MONOGRAFIE PROJEKTU MEZINÁRODNÍ EKONOMIE JAKO TEORIE SVĚTOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ

Transkript

1 MONOGRAFIE PROJEKTU MEZINÁRODNÍ EKONOMIE JAKO TEORIE SVĚTOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ Vytvořeno v rámci projektu Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost CZ.1.07/3.2.07/ Konkurenceschopnost ve světové ekonomice a české ekonomice v návaznosti na Moravskoslezský kraj František Varadzin 2012 Pojekt je spolufinancován z prostředků Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR

2 Autor:Prof. PhDr. František Varadzin, CSc. Recenze: Doc. PhDr. Lenka Adamcová, CSc. PhDr. Pavel Hejtman, CSc. Tato práce vznikla jako součást řešení projektu CZ.1.07/3.2.07/ Konkurenceschopnost ve světové ekonomice a české ekonomice v návaznosti na Moravskoslezský kraj Tento výtisk je určen ke studijním účelům, neprošel jazykovými a oponentními korekturami. Vysoká škola sociálně správní, ICV Havířov o.p.s., 2012

3 Obsah PŘEDMLUVA... 1 I ÚVOD DO MEZINÁRODNÍ DIMENZE EXISTENCE SVĚTA VÝVOJ EKONOMICKÉ REALITY A JEJÍ ODRAZ V MYŠLENÍ Vývoj světového hospodářství Metodologická východiska historického produkčního procesu Počátky formování hospodářského života a epocha antiky Středověk tendence vývoje světového hospodářství Vznik světového ekonomického systému Průmyslová revoluce a světové hospodářství Druhá průmyslová revoluce a změny ve světovém hospodářství Charakter vývoje světové hospodářství Vývoj ekonomického myšlení v oblasti světové ekonomiky Etapa formování ekonomického myšlení do nástupu merkantilismu Merkantilismus jako etapa vývoje názoru na mezinárodní ekonomické vztahy Názory na mezinárodní ekonomické problémy v období formování klasické ekonomické teorie Marxismus a problémy mezinárodních ekonomických vztahů Neoklasický pohled na problematiku mezinárodních ekonomických vztahů Keynesiánství a teorie mezinárodních ekonomických vztahů Institucionalisté a další neortodoxní směry ekonomického myšlení a jejich postoje k mezinárodním ekonomickým vztahům ZÁKLADNÍ EKONOMICKÁ VÝCHODISKA PRO FORMOVÁNÍ MEZINÁRODNÍ EKONOMIE Základní ekonomické kategorie a zákony Základní kategorie mezinárodní ekonomie a světové ekonomiky PROBLEMATIKA MEZINÁRODNÍ KOMPARACE Vývoj názorů na komparaci a ekonomickou klasifikaci Základní vymezení teorie komparace Základní vztah mezi ekonomickou teorií a komparací Tradiční ontologicko-normativní pojetí Teorie redukování celku Nomologicko-empirické pojetí Kriticko-dialektické pojetí Národohospodářské veličiny z hlediska komparace Základní kategorie zásob v mezinárodním porovnávání Základní kategorie toků v mezinárodním porovnávání Problémy komparace ekonomických systémů Obecné vymezení systému Ekonomické systémy jako předměty srovnávání Problémy převodu národohospodářských veličin Pojetí peněz Historická dimense převodu Metoda přepočtu na základě oficiálních směnných kurzů Metoda parity kupní síly Metoda fyzických ukazatelů II SOUDOBÉ SVĚTOVÉ HOSPODÁŘSTVÍ GLOBALIZAČNÍ PROCESY V SOUDOBÉM SVĚTĚ Fenomén globalizace Pojem globalizace Globální problémy

4 4.3.1 Sociálně politické globální problémy Ekologické globální problémy Surovinově energetické globální problémy Ekonomické globální problémy FIRMY NA SVĚTOVÝCH TRZÍCH. FORMY A STRATEGIE Historický vývoj nadnárodních společností Organizační struktura nadnárodních společností Formy mezinárodních činností společnosti Mezinárodní činnost malých a středních podniků MEZINÁRODNÍ DĚLBA PRÁCE V SOUDOBÉM SVĚTOVÉM HOSPODÁŘSTVÍ - PROBLÉMY KLASIFIKACE Vyspělé ekonomiky Rozvojové ekonomiky Klasifikace států ve světové ekonomice INTEGRAČNÍ PROCESY VE SVĚTOVÉM HOSPODÁŘSTVÍ Ekonomická integrace jako fenomén Teorie mezinárodní ekonomické integrace Vymezení integračních procesů Efekty integračních procesů Mezinárodní společnosti jako základ mikrointegracích procesů Teritoriální integrační uskupení Integrační procesy v Evropě Integrační procesy na Americkém kontinentě Integrační procesy v Asii a Pacifiku Integrační procesy v Africe III PODSTATA, PŘÍČINA A FORMY MEZINÁRODNÍHO OBCHODU VÝVOJ ZAHRANIČNÍHO OBCHODU Zahraniční obchod do nástupu objevných plaveb Zahraniční obchod do konce antiky Zahraniční obchod ve středověku Vývoj zahraničního obchodu do konce 2. světové války Vývoj zahraničního obchodu v letech po 2. světové válce Teritoriální struktura světového obchodu Komoditní struktura světového obchodu ZÁKLADY TEORIE ZAHRANIČNÍHO OBCHODU Mezinárodní obchod a národní hospodářství Nedostupnost jako příčina zahraničního obchodu Klasické teorie mezinárodního obchodu Merkantilní teorie Autoregulační princip D. Huma Teorie absolutních výhod Teorie komparativních výhod Teorie faktorového vybavení ekonomiky Moderní teorie zahraničního obchodu Teorie technologické mezery Teorie životního cyklu Teorie úspor z rozsahu Teorie preference produktu OCHRANÁŘSKÉ TEORIE A MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ POLITIKA Neliberální myšlení v oblasti zahraničního obchodu Tarifní překážky zahraničního obchodu Vliv cel na ekonomiku

5 Druhy cel Netarifní překážky zahraničního obchodu Administrativní překážky zahraničního obchodu Formální překážky zahraničního obchodu Proexportní politika jako moment narušení zahraničního obchodu Dumping Měnové kurzy jako překážka mezinárodního obchodu Důsledky protekcionismu DRUHY A FORMY MEZINÁRODNÍHO OBCHODU Základní formy obchodu se zbožím a službami Vývoz a dovoz Reexport Přímý a nepřímý zahraniční obchod Jiné formy zahraničního obchodu Zušlechťování (zhodnocení) Kooperace Poskytování a získávání licencí a franchising Barterová směna (kompenzace) Switch obchody třístranná kompenzace Leasing Zbožové burzy Aukce Veletrhy Specifika obchodu se službami IV MEZINÁRODNÍ POHYBY VÝROBNÍCH ČINITELŮ MEZINÁRODNÍ POHYB PRACOVNÍCH SIL Příčiny migrace Základní formy migrace pracovních sil Zaměstnanost ve světové ekonomice Pohyby pracovní síly po 2. světové válce POHYB KAPITÁLU Vývoj názorů na mezinárodní pohyb kapitálu Formy pohybu mezinárodního kapitálu Významné teoretické problémy mezinárodního pohybu kapitálu Pohyb kapitálu a mezinárodní rovnováha Vyrovnávací mechanismus na mezinárodních kapitálových trzích Vliv transferů na ekonomiku Soudobé pohyby kapitálu V MONETÁRNÍ SFÉRA SVĚTOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ PLATEBNÍ BILANCE Monetární teorie vnějších ekonomických vztahů Vymezení platební bilance Principy sestavení platební bilance Struktura platební bilance Vyrovnávací procesy na platební bilanci Cenový mechanismus vyrovnávání platební bilance Důchodový mechanismus vyrovnání platební bilance Vyrovnávání platební bilance na základě směnných kurzů Analýza elasticity vyrovnávání platební bilance Platební bilance model a realita

6 15 MEZINÁRODNÍ FINANČNÍ TRHY Mezinárodní měnový systém Vývoj mezinárodního měnového systému Současný měnový systém a jeho problémy Formy mezinárodních finančních trhů Mezinárodní peněžní trh Mezinárodní kapitálové a úvěrové trhy Devizový trh Teorie směnných kurzů Vývoj názorů na teorii směnného kurzu Pohyby devizových kurzů TEORIE OTEVŘENÉ EKONOMIKY Teorie otevřené ekonomiky Základní vztahy makroekonomie otevřené ekonomiky Multiplikační efekty v otevřené ekonomice Mezinárodní ekonomické toky v ekonomice

7 Předmluva Osudy knih bývají mnohdy stejně pestré jako osudy lidí. I tato předkládaná práce není výsledkem náhlého hnutí mysli, ale je svázána s určitými dlouhodobými aktivitami autora. Odráţí se to jak ve struktuře práce, tak i ve způsobu výkladu. Souběţné studium historie a politické ekonomie dalo vzniknout názoru, ţe ekonomická schémata, přes veškerou důleţitost pro formulování logických souvztaţností, nemohou být postaveny správně, pokud nejsou provázeny poznáním historických souvislostí. Ekonomické souvislosti jsou vţdy postaveny na určitých axiomech myšlenkového schématu a tyto axiomy mohou být vysvětleny pouze z určitého charakteru společnosti. Jestliţe máme např. barterovou výměnu statků, pak neexistuje rozdíl mezi nabídkou a poptávkou. Jestliţe začnu zvaţovat peníze a moţnost oddělení oběhu zboţí a peněz, docházím k tomu, ţe v daném čase a v daném teritoriu nemusí tato rovnováha nastat. Pak si také musím klást otázku, kdy vznikají peníze, jak se jejich formy odráţí ve směnném procesu atd. Modelování problému je tak důsledkem stavu společnosti. Proto je prvním výrazným rysem předkládané práce akcent na zachycení určitých etap formování řešených teoretických problémů. Tento výklad nechce být výkladem hospodářských dějin jako takových. Od toho existují specializované předměty i učebnice. Smyslem takto podávaného výkladu je snaha ukázat čtenáři potřebu pochopit realitu a jak tato realita přispěla k formování určitých postojů a názorů. Jinak řečeno ekonomie by neměla být rozvíjena pouze jako abstraktní disciplína bez reálného obsahu. Další silný akcent je poloţen na problém vlastního výkladu ekonomického myšlení, i kdyţ taktéţ se nejedná o vlastní dějiny ekonomického myšlení. Tento výklad je nemá v úmyslu nahradit. Avšak integrované části poznatků této vědní disciplíny povaţuje autor za nutné a prospěšné, neboť se tak čtenáři otvírá prostor pro přemýšlení nad konkrétní interpretací určitého modelu, nebo k filosoficko-metodologickému uvědomování si tvorby vlastních závěrů. Problém je v tom, ţe současné sledování světa vyvolává obrovské mnoţství otázek. Ty vyplývají z jevů, do nichţ se přetvářejí sloţité a rozporuplné hlubiny současných procesů. Odpověď na tyto otázky nelze nalézt pouze v konkrétní praxi, na základě získaných a proţitých zkušeností. Důvodem je protikladnost, která vede k rozdílným výsledkům určité praxe. V jedné chvíli, v určitém teritoriu se stane daný postup oprávněný, v druhém momentu nikoliv. Tak můţeme pozorovat ve světovém hospodářství neúčinnost univerzálních receptů, krachy standardních řešení vedle dynamických vzestupů jiných teritorií. Porozumět při tom rozdílnosti interpretace stávajících jevů nelze alespoň bez základního si uvědomění 1

8 filosoficko-metodologických východisek jednotlivých ekonomických škol a jejich hodnotových struktur při posuzování forem bytí společnosti. V tomto ohledu se stačí podívat na vývoj monetární sféry světového hospodářství. Vývoj je natolik dynamický, ţe prakticky na něj v poslední době učebnice nemohou reagovat. Co bude s rezervní světovou měnou, je posilování zlatých rezerv racionální, přijme Čína rozhodující postavení v MMF, kdyţ ovládne mezinárodní transakce ve světovém obchodě? Jiný problém ej např. spjat s Eurem. V českém jazykovém prostředí mají největší vliv autoři, kteří přinejmenším Euru jako konceptu nedůvěřují. Nekladou si však elementární či komplikovanější otázky, vyplývající ze sloţitosti soudobé provázané světové struktury. Argument, který je v této souvislost slyšet nejčastěji, ţe suverenita státu je spjata s (vlastními) penězi, je nevede k odmítnutí NATO, i kdyţ to také omezuje naší suverenitu. Nebo je realita taková, ţe není moţné, aby se stát našeho rozměru a vyspělosti zabezpečil proti rizikům sám? A neplatí to i pro naši ekonomiku? Nikdo zároveň nehovoří o situaci, jak by vypadala Evropská ekonomika, pokud by zde existovalo 22 samostatných měn a jedna ekonomika za druhou by krachovala pod údery finančních spekulantů. Opravdu by exportně orientované ekonomiky, jako česká nebo slovenská, byly na tom lépe, neţ v případě stabilizované eurozóny, která omezila do značné míry burzovní rizika? Co by se dělo s pohledávkami nominovanými v lirách, francích, pesetách atd., co by to dělalo s devizovými rezervami? Vše by bylo nominováno v US dolarech a všichni by čekali na rozhodnutí Federálního rezervního systému při neustále klesajícím významu USA ve světovém hospodářství? Odpověď na tyto otázky, kromě ideových a politických preferencí, není moţná bez určitých myšlenkových postupů ekonomických škol, a proto se autor snaţil čtenáři naznačit způsoby, jakými tyto školy některé problémy interpretují. Samozřejmě se to netýká pouze monetární sféry. Narůstají problémy s neregulovanými pohyby kapitálu, s daňovými ráji a fiskální politikou, dochází k velkým problémům souvisejících s migrací obyvatel. Ukazuje se, ţe tyto problémy nejsou spjaty pouze s makroekonomickým uvaţováním, ale následné sociální, psychologické a kulturní důsledky, které se promítají do politiky, mají své ekonomické konsekvence. Je moţné akceptovat blahobyt daňových rájů, i kdyţ cenou je realita, ve které dochází k rozkladu fiskálního systému řady zemí neschopných zvládnout splátky dluhů. Na druhé straně bohatí občané této země převádí zdroje do daňových rájů. Kde je hranice mezi přirozeným právem azylu pro pronásledované a mezi podporou zemí, které odmítají řešit své nevyhovující sociálně ekonomické struktury a proto část svých problémů exportují s vystěhovanstvím? 2

9 Na řadu otázek následné kapitoly nedávají odpovědi, většinou pouze načrtávají dílčí pohled na moţné přístupy k řešení. Jsou východiskem pro další bádání a moţnou interpretaci. Odpovědi v mnoha případech nenalezneme v ekonomické analýze, ale v prioritách hodnot sociálně ekonomického systému. Z hlediska obsahu práce jde o rozvinutí myšlenek a přístupů autora obsaţených v předchozích pracích 1, které jsou doplněny a aktualizovány. Odráţí se zde i mnoholetá praxe při vedení kurzů Světové ekonomiky, Mezinárodní ekonomie a Ekonomiky rozvojových zemí, kdy autor dospěl k přesvědčení, ţe nejdůleţitější pro pochopení ekonomické reality je jednota metodologie myšlení a znalostí, neboť ta zaručí schopnost dalšího samostatného zvládání tématu. Nakolik se toto zdařilo v předloţeném textu, nechť posoudí čtenář sám. Autor je si vědom řady nedostatků, které vznikly, jak z nedostatku talentu, času a schopností, které vedly mnohdy k neobratnosti při formulování některých myšlenek a nerovnoměrnosti při zpracování určitých témat. Chce vyjádřit naději, ţe to nebude na úkor vyznění celkové kvality studie. Zároveň je nutné vyjádřit poděkování Petře Kučerové, bez jejíţ technické a administrativní pomoci by tato práce těţko spatřila světlo světa. 1 Viz např. Varadzin, F.: Teorie světové ekonomiky. Ostrava, VŠB TU Cihelková, E. Frait, J. Varadzin, F. Mach, M. Brůţek, A. Ţamberský, P.: Mezinárodní ekonomie II. Praha, C.H. Beck 2010 Varadzin, F. a kol.: Sociální a ekonomická rizika soudobého vývoje. Praha, Professional Publishing 2011, Varadzin, F.: Některé aspekty fungování světové ekonomiky. Havířov, VSSS

10 I Úvod do mezinárodní dimenze existence světa Svět počátkem 21. století totálně revolucionizuje podmínky bytí jednotlivců, sociálních skupin, národů a států. Nově vznikající skutečnosti vytvářejí jak potencionální moţnosti k seberealizaci individuální i sociální existence, tak i nebezpečí dalšího vývoje, která mohou jít aţ na samotné kořeny bytí. Skutečnost, ţe dochází k dynamickým procesům, není sama o sobě ničím novým. V historii lidstva je kaţdá etapa nepřetrţitým střídáním změn. Rozdíl je však v rozsahu a rychlosti, se kterou se tyto proměny realizují ve světě. Ze staletí se stávají desetiletí, ze států se stávají regionální bloky, přenosy informací rychlosti světla mění naše rozhodovací obzory a kaţdoroční pohyby milionů lidí ve světě překonávají veškeré rozměry stěhování národů. Jako kaţdá vědecká disciplína musí mít i ekonomická věda schopnost predikce, tj. musí umět popsat budoucí stav zkoumaného předmětu. Přitom by mělo být zřejmé, ţe sociálně ekonomický systém, jako součást společenského systému, je systémem měkkým, tj. neprodukuje tvrdá data jako např. mechanické fyzikální systémy. A uţ vůbec není myšlenkovým mechanicistním strojem, který generuje přesně stanovené výstupy. Je to důsledkem skutečnosti, ţe v reálném ţivotě nelze vyčlenit jenom některé roviny existence či izolovat vlivy jiných faktorů. Tento fakt však neznamená, ţe neexistují při převládajících příčinách stejné důsledky. Na základě specifik se projevují různě, jejich formy mohou být odlišně, nemění se však základní směřování a fungování. Jinak řečeno mohou nabývat rozdílnou podobu, jejich podstata je stejná. V různorodém světě jsme proto svědky koexistence rozdílných procesů, jejichţ pochopení znamená, při respektování všech zvláštností jedinečného subjektu, vzít v úvahu podstatné momenty ekonomického pohybu. A zde nastává metodologický problém, který není měřitelný bez ohledu na filozofické předpoklady našeho způsobu myšlení. Co je pro nás podstatné, jaký je charakter světa, jaké typy souvztaţností existují atp. Odpovědi o charakteru ekonomické černé skříňky mezi vstupy a výstupy nejsou jednotné, a proto existuje řada různých přístupů. Druhou příčinou jsou rozdíly v sociokulturních hodnotách, tj. ve způsobu vnímání skutečností. Je nutno si uvědomit, ţe neopozitivistické, objektivistické přístupy jsou výrazem ztotoţnění s určitými hodnotami a hodnotový relativizmus postmodernismu nic nemění na existenci strukturovaných hodnot sociálního bytí. 4

11 Proto dle našeho přesvědčení není moţno chápat ekonomickou analýzu pouze v rovině logicko-deduktivního přístupu. Její nezbytnou součásti je i pochopení vlastního historického přístupu, jako součást predikčního procesu ekonomie. Není to absolutizace historické metody ve smyslu německé historické školy, ale uznání vztahu mezi logickými modelovými přístupy pochopení existující reality a historickými procesy, které vedou k vytvoření určitého rámce pro jejich působení. Kromě této determinace má ještě historický přístup rozměr hledání, tj. snahu o definování našeho individuálního, sociálního a národního bytí ve světě. Řečeno Masarykovými slovy: To, co si z historie máme vybírat, to musíme vystihnout sami, a pak jít dál po té stezce, kterou nám minulost ukazuje. To znamená stálou kritiku naší minulosti. Nesmíme příliš upírat zrak na minulost, to je chyba přílišného lpění na historii, ţe se více díváme dozadu neţ dopředu. Všechno to, co bylo, je poučení pro to, co bude. Historie je pořád více umění předvídat, co se má dělat. 2 Období rychlých a mohutných přeměn světa znamená, pokud nechceme zůstat v dlouhodobě bolestivé izolaci, nové definování státu, suverenity, národní svébytnosti a individuální sounáleţitosti se sociálními celky. Znamená to také vytváření zdrojů pro tuto existenci za situace přeměn produkční základny. Proto to co musíme vystihnout sami, nemůţe záleţet na naší libovůli, ale má být důsledkem našich moţností a potřeb i jejich odrazem v našem vědomí. 2 Masaryk, T. G.: Problém malého národa. Praha, Čin 1947, s

12 1. Vývoj ekonomické reality a její odraz v myšlení 1.1 Vývoj světového hospodářství Metodologická východiska historického produkčního procesu Výroba statků se realizuje v zásadě ve dvou rovinách, a to: a) technické b) sociální Technický aspekt produkce znamená zkoumání zákonitostí, na jejichţ základě jsou přeměňovány přírodní látky na uţitné hodnoty, které slouţí k uspokojování lidských potřeb. Také sem patří zkoumání pouţívaných nástrojů, pomocí nichţ jsou tyto statky jak v materiální tak i nemateriální podobě produkovány. Můţeme tak vymezit např. dobu kamennou, bronzovou, ţeleznou, zabývat se vývojem zpracování kovů, způsobem jejich obrábění, dějinami chemie, fyziky, sledovat vývoj dopravních systémů atd. Sociální aspekt tvorby statků znamená analýzu vývoje společenských vztahů, v nichţ tato výroba probíhá. Jde tedy o charakteristiku způsobu propojení jednotlivých produkčních jednotek, vzájemné vazby v procesu reprodukce, tj. výroby, rozdělování, směny a spotřeby. Jde tedy o vymezení vlastnických vztahů, způsobů regulace (trţní, netrţní, smíšené), forem závislosti mezi individui atp. Jednotlivé historické typy produkce proto podmiňují jednotlivé historické formy rozdělování, tj. principy, podle nichţ jsou přidělovány statky subjektům tvořícím společnost. Jde zde o prozkoumání souvislostí mezi různými hierarchickými uspořádáními společnosti a vytvářením dispozičních práv k vytvořeným statkům. Jedná se o historický vývoj rent, mezd, zisků a úroků, i o přerozdělovací vztahy mezi různými formami správy společnosti (daně a jiné formy přisvojování produktu). Pro elementární formální vazby musí platit: (1) Q = p, * q 1 + p 2* q p n * q n tj. celkový produkt (Q) je roven ve společnosti souhrnu veškerých vyrobených statků a jejich cen (p*)q, Vezmeme-li v úvahu Sayovo dogma, pak Q (nabídka) je rovna důchodu, tj. Y. Přitom platí, ţe (2) Y = W + Z +R (3) coţ znamená, ţe celkový důchod ve společnosti je roven součtu mezd (W), zisků a úroků (Z) a rent (R). Chceme-li pouţít tento přístup na netrţní systémy, musíme zde formálně 6

13 imputovat měřítko hodnoty, jinak nám z ekonomické analýzy vypadne značná část produktu. V řadě předkapitalistických formací by se dokonce jednalo o většinu statků. Z hlediska konečné produkce lze zapsat, ţe hrubý produkt (Q B ) se rovná čisté produkci (Q N ) a meziproduktu (Q M ). Proto lze zapsat (4) Q B = Q N + Q M a pro produktivitu práce (pp) (5) pp = Q/N kde N je počet pracovních sil a délka pracovní doby v měřeném období. Pro rozdělování pak platí, ţe (6) Q = C N + S P kde C N je nutná spotřeba a S p přebytek. Přitom pro vyuţití přebytku platí tyto moţnosti: a) akumulace kapitálu, tj. zdroje jsou pouţívány na přírůstek masy fyzického kapitálu b) luxusní spotřeba (např. módní zboţí, statky demonstrativní spotřeby) c) společenská spotřeba (např. výstavba sportovního zařízení, obnova národních kulturních památek) d) spotřeba vládnoucího aparátu (např. justice, armáda) Platí přitom zákonitost, ţe společnosti s nízkou produktivitou mají také niţší relativní přebytek. Pokud v méně rozvinuté společnosti z důvodů rozbujelosti např. armády či správního aparátu dojde ke stlačení nutné spotřeby, vede to z dlouhodobého hlediska ke zpomalení jejího vývoje (nedostatek zdrojů na vzdělání, pokles obnovy výrobních zdrojů atp.). V dějinách lidstva byla dosti často zaznamenána skutečnost přebujelosti církve, přílišné militarizace atp. s negativními dopady. 7

14 Zkoumání ekonomického vývoje znamená i rozbor systému směny, tj. objasnění vývoje forem obchodu a zároveň i role finančního sektoru ekonomiky. Bez pochopení těchto historických změn nelze často vůbec správně interpretovat fungování celého ekonomického systému, neboť s rozvojem zboţně peněţních vztahů se tyto staly předpokladem výroby. Na těchto procesech je závislá i spotřeba a to jak domácností, tak veřejného sektoru. Je zřejmé, ţe jiný typ nutné spotřeby má společnost zaloţená na jednoduchých technologiích a jiný společnost spočívající na konstrukcích pracovního materiálu a kosmických technologiích. Tyto nové potřeby vyvolávají nutnost změny výroby a stávají se tak její bezprostřední součástí. Výroba, rozdělování, směna a spotřeba nejsou tak samostatné procesy, jsou to pouze různé strany jednoho ekonomického procesu. Hospodářství je také systémem institucí prostupujících výrobní proces, trhy, mezinárodní obchod i celou sféru finančního sektoru, které ve své konkrétnosti vstupují do technických i sociálních procesů. Jde o právní systémy, způsoby správy veřejných věcí, neformální normy jednání atp. Instituce jsou proto nejenom důsledkem způsobu výroby, ale na základě konkrétní organizace a způsobu výkonu funkcí ovlivňují úroveň a dynamiku výroby. Jejich pozitivní či negativní dopad souvisí jak s historickými úkoly, před nimiţ společnost stojí, ta i s prostorem a motivačními podněty, které dávají ekonomickým subjektům (firmám, domácnostem či individuím) Počátky formování hospodářského ţivota a epocha antiky 3 Hominidé byli součástí přírodních procesů rozvíjejících se na naší planetě. Jejich ovládnutí kamenné industrie umoţnilo zdokonalit další pomůcky přírodního původu, které pouţívali pro obstarávání potravy. Zároveň, kromě pudového jednání, začalo vznikat vědomé jednání vzniklé v procesu učení, získávání a předávání zkušeností a poznatků. Předpokladem byl zde rozvoj komunikačních dovedností vedoucí ke vzniku jazyka. Tím samozřejmě vzrostla váha sociálních vazeb a začala se formovat lidská společenství nejenom na biologickém základě 3 Následný výklad historických procesů je zaloţen na řadě studií z hospodářských dějin, které nejsou bezprostředně citovány v textu. Slouţily jako základ pro formulování širšího pojetí. Mezi nejvýraznější lze uvést Cameron, R.: Stručné ekonomické dějiny světa. Od doby kamenné do současnosti. Praha, Victoria Publishing Ciepilewski, J. Kostrowicka, I. Landan, Z. Tomaszewski, J.: Hospodárské dejiny světa. Bratislava, Pravda 1977, Istorija měnovoj ekonomiky. (Red. G. B. Poljak a A. N. Marková). Moskva, UNITY Pierenkemper, T.: Wirtschaftsgeschichte. München, Oldenbourg Podrobněji k autorové pojetí ekonomického vývoje viz Varadzin, F. a kol.: Ekonomický rozvoj a růst. Praha, Professional Publishing Zde je uvedená i další literatura, ze které vycházejí tvrzení v textu. 8

15 a začaly vznikat kulturní pospolitosti, kdy se jednotlivec ztotoţňoval se skupinou na základě určených forem bytí a jednání. Velmi významnou roli od neolitické revoluce začal sehrávat způsob obţivy, neboť tradiční lov a sběr determinoval lidská společenství na základě klimatických podmínek. Neolit tuto závislost nikterak nemění, ale domestikace zvířat, šlechtění kulturních rostlin měnilo význam přírodních faktorů pro existenci lidstva. Jeho mnoţství, schopnost přeţít, začala být, kromě přírodních podmínek, závislá na schopnostech souvisejících se sociálním bytím lidského kolektivu. Organizovaná společnost předávající svým členům poznání přírodních procesů a také vytvářející kooperační vztahy dokázala v příznivých přírodních podmínkách vytvořit dostatečný přírůstek zdrojů vedoucí ke vzniku civilizace. Neolitické kultury v Egyptě a Malé Asií a Mezopotámii se staly osedlé v údolí velkých řek a šířily se do ostatních oblastí. Úrodná půda vedla k nárůstu zemědělských přebytků, coţ umoţňovalo osvobodit určité mnoţství lidí od bezprostřední zemědělské výroby. Objevují se tak specializovaná řemesla a začíná se rozvíjet směna. Díky přebytků vznikají i specializované správní organizace (armáda) a kulturní instituce (církve). Se vznikem a vydělováním řemesel se rozvíjí i nástroje. V zemědělství jsou to nástroje pro orbu a sklizeň, vzniká hrnčířství, zpracování kůţí a vlny, zdokonaluje se kamenná industrie. Usedlý způsob ţivota vede ke vzniku vesnických osad, koncentrací řemeslné a zemědělské produkce vznikají a správní činnosti první městské osady (Jericho). S rozvojem civilizace se proměňuje způsob bydlení, oddělují se sakrální a laická funkce staveb a formují se základy prvních civilizací. Vznikají tak první monumentální stavby chrámy a paláce, začínají se rozvíjet zavlaţovací kanály, coţ vede k dalšímu růstu celospolečenské produktivity práce. 4 Pro výstavbu a údrţbu tohoto veřejného sektoru je nasazována nucená práce v podobě renty v úkonech a vzniká otroctví 5, coţ vede k rozmachu těchto civilizací. Lze pozorovat rozvoj tohoto modelu v oblastech Mezopotámie, Egypta, Sýrie i Turecka (Chetité). Obdobný model můţeme předpokládat v údolí řeky Indu (civilizace Mohendţo Daró, Harappa), obdobně se jeví i procesy při zrodu čínské civilizace v oblasti Ţluté řeky. 4 K problematice formování prvotních civilizací existuje řada prací. Z těch, které analyzují materiálně ekonomické souvislosti lze poukázat na Klíma, J.: Lidé Mezopotámie. Praha Orbis1976. Nikoforov, N. V.: Východ a světové dějiny. Praha Svoboda Shaw, I.: Dějiny starověkého Egypta. Brno, BB art Sociální charakter těchto civilizací je velmi diskutabilní a diskuse zasahuje metodologii historie velmi výrazně. Jde o tzv. diskusi o asijském výrobním způsobu. Naším cílem zde není jí rozvíjet. Pro základní orientaci viz Hubinger, V.: Asijský výrobní způsob a počátky formování raně třídní společnosti a raného státu v jihovýchodní Asii. Praha ČSAV Kol. autorů: Ranné formy civilizace. Praha, Svoboda

16 Velikost přebytku, a tím i vyspělost civilizace, nebyla primárně určena uţívanými technologiemi a nástroji, ale spíše vycházela z organizačního úsilí těchto civilizací. To integrovalo pracovní úsilí jedinců a skupin nejenom pomocí náboţenských systémů, ale pouţívalo ve velké míře i přímé fyzické přinucení. Rozvoj dělby práce, který vedl ke specializaci, zároveň vyţadoval také rozvoj kooperace a směny. Z pohledu formování světového hospodářství jiţ v tomto období vidíme existenci vzájemných mezistátních ekonomických vztahů mezi jednotlivými státy regionů, ale i mezi vzdálenějšími kulturami. Tak např. výsledky historického bádání dnes ukazují na kontakty této civilizace jak s jiţní Indií, tak i s oblasti Mezopotámie. Ve středomoří jsou znám kontakty mezi Krétou a Egyptem, Egyptem a Chetiti, Núbijci a dalšími africkými společenstvími. Značnou část těchto kontaktů zprostředkovávali kočovníci, tj. lidská společenství, která si zvolila specializaci na chov domestikovaných zvířat, a spolu s nimi kočovali v rámci jejich způsobu existence. Tím bylo dosaţeno zapojení do ekonomického ţivota usedlých civilizací i stepní a pouštní oblasti. V rámci tehdejší mezinárodní dělby práce se dokonce zformoval obchodní národ, Féničané, který ze svého úzkého pásu v Levantě obchodoval nejen ve Středomoří, ale dosáhl pravděpodobně aţ k Irsku a na pokyn faraonů obepluli jeho příslušníci Afriku. Docílil ve schopnostech myšlení vysokého stupně abstrakce a geniální vynález fonetického písma převzala řada národů, stal se základem masového šíření znalostí písma. Řekové, kteří na ně navázali a soupeřili s nimi, převzali od Lydů znalost mincí a to jim napomohlo k dalšímu rozvoji jak domácího tak zahraničního obchodu. Jejich rozmach zakládání kolonií od 8. a 7. st. před n. l. postupně propojil Středozemí a Černomořský svět do jednoho regionálního celku. Vzniklý region vedl k postupné teritoriální specializaci, kdy bylo vyuţíváno jednotlivých přírodních výhod oblastí, takţe docházelo k obchodu s vínem, obilím, kovy, luxusními výrobky atp. V centrech obchodu, např. Atény, Syrakusy, docházelo k vytváření manufaktur na výrobu amfor, zbraní, stát organizoval oběh peněz a prosazoval vědomou hospodářskou politiku. Na centralizační tendence vědomě navázala Římská říše a po třech těţkých válkách, kdy vyřadila svého největšího konkurenta, původně foinickou osadu Kartágo, sjednotila Středomořský svět do jednoho politického celku. Zároveň svými právními principy výrazně zasáhla do formování ekonomických subjektů v jejich rámci. Výstavba infrastruktury cesty, mosty, přístavy vedla k obrovskému ekonomickému rozmachu provázené nárůstem významu městské kultury. Dodnes zachované zbytky měst v Severní Africe, Asii či vykopávky v Porynní nás naplňují úţasem a to nejenom po stránce kulturní, ale i např. výstavbou vodního hospodářství. Důvody pádu římské civilizace dodnes vyvolávají řadu kontraverzí, ale z ekonomického hlediska se ukazuje, ţe vysoký podíl laciné otrocké práce nikterak nestimuloval dynamický 10

17 rozvoj technologií. Také postupné převládnutí panství latifundistů v Itálii nad svobodným rolnictvem podlomilo sociálně ekonomickou základnu říše. Příchozí vlny barbarů nebyly značnou částí obyvatel chápány vůbec jako nepřátelé. Velká hospodářství, která přešla na samozásobitelský způsob hospodaření, začala omezovat rozvoj trhu, který se soustředil pouze na luxusní předměty. Zároveň jejich majitelé se začali úspěšně vyhýbat placení daní, docházelo k postupné barbarizaci vojska a Západořímská říše se fakticky sama rozpustila. Proměny zasáhly v menší míře i klasický antický východ, kde původní kontakty mezi řeckou a perskou civilizaci Alexandr Makedonský změnil v jednotný svět propojených helenistických monarchií od Bosporu aţ po Indus. Velká hedvábná stezka ekonomicky přiblíţila tyto oblasti k čínské civilizaci. Ani rozpad říše Chan a další politické změny v oblasti Střední Asie nevedly k trvalému přerušení vzájemných ekonomických vazeb. Naopak. Boj o kontrolu a rozvoj této ekonomické tepny byl jednou z os, kolem níţ se točily osudy jak kočovných, tak usedlých kultur této oblasti. 6 Zároveň na hedvábí lze pozorovat státní ochranu výrobního tajemství i pokusy o průmyslovou špionáţ Středověk tendence vývoje světového hospodářství Rozpad antického světa pod náporem kočovníků z euroasijských stepí a germánských kmenů si nelze přestavit jako konec civilizace. Barbarizace ţivota sice postihla městskou kulturu, rozrušila řadu trţních vztahů, války a ničení vedly ke sníţení počtu obyvatel, ale řada výdobytků předchozí civilizace zůstala zachována a rozšířila se do celé Evropy. V první řadě musíme hovořit o církevní organizaci, která v některých rovinách nahradila stát a stala se tak organizačně správní sloţkou ţivota tehdejší společnosti. Zároveň zachovala dědictví antiky, přinesla univerzální jazyk intelektuálů, latinu, do všech koutů Evropy. Církev naplňovala nejen sociální funkce, ale svým ore et labore postavila práci do systému společenských hodnot. Práce přestala být něčím podřadným, určeným otrokům, ale byla integrální součástí ţivota křesťanské společnosti. 7 Základem rozvoje produktivních sil se stalo vlastnictví půdy, kdy sice existovaly vazby osobní závislosti, ale způsob hospodaření byl určen nevolníkem, který odevzdával stanovenou rentu v naturáliích nebo úkonech. Pokud zvýšil vytvořený produkt, přírůstek mohl uţít pro sebe. 6 Blíţe k Hedvábné stezce a obchodním vztahům východu a Západu viz Mamleva, L. A.: Stanovlenije Velikogo šelkovogo puti v sisteme trancivilizacionnogo vzaimodejstva Narodov Evrazii. Vita Antiqua 1999, s Liščák, V.: Čína dobrodružství Hedvábné cesty. Po stopách styků Východ Západ. Praha, Set out Skutečnost v antice byla sloţitější, viz např. Hesiodos, ale jde o překonání sociálně hierarchizovaného postoje jednotlivých skupin. V raném křesťanství, kde chudoba přestává být ostudou, je práce závazkem a povinností k bohu. Blíţe viz. Frambuch, H.: Arbeit im ökonomischen Denken. Zum Wandel des Arbeits. Verstädnisses von der Antike zur Gegenwart. Marburg, Metropolis Verlag

18 Zároveň vlastník půdy vykonával správní činnosti, výkon spravedlnosti, měl i ekonomické funkce v podobě rozdělování půdy či produktu. Státní správa se tak zlevnila a sníţil se tlak na odebírání přebytku výrobcům, coţ v budoucnu vytvořilo prostor pro další růst. Velká část prostředků nebyla distribuována do centra, ale zůstala na místě tvorby. Rozbití limes romanum došlo k difuzi poznatků antické civilizace do severní Evropy. Tím vznikla nová produkční centra, např. ve Skandinávii (ţelezo), nebo ve Východní Evropě (Kyjevská Rus). Rozvinuly se i pomocné energetické mechanismy. Od 6. a 7. st. se pravidelně opakují ve výsadních listinách vodní mlýny a např. v roce 1086 bylo v Anglii jen jiţně od řek Trent a Severn vodních mlýnů. 8 To nahrazovalo obrovské mnoţství pracovních sil. Jiţ v 8. a 9. století začíná obrat v Západní Evropě k vědomému osvojení znalostí antiky tzv. Karolínské renesance. Karel Veliký, po té co navrátil Benátky a Istrii Byzanci, navázal s ní obchodní vztahy, začal zvát na svůj dvůr umělce a řemeslníky a snaţil se napodobit velkolepost antického Říma. Významný pokrok byl zaznamenán v oblasti architektury, řemesel i znalosti latiny. To začalo stavět základy pro budoucí rozvoj Evropy od 10. století. Z hlediska světového hospodářství je toto období pod vlivem dominance Číny a Indie. Podle dnešního stavu bádání Čína s 59 miliony obyvatel a Indie se 74 miliony vysoce převyšovaly obyvatelstvo Západní Evropy s odhadovanými 25,4 miliony. 9 Také, alespoň v případě Číny, nelze pochybovat o její vyšší technické vyspělosti, neţ Evropy okolo roku Velmi výrazně do tehdejší podoby světa zasahoval Byzanc, která byla přímým dědicem Římské říše a byla jedním z největších a nejvyspělejších evropských států. Těţila nejenom z kulturního dědictví, ale sama navazovala intenzivní vztah k ostatním státům. Indické hospodářství, které bylo v té době podle A. Maddisona největší na světě, se spíše vyvíjelo na základě šíření samozásobitelských obcí. Bylo to do značné míry zaviněno silným vlivem náboţenských ideologií hinduismu a janiismu. Kastovní systém ovlivňoval způsob provádění ekonomických aktivit, zpočátku umoţňoval specializaci, dlouhodobě vytvářel bariery znemoţňující dynamiku vývoje. Avšak ve zlatém věku Indie (říše Guptů) rozvoj řemesel vedl k tomu, ţe ve světě byly obdivovány výrobky kovotepců, ze slonoviny či textilu, vzácných dřev atd. Do Indie se z arabských zemí dováţeli např. koně, naopak putovaly výrobky uměleckých řemesel nebo cukr. 8 Lilley, S.: Stroje a lidé v dějinách. Praha, Orbis 1973, s Maddison, A.: The World Economy. A Millemal Perspective. Paris, OECD 2001, s Je nutné si uvědomit, ţe jiţ v 11. stol. pro odlesnění Čína vyráběla koks z černého uhlí pro výrobu ţeleza, znala kompas nebo střelný prach, vyváţela hedvábí a porcelán. Viz Wagner, D. B.: The Administration of the Iron industry in Eleventh-Century China. Journal of the Economic a Social History of the Orient. Vol , s Bylo by moţné dále ukázat na znalost papíru, knihtisku atd. Zájemce o podrobné zpracování je moţno okázat na mnohosvazkovou práci J. Needhama Sience and Civilization in China, vycházející v Cambridgi. 12

19 V politické a kulturní rovině získala šířením křesťanství na východě Evropy, ekonomicky zprostředkovávala obchod s rodícími se italskými kupeckými republikami. Udrţovala významné obchodní partnerství i Indii a Čínou. 11 Také její vztahy s arabských chalifátem a nástupnickými státy nebyly pouze konfliktní, nýbrţ se projevovala síla regionálních vazeb vzniklých jiţ za prvních civilizací. Proto Konstantinopol aţ do svého dobytí křiţáky v roce 1204 byl největším ekonomickým centrem Evropy. Arabsko-muslimská expanze od 7. století nevytvořila pouze prostor pro šíření jednoho náboţenství, ale také prostor pro obrovský ekonomický rozkvět. Muslimové nejenţe převzali část dědictví po antice, ale propojili tehdejší svět od Atlantiku aţ po Indii a zapojili do světového hospodářství pobřeţí Východní Afriky aţ po Madagaskar. Jejich obchodní kontakty po moři dosáhli jiţní Čínu i ostrovní Indonésii. Díky široce rozvinuté síti kontaktů převzali muslimské civilizace znalosti řady technologií od Číny (papír, tisk, sloţitý tkalcovský stav atd.). Změny v postavení Evropy se začaly připravovat okolo přelomu 1. tisíciletí našeho letopočtu. Přírůstek obyvatel vyvolával tlak na změny v oblasti zemědělství. Došlo k masovému zavádění ţelezných částí pluhu, začal růst podíl silnějších koní na úkor oslů, dvoupolní systém se začal měnit na trojpolní. Majitelé půdy začali přecházet na rentu v penězích, neboť zároveň začala vznikat trţní centra, tj. docházelo k postupnému obnovování měst. Tento růst lze např. dokumentovat rozmachem Gentu. První předměstí bylo připojeno k jádru v roce 1163, další předměstí následovala v roce 1213, 1254, 1269, V celé Evropě došlo k růstu populace, který trval do poloviny 14. století, a pak došlo do poloviny 15. století k jejímu poklesu. Jestliţe v roce 500 měla Evropa asi 27,5 mil. obyvatel, do roku 650 poklesl stav obyvatel na 18 mil. V roce 1000 jiţ měla Evropa 38,5 mil., v roce ,5 mil. V roce 1450 je jiţ počet evropského obyvatelstva odhadován na 50 milionů. 13 Přírůstek obyvatelstva se samozřejmě týkal venkova, kde došlo k přenesení ekonomické aktivity do doposud zalesněných oblastí. Můţeme tak pozorovat nárůst kolonizačního úsilí prakticky po celé Evropě, který se postupně přelívá od západu na východ a přináší sebou nové společenské uspořádání v podobě vrcholného středověku. S nástupem druhého tisíciletí našeho letopočtu je zaznamenán rozvoj italských městských republik. Jejich dynamika je dána postupným rozvojem ekonomických vztahů 11 K těmto vztahům viz Pagalevskaja, N.: Vizantija na putách v Indiju. Iz istorii torgovli Vizantii s Vostokom v IV VI vv. Moskva, Izdat. Akademii Nauk SSSR. 12 Pirenne, H.: Sozial-und Wirtschaftsgeschichte Europas im Mittelalter. I. Tübingen und Basel, Francke Verlag 1994, s Russell, C. J.: Population in Europe. In Carlo M. Cipolla ed. The Fontana Economic History of Europe. Vol. I. The Middle Ages. Glasgow, Collins/Fontana 1972, s

20 k Orientu. Jsou dováţeny hedvábí a porcelán z Číny, luxusní textil z Byzance a bavlna ze Sýrie. Naopak z nejvyspělejších oblastí Evropy Flander a Brabantu jsou dováţeny textilie a kůţe. V severní Evropě se rozvíjí pobaltský region, kde rozhodující roli sehrává Hanza, jako spolek německých kupců, který sdruţuje řadu měst Lübeck, Kolín, Bergen, Rigu, Gdaňsk atd. a má navázané další kontakty od Anglie aţ po Novgorod. Pro evropský rozvoj byla důleţitá osa Flandry severní Itálie. Hlavním bodem na této spojnici byla Remeš ve Francii. Zde se začal vyvíjet způsob mezinárodního platebního styku. Vznikly zde první obchodí společnosti, které se zabývaly nákupem a prodejem cenných papírů a bankovními operacemi v různých měnách. S tím souvisely i zárodky podvojného účetnictví zavedené františkánským mnichem Lukou Paciolli. Evropa začala proţívat obrovský rozmach stavebnictví a s ním spjatých řemesel kamenictví, výroba stavebních hmot a jejich doprava. Mění se i vlastní stavební technika. Rozvoj zasáhl i stavbu lodí, vznikají vodohospodářské stavby (kašny, vodovody), začínají se masově pouţívat větrné mlýny. V řemeslné výrobě lze pozorovat rozhodující vliv cechů, které ovlivňovaly mnoţství a cenu produkce, její kvalitu, mnoţství a vzdělávání pracovních sil v oboru a pomocí mistrovských zkoušek i mnoţství produkčních subjektů. Platil tak princip rovnosti a solidarity z hlediska srovnávání v jednotlivých hierarchických skupinách. Tato společnost zaţila obrovskou krizi v souvislosti s nástupem Černé smrti, tj. morové epidemie, která se z Asie rozšířila v polovině 14. století do Evropy. 14 Sníţení populace o třetinu aţ polovinu vedlo k řadě sociálně ekonomických procesů, které transformovaly Evropu do nové podoby. 1. Krize umoţnila odchod obyvatel z venkova do měst, coţ ve svém důsledku vedlo k odumírání vztahů osobní závislosti a majitelé půdy, pokud chtěli mít z ní prostředky, museli ji začít propachtovávat. Tento proces se začal šířit z Brabant a Flander do dalších částí Evropy a vedl tak k vytváření ekonomické a odbourávání neekonomické závislosti. 2. Změna klimatu ohroţovala produkci v zemědělství a od roku se objevují hladomory. 3. Přehnané odlesňování vedlo k erozi půdy a tak k dalšímu sníţení výnosů. 4. Zvýšení dané vedlo ke vzniku řady rolnických povstání, nebo opouštění nerentabilních hospodářství. Někteří větší vlastníci půdy začali hospodařit sami ve své reţii a najímali si pracovníky. 14 Ke konkrétnímu průběhu viz Horská, P. - Kučera, M. - Maur, E. - Stloukal, M.: Dětství rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha, Panorama 1990, kap. 7. Černá smrt a její reprízy. 14