MASARYKOVA UNIVERZITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra politologie Financování politických stran v České republice: možnosti a limity reformy Diplomová práce Bc. Zuzana Kolaříková Vedoucí práce: Mgr. Anna Matušková, Ph.D. UČO: Studijní obor: Politologie Imatrikulační ročník: 2010 Brno 2012

2 Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, ţe jsem magisterskou práci na téma Financování politických stran v České republice: možnosti a limity reformy vypracovala samostatně a pouţila jen zdroje uvedené v seznamu literatury. V Brně, 2. ledna

3 Poděkování Za pomoc při tvorbě této magisterské diplomové práce bych ráda poděkovala Mgr. Anně Matuškové, Ph.D. za její odborné vedení, velkou trpělivost, cenné rady a vstřícný přístup. Dále bych chtěla poděkovat své rodině a přátelům, kteří mě vytrvale podporovali po celou dobu mého studia. 3

4 Obsah Úvod Vývoj financování politických stran Elitní strany Masové strany Catch-all Party Strana kartelu Faktory ovlivňující podobu modelu Základní principy financování politických stran Cíle Způsoby financování politických stran Shrnutí Financování politických stran v ČR Vývoj financování stran v ČR a politické konsekvence Nekonečné novelizace zákona o politických stranách Poznámky k úpravě zákona o volbách Shrnutí Financování státem Přímé státní financování Nepřímé státní financování Soukromé financování Přímé formy soukromého financování Členské příspěvky Sponzorské dary Příjmy z podnikatelské činnosti Ostatní zdroje přímého soukromého financování Nepřímé formy soukromého financování Zhodnocení českého modelu financování Zhodnocení Rovnost Svoboda Veřejnost Kontrola Vynutitelnost Reforma financování v ČR Protikorupční strategie vlády Doporučení Skupiny národů proti korupci

5 4.2 Návrh KSČM Konkrétní opatření zohledňující doporučení Rady Evropy (GRECO) Zhodnocení jednotlivých oblastí KSČM a systém financování Návrh Strany zelených Konkrétní opatření zohledňující doporučení Rady Evropy (GRECO) Zhodnocení jednotlivých oblastí Strana zelených a systém financování Návrh ČSSD (senátní návrh) Konkrétní opatření zohledňující doporučení Rady Evropy (GRECO) Zhodnocení jednotlivých oblastí ČSSD a systém financování Návrh Ministerstva vnitra (vládní návrh) Konkrétní opatření zohledňující doporučení Rady Evropy (GRECO) Zhodnocení jednotlivých oblastí Návrh Ministerstva vnitra a systém financování stran Závěr Seznam zkratek Pouţitá literatura a prameny Výroční zprávy: Právní normy: Internetové zdroje: Internetové stránky: Další zdroje Přílohy Příloha č. 1: Návrh KSČM na novelu zákona o politických stranách - paragrafové znění 121 Příloha č. 2: Návrh SZ na novelu zákona o politických stranách - paragrafové znění Příloha č. 3 - Návrh ČSSD, paragrafové znění Příloha č. 4, Návrh Ministerstva vnitra (vládní návrh) Anotace Klíčová slova Abstract Keywords Počet znaků: vč. mezer. 5

6 Úvod Pohled na roli peněz v politice se různí podle toho, jaký význam jim jednotliví autoři přisuzují. Můţeme se tak setkat s nejrůznějšími názory počínaje těmi spíše skeptickými, které vidí peníze jen jako jeden z prvků ovlivňující politiku, aţ po ty, jenţ na roli peněz nazírají, jako na tu nejdůleţitější sloţku, neboť ovládají organizační a volební aspekty politického ţivota (Fischer, Eisenstadt: 1). Je však nezpochybnitelné, ţe pro politické strany je finanční otázka ţivotně důleţitá, neboť jim umoţňuje fungovat jak v období mezi volbami, tak vést účinnou volební kampaň. Kromě toho má problematika financování politických stran zásadní vliv i na fungování zastupitelské demokracie, protoţe struktura financování politických stran ovlivňuje vztah stran ke státu i mezi sebou navzájem. Pokud strany získávají peníze z velké části od státu, dochází k neţádoucímu propojení stran se státem. V opačném případě převaţují-li soukromé zdroje financí, stávají se strany závislé na finančně silných skupinách, které je dotují. Jednoduše řečeno, pokud je systém financování stran nastaven špatně, přestává správně fungovat i férová stranická soutěţ. A aby to nebylo aţ příliš jednoduché, platí zde i opačný vztah, tedy ţe výsledná struktura financování závisí na politickém a stranickém systému dané země. Na důleţitosti tématu financování politických stran přidává i řada korupčních skandálů významných západoevropských stran, které se točily kolem financování stran (především v Itálii, Španělsku, Belgii a Francii, ale i v Německu a VB). Finanční skandály týkající se stran tak byly nápomocné například při vyvolání transformace italského stranického systému v letech , v případě překlenutí dlouhodobé socialistické vlády ve Španělsku během let , stejně jako přispěly k drtivé poráţce francouzských socialistů v roce 1993 (Hopkin 2004: 2). Jako daleko více problematická se jeví situace v postkomunistických zemích, kde se systém financování vyvíjí teprve krátce a jednotlivé modely financování tak trpí řadou nedostatků a to především v oblasti transparentnosti. Problémy s financováním se tak řadí k hlavním problémům, kterým čelí současné zastupitelské demokracie. Stejně tak tomu je i v případě České republiky, kde finanční skandály postihly drtivou většinu stran, které kdy byly zastoupeny v Poslanecké sněmovně. V důsledku čehoţ se objevuje mnoţství více či méně úspěšných pokusů o reformu českého modelu financování. Od počátku 90. let tak sice naše právní úprava prošla velkými změnami, avšak veškerá přijatá opatření jsou spíše výsledkem kompromisu neţ nějaké systematické snahy o reformu. Navíc 6

7 většina z těch nově přijatých pravidel řešila jen dílčí problémy, coţ zanechalo jisté mezery v nastavení systému a regulace stranických financí tak zůstala nedokončena. Téma Financování politických stran v České republice: možnosti a limity reformy jsem si zvolila právě kvůli jeho důleţitosti a taky proto, ţe mě finanční stránka politiky vţdy zajímala 1. V současné době toto téma nabylo na důleţitosti v souvislosti s protikorupční strategií vlády a potřebou zvýšit transparentnost ve financování politických stran. Ve své práci se nejprve zabývám konkrétní podobou českého modelu financování tak, jak je nastaven v právním rámci. Hlavním účelem této kapitoly je podat co nejpřesnější a nejucelenější přehled o systému financování v ČR a identifikovat jeho základní nedostatky. Na začátku je věnována pozornost vývoji financování stran v ČR, kde si všímám zásadních změn v podobě novelizací u dvou zásadních zákonů upravující tuto oblast. Přičemţ postupuji chronologicky a nejprve představím zákon v jeho původním znění a následně zmiňuji jednotlivé novelizace, jenţ měly zásadní význam pro oblast financování. Tuto část povaţuji za důleţitou pro pochopení fungování systému financování v ČR, pro které jsou typické neustálé změny v pravidlech a politické konsekvence. Následně se zabývám současným modelem financování a rozebírám konkrétními způsoby financování. Pro lepší představu fungování modelu financování uvádím u jednotlivých forem i reálné příjmy politických stran na základě jejich výročních zpráv. Kritériem pro bylo jejich současné zastoupení v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (dále jen PS PČR). Časově se zabývám obdobím let 2010 a 2011, kde jsou kritériem poslední sněmovní volby, tak aby mohly být porovnány příjmy stran volebním a nevolebním roce. U jednotlivých stran je zkoumáno, z jakých zdrojů čerpají politické strany prostředky a jak se mění míra těchto prostředků, a to především od státu, sponzorů a vlastních členů. Na konci této kapitoly jsou identifikovány základní nedostatky ve čtyřech klíčových oblastech financování stran. K zhodnocení současného modelu pouţívám existující teorie definované Janem Outlým. Tato teorie vychází z předpokladu, že systém financování politických stran by měl být nastaven tak, aby respektoval principy financování politických stran, kterými jsou principy svobody, rovnosti, veřejnosti a kontroly. Údaje potřebné k analýze čerpám z konkrétních právních norem, které upravují stávající podobu modelu. V poslední části mé práce se zabývám oblastí reformy českého systému financování. Důleţitým se v této oblasti stala hodnotící zpráva GRECO (Skupiny národů proti korupci) 1 V minulosti jsem psala krátkou seminární práci na téma financování stran, tato oblast mne zaujala a vybrala jsem si ji i pro diplomovou práci. Ze zmíněné práce jsem přebrala malou část teorie k financování stran, kterou zde uvádím. 7

8 která vypracovala pro ČR řešení. Těmi třemi hlavní body, které by ČR v tomto ohledu měla vylepšit jsou: transparentnost, dozor a sankce. Následkem toho se vynořila řada návrhů těchto politických stran Strany zelených, Komunistické strany Čech a Moravy, České strany sociálně demokratické a stran vládní koalice. Cílem této kapitoly je podat přehled o jednotlivých návrzích změny, porovnat je a zhodnotit zda by příslušná opatření řešila nedostatek veřejnosti a kontroly, zda zahrnuje doporučení GRECO. K zhodnocení jednotlivých návrhů pouţiji metody komparativní kvalitativní analýzy. U kaţdého návrhu budu hodnotit: a) zda by jimi navrhované řešení oblasti financování stran odpovídalo základním principům financování politických stran, kterými jsou princip rovnosti, svobody, veřejnosti, kontroly a vynutitelnosti, b) zda do svého návrhu zapracovali doporučení GRECO, c) zda jednotlivé opatření obsaţená v návrhu by byly uţitečné pro jejich tvůrce, a proč tedy prosazují určité varianty d) jak byly jednotlivé návrhy úspěšné. Údaje budu čerpat přímo z návrhů jednotlivých subjektů. Sekundární informace o tom kdy a jak byly jednotlivé návrhy předkládány, projednávány popř. zamítnuty, či jaký měly mít jiný politický kontext, získám prostřednictvím veřejně dostupných informací na internetu z novinových článků, webových stránek státních politických stran, ministerstva, Senátu a PS. K vyhledávání článků pouţiju databázi Anopress. Magisterská diplomová práce si klade za cíl: 1. Zhodnocení současného modelu financování stran v ČR podle teorie základních, principů dle Outlého (rovnosti, svobody, veřejnosti, kontroly a vynutitelnosti), 2. Zhodnocení návrhů. zisk. V práci pracujeme s hypotézou: Straničtí aktéři se prostřednictvím svých návrhů snaží udržet, maximalizovat svůj Hypotéza je postavena na teorii racionální volby, která předpokládá, ţe straničtí aktéři se chovají racionálně ve snaze o maximalizaci svých zisků. Na základě této teorie lze předpokládat, že strany jsou racionální, pokud jsou schopné, ale i ochotné měnit své 8

9 politické programy, respektive přizpůsobovat je zájmům a názorům voličů, jestliže tato změna zvýší jejich šance na volební vítězství (Říchová 2006: 97). Cílem je ověřit, vyvrátit, zda jednotliví straničtí aktéři ve svých návrzích prosazují takové opatření, která by jim jako straně vyhovovala a naopak se staví proto takovým opatřením, která by je nějak poškozovala. Dosavadní výzkum financování je i přes důleţitost tématu jen málo rozvinutou oblastní politologie, která se vyznačuje absencí jakéhokoliv uceleného teoretického a metodologického základu. Většina prací se tak snaţí vyhnout rozsáhlejší akademické analýze a mají tendenci se vyvíjet odděleně od většinové (hlavního proudu) stranické literatury, coţ omezuje jejich uţitečnost. Jedná se tak převáţně o srovnávací studie hodnotící financování jak v čase, tak mezi jednotlivými zeměmi navzájem. O systematičtější a deduktivní přístup k tématu se pokusil Johnatan Hopkin, jehoţ práci povaţuji za přínosnou. Ve svém článku The Problem With Party Finance: Theoretical Perspectives on the Funding of Party Politics navrhl základní teoretický rámec pro zkoumání stranických financí v současných demokraciích. Na základě mnoţství změn ve struktuře stranického financování stanovil čtyři základní finanční strategie současných politických stran, které pak dále hodnotí v rámci liberální a populistické teorie demokracie. České publikace na toto téma tvoří především právnické práce, jejichţ autoři jsou odborníci na ústavní právo. Systematicky se otázkou financování stran ve svých publikacích zabývá Vojtěch Šimíček, který od počátku 90. let zkoumá funkčnost, efektivnost a transparentnost českého modelu. Mezi ty podstatné můţeme například jmenovat sborník Financování politických stran v České republice nebo odborný článek Nedostatky právní úpravy financování politických stran a některé návrhy na jejich odstranění. Přínosem v této oblasti jsou i práce Milana Čihoně - Právní aspekty financování politických stran. V českém prostředí představuje oblast financování stran nové politologické téma. Soustavněji se touto problematikou, jako politologickým tématem, zabývá jen Jan Outlý. Jako jediný se ve své práci snaţí přijít s nějakou vlastní teorií, kdyţ definuje základní principy a cíle financování. Činí tak konfrontací zákonodárství, které se financování stran týká, s principy volného vstupu do volební soutěţe a oddělenosti stran od státu (Outlý 2003, 2008). Jeho stěţejním dílem a v postatě jedinou ucelenou monografií týkající se financování stran v České republice je Strany a stát, volby a finance. Kromě toho je autorem řady článků v odborných periodicích - Vývoj státního financování politických stran v ČR, Financování politických stran státem. Poznámky k českému modelu. 9

10 Zabývá se ale výhradně státní formou financování, protoţe zevrubná analýza všech forem financování stran a jejich dopadů by podle něj byla sloţitá hned ze dvou důvodů: Za prvé, informace o finančních zdrojích stran a toku politických peněz jsou stále značně neúplné a rozbor by se tak neobešel bez (příliš) velké míry improvizace. Za druhé, financování politických stran jako politologické téma se stále ještě vyznačuje absencí uceleného teoretického a metodologického základu (Outlý 2008: 99). V posledních letech se však české publikace rozrostly o řadu zajímavých diplomovým a bakalářských prací, i kdyţ z různých oborů. Za takovou zdařilou povaţuji práci od Jany Pelikánové Financování politických stran v ČR a v zahraničí, která hodnotí český systém financování politických stran v rámci širších společenskopolitických souvislostí a srovnává jej se zahraniční úpravou. Odlišný pohled na financování přináší diplomová práce Sylvie Koutné Aktuální otázky financování politických stran v České republice, jenţ se kromě právního rámce zabývá i aktuálními mediálními kauzami, které se týkají financování politických stran a snaţí se dokázat propojení mezi politikou a penězi. Další je práce od Radky Skácelové - Financování politických stran v České republice, která zkoumá financování poslaneckých politických stran v České republice od roku 1996 do roku 2008 a jako rámec byla pouţita vývojová typologie. Z výše uvedeného je zřejmé, ţe problematika financování politických stran je v české politologii jen málo zmapovanou oblastí politologie a prakticky zde chybí jakákoliv vlastní teorie. Nedostatek odborné literatury je způsoben především poměrně krátkou zkušeností s fungováním demokracie a celkovým nezájmem autorů o tuto oblast. Ve své práci se proto snaţím nedostatek českých zdrojů kompenzovat těmi zahraničními (a to především ze západních zemí), kde se politologové o tuto problematiku zajímají mnohem intenzivněji. Ve své práci pak dále čerpám z mnoha právních norem, úředních dokumentů, výročních finančních zpráv politických stran a hnutí, novinových článků aj. 10

11 1 Vývoj financování politických stran Financování politických stran původně vzniklo v souvislosti s volebním soupeřením a předvolební agitací. Spolu s rozšiřováním práva volit a být zvolen docházelo ke změnám v organizační struktuře stran, coţ se projevovalo i ve způsobu získávání finančních prostředků. Na vývoji organizace politických stran tedy můţeme dokumentovat i vývoj jejich financování. Genezí politických stran se zabývalo mnoho předních politologů. Namátkou (Duverger 1954, Kirchheimer 1966, Lipset, Rokkan 1967, Mair, Katz 1994, Mair, Katz 1997, Panebianco 1988, Gunther, Diamond 2003). Přičemţ se zásadní myšlenkou v této oblasti přišel Maurice Duverger ve své práci Les partis politiques, kde představil základní typologii týkající se organizační struktury stran, která je podle něho spjata právě se způsobem, jak strany vznikaly. Podle Duvergera strany vznikaly buď z předem exitující instituce, nebo v rámci volebního procesu, coţ mělo dlouhodobý vliv na podobu jejich organizační struktury. Na základě toho rozlišil mezi stranami kádrů (nebo také elit) a stranami mas (Novák 1997: 24-29). Na něj pak navázal Otto Kirchheimer a doplnil Duvergerovu typologii o pojem tzv. Catch-all Party, která v české terminologii získala hned několik názvů jako je strana pro všechny, všelidová nebo univerzální. V následujícím přehledu budu vycházet ze studie Petera Maira a Richarda S. Katze. (Katz, Mair 1995: 5-28), na které představím jednotlivé vývojové etapy politických stran a jejich finančních strategií. Jejich typologie navazuje na předchozích autorů 2 a systematicky shrnuje charakteristiky předchozích organizačních modelů politických stran. Kromě toho doplňují typologii o vlastní koncept strany kartelu. Středobodem jejich teorie je pozice stran, kterou zaujímaly ve svém vztahu mezi státem a občanskou společností. Ve své teorii definují čtyři vývojové etapy stran na základě toho, jak se měnila pozice mezi stranami, státem a občanskou společností. 1.1 Elitní strany První etapa je spojena se stranami elit, které vznikaly v době omezeného volebního práva a reprezentovali tak omezenou část společnosti (2. pol. 19 st. aţ zač. 20. st.). Občanskou společnost zde tvořily aristokratické elity nebo majetkově bohaté skupiny disponující politickými právy. Důsledkem takového striktního vymezení bylo, že lidé, kteří tvořili 2 Jejich práce v podstatě přijímají historickou typologii stran navrţenou Duvergerem a koncept univerzální strany Otto Kirchheimera. 11

12 politicky relevantní prvky občanské společnosti a lidé, kteří zastávali výkonné pozice ve státě, tak byli vztahově vzájemně úzce propojeni rodinnými vazbami a zájmy. (Katz, Mair 1995: 9). Pozice politických stran je v tomto období zhruba uprostřed mezi státem a občanskou společností. Strany zde ale hrají pouze omezenou roli prostředníka, neboť reprezentovaly ty skupiny obyvatelstva, které zároveň tvořily jak stát, tak občanskou společnost. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, ţe volební soutěţ byla velmi omezená a strany nemusely během voleb vynakládat větší úsilí. Vedení volební kampaně personálně zajišťovali sami vysoce postavení členové strany a zároveň obstarávali i stranické finance, které byly vyuţívány převáţně na volební kampaně (Bradová 2005: 40). Do stranické kasy tak přispívali buď přímo samotní členové strany z vlastních kapes, nebo alespoň prostřednictvím osobních kontaktů od sponzorů (např. rodiny, přátel). Podstatou finanční strategie stran se v této etapě vývoje staly klientelistické vazby. Vnitřní fungování strany bylo zaloţeno na velmi volné organizační struktuře a často nemusely být zřizovány ani místní organizace. Strany se v tomto období mohou spolehnout na stabilní jádro svých stoupenců, které se stranou pojí klientelistické vazby, které často sahají za hranice členských organizací. Pro elitní strany tak není důleţité členství ve straně, ale klientelistické vztahy mezi politiky a jejich voliči (Hopkin 2004: 8). Vzhledem k tomu, ţe téměř veškeré finanční prostředky, strany vyuţívaly pouze v období voleb pro účely kampaně, nebylo proto nutné vytvářet ţádné sloţité finanční strategie zaloţené na různých zdrojích (Katz, Mair 1995: 9). V tomto období je financování stran přímo závislé na soukromých darech od mecenášů, kteří měli na strany osobní vazby (Novák 1997: 31). 1.2 Masové strany Postupem času dochází během 20. století k rozšiřování volebního práva na široké vrstvy obyvatelstva a strany jsou nuceny změnit svou taktiku hry. Občanskou společnost tak zde uţ netvořili výlučně lidé spojení nejrůznějšími vazbami s těmi, kdo ovládali stát pomocí poltických stran. Pro tuto etapu je charakteristické, ţe stát a občanská společnost jsou od sebe jasně odděleny a strany zde slouží jako most či vazba mezi nimi (Katz, Mair 1995: 10). Nicméně strany zůstaly jasně zakotveny v občanské společnosti a to i přesto, ţe pronikly do státních sluţeb prostřednictvím obsazením funkcí ve státním aparátu. Strany se tak musely začít snaţit získávat co nejširší lidovou podporu. K tomu bylo nezbytné změnit celou organizační strukturu. Začaly proto budovat silné stranické instituce 12

13 s početným členstvem, rozsáhlou územní organizační strukturou (místní organizace stran) s fungujícím stranickým aparátem. Strany se snaţily co nejvíce si k sobě připoutat voliče vybudováním trvalé vazby, protoţe masové loajální členství se stalo základem úspěchu ve volbách. (Hloušek, Kopeček 2010: 11, von Biezen, Kopecký 2007: 236). Důleţitou součástí organizační struktury se staly sjezdy a další široká stranická grémia, která kontrolovaly činnost veřejných zástupců strany. Celkově masové strany disponovaly početným zaměstnaneckým personálem, který zajišťoval rozsáhlou administrativu a fungování niţších organizačních článků strany. Financování stran zde prodělalo zásadní změny. Zatímco se elitní strany spoléhaly na větší finanční dary z vlivných kruhů, masové strany se obrátily na své vlastní členstvo a základem jejich finanční strategie se staly drobné členské příspěvky a různé poplatky (Katz, Mair 1995: 10). Důleţitou roli při výběru malých finančních částech od tak velkého počtu členů hrála právě rozvinutá organizační struktura, která jednoduchým způsobem zprostředkovávala přesun finančních prostředků do stranických fondů. Celkový příjem z členských příspěvků zajišťoval pro stranu dostatečné mnoţství financí, a proto se nemusely snaţit získávat peníze z jiných zdrojů. Rozsáhlá členská základna tak stranám zajišťovala nejen stabilní podporu ve volbách, ale také stabilní příjem financí. Hlavními výdaji se pro strany staly náklady na chod organizace a přidruţených aktivit (vlastní tiskoviny). Model masové strany byl velmi úspěšný v překonání logistické obtíţe v souvislosti s fungováním tak rozsáhlého stranického aparátu. Masové strany totiţ měly hned dvě výhody: širokou finanční základnu a velké mnoţstvím aktivistů připravených k práci pro stranu bez hmotné náhrady (Hopkin 2004: 7). 1.3 Catch-all Party Po 2. světové válce se masové strany postupně mění na tzv. Catch-all strany. Tato proměna byla reakcí na zásadní ekonomické a sociální změny v západoevropských zemích a svou roli sehrál i rozvoj masových médií. Následkem toho se voliči stávají sociálně neukotvenými a přestává pro ně být důleţité členství ve straně, protoţe uţ necítí příslušnost k jedné konkrétní straně. Nově nastavená pravidla hry tak přinutila strany změnit své volební strategie, coţ se projevilo nejen ve vedení volební kampaně, ale i v organizační struktuře a finanční strategii. Catch all strany se více vzdalují od občanské společnosti a pronikají více do státu. Spíše než jako most mezi státem a společností zaujímají catch-all strany pozici vyjednavače 13

14 mezi společností a státem, který je úzce propojen s vládnoucí stranou, neboť funkce ve státním aparátu jsou obsazovány vládnoucí stranou nebo koalicí stran (Jarmara 2011:140) Namísto obranné volební strategie masových stran, které kladly největší důraz na mobilizaci a udrţení si omezeného počtu voličů, přijímá strana ofenzivní strategii, detailně měnící svou účinnost na širší skupiny voličů a pro okamţitý volební úspěch (Katz, Mair 1995:43). V této situaci je mnohem těţší si udrţet voliče a strany proto musejí neustále propagovat svůj program. Strany jsou tak nuceny vyvíjet mnohem účinnější a nutno podotknout také mnohem nákladnější volební taktiku, tak aby se jim podařilo oslovit neukotveného voliče bez těsné vazby ke konkrétní straně. Kromě volební strategie se změnila i hierarchie a postavení členů v rámci strany. Catch all strany nedisponují velkým počtem členů a na rozdíl od aktivistů a podporovatelů, typických pro masové strany, jsou členy strany z velké části kariéristé. Dominantní úlohu uvnitř strany přebírá úzké stranické vedení na úkor početné členské základny. Financování stran je v této fázi zaloţeno na více zdrojích. Členské příspěvky se vzhledem k poklesu členské základny staly vedlejším zdrojem příjmu a bylo potřeba čerpat i z jiných zdrojů. V této fázi dochází k významné změně, kdyţ se na financování stran začíná podílet z velké části stát. Hlavním zdrojem příjmů se tak stávají státní dotace a zvyšuje se tak i propojení stran a státu. Podle Katze a Maira se tak strany stávají spíše zástupci státu, protoţe jsou přímo závislé na jeho zdrojích. Tento trend potvrzují zkušenosti ze zemí Západní Evropy, které vykazují významnou na kritickou závislost na státních dotacích. V novějších demokratických reţimech (Jiţní, Východní, Střední Evropa) převzal stát ještě více rozhodující význam pro financování stran (van Biezen: 2003, Lewis: 1998), a to zejména proto, ţe veřejné financování je povaţována za klíčový mechanismus pro dosaţení rovnosti hospodářské soutěţe a tudíţ jako důleţitý nástroj pro zavedení účinné pluralismu (van Biezen, Kopecký 2007: 238). 1.4 Strana kartelu Vznik strany kartelu je datován do 70. let 20. století. Strany se v této fázi snaţí vymanit ze svých vazeb na voliče. Z dřívější pozice prostředníka mezi státem a společností se čím dál více se stávají součástí státního aparátu a využívají státní moc ve svůj prospěch. Uvnitř stranického systému se strany snaţí vytvářet kartel na systémové úrovni s cílem omezit politickou konkurenci (Katz, Mair 1995: 45). V nastalé situaci však není ţádná politická strana zcela vyloučena ze soupeření o státní zdroje a většina z nich má přístup k nějaké formě 14

15 moci (celostátní, regionální, komunální). V důsledku existence kartelu dochází ke stírání rozdílů mezi vládními a opozičními stranami. Členská základna uţ není podstatná a zásadní význam zde hraje širší okruh voličů. V organizaci strany dochází k centralizaci a na významu získávají lídři stran. Nový koncept s sebou přinesl i nový způsob vedení kampaně, ve kterých jde především o to získat co nejvíce mediální pozornosti pro vlastní politický subjekt. Strany se v této fázi neobejdou bez kaţdodenně pracujícího profesionálního aparátu. Kromě toho si najímají agentury public relations (PR) a mediální experty, kteří se stále více podílejí na plánování strategie volebních kampaní. To s sebou nese obrovské finanční náklady na vedení volební kampaně. Tendence omezit politickou konkurenci se zřetelně projevuje i v oblasti změn ve financování politických stran. Vzhledem k poklesu členské základny klesl i příjmem z členských příspěvků. Stejně tak přestaly být ţádoucí finanční dary od soukromých subjektů. Hlavním zdrojem financí se tak stalo přímé státní financování. Současně začaly být přijímány zákony, které stanovily podmínky pro udělení státního příspěvku a to na základě volební úspěšnosti. Katz a Mair v tom vidí taktický krok politických stran směrem k vytvoření vhodného prostředí pro vznik strany kartelu (Mair 1994: 9). Ve skutečnosti v praxi nenajdeme ţádnou takovou typickou stranu. V případě ČR je situace vzhledem k dlouhému období komunismu ještě problematičtější. Avšak někteří autoři (Jarmara, Linek) se snaţí připodobnit některé tyto typy stran k současným politickým stranám. V této práci je typologie představena pro lepší představu o fungování systému financování a vysvětlení proč určité typy stran jsou závislé spíše na státních příspěvcích a jiné mají mnohem různorodější příjmovou strukturu. Navíc dále práci pouţívám některé termíny jako masová strana aj. 1.5 Faktory ovlivňující podobu modelu Problematiku financování politických stran tvoří poměrně široké spektrum východisek, která je třeba vnímat ve vzájemném propojení (Outlý 2008: 99). Významnou roli v tomto ohledu hraje politický systém země, systém práva, volební systém. V následující části tak budou představeny základní faktory, jenţ ovlivňují výslednou podobu systému financování, neboť s některými pracuji ve svém textu i dále. Základním východiskem je politický systém země, protoţe pouze v demokratických systémech se zastupitelskou formou vlády vytváří legislativa podmínky pro vznik a svobodné soupeření stran. V ostatních případech je u moci často jedna strana či úzká elita, která 15

16 disponuje veškerými státními prostředky a zachází s nimi bez jakýchkoliv pravidel. Zkoumat modely financování v jiných politických systémech tak poztrácí smysl. Podoba demokratického politického systému je do velké míry definována legislativním nastavením upravující fungování politických stran. Konkrétní legislativní nastavení stranického systému ovlivňuje i způsob financování stran, ale i naopak. Tohoto vzájemného vztahu mezi modelem financování a politickým systémem by si měli být vědomi všichni, kdo chtějí provádět reformu v oblasti financování politických stran. Legislativní nastavení financování stran se tak můţe stát prostředkem upravující fungování stranického systému, ale jak je uvedeno níţe, nemusí se vţdy jednat o pozitivní změny. Konkrétní legislativní podoba financování stran můţe být: 1. Jedním z opatření, které mají stranický pluralismus vytvořit (např. v zemích Latinské Ameriky) 2. Opatřením, které má stranickému systému pomoci získat ztracenou dynamiku po té, co majetkové rozdíly mezi stranami dosáhly takových proporcí, ţe stranický systém zakonzervovaly ve prospěch stran bohatých nebo došlo-li k neţádoucímu propojení politické a podnikatelské sféry 3. Způsobem, jak svobodnou soutěţ politických stran znesnadnit nebo jí dokonce zamezit (Outlý 2003: 45). Dalším faktorem, který působí na model financování, je právní systém. Zatímco u zemí s důrazem na zvykové právo (VB, Irsko) nenajdeme konkrétní legislativní úpravu, země kontinentální Evropy (nejprecizněji snad Německo) se vyznačují detailní právní úpravou. Potřeba přesného vymezení pravidel v legislativě souvisí s historickým vývojem dané země a především se zkušeností s nedemokratickou formou vlády. V této souvislosti je u jednotlivých zemí zajímavé sledovat i četnost změn v legislativním nastavení. Existují totiţ země jako je VB, kde má systém financování politických stran dlouholetou tradici ke změnám pravidel pro financování dochází jen výjimečně a kdyţ uţ, tak dochází jen k drobným úpravám reflektující současnou dobu. 3 Na druhou stranu ale existují změně, k nimţ se řadí i Česká republika, kde novelizace zákonů upravující pravidla 3 První zákon, který stanovil pravidla pro financování politických stran, byl The Corrupt Practisis Act z roku Další významná změna přišla aţ v roce 2000, kdy byl vydán zákon o politických stranách (Political Parties, Elections and Referendum Act), který stanovil limity pro výdaje na volební kampaně a zavedl nezávislou Volební komisi (Electoral Commission) odpovědnou přímo Parlamentu. 16

17 financování nejsou ničím neobvyklým. 4 Tato neustálá potřeba revidovat stávající model financování je důsledkem toho, ţe právní ukotvení financování politických stran není zcela dokončeno. Odlišný stupeň regulace financování stran závisí i na stavu politické kultury země 5. Ta souvisí především s tím, jak veřejnost vnímá politickou situaci a do jaké míry je s ní spokojena. Pokud existuje celková nespokojenost projevující se například nízkou důvěrou v politiku a její aktéry, lze předpokládat, ţe občané nebudou mít zájem je finančně podpořit. V takovém případě se na financování stran bude muset z větší části podílet stát. Vojtěch Šimíček povaţuje za nutné, aby existoval takový stupeň politické kultury, který umoţňuje odpovídající kontrolu financování stran ze strany veřejnosti (Šimíček 1995: 17). Právě ta by měla být nejúčinnější, protoţe vzájemná kontrola mezi samotnými politickými stranami se neosvědčila. Model financování politických stran je spojen také s podobou volebního systému. Zatímco většinové systémy nabízejí individuální kandidáty osoby, poměrných systémy obvykle nabízejí stranické kandidáty (Sartori 2001: 15). V zásadě tedy platí, ţe v zemích s většinovým volebním systémem převládá způsob státního financování a naopak v zemích s poměrným systémem převládá způsob státního financování (srovnej Šimíček 1995). Tento vztah platí i v případě České republiky, jak bude uvedeno dále. Stěţejním kritériem pro zisk finančních prostředků je volební úspěšnost. Ve většině zemí (včetně ČR) vzniká straně nárok na státní příspěvek jen v případě, ţe překoná zákonem stanovenou hranici. Volební úspěšnost se ale projevuje i ve výši soukromých příjmů stran. V tomto případě se moţní dárci orientují podle toho, zda se jedná o stranu vládní či opoziční. Ve výčtu faktorů ovlivňující financování politických stran je často zmiňována i politická orientace stran, kterou ale nelze povaţovat za jednoznačně platnou. Tento předpoklad souvisí s představou, ţe levicové strany čerpají finanční prostředky nejvíce z členských příspěvků, zatímco ty pravicové z darů a jiné podnikatelské činnosti. Takové tvrzení je zaloţeno pouze na stereotypních předpokladech bez jakéhokoliv relevantního opodstatnění. Naopak na 4 V ČR došlo během devadesátých let ke dvanácti novelizacím zákona o politických stranách, přičemţ v osmi případech právě kvůli změnám v systému financování stran. přičemţ se jednalo o výrazné změny týkající se jak soukromého, tak státního financování (viz. dále). 5 Politická kultura tento pojem se týká subjektivního rozměru politiky, nejznámější definici vytvořili američtí politologové G. Almond a S. Verba (The Civic Culture, 1963), kteří definovali politickou kulturu jako soubor individuálních politických přístupů a orientací subjektů daného systému. Obsahově ji představují tři sloţky: poznávací, afektivní (citová), hodnotící. 17

18 základě Nassmacherovy studie 6, srovnávající politické strany v Itálii, Německu, Rakousku a Švédsku, byl jakýkoliv vztah mezi programovou orientací a způsobem financování vyvrácen (Nassmacher 1989). 1.6 Základní principy financování politických stran V prostředí zastupitelské demokracie by systém financování politických stran měl respektovat několik základních principů. V odborné literatuře se výčet těchto principů u jednotlivých autorů liší (Outlý, 2002b: 101; Roztočil 1998: 10; Šimíček, 200: 54), ale v podstatě lze nalézt čtyři základní principy. Jsou jimi principy rovnosti, svobody, veřejnosti a kontroly. Jan Outlý přidává na základě zkušeností s českým modelem i princip "vynutitelnosti". S těmito, celkem tedy pěti, principy financování pracuji v celé své práci, a proto je zde podrobněji definuji. Princip rovnosti je třeba chápat jako zabezpečení stejného přístupu politických stran k finančním zdrojům za účelem srovnatelných podmínek pro jejich činnost (Outlý 2003: 47). V tomto případě by to měl být stát, kdo by měl zajišťovat rovné podmínky a zamezit tomu, aby některá strana byla bezdůvodně zvýhodňována a jiná naopak znevýhodňována. Naproti tomu má princip svobody umoţnit průchod odlišným schopnostem jednotlivých stran získat pro sebe finanční prostředky svépomocí. Coţ je protikladu k principu rovnosti zabezpečující stejný přístup stran ke zdrojům. Uplatňovány jsou však oba současně (byť v různých zemích v různém poměru) právě proto, ţe není ţádoucí, aby jeden či druhý získal absolutní převahu (Outlý: 101). V případě, ţe by došlo k převaze principu svobody, byly by zvýhodněny strany, které jsou jiţ v daném systému dobře etablovány jako například strany parlamentní nebo strany hájící zájmy dobře situovaných občanů. Pro ostatní strany by potom bylo obtíţné vůbec běţně fungovat a nové strany by ani nemohly vzniknout. Pokud by ale převáţila rovnost nad svobodou, strany by přestaly mít důvod mezi sebou soupeřit a spíše by mezi sebou uzavíraly kartelové dohody. V obou případech by tak vymizelo by svobodné stranické soupeření a reprezentace zájmů svých voličů, jenţ jsou tak nezbytné pro demokratické politické systémy se zastupitelskou formou vlády. Pro občany jsou významné především poslední dva principy - veřejnosti a s ním související princip kontroly. Principem veřejnosti se rozumí, ţe by finančnictví mělo být transparentní a to jak pro občany, tak pro stát. Občané tím mají moţnost nahlíţet do účetních 6 Nassmacher KH Structure and impact of public subsidies to political parties in Europe: the examples of Austria, Italy, Sweden, and West Germany. 18

19 zpráv jednotlivých stran. Jedná se sice o kontrolu nepřímou, ale o velmi silný nástroj ovlivňování politické kultury a demokracie ve státě (Šimíček 2000: 79). Princip kontroly je pak moţnost ověřit si informace, které strany uvádějí ve svém účetnictví. Další vedlejší principy jsou specifické pro danou zemi a její politický systém. Na základě zkušeností s problematikou financování politických stran u nás, uvádějí čeští autoři své vlastní principy. Například Jan Outlý přiřazuje k těmto čtyřem základním principům také princip vynutitelnosti (Outlý: 101). Ten by měl v případě, ţe by strany nedodrţovaly zákonem stanovená pravidla pro své financování, umoţnit sankcionovat takovéto strany. Zavedení moţnost udělovat sankce je na místě hlavně tehdy, pokud jsou převládajícími postoji neúcta k právu a institucím (Nassmacher: 2003). Podle Vojtěcha Šimíčka je nezbytné doplnit principy rovnosti a svobody o princip svobodné politické soutěže (Šimíček: 1995). Čímţ by se udrţovala určitá rovnováha mezi výše zmíněnými principy. Tento princip by podle něj stanovil na jedné straně rovná pravidla hry, na druhé straně uchoval vzájemnou konkurenci stran. Podle Listiny základních práv a svobod jsou politické strany a politická hnutí, jakoţ i jiná sdruţení odděleny od státu (Zákon č. 2/1993 Sb.). Strany tímto ctí zásadu o nestátnosti a jejich faktické oddělení od státu znamená, ţe i jejich financování odpovídá tomu, ţe reprezentují vůli lidu a nikoliv, ţe se snaţí stát neomezenou rozhodující silou ve státě. Svobodná politická soutěţ totiţ předpokládá rovná pravidla hry i vzájemnou konkurenci. 1.7 Cíle Výše uvedené principy financování stran se pojí s jejich cíli a nelze je navzájem oddělit. Finance umoţňují stranám, aby se zapojily do politické soutěţe a plnily tak své funkce v zastupitelské demokracii, které jsou od nich očekávány. Outlý mezi cíle řadí: schopnost svobodně se účastnit politické soutěţe formou voleb (tedy schopnost i dosud nevýznamných stran vstoupit do volebního boje s jiţ zavedenými stranami), zabezpečení činností politických stran mezi volbami (tzn. především reprezentace zájmů obyvatelstva parlamentní činností, činnost spojená s volbami atd.), vytvoření těsnějších vazeb mezi členy a stranou (jejím vedením), motivace voličů prostřednictvím účinné volební kampaně politických stran, umoţnění prosazování určitých názorů a zájmů i hmotnými prostředky (sponzoring), zamezení neţádoucím vlivům na politické strany, omezení celkové nákladnosti reprezentativní demokracie (Outlý 2003). 19

20 Srovnáme-li cíle financování s principy financování politických stran, nalezneme několik podobností. Například schopnost svobodně se účastnit politické soutěţe formou voleb se shoduje s principem rovnosti, kdy mají mít všechny strany stejný přístup k finančním zdrojům tak, aby i dosud nevýznamné strany měly moţnost vstoupit do volebního boje s jiţ zavedenými stranami. K faktickému naplňování těchto cílů potom napomáhá právní úprava financování politických stran (viz. níţe). 2 Způsoby financování politických stran Formy financování politických stran se dělí na státní a soukromé financování. Obě formy lze ještě rozdělit podle toho, jakým způsobem jsou realizovány a to na přímé a nepřímé financování. Základními otázky, které bychom si měli klást, pokud chceme vymezit jednotlivé formy, jsou v zásadě dvě: 1) Jaké jsou zdroje finančních prostředků pro strany? 2) Jak jsou finanční prostředky poskytovány? Jak bylo naznačeno v předcházející kapitole, formy financování politických stran jsou závislé na mnoha faktorech, a proto je jakékoliv zobecnění problematické. Kaţdý stát vytváří na základě svého historického vývoje specifické podmínky pro svůj vlastní model. Je tak nemoţné najít byť jen dva totoţné modely financování, natoţ nějaký univerzálně platný. Konkrétní model si volí takový způsob financování, který je pro něj v daných podmínkách ten nejvhodnější. Přičemţ by měl zároveň respektovat základní principy financování (viz výše). Správná a zdravá struktura financování politických stran přitom musí odráţet vyváţený poměr mezi principem svobody (který říká, ţe politické strany by neměly být závislé na státu, a jehoţ naplňování znamená dominanci soukromých zdrojů) a principem rovnosti, který sleduje rovnou soutěţ politických stran a tedy odkazuje na veřejné financování (Krnáčová 2006: 82). V následujícím přehledu uvádím nejprve teoretické modely financování, jejich způsoby, výhody a nevýhody. Ve druhé části této kapitoly pak představuji český systém financování dle platné zákonné úpravy. Současně se u jednotlivých forem financování (státního i nestátního) věnuji pozornost funkci a distribuci finančních zdrojů a uvádím i skutečné příjmy stran zastoupených v Poslanecké sněmovně Parlamentu (dále jen ČR PS PČR). Hlavním účelem je podat přesný a ucelený přehled o systému financování v ČR a identifikovat jeho základní nedostatky. 20

21 Státní financování poskytuje stranám spolehlivý a stálý zdroj příjmů, který jim poskytuje i určitou míru nezávislosti tím, ţe se nemusí spoléhat na vlivné dárce nebo členskou základnu (Landfried 1994). Stát tím zde přebírá spoluodpovědnost (ať uţ přímo či nepřímo) za materiální zabezpečení stran a tím pádem i vhodné podmínky pro volnou politickou soutěţ. Výhodou státního financování v porovnání s nestátním je skutečnost, ţe omezuje negativní tlaky z privátní sféry, hrozí však neméně závaţným nebezpečím: propojováním politických stran se státem a vede k známému zatíţení státního rozpočtu a růstu nákladu stran (Šimíček 1995: 20). Coţ je v rozporu s jedním s hlavních cílů financování politických stran - omezení celkové nákladnosti reprezentativní demokracie. Finanční dotace politickým stranám nebo kandidátům na veřejné funkce byly zavedeny ve většině západních demokracií od roku V několika zemích se subvence pro stranou staly tím nejdůleţitějším zdrojem příjmů (ACE 2012). Zavádění pravidel pro přímé státní financování podle pravidel stanovených zákonem se začalo prosazovat v Latinské Americe na základě zkušeností s diktaturami. Jako první zavedla veřejné dotace Kostarika (1954) s cílem ukončit závislost politických stran na tamních cukrovarnických kartelech. Z evropských zemí to pak byla Spolková republika Německo (1959) (ACE 2012). Podle Nassmachera si prošlo státní financování třemi vzájemně se přesahujícími fázemi. První z nich je experimentální fáze ( ) spojená s hlavně s latinskoamerickými zeměmi, potom do další fáze - rozšíření vstoupily některé západoevropské demokracie ( ). Poslední fází (od roku 1989) bylo přizpůsobení se (Nassmacher 1989: ). Přímé státní financování bývá v mnoha zemích podmíněno poţadavkem, aby politická strana alespoň část svých příjmů získávala z vlastních zdrojů. Realizuje se poskytováním přesně vymezených finančních prostředků politickým stranám, které se aktivně (tzn. minimálně účastí na volbách) podílejí na politickém ţivotě země (Outlý 2003: 49). Systém financování má v tomto případě zajistit stejné podmínky pro všechny strany tak, aby měly šanci oslovovat své voliče. Kromě toho se zavedením přímých státních dotací sniţuje potřeba stran získávat značné finanční dary od podnikatelských subjektů, coţ zabraňuje neţádoucím vlivům na strany (Krnáčová 2006). Mezi přímé státní financování patří příspěvek na úhradu volebních nákladů, skutečné zisky ze státní pokladny a příspěvek na činnost (podrobněji viz následující kapitola). Doplňkovým typem existujícím i v ČR je příspěvek na mandát. Výhodou přímého státního financování je omezení rizika finančních skandálů a nejasností. Mělo by více zprůhlednit celý systém financování politických stran a zajistit efektivní kontrolu stranických financí. V případě ČR se zvýšil podíl státního financování po 21

22 kauzách okolo financování politických stran. Do roku 1997 byly politické strany závislé hlavně na sponzoringu (aby nezatěţovaly rozpočet), kterého však do velké míry zneuţívaly a docházelo tak k propojování soukromé sféry s politickými stranami. Nepřímé státní financování poskytuje velmi širokou paletu jednotlivých forem od parlamentní práce včetně platů poslanců a senátorů a podpory parlamentních frakcí, po poskytování finančních prostředků na pronájem prostor Typickým příkladem je provoz poslaneckých či senátorských kanceláří v nich poslanci (senátoři) zcela zřejmě plní jak funkce prospěšné pro stát, tak své poslání reprezentanta politické strany (Outlý: 102). Jedním z problémů nepřímého státního financování tak je, ţe v praxi nelze odlišit činnost zástupců politických stran ve prospěch státu 7 od ryze stranické práce. Mezi nepřímé financování dále zařazujeme daňová zvýhodnění, jednodušší přístup k médiím, veřejným prostorům, náhrady cestovného, sluţební automobily, a podobně (Čichoň: 1998). Daňové zvýhodnění se konkrétně týká soukromých darů a členských příspěvků, kde hlavní motivací této nepřímé podpory je moţnost kontroly nad těmito příspěvky. Další výhodou vzhledem k občanům je, ţe stát uznává zájem občanů na stranickopolitické činnosti (ke kterému patří i financování) a tuto činnost daňově zvýhodňuje (Šimíček 1995). Naopak nevýhodou je fakt, ţe můţe dojít k vyostření nebezpečí spojených se soukromým financováním. Čím více je lákavější daňové zvýhodnění, tím více profitují takové politické strany, jejichţ programy se orientují na podnikatelské subjekty či občany s vyššími příjmy. Poskytování vysílacího času ve veřejnoprávních médiích (vlastněných státem) umoţňuje stranám rovné šance ucházet se o voličskou podporu. Kromě toho mohou strany ušetřit své peníze, které by jinak vyuţily na reklamu v médiích. Uţitečnost této nepřímé podpory pak přímo závisí na její právní úpravě (zda zahrnuje všechny strany, kolik času je jim vyhrazeno apod.). Nejrůznější výhody spojené s výkonem mandátu. Hlavním problémem této formy financování je to, ţe je obtíţně vyčíslitelná. A to i přes to, ţe má stejně jako přímé státní financování oporu v zákonech. Státní financování tak odpovídá principu rovnosti, který je jistě v prostředí zastupitelské demokracie ţádoucí. Problém ale nastává, kdyţ dojde k jeho převaze. Na základě zkušeností z mnoha zemí je zřejmé, ţe převládající roli získává veřejné financování hlavně tam, kde jsou 7 Výkonem ústavních funkcí, do kterých byli zvoleni. 22

23 kombinovány všechny zdroje finanční a materiální pomoci ze strany státu (ACE 2012). Stát by proto měl v tomto ohledu snaţit zachovat rovnost šancí pro strany, ale zároveň by neměl stírat rozdíly mezi nimi. Jak může stát financovat strany, aniž by státní příspěvky získaly nebezpečný podíl ve stranických příjmech? Odpověď na tuto otázku není jednoznačná, ale existují jistá legislativní opatření, která pomáhají udrţet vhodný poměr mezi státními a soukromými příspěvky. Jedním z řešení můţe být stanovení limitů na státní příspěvky. V praxi se s takovou úpravou setkáme například v Německu, kde je zákonem 8 stanovena maximální sumu peněz (133 mil. EUR), kterou můţe stát jednotlivým stranám poskytnout. Jedná se o absolutní limit, který nesmí být v ţádném případě překročen. Kromě toho nesmí státní příspěvek pro stranu překročit sumu, kterou je strana schopná si obstarat z vlastních zdrojů relativní limit (Koutná 2012: 21). Jiným způsobem omezení objemu státních příspěvků je zavedení podmínek pro zisk tohoto příspěvku, která se váţou na údaje z minulosti. Stranám je tak příspěvek vyplácen aţ podle úspěchu ve volbách nebo na základě zisku určité částky z vlastních zdrojů. Vyplácení peněţ tak strany nutí získávat peníze z jiných zdrojů (Šimíček 1995). Zpětně poskytované příspěvky najdeme mimo jiné třeba v Dánsku. Strany zde mají nárok na veřejný příspěvek na základě hlasování v předchozích volbách do Folketingu (Dánského parlamentu), za předpokladu, ţe obdrţely alespoň 1000 hlasů ve volbách, pak mají nárok na DKK (3 EUR. 50) za kaţdý hlas (IDEA 2012). Soukromé financování je nejstarším způsobem získávání peněz do stranické pokladny. Tato forma zahrnuje všechny finanční prostředky získané: výběrem členských příspěvků, pronájmem movitého a nemovitého majetku, z úroků vlastních vkladů a příjmů, z prodeje movitého a nemovitého majetku, z darů, z příjmů z pořádání tombol a nejrůznějších akcí (společenské, sportovní atd.). Stejně jako je princip rovnosti v protikladu k principu svobody, tak soukromé financování je přesným opakem toho státního. Z toho logicky vyplývá, ţe kdyţ státní financování je výrazem rovnosti, tak soukromé financování potom bude výrazem svobody. Stát v tomto případě ponechává stranám určitý prostor, aby finanční zdroje pro svoji činnost získávaly i vlastním přičiněním. Nejčastější formy přímého financování z vlastních zdrojů jsou sponzorské dary a členské příspěvky či podnikatelská činnost stran (Outlý 2008: 103). V současnosti jsou v 8 Konkrétně se jedná o Německý zákon o politických stranách. 23

24 nepřítomnosti ryzých masových stran nejvíce zjevnými zdroji finančních prostředků pro strany dary od skupin a jednotlivců (Fischer, Eisenstadt 2004). Ty s sebou nesou nebezpečí závislosti stran na finančně silných skupinách a vytváření klientelistických vazeb. Strany se pak neřídí vůlí svých členů a voličů, ale jsou podřízeny vůlí svého sponzora či sponzorů. Ne všechny subjekty ale disponují stejnými prostředky, coţ vede k tomu, ţe jsou zvýhodněny ty strany, které jsou podporovány kapitálově silnými subjekty, oproti těm co nejsou. Nerovné finanční moţnosti stran tak ovlivňují i vzájemné vztahy mezi stranami a jejich šance uspět v politické soutěţi, coţ je v rozporu s demokratickým principem rovných šancí ovlivňovat politiku (Šimíček 1995). Vnímání neţádoucí závislosti na zájmových skupinách a jejich vlivu na politiku se u jednotlivých autorů můţe lišit. Přinejmenším ale mohou soukromé příspěvky generovat podezření z obchodování s politickým vlivem (Adamany 1975:15-6), i kdyţ někteří tvrdí, ţe jsou tyto obavy často přehnané (Fisher, 2002; Lösche, 1993). Členské příspěvky s sebou takové problémy většinou nenesou, protoţe zpravidla nedosahují nebezpečné výše. A oproti sponzorským darům, které jsou poskytovány nepravidelně, představují příspěvky jednorázový roční poplatek. Vzhledem k poklesu členské základny a stále rostoucím finančním nákladům je v současnosti význam členských příspěvků mnohem menší neţ v období masových stran, avšak stále patří mezi nejpřirozenější finanční zdroje do stranických pokladen. Mezi největší klady patří to, ţe není spojen s ţádným nebezpečím deformace tvorby politické vůle ani jiné funkce strany (Roztočil 1998: 11). Zvláštní formou příspěvku jsou tzv. stranické daně, které spočívají v určité části příjmu, jiţ musejí do stranické pokladny odvádět ti, kteří díky straně vykonávají určité většinou štědře honorované státní funkce (tedy např. ministři, poslanci, ale i zástupci samosprávy jako starostové atp.) (Roztočil 1998: 12). Příkladem nepřímého financování z vlastních zdrojů jsou potom nefinanční dary politickým stranám, jako je třeba poskytování sluţeb či hmotných statků za výrazně niţší ceny, neţ je za normálních okolností obvyklé, a to i ve formě velmi výhodných půjček či skryté reklamy v médiích (Outlý: 103). Vzhledem k tomu, ţe je prakticky nemoţné určit reálnou výši takové podpory, poskytuje tato forma nepřímého financování největší prostor pro korupci. Zvláště pak pokud jde o půjčky od nedůvěryhodných lidí, kterým jsou pak strany zavázány, coţ je opět spojuje se soukromým sektorem. Soukromé financování dává občanům moţnost svobodně podporovat jednotlivé strany penězi. Potencionálním ohroţením demokracie se stává, pokud se ze soukromého financování stává volná hra kapitálově silných subjektů. Potencionální ochrana proti riziku plynoucímu ze 24