OBSAH. ALEXANDR VELIKÝ A JEHO ELITNÍ PĚCHOTA 3 ÚVOD 3 Historické pozadí 4

Transkript

1 OBSAH 2 ALEXANDR VELIKÝ A JEHO ELITNÍ PĚCHOTA 3 ÚVOD 3 Historické pozadí 4 CHRONOLOGICKÁ TABULKA 6 OD PASTEVCE K PĚŠÁKOVI 8 ODVOD K ARMÁDĚ 9 VÝCVIK 10 VZHLED A VÝZBROJ 11 Sarissa 11 Štít 13 Zbroj 13 Meč nebo dýka 14 Jednotnost vzhledu 15 PODMÍNKY SLUŽBY V ARMÁDĚ 17 Žold 18 Odměny, povýšení a další formy uznání 20 Tresty 22 NA VOJENSKÉM TAŽENÍ, V TÁBOŘE A NA POCHODU 23 Tábor 23 Zásobní a informační trasy 25 Fyzický a emocionální dopad 26 Bakchanálské výstřelky 26 ORGANIZACE, POČTY A TERMINOLOGIE 27 Pezhetairoi 27 Asthetairoi 28 Hypaspistai (řadoví hypaspisté) 28 Argyraspidé 29 Hypaspistoi basilikoi (královští hypaspisté) 30 Taxeis a chiliarchia 30 FALANGA V BITVĚ 32 Rozestavení sil 32 Zkušenost 42 VÍRA A ODDANOST 44 Motiv 44 Žoldnéři a spojenci 45 Elitní hypaspista 46 Pederastie 46 DOSLOV: PORÁŽKA NEPŘEMOŽITELNÉ FALANGY 48 MUZEA A WEBOVÉ STRÁNKY 48 SLOVNÍČEK 49 LITERATURA 51 Starověké prameny 51 Současné práce 51 KOMENTÁŘ K BAREVNÝM PŘÍLOHÁM 52

2 ALEXANDR VELIKÝ A JEHO ELITNÍ PĚCHOTA ÚVOD Řecké bitvy v době před Alexandrem Velikým probíhaly především, a často výlučně, ve znamení boje pěchoty. V době bronzové byl také využíván bojový vůz, a to dvěma způsoby. Sloužil jako pohyblivá a výšková podstava pro lučištníky a také jako okázalý prostředek, kterým se do bitvy nechali dopravovat válečníci z řad aristokracie. V oblasti Blízkého východu a Anatolie však byla účinnost bojové vozby snižována novou válečnou taktikou a používanými zbraněmi; v řeckých oblastech byla navíc její vojenská hodnota limitována terénními nerovnostmi. Reliéf této krajiny představoval nesnáze také pro nepodkované koně. Přestože některé oblasti, jako byla Thesálie a Boiótie, byly pro jízdní bitvy příznivější, existovala zde další omezení. Počet vojáků jezdectva byl ovlivněn náklady na udržování koní a jen málo jezdců bylo opravdu vycvičeno k boji v jízdní formaci. Byla to tedy především zdejší příroda a ekonomické nároky, co stvořilo řeckou pěchotu muže s kopím. V polovině 7. století př. n. l. začali Řekové vyvíjet zbraně a taktiku boje v sevřené řadě tzv. hoplítské válečnictví, kdy muži bojovali v řadách. Obvykle tvořili formaci osm řad, její hloubka se však lišila podle počtu bojovníků, které stát dokázal ve válce shromáždit, a zároveň podle délky přední bojové linie. Hoplíta (mn. č. hoplitai) byl tedy těžce ozbrojený pěšák, pojmenovaný zřejmě podle velkého štítu, který nosil (řecky hoplon, hopla však také znamená paže v mn. č.). Další ochranu skýtala hoplítovi přilba, přičemž nejběžnějším typem byla korintská přilba. Ta chránila hlavu a většinovou část tváře. Ochrannou zbroj doplňoval bronzový kyrys (hrudní pancíř) a často také holenice, chránící spodní část nohy. Nejdůležitější zbraní řeckých bojovníků bylo kopí (dory), asi 2 2,5 metru dlouhá zbraň s ostrou hlavicí. Naproti tomu meč byl až zbraní poslední možnosti a nebyl příliš slučitelný s iniciativní bojovou technikou falangy (othismos). Přestože se postupně objevily drobné změny ve tvaru a konstrukci hrudního pancíře a přilby, celkový vzhled a techniky hoplítských armád se během století nijak dramaticky neměnily. Řekové se také přes svou pověst vynalézavého národa dlouhodobě příliš neodchylovali od zavedených a vyzkoušených metod boje. Tento fakt je také zajímavým ukazatelem povahy starého řeckého válečnictví, kdy bylo upřednostňováno rychlé a rozhodné řešení vojenských konfliktů (nejlépe při jediné akci). Nasazení těžké pěchoty tak bylo prefero- Hlava Alexandra Velikého. 3

3 4 Zlatý medailon z Tarsu zobrazující hlavu Filipa II., tvůrce makedonské falangy. váno i v terénu vhodnějším pro jiné typy vojsk. Pouze v situacích, kdy válečné cíle a snaha o rozhodný zásah dovedly Řeky až do stavu blížícího se totální válce (jako byly peloponéské války v letech př. n. l.), byly učiněny trvalé změny i v této oblasti. Zřejmě nejpodstatnější z těchto změn se stalo vytvoření makedonské falangy a vznik útvarů pěšáků s kopím sarissou. Historické pozadí Mohutný konflikt s Perskou říší v první polovině 5. století př. n. l. neukázal jen bojovou hodnotu spartského vojska, ale zformoval také Athény v novou vojenskou mocnost na souši i na moři. Historikové nazývají období mezi lety 478 a 431 př. n. l., tedy mezi řeckým vítězstvím nad Xerxovým vojskem a počátkem peloponéské války, Padesátiletí (Pentekontaetia). Toto období bylo ve znamení zrodu Délského spolku, obranné aliance proti Persii pod athénským velením, a následné transformace Athén ve skutečné impérium. Zájmy této nové říše pravidelně kolidovaly se zájmy Peloponéského spolku, jehož hegemonem byla Sparta stála v čele zahraniční politiky a měla vrchní velení jeho armády. Bylo přirozené, ne-li přímo nevyhnutelné, že se tito rivalové i se svými spojenci brzy dostali do vážného sporu. Válečné zdroje a na nich závislé možnosti vývoje konfliktu byly na obou stranách tak veliké, že se athénský státník Thúkydidés rozhodl zaznamenat události této války od samého začátku. Předpokládal, že půjde o velkou válku, hodnou vypravování více než kterákoliv jiná, jež jí předcházela (Thúkydidés, 1.1). V tomto ohledu nebyl zklamán, přestože z důvodu předčasné smrti nebo záměrného upuštění od projektu dílo nedokončil. Peloponéská válka, jak začal být konflikt zván, vyvrcholila kompletní porážkou Athén. Nedlouho poté bylo jasné, že byla zároveň zničena i rovnováha sil, která zajišťovala křehkou stabilitu řeckému světu. Pro Spartu znamenalo vítězství značně neurčitou výhru. Zajišťování svrchovanosti nad okolními řeckými státy se ukázalo být velmi ekonomicky vysilující a trvalé udržování vojenské základny i její pověsti coby neporazitelné síly zničující. Dřívější spojenci Sparty navíc začali považovat jednání hlavního vítěze za despotické a nečestné, a místo aby se radovali ze společné kořisti, uvědomovali si tíživě svůj podíl na vlastním ponižujícím postavení. Spartští navarchové (velitelé flotily) ovládli egejské moře a posádky, jimž veleli harmosté (správci měst nebo prefekti), podporovaly nenáviděné dekarchie (režim vlády deseti mužů) ve městech, která se vzbouřila proti Athénám v naději na získání svobody. Nejpřednější z těchto neloajálních městských států, Théby a Korint, brzy vytvořily spolek s Athénami a Argem, letitými nepřáteli Sparty. Tento spolek se poté pustil do souboje s novým vládcem Řecka v tzv. korintské válce ( /6 př. n. l.). Sparta však, stejně jako v konečné fázi peloponéské války, do značné míry spoléhala na podporu Persie a slib peněžního daru od Velkého krále, který měl umožnit vnucený obecný mír v celém Řecku. Oficiálně zaručoval všem místní autonomii, ve skutečnosti však zajišťoval spartskou nadvládu. Tento mír, známý jako Královský mír nebo

4 Hrot kopí sarissy, objevený ve Vergině a poprvé popsaný řeckým archeologem M. Andronikem. Nález měří 51 cm na délku a váží kg. (Z archeologického naleziště ve Vergině. Archeologické muzeum v Soluni) Antalkidův mír, však nedokázal zaručit integritu rozpuštěného Boiótského spolku, jenž byl spravován Thébami. Hořkost mezi Spartou a jejím dřívějším spojencem narůstala po celá 80. a 70. léta 4. století př. n. l., dokud Thébané, kteří si mezitím osvojili novou pěchotní taktiku, neuštědřili Sparťanům drtivou porážku v bitvě u Leuktry (371 př. n. l.). Během krátkého období thébské vojenské nadvlády v 60. letech 4. stol. př. n. l. začalo toto město zasahovat do záležitostí Thesálie a Makedonie, čehož důsledkem bylo také věznění Filipa, nejmladšího ze tří synů makedonského krále Amynta III. Vojenská společnost Théb, sláva Posvátné Družiny a inspirativní thébský velitel Epameinóndás, to všechno mělo vliv na vnímavého a inteligentního mladíka. Filip převzal královskou moc nad Makedonií po vojenské porážce ve válce proti Illyrům v roce 360/59 př. n. l., kde přišel o život král Perdikkás III. (syn Amynta III.) a mnoho makedonských hetairoi (nejvěhlasnější jízdní bojovníci a družiníci krále). Filip se tak ocitl v zoufalém postavení, ze kterého se musel vyprostit kombinací diplomacie a vojenských inovací. Obratná diplomacie se stala Filipovou silnou stránkou a opravdu se o něm říkalo, že nejskvělejších vítězství dosáhl bez nutnosti boje. Nicméně i jeho vojenská vylepšení měla výrazný dopad, a to zároveň okamžitý i trvalý. Filip nebyl stižen strachem z velikosti očekávaných nebezpečí, ale seřadiv makedonské bojovníky do několika uskupení a vybídnuv je výmluvnou řečí k mužnosti, povzbudil jejich odvahu a zatímco vylepšil uspořádání svých sil a vybavil mužstvo vhodnými zbraněmi, stále udržoval muže vojenskými manévry a soutěživým výcvikem ve střehu. Opravdu to byl on, kdo vymyslel semknutou řadu a vybavení falangy, čerpaje z podobné taktiky boje semknuté řady s překrytými štíty bojovníků u Tróje, a první uspořádal makedonskou falangu. (Diodóros Sicilský, ) Básník Homér, píšící v 8. nebo 7. století př. n. l., se ve své Iliadě zmiňuje o této falanze, když vypráví o řeckých vojácích sestavujících přilbice a zdobené štíty, tlačíce štít na štít, přilbu na přilbu a muže na muže ( ) a ve 13. kapitole stejného díla: A stál tam nejlepší výběr jejich mužů neprostupná hráz kopí a skloněných štítů, štít ke štítu, přilba k přilbě, muž k muži. Tak těsně semknuté byly řady, že když pohnuli hlavami, jejich chocholaté přilbice s lesknoucími se pláty se dotkly a kopí se překrývala, když s nimi mávali ve svých statných rukách. Tento popis má odezvu i v životopise Alexandra Velikého (Historiarum Alexandri Magni Macedonis), napsaném v 1. století n. l. římským historikem Quintem C. Rufem: Makedonská řada je jistě hrubá a neelegantní, ale je chráněna štíty a kopími nehybných klínů drsných a těsně srovnaných vojáků. Makedonci ji nazývají falanga, pěchotní linie, která nikdy neustoupí. Vojáci stojí jeden vedle druhého, paže zapletené do sebe. Čekají dychtivě na povel svého velitele a jsou vycvičeni k následování svých standart a neporušení řady. (3.2.13) Tyto úryvky nám nicméně neříkají mnoho o zbraních a organizaci Filipovy pěchoty a ve 5

5 Štítový památník na pláních Leukter, kde Thébané v r. 371 př. n. l. zničili nadvládu spartského vojska a založili krátké období své vlastní hegemonie. (Archív autora) většině případů pak nemůžeme dělat o mnoho více, než interpretovat z dostupných pramenů od Alexandrových historiků. V této studii o makedonském pěším vojsku byl učiněn pokus rozlišit mezi teoretickými konstrukty středního až pozdního helénistického období (tj. pracemi Asklepiodóta a pozdějších taktiků) a mezi prameny k Alexandrovi, které, ačkoliv pozdní, jsou založeny na soudobých pracích. Některé pozdější zdroje mohou být použity k představení aspektů pěchotní výzbroje a válečnictví, které lze považovat za typické. Pro interpretaci specifických podrobností života a zvyků v pozdním 4. století však budou muset stačit práce Alexandrových historiků, doplněné uměleckými ztvárněními a archeologickými nálezy. Jít ještě dál bez jasného znamení, kde končí důkazy a začíná pouhá spekulace by bylo zavádějící a klamné. CHRONOLOGICKÁ TABULKA 6 Kolem 650 př. n. l. Rané hoplítské vojsko. Hoplíté jsou spojeni se vzestupem střední vrstvy a založením tyranidy (druh státního zřízení) v řeckém světě. 490 Bitva u Marathónu. Athéňané a skupina Platajců porážejí krále Dáreia I., jeho velitele Dátise a odrážejí první perskou invazi do Řecka Xerxés I., syn Dáreia I., vpadá do Řecka. Bitvy u Thermopyl a Artemisia; bitva u Sa- lamíny. Po této se Xerxes vrací do Asie a Řekové porážejí jeho velitele Mardonia u Platají (479) Období Padesátiletí, obranná aliance proti Persii známá jako Délský spolek se postupně přeměňuje v athénské impérium Peloponéská válka mezi athénským impériem a jeho spojenci proti Peloponéskému spolku vedenému Spartou.