondentů. Kladně se vyjádřily 3 kraje (Plzeňský, Ústecký a Olomoucký), tedy 25 %. Lze tedy v podstatě sumarizovat, že kraje nepodporují zavedení zvláštní odborné způsobilosti pro regionální rozvoj 2. 2 Názory obcí tzv. třetího stupně se na tuto otázku defacto shodují. Celkem 55,3 % dotazovaných obcí se k otázce zavedení odborné způsobilosti pro regionální rozvoj staví záporně. Kladný postoj má 41 obcí, tedy 43,6 %. Nelze tedy shledat výraznou podporu pro zavedení. 17

18 Pokud na odpovědi jednotlivých krajů nahlížíme prismatem velikosti kraje co se týče počtu obyvatel, pak kategorii do obyvatel máme jednu odpověď zápornou a jednu odpověď neutrální. Ve střední kategorii ( až ) je 5 záporných odpovědí a 2 kladné. Kraje kategorie až podporuje zvláštní odbornou způsobilost pro regionální rozvoj. Dva největší kraje nad obyvatel jsou proti. Vzhledem k malému počtu respondentů a nulové korelaci nelze činit s ohledem na velikost krajů žádné závěry. V krajích s nejmenším podílem městského obyvatelstva (do 59,9 %) je podpora stanovení zvláštní odborné způsobilosti 50 na 50, jeden je pro, jeden proti. V největší kategorii (60 až 69,9 %), která obsahuje polovinu krajů, je 5 krajů proti a 1 pro. Tři kraje mají 70 až 79,9 % městského obyvatelstva, a zde jsou dva proti a jeden pro. V kraji s více než 80 % je názor neutrální. Vzhledem k malému počtu respondentů a nulové korelaci nelze činit s ohledem na podíl městského obyvatelstva krajů žádné závěry. Při studiu profesionálního zázemí jednotlivých odborů krajských úřadů jsme se zaměřili rovněž na problematiku rovných příležitostí. V této souvislosti jsme se jednotlivých krajů ptali na to, zda mají zpracovanou strategii rovných příležitostí a zda tuto problematiku berou v úvahu v rámci výběrových řízení. Pro zajištění rovnosti příležitostí v rámci krajských úřadů nemá zpracovanou strategii žádný kraj (tj. 91.7% krajů). Výjimku představuje pouze kraj Karlovarský, kde otázka nebyla zodpovězena. To může znamenat přehlédnutí, neznalost situace ze strany pracovníka, který dotazník vyplňoval, nebo rovněž prostou neexistenci této strategie. V rámci výběrových řízení je však problematika rovnosti příležitostí brána v úvahu, přinejmenším dle znalostí zaměstnance, vyplňujícího dotazník, již značně diferencovaněji Nezodpovězena zůstává tato otázka opět za Karlovarský kraj a opět zřejmě z výše uvedených možných důvodů. Negativní odpověď uvádějí kraje Jihočeský, Plzeňský a Vysočina. Jejich obyvatelstvo činí tisíc ( ), z toho městské obyvatelstvo v Jihočeském kraji představuje 59,9% a v obou dalších 60-69,9%. Ostatní krajské úřady odpovídají kladně. Nejvíce z nich má přitom více než milionové obyvatelstvo z 60-70% žijící ve městech. Závislost potřeby rovnosti šancí, vnímané v těchto KÚ, na počtu a koncentraci obyvatel, však může mít řadu zprostředkujících proměnných a možných výkladů. Jednou z takových intervenujících proměnných mohou být i lepší možnost výběru nebo náročnější požadavky samotných stávajících i potenciálních pracovníků takových krajských úřadů. 5. Spolupráce v řízení regionálního rozvoje Řízení regionálního rozvoje na regionální, národní i nadnárodní úrovni je realizováno na základě řady specifických principů. Mezi tyto principy patří, kromě jiného rovněž tzv. princip partnerství, který vyžaduje aktivní spoluúčast místních subjektů při plánování a realizaci rozvojových opatření. Vzhledem k růstu komplexnosti řízení úkolů regionálního rozvoje jsou příslušné instituce nuceny spolupracovat nejen s organizacemi formálně definovanými, ale také s dalšími partnery z veřejné, soukromé i neziskové sféry. Z tohoto důvodu nás při realizaci výzkumného šetření v krajích rovněž zajímala intenzita této spolupráce i zkušenosti jednotlivých představitelů krajských samospráv z naplňování této spolupráce. V realizovaném výzkumném šetření jsme především sledovali rozvíjení spolupráce krajů s jednotlivými ministerstvy, dále s ostatními kraji (především v rámci tzv. regionů 18

19 soudržnosti), s obcemi v příslušném správním obvodu, se zahraničními partnery a s občany. Specifickou pozornost jsme v tomto kontextu věnovali novému nástroji komunikace, kterou považujeme za nedělitelnou součást spolupráce, elektronické komunikaci Spolupráce s ministerstvy Při studiu intenzity spolupráce krajů s příslušnými ministerstvy jsme se nejvíce zaměřili na dvě oblasti : na formy spolupráce krajů s Ministerstvem pro místní rozvoj ČR, jehož kompetence jsou z hlediska regionálního rozvoje klíčové, a na to, s jakými dalšími ministerstvy kraje dále spolupracují. Formy spolupráce krajů s Ministerstvem pro místní rozvoj představuje tabulka č.11 : TABULKA 11 FORMY SPOLUPRÁCE KRAJJŮ S MMR Formy spolupráce Jednotlivé kraje Pravidel ná setkáván í Příležitos tné schůzky Elektroni cká komuni kace Písemné předáván í informací Neformální setkávání s představite li MMR Vzděláva cí semináře a kurzy Jihočeský Plzeňský Karlovarský Ústecký Liberecký Královehradecký Pardubický Vysočina Jihomoravský Olomoucký Zlínský Moravskoslezský Procentuální podíl kladných odpovědí za všechny kraje 41.7 % 100 % 100 % 75 % 25 % 100 % V rámci spolupráce krajů s Ministerstvem pro místní rozvoj ČR (dále jen MMR ) jsou nejvíce využívány její následující formy. Všechny sledované kraje uvedly, že s MMR spolupracují prostřednictvím příležitostných schůzek podle potřeby, všechny dále využívají elektronickou komunikaci, stejně také organizace odborných vzdělávacích seminářů a kurzů. Velmi hojně jsou využívána rovněž písemná předávání informací. Ta jako jednu z forem spolupráce s MMR uvedlo devět ze sledovaných dvanácti krajů. Karlovarský kraj této formy nevyužívá, kraje Jihomoravský a Zlínský se k otázce nevyjádřily. Výrazně menší měrou probíhá spolupráce cestou pravidelných setkávání. Tato forma nachází využití ani ne v polovině případů (pouze v krajích Plzeňském, Královehradeckém, Pardubickém, Vysočina a Olomouckém). Ještě slabší postavení mají v tomto ohledu neformální setkávání s představiteli MMR, ty využívají pouze tři kraje, konkrétně Karlovarský, Pardubický a Vysočina. Ostatní kraje těchto setkávání nevyužívají nebo se k otázce nevyjádřily. 19

20 Jiných forem spolupráce než těch, které byly nabídnuty a výše zhodnoceny, využívá pouze kraj Jihočeský, Ústecký a Jihomoravský. Jihočeský kraj využívá příležitostné možnosti neformálního setkávání s vybranými představiteli pracovníků MMR. Jihomoravský kraj rozšiřuje spolupráci s MMR prostřednictvím seminářů pořádaných v regionu za účasti MMR. Ústecký kraj spolupracuje s MMR zejména při zpracovávání programů v rámci SROP: Kromě Ministerstva pro místní rozvoj ČR spolupracují některé kraje při realizaci aktivit regionálního rozvoje také pravidelně nebo částečně s dalšími ministerstvy. Přehled této spolupráce reprezentuje tabulka 12. TABULKA 12: SPOLUPRÁCE KRAJŮ S DALŠÍMI MINISTERSTVY Další ministerstva MPO MPSV MV MF MZe MŽP MŠMT MZdr MD Jednotlivé kraje Jihočeský C * C C C C C C Plzeňský C C C Karlovarský Ústecký C C C C Liberecký C C C C Královehradecký C Pardubický C C C C C Vysočina Jihomoravský Olomoucký C C C C C C Zlínský C C C C C C Moravskoslezský C C Procentuální 50 % 41.7 % 25% 41.7% 16.7% 33.3% 25% 8.3% 41.7% podíl kladných odpovědí za všechny kraje * Symbol C vyjadřuje částečnou spolupráci s příslušnými ministerstvy, symbol znamená pravidelnou spolupráci s jednotlivými institucemi, proškrtnutí (-) znamená nezodpovězení otázky. Kromě MMR spolupracují kraje pravidelně i nepravidelně s dalšími ministerstvy. Z nich pak největší měrou s Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR. Spolupráci případně alespoň částečnou uvedly všechny kraje. Dalším v pořadí podle míry spolupráce je Ministerstvo financí ČR. S tímto orgánem nespolupracuje pouze jediný kraj, kterým je kraj Královehradecký. Alespoň částečnou spolupráci v případě Ministerstva životního prostředí ČR uvedlo celkem devět z dvanácti krajů. Kraje Karlovarský a Moravskoslezský se chovají opačně. O něco méně se kraje obrací na Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. S tímto orgánem vůbec nespolupracují kraje Jihočeský, Plzeňský a Liberecký, ostatní kraje spolupracují minimálně částečně. Pokud se týká spolupráce krajů s Ministerstvem dopravy ČR, tam je situace ještě o něco slabší. Dokladem je zjištění, že celkem pět krajů uvedlo, že s tímto orgánem nespolupracuje, u zbylých krajů je situace opačná. Prakticky zcela stejná je situace v případě spolupráce s Ministerstvem vnitra ČR. Obdobně bychom mohli zhodnotit i spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, se kterým spolupracuje (alespoň částečně) rovná polovina krajů, zbylé s výjimkou Jihomoravského kraje, který se k otázce nevyjádřil, s daným ministerstvem nespolupracují. 20