SYNDROM VYHOŘENÍ U ZDRAVOTNICKÝCH PRACOVNÍKŮ V HOSPICOVÉ PÉČI

Transkript

1 Citace článku Pavelková H, Bužgová R. Burnout among healthcare workers in hospice care. Central European Journal of Nursing and Midwifery. 2015;6(1): SYNDROM VYHOŘENÍ U ZDRAVOTNICKÝCH PRACOVNÍKŮ V HOSPICOVÉ PÉČI Helena Pavelková, Radka Bužgová Ústav ošetřovatelství a porodní asistence, Lékařská fakulta, Ostravská univerzita v Ostravě Abstrakt Cíl: Cílem výzkumu bylo zjistit míru syndromu vyhoření u zdravotnických pracovníků pečujících o pacienty v hospicích, zdroje pracovního stresu a způsoby vyrovnávání se se stresem. Dále pak zjistit souvislost mezi syndromem vyhoření a demografickými charakteristikami pracovníků, typu hospicové péče a délkou praxe v hospicové péči. Design: Průřezová, observační studie. Metodika: Výzkumný soubor tvořilo 241 zdravotnických pracovníků pracujících ve dvaceti hospicích s minimální délkou praxe v hospici 6 měsíců. Pro hodnocení syndromu vyhoření byl použit standardizovaný dotazník BM (The Burnout Measure) a dotazník vlastní konstrukce ke zjištění demografických údajů, zdrojů pracovního stresu a způsobů vyrovnávání se stresem. Výsledky: Výzkumem bylo zjištěno, že míra vyhoření zdravotnických pracovníků v hospicích je nízká a nezávisí na demografických faktorech, délce praxe, ani typu hospicové péče. Syndrom vyhoření byl zjištěn u 6 % pracovníků, alarmující hodnoty u 28 %. Jako největší zdroj stresu pracovníci označili administrativu a konfrontaci s utrpením. Se stresem se nejčastěji vyrovnávali časem stráveným s rodinou a jako nejlepší prevenci syndromu vyhoření si přáli setkávání s kolegy mimo pracovní dobu. Závěr: Syndrom vyhoření by měl být u pracovníků v hospicové péči monitorován z důvodu identifikace zaměstnanců vyžadující větší podporu a péči. Klíčová slova: syndrom vyhoření, zdravotnický pracovník, paliativní péče, pacient, hospic, umírání Úvod Problematika syndromu vyhoření je často diskutovaným tématem. Zvyšující se pracovní tempo, rychle se navyšující nároky na pracovníky i na lidi jako takové a krize mezilidských vztahů mohou přispívat k rozvoji syndromu vyhoření. Syndrom vyhoření je definován jako úplné emocionální, fyzické i mentální vyčerpání (Křivohlavý, 2012, s. 26). Kallwass (2007, s. 9) píše o vyhoření jako o plíživé hrozbě pro společnost. Vyhořelý člověk není schopen podávat výkony, které se od něj očekávají, což způsobuje další frustraci. Syndrom vyhoření představuje problém pro všechny profese pracující s lidmi, zejména pak pomáhající profese. Zdravotničtí pracovníci patří mezi profese, které jsou syndromem vyhoření ohroženy nejvíce. Zejména práce s umírajícími pacienty je považována za rizikovou. Dle Křivohlavého (2012, s. 26) to byla situace zdravotních sester v hospicích, která poprvé upozornila na problematiku syndromu vyhoření. V hospicové péči je nejdůležitějším faktorem multidisciplinární tým odborníků, který umírajícího člověka a také jeho rodinu doprovází časem umírání a je zdrojem podpory. Na členy týmu jsou kladeny vysoké nároky. Denně se setkávají s utrpením a pomíjivostí života, zdánlivě marným bojem, bezmocností a zármutkem. Z tohoto důvodu je nezbytné pečovat o psychický komfort profesionálních pečujících, který může následně ovlivnit psychickou pohodu pacientů (Haškovcová, 2010, s. 281). Existuje předpoklad, že pokud je spokojený

2 pracovník, je spokojen také pacient (Funk, 2014, s ), proto kvalitní péče o pacienty předchází kvalitní péče o zaměstnance. Zjišťování syndromu vyhoření u zdravotnických pracovníků v hospicové péči může pomoci identifikovat rizikové zaměstnance a poskytnout jim včasnou pomoc a podporu. Syndrom vyhoření u zdravotnických pracovníků v hospicové péči zjišťovalo několik autorů v USA (Alkema et al., 2008; Keidel, 2002; Swetz et al., 2009; Whitebird et al., 2013), Kanadě (Slocum-Gori et al., 2011), v Polsku (Kalicinska et al., 2012) a Velké Británii (Payne, 2000). V ČR se problematikou syndromu vyhoření v hospicové péči zabývali autoři Dvořáková et al. (2013). Provedené studie dokazují, že u zdravotnických pracovníků je zjištěna vysoká míra stresu (Alkema et al., 2008; Whitebird et al., 2011), ale nižší výskyt syndromu vyhoření (Payne, 2001; Whitebird et al., 2011). Dále některé studie prokázali souvislost mezi syndromem vyhoření a spokojeností se zaměstnáním (Alkema et al., 2008; Slocum-Gori et al., 2011). Mezi časté strategie zvládání stresu byly zjištěny profesionální vztahy, možnost hovořit s druhými a osobní vztahy (Swetz et al., 2009) Cíl Cílem výzkumu bylo zjistit míru syndromu vyhoření u zdravotnických pracovníků pečujících o pacienty v hospicích a její souvislost s demografickými charakteristikami pracovníků, délkou praxe a typem hospicové péče. Dále pak zjistit zdroje stresu a způsoby vyrovnávání se se stresem. Metodika Design Kvantitativní výzkum. Průřezová, observační studie. Soubor Výzkumný soubor tvořilo 241 zdravotnických pracovníků pracujících ve dvaceti hospicích (12 lůžkových a 8 mobilních). Z toho 202 pracovníků v lůžkových hospicích a 39 pracovníků v mobilních hospicích. Byla stanovena dvě kritéria výběru, délka praxe v hospici minimálně 6 měsíců a práce na pozici zdravotnického pracovníka v hospici. Dotazníkové šetření proběhlo běhen února a března S žádostí o spolupráci na výzkumu byli osloveni vedoucí pracovníci 25 hospiců, spolupráci přijali pracovníci z 20 hospiců. Odesláno bylo 438 dotazníků, vrátilo se 261 vyplněných, což je 60 %. Z toho bylo vyřazeno 20 dotazníků pro nedostatečnou délku praxe v hospici, pro nevyplněnou délku praxe v hospici nebo pro nevyhovující pracovní zařazení. Sběr dat Ke zjištění skóre vyhoření byl použit standardizovaný dotazník BM (The Burnout Measure) vypracovaný Dr. Pinesovou (Jankovský, 2003; Pines, Aronson, 1998). Dotazník obsahuje 21 otázek s možnostmi odpovědí na sedmibodové Likertově škále. Skóre syndromu vyhoření bylo vypočteno podle stanovené metodiky (Jankovský, 2003) a kategorizováno do čtyř stupňů: velmi dobré až dobré (hodnota do 3), alarmující (hodnota nad 3 3,9), syndrom vyhoření (hodnota 4 5), akutní krize (hodnota vyšší než 5). Dále byl použit dotazník vlastní konstrukce s deseti otázkami ke zjištění demografických údajů (pracovního zařazení, věku, vzdělání, rodinného stavu, dětí), délky praxe v hospici, největšího zdroje stresu, způsobu vyrovnání se s ním a způsobu navrhované prevence syndromu vyhoření na pracovišti. Analýza dat Položky dotazníku byly zpracovány v programu Microsoft Office Excel a následně vyhodnoceny pomocí programu NCSS Pro popis výsledků byla použita popisná

3 statistika absolutní (n) a relativní četnost (%), aritmetický průměr, směrodatná odchylka (SD) a medián (MED). Souvislost mezi sledovanými faktory byla testována Kruskal- Wallisovým a dvouvýběrovým Wilcoxonovým testem na hladině statistické významnosti 5 % (0,05). Souvislost mezi mírou vyhoření a věkem a délkou praxe v hospici byla zjištěna pomocí Spearmanova korelačního koeficientu. Výsledky Výzkumný soubor tvořilo 241 zdravotnických pracovníků pracujících v hospicové péči. Nejčetnější skupinu respondentů tvořily všeobecné sestry 139 (57,7 %), nejméně zastoupení byli lékaři 2 (0,8 %). Sociodemografická charakteristika souboru a délka praxe v hospici je uvedena v tab. 1. Tab. 1 Charakteristika zkoumaného souboru Charakteristika N (%) Charakteristika N (%) Pracovní zařazení Vzdělání Lékař 2 (0,8) Odborný kurz 58 (24,1) Ošetřovatel/sanitář 100 (41,5) Střední odborná škola 127 (52,7) Všeobecná sestra 139 (57,7) Vyšší odborná škola 19 (7,9) Věk Vysoká škola 37 (15,4) let 38 (15,8) Rodinný stav let 78 (32,4) Ženatý/vdaná 145 (60,2) let 79 (32,8) Druh/družka 6 (2,5) Nad 50 let 46 (19,1) Rozvedený/á 39 (16,2) Délka praxe v hospici Svobodný/á 47 (19,5) 5 let 126 (54,3) Vdovec/vdova 4 (1,7) 6 10 let 86 (37,1) Děti 11 let 20 (8,6) Ano 184 (76,4) Ne 57 (23,7) Syndrom vyhoření Míra syndromu vyhoření u zdravotnických pracovníků v hospice byla zjištěna nízká. Vyhoření bylo zjištěno u 14 (5,8 %) respondentů, alarmující hodnota u 68 (28,2 %) respondentů. Průměrná hodnota skóre vyhoření byla zjištěna 2,8 (SD = 0,8; MED = 2,7; minmax = 1 5,3). Nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl v syndromu vyhoření dle pracovního zařazení respondentů (p = 0,997), viz tab. 2. Porovnána byla pouze skupina sester a ošetřovatelek/sanitářů. Lékaři nebyli do porovnání zahrnuti z důvodu jejich malého zastoupení v souboru (n = 2). Tab. 2 Skóre syndromu vyhoření u jednotlivých skupin respondentů Skóre vyhoření Celý soubor (n = 241) Ošetřovatel/sanitář (n = 100) Všeobecná sestra (n = 139) N (%) N (%) N (%) Dobrá 157 (65,2) 65 (65) 91 (65) Alarmující 68 (28,2) 27 (27) 40 (29) Akutní krize 2 (0,8) 1 (1) 1 (1) Vyhoření 14 (5,8) 7 (7) 7 (5) Testování rozdílu p = 0,997 Syndrom vyhoření dle sociodemografických charakteristik pracovníků a délky praxe Nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl ve stupni syndromu vyhoření dle typu hospice (p = 0,978), vzdělání (p = 0,376), rodinného stavu (p = 0,790), ani dětí (p = 0,850), viz tab. 3.

4 Tab. 3 Rozdíl v míře syndromu vyhoření dle sociodemografických charakteristik (n = 241) Vyhoření/alarmující hodnoty N (%) Medián p Typ hospicové péče Lůžkový 68 (33,7) 2,7 Mobilní 14 (35,9) 2,6 0,978 Vzdělání Odborný kurz 17 (29,3) 2,6 Střední odborná škola 45 (35,4) 2,8 Vyšší odborná škola 10 (52,6) 3,1 0,376 Vysoká škola 10 (27,0) 2,7 Rodinný stav Ženatý/vdaná 46 (31,7) 2,7 Druh/družka 1 (16,7) 2,8 Rozvedený/á 15 (38,5) 2,7 0,790 Svobodný/á 18 (38,3) 2,8 Vdovec/vdova 2 (50,0) 3,2 Děti Ano 62 (33,7) 2,7 Ne 20 (35,1) 2,8 0,850 Pomocí Spearmanova korelačního koeficientu nebyla zjištěna souvislost mezi syndromem vyhoření a věkem respondentů (r = 0,01; p = 0,831), ani délkou praxe v hospici (r = 0,13; p = 0,049), viz graf 1 a 2. Graf 1 Korelace mezi mírou vyhoření a věkem,

5 Graf 2 Korelace mezi mírou vyhoření a délkou praxe v hospici Zdroje stresu zdravotnických pracovníků Jako největší zdroj stresu uvedli zdravotničtí pracovníci nejčastěji administrativu (28,2 %) a konfrontaci s utrpením (22,4 %). Třetím nejvýznamnějším zdrojem stresu byl časový tlak při práci (21,2 %). Naopak nejméně zdravotnické pracovníky stresovaly vztahy s nemocnými (1,7 %), (viz tab. 4). Nejčastější obranu proti stresu volili zdravotničtí pracovníci podporu rodiny (49,5 %) a zájmy/koníčky (19,5 %). Tab. 4 Nejčastější zdroje stresu a obrana proti nim Zdroje stresu N (%) Nejčastější obrana stresu N (%) Administrativa 68 (28,2) Podpora rodiny 120 (49,8) Konfrontace s utrpením 54 (22,4) Zájmy/koníčky 47 (19,5) Časový tlak 51 (21,2) Samota 18 (7,5) Vztahy s blízkými nemocných 16 (6,6) Společnost 16 (6,6) Zodpovědnost při práci 16 (6,6) Sport 14 (5,8) Vztahy s kolegy 15 (6,2) Relaxační techniky 13 (5,4) Vztahy s nadřízenými 12 (5,0) Přátelé 9 (3,7) Samostatné rozhodováni 5 (2,1) Odborná pomoc 4 (1,7) Vztahy s nemocnými 4 (1,7) Za nejúčinnější způsob prevence syndromu vyhoření považovali zdravotničtí pracovníci: setkávání s kolegy mimo pracovní dobu na pracovišti (24, 9 %), pochvalu od nadřízeného (21,6 %), více pracovníků na pracovišti (14,5 %), odměnu (14,1 %), školení/další vzdělávání (3,3 %) a lepší vybavení pracoviště (2,1 %). Diskuse Cílem výzkumu bylo zjistit, zda zdravotničtí pracovníci pečující o pacienty v hospicích trpí syndromem vyhoření. Míra vyhoření u zdravotnických pracovníků byla zjištěna nízká. To potvrzuje výsledky studií, které uvádí vysokou míru stresu v hospicové péči, ale nízký stupeň (Alkema et al., 2008; Whitebird et al., 2011) nebo průměrné hodnoty syndromu vyhoření u pracovníků (Alkema et al., 2008). Přesto alarmující hodnoty byly zjištěny téměř u třetiny pracovníků. Těm by měla být věnována ze strany zaměstnavatele náležitá pozornost. Naším výzkumem nebyla potvrzena souvislost mezi syndromem vyhoření a sociodemografickými charakteristikami pracovníků a délkou praxe. Za nevětší zdroj stresu považovali pracovníci nejčastěji administrativu, konfrontaci s utrpením a časový tlak při práci. Naopak nejméně zdravotnické pracovníky stresovaly samotné vztahy s nemocnými. Podle Rodriguese a Chavese (2008, s. 2 3) je hlavním stresujícím faktorem onkologické sestry smrt pacientů, krizové situace a problémy v týmu. Payne (2000, s. 401)

6 uvádí také hlavní zdroj stresu u hospicových sester konfrontaci se smrtí a umíráním. Pereir et al. (2012) zkoumali empirické studie o syndromu vyhoření z let a zjistili, že mezi nejčastější zdroje stresu při práci v hospicích patří časový tlak, nedostatek sebedůvěry a konfrontace s bolestí, smrtí a umíráním, nikoli administrativa, jak tomu bylo v ČR. Podobně Zálešáková a Bužgová (2011) zjistili nejčastější zdroj psychické zátěže u onkologických sester administrativu. Dle Křivohlavého (2012, s ) uvádějí nejčastější důvody odchodu ze zaměstnání pracovníci v době vyhořívání, pohrdání a odmítání ze strany spolupracovníků i nadřízených, nekompetentní nadřízené, nedostatečnou zpětnou vazbu a nesmyslné úkoly. Administrativa může být zdravotnickými pracovníky v hospici považována za nesmyslný úkon. Nesmyslné úkony, nesmyslné změny předpisů jako zdroje stresu uvádí také Maroon (2012, s. 59, s. 63) na základě zkušeností ze své praxe supervizora. Stresu se nejčastěji pracovníci v našem výzkumu bránili podporou rodiny a zájmy. Whitebird et al. (2013) při svém výzkumu mezi 547 hospicovými pracovníky v Minnesotě zjistil, že se pracovníci proti stresu brání fyzickou aktivitou a sociálními kontakty. Rodinné zázemí jako obranu proti pracovnímu stresu a prevenci syndromu vyhoření dokládá také Zálešáková a Bužgová (2011) a Funk (2014). Jako prevenci syndromu vyhoření na pracovišti v našem výzkumu uváděli respondenti nejčastěji setkávání s kolegy mimo pracovní dobu a pochvalu od nadřízeného. Podobně některé studie uvádí jako efektivní strategii zvládání stresu dobré profesionální vztahy (Swetz et al., 2009). Lynn (in Wessells et al., 2010, s. 24) zdůrazňuje, že je na pracovišti nutné podporovat atmosféru bezpečí, kde každý může dát najevo i svoji zranitelnost. Navrhuje pravidelné schůzky týmu každý týden, kde se mohou členové týmu podělit o svoje starosti. Dále navrhuje efektivnější využívání volného času, dodržování přestávek na oběd či kávu či poctivé čerpání dovolené. Funk (2014, s ) konstatuje, že je důležité, aby zaměstnanci měli jistotu podpory a alespoň morálního ocenění ze strany nadřízených, podtrhuje důležitost kvalitní supervize a pěstování týmové kultury. Maroon (2012, s ) upozorňuje, že právě vnitřní kompenzace, tedy pocit vlastní důležitosti, seberealizace, pochvala od nadřízeného, pracovníka lépe chrání před syndromem vyhoření než vnější kompenzace ve formě finanční odměny. Právě uznání podle něj většina pracovníků přikládá větší důležitost než finanční odměně. I on zdůrazňuje důležitost pravidelných schůzek zaměstnanců, kteří si mohou vzájemně poskytovat sociální podporu. Závěr Výzkumem bylo zjištěno, že míra vyhoření u zdravotnických pracovníků v hospice je nízká a není závislá na demografických faktorech a délce praxe. Přesto však je zdrojem stresu, zejména přílišnou administrativou a konfrontací s utrpením. Syndrom vyhoření by měl být u pracovníků v hospicové péči monitorován z důvodu identifikace zaměstnanců vyžadující větší podporu a péči. Již zaměstnancům vykazujícím alarmující hodnoty by měla být věnována náležitá pozornost. Etické aspekty a konflikt zájmů Ve výzkumu byla dodržena etická pravidla. Vedoucí pracovníci podepsali souhlas s výzkumem na jejich pracovišti. Jednotliví zdravotničtí pracovníci se zapojili do výzkumu dobrovolně. Autoři prohlašují, že si nejsou vědomi žádného konfliktu zájmu. Autorský podíl Koncepce a design (HP, RB), analýza dat a interpretace (HP, RB), zpracování návrhu rukopisu (HP, RB), kritická revize rukopisu (HP, RB), finální dopracování článku (RB).

7 Bibliografické odkazy Alkema K, Linton JM, Davies R. A study of the relationship between self-care, compassion satisfaction, compassion fatigue, and burnout among hospice professionals. Journal of social work in end-of-life. 2008;4(2): PubMed: Dvořáková V, Nováková L, Křivák R. Complexity of the work of nurses in hospital and hospice. Clinical Social Work. 2013;4(2): Funk K. Provázení stářím a umíráním. 1. vyd. Praha: Malvern; (in Czech) Haškovcová H. Fenomén stáří. 2. vyd. Praha: Havlíček Brain Team; (in Czech) Jankovský J. Etika pro pomáhající profese. 1. vyd. Praha: Triton; (in Czech) Kalicińska M, Chylińska J, Wilczek-Różyczka E. Professional burnout and social support in the workplace among hospice nurses and midwives in Poland. International Journal of Nursing Practice. 2012;18(6): PubMed: Kallwas A. Syndrom vyhoření v práci a osobním životě. 1. vyd. Praha: Portál; (in Czech) Keidel GC. Burnout and compassion fatigue among hospice caregivers. American Journal of Hospice and Palliative Medicine. 2002;19(3): PubMed: Křivohlavý J. Hořet, ale nevyhořet. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství; (in Czech) Maroon I. Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků. 1. vyd. Praha: Portál; (in Czech) Pereira SM, Foncesa AM, Carvalho AS. Burnout in palliative care: a systematic review. Nursing Ethics. 2011;18(3): PubMed: Payne N. Occupational stressors and coping as determinants of burnout in female hospice nurses. Journal of Advanced Nursing. 2001;33(3): PubMed: Pines AM, Aronson E. Career burnout: causes and cures. New York: Free Press; Rodrigues BA, Chaves CE. Stressing factors and coping strategies used by oncology nurses. Revista latino-americana de enfermagem. 2008;16(1):2 3. PubMed: Slocum-Gori S, Hemsworth D, Chan W, Kazanjian C. Understanding compassion satisfaction, compassion fatigue and burnout: a survey of the hospice palliative care workforce. Palliative medicine. 2013;27(2): PubMed: Swetz K, Sarah M, Harrington E, Matsuyama R, Shanafelt TD, Lyckholm LJ. Strategies for avoiding burnout in hospice and palliative medicine: peer advice for physicians on achieving longevity and fulfillment. Journal of Palliative Medicine. 2009;12(9): PubMed: Wessells DT. Professional Burnout in Medicine and the Helping Professions. 3st ed. New York: The Haworth Press; Whitebird RR, Asche SE, Thompson GL, Rossom R, Heinrich R. Stress, burnout, compassion fatigue, and mental health in hospice workers in Minnesota. Journal of Palliative Medicine. 2013;16(12):2 4. PubMed: Zálešáková J, Bužgová R. Psychická zátěž sester pečujících o onkologicky nemocné. Pracovní lékařství. 2011;63(3 4): (in Czech)