PRŮZKUM FAUNY MOTÝLŮ (LEPIDOPTERA) V EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITĚ KAŇON OHŘE

Transkript

1 SBORNÍK MUZEA KARLOVARSKÉHO KRAJE 20 (2012) 241 PRŮZKUM FAUNY MOTÝLŮ (LEPIDOPTERA) V EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITĚ KAŇON OHŘE Jiří Vávra ÚVOD V průběhu vegetační sezóny 2011 byl uskutečněn inventarizační lepidopterologický průzkum na ploše EVL Kaňon Ohře (viz obr. 2) v souvislosti s přípravou převodu statutu ochrany území ve smyslu národní legislativy. Území je evidováno pod kódem CZ Leží v hranicích CHKO Slavkovský les, navrženo je k ochraně na stupni přírodní památka. Část území je dnes chráněna na úrovni Národní přírodní památka Svatošské skály. Cílem průzkumu bylo poznat druhové složení motýlí taxocenózy zkoumaného území a na základě znalosti jejich potravních a stanovištních nároků nastínit zásady pěstební péče pro jednotlivé typy biotopů. Na zkoumaných biotopech nebyl v území doposud obdobný průzkum realizován. V rámci studie byl vytvořen komentovaný seznam zjištěných druhů s poznámkami o biotopech a stanovištích, v nichž byl druh zjištěn, společně s poznámkami o vzácnosti či jedinečnosti výskytu a s případným vyznačením konkrétního ohrožení s návrhy managementových opatření pro ochranu zjištěných druhů a společenstev. METODIKA Inventarizační průzkum probíhal v období od 23. března do 6. října 2011 v přibližně 14ti denních intervalech. Přesné termíny exkurzí závisely především na chodu počasí s cílem dosáhnout optimálních výsledků v průběhu celodenních sběrů i nočních lovů na světlo. V závěru sezóny (září a říjen) byla činnost zaměřena především na sběr nedospělých stadií. Housenky z jarních exkurzí byly přenášeny do laboratorního chovu, kde setrvaly do doby líhnutí imág, housenky z podzimních sběrů byly dochovány v laboratorním chovu autora do doby jarního líhnutí imág v následujícím roce. Nálezy nedospělých stadií byly dle možnosti determinovány a jsou zahrnuty v předkládané publikaci. Používány byly tyto metody průzkumu: evidence imág v průběhu dne, evidence vývojových stadií včetně požerků, chov nedospělých stadií v laboratorním chovu v průběhu roku, denní odchyt a následná preparace imág v případě obtížně determinovatelných druhů, noční lov imág na světlo s použitím přenosné svítilny se zdrojem světla atraktivním pro druhy s noční aktivitou. Průzkumy byly prováděny na reprezentativních dílčích lokalitách stanovených po jarní zahajovací rekognoskaci terénu zaměřené na vegetační charakteristiku území. Konkrétně byly pro detailní a soustavný průzkum lepidopter vybrány tyto biotopy: lesní porosty charakteru reliktního boru a kyselé doubravy na skalních výchozech v horních partiích svahů kaňonu, skalní výchozy s bohatými porosty lupenitých a korovitých lišejníků, suťové lesy na stinných svazích v bočních údolích přítoků Ohře, starý bukový porost severně kóty 658,1 m Koule,

2 242 PŘÍRODOVĚDNÉ STATĚ A ČLÁNKY JIŘÍ VÁVRA lesní světliny podél lesních cest s rozptýlenou mladou listnatou dřevinnou vegetací. Niva řeky Ohře nebyla blíže zkoumána z důvodu předchozích jarních záplav, které eliminovaly výskyt mnoha druhů motýlů s vývojovými stadii v dosahu vysoké hladiny vody v řece. Determinace minujících druhů byla prováděna porovnáním požerků s herbářovými položkami a fotodokumentací autora. Byla rovněž pořizována fotodokumentace biotopů typických pro vývoj stenotopních druhů motýlů. Pro názvosloví motýlů byl použit nejnovější literární zdroj (Laštůvka & Liška 2011). Nálezy byly zhodnoceny metodou vypracovanou autorem průzkumu (Vávra 2008), která vznikla jako obecně použitelný metodický pokyn platný v podmínkách ČR, pro účely hodnocení zachovalosti a původnosti biotopů s využitím analýzy motýlích druhů jakožto indikátorů. Zvolený přístup využívá kromě vazby druhu na určitý typ biotopu a vazby na živnou rostlinu také četnost výskytu resp. vzácnost (na základě současných znalostí) druhu v podmínkách České republiky. Tato vzájemná provázanost hodnocených charakteristik (stanoviště rostlina vzácnost) do značné míry snižuje míru rizika neobjektivního posuzování indikační hodnoty jednotlivých druhů. Metoda rozděluje druhy motýlů do čtyř indikačních skupin (indikátor 1 až 4) na základě potravní vazby, vazby na stanoviště a četnosti výskytu na lokalitě. Pro stanovení indikační hodnoty druhů je použit jednoduchý vzorec I = P + S + V, kde I = indikační hodnota, P = potravní vazba, S = stanovištní vazba a V = vzácnost (viz tab. 1). Jednotlivé stupně indikační hodnoty (viz tab. 1) lze popsat následovně: Indikátor 1. stupně druh výrazně stenotopní, nejčastěji monofágní, omezeně rozšířený a málo početný. Indikátor 2. stupně druh stenotopní, nejčastěji oligofágní, omezeně rozšířený a málo početný, rozšířenější a početnější ve srovnání s indikátorem 1. stupně. Indikátor 3. stupně druh s užší vazbou na stanoviště a oligofágní nebo s volnější vazbou na stanoviště a monofágní, dosti rozšířený. Indikátor 4. stupně druh eurytopní, hojný a rozšířený, nejčastěji polyfágní, někdy oligofágní i monofágní, ale vázaný na druh rostliny všeobecně rozšířený. Obr. 1: Běžný motýl lišaj topolový (Laothoe populi), foto autor.

3 PRŮZKUM FAUNY MOTÝLŮ (LEPIDOPTERA) V EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITĚ KAŇON OHŘE 243 Tab. 1: Hodnocení motýlích druhů jako indikátorů zachovalosti biotopů pro účely jejich ochrany. Hlediska Potravní vazba (P) Bodové hodnocení Druh polyfágní prakticky bez vyjádřitelné vazby na určitou živnou rostlinu 1 Druh omezeně polyfágní vázaný na druhy rostlin různých čeledí 2 Druh oligofágní vázaný na několik rodů téže čeledi 3 Druh omezeně oligofágní vázaný na několik druhů téhož rodu 4 Druh monofágní vázaný na jediný druh rostliny 5 Stanovištní vazba (S) Druh eurytopní bez vazby na určitý typ stanoviště 1 Druh oligotopní vázaný na skupinu příbuzných biotopů 2 Druh stenotopní striktně vázaný na jediný typ stanoviště 3 Vzácnost četnost výskytu na základě dosavadních znalostí (V) Druh rozšířený a početný 1 Druh rozšířený ale nehojný 2 Ojedinělé nálezy z většího počtu lokalit 3 Ojedinělé nálezy z malého počtu lokalit 4 Ojedinělé nálezy z jediné lokality 5 Indikační význam druhů na základě bodového hodnocení (I) Indikátor 1. stupně 11 až 13 Indikátor 2. stupně 9 až 10 Indikátor 3. stupně 7 až 8 Indikátor 4. stupně 3 až 6 Biotop, na němž jsou přítomny indikátory 1. nebo 2. stupně (viz tab. 1), případně obou těchto kategorií, lze považovat ve většině případů za velice kvalitní z hlediska přírodovědeckého. Zachování takového biotopu a upřednostnění zájmů ochrany přírody před jakoukoliv investiční aktivitou spojenou s devastačními dopady je žádoucí. Za předpokladu trvalé existence těchto indikátorů na biotopu (stabilní populace schopné trvalé reprodukce) a po zhodnocení dalších aspektů živé i neživé přírody lze uvažovat o zákonné ochraně takovéhoto biotopu. Zákonná ochrana musí být podpořena syntetickým posouzením všech dalších (živých i neživých) složek přírodního prostředí. Jednou z nich je především zastoupení indikátorů 3. stupně. Cílem ochrany je vyloučení jakýchkoliv rušivých vlivů ohrožujících trvalou existenci těchto indikátorů. Případy, kdy jsou v území přítomny indikátory 1. nebo 2. stupně a indikátory 3. stupně nedosahují hodnoty 20 %, vypovídají o silném ovlivnění lidskou činností nebo o zanedbané údržbě. V takových územích probíhá sukcesní vývoj, v jehož

4 244 PŘÍRODOVĚDNÉ STATĚ A ČLÁNKY JIŘÍ VÁVRA důsledku dochází k ústupu cenných společenstev a jejich náhradě společenstvy méně hodnotnými. Takovým příkladem je třeba zarůstání stepních biotopů křovinami a lesem, poškození kvalitního biotopu těžbou nerostných surovin apod. Uvedená kombinace zastoupení indikátorů většinou vypovídá o vysokém ekologickém potenciálu biotopu. Cílem péče o biotop by měla být obnova původního charakteru biotopu např. obnovením pastvy nebo takovými pěstebními opatřeními, které podpoří obnovu vegetačního krytu s rostlinnými druhy důležitými pro vývoj stenotopních druhů fytofágních bezobratlých. Biotopy, na nichž jsou přítomny indikátory 3. stupně, zasluhují péči a ochranu v závislosti na procentuálním zastoupení těchto indikátorů v celkovém druhovém spektru, přičemž jako mezní hodnota, nad níž je biotopy možno hodnotit jako kvalitní a zasluhující péči a ochranu, je 20 %. Biotopy se zastoupením indikátorů 3. stupně nad 30 % je možno označit jako nadprůměrně přírodovědecky hodnotné. Zastoupení indikátorů 3. stupně nad 20 % je známkou dobré kondice společenstva motýlů a může být chápáno jako předpoklad dobré kondice i ostatních fytofágních bezobratlých. Vyšší zastoupení indikátorů 3. stupně nad 20 % druhového spektra je proto téměř bez výjimky doprovázeno výskytem alespoň jediného druhu s indikační hodnotou 1. nebo 2. stupně. Naopak zastoupení indikátorů 3. stupně pod 20 % bez současné přítomnosti indikátorů 1. a 2. stupně svědčí o celkové degradaci biotopu, na němž s největší pravděpodobností ani změna využívání k přírodě bližší variantě nepovede v dohledném časovém horizontu k obnovení bohatšího druhového spektra. Zastoupení indikátorů 4. stupně se i na kvalitních biotopech nejčastěji pohybuje v hodnotách od 55 do 70 %. Nižší zastoupení vypovídá o specifických stanovištních podmínkách (např. přirozené rákosiny), které eliminují výskyt eurytopních druhů. Naopak vyšší zastoupení eurytopních druhů svědčí o silném antropogenním ovlivnění a ruderalizaci (např. sady, pole, zahrady). Biotopy, na nichž jsou významně přítomny indikátory 4. stupně (nad 80 %) a indikátory 3. stupně nedosahují 20 %, jsou za předpokladu neexistence jiného (biotického i abiotického) fenoménu hodného ochrany využitelné obvykle bez omezení pro rozličné investiční záměry bez ohledu na přírodní složku prostředí. Studie podává dílčí pohled získaný v průběhu jedné sezóny na aktuální stav motýlí taxocenózy EVL. Druhy hodnocené jako indikátory 1. a 2. stupně jsou stručně komentovány. Komentáře jsou orientovány bionomicky. Stručně je uvedena případná potřeba úpravy managementu směřující ke zlepšení podmínek pro úspěšný vývoj stenotopních druhů na jejich stanovištích, a to souhrnně pro všechny druhy. Zaznamenané druhy motýlů jsou v systematickém pořadí uvedeny v příloze č. 1. Názvosloví syntaxonomických jednotek se opírá o práci Moravec et al Názvosloví rostlinných druhů vychází z práce Kubát et al CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ Zájmové území EVL Kaňon Ohře se nachází na území obcí Doubí u Karlových Varů, Hory u Jenišova, Lokete, Tašovice a Údolí u Lokte. Charakteristika území v této kapitole je zpracována podle údajů na webových stránkách Ministerstva životního prostředí (web1) a vlastních poznatků autora průzkumu. Přírodní komplex Kaňon Ohře tvoří řeka Ohře a strmé svahy na jejích obou březích mezi Loktem a Karlovými Vary Doubím. Celý přírodní komplex je orientován od Z na SV, přibližně ve středu území leží NPP Jan Svatoš vyhlášená v roce Území náleží do geomorfologického celku Slavkovský les, podcelku Hornoslavkovská vrchovina, okrsku Loketská vrchovina. Území EVL bylo modelováno erozní činností Ohře. Tok Ohře vytvořil průlomové údolí, které se hluboce zařezává do tvrdých hornin a vytváří v území dva výrazné meandry. Vodní a větrná eroze vypreparovala v prudkých svazích rozsáhlá žulová skalní města (Svatošské

5 PRŮZKUM FAUNY MOTÝLŮ (LEPIDOPTERA) V EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITĚ KAŇON OHŘE 245 Obr. 2: Hranice EVL Kaňon Ohře. Mapa ČÚZK 2011, AOPK ČR 2012.

6 246 PŘÍRODOVĚDNÉ STATĚ A ČLÁNKY JIŘÍ VÁVRA skály, Kovářka, Vysoký hřbet), izolované skalní věže (Loketská věž, Muzikant, Strážce) a skály rozptýlené v lesních porostech různých tvarů a velikosti. Mrazovými pochody se na několika místech, zejména v oblasti Vysokého hřbetu, vytvořila rozsáhlá kamenná moře. Skalní útvary (kamenná stáda) najdeme i v toku řeky Ohře. Svahy jsou na mnoha místech rozčleněny roklemi bočních přítoků Ohře (např. Cínový potok). Převýšení svahů dosahuje až 270 m (na vzdálenost 470 m). Nadmořská výška lokality se pohybuje od 374 do 648 m n. m. Z geologického hlediska je území budováno porfyrickým hrubo- až střednězrnitým biotitickým granitem a středně zrnitým dvojslídným granitem. V okolí Vysokého hřbetu (pravý břeh Ohře jižně Doubí) vystupují drobné elevace olivinického nefelinitu, u Tašovic (levý břeh) území vstupuje do pásma miocénního vulkanodetritického souvrství. Podél toku Ohře se uplatňují sedimentární horniny, písky a aluviální hlíny. Z půdních typů převládají kambizemě dystrické a modální. Území je uceleným krajinářsky výjimečným útvarem. Turisticky je intenzivně využívané hlavně v přístupnějších partiích (podél toku Ohře vedou turistické trasy pro pěší a cykloturisty). V nepřístupných partiích skalních výchozů a kamenných moří jsou vytvořeny přirozené či polopřirozené obtížně průchodné lesní porosty, místy až pralesního charakteru. Převažují většinou listnaté nebo smíšené lesy, čistě jehličnaté porosty jsou přítomny ve formě reliktních borů ve vrcholových partiích a strmých svazích skalních výchozů. Tok Ohře je doprovázen jasanovo-olšovými porosty. EVL je obklopena převážně smrkovými kulturními lesními porosty. Cenným typem biotopu jsou na území EVL suťové lesy svazu Tilio-Acerion (asociací Mercuriali-Fraxinetum a Arunco-Aceretum). Ve stromovém patře jsou v nich dominantními druhy javor klen (Acer pseudoplatanus), jilm horský (Ulmus glabra), lípa malolistá (Tilia cordata), jedle bělokorá (Abies alba), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), buk lesní (Fagus sylvatica), keřové patro tvoří líska obecná (Corylus avellana), vzácně zimolez černý (Lonicera nigra), růže převislá (Rosa pendulina), rybíz alpínský (Ribes alpinum), velmi vzácný je lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). V bylinném patře se uplatňují udatna lesní (Aruncus vulgaris), kakost smrdutý (Geranium robertianum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), kuklík městský (Geum urbanum), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria). Suťové lesy místy přecházejí do černýšových dubohabřin svazu Carpinion (vlhčí úpatí svahů, souvisleji jižně Doubí), suchých acidofilních doubrav svazu Genisto germanicae-quercion a vzácně též květnatých bučin podsvazu Eu-Fagenion. Květnaté bučiny se vyskytují zejména pod masivem Koule. V nich jsou přítomny mařinka vonná (Galium odoratum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), violka lesní (Viola reichenbachiana), hrachor jarní (Lathyrus vernus), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), svízel lesní (Galium sylvaticum), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), kostřava lesní (Festuca altissima), vzácnější jsou kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), jaterník podléška (Hepatica nobilis), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus) a lilie zlatohlavá (Lilium martagon). Květnaté bučiny se vyskytují i v mozaikách se suťovými lesy svazu Tilio-Acerion a acidofilními bučinami svazu Luzulo-Fagion. Acidofilní bučiny se vyskytují rozptýleně po celé ploše lokality. Často se v nich nacházejí drobné sutě, balvany a skalky. Hlavní dominantní dřevinou je buk lesní (Fagus sylvatica), někdy i jedle bělokorá (Abies alba), vtroušen je javor klen (Acer pseudoplatanus), borovice lesní (Pinus sylvestris), dub letní (Quercus robur) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). V keřovém patře rostou mladší jedinci buku, javoru a jedle. Bylinné patro je význačné přítomností acidofytů. Hojnými druhy jsou metlička křivolaká (Avenella flexuosa), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), kapraď osténkatá (Dryopteris carthusiana), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), brusnice borůvka (Vaccinium

7 PRŮZKUM FAUNY MOTÝLŮ (LEPIDOPTERA) V EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITĚ KAŇON OHŘE 247 myrtillus), bika bělavá (Luzula luzuloides), černýš luční (Melampyrum pratense), lipnice hajní (Poa nemoralis), jestřábník zední (Hieracium murorum), bukovník kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium). Vzácněji se vyskytují kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum) či lilie zlatohlavá (Lilium martagon). Tyto porosty se vyskytují i v mozaice se suchými acidofilními doubravami svazu Genisto germanicae-quercion a boreokontinentálními bory svazu Dicrano-Pinion. V nejnižších polohách území na úpatích svahů jsou vytvořeny hercynské dubohabřiny svazu Carpinion. Stromové patro je v nich velmi druhově pestré. Ve stromovém patře dominuje dub letní (Quercus robur), habr obecný (Carpinus betulus) a lípa malolistá (Tilia cordata). V bylinném patře převládají nitrofilní a hájové druhy: dymnivka bobovitá (Corydalis intermedia), křivatec žlutý (Gagea lutea), jaterník podléška (Hepatica nobilis), lilie zlatohlavá (Lilium martagon), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), plicník tmavý (Pulmonaria obscura). V lesních porostech se místy vyskytují stínomilná prameniště svazu Cardaminion amarae s mokrýšem střídavolistým (Chrysosplenium alternifolium), řeřišnicí hořkou (Cardamine amara), přesličkou lesní (Equisetum sylvaticum) a ostřicí řídkloklasou (Carex remota). Na exponovaných stanovištích obtížně schůdných plošin skalních měst se vyskytují reliktní boreokontinentální bory svazu Dicrano-Pinion. Na mělké půdě žulových výchozů převažuje borovice lesní (Pinus sylvestris), místy je přimíšena jedle bělokorá (Abies alba). V bylinném patře jsou časté svízel nízký (Galium pumilum), brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus), brusnice brusinka (Vaccinium vitis-idaea), černýš luční (Melampyrum pratense), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), vřes obecný (Calluna vulgaris), vzácně vřesovec pleťový (Erica carnea) a zimostrázek alpský (Polygala chamaebuxus). Bohaté je mechové patro s mechorosty rodů dvouhrotec (Dicranum sp. div.), rokyt (Hypnum sp. div.), ploník (Polytrichum sp. div.), travník (Pleurozium sp. div.), lišejníky rodů dutohlávka (Cladonia sp. div.) a pukléřka islandská (Cetraria islandica). Vzácně se vyskytuje lupenitý lišejník Lassalia pustulata (např. Výří skály). Vegetace skalních štěrbin je limitována acidofilním žulovým podložím. Na těchto stanovištích roste např. z bylinných druhů osladič obecný (Polypodium vulgare), udatna lesní (Aruncus vulgaris), kapraď rozložená (Dryopteris dilatata), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), puchýřník křehký (Cystopteris fragilis), violka trojbarevná skalní (Viola tricolor subsp. saxatilis), papratka samičí (Athyrium filix-femina), z mechorostů ploník obecný (Polytrichum commune), rokyt cypřišovitý (Hypnum cupressiforme), zoubkočepka (Rhacomitrium sp.), děrkavka (Grimmia sp.), z lišejníků např. terčovka (Parmelia sp.). Kromě skalních měst a věží se tato vegetace v reprezentativní podobě vyskytuje i na stabilizovanějších částech kamenných moří. Na skalní štěrbiny navazují vysokostébelné trávníky skalních terásek s třtinou rákosovitou (Calamagrostis arundinacea) a brusnicová vegetace skal a drolin, která se vyskytuje především kolem NPP Jan Svatoš. Tok řeky Ohře je pokryt makrofytní vegetací vodních toků svazu Batrachion fluitantis s lakušníkem štětičkovitým (Batrachium penicillatum) a lakušníkem vzplývavým (Batrachium fluitans). Břehové partie pokrývají jasanovo-olšové luhy podsvazu Alnenion glutinoso-incanae různé kvality. Olšiny lze zařadit především do asociace Stellario-Alnetum s typickým podrostem ptačince hajního (Stellaria nemorum), křivatce žlutého (Gagea lutea), blatouchu bahenního (Caltha palustris), řeřišnice hořké (Cardamine amara), mokrýše střídavolistého (Chrysosplenium alternifolium), krabilice chlupaté (Chaerophyllum hirsutum), sasanky hajní (Anemone nemorosa), prvosenky vyšší (Primula elatior).

8 248 PŘÍRODOVĚDNÉ STATĚ A ČLÁNKY JIŘÍ VÁVRA VÝSLEDKY A DISKUSE Lepidopterologický průzkum provedený na území EVL Kaňon Ohře v roce 2011 přinesl informace o výskytu celkem 759 druhů motýlů v rozsahu celého řádu viz příloha č. 1. Z tohoto počtu je jeden druh (0,13 %) 1. stupně indikační hodnoty, 30 druhů (3,95 %) je stenotopních 2. stupně indikační hodnoty, 210 druhů (27,67 %) je významnými indikátory 3. stupně vypovídající o rovnováze motýlí taxocenózy hodnocených biotopů a 518 druhů (68,25 %) je eurytopních bez zvláštní vazby ke stanovištím EVL Kaňon Ohře. Ve smyslu výše uvedené metodiky lze toto složení motýlí taxocenózy hodnotit takto: Zastoupení stenotopních druhů je relativně nízké. Nevšedně vysoké je zastoupení druhů 3. stupně indikační hodnoty, což vypovídá o zachovalosti hodnocených biotopů chráněných v hranicích EVL a panující rovnováze. Naopak relativně nízké je zastoupení druhů eurytopních. Nízký počet stenotopních druhů lze vysvětlit plošně relativně nevýznamným zastoupením specifických biotopů hostících stenotopní, mnohdy monofágní druhy motýlů. Svou roli hraje také druhově chudé složení vegetačního krytu na kyselém skalním podloží. Jako specifické biotopy lze v rámci EVL označit skalní výchozy a kamenná moře s doprovodnou vegetací charakteru reliktních borů. Četné enklávy skalních výchozů uvnitř lesních porostů, pokud nejsou zcela zastíněny dřevinami, obdobně hostí stenotopní druhy motýlů. Jde především o několik druhů živících se mechy a lišejníky rostoucími na skalním podkladu. Všechny ostatní biotopy lesního charakteru nelze označit za specifické, a to včetně letité bučiny na severních svazích kóty Koule. Vysoký počet druhů 3. stupně indikační hodnoty má vazbu na lesní porosty, v nichž jsou specifická stanoviště uzavřena, charakteru kyselých bučin a doubrav, částečně též méně kvalitních brusinkových borů. Nutno mezi tyto lesní porosty zahrnout i letitou bučinu na severních svazích Koule. Biotopy obklopující EVL Kaňon Ohře jsou převážně charakteru produkčního lesního porostu, s dominancí vysazovaných a pravidelně obnovovaných porostů hospodářských dřevin s dominancí smrku ztepilého (Picea abies). Na tyto plochy jsou vázány převážně eurytopní druhy motýlů. Výjimku představují opět drobné skalní výchozy rozptýlené v těchto lesích a mokřadní biotopy podél drobných vodotečí bočních přítoků Ohře. Nivní porosty na březích Ohře nebyly v roce 2011 lepidopterologicky studovány, a to z důvodu ovlivnění nivy v celém úseku EVL vysokými průtoky vody při jarních záplavách. Takovéto jevy se významně podepisují na snížení počtu druhů motýlů a celých jejich populací po několik následujících sezón. V případě, že k podobným událostem dochází pravidelně, vedou k celkovému a dlouhodobému ochuzení celé motýlí taxocenózy s vazbou na nivní polohy. Dopad vysokých průtoků v předjaří na motýlí faunu nivy Ohře potvrdily říjnové průzkumy minujících druhů, kdy v celém úseku bylo možno konstatovat extrémní chudost až absenci většiny druhů typických pro nivní polohy. To se týká druhů vázaných jak na bylinné, tak na stromové patro. V případě druhů stromového patra se projevuje negativní vliv vysokých průtoků zaplavením a odnosem opadaného listí, v němž se řada druhů kuklí či v něm přezimuje.

9 PRŮZKUM FAUNY MOTÝLŮ (LEPIDOPTERA) V EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITĚ KAŇON OHŘE 249 KOMENTÁŘE KE STENOTOPNÍM DRUHŮM Indikátory 1. stupně: Eupithecia pulchellata Stephens, 1831 (píďalička západní) Druh byl publikován jako nový pro Čechy teprve v roce 1999 (Krampl & Marek 1999) z Jizerských a Lužických hor. Jde o druh velmi obtížně odlišitelný od příbuzného druhu E. pyreneata. Oba druhy jsou vzájemně izolované areálem rozšíření živné rostliny (Fajčík & Slamka 1996). Zatímco E. pulchellata je vázána na náprstník červený (Digitalis purpurea), E. pyreneata žije na náprstníku velkokvětém (D. grandiflora) a náprstníku žlutém (D. lutea). Digitalis purpurea se v posledních desítkách let šíří v lesních světlinách severních Čech. Spolu s ním se šíří i E. pulchellata. Dnes je známa ze severních pohraničních pohoří a oblasti Labských pískovců. V Německu je rozšířena od Hannoveru k podhůří Alp, směrem východním až do Saska. Imága přilétala ve větším počtu na světlo na horním okraji kamenného moře na západních svazích Vysokého hřbetu (kóta 588 m n. m.). Indikátory 2. stupně: Eriocrania cicatricella (Zetterstedt, 1839) (drobnokřídlík) Poměrně rozšířený druh s časně jarním letem imág, vázaný na světlé březové porosty na prosluněných stanovištích. Housenka vytváří v mladých březových listech velké puchýřnaté miny a po dokončení larválního vývoje se kuklí v lehkém zápředku na zemi. Druh byl nalézán početně v časném jaře ( ) poletující v řídkých březových porostech na skalních výchozech a v rámci reliktních borů, např. v blízkosti Svatošských a Výřích skal. Ectoedemia liebwerdella Zimmermann, 1940 (drobníček) Lokální druh, který žije v původních bukových porostech. Housenka vytváří v zelené kůře větví i silných kmenů s hladkou borkou dlouhé zduřelé chodbičky, má dvouletý vývoj. Druh byl popsán původně z okolí děčínské Libverdy, od čehož je odvozen jeho název. Je rozšířen v České republice na mnohých vhodných stanovištích s původními bukovými porosty, se sadebním materiálem se může šířit i do nepůvodních porostů mimo vegetační pásmo s přirozeným zastoupením buku. Zjištěn byl početně na kmenech starších buků severně samoty Vildenava. Lypusa maurella (Denis et Schiffermüller, 1775) Jediný vak s kuklou byl nalezen na Výřích skalách dne , imágo se vylíhlo (viz obr. na zadní předsádce). Vak je vytvořen z bukového listu, má tvar podélného pouzdra s otevřenými okraji, kterými zřejmě housenka vylézá z vaku při pohybu a příjmu potravy. Housenka se zřejmě živí lišejníky rostoucími na skalách, tento údaj však není potvrzen autentickým pozorováním. Jde o cenný údaj doplňující představu o rozšíření druhu v České republice. Systematické postavení druhu i rodu je sporné, dříve byl rod Lypusa řazen do čeledi Psychidae, později samostatně do čeledi Lypusidae, nyní (cf. Laštůvka & Liška 2011) tato čeleď obsahuje i rod Pseudatemelia, jež si vytváří velmi podobné vaky. Narycia astrella (Herrich-Schäffer, 1851) (vakonoš) Velmi lokální druh, jehož housenky žijí na kmenech stromů a na skalách či jednotlivých balvanech, živí se řasami a lišejníky. Údajů o výskytu tohoto druhu je publikováno velmi málo, nález je cenným doplněním znalostí o rozšíření v České republice. Početné vaky byly nalezeny na izolované granodioritové skalce v porostu reliktního boru severně od skalního útvaru Výří skály. Imágo se vylíhlo v chovu dne

10 250 PŘÍRODOVĚDNÉ STATĚ A ČLÁNKY JIŘÍ VÁVRA Dahlica charlottae (Meier, 1957) (vakonoš) Tento druh byl zjištěn společně s následujícím druhem na mnoha místech, v porovnání s D. lichenella se jeví jako hojnější. Jak se postupně prokazuje, jde o druh žijící na více místech v České republice, vždy na lesních biotopech se skalními polozastíněnými výchozy, na nichž lze v předjaří nalézt vaky s housenkami (nalezeny ). Vak je rezavě hnědý, housenka jej připevňuje na nerovnostech skal, jednotlivých balvanů či borky stromů. Druh vždy vyhledává nejvýše položené partie terénu. Pro Českou republiku byl publikován v roce 2001 z Velké Bukové na Dokesku (M. Petrů in Liška et al. 2001). Dahlica lichenella (Linnaeus, 1761) (vakonoš) Typický druh lesních skalních biotopů různého petrografického složení. Obdobně jako v případě předešlého druhu se postupně ukazuje, že je přítomen na mnohých místech České republiky tam, kde nachází příhodné stanovištní podmínky. Stejně jako v případě druhu D. charlottae housenky žijí při patách skal a na jaře, kdy se chystají ke kuklení, vylézají na skály, kmeny stromů a další předměty. Vak je oble trojhranný, tupě zakončený, pokrytý zrnky řas. Druh je v podmínkách střední Evropy partenogenetický vyskytuje se pouze ve formě bezkřídlé samičky. Pro Českou republiku byl publikován v roce 2001 z Velké Bukové na Dokesku (M. Petrů in Liška et al. 2001). Na území EVL Kaňon Ohře byl nalézán nejčastěji na balvanech a malých skalkách rozptýlených v lesních porostech na osluněných stanovištích (nalézán ). Argyresthia semitestacella (Curtis, 1833) (molovka) Typický druh původních bukových porostů žijící snad v pupenech buku (Fagus sylvatica). Preferuje teplejší a rozvolněné partie bučin na jižně a západně exponovaných svazích. Velmi vzácně byl tento druh zjištěn v prosluněných bukových porostech se starými buky na jižně exponovaných svazích poblíž Vildenavy, přilákán byl na světlo v počtu tří exemplářů dne Eidophasia messingiella (Fischer von Röslerstamm, 1840) (zápředníček luční) Podle literárních údajů (např. Gerschenzon et al. 1981) žije housenka na řeřišnici hořké (Cardamine amara) a řeřišnici nedůtklivé (Cardamine impatiens) mezi dvěma sepředenými listy. Mnohé nálezy ze stepních biotopů však napovídají, že tento údaj vyžaduje revizi. Pravděpodobně žije na více druzích brukvovitých rostlin. Na území EVL Kaňon Ohře byl tento druh zjištěn v počtu dvou exemplářů dne na severním svahu Koule v podrostu letitých buků, kde jako živná rostlina přichází v úvahu řeřišnice nedůtklivá, případně česnáček obecný (Alliaria petiolata) a kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera). Coleophora vacciniella Herrich-Schäffer, 1861 (pouzdrovníček) Lokální druh vázaný na biotopy s výskytem brusinky (Vaccinium vitis-idaea), borůvky (Vaccinium myrtillus), na rašelinných biotopech vlochyně (Vaccinium uliginosum), rojovníku (Ledum palustre) živných rostlin, jejichž listy skeletuje ze svrchní strany. Na území EVL Kaňon Ohře byl nalezen jediný vak ve vrcholových partiích Výřích skal v rámci brusinkového reliktního boru, dne Coleophora betulella Heinemann, 1876 (pouzdrovníček) Housenky tohoto druhu skeletují svrchní stranu listů bříz. Jednotlivé exempláře přilétaly na světlo v průběhu června a července (23. 6., ) v porostech bříz ve vrcholových partiích Výřích skal a na horní hraně kamenného moře pod Vysokým hřbetem. Druh je na studovaných biotopech velmi lokální.

11 PRŮZKUM FAUNY MOTÝLŮ (LEPIDOPTERA) V EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITĚ KAŇON OHŘE 251 Mompha sturnipennella (Treitschke, 1833) (vrbkovníček) Druh jehličnatých či smíšených lesních okrajů a pasek. Housenka žije ve dvou generacích na vrbce úzkolisté (Epilobium angustifolium), v první generaci vytváří hálku v lodyze, ve druhé generaci žije v tobolkách. Byl zjištěn v průběhu červencových lovů na světlo ve stadiu imág. Zaznamenán byl dne na východním okraji EVL na biotopu lesního okraje na kontaktu s lesní cestou, imága přilétla na světlo v počtu dvou jedinců. Caryocolum blandella (Douglas, 1852) (makadlovka) Lokální druh žijící mezi sepředenými listy ptačince velkokvětého (Stellaria holostea). Jediné imágo přilétlo na světlo na horní hraně kamenného moře na západně exponovaných svazích Vysokého hřbetu dne Apotomis sauciana (Frölich, 1828) (obaleč) Poměrně lokální druh žijící na jaře mezi sepředenými listy a výhony borůvky. Preferuje vyšší polohy, na území EVL Kaňon Ohře byl zjištěn v bočních zaříznutých údolích přítoků Ohře, v horních partiích svahů, v nichž se částečně projevují inverzní jevy. Housenky byly pozorovány v červnu, imága přilétala jednotlivě na světlo v červenci ( ) v bočním údolí západně Výřích skal. Phiaris palustrana (Lienig et Zeller, 1846) (obaleč) Druh reliktních borů a prosluněných smrkových porostů žijící na meších, například na dvouhrotci chvostnatém (Dicranum scoparium). Preferuje přirozenější porosty, v kulturních smrčinách zjištěn výjimečně, v rámci EVL Kaňon Ohře byl zaznamenán vzácně ve vrcholové partii Výřích skal dne Pristerognatha penthinana (Guenée, 1845) (obaleč) Lokální druh svěžích až vlhkých lesních stanovišť žijící v lodyhách a kořenu netýkavky nedůtklivé (Impatiens noli-tangere). Několik létajících imág bylo zjištěno před setměním ve dnu bočního údolí na východním okraji bučiny na severním svahu Koule dne Rhopobota ustomaculana (Curtis, 1831) (obaleč) Druh obývající reliktní bory a lesní světliny s živnými rostlinami borůvkou (Vaccinium myrtillus) a brusinkou (Vaccinium vitis-idaea). Housenka spřádá listy společně s lodyhou a vyžírá listovou zeleň. Požerky jsou zvláště nápadné na borůvce. Druh byl zjištěn výhradně v rámci reliktních borů ve vrcholových partiích skalních útvarů Výří skály a Svatošské skály. Lze předpokládat jeho výskyt i na dalších místech EVL na obdobných biotopech (zaznamenány požerky z loňského roku na brusince) rozptýleně v celé EVL. Epinotia bilunana (Haworth, 1811) (obaleč) Jde o poměrně lokální druh, který žije v jehnědách bříz na vlhčích stanovištích. Na některých místech lze zastihnout početnější populace, avšak druh je nutno označit za vzácný. Několik imág sedících na kmenech vzrostlých bříz bylo vyplašeno v průběhu dne ve vlhké březině východně od horní hrany kamenných moří na západním svahu Vysokého hřbetu, dne Lze očekávat mnohem větší rozšíření druhu v celé EVL. Epinotia pygmaeana (Hübner, 1799) (obaleč) Lokální, nikoli však vzácný druh jehličnatých lesů. Jeho housenka zpočátku minuje, později spřádá jehlice smrku (Picea abies) a jedle (Abies alba). V Čechách je druh omezený na vyšší polohy s přirozenými porosty smrku a jedle, se sadebním materiálem je schopen šířit se i do nižších poloh a tam může při přemnožení i škodit. V celé EVL zřejmě obecně rozšířený druh s ohledem na dominanci smrku v lesních výsadbách. Rojící se imága při koncových větvičkách odrostlých smrkových výsadeb zaznamenána dne na okraji bučiny na severním svahu Koule.

12 252 PŘÍRODOVĚDNÉ STATĚ A ČLÁNKY JIŘÍ VÁVRA Eucosma campoliliana (Denis et Schiffermüller, 1775) (obaleč) Druh lesních světlin a pasek vyšších a horských poloh žijící na starčku (Senecio sp.) ve věkově rozrůzněných listnatých a smíšených porostech. Na území EVL Kaňon Ohře jde o druh rozšířený na vlhčích stanovištích rozptýleně po celé lokalitě. Hojný je například na lesních světlinách v okolí bukového porostu na severních svazích Koule a ve všech údolích bočních přítoků Ohře. Imága byla zjišťována početně přes den a na světlo ( ). Ortholepis betulae (Goeze, 1778) (zavíječ) Jedná se o poměrně lokální druh žijící mezi sepředenými listy břízy. Na území EVL Kaňon Ohře zjištěn lokálně v březových porostech kamenného moře na západně exponovaných svazích Vysokého hřbetu ( , dvě imága na světlo). Conobathra tumidana (Denis et Schiffermüller, 1775) (zavíječ) Jde o lokální druh, který obývá teplé dubové porosty. Housenka žije mezi sepředenými listy dubu (Quercus sp.) v trubkovitém zápředku, skeletuje listovou zeleň. Zjištěn pouze na nejteplejších stanovištích v porostech dubu zimního (Q. petraea) v kamenném moři na západně exponovaném svahu Vysokého hřbetu. Imága v počtu asi 10 jedinců obou pohlaví přilétala na světlo dne Glyptoteles leucacrinella Zeller, 1848 (zavíječ) Velmi lokální druh žijící v údolích vodních toků na opadaných listech olší (Alnus sp.). Jediné imágo bylo chyceno na světlo v bočním údolí při východním okraji bučiny na severním svahu vrchu Koule dne Phycitodes saxicola (Vaughan, 1870) (zavíječ) Lokální druh žijící v larválním stadiu hromadně v černavém zápředku tvořeném trusem housenek v květenstvích vratiče obecného (Tanacetum vulgare). Dne byly zjištěny housenky ve větším počtu na lesní skládce dřeva východně kamenného moře pod vrcholem Vysokého hřbetu. Imága se vylíhla v laboratorním chovu v průběhu února Brenthis ino (Rottemburg, 1775) (perleťovec kopřivový) Poměrně lokální druh, jehož housenky žijí na totenu lékařském (Sanguisorba officinalis) a tužebníku jilmovém (Filipendula ulmaria) na vlhkých nekosených lučních porostech. Jeden z mála druhů denních motýlů obývajících nivu řeky Ohře. Nález jediného imága byl učiněn poblíž Doubí na okraji koňské pastviny dne Tetheella fluctuosa (Hübner, 1803) (můřice březová) Druh žijící spíše ve vyšších a chladnějších polohách na listech břízy (Betula sp.). Jednotlivá imága přilétala na světlo v řídkých porostech dřevin nad kamenným mořem v západně exponovaném svahu pod vrcholem Vysokého hřbetu dne Petrophora chlorosata (Scopoli, 1763) (kropenatec hasivkový) Lokální druh píďalky žijící na okrajích borových porostů, na lesních mýtinách a v podrostu brusinkového boru na hasivce orličí (Pteridium aquilinum). Na území EVL Kaňon Ohře relativně vzácný druh světlých borových porostů. Imága létají během dne v porostech živné rostliny. Zjištěn v počtu asi deseti jedinců. Ecliptopera capitata (Herrich-Schäffer, 1839) (píďalka žlutohlavá) Poměrně lokální druh vlhkých lesních biotopů žijící na listech netýkavky nedůtklivé (Impatiens noli-tangere). Je zastoupen všude, kde se v podrostu vyskytuje živná rostlina. Loven byl jednotlivě na světlo v průběhu měsíců června až srpna v bočních údolích.

13 PRŮZKUM FAUNY MOTÝLŮ (LEPIDOPTERA) V EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITĚ KAŇON OHŘE 253 Pasiphila chloerata (Mabille, 1870) (píďalička trnková) Poměrně lokální druh píďalky, jejíž housenky žijí na květních pupenech a květech trnky (Prunus spinosa) na teplých lesních okrajích a lesostepích. Na území EVL Kaňon Ohře byl zjištěn na teplých biotopech jižně Doubí na okraji lesního porostu charakteru dubohabřiny, jinde zřejmě nenachází vhodné podmínky. Jediné imágo chyceno za letu v podvečer dne Abrostola asclepiadis (Denis et Schiffermüller, 1775) (kovolesklec tolitový) Lokální a poměrně vzácný kovolesklec s vazbou na okraje světlých lesů typu teplomilných doubrav, případně teplých reliktních borů s podrostem tolity lékařské (Vincetoxicum hirundinaria). Imága přilétala dne na světlo na horním okraji kamenného moře pod vrcholem Vysokého hřbetu, kde se nacházejí bohaté porosty živné rostliny, celkem 5 jedinců obou pohlaví. Orthosia populeti (Fabricius, 1781) (jarnice topolová) Lokální můra žijící na topolu osice (Populus tremula) v rámci smíšených a listnatých lesů. Jde o druh časného jara létající v březnu až květnu. Celkem čtyři exempláře samic přilétly na světlo dne v horní partii Výřích skal. Tabulka č. 2 ukazuje vazbu stenotopních druhů motýlů na biotopy na území EVL Kaňon Ohře. Nejvyšší počet stenotopních druhů pochází z biotopu charakteru lesních pasek, světlin a lemů lesních cest, stejný počet z reliktních borů. V prvním případě je příčinou větší druhová bohatost bylinného patra, která umožňuje existenci mnohem většího počtu druhů fytofágního hmyzu, mezi nimi i druhů monofágních a stenotopních. Ve druhém případě jde o obecně platnou zákonitost reliktní bory pravidelně hostí řadu stenotopních druhů, mnohdy velmi vzácných. To souvisí i s reliktností těchto stanovišť, která opravňuje k jejich důsledné ochraně. Na třetím a čtvrtém místě stojí světlé porosty bříz na skalních výchozech a kyselé bučiny a doubravy. Bříza, zvláště na tak exponovaných stanovištích, je živnou rostlinou mnoha druhů motýlů, včetně vzácných i stenotopních. Atraktivita stanoviště je zvyšována výhřevností těchto biotopů, stejně jako v případě neuzavřených kyselých bučin a doubrav. Další místa v pořadí atraktivity pro stenotopní druhy zaujímají skalní výchozy s porosty lišejníků, květnaté bučiny a suťové lesy a převážně listnaté lemy lesních porostů. Přitom velmi atraktivní biotopy skalních výchozů hostí poměrně nízký počet motýlích druhů, za současného vysokého relativního počtu druhů stenotopních, velmi striktně vázaných na tato vyhraněná stanoviště. Mezi stenotopními druhy je řada takových, které jsou potravně vázány na porosty lišejníků. Květnaté bučiny a suťové lesy jsou velmi cennými biotopy zasluhujícími plnou ochranu. Po jednoletém průzkumu EVL Kaňon Ohře lze tvrdit, že právě tyto biotopy mohou překvapit dalšími cennými nálezy. Zajímavé je, že kvalitní a letitý porost buků na severně exponovaném svahu vrchu Koule nepřinesl z pohledu motýlí fauny žádná zvláštní zjištění. To může být způsobeno tím, že přes vysoký věk porostu a jeho výjimečnou kvalitu (z lesnického pohledu) jde o porost uměle vytvořený člověkem v rámci lesního hospodaření. Listnaté lemy lesních porostů stejně tak jako lesní paseky, světliny a lemy lesních cest, hostí bohatou škálu motýlích druhů, z důvodu mnohem větší druhové bohatosti bylinného patra. Dubohabřiny s velmi bohatým bylinným podrostem jsou dalším biotopem zkoumané EVL, které mohou při pokračujících průzkumech přinést další cenné nálezy stenotopních druhů motýlů. Statistický přehled uzavírají biotopy charakteru smrkových porostů, olšin, vlhkých nivních luk, teplých porostů křovin a kamenných moří s teplomilnou vegetací. Smrkové porosty jsou s ohledem na svou jednotvárnost stanovištěm převážně eurytopních druhů. Olšiny za

14 254 PŘÍRODOVĚDNÉ STATĚ A ČLÁNKY JIŘÍ VÁVRA Tab. 2: Vazba stenotopních druhů na biotopy EVL Kaňon Ohře. Typy biotopů: 1 = lesní paseky, světliny, lemy lesních cest; 2 = světlé porosty bříz na skalních výchozech; 3 = kyselé bučiny, kyselé doubravy; 4 = skalní výchozy s porosty lišejníků; 5 = květnaté bučiny a suťové lesy; 6 = reliktní bory; 7 = smrkové porosty; 8 = olšiny; 9 = vlhké nivní louky; 10 = teplé porosty křovin; 11 = kamenná moře s teplomilnou vegetací; 12 = převážně listnaté lemy lesních porostů, dubohabřiny. Typ biotopu Druh Eupithecia pulchellata Eriocrania cicatricella Ectoedemia liebwerdella Lypusa maurella Narycia astrella Dahlica charlottae Dahlica lichenella Argyresthia semitestacella Eidophasia messingiella Coleophora vacciniella Coleophora betulella Mompha sturnipennella Caryocolum blandella Apotomis sauciana Phiaris palustrana Pristerognatha penthinana Rhopobota ustomaculana Epinotia bilunana Epinotia pygmaeana Eucosma campoliliana Ortholepis betulae Conobathra tumidana Glyptoteles leucacrinella Phycitodes saxicola Brenthis ino Tetheella fluctuosa Petrophora chlorosata Ecliptopera capitata Pasiphila chloerata Abrostola asclepiadis Orthosia populeti CELKEM DRUHŮ

15 PRŮZKUM FAUNY MOTÝLŮ (LEPIDOPTERA) V EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITĚ KAŇON OHŘE 255 normálních okolností hostí řadu stenotopních druhů, avšak v podmínkách nivy Ohře jsou často a výrazně negativně ovlivňovány vysokými průtoky v korytu řeky, které eliminují výskyt mnoha druhů, jejichž vývojová stadia se v době záplav nacházejí v dosahu vodní hladiny. Vlhké nivní louky jsou ve zkoumaném území druhově chudé, degradované, a proto nelze očekávat vyšší účast druhů vázaných na tento biotop. Kromě toho i vlhké louky jsou negativně ovlivňovány povodněmi. Porosty teplomilných křovin jsou dalším potenciálním zdrojem nálezů stenotopních druhů motýlů. To platí ještě výrazněji pro kamenná moře s teplomilnou vegetací. Nízký počet stenotopních druhů zaznamenaných na těchto biotopech hovoří pro pokračování souvislého inventarizačního průzkumu i v dalších letech. DOPORUČENÍ PRO PLÁN PÉČE Z komentářů ke stenotopním druhům 1. a 2. indikační hodnoty vyplývá přírodovědecká cennost jednotlivých biotopů zastoupených v zájmovém území. EVL je umístěna v hluboce zaříznutém kaňonu vyhloubeném tokem Ohře ve tvrdých horninách, se svahy na mnohých místech velmi obtížně schůdných. Na těchto biotopech (skalní výchozy, kamenná moře, suťové lesy) je doporučeno ponechat vegetaci přirozenému sukcesnímu vývoji, bez zásahů do stromového patra. Vhodné je z těchto poloh odstranit nepůvodní akát. Na přístupnějších místech kaňonu lze předpokládat snahu o hospodářské využití lesního porostu. Pěstební zásahy v těchto lesích je však třeba orientovat prvotně na zachování či podpoření druhové a věkové pestrosti, a to i na úkor případného hospodářského prospěchu. To se týká především poměrně dobře přístupných kyselých doubrav a bučin. Vrcholové partie kaňonu s reliktními bory je doporučeno ponechat spontánnímu vývoji. Totéž se týká květnatých bučin. Porosty dubohabřin, které jsou na území EVL zastoupeny sporadicky (souvisleji jižně Dubí) je třeba zbavit nepůvodních dřevin, např. akátu. Nivní polohy podél toku Ohře jsou opakovaně ovlivňovány vysokými průtoky v korytě řeky. V případě realizace protipovodňových opatření je doporučeno postupovat zde šetrně k životnímu prostředí. Nezbytné je důsledně bojovat s invazně se šířícími neofyty, především křídlatkami (Reynoutria sp. div.) a netýkavkou žláznatou (Impatiens glandulifera). Tyto druhy rostlin pronikají na mnoha místech i proti svahu bočních přítoků a významně tak snižují hodnotu těchto specifických biotopů. Ve stejnověkých porostech uměle vytvořených člověkem je možno provádět mozaikovité seče s upřednostňováním spontánní obnovy porostu ze semen okolních dřevin. To má význam pro druhy vyžadující lesní světliny a umožní to zajištění různověkosti lesního porostu. LITERATURA Fajčík J. & Slamka F. (1996): Motýle srednej Európy, I. Zväzok. Určovanie rozšírenie a stanoviště motýla bionómia (Die Schmetterlinge Mitteleuropas I. Band. Bestimmung Verbreitung Flugstandort Bionomie). Drepanidae Geometridae Lasiocampidae Endromidae Lemoniidae Saturniidae Sphingidae Notodontidae Lymantriidae Arctiidae. František Slamka, Bratislava, 114 p. Gerschenzon Z. S., Danilevskij A. S., Zaguliaev A. K., Kuznetsov V. I., Lvovskij A. L., Piskunov V. I., Seksiaeva S. V., Sinev S. J. & Falkovich M. I. (1981): Opredelitel nasekomych evropejskoj chasti SSSR, Tom IV. Cheshuekrylye, vtoraia chasť. Nauka, Leningrad, 788 p. Krampl F. & Marek J. (1999): Příspěvek k poznání současné fauny motýlů (Lepidoptera) Jizerských hor. Sborník Severočeského Muzea, Přírodní vědy, Liberec, 21:

16 256 PŘÍRODOVĚDNÉ STATĚ A ČLÁNKY JIŘÍ VÁVRA Kubát K., Hrouda L., Chrtek J. jun., Kaplan Z., Kirschner J. & Štěpánek J. [eds] (2002): Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha, 928 p. Laštůvka Z. & Liška J. (2011): Komentovaný seznam motýlů České republiky. Annotated checklist of moths and butterflies of the Czech Republic (Insecta: Lepidoptera). Biocont Laboratory, Brno, 148 p. Liška J., Laštůvka Z., Jaroš J., Marek J., Němý J., Petrů M., Elsner G., Skyva J. & Franz J. (2001): Faunistic records from the Czech Republic 142. Lepidoptera: Tineidae, Psychidae, Yponomeutidae, Depressariidae, Oecophoridae, Elachistidae, Agonoxenidae, Scythrididae, Coleophoridae, Amphisbatidae, Gelechiidae, Tortricidae, Pterophoridae, Pyralidae. Klapalekiana 37: Moravec J. et al. (1995): Rostlinná společenstva České republiky a jejich ohrožení. 2. vydání. Severočeskou přírodou, Okresní vlastivědné muzeum v Litoměřicích, Severočeská pobočka ČBS v Ústí n. L., BÚ v Průhonicích, Litoměřice, 206 p. Vávra J. (2008): Návrh metodiky hodnocení kvality přírodních habitatů s použitím taxocenózy motýlů (Proposal for natural habitat quality evaluation methodology using the lepidopteran taxocenose analysis). Fauna Bohemiae septentrionalis, Supplementum 5, 33: 228 p. web1: [cit ]. PŘÍLOHA Č. 1: SYSTEMATICKÝ SOUPIS DRUHŮ MOTÝLŮ EVL KAŇON OHŘE S VYJÁDŘENÍM INDIKAČNÍ HODNOTY. Stupně indikační hodnoty jsou uvedeny v kapitole Metodika. Dyseriocrania subpurpurella (Haworth, 1828) III Eriocrania cicatricella (Zetterstedt, 1839) II Eriocrania semipurpurella (Stephens, 1835) III Triodia sylvina (Linnaeus, 1761) IV Stigmella tiliae (Frey, 1856) IV Stigmella betulicola (Stainton, 1856) IV Stigmella luteella (Stainton, 1857) III Stigmella glutinosae (Stainton, 1858) III Stigmella microtheriella (Stainton, 1854) IV Stigmella crataegella (Klimesch, 1936) III Stigmella hybnerella (Hübner, 1796) III Stigmella tityrella (Stainton, 1854) III Stigmella salicis (Stainton, 1854) IV Stigmella trimaculella (Haworth, 1828) IV Stigmella plagicolella (Stainton, 1854) IV Stigmella lemniscella (Zeller, 1839) III Stigmella splendidissimella (Herrich-Schäffer, 1855) IV Stigmella hemargyrella (Kollar, 1832) III Stigmella ruficapitella (Haworth, 1828) IV Stigmella atricapitella (Haworth, 1828) IV Stigmella roborella (Johansson, 1971) III Ectoedemia sericopeza (Zeller, 1839) III Ectoedemia septembrella (Stainton, 1849) IV Ectoedemia liebwerdella Zimmermann, 1940 II Ectoedemia hannoverella (Glitz, 1872) IV Ectoedemia argyropeza (Zeller, 1839) III Ectoedemia albifasciella (Heinemann, 1871) III Ectoedemia heringi (Toll, 1934) III Ectoedemia atricollis (Stainton, 1857) IV Ectoedemia occultella (Linnaeus, 1767) IV Nemophora degeerella (Linnaeus, 1758) IV Adela reaumurella (Linnaeus, 1758) IV

17 PRŮZKUM FAUNY MOTÝLŮ (LEPIDOPTERA) V EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITĚ KAŇON OHŘE 257 Cauchas rufimitrella (Scopoli, 1763) III Cauchas fibulella (Denis et Schiffermüller, 1775) III Nematopogon pilella (Denis et Schiffermüller, 1775) IV Nematopogon swammerdamella (Linnaeus, 1758) IV Nematopogon robertella (Clerck, 1759) III Incurvaria pectinea Haworth, 1828 IV Incurvaria masculella (Denis et Schiffermüller, 1775) IV Incurvaria koerneriella (Zeller, 1839) III Tischeria ekebladella (Bjerkander, 1795) IV Tischeria dodonaea Stainton, 1858 III Coptotriche marginea (Haworth, 1828) IV Coptotriche angusticollella (Duponchel, 1843) IV Haplotinea insectella (Fabricius, 1794) IV Infurcitinea albicomella (Stainton, 1851) III Infurcitinea ignicomella (Heydenreich, 1851) III Morophaga choragella (Denis et Schiffermüller, 1775) IV Triaxomera fulvimitrella (Sodoffsky, 1830) III Triaxomera parasitella (Hübner, 1796) IV Archinemapogon yildizae Koçak, 1981 III Nemapogon granella (Linnaeus, 1758) IV Nemapogon wolffiella Karsholt et Nielsen, 1976 III Nemapogon inconditella (Lucas, 1956) III Tinea trinotella Thunberg, 1794 IV Monopis laevigella (Denis et Schiffermüller, 1775) IV Monopis imella (Hübner, 1813) IV Lypusa maurella (Denis et Schiffermüller, 1775) II Diplodoma laichartingella (Goeze, 1783) III Narycia duplicella (Goeze, 1783) III Dahlica charlottae (Meier, 1957) II Dahlica triquetrella (Hübner, 1813) IV Dahlica lichenella (Linnaeus, 1761) II Siederia listerella (Linnaeus, 1758) III Taleporia tubulosa (Retzius, 1783) IV Bacotia claustrella (Bruand, 1845) III Proutia betulina (Zeller, 1839) IV Psyche casta (Pallas, 1767) IV Psyche crassiorella (Bruand, 1851) III Epichnopterix plumella (Denis et Schiffermüller, 1775) IV Roeslerstammia erxlebella (Fabricius, 1787) IV Bucculatrix noltei Petry, 1912 IV Bucculatrix demaryella (Duponchel, 1840) III Bucculatrix bechsteinella (Scharfenberg, 1805) III Bucculatrix thoracella (Thunberg, 1794) IV Bucculatrix frangutella (Goeze, 1783) IV Caloptilia betulicola (Hering, 1928) III Caloptilia rufipennella (Hübner, 1796) III Caloptilia alchimiella (Scopoli, 1763) III Caloptilia stigmatella (Fabricius, 1781) III Caloptilia syringella (Fabricius, 1794) IV Euspilapteryx auroguttella (Stephens, 1835) IV Calybites phasianipennella (Hübner, 1813) IV Parornix fagivora (Frey, 1861) III Parornix devoniella (Stainton, 1850) IV Parornix scoticella (Stainton, 1850) III Parornix betulae (Stainton, 1854) IV Parornix torquillella (Zeller, 1850) IV Phyllonorycter robiniella (Clemens, 1859) IV Phyllonorycter harrisella (Linnaeus, 1761) IV Phyllonorycter quercifoliella (Zeller, 1839) IV Phyllonorycter roboris (Zeller, 1839) IV Phyllonorycter maestingella (Müller, 1764) III Phyllonorycter lautella (Zeller, 1846) IV Phyllonorycter muelleriella (Zeller, 1839) III Phyllonorycter heegeriella (Zeller, 1846) III