Analýza kondiční přípravy v alpských disciplínách

Transkript

1 Univerzita Karlova Fakulta tělesné výchovy a sportu Katedra sportů Analýza kondiční přípravy v alpských disciplínách Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: PhDr. Petra Matošková, Ph.D. magisterské studium TVS Vypracoval: Jakub Čeřovský Liberec, duben 2007

2 ABSTRAKT Úvod V české odborné literatuře neexistuje souhrnná publikace zabývající se kondiční přípravou ve sjezdovém lyžování. Většina specializované literatury zabývající se sjezdovým lyžováním pochází ze zemí, které mají propracovanou strukturu organizované sportovní přípravy v jednotlivých na sebe výkonnostně a věkově navazujících stupních. Předkládaná práce shrnuje současné poznatky z tréninku dětí a mládeže v alpských disciplínách. Metodika Na základě souboru dat z tréninkového procesu seznamuje naše práce s metodologií výzkumu, získáváním jednotlivých údajů, jejich zaznamenáváním, zpracováním a vyhodnocováním. Výsledky Na konkrétním výzkumu jedné testované sjezdařky jsou uvedeny výsledky z jejího přípravného období, provedeno jejich vyhodnocení a na základě získaných poznatků je vypracováno i doporučení pro její další sportovní činnost. Diskuse V současné době je sjezdové lyžování dětí a mládeže v Česku provozováno především na bázi individuální přípravy v závislosti na časových a finančních možnostech rodičů. Mnoho talentovaných sjezdařů z Čech nedosáhne vrcholové úrovně proto, že jejich rodiče nemají základní znalosti o sportovní přípravě a teprve se učí poznatkům o tréninku. Především těmto současným i budoucím trenérům vlastních dětí je určena tato diplomová práce. Závěr V naší práci jsme si kladli za cíl shromáždit co nejvíce odborných poznatků z kondiční přípravy mladých sjezdařů. Získané poznatky mohou být užitečné v dalším podrobnějším výzkumu. Klíčová slova Alpské disciplíny, děti, mládež, kondiční příprava - 1 -

3 Analysis of Conditional Body Training Preparation in Alpine Disciplines Key words: Alpine disciplines, children and juniors, condition tranining - 2 -

4 Děkuji: PhDr. Petře Matoškové, Ph.D. z Katedry sportů v přírodě Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze za poskytnuté konzultace, odborné vedení a cenné rady při zpracování diplomové práce. Mgr. Josefu Andrlemu, kondičnímu trenéru většiny českých reprezentantů ve sjezdovém lyžování, za odborné rady při psaní diplomové práce. Luďku Čeřovskému, svému otci, za to, že mě přivedl k lyžování a vedl mě v průběhu celé mé sportovní lyžařské kariéry

5 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a použil pouze literaturu uvedenou v seznamu. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Fakulty tělesné výchovy a sportu Karlovy univerzity v Praze a zpřístupněna ke studijním účelům

6 OBSAH 1. ÚVOD 7 2. TEORETICKÁ VÝCHODISKA Charakteristika alpských disciplín Systém sportovní přípravy Struktura sportovního výkonu Výběr sportovních talentů Kondiční část sportovní přípravy ve sjezdovém lyžování Zásady sportovní přípravy mládeže Zákonitosti růstu sportovní výkonnosti Zásady zatěžování Kondiční příprava Koordinace Rychlost Vytrvalost Síla Pohyblivost Senzitivní období Věkové rozdělení Etapy sportovního tréninku Etapa základního tréninku Etapa specializovaného tréninku Etapa vrcholového tréninku Tréninkové cíle v jednotlivých obdobích Období mladšího školního věku Období středního školního věku Období staršího školního věku (adolescence) Hlavní tréninkové formy Hlavní tréninkové formy v základním tréninku Hlavní tréninkové formy ve specializovaném tréninku Hlavní tréninkové formy ve vrcholovém tréninku

7 2.12 Tréninkové cykly Roční tréninkový cyklus CÍLE A ÚKOLY PRÁCE METODOLOGIE Metody získávání dat Pozorování Dokumenty a fyzická data Analýzy produktů VÝSLEDKY DISKUSE Analýzy a doporučení pro jednotlivé schopnosti Rychlostní schopnosti Vytrvalostní schopnosti Silové schopnosti Koordinační schopnosti Analýza a doporučení pro speciální cvičení Závěrečná doporučení ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY PŘÍLOHY

8 1. ÚVOD Současný vrcholový sport klade na sportovce stále větší nároky. Pokud chceme, aby budoucí reprezentanti České republiky v alpských disciplínách byli konkurence schopní a patřili k užší světové špičce, tak nám nestačí pouze trénink na sněhu v zimním období. Z lyžování se stal celoroční sport vyžadující maximální fyzickou, ale i psychickou připravenost. Předkládaná práce je zaměřena na kondiční stránku sportovního výkonu v přípravě žactva a dorostu. Seznamuje s jednotlivými teoretickými východisky přípravy v obecné i speciální rovině a podrobně analyzuje kondiční přípravu jedné mladé závodnice na základě konkrétní tréninkové dokumentace z jejího přípravného období. Na závěr je vypracováno doporučení pro budoucí sportovní kariéru této mladé závodnice

9 2. TEORETICKÁ VÝCHODISKA 2.1 Charakteristika alpských disciplín Alpské disciplíny jsou individuální sportovní odvětví. Patří do skupiny rychlostněsilových sportů submaximální intenzity, spojených s ovládáním náčiní - lyží v proměnlivých přírodních podmínkách. Jde o technicky náročnou a acyklickou pohybovou činnost, spojenou s variabilitou podmínek, vysokými rychlostmi při udržování rovnováhy a změnách směru jízdy (Paugschová a kol., 2004). Vysoké nároky jsou kladeny na celou oblast kondičních a koordinačních pohybových schopností. Různá doba trvání výkonu v jednotlivých disciplínách vyžaduje krytí energetických potřeb převážně anaerobního charakteru při maximální tepové frekvenci. Značné zatížení nervosvalového systému vyžaduje rychlou pohybovou reakci na vnější podněty a vysokou úroveň koordinačních schopností. Zvládnutí složitých pohybových struktur vyžaduje psychomotorické schopnosti, smysl pro rytmus, senzomotorickou koordinaci, nervosvalovou koordinaci. V lyžování neexistuje statická poloha, jde o průběžný pohyb, který vyžaduje celou škálu pohybových dovedností: při získávání pocitu optimálního skluzu a vedení lyží v různých situacích, při vytváření potřebných reflexů pro udržení dynamické rovnováhy při změnách zatížení a hranění. Alpské disciplíny tvoří 4 samostatné disciplíny - sjezd, slalom, obří slalom a superobří slalom. Jednotlivé disciplíny mají svoje specifické odlišnosti v délce trvání, dynamice a rozsahu pohybové činnosti. Vyplývá to z odlišnosti tratí i materiálního vybavení. Vývoj sjezdového lyžování se ubírá cestou specializace na jednu až dvě disciplíny, což ale nevylučuje přípravu na všechny disciplíny. 2.2 Systém sportovní přípravy Definice sportu podle Evropské charty sportu (1992), k níž se Česká republika připojila, chápe sport jako všechny formy tělesné činnosti, které ať již prostřednictvím organizované účasti či nikoliv si kladou za cíl projevení či zdokonalení tělesné i psychické - 8 -

10 kondice, rozvoj společenských vztahů nebo dosažení výsledků v soutěžích na všech úrovních. My se v naší práci budeme zabývat sportem na té nejvyšší vrcholové úrovni. Specifické znaky vrcholového sportu: systematický tréninkový proces, soutěžení, touha po vítězství, profesionalismus, komercionalizace. Sportovní výkon je jednou z hlavních kategorií (základních pojmů) sportu a sportovního tréninku. Sportovní výkony se realizují ve specifických pohybových činnostech, jejichž obsahem je řešení úkolů, které jsou vymezeny pravidly příslušného sportu a v nichž sportovec usiluje o maximální uplatnění výkonových předpokladů. Získat potřebné znalosti o sportovních výkonech znamená vyhledávat a shromažďovat četné dílčí (empirické a vědecké) informace, ale především je integrovat (zajímat se o souvislosti) a pro účely sportovního tréninku transformovat do roviny didaktické tj. zkoumat, co je podstatou výkonu, proč dochází k jeho změnám, co má být obsahem tréninku a jak postupovat (Dovalil a kol., 2002). Podle sportovních výkonů rozdělili Choutka - Dovalil (1991) sportovní odvětví do následujících skupin: 1. senzomotorické výkony (střelba, golf, lukostřelba, ) 2. rychlostně-silové výkony (atletické sprinty, skoky, vrhy, sprinty v cyklistice, ) 3. vytrvalostní výkony (cyklistika, plavání, kanoistika, běhy na lyžích, triatlon, ) 4. technicko-estetické výkony (gymnastika, krasobruslení, skoky do vody, ) 5. výkony spojené s ovládáním náčiní (saně, boby, sjezdové lyžování, letectví, ) 6. individuální úpolové sporty (box, šerm, judo,...) 7. kolektivní výkony (fotbal, hokej, volejbal, ) Sportovní příprava je dlouhodobý tělovýchovný pedagogický proces formování a zvyšování funkčních pohybových a psychických možností organismu. Jde o cílevědomé - 9 -

11 systematické zvyšování trénovanosti z hlediska biologické, psychologické a sociální adaptace, která vede k dosahování vysoké sportovní výkonnosti. Pro získání vysoké sportovní výkonnosti je nevyhnutelné poznání: 1. charakteristiky a struktury sportovního výkonu, 2. obsahu forem, metod a prostředků realizovaných v jednotlivých složkách sportovního tréninku, 3. hlavních cílů a úloh etap sportovní přípravy, 4. zásad periodizace a stavby sportovního tréninku z hlediska tréninkového zatížení, adaptace a regenerace (Paugschová a kol., 2004). Zákonitosti sportovní přípravy se přeměňují v metodice, organizaci a řízení tréninku. 2.3 Struktura sportovního výkonu Při tvorbě systému sportovní přípravy musíme vycházet ze struktury sportovního výkonu, poznání jejich limitujících a podmiňujících faktorů. Limitující faktory sportovního výkonu Ve sjezdovém lyžování je jedním ze zásadních limitujících faktorů sportovního výkonu technika. Kvalitu a trvalost osvojení jednotlivých prvků techniky - lyžařských dovedností zase limituje úroveň koordinačních schopností. Na druhé straně bez kvalitních dobře připravených lyží ani nejlepší technika nenajde svoje uplatnění. Faktory podmiňující sportovní výkon Bez optimální úrovně kondičních pohybových schopností, osobnostních vlastností závodníka, dobrého funkčního stavu pohybového aparátu, či vhodného sociálního zázemí není možné dosáhnout vrcholovou sportovní výkonnost (Paugschová a kol., 2004). Při teoretickém zkoumání faktorů, které ovlivňují sportovní výkon, vycházíme z následujících oblastí (Paugschová a kol., 2004): 1. oblast somatických, morfologických a funkčních předpokladů, 2. oblast motorických - pohybových předpokladů, 3. oblast psychických předpokladů, 4. oblast sociálních předpokladů

12 A) Somatické, morfologické a funkční předpoklady lyžaře Tělesnou stavbou lyžaře se zabývaly Chovanová (1979,1981) a Lukáčová (1976, 1981). Podpořily názor, že somatické ukazatele nepatří mezi limitující faktory. Z biomechanického hlediska je důležitý určitý poměr jednotlivých segmentů těla hlavně dolních končetin a trupu. Výrazný je podíl mezomorfní složky v somatotypu sjezdařů. Z fyziologického hlediska je důležitá vysoká úroveň aerobních i anaerobních procesů. Výkon submaximální intenzity vyžaduje vysoké energetické krytí anaerobního a částečně aerobního charakteru. B) Motorické pohybové předpoklady Více autorů potvrdilo vysokou úroveň rozvoje pohybových schopností lyžařů: Broda (1975), Hellebrandt (1978), Blahutová (1987) aj. Ve vrcholovém lyžování se však snižuje jejich přímá závislost ve vztahu ke sportovnímu výkonu. Z kondičních pohybových schopností jsou to hlavně výbušnost a dynamická síla břišního a bederního svalstva, rychlost a frekvence pohybů. Trénovanost se u sjezdařů projevuje i ve všeobecné a speciální vytrvalosti a ve statické síle hlavně dolních končetin a zad. Vliv síly na úroveň techniky potvrdili již v roce 1956 Vaurnet a Joubert. Vliv lyžařských dovedností na techniku ověřoval testy na sněhu Hellebrandt (1981). Fetz (1988) a Hellebrandt (1997) zjistili, že lyžaři mají více rozvinuté pohybové dovednosti dolních končetin. Význam koordinačních schopností ve vztahu k technice a úrovni sportovního výkonu potvrdili Příbramský (1982), Vaverka (1986) a Hellebrandt (1987). C) Psychické předpoklady Psychické předpoklady se významnou mírou podílejí na sportovním výkonu. Podle Jouberta (1986) musí být sjezdař odvážný, ale i agresivní, aby dokázal překonat strach z rychlosti při regulovaném riziku. Musí být i dostatečně inteligentní, aby nepřekročil hranice, které mu dovolují jeho fyzické a psychické schopnosti. Příbramský (1965) zdůrazňuje význam specifické paměti v tréninku lyžaře. Význam psychické pohody jako podmínky k úspěchu naznačuje Freschner (1987). Za základní psychické předpoklady závodníka ve sjezdovém lyžování považujeme náležitou motivaci, psychickou odolnost a psychickou stabilitu

13 D) Sociální předpoklady V některých státech se vypracovává účelná koncepce jako komplexně pojatý systém materiálních, organizačních a obsahových předpokladů. Ty můžeme rozdělit na vnější a vnitřní. Mezi vnější předpoklady v lyžování patří: předpoklady materiální: vybavení lyžařských středisek, komplexní lyžařské vybavení a potřebný servis, předpoklady sociální: dostatek času na trénink a odpočinek, bydlení, finance (plat), zabezpečení do budoucnosti (pojistky, prémie za výsledky, reklamu atd.), předpoklady teamové: požadavky na trenéry a členy realizačního teamu, předpoklady obsahové: systém sportovní přípravy. Mezi vnitřní předpoklady můžeme zařadit: prostředí sportovce: zaměstnání, rodina, sportovní kolektiv, osobnostní předpoklady pro realizaci a uplatnění se v příslušném sportovním odvětví, ale i mezilidské vztahy a vzájemná důvěra mezi sportovcem a trenérem (Blahutová, 2002). 2.4 Výběr talentů Vrcholového sportovního výkonu může dosáhnout jen mimořádně talentovaný sportovec v souladu s optimálními podmínkami a dobrou organizací sportovní přípravy. Talent je podle Periče (2006) příznivé seskupení vloh pro činnost, kterou chceme vykonávat. Ve sportu hovoříme o talentu tehdy, tvoří-li morfologické, fyziologické i psychologické dispozice optimální předpoklady pro provádění daného sportovního výkonu. Základem talentu jsou zděděné dispozice (vlohy), tj. komplex somatických, fyziologických, motorických a psychických vlastností a schopností. Jak tyto předpoklady odpovídají specifickým požadavkům daného sportu, za určitých příznivých okolností (vlivem sociálního působení, učení a adekvátního tréninkového působení) se projeví na sportovní výkonnosti. Samotný sportovní výkon ještě nemusí být u mladého závodníka kritériem budoucí sportovní úspěšnosti

14 Musíme zohlednit: rozdílný biologický a kalendářní věk. Rozdíly se vyrovnávají až v 15. a 16. roku u děvčat, a v roku u chlapců, rozdílný věk začátku a délky sportovní přípravy, rozdílné sociální zázemí v rodině, nárůst výkonnosti v porovnání s výchozí úrovní. Důležité je poznat pořadí dominantních a méně důležitých výběrových kritérií. Stanovit určitou předpověď (nebo stabilitu) ukazatelů je možné na základě zpětného individuálního pozorování (přesně měřitelného sportovního výkonu). Ten nám zaručuje určitou vývojovou stabilitu a platnost předpovědi (predikční validitu výběrových ukazatelů). Z výběrových kritérií pro alpské disciplíny doporučujeme: dobrý zdravotní stav, z pohybových schopností: rychlost, pohyblivost, koordinaci, z psychických vlastností: houževnatost, zodpovědnost, soutěživost, ze sociálních předpokladů: dobré rodinné zázemí a finanční podporu dítěte, z předpokladů technické připravenosti: správné pohybové návyky, rychlost motorického učení a tzv. cit pro lyže (Pernitsch a Staudacher, 1998). 2.5 Kondiční část sportovní přípravy ve sjezdovém lyžování Při řízení a usměrňování sportovní přípravy musíme podle Paugschové a kol. (2004) poznat a respektovat: 1. zásady sportovní přípravy mládeže, 2. zákonitosti růstu sportovní výkonnosti, 3. zásady zatěžování organismu Zásady sportovní přípravy mládeže Tréninkový proces chápeme jako dlouhodobý proces, který respektuje základní pedagogické zásady: zásady postupnosti, přiměřenosti, všestrannosti, perspektivnosti, cykličnosti, respektování individuálních osobností a individuálního přístupu

15 Sportovní příprava dětí a mládeže má pochopitelně svoje zvláštnosti i v proporcionalitě tréninkových prostředků, dynamice růstu sportovní výkonnosti a v metodách zatěžování. V procesu řízení sportovní přípravy mládeže musíme: v důsledku rozdílné akcelerace brát v úvahu při dávkování zatížení, výběru metod a prostředků sportovní přípravy biologický, ne kalendářní věk, při rozvoji pohybových schopností musíme brát v úvahu senzitivní (příznivé) období pro jejich rozvoj, respektovat největší přírůstky pohybové výkonnosti, ale i hmotnosti mezi rokem, počítat s tím, že se všeobecnou vytrvalostí, reakční a frekvenční rychlostí, relativní silou, odrazovou výbušností, pohyblivostí, ale i koordinací můžeme začínat velice brzy (7-11 let), měla by se postupně budovat motivace ke sportu jako takovému i k samotnému lyžování. Důležitým obdobím je věk 8-12 let. Zájmy se ustalují ve věku let, považovat za velmi citlivé období z hlediska sociálních kontaktů období středního školního věku u mládeže, zohlednit, že až věk kolem let (dospělost) můžeme považovat za stabilizační období ustálení charakteru, zaměřenosti, sociálního cítění (Paugschová a kol., 2004) Zákonitosti růstu sportovní výkonnosti Sportovec potřebuje k dosažení sportovní výkonnosti určitou úroveň trénovanosti. Při dosažení stejného výkonu mohou mít sportovci rozdílnou úroveň trénovanosti tj. rozdílnou úroveň kondiční, psychické či taktické připravenosti. Stejnou úroveň výkonnosti je možné dosáhnout různými způsoby. Sportovní výkonnost má svoje zákonitosti: podléhá zákonu cykličnosti, který přináší stádia: nárůstu, stability a poklesu sportovní výkonnosti. Růst sportovní výkonnosti musí doprovázet v jednotlivých etapách sportovní přípravy změna ve struktuře a proporcionalitě obsahu sportovní přípravy

16 Cílevědomé zvyšování sportovní výkonnosti předpokládá poznání a diagnostikování úrovně připravenosti (pohybové, funkční, psychické, technické). Pro plánování sportovní přípravy je nevyhnutelné poznání limitujících a determinujících faktorů struktury sportovního výkonu (Paugschová a kol., 2004) Zásady zatěžování Stupňování zátěže musí být postupné. Maximální fyzické a psychické zatížení jsou vhodné. Jednostranná a monotónní činnost je v rozporu s harmonickým rozvojem. Proto se jí snažíme vyhýbat. Zvyšování trénovanosti je nutné dosáhnout co nejvšestrannějšími prostředky. Pro rozvoj pohybových schopností je důležité využívat senzitivní období. Na intenzitu přecházíme jen z dostatečného objemu. Nezapomínat na kompenzační regenerační a relaxační cvičení. Vzhledem k nestabilnímu a nerovnoměrnému vývoji je potřebný specifický přístup ze strany trenéra. Trénovat může jen zdravý jedinec. Potřebná je pravidelná kontrola zdravotního stavu, pohybového a funkčního aparátu (Paugschová a kol., 2004). 2.6 Kondiční příprava Kondiční příprava tvoří základ pro výkon v nejmladších věkových kategoriích. Jejím hlavním úkolem je vytvořit široký pohybový fond, ze kterého budou později vycházet speciální dovednosti, jež sportovec potřebuje. Rozvoj pohybových schopností je důležitý především pro stimulaci základních předpokladů, které umožňují jejich pozdější maximální rozvoj (Perič, 2004). Obecná kondiční příprava působí komplexně na všechny pohybové schopnosti pomocí mnoha různorodých cvičení a jejím cílem je dosáhnout všestranného pohybového

17 rozvoje. Je zdůrazňovaná především v tréninku dětí a nečiní zvláštní potíže (Dovalil a kol., 2002). Speciální kondiční příprava sestává ze speciálních cvičení, které už mají určitou podobnost s vlastní specializací, jejich úkolem je zlepšovat úroveň finálního provedení daného závodního výkonu a pomáhají zlepšovat také jednotlivé aspekty výkonu (např. techniku atd.) (Perič, 2004). Podle Periče (2004) dobrá kondice znamená dobrý stupeň rozvoje pěti základních schopností (koordinace, rychlosti, síly, vytrvalosti a pohyblivosti) v určitém navzájem provázaném komplexu Koordinace Koordinační schopnosti (často nazývané také jako schopnosti obratnostní) zaujímají mezi ostatními pohybovými schopnostmi zvláštní místo. To vyplývá ze značně různorodých projevů a zejména z jejich postavení mezi ostatními pohybovými schopnostmi, kde koordinační schopnosti plní roli jakéhosi mostu mezi nimi. Koordinace je schopnost orientovat vlastní pohyby podle stanovené potřeby, přizpůsobit rychle nové pohyby nebo jednat s úspěchem v odlišných podmínkách, pokud jde o rychlé motorické pohyby (Perič, 2004). U koordinace není tak důležité energetické zásobování. Zásadní nároky jsou na řízení pohybové činnosti. Proto se koordinace většinou spojuje s činností centrální nervové soustavy, která řídí a organizuje množství oblastí důležitých pro konkrétní pohyb. Mezi hlavní patří: činnost analyzátorů činnost jednotlivých funkčních systémů nervosvalová koordinace psychologické procesy Koordinaci stejně jako ostatní pohybové schopnosti, dělíme na obecnou a speciální. Obecná koordinace představuje schopnost účelně provádět mnoho motorických dovedností, bez ohledu na sportovní specializaci. Představuje základ pro rozvoj speciální koordinace. Předpokládá se, že sportovec s lepší obecnou koordinací si rychleji osvojí speciální koordinační požadavky dané sportovní specializace

18 Speciální koordinace představuje schopnost provádět rozličné pohyby ve vybraném sportu rychle, ale také bez chyb, lehce a precizně. Speciální koordinace je úzce spojena s dovednostmi a schopnostmi, které sportovec používá při tréninku a při závodech ve svém sportu. Speciální koordinace se získává pravidelným procvičováním pohybových dovedností a technických prvků v průběhu celé sportovní kariéry. Koordinace je z hlediska struktury velmi složitá pohybová činnost. Za nejdůležitější součásti koordinace podle Periče (2004) považujeme: schopnost spojování pohybů (čárky _-) orientační schopnost schopnost rozlišení polohy a pohybu jednotlivých částí těla schopnost přizpůsobování schopnost reakce schopnost rovnováhy schopnost rytmická učenlivost neboli docilita Pro alpské disciplíny jsou stěžejní zejména schopnosti přizpůsobování se vnějším podmínkám. Patří sem různé povětrnostní podmínky, odlišné sklony svahu a struktura sněhu a měnící se vytýčení a kvalita tratí. Důležitou roli hrají i schopnosti rovnováhy a rytmická schopnost. Ve sportovní přípravě dětí má rozvoj koordinace nezastupitelnou roli. Ta se projevuje ve třech základních oblastech: 1. všestranný pohybový rozvoj 2. základy pro techniku 3. zvládání nečekaných situací Proto je koordinace považována v tréninku dětí za schopnost, které by měla být věnována největší pozornost (Perič, 2004). Mezi hlavní zásady pro rozvoj koordinace podle Periče (2004) patří: 1. volit spíše koordinačně složitá cvičení a jejich složitost dále zvyšovat 2. provádět cvičení v různých obměnách 3. cvičení v měnících se vnějších podmínkách 4. cviky se změnou rytmu

19 5. kombinace již osvojených pohybových dovedností 6. současné provádění několika činností Další tři zásady se podle Periče (2004) využívají spíše v pozdním věku, doporučujeme je až od etapy speciálního tréninku: 1. cvičení s dodatečnými informacemi (změny v průběhu cvičení) 2. cvičení prováděná pod tlakem (v co největší rychlosti, s rozhodováním, s omezením apod.) 3. cvičení po předchozím zatížení (při tzv. diskomfortu) Doporučujeme zařazovat koordinační cvičení na začátek hlavní části tréninkové jednotky. Z důvodu jejich náročnosti na pozornost a soustředění Rychlost Podstata rychlostních schopností ve sportu je charakteristická krátkým časovým úsekem (10 15 sekund), maximální intenzitou a minimálním odporem. Rychlostní schopnosti závisí na několika oblastech, které se dají více či méně v tréninku ovlivňovat (Perič, 2004): nervosvalová koordinace spočívá především ve schopnosti střídat co nejrychleji kontrakci (stah) a relaxaci (uvolnění) svalového vlákna; tento předpoklad jde v tréninku dětí relativně dobře rozvíjet typ svalových vláken patří k důležitým předpokladům dosažení maximální rychlosti. Rozeznáváme dva základní typy svalových vláken červená (neboli pomalá) a bílá (neboli rychlá), která pracují velmi rychle, ale jenom malou chvíli (rychle se unaví). Právě podíl rychlých vláken je důležitý pro vysokou úroveň rychlosti. Tréninkem však jejich poměr ovlivníme jen velmi málo jejich poměr je vrozený (dán geneticky). Velikost svalové síly je důležitá pro mohutnost svalové kontrakce a tedy i její rychlost. Možnosti rozvoje síly v tréninku jsou velmi dobré, ale nehodí se příliš pro malé děti. Proto tuto oblast necháváme na pozdější roky (doporučujeme začít až kolem puberty). U rychlostních schopností byl zjištěn nejvyšší stupeň dědičnosti ze všech pohybových schopností (Dovalil a kol., 2002). Lze je jen těžko tréninkem ovlivňovat (Kovář, 1981;

20 Sologub a Tajmazov, 2000), ale je možné je rozvíjet. Příznivé podmínky pro rozvoj rychlostních schopností se vyskytují již ve věku mezi 12. a 13. rokem, kdy se formuje nervový základ rychlostních projevů. V tomto věku je zaznamenáván větší přirozený nárůst rychlostních a také rychlostně silových schopností (Sozaňski a Witzcak 1981). Stejně jako koordinační schopnosti mají i rychlostní schopnosti určitou strukturu, která se projevuje v různých rychlostních pohybech. Tato struktura podle Periče (2004) člení rychlostní schopnosti do tří základních forem: 1. rychlost reakce (někdy nazývána jako reakční čas), která je daná dobou reakce na určitý podnět (startovní povel např.) 2. rychlost jednotlivého pohybu (zvaná jako rychlost acyklická), většinou se jedná o jeden pohyb, u kterého jsme schopni přesně rozlišit začátek a konec (hod, skok, kop apod.) 3. rychlost lokomoce (také rychlost cyklická), jako je běh, bruslení jízda na kole apod., se dále může dělit do několika podob rychlost akcelerace (co nejprudší zrychlení), rychlost frekvence (pohyby s co nejvyšší frekvencí) a rychlost se změnou směru (různé slalomy, zrychlení, zpomalení apod.). Všechny tyto projevy rychlosti jsou na sobě tzv. relativně nezávislé. Proto výborná úroveň jednoho projevu rychlosti ještě neznamená stejně vysokou úroveň jiného rychlostního projevu. A rozvoj jedné rychlostní složky neznamená automaticky rozvoj složky jiné. Z těchto důvodů se snažíme v tréninku nerozvíjet rychlost jako univerzální schopnost, ale musíme rozvíjet jednotlivé její podoby, a to samostatně i v komplexu. Je zde i určitá závislost na dalších schopnostech. Koordinace má velký význam pro rychlost střídání kontrakce a relaxace svalových vláken. Také silové schopnosti ovlivňují velmi výrazně maximální úroveň. Vytrvalost příliš nesouvisí s předpoklady pro dosažení vysoké rychlosti. Pohyblivost se projevuje především v rozsahu pohybu, který vykonáváme. Rozvoj rychlostních schopností patří vpřípravě dětí do oblasti, která má velkou prioritu. Spolu s koordinačními schopnostmi má rychlost optimální předpoklady pro rozvoj právě v dětském věku. Především oblast nervosvalové koordinace by měla být stimulována co možná nejčastěji. Základním požadavkem při tréninku rychlosti je pohyb s maximální intenzitou. V tréninku se rozvoj rychlosti často prolíná i s ostatními schopnostmi. Zejména s koordinací

21 Rychlost je také vhodné rozvíjet pravidelně, z důvodu rozvoje nervosvalové koordinace a především pro zatěžování rychlých svalových vláken Vytrvalost Vytrvalost je schopnost odolávat únavě a co nejrychleji se zotavit, schopnost podávat co nejvyšší výkon po co nejdelší dobu (Perič, 2004). Dělíme ji na: krátkodobou (anaerobní) dlouhodobou (aerobní) V tréninku dětí má své místo především aerobní (dlouhodobá) vytrvalost. Do deseti let není potřeba zvláštní trénink zaměřený na cílený rozvoj vytrvalosti. Kolem roku se začínají vytvářet dobré předpoklady pro nárůst dlouhodobé vytrvalosti, ale není vhodné děti přetěžovat. Především v období puberty se může výrazně zvýšit schopnost maximálního využití kyslíku ve svalech, a proto by měl mít trénink vytrvalosti v tomto věku již své pevné místo (Perič, 2004). Možnosti rozvoje dlouhodobé vytrvalosti jsou: 1. souvislá metoda 2. metoda fartleková (princip střídání intenzity) 3. intervalové metody: a) intenzivní b) extenzivní Intervalové metody nedoporučujeme pro trénink nejmenších dětí. Ve věku let však již své místo v tréninku mají, a to nejen z důvodu rozvoje vytrvalosti, ale i kvůli psychické stránce. Maximální frekvence pro jeho zařazení u dětí ve věku let by měla být jednou týdně (Perič, 2004). Při rozvoji anaerobní (krátkodobé) vytrvalosti je v tréninku dětí podle Periče (2004) nutná velká obezřetnost. Z důvodu nízké snášenlivosti laktátu. Z tohoto důvodu se u dětí před nástupem puberty zatížení pro rozvoj anaerobní vytrvalosti nedoporučuje. S jeho rozvojem je

22 možné začít kolem roku. A měly by mu předcházet alespoň 3 4 roky rozvoje aerobní vytrvalosti Síla Sílu ve sportu chápeme jako schopnost překonávat vnější odpor svalovou kontrakcí. Svalovou kontrakci dělíme na: dynamickou při které dochází k pohybu těla statickou nedochází k pohybu těla, snažíme se daný odpor udržet v jedné pozici U dynamické síly rozlišujeme tři základní druhy silových schopností: výbušnou (rychlou), vytrvalou (pomalou), maximální. Metody posilování (Dovalil a kol., 2002) A. Metody s maximálním odporem: metoda těžkoatletická, metoda izometrická, metoda excentrická. B. Metody s nemaximálním odporem: 1. Metody s nemaximální rychlostí pohybu metoda opakovaných úsilí, metoda intermediární, metoda izokinetická metoda vytrvalostní. 2. Metody s maximální rychlostí pohybu metoda rychlostní metoda kontrastní metoda plyometrická

23 Při tréninku síly musíme více než jinde dbát zásad přiměřenosti k biologickému věku a senzitivním obdobím dítěte. Nejdůležitější je věk puberty (tzn. kolem let), ve kterém můžeme podle Periče (2004) začít s náročnějším silovým tréninkem. Do té doby je vhodná pouze určitá silová průprava, která však nesmí mít za cíl dosažení velkých hmotností Pohyblivost Pohyblivost je ve sportu chápána jako předpoklad pro rozsah pohybů v jednotlivých kloubech schopnost vykonávat pohyby ve velkém kloubním rozsahu. Podle Paugschové a kol. (2004) je úroveň pohyblivosti dána velkou měrou geneticky, ale na druhou stranu je velmi dobře trénovatelná. Dobrou úroveň pohyblivosti je důležité udržovat nejen jako nepřímou součást kondice, která nám umožňuje lépe využít dalších pohybových schopností, ale také jako prevenci proti zraněním. Zkrácené svaly mají vyšší náchylnost k natržení či jinému poškození. Význam pohyblivosti v tréninku dětí podle Periče (2004) je i v tom, že protahovací a vyrovnávací cvičení umožňují předcházet negativním vlivům jednostranného zatížení těla. 2.7 Senzitivní období Kasa (2001) uvádí, že senzitivní vývojové období je úsek v životě mladého sportovce, ve kterém se nejlehčeji a nejlépe (optimálně) rozvíjejí jednotlivé základní pohybové schopnosti. Odvíjí se to od ontogenetického vývoje jednotlivých orgánů (tab. 1 Kasa, 2001), (tab. 2 Kasa, 2001)

24 Tabulka 1: Senzitivní období rozvoje vybraných pohybových schopností - hoši OBRAT./KOORDINACE schopnost věk rychlost-koordinace kinest.-diferenc. rytmická reakční rovnováhová prostor.-orient. rychlost-silová SÍLA dynamická síla dolních končetin silová vytrvalost dolních končetin dynamická síla ohyb. trupu dynamická síla hor. končetin RYCHL OST VYTRVALOS T rychlost běhu frekvenční rychlost všeobecná vytrvalost speciální vytrvalost odrazová vytrvalost motorické učení Legenda : vysoká citlivost vrchol

25 Tabulka 2: Senzitivní období rozvoje vybraných pohybových schopností - dívky OBRAT./KOORDINACE schopnost věk rychlost-koordinace kinest.-diferenc. rytmická reakční rovnováhová prostor.-orient. rychlost-silová SÍLA dynamická síla dolních končetin silová vytrvalost dolních končetin dynamická síla ohyb. trupu dynamická síla hor. končetin RYCHL OST rychlost běhu frekvenční rychlost VYTRVALOS T všeobecná vytrvalost speciální vytrvalost odrazová vytrvalost motorické učení Legenda : vysoká citlivost vrchol 2.8 Věkové rozdělení V této práci jsme se zabývali 3 věkovými obdobími. Proto v této diplomové práci neuvádíme etapu seznamování se sportem, kde se jedná, o pouhé získávání základních sportovních návyků. Mladší školní věk - chlapci 8/9-10/11 let a dívky 12/13. Trénink v tomto období jsme nazvali Základním tréninkem. Střední školní věk - chlapci 12/13-15/16 let a dívky roky. V tomto období jsme trénink nazvali Specializovaným tréninkem. Starší školní věk (adolescence) - 14/16-17/19 let. Tento trénink nazýváme Vrcholovým tréninkem (Pernitsch a Staudacher, 1998)

26 2.9 Etapy sportovního tréninku Etapa základního tréninku Tato etapa navazuje na etapu seznamování se sportem. Je pro ni charakteristický postupný růst speciální výkonnosti dosahovaný na základě všestranné přípravy. Mezi její hlavní úkoly podle Periče (2006) patří: všestranně rozvíjet základní pohybové schopnosti (respektovat při tom senzitivní období vývoje organizmu), osvojit si co největší množství pohybových dovedností, zvládnout základy techniky a taktiky v dané sportovní disciplíně, vypěstovat si trvalý vztah k systematickému tréninku, osvojovat si základní vědomosti o dané sportovní disciplíně Etapa specializovaného tréninku Tato etapa je charakteristická postupně se zvyšující intenzitou tréninkového zatížení a přechodem ke specializovaným tréninkovým podnětům. Mezi její hlavní úkoly podle Periče (2006) patří: rozvoj základních a speciálních pohybových schopností, rozšiřování zásoby pohybových dovedností, zvládání a zdokonalování účelné techniky, zvládnutí hlavních zásad taktiky, formování výkonové motivace, upevňování životního způsobu s ohledem na požadavky tréninku

27 2.9.3 Etapa vrcholového tréninku Tato etapa završuje dlouhodobou sportovní činnost, znamená v nejširším smyslu trénink co do náročnosti takový, jako nikdy předtím. Týká se prakticky už dospělých a vybraných talentovaných jedinců, tedy věkového období, kdy tělesná a mentální vyspělost umožňují stupňovat zatížení až do individuálních nejzazších hranic (Dovalil, 2002). Mezi hlavní úkoly podle Periče (2006) patří: dlouhodobě plánovat vysoké sportovní cíle a veškeré úsilí směřovat k jejich splnění, rozvojem funkční, kondiční a psychické připravenosti vytvářet předpoklady pro další růst sportovní výkonnosti, zdokonalovat a stabilizovat sportovní techniku, rozvíjet taktické mistrovství, upevňovat rysy osobnosti, podřídit životní způsob požadavkům tréninku Tréninkové cíle v jednotlivých obdobích Období mladšího školního věku kdy se jedná o Základní trénink (chlapci: 8/9-11/12 let, dívky: 12/13 let) Ve fázi tréninku v mladším školním věku by měl být trénován objem voblasti vytrvalosti a silové vytrvalosti (cílem je nárůst doby zátěže, nebo počtu opakování). V rychlostním, rychlostně-silovém a koordinačním tréninku se upřednostňuje kvalita provedení (např. zvýšení délky při pětiskoku, nebo zlepšení tepové frekvence. V tomto úseku jsou dány motorické základy pro vyšší výkony. V tomto věkovém období jsou příznivé motorické předpoklady pro učení. Díky dominantním vzruchům v CNS (centrální nervová soustava) dochází u dětí k typickému nucení k pohybu. Následuje lineární vzestup jednotlivých koordinačních schopností. Jako výsledek učebního procesu a pohybových zkušeností se rozvíjí motorická paměť. To znamená, že tato fáze by měla být využívána k práci vtechnicko-koordinačním a kondičněkoordinačním oboru, aby byly vytvořeny předpoklady pro pozdější výkon

28 Také v silové a rychlostní oblasti je předpoklad velké trénovanosti, přičemž by mělo být docíleno primárního přizpůsobení v oblasti mezisvalové koordinace a nervového podráždění. V této fázi by měli být rozvíjeny zvláště jednotlivé rychlostní schopnosti. Až do puberty se vyvíjí rychlost a síla paralelně. Při silovém tréninku musíme dbát na to, že svaly - především trupu, jsou zpravidla díky nízkému zatížení slabé. Musí se tedy rozvíjet zároveň odpovídající tělesná statika (rovnoměrně rozvinutý svalový korzet mezi horní a dolní částí těla, mezi pravou a levou polovinou těla, mezi přední a zadní částí těla), dříve než budou trénované fázické svaly. Tento princip neplatí jen pro tuto věkovou kategorii, ale i pro další tréninkové fáze. Dále musíme při silovém tréninku dávat pozor na to, že kostra dětí má menší odolnost vůči zátěži. Tím je kostra snadno poranitelná (díky velkému zatížení dochází k degenerativním změnám), ale na druhou stranu díky adekvátnímu zatěžování obzvlášť přizpůsobitelná. Zatížení tlakem podmiňuje růstovou délku kosti, zatížení tahem šířku svalu. Schopnost odporu a svalů, úponů šlach a skeletového systému proti vnější síle může být podstatně zvyšováno tréninkem. Pro obsah silového a rychlostního tréninku to znamená, že by měl být orientován na komplexnost a koordinaci, přičemž jako zátěž stačí vlastní váha těla. Aerobní kapacita (všeobecná vytrvalost) měřená na relativní maximální příjem kyslíku (VO 2 max.), se zlepšují od dětství do dospělosti nepřetržitě a může být podstatně ještě zvýšena v každém věku vytrvalostním tréninkem. U dětí jsou rozdíly VO 2 max. mezi trénovanými a netrénovanými 20-30% a na konci puberty až 70%. Aby bylo docíleno tréninkového přizpůsobení, nesmí být intenzita zatížení příliš velká. O to více se může zvyšovat objem tréninku, což vyžaduje v tomto věku mnoho metodické šikovnosti. Zde je poukázáno na důležitost všeobecné vytrvalosti pro fázi odpočinku a schopnost oddálení únavy v lyžování. V mladším školním věku se může a měla by se vyvíjet aerobní kapacita. Trénovanost anaerobních schopností (krátká, intenzivní zátěž) v tomto věkovém období je nepopiratelná. Již v dětském věku se musí začít s tréninkem pohyblivosti, aby bylo dosaženo potřebné ohebnosti a zabránit tak vzniku svalové dysbalance. Rozvoj pohyblivosti a její trénink dosahuje už maxima. Dívky mají zpravidla na základě množství vláken lepší roztažlivost svalů (Pernitsch Staudacher 1998)

29 Období středního školního věku Specializovaný trénink (chlapci: 12/13-15/16 let, dívky: ± 2 roky) Dříve nazývána pubescence (12/13 až 15/16 let) je fáze přestavby a změn. Původně příznivé tělesné proporce se rychlým růstem mění. Tím může dojít ke krátkodobé stagnaci v oblasti koordinace. Přesto musí být technika lyžování přestavěna z dětského stylu jízdy na dynamičtější a více na silově orientovanou techniku. Poté, co je první období pubescence zaměřeno na kondici, v druhém období následuje koordinačně-technické přizpůsobení a změny. V oblasti síly a rychlosti se vyvíjejí až do puberty chlapci i dívky stejně. Na začátku puberty přibývá díky rozšířenému prosazování sexuálních hormonů (především testosteronu) trénovanost chlapců. Výkon u dívek se snižuje z 90 % chlapecké výkonnosti na začátku středního školního věku, na 75 % výkonnosti na konci středního školního věku (15/16 let). Dále se až do dospělosti snižuje na % mužské výkonnosti. Z hormonálního hlediska se očekává v tomto období vysoký nárůst síly díky silovému tréninku. Ortopedi upozorňují, že z důvodu rychlého růstu může dojít k určitým narušením, proto by měli být zejména při silovém tréninku brány ohledy na rychlý růst kostry. Toto ovšem neplatí pro základní silový trénink, ale pro extrémní zátěže, které ještě nemohou být nasazeny. Pokud se v této vývojové fázi začíná se silovým tréninkem, může i v adolescenci silový trénink pokračovat bez problémů. V tomto věkovém období by mělo následovat bezpodmínečně preventivní ortopedické vyšetření. Obsahy silového a rychlostního tréninku navazují na ty v předpubertální fázi a jsou i nadále velmi komplexní. Anaerobní schopnost se zvyšuje. Na jednu stranu jsou dohady, zda je za to odpovědný trénink podmíněný biologickými procesy přizpůsobování, na druhou stranu trénink na sněhu nabízí dostatečně intenzivní zatížení, takže v silově-vytrvalostním tréninku můžeme trénovat jen velmi málo intenzivně a v prvé řadě extenzivně. Význam aerobní kapacity (všeobecného vytrvalosti) oproti předpubertální fázi roste a proto v tomto věkovém období již absolvujeme vyšší tréninkové zatížení. Nesmíme opomenout, že po větší zátěži musí zákonitě následovat i větší odpočinek. Zatížení ve vytrvalostním tréninku může být prováděno cíleně, pouze měřením srdeční frekvence (za použití sport testeru). Již od nástupu středního školního věku se ukazují rozdíly mezi oběma pohlavími. Tento rozdíl ovšem nepodléhá žádnému kvantitativnímu odlišení tréninku. Při tréninku pohyblivosti musíme dbát na příslušná protažení, protože svalová hmota se vyvíjí oproti pasivnímu pohybovému aparátu opožděně, a tím vznikají různá zkrácení

30 Z důvodu změn výkonnostních předpokladů, které jsou ovlivněny tělesnými proporcemi, nemůžeme očekávat u koordinačních schopností žádné kontinuální zlepšení. U koordinačního tréninku a tréninku techniky je proto požadována velká trpělivost. Po všeobecných cvičeních v základním tréninku se orientuje obsah v nástavbovém tréninku silněji na požadavky lyžařské techniky ve smyslu technického tréninku (Pernitsch a Staudacher, 1998) Období staršího školního věku (adolescence) Vrcholový trénink (14/16-17/19 let). Obsah a intenzita tréninku musí být dále zvyšována a specializována. Stoupají podmínky kondičních komponentů pro závodní úroveň výkon sjezdového lyžování. Přímo navazuje na trénink základní a specializovaný. Je tudíž jejím pokračováním. Tělesné předpoklady se blíží statusu plného vývoje (dospělosti), a tím dochází znovu k markantnímu vzestupu koordinačních schopností. Jak již začalo u dětí ml. školního věku i zde je koordinační trénink brán jako technický doplněk tréninku, aby tím byl dán impuls pro vývoj lyžařské techniky. Tělesný vývoj probíhá již rovnoměrněji a vývoj kostry se stabilizuje. Tím mohou být zlepšovány jednotlivé komponenty síly. Vysoká intenzita při tréninku maximální a rychlostní síly umožňuje velké zlepšení. Dále jsou upřednostňována komplexní cvičení, která jsou částečně připravována a doplňována izolovanými svalovými požadavky. Speciální tréninkové obsahy určené pro trénink lyžařů, které vykazují úzký vztah k lyžařské technice (např. modelový trénink a napodobivá cvičení) a přímé působení silového tréninku na zlepšení lyžařské techniky, byly již prováděny ve specializovaném tréninku a nyní jsou prováděny ve větším rozsahu. V oblasti silové vytrvalosti jsou dodatečně k tréninku na sněhu vedle dominantní aerobní tréninkové formy používána také cílená intenzivní zatížení ke zvýšení hranice unavitelnosti. Aerobní kapacita musí být pro závodní lyžaře zvyšována a udržována na úrovni, která je důležitá pro sjezdové lyžování. Podle zkušenosti se ukazuje, že lyžaři se špatným vytrvalostním tréninkem při delší lyžařské sezóně jsou náchylnější na zranění a nároky při delších sportovních výkonech. Silový trénink a jednostranné svalové zatížení při tréninku na sněhu vyžadují doplnění intenzivním tréninkem pohyblivosti, aby se zabránilo zkracování svalů a svalové dysbalanci. Lyžařům se velice často zkracují svaly. A to zejména svaly zadní strany stehen (ohýbačů

31 kolen), které musí být kontrolovány pravidelným testem funkcí těchto svalů a potíže odstraňovány cíleným tréninkem pohyblivosti. Vedle všeobecné pohyblivosti musí být udržována pohyblivost speciálně těch svalů, které jsou specifické pro lyžování - deltový sval, široký zádový sval, vzpřimovače trupu, šikmé břišní svaly, velký hýžďový sval, ohýbače v kolenním kloubu (hamstringy), čtyřhlavý stehenní sval, dvojhlavý sval lýtkový (Pernitsch a Staudacher, 1998) Hlavní tréninkové metody Hlavní tréninkové metody v základním tréninku Silový trénink a silová vytrvalost V dětském věku se trénuje podle metody extensivně-silové vytrvalosti (s důrazem na objem), aby tak bylo využíváno aerobní kapacity (kapilarizace, vyšší aktivita aerobních enzymů, zvýšené využívání aerobní energie a zlepšení příjmu kyslíku do svalů). K tomu se musí nejdříve naučit technické provedení cviků a potom zvyšovat pomalu počet opakování. Od opakování na začátku by mělo být dosaženo na konci tréninkové jednotky více než 30 opakování nebo zatížení více než 30 sekund ve 4-8 sériích (1 série = 30 opakování), přičemž pauzy mezi sériemi by měly být sekund, aby došlo na konci každé série k únavě, ale ne k úplnému vyčerpání. Příliš intenzivní trénink (tzn. do úplného vyčerpání) není dobrý, protože vede k překysličení svalových buněk a ne k biologickému přizpůsobování (Pernitsch a Staudacher, 1998). Rychlostně silový trénink Při rychlostně silovém tréninku je dáván důraz na kvalitu provedení jednotlivých cviků. Každý cvik by měl být proveden se 100% nasazením. To je potom oceňováno především v závodní formě. V jedné tréninkové jednotce se provádí výskoků, nebo zatížení v 5-8 sériích, přičemž mezi sériemi by měla být přestávka minimálně 3 minuty. Svalové zatížení je mnohostranné: koncentrické, excentrické a reaktivní. Podstatným předpokladem pro efektivní rychlostně-silový trénink je odpočatý a regenerovaný stav závodníka. Rychlostně silový trénink by měl být zapojován po celý rok (Pernitsch a Staudacher, 1998)

32 Rychlostní trénink Abychom mohli zlepšit rychlost, musí být cvičení prováděna s velkou technickou precizností. Rychlé pohyby narušují program, probíhají podle programu řízeného centrální nervovou soustavou. Během pohybu není možná žádná svévolná oprava. To znamená, že pohyb může být rychle proveden tehdy, když je správná technika stabilní. Cvičení rychlých pohybů je zároveň spojeno s jejich programováním. Hlavním cílem v základním tréninku je osvojení správných pohybových technik. K tomu je zapotřebí vedle rychlostních cvičení i běžecká abeceda a hry v mnohotvárných formách. Doba zatížení u rychlostních cvičení by neměla překročit 6-8 sekund. Mezi sériemi následuje úplné zotavení (asi 1-3 minuty). Počet sérií je 4-8. Hry obsahují všechny rychlostní požadavky mnohotvárnými způsoby (akční a reakční rychlost, jednoduché i složité formy, atd.). Aby hry mohly být účinně zařazeny do silového tréninku, musí být doba zatížení omezena (např. 5 minut hra, 10 minut přestávka, cvičení a krátké přeběhy, apod.), aby pak nedošlo k příliš silné únavě (Pernitsch a Staudacher, 1998). Vytrvalostní trénink Již dříve jsme upozorňovali na význam trénovanosti všeobecné vytrvalosti. Trénink v blasti aerobní je jen tehdy účinný, když objem (doba zatížení) je dostatečně nízká. Děti tíhnou díky svému velkému nutkání k pohybu v krátké intenzivní zátěži a musí proto být vedeni s metodickou pomocí k delší a méně intenzivní zátěži. Objemy zatížení by měly být od počátečních 5-10 minut postupně zvyšovány na minut. Čím delší je doba zatížení, o to vyšší je efektivita tréninku v aerobním pásmu. Se stoupající dobou zatížení musí klesat i intenzita. Protože v tomto věkovém období není řízení intenzity přes srdeční frekvenci ještě možné, můžeme doporučit na začátek známé pravidlo, že během zatížení můžou mluvit, nebo počítat (Pernitsch a Staudacher, 1998). Obratnostní trénink U alpského závodního lyžování je obratnostní trénink omezen na rovnoměrný rozvoj všech funkcí, přičemž v tomto věkovém období by měla být dána přednost gymnastickým cvičením, která obsahují aktivní protažení (pomalé pohyby) a zároveň slouží k posílení. Tím je procvičován vedle schopnosti protažení také pocit napětí

33 Cvičení by měla být prováděna v zahřátém stavu s důslednou kontrolou jednotlivých pohybů (pomalé zaujmutí protahované polohy - krátká výdrž nebo zcela procítěné kmitání). V žádném případě by pohyby neměly být trhané. Počet opakování se pohybuje mezi opakováními (Pernitsch a Staudacher, 1998). Koordinační trénink Jak již dříve bylo napsáno, koordinace je schopnost centrální nervové soustavy. Kognitivní obsahy jako jsou básničky aj., se učíme mnohonásobným opakováním a tak jsou i uloženy v dlouhodobé paměti. Stejně tak je to i u motorických schopností. Obměňovaným cvičením pohybů (motorických úkolů), se učíme jejich základnímu provedení a ukládáme si je do motorické paměti. Když dojde v budoucnu ke stejným pohybovým požadavkům, můžeme vždy navázat na vzory, které jsou již uložené v paměti. Základ koordinačního tréninku znamená: tak dlouho opakujeme a zkoušíme, až nastane zlepšení v provedení pohybu (efekt učení). K tomu by měla být formulována jasná pohybová úloha. Je výhodnější zasadit do tréninkové jednotky méně pohybových úloh (ale hodně variant v rámci pohybového úkolu) a toto úspěšně vyřešit, než nabídnout mnoho cvičení, a tím dosáhnout malého efektu učení. V podstatě je učení nových pohybových postupů v odpočatém stavu efektivnější (Pernitsch a Staudacher, 1998) Hlavní tréninkové metody ve specializovaném tréninku Trénink silové vytrvalosti Obsah zatížení silově vytrvalostního tréninku je podobný silově vytrvalostnímu tréninku v základním tréninku. Jedná se o opakování, nebo dobu zatížení sekund. Počet sérií zůstává 4 8. Především v druhé části středního školního věku se uplatňují na konci přípravné fáze více intenzivní silově vytrvalostní zatížení, při kterém by mělo nastoupit po sekundách zatížení úplné vyčerpání. Dodatečně je silově vytrvalostní trénink s kontinuálním zatížením doplněn rychlostně silovou vytrvalostí (rychlostně silové zatížení sekund), aby tím byly položeny lepší energetické základy pro silově rychlostní trénink. Obsahy silového tréninku se více orientují na požadavky běžeckého lyžování, aby byly trénovány ty svaly a pohybové struktury, které jsou důležité i ve sjezdovém lyžování (Pernitsch a Staudacher, 1998)

34 Trénink svalové hypertrofie I. Ve druhé části středního školního věku můžeme z důvodu hormonálních změn a počáteční stability v růstu začít s tréninkem zvětšení svalové hmoty. Ktomu se volí přechodná forma mezi hypertrofním a intenzivním silově vytrvalostním tréninkem. Pro tuto tréninkovou fázi je intenzita zatížení % individuální submaximální síly. S touto intenzitou mohou být prováděna cvičení cca 15krát. K určení individuálních možností zatížení nemusí být bezpodmínečně prováděn test maximální síly, ale stačí experimentální určení, ve kterém je dána váha, se kterou je ještě možno udělat 15 opakování (ne 16). Provedení pohybu by mělo být pomalé s postupným napětím ve svalech a na konci jedné série musí svaly hořet. Jen tím dojde ke zvětšenému vytváření svalových struktur. Jedná se o 3 5 sérií s pauzou 2 3 min. Jako tréninková cvičení mohou být zařazena komplexní cvičení ve formě s variacemi, kde ohýbáme kolena bez účasti paží, aby nedošlo k přetížení jednotlivých úponů a chrupavek jednostranným zatížením. Dbáme na to, aby v této fázi bylo dosaženo rovnoměrného svalového vývoje. Velmi rychle vytvořená svalová hmota by mohla vést ke svalové dysbalanci a k přetížení pasivního pohybového aparátu (vazů, kloubů a chrupavek), (Pernitsch a Staudacher, 1998). Rychlostně silový trénink V tomto období jsou zachovány stejné formy tréninku jako v základní fázi tréninku i se stejnými obsahy. Intenzita tréninku stoupá větší výškou a dálkou skoku. Aby byla vytvořena svalová stabilita hýždí, kolen a svalů zapojených do skoků, používáme tzv. stabilizované skoky. Tyto skoky vytvářejí excentrické (brzdící) zatížení s vysokými požadavky na rovnováhu, a tím vytvářejí odpovídající tréninkové zatížení. Tyto stejné formy zatížení se objevují při lyžování, když lyžař při nasazení oblouku zahraní, a tím musí stabilizovat postavení v náklonu, aby mohl vyjet řezaný oblouk s odpovídajícím tlakem. Veškeré formy skoků mohou být, pokud je to možné, prováděny také v opačném směru, aby byl vytvářen vjem, který je specifický pro lyžování. Kde špičku lyže zatěžujeme v začátku a dále během oblouku začínáme tlačit do paty a ne obráceně. Správnou techniku rychlostně silového cvičení se zátěží se musíme učit. Při dobrém technickém zvládnutí může být později trénováno velmi precizně, a tím je sníženo riziko zranění pasivního pohybového aparátu, nebo poškození díky špatnému provádění cvičení

35 Pokud je technika těchto cvičení již dobře zvládnuta, můžeme ji zařadit do rychlostně silového tréninku s přidanou zátěží (Pernitsch a Staudacher, 1998). Rychlostní trénink Rychlostní trénink se provádí podle základního tréninku a je rozšířen o obsahy, které jsou specifické pro lyžování. Poté, co jsou v základním tréninku naučeny a naprogramovány základní pohybové procesy, mohou být požadavky sestaveny komplexněji. Pomocí různých variací ploch, na které vyskakujeme, (tvrdá/měkká matrace, lehce posunutá, atd.), směr impulsu (dopředu, do strany a zpět) a různými způsoby provedení můžeme zmírnit tvorbu stereotypních (pevně osvojených pohybových příkladů), které představují bariéru pro zlepšení rychlostních výkonů. Rychlostní trénink musí být prováděn v odpočinutém a dobře zahřátém stavu, musí být velmi motivovaný a prováděn se 100% nasazením. Cvičenci by měli mít zpětnou kontrolu svého výkonu - informace o zlepšení, nebo o zhoršení (měření času, srdeční frekvence, závody dvojic, atd.), (Pernitsch a Staudacher, 1998). Vytrvalostní trénink Stejně jako v základní fázi tréninku je i zde hlavním cílem vytrvalostního tréninku zlepšení všeobecné vytrvalosti (aerobní vytrvalosti). To znamená další prodloužení zátěže při běhu do 60 minut (jízda na kole 2 3 hodiny) i více. Ve středním školním věku můžeme již řídit zátěž pomocí srdeční frekvence. Srdeční frekvence se díky tělesnému vývoji a vytrvalostnímu tréninku v tomto věku již stabilizuje (u mladších dětí byla srdeční frekvence velmi vysoká a nekonstantní). Spiroergometrické stanovení srdeční frekvence vhodné pro vytrvalostní trénink není v tomto věkovém období bezpodmínečně nutné, ale doporučujeme jej. Intenzita zatížení se může určit pomocí všeobecného pravidla (kdy během minut zatížení je cvičenec schopen mluvit), přičemž je této intenzitě přeřazena určitá srdeční frekvence. Při provádění her je díky intervalovému zatížení požadována anaerobní energetická připravenost, která je důležitá pro vytrvalostní trénink (Pernitsch a Staudacher, 1998). Trénink pohyblivosti K zachování již získaného protažení a jako regenerace k uvolnění svalů po tréninku na sněhu používáme pasivní statickou protahovací metodu (strečink). Při něm je určitá svalová skupina asi 10 sekund lehce protahována (bez bolesti) do té doby, dokud neucítíme pokles

36 napětí, poté je protažení o něco větší a ještě asi sekund udržováno. Tento postup můžeme opakovat 2 3krát každý cvik (Pernitsch a Staudacher, 1998). Koordinační trénink Základem koordinačního tréninku je cvičit dokud nedojde ke zlepšení. Platí neomezeně i v této fázi tréninku. Tréninkové obsahy jsou specifičtější (silněji orientované na požadavky lyžařské techniky), aby tím byl umožněn přenos získané koordinace do lyžařské techniky a aby byla lyžařská technika touto koordinační tréninkovou jednotkou doplněna (technický doplněk tréninku). V zásadě mohou být zpracovány nové pohybové úkoly vdobě odpočinku. Speciální příprava - mohou být a měla by být prováděna již zvládnutá cvičení v určitém časovém limitu. Novým pohybovým úkolům učíme zásadně, když je organismus odpočatý. V době únavy organismu provádíme již osvojené pohybové úkoly v určitém časovém limitu, protože také v závodě jsou koordinační schopnosti vyžadovány ve stavu únavy a v určitém časovém limitu (Pernitsch a Staudacher, 1998) Hlavní tréninkové metody ve vrcholovém tréninku Silový trénink Za předpokladu, že jedinec již absolvoval víceletý silový trénink (svalovou výstavbu), který probíhal v základním a specializovaném tréninku (v předchozích fázích tréninku) může být u adolescentů jako pokračující silový trénink k rozvoji maximální síly a na to navazující další formy projevů síly. U rovnoměrně vypracovaného svalového korzetu a při dobrém technickém zvládnutí svalového cvičení, může nyní docházet k vyššímu tréninkovému zatížení zvýšení zátěže. Cíleně jsou nasazovány tréninkové metody pro rozšíření energetického potenciálu svalů (Pernitsch a Staudacher, 1998). Trénink svalové hypertrofie I. Tento trénink je naprosto shodný s tréninkem svalové hypertrofie I. ve specializovaném tréninku (Pernitsch a Staudacher, 1998)

37 Trénink svalové hypertrofie II. Do tréninku svalové hypertrofie II. doporučujeme zařadit 10-6 opakování při intenzitě 75-85% individuální submaximální zátěže. Prováděna je v plynulém provedení 3 8krát za tréninkovou jednotku s pauzou mezi sériemi 1-3 minuty. Nepřetržitým a dlouhotrvajícím napětím v jedné sérii dochází k mechanickému poškození svalových vláken (mikrotraumata), a tím dochází k rozšířenému hromadění bílkovinných fragmentů. V následné fázi regenerace dochází silněji k výstavbě aktivních bílkovinných struktur, což vede k přibývání svalové hmoty. Zprostředkování další zátěže může pokračovat, ale už se nemůže jednat o více než 11 opakování, nebo se může uskutečňovat prostřednictvím testů maximální síly o jednorázovém opakování, tím jsou k dispozici tělesné a technické předpoklady. Po každých 2-4 tréninkových jednotkách se zvyšuje zátěž a zároveň se snižuje počet opakování. Tato nepatrná variace délky svalového stahu a svalové výdrže nutí biologický systém ke stálé aktivaci přizpůsobovacího systému (mechanismu). Po asi 8-10 týdnech se zaměřením na hypertrofní trénink I. a II. dochází k plynulému přechodu na maximální silový trénink (Pernitsch a Staudacher, 1998). Maximálně silový trénink Trénink s maximálním a submaximálním zatížením vede kvůli zvýšenému svalovému napětí také k hypertrofii svalových vláken. Zároveň jsou efektivnější funkční možnosti nervosvalového systému (nervového podráždění), tím dochází ke zlepšení synchronní aktivace všech svalových vláken. Maximální svalový trénink je prováděn s velmi vysokým zatížením % individuálního maximálního zatížení. Při tom absolvujeme 4-1 koncentrického opakování s pauzou mezi opakováním přibližně 10 sekund v 5-6 sériích. Další možnost maximálně silového tréninku je excentrické (pomalé) předávající provedení se zátěží % maxima se trénuje 4-7 opakování 3-5 sérií, přičemž nyní s pomocí přístroje nebo partnera se musí dostat zátěž opět do výchozího postavení. Koncentrické a excentrické zatížení se může kombinovat, přičemž je nutná speciální příprava, která redukuje zatížení ze % maxima na 50-60%. Studie norského národního družstva (RETSNES 1997) ukazují, že s touto kombinací bylo docíleno enormního zvýšení síly (Pernitsch a Staudacher, 1998)

38 Silový trénink v posilovně Zatížení na posilovacích strojích není tak komplexní jako při posilování vlastním tělem (zátěží), protože pohyby jsou prováděny převážně po přímé linii a tělo při tom nemusí být svalově stabilizováno, ale je fixováno posilovacím strojem. Tím dochází k izolovanějším svalovým požadavkům (nárokům). Např. při posilování ohybačů kolen vlastní váhou je svalově stabilizované celé tělo a natahování je prováděno tak, že všechny svaly se mohou efektivně a ekonomicky podílet na tomto pohybu. Při tomto samém cviku na flexi kolene (beinpress) je proti tomu kladen nárok podle konstrukce beinpressu zvláště na jednotlivé svaly a svalové skupiny. Stabilizace těla je dána pozicí sedu a záklonu. Tato izolovaná tréninková forma může přinést výhody, pokud není svalová stabilizace dostatečně možná jako např. po zranění, při chybném komplexním tréninku, při různých poškozeních, při únavě, nebo při velmi vysoké intenzitě zatížení. V těchto případech nabízí trénink na posilovacích strojích nutnou přípravu a doplnění tréninku posilování vlastní váhou. Dále může být trénováno speciálně antagonistické svalstvo (např. svalstvo na zadní straně stehna). Na nebezpečí izolovaného tréninku bylo již poukázáno, proto bychom tedy doporučili pouze cviky pro lyžaře nezbytně nutné (Pernitsch a Staudacher, 1998). Silová vytrvalost Vysoká maximálně a rychlostně svalová zátěž trvá u lyžařů závodníků přes 1-2 minuty. Tímto tréninkem se proto vytvoří nutné energetické předpoklady, přičemž opět musíme rozlišovat extenzivní a intenzivní tréninkové formy. V předešlých odstavcích dominují v kondičním tréninku extenzivní vytrvalostní zatížení. Tento princip platí také při tréninku adolescentů. Objem zatížení dále stoupá na více jak 60 opakování a na čas zatížení 50 sekund až 2 minuty, přičemž při zatížení do 90 sekund nesmí nastat po ukončení zátěže úplné vyčerpání. V době zatížení nad 90 sekund je aerobní podíl energie oproti anaerobnímu nutně větší a extenzivnější zatížení při silové vytrvalosti může být trénováno až do úplné únavy, aniž by vzniklo nebezpečí úplného zakyselení svalů (nadměrné množství kyseliny mléčné ve svalové hmotě). V rámci intenzivního silově vytrvalostního tréninku rozlišujeme 2 formy zatížení: laktátovou (s vysokou tvorbou laktátu) a bezlaktátovou (s nižší tvorbou laktátu). Při intenzivní laktátové silově vytrvalostní jednotce trénujeme až do úplného vyčerpání, které by mohlo nastat mezi sekundami. Měla by tak být zlepšena schopnost tvořit laktát (anaerobní laktátová připravenost energie), přičemž ještě budeme dále diskutovat

39 o rozsahu biologického přizpůsobení. Speciálně pomocí statických tréninkových forem (např. lyžařský sjezdový postoj na jedné noze) bude při odpovídající vysoké zátěži rychle přivykat na anaerobní energetickou připravenost, což vede k blokádě cév a nenastane tak žádné zakyselení ve svalových buňkách. Intenzivní a laktátový silově vytrvalostní trénink absolvujeme se zátěží 40-60% individuálního maxima s ti opakováními ve 4-6 sériích. Přičemž čas zatížení jedné série zůstává pod 30 sekundami. Touto tréninkovou formou by měla být v každém případě zlepšena anaerobní energetická připravenost, ale ne primárně přes tvorbu laktátu (přechodná forma k hypertrofnímu tréninku). Trénink na sněhu, speciálně na ledovci, kde je vysoká nadmořská výška, zahrnuje většinou velmi intenzivní zatížení s vyšší tvorbou laktátu a může být ohodnocena jako intenzivní jednotka silové vytrvalosti. Na bázi dobré extenzivní silově-vytrvalostní schopnosti se může zlepšovat (stoupat) schopnost intenzivního zatížení (Pernitsch a Staudacher, 1998) 2.12 Tréninkové cykly Cyklus ve sportu znamená relativně ukončený sled, celek opakujících se různě dlouhých časových úseků tréninkového procesu (Dovalil, 2002). Časové úseky mohou trvat několik dnů, ale i několik měsíců až let. Jsou spojeny tréninkovým cílem (cíli), který je pro ně určující. (Dovalil, 2002) dělí tréninkové cykly: mikrocyklus sled tréninkových jednotek v opakujícím se schématu mezocyklus sled několika mikrocyklů makrocyklus sled mezocyklů, střídajících a opakujících se podle principů stavby tréninku v delší časové dimenzi. Na tom, do jaké míry se cykly podaří sestavit, tj. jak se vědomě vážou jejich opakující se a dynamické rysy, závisí v rozhodující míře efektivita tréninku. V praktické realizaci se cykličnost sportovního tréninku musí promítnout do jeho koncepce, plánování a dokumentace

40 Roční tréninkový cyklus Roční tréninkový cyklus se jako nejtypičtější makrocyklus všeobecně považuje za základní jednotku dlouhodobě organizované sportovní činnosti (Dovalil, 2002). Úkoly a zaměření tréninku se během roku mění. Tomu v praktické rovině odpovídá standardní periodizace, rozlišující přípravné, předzávodní, závodní (také hlavní nebo soutěžní) a přechodné období. Jednotlivá období mohou být tvořena různým počtem mezocyklů a jejich podoba vychází z potřeb dané specializace. Rámcové schéma periodizace ročního tréninkového cyklu (Dovalil, 2000) Období Hlavní úkoly období přípravné rozvoj trénovanosti předzávodní vyladění sportovní formy závodní prokázání a udržení vysoké výkonnosti přechodné dokonalé zotavení Přípravné období Přípravné období slouží k rozvoji obecných i speciálních pohybových schopností a dovedností. Při tréninku se zaměřujeme ke zvýšení funkčních dispozic organizmu a k vytvoření dostatečné zásobárny kondice pro hlavní období. Předzávodní období Zde by mělo dojít ke spojení všeobecně rozvíjejícího a speciálního tréninku. Dosažená úroveň funkčních parametrů organizmu se převádí do dané specializace. Proto jsou zařazovány speciální cvičení, která jsou však stále ještě kombinována s cvičeními všeobecně rozvíjejícími. Závodní období Hlavní, nebo také závodní období je v podstatě nejdůležitější částí ročního cyklu. Probíhají v něm soutěže. V přípravě dětí by měl být trénink pravidelný, nemělo by docházet

41 k jeho zaměřování kjednotlivým závodům, utkáním či soutěžím. Obsahem je především speciální trénink, který je ale proložen tréninkem všeobecně rozvíjejícím. Přechodné období Zatímco ostatní období mají za cíl rozvinout či udržet výkonnost, přechodné období slouží k odpočinku, a to jak fyzickému, tak psychickému (Perič, 2004)

42 3. CÍLE A ÚKOLY PRÁCE Cílem naší diplomové práce byla analýza kondiční přípravy dětí a mládeže v alpských disciplinách. Práce je rozvržena tak, že v teoretické části shrnuje současné poznatky, které se týkají obecně sportu a sportovní přípravy se zaměřením na specifika alpských disciplin. Je charakterizována struktura sjezdového výkonu i jeho podmiňující a limitující faktory. Podrobně je probrán výběr a kondiční příprava mládeže, jsou popsány zákonitosti růstu sportovní výkonnosti a zásady zatěžování. Důležitá je i orientace na věkové rozdělení dětí a mládeže ve vztahu k jednotlivým etapám tréninku. Vlastní tréninkové metody jsou pak zaměřeny na rozvoj schopností, které jsou důležité pro výkon v alpských disciplínách, i na rozdělení tréninku na jednotlivé periodicky se opakující cykly sportovní přípravy. Důležité je seznámení s vlastní metodologií výzkumu, získáváním dat, jejich zaznamenáváním, zpracováním a vyhodnocováním. Na konkrétním výzkumu jedné testované sjezdařky jsou uvedeny výsledky z jejího přípravného období, provedeno jejich vyhodnocení a na základě získaných poznatků je vypracováno i doporučení pro její další sportovní činnost

43 4. METODOLOGIE Metodika (věda o metodě) představuje systém, skládající se z více vertikálně na sebe navazujících úrovní (Sprung a Sprung, 1984). Každá z těchto úrovní (filozofická úroveň, všeobecně vědní úroveň, úroveň konkrétní vědecké disciplíny, úroveň metodiky a techniky) představuje různý stupeň obecnosti. Čím vyšší je obecnost dané úrovně, tím se principy v ní formulované vztahují na větší oblast vědeckého poznávání (Ferjenčík, 2000). 4.1 Metody získávání dat Pozorování Pozorování je jistě nejznámějším a nejstarším způsobem, jakým se člověk dozvídá o světě kolem sebe. Pozorování patří k nejzákladnějším technikám sběru dat. Velká část toho, co víme o sobě i o svém prostředí, je zprostředkovaná tak, že jsme se dívali kolem sebe a zkoumali lidi a věci okolo nás. V tomto ohledu používá pozorování jako pracovní metodu nejen vědec, lékař, fyzik a trenér, ale i běžný člověk z ulice. Ovšem v praxi existuje rozdíl mezi vědeckým a laickým pozorováním. Vědecké vnímaní je plánovitě selektivní, což znamená, že vědec pozoruje to, co si předem pečlivě naplánoval pozorovat a co nejlépe pečlivě definoval a vymezil. Na rozdíl od laika, který sice může vnímat stejné množství věcí, jevů, událostí, ale při svém pozorování si všímá těch věcí, které ho uhodí do očí svou zajímavostí, nápaditostí, nezvyklostí (Ferjenčík, 2000). Právě plán plánovitost a určitá systematičnost jsou charakteristiky, které odlišují běžné vnímání a pozorování od pozorování profesionálního. Tato plánovitost a organizovanost se nejzřetelněji projevuje v tom, jak vědec odpovídá na dvě základní otázky pozorování: co (pozorovat)? jak (pozorovat)? Velice důležité je jasné a přesné definování toho, co se má stát předmětem vědeckého pozorování. Potřebujeme to z důvodu, abychom svou pozornost nesoustředili na věci a události, které s tímto objektem nesouvisejí (nebo s ním souvisejí v nepodstatných bodech)

44 Dalším problémem je výběr kategorií pozorování, který souvisí podstatným způsobem se selektivitou: výběr kategorií totiž znamená výběr (selekci) terčových jevů, okolností a skutečností mezi celým univerzem dějů. A posledním problémem je míra detailnosti našeho pozorování. Jak velký a komplexní bude akt, projev, čin, který zařadíme do této kategorie. Toto je problém výběru jednotek pozorování. Ferjenčík (2000) uvádí dva přístupy pozorování: 1. molekulární (výběr malých segmentů pozorování) 2. molární (větší a komplexnější jednotky pozorování) Volba strategie pozorování Řeší otázku: Jak organizovat sběr dat, tedy jak zaznamenávat pozorované skutečnosti? V tomto směru existují dvě základní standardní volby: izomorfní deskripce reduktivní deskripce Izomorfní deskripce Synonymem pro izomorfní deskripci (Selg, 1977) jsou nespecifické záznamy (Nay, 1979), otevřené metody pozorování (Achenbach, 1978) nebo a nejčastěji vyprávěcí způsob záznamu (narrative records) (Shaughnessy a Zechmeister, 1990, Breakwell et al., 1995, a jiní). Podstata izomorfní deskripce spočívá v tom, že pozorovatel se snaží zaznamenávat celý pozorovaný děj ve všech jeho projevech a přirozené následnosti tak, jak za sebou jednotlivé děje či úkony následovaly. Snahou je tedy co nejvěrněji reprodukovat děj v téže podobě, jak se v originálu vyskytl. V podstatě psaní deníku se blíží tomu, co zde nazýváme izomorfní deskripcí. Důležité principy izomorfní deskripce: zákaz interpretací (od pozorovatele se vyžaduje, aby zapsal, co vidí ne, co si o dané události myslí či jak ji chápe) charakterizovat kontext (pozorovatel by ještě před samotným chronologickým popisem jednotlivých dějů měl krátce charakterizovat kontext, v němž děj probíhá)

45 má být komplexní (cílem je zachytit všechny znaky v jejich vzájemné návaznosti a součinnosti) Izomorfní deskripce je proces velmi náročný nejenom na pozornost, ale i na interpretační disciplínu. Záznam izomorfní deskripce je obvykle nabitý obrovským množstvím údajů, které si vyžadují v dalších etapách podrobné zpracování a vyhodnocení. Ohlédneme-li od této náročnosti, izomorfní deskripce představuje silnou techniku získávání a registrování dat. Podává totiž ucelený obraz zkoumané skutečnosti v plnosti jejích vnějších i vnitřních souvislostí (Ferjenčík, 2000). Reduktivní deskripce V současnosti nejvíce používaný způsob provádění pozorování. Oproti izomorfní deskripci, kde bylo naším cílem zachytit chování v celé jeho šířce i jedinečnosti, reduktivní deskripce redukuje (omezuje) tuto bohatost tak, že jednotlivé specifické projevy zařazuje do společných větších významových jednotek do kategorií. Zde již pozorovatel nezapisuje chronologicky jednotlivé jevy a události vjejich specifické podobě, ale vyznačuje je do předem připravených formulářů, schémat s připravenými kategoriemi. Pravidla pro konstituování kategorií: komplexnost (požadavek znamená, že je třeba kategorie sestavit tak, aby bylo možné jakékoliv chování zařadit do některé z nich) nezávislost (požadavek, aby bylo možné každou jednotku pozorování zařadit jen do jedné jediné kategorie) konkrétnost a jasnost (každou kategorii je nutné nejen výstižně pojmenovat, ale především co nejpřesněji definovat) přehlednost (počet vytvořených kategorií by neměl být příliš nízký ani příliš vysoký) Vzorkování pozorování Vzhledem k tomu, že nejsme schopni jevy z časových, materiálních, organizačních či fyzických důvodů pozorovat v celém rozsahu, přistupujeme ke vzorkování. Podstatou vzorkování je vybrání vzorku místo sledování celé množiny prvků. Tento vzorek má být natolik reprezentativní, aby nám jeho intenzivní studium umožnilo učinit induktivní zevšeobecňující závěry o celé množině

46 1. Vzorkování událostí znamená vybrání určitých ucelených velkých dějů, které se potom pečlivě studují od začátku události až po její konec jako vzorek- reprezentant celé třídy podobných dějů a událostí (Ferjenčík, 2000). 2. Vzorkování času nespočívá ve výběru událostí, ale časových period, v nichž bude pozorování prováděno. Z uvedeného vidíme, že vzorkování událostí bude nejčastěji (ne však nevyhnutelně) spojeno s izomorfní deskripcí, zatímco vzorkování času bude zpravidla charakterizováno reduktivní deskripcí. Zaznamenávání dat z pozorování Způsob, jakým budeme data z pozorování zaznamenávat, bude záviset v první řadě na zvolené strategii. Při izomorfní deskripci budou zaznamenávána všechna dostupná a uchopitelná data v tom pořadí a v těch jedinečných podobách, ve kterých byla pozorována. Pro reduktivní deskripci je charakteristické používání kategoriálních schémat. Pozorovatel a jeho úloha v pozorování Role pozorovatele podle Ferjenčíka (2000) je určována třemi skutečnostmi: vědomou intervencí nebo neintervencí pozorovatele do sledovaných dějů a událostí, tím, zda je pozorovatel přímo účasten na pozorovaných událostech, nebo je pozoruje "zvenčí, tím, zda je jeho identita jako pozorovatele ostatním účastníkům událostí známa, nebo ne. Na základě těchto skutečností dělíme pozorování na dva typy: 1. naturalistické pozorování (zkoumá události, bez toho, aby se do nich přímo vstupovalo nebo se nějakým způsobem ovlivňovaly) 2. zúčastněné pozorování (to dále dělíme na zamaskované a nezamaskované se zachováním pravé identity pozorovatele) Dokumenty a fyzická data Dokumenty mohou tvořit jediný datový podklad studie nebo doplňují data získaná pozorováním a rozhovory. Za dokumenty se považují taková data, která vznikla v minulosti,

47 byla pořízena někým jiným než výzkumníkem a pro jiný účel, než jaký má aktuální výzkum. Výzkumník se tedy zabývá tím, co je již k dispozici, ale musí to vyhledat (Hendl, 2005). Podle Hendla (2005) rozlišujeme osobní dokumenty, úřední dokumenty, archivované údaje, výstupy masových médií a virtuální data. Ve vztahu k události, kterou dokumenty popisují, můžeme rozlišovat: současné dokumenty, které vznikly v době uvažované události, retrospektivní dokumenty, jež vznikly po uvažované události, primární dokumenty, vytvořené přímými svědky událostí, sekundární dokumenty, které vznikly pomocí primárních dokumentů. Osobní dokumenty zahrnují cokoliv, co bylo pořízeno, napsáno nebo fotografováno k soukromým účelům. Může jít o dopisy, zápisníky, deníky, rodinné fotografie nebo videonahrávky. Úřední dokumenty jsou napsané, fotografované nebo jinak pořízené dokumenty ve firmách nebo úřadech. Může jít o výroční zprávy, zápisy ze schůzí, vyhlášky, dokumentaci práce studenta. Archivní data jsou záznamy nebo množiny záznamů. Některé mohou být psané podobně jako dokumenty, jiné mají kvantitativní statistickou podobu. Jedná se např. o záznamy o počtu zákazníků ve firmě, rozpočtu firmy, seznamy zaměstnanců, statistické údaje o firmě, instituci nebo zemi, data z jiných výzkumných akcí. Pokud mají archivní data kvantitativní podobu, nesmí se tato vlastnost ztotožňovat s jejich spolehlivostí. Výstupy masových médií tvoří noviny, časopisy, televizní a rozhlasové programy. Virtuální data se nacházejí na internetu. Tato oblast zatím není dostatečně využita, ačkoliv má velký informační potenciál. Patří mezi ně internetové stránky, obsahy internetové pošty a obsahy internetových diskusí. Předmětná data jsou tvořena fyzickými stopami jako důsledky lidské činnosti. Mohou indikovat určité sociální trendy, zvyky a typy chování v dané skupině lidí. Výzkumník se neptá lidí na jejich zvyky nebo preference. Místo toho zkoumá lidské stopy a dělá z nich závěry o zkoumané kultuře. Příkladem využívání stop je zkoumání domovních odpadů, které možná poskytuje lepší informaci o stravovacích zvycích obyvatel v daném místě než údaje ve vyplněném dotazníku. Podobně se sleduje druh ošacení věnovaného charitativní organizaci v daném místě. Za předmětná data lze považovat také produkty materiální kultury (budovy, knihy, zařízení, umělecké předměty)

48 4.2 Analýza produktů Výstupem poznávacího interview nebo dotazníku jsou série dat odpovědí. Pokud tyto série výzkumník přiměřeným způsobem utřídí a zpracuje, dostane zpravidla odpovědi na výzkumné otázky, které na začátku výzkumu formuloval (Ferjenčík, 2000). Obsahová analýza Významnou skupinu metod, která se soustředí právě na rozbor (většinou) písemných sdělení textu označujeme jako obsahovou analýzu (nebo analýzu obsahu). Protože jde o skupinu různorodých metod, je těžké podat její univerzální definici. Nejvíce akceptované je její klasické vymezení jako výzkumné techniky sloužící objektivnímu a systematickému kvantitativnímu popisu manifestního obsahu komunikace (Berelson, 1952, s. 18 ). Účel použití obsahové analýzy Jak uvádí Holsti (1969), použití obsahové analýzy může vést k ověřování hypotéz nejméně ve třech hlavních oblastech: 1. Zjišťování charakteristik komunikace Tento okruh odpovídá na otázky: Co? Co je komunikováno? O čem komunikát vypovídá? Čím se zabývá? Jak? Jakým stylem, formou je komunikát zprostředkován? Jaké výrazové prostředky používá? Komu? Komu je komunikát určen? Na koho se autor sdělení obrací? Tato první a značně široká oblast používání obsahové analýzy je bezesporu v současnosti nejfrekventovanější. 2. Zjišťování možných antecedent komunikace Antecedent znamená přibližně předchůdce. Tento okruh odpovídá na otázku proč? nebo kdo? 3. Zjišťování možné efektivity komunikátu Tento okruh odpovídá na otázky: Jaká je srozumitelnost daného sdělení? Přijmou, nebo odmítnou čtenáři takto formulované argumenty?

49 Výběr univerza a kategorií obsahové analýzy Výběrem univerza se podle Ferjenčíka (2000) myslí jednoznačné určení předmětů analýzy: které knihy, časopisy, články nebo dokumenty podrobíme výzkumu. Druhý krok v obsahové analýze bývá o něco obtížnější. Je jím výběr a definování kategorií obsahové analýzy. Obsahová analýza stojí a padá na svých kategoriích. Základní úkol, který má výběr kategorií řešit, spočívá v takovém rozdělení univerza, aby vzniklé kategorie představovaly šuplíky, krabičky, nebo políčka, do kterých je možné sdělení smysluplně a přehledně rozložit. Důležitý není ani tak jejich počet jako to, zda skutečně reprezentují, co chceme ve sdělení zachytit a zkoumat. Jednotky analýzy Pokud jsme již vytvořili vzpomínaná políčka, je třeba se rozhodnout, co do nich uložíme. Jak velká má být jednotka analyzovaného komunikátu? Zpravidla se v používání obsahové analýzy podle Ferjenčíka (2000), rozhodujeme mezi čtyřmi základními možnostmi. 1. Slovo nebo symbol Odpovídá přibližně úrovni, kterou jsme si výše označili jako molekulární či mikroskopickou. Celý komunikát můžeme podle toho rozložit na jednotlivá slova, která potom ukládáme do připravených kategorií. 2. Téma Tímto termínem nejčastěji rozumíme jednotlivý výrok, tvrzení o něčem. Nezaměňujeme si téma v tomto slova smyslu s tématem ve smyslu širokého námětu, který je potom neustále opakovaný. 3. Osoba (charakter) Jako jednotka analýzy může vystupovat i tzv. charakter. Jím se obyčejně myslí nějaká osoba nebo nějaká osobnostní vlastnost. 4. Odstavec a položka Na rozdíl od slova, které reprezentuje spíše mikroskopickou úroveň, představuje odstavec nebo položka úroveň spíše makroskopickou. Do připravených kategorií neukládáme v tomto případě slova, témata či věty, ale větší celky. Výstupem většiny obsahových analýz psaného materiálu jsou výhody a interpretace, opírající se o frekvenci výskytu zkoumaných jednotek v jednotlivých kategoriích

50 A navíc vedle kvantitativní obsahové analýzy lze celkem oprávněně mluvit o obsahové analýze kvalitativní. Slova, témata, popis charakterů se od sebe liší i použitými výrazovými prostředky. Jedna a tatáž základní informace, která by byla v kvantitativní obsahové analýze zařazena pravděpodobně vždy do téže kategorie, může být totiž formulována kvalitativně velmi odlišnými jazykovými prostředky. Neobtruzivní měření Obsahová analýza, tak jak jsme o ní mluvili, je ve své podstatě především analýzou sdělení komunikátů. Svoji informační hodnotu však může mít i zkoumání a analýza takových produktů lidské činnosti, které nebyly vytvářeny s cílem komunikovat, nebo byl tento komunikační cíl okrajový. Takovéto zkoumání nazýváme nevtíravým (neobtruzivním) měřením (Webb, Campbell, Schwartz, Sechrest, 1966). Předmětem zájmu výzkumníka jsou tzv. otisky, které chování zanechalo v prostředí. Podle Webba (1966) je možné tyto otisky zpravidla rozčlenit do tří skupin: 1. Erozivní data Podle způsobu eroze (obnošení, poškození) nějakých předmětů můžeme zpětně uvažovat o tom, jaké bylo chování konkrétních lidí, nebo dokonce o motivech tohoto chování. 2. Stopy Do této kategorie patří například odhozené nedopalky od cigaret nebo papírky od bonbonů. Dále třeba obsah kontejnerů může vést k úvahám o způsobu výživy a o životní úrovni obyvatelstva určité čtvrti apod. 3. Archivní data Do této kategorie patří například nápisy na hrobech, zápisy ze schůzí, záznamy z matričních úřadů apod. I když většina těchto dat vznikla s jinými komunikačními záměry, je možné z nich vyvodit mnoho zajímavých závěrů, týkajících se docela odlišných oblastí

51 5. VÝSLEDKY Analyzovanou osobou je mladá závodnice Tereza Řeháčková, které bylo ve zkoumaném období 12 let. Letní příprava u ní probíhá pod dohledem jejího otce a přípravu na ledovcích absolvovala ve Skiakademii Luďka Čeřovského. V následující tabulce poukážeme na souhrnné výsledky odtrénovaných jednotek v jednotlivých obdobích, které jsou rozpracovány v kapitole teoretických východisek. Ve výzkumu jsme se zaměřili na období, která jsou v přímém vztahu s kondiční přípravou, a kde je největší příležitost na kondiční přípravě cílevědomě pracovat a rozvíjet ji. Mezi tato důležitá období patří: přípravné období I. přípravné období II. Celé přípravné období II. bylo protaženo až do první poloviny prosince z důvodů stejného režimu přípravy, kdy v druhé polovině prosince již začíná pro všechny věkové a výkonnostní skupiny závodní sezóna. Přípravné období II. bylo rozděleno na část A (od ) a část B (od ). Stalo se tak proto, že hlavně v části B již probíhá velice intenzivní trénink na sněhu, a proto se v tomto období závodník nemůže již plně věnovat rozvíjení všeobecné trénovanosti a musí svůj kondiční program uzpůsobit náročným podmínkám provázejících trénink ve velkých nadmořských výškách na ledovci. Pro lepší orientaci jsme použili klasické dělení jednotlivých tréninkových ukazatelů: obecné speciální kondiční Obecné tréninkové ukazatele Obecné tréninkové ukazatele jsou stejné pro všechny sporty a evidují se zde počty dnů zatížení, počet jednotek zatížení v jednotlivých dnech, celkový čas zatížení v hodinách a čas věnovaný regeneraci a protahování, který uvádíme v hodinách, ale do celkového času zatížení jej nezapočítáváme

52 Speciální tréninkové ukazatele Speciální tréninkové ukazatele jsou odlišné v různých sportovních odvětvích a v alpském lyžování slouží kzaznamenávání počtu branek absolvovaných v jednotlivých disciplínách při samotném tréninku na sněhu. Dále jsou zde uváděny počty ujetých kilometrů ve volné jízdě a také počet závodů, kterých jsme se zúčastnili. Kondiční tréninkové ukazatele Kondiční tréninkové ukazatele jsou opět odlišné pro různá sportovní odvětví. V alpských disciplínách nás budou zajímat kondiční tréninkové ukazatele týkající se vytrvalosti a počtu uběhnutých kilometrů a kilometrů ujetých na kole. Dále pak ukazatele počtu tréninkových hodin věnovaných posilování bez zátěže (tzv. posilování vlastní vahou ), posilování se zátěží, hodiny věnované tréninku obratnosti, speciálním cvičením, hrám a v neposlední řadě i počtu uběhnutých metrů v rychlostním tréninku. Následující tabulku jsme sestavili z údajů, které jsme čerpali z Tréninkového deníku mladého sportovce. Tento deník si zkoumaná osoba psala pravidelně v průběhu celého ročního cyklu a zaznamenávala do něj všechny aktivity spojené se sportováním. Takto zaznamenané aktivity jsme následně rozdělili do jednotlivých výše popsaných tréninkových ukazatelů a sečetli jejich jednotky v jednotlivých námi vybraných časových obdobích ročního tréninkového cyklu. Pro doplnění a lepší orientaci zde také uvádíme celkové hodnoty jednotlivých tréninkových ukazatelů ve všech vybraných tréninkových obdobích

53 Tréninkové ukazatele za rok 2005 Hodnocená sjezdařka: Tereza Řeháčková ročník 1993 Obecné tréninkové ukazatele Přípravné období I. Přípravné obd. II. A Přípravné obd. II. B Celkem tréninkové dny tréninkové jednotky tréninkové hodiny regenerace 12 9,5 6 27,5 Speciální tréninkové ukazatele volná jízda slalom obří slalom super-g sjezd 0 počet startů 2 2 Kondiční tréninkové ukazatele vytrvalost - běh vytrvalost - kolo síla - PVH síla - PSZ 0 rychlost obratnost speciální cvičení hry jiné 0 použité zkratky: PVH - posilování vlastní vahou PSZ - posilování se zátěží

54 6. DISKUSE Nyní se pokusíme vysvětlit důvod, proč jsme si oproti zadání diplomové práce, kdy jsem měl analyzovat přípravu skupiny dětí na základě tréninkové dokumentace, vybrali pouze jednu osobu, kterou si z výsledků záznamů v tréninkovém deníku ohodnotíme a vypracujeme pro ni doporučení pro další praxi. V České republice je závodní sjezdové lyžování z hlediska masovosti okrajovým sportem, a to i přes dobré výsledky našich současných reprezentantů. Díky naší geografické poloze, kdy v letním období musíme za sněhem dojíždět poměrně velké vzdálenosti na alpské ledovce, se z lyžování v Česku stává dosti náročný sport nejen po stránce finanční, ale i po stránce časové. Z těchto důvodů se velice zužuje skupina lidí, kteří jsou schopni a ochotni takto podporovat své děti. Oproti rokům před listopadem 1989, kdy bylo sjezdové lyžování více podporováno státem, se členská základna podstatně zmenšila. V porovnání s jinými druhy sportů je skupina lidí, kteří provozují sjezdové lyžování, značně roztříštěna a dislokována po celé republice. Na rozdíl od přípravy na ledovcích, kdy společně trénují jednotlivé výkonnostně a věkově stejnorodé skupinky, probíhá kondiční příprava převážně individuální formou. Všechny tyto skutečnosti nás vedly k výběru pouze jedné osoby. Tréninkové ukazatele, které byly k dispozici, jsou z roku V té době bylo naší zkoumané závodnici 12 let. To je věkové období, které je u dívek horní hranicí pro mladší školní věk. Trénink v tomto období je nazýván základním tréninkem. V tomto věku podle Kasy (2001) vrcholí předpoklady pro rozvoj koordinačních schopností. Dále pak vrcholí předpoklady pro rozvoj rychlostně silových schopností, rychlosti ve všech jejích formách. Objevuje se i vysoká citlivost na počátek rozvoje vytrvalosti. 6.1 Analýzy a doporučení pro jednotlivé schopnosti Rychlostní schopnosti Pokud se zaměříme na jednotlivé kondiční tréninkové ukazatele, zjistíme, že velmi opomíjenou oblastí vkondičním tréninku jsou rychlostní schopnosti. Ty podle detailní tréninkové dokumentace byly provázeny pouze formou zaměřenou na reakční rychlost

55 Přitom je v tomto období možné rozvíjet rychlostní schopnosti především formou her, které obsahují všechny rychlostní požadavky na rychlost reakční, cyklickou i acyklickou. Hry, jak je patrné z tabulky, byly prováděny v absolutně nedostatečném počtu Vytrvalostní schopnosti Další poměrně zanedbávanou oblastí byl rozvoj vytrvalostních schopností. Přitom v tomto věku se podle Periče (2004) začínají vytvářet dobré předpoklady pro nárůst dlouhodobé vytrvalosti. Z tréninkové dokumentace je patrné, že nedostatečná úroveň je zejména u běžecké vytrvalosti, také hodnota kilometrů ujetých na kole je na nízké úrovni. Pro trénink sjezdařů se velmi osvědčila horská kola, nejen pro fyzickou náročnost během jízdy na nich, kdy se při jízdě terénem v mnohem větším rozsahu střídají intenzity zatížení, ale také pro mnohem větší nároky kladené na rovnováhu cyklisty při jízdě zejména ve velmi náročném terénu nízkou rychlostí. Mezi další výhody tréninku na horském kole patří i to, že se trénovaná osoba může pohybovat v terénu, který bývá mnohdy atraktivnější než silnice. Trenér tak může déle u svého svěřence posilovat jeho vytrvalost. Totéž platí pro trénink běžecké vytrvalosti za podmínky, dáme-li přednost běhu ve volné přírodě před během na uzavřeném stadionu. Dobrá úroveň vytrvalostních schopností je u sjezdového lyžování potřebná zejména pro oddálení únavy v tréninku a s tím spojeným rizikem úrazů při velkých rychlostech Silové schopnosti V oblasti silových schopností musíme v tomto věku rozvíjet zejména odpovídající tělesnou statiku a dbát na to, abychom rovnoměrně posilovali celý svalový korzet. Ke cvičení je v tomto věkovém období dostačující používat jako zátěž vlastní váhu těla. Z podrobné tréninkové dokumentace je vidět snaha o zařazování posilování vlastní vahou těla do tréninkového procesu, ale také je zřejmé, že se jedná o stále stejné cviky. Převažuje posilování fázických svalů. V tomto věku bychom se však měli zaměřit hlavně na posilování posturálního svalstva, a to co nejrozmanitějšími metodami s použitím různých pomůcek jako jsou nafukovací balanční míče, plné míče pro trénink silově rovnovážných cvičení, popřípadě také cvičení ve dvojicích

56 6.1.4 Koordinační schopnosti Dále je z tréninkové dokumentace patrné, že je zde velká část věnovaná koordinačním cvičením. U Terezy je tato část opět zastoupena spíše specializovanou koordinací se zaměřením na rock and roll. I přesto tato cvičení nepostrádají gymnastické prvky, kladou velké nároky na kloubní pohyblivost a rozvíjejí u trénovaných osob smysl pro rytmus. Všechny tyto složky koordinace jsou velice důležité pro sjezdové lyžování a v současné době se ve sjezdovém lyžování klade na koordinační schopnosti značný důraz. Pokud by došlo k porovnání s lety minulými, zjistili bychom, že se ve sjezdovém lyžování začínají používat různé tréninkové pomůcky na rozvoj právě koordinačních schopností. Proto můžeme vidět, že i při tréninku jiných schopností, např. dynamické síly se používají pomůcky, jako jsou balancestepy (příloha č. 1) určené k obohacení tréninku o koordinační složku. Při odpoledních trénincích na ledovcích je možné vidět, jaké různorodé pomůcky v současnosti používají lyžařsky vyspělé alpské země a na co všechno je lze používat. Mezi nejčastěji používané pomůcky na procvičování koordinačních schopností patří různé druhy úsečí určených k procvičování a zdokonalování rovnováhy. Dále pak nafukovací balanční míče (příloha č. 2) určené především k posilování posturálního svalstva, ale také k nácviku rovnováhy. Mezi novinky patří používání již zmíněných tzv. balancestepů. Ty mají podobu malé úseče a jsou vyrobeny z gumy. Cvičenec si je připevní pomocí pásku na podrážku boty, a tím se mu rapidně zmenší styčná plocha s podložkou, což opět klade vysoké nároky na rovnovážnou polohu. Tato pomůcka se pak uplatňuje zejména při různých poskocích s dopadem do stabilní polohy. Další novinkou je používání vzduchových vaků s oky na držení, které jsou zčásti naplněny vodou. Během cvičení se v nich voda přelévá, což opět, zejména při cvičeních s rychlými změnami směru nebo rychlostí pohybu, klade zvýšené požadavky na rovnováhu. Mezi další cvičení na rozvoj koordinace, která se uplatňují ve sjezdovém lyžování, patří různé variace žonglování se třemi míčky nebo jednoruč se dvěma míčky. Dalším typem jsou cvičení s tanečními prvky za doprovodu hudby. Ty jsou používány zejména k rozvoji smyslu pro rytmus. Z výše uvedených příkladů lze vidět, že fantazii se při zvyšování úrovně koordinačních schopnosti meze nekladou, a proto se setkáváme se stále novými a novými metodami a způsoby jejich procvičování

57 6.2 Analýza a doporučení pro speciální cvičení Z tréninkové dokumentace je možné vyčíst poměrně velkou část věnovanou speciálním cvičením. Ty jsou zde zastoupeny převážně ve formě jízdy na kolečkových bruslích. V tomto konkrétním případě to znamená poměrně úzkou specializaci na závodní jízdy v brankách. Tereza patří ve své kategorii mezi českou špičku v této sportovní disciplíně. Jízda na kolečkových bruslích se velice často používá jako jedna z forem speciálních cvičení. V tomto věku bychom ale doporučili spíše než jízdu v brankách, různá cvičení zaměřená na rozvoj rovnováhy, rozvoj rychlostních schopností při hrách na babu v omezeném prostoru, popřípadě při možnosti delších úseků na rozvoj aerobní vytrvalosti. Z vlastních zkušeností víme, že se při tréninku vyplatí věnovat velkou pozornost různým speciálním cvičením prováděným na lyžích. To je jednoznačně dobře pro celkový všeobecný lyžařský základ. I největší rakouské hvězdy si během jarního tréninku na ledovci v přechodném období najímají instruktory lyžování a pod jejich dohledem provádějí cvičení ze základního lyžování. V českém lyžování jsou tato speciální cvičení prováděná na sněhu často opomíjena, a proto není náhoda, že většina vrcholových sjezdařů má problémy s lyžařskými základy - jako je například zatáčení v pluhu. 6.3 Závěrečná doporučení Na závěr bychom ještě rádi zdůraznili, že na procvičování koordinačních schopností je vhodná doba především při odpoledním suchém tréninku na ledovcích, protože se po sjezdové části nedoporučuje náročný fyzický trénink, a proto se otevírá prostor pro procvičování všech výše uvedených forem koordinačních schopností. V příloze číslo 4 uvádíme některé konkrétní příklady tréninkových jednotek na rozvoj zejména koordinačních schopností, vytvořené kondičním trenérem Ondřeje Banka a Kryštofa Krýzla Josefem Andrlem

58 7. ZÁVĚR Provádět výzkum v oblasti kondiční přípravy mladých sjezdařů na základě jejich tréninkové dokumentace je velmi složité. Asi největším problémem je nalézt osobu, která si vede tréninkovou dokumentaci a poctivě do ní zaznamenává všechny odtrénované jednotky. To je asi také jeden z důvodů, proč v odborné literatuře prakticky neexistuje kniha zabývající se konkrétně kondiční přípravou ve sjezdovém lyžování. Na rozdíl od jiných sportovních odvětví, jako je například fotbal, lední hokej, nebo atletika. Většina specializované literatury zabývající se sjezdovým lyžováním pochází ze zemí, které mají propracovanou strukturu organizované sportovní přípravy v jednotlivých na sebe výkonnostně a věkově navazujících stupních. V naší práci jsme si kladli za cíl shromáždit co nejvíce odborných poznatků jak z oblasti odborné literatury, která se zabývá kondiční přípravou v obecné rovině, tak ze zahraniční literatury, která se zabývá specializovanou kondiční přípravou mladého lyžaře. Tyto poznatky jsme následně konfrontovali se souhrny odtrénovaných jednotek zkoumané osoby a na základě výsledků jsme pro ni vypracovali doporučení pro další tréninkovou praxi. Nedostatkem tohoto výzkumu je to, že vychází z vlastních záznamů zkoumané osoby, což může vést k ne zcela jednotnému, ale i nepřesnému zaznamenávání dat do tréninkového deníku mladého sportovce a následně pak může mít ovlivnit konečné hodnoty odtrénovaných jednotek. I přes všechny tyto obtížnosti si myslíme, že se nám podařilo zaznamenat a zhodnotit důležité poznatky, které nám mohou být užitečné v dalším podrobnějším výzkumu

59 8. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 4. ACHENBACH, T. M.: Research in developmental psychology: concepts, strategies, methods. London, The Free Press BERELSON, B.: Content analysis in communication research. Glencoe, Free Press BLAHUTOVÁ, A. Športová príprava v zjazdovom lyžování. 1. vyd. Bratislava: PEEM, s. ISBN BREAKWELL, G. M., HAMMOND, S., FIFE, C.: Research methods in psychology. London, Sage DOVALIL, J. a kol. Výkon a trénink. Praha: Olympia, FERJENČÍK, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši. Přel. P. Bakalář, 1. vyd. Praha: Portál, s. ISBN GNAD, T. Kapitoly z lyžování. 1. vyd. Praha: Karolinum, s. ISBN HELLEBRANDT, V Vplyv kinesteticko diferenciačnej schopnosti a laterality dolných končatín na techniku lyžiarskych oblúkov. Bratislava: Vedecká spoločnosť pre TV a šport, HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. 1. vyd. Praha: Karolinum, HOLSTI, O. R., LOOMBA, J. K., NORTH, R. C.: Content analysis. In: LINDZEY, G., ARONSON, E. (Eds.): The handbook of social psychology. Vol. 2. Reading, Addison- Wesley, 1969, s CHOUTKA, M., DOVALIL, J. Sportovní trénink. Praha: Olympia/Karolinum, KOVÁŘ, R.: Human variation in motor abilities and its genetic analysis. Praha: Universita Karlova, NAY, W. R.: Multimethod Clinical Assessment. New York, John Wiley PAUGSCHOVÁ, B. A KOL. Lyžovanie. 1. vy. Bánská Bystrica: Univerzita Mateje Bela, s ISBN PERIČ, T. Sportovní příprava dětí. 1. vyd. Praha: Grada, s. ISBN PERIČ, T. Sportovní příprava dětí. 1. vyd. Praha: Grada, s. ISBN PERNITSCH, H., STAUDACHER, A. Konditions- training im alpinen Skirennlauf. 1. vyd. Innsbruck: Alpina Druck, s. ISBN

60 21. SELG, H.: Pedagogische Verhaltensmodifikation. In: Mees, U. (Hrsg): Verhaltensbeobachtung und Verhaltensmodifikation. Stuttgart, Klett Verlag SHAUGHNESSY, J. J., ZECHMEISTER, E. B.: Research methods in psychology. New York, McGraw-Hill SOLOGUB, E., B., TAJMAZOV, V., A.: Sportivnaja genetika. Moskva: Terra-Sport, SOZAŃSKI, H., WITCZAK, T. Trening szybkosci. Warszawa: AWF, SPRUNG, L., SPRUNG, H.: Grundlagen der Methodologie und Methodik der Psychologie. Berlin, VEB WEBB, E. J., CAMPBELL, D. T., SCHWARTZ, R. D., SECHREST, L.: Unobtrusive measures: A surfy of nonreactive research in the social science. Chicago, Rand McNally

61 9. PŘÍLOHY Příloha 1: Balancestep Obrázek 1 Obrázek

62 Příloha 2: Nafukovací balanční míč