2. Vrchnostenská charita ( ) 2.1. Počátky sociálního státu v osvícenském absolutismu

Transkript

1 2. Vrchnostenská charita ( ) 2.1. Počátky sociálního státu v osvícenském absolutismu Pro celou Evropu je epocha osvícenského absolutismu časem přelomovým. V Rakousku, jedné z velmocí tehdejší Evropy, dochází v druhé polovině 18. století k urychlení procesu společenské transformace a modernizace, která pomalu rozrušuje tradiční agrární feudální společnost. To se nedělo samo od sebe; šlo také o cílený proces reformní politiky, který je spojen především se jmény Marie Terezie a Josefa II. Existovaly důvody, proč podřídit moc šlechty a duchovního stavu ústřední vládě1. Aby Rakousko mohlo ve vojenské oblasti držet krok s ostatními mocnostmi, bylo nutno omezit právo stavů mluvit do otázek náboru a zajištění vojska. Armáda vyžadovala solidní finanční základnu. Muselo se podařit rozrušit privilegia stavů, co se daní týče a omezit jejich spolurozhodovací právo ve věci zavádění nebo zvyšování daní. Pozvolná eliminace těchto středních instancí 2 mezi panovníkem a poddanými byla umožněna obratem v politickém uvědomění následujícím po vystoupení Rakouska ze Svaté říše římské v 18. století. S přibývajícími lety země pod vládou Habsburků samy sebe chápou jako větší část Monarchia austriaca. Proces moderního utváření státu je ještě překrytý tradiční představou feudální závislosti. To se ukazuje v běžné mluvě panovnického rodu, kde vystupuje císař jako otec vlasti, popř. císařovna jako matka vlasti 3. Tento obraz otce a matky národů platí nejen na kolektivní úrovni. Také osobní povědomí se až do konce monarchie vyznačovalo lpěním na vzorech rodinného chování. Pokud tedy tato tradiční, vertikálně zřízená stavovská společnost se svými jednotlivými pospolitostmi, se svými specifickými právy a nezávislými soudy, musela ustoupit společnosti horizontálně zřízené4, kde měli poddaní stejná práva, znamenalo to ovšem také, že se ztratila ochranná funkce těchto stavovských a cechovních institucí. Naproti tomu se cíle osvícenských vládců skrývaly za vůli poddaných. Josefínský občanský zákoník s obvyklou strohostí praví: Každý poddaný 1 37 Srv. R.A.Kann, Geschichte des Habsburgerreiches , Wien-Köln-Gratz 1982, 167 n S časovým odstupem mělo podobné odstranění starých církevních mezičlánkových instancí umožnit vytvoření byrokratických struktur, srv. M.N. Ebertz, Herrschaft in der Kirche. Hierarchie, Tradition und Charisma im 19. Jahrhundert, in: Gabriel/ Kaufmann 1980, 97 3 zemí veškerá a první matka jsem, říká se v memorandu Marie Terezie, cit. podle: H. L. Mikoletzky, Österreich. Das große 18. Jahrhundert, Wien 1967, H. Matis, Staatsverwendungsprocess und Ausbildung der Volkswirtschaft, in: Matis 1981, 23.

2 očekává od svého lenního pána bezpečnost a ochranu. Je tedy povinností každého lenního pána zřetelně vymeziti práva poddaných a říditi se jimi tak, jak toho vyžaduje obecné blaho. 5 Vláda jako služba pro obecné blaho Zcela ve smyslu stále se rozšiřujícího myšlenkového okruhu osvícenství se vláda začíná chápat jako služba pro obecné blaho. O všeobecném blahu jako hlavním cíli dobře vládnoucího pána tak zní programový název spisu italského učence Antonia Lodovica Muratoriho 6. Pro Rakousko nebyli určující ani tak francouzští osvícenci, jako spíše osvícenský reformní katolicismus italský, podle Muratoriho a myslitelů přirozeného práva na linii Leibnitze a Wolffschena 7. Byly zahájeny práce na všeobecně platné knize civilního práva, kde se vycházelo z pojetí přirozeného práva jako práva společného všem lidem a vrozeného každému. Usilovalo se o rovnost všech vrstev společnosti, alespoň v dědickém a pozemkovém právu, čímž byly učiněny první závažné kroky směrem k osvobození rolníků 8 K ochraně těchto práv slouží oddělení justice od administrativy, další bytostná vymoženost reforem. Veškeré novoty však narážejí na své meze v potřebě zachování absolutistického systému. Stát a společnost se chápou jako organická jednota, jejichž ztělesněním je osvícenský monarcha. Ostatní kulturní oblasti, jako Francie, Anglie, Nizozemsko, ano, i Prusko se v té době zabývaly sociálně filosofickými diskusemi na téma konstituce a demokracie; to bylo v Rakousku sotva zaznamenáno. Práce nejvýznamnějších teoretiků a politických poradců této doby nesou znaky pragmatického eklekticismu. Nechme pošetilce, ať se hašteří nad přednostmi vládní reformy, ta vláda, která vládne nejlépe, je nejlepší, jsou slova Josefa von Sonnenfels, nejvýznamnějšího z těchto teoretiků.9 Na základě státních zájmů se vyvinula v policejních vědách obsáhlá věda správní. Policií se přitom rozumí všechna opatření ve vnitřních záležitostech země, skrze něž se lépe využije všechna moc státu a vůbec 5 41 Cit. podle: G. Kocher, Rechtsveständnis und Rechtsreformen im Aufgeklärten Absolutismus Oesterreichs, in: Zöllner 1983, Srv. L.A. Muratori, Von der Glückseligkeit des gemeinen Wesens, als dem Hauptzweck gut regierender Fürsten, München Jeho práce Die wahre Andacht des Christen byla mimochodem r vedle Opstraetova díla Pastor bonus předepsána jako základní práce pro výuku nové teologické disciplíny pastorační teologie, srv. E. Zlabinger, Lodovico Antonio Muratori und Oesterreich, Innsbruck 1970, Srv. Weidenholzer, Der sorgende Staat, 21 nn.; Wanruszka, Die katholische Aufklärung Italiens und ihr Einfluss auf Oesterreich, in: Kovács 1979, Kocher, Rechtsverständnis, Cit. podle: R.A. Kahn, Kanzel und Katheder- Studien zur österreichschen Geistesgeschichte vom Spätbarock zur Frühromantik, Wien Freiburg-Basel 1962, 171.

3 může být konáno k obecnému blahu. 10 Z pohledu (kameralistů) jsou pořádek, mravy a bezpečnost rozhodujícími podmínkami pro dosažení nejvyššího cílu státu, kterým je obecné blaho. Na tomto blahu, píli a produktivní síle obyvatelstva se podle politiků zakládá státní moc. Takto se tedy pojí myšlenka obecného blaha a dobré policie úzce s idejí disciplíny. 11 Sociální disciplinace na všech úrovních společnosti podle Gerharda Oestreicha základní rys evropského absolutismu dosáhl v reformách Josefa II. svého vrcholu. Šok Francouzské revoluce a napoleonských válek způsobil následně únosnost původně represivní stránky této absolutistické reformní politiky. Jistota prostřednictvím zákona a pořádku, aniž by ovšem byly vydány všanc základní rysy reforem, byla politickým cílem Leopolda II. V době předbřeznové pak vedl strach z revolucionářských myšlenek k zostření politické a společenské kontroly, dokud rostoucí napětí nevyústilo v revoluci r. 1848/ Sociální změny a počínající industrializace Startovní pozice Rakouska v zápase velkých evropských mocností ve věku moderním nebyla původně právě příznivá. Geografická poloha monarchie uprostřed Evropy, bez přístupu k největším dopravním uzlům a hospodářským oblastem, její mnohonárodnostní, partikulární charakter a konečně vedle nepříznivé polohy i zpátečnické duchovní klima osvícenské učinili z Rakouska zaostalý stát. 12 Již na konci 17. století se objevují němečtí hospodářští poradci. Johann Joachim Becher, Wilhelm von Schröder, Philipp Wilhelm von Hörnigk byli tvůrci rakouské odrůdy merkantilistické hospodářské politiky, kameralismu. Nejlepším důkazem pro potřebu vedoucích vrstev společnosti vyrovnat se se světovým tempem je fakt, že Hornickův programový spis Rakousko nade všechny, pokud bude chtít, se se svými nejméně dvaceti přílohami během let stalo bestsellerem jednoho celého století. Merkantilismus v Rakousku Merkantilistická hospodářská politika představuje rozhodující faktor v procesu novodobého budování státu 13. Tak jako se v politické oblasti centralizace všechna oprávnění J.H.G. v. Justi, Grundsätze der Polizei-Wissenschaft, Göttingen 1759, 4. J. v. Sonnenfels Lehrbuch Grundsätze der Polizey-, Handlungs- und Finanzwissenschaft je do roku 1850 povinnou četbou na všech právnických fakultách v Rakousku; srv. Weidenholzer, Der sorgende Staat, G. Oestreich, Strukturprobleme des europäischen Absolutismus, in: Vierteljahresschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte 55, (1969) Weidenholzer, Der sorgende Staat, 17. Marx a Engels používají v souvislosti s touto zaostalostí metafory evropská Čína Srv. Matis, Staatsverwendungsprozess, 15 nn.

4 k rozhodování přesouvají na absolutisticky vládnoucího zeměpána, tak i v oblasti hospodářské se projevuje snaha odstranit veškerý tradiční partikularismus. Diktatura cechů 14 s jejich omezenými výdělky i konkurenčními omezeními měla být rozbita a měly být odstraněny vnitrostátní celní a obchodní bariéry, aby se hospodářství rozhýbalo. Navenek se projevovala snaha o utlumení dovozu tak, aby bylo dosaženo nejvyššího cíle merkantilismu zajištění převahy vývozu nad dovozem. Podpora růstu obyvatelstva je cílem merkantilisticky ražené sociální politiky. Vychází se z takovéto logiky: Vyšší počet obyvatel znamená více pracovních sil, což přináší hospodářskou dynamiku, s níž se dostaví vyšší příjem z daní. Ani z mocenskopolitického hlediska není nárůst počtu obyvatel bez významu. Znamená totiž vyšší počty odvedenců a tím zvýšení úderné síly státu. A poté, co se podařilo zvládnout mor a válka s Turkem přešla, dochází skutečně kolem poloviny 18. století k trvalému růstu počtu obyvatel. Jestliže v roce 1754 žilo na území dnešního Rakouska 2,7 milionu lidí, pak roku 1790 už to bylo 3,04 milionu obyvatel. V rakouské polovině říše se počet obyvatel v podstatě zdvojnásobil.15 Výše uvedené vcelku nepředstavuje přirozenou kompenzaci předchozího úbytku obyvatelstva, za tento růst je zodpovědný soubor politických opatření. Ta sahají od cílené přistěhovalecké politiky, přes počátky státního zdravotnictví a soc. zabezpečení, až k potírání potratů a praxe odkládání dětí.16 Úsilí o přírůstek obyvatelstva nebylo ovšem neomezené. Spíše stálo na rozmnožení oněch vrstev společnosti, které právě stát potřeboval, popř. které by mu mohly býti užitečnými. 17 Cíleně podporováno bylo přistěhovalectví kvalifikovaných řemeslníků, chudáci a mrzáci měli být po překročení hranice do říše ponecháni svému osudu, jak nařídil Josef II. roku ?? Právě přírůstek obyvatelstva však brzy ukázal Právě přírůstek obyvatelstva však brzy ukázal meze merkantilisticky orientované hospodářské politiky, zaměřené jednostranně na podporu živností, průmyslu a obchodu. Zemědělská výroba nedokázala uspokojit rostoucí poptávku. Životní úroveň klesá vlivem zdražování základních potravin, a když se v letech neurodilo, vypukl hladomor. Z tohoto důvodu přišel ke slovu nový hospodářsko-politický směr pocházející z Francie a zaměřený na půdu, fyziokratismus. Podle něj pochází veškeré bohatství státu z půdy, ze země. Zemědělství a hornictví jsou tedy vlastními prameny blahobytu národa. Živnosti naproti tomu tyto produkty pouze zušlechťují, obchod pak netvoří vůbec žádné nové hodnoty. 19 Proto by mělo zdanění výnosů z půdy a země tvořit základ státních financí. V tomto bodě se Srv. E. Zöllner, Oesterreich. Sein Werden in der Geschichte, Wien 1961, 281 n Srv. G. Otruba, Verwaltung, Finanzen, Manufakturen, Gewerbe, Handel und Verkehr, technisch-gewerbliche Bildung und Bevölkerungsentwicklung, in: Zöllner 1983, Srv. B. Leuchtenmüller-Bolognese, Bevölkerungspolitik zwischen Humanität, Realismus und Härte, in: Matis 1981, 177 nn Tamtéž 179.

5 fyziokratické teorie potkávají s kameralistickým naléháním neprodleně zahrnout horníky jako plátce daní. V roce 1850 tvořilo zemědělské obyvatelstvo 72% z celkového počtu všech obyvatel 20 a už jen z technického hlediska se zemědělská daň zvyšuje nejlehčeji. Přestavba zemědělství Potřeby moderního státu požadují po dvorské společnosti, aby přiznala zemědělství větší váhu. Rolnický stav, jenž tvoří nejpočetnější třídu obyvatel státu a jeho základ, a tedy ve státě představuje největší sílu, by měl být udržován v takovém stavu, aby měly rolnické rodiny vždy dostatek jídla a mimoto byly schopny v časech míru i války odvádět příslušné dávky. Práva vrchnosti musí tomuto hledisku ustoupit 21. Ač po staletí platili rolníci za nevzdělané a nedospělé hlupáky, nyní se venkovský život dere do salonů. Císař Josef II. se sám příležitostně staví za pluh, aby vyoral několik brázd. Nezůstává ovšem u symbolických aktů, zákonodárství na ochranu rolníků pobízí směrem k jejich osvobození. Přitom musíme přihlédnout k tomu, že již v časech přechodu k novověku byly vyzkoušeny dvě různé zemědělské cesty. V západní a severní části Evropy se hledala odpověď na scvrkávající se feudální příjmy ve 14. století. Přistoupilo se k zintenzivňování zemědělství cestou modernizace dvorců systémem rent. Ve východní a jižní části Evropy se naproti tomu etabloval systém statkářů s dalekosáhle nesvobodnými pracovními silami, došlo k refeudalizaci 22. Hranice (nikoli ostrá), se tak táhla i Rakouskem. Osvícenští rakouští monarchové a jejich poradci vycházeli z toho, že zvyšování zemědělských výnosů prostřednictvím systému statků bude na překážku, neboť se zakládá na robotování, tedy nucené práci. Robota je školou lenosti a ulejváctví a jí získané špatné návyky by nemuseli rolníci odložit ani při jiných příležitostech 23. Zákonodárství na ochranu rolníků je tedy v prvé řadě motivováno hospodářským prospěchem. Má nastartovat pracovitost zemědělského obyvatelstva. Začal svízelný boj se šlechtickými a duchovními zeměpány za omezení roboty, cit. podle: Otruba, Verwaltung, Srv. H. Feigl, Landwirtschaft und Grundherrschaft unter dem Einfluss der Physiokratismus, in: Zöllner 1983, Průměrné počty pro česko-rakouské země od Galicie/ Bukoviny a Dalmácie, srv. Bruckmüller, Sozialgeschichte, cit. podle: H. Matis, Die Rolle der Landwirtschaft im Merkantilsystem, in: Matis 1981, Srv. B. Geremek, Geschichte der Armut, Elend und Barmherzigkeit in Europa, München Zürich, 1988, 120 n srv. H. Feigl, Die Auswirkungen der theresianisch-josephinischen Reformgesetzgebung auf die ländliche Sozialstruktur Österreichs, in: Österreichische Akademie der Wissenschaften 1985, 53.

6 popř. její převedení na platby, a postupné zrušení nevolnictví. Mnoho státních statků, ale i statků zrušených klášterů bylo rozděleno na rolnická hospodářství. Agrární struktura nesená rolnickými rodinnými podniky se mohla na delší dobu prosadit pouze v západní části monarchie. 24 A měla zde až prakticky do 20. století působit jako důležitý faktor společenské a politické stability. Toužebně očekávané zvyšování zemědělské produkce se ovšem setkalo s potížemi. Veliké vědecké agrární pokroky té doby25 nové metody obdělávání půdy a předvedení nových zemědělských produktů dosáhly, vinou nepatrného vzdělání zemědělského obyvatelstva, pouze velice omezeného využití. Proto nikoli posledním důvodem zavedení všeobecné povinné školní docházky byla snaha skrze odstranění negramotnosti povzbudit modernizaci zemědělství26. Hledaly se nové cesty, jak dětem zprostředkovat národohospodářsky užitečné dovednosti a občanské ctnosti. Školství mělo, podle svého nejvýznamnějšího představitele, Ferdinanda Kindermanna, za úkol učinit děti industriálními, vychovávat je k pilnosti v manuální práci a svědomitosti.27 Roman Sandgruber ve svých Hospodářských dějinách Rakouska charakterizuje celou epochu jako století přičinlivosti. Industrializace Tato všeobecná disciplinizace je předpokladem na cestě feudální agrární společnosti v průmyslové epoše. Raná industrializace 18. století se vyznačuje decentralizovaným způsobem výroby. Je založena na systému, ve kterém obchodník dává výrobci k dispozici suroviny a kapitál, aby poté převzal starost o odbyt zboží. Vyrábí se doma, především v zemědělských domácnostech. Tím získali malorolničtí obyvatelé další možnost výdělku. Rovněž hornické oblasti, kterým hrozila krize, získaly takto novou hospodářskou šanci. Tato rodinná výrobní organizační forma nabízela podnikateli tu výhodu, že bylo možno využít nadbytečných surovin a pracovních sil, které se nacházely v domácnosti28. V oblasti Srv. Feigl, Landwirtschaft, 101 n Srv. R. Sandgruber, Ökonomie a Politik. Österreichische Wirtschaftsgeschichte von Mittelalter bis zur Gegenwart, Wien 1995, Všeobecně se motorem rozvoje základního školství stala původně hospodářsky motivovaná snaha státního aparátu a interregionálního obchodu na zavedení jednotného národního komunikačního kódu, míní Abram de Swaan; srv. Swaan, Der sorgende Staat, 75 nn Srv. E. Winter, Barock, Absolutismus und Aufklärung in der Donaumonarchie, Wien 1971, Sandgruber, Ökonomie, 168

7 textilního průmyslu dosáhl tento systém pozoruhodných rozměrů v roce 1763 měla linecká továrna na zpracování vlny, vlastně největší podnik monarchie, smlouvu s přadláky.29 Předení se stalo nejdůležitějším nezemědělským zaměstnáním. Bylo cíleně podporováno tak, aby se vytvořila nová pracovní místa na venkově. Přádelní patent, který vyšel roku 1765 zavazoval místní úřady k tomu, aby připravily vhodné prostory pro výcvik v předení. Sirotci, děti chuďasů, ale též všechny ostatní děti řemeslníků měly být nabádány k tomu, aby tyto školy předení navštěvovaly.30 V očích kameralistické hospodářské politiky měla vysoká zaměstnanost dokonce přednost před inovacemi a racionálním nasazením pracovních sil.31 A přece právě textilní výroba se měla stát motorem industrializace. Kolem přelomu století přišlo anglické know-how do Rakouska a mechanizované spřádání nastoupilo vítěznou cestu. Jestliže ke konci 18. století bylo možno v dolním Rakousku napočítat na ručních přadláků a přadlen, pak na počátku 19. století jejich počet rapidně klesá na zhruba Zpočátku nabízelo alternativu ještě domácí tkaní, ale i to bylo brzy zatlačeno do pozadí technickým pokrokem. Vesměs tu hrál textilní průmysl ve srovnání s ostatními zeměmi relativně malou roli. Průmyslová výroba v Rakousku zůstávala omezena na výrobu energie a luxusního zboží.33 Avšak tradiční těžba železa, která se všude stala jádrem průmyslového růstu, upadá ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi jak kvantitativně tak technicky. Obtíže při výrobě energie a nedobrá dopravní poloha byly hlavními překážkami průmyslové revoluce v Rakousku. Ta v podstatě zůstala omezena na několik oblastí s výhodnějšími podmínkami. To odpovídá merkantilistickým principům státem podporovaného a řízeného hospodářství, které ovlivňuje nejen tovární výrobu, ale na základě plánovaného hospodářství i volbu stanovišť. Zpočátku je udělování státních továrních privilegií (spojených s časově omezeným monopolem) nutné, aby se mohlo obejít výsadní postavení cechů v řemeslné oblasti.34 Stále častěji však bylo třeba státní podpory ve formě příspěvků nebo převzetí celého podniku do státní správy, neboť mnoho těchto nově založených fabrik stálo finančně na nejistých nohou. Tyto přímé zásahy státu však ustupují v době Josefa II., kdy i do Rakouska pronikají liberální myšlenky Adama Smitha, a začíná boj proti těmto nemocným státním podnikům Srv. Otruba, Verwaltung, Srv. G. Otruba, Die Wirtschaftspolitik Maria Theresias und Joseph II., in: Matis 1981, Srv. Leuchtenmüller-Bolognese, Bevölkerungspolitik, W. Häusler, Von der Massenarmut zur Arbeiterbewegung. Demokratie und soziale Frage in der Wiener Revolution von 1848, Wien 1979, Srv. Sandgruber, Ökonomie, 179 nn Srv. Otruba, Wirtschaftspolitik, 83 nn.

8 Na přelomu století přicházejí ke slovu opět průmyslu nepřátelské tendence. Cechy si od zpátečnictví, které plodil aktuální strach z revoluce, slibují nový vzestup. Mezitím však liberální síly ve vládě dosahují převahy. Dolní Rakousko a Vorarlberg se stávají nejdůležitějšími průmyslovými oblastmi. Především okolí hlavního města je dílem pokryto téměř souvislou řadou továren, asi tak, jak to můžeme vidět v některých krajích anglických, jak praví zpráva z roku Existuje snaha zachovat hlavní město jako takové prosto průmyslu, a to ze strachu před revolucionářskými piklemi.35 Vesměs se však jednalo jen o průmyslové ostrůvky v zemi, jíž stále dominovalo zemědělství Otázky chudoby a pauperismus Chudoba je v době přeměny společnosti ze stavovsko-feudální na průmyslovou masovým jevem. Tato nesporně historická skutečnost neplatí jen pro Rakousko. Průzkumy francouzských měst vykazují ke konci 18. století 20% podíl trvale chudých lidí v populaci. Až dvě třetiny obyvatelstva musely stále počítat s možností chudoby. V zemědělských oblastech se ze svých pozemků neuživila polovina až devět desetin obyvatel. Německé odhady praví, že dvě třetiny zemědělského obyvatelstva nemohly vyžít pouze ze svých polí a přibližně čtvrtina městského obyvatelstva byla odkázána na podporu.36 Je ovšem sporné, jak lze toto masové rozšíření chudoby zhodnotit. Představuje již následek počínající industrializace, nevyhnutelný doprovodný jev počínající kumulace kapitálu ve smyslu marxistické teorie společnosti? Nebo se jedná o doznívání krize tradiční agrární společnosti, jak nám to předestírají sociálně-politické analýzy Wilhelma Abelse?37 Tváří v tvář právě vyložené komplexnosti sociálního převratu toho času, se bude jednat o kombinaci obou skutečností. Přitom pro ty, které postihla chudoba, je naprosto bezpředmětné, jaké teorie objasňují jejich bídu. Klesající kvalita života se každopádně projevuje markantním úbytkem průměrné tělesné výšky obyvatelstva ve druhé polovině 18. století Häusler, Massenarmut, 35 a 45 n. Svou roli v tom hrály také výrobní poplatky, nedostatek bytů, otázky živ. Prostředí a zásobování vodou, srv. Sandgruber, Ökonomie Srv. W. Fischer, Armut in der Geschichte. Erscheinungsformen und Lösungsversuche der Sozialen Frage in Europa dem Mittelalter, Götingen 1982, 50 n.; Srv. W. Abel, Massenarmut und Hungerkrisen im vorindustriellen Europa. Versuch einer Synopsis, Hamburg-Berlin Tato argumentace si získala souhlas, srv. Např. H. Zander, Armut, in: Eyferth aj. 1987, 144; k diskusi srv. Häusler, Massenarmut, 79 nn J. Komlos, Ernährung und wirtschaftliche Entwicklung unter Maria Theresia und Joseph II, St. Katharinen 1994, 51.

9 Potravinová a hospodářská krize V zemědělském Rakousku měly klasické potravinové krize, které nastávaly vlivem přírodních katastrof, ještě i v tomto období osudové následky. K tomu přispěl i zvýšený růst počtu obyvatelstva. Paralelní zkušenosti z Anglie poskytují empirickou základnu tezím Thomase Roberta Malthuse, podle nichž rozdíl v dynamice růstu počtu obyvatelstva a zvýšení výroby potravin zákonitě vede k nedostatku a bídě.39 Na počátku sedmdesátých let 18. století sdílí Rakousko osud ostatních evropských zemí, když na základě několikeré neúrody vypukl hladomor. Veškeré následující úsilí o zvýšení zemědělské výroby nemohlo zakrýt skutečnost, že v letech několikerá špatná úroda opět vedla k citelnému nedostatku potravin, v některých krajích až k hladomoru.40 Šok z těchto potravinových krizí otřásl také těmi vrstvami obyvatelstva, které se i v příznivých letech jen taktak držely nad hranicí chudoby. Ceny základních potravin se vymrštily do výše, např. cena obilí se v letech 1771/1772 zdvojnásobila. Současně šly dolů nominální platy v domácím průmyslu, když hladovějící lidé pracovali téměř za jakoukoli cenu.41 Těmito vlnami zdražování jsou nejvíce postiženy právě nejnižší vrstvy obyvatel, které většinu svého výdělku musejí vydat za chléb a obilí. Kolem roku 1830 vedly rozsáhlé povodně k vlnám bídy následovaným epidemií cholery. Kvůli karanténním opatřením byly obchod a hospodářství široko daleko ochromeny. Sociální úpadek mnohých však nezavinily jen přírodní jevy, byl to i následek politických zmatků. Boj o rakouský trůn rozvrátil státní finance a byl příčinou obrovského dluhu. Ten se vinou sedmileté války s Pruskem ještě více než zdvojnásobil. Rakousko začalo s úřední emisí papírových peněz, které byly vystaveny stálému tlaku inflace.42 Finanční zatížení v době napoleonských válek roztočilo inflační spirálu, což konečně vedlo ke státnímu bankrotu v roce Cena za ozdravění byla vysoká: Stoupající ceny, za nimiž zaostávají platy a výdělky, úbytek věcné hodnoty, neúměrně stoupající nájemné, nedostatek bydlení, znehodnocení úspor, nerozdělování příjmů majitelům nemovitostí a přesouvání jmění do zahraničí. 43 Do roku 1848 se nepodařilo konsolidovat státní pokladnu. Potravinové krize a války byly stále znovu na překážku rozvoji hospodářství. Teprve kolem přelomu století dochází s výjimkou napoleonských válek k delšímu průmyslovému K tomu srv. např.: Engelke, Soziale Arbeit als Wissenschaft, 197 nn. Malthus zveřejnil svoji polemiku An Essay on the Principles of Population v roce Srv. Zöllner, Oesterreich, Srv. Sandgruber, einkommensentwicklung und Einkommensverteilung in der zweiten Hälfte des 18. Jahrhunderts einige Quellen und Anhaltspunkte, in: Oesterreichische Akademie der Wissenschaften 1985, 254. K podobným šokům ze zdražení došlo ještě v letech 1760 a 1790, srv. Otruba, Verwaltung, Srv. Otruba, Staatshaushalt und Staatsschuld unter Maria Theresia und Joseph II., in: Oesterreichische Akademie der Wissenschaften 1985, Sandgruber, Ökonomie, 223.

10 vzmachu, který byl provázen prvním skokem v mechanizaci. Avšak v roce 1816 se zhroutila předimenzovaná válečná a inflační konjunktura. Navíc po skončení kontinentální blokády zaplavilo trh anglické zboží.44 To vše vedlo k neustávající hospodářské depresi provázené vysokou nezaměstnaností. Teprve od roku 1825 se mohl průmysl začít uzdravovat a nastoupila delší fáze růstu. Tento i v mezinárodním měřítku dobrý výsledek však nebyl příliš platný široké nejchudší vrstvě obyvatelstva. Důkazem toho je další úbytek průměrné tělesné výšky ve 30. a 40. letech 19. století.45 V letech upadá rakouské hospodářství znovu do těžké deprese. Městská chudina Vedle těchto celospolečenských krizí existují také katastrofy v životě jednotlivců popř. rodin, kteří vinou nedostatečného sociálního zajištění upadli do chudoby: pracovní neschopnost zaviněná stářím či nemocí, nehoda živitele rodiny nebo jeho ztráta (z různých důvodů). Kdo nezdědil dostatečný majetek, musel při každé podobné ráně osudu nevyhnutelně počítat s pádem do chudoby. Šance pro toho, kdo se škrábe nahoru, jsou ve stavovské společnosti relativně malé. Převážně chudoba postihuje ženy, jak se dočteme v podkladech žádostí o podporu chudých na vídeňském předměstí z r. 1804/05.46 Dvě třetiny žadatelů jsou ženy, ponejvíce vdovy (61%). Nejčastější příčinou chudoby je pracovní neschopnost následkem stáří. Dvě třetiny podporovaných mužů a žen jsou lidé starší šedesáti let. Chudobou jsou dále zvláště ohroženy osoby žijící samotné s dětmi. Část podporovaných odůvodňuje svou potřebnost právě tím, že živí mnoho dětí. K zchudnutí často vedou déle trvající onemocnění, jak dokazují vídeňské podklady. Ty také ukazují, které skupiny pracujících jsou ohroženy chudobou: v první řadě jsou to nádeníci (příležitostní, sezónní a pomocní dělníci), zaměstnanci přepravy (drožkáři, podkoní, povozníci a lodníci), lidé ze sektoru služeb (posluhovačky, služky, sluhové). Ale i 55% řemeslníků (u tovaryšů podstatně více), 40% drobných úředníků a jedna třetina obchodníků umírá bez jakékoli pozůstalosti.47 Tento obraz se kryje se zobrazením městské spodiny v dobové literatuře. V podstatě to vše odpovídá projevům městské chudoby již od pozdního středověku Srv. tamtéž, Příčinou ovšem mohlo být i nahrazování hodnotnějších potravin spotřebním zbožím a poživatinami, tak J. Komlos Srv. H. Stekl, Unterschichten und Obrigkeit im Wien des ausgehenden 18. Jahrhunderts, in: Oesterreichische Akademie der Wissenschaften 1985, 298 n srv. tamtéž, Srv. S. Altmeyer-Baumannn, Alte Armut Neue Armut : Eine systematische Betrachtung in Geschichte und Gegenwart, Weinheim 1987, 12nn.

11 Venkovská chudina Velkou část celospolečenské chudiny představují venkovské nejnižší třídy obyvatelstva, které hrají rozhodující roli v sociálním obratu této epochy.49 Mezi ně je třeba připočíst ty skupiny obyvatel venkova, které nelze považovat ani za rolníky, a které stojí na společenském žebříčku ještě pod nimi. Především jsou to domkáři, kteří vlastnili alespoň dům a zahradu, dále lidé, kteří museli namáhavě shánět práci a ubytování jako služebnictvo a drobní řemeslníci. Nevyčerpatelným zdrojem, z něhož pocházeli tito lidé bylo dědické právo platné v širokých oblastech monarchie. To znalo jen jediného hlavního dědice, který dostal vše, čímž se jeho sourozenci stali bezzemky a nemajetnými osobami. V šedesátých letech 18. století je 30% - 40% venkovských rodin bez přístřeší. Konskripční listiny z 60. let dokazují, že pouze třetinu až čtvrtinu evidovaných mužů lze zařadit mezi rolníky. Všichni ostatní naproti tomu nebyli zajištěni žádným vlastnictvím půdy.50 Jedním z nejcitelnějších omezení pro tuto skupinu obyvatelstva byl přitom zákaz sňatků pro čeleď a služebnictvo, takže asi polovina venkovanů se musela vzdát vlastní rodiny.51 Hospodářská existence těchto venkovských nižších tříd se zakládala na mnohotvárných formách výdělku, a to u mužů stejně jako u žen. Teprve další možnosti výdělku v době boomu textilního průmyslu kolem poloviny 18. století dovolily příslušníkům těchto nezemědělských vrstev založení vlastní rodiny a domácnosti ve větší míře než doposud. To přineslo zřetelný nárůst stavby domů v obcích; s vlastnictvím domu přichází získání vyšší společenské prestiže, stejně jako osvobození od možnosti rekrutování do armády. Avšak s nástupem mechanizovaného předení bavlny veškeré naděje na lepší život rychle vyprchaly. Platy za tuto práci se snížily až na pětinu své výše z předchozích let52 a stavba nových domů na venkově se zastavila. Došlo k silné deindustrializaci a opětovnému příklonu k zemědělství. Intenzivnější zemědělská výroba naproti tomu rozhojnila možnost stálejšího zaměstnání na statcích, oproti dřívějším pouze sezónním pracím. S odklonem od tradičního trojpolního systému hospodaření však byla nejnižším vrstvám venkovanů odejmuta jiná možnost obživy jejich dobytek se již nemohl pást na právě nevyužívaném kusu půdy.53 Tito lidé se živili ponejvíce jako sezónní dělníci nebo vandrovní obchodníci či řemeslníci, jejich stav je tedy charakterizován vysokou mobilitou. Nyní mnohým z nich nezbývalo než putovat Srv. Mitterauer, Lebensformen und Lebensverhältnisse ländlicher Unterschichten, in: Matis 1981, Srv. tamtéž, 321n Srv. Leuchtenmüller-Bolognese, Bevölkerungspolitik, 184n Srv. Sandgruber, Einkommensentwicklung, 253n Rovněž v Německu donutily tyto změny v agrární struktuře nejnižší vrstvy venkovanů k zproletarizování se, srv. W. Conze, Vom Pöbel zum Proletariat. Sozialgeschichtliche Voraussetzungen für den Sozialismus in Deutschland, in: Fischer/Bajor 1967,

12 do velkých průmyslových center. Spolu s řemeslníky, kteří nemohli vzdorovat konkurenci velkých podniků pak tvořili základ nového průmyslového proletariátu. Společenské vrstvy na okraji Základem první generace průmyslového dělnictva jsou však deklasovaní a vyděděnci stavovského uspořádání 54, jejichž dějiny se dají sledovat již od pozdního středověku. Michel Mollat popisuje morovou epidemii ve čtrnáctém století, které padla za oběť téměř jedna třetina obyvatelstva a která znamenala závažný otřes pro společnost.55 Mnoho lidí vypadlo ze svého přirozeného společenství, z rodin, obcí a spolků. Hospodářské krize způsobují vždy znovu opouštění venkova a nezaměstnanost. Výbušná směs sociálních, nacionálních a náboženských motivů vede k nepokojům, které se v prostoru Rakouska rozpoutaly například v podobě husitských válek. Doprovodným jevem těchto událostí byly pak velké skupiny žebráků a vakantů, které byli vnímány jako přírodní pohroma a ohrožení. Současníci dělili své chudé do dvou skupin: jsou to na jedné straně slabí, usedlí, nemohoucí chudáci, kteří jsou potřební; na straně druhé pak potulní, aktivní a silou oplývající chudí, kterých je nutno se chrániti.56 Ve zmatcích Třicetileté války se populace těchto vakantů ještě rozšířila, a to lidmi z nejrůznějších společenských vrstev: šlechtici, studenti, žáci, zpěvačky, propuštění učitelé a písaři, vysloužilí vojáci, náboženští uprchlíci, ztroskotanci všeho druhu, chudé vdovy a sirotci, ti všichni bez groše přelévají se z místa na místo co žebráci, stěžuje si dobový registr žebráků.57 Rovněž v Rakousku plodily vlny válek s Turky zástupy vykořeněných lidí. Vysloužilci a jejich děti, podomní obchodníci, nezaměstnané služebnictvo a řemeslničtí tovaryši posilovali tyto skupiny na okraji společnosti. Byli nuceni zajišťovat si obživu částečně žebrotou, částečně však i kriminálními činy. Hranice je nezřetelná. V nebezpečí, že budou připočítáni k tomuto žebravému lidu upadají také tovaryši na vandru či námezdní dělníci jdoucí za prací. V 17. století bylo ve Vídni, Gratzu či Horním Rakousku 5% - 10% obyvatel počítáno k těmto kočujícím chudákům, asi 1/2 z toho byly ženy.58 Již v 16. století na tyto jevy reagovala města změnou v zaměření své sociální politiky. 59 V péči o chudé se více než předtím uplatňují represivní opatření. Humanisticky laděné dobové řády pro chudáky vidí práci jako prostředek reintegrace do společnosti. Nejznámějším řádem je práce španělského humanisty Juana Luise Vivese, vypracovaná pro H. Lampert, Sozialpolitik, Berlin-Heidelberg-New York 1980, Srv. Mollat, Die Armen, 174nn Swaan, Der sorgende Staat, Chr. Sachsse/F. Tennstedt, Geschichte der Armenfürsorge im Deutschland. Vom Spätmittelalter bis zum 1. Weltkrieg, Stuttgart 1980, Srv. Sandgruber, Ökonomie, % - 10% v Německu, srv. Chr. Sachse/F. Tennstedt, Sicherheit und Disciplin. Eine Skizze zur Einführung, in: Sachse/Tennstedt 1986, Srv. Geremek, Geschichte, 153nn.

13 belgické město Bruggy. Zavádí veřejné práce, dokonce pracovní povinnost.60 S nástupem merkantilismu se na okrajové vrstva společnosti začíná pohlížet jako na potenciální pracovní sílu do nových manufaktur. R se podle západního vzoru zřizují ve Vídni pracovní a výchovné ústavy. V nich měli být umístěni nejenom žebrající čeleď pána nemající, nýbrž také vzdorovité služebnictvo mužského i ženského pohlaví, stejně jako nezkrotní řemeslníci i ničemné děvečky, zvláště však lehké ženské osoby a jejich kuplířky.61 Špatná pověst těchto donucovacích pracovních zařízení však poškodila všechny další projekty dobrovolných pracovních domů, jaké se pokoušel zřizovat např. Josef II. Jejich cílem mělo být zachránit nezaměstnané od zahálky, prostopášnosti a bídy, byvše jim na těchto místech zajištěna veškerá práce po všechen čas, takže si mohou vydělati na své živobytí. 62 Tato pracovní pedagogika je jedním z ideologických pilířů boje proti chudobě. Již v nalezincích a sirotčincích, které v důsledku zákazu sňatků v této době rostly jako houby po dešti, byly děti vedeny k manufakturní práci. Musely podle nejvyššího rozhodnutí z roku 1786 pracovat od pěti až šesti hodin ráno do sedmi večer. 63 Cílem správních orgánů přitom není nějaké zpátečnické vykořisťování (proti extrémům bylo zakročeno64), nýbrž výchova dětí k disciplíně průmyslové práce v manufakturách, jejich výchova k práci a píli. I ve venkovských oblastech byli sirotci vyloučeni z nucené služebné práce, neboť v sirotčí službě byl spatřován nejlepší prostředek, jak děti uchránit zpustnutí.65?? Veškeré toto úsilí Veškeré toto úsilí vymýtit chudobu výchovou k práci a vzděláním spočívají ovšem na fikci, kterou je neomezená kapacita trhu práce. To, že nezaměstnanost není pouze výsledkem lenosti a zahálčivosti, ale také plodem konjunkturálních výkyvů a strukturálních změn, se do povědomí zvolna začalo dostávat až v druhé polovině 19. století. Práce však nezaručovala dostatečnou možnost výdělku, zvláště pro větší rodinu. Např. mzdy ve stavebnictví ve Vídni zůstávaly v druhé polovině 18. století, navzdory značné inflaci, stále stejně nízké. Reálné příjmy námezdních dělníků v Horním Rakousku se velice horšily, aniž by byly na obzoru nějaké změny.66 Proletariát jako hrozba Ačkoli tento zárodečný proletariát nebyl početně ještě příliš velký, začínal už být vnímán jako hrozba společenského pořádku. Tato čeleď hladovějících a z větší části nemravných lidí by mohla být ohrožením pro každý stát, zvláště v nynějším čase, kdy jakobíni způsobili revoluci a zapříčinili neštěstí v celé Evropě., varuje policejní ministr hrabě Srv. např. Engelke, Soziale Arbeit als Wissenschaft, 169nn cit. podle: Häusler, Massenarmut, cit. podle: H. Stekl, Oesterreichs Zucht- und Arbeitshäuser , Wien 1978, Otruba, Verwaltung, Vyšetřování jednoho továrníka, kterému bylo odmítnuto svěření sirotků s odůvodněním, že podmínky by byly jaksi ještě horší než v obchodě s otroky. Cit. podle: Häusler, Massenarmut, 37.

14 Pergen v roce Jakobínské procesy r proti malé skupině revolučních sympatizantů posloužily císaři Františkovi jako exemplární případ.68 Strach z ozbrojené spodiny vedl k striktnímu policejnímu dozoru. Každé spolčení proto bylo pod pohrůžkou přísných trestů potlačováno v zárodku. Toto opatření však postihlo i veškeré svépomocné spolky, jako např. první pokusy o založení soukromých dělnických nemocničních spolků. Ty byly neustále v podezření z podvratné činnosti a byly šikanovány.69 Zbídačení širokých vrstev městského i venkovského obyvatelstva však na počátku 19. století vede k vyostření sociálního napětí. Přes represivní opatření dochází stále znovu k nepokojům, např. když ve Vídni r značně vzrostly životní náklady vlivem zavedení nové spotřební daně.70 Přesto se jednalo spíše o spontánní revolty chátry jak znělo běžné označení. Pocit solidarity ve smyslu třídního uvědomění ještě chybí, snad vlivem heterogenního složení nižších vrstev. Maximálně se podařilo něco na způsob kolektivního povstání dělníků, jako tomu bylo např. v roce 1844, kdy došlo v českém textilním průmyslu k nepokojům vyvolaným zavedením hospodárných opatření. Přesto však počínající veřejná diskuse pod heslem pauperismus, a hledání řešení sociálních problémů, naznačuje změnu smýšlení. Chudoba se už nepovažuje prostě za přirozený jev. Ukazuje se být problémem řešitelným zavedením cílených opatření. A to je i známka toho, že se z chátry jako heterogenní masy pauperizovaných rodí moderní proletariát 71 (i když v souvislosti s revolucí 1848 literatura o pauperismu rázem přestává vycházet) Chudoba je osudem Nuzný rok uvrhl celou zemi do nepopsatelné bídy. 72, čteme ve Čtvrtletníku ve (zcela fiktivní) zprávě o životě a práci vzorného děkana. Ceny základních potravin rychle stouply tak, že na ně nestačil žádný denní plat ani výdělek. Ztráta živnosti se přiblížila Srv. Feigl, Landwirtschaft, Srv. Sandgruber, Einkommensentwicklung, cit. podle: Weidenholzer, Der sorgende Staat, 68; srv. E. Violand, Die soziale Geschichte der Revolution in Oesterreich Vydáno W. Häslerem, Wien 1984, 7 nn Srv. Violand, Geschichte der Revolution, Srv. Häusler, Massenarmut, Srv. tamtéž Srv. tamtéž, 100. Srv. k tomu také W. Conze, Vom Pöbel zur Proletariat, o. V. Aus dem pfarrlichen Amtsleben, in: ThPM /19, 231. Mělo by se jednat o zdražování r. 1790, poslední hospodářskou krizi před strašlivým rokem 1816.

15 rychlým krokem. Všichni postradatelní sloužící byli propuštěni. Je možno vidět zástupy lidí, jak si dům od domu hledají obživu.vláda má starost, že na dovoz obilí nezbývají peníze, sama ziskuchtivost a lichvaření nesníží tolik ceny, jako by to mohly udělat vládní ústavy. To je přesný popis toho, co Wilhelm Abel nazývá krizí starého typu. Špatné počasí vede k neúrodě, která má za následek zvyšování cen základních potravin a tím zhoršení podmínek domácností. Výdaje za spotřební zboží všeho druhu a osobní potřeby se musejí omezit na nezbytně nutné, což zapříčiňuje odbytovou krizi řemesel a obchodu, následně pak masovou nezaměstnanost. Abel se pokouší ukázat, že tento typ krize určuje do let 1846/47 dynamiku chudoby jako sled stále znovu se vracejících ekonomických zemětřesení. 73 Předešlý citát ukazuje zřetelně, jak je chudoba viděna v pastoračně teologických pramenech. Je chápána jako neodvratný úděl ( ). Postižena je výhradně určitá vrstva obyvatel. Chudí jsou definovatelný stav, ohraničená kategorie lidí ( ). Chudoba je zostřena nemorálností boháčů a vlastníků půdy, sama však je také pramenem morálních defektů ( ) Chudoba jako neodvratitelná sudba Pokud je chudoba chápána jako neodvratitelný osud, je veškerá debata o jejích příčinách zbytečná. A vskutku, v našich pramenech se příčiny chudoby jakoby mimochodem přecházejí. Jako kazatel by měl kněz bídu chudáků, zvláště v časech zdražování nebo zimy k nepřežití, vylíčit názorně a v živých barvách.74 Každopádně se bralo v úvahu teologické vysvětlení přírodních katastrof, např. jako v jistém kázání po utrpěné velké pohromě : Každý by si měl položit tuto otázku: nerozdělil jsem v roce záplav, kdy mi Bůh požehnal, z tohoto požehnání příliš málo mezi potřebné? Nebyl jsem skoupý a nemilosrdný? Proto mi Bůh mi odňal své požehnání, že jsem ho tak špatně použil. 75?? I v terminologii je chudoba I v terminologii je chudoba spojována s ranou osudu. Duchovní má být přátelský, laskavý, jemný k těmto nešťastníkům.. 76 Je povolán k vykonávání svého útěšného úřadu při zármutku ze ztráty časných statků a v neštěstí. 77 A pokud je chudoba neštěstím, pak bohatství je štěstím, 78 kterého může být za nepředvídatelných okolností zase pozbyto. Kdo opovrhuje chudáky, měl by si být vědom toho, že sám se kdykoli může octnout ve stejné pozici. Vinou řádění požáru, vinou záplav, zlodějů, vinou mnohaleté neúrody, vinou neúspěchu živnosti můžeme kdykoli přijít o veškerý majetek či jeho část. 79 Také chudoba rodin s mnoha dětmi byla považována za úděl, což je pochopitelné zejména vzhledem Srv. Abel, Massenarmut, Ovšem ve jmenované zprávě už se ukazují nové časy: Konkurz jedné továrny vedl k vysoké nezaměstnanosti v oblasti, srv. Amtsleben, Reichenberger II, 158.

16 k omezeným možnostem plánování rodičovství. A tak byly pokusy vykládat nežádoucí přírůstek v rodinách nábožensky, jako požehnání Pána Boha, který dává i bere.80 Köhler vypočítává tři druhy chudých: ty, kteří se již nemohou přiměřeně živit, jejichž příjem nedostačuje rodině v jejím počtu, kteří nejsou schopni si prací vydělat na živobytí.81 Široká dobová diskuse o pauperismu, v níž se od počátku 19. st. usilovalo o nalezení příčin masové chudoby82, míjela, jak se zdá, některé autory dokonale. Anebo to nenáleží k těm tématům, kterými by se podle jejich mínění měl zabývat duchovní z moci úřední? Jen Reichenberger přináší relativně širokou bibliografii (13 titulů) spisů, které pojednávají o péči o chudé. Počínaje nezbytným Muratorim, jmenuje především německé a anglické autory (MacFarlanův Inquiries Concerning the Poor, něm. 1785) a konečně i vídeňský Oesterreichisches Magazin für Armenhilfe, Industrie-, Anstalten, Dienstbothenwesen.83?? Zodpovědnost farářů ve věci veřejné chudoby plodí alespoň konkrétní reformní návrhy. Obšírný příspěvek O zásadách hamburského chudinského zařízení, který vyšel v Měsíčníku, je odůvodněn tím, aby naši duchovní čtenáři k dobrému živobytí chudiny mohli v každém směru přispět..84 Uvádí se tu šest možných příčin zchudnutí: mimořádné zdražování nejnutnějších životních potřeb, pro živnostníka je to pak případ nemoci a ulehnutí, větší počet dětí, než jsou rodiče či ovdovělé ženy schopni uživit, nedostatečný příjem osob z nižších tříd, které by se jinak byly schopny uživit prací, náhlá nouze vzniklá váznoucími obchody nebo nehodami nebo nutnou úhradou materiálu nebo dluhu na nářadí, nebo stařeckou vetchostí, kdy na jedné straně začíná živnost váznout, na straně druhé se zvyšují potřeby člověka.85 Navrhovaná opatření k zajištění sociální pomoci, jako je bezplatné lékařské ošetření, systém půjček a důchodové zabezpečení, leží však ještě v kraji utopie Chudí jako stav 75 O.V., Kázání po utrpěné velké pohromě, in: ThPM 2 (1803, 2Bd.) 154). 76 Giftschütz, Tamtéž, srv. Köhler, O.V., Kázání. Von der den Armen schuldigen Achtung, in: ThPM /19-1, Köhler, Köhler, 90; rovněž Gollowitz, Srv. Wendt, Geschichte, Franz Josef von Buss poskytuje r přehled těchto pokusů o vysvětlení. Rozděluje příčiny chudoby na hospodářské, zdravotní, státně-právní, vzdělávací a mravně-náboženské. 83 Reichenberger II, 159 n. 84 O.V., Grundsätze der Hamburgischen Armenanstalten, ThPM , tamtéž,

17 Od duchovního se právem očekává, že mu leží na srdci nejen to vnitřní v člověku, ale i jeho stav tělesný, a že zvláště určité vrstvě lidí, chudým, neodepře svoji péči.86 S velkou samozřejmostí se mluví o chudých. Je to společensky přijatelný termín, který nepotřebuje bližší definici. Všichni vědí, kdo je tím míněn. A pokud i zde mluvíme o třídě chudých, není to pojem ve smyslu pozdější pracující třídy. Tento pojem se utvářel aktivním podílem postižených na základě zkušenosti stejného postavení a společných zájmů.87 Tady se ovšem jedná o vysoce heterogenní vrstvu obyvatel. Hlavní úkol sociální péče spočívá právě v tom, správně rozpoznat rozdíly mezi chudými : Mezi skutečné chudáky není možné počítat tuláky, pouliční žebráky, a mrzáky, kteří pod maskou svých hadrů nejsou nic jiného, než trestuhodní povaleči, kteří s prodejným ostychem a svými bůhvíjak získanými dětmi všude obcházejí. 88 Klasické dělení na hodné a nehodné (čestné a bezectné) chudáky je přetrvávajícím motivem. Vyskytuje se ale nejenom tam, kde předmětem je jednání o předpisech pro chudé. Bezectní chudáci spadají do kompetence policie a justice, čestní do kompetence duchovního. Jeho prvním úkolem je mít ve své farnosti přehled o chudých, bezmocných, potřebných a práce neschopných, starých lidech.89 Zvláště skrytou bídu je zapotřebí objevit, vyhledat toho, který by se červenal, kdyby se měl takto bídný ukázat 90, a nevěřit kdejakému ufňukanci a roztrhané sukni 91. Protože farář nejlépe zná potřeby chudých,92 může právě on nejlépe dohlédnout na to, aby se pomoc dostala opravdu těm, kdo ji potřebují. To od faráře vyžaduje překročení hranic svého stavu. Musí nakládat s chudými přátelsky a snížit se k nim..93 V logice stavovské společnosti je toto snížení se pozitivně nabitý pojem. Popisuje počínání stavovsky nepřiměřené, ale v zájmu člověka z nízkých vrstev. Právě duchovní by neměl sdílet pohrdání chudinou, neboť nic tolik netiskne bídného k zemi, jako když se k nuzotě přidá pohrdání, zvláště přichází-li ze strany toho, který se měl naučit vidět v osobě chudáka samotného Spasitele. 94 Tento zájem o člověka, nezávislý na stavovských rozdílech, je vymožeností osvícenské filantropie. Dosažení živého citu pro lásku k člověku, je úkolem estetické výchovy., hlásá Skizze der Pädagogik. 95 K tomu patří také vytvoření příležitostí k pozorování lidské bídy a zážitek lásky k člověku. 86 Reichenberger II, Srv. Wendt, Geschichte, 6 1nn. 88 Golowitz I, 359 n. 89 Reichenberger II, 151 n.: podobně Hinterberger II, Gollowitz I, 361, cit. sv. Ambrože. 91 Jais Sailer III, Hinterberger II, Giftschütz, G. Reichenberger, Skizze der Pädagogik oder Erziehungslehre, in: ThPM , 57.

18 Ale duchovní nemá překračovat pouze hranice stavu, ale též vlastní, lidské hranice. Setkávání se s chudými nevyvolává vždycky jen povznášející pocity. Mnozí chudí mají tělesné nedostatky, jsou špinaví, nemají žádné způsoby, nejsou s ničím spokojeni, jsou závistiví, reptají proti Bohu i lidem. 96 Zvláště mnoho přemáhání vyžaduje návštěva nemocného chudáka. Tady jde někdy o to, snésti pohled na takový nepořádek, snést odpudivý zápach z tolika odporných výparů.97 Avšak duchovní nesmí být žádný zhýčkaný rozmazlenec. Takový by si raději hned neměl volit ten stav, kde bude mít za povinnost tolik se stýkat s chudáky Chudoba a morálka Bohatství činí člověka pyšným, siláckým a zpupným, hned svádí k lakomství, hned k marnotratnému nakládání s penězi Chudoba činí člověka s omezenými duševními schopnostmi a omezeným výhledem na lepší osud závistivým, nepřejícím, zlodějským a podvodnickým, činí z lidí zahálčivé potulné žebráky, a žebrota je, jak ukazuje zkušenost, spojena s nejsmutnějšími důsledky v oblasti morálky. 98 Vedle teologických argumentů jaké poskytuje Bible a tradice, je to právě negativní účinek chudoby na mravnost, jenž vedl k přesvědčení, že péče o chudé patří do kompetence duchovního. Neboť když (chudoba, pozn. M.L.) již příliš na člověka doléhá, pak zákonitě zapříčiňuje sklíčenost, podlost, podvod, loupež apod.; a také děti vyrůstají bez výchovy, čímž je zkažena další generace. 99 Ze svého sociálního závazku by měl farář poznat, jestli bída chudých dosáhla již takového tíživého rozměru. Také by měl ze svého učitelského úřadu, zejména v kázání, důtklivě nabádat k ctnostem. Giftschütz vyjmenovává: 1. čestnost, 2. pracovitost, 3. šetrnost.100 Sailer vypočítává k tomuto účelu celý katalog ctností, jejichž rozvoj by byl vhodný k zmírnění časné bídy, k rozmnožení časného blahobytu. 101 Křesťan by měl být: zdrženlivý, shovívavý, mírný, střídmý; pracovitý v určené oblasti; spokojený s málem; pokojný, svorný, poddajný, snášenlivý, klidný, tichý; pokorný, osvobozený od žádostí, od pádu, skromný v oblékání;.102 Chudým se vzkazuje, že mají nejprve ze všeho přijmout svou společenskou pozici. Zlepšení jejich osobního i rodinného postavení pak může nastat zvnitřněním občanských ctností. Opačná možnost je podrobena ostré kritice. Jako svědomitý přítel napomíná (duchovní, pozn. M.L.) lakomce, zloděje, lupiče, utlačovatele vdov a sirotků, 96 O.V., O pozornosti dlužné chudým, O.V., Wie soll der Seelsorger arme Kranken behandeln?, in: ThPM 7 (1809, 1), O.V., Einige Bemerkungen über den Charakter des Landvolks in religiöser Hinsicht, in: ThPM 4 (1805, 3) Hinterberger II, Giftschütz, Sailer III, Tamtéž

19 aby zanechali svých nepravostí; milovníkům nádhery nakazuje, aby zmírnili své výdaje za luxus a rozhojnili dary lásky. 103 Člověk je si vědom, že chudoba má co do činění s ekonomickými projevy moci, že chudí patří k objektům vykořisťování. Naturálním dávkám (dřevo, oblečení, jídlo) by měla být dávána přednost před peněžními dary, resp. ty by měly být dávány jen v malých dávkách, radí Hinterberger. Tento postoj odůvodňuje nejen obavou z dětinského prohýření, ale také tím, že rovněž na chudých při jejich nákupech v malém jest praktikována nejkrutější lichva. 104 Chudoba a politika? V centru pozornosti jsou pouze jednotliví lakomci a vykořisťovatelé, u nichž je snaha je polepšit pomocí odpovídajícího působení, nikoli však samotné socioekonomické nespravedlivé struktury. Tento individualizující pohled na sociální problémy však v žádném případě není charakteristický pro církevní pohled na věc, jde spíše o všeobecný charakter filantropické myšlenkové výbavy toho času. Teprve v čase Vídeňské konference se v Monathschriftu začínají objevovat politické výklady chudoby. Jedná se o pesimistické diagnózy času, které vidí ve Francouzské revoluci předběžný kulminační bod všeobecného boje proti náboženství a církvi. Důsledky takového pohrdání náboženstvím jako směrnicí společenského a státního života se ukazují na tom, že tíseň času se zbídačením poddaných a tlak vlády vedou k pusté ztrátě mravnosti.105 V tomto kulturním pesimismu se už ohlašuje postoj církve proti liberálnímu státu. Na druhé straně už cítíme slábnoucí sebevědomí církve jako samostatné společenské síly. Dějiny nechť ukáží, že pouze náboženství je zárukou spravedlivých společenských pořádků. (Církev) nepřiznává žádné právo silnějšímu a je nepřítelem nezákonné zvůle kdekoli se s ní setká; naproti tomu je přítelkyní porušeného práva a pozvedá ho znovu z prachu, do kterého bylo sraženo. To vysvětluje, proč nachází mezi utlačovanými a trpícími lidmi své přátele a stoupence Pastorální teologie zaměřená na společnost Předtím, než přejdeme k argumentační linii a stavebnímu principu charity, měli bychom si položit otázku, z jaké zájmové pozice naše argumentace bude vycházet (2.2.1.). Právě pokud jde o založení sociální péče, tedy o činnost proměňující společnost, máme k dispozici vlastní sociální status. Teologické argumenty mohou tento status zajistit nebo jím Tamtéž 104 Hinterberger II, O.V., Erhaltung der christlichen Religion unter immerwährenden Gefahren, in: QS 4 (1815, 1) O.V., Zufäl lige Gedanken bey der nun wiederkehrenden Ordnung der Dinge, in: QS 3 (1814, 2) 89n.

20 otřást. Jejich vklad tedy závisí na tom, zda argumentující očekává prospěch z toho nebo onoho. Společenské postavení církve, a zvláště kléru, představuje do určité míry hlas života pro teologickou argumentaci. Poselství evangelia je ostré a jasné. Přes veškerou námahu o otupení neoblíbených aspektů má Bible i církevní tradice svou vlastní dynamiku, se kterou neustále pozvedá z prachu ubožáka. Pojem charita budeme v pastorálně teologických pramenech této doby hledat marně, stejně jako pojem diakonie. Pro toto období zaměřené na společnost je profánní terminologie takřka charakteristická. Mluví se o vlivu na časné blaho obce (Sailer), o péči o chudé (Reichenberger), chudinství (Hinterberger), nebo se odpovídající kapitola opíše jednoduše jako chudoba (Gollowitz). Nejspíše se (Hayker) odvolává na teologický topos v užším slova smyslu pod nadpisem O lásce k bližnímu Teologickou argumentaci určují průběžně dvě témata. Na ně se dají zavěsit kontury charitní teorie tohoto období. 1. Almužny (2.2.2.): Středověké učení o almužnách bylo v základních rysech převzato a dosáhlo svého nejvyššího bodu. V konfrontaci s osvícenským humanismem a dobovou diskusí o pauperismu prodělal pojem almužen značné rozšíření. Cenou za to je ovšem odpovídající ztráta pojmové ostrosti. 2. Církevní majetek jako majetek chudých (2.2.3.): Přichází-li s pojmem almužny ke slovu sociální povinnost všech křesťanů, pak se tímto tématem nárokuje odpovědnost církve, jakou měla v čase prvních křesťanů. A i když sekularizace přinesla určité změny, stojí za touto argumentací povědomí o církvi relativně bohaté, majetné Státní úředník a rolník Mohla mít katolická církev v dunajské monarchii za časů osvícenského absolutismu zájem na změně společenského statu quo? Asi sotva. Byla velmi těsně spjata s celým vládním systémem a požívala privilegovaného společenského postavení. Základem staré habsburské monarchie byla, na rozdíl od Francie nebo Pruska, zvláštní koalice koruny s velkými šlechtickými rody, které byly pevně ukotveny vlastnictvím pozemků a dvorců a hýbaly vídeňskými pákami moci na ústředních pozicích Katolická církev byla, díky svému dlouhodobému účastenství na feudálním systému, třetím partnerem této koalice materiálních, politických a sociálních zájmů. Pomáhala legitimovat vládu dynastie a šlechty, uspokojovala