Rozvoj komunikačních dovedností u sluchově postižených dětí předškolního věku

Transkript

1 Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra speciální pedagogiky Rozvoj komunikačních dovedností u sluchově postižených dětí předškolního věku Diplomová práce Vedoucí diplomové práce : Vypracovala : PhDr. Radka Horáková Bc. Jana Pospíchalová Brno 2006

2 Poděkování : Děkuji paní PhDr. Radce Horákové za odborné vedení, cenné rady a ochotnou pomoc při zpracování této diplomové práce. Rovněž děkuji za spolupráci a vstřícnost paní Mgr. Heleně Dvořáčkové ze speciálně pedagogického centra v Brně a dotazovaným rodičům sluchově postižených dětí.

3 Prohlášení : Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně Pedagogické fakulty a zpřístupněna studijním účelům.

4 Obsah Úvod Problematika sluchového postižení Význam sluchového analyzátoru pro rozvoj řeči Anatomická stavba sluchového analyzátoru Vyšetření ucha, sluchové zkoušky Etiologie a klasifikace sluchových vad Sluchová protetika Komunikační formy sluchově postižených Slovní komunikační formy Neslovní komunikační formy Komunikační přístupy Komunikace v předškolním věku Výchova sluchově postiženého dítěte v rodině Sluchově postižené dítě ve slyšící rodině Sluchově postižené dítě v neslyšící rodině Raná komunikace mezi matkou a dítětem Rozvoj komunikačních dovedností u sluchově postižených v mateřské škole Úloha mateřské školy Sluchová výchova Řečová výchova Deníky... 45

5 5 Analýza stavu komunikačních dovedností u sluchově postižených dětí předškolního věku Cíl výzkumného šetření Techniky výzkumného šetření Charakteristika výzkumu Případové studie Závěrečné hodnocení Závěr Resumé Summary Seznam literatury Seznam příloh... 71

6 Úvod Schopnost přijímat a na druhé straně předávat informace je jednou ze základních potřeb člověka. Celý složitý děj informace vydávat a přijímat, dekódovat a porozumět se nazývá komunikace. Komunikace je vrozená a lze ji počítat mezi instinkty. U každého dítěte se spontánně manifestuje tento vrozený komunikační instinkt (Lejska, 2003). Jedním z předpokladů pro rozvoj komunikace je nepoškozený informační akustický kanál. Hlavním úkolem sluchového orgánu je umožnit vnímání vnějších akustických signálů. Každé postižení sluchu vede nezbytně k narušení mezilidské komunikace, což se promítá do všech oblastí lidského života. Předkládaná diplomová práce rozebírá problematiku rozvíjení komunikačních dovedností u dětí předškolního věku se sluchovým postižením. Práce je rozdělena do pěti kapitol. První kapitola pojednává o anatomii sluchového analyzátoru a příčinách sluchových vad. Rovněž se zabývá objektivními a subjektivními metodami vyšetření sluchu a sluchovou protetikou. Druhá kapitola se věnuje jednotlivým komunikačním formám sluchově postižených a různým přístupům při výchově a vzdělávání. Třetí kapitola je zaměřena na sluchovou a řečovou výchovu v mateřské škole, obsahuje příklady her a cvičení pro danou oblast, využívání nejrůznějších pomůcek při logopedické intervenci. Čtvrtá kapitola upozorňuje na důležitost včasné interakce mezi matkou a dítětem, zabývá se problematikou výchovy sluchově postiženého dítěte ve slyšící a neslyšící rodině. Pátá kapitola je praktickou částí. Je zde uvedena charakteristika školy, ve které byl výzkum prováděn, dále obsahuje tři případové studie dětí se sluchovým postižením. Cílem této diplomové práce je na základě studia odborné literatury a rozhovoru s rodiči a speciálním pedagogem analyzovat problematiku péče o sluchově postižené děti, spolupráci rodičů a užívání mluvené řeči jako komunikačního prostředku. 6

7 1 Problematika sluchového postižení 1.1 Význam sluchového analyzátoru pro rozvoj řeči Ucho je příjemce informací, které jsou kódovány v akustické formě a slouží jako jeden z nejdůležitějších informačních kanálů člověka s okolním světem. Normální funkce sluchového analyzátoru je nezbytným předpokladem k vytvoření řeči u dítěte, která je důležitá pro formování myšlenek, a tím také pro rozvoj inteligence. Lidské ucho slouží k rozlišování zvukových vln a zároveň obsahuje i analyzátor pro vnímání pocitu rovnováhy, pohybu přímočarého i otáčivého a polohy těla v prostoru. Ze všech zvuků, jež se nacházejí ve světě, člověk vnímá pouze určitý úsek v rozsahu 16 až 20 tisíc kmitů za sekundu. Komunikační proces u člověka zajišťuje nejenom sluch, ale také hlas a řeč. Mezi lidmi je komunikace možná i jinou cestou než zvukovou, např. optickou. Řeč je pro komunikaci nezbytná. Člověku je však vrozena pouze schopnost osvojit si řeč, pro její osvojení musí být splněny určité předpoklady. Velmi často byla diskutována otázka, který ze smyslů je pro rozvoj řeči důležitější, zda sluch či zrak. Jedinec s těžkou vrozenou sluchovou vadou se nenaučí bez speciální výchovy mluvit. Prostřednictvím sluchu plyne jedinci daleko větší množství informací, než kteroukoliv jinou cestou. Sluch funguje v procesu toku informací mezi jedinci nejen jako důležitá součást systému, který dekóduje informace, ale působí také jako součást zpětnovazebního systému, který kontroluje řeč ve všech jejích složkách (melodie, dynamika, rytmus). Potvrzuje to skutečnost, že u jedinců, kteří ohluchnou jako dospělí, se po určité době mění melodie a dynamika jejich řeči. Stupeň postižení řeči jako důsledku sluchové vady je závislý na její tíži a včasnosti jejího zachycení. Včasná diagnoza, léčba a léčebná rehabilitace sluchových vad výrazně zmenší jejich sociální dopad. 7

8 1.2 Anatomická stavba sluchového analyzátoru Z anatomického hlediska můžeme ucho rozdělit na zevní ucho, střední ucho, vnitřní a nervové dráhy. Řez sluchovým ústrojím kladívko kovadlinka třmínek polokruhovité kanálky chrupavčitý zvukovod bubínek vestibulum hlemýžď M. tensor tympani kostěný zvukovod Eustachova trubice Obr. č. 1 (Šlapák, 1993) Zevní ucho je tvořeno boltcem a zevním zvukovodem, který je od středoušní dutiny oddělen bubínkem. Základ boltce je tvořen chrupavkou, jen lalůček chrupavčitou kostru nemá. Ušní boltec má určitou funkci úlohu při usměrňování zvukových vln, a to především zepředu dozadu. Zevní zvukovod je u dospělého přibližně 3 cm dlouhý a můžeme ho rozdělit na část chrupavčitou, související s boltcem, a na část kostěnou, tvořenou kostí spánkovou. Zevní zvukovod má funkci převádění zvuků a dále i funkci ochrannou. Vzhledem k jeho trychtýřovitému tvaru je dobrým vodičem zvuků. Ochrannou funkci umožňuje jednak ohyb jeho zvukovodu, přítomnost chloupků, cerumina a také velká senzibilita jeho stěn. 8

9 Střední ucho je tvořeno systémem vzdušných prostorů a dutin, které jsou vystlány sliznicí. Ke střednímu uchu patří bubínek, dutina bubínková se třemi sluchovými kůstkami a pneumatizované prostory. Eustachova trubice zajišťuje spojení s nosohltanem a vyrovnává tlak vzduchu v dutině bubínkové s tlakem vzduchu v zevním prostředí. Bubínek je vazivová blanka silná asi 0,1 mm, která je zasazena do kostěného žlábku. Bubínek je za normálních okolností šedé barvy, lesklého povrchu a pohled je na něj možný jen při použití speciálních nástrojů. Dutina bubínková obsahuje tři sluchové kůstky kladívko, které je vrostlé do bubínku, kovadlinku a třmínek, jehož ploténka je vsazena do oválného okénka a souvisí tak přímo s vnitřním uchem. Tyto tři kůstky jsou navzájem spojeny a tvoří řetěz, který přenáší zvuk od bubínku do vnitřního ucha. Vnitřní ucho je uloženo v nejtvrdší kosti lidského těla kosti spánkové (pyramidě), kde je tak chráněno proti otřesům a možnému poranění.vnitřní ucho můžeme rozdělit na dvě části : vestibulum (obsahuje dva blanité váčky utriculus a sacculus) a tři polokruhovité kanálky, které tvoří periferní část rovnovážného ústrojí. Rozeznáváme kanálek horizontální, horní a zadní. V kosti spánkové rozlišujeme kostěný labyrint, což jsou dutinky a chodbičky v kosti, a blanitý labyrint, který leží uvnitř těchto dutinek a chodbiček a je vyplněn endolymfou. Blanitý labyrint je oddělen od kostěných částí tenkou vrstvou tekutiny, která se nazývá perilymfa. Tím je zajištěno, že blanitý labyrint, který obsahuje velmi citlivé buňky, vlastně plave v perilymfě a je tak hydraulickým efektem chráněn proti otřesům hlavy při normální činnosti lidského těla. Systém rovnovážného ústrojí obsahuje velmi citlivé buňky, jejichž vlásky jsou zanořeny do hmoty, která obsahuje krystalky uhličitanu vápenatého. Tyto krystalky fungují jako závažíčko, které při pohybu zůstává setrvačností na místě a tím dojde k vychýlení vlásků smyslových buněk a to je člověkem vnímáno jako pocit pohybu, nebo zrychlení či otáčení (Floriánová, Šlapák, 1999). Hlemýžď (cochlea) tvoří vlastní vnímavý (percepční) oddíl sluchového analyzátoru. Trubice kostěného hlemýždě je vyplněna blanitým hlemýžděm. V blanitém hlemýždi jsou vlastní čivé buňky smyslového ústrojí vláskové buňky uložené v Cortiho orgánu. Vláskové buňky jsou akustické receptory, které přeměňují mechanickou 9

10 energii akustického vlnění v elektrické proudy a nervové podráždění. Způsob, kterým dochází k této přeměně není dosud znám a bylo vysloveno několik teorií slyšení. Proces slyšení probíhá tak, že zvuková vlna, což je mechanické kmitání vzduchu, projde zvukovodem a dopadne na bubínek, který se rozkmitá. Kmitání bubínku se přenese pákovým mechanismem řetězce kůstek na ploténku třmínku, která je vsazena do boční stěny vnitřní ho ucha. Rozkmitání ploténky třmínku způsobí rozkmitání tekutiny, ve které plave blanitý labyrint tedy perilymfa. Tomuto procesu říkáme převodní funkce ucha. Rozkmitaná perilymfa rozkmitá blanitý labyrint a v něm uloženou tekutinu tedy endolymfu. Rozkmitaná endolymfa podráždí vychýlením vlásků buňky v Cortiho orgánu a tyto vláskové buňky převedou mechanické, kmitavé podráždění na bioelektrický impuls, který postupuje sluchovým nervem a dalšími nervovými dráhami až do kůry mozkové, kde je vnímán jako zvukový vjem. Hovoříme o percepční funkci ucha (Floriánová, Šlapák,1999). 1.3 Vyšetření ucha, sluchové zkoušky Vyšetření ucha, jeho stavby i funkce patří k základním otolaryngologickým vyšetřením, a to nejen u pacientů, kteří přicházejí s poruchou sluchu, ale i u ostatních poruch, jako jsou poruchy řeči, poruchy intelektu, pozornosti ve škole i poruchy orientace v prostoru. V anamnéze se zajímáme o charakter potíží trvalé, periodické, objevující se jenom v noci, stav tělesné teploty, točení hlavy, nevolnost, snížení sluchu, výtok z ucha, dobu vzniku všech příznaků předcházejících onemocnění. Je nutné zjistit, zda dítě nedýchá ústy či netrpí chronickou rýmou (Lejska, 1995). Vyšetření zevního zvukovodu a bubínku (otoskopie) se provádí ušním zrcátkem. Vyšetřování sluchu je součástí vyšetření dítěte při preventivních prohlídkách. Sluch se vyšetřuje ve třech měsících, v jednom roce, ve třech letech a před nástupem školní docházky. Dále je nezbytně nutné vyšetřit sluch dítěte tehdy: - když rodiče vysloví podezření na postižení sluchu dítěte, - když je někdo z rodičů nebo sourozenců sluchově postižen, 10

11 - po onemocnění parotitidou nebo meningitidou, - po aplikaci ototoxických léků (Lejska, 1995) Vyšetření novorozenců a nejmenších dětí se provádí orientačně jednoduchými zkouškami nebo speciálními přístroji. Jednoduché zkoušky u novorozenců a batolat zahrnují využití akustických reflexů : - reflex víčkový : na zvukový podnět silnější intenzity (chřestítko, klakson, trubka) se prudce sevřou víčka strany, ze které zvuk přichází. Může se objevit záškub obličejových svalů. - reflex zornicový : při něm dojde po zvukovém podnětu k rychlému stahu zornice a k jejímu následnému pomalému rozšíření. - orientační reflex : při silném zvuku dojde k reakci novorozence ve smyslu zastavení dýchacích pohybů, dítě se rozpláče apod. - pátrací reflex : dítě se otáčí po směru odkud zvuk přichází. Při využití těchto reflexů pro posouzení sluchu dítěte je třeba se vyvarovat vibrací způsobených při vytváření sluchového podnětu a rovněž je nutné vyloučit úlekovou reakci dítěte na pohyb vyšetřující osoby. Nejjednodušším vyšetřením je klasická zkouška sluchu, kdy lékař vyslovuje nejprve šeptem, později hlasitou řečí různá slova a vyšetřované dítě je opakuje. Musí si být jistý, že dítě chápe, co se po něm vyžaduje, má k němu důvěru a je ochotno spolupracovat. Lépe je dítěti dávat známé pokyny a vyšetření provést formou hry. Všeobecně je určena norma 6 m nebo 10 m, ze které člověk slyší mluvenou řeč (Floriánová, Šlapák,1999). Klasická zkouška řečí podá orientační informaci o srozumitelnosti řeči a tím o přítomnosti eventuální poruchy sluchu. Z rozdílu mezi hlasitou řečí a šepotem můžeme posoudit, zda se jedná o poruchu sluchu způsobenou poškozením převodního nebo percepčního systému. Velký rozdíl mezi rozuměním hlasité řeči a šepotu svědčí pro ztrátu sluchu ve vysokých tónech, tedy pro poruchu percepční (Novák, 2004). V případě zjištění poruchy sluchu, provádí se přesnější zkouška. Pokud lékař zjistí poruchu jedné nebo obou stran, vyšetřuje dále pomocí ladiček, v kterém úseku sluchové dráhy se porucha nachází. Při vyšetření sluchu ladičkami lze rozlišit, zda se jedná o vadu převodní, nebo o vadu percepční, popřípadě 11

12 kombinovanou. Používá se k tomu tří zkoušek : Weberova, Schwabachova a Rinneho. Při Weberově zkoušce se srovnává kostní vedení obou uší. Ladička je na temeni nebo čele a pacient udává, jestli slyší tón ladičky silněji v některém uchu. Jestliže má pacient převodní poruchu, lateralizuje zvuk ladičky do nemocného ucha (kde má lepší kostní vedení) a jestliže má percepční nedoslýchavost nebo hluchotu, lateralizuje tón do zdravého nebo lépe slyšícího ucha. Rinneho zkouška je srovnáním vedení vzdušného s vedením kostním u téhož vyšetřovaného ucha. Vzdušné vedení je asi o 40 db nad prahem kostního vedení a zdravé ucho slyší ladičku před zvukovodem déle, než při přiložení ladičky na planum mastoideum. Rinneho zkouška je v tomto případě pozitivní. Stejně tak je tomu i u percepční nedoslýchavosti, kdy je kostní vedení sníženo. Naopak při převodní nedoslýchavosti slyší nemocný déle kostním vedením a zkouška je negativní. Schwabachova zkouška srovnává délku kostního slyšení nemocného a lékaře za předpokladu, že má lékař normální sluch. Slyší-li nemocný ladičku stejně dlouho na planum mastoideum jako lékař, pak je Schwabachova zkouška normální. Slyší-li lékař déle než nemocný, pak zkoušené ucho nemocného má percepční nedoslýchavost a Schwabachova zkouška je zkrácena. Naopak slyší - li nemocný déle než lékař, jedná se o převodní nedoslýchavost a Schwabach je prodloužen (Lejska, 1995). V případě zjištění poruchy sluchu, ale i u podezření poruchy sluchu, provádíme již mnohem přesnější zkoušku pomocí tónové audiometrie, která zjišťuje prahy slyšení čistých tónů různé frekvence a intenzity, a to pro vzdušné a kostní vedení. Audiometr je elektronický přístroj s připojenými ovládacími prvky, sluchátky, vibrátorem a tlačítky. Vyšetřovaný má při vyšetření nasazena sluchátka a z audiometru se vysílají čisté tóny od 250 Hz až po 8000 Hz. Pak se místo sluchátek přiloží za ušní boltce vibrátor, který rozkmitá ve spánkové kosti sluchové buňky ve vnitřním uchu a tím se vyšetřuje kostní vedení. Všechny zvuky získané z audiometru jsou definovány frekvencí (Hz) a intenzitou (db). Výsledky vyšetření se zapisují na audiogram. Při audiometrickém 12

13 vyšetření musíme vždy nevyšetřované ucho ohlušit, aby nedocházelo k přeslechu. Při normálním sluchu se pohybuje sluchový práh v rozmezí db, hodnota nad 20 db se již považuje za sluchovou ztrátu (Šlapák, 1993). Všechny uvedené metody označujeme jako subjektivní, jelikož je u nich nutná spolupráce s vyšetřovanou osobou. Výsledek vyšetření může být tedy ovlivněn subjektem pacienta. Nelze je tedy provádět u nejmenších dětí. Dnes se již běžně používají k vyšetření sluchu objektivní metody. Mezi objektivní audiometrické metody patří metody vyšetření prahu sluchu, nezávislé na spolupráci pacienta. K objektivním audiologickým metodám patří : - impedanční audiometrie (tympanometrie) - objektivní audiometrie (BERA, CERA) - otoakustické emise Při tympanometrii se vyšetřuje : poddajnost bubínku, celistvost řetězu kůstek, tlak v dutině bubínkové a průchodnost Eustachovy trubice. Přístroj - tympanometr - používá při této zkoušce tón, který vysílá a který se odráží od bubínku. V zevním zvukovodu se zároveň zvyšuje pumpičkou tlak vzduchu nebo se vytváří podtlak, který mění napětí bubínku. Z výsledné křivky dokáže otolaryngolog posoudit, o jakou příčinu poruchy se jedná. Podstatou audiometrie na základě evokovaných potencionálů je snímání elektrických potencionálů vznikajících po podráždění sluchového orgánu zvukem. Potencionálem je nazýván každý bioelektrický impulz, který může vzniknout buď spontánně vnitřní činností orgánů, nebo na základě podráždění evokace. Metoda umožňuje sledovat bioelektrický impulz v celém průběhu, od hlemýždě až po Heshlovy závity (Lejska,1995). Nejdůležitější metodou je objektivní audiometrie (BERA, CERA). Při vyšetření se do ucha zavádí tón sluchátky nebo vibrátorem. Pomocí počítače se zpracovává bio - elektrický signál mozku, který vzniká na jeho povrchu mozkové kůře, nebo pod povrchem při vjemu zvuku. Takto lze vyšetřit i novorozence, který je pomocí léků uspán. 13

14 Nejmodernější metodou objektivního vyšetření sluchu je metod otoakustických emisí. Je zjištěno, že ucho dokáže zvuky nejen přijímat, ale i vydávat, a právě toho se využívá při tomto vyšetření. Do zevního zvukovodu vyšetřovaného je zavedena speciální sonda, která je schopna vysílat tóny a super citlivým mikrofonem dokáže zachytit tóny vysílané vnitřním uchem po podráždění základním tónem. Screening otoakustických emisí je metodou vyhledávání rizika přítomnosti sluchové vady u novorozenců. U většiny normálně slyšících jedinců jsou přítomny otoakustické emise. Jejich zaznamenání obecně svědčí pro nepřítomnost sluchové vady. Screening OAE by měl být prováděn celoplošně u všech novorozenců. Dnes se tato metoda postupně prosazuje alespoň na odděleních neonatologické péče, kde jsou vyšetřováni novorozenci se zvýšeným rizikem přítomnosti sluchové vady. Tímto způsobem je však možné identifikovat pouze % dětí se sluchovou vadou. Screening OAE u novorozenců je neinvazivní a rychlou metodou. První vyšetření se provádí během prvních tří měsíců života dítěte. Mezi vyšetření funkcí ucha patří i vyšetření vestibulárního aparátu, tedy vyšetření rovnováhy. Hlavním příznakem onemocnění vestibulárního aparátu je závrať provázená poruchami rovnováhy různého stupně, od kolísání až po pád. K vyšetření se používají speciální techniky a přístroje podobné objektivní audiometrii, které zachytí a počítačem zpracují odpověď mozku na podráždění vestibulárního - rovnovážného ústrojí, například teplou a studenou vodou vlévanou do zvukovodu nebo otáčením těla. 1.4 Etiologie a klasifikace sluchových vad Z hlediska doby vzniku dělíme vady sluchu na vrozené a získané. K vrozeným dochází v důsledku dědičnosti nebo v době zrání plodu a dítě se s takovou vadou narodí. Získané vady vznikají až po narození a i zde je z hlediska možností rozvoje řeči kritická doba vzniku, která rozhoduje o tom, zda je získaná vada prelingvální, nebo postlingvální (Hrubý, 1998). Nejzávažnější dopad na komunikační schopnost jedince má vznik sluchové vady prelingválně, to znamená před osvojením si mateřského jazyka. Za postlingvální vadu označujeme takovou vadu, která vznikne v období, kdy již byla rozvinuta řeč 14

15 a upevněny mluvní stereotypy, především pak, kdy si jedinec již osvojil schopnost čtení. Vrozené i získané vady mohou být jak převodní, tak percepční (Novák,1994). Speciální kategorií vad sluchu jsou vady dědičné. Dětí s dědičnými vadami sluchu je mnohem více něž se uvádí (někteří autoři uvádějí až 50 %), jenže se většinou rodí rodičům slyšícím. V obou rodech často ani nelze vystopovat poslední případ sluchového postižení. Dědičnost se často projevuje až v několikáté generaci, protože se musí ve vhodné kombinaci sejít gen vady sluchu otce s genem vady sluchu matky. Většina dědičných vad sluchu je vrozených, některé se projevují až později, jiné se s věkem zhoršují. V prevenci takto podmíněných poruch má své místo genetické poradenství (Hrubý, 1997). Z hlediska fyziologického dělíme vady sluchu podle místa vzniku na vady převodní a vady percepční. Vady převodní Jsou to poměrně časté vady, ale nikdy nevedou k úplné hluchotě. Důsledkem sluchové vady je vždy jen nedoslýchavost. Převodní vady lze velice dobře kompenzovat elektronickými sluchadly. Často je možné tyto vady odstranit i operativně. Vrozenou převodní vadou mohou být různé deformity vnějšího či středního ucha. Stává se, že není vytvořen boltec nebo vnější zvukovod. Také záněty vnějšího zvukovodu způsobované bakteriemi, plísněmi a viry jsou doprovázeny malou ztrátou sluchu a bývají většinou jen přechodné. Při opakovaných zánětech středního ucha může dojít k zjizvení bubínku nebo narušení řetězu kůstek, které se může projevit zhoršením sluchu. Při úrazu může dojít k přerušení řetězu středoušních kůstek. Často lze léčit operativně, přičemž se stále více používá náhrad kůstek z umělé hmoty (středoušní implantáty). Otoskleróza způsobuje znehybnění ploténky třmínku nárůstem kostní tkáně v oblasti oválného okénka. Zhruba u 70 % postižených se projeví poprvé mezi 11. až 30. rokem. Tato převodní vada se dá často operativně odstranit. U převodních vad je 15

16 omezeno slyšení hlubokých tónů a jedná se o poruchu kvantitativní, kdy jedinec slyší řeč méně intenzivně, ale kvalitativně nezměněnou. Vady percepční Mohou vzniknout kdekoliv v nervové části sluchové dráhy. Většinou jsou mnohem závažnější než vady převodní. V nejhorších případech vedou i k úplným hluchotám. U percepčních vad je narušena funkce vnitřního ucha, sluchového nervu nebo mozkové kůry. Jednou z příčin percepčních vad je časté užívání ototoxických léků, které poškozují vláskové buňky a tak dochází k velmi těžké vadě sluchu, i když jen zřídkakdy k úplné hluchotě. Percepční vady způsobené ototoxickými látkami jsou nejčastěji získané, ale mohou být i vrozené, jestliže matka v době těhotenství užívá ototoxické látky (nikotin, chinin, některá diuretika, ototoxická antibiotika a další). V průběhu porodu může u novorozence dojít k poškození sluchu v důsledku přidušení. Vnitřní ucho je totiž velice citlivé na dobré zásobení kyslíku. Velké množství percepčních vad způsobují infekce matky v době těhotenství. Zhruba polovina dětí, jejichž matky prodělaly v těhotenství infekci cytomegalovirem, má percepční vadu sluchu. Ještě horší důsledky má na plod virová infekce matky v průběhu prvních šesti měsíců těhotenství zarděnky. Toxoplasmóza způsobuje vadu sluchu až u 17 % dětí infikovaných matek. Nekompabilita Rh faktoru v krvi matky a dítěte může být také příčinou sluchové vady. Úplnou hluchotu často způsobuje hnisavý zánět mozkových blan meningitida. Při meningitidě dochází k zánětu sluchového nervu. Úrazy hlavy jsou příčinou získaných hluchot vzniklých přetětím sluchového nervu. U percepčních vad je postiženo slyšení hlavně vysokých tónů, jedná se o poruchu kvalitativní, kdy jedinec vnímá řeč deformovaně, slyší, ale nerozumí. Získanou percepční poruchou může způsobit i postupné odumírání vláskových buněk, což se ve vysokém věku projeví tzv. presbyakuzií. Tato choroba postihuje stále mladší jedince, na což má vliv i zvyšování hluku v životním prostředí. 16

17 Nedoslýchavost - hypacusis Za nedoslýchavost je považováno takové snížení sluchu v obou uších, kdy je vnímání řeči sníženo, ale zůstává ještě možné, třeba jen za zvláštních podmínek, včetně zesílení řeči sluchadlem. Pro nedoslýchavé dítě je sluchová ztráta překážkou v dokonalém ovládnutí řeči v běžných podmínkách, ale dítě má v zásadě možnost získat prostřednictvím sluchu třeba jen velmi nedokonalou slovní zásobu. Proto se u nedoslýchavosti řeč spontánně vyvíjí, i když mnohdy opožděně a nesprávně. Nedoslýchavost dělíme na : - lehkou nedoslýchavost ztráta 26-40dB, jedná se o poruchu, která nepřináší výraznější potíže a umožňuje postiženému využití sluchu pro běžnou komunikaci s jistými omezeními v případě komunikace v hlučném prostředí nebo při použití tiché šeptané mluvené řeči. Lehká nedoslýchavost je u dětí většinou převodního charakteru. Nemůže být tedy počítána mezi sluchové vady, ale sluchové poruchy. Její příčinou jsou nejčastěji záněty sluchové trubice. Porucha tohoto typu je velmi častá u dětí s rozštěpem patra (Novák, 1994). - střední nedoslýchavost ztráta db, umožňuje poslech a rozumění mluvené řeči ve vzdálenostech jeden až tři metry od ucha mluvícího. Tato sluchová vada vyžaduje velkou pozornost. Pozdě diagnostikovaná vada může být příčinou špatného prospěchu dítěte ve škole. Nepozornost, způsobená tím, že dítě řadu informací neslyší, může být chápána jako rušivé chování. Někdy je dokonce dítě hodnoceno jako mentálně opožděné. Sluchovou vadu je třeba korigovat sluchadly (Novák, 1994). Zde Sovák uvažuje o problémech, které jsou nastoleny nevyhovujícími akustickými podmínkami, které se vyskytují mnohem častěji, než podmínky akusticky výhodné. - těžkou nedoslýchavost ztráta 56-70dB, takto je označena porucha, která umožňuje slyšení mluvené řeči do vzdálenosti jednoho metru od ucha. Tuto vzdálenost nepovažuje Sovák za významnou a efektivní pro běžnou komunikaci. - velmi těžkou nedoslýchavost - ztráta db, postižen vnímá mluvenou řeč v těsné blízkosti u ucha a to ve značně deformované podobě. Tato úroveň komunikace podle Sováka nestačí pro běžnou potřebu a takto vyvinutá řeč je chudá obsahem a deformovaná ve zvukové složce. S adekvátním zesílením diferencuje 17

18 jedinec slabiky nebo slova a okolní zvuky (Novák, 1994). Zbytky sluchu Jedná se o vrozenou, či získanou neúplnou ztrátu sluchu. U takto postižených dětí sahají sluchové zbytky do frekvence 1000 Hz. Všechny reagují na silný hlas u boltce, v konverzační intenzitě hlasu diferencují většinu samohlásek a některá známá slova. Řeč se u nich spontánně nevyvíjí. Hluchota Hluchota je stav, který definujeme jako situaci, kdy orgán nemůže být využit pro komunikaci sluchovou cestou, ani při použití sluchadla (Novák,1994). Sluchové ztráty u hluchých - neslyšících dětí obvykle přesahují v řečové oblasti db, jsou zbytky pouze v nejhlubších frekvencích sluchového pole. Většinou sahají jen do frekvence 125 Hz nebo 250 Hz. Jen některé z těchto dětí reagují na silný hlas těsně u ucha, nediferencují sluchem ani samohlásky. Pokud se narodí jedinec hluchý, nenaučí se bez speciální výchovy komunikovat orálně. Jejich informačním kanálem je zrak. Sluchové zbytky, které jsou nedostatečné pro rozvoj řeči, slouží alespoň k částečné diferenciaci některých muzických faktorů řeči (rytmus, dynamika, melodie), které jsou velmi důležité pro srozumitelnost řeči (Lejska, 1995). Ohluchlost Jde většinou o náhlou, oboustrannou ztrátu sluchu vzniklou v době, kdy už dítě mluví. Dojde-li k ohluchnutí až po alespoň částečném rozvoji řeči, což může být již ve 2 až 4 letech života, bude mít dotyčný postižený vždy menší problémy než kdokoliv, kdo se neslyšící narodil nebo ohluchl v nejrannějším věku před rozvinutím řeči. Ohluchlí mohou s pomocí zkušeného logopeda a celého slyšícího okolí udržet dobře srozumitelnou a poměrně přirozeně znějící mluvu. Dokonce ani děti ohluchlé ve velice raném věku nemají problémy se čtením, které jsou u prelingválně neslyšících obrovské. Hlavní problém ohluchlých je psychologický. Znají cenu zvuku a velice ho postrádají. Dojde-li k ohluchnutí ve vyšším věku, může být pro ohluchlého velice 18

19 obtížné trénovat své schopnosti odezírání a téměř nemožné naučit se znakový jazyk. Mnoha ohluchlým však mohou velice pomoci kochleární neuroprotézy a značnou pomoc pro ně představuje i rozvoj ostatních technologií (psací telefony, faxy, skryté titulky v televizi, přenosné počítače, elektronická pošta apod.) Centrální poruchy sluchu Mezi centrální poruchy sluchu patří akustická agnosie a slovní hluchota. U akustické agnosie jsou postižena obě sluchová centra ve spánkových lalocích Heschlův závit. Chybí zcela schopnost diferencovat obecné zvuky a zvuky řeči, u slovní hluchoty pouze zvuky řeči (Novák, 1994). Lejska (1995) uvádí jako nejčastější příčinu postižení CNS těžký porod s asfyxií nebo krvácením, postnatálně záněty mozkových blan a mozku, úrazy a nádory. Typickým příznakem je, že dítě poměrně dobře slyší, ale nerozumí. 1.5 Sluchová protetika Pojem sluchová protetika zahrnuje velké množství technických pomůcek, jejichž úkolem je korigovat sluchovou vadu. Patří sem především sluchadla, osobní zesilovače, ale také kochleární implantát. V rámci surdopedie sem můžeme zařadit i technické pomůcky, využívané při individuální logopedické intervenci ve školách pro sluchově postižené. Sluchadla Sluchadlo je nejdůležitější pomůckou pro sluchově postižené, kteří mají zachovány alespoň malé zbytky sluchu. Díky dnešním sluchadlům se z dřívějších prakticky neslyšících stali nedoslýchaví. Sluchadla nepomohou jen totálně hluchým, kterých je mezi sluchově postiženými málo. Sluchadlo je miniaturní elektronický zesilovač zvuku. Slabé zvuky z okolí dopadají na mikrofon sluchadla, ve kterém se mění na elektrický proud. Proud je zesilovačem značně zesílen, upraven podle individuální sluchové vady a přiveden přímo do sluchátka (maličkého reproduktoru). Ve sluchátku se elektrický proud opět mění na zvukové vlny. Vzniká tak velmi silný zvuk, který je přiváděn přímo do 19

20 zvukovodu ucha (Hrubý, 1998, s. 90). Podle svého provedení se sluchadla dělí na : - kapesní - závěsná - nitroušní - brýlová Kapesní sluchadlo (krabičkové) je tvořeno krabičkou, v níž je uložen mikrofon, zesilovač a baterie. V krabičce je rovněž miniaturní zásuvka, do které je zasunuta tenká šňůrka spojující krabičku se sluchadlem. Dnes se již tato sluchadla příliš nepoužívají. Jejich nevýhodou je kromě větších rozměrů také viditelnost šňůrky a zesilování různých šelestů způsobených třením oděvu o krabičku sluchadla. Kapesní sluchadla jsou však stále používána při korekci sluchových vad u velmi malých dětí jelikož jsou odolnější vůči dětské pohybové aktivitě. Závěsné sluchadlo (rohlíček, přívěsek) mikrofon, elektronka, sluchátko a napájecí zdroj jsou umístěny v pouzdře tvaru malého rohlíčku. Toto sluchadlo se zavěšuje za ucho. Je lehké, nenápadné a dobře se obsluhuje. Použití sluchadel u obou uší umožňuje stereofonní slyšení. Nejnovější typy těchto sluchadel jsou již tak malé, že nejsou za uchem téměř vidět. Pro své výhody patří mezi nejpoužívanější sluchadla. Nitroušní sluchadla jsou nejmenším typem sluchadel. Elektrická část, reproduktor, mikrofon i ovládací prvky jsou vestavěny přímo do ušní vložky. Existují tři typy nitroušních sluchadel : - boltcové sluchadlo vyplňuje zvukovod a přilehlou část boltce - zvukovodové sluchadlo je umístěno ve zvukovodu a vyčnívá pouze malá část s ovládacími prvky. - kanálové sluchadlo je umístěno hlouběji do zvukovodu a k jeho vytažení se používá krátká šňůrka sahající až k okraji zvukovodu. Toto sluchadlo je vybaveno ochranným krytem proti ucpání otvoru sluchátka ušním mazem. Tento kryt je třeba pravidelně kontrolovat a podle potřeby vyčistit nebo vyměnit. 20

21 Nitroušní sluchadla jsou velmi nenápadná, umožňují velmi dobrý vjem a zachycují méně rušivých šumů okolí. Brýlové sluchadlo slouží k současné kompenzaci sluchové i zrakové vady. Sluchadlo je místěno ve stranici brýlí. Vyrábí se dvě provedení tohoto sluchadla pro kostní vedení nebo pro vzdušný přenos zvuku. Pro vzdušné vedení vede z brýlí do ucha trubička s koncovkou, pro kostní vedení je na vnitřní straně brýlí umístěn vibrátor, který přiléhá na kost za uchem. Dnes se brýlová sluchadla příliš nepoužívají a v produkci jsou zastoupena již necelým 1 %. Hlavním důvodem asi je, že se moderní závěsná sluchadla snadno vejdou za ucho vedle straničky normálních brýlí (Hrubý, 1998). Všechna dosud zmíněná sluchadla jsou analogová. Pracují od mikrofonu až po reproduktor pouze s elektrickým signálem. Digitální sluchadlo má mnoho výhod. Je možné ho programovat, je schopno si samo změřit audiogram, elektronicky potlačí akustickou zpětnou vazbu, automaticky se přizpůsobí poslechovým podmínkám a má minimální šum. Kochleární implantát je elektronická smyslová náhrada, která neslyšícím zprostředkovává sluchové vjemy pomocí elektrické stimulace sluchového nervu uvnitř hlemýždě vnitřního ucha. Je určen pro osoby s úplnou ztrátou sluchu. Narozdíl od sluchadla, které zesiluje zvuk a využívá více či méně funkční orgán, kochleární Implantát obchází poškozený sluchový orgán. Kochleární implantát má vnitřní a vnější část. Vnitřní část je tvořena elektronickými obvody a prvky, které jsou zapouzdřené ve vhodném materiálu, aby je lidské tělo dobře snášelo. Tyto prvky jsou uloženy do spánkové kosti za uchem, elektronový svazek se zavádí do hlemýždě tak, aby se nacházely co nejblíže sluchového nervu. Zevní část se skládá z mikrofonu, řečového procesoru, vysílací cívky a malých spojovacích kabelů. Řečový procesor má tvar ploché obdélníkové krabičky a sluchově postižený ho nosí kdekoliv na těle (v kapse nebo za opaskem). Vysílací cívka se přikládá zevně na kůži za ucho. 21

22 Kochleární implantát je určen pouze dětem a dospělým prakticky neslyšícím. Každý kandidát pro kochleární implantaci je velmi zodpovědně posuzován týmem odborníků. Většina dětí je v evidenci nejméně půl roku a po tuto dobu jsou sledována všechna významná hlediska. Byla vypracována řada testů a zkoušek, které mají dopředu ukázat, jak bude pacient implantát snášet a jaké lze očekávat výsledky po jeho zavedení. V průběhu rozhodování se musí odborníci opakovaně přesvědčit, že náročnou rehabilitační péči zvládnou také rodiče, protože především na jejich každodenním úsilí závisí úspěch celé rehabilitace. 22

23 2 Komunikační formy sluchově postižených Komunikace, její způsoby a komunikační prostředky jsou základem pro vytvoření efektivního lidského společenství. Jakákoliv překážka při nabývání komunikačních schopností může mít závažné důsledky. Existuje více komunikačních systémů, jejichž sjednocujícím faktorem je potřeba obousměrně přijatelného kódu informace. Tato potřeba je žádoucí mezi matkou a dítětem, učitelem a žákem nebo profesionálem a sluchově postiženým klientem (Krahulcová, 2003). 2.1 Slovní komunikační formy sluchově postižených Prstová abeceda Prstová abeceda, nazývaná též daktylní abeceda, daktylní řeč či daktylotika, je slovní vizuálně-motorická komunikační forma, která vyjadřuje jednotlivá písmena polohami a tvarem prstů. Jedná se o soubor dohodnutých posunků pro jednotlivá písmena abecedy, která lze ukazovat jednou nebo oběma rukama (Krahulcová, 2003). Tato komunikační forma umožňuje analýzu a syntézu slova na prvky, ze kterých je složeno. Tak sluchově postižené dítě pochopí, co to slovo je a zapamatuje si jeho strukturu. Většina neslyšících zná a používá dvouruční abecedu, která se používá například pro vyhláskování cizích jmen, některých měst a zemí nebo pojmů, pro které neexistují znaky. Jsou neslyšící, kteří používají jednoruční prstovou abecedu. Tato skupina lidí je ve výhodě, neboť může tímto způsobem sdělovat něco druhé osobě, aniž by sdělení viděl někdo, komu není určeno. Je to tzv. šeptání ve znakové řeči (Mrzlíková, Ostatková, 1993). Umožňuje vyjádřit slovo gramaticky přesně, usnadňuje vštípení slova do paměti a jeho znovu-vybavení. Nevýhodou prstové abecedy je, že ji nelze použít u malého dítěte, které ještě nezná psanou formu jazyka. Prstovou abecedu lze dokonce považovat za součást znakového jazyka a měl by ji ovládat každý, kdo přichází s neslyšícími do styku. V praxi se více používá abeceda pro dvě ruce. Česká prstová abeceda zahrnuje 27 znaků pro hlásky, které 23

24 jsou doplněny o znaky pro háčky a čárky. Délku samohlásky je možné také znázornit svislým pohybem ruky ukazující příslušnou samohlásku. Prstová abeceda se používá hlavně v předškolním věku a mladším školním věku u těžce sluchově postižených v období fixace a automatizace mluvních stereotypů. Prstová abeceda není vhodným prostředkem pro běžnou komunikaci. Je doplňkovým a přitom ne nevýznamným prostředkem, který komunikaci se sluchově postiženými usnadňuje (Potměšil, 1999, s. 29). Daktylografie Daktylografie je vpisování písmen ukazováčkem pravé ruky do levé dlaně (nebo obráceně). Zakladatelem této metody je A. Blanchet (1866), který nahradil prstovou abecedu daktylografií. Její předností je spojení hmatového vjemu se zrakovým. Žáci vnímají písmeno očima a současně pociťují rukou, čímž je vjem slova silnější a trvalejší. Výhodou daktylografie je, že ji může neslyšící použít ve styku s kýmkoli, nejen se sluchově postiženým, neboť tvary písmen jsou obecně známy. Daktylografie je především součástí komunikačního systému hluchoslepých (Krahulcová, 2003). Pomocné artikulační znaky Pomocné artikulační znaky jsou velmi účinnou oporou při osvojování, fixaci a automatizaci správné artikulace. Pomocný artikulační znak je přímo napojen k mechanismu tvoření hlásek a svým provedením upozorňuje na správnou polohu mluvidel (jazyka, tvaru úst), na specifiku výdechového proudu, na chvění mluvidel při tvoření znělých souhlásek a podobně. Sluchově postižené děti se setkávají s pomocnými artikulačními znaky již v mateřské škole a poměrně snadno si je osvojují a spojují se správnou artikulací. Pomocné artikulační znaky umožňují optickou analýzu a syntézu slova, přesné pochopení jeho gramatického tvaru. Při vyvozování výslovnosti se asociuje každá hláska s pomocným artikulačním znakem, který se znázorňuje jednou rukou, druhá ruka ohmatává vibrace nebo kontroluje výdechový proud. Hmatem dítě zjišťuje znělost hlásky, rezonanci ústní nebo nosovou. Současně se využívá sluchových zbytků. Pomocné artikulační znaky tedy 24

25 využívají zrakové, hmatové a sluchové vnímání. Jsou účinnou a osvědčenou pomůckou při rozvoji řeči u sluchově postižených (Krahulcová, 2003). Odezírání Odezíráním nazýváme schopnost jedince vnímat mluvenou řeč zrakem a pochopit obsah sdělení nejen podle pohybů úst, ale i podle mimiky obličeje, výrazu očí a gestikulace (Janotová, Svobodová, 1996, s. 5). Od nejútlejšího věku vedeme dítě k odezírání nenásilnou a hravou formou tak, aby začalo odezírat spontánně. Odezírání je schopnost přirozená, ale je nutné ji u sluchově postižených dětí důsledně rozvíjet a stimulovat. Je třeba, abychom sluchově postiženým odezírání co nejvíce usnadnili. Vhodné je vyšetřit zrak dítěte, jelikož zraková ostrost je jedním z předpokladů úspěšného odezírání. Důležité je rovněž správné osvětlení, vzdálenost mezi dítětem a mluvící osobou by neměla být menší než ½ m a větší než 3 m. Oba obličeje mají být ve stejné výšce. Mluvící osoba by měla dbát na zřetelnou a přirozenou artikulaci. Dítě musí vědět, o čem se mluví a snažíme se ho aktivně zapojit do rozhovoru. Také je třeba přizpůsobit řeč jazykovým schopnostem dítěte. Pokud dítě nerozumí, je dobré větu zopakovat s použitím jiných slov stejného významu. Důležité jsou také podpůrné složky odezírání jako je celkový výraz obličeje, zrakový kontakt a doprovodná gestikulace. Hand Mund systém Hand - Mund systém je manuálně - orální systém, který byl vytvořen G. Forchhammerem pro podporu odezírání. Je to druh fonetické prstové abecedy, znázorňující činnost té části mluvidel, která je při vyslovování zraku nepřístupna. Hand-Mund systém patří do skupiny fononomických systémů, které jsou určeny k podpoře výslovnosti a odezírání, přičemž se využívá pohybového znázorňování jednotlivých fonémů rukou, popřípadě se komunikační situace doplňuje i grafémem (Krahulcová, 2003, s.250). Tento systém obsahuje řadu poloh a pohybů ruky, které doprovázejí mluvenou řeč. Ruka je ve výši prsou a naznačuje činnost hlasivek, polohu jazyka a otevření 25

26 nebo závěr hlasové štěrbiny. Sovák (1978) označuje tuto metodu jako fonomimicko grafickou. Chirografie Chirografie je označení pro systém znaků napomáhajících odezírání. Jedná se o systém manuálních fonologických znaků, kdy určitá poloha prstů ruky ve vztahu k obličeji při současné artikulaci označuje hlásku, případně slabiku. Systém obsahuje osm prstových poloh, které jsou nazvány chirémy. Ty odpovídají osmi skupinám souhlásek. Chirémy se ukazují pod okem, na tváři, pod rty, na krku nebo před klíční kostí (Krahulcová, 2003). Cued speech Výraz cued speech je označení pro doplněné odezírání. Cued speech je komunikační systém založený na využití kombinací tvaru prstů a poloh ruky, které vizuálně vyjadřují skupiny samohlásek a skupiny souhlásek, přičemž zrakový vjem ruky se doplňuje odezíráním současného mluvení (Krahulcová, 2003, s. 252). Pohyb ruky naznačuje určitou hlásku a pomáhá tak neslyšícímu, aby to, co nelze odezřít, pochopil za pomocí těchto cues neboli značek. Cued speech je přizpůsoben několika národním jazykům. Je to velmi jednoduchý systém, při kterém se používá jedné ruky, která je hřbetem obrácena k posluchači. Tento systém existuje například pro angličtinu, francouzštinu, němčinu apod. U nás dosud nebyl rozpracován. 2.2 Neslovní komunikační formy sluchově postižených Mezi neslovní komunikační formy sluchově postižených patří znakové jazyky. Jsou to skutečné jazyky, které mají svou vlastní strukturu. Neexistuje žádný universální jazyk, o kterém by bylo možno prohlásit, že nejlépe vyhovuje všem sluchově postiženým. Podstatné však je navázat s dítětem efektivní komunikaci v co nejranějším věku. Rozlišujeme dvě základní formy znakového jazyka, a to znakovaný český jazyk neboli znakovaná čeština a vlastní znakový jazyk neslyšících. 26

27 Znakovaný český jazyk Je to souhrn manuálně motorických výrazových prostředků a vyjadřovacích způsobů, doprovázených současně národním mluveným jazykem. Je to umělý jazykový systém, který slouží k dorozumívání mezi slyšícími a neslyšícími. Spolu s jednotlivými českými slovy jsou pohybem a postavením rukou ukazovány odpovídající znaky českého znakového jazyka (Zákon o znakové řeči č. 155 /1998). Znakovaný český jazyk je vlastně mezistupeň mezi mluvenou češtinou a znakovým jazykem. Přejímá gramatický systém češtiny stejně jako znakované jazyky jiných jazyků přejímají gramatiku vždy příslušného jazyka (Janotová,1996, s.24). Tato komunikace zahrnuje mluvení, prstovou abecedu, gesta a zvýrazněnou artikulaci. Znakovanou češtinu používají převážně tlumočníci, kteří doslova překládají češtinu do znakového jazyka a často musí sami vytvářet nové znaky pro nové pojmy. Můžeme ji také sledovat např. v televizních pořadech, které jsou tlumočeny pro neslyšící. Vlastní znakový jazyk Vlastní znakový jazyk je jazykem osob, kteří neslyší od narození, nebo kteří ohluchli v raném dětství před vytvořením mluvené řeči. Uživatelé znakového jazyka tvoří jazykovou skupinu. Označení znakový jazyk neslyšících není přesné, protože jeho uživateli nejsou pouze neslyšící lidé. Jsou to také děti neslyšících rodičů, pro něž je znakový jazyk prvním (mateřským) jazykem a dále lidé, kteří si znakový jazyk osvojují jako svůj druhý jazyk. Mohou se jej naučit kontaktem s neslyšícími jedinci. Jsou to například jejich sourozenci, přátelé, spolupracovníci (Strnadová, 1998, s. 151). Vlastní znakový jazyk je plnohodnotný jazyk neslyšících a je jejich základním komunikačním prostředkem. V každé zemi mají neslyšící svůj národní znakový jazyk. Tento jazyk nepoužívá gramatiku mluvených jazyků, má svou vlastní strukturu a syntax. Užívá podstatná jména i slovesa v jediném tvaru. Základní charakteristikou tohoto jazyka je simultánnost. Stejně jako v jazycích mluvených, i zde existují dialekty. 27

28 Znakový jazyk tvoří určitá dohodnutá soustava znaků, které podle určitých pravidel vyjadřují jisté symboly reálného nebo abstraktního světa. V těchto symbolech neslyšící uvažuje a v těchto symbolech se také vyjadřuje (Krahulcová, 2003, s. 65). Při tomto dorozumívání používají neslyšící i prstovou abecedu a výraznou mimiku. Komunikace je doplněna komunikačním postojem, charakterizujícím výpověď. U nás zatím nebyl vlastní znakový jazyk neslyšících popsán. Gestuno Je to nadnárodní, internacionální znakový systém určený zejména pro tlumočení oficiálních textů (Krahulcová,2003, s.66). První slovník Gestuna podle Janotové a Řehákové (1990) vydala Britská asociace neslyšících. Největší zkušenosti s používáním tohoto systému mají hlavně v Bulharsku, kde byl také v roce 1979 vydán slovník. 2.3 Komunikační přístupy ve výchově sluchově postižených Narození dítěte se sluchovou vadou je v rodině vždy velmi bolestnou zkouškou a je nutné rodiče co nejdříve seznámit s možností metodických přístupů, protože jen oni mají právo a povinnost zvolit metodu, kterou budou své dítě vychovávat. Při volbě komunikační metody je třeba přihlížet k několika faktorům. Rozhodující je věk, kdy byla sluchová vada diagnostikována a příčina sluchového postižení. Důležitým faktorem je typ a stupeň sluchové vady, účinnost sluchadel nebo kochleárního implantátu a celkový zdravotní stav dítěte. V současné době se ve výchově a vzdělávání sluchově postižených uplatňují tyto přístupy : - orální komunikace - bilingvální komunikace - totální komunikace 28

29 Orální komunikace Neslyšící děti se učí mluvené řeči a jejím prostřednictvím pronikají do života společnosti a do jejího kulturního a společenského bohatství. Základními součástmi orální metody je vyvíjení a osvojování mluvené řeči, výcvik v odezírání a rozvíjení funkční schopnosti zbytků sluchu (Sovák, 1994, s. 1). V případě orální metody hovoříme spíše o filozofii výchovy než o pouhé metodě vzdělávání. Vyžaduje nesmírné úsilí ze strany dítěte, rodiny i pedagogů. Orální metody vycházejí z bohatého smyslového zážitku. Na tento smyslový zážitek navazuje mluvené slovo, ve kterém je nová hláska. Dítě nové slovo odezírá, vyslovuje a píše. Pořadí slov se určuje na základě artikulační náročnosti. Hlásky se vyvozují i izolovaně a asociují s grafémy. Nové slovo se rozkládá na hlásky. Důraz se klade také na sluchovou výchovu, na využití technických elektroakustických zesilovacích a substitučních prostředků, které převádějí akustický signál do jiné smyslové modality. Celkově se jedná o analyticko syntetickou metodu, ale v počátcích se uplatňuje metoda globální (Krahulcová, 2003, s. 27). Ve prospěch orální metody přispívá skutečnost, že stále přibývá neslyšících s implantovaným kochleárním implantátem. U těchto dětí jsou velké předpoklady pro osvojení si orálního jazyka. Rozvoj orální metody podporuje také dokonalá audiotechnika umožňující kvalitní zpětnou vazbu. Totální komunikace Totální komunikaci lze definovat jako komplexní komunikační systém, který v sobě spojuje všechny použitelné komunikační formy (akustické, vizuální, slovní, neslovní, manuální) k dosažení účinného a oboustranného dorozumívání se sluchově postiženými a mezi nimi navzájem (Krahulcová, 2003, s. 34). Neslyšící dítě si může svobodně zvolit způsob komunikace, který mu vyhovuje a to v jakékoliv situaci. Je důležité, aby osoby v okolí dítěte (učitelé, personál, členové rodiny) používaly v přítomnosti dítěte všechny komunikační prostředky. Totální komunikaci je třeba uskutečňovat od nejranějšího věku dítěte (Potměšil, 1999). Neslyšící dítě má právo naučit se používat všechny dostupné komunikační prostředky, které mu umožní získat jazykovou kompetenci. To znamená, že každé 29

30 neslyšící dítě by mělo dostat příležitost naučit se jak orální, tak manuální komunikační dovednosti, které by měly zahrnovat mluvu, znaky, přirozené posunky, řeč těla, prstovou abecedu, odezírání, čtení a psaní, stejně jako by se mu mělo dostat maximálního rozvoje všech využitelných zbytků sluchu (Hrubý, 1998, s.203). Bilingvální komunikace Bilingvální komunikace sluchově postižených je přenos informací ve dvou jazykových kódech (znakový jazyk neslyšících a mluvený, orální většinový jazyk) mezi neslyšícími vzájemně a mezi neslyšícími a slyšícími (Krahulcová,2003, s. 33). Za největší přínos bilingválního přístupu ve vzdělávání neslyšících se považuje rozvinutí komplexní schopnosti číst a rozumět čtenému, rozvoj kognitivní a sociální. Hrubý (1998) spatřuje největší důležitost bilingválního vzdělávání v tom, že se neslyšící budou vždy pohybovat ve dvou světech ve světě neslyšících i slyšících a v obou světech budou muset být schopni se domluvit na co nejvyšší úrovni. Rovněž zdůrazňuje respektování znakového jazyka jako zcela rovnoprávného komunikačního prostředku. Potměšil (1999) uvádí tyto výchovné cíle pro výchovnou praxi : - porozumění kulturním odlišnostem a jazyku, respektování historie neslyšících - utváření sociálních dovedností a hodnotového systému ve vztahu ke kulturním odlišnostem - vytváření pozitivního vztahu mezi dvěma odlišnými skupinami - vést děti k respektování jiné kultury a jazyka - připravit pedagogy na využívání různých stylů práce Principem bilingválního vzdělávání je vytvoření skupiny s různým, ale vždy těžkým sluchovým postižením. Vyučují současně dva učitelé, slyšící učitel pouze mluveným jazykem a neslyšící učitel pouze znakovým jazykem. Neslyšící pedagogové by měli dobře ovládat oba jazyky. Čtení s porozuměním a písemný projev by měly být na požadované úrovni. Je vhodné, aby se neslyšící učitel, věnoval jednou týdně i výuce rodičů (slyšících i neslyšících). Rodiče tak mají příležitost pochopit význam vizuální komunikace (Krahulcová, 2003). 30

31 2.4 Komunikace v předškolním věku Komunikace slyšícího dítěte a sluchově postiženého dítěte se v prvním roce života příliš neliší. Neslyšící dítě také žvatlá a brouká, hlasově se projevuje nejen při pláči, ale i při vyjádření příjemných pocitů. Rozdíly se začínají projevovat až kolem prvního roku, kdy slyšící dítě začíná opakovat první slova (Holmanová, 2005,s. 27). V období kolem prvního roku se dokáže sluchově postižené dítě přirozeně soustředit na obličej mluvícího a postupně se učí odezírat. Komunikujeme také gesty, která doprovázíme řečí. Nemělo by dojít k tomu, že dítěti rozumíme, aniž by se pokusilo o komunikaci (komunikací rozumíme i pohled, pohyb hlavy, ruky, úst, pokus o vydání hlasu). Všechny děti nemají pro řeč stejně velké nadání. Některé děti projevují velký zájem o mluvení a snaží se od počátku komunikovat. Žvatlají a pokoušejí se alespoň napodobovat artikulační pohyby úst. Takové děti dokážou již před druhým rokem označit citoslovcem několik hraček a na požádání je podat s pomocí odezírání (Holmanová, 2005). U neslyšících dětí slovní řeč nestačí k dosažení funkční komunikace, je třeba od narození využívat nonverbálních prostředků komunikace včetně znakové řeči. Znakový jazyk také prochází o obdobným ontogenetickým vývojem jako jazyk mluvený. Jedná se o dětský znakový jazyk. Osvojování znakového jazyka neslyšícími dětmi má následující etapy : - pohyby, gesta, výraz obličeje - znakové žvatlání (4 6 měsíců) - protoznaky nejsou to znaky, ale začínají se jim podobat - stupeň jednoho znaku (8 15 měsíců) - stupeň dvou znaků (15 24 měsíců) - stupeň tří znaků (24 30 měsíců) - ve třech letech si dítě osvojuje morfologii znakového jazyka - ve čtyřech letech používá delší komplexní výrazy - po pátém roce se upevňuje základní stavba jazyka Pro neslyšící dítě není zvládnutí znakového jazyka o nic obtížnější, než pro slyšící 31