Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo sociálního zabezpečení Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení Bakalářská práce

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo sociálního zabezpečení Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení Bakalářská práce Invalidita pojem, koncepce, právní úprava Hana Kuchařová 2009/2010

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Invalidita-pojem, koncepce, právní úprava zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité zdroje Hana Kuchařová 1

3 Děkuji vedoucímu práce JuDr. Janě Zachovalové, Ph.D. za ochotnou spolupráci a za podnětné nápady a připomínky. 2

4 Obsah: 1. Úvod Systém práva sociálního zabezpečení Sociální pojištění Důchodové pojištění Státní sociální podpora Sociální pomoc Koncepce invalidity Invalidita Lékařské pojetí invalidity Ekonomické pojetí invalidity Sociologické pojetí invalidity Právní pojetí invalidity Nové právní pojetí invalidity Srovnání pojetí invalidity dle právní úpravy do a od Vliv nové právní úpravy na aplikační praxi Závěr Resumé Seznam literatury a použitých zdrojů

5 1. Úvod Sociální politika je cílevědomá činnost státu a jiných subjektů, která pokládá za svou prioritu starost o zajištění vhodných životních a pracovních podmínek občanů a snaží se o rozvoj jejich osobnosti. Patří do ní péče o práceschopné, ekonomicky aktivní obyvatelstvo, o jeho vhodné životní a pracovní podmínky, o zajištění jejich základních potřeb - potřeby bydlení, zdravotní péče, péče o rodinu a děti, zabezpečení dočasně práce neschopných, nezaměstnaných a snaha o jejich zpětné zařazení do pracovního procesu, tvorba a ochrana životního prostředí, pomoc občanům v obtížných životních situacích, péče o invalidní občany, o zdravotně znevýhodněné a staré. Hlavním nástrojem, kterým se realizuje sociální politika je právo. Právní úprava se prolíná různými pracovními odvětvími - právem ústavním, pracovním, právem správním, občanským, rodinným a samozřejmě hlavně právem sociálního zabezpečení. Sociální práva jsou předmětem nejen vnitrostátní regulace, ale i práva mezinárodního a představují významnou součást celého komplexu lidských práv. Mezi základní sociální práva patří právo na zabezpečení při dočasné pracovní neschopnosti pro nemoc a úraz, právo matek na zabezpečení v těhotenství a mateřství, právo na zabezpečení ve stáří, v případě invalidity, při smrti živitele i právo na pomoc při výchově dětí v rodině. Sociální práva občanů se realizují v právních poměrech sociálního zabezpečení pomocí institucí, zařízení a opatření spadajících pod sociální zabezpečení. Právo sociálního zabezpečení je u nás uznáváno jako relativně samostatné právní odvětví. Jeho předmětem je chování lidí ve společenských vztazích při sociálním zabezpečení a realizaci sociální politiky. Mezi základní okruhy těchto společenských vztahů můžeme obecně zařadit: vztahy vznikající při poskytování zdravotní péče plně nebo částečně hrazené ze zdravotního pojištění vztahy vznikající při zabezpečení v dočasné pracovní neschopnosti vztahy vznikající při zabezpečení v dlouhodobé a trvalé pracovní neschopnosti vztahy vznikající při zabezpečení těhotných žen, matek a novorozenců vztahy vznikající při zabezpečení výchovy a výživy dětí v rodině 4

6 vztahy vznikající při zabezpečení ve stáří vztahy vznikající při zabezpečení při ztrátě živitele vztahy vznikající při zabezpečení sociálně potřebných občanů vztahy vznikající při zabezpečení v nezaměstnanosti vztahy vznikající při zabezpečení při pracovních úrazech a nemocích z povolání 1. Tématu mé bakalářské práce se budou týkat právě vztahy, které vznikají při zabezpečení v dlouhodobé a trvalé pracovní neschopnosti- invaliditě. Pro případ invalidity jsou občanu zaručena určitá základní sociální práva, která jsou provedena příslušnými právními předpisy. Tyto základní sociální práva jsou zakotvena v Listině základních práv a svobod, a to především v článcích 30 a 31, kde je stanoveno: Čl. 30 (1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. (2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. (3) Podrobnosti stanoví zákon. Čl. 31 Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. " 2 Invalidita obecně je závažnou změnou zdravotního stavu, která způsobuje změny způsobu života jedince a jeho rodiny a nese s sebou omezení, která velice často zhoršují sociální a ekonomickou situaci jedince se zdravotním znevýhodněním. Je nutné, v případě invalidity, určit přesně, kterých oblastí se tyto znevýhodnění týkají. Jedná se především o pracovní oblast lidského života, závažný a dlouhodobý úbytek pracovní schopnosti nebo dokonce její naprostou absenci, který s sebou nese ekonomickou nesoběstačnost a tudíž závažné finanční potíže v důsledku zmenšení přísunu existenčních prostředků. Dále dochází, což opět souvisí s ekonomickou situací, k zvýšeným životním nákladům, a to se dotkne celého okruhu vyživovaných osob. Dochází také ke zvýšené potřebě sociálních a zdravotních služeb. 1 GREGOROVÁ, Zdeňka; GALVAS, Milan. Sociální zabezpečení,2. vyd. Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, s Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, čl. 30, 31. 5

7 Z tohoto je vidět, že se invalidita projeví v okolí postižené osoby, jak po zdravotní stránce, tak po finanční stránce, kdy dochází na jedné straně k omezení přísunu finančních prostředků, na druhé straně k jejich větší potřebě, protože se v důsledku onemocnění podstatně zvýší náklady na život postiženého, což se obojí negativně promítne do jeho již tak těžké životní situace. Cílem mé bakalářské práce bude zabývat se rozborem pojmu invalidita v právní úpravě dle zákona 155/1995 Sb., a s tímto pojmem v novele tohoto zákona, jejich srovnáním a zhodnocením vlivu nové právní úpravy na aplikační praxi. 6

8 2. Systém práva sociálního zabezpečení Právo sociálního zabezpečení je vnitřně velice členité. Na jeho složitosti a komplikovanosti má podíl především množstvím sociálních událostí, které jsou v právu sociálního zabezpečení právními událostmi v sociální sféře společenských vztahů, které nezávisí na vůli subjektu a s nimiž je spojován vznik, změna nebo zánik práv a povinností v oblasti sociálního zabezpečení. Jejich charakteristickým znakem je obtížná životní situace jedince spojená s nepříznivých ekonomickým dopadem a je ve veřejném zájmu poskytnout tomuto jedinci pomoc. Základními sociálními událostmi jsou: Nemoc (porucha zdraví)- v tomto případě jde o sociální událost, která způsobí omezení nebo nemožnost pracovní činnosti buď na určitou dobu nebo na trvalo. Pokud nastane tato sociální událost, mají osoby zúčastněné na systému veřejného zdravotního pojištění nárok na poskytnutí zdravotní péče v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem o veřejném zdravotním pojištění. Pracovní neschopnost- jedná se o následek nemoci nebo úrazu, při kterém postižená osoba nemůže vykonávat práci. Ztráta pracovní schopnosti se projeví samozřejmě i ztrátou na výdělku. Fyzická osoba je zabezpečena nemocenským pojištěním, za podmínek, že je účastníkem tohoto pojištění a že má potvrzení o pracovní neschopnosti. Pokud nastane sociální událost, kdy je nemocen rodinný příslušník, který se o sebe nemůže sám postarat, má zaměstnanec, který pečuje o takovou osobu, nárok na pracovní volno a hmotné zabezpečení ze systému nemocenského pojištění po dobu stanovenou zákonem. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav- jedná se o stav při kterém míra zdravotního postižení snižuje možnost práceschopnosti. Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se považuje takový stav, který trvá déle než jeden rok. Jedinec má v tomto případě nárok na zdravotní péči a pokud tento zdravotní stav existuje vedle jiné sociální události, má nárok na vyšší dávku státní sociální podpory ( např. sociálního příplatek nebo rodičovský příspěvek). Invalidita- jedná se o dlouhotrvající nepříznivý zdravotní stav, kdy je potřeba přispívat na životní potřeby postižené osoby dlouhodobě, a to dávkami z důchodového pojištění, invalidním důchodem. Těhotenství a mateřství- při této sociální události je cílem zajistit matce co nejvyšší podporu, aby mohla donosit a porodit dítě a starat se o něj. Pracovní právo 7

9 zakazuje ženám výkon takové práce, která by dle lékařského posudku mohla ohrožovat jejich těhotenství nebo mateřství. V takovém případě má zaměstnavatel povinnost převést ženu na jinou vhodnou práci a pokud dojde, díky tomuto převodu k poklesu příjmu, je povinen nahradit ženě tento pokles vyrovnávacím příspěvkem v těhotenství a mateřství, z nemocenského pojištění. V době pokročilého těhotenství se ženě poskytuje mateřská dovolená. Po tuto dobu má žena nárok, pokud splňuje zákonem stanovené podmínky, na peněžitou pomoc v mateřství, což je opět dávka nemocenského pojištění. Nezaopatřenost dítěte- jedná se opět o událost dlouhodobého charakteru, která se zabývá tím, že dítě si samo není schopné zajistit prostředky k vlastní obživě. Tím u osob, které jsou povinny dítě živit, vznikají vyšší náklady. Podpora je zde řešena přídavkem na dítě nebo státní sociální podporou a v případě smrti živitele sirotčím důchodem. Smrt- v případě smrti manžela nebo manželky má pozůstalý nárok pobírat po určitou dobu vdovský důchod. Nezaopatřené dítě, jak již bylo řečeno, má nárok na sirotčí důchod, oboje je ovšem vázáno na podmínku účasti zemřelého na důchodovém pojištění. Nedostatečný příjem- pokud se osoba ocitne ve stavu hmotné nouze a není schopen tak uspokojovat své základní potřeby, náleží jí, podle zákona o pomoci v hmotné nouzi, dávka sociální péče. Z tohoto lze říct, že vnitřní členění práva sociálního zabezpečení vychází především z klasifikace právem upravovaných sociálních událostí. V současné teorii práva existují tři systémové součásti práva sociálního zabezpečení, a to: sociální pojištění státní sociální podpora sociální pomoc Sociální pojištění Mezi základní druhy sociálního pojištění patří: zdravotní pojištění úrazové pojištění nemocenské pojištění 8

10 důchodové pojištění Pojištění na sociální zabezpečení je příjmem státního rozpočtu. Zákon stanoví okruh pojištěných osob, okruh povinných plátců pojistného, pojištěné sociální události, podmínky vzniku, trvání a výši nároků a způsob správy a financování. Sociální pojištění je upraveno souhrnně v zákoně o pojistném sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, zákoně č. 589/1992 Sb., v platném znění. Podmínky vzniku nároku a způsobu vyplácení jednotlivých dávek mají pak vlastní právní úpravy, a to v zákoně o nemocenském pojištění, zákon č. 187/2006 Sb. a v zákoně o důchodovém pojištění, zákon č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zdravotní pojištění je u nás relativně samostatnou součástí systému sociálního zabezpečení. Jeho účelem je stanovit podmínky, za kterých bude poskytována zdravotní péče hrazená z tohoto pojištění, vymezit okruh subjektů, které budou poskytovat zdravotní péči a stanovit okruhy zdravotní péče, která bude hrazena na účet zdravotního pojištění. Je upraveno v zákoně o veřejném zdravotním pojištění, zákoně č. 48/1997 Sb., v platném znění, v zákoně o pojistném na všeobecném zdravotním pojištění, zákoně č. 592/1992 Sb., v platném znění, v zákoně o všeobecné zdravotní pojišťovně, zákoně č.551/1991 Sb., v platném znění a v zákoně o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, zákoně č. 280/1992 Sb., v platném znění. Dalšími prameny práva v této oblasti jsou zákon o ochraně veřejného zdraví, zákon č. 258/2000 Sb., v platném znění, zákon o péči o zdraví lidu, zákon č. 20/1966 Sb., v platném znění a zákon o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních, zákon č. 245/2006 Sb., v platném znění. Co se týč úrazového pojištění, to je upraveno v zákoně č. 266/2006Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců a v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Zákon č. 266/2006 Sb., je platný, účinnost tohoto zákona ovšem byla odložena. Nemocenské pojištění je určeno pro výdělečně činné osoby, které v případech krátkodobých sociálních událostí zabezpečuje tuto osobu peněžitými dávkami z tohoto pojištění. Od 1. ledna 2009 je nemocenské pojištění upraveno zákonem č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o úpravu nemocenského pojištění, která zahrnuje okruh osob účastných na nemocenském pojištění( zaměstnance, pro které je nemocenské pojištění povinné a osoby samostatně výdělečně činné, pro které je toto pojištění dobrovolné), jejich nároky z nemocenského pojištění a stanovení výše poskytovaných dávek, posuzování 9

11 zdravotního stavu pro účely tohoto pojištění a organizační uspořádání nemocenského pojištění. Pojistné na nemocenském pojištění je pak upraveno zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů Důchodové pojištění Důchodové pojištění patří mezi nejvýznamnější součásti sociální politiky. Není sice chápáno jako samostatné odvětví českého právního řádu, zabývá se však studiem relativně samostatné rozsáhlé oblasti právních vztahů. 3 Jedná se o zabezpečení občanů ve stáří, při invaliditě a jiných uznaných sociálních událostech. Důchodové pojištění bylo upraveno v zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění a od ve znění zákona č. 306/2008 Sb., kterým se tento zákon novelizuje. Důchodové pojištění podle zákona č. 155/1995 Sb. má všeobecný charakter a je jednotné pro všechny skupiny pojištěnců, to je zaměstnance, osoby ve služebním poměru, členy družstev, osoby samostatně výdělečně činné a další skupiny pojištěnců. Důchodové pojištění se tak vztahuje v podstatě na veškeré výdělečně činné fyzické osoby. 4 Český důchodový systém je složen ze dvou částí. Jedná se o povinné základní důchodové pojištění, které zabezpečuje ekonomicky aktivní osoby a jeho právní úprava je jednotná pro všechny pojištěnce a penzijní připojištění se státním příspěvkem, jehož součástí je i například životní pojištění. Ze základního důchodového pojištění se poskytují tyto důchody: starobní vdovský a vdovecký sirotčí invalidní Ve své práci se zmíním pouze o invalidním důchodu, který koresponduje s tématem mé bakalářské práce. 3 BREJCHA, Aleš; ŠANTRŮČEK, Václav. Právo důchodového pojištění, Praha, Nakladatelství LINDE, 1998, s PŘIB, Jan; VOŘÍŠEK, Vladimír a kol.. Důchodové pojištění v České republice, Olomouc, Nakladatelství ANAG, 1999, s

12 Občan, který nemůže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pracovat, si může zažádat o invalidní důchod. Míru invalidity, v tomto případě, posuzují lékaři České správy sociálního zabezpečení. O invalidním důchodu se tedy dá říct, že je druhem důchodové dávky, která náleží dané osobě podle zákona o důchodovém pojištění. Podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění se invalidní důchod dělil na plný invalidní důchod a částečný invalidní důchod. Plně invalidní byl ten, jehož schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla nejméně o 66% nebo byl schopen této činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Potřebná doba pojištění u pojištěnce činí: do 20 let méně než 1 rok Od 20 let do 22 let 1 rok Od 22 let do 24 let 2 roky Od 24 let do 26 let 3 roky Nad 28 let 5 roků Potřebná doba pojištění se zjišťovala z období před vznikem plné invalidity a šloli o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních deseti let před vznikem plné invalidity. 5 Výše plného invalidního důchodu byla složena ze dvou složek, a to z procentní výměry a ze základní výměry. Od činila výše základní výměry důchodu měsíčně 2170 Kč a výše procentní výměry důchodu za celý rok doby pojištění 1,5% výpočtového základu. Výše procentní výměry důchodu byla nejméně 770 Kč měsíčně. Do doby pojištění se započítává i takzvaná dopočtená doba, což byla doba od vzniku nároku na plný invalidní důchod do dosažení důchodového věku. Na částečný invalidní důchod měl pojištěnec nárok za předpokladu, že se stal částečně invalidním a zároveň získal potřebnou dobu pojištění nebo tato částečná invalidita nastala v důsledku pracovního úrazu. Za částečně invalidního byl považován pojištěnec, u kterého z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33% nebo mu tento stav značně ztěžoval obecné životní podmínky. 5 Dostupné z : < > 11

13 Potřebná doba pojištění u částečného invalidního důchodu se nijak od plného invalidního důchodu nelišila. Co se týče výše částečného invalidního důchodu, tak se stejně jako plný invalidní důchod skládala ze dvou složek- základní a procentní výměry. Výše základní výměry zůstala stejná a činila od měsíčně 2170 Kč. Měnila se zde výše procentní výměry, a to za každý celý rok doby pojištění činila 0, 75% výpočtového základu. Od se údaje týkající se invalidního důchodu, podle zákona č. 306/2008 Sb., změnily. Tyto změny budou popsány v následujících kapitolách Státní sociální podpora Státní sociální podpora jako druhý pilíř práva sociálního zabezpečení byla u nás zavedena v roce 1995 na základě zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Prostřednictvím státní sociální podpory se stát podílí na úhradě nákladů potřebných na výživu a další základní osobní potřeby rodin s dětmi a poskytuje ji i při jiných sociálních událostech. Státní sociální podpora je státní zabezpečení na které příjemci nepřispívají finančně do systému, ale je financována státním rozpočtem. Dávky státní sociální podpory se dělí na dávky poskytované bez ověřování majetkových poměrů, mezi které patří: rodičovský příspěvek porodné dávky pěstounské péče pohřebné a dávky poskytované v závislosti na výši příjmu: přídavek na dítě příspěvek na bydlení sociální příplatek Dávky státní sociální podpory se poskytují fyzickým osobám, které mají trvalý pobyt na území České republiky. Aby vznikl osobě nárok na tuto dávku, musí u ní kromě trvalého pobytu na území České republiky nastat patřičná sociální událost, například tato osoba bude mít příjem nižší než zákonem stanovená částka. Mezi prameny státní sociální podpory patří: Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, vyhláška č.207/1995 Sb., kterou se 12

14 stanoví stupeň zdravotního postižení a způsob jejich posuzování pro účely dávky státní sociální podpory, vyhláška č. 183/1998 Sb., kterou se stanoví, které další studium, popřípadě výuka se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považuje za studium na středních nebo vysokých školách, zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu Sociální pomoc Sociální pomoc zajišťuje pomoc fyzickým osobám, které se ocitly v tíživých sociálních situacích, které nemohou samy překonat vlastním přičiněním. Mezi takové sociální situace může patřit například špatný zdravotní stav nebo vysoký věk. Princip sociální pomoci vychází z odpovědnosti jedince za vlastní zajištění, popřípadě pomoci v zajištění od rodiny a blízkých. Až ve chvíli, kdy jedinec nebo jeho rodina či blízcí nejsou schopni toto splnit, nastupuje sociální zabezpečení, které má pomoci jedinci v jeho snažení. Osobní rozsah sociální pomoci je dán ustanovením zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon upravuje například podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivých sociálních situacích prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči. Sociální služby podle tohoto zákona zahrnují sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Dále se sociální pomoc opírá o zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon upravuje poskytování pomoci fyzickým osobám k zajištění základních životních podmínek prostřednictvím dávek pomoci v hmotné nouzi a to v případě, že se tyto osoby ocitly v hmotné nouzi. Sociální zabezpečení se v oblasti sociální pomoci také zaměřuje na občany, kteří jsou těžce zdravotně postižení a to v zákoně č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Věcný rozsah sociální pomoci zahrnuje různá plnění, zaměřená na pomoc těmto občanům v obtížných životních situacích. Jde především o peněžité a věcné dávky a služby určené pro tyto občany. Mezi základní prameny práva v této oblasti patří: Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 111/ 2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 108/2006 Sb., o 13

15 sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, zákon České národní rady č. 114/1998 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, vyhláška ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 SB., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, jednotlivá nařízení vlády České republiky, kterými se zvyšují částky životního minima. 14

16 3. Koncepce invalidity V teorii práva sociálního zabezpečení se můžeme seznámit s různými koncepcemi invalidity, které představují pojetí posouzení dlouhodobého poškození zdravotního stavu. Jednotlivé koncepce se liší kritériem, kterým se invalidita určuje, zda je tímto kritériem ztráta pracovní schopnosti nebo naopak zbylá pracovní schopnost. Z tohoto pohledu je možné rozeznávat invaliditu: fyzickou profesionální všeobecnou Koncepce fyzické invalidity vychází z hlediska fyziologicko-funkčního. U invalidity se hledí na rozsah zhoršení fyziologických schopností člověka, který může vést ke ztrátě nebo zhoršení činnosti určitého orgánu. Důsledky změn zdravotního stavu se vyjadřují v procentech(vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů). Při tomto pojetí invalidity se nepřihlíží k profesionálním a ekonomickým důsledkům invalidity. Koncepce profesionální invalidity hodnotí zdravotní změny v profesionálním životě postiženého jedince. Přihlíží k dosavadnímu povolání nebo zaměstnání v určitém oboru a zkoumá jaký důsledek má zhoršený zdravotní stav na možný výkon tohoto povolání. V dnešní době změn techniky a technologií se může neschopnost vykonávat určité zaměstnání měnit. Koncepce všeobecné invalidity vychází z příčinné souvislosti mezi změnou zdravotního stavu a nemožností postiženého uplatnit se v zaměstnání. Je jisté, že všechna zaměstnání kladou na lidský organismus požadavky, které zdravotně postižené osoby ztrácí. Za invalidního se pak uznává tato osoba, která nemůže vykonávat soustavnou výdělečnou činnost za obvyklých podmínek. Koncepce všeobecné invalidity byla zastoupena v zákoně o důchodovém pojištění 39 a 44, ve kterých byly stanoveny podmínky pro vznik plné a částečné invalidity. V současné právní úpravě České republiky se uplatňuje koncepce invalidity všeobecné, kombinované s koncepcí invalidity profesionální. 15

17 4. Invalidita Invalidita je chápána jako takový sociální stav občana, který bývá připisován ztrátě nebo také snížení pracovní schopnosti. Většinou vzniká v důsledku vážného onemocnění nebo jako příčina úrazu. Toto poškození ovlivňuje zpravidla pracovní schopnost postiženého, respektive jeho možnost a schopnost zabezpečit si výdělečnou činností svůj příjem a příjem své rodiny, případně osob, kteří jsou na něm existenčně závislí. Jedná se o situaci dlouhodobého charakteru, která se dá řešit nástroji sociální pomoci, které mohou pomoci postiženému jedinci a jeho okolí se s ní vyrovnat. Pojmu invalidita se používá v různých vědních oborech, takže můžeme hovořit o pojmu invalidita v oblasti lékařské, ekonomické, sociologické a právní Lékařský pojem: invalidita Posuzování invalidity je ucelený proces, který se zakládá na posouzení příslušného lékaře. V případě lékařského pojmu invalidita je za invalidního považován ten, koho nelze vyléčit. Invalidita v tomto případě vychází hlavně ze souvislosti mezi nemocí a možnostmi jejího léčení. Invalidita jako taková, byla původně spojována především s poruchami pohybového ústrojí. Odtud pak vychází název invalidní = nepohyblivý. V dnešní době jsou nejčastějšími zdravotními příčinami invalidity: postižení nosného a pohybového systému onkologická postižení kardiovaskulární postižení poruch duševní a poruchy chování postižení nervové soustavy Mezi základní onemocnění nosného a pohybového systému způsobující invaliditu patří například: parkinsonova choroba hemiparéza hyperkinetické poruchy těžké formy revmatizmu Do onkologických potíží řadíme různá nádorová onemocnění. 16

18 Mezi kardiovaskulární potíže patří například: různé srdeční vady postižení cév Do poruch duševních a poruch chování patří například: poruchy intelektu poruchy po úrazech mozku schizofrenie deprese mentální retardace a k postižení nervové soustavy řadíme: onemocnění centrální nervové soustavy mozkovou obrnu cévní mozkové příhody. Při těchto onemocněních dochází k poklesu procentní míry pracovní schopnosti, podle které se určuje stupeň invalidity a to podle vyhlášky č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity Ekonomický pojem: invalidita Ekonomické pojetí invalidity se zabývá hlavně změnami v životní úrovni zdravotně postiženého. Za invalidní se v tomto pojetí považuje osoba, jejíž možnost sehnat nebo si uchovat práci je nepatrná z důvodu zmenšené fyzické nebo psychické schopnosti. Jedním z hlavních nástrojů ochrany invalidních osob je z hlediska tohoto pojetí v pracovním právu zákaz diskriminace na základě zdravotního stavu. Obecný rámec zákazu této diskriminace je obsažen opět v Listině základních práv a svobod, jako zákaz všeobecné diskriminace, kde je dále také zakotveno právo na rovnost a rovné zacházení se všemi občany České republiky, zvláště pokud se jedná o právo na práci a zaměstnání. Od 1. ledna 2009 nabývá účinnosti zákon č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, který také mimo jiné řeší zákaz diskriminace z důvodu zdravotního stavu v zaměstnání a v přístupu k němu. Speciální ochranu poskytuje také Zákoník práce, kde je v 237 zakotven zákaz diskriminace osob se zdravotním postižením. Nejpodrobnější úprava se nachází v 17

19 zákonu č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, kde jsou stanoveny případy, při kterých uplatňování práva na zaměstnání je zakázána přímá či nepřímá diskriminace. Mezi tyto případy patří například zákaz diskriminace z důvodu rasového a etnického původu, pohlaví, sexuální orientace, státního občanství, národnosti, sociálního původu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženské víry, majetkových poměrů, manželského a rodinného stavu, politického smýšlení, členství a činnosti v politických stranách, v odborových organizacích, atd. Přímá diskriminace je chápána jako jednání nebo opomenutí, kdy je na základě rozlišení těchto diskriminačních důvodů se zaměstnancem zacházeno nevýhodněji, než s druhými zaměstnanci.naproti tomu nepřímou diskriminací se rozumí jednání nebo opomenutí, u kterého se zprvu zdá, že neznevýhodňuje druhého zaměstnance, ale ve skutečnosti tomu tak není.za nepřímou diskriminaci se považuje také nevytvoření příznivých pracovních podmínek, za kterých by mohla pracovat i osoba se zdravotním postižením. Z toho tedy vyplývá, že při uplatňování práva na práci zdravotně postiženou osobou nesmí dojít k její diskriminaci z důvodu špatného zdravotního stavu a pokud k ní dojde, má tato osoba právo na to, aby bylo od diskriminace upuštěno a aby byly odstraněny následky tohoto porušování. Dalším preventivním opatřením práva sociální ochrany v případě změn pracovní schopnosti jedince v důsledku jeho zdravotního stavu, je přizpůsobení pracovních podmínek pro jedince s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, tak aby si svou prací mohl zajistit alespoň částečně svůj příjem, tím, že bude pracovat na zvlášť upraveném pracovišti, za zvláštních podmínek a s použitím zvláštních pomůcek. Toto právně ošetřuje opět zákon o zaměstnanosti a to v 67 až 84 tohoto zákona. V 67 se za osoby se zdravotním postižením považují buď osoby uznané za plně invalidní nebo osoby uznané za částečně invalidní, a nebo osoby uznané za zdravotně znevýhodněné. Zákon těmto osobám garantuje určité výhody na trhu práce, jako je například právě zvýšená ochrana na trhu práce. Osoby se zdravotním postižením mají také právo na tzv. pracovní rehabilitaci, za kterou je považována souvislá činnost zaměřená na získání a udržení si vhodného pracovního místa. Tuto činnost na základě žádosti zabezpečuje úřad práce a hradí i její náklady. Rehabilitaci nemusí úřad práce poskytovat sám, ale může ji na základě písemné dohody svěřit do působnosti jiné právnické nebo fyzické osoby, ovšem za podmínek, že jí následně hradí náklady s ní spojené. Především v zájmu invalidního 18

20 přístupu k osobám se zdravotním postižením sestavuje úřad práce s touto osobou individuální plán pracovní rehabilitace, ve kterém musí brát hlavně zřetel na její zdravotní stav, pracovní způsobilost, způsobilost nebo nezpůsobilost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost. Pokud je třeba osobu se zdravotním postižením připravit k výkonu práce, zahrnuje tato příprava přípravu na budoucí povolání, přípravu k práci a specializované rekvalifikační kurzy. Přitom přípravou na budoucí povolání se dá chápat zjednodušeně doba studia. Příprava k práci je činnost, která se snaží zapracovávat osoby se zdravotním postižením na vhodné pracovní místo. Tato příprava může trvat nejdéle dva roky a provádí se na pracovištích zaměstnavatele, v chráněných dílnách nebo na chráněných pracovních místech či ve vzdělávacích zařízeních. Mezi úřadem práce a postiženým se o této přípravě sjedná písemná smlouva.. Specializované rekvalifikační kurzy probíhají stejně jako u ostatních lidí ovšem s tím rozdílem, že pokud osoba se zdravotním postižením není jinak zabezpečená sociálními dávkami, je možné jí vyplácet podporu při rekvalifikaci. Osoby se zdravotním postižením také často pracují ve specializovaných chráněných pracovních místech nebo ve specializovaných chráněných pracovních dílnách. Jsou to sice již celkem staré, osvědčené způsoby uplatnění osob se zdravotním postižením v pracovním procesu, ale v zákonu o zaměstnanosti jsou zakotveny pouze v nové úpravě. Mají společné znaky, ale také samozřejmě existují mezi nimi důležité rozdíly. Chráněné pracovní místo i chráněná pracovní dílna jsou zřizovány speciálně pro osoby se zdravotním postižením, a to zaměstnavatelem na základě jeho dohody s úřadem práce, přičemž obě dvě formy musejí být provozovány nejméně dva roky. Rozdílem mezi nimi je to, že chráněné pracovní místo je místem pouze pro jednoho zdravotně postiženého a úřad práce na něj může fakultativně přispívat do určité, zákonem stanovené výše, na druhou stranu chráněná dílna je pracoviště pro celou řadu zdravotně postižených, na kterém pracuje minimálně 60% pracovníků se zdravotním postižením a příspěvek na její zřízení je úřad práce povinen poskytnout. Zdravotně postižené je těžké zaměstnat na určitých pracích, ale na druhou stranu je práce pro tyto osoby nejlepším způsobem jejich zapojení do lidského kolektivu, poskytují se proto zvláštní příspěvky pro zaměstnavatele, na jejichž pracovištích pracuje více než polovina zaměstnanců se zdravotním postižením. Existují ovšem také jiné způsoby zaměstnání takto postižených osob. 19

21 Zaměstnavatelé, pro které pracuje určitý počet lidí mají, za povinnost nějak zapojit zdravotně postižené. Mezi nejefektivnější patří povinnost zaměstnavatele zaměstnávajícího více než 25 osob zaměstnávat osoby se zdravotním postižením tak, aby jejich stav odpovídal 4% všech zaměstnanců- to znamená, že pokud má zaměstnavatel 25 pracovníků, musí alespoň jeden z nich být osobou se zdravotním postižením. Je ovšem jasné, že ne ve všech oborech lidské činnosti je možné tyto osoby zaměstnávat. To je důvodem, že byly stanoveny tři alternativy splnění této povinnosti tím, že je možné tyto alternativy mezi sebou kombinovat. Zaměstnavatel tak může osoby se zdravotním postižením buď zaměstnat nebo odebírat výrobky či služby od zaměstnavatele, který zaměstnává více než polovinu postižených osob nebo odvést 2,5 násobek průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství do státního rozpočtu. Tato poslední alternativa se může zdát, jako přesný opak úmyslu zákonodárce, protože po odvedení těchto peněz se zaměstnavatel vyhne zaměstnání osob se zdravotním postižením, a tak splní svou zákonnou povinnost. Je ovšem nutné opět podotknout, že některé práce prostě osoby se zdravotním postižením prostě vykonávat nemohou. Proto pokud se nepodaří zdravotně postiženou osobu zaměstnat je nutné ji zabezpečit ze systému sociálního zabezpečení, tedy ze státního rozpočtu Sociologický pojem: Invalidita Sociologické pojetí invalidity zkoumá sociální důsledky, které způsobí změna zdravotního stavu jedince. Jak již bylo výše zmíněno, zdravotní postižení s sebou zpravidla přináší zvýšené životní náklady pro postižené osoby. Taková osoba pro své fungování potřebuje ještě další- především zdravotní pomůcky a jiné speciální věci, které více zatěžují její domácí rozpočet. Tyto zvýšené výdaje jsou řešeny příspěvky ze systému sociální podpory a sociální pomoci, které se poskytují v souvislosti s těmito zvýšenými životními náklady, v souvislosti s mírou poškození zdravotního stavu jedince. Podle právní úpravy není upravena žádná speciální dávka pro osobu se zdravotním postižením, ale v souvislosti se zdravotním postižením jsou některé dávky státní sociální podpory navýšeny tak, aby kopírovaly vyšší životní náklady osob se zdravotním postižením, které tyto dávky dostávají. Zákon o státní sociální podpoře( zákon č.117/1995 Sb.) zavádí vlastní definici nepříznivého zdravotního stavu,a to v 9, kde je řečeno, že za nepříznivý zdravotní stav se považuje takový 20

22 zdravotní stav, který podle lékařů trvá déle než jeden rok. Posuzování zdravotního stavu pro účely státní sociální podpory provádějí úřady práce. Stupeň zdravotního postižení se dále určuje podle vyhlášky č. 207/1995 Sb., kterou se stanoví stupeň zdravotního postižení a způsob jejich posuzování pro účely dávek státní sociální podpory. Tyto dávky se upravují v závislosti na stupni postižení zásadně těm osobám, které o takto postiženou osobu pečují. Nejedná se tedy přímo o dávky směřované pro postiženou osobu, ale spíše pro toho člověka, který o ní pečuje a tato péče ve svém důsledku přináší nejen zvýšené náklady, ale i jistá omezení pro tuto osobu. Podle zákona o státní sociální podpoře se výše sociálního příplatku stanoví tak, že se násobí částka životního minima vyššími koeficienty podle stupně postižení.stejný princip se použije u příspěvku na úhradu potřeb dítěte, podle 37 odstavce 3 stejného zákona. V případě, že se takto starají o postižené dítě rodiče, jsou podmínky vzniku nároku na dávku stanoveny mírněji. Pokud rodič pečuje o dlouhodobě zdravotně postižené dítě, může být dítě v denní péči předškolního zařízení až čtyři hodiny denně a rodič nárok na rodičovský příspěvek neztratí. Do konce roku 2006 byl v českém právním řádu zakotven v souvislosti s invaliditou ještě jeden odlišný termín bezmocnost. Tento institut byl používán pro účely zvýšení důchodu pro bezmocnost a pro účely stanovení pečovatelské služby. Postupně byl ovšem nahrazen jiným, a to institutem závislosti na pomoci jiné fyzické osoby, který se liší od invalidity. Zatímco invalidita byla v systému důchodového pojištění koncipována jako omezená schopnost nebo úplná neschopnost soustavné výdělečné činnosti, závislost na pomoci jiné fyzické osoby pohlíží na zdravotní stav postiženého z hlediska potřeby pomoci ze strany druhé osoby. V tomto případě je zkoumáno, které úkony směřující k péči o svou osobu je schopen postižený učinit sám a které ne, ke kterým v důsledku toho potřebuje pomoc jiné osoby. Jednotlivé stupně této závislosti jsou definovány v 8 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Následující 9 poskytuje taxativní výčet úkonů, jejichž zvládání se hodnotí pro účely posouzení závislosti na péči jiné osoby. Jednotlivé úkony jsou v zákoně děleny na úkony hodnocené při posouzení péče o vlastní osobu a úkony hodnocené při posuzování soběstačnosti. Pro účely určení závislosti na pomoci jiné fyzické osoby a jejího stupně posuzují zdravotní stav úřady práce. V případě zjištění určité míry závislosti fyzické osoby na pomoci jiné fyzické osoby je ze systému sociální pomoci poskytován tzv. příspěvek na péči. Tato dávka 21

23 se pohybuje v závislosti od stupně závislosti a věku ve výši 2000 korun do výše korun a jedinou podmínkou pro její poskytnutí je právě závislost fyzické osoby na pomoci jiné fyzické osoby. Jejím účelem je, aby si takto závislá osoba mohla zvolit takovou formu služby, která jí bude vyhovovat a mohla si ji z příspěvku plně nebo alespoň částečně uhradit. V našem právním řádu je to novinka, jelikož dosavadní systém sociální péče předpokládal existenci pouze několika typů sociálních služeb, které byly zpravidla financovány ze státního rozpočtu a byla určena výše úhrady za tyto služby, která byla stanoveny na poměrně nízké úrovni nebo bylo možné za zvláštních podmínek tuto služby získat zdarma. Pokud, ale o osobu se zdravotním postižením pečovali jeho rodinní příslušníci, měl jeden z nich nárok za určitých podmínek na tzv. příspěvek při péči o osobu blízkou nebo jinou osobu. Příspěvek na péči tuto situaci převrací, jelikož nyní nedostává sociální podporu ten, kdo se o postiženou osobu stará, ale přímo postižená osoba, která si tak sama může zvolit, které služby a v jaké míře bude využívat. Pokud se o ni budou starat rodinní příslušníci, může jim tento příspěvek poskytnout. Příspěvek na péči tak znamená posun v postavení osoby, která potřebuje péči jiného a napomáhá tak k zachování důstojnosti zdravotně postiženého člověka. Dávky, které dále pokrývají některé zvýšené náklady osobám s těžkým zdravotním postižením, jsou upraveny v rámci dosud existujícího systému sociální péče, a to zpravidla účelovými příspěvky, jejichž úprava je obsažena ve vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí číslo 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů a zákon České Národní Rady č.114/1988 Sb.,o způsobilosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení. Podle této vyhlášky je možné poskytovat jednorázové peněžité dávky těžce zdravotně postiženým občanům, kteří jsou sociálně potřební, na úhradu mimořádných nutných nákladů, které nemohou uhradit ze svých běžných příjmů a tyto dávky fakultativně jsou poskytovány obcemi. V 33 této vyhlášky je také zmíněn pojem jednorázového příspěvku na opatření zvláštních pomůcek, které jsou pro těžce zdravotně postiženého občana nezbytné k odstranění, zmírnění nebo překonání následků jeho postižení. Tento příspěvek se však neposkytuje, pokud příslušnou pomůcku hradí zdravotní pojišťovna z prostředků zdravotního pojištění. Podle 46 této vyhlášky je možné také úplně nebo prakticky nevidomým fakultativně poskytovat příspěvek na krmivo pro 22

24 vodícího psa ve výši 800 korun měsíčně. Tělesně postižené osoby, které mají následkem zdravotního postižení omezen pohyb, se sice v současné době dokáží velmi dobře o sebe postarat, pokud k tomu mají potřebné pomůcky, ale také speciálně upravené prostředí pro život. Takoví lidé mají nárok na příspěvek na úpravu bytu, který užívají k trvalému bydlení. Tento příspěvek slouží k nezbytným pracím na bytě ve kterém bydlí a je možné ho poskytnout až do jednorázové částky ve výši Kč, pokud se tedy jedná o příspěvek na stavební úpravy spojené s výtahem. Obecný limit je pak do výše Kč a tato dávka může pokrýt až 70% prokázaných nákladů. Jedná se však o jednorázový příspěvek, další možností, jak pomoci takto postiženým osobám je poskytnout jim příspěvek na užívání bezbariérového bytu a garáže, který měsíčně činí 400 Kč. Osoby, které mají problémy s pohybovým ústrojím, mají také nárok na příspěvek na zakoupení,celkovou opravu a zvláštní úpravu motorového vozidla,a to podle 35 téže vyhlášky. Tuto dávku je možné poskytnout až do výše Kč pokud se jedná o zakoupení motorového vozidla a pokud se jedná o celkovou opravu motorového vozidla, do výše Kč. Příspěvek se smí poskytnout i opakovaně, ale nesmí v období deseti let po sobě jdoucích být vyšší než Kč. Pro tento příspěvek, ale také pro příspěvek na úpravu bytu shodně platí, že je možné je poskytnout i rodičům postiženého dítěte, pokud toto dítě s nimi žije ve společné domácnosti a pro jeho dopravu se používá motorové vozidlo. Dalším jejich společným znakem je to, že obě dávky se poskytnou pouze za podmínek, že se žadatel zaváže tento příspěvek vrátit v případě, pokud ho nepoužije k účelu, ke kterému byl poskytnut nebo pokud tento příspěvek nebude vyčerpán v předepsané míře. V návaznosti na druhý příspěvek, je možné také žádat o příspěvek na provoz motorového vozidla, podle 36 vyhlášky, kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a dále také příspěvek na invalidní dopravu dle následujícího paragrafu. V těchto paragrafech jsou uvedeny podmínky pro přiznání těchto příspěvků a podle stupně potřebnosti také rozděleno na jak velkou výši částky mají postižení, případně rodiče postiženého dítěte, nárok. Dále mají držitelé průkazu postižených nárok na další mimořádné výhody, mezi které patří například: nárok na vyhrazené místo k sezení ve veřejných dopravních prostředcích pro pravidelnou hromadnou dopravu osob kromě autobusů a vlaků, 23

25 v nichž je místo k sezení vázáno na zakoupení místenky, nárok na přednost při osobním projednání jejich záležitostí, vyžaduje-li toto jednání delší čekání, zejména stání. Zdravotní postižení, jak již bylo řečeno, s sebou nese kromě zvýšených nákladů na život, také zvýšené náklady na úhradu zdravotní péče. Zvláště poté, co byly zavedeny různé poplatky u lékařů. Tyto úkony jsou poskytovány častěji než u zdravých lidí, a často jsou dražší, než běžné zdravotní úkony prováděné u zdravého jedince. S poskytováním zdravotní péče souvisí také poskytování léčiv a zdravotních pomůcek, ve zvýšené míře než u zdravých lidí. Tyto zvýšené náklady se hradí z veřejného zdravotního pojištění, a to v rámci solidarity zdravých s dlouhodobě nemocnými. Postižení, jak již bylo zmíněno, ke svému nezávislému životu potřebují pomoc druhé osoby, aby tak mohli překonat překážky, které je nutné v jejich životě překonat. Za tímto účelem se pro postižené občany koncipují sociální služby, respektive služby sociální péče. Ty napomáhají osobám zjistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. Zákon upravuje definici uvedených služeb a rozsah úkonů poskytovaných v rámci základní činnosti u jednotlivých druhů sociálních služeb. Maximální výše úhrad za ně, jakož i standardy jejich kvality jsou pak upraveny ve vyhlášce číslo 505/2006 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Je tam určen způsob hodnocení péče o vlastní osobu a úkonů soběstačnosti pro účely stanovení stupně závislosti nebo rozsah úkonů poskytovaných v rámci základních činností u jednotlivých druhů sociálních služeb a maximální výše úhrad za poskytování některých sociálních služeb Právní pojem: invalidita Právní pojetí invalidity popisuje podmínky pro uznání invalidity dané platnou právní úpravou. Tyto podmínky byly zakotveny v zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění do

26 V případě invalidity se jedná o sociální událost, se kterou dané právní předpisy spojují právem uznané následky. Je potřeba ji ovšem odlišit od přechodných poruch zdraví, u kterých se předpokládá navrácení práceschopnosti po určité době. Podle míry narušení zdravotního stavu a jeho dopadu na profesní uplatnění jednotlivce se podle zákona č. 155/1995 Sb., invalidita rozlišovala na plnou invaliditu a částečnou invaliditu. Osoby, které byly orgánem sociálního zabezpečení uznány jako plně invalidní, byly podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, považovány za osoby s těžkým zdravotním postižením. Okruh osob, které mohly být uznány jako plně invalidní, vymezuje 39 odst.1 zákona o důchodovém pojištění. Podle tohoto ustanovení byl pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 % nebo byl schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. 6 Základním posudkovým kritériem, bez kterého nemohla být plná invalidita uznána, byl dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který podle lékařské vědy měl trvat déle než jeden rok. Z 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění bylo patrné, že právní úprava rozlišovala dva typy plné invalidity. První typ byl takzvanou obecnou invaliditou, která se charakterizuje poklesem schopnosti soustavné výdělečné činnosti. V tomto případě se jednalo obsahově o trvalou nebo dlouhodobou neschopnost soustavné výdělečné činnosti, která vyplývala ze zjištěného dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti vyjádřený procentní mírou byl zdravotním podkladem pro její uznání. Musela být ovšem naplněna příčinná souvislost mezi poklesem schopnosti soustavné výdělečné činnosti a dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem. Při určování poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti pojištěnce se vycházelo z jeho zdravotního stavu doloženého výsledky funkčních vyšetření a z jeho schopnosti vykonávat práce odpovídající zachovaným tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k výdělečným činnostem, které vykonával 6 Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, 39/1 25

27 předtím, než k takovému poklesu došlo, a k dosaženému vzdělání, trvale ovlivňující schopnost výdělečné činnosti pojištěnce, zda a jak byl pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, a schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával. 7 Způsob posouzení a procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti řešil prováděcí předpis vyhláška ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb., kterou se prováděl zákon o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Podle této vyhlášky byla soustavná výdělečná činnost činností, která se vykonávala takovým způsobem, že výdělek z této činnosti byl stálým zdrojem příjmu, a to i v případě, kdy tato činnost nezakládala účast na důchodovém pojištění. Definice soustavné výdělečné činnosti pro účely posuzování invalidity byla odlišná od zákonné definice výdělečné činnosti obsažené v 27 zákona č. 155/1995 Sb., podle něhož se výdělečnou činností rozuměla činnost například zaměstnanců v pracovním poměru, příslušníků ozbrojených sil, členů družstva v družstvech, osob, které jsou podle zvláštního zákona jmenovány nebo voleny do funkce vedoucího správního úřadu, osob samostatně výdělečně činných, soudců, vykonává v rozsahu, který zakládal účast na pojištění. Co se týče schopnosti soustavné výdělečné činnosti, šlo o schopnost pojištěnce opatřit si vlastní prací výdělek odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem. Míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se hodnotila vždy podle konkrétního subjektu, to znamená, že posudkový lékař hodnotil případný pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti individuálně. Pokud byla u pojištěnce zjištěna základní podmínka plné invalidity, kterou byla přítomnost dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, bylo nutné určit zdravotní postižení, které bylo jeho příčinou. Jestliže fyzická osoba trpěla více zdravotními postiženími, jednotlivé hodnoty poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se nesčítaly, ale bylo potřeba určit, které zdravotní postižení bylo hlavní příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se stanovila podle tohoto hlavního zdravotního postižení, a přitom se samozřejmě i přihlédlo k závažnosti ostatních zdravotních postižení. Méně závažná zdravotní postižení se mohly pak uplatnit v rozsahu vyhláškou stanoveného procentního rozmezí daného pro hlavní zdravotní postižení. 7 Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, 39/2 26

28 V případě, že důvodem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce bylo zdravotní postižení, u kterého se přihlédlo k jeho předchozímu dosaženému vzdělání, výdělečné činnosti, zkušenostem, znalostem a schopnosti rekvalifikace, na základě toho se zjistilo, že byl způsoben pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti větší, než byla horní hranice míry poklesu této schopnosti, tato horní hranici se mohla zvýšit až o deset procentních bodů. Stejně byly upraveny i případy, kdy bylo příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce zdravotní postižení, které s ohledem na jeho předchozí dosažené vzdělání, výdělečnou činnost, zkušenosti, znalosti a schopnost rekvalifikace způsobilo menší pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti, než odpovídalo dolní hranici míry poklesu této schopnosti. V takovém případě bylo možné tuto dolní hranici snížit až o deset procentních bodů. Druhým typem plné invalidity byla schopnost soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Tento typ nebral v úvahu míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, ale vycházel ze skutečnosti, že fyzická osoba byla pro zdravotní postižení schopna soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Zdravotním podkladem pro uznání plné invalidity druhého typu bylo trvalé těžké zdravotní postižení. U osob, u kterých byla uznána plná invalidita prvního typu bylo zřejmé, že nebudou schopny vykonávat soustavnou výdělečnou činnost, předpokládal se u nich pouze případný výkon výdělečné činnosti v rozsahu zachovaného pracovního potenciálu, který mohl být až třetinový. Naproti tomu u osob, u kterých byla uznána plná invalidita druhého typu, právní úprava předpokládala výkon soustavné výdělečné činnosti, ale pouze za zcela mimořádných podmínek. Pracovněprávní předpisy však považovaly všechny osoby, které byly uznány plně invalidními, za osoby se zdravotním postižením a nerozlišovaly, na základě jakého ustanovení byla plná invalidita uznána. Určitý rozdíl bylo možné nalézt pouze v oblasti zprostředkovávání zaměstnání. Podle zákona o zaměstnanosti se fyzická osoba nemohla stát uchazečem o zaměstnání, pokud byla plně invalidní. Druhým okruhem osob, které byly považovány za osoby se zdravotním postižením, byly osoby uznané za částečně invalidní. Na rozdíl od plně invalidních osob byly částečně invalidní osoby považovány zákonem o zaměstnanosti za osoby se zdravotním postižením, ne za osoby s těžkým zdravotním postižením. 27