Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav slavistiky

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Jana Bujoková Ruská muzikologická terminologie v porovnání s českou Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Aleš Brandner, CSc. Brno 2007

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci s názvem Ruská muzikologická terminologie v porovnání s českou vypracovala samostatně pod vedením doc. PhDr. Aleše Brandnera, CSc., pouze s použitím pramenů, které uvádím v seznamu použité literatury. Podpis autora práce 2

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala za pomoc, vstřícnost a cenné rady vedoucímu práce doc. PhDr. Aleši Brandnerovi a své rodině za veškerou podporu. 3

4 OBSAH ÚVOD TEORETICKÁ ČÁST 1.1 Termín a terminologický lexikon Hudba a její názvosloví Způsoby obohacování slovní zásoby v ruštině a češtině Přejímání slov z cizích jazyků a internacionalizace ruské a české slovní zásoby PRAKTICKÁ ČÁST 2.1 Ruská a česká hudební terminologie z hlediska původu Hudba a muzika Pravopisné hledisko Ruská a česká hudební terminologie z hlediska slovních druhů a tematiky Ruská a česká hudební terminologie z hlediska slovotvorby...51 ZÁVĚR RESUMÉ LITERATURA SEZNAM ZKRATEK RUSKO-ČESKÝ SLOVNÍČEK

5 ÚVOD Předkládaná bakalářská práce se zaměřuje na slovní zásobu spojenou s hudebním uměním. Předmětem zkoumání budou jak pojmenovací lexikální jednotky, hudební výrazy a termíny vztahující se k interpretaci hudby (názvy hudebních nástrojů, hudebních forem, skladeb, souborů, technik, tanců aj.), tak slova zvukomalebná, tedy interjekcionálního rázu. Jako základ mi posloužila konfrontační analýza dvojice jazyků vzhledem k jejich shodám a rozdílům vycházející z jazykové teorie; srovnání ruských výrazů s českými ekvivalenty a zprostředkovaně s výrazy z jiných jazyků (řečtina, latina, italština, němčina, francouzština, angličtina). Při dohledání českých ekvivalentů jsme pracovali s rusko-českými překladovými slovníky, ruskými výkladovovými slovníky či rusko-českým slovníkem neologismů. Hlavní metodou shromažďování potřebného jazykového materiálu, který mi posloužil jako zdroj, byla excerpce hudebních slovníků, výkladových slovníků a slovníku cizích slov. Takto byl získán korpus termínů, který byl podroben následné analýze a lexikální jednotky pro detailnější znázornění rozděleny na jednotlivé kapitoly všímající si konkrétních rysů hudebního umění podle hlediska původu (kategorie přejatých slov a internacionalismů), příslušnosti k jednotlivým slovních druhům a tématu a slovotvorby včetně gramatických jevů. Jelikož je rozsah práce omezen a neumožňuje věnovat se komplexnímu zpracování tématu rusko-české hudební terminologie (zaměřuji se na názvy tanců a hudebních nástrojů), plně si uvědomujeme neucelenost a neúplné vyčerpání zkoumaného materiálu. Soustředila jsem se na změny probíhající ve slovní zásobě obou slovanských jazyků. Syntézou chceme spíše ukázat, jaké obecné tendence se prosazují v integraci cizojazyčných slov a které slovotvorné modely a prostředky se uplatňují (v daném případě odvozování a skládání). Práce se skládá ze dvou hlavních oddílů: teoretického, řešícího hledisko čistě lingvistické, a praktického, aplikujícího obecné poznatky z teoretické části na rozbor konkrétního jazykového materiálu. Metoda výkladu se v každé kapitole musela podřídit tomu, co bylo pro daný soubor lexikálních jednotek optimální. V teoretické části se zaměříme na problematiku terminologického lexika (specifičnost termínů) a obohacování slovní zásoby v obou zkoumaných jazycích (lexikální přejímání a internacionalizace). Stěžejní praktická část a následně rusko-český slovníček jsou sestaveny na základě excerpcí těchto slovníků: Новые слова и значения: Словарь-справочник (по материалам прессы и литературы 70-х годов), под ред. Н. З. Котеловой, Ю. С. Сорокина, Мocква, 1984; Краткий толковый словарь русского языка для иностранцев, под ред. В. В. Розановой, Москва, Русский язык, 1978; 4000 наиболее употребительных слов русского языка, под ред. 5

6 Н. М. Шанского, Москва, Русский язык 1982; Локшина, С. М.: Краткий словарь иностранных слов, Москва, Русский язык, 1988; Булучевский Ю. Фомин B.: Краткий музыкальный словарь для учащихся, 9-e издание, дополненнoe, Ленинград, Mузыкa, 1989; Современный словарь иностранных слов, Москва, Русский язык, 1993; Захaренко, E. H. et al.: Hовый словарь иностранныx слов, Mосква, Азбуковник, 2003; Ожегов С. И. Шведова Н. Ю.: Толковый словарь русского языка, Москвa, ИТИ Технологии, 2003; Большой толковый словарь русского языкa, под ред. С. А. Кузнецовa, Санкт Петербург, Норинт, 2006; Śroufková M. Vencovská M. Pleský R.: Rusko-český a česko-ruský slovník. Leda, Praha 1999; z českých pak především: Slovník české hudební kultury, (J. Fukač J. Vysloužil), Editio Supraphon, Praha 1997; Co v slovnících nenajdete: novinky v současné slovní zásobě (Z. Sochová B. Poštolková), Portál, Praha 1994; Slovník cizích slov: slova známá & neznámá, Encyklopedický dům, Praha 1995; N. Savický R. Šišková E. Šlaufová: Rusko-český a česko-ruský slovník neologizmů, Academia, Praha 1999; Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 1, 2, (kolektiv autorů pod red. O. Martincové), Academia, Praha Závěrečnou část tvoří shrnutí zjištěných poznatků, rusky psané resumé a seznam literatury. Dané téma je zatím ještě nedostatečně teoreticky zpracované, proto tedy může být předkládaná bakalářská práce určitým přínosem a pokusem o obohacení již vypracovaných slovníků. Cílem bakalářské práce je vysledovat hlavní motivační východiska lexikálních jednotek hudebního názvosloví, určité tendence jejich začleňování do slovní zásoby ruštiny a češtiny, jakými prostředky se tvoří termíny v této oblasti jazyka (důraz kladen především na produktivitu kořenových morfů, od nichž jsou dané jednotky odvozovány) a samozřejmě poukázat na problémy, které se mohou vyskytnout při překladu z ruštiny do češtiny. Bylo přihlédnuto k požadavku, že je třeba zkoumané lexikální jednotky rozdělit na jednoslovné termíny 1, slovní spojení dvoučlenná typu přídavné jméno plus podstatné 2, hybridní 3 a složená pojmenování neboli kompozita. 1 Jsou vzácné a je pro ně příznačné, že jsou plnovýznamovými slovy a často nejstaršími výrazy. 2 Taková spojení překládáme do češtiny většinou dle stejného schématu, ale lze je přeložit i pouze podstatným jménem, v jiných případech naopak víceslovným spojením. 3 Skládající se z domácí a cizojazyčné části. V českém prostředí došlo k velkému nárůstu hybridních pojmenování s prvním komponentem cizího původu především po roce

7 1. TEORETICKÁ ČÁST 7

8 1.1 TERMÍN A TERMINOLOGICKÝ LEXIKON Pojem terminologie 4 (odborné názvosloví, nauka o termínech) označuje jednak soubor speciálních slov (termínů) používaných v určitém vědním či praktickém oboru, jednak nauku zabývající se obecně tvořením, stavbou a funkcí termínů. Termín (od latinského terminus mezník, mez, hranice 5 ) jako odborný název vzniká snahou o jednoznačné slovní vyjádření určitého pojmu, který krystalizuje jako součást pojmové soustavy jistého oboru (či oborového myšlení). O terminologii 6 lze tedy hovořit právě jen ve vztahu k nějakému konkrétnímu odvětví. Slova spisovná mají buď obecný charakter nebo se zařadila do nejrůznějších terminologických skupin a tím je jejich používání omezeno pouze na odborný jazyk. V současné jazykovědě neexistuje jednotný názor na podstatu termínu. Lingvisté se shodují pouze v tom, že termíny tvoří zvláštní složku slovní zásoby lišící se od běžně používaných slov a že existuje podstatný rozdíl mezi dvojicí pojmů termín (slovo úzce specializované) a netermín (slovo obecně používané). Většina pokusů o vymezení významu se shoduje v tom, že je jednoznačný (označují pouze jednu skutečnost, mají zpravidla základní význam neutrální), přesný a výstižný (musí odrážet pojmenovávanou skutečnost), ustálený (neměnný, závazný), vyžadující definici, nezávislý na kontextu a dá se ho užívat i izolovaně (srov. Poštolková, 1983, 24). Jiným charakteristickým znakem termínu je převaha jeho nominativní funkce v systému vědního nebo technického oboru, pojmovost (nocionální charakter), není expresivní a nejsou citově zabarveny a nevyjadřují modálnost. Většinou jsme narazili na charakteristiku, že termín je jednoslovný nebo víceslovný výraz s jasně definovaným pojmovým významem, představuje nedělitelný sémantický celek a je možné jej zařadit do soustavy odborných názvů daného oboru. Z hlediska užití mluvíme o termínech vlastních (užívaných v jednom oboru) a nevlastních (v jednom oboru mající ustálený význam, ale v jiném oboru nebo běžném jazyku mající význam jiný), z hlediska jazykové formy 7 rozlišujeme terminologická slova, slovní spojení a věty. 4 Je nezbytnou podmínkou ke zvládnutí a využití všech zkušeností a myšlenek k jejich dokumentování, překládání a pohotovému tlumočení z jednoho jazyka do druhého. 5 Označuje jednak lhůtu, jednak odborný název (v obou případech dominuje význam přesné ohraničení ). 6 Terminologie zpravidla vznikají tak, že se do funkce termínů povýší některé výrazy z běžného jazyka (jde o proces terminologizace, kdy se význam slova precizuje, fixuje a zpravidla specificky zúží, přičemž slovo tu vstoupí do nové sítě významových vztahů) s cílem vyjádřit vztahy odborné oblasti jazykovými prostředky. 7 Terminologická slova se dělí na: odvozená, neodvozená, složená a abreviatury; terminologická slovní spojení (adjektivum + substantivum, slovosled obojí) na: volná a vázaná slovní spojení a terminologické frazeologismy. 8

9 Termín se odlišuje od běžně používaných slov svou významovou přesností, jednoznačností, stručností a snadným odvozováním dalších slov. Řada lingvistů, např. G. O. Vinokur, se snažili vymezit hranici mezi termíny a netermíny a zaměřovali se přitom hlavně na funkčnost termínu. Термины это не особые слова, a только слова в особой функции. Oсобая функция, в которой выступает словo в качествe термина, это функция названия Бытовой термин есть названиe вещи. Между тем научнoтеоретический термин есть непременно названиe понятия (srov. Капанадзе, 1965, 76-77). A. A. Pеформатcкий 8 navrhuje brát za základ při určování termínu především oblast jeho používání, poněvadž pojmenovací funkce je společná všem slovům. Терминология это свойство науки, техники, политики, т. е. сфер интеллектуально организованной социальной действительности Термины это слова специальные, ограниченныe своим особым назначениeм, слова стремящиeся быть однозначными как точноe выражениe понятий и названиe вещeй (srov. Pеформатcкий, 1959, 10). V. V. Vinogradov upozorňuje, že termíny neoznačují pojmy jako všechna jiná slova, ale pojmy se k termínům teprve přiřazují. Ve slovnících se termíny nevykládají, ale určují se, definují se. Základní rozdíl mezi běžně používanými spisovnými slovy a termíny spočívá v tom, že termíny nemají synonyma a antonyma (srov. Капанадзе, 1965, 78-79). Termíny nevytvářejí žádné zvláštní syntagmatické vztahy. Spisovný jazyk je s odbornými termíny v neustálém kontaktu, dochází ke stálé výměně: některá obecně používaná slova se terminologizují a naopak mnohé termíny pronikají do běžně používaného spisovného jazyka a determinologizují se. Důležité je odlišovat od termínů profesionalismy, které vystupují jako dublety vědeckých a technických termínů, ale netvoří uzavřený systém, jsou to rozrůzněné a navzájem mezi sebou související jednotky. Současná ruská terminologie představuje rovněž soubor speciálních pojmenování z různých oblasti vědy a techniky, které fungují v profesionální komunikaci. Kvalifikuje se jako hlavní, stěžejní příznak a atribut jazyka vědy, jejím přirozeným prostředkem je samostatná funkční různorodost spisovného jazyka. V. P. Danilenko terminologii v užším smyslu definovala jako soubor termínů jedné vědní oblasti (vědy nebo vědního oboru); v širším slova jako souhrn termínů všech oblastí činnosti (srov. Даниленко, 1977, 15). Termíny jsme zařadili ve tvaru substantiva nebo substantivního slovního spojení v základním tvaru nebo ve tvaru adjektiva. 8 Dále rozpracoval teorii tzv. terminologického pole, pod nímž se rozumí oblast dané terminologie, ve které se termín vyskytuje. 9

10 1.1.1 HUDBA A JEJÍ NÁZVOSLOVÍ Hudba jako specifická činnost člověka je uměleckým projevem lidské kultury a mimo ni reálně neexistuje; v průběhu dějin těsně souvisela s literaturou, divadlem, architekturou i výtvarným uměním a spolu s nimi dotvářela životní styl jednotlivých epoch. Ruská i česká hudba byly odrazem pokroku ve společenském životě, sehrály hlavní úlohu ve vývoji slovanských kultur a staly se velmi důležitou součástí světového umění. Hudba je takové zvukové dění, které lidský subjekt přijímá a chápe v jeho specifické struktuře, tj. v jeho odlišnosti od neuspořádaných zvukových dějů a od jinak uspořádaných zvukových struktur mimolidského i lidského původu, např. od náhodných zvuků přírodního a technického původu, od zvuku ulice, od zvukové řeči a signalizace apod. (srov. Fukač, 1991, 7). Hudební dílo je systém strukturních a strukturálních organizací, vycházejících ze základního stavebního materiálu, jímž je zvuk, tón se svými atributy. Co se týče terminologie spjaté s hudební problematikou v nejširším slova smyslu, již od počátku kulturního vývoje se ono názvosloví vyvíjelo jako rodina různých terminologických soustav (názvosloví hudebních nástrojů a výrobní nástrojařské praxe mělo např. jen málo společného s označením typů hudební produkce); nejdříve se objevily názvy dílčích reálií, např. hudebních nástrojů, nositelů hudebních aktivit, vokálních a instrumentálních činností, hudebních útvarů, forem a žánrů, různých spojení hudby s určitými funkčními kontexty atd., a teprve díky obecnější terminologii, reflektující funkčnost hudby a na bázi jejich disciplín vznikl systém hudebního a muzikologického názvosloví, kde jsou integrovány jak terminologické systémy hudební vědy a jejich dílčích oborů, v posledních letech rychle vznikající soubory odborných výrazů, spjaté s praktickými činnostmi a s hudebním životem vůbec 9 (srov. Fukač Vysloužil, 1999, ). Hudební terminologii tvoří názvosloví, používané původně pouze v evropské hudbě, které však posléze proniklo do celého světa, protože především v oblasti zápisu hudby je aplikovatelné na většinu hudební produkce, ať již etnické či umělé. Je to komplexní složka, týkající se zápisu hudební skladby (notace v užším slova smyslu 10, rytmus, tempo, dynamika, charakteristika techniky hry a hudební výraz); pojmů z oblasti hudební teorie a historie, stylové a formální charakteristiky hudby apod. Pochází původně z latiny, která byla dlouho spojujícím jazykem Evropy a má v evropské hudební terminologii nadále dominantní postavení a působí na kulturu jednotlivých vznikajících 9 Především speciální výrazy pro tzv. Novou hudbu, pro sféru jazzové a populární hudby atd. 10 Záznam tónů do notové osnovy. 10

11 státních útvarů a celků. První zápisy hudebních skladeb představovaly záznamy duchovní doprovázející mši, kde latina sloužila dlouho (až do poloviny 20. století) jako liturgický jazyk. Vliv italštiny na rozvoj hudební praxe byl dán výrazným postavením italské hudební kultury v období od 16. až do 19. století; od 16. století souběžně s ní působila rovněž francouzština. Ve 20. století se neobyčejně rychle rozvinuly všechna odvětví výroby, techniky a vědy a spolu s tímto rozmachem se rozrostla i publikační a komunikační činnost, propracovala se slovní zásoba odborného jazyka ve všech oborech lidské činnosti, a v oblasti populární hudby dominantní postavení zaujala angličtina. S ohledem na to, že termín má vystihnout charakteristické rysy pojmu, nevystačí jakákoli terminologie s jednoslovnými (ať již primárními, neodvozenými nebo odvozenými, či dokonce z jiného oboru či z jiného jazyka převzatými) pojmenováními. Proto se také v hudební terminologii využívá často složenin (v hudební terminologii srov. čtvrttón, kvartsextakord, etnomusikologie apod.) nebo víceslovného pojmenování (s adjektivem hudební 11 ) (srov. Fukač Vysloužil, 1999, 935). Hudební projevy českých a ruských zemí se vyvíjely po dlouhá staletí bez prokazatelných přímých kontaktů. Hypotézy některých představitelů hudební slavistiky o společných kořenech slovanské hudby (např. o ukrajinské respektive karpatské kolomyjce jako údajném archetypu) nejsou příliš průkazné. Spíše jen nepřímým pojítkem byla tradice církevně slovanského zpěvu jako snahy o posílení slovanské kulturní vzájemnosti. V českém prostředí byly sympatie k Rusku a Sovětskému svazu jako možnému osvoboditeli manifestovány i v rovině hudební tvorby. 12 Kromě toho byly napodobovány vzory sovětské masové písně a dokonce i častušky, při prezentaci hudby se aplikoval vzor sovětské estrády. Česká hudební věda rozpracovávala podněty sovětské muzikologie, zejména intonační teorii. Řada českých muzikologů se začala zabývat ruskou či sovětskou hudbou a problematikou česko-ruských hudebních vztahů, sovětští badatelé se naopak zaměřili na studium české hudby a zmíněné problematiky kulturní vzájemnosti. 11 Srov. hudební akustika, divadlo, drama, estetika, etnografie, film, folklor, forma, grafika, kultura, muzeum, myšlení, nadání, nástroje, pedagogika, popularizace, sbírky, skupina, slyšení, školství, teorie, věda, výchova aj. (Fukač-Vysloužil, 1999); музыкальная акустика, школа, форма, музыкальный инструмент (Краткий музыкальный словарь для учащихся, 1989). 12 V. Novák připsal svou Májovou symfonii z r J. V. Stalinovi osvoboditeli Slovanstva aj. 11

12 1.2 ZPŮSOBY OBOHACOVÁNÍ SLOVNÍ ZÁSOBY V RUŠTINĚ A ČEŠTINĚ Proces obohacování slovní zásoby jazyka je dynamický. Změny v oblasti komunikace jsou určitou odpovědí na proměny společnosti některé lexikální jednotky se stávají zastaralými či úplně zanikají, jiné se naopak nově transformují nebo utvářejí. Čeština je na rozdíl od ruštiny poznamenána především vlivem latiny. Souvisí s přijetím liturgie západního typu a s příklonem k západoevropské kulturní sféře (srov. mše, koleda aj.); svědčí o tom jejich hlásková podoba, blízká původní řecké výslovnosti. V starších vývojových etapách proniklo do ruštiny i do češtiny také hodně slov z jazyků obyvatel sousedních zemí (např. ruština čerpala z jazyků turkotatarských a skandinávských; čeština nejvíce pak z němčiny 13 ). Díky tomu, že ruštině nikdy nehrozilo vyhlazení, ona pojmenování přejímala a chápala je jako slova neutrální, spisovná. (srov. Žaža, 1999, 10-11). K základní slovotvorným způsobům obohacování slovní zásoby patří jak v češtině, tak v ruštině: 1) odvozování (derivace) a) sufixace b) prefixace c) prefixálně-sufixální způsob d) bezsufixální způsob 2) skládaní (kompozice)» zkracování (abreviace)» vytváření jednoslovných pojmenování z víceslovných (univerbizace) Kromě toho se zde uplatňují neslovotvorné způsoby takové jako: 3) přejímání slov z cizích jazyků a mezinárodních slov» napodobování cizích vzorů» tvoření víceslovných pojmenování Nejčastěji se setkáváme s procesem odvozování a skládání, kromě toho poměrně sílí proces přejímání a internacionalizace slovní zásoby, detailně se tím budeme zabývat v kapitole věnované hledisku slovotvornému. 13 Velká část těchto slov byla v době národního obrození alespoň zatlačena do oblasti nespisovných slov. 12

13 Ruština i čeština si opatřují nová pojmenování způsoby v podstatě shodnými: zejména 1. odvozováním, 2. skládáním, 3. zkracováním, 4. ustalováním slovních spojení, 5. přejímáním, 6. napodobováním cizích slov (zvláště překladem, kalkováním) vznikají slova odvozená, složená i ustálená slovní spojení. Pod cizím vlivem se doplňuje někdy významová struktura domácích slov, především významy přenesenými a terminologicky specializovanými aj. (srov. Havránek, 1961, 12). Mezi procesy, které jsou spjaty s doplňováním slovní zásoby ruštiny, patří lexikální přejímky z cizích jazyků jako jeden ze způsobů nominace nových jevů a také náhrady a substituce již existujících jazykových pojmenování (srov. Крысин, 1968, 3). Důležitý je proces adaptace cizojazyčných slov a vliv inovačních jazykových tendencí, projevujících se v rozvoji slovní zásoby: 1) Tendence k jazykové ekonomii neboli zákon ekonomie jazykové námahy emocionálně-expresívní nominace aspekt kondenzační (srov. Gazda, 2002, 37): диск < долгоиграющая пластинка, группа < вокально-инструментальный ансамбль; jukebox < hrací automat nebo jde-li o stručné pojmenování proti víceslovným nebo opisným výrazům českým: srov. comeback < návrat k profesionální umělecké nebo sportovní činnosti aj. 2) Tendence k univerbizaci, tedy záměna analytické nominativní konstrukce lexikální jednotkou na pozadí víceslovných lexémů: srov. компактный диск > компакт aj. a naopak tendence k analytickému vyjadřování 14 aspekt aglutinační (srov. Gazda, 2002, 39): složená pojmenování jejichž atributivní část tvoří cizojazyčný lexikální prvek, vystupující ve funkci analytického adjektiva (srov. бит-музыка, поп-концерт, рок-oпера) nebo užití mezinárodních slovotvorných elementů typu a jejich spojovatelnosti s jinými lexikálními členy (různá terminologická platnost), srov. -ман(ия) 15 (osoby mající vášnivý nebo nekritický vztah k tomu, co je označováno prepozitivní částí), -текa (názvy sbírek a prostor pro jejich uchovávaní), -фон (názvy přístrojů a zařízení, sloužících k reprodukci nebo přenosu zvuku): srov. магнитотекa, кассетoфон/ beatlemánie, mikrofon aj.; 3) Tendence ke generalizaci jako snaha o zobecnění, vytvoření rodového pojmenování pro jevy a pojmy s jednotícím cizojazyčným prvkem, přičemž je zpřesňována dříve známá 14 V ruštině se můžeme setkat s velkým počtem (pro ruštinu jsou na rozdíl od syntetických slovních spojení typická) analytických pojmenování: spojení substantiva s přívlastkem shodným nebo neshodným. Češtině nejsou vlastní cizojazyčné lexikální elementy typu: поп-, рок-, které plní roli analytického adjektiva поп-звезда hvězda populární hudby, рок-тусoвка rocková párty aj. (srov. Gazda, 2002, 49). 15 Sufixoid -ман(ия)/-mánie jako osamotnění z kompozit řeckého původu tvoří v ruštině i češtině produktivní typy výhradně v oblasti terminologie nebo má povahu příležitostně utvořených publicismů, označuje různé druhy chorobných závislostí: srov. hůlkománie, oasismánie (srov. Ziková, 1998, 76). Pojmenování jsou tvořena nápodobou podle modelu (často z přejatých prvků): srov. beatlemanie, diskomanie, festivalomanie. 13

14 skutečnost: srov. радиоголос hlas v radiu, радиозвезда hvězda, радиоканал vysokofrekvenční kanál, радиокомпозиция skladba, радиопередача rozhlasové vysílání, радиостанция rozhlasová stanice/radiostanice, радиотрансляция rozhlasový přenos, радиоустановка rozhlasové zařízení aj. a tendence k sémantické diferenciaci, na základě které vznikají nová kompozitní pojmenování, v nichž vystupují jako diferencující strukturu prvky cizojazyčné: srov.: амплифайер vedle звукоусилитель, зонг (estrádní píseň jako součást dramatického díla) vedle песня nebo радиоклуб, дискобар, музыка для кино aj. 4) Tendence k jazykové symetrii aspekt analogizační, tj. tvoření nových pojmenování na bázi již existujících slovotvorných modelů, nejčastěji prefixoid kořenového nebo prefixálního typu ve spojení se substantivem (srov. Gazda, 2002, 38). Kromě morfémů audio-, stereo- nejčastěji z přejatých složených adjektiv, také abreviací v místě morfémového švu mezi jejich předním a zadním členem, srov. audio- < audiovizuální; audio (+ vizuální: kazeta, studio, technika, vize), stereo (+ fonní: obraz) (srov. Ziková, 1998, 72-73). 5) Proces determinologizace terminologického lexika 16, při kterém speciální pojmy pronikají do běžného jazyka a ztrácejí tak charakteristické rysy termínů (vědeckou přesnost a jednoznačnost): srov. koupit si rádio/stereo, tranzistor aj Ve slovní zásobě dochází z hlediska rozvoje k vzájemnému prolínání běžně užívaných slov a terminologického lexika. 17 V okruhu jazzové a populární hudby se naopak terminologizovala řada spontánních muzikantských názvů (anglické výrazy typu beat, swing, drive apod.), která se stala legitimní složkou hudební terminologie. 14

15 1.3 PŘEJÍMÁNÍ SLOV Z CIZÍCH JAZYKŮ A INTERNACIONALIZACE RUSKÉ A ČESKÉ SLOVNÍ ZÁSOBY Slovní zásoba všech současných spisovných jazyků zaznamenává neustále změny, které jsou jako přirozený a nepřetržitý proces srovnatelné, zvláště tam, kde jde o jazyky blízce příbuzné. K základním způsobům jejího obohacování patří: a) vytváření nových slov na základě domácího jazykového materiálu b) lexikální přejímání slov z cizích jazyků Přejímání cizích lexikálních jednotek patří k podstatným změnám v každém jazyce. Tyto změny bývají determinovány především podmínkami objektivními jak vnitřními 18, tak i vnějšími, především jde o důsledek prohlubování vzájemných ekonomických, kulturních a politických kontaktů mezi nositeli těchto jazyků, důsledek poznávání cizích skutečnosti či potřeby nějak je pojmenovat. Přejímáním cizích slov se rozšiřuje počet pojmenování značkových, kromě toho představují přejatá slova i napodobování cizích vzorů a jsou výmluvným dokladem o vnějších vývojových podmínkách jazyka. Tradiční jazykověda chápala proces jazykového přejímání jako pouhé stěhování 19 slov nebo jednotlivých slovních prvků. Užití cizích slov však většinou bylo považováno za prostředek knižnosti a sečtělosti. Slovní zásoba současné ruštiny a češtiny je výsledkem dlouhodobého vývoje jazyka, podobně jako jiné jazyky mají tzv. domácí slovní zásobu (domácí lexikon) a slova přejatá. 20 Od rozpadu praslovanské jednoty měl ruský i český jazyk své vlastní dějiny, jež se vyvíjely přes různé styčné momenty vlastními cestami. Kromě vlastních výrazových zdrojů a vývojových tendencí se zde uplatňovaly i vlivy cizích jazyků 21 (srov. Žaža, 1999, 10-11). Oba slovanské jazyky jen zčásti přejímaly ze stejných pramenů (hlavně z francouzštiny, němčiny a angličtiny) 22. Ruština je ve slovníku poměrně velmi přístupná cizím vlivům, avšak brání se zbytečným přejímkám (srov. Havránek, 1961, 16). 18 Přejatá slova se lépe osvojují jazykem, v jehož lexikálním systému existují předpoklady pro přejímání. 19 Jako jazykové přejímání a migrace některých slov z dialektů do spisovného jazyka (srov. Oberpfalcer, 1932, 392). 20 Během historického vývoje se nová slova tvořila na základě slovanského lexikálního materiálu. V ruštině ke slovům domácího původu zařazujeme jen ta slovanského původu (asi 90% veškeré slovní zásoby), podle N. M. Šanského cizojazyčná slova nepřevyšují 10% celé slovní zásoby (srov. Шанский, 1975, 35). 21 Pro ruštinu je podstatný vliv staroslověnštiny a později církevní slovanštiny, které se staly jakousi organickou součástí lexikální, slohové a slovotvorné tkáně jazyka. 22 Ruština více z francouzštiny a čeština z němčiny. 15

16 Ruština má daleko více přejímek než čeština (byla ve větším styku s mnohem větším počtem národů a národností), puristické tendence zde nesehrály tak důležitou jazykovou úlohu jako u nás 23 (srov. Mrázek Popova, 1988, ). Ruština v mnoha případech cizí slovo pouze přejímá, aniž se snaží vytvořit vlastní název pomocí domácích jazykových prostředků. Vliv cizích jazyků do ruštiny rozdělil ruský lingvista I. I. Ogijenko do několika skupin 24. V. A. Bogorodickij považoval za hlavní zdroje přejímání z cizích jazyků do ruštiny především západoevropské a klasické 25 a jen částečně jazyky neevropské a nepříbuzné 26 (srov. Суперанская, 1968, 10-11). Ruský lingvista L. P. Krysin ve své práci Иноязычные слова в современном русском языке (1968) tvrdí, že v současné jazykovědě neexistuje jednoznačná definice nebo shodné chápání pojmů přejímání, přejaté či cizojazyčné slovo. Rozdělil je na 1) přejatá slova (заимствованыe слова), 2) exotismy (экзотическая лексика) a 3) cizojazyčná pronikání (иноязычныe вкрапления) neboli slova citátová 27 (srov. Крысин, 1968, 43). Podle něho: Лексическое заимствование является как бы первой ступенью иноязычного влияния. Специфика его, как известно, заключается в том, что слово заимствуется не целиком, как полное, законченное, грамматически оформленное слово, а только, так сказать, как более или менее бесформленный кусок лексического материала, получающий новую оформленность лишь в системе и средствами другого языка, языка заимствовавшего (Крысин, 1968, 19-20). V české lingvistice najdeme podobnou klasifikaci u A. Kamiše v práci K problému klasifikace slov cizího původu (1968), který rozlišuje 1. slova přejatá a) zdomácnělá, která tvoří jádro slovní zásoby, a b) nezdomácnělá (méně známe skutečnosti, rozkolísaný pravopis: disc jockey i diskžokej) a 2. slova cizí jednotky cizích jazyků přenesené do češtiny a užívané v určité sociální, profesní nebo kulturní sféře (srov. Filipec Čermák, 1985, 121). 23 Purismus v českých zemích je spjat s historií, národ byl ohrožován ze strany Němců, čeští jazykovědci obezřetně posuzovali každý cizojazyčný jev, který se v oné době prosazoval jako potencionální přejímku. 24 Jsou to vlivy východní: a) iránský Skytové, Sarmatové, Peršané, hlavně prostřednictvím Turků, b) turecký Chazaři, Pečeněgové, Polovci, Avarové, Tataři, c) arabský obyčejně zprostředkovaný; druhou ze západu a severu: a) litevský, b) německý Gótové (s kterými Slované obchodovali ještě před vpádem Hunů), Skandinávci, Němci, c) keltský, d) finský, e) maďarský, f) polský (hlavně na jižní Rus), g) komplexní vliv západních jazyků, který začíná od dob Petra I; a třetí z jihu: a) řecký ústní a písemný bezprostřední nebo prostřednictvím církevní slovanštiny nebo západoevropských jazyků, b) latinský prostřednictvím Polska a jižního Ruska, hlavně v století, c) církevněslovanský. 25 Tedy francouzštinu, němčinu, angličtinu, řečtinu a latinu. 26 Jako např. finštinu, turečtinu a arabštinu aj. 27 Exotismy a cizojazyčná pronikání se morfematicky dále nečlení, slova citátová často nemění ani svou grafickou podobu (srov. latinské alter ego, ad hoc, z živých jazyků c est la vie). 16

17 Ze synchronního hlediska se za přejímky v pravém slova smyslu nepovažují kalky, protože jsou tvořeny domácími slovotvornými formanty. 28 Do poloviny 16. století se přejatá slova ze západoevropských jazyků vyskytují ve spisovné ruštině jen velmi zřídka. Hlavními prameny z této doby jsou administrativní dokumenty psané kancelářskou ruštinou. Srovnáme-li proces lexikálních výpůjček v ruštině na konci 19. a 20. století s tím dřívějším obdobím a soustředíme se především na 18. století, zjistíme, že v této době bylo typické a charakteristické ústní přejímání slov 29. V současnosti cizojazyčný lexikon proniká skrze písemné projevy, nové možnosti slovních výpůjček se objevily s rozšířením rozhlasového vysílání a zvukového filmu. K prostředkům, díky kterým se přejaté slovo dostane do oběhu, lze zařadit: a) odbornou terminologii, b) noviny, c) obchodní jazyk a d) překlady cizojazyčné literatury (srov. Крысин, 1968, 56-57). Slova přejatá do ruštiny z různých jazyků si jen zřídka uchovala svou původní podobu. Rozdíly ve zvukové stavbě, gramatice a sémantice ruštiny a cizích jazyků vedly k tomu, že se přejatá slova přizpůsobila fonetickým zákonitostem, gramatickým pravidlům a sémantice ruštiny. Ukazatelem stavu výpůjček ze západních jazyků do ruštiny je grafická a zvuková forma takovýchto výpůjček 30. Nejčastějším způsobem začleňování přejatých slov do domácího jazyka je jejich formální adaptace, tj. alespoň částečné přizpůsobení se domácímu pravopisnému, popř. morfologickému úzu. K mechanicému přejímání v češtině se řadí typy: mixing 31, timing, slangově a hovorově užívané zpodstatnělé první části složených cizích slov povšechného, ale neurčitého významu, jako jsou disko, intro a zkratková slova hi-fi. Jen výjimečně nastane i opačná situace, že se totiž už vžitý přejatý výraz začne nahrazovat označením českým, srov. za evergreeny se začíná užívat spojení zelené písničky (srov. Sochová Poštolková, 1994, 11). Dále se však setkáváme s nedostatkem pravopisné kodifikace u víceslovných pojmenování determinačního typu psaných v původním jazyce buď samostatně, srov. hard rock, heavy metal, jam session, nebo s tiretem pop-art, pop-music, pop-song, pop-star, některá se už píšou jako jedno slovo: jazzgymnastika, playback, protestsong; nebo se skupinou přejatých slov, pro něž nemáme přesné české ekvivalenty 28 Problematikou spojovatelnosti cizích a domácích lexémů se zabývají autoři M. Dokulil a J. Kuchař v článku Slovotvorná charakteristika cizích slov, ve kterém uvádějí, že rysy cizosti slov si uvědomujeme i z hlediska slovotvorného a tyto cizí rysy patří k nápadným a výrazným charakterizačním rysům přejaté slovní zásoby v češtině (srov. Dokulil Kuchař, 1977, 170). Podle jiných je přejímání cizích slov nutné v případech, kdy domácími prostředky nelze v některých případech vytvořit stejně přesné a výstižné pojmenování. 29 Zásluhou jednotlivých speciálních přepisů a krásné literatury. 30 Např. v ruštině se hláska h, která je vlastní řadě západoevropských jazyků, obzvláště němčině a angličtině, předává zvukem x rus. хабанера < špaň. habanera, хит < angl. hit. 31 Tvar mixáž (např. zvuků) patří do oblasti slangu. 17

18 (nebo se prozatím neustálily), nečastěji z angličtiny: comeback, klip, punk, underground (srov. Sochová Poštolková, 1994, 12). Přejatá slova mají v jazyce jiný status než slova domácí. Původně úzce odborné cizojazyčné termíny pronikají do podvědomí široké veřejnosti a společně s všeobecným rozšířením označovaného jevu se poměrně snadno a rychle zařazují do aktivního slovníku nositelů jazyka a postupně se z periferie lexikálního systému přesouvají blíže k jeho centru. Důležité jsou samozřejmě generační rozdíly, kdy starší generace se těmto lexikálním jednotkám spíše vyhýbá a mládež je právě naopak vyhledává a ve své mluvě uplatňuje. Od roku 1920 je kategorie příbuznosti a shody zkoumána na příkladě několika dvojic evropských jazyků: např. anglického a francouzského, anglického a ruského, anglického a německého, anglického a španělského, francouzského a ruského, francouzského a španělského, francouzského a italského, francouzského a německého, francouzského a latiny, ruského a polského, ruského a českého aj. (srov. Aкулeнко, 1980, 34). Osud cizojazyčných slov se v ruštině a češtině v období posledních let neustále mění. V průběhu 70. a 80. let 20. století pronikla slova z různých tematických oblastí, z hudební vědy: srov. биг-бит (angl. big beat, čes. big beat i bigbít), дисковечер (angl. disko, discotheque, čes. disko, diskotéka), свинг (angl. swing, čes. swing) aj. Rychlou asimilaci cizích slov usnadňuje orientace ruštiny směrem na západ, největší množství a počet slov přejatých nastoupil koncem 80. a na začátku 90. let pod vlivem společenských událostí. Na přelomu 20. a 21. století jsou přejímány především latinsko-řecké a anglické termíny jako výsledek integrační vlny ruské kultury s vlivy evropskými. Dramatické proměny všech oblastí života ruské společnosti nutně vyvolaly i jazykové změny, rozšiřuje se přejímání slov zejména z terminologie ekonomiky a obchodu, výpočetní techniky, sportu, módy; převážnou část tvoří substantiva, následně adjektiva a verba. 18

19 V české lexikologii se slova dělí na: přejímky z jednotlivých živých jazyků a internacionalismy (slova mezinárodní) (srov. Filipec - Čermák, 1985, ). Příruční mluvnice češtiny (Karlík Nekula Rusínová, 1995, 102) říká, že zvláštní skupinu slov tvoří slova mezinárodní (internacionalismy), užívaná ve většině evropských a v části neevropských jazyků. Jsou to především nadnárodní lexikální jednotky řeckého nebo latinského původu, často umělé vytvořené z těchto základů (srov. magnetofon). Patří k nim velká část mezinárodní odborné terminologie, jejího charakteru nabývají dnes i slova přejímaná z jednotlivých národních jazyků, např. italská hudební terminologie. Internacionalismy 32 jako uměle utvořená mezinárodní pojmenování, která nemají imanentní vztah k jazykovému prostředí, byla vytvořena v evropských jazycích především na základě řečtiny a latiny. Tato mezinárodní nebo internacionální slovní zásoba se v jazycích evropského typu převážně opírá o řeckolatinské základy, přejímá jejich prvky i způsoby tvoření (Dokulil Kuchař, 1977, 169). Byly s malými pravopisnými nebo gramatickými úpravami převzaty do mnoha jazyků, přičemž v některých případech mají takové převzaté výrazy charakter odborných termínů, jindy se staly často užívanou součástí běžného každodenního života. Z hlediska morfologie se mezinárodní slova dělí na: сложные 33, производные 34, сложносокращенные 35 a непроизводные (srov. Потиха, 1970, ). Problematika internacionalismů je propracována V. V. Akulenkem, pod jehož redakcí vznikla monografie věnována mezinárodním elementům ve slovní zásobě a v terminologii Интернациональныe элементы в лексикe и терминологии (1980). Internacionalismy vznikly jako výsledek vzájemného kulturně-historického působení řady národů a významně se podílely na lexikálním sblížení slovanských jazyků. Tato slova byla do nich přejímána jednak přímo z jazyků neslovanských, jednak prostřednictvím jiného slovanského jazyka, především ruštiny. V 17. a na začátku 18. století, v období formování ruského národního jazyka a počátku styků Ruska s jinými evropskými zeměmi 36, internacionalizace slovní zásoby zesilovala. Probíhala nerovnoměrně, čerpalo se především z francouzštiny, italštiny a němčiny, od 20. let 19. století sílila úloha angličtiny; projevovaly se rovněž tendence purismu. Slova cizojazyčná v letech představují více než jednu třetinu všech novotvarů ve spisovné 32 Slovo, které je osvojené několika jazyky současně. 33 Spojení dvou a více slova internacionálního charakteru, přičemž každé slovo může vystupovat samostatně. 34 Alespoň jeden slovotvorný komponent může vystupovat samostatně. 35 Spojení zkratky internacionálního slova (nejčastěji adjektiva) se slovem plnovýznamovým. 36 Velké množství lexikálních výrazů ze západoevropských jazyků, latiny a řečtiny se rozšířilo prostřednictvím Polsko-litevského knížectví nebo ukrajinštiny a běloruštiny. 19

20 ruštině. Po Říjnové revoluci proniká do ruštiny velmi málo internacionalismů. Opětovná aktivizace tohoto procesu lexika na konci 20. a v 30. letech byla vyvolána především industrializací hospodářství, rozšířením ekonomických a kulturních styků s kapitalistickými zeměmi. Pokles a snížení intenzity v době druhé světové války a bezprostředně po ní vystřídaly od poloviny 50. do poloviny 60. let změny v oblasti rozšíření ruské slovní zásoby spjaté s rozvojem sovětské společnosti a prohlubujícím se mezinárodním vztahům. V mezinárodním jazykovém společenství slova s internacionálními prvky rozšiřují skupinu tzv. falešných, nepravých přátel překladatele, jako části, které onen výraz tvoří, ale význam celého spojení, které tímto vzniklo, může existovat pouze v tomto jazykovém prostředí (srov. дискобус). Tato tendence se pak setkává s tendencí adaptace tj. rusifikace v oblasti tvoření slov (srov. Брагина, 1973, 192). Ačkoliv se upozorňuje na nutnost rozlišovat internacionalismy a přejatá slova, přesto u této kategorie internacionálních slov je dosti obtížné stanovit jednoznačná kritéria z hlediska přejatosti či internacionálnosti. Dnes řada slov z národních jazyků proniká téměř současně do mnoha jiných. Např. podle klasifikace J. Filipce: čača, džez jako internacionalismy a jóga, karate jako přejatá (srov. Filipec Čermák, 1985, ). Setkáváme se rovněž s klasifikací slov uměle utvořených z řeckých a latinských elementů (srov. магнитофон) a mezinárodně rozšířených slov živých jazyků, srov. internacionální přejímky (džez x čača, jazz). Tento jev jako výsledek celosvětově probíhajících jazykových procesů se tedy projevuje jednak přejímáním již zformovaných pojmenování z jiných jazyků, jednak využíváním internacionálních slovotvorných prvků při tvorbě nových terminologických i neterminologických jednotek (především využívání prefixů a sufixů řeckolatinského původu). V době neustálého rozšiřování mezinárodních kontaktů, zájmu o spolupráci zemí různé společenské struktury se stává stále aktuálnějším problém vzájemných vztahů příbuzných i nepříbuzných jazyků. Internacionalizace je jednou z výrazných, můžeme říci v dnešní době dominantních tendencí rozvoje slovní zásoby slovanských jazyků. Výzkum přejímání cizojazyčných prvků v jazykových systémech národních jazyků pomáhá při stanovení obecných tendencí současného jazykového vývoje, především pro různé oblasti teoretické i aplikované jazykovědy. Internacionalizace slovní zásoby a aktivní využívání mezinárodních slovotvorných elementů usnadňuje studium zahraniční odborné literatury, práci překladatelům, dokumentátorům a všem pracovníkům v oblasti informatiky. 20

21 2. PRAKTICKÁ ČÁST 21

22 2. 1. RUSKÁ A ČESKÁ HUDEBNÍ TERMINOLOGIE Z HLEDISKA PŮVODU Cizí jazyky byly vždy důležitým pramenem pro obohacování slovní zásoby. V různých dobách dominoval vždy ten jazyk, který prostřednictvím jeho nositelů působil jako kulturní nebo politický vzor. Schopnost přejímat cizí slova a přizpůsobovat je potřebám a charakteru jazyka je v ruštině a češtině podstatná, zvlášť v oblasti terminologie. Tato kapitola se zabývá příčinami vzniku a původu zkoumaných lexikálních jednotek, budeme se zabývat problematikou domácích pojmenování, pojmenováními internacionálního charakteru s řeckým nebo latinským základem, vyjadřujícími stejné pojmy v různých jazycích, a pojmenováními přejatými z živých cizích jazyků. K přejímání slov z cizích jazyků dochází jednak přímo, prostřednictvím mluveného projevu, jednak nepřímo prostřednictvím psaného jazyka. Čeština přejímala v minulosti zejména z latiny a řečtiny a v současnosti především z angličtiny, němčiny, italštiny, francouzštiny a španělštiny. Ruština čerpala především ze slovanských (polština, čeština, ukrajinština), ale také z neslovanských jazyků (řečtina, latina, francouzština, němčina, italština, angličtina, finština, turecké aj. ) (srov. Новиков, 2001, 250). Nejstarší složky hudební terminologie pocházejí z praslovanského jazyka a do češtiny se dostaly kolem 10. století. Podle M. Štědroně a D. Šlosara 37 jsou to slova: bbьnъ (buben - opakovaný úder do rezonujícího nástroje), slovesný kořen grьmě-ti (hřmieti), kořen pě-ti (samo sloveso mělo význam obřadného nebo duchovního zpěvu, popř. ptačího) (srov. Homolková, 1983, ). Dále je to slovesný základ pi-skati a skrip-ati, substantiva struna, troba (trúba), golsъ (hlas) a slovesný kořen zvьn-ěti (znieti), substantivum zvokъ (zvuk) a sloveso jьgrati (jhráti); či ověnžok 38 lidový párový točivý tanec. Tato slova pak sloužila po celou historickou dobu jako základ pro odvozování dalších pojmenování z oboru hudby. Ve slovanských jazycích se stal praslovanský zvukomalebný základ godvýchodiskem slovesa gosti (nepojmenovávalo jakékoli znění, nýbrž znění hudebního nástroje), odtud pak vznikly názvy nástroje (гусли), ve staročeské době vstoupily tyto názvy do sémantických relací, když k odvození husle (hláskově obměněnému slovu praslovanskému) vznikaly deriváty houslista, houslař atd.; v této síti vzniklo též staročeské pojmenování hudba (srov. Fukač Vysloužil, 1999). Termínu hudba se budeme věnovat v samostatné podkapitole. 37 Srov. Štědroň Šlosar, 2004, Z praslovanštiny vęzati dokola ovázat, točit se; trhaly se silné krpce z ověnží hovězí kůže. 22

23 Souvislosti jazyka a hudby jako dvou entit založených na zvuku si uvědomuje i běžný mluvčí. Snaha našich předků imitovat jazykovými prostředky a usilovat o co nejvěrnější nápodobu zvuku hudebních nástrojů či živé a neživé přírody se odrazila v tzv. onomatopoické části slovní zásoby. Nejstarší doložená hudební pojmenování jsou převážně praslovanská slova původu zvukomalebného, hrála významnou roli při vytváření hudební terminologie 39, např. praslovanská slovesa: bučati/bukati, cvьrčati, svistati (hvízdat), šuškati, z doby husitství chrochtati, klektati 40 či řehtati; húsle, šeptati, trúbiti, vrněti nebo bečeti, broukati, břinkati, cinkání, cvrlikati, foukání, hrkot, hvízdati, ječeti, krákati, křehotati, kukati, kvokati, skřehot, skučeti, šept, štěbet aj. (srov. Štědroň Šlosar, 2004). U nejstarších těchto pojmenování praslovanského původu následná denazalizace o a jeho přeměna v u (bobьnъ > buben) a jiné hláskové změny zvukomalebnou podobu potlačily a zastřely; naproti tomu u slova skripati změna r>ř zvukomalebný charakter ještě umocnila. (srov. Štědroň Šlosar, 2004, 6). V hodnocení onomatopoické části slovní zásoby se v současnosti setkáváme s označením tzv. motivovanosti imitativní nebo fonetické. A. P. Žuravlev ve své knize Фонетическое значение (1974) píše, почти любое слово, называющее звук или звучащий предмет, связано с этим звуком своей звуковой формой: свист, шелест, шорох, шепот, тишь, рык, рев, гул, журчание, треск, писк, гром, барабан, лира (srov. Журавлeв, 1974, 13). Podle jiných největší pozornost z oblasti onomatopoií přitahují především pojmenování imitující hlasy zvířat a ptáků. Mezi výrazy slovanského původu patří slovo buben 41 (rusky бубен) a колокол 42 (stsl. klakolъ srov. v hudební terminologii колокольчики - zvonkohra). Дyда a dudy jsou spjaty se zvukem mírného foukání nebo vydechování, niněra 43 imituje plačtivý zvuk, балалайка může mít také zvukomalebný původ, o čem svědčí tvar балаболка 44 chrastítko, i když někteří etymologové ji považuji za turkotatarskou výpůjčku. 39 Lexikální jednotky stojí mimo subsystém zkoumaného odborného názvosloví, ale nesou potenciál pro budoucí případné terminologické užití. 40 Označení pro vydávat klapavé nebo jiné zvuky. 41 Jeho původní podoba zněla dle názoru většiny lingvistů *bonbon jako reduplikace onomatopoického kořene. 42 Praslovanská podoba zněla *kolkol. 43 Někdy též kolovrátek či kolovratec. Podle některých lingvistů souvisí s lat. slovem nēnia, označujícím pohřební truchlozpěv. 44 Podle R. Blatné by potom obě pojmenování musela vycházet ze zdvojené slabiky bol- a souviset s českým slovem blábolit. 23

24 Slavná epocha ruské hudební kultury má neobyčejně rozsáhlou a hluboko do minulosti sahající vývojově pokrokovou hudební tradici, tkvící v dávnověku, v těsné spojitosti s byzantsko-orientálním kulturním okruhem a s hudebními projevy jiných slovanských národů. Počátky jsou nemyslitelné bez těsného vztahu k ruské lidové (slovanští рапсоди přednašeči epických básní, později баяни 45 ) a bohoslužebné hudbě. Zpěvu se účastnili lidoví рассказчици; obřadní, sborové, хороводныe, tj. taneční písně zpíval sbor 46. Mezi domácí ruské 47 doložené termíny z oblasti hudby jsme zařadili: srov. балалайка, барабан, волынка, гудок, гусли, дудка, жалейка, калюки, калюка - каляк, колокольчики, кугиклы (кувиклы - кувычки), ложки, пустышка, рожок, тарелки, cвирель, скомoрох tulácký hudebník, herec, pěvec a tanečník na středověké Rusi, скрипка, трубa, частушка aj.,víceslovné: донской рылей, колёсная лира aj. Řecko-byzantské kulturní vlivy působily na vokální chrámovou hudbu a světské obřadní a zvykoslovné ruské lidové písně (srov. Racek, 1953, 15-16). K přejímkám z řečtiny patří: aвлос starý dechový hudební nástroj, vypadá jako moldánky, rozšířen na hranici Asie a starověkého Řecka, aгогика, гармонизaция/гармония 48 (souzvuk) a odvozeniny srov. филармонический, геликон, гимн 49, дискотека дискотечный, додекафония/какoфония, кимвал(ы), кифара, ксилофон, лирa, литавры 50 (tympán), коммa, кимвал, магнитофон, мелодикa/мелодичность 51 a odvozeniny, srov. мелодический (zpěvný), мелодичность (libozvučnost), мелодия aj., метроном, ода, орган (varhany), полифония (polyfonie-kontrapunkt), псалом 52 (žalm), тон (zvuk) a odvozeniny, srov. тональность, диатoника 53, тритон aj., синкопа, сиртаки řecký tanec, хитон, хор 54 aj. K dalším patří srov.: баритон dechový hudební nástroj, симфония prostřednictvím italštiny, цитра prostřednictvím němčiny; оркестр prostřednictvím francouzštiny; бандура, музыка 55 prostřednictvím polštiny; гитара prostřednictvím španělštiny; гамма 56 (stupnice), cцена, фон, цикл prostřednictvím latiny a němčiny; ритм prostřednictvím latiny a francouzštiny aj. V Řecku tvořily výraznou skupinu především 45 Podle Boha Bojana, kterého uvádí slavný epos Slovo o pluku Igorově z 12. století. Přednášeli ruskou lidovou píseň. 46 Začínaly předzpěvem (запев) a po něm následoval xоp. 47 Názvy hudebních nástrojů z produkce Александрa Жуковскoго. 48 Přejal Феофан Прокопович ( ). 49 V Západní Evropě do 19. století jako duchovní strofická píseň. 50 Z řečtiny (po)ly hodně + taurea buben. 51 Z řečtiny melos, melōdia zpěv, píseň. 52 Z řečtiny psalmos píseň. 53 Z řečtiny diatonikos přecházející od tónu k tónu. 54 Přejal Василий Кириллович Тредиаковский ( ). 55 Z řečtiny musikē doslovně umění múz. 56 Písmeno γ, které označovalo slovo sůl ve středověké hudbě. 24

25 názvy hudebních nástrojů, z jazykového hlediska sehrály významnou roli především kithara, lyra a varhany organon. Změna počátečního v řeckém základu k v c ve slově citera, označujícím harfu, byla způsobena latinskou výslovností a do češtiny později přejato prostřednictvím němčiny. Slovní tvar starořeckého lidového nástroje lyra byl přejat patrně přes latinu. V ruské lidové hudbě se v stol. objevuje nástroj podobný niněře ryle, rele, tj. se zaměněnými likvidami r a l. Původní řecké organon, které znamenalo přístroj, obecně též hudební nástroj se významově odlišilo už v latině, srov. organum sg. nástroj, hudební nástroj; smyslový orgán x organa pl. - varhany. Z bicích nástrojů jsou podstatné kymbalon dnešní činely a buben tympanon, jehož hlásková forma se dochovala ve slově tympány. Součástí vokální hudby byl zejména sborový zpěv k oslavě bohů chóros, výraz byl přejat do většiny evropských jazyků s většími či menšími hláskovými či významovými změnami: čes. kůr řec. chóros lat. chorus čes. chór > kór > kůr, kterého se užívá ve významu kruchta, místo pro zpěváky v kostele. Pojem orchestra 57 byl přejat prostřednictvím němčiny, dnešní význam není prostor k provozování hudby, ale soubor hudebníků, kteří na tomto prostoru hrají. Většina termínů z řecké hudební teorie se stala evropeismy 58, srov. základní hudební pojmenování tón 59, harmonia 60, agogé 61 ; termín rhythmos rytmus byl původně spjat více s básnickou časomírou, i když řecké umění musiké zahrnovalo hudbu, tak básnictví i tanec. V období od 10. do 17. století v hudebním názvosloví vládla latina, která plnila funkci literárního jazyka. Církevní chorální zpěvy (především gregoriánský chorál) se vyvíjely od jednohlasu k vícehlasu, tj. od monofonie k polyfonii 62. V ruském pravoslavném zpěvu se tehdy setkáváme s termíny демeствeнноe пение duchovní zpěv neliturgický, дяки sbor pěveckých účinkujících v dvorním chrámu či při světských slavnostech panovnického domu, знаменный распев jednohlasý liturgický nápěv, киноварьныe пометы pokyny udávající tónovou výšku nebo крюки 63 (srov. Černušák, 1964, 46-48). V 16. století pronikají ze Západu přes Velký Novgorod, z Polska přes Ukrajinu a Kyjev vícehlasé prvky, tzv. строчнoe пениe řádkový dvoj- a trojhlasý zpěv, později партеcноe пение mnohohlasý zpěv ; proslavily se také kozácké zbojnické písně (srov. Černušák, 1964, 57 Od řeckého slovesa orcheomai tančím. 58 Na rozšíření původních řeckých kořenů i slov měla vliv především středověká latina, do slovní zásoby češtiny se dostávaly většinou prostřednictvím latiny a němčiny. 59 Řecké tonos znamenalo napětí hlasu (od slovesa teinein natáhnout, napnout ). 60 Původně označení stupnice, dnes jednak v užším smyslu jako souznění nejméně tří současně se ozývajících tónů různé výšky. (Ottův slovník naučný: ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Díl 10. Gens Hedwigia, Paseka, Praha 1997) 61 Původně označení tempa, dnes agogika menších tempových změn (např. při zesílení se mírně zrychluje). 62 Z řečtiny polyphonia mnohozvuk. 63 Od slova крюк hák, označení pro smluvená znaménka v notové osnově a melodii pravoslavného zpěvu. 25