Univerzita Karlova v Praze Husitská teologická fakulta. Diplomová práce

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Husitská teologická fakulta Diplomová práce Pojetí zla u Platóna, Plótína a Augustina Conception of the evil according to Plato, Plotinus and Saint Augustine Katedra pedagogiky a psychologie Studijní obor: Učitelství náboženství, etiky a filozofie Forma studia: prezenční Vedoucí práce: PhDr. Miloslava Blažková, Csc. Autor: Kateřina Vokurková Praha 2007

2 Poděkování: Děkuji vedoucí práce PhDr. Miloslavě Blažkové za odborné vedení, konzultace a za její ochotu, Mgr. Barboře Kösslové za korektury, PhDr. Evě Vedralové za zapůjčení knih a Mgr. Janu Vedralovi za trpělivost a podporu.

3 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci s názvem Pojetí zla u Platóna, Plótína a Augustina napsala samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů a literatury. V Praze dne

4 Anotace Tato diplomová práce se zabývá pojetím zla u Svatého Augustina v souvislosti s jeho předchůdci Platónem a Plótínem. Je dělena do tří hlavních kapitol, v nichž je chronologicky popsáno pojetí dobra a zla v kontextu filozofických systémů těchto tří myslitelů. U Augustina je navíc akcentován jeho život a dílo a dále pak otázka boží milosti a predestinace. Synopsis This dissertation is describing mainly Saint Augustine's conception of the evil and putting it in the context of his predecessors Plato and Plotinus. The work is divided into main three chapters, each chapter describes chronology in conception of the good and the evil in corresponding philosophical systems. The chapter about Saint Augustine is also more focused on his life and work and includes detailed explanation of Augustine's conception of divine grace and predestination. Klíčová slova Zlo, dobro, Augustin, Plótínos, Platón, bůh, duše, ctnost, boží milost, predestinace Key words Evil, good, Augustine, Plotinus, Plato, God, soul, virtue, divine grace, predestination

5 Obsah 1 Vymezení práce 6 2 Platón Platónův filozofický systém Dělení dober Dělení zel Dobro, libost a prospěšnost Idea dobra Dobro a krása Z čeho pramení zlo? Dobro a zlo na pozadí péče o duši Aristoteles 25 3 Plótínos Plótínův filozofický systém Plótínovo pojetí dobra Plótínovo pojetí zla Odkud zlo pramení? Zlo je v nedostatku dobra Nutnost zla Původ špatnosti Je hmota? Dobro a krásno Cesta k dobru Ctnost 42 4 Svatý Augustin Rané křesťanství před Augustinem Augustinův život a doba Augustinův filozofický systém Augustinův Bůh Bůh a zlo theodicea Boží milost a predestinace Boží obec 70 5 Závěr 72

6 1 Vymezení práce Ve všech epochách, filozofických a náboženských systémech je otázka po povaze zla v oblasti etiky a filozofie jednou ze základních. Kdo je za zlo zodpovědný, z čeho zlo pramení a jakou má povahu? Obecně chápeme dobro jako princip tvořící, spojený s nějakou libostí a prospěšností, zlo je naopak něco, co škodí a boří. Základy tohoto uvažování položili už první antičtí filozofové, na které navázali i myslitelé křesťanští. Právě těmito počátky chápání duality dobro zlo se budu zabývat v této práci. Přestože její celý titul zní Pojetí zla u Platóna, Plótína a Augustina, mým cílem bylo představit zejména pojetí Augustinovo, který jako zásadní myslitel významně spojil křesťanskou tradici s myšlenkami antiky. Svatý Augustin byl navíc prvním z raných teologů, který se ve svém díle otázkou zla dopodrobna zabýval a zásadně ovlivnil většinu budoucího bádání o této základní filozofické otázce. Augustin zlo nechápe jako ontologickou, ale jako etickou kategorii. Zlo spatřuje v nedostatku dobra a jako takové podle něj nemá o sobě žádné bytí a je naprosto závislé na principiálně dobrém bytí. Existencí zla je v Augustinově pojetí vinen nikoli Bůh, ale jednotlivý člověk. Tím navazuje na filozofii Plótínovu. Jeho myšlenky tak nelze vykládat mimo kontext předchozího filozofického bádání. Cílem této práce je najít a doložit (či případně vyvrátit) právě tyto spojnice mezi myšlením antickým a křesťanským a to, jak vyplyne později, nejen v otázkách dobra a zla. V následujících kapitolách budu porovnávat filozofické systémy Platóna, Plótína a svatého Augustina se zaměřením na otázku zla jakožto protikladu dobra. Aby byla problematika dobra a zla u těchto myslitelů průzračnější, zasazuji ji do širšího kontextu jejich filozofických systémů. Za použití dostupné primární a sekundární literatury, zejména pak dostupných překladů děl všech tří myslitelů s pomocí Novotného a Patočky v kapitole o Platónovi, Karfíka a Hadota u Plótína a Machovce, Bondyho a Karfíkové u Augustina, ukazuji návaznost těchto filozofických systémů. U Platóna a Plótína se zaměřuji na jejich základní témata související s Augustinem a na to, že některé myšlenky platónské se nevylučují s myšlenkami raného křesťanství. Jako metodu jsem zvolila postavení těchto tří systémů vedle sebe a jejich vzájemnou komparaci, která přibližuje postupný vývoj platónských myšlenek až po éru křesťanské teologie. Rozbor Platónových a Plótínových myšlenek bude sloužit jako základ k rozboru myšlenek Svatého Augustina. Vzhledem k tomu, že je pro mne v této práci stěžejní Augustinův filozofický systém, zaměřuji se v pozdějších kapitolách více na jeho život a dílo a

7 rozebírám také jeho názorový vývoj. V souvislosti s Augustinovým pojetím zla jakožto mravního pádu se v poslední kapitole zabývám jeho učením o milosti a predestinaci. V této poslední části také připomínám Augustinův zásadní vliv na evropské chápání dějin jako pohybu k dobru. Vzhledem k vývoji Augustinových myšlenek od manicheismu až k pravověrnému křesťanství, k jehož nástinu mi poslouží zejména kniha Milana Machovce Svatý Augustin je totiž třeba připomenout i konkrétní okolnosti, které jeho filozofii ovlivnily.

8 2 Platón Jak jsem již napsala v úvodu, k objasnění Augustinova myšlenkového systému a zejména problému zla je nutno nejprve uvést myšlenky, na jejichž základu sám svatý Augustin stavěl. V prvé řadě se tedy budu zabývat Platónovým filozofickým systémem a zejména jeho pojetím dobra a zla. Platón není toliko filozof mezi jinými filozofy, myslitel, který kráčí již raženou drahou, přejímá otázky a snaží se najít v jejich perspektivách nové souvislosti, nové světlo nebo nové záhady. Platón je zakladatelem tisícileté filozofické tradice a stojí u počátků toho pojetí filozofie, které po dlouhá staletí určovalo její pojem a smysl. 1 Takto popsal Platóna ve svém úvodu k jeho filozofii Jan Patočka. Platón pokračoval v Pythagorejském pojetí filozofie 2 jako lásky k moudrosti, jejímž prostřednictvím se člověk snaží dobrat pravdy, která se velmi často skrývá. Platónovo dílo bylo tak významné, že jím byla určena i veškerá pozdější antická filozofie, ať už šlo o představitele stoické či epikurejské školy nebo novoplatonismus. Nemenší měrou se ale podepsal i na rozvoji nové duchovní jednoty světa pod znamením křesťanství, kde, jak píše Patočka, mluví skrze Plótína(...)a zažívá reprízu v peru Aurelia Augustina. 3 Než přistoupím ke stěžejním kapitolám samotného Platónova učení, bude nutné poukázat na jistý vývoj jeho filozofického systému. I když toho o Platónově životě víme velmi málo, na rozdíl od svého učitele Sokrata zanechal množství filozofických spisů, které se dochovaly až dodnes. Vzhledem k tomu, že je většina Platónových spisů psána formou dialogu a sám autor zde nikdy není aktérem, je problematické určit, které myšlenky Platón zastával. Jeho filozofie není systematicky ucelená, což ovlivňuje i přehlednost výkladu jeho myšlenek. Všeobecně se má za to, že Platónův filozofický systém prošel za dobu jeho činnosti značným vývojem ruku v ruce s jeho spisy. Anthony Kenny (2000) ve svých Stručných dějinách západní filozofie dělí Platónův myšlenkový systém do tří etap v návaznosti na stáří jeho dialogů. Dialogy první skupiny, o nichž soudí, že jsou rané, označuje jako sokratovské. Ve všech těchto dialozích vystupuje Sokrates jako ten, kdo se vyptává, zpochybňuje a vyvrací zdánlivou moudrost. Spojnicí těchto raných dialogů je zejména sokratovské zpochybnění znalostí, dovedností a ctností, kterými 1 Patočka, Jan. Platón. Praha 1992, Státní pedagogické nakladatelství, str.7 2 Zlomky předsokratovských myslitelů. Diogenés, předml. 12. Přel. Karel Svoboda. Praha 1989, Státní pedagogické nakladatelství, str Patočka, Jan. Platón. Praha 1992, Státní pedagogické nakladatelství, str.10

9 jsou obdařeny titulní postavy dialogů. Všichni tito lidé jsou podle Sokrata neschopni odpoutat se od jednotlivého, od svého okamžitého mělkého zájmu, od toho, co je domněle konkrétní. 4 Tak se například v dialogu Euthyfron rozebírá zbožnost, v dialogu Lachés statečnost, v Charmidu uměřenost, přátelství v Lysiovi, krása v Hippiovi Větším a záměrné či nezáměrné páchání zla v Hippiovi Menším. I když se nikdy nepodaří přesný výměr zkoumaného problému, jsou v těchto dialozích patrné zárodky pozdějšího učení o idejích. 5 Právě touto naukou se Platón zabývá ve druhém období své činnosti. Zde již nevystupuje Sokrates jako mravokárce a nositel vědění, ale jako učitel, který přednáší svou nauku. V těchto dialozích je již patrný jakýsi ucelenější filozofický systém. Dialogy jsou delší a jeji obsah obtížnejší. Do této skupiny patří dialog Faidón, který pojednává o nesmrtelnosti duše, dále dialogy Gorgiás, Protagorás, Menón, Symposion, Faidros a nejznámější z této éry, Ústava. Všem je společné zaujetí Platónovou naukou o idejích. V poslední, třetí skupině dialogů je již Sokrates pouze vedlejší postavou a v některých se dokonce neobjevuje vůbec. Spojnicí mezi dvěma posledními obdobími je dialog Theaitétos, ve kterém Platón hledá definici poznání. V tomto pozdním období Platón zaujímá k některým stránkám své teorie idejí kritické stanovisko a dává se ještě více než v předchozích spisech vést některými pythagorejskými podněty, zvláště naukou o číslech v dialogu Timaios. Dialog Parmenidés se zabývá teorií idejí, Sofistés pravým a zdánlivým věděním, dialog Politikos pojednává o dokonalém státníkovi, Timaios o vzniku světa a přírodě, Kratios o Atlantidě a Filébos o poměru slasti a dobra. Zákony jsou pak posledním Platónovým dílem, jejich obsahem je pojednání o dokonalém státu. 6 Přestože v Platónových myšlenkách je patrný vývoj, pro účely své práce nadále používám převážně tematické dělení jeho stěžejních myšlenek. 4 Patočka, Jan. Platón. Praha 1992, Státní pedagogické nakladatelství, str.7 5 Patočka, Jan. Platón. Praha 1992, Státní pedagogické nakladatelství, str. 8 6 Kenny, Anthony. Stručné dějiny západní filozofie. Přel. Kol. Praha 2000, Volvox Globator, str

10 2.1 Platónův filozofický systém Ve všech oblastech Platónova systému se setkáváme s dualismem věčného a pomíjivého. Jelikož sféra věčného je sférou skutečného věnuje se Platón ve svých úvahách zvláště této oblasti. Veškeré jeho filozofování se tak zaměřuje na pozitivní principy a hodnoty, díky kterým je možná skutečná existence a skutečný život. Proto je nejdůležitějším motivem platónské filozofie dobro jakožto prvotní princip a dobro jakožto projev tohoto principu. Až na základě těchto kladných hodnot vyvozuje jejich opaky. Proto není možné začít vykládat problematiku zla bez uvedení výměru jednotlivých dober a zejména dobra absolutního. Cílem Platónovy filozofie je dobrat se k celkovému výkladu lidské existence. Víra v jistotu pravdy a snaha dosáhnout této jistoty prostřednictvím rozumového myšlení je tak zásadním odkazem Sokratovy filozofie. Vědění (epistémé) je podle Platóna předmětem touhy každého filozofa, proto jej velmi silně upřednostňuje před pouhým smyslovým zdáním (dóxa). S tímto odlišením přišli již dříve Platónovi předchůdci. Například už ionští filozofové se povznesli nad platnost smyslů, když se odvážili všechnu smyslovou rozmanitost látek odvozovat z jediného počátku. Platón vidí cestu k pravdě v metodické práci myslitelova rozumu, proto se v dialogu Lachés staví proti názoru, že by pravda měla být výsledkem konsensu, když říká: Neboť znalostí se má, myslím, posuzovat, a ne množstvím, co má být dobře rozsouzeno. 7 Tímto se kriticky staví k umění rétoriky, které bylo v jeho době tak populární. Právě rétoriku obviňoval z toho, že preferuje mínění před věděním. Jako překážku vědění vnímal i sofisty, kteří jako metodu svého učení moudrosti používali eristiku. V té nešlo v prvé řadě o poznání pravdy, ale spíše o spor samotný, o to udolat posluchače argumenty nezávisle na logickém sledu. Proto Platón označuje umění sofistiky za antilogické. 8 V dialogu Faidon se nechvalně vyjadřuje právě o antilogicích a rétorech, kteří se nechovají jako milovníci moudrosti, ale spíše jako milovníci vítězení: Ti, totiž, kdykoli o něčem sporném hovoří, nestarají se o to, jak se má ta věc, která je předmětem rozpravy, nýbrž o to se snaží, aby se to, co oni sami pronesli jako svůj názor, stalo míněním přítomných. 9 Již Sokrates, stejně jako později Platón, považuje za pravé vědění takové vědění, které se týká jen věcí dokonale jistých. Ve svém myšlení se nezabývá celou přírodou, ale omezuje 7 Platón. Spisy III., Lachés 184e.Přel. František Novotný. Praha 2003, OIKOYMENH, str Novotný, František. O Platonovi, díl třetí.praha 1949, Leichterův výbor, str.11 9 Platón. Spisy I., Faidón 91a. Přel. František Novotný. Praha 2003, OIKOYMENH, str. 126

11 se výhradně na mravní otázky. 10 Sokrates se nezajímá o to, co je tato konkrétní věc, kterou vidíme před sebou. Když se svými otázkami snaží o poznání dobra, krásna, spravedlnosti, zbožnosti, nemá na mysli jednotlivé dobro, jednotlivou krásnou, spravedlivou a zbožnou věc, ale něco obecného a platného při každé krásné věci, každém dobrém, spravedlivém a zbožném činu. 11 Sokrates tedy svými otázkami směřuje k obecninám lidského myšlení. A je si současně vědom, že pravý život lidský, pravé bytí člověka není přítomno, není zde. 12 Pravé vědění je pak pro Sokrata skromné vědění o nevědění. Právě toto od něj Platón přejímá a postupuje ještě dále, když klade obecniny mimo lidské myšlení. Platón soudí, že se definování nevztahuje na věci vnímané smysly, ale na věci úplně jiné. Věci vnímatelné smysly se totiž neustále mění, proto není možný jejich obecný výměr. Tyto jiné věci nazývá idejemi a učí, že všechny smyslové věci jsou vedle nich a že jsou podle nich nazývány. S pojmem idea se poprvé setkáváme v dialogu Euthyfron. Zde Sokrates hledá pravou zbožnost, když říká: Vždyť patrně je ve veškerém jednání zbožné samo se sebou totožné, kdežto hříšné je zase opakem zbožného v celém jeho rozsahu, ale samo se sebou je stejné, a všechno, cokoli má být hříšné, obsahuje, hledíc k hříšnosti, jakýsi jeden vid. 13 Podle Patočky zde Platón mluví o jednotě nad mnohým a v mnohém, tedy o ideální jednotě. 14 Tak se postupně zrodila významná Platónova nauka o dvou světech, ve které rozlišuje časoprostorový svět dění a svět bytí mimo prostor a čas. Tuto nauku lze zjednodušeně chápat jako splynutí a další rozvinutí myšlenek Parmenidových a Herakleitových, tedy pojetí světa strnulého bytí na jedné straně a pojetí světa zkušenosti v ustavičném plynutí na straně druhé. 15 Tento neměnný svět bytí (svět idejí) stojí nad světem smyslovým a je pravou jedinou skutečností a pravou příčinou smyslového světa zdání. Věci smyslového světa se neustále mění, vznikají a zanikají a nejsou stálé. 16 Vzhledem k jejich nestálosti o nich tudíž nemůžeme říkat, že jsou, ale ani shodně, že nejsou. V Ústavě je Platón definuje jako něco, co není ani čistým jsoucnem, ani čistým nejsoucnem 17 a řadí je někam mezi jsoucno a nejsoucno, protože jsou účastny obojího. Smyslové věci nejsou jsoucna v pravém smyslu, ale věci, které se dějí. Stýkají se v nich protiklady, například krásná věc může být po některé stránce ošklivá, spravedlivá se může jistým způsobem zdát nespravedlivou a zbožná bezbožnou. V oblasti 10 Kessidi, F., CH. Sókratés. Přel. Kol. Praha 1980, Svoboda, str Novotný, František. O Platonovi, díl třetí. Praha 1949, Leichterův výbor, str Patočka, Jan. Platón. Praha 1992, Státní pedagogické nakladatelství, str Platón. Spisy I. Euthyfrón. Přel. František Novotný. Praha 2003, OIKOYMENH, str Patočka, Jan. Platón. Praha 1992, Státní pedagogické nakladatelství, str Hussey, Edward. Presokratici. Přel. Petr Rezek. Praha 1997, Petr Rezek, str Patočka, Jan. Platón. Praha 1992, Státní pedagogické nakladatelství, str Platón. Spisy IV., Ústava 478e. Přel. František Novotný. Praha 2003, OIKOYMENH, str. 206

12 Platónských smyslových věcí je patrná inspirace Herakleitovým pojetím světa jakožto jednoty protikladů. 18 Jednotlivým věcem smyslového světa odpovídají ve světě rozumovém obecniny. My však smysly vnímáme jen jednotlivé krásné věci, jednotlivé dobré a spravedlivé činy, nikoli však krásu či dobro a spravedlnost o sobě. Jak vyplývá z výše uvedeného, ve světě dění podléhá vše změně, proto se i jednotlivé činy mohou změnit ve svůj opak. Skutečné dobro, spravedlnost a krása jsou ale trvale tím, čím jsou. Podle knihy Giovanniho Realeho Platón se ideje vyznačují svou inteligibilitou, díky níž jsou věcem smyslovým nadřazeny. 19 Proto se tedy k ideji dobra a spravedlnosti nejsme schopni jako u věcí hmotných dobrat smysly, ale jen prostřednictvím oblasti jim vlastní, prostřednictvím rozumu, který je uložen v naší duši. 20 První ideje, které Platón, ve shodě se svým učitelem, v nadsmyslovém světě uviděl, jsou ideje etické. Vedle dobra a zbožnosti považoval Platón za etickou hodnotu také krásno, a to dokonce jako hodnotu nejvýznamnější a nejbližší. V líčení cesty za krásnem představuje, jak zmíním v kapitole o dobru a krásnu, Platón v Symposionu způsob nejdokonalejšího přiblížení duše k ideji. 21 V dialogu Faidros se dočítáme, že krása má v tomto lidském světě přednost před ostatními hodnotami (i moudrostí), protože ji vnímáme tím nejjasnějším z našich smyslů, zrakem. 22 Ideje hodnot, kterými se Platón zpočátku nejčastěji zabýval, jsou ideje z etického hlediska kladné. V Platónově filozofickém systému bohužel neexistuje žádná ucelená kapitola o jejich opacích, včetně zla. Ve zkušenosti vždy stojí proti dobru zlo, proti krásnu ošklivo, ale má zlo a ošklivo své místo i v onom pomyslném světě? Je idea zla a ošklivosti, jako je idea dobra a idea krásy? Na tyto otázky odpovídá Novotný (1949) takto: I když Platón používá za příklady etických idejí skoro všude jejich hodnot kladných, nemůže být pochyb o tom, že byl logicky nucen uznávat i pomyslné absolutní zlo a pomyslné absolutní ošklivo, neboť i to byly jistoty, po nichž jeho mysl toužila. 23 Poznání dobra je podle Novotného pro Platóna právě tak souvztažné s poznáním zla jako poznání pravdy s poznáním nepravdy. Ve Faidonu se Sokrates zmiňuje o tom, že ten, kdo zná nejlepší a nejdokonalejší stav věci, zároveň zná nutně i horší: Jestli by tedy někdo chtěl nalézt u každé věci příčinu, jak vzniká nebo zaniká nebo jest, že musí u ní nalézti to, jaké je pro ni nejlepší buď bytí nebo kterýkoli jiný stav nebo činnost; z toho tedy důvodu že 18 Hussey, Edward. Presokratici. Přel. Petr Rezek. Praha 1997, Petr Rezek, str Reale, Giovanni. Platón. Přel. Martin Cajthaml. Praha 2005, OIKOYMENH, str Novotný, František. O Platonovi, díl třetí. Praha 1949, Leichterův výbor str Novotný, František. O Platonovi, díl třetí. Praha 1949, Leichterův výbor, str Platón. Spisy II., Faidros 250d. Přel.František Novotný. Praha 2003, OIKOYMENH, str Novotný, František. O Platonovi, díl třetí. Praha 1949, Leichterův výbor, str. 30

13 nenáleží člověku nic jiného zkoumati, jak o té samé věci, tak o ostatních nežli stav nejlepší a nejdokonalejší. Ten člověk pak že zároveň zná i horší stav, neboť vědění o tom obojím je totéž. 24 Důkaz Platónova polaritního myšlení můžeme nalézt také v pasáži 186a, dialogu Theaitétos, kde jsou uvedeny věci, které duše pozoruje sama skrze sebe. Jde o jsoucnost, podobnost a nepodobnost, totožnost a různost, krásno a ošklivo a dobro a zlo. 25 Na jiném místě tohoto dialogu poučuje Sokrates Theodora, že v oblasti jsoucna existují dva příklady, jeden božský, svrchovaně blažený a jeden bezbožný, nejnešťastnější. Jde nejspíš o dva příklady idejí životů, idea života vedeného bohem a idea života bez boha 26. Ale lidé jsou podle Sokrata zaslepení a neuvědomují si, že se svým nespravedlivým jednáním vydávají na cestu bezbožnou a vzdalují se od té druhé alternativy, žití s bohem. Pokud se nedokážou odloučit od takovéhoto jednání, mohou si být téměř jisti, že je po smrti ono místo čisté od zla nepřijme, a zde budou mít život podobný sobě samým, zlý ve společnosti zlého. 27 Je otázkou, do jaké míry bral Platón bezbožnost, tedy ideu zla jako součást světa idejí. František Novotný ve svém díle O Platónovi zmiňuje názor U. Von Wilamowitze, který naráží právě na problematiku zařaditelnosti ideje zla. Wilamowitz soudí, že s Platónovou vírou a názory absolutně nelze spojit mínění, že by i bezbožnost, idea zla, byla ve světě idejí; jak autor píše, ve světě je bezbožnosti dost, ale v nebi ji nelze nalézt Dělení dober Pojem dobra a s ním související pojem štěstí byl od pradávna hlavní složkou lidské zkušenosti a lidské moudrosti. Jak píše Patočka: Úvahy o tom, co je dobré, hlavně poslední, nejvyšší dobré a našem poměru k němu (...) se ustavují v činnosti, zvané filosofia. 29 Řecké názory o lidských dobrech nalézáme zejména u básníků. Například Solón v jedné své básni popisuje rozličné představy lidí o dobru a zlu a jejich marné naděje dosažení dobra slovy: Kdokoli ochuraví, byv strastným neduhem sklíčen, jedinou myšlenku má, jak by se uzdravil zas. Jiný, ač zbabělec jest, se domnívá hrdinou býti, někdo zas nesličný muž, sobě se krasavcem zdá. Jiný, je-li zas chud a svírán těžkostmi nouze, doufá, že nabude jistě velkého 24 Platón. Spisy I., Faidón 97d. Přel. František Novotný. Praha 2003, OIKOYMENH, str Platón. Spisy I., Theaitétos 186 a. Přel. František Novotný. Praha 2003, OIKOYMENH, str Novotný, František. O Platónovi, díl třetí. Praha 1949, Leichterův výbor, str Platón. Spisy I. Theaitétos 176 a. Přel.František Novotný. Praha 2003, OIKYMENH, str Wilamowitz, U. Von. Platon II. In: Novotný, František. O Platónovi, díl třetí. Leichterův výbor. Praha 1949, str Patočka, Jan. Nejstarší řecká filozofie. Praha 1996, Vyšehrad, str. 13

14 majetku přec. 30 Takovéto řecké názory o dobrech života nejspíš Platón znal a leckdy z nich ve svých úvahách vycházel. Tak v Gorgiu uvádí, že největší dobro je být zdráv, za druhé být krásný a za třetí (...) být bohat bez nepoctivosti. 31 Zdraví a krása spojená s tělesnou silou jsou ustálené složky řecké stupnice dober, přijímané v různých obměnách i Platónem, pokud mluvil o dobrech vnějších. Například v Hippiu Větším uvádí: Pravím tedy, že vždy a všude je pro každého muže nejkrásnější být bohat, zdráv, ctěn od Helénů. 32 Mezi uznávanými dobry měly u Platóna ale své místo zejména duševní přednosti. V dialogu Euthydémos uvádí Platónův Sokrates ve výčtu dober vedle vnějších předností, jako je bohatství, krása a zdraví, také dobra čistě duševní, tedy být rozumný, spravedlivý a statečný a v neposlední řadě i moudrý. 33 Za společné dobro pro všechny lidi považuje průzračnost jsoucen. Běžný výčet dober je pak obohacen o dobro myslitelské, tedy poznání. Soustavné třídění zkušenostních dober provádí Platón v Zákonech, kde rozeznává dvojí dobra: Jednak lidská, jednak božská. 34 Menší jsou dobra lidská, jako je zdraví, krása, síla a bohatství. Na prvním místě mezi dobry božskými je moudrost, pak uměřený stav duše s rozumem. Tato dobra jsou nadřazena dobrům lidským a měla by současně být i základní výbavou zákonodárců. Na jiném místě Zákonů Platón uvádí trojí členění dober. Na první místo zde klade dobra týkající se duše, na druhé dobra tělesná a na třetí hmotné statky Dělení zel Stejně tak jako Platón dělí v průřezu celého svého díla dobra, dělí i zla. Patrné je to například v dialogu Gorgias. V jedné pasáži Sokrates rozeznává zla, která se týkají hmotného majetku člověka: takovým zlem je podle Sokrata chudoba. Dále rozeznává zla, která paralyzují tělo: slabost, nemoc, ošklivost a podobné věci. A konečně zla, která ochromují lidskou duši: nespravedlivost, nevědomost, zbabělost. Tedy k trojí věci, k penězům, k tělu a k duši, náleží trojí druh vadnosti, chudoba, nemoc a nespravedlnost. 36 Platónův Sokrates nakonec dochází k tomu, že právě vadnosti duše jsou ty nejošklivější a tudíž nejhorší. Protože nejošklivější věc se stává nejošklivější tím, že přináší buď největší 30 Oliva, Pavel. Solón. Praha 1971, Svoboda, str Platón. Spisy III. Gorgias 451e. Přel. František Novotný. Praha 2003, OIKOYMENH 32 Platón. Spisy III. Hippias Větší 291 d. Přel. František Novotný. Praha 2003, OIKOYMENH, str Platón. Spisy III. Euthydémos 279. Přel. František Novotný. Praha 2003, OIKOYMENH 34 Platón. Spisy V. Zákony, kniha první, 631b. Přel. František Novotný. Praha 2003, OIKYMENH, str Novotný, František. O Platónovi, díl třetí. Praha 1949, Leichterův výbor, str Platón. Spisy III.Gorgias 477c. Přel. František Novotný. Praha 2003.OIKOYMENH, str. 273

15 strast nebo škodu. Pak je tedy vadnost duše mnohem horší než strádání a nemoc. Jelikož vadnost duše vyniká nad ostatními vadnostmi neobyčejným zlem, je tudíž největším zlem na světě. 37 Tak jsou tedy nespravedlnost a nezřízenost a ostatní vady duše největší zlo. Stejně tak, jako se tělesná zla dají vyléčit, může se člověk zbavit i zel duševních tím, že přijme trest. Trest v sobě nese určitou spravedlnost a zbavuje člověka zla. Nejšťastnější je samozřejmě ten jedinec, který v sobě nemá žádné zlo. Hned na druhém místě za ním stojí ten, který je zla zbavován a nejhůř žije ten, který v sobě nese nespravedlnost a nehodlá se jí zbavit. Podobné členění zel můžeme nalézt i v pozdějších Zákonech. Zde Sokrates důrazně odmítá mínění Helénů i barbarů, kteří staví bohatství na první místo před dobra duše a těla. Vždyť všechno zlato na zemi i pod zemí nevyváží svou hodnotou dobrost. 38 Pro Platóna je tedy součástí lidských dober i bohatství, ale jde o takové bohatství, kterého člověk nenabyl nekale a přehnanou chtivostí. O člověku, který přišel k bohatství nekalým způsobem Platónův Sokrates v Zákonech říká: Jest pak nemožno, aby člověk vynikající měrou dobrý byl také vynikající měrou bohatý. 39 Nejen bohatství, ale i hodnota krásy je malá oproti hodnotě dobrosti, neboť ani když někdo dává přednost kráse před dobrostí, není to nic jiného než skutečné a úplné zneuctívání duše. Neboť tím jako by se tvrdilo, že tělo je vzácnější než duše, což není pravda; vždyť nic pozemského není vzácnější nad věci nebeské. 40 Jak píše Novotný : Podmínkou šťastného života člověka je život vedený pravdou. 41 Život v úmyslné nepravdě je pak život nešťastný. Platón říká o pravdě: Té budiž hned od začátku účasten, kdo se chce stát blaženým a šťastným, aby co nejdelší čas prožíval jako člověk pravdivý. Ten je totiž věrný; nevěrný však je ten, komu je milá úmyslná nepravda, a komu neúmyslná, nemoudrý. 42 Mít pravdu je tak podle Platóna dobro, zatímco být zbaven pravdy je zlo. Jak uvádí Novotný 43, kromě věcí dobrých a zlých existují ještě věci, které samy o sobě nejsou ani dobré ani zlé, takové věci nazývá Platón středními. Tyto věci definuje jako takové, které se někdy podílejí na dobru, jindy na zlu a někdy ani na jednom. Konkrétně jsou to děje, jako je běžeti, kráčeti, plouti a na druhé straně věci stavové, kamení, dříví a jiné. 44 I takové věci, které jsou samy o sobě hodnoceny jako dobro, nemusí být nutně dobré. 37 Novotný, František. O Platónovi, díl třetí. Praha 1949, Leichterův výbor, str Platón. Spisy V. Zákony, kniha pátá, 728a. Přel. František Novotný. Praha OIKOYMENH, str Platón. Spisy V. Zákony, kniha pátá, 743a. Přel. František Novotný. Praha OIKOYMENH, str Platón. Spisy V. Zákony, kniha pátá, 727d. Přel. František Novotný. Praha 2003.OIKOYMENH, str Novotný, František. O Platónovi, díl třetí. Praha 1949, Leichterův výbor, str Platón. Spisy V. Zákony, kniha pátá, 730c. Přel. František Novotný. Prha OIKOYMENH, str Novotný, František. O Platónovi, díl třetí. Praha 1949, Leichterův výbor, str Platón. Spisy III. Gorgias 468a. Přel. František Novotný. Praha OIKOYMENH, str. 259

16 Záleží na okolnostech. V Zákonech je opět zmíněna v té době běžná stupnice dober, podle níž je největší dobro zdraví, na druhém místě je krása, na třetím bohatství a mnoho dalších dober včetně smyslového vnímání. Platón ovšem tvrdí, že tato dobra nemusí být výlučně dobry, nejsou dobry absolutními. Proto jsou takováto dobra dobrá pouze pro ty, kteří jsou spravedliví a zbožní, pro lidi nespravedlivé jsou to zla. Tak i viděti a slyšeti a vnímati smysly a vůbec žíti je největším zlem 45 pro takového člověka, i kdyby byl nesmrtelný a oplýval všemi dobry kromě spravedlnosti a dobrosti. Výklad relativnosti dober, kterým se Platón zabývá zejména v Zákonech předpokládá rozdělení lidí na dobré a zlé, ale nezabývá se otázkou, v čem záleží dobrost člověka, a co tedy způsobuje, že dobrá věc je dobrá. Odpovědi na tyto otázky můžeme najít v pasáži dialogu Euthydémos, ve kterém dává Platón dobro do souvislosti s věděním. Aby byli lidé šťastni, potřebují k tomu dobra, jako je bohatství, dobra tělesná a duševní. Samo vlastnictví dober ale člověku ke štěstí nestačí, člověk je musí užívat. Nesmí je ale užívat libovolně, nýbrž správně. O správnosti užívání pak rozhoduje vědění (epistémé), neboť znalost poskytuje lidem úspěch při každé činnosti. 46 Bez uvědoměle správného užívání nemají podle Platóna žádná dobra cenu. 2.4 Dobro, libost a prospěšnost Co se týče poměru dobra k libosti, nemohl Platón přijmout názor, že libost je projev dobra nebo dokonce dobro samo, ale nemohl jej současně odmítnout. 47 Libost sama o sobě nemá pro Platóna kladnou hodnotu, ale je třeba ji posuzovat s ohledem na její následky. Podle toho pak v Ústavě třídí dobra na ta, která máme rádi pro ně sama, jako je například veselá mysl a všechny neškodné libosti. Dále pak dobra, která máme rádi pro ně sama i pro jejich účinky, jako je býti rozumný, viděti a býti zdráv. A třetí typ dober, která jsou sice namáhavá, ale prospěšná, čili je máme rádi pouze pro jejich účinky, do této skupiny spadá tělocvik a léčení v nemoci. 48 V dialogu Protágorás Sokrates dokazuje, že i tam, kde se obyčejně pokládá libost za zlo a nelibost za dobro, je třeba hledět na libost a nelibost budoucí. Vždy je ale libost vyhledávána jako něco dobrého a nelibost je odmítána jako něco zlého. V dialogu s Prótagorem nakonec Sokrates dospívá k překvapivému názoru, že to, co je libé, je zlé a to, co je útrapné, je dobré. Vzhledem k tomu, že ostatní pasáže, zabývající se poměrem libosti a 45 Platón. Spisy V. Zákony, kniha druhá, 661. Přel. František Novotný. Praha OIKOYMENH, str Platón. Spisy III. Euthydémos 281b. Přel. František Novotný. Praha OIKOYMENH, str Novotný, František. O Platónovi, díl třetí. Praha 1949, Leichterův výbor. str Platón. Spisy IV. Ústava, kniha druhá, 358b-d. Přel. František Novotný. Praha OIKOYMENH, str. 55

17 dobra, toto hodnocení popírají, je možné, že v této pasáži sestupuje Sokrates na úroveň hedonismu, zatímco v ostatních pasážích prezentuje nikoliv názor svůj, ale Platónův. 49 Tak se tedy v Gorgiu můžeme dočíst, že existují lepší a horší slasti a že dobré libosti jsou ty, které jsou prospěšné, a zlé ty, které jsou škodlivé. Stejně tak nelibosti jsou i dobré a špatné. 50 Platón také do jisté míry uznává souvislost dobra s prospěšností. Neodvozuje však dobro z prospěšnosti, ale naopak prospěšnost z dobra. Proto ani prospěšnost nemůže objasnit pojem dobra, neboť je sama dobrem podmíněna a určena. Při hledání absolutního dobra dospívá Platón k názoru, že toto hledané dobro je něco jiného než rozum a libost. Rozum ani libost nesplňují podmínky absolutního dobra, které Platón vidí jako samo o sobě dokonalé, úplné a naprosto žádoucí. Před obojím, libostí a rozumností, má přednost život z těchto částí složený. Aby zjistil, které z těchto částí se v životě více uplatňují, rozděluje veškeré jsoucno na tři rody. Neomezeno (apeiron), omezení (peras) a rod smíšený, k těm pak připojuje čtvrtý rod, příčinu smíšení. 51 V dialogu Filebos Platón opět nenalézá výměr dobra, ale objevuje hlavního činitele dobra, míru. Zde Platón navazuje na Pythagorejce, kteří uznávali míru za pravidlo lidského jednání i za důležitého činitele krásy. 52 V této oblasti se schází myšlení etické s myšlením estetickým. Výrazy jako krásné (kalon) a ošklivé (aischron), byly již před Platónem přeneseny z oblasti estetické do oblasti etické, kde se krásné (kalon) stalo synonymem slova dobré (agathon) a naopak ošklivé (aischron) synonymem slova zlé (kakon). 53 Stejně tak jako pojem dobra povýšil Platón také míru do oblasti metafyzické. Podstatu dobra našel v míře a činitele dobra nalezl v omezení (peras), za výraz omezení považoval číslo. V dialogu Epinomis Platón, stejně jako Pythagorejci, hovoří o čísle takto: Číslo je příčinou všech dober, není však příčinou žádného zla (...), avšak pohyb nesmyslný, nezřízený (...) bez rytmu a harmonie, a všechny věci, které v sobě mají nějaké zlo, těm jistě chybí všechno číslo Idea dobra Jedním z ústředních témat, kterými se Platón zabývá ve druhém období své činnosti, je nauka o idejích, jakožto vzorech všech věcí smyslového jsoucna. V této nauce Platón podle 49 Novotný, František. O Platónovi, díl třetí. Praha 1949, Leichterův výbor, str Platón. Spisy III. Gorgias 499. Přel. František Novotný. Praha OIKOYMENH, str Novotný, František. O Platónovi, díl druhý. Praha 1948, Leichterův výbor, str Patočka, Jan. Nejstarší řecká filozofie. Praha 1996, Vyšehrad, str Novotný, František. O Platónovi, díl třetí. Praha 1949, Leichterův výbor, str Platón. Spisy V. Epinomis 978. Přel. František Novotný. Praha OIKOYMENH, str. 412

18 Realeho postupně dochází k učení o principech, která je vrcholem jeho tvorby a spadá do třetí etapy. 55 Jak je patrné z předchozích kapitol, kde jsem činila výčet různých Platónových idejí, mají všechny ideje společné znaky. V prvé řadě jde o jejich inteligibilitu. Idea je nejvyšším předmětem rozumového poznání. Patónská idea se nachází v dimenzi, která se zásadně liší od tělesného a smyslového světa, dalším typickým znakem ideje je tedy její netělesnost. Ideje jsou současně, oproti jednotlivým věcem, činům a hodnotám, jsoucna, která vskutku jsou, mají bytí v plném smyslu. Jejich bytí nezáleží na ničem jiném, jsou samy o sobě. Ideje nevznikají a nezanikají, jsou mimo jakýkoli pohyb, a tudíž neměnné. A v neposlední řadě je každá idea určitou jednotou, sjednocující mnohostí věcí, jež na ní mají účast. 56 Uvedené charakteristiky opět potvrzují Platónův dualismus. Zatímco empirické skutečnosti jsou smysly vnímatelné, ideje jsou inteligibilní, zatímco fyzické skutečnosti jsou směsí bytí a nebytí, ideje jsou čistým plným bytím a tak dále. Tímto dělením idejí Platón postupně dochází k jedinému principu, kterým pak završuje svůj filozofický systém. Giovanni Reale označil ve své knize Platón ideje prvního období jako imanentní. 57 Zde Platón představuje ideje jako to, co způsobuje, že každá věc je tím, čím je, jako to, co ustavuje přirozenost věcí. V druhém období pak podle Realeho Platón spolu s imanencí rozvíjí i motiv transcendence. 58 Tím nalézá jinou sféru skutečnosti, její novou a vyšší rovinu. Nadřazenost a podřazenost má tedy dle Platóna své stupně. Čím vyšší stupeň, tím jsou ideje obecnější a tím menší je jejich počet. Soustava idejí se zužuje k jednomu vrcholu, k jedné podstatě. Tento vrchol, toto jedno, které je u Platóna spojovatelem množství, bylo základním předpokladem již v Parmenidově filozofii. Podle Parmenida existuje určité jest a vedle tohoto jest, tedy jsoucna, není nic jiného, žádné nejsoucno, proto jsoucno je u něj totéž, co jedno, v něm je obsažena veškerá skutečnost. 59 Počátkem všeho bylo tedy pro Parmenida jedno. Ve zlomcích se můžeme dočíst toto: Parmenidés(...)tvrdě, že vedle jsoucího není nejsoucí ničím, nutně se domnívá, že jsoucí je jedno a že není nic jiného. 60 Stejně jako u Anaximandra se i u Parmenida v jednu vyvažují protiklady, toto jedno není bezmezné, ale samo omezené, samo celistvé a přesně ohraničené proti tomu, co není. 61 Herakleitos zase o jednu vypovídá toto: Jedno, jež jediné je moudré, nechce i chce být zváno Diem(...)uslyšíce 55 Reale, Giovanni. Platón. Přel. Martin Cajthaml. Praha 2005, OIKOYMENH, str Reale, Giovanni. Platón.Přel. Martin Cajthaml. Praha 2005, OIKOYMENH, str Reale, Giovanni. Platón.Přel. Martin Cajthaml. Praha 2005, OIKOYMENH, str Reale, Giovanni. Platón.Přel. Martin Cajthaml. Praha 2005, OIKOYMENH, str Hussey, Edward. Presokratici. Přel. Petr Rezek. Praha 1997, Petr Rezek, str Zlomky předsokratovských myslitelů. Zl. A 24 z Aristotela. Přel. Karel Svoboda. Praha 1989, Státní pedagogické nakladatelství, str Patočka, Jan. Nejstarší řecká filozofie. Praha 1996, Vyšehrad, str. 135

19 ne mne, ale tuto řeč, moudře učiní, budou-li souhlasit, že vše - jedno 62. Vše má tedy podle Herakleita jediný smysl. Ten je nazván božským, protože všemu vládne, spojuje rozdělené a je tím jediným, co vládne 63. Platónovi ale nestačí uznat ideu jsoucnosti za vrchol celé soustavy idejí. Bytí je pro něj nekonečně víc než nebytí. Parmenidovo jsoucno nestačilo řadě Sokratových žáků, zejména Euklides z Megar dal Parmenidovu jednu činný smysl tím, že jej v duchu Sokratovy etiky spojil s pojmem dobra 64. O něm píše Diogenes Laertios: Tento vykládal, že jedno je dobro, nazývané mnohými jmény, někdy moudrost, někdy bůh a jindy rozum a podobně; věci dobru protivné popíral, tvrdě, že nemají jsoucnost. 65 Tak, jako Euklides, když spojil Parmenidovo jedno s dobrem, činí i Platón. Nachází tak svůj princip v dobru a toto dobro klade nad svou soustavu idejí. Podle Patočky lze o dobru říci, že stojí ještě nad posledním, pravým, zcela pozitivním a věčným jsoucnem. 66 V Platónově soustavě idejí tedy dobro není totožné se jsoucnem, ale je jsoucnosti nadřazeno, je nad a za jsoucností. Je jejím smyslem a příčinou. V Ústavě se dočítáme o poměru dobra a jsoucnosti toto: Rci tedy, že i předměty poznání mají od dobra nejen to, že jsou poznávány, nýbrž že se jim od něho dostává i bytí a jsoucnosti, ačkoli dobro není jsoucnost, nýbrž vyniká ještě nad jsoucnost důstojností a mocí. 67 Významný pro Platónovo pojetí první příčiny byl ještě dříve dialog Faidón. Zde Sokrates hovoří o nutnosti hledání příčin jednotlivých věcí. Díky četbě Anaxagorových knih zjišťuje, že příčinou všeho a tím, co tvoří řád, je rozum (nús). Jde o takový rozum, který všechny věci pořádá a každou jednotlivinu klade tam, kde by byla v nejlepším stavu. Pokud tedy člověk hledá příčinu všech věcí, musí se jeho rozum zaměřit výlučně na nejlepší a nejdokonalejší stav té věci. Úkolem filozofického myšlení by tak tedy bylo vyložit, co je nejlepší pro každou věc zvlášť a co je společné dobré pro všechny. Ale záhy poznává, že Anaxagoras nepoužívá působení rozumu k vysvětlení věcí, ale že za příčinu pokládá rozum jako určitou sílu, jako věc hmotnou. Jak píše Patočka: Ve světle svého chápání pak Sokrates Anaxagorovi vyčítá, že nús u něho není ve vlastním smyslu příčinou, tj. příčinou jakožto 62 Zlomky předsokratovských myslitelů. Zl. A 24 z Aristotela. Přel. Karel Svoboda. Praha 1989, Státní pedagogické nakladatelství, str Patočka, Jan. Nejstarší řecká filozofie. Praha 1996, Vyšehrad, str Kessidi, F., CH. Sókratés. Přel. Kol. Praha 1980, Svoboda, str Diogenes Laertios. Životopisy slávnych filozofov. Přel. Miloslav Okál. Bratislava 1954, Slovenská akademie vied, str Patočka, Jan. Platón. Praha 1992, Státní pedagogické nakladatelství, str Platón. Spisy IV, Ústava, kniha šestá, 509b. Přel. František Novotný. Praha 2003, OIKOYMENH, str. 241

20 cílem. 68 Rozum je tedy jistý orgán, který není příčinou všeho, ale jeho prostřednictvím je možné nahlédnout, že a jak je všechno ve světě ustrojeno k jednotícímu dobru. 69 Poté, co od pouhého pozorování věcí zaměřil Platón svoji pozornost na přemýšlení o pojmech, dospívá k tomu, že takovouto příčinou je právě dobro. To svazuje a drží pohromadě všechny věci. 70 Základní vlastností ideje je to, že dává věci optimální stav. Jednotlivá idea dává tento stav jednotlivé věci. Společné dobro všeho, co je, i idejí samotných, pak způsobuje idea dobra. Toto dobro ale není v užším slova smyslu dobrem etickým, ale je činitelem dokonalého stavu, jako naplnění jsoucnosti. Dobro, jak píše Patočka, není jen příčina, ale současně i účel. Platón tedy považuje Anaxagorův výklad rozumu za nedostatečný, protože v něm figuruje rozum jako příčina působící, ale už zde není řečeno proč a k čemu ten rozum působí. Platón jej tedy doplnil poznatkem, že účelem a první příčinou toho působení je dobro. Od ideje dobra vychází všechno bytí a naopak se k ní sbíhá všechno dění, v ní se nalézá možnost veškerého poznání. Gadamer ve své knize Idea dobra mezi Platónem a Aristotelem (1994) pojednává o ideji dobra, jako o ideji, která se od ostatních odlišuje právě tím prvním a dává ji do souvislosti s pythagorejským učením. Zde nalézá analogii k pythagorejské nauce o peras a apeiron a v souvislosti s Platónovým principem hovoří nejen o jednom, ale současně o nekonečné dvojici. Podobně i Reale v kapitole o podstatě nehovoří o jednom principu, ale o principech dvou. 71 Znamená to tedy, že Platónova idea dobra je podmínkou všeho uspořádání, jako jednota jednotného, což však dle Gadamera znamená současně jako jednota mnohého: Idea je první příčinou a současně tím, co pomáhá mnohosti stát se stavem jednoty. 72 Vše, co je obecně považováno za dobro, není dobro absolutní. Takováto dobra naopak ztrácí svoji hodnotu, pokud jsou vedena nevědomostí a stávají se ještě většími zly, než by byly jejich opaky. Platón to dokládá na příkladu smrti. Bát se jí je projev domnělé moudrosti, protože nikdo skutečně neví, jestli smrt není pro člověka třeba největší dobro. Lidé se ke zlu staví jako k největšímu zlu, přestože o ní vůbec nic neví. Sokrates zakončuje úvahu o smrti takto: Těch zlých věcí, o kterých vím, že jsou zlé, se budu vždycky více bát a stříci nežli těch, o kterých nevím, zdali snad nejsou dobré. 73 V dialogu Lachés dokonce Sokrates uvažuje nad tím, že smrt je pro některé lidi lepší než život, a odsuzuje takové lidi, kteří říkají, 68 Patočka, Jan. Platón. Praha 1992, Státní pedagogické nakladatelství, str Patočka, Jan. Platón. Praha 1992, Státní pedagogické nakladatelství, str Platón. Spisy I., Faidón. Přel. František Novotný. Praha 2003, OIKOYMENH 71 Reale, Giovanni. Platón.Přel. Martin Cajthaml. Praha 2005, OIKOYMENH, str Gadamer, H.G. Idea dobra mezi Platónem a Aristotelem. Přel. Karfík, Filip. Praha 1994, OIKOYMENH, str Platón. Spisy I. Obrana Sokratova 29a. Přel. František Novotný. Praha 2003, OIKOYMENH, str. 47

21 že žití je za všech okolností dobro, když neznají povahu té druhé stránky, smrti. Takováto dobra se ale zdají být subjektivní a relativní. Z výše uvedeného vyplývá, že Platón jakožto filozof toužící po objektivnosti se snažil určit podstatu dobra jednotně a objektivně. Snažil se nalézt nad jednotlivými subjektivními dobry nadosobní a nadspolečenské dobro absolutní, to dobro, které je cílem (telos) všech činností. 2.6 Dobro a krása Další otázkou, kterou si Platón velmi často kladl, byla otázka poměru krásy a dobra. Právě ta je předmětem dialogu Hippias Větší. Sokrates zde rozmlouvá se sofistou Hippiou s nadějí, že narazil na odborníka, který ho důkladně poučí o tom, co je krásno. Přes jasné určení Sokratovo, že chce znát krásno, kterým jsou všechny věci krásné, tedy ideu krásna, Hippias nedovede rozeznat otázku, co je krásno, od otázky, co je krásné. Po několika nezdařilých pokusech tak Hippias dochází k tomu, že nejkrásnější pro všechny muže je být bohat, zdráv a ctěn od Helénů. 74 Zde se ale Sokrates opět nedozvídá odpověď na otázku krásy samotné. Hippias nazývá krásnými věcmi ty věci, které jsou obecně uváděny ve výčtu dober. Krása je zde tedy sloučena s dobrem. Vyvráceny jsou nakonec i domněnky, že krásno je to, co je vhodné, a to, co je užitečné. V rozmluvě Sokrata s Hippiou se nakonec nepodaří odlišit dobro od krásy a dialog je uzavřen příslovím, že krásné věci jsou nesnadné. O poměru krásného a dobrého se také jedná v dialogu Gorgias, kde se Sokrates upíná k myšlence, že je horší činit bezpráví, než jej snášet. Podle Sokrata krása záleží buď v užitečnosti nebo v libosti. Krásno zde tedy vymezuje libostí a dobrem a ošklivo strastí a zlem. Z toho, že je v této pasáži slovo dobré kladeno místo slova užitečné, je patrno, že jde o dobro praktické. Sokrates zastával názor, že všechno, co lidé používají, považují za krásné a dobré podle toho, k čemu je to užitečné. 75 Tedy jedny a tytéž předměty bývají podle Sokrata jak krásné, tak ošklivé, dobré i špatné v různých vztazích. Proto Sokrates používá často nezvyklou formulaci krásné k něčemu. Často je to, co je dobré proti horečce, špatné proti hladu, často je to, co je krásné pro běh, ošklivé pro zápas a naopak to, co je krásné pro zápas, je ošklivé pro běh, zkrátka všechno je dobré a krásné ve vztahu k tomu, k čemu se hodí, a naopak špatné a ošklivé ve vztahu k tomu, k čemu 74 Platón. Spisy III. Hippias Větší 291d. Přel. František Novotný. Praha OIKOYMENH, str Xenofón. Vzpomínky na Sokrata a jiné spisy. Přel. V. Bahník, Praha 1972, str. 118

22 se nehodí. 76 Po vzoru Sokrata také Platón uznal jistou souvztažnost mezi prospěchem a krásou. Proto se, kromě uvedené pasáže z Gorgia, zabývá tímto vztahem i v Ústavě, kde říká: Neboť velmi dobrý je a zůstane výrok, že užitečné jest krásné a škodlivé ohyzdné. 77 Také zde se předpokládá, že prospěšné je to, co má kladnou hodnotu ve svém poměru k dobru. Platón přijímal myšlenku, že co je krásné, to milujeme, ale nikdy nepřijal, že někdy je krásné to, co milujeme. Krásno, ve které věřil Platón, bylo krásno objektivní. Čistě estetického pojetí krásy se nedobral Platón ani v Symposiu. Sokratovi je zde ukázána cesta, kterou je možno dojít na vrcholný stupeň. Je to postup od milování krásného těla k tělesné kráse vůbec, pak ke kráse duší, ke kráse v činnostech a zásadách veřejného života, odtud ke kráse poznatků, až by pak člověk při dlouhém zírání na veliké moře krásy spatřil krásno samo o sobě, samu ideu krásy. 78 Pokud lidská duše dosáhne toho stupně, že je schopna uvidět ideu krásy, otevře se jí pohled na veškerý nadsmyslový svět a na jeho slunce, které tomuto světu kraluje, na ideu dobra, povýšenou nad samu jsoucnost. Takto sice krása není na vrcholu hodnot, ale jejím prostřednictvím je možno tento svět nahlédnout. Jak říká Platón ve Faidru : Krásu bylo tehdy vidět zářící, (...) duše uviděly blažené vidění a podívání a byly zasvěcovány zasvěcováním, které sluší nazvati ze všech nejblaženějším. 79 Krása tedy září jako slunce mezi jsoucny nadsmyslového světa, ale i v tomto světě jasně vyniká mezi všemi věcmi a my ji vnímáme zrakem, který je nejjasnější z našich smyslů. Zrakem člověk nevidí ani rozumové myšlení, jediná krása dostala ten úděl, že je nejpatrnější. Platón v této pasáži sice jmenuje rozumové myšlení, ale mohl stejně tak jmenovat i ono vrcholné jsoucno dobra, jelikož ani to nemá tak patrný projev jako krása. Takovýmto způsobem je tedy krása svou smyslovou patrností schopna být prostřednicí mezi světem smyslovým a světem pomyslným. Tím má také etickou hodnotu, jelikož vede k ideji dobra. 2.7 Z čeho pramení zlo? Nade všemi ideami jako příčina všeho bytí stojí božský princip, idea dobra. Toto absolutní dobro je jako princip neměnné. Jakožto dokonalost sama nemůže být ničím jiným měněno ani samo sebou, neboť by se tak stávalo méně dokonalé. Absolutní zlo oproti 76 Xenofón. Vzpomínky na Sokrata a jiné spisy. Přel. V. Bahník, Praha 1972, str Platón. Spisy IV, Ústava, kniha pátá, 457b. Přel. František Novotný. Praha 2003, OIKOYMENH, str Novotný, František. O Platónovi, díl druhý. Praha 1948, Leichterův výbor, str Platón. Spisy II., Faidros 250c. Přel. František Novotný. Praha 2003, OIKOYMENH, str. 247

23 absolutnímu dobru, pak nemá existenci. Je něčím, co postrádá jakýkoli znak dobra. Hlavním atributem ideje dobra je její dobrota. Z toho vyplývá, že z této příčiny, o které Platón v Ústavě hovoří jako o bohu, nemůže pocházet zlo. Příčina dobra jest jedině Bůh, zla ovšem příčiny jsou nejrůznější, 80 říká Platón v Ústavě. Kde však platónskou příčinu zla hledat? Podle Platóna zlo existuje jen v relativní podobě a spočívá v odpadnutí od nejvyššího dobra. To je základní zlo, které pak plodí všechna další. Jak píše Reale: Ztrátou boha, ztrácíme dobro a upadáme do stavu zla. 81 Jestliže je dobro doménou božského, pak zlo je doménou člověka. Odpadnutí od boha pak znamená upadnutí do mnohosti, do světa smyslových jsoucen. Za zlo tedy není odpovědný bůh, ale člověk a jeho rozum, jako orgán duše. 2.8 Dobro a zlo na pozadí péče o duši Pro Platóna není filozofie jen teoretickou vědou, která má hledat pojmy a objasňovat základní otázky, ale je skutečným návodem jak žít. Patočka o ní říká toto: Filozofie, které přísluší úloha výslovně klást, vyjasňovat a řešit otázku jak žít, může být určena jako péče o duši. 82 Oblast lidského vědění podle Platóna je úzce spjata s žitou praxí. Na pozadí péče o duši právě vyvstává Platónův problém zla jakožto odklon od správného způsobu života založeného na vědění. Nejde však o všeobecné vědění, ale převážně o vědění dobra. Poznání dobra je úkon rozumu, orgánem poznávání je pak lidská duše (psyché). Jak se můžeme dočíst v knize Terence Irwina Plato s ethics, vzhledem k Platónově přesvědčení, že nemůže být neshoda mezi rozumovým poznáním a mravním soudem i jednáním, je toto poznání zároveň úkon etický. 83 Všechno lidské poznání, chtění a konání musí směřovat k tomuto absolutnímu dobru. Stav, ve kterém je toto směřování uskutečněno, nazývá Platón ctnost (areté). Opakem k areté je pak špatnost (kakia). Dobrost, a tedy i špatnost člověka, se projevuje v jeho rozumových schopnostech a v jeho mravním stavu. Areté je podle Platóna v podstatě znalost dobra a zla. Pojetí ctnosti jako vědění dokládá Sokrates v dialogu Laches, když říká, že v tom je každý z nás dobrý, v čem je znalý, v čem však je nevědomý, v tom je špatný. 84 Co se týče lidského jednání, má Platón za to, že člověk je v jádru dobrý a vždy směřuje k dobru. Lidská vůle tedy není libovůle, ale je vždy zaměřena k dobru. Člověk podle této teorie vždy 80 Platón. Spisy IV, Ústava, kniha druhá, 379c. Přel. František Novotný. Praha 2003, OIKOYMENH, str Reale, Giovanni. Platón.Přel. Martin Cajthaml. Praha 2005, OIKOYMENH, str Patočka, Jan. Péče o duši II. Praha 1999, OIKOYMENH, str Irwin, Terence. Plato s ethics. New York 1995, Oxford University, str Platón. Spisy III. Lachés 194d. Přel. František Novotný. Praha OIKOYMENH, str. 78