VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ Fakulta architektury Ústav teorie

Transkript

1

2 VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ Fakulta architektury Ústav teorie doc. Ing. arch. Vladimíra Šilhánková, Ph.D. URBANIZAČNÍ PROCESY SOUČASNÉHO MĚSTA THE URBANIZATION PROCESSES IN CONTEMPOTARY CITY TEZE PŘEDNÁŠKY KE JMENOVÁNÍ PROFESORKOU V OBORU ARCHITEKTURA BRNO 2009

3 KLÍČOVÁ SLOVA: urbanizace, současné město, suburbanizace, reurbanizace, urban sprawl, metropolizace, globalizace KEY WORDS: urbanisation, contemporary city, suburbanisation, reurbanisation, urban sprawl, metropolisatiom, globalisation Vladimíra Šilhánková, 2009 ISBN ISSN X

4 OBSAH 1. Úvod Pojetí urbanizačního procesu Sociogeografické pojetí urbanizačního procesu Urbanistické pojetí urbanizačního procesu Územně plánovací souvislosti urbanizačního procesu Poslání moderního urbanismu Zneměštění města Socialistická panelová sídliště první formy suburbií Postsocialistické období Současné urbanizační procesy Urbanizační proces v evropském kontextu Postup urbanizace v České republice Dopady urbanizačního procesu na města v České republice Závěr prognózování vývoje urbanizačního procesu V evropském kontextu V České republice Seznam obrázků Seznam tabulek Seznam grafů Literatura Summary

5 PŘEDSTAVENÍ AUTORKY doc. Ing. arch. Vladimíra Šilhánková, Ph.D. narozena 9. února 1971, Hradec Králové Vzdělání Fakulta architektury VUT v Brně vysokoškolské studium oboru architektura Fakulta architektury VUT v Brně postgraduální doktorské studium oboru urbanismus, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze Mimořádné studium oboru Sociálně ekonomická geografie, Fakulta architektury VUT v Brně Habilitační řízení v oboru urbanismus, 2003 Profesní růst Institut for Housing and Urban Development Studies Rotterdam, Nizozemí, 6týdenní Kurz městského environmentálního plánování, 1996 Fakulta architektury VUT v Brně a fa Amberton Shaw, Glasgow Kurz efektivní revitalizace měst a regionů, Brno, Glasgow, 1997 Ministerstvo vnitra České republiky Zkoušky zvláštní odborné způsobilosti pro výkon činnosti na úseku územního plánování, 1997 Pracovní praxe Magistrát města Brna, Útvar hlavního architekta, urbanista-pořizovatel 2000 dosud Vysoké učení technické v Brně, Fakulta architektury, externí vyučující Úřad města Hradec Králové, Útvar hlavního architekta, hlavní architektka Magistrát města Hradec Králové, Odbor strategického rozvoje města, expert strategií územního rozvoje 2000 dosud Univerzita Pardubice, Ekonomicko-správní fakulta Nejvýznamnější vědecké a výzkumné projekty 1996 Metodika operativního zlepšení veřejného prostoru, SPA grant vlády USA (spoluřešitelky arch. J. Tilley, USA a Mgr. J. Navrátilová) 2000 Rekonstrukce sídel, spolupráce na výzkumném úkolu FRVŠ (spoluřešitelka) 2001 Základy urbanistické tvorby, spolupráce na výzkumném úkolu FRVŠ (spoluřešitelka) Veřejné prostory v územně plánovacím procesu, postdoktorský grant Grantové agentury ČR GP103/01/D Veřejné prostory jako prostředek pro podporu místního cestovního ruchu, grant MMR ČR WB Rekonverze a revitalizace vojenských areálů v urbánním a sociálněekonomickém prostředí našich měst, grant MMR ČR WB

6 Koncepce bytové politiky pro středně velká a malá města, grant MMR ČR WB (spoluřešitelka) Suburbanizace hrozba fungování malých měst, grant MMR ČR WB Moderní architektura jako nový fenomén cestovního ruchu, grant MMR ČR WB Problémy mikroregionů při tvorbě společných projektů, grant MMR ČR WB (spoluřešitelka) Indikátory trvale udržitelného rozvoje jako nástroj sledování a snižování disparit v úrovni obyvatelstva jednotlivých regionů, grant MMR ČR WD Výběr nejdůležitějších publikovaných titulů Metodika operativního zlepšení veřejného prostoru (česky a anglicky) (spoluautorky arch. J. Tilley a Mgr. J. Navrátilová), 1996 Urbanismus a územní plánování, vysokoškolský učební text (spolu s J. Koutným a M. Čablovou), Ekonomicko-správní fakulta Univerzity Pardubice, 2002, 117 stran Our Cities Public Spaces Visegrad Agenda 21, Ústav pro ekopolitiku, Praha , str Veřejné prostory našich měst, Veřejná správa 6/2003, str. V VIII Public Spaces in the Urban Planning Process, sborník mezinárodní konference ACSP AESOP CONGRESS Leuven, , str. 170 Veřejné prostory v územně plánovacím procesu, VUT v Brně, 2003 Veřejné prostory a život města (ed.), sborník konference, VUT v Brně, 64 str., 2003 Aplikace zásad strategického plánování ve veřejné správě členských států Evropské unie, Scientific Papers 9/2004 Univerzita Pardubice, str , Pardubice 2004 Regionální rozvoj, research report 3, Univerzita Pardubice 2004, 322 stran, spoluautorka Public Spaces and Quality of Life in Cities (ed.), EURA Conference Brno On Location in the Czech Republic, Green Places 02/2006, str. 12 (Poslední) šance pro Benešovku, Moderní obec 2/2006, str. 15 Rekonverze vojenských brownfields, Univerzita Pardubice: 2006, 216 str. (s kolektivem) 49+1 architektura Hradec Králové , AMOS EDITIO Praha 2006, 128 str. (s P. Šilhánkem) Podmínky rekonverze a revitalizace brownfields v České republice, Využití brownfields neprůmyslového charakteru, VŠB-TU Ostrava , str Koncepce bytové politiky pro středně velká a malá města, Civitas per Populi Hradec Králové 2006, 200 str. (s kolektivem) Sustainable development indicator as a tool for suburbanization controlling (an example from city of Hradec Králové), SD 2007 Sustainable development in regions, Prague Military Area Revival in the Czech Republic: A Case Study from the City of Hradec Králové Different Eras, Different Approaches in Spyra W., Katzsch, M.. (ed.): Environmental Securiry and Public Safety, NATO Security Science Series C: Environmental Security, Springer Publishing Dordrecht 2007, str Suburbanizace hrozba fungování (malých) měst, Civitas per Populi, Hradec Králové 2007, str. 234 (s kolektivem) Sustainable development indicators. Theoretical approaches and experience in the Czech Republic. Key study Hradec Králové, (ed.) Civitas per Populi Hradec Králové 2007, 58 str. Teoretické přístupy k regionálnímu rozvoji, Univerzita Pardubice 2007, str. 129 Sustainable Indicators as a Tool of our Cities Governance in Svatoňová, H. at al.: Geography in Czech and Slovakia, Masaryk Univerzity Brno 2008, str

7

8 1. Úvod Změny prostorového uspořádání lidí, funkcí, kontaktů a informací jsou základním procesem vývoje společnosti ve všech jejích složkách. Urbanizační proces nebo urbanizace jsou chápány jako stěžejní socioekonomický, kulturněspolečenský a prostorový proces popisující a dokumentující tyto změny. V nejširším výkladu je proto urbanizace chápána jako soustřeďování hospodářského a kulturního života do velkých měst na úkor venkova 1 nebo taky jako podíl obyvatel žijících ve městech. 2 Urbanizační procesy současnosti procházejí výraznými změnami, a to zejména v důsledku nástupu tzv. nové ekonomie přibližně v 80. letech 20. století a v souvislosti s rozvojem tzv. informační společnosti. Pojetí nové ekonomie jako pojetí ekonomie sítě (myšleno internetu) přináší rozvoj nových forem komunikace hovoříme o telepráci, internetovém obchodě, telespolupráce ale i telezábavě. Rozvoj těchto nových forem hospodářství má výrazný vliv na změny společnosti a tudíž i jejího prostorového uspořádání a forem. 3 Přitom je třeba si ale uvědomit, že sídelní dynamika a urbanizační proces není procesem homogenním a je výrazně prostorově diferencován. V některých regionech světa již první fáze urbanizačního procesu dosáhla svého limitu před téměř 100 lety a přeměnila se do dalších fází, jinde stále probíhá. Celkově světová urbanizace stále stoupá a v současnosti se nachází na 47,5 %. Její prostorovou diferenciaci dokumentuje následující kartogram. Obr. 1 Míra urbanizace jednotlivých států světa 4 Česká republika má míru urbanizace 74,6 %, 5 což znamená, že se řadí mezi státy, kde jsou urbanizační procesy poměrně pokročilé, byť nepatří mezi její lídry. Tato skutečnost nám ale může být nápomocná při prognózování vývoje urbanizace a dynamiky urbanizačního procesu u nás, jak se tomu věnuje následující stať. 1 Slovník cizích slov, Praha: Levné knihy KMa, Wikipedia, otevřená encyklopedie. Dostupné z: Weclawowicz, G.: Geografia spoleczna miast, Wydawnictwo naukowe PNW, Warszawa 2003, str. 67, ISBN X 4 National Geographic, zvláštní příloha, nedatováno 5 Wikipedia, otevřená encyklopedie. Dostupné z:

9 2. Pojetí urbanizačního procesu V teoretické rovině se můžeme setkat v podstatě se dvěma základními pojetími urbanizačního procesu, a to s pojetím sociogeografickým a s pojetím urbanistickým. Každé z těchto pojetí nahlíží na urbanizaci z poněkud odlišného hlediska. Sociogeografické pojetí vnímá jako základní, hybný element procesu člověka a jeho sociální a prostorovou mobilitu a územní změny chápe jako následky této mobility, naproti tomu urbanistické pojetí popisuje především prostorové změny s určitým upozaděním významu člověka a jeho mobility v tomto procesu. 2.1 Sociogeografické pojetí urbanizačního procesu Teorie socioekonomické geografie chápe urbanizaci jako proces modernizace a koncentrace obyvatelstva a rozlišuje tři základní koncepce urbanizace: demografickou interpretaci, která chápe urbanizaci jako proces růstu podílu obyvatelstva ve městech resp. v urbánním prostředí a zároveň růstu velikosti největších urbánních center (aglomerací); strukturální nebo ekonomickou interpretaci, která je spojena s aktivitami celé populace, ale primárně se změnami v ekonomické struktuře, urbanizace doprovází industrializaci a úroveň (míra) urbanizace je v pozitivní korelaci s ekonomickým rozvojem; behaviorální interpretaci, která je založena na zkušenostech člověka v průběhu času a modelech jeho chování, tj. chápání urbanizace jako způsobu života. 6 Např. Hampl 7 popisuje proces urbanizace jako součást tzv. koncentračního procesu, tj. jako proces vedoucí k formování nové, vývojově vyšší hierarchické organizace sociálněgeografických systémů, resp. systémů osídlení. Hampl v zásadě rozlišuje dva aspekty urbanizace, a to v prvé řadě vnější změny v organizaci společnosti, růst městského obyvatelstva a zvyšování územní koncentrace obyvatelstva, a vedle toho poukazuje na vnitřní změny v organizaci společnosti (vývoj ekonomických sektorů, změny v sociálním chování obyvatelstva apod.). Za další fázi vnitřních změn v urbanizačním procesu lze považovat proces metropolizace, tj. proces navazující na urbanizaci vnitřní změny prostorové struktury, kde dochází k uvolnění prostorových forem polarizace a potlačení nodální formy prostorové (regionální) organizace. Metropolizace je chápána jako vyšší fáze urbanizace, kdy dochází k hlubokým proměnám a k postupné transformaci extenzivních forem růstu na intenzivní formy, jejichž důsledkem je primárně růst metropolitních areálů. V tomto pojetí pak jdou někteří autoři ještě dál a jako další urbanizační proces navazující na metropolizaci popisují globalizaci s jejími prostorovými dopady, jako je segregace a separace některých společenských skupin, jejich marginalizace a s tím související jevy, např. kriminalizace chudoby apod. 8 V urbanizačním procesu pak může být globalizace chápána jako proces, který celosvětově vyvolává změny v měřítku, formě a průběhu urbanizace. Je to nerovný proces, v jehož důsledku se některé části světa relativně přibližují, zatímco jiné relativně oddalují to vše bez ohledu na geografickou vzdálenost. Tyto nové vzdálenosti jsou určeny rychlostí přenosu informací a jsou přímým důsledkem úrovně zapojení míst do systému globální ekonomiky. 9 Někteří autoři v této souvislosti pak definují globální města jako urbanistické komplexy, které plní řadu specifických funkcí (jsou centrem politické moci, centry vědy, technologického pokroku, ale i centry demonstrace luxusu elit). Tato místa jsou centry 6 Goodall, B.: Dictionary of Human Geography, 1 st ed. London: Penguin Books, Hampl, M., Gardavský, V., Kühnl, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR, Praha: Univerzita Karlova, Bauman, Z.: Globalizace. Důsledky pro člověka, Mladá fronta Praha 2000, ISBN Wikipedia, otevřená encyklopedie. Dostupné z:

10 základní změny od produkce zboží k produkci informací. 10 Podle Friedmanna 11 jsou jako globální města definována Londýn, New York a Tokio. Nověji je v Evropě jako globální město definována i Paříž. 12 Druhou skupinu tvoří okolo 20 měst, která stojí v hierarchii níže a která jsou Friedmannem popisována jako města subglobální (jiní autoři je nazývají městy supraregionálními). 13 Jsou to města, kde se soustředí úřady, služby právní, obchodní, reklamní. Místa, kde se rozvíjí turismus, funkce bydlení, kde se dynamicky rozvíjí trh s nemovitostmi. 14 V Evropě můžeme lokalizaci těchto sub-globálních měst vztáhnout k centrům geoekonomických zón. Primární geoekonomická zóna je zformována jako základní zóna osídlení Evropy v oblouku Manchester / Liverpool Londýn Amsterdam / Rotterdam Porúří Mnichov Milán / Janov / Turín. S rozvojem evropské integrace se předpokládá vytvoření nové významné osy propojením regionů relativně intenzivního osídlení kolem osy Kodaň Berlín Lipsko / Drážďany Praha Vídeň Budapešť. 15 Obr. 2 Geopolitická a geoekonomická osa Evropy a poloha České republiky Hall, P.: Cities in Civilization, HarperCollinns, London Friedmann, J., Wulff, R.: The urban transition. Komparative studies of newly industrializing societies, Progress in Geopraphy 8/1976 str in Weclawowicz, G.: Geografia spoleczna miast, Wydawnictwo naukowe PNW, Warszawa 2003, str. 67, ISBN X 12 Territory matters for competitiveness and cohesion. Facets of regional diversity and potentials in Europe, ESPON Synthesis Report III, results by autumn 2006, ISBN Territory matters for competitiveness and cohesion Facets of regional diversity and potentials in Europe, ESPON Synthesis Report III, results by autumn 2006, ISBN Weclawowicz, G.: Geografia spoleczna miast, Wydawnictwo naukowe PNW, Warszawa 2003, str. 65, ISBN X 15 Hampl, M. a kol.: Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice, Karolinum Praha 1996, ISBN , str Hampl, M. a kol.: Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice, Karolinum Praha 1996, ISBN , str. 97 9

11 V sociogeografickém pojetí lze pak rozlišit v zásadě dvě formy urbanizace, a to urbanizaci extenzivní, tj. proces růstu měst, resp. ztotožněně proces růstu územní koncentrace obyvatelstva, a urbanizaci intenzifikační (někdy též zvanou nepřímou urbanizací), která je charakterizována jako komplex procesů působení a osvojování městských způsobů chování a organizace života, městské kultury a městských forem sociálních kontaktů a hodnotových orientací obyvatel, kteří ve městech nebydlí. 17 Jinými slovy jde o růst působnosti měst, kde koncentrace jevů je nahrazována koncentrací kontaktů jevů. Základním znakem extenzivního urbanizačního procesu je relativní souhlasnost kvantitativních a kvalitativních změn, jejich vzájemná podmíněnost, stejně jako relativní souhlasnost koncentračních tendencí u kvalitativně různých komponentů. Z těchto hledisek se také podstatně liší extenzivní urbanizace od vyšší intenzifikační fáze vývoje osídlení. 18 Z obecných charakterizací extenzivního vývoje systému osídlení vyplývá dominantní úloha koncentračního procesu při vytváření nového typu hierarchické organizace tohoto systému. Hierarchizaci lze totiž považovat za širší a obsahově bohatší proces, a to jak z hlediska její kvalitativní funkce, tak i z hlediska její historické neomezenosti. Hierarchizační proces je nejpodstatnějším výrazem vývoje sociálněgeografických systémů, je vyjádřením podstaty organizace těchto systémů. V tomto smyslu je koncentrační proces jen historicky omezenou etapou, je jen určitou fází přetváření hierarchické organizace. Klíčový význam pak má ten typ hierarchie, který vychází ze vztahu celku a částí, a to v jeho specifické řádovostní podobě: makroregion mezoregion mikroregion apod. Jádrem vývoje regionální organizace, resp. systému osídlení je pak do značné míry vývoj hierarchizace samotných středisek, resp. měst. 19 Při pohledu na teoretické souvislosti urbanizace lze také vyjít z aplikace koncepce teorie stádií. 20 Za nejobecnější rozdíly u těchto stádií je oprávněné označovat rozdíly v úrovni a kvalitativní formě vývojové dynamiky společnosti i její geografické organizace. Jestliže obvyklé označení stádií preindustriální industriální postindustriální je odvozeno jen víceméně z významových posunů podle ekonomických sektorů, pak pro integrální vývojové rozlišení je vhodnější označení statická dynamická organická společnost (systém). 21 Z takto široce pojatých regionálních procesů lze pak odvozovat obecný vývoj prostorové struktury sociálněgeografického systému, jak to dělá Hampl, 22, 23 který odvozuje tři typy prostorového uspořádání systému osídlení ve vztahu ke třem základním stádiím růstu osídlení. Sociálněgeografické systémy 24 charakterizuje jako průnik široce chápaného komplexněgeografického systému a široce chápaného systému společnosti. Hampl rozlišuje tři hlavní 17 Goodall, B.: Dictionary of Human Geography, 1 st ed. London: Penguin Books, Hampl, M., Gardavský, V., Kühnl, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR, Praha: Univerzita Karlova, Hampl, M., Gardavský, V., Kühnl, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR, Praha: Univerzita Karlova, Hampl, M., Gardavský, V., Kühnl, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR, Praha: Univerzita Karlova, 1987; Hampl, M. a kol.: Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice, Praha: Univerzita Karlova, 1996; Hampl, M.: Geografická organizace společnosti v České republice: Transformační procesy a jejich obecný kontext, Praha: Univerzita Karlova, Hampl, M.: Geografická organizace společnosti v České republice: Transformační procesy a jejich obecný kontext, Praha: Univerzita Karlova, Hampl, M., Gardavský, V., Kühnl, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR, Praha: Univerzita Karlova, Hampl, M. a kol.: Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice, Praha: Univerzita Karlova, Hampl definuje sociálněgeografický systém jako systém lidí a těch jejich vztahů, které jsou relativně významně podmíněny vnějším prostředím. 10

12 vývojová stádia sociálněgeografických systémů: statické, dynamické a organické; stejně tak jako vývojové procesy vedoucí k přeměnám stavů sociálněgeografických systémů byly rozlišeny na extenzivní a intenzifikační. Statický systém odpovídá období preindustriální společnosti, kde lze ze sociálněekonomického pohledu zdůrazňovat dominantní úlohu primárního sektoru (zejména zemědělství), omezenou sociální mobilitu a dominantnost nedemokratických (totalitních) forem politické organizace. Z hlediska vnější organizace společnosti je pak charakteristická omezená úloha měst, slabá prostorová mobilita obyvatelstva a výrazná determinovanost rozložení obyvatelstva i navazujících aktivit přírodními podmínkami. Dynamický systém odpovídá fázi industriální společnosti, kdy ve společnosti dochází zejména k rozvoji sekundárního sektoru průmyslu a procesům industrializace, je zde značná socioprofesní mobilita, dochází k demokratizaci politického systému. Ve změnách vnější organizace má rozhodující úlohu extenzivní fáze urbanizačního procesu (růst města a počtu městského obyvatelstva). Hlavní důsledky extenzivních procesů koncentrace se projevily v přeměně rozmístění jevů a speciálně pak v přeměně rozmístění samotného obyvatelstva. Odpovídající procesy měly tudíž relativně nevratný charakter v první řadě dominantně jednosměrně orientovanou migraci obyvatelstva. V podstatě jednostranně uskutečňovaný hierarchický rozvoj středisek vedl zákonitě k jednostrannému prohlubování diferenciace regionálních systémů, k vytváření hierarchie nerovnocenností konkurenčního typu. Současně ovšem tento vývoj vedl i k polarizaci regionů a podmínil novou kvalitu jejich integrace. Ta byla založena v zásadě na kooperaci (dělbě funkcí) mezi regionálními středisky a jejich zázemím, na kooperaci, která však vyplývala z nerovnocennosti středisek a zázemí, vyspělých oblastí a oblastí zaostalých. Obr. 3 Vývoj prostorové struktury sociálněgeografického systému 25 Současnou prostorovou organizaci nazýváme jako organický systém. Možnosti zvyšování územní koncentrace obyvatelstva a dalších aktivit popsané v předchozím systému nebyly totiž nevyčerpatelné. Jako brzdící faktory extenzivního koncentračního procesu se postupně projevila územně technická omezení, ekologické problémy i sociální reakce na územní rozdíly v životní úrovni. To vše podmínilo nahrazování extenzivních forem koncentrace formami intenzifikačními. Funkce intenzifikačních koncentračních procesů je ovšem obecně stejná jako funkce procesů extenzivních rozšiřování integrovaných systémů a prohlubování vnitřní dělby práce, avšak způsob realizace těchto změn je jiný. V podstatě jde o transformaci koncentrace obyvatelstva a některých aktivit na koncentraci jejich kontaktů, tedy o prohlubování 25 Hampl, M., Gardavský, V., Kühnl, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR, Praha: Univerzita Karlova,

13 heterogenity sociálněgeografických systémů. V oblasti společenského vývoje se organický systém vlastně promítá do podoby postindustriální společnosti, kdy dochází k přenosu těžiště rozvoje (růstu) na terciární (služby) a zejména kvartární (věda a výzkum) sektor, všeobecný a vícesměrně orientovaný růst sociální mobility, na zvyšující se úlohu informačních kontaktů, aktivity subjektů a růst propojenosti systému. Znamená to tedy, že lidé pro své aktivity nemusí být koncentrováni ve městě, ale mohou se volně rozprostírat v prostoru. Mohou se tedy volně vystěhovávat z jádrových území měst. Důležité je v této souvislosti zmínit i obecnější pojetí koncentračního procesu, tj. koncentrace obyvatelstva do měst, který je příčinou zvyšování územní nerovnoměrnosti v rozmístění obyvatelstva a je proto oprávněně ztotožňován s růstem města a růstem územní koncentrace obyvatelstva. Jak již Hampl, Gardavský a Kühnl v roce 1987 upozorňují, v některých posledních fázích může docházet k některým významnějším odlišnostem mezi oběma procesy. Přesto je ale obecně koncentrační proces s procesem urbanizace ztotožňován Urbanistické pojetí urbanizačního procesu Poněkud jinak definuje urbanizaci urbanistická teorie, která v ní vidí mnohostranný sociálněekonomický proces vyznačující se stěhováním obyvatelstva do měst, růstem měst, změnami funkčního využití území sídel, koncentrací, intenzifikací a diferenciací městských druhů činností (funkcí) nebo výroby v širokém smyslu slova, vznikem nových forem a prostorových struktur osídlení a rozšířením městského způsobu života se specifickou strukturou styků, kulturou, systémem hodnotových orientací atd. 27 Je to tedy pojetí procesu, ve kterém dochází k relativnímu i absolutnímu růstu měst. Vlastní proces urbanizace je historicky úzce spojen s procesy industrializace a demografické revoluce, s vědeckotechnickým rozvojem a ekonomickou úrovní státu či oblasti. Urbanizace je provázena význačnými sociálními změnami, které souvisejí s přechodem od společnosti tradiční ke společnosti moderní. Přičemž ale termíny tradiční a moderní společnost nejsou exaktně definovány. Spolu s koncentrací obyvatelstva do měst dochází i ke koncentraci výroby, služeb, funkcí apod. a ke strukturálním změnám ve výrobních procesech. Urbanizace přináší i rozsáhlé sociální změny a pronikání městského způsobu života do celého osídleného prostoru. Proces urbanizace má několik fází; nejprve příliv obyvatelstva do všech městských center, poté zejména do největších měst. Po nasycení nastává suburbanizace, někdy až deurbanizace (snižování počtu obyvatelstva na administrativním území městských sídel). Velká města sice existovala již ve starověku, ale urbanizace ve velkém měřítku se objevila až od začátku průmyslové revoluce (konec 18. století). V počátečních fázích byla industrializace hnací silou urbanizace, avšak v současných rozvojových zemích je příliv obyvatelstva do měst dán především relativním přelidněním zemědělských oblastí a ekonomickými důsledky z toho plynoucími. Ve vyspělých zemích se již podíl městského obyvatelstva výrazně nezvětšuje (v některých zemích dosáhl i přes 80 % např. Belgie 97,3 %, Lucembursko 92,4 %, Spojené království 89,2 %, Německo 88,5 % nebo Dánsko 85,5 %). 28 Z pohledu urbanistické teorie rozlišujeme několik typů prostorového vyjádření urbanizace. Jednak jsou to samotné urbanizační procesy, které můžeme rozdělit na proces přímé a nepřímé urbanizace. Přímá urbanizace je chápána jako stěhování venkovského obyvatelstva 26 blíže viz Hampl, M., Gardavský, V., Kühnl, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR, Univerzita Karlova, Praha Zásady a pravidla územního plánování: Názvosloví. VÚVA, Brno Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, nakladatelství Diderot, Praha,

14 přímo do velkých měst. Tento typ urbanizace je charakteristický zejména pro země třetího světa (Afrika, Jižní Amerika, Jihovýchodní Asie), kde kromě hlavního města (metropole) obvykle neexistuje nebo není dostatečně rozvinutá struktura menších měst regionálního významu a existuje tu pouze venkovské osídlení. Obr. 4 Schéma přímé urbanizace Nepřímá urbanizace pak představuje extenzivní proces růstu městského obyvatelstva v územích, kde je rozvinutá hierarchická struktura osídlení. Obyvatelstvo se nejčastěji stěhuje z venkova do nejbližšího města regionálního centra a teprve v následující generaci/generacích pokračuje urbanizace z malého města do města většího metropole. Obr. 5 Schéma nepřímé urbanizace Tento proces lze historicky vysledovat např. právě v Česku. Proces urbanizace v užším pojetí zvyšování počtu městského obyvatelstva je časoprostorově omezen. Obecně uznanou limitou podílu městského a venkovského obyvatelstva je 80 % městského obyvatelstva ku 20 % obyvatelstva venkovského. 29 Tato limita byla dosažena nejprve ve Velké Británii, později i ve Francii, Německu, USA či Kanadě. 30 Změny prostorové struktury ale nastávají dále i v zemích, kde bylo limity podílu městského obyvatelstva dosaženo, a to dalšími fázemi šířeji pojatého urbanizačního procesu, jako jsou suburbanizace, deurbanizace a reurbanizace. Suburbanizace je obecně chápána jako proces rozšiřování předměstí, prostorová změna osídlení charakteristická hromadným stěhováním obyvatel z centrálních částí městských aglomerací a konurbací na jejich okraje a za administrativní hranice městských celků se zachováním úzkých funkčních vztahů nově osídlených území se sídelními jádry. 31 Suburbanizace je fáze urbanizačního procesu, kdy stagnuje nebo ubývá počet obyvatel jádrového města a roste počet obyvatel v obcích příměstské zóny. Proces suburbanizace je kontinuální změna sociálního 29 Goodall, B.: Dictionary of Human Geography, 1 st ed. London: Penguin Books, National Geographic, zvláštní příloha, nedatováno 31 Pásková, M., Zelenka, J.: Výkladový slovník cestovního ruchu. MMR, Praha

15 a fyzického prostředí z venkovského na předměstské. 32 V tzv. suburbánní zóně přitom kromě funkce bydlení vzniká celá řada dalších aktivit, můžeme zde najít vystěhované funkce maloobchodu zejména velkoplošná maloobchodní zařízení (supermarkety, hypermarkety), zařízení pro sport a volnočasová zařízení (multikina, squashová a tenisová centra), ale i objekty administrativního charakteru. Suburbanizace je v současnosti považována za závažný problém, kterému se věnuje celá řada autorů i výzkumných kolektivů. 33 Obr. 6 Schéma suburbanizace Jedním z projevů suburbanizace je urban sprawl (do češtiny někdy překládaný jako sídelní kaše ). Jde o vytváření nové výstavby mimo existující kompaktní zastavěná území, v oblastech vlivu rozvoje metropolitních měst, v pásech okolo hlavních dopravních tahů nebo na křižovatkách hlavních dopravních tahů. Často je tento nový rozvoj na úkor aktivit, investic a relokací ze zastavěného území metropolitních měst. Obchodní, logistická a jiná komerční zařízení vznikají na komunikačních křižovatkách a podél dálničních a hlavních silničních tahů. Při urban sprawlu se zvyšuje závislost na osobní automobilové dopravě. Urban sprawl přitom vyvolává řadu negativních důsledků, např.: o v okolí větších i menších měst a mimo zastavěná území obcí se rozkládají čistě obytná území kolonie rodinných domků bez návaznosti na jakoukoliv občanskou vybavenost; o v zastavěných územích a centrech měst se nedostává veřejných prostředků a soukromého kapitálu na obnovu existující výstavby či existující nevyužité infrastruktury; o městská sídliště se stávají ghetty se zvýšenou kriminalitou a s amortizovaným a poloprázdným bytovým fondem. 34 Urban sprawl se vyznačuje neúnosně vysokými nároky na zábor půd i náklady na budování dopravní a technické infrastruktury. V porovnání s kompaktní zástavbou jsou takto lokalizované objekty, komplexy a zařízení příčinou mnohem vyšších spotřeb energií a vody i jejich ztrát v rozvodných sítích. Mnohonásobně roste potřeba mobility značné části obyvatelstva nových obytných zón na okrajích měst či za jejich administrativními hranicemi v suburbánních oblastech. Každodenní dojíždění za prací, do škol, za službami, nákupy a kulturou vyžaduje překonávání stále větších vzdáleností. Tyto lokality nemohou být dostatečně obslouženy veřejnou dopravou a lidé zde bydlící či pracující jsou striktně závislí na používání individuální automobilové dopravy. Pravidelné nerekreační využívání alternativních způsobů pře- 32 Koutný, J.: Urbanistické aspekty suburbanizace (prezentace) in odborné kolokvium Suburbanizace hrozba fungování malých měst, Univerzita Pardubice Např. Sýkora, L. (ed.): Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologické důsledky, Ústav pro ekopolitiku, Praha 2002, Hnilička, P.: Sídelní kaše. Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domů, Brno: ERA, 2005 aj. 34 Koutný, J.: Urbanistické aspekty suburbanizace (prezentace) in odborné kolokvium Suburbanizace hrozba fungování malých měst, Univerzita Pardubice

16 pravy (chůze, cyklistika) je zde nereálné. Komerční objekty umístěné ve volné krajině indukují růst přepravních výkonů osobní i nákladní silniční dopravy. Radikálně se zvyšují výdaje na modernizaci a údržbu silniční infrastruktury. Cenové relace i charakter rozptýlené rezidenční zástavby v suburbánních zónách dokumentují sociální segregaci. Rozvoj příměstských oblastí celkově koresponduje s úpadkem vnitřních částí měst. Klesá celková rozloha částečně přirozených ekosystémů, biocenter a biokoridorů i půd vhodných pro zachování udržitelného stupně zemědělského, lesnického a rekreačního využívání krajiny. Stále více je tak narušována schopnost původně vyváženého přírodního prostředí poskytovat tzv. komplexní ekologický servis. 35 Jiným projevem vystěhovávání obyvatel z měst je proces tzv. deurbanizace (někdy též desurbanizace nebo dezurbanizace). Deurbanizací označujeme postupné snižování počtu stálých obyvatel měst. Původně bytové domy v centrálních kompaktně zastavěných zónách velkoměst jsou rekonstruovány na kancelářské objekty či zcela nahrazovány novými budovami využívanými k čistě komerčním účelům. Část populace v produktivním věku se z těchto zón a z panelových sídlišť stěhuje do obcí v suburbánním zázemí. Značný počet lidí v postproduktivním věku využívá ke stálému bydlení své rekreační objekty na venkově. 36 Obr. 7 Schéma deurbanizace Teorie deurbanizace má svůj základ již na konci 19. století, kdy P. A. Kropotkin navrhoval rozptýlení průmyslu do venkovských osad. Konkrétní urbanistický tvar dostaly představy v projektech B. Tauta a jím vedené skupiny těsně po 1. světové válce a v některých projektech sovětské architektonické avantgardy, jako bylo např. Zelené město u Moskvy nebo lineární sídelní soustavy v soutěži na Magnitogorsk. Také Broadacre City F. L. Wrighta patří mezi koncepce vedoucí k představě jakéhosi antiměsta. V praxi má ale deurbanizace především podobu samovolného procesu u velkoměstských prostorů. Podstatný vliv na tyto přesuny má automobilizace umožňující dostupnost bydlišť mimo intenzivně urbanizované území a tím nevhodné zřeďování osídlení Hrůza, J.: Slovník soudobého urbanismu, Praha: Odeon,

17 Obr. 8 Návrh Broadacre City od F. L. Wrighta 38 S procesy suburbanizace, urban sprawlu a deurbanizace souvisí problematika řídnutí či dokonce ztráty funkcí v urbanizovaných zejména centrálních územích. Problematika spojená se vznikem brownfields. Brownfields, resp. brownfield sites jsou staré, nevyužívané nebo ekonomicky nedostatečně efektivně využívané průmyslové a logistické zóny a komerční či obytné objekty v kompaktně zastavěných územích a zemědělské, vojenské i další plochy a budovy. Představují zásadní problém a překážku pro další rozvoj obcí, měst i regionů. Vyznačují se neprůhledným majetkoprávním uspořádáním, zdevastovanými výrobními či jinými budovami a přítomností starých ekologických zátěží. Významným rizikem jsou zbytky strojního a technologického vybavení, které mohou obsahovat náplně s chemickými sloučeninami nebezpečnými pro životní prostředí i pro zdraví lidí. Okolí brownfields je vylidněné a nebezpečné. Nejprve byly tímto termínem označovány pouze staré, opuštěné průmyslové zóny a logistická centra s rozsáhlými skladovacími prostory, která se nacházejí na administrativním území měst. Postupně začal být termín brownfields vztahován také na nevyužívané, zdevastované komerční, administrativní, obytné a další (např. nemocniční) objekty a pozemky v urbanizovaném území. V současnosti se takto označují i zanedbané, zpustlé menší části areálů i budov jinak prosperujících podniků, jejich neupravené okolní pozemky patřící obci či jiným vlastníkům, okolí čerpacích stanic a parkovišť bez stálé zeleně a nevzhledné, zanedbané veřejně přístupné plochy na sídlištích. 39 Posledním prostorově vyjádřitelným typem urbanizačního procesu je reurbanizace zjednodušeně návrat obyvatel do měst. Někteří autoři označují tento proces jako kontrurbanizaci nebo kontraurbanizaci. 40 Je to proces, při kterém dochází k opětovnému osídlování centrálních zón měst a metropolitních regionů. Opuštěné administrativní a komerční budovy i historické industriální stavby (bývalé objekty továren, dílen, mlýnů a jiných technických zařízení) jsou restaurovány a rekonstruovány ke zcela novému funkčnímu využití. Současný trend bydlení a práce v tzv. lofts propagují buď příslušníci vrstev s velmi vysokými příjmy (historické objekty s luxusními velkoplošnými byty nestandardními plochou, polohou, prostorovým uspořádáním i vybaveností, velkými ateliéry a podobnými prostory), nebo příslušníci střed &imgrefurl= 5&tbnid=KK2FmrDihmCYtM:&tbnh=85&tbnw=116&prev=/images%3Fq%3DBroadacre%2BCity%2B%26svn um%3d10%26hl%3dcs%26lr%3d 39 in Šilhánková, v. a kol.: Rekonverze vojenských brownfields, Univerzita Pardubice: 2006, ISBN Weclawowicz, G.: Geografia spoleczna miast, Wydawnictwo naukowe PNW, Warszawa 2003, str. 67, ISBN X 16

18 ních příjmových tříd preferující komunitní styl života (historické objekty s menšími byty, kulturními centry, kluby, ateliéry a galeriemi). 41 Proces reurbanizace potom může nabývat různých forem, jako je revitalizace, regenerace, rekonverze či gentrifikace. 42 Revitalizace je v urbanistické terminologii současnosti chápána jako proces ekonomické, sociální a prostorové restrukturalizace urbanizovaných prostorů. 43 V širším kontextu je revitalizace jedním z prvků rozvoje. (Rozvoj je zde chápán jako proces přinášející větší, vyspělejší nebo lepší organizovanost. 44 ) Obecně pak tedy můžeme revitalizací rozumět zejména proces, tj. soubor činností, které při užití standardizovaného postupu a užití stanovených materiálů (analýz, plánů) povedou k oživení neadekvátně využívaného nebo nerozvinutého městského prostředí. 45 Regenerace je chápána jako proces obnovy historicky, kulturně a esteticky hodnotných urbánních souborů (tj. např. i areálů historických továren, kasáren apod.). V současné urbanistické teorii je pojímána jako jeden z typů revitalizace specificky zaměřený na ochranu výše zmiňovaných historických, kulturních a estetických hodnot v deprivovaném urbánním prostředí. Je chápána spíše jako obnova a údržba existujících struktur stavebního fondu, která si klade za cíl dosažení soudobých standardů (zejména hygienických) ve starší zástavbě, očistění jejich struktury od nevhodných součástí a nevhodných způsobů využití a nalezení vhodného soudobého funkčního využití. Zcela specifickým termínem je pojem rekonverze. Pokud bychom při výkladu termínu rekonverze vycházeli z jeho anglického ekvivalentu reconversion, museli bychom jej vnímat jako návrat zpět k původnímu stavu. 46 V našich podmínkách je rekonverze chápána jako nové využití objektů, které pozbyly svoji původní funkci. Rekonverze je považována za specifickou s ohledem na běžnou architektonickou praxi zejména tím, že není předem definován stavební program a že pracuje s existující urbanistickou, stavební a architektonickou strukturou. Zemánková 47 poukazuje na skutečnost, že kvalita projektu rekonverze je svázána s adekvátností mezi stávajícími prostory a potenciálním využitím, nabídnutými plochami a potřebami provozních programů, konfigurací míst a možného fungování, existující formou a novou funkcí, starým architektonickým významem a novou představou. Gentrifikace je proces, při němž dochází k rehabilitaci obytného prostředí některých čtvrtí a postupnému vytlačování a nahrazování původního obyvatelstva příjmově silnějšími vrstvami. Při tomto procesu dochází ke změně sociálního charakteru a zlepšení fyzického stavu lokality. Tento proces vzniká v podstatě samovolně a vzhledem k nepropracovanosti teorie jej zatím není dost dobře možné plánovat. Nahrazování sociálně slabších skupin obyvatelstva skupinami silnějšími probíhá spontánně a dosud nebyly vysledovány zákonitosti výběru lokality gentrifery. Gentrifikace je proces velmi zajímavý, ne však příliš rozsáhlý, a to ani ve vyspělých tržních ekonomikách, kde je normálně fungující trh s byty. V našich podmínkách ne Šilhánková, V. a kol.: Rekonverze vojenských brownfields, Pardubice: Univerzita Pardubice, Sýkora, L.: Gentrifikace: měnící se tvář vnitřních měst. In Sýkora, L. Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii, 1. vydání, Praha, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, Goodall, B.: Dictionary of Human Geography, 1 st ed. London: Penguin Books, Šilhánková, V.: Revitalizace centrálních částí měst, disertační práce, Fakulta architektury VUT v Brně The Pocket Oxford Dictionary, Oxford University Press Zemánková, H.: Rekonverze starých továren, VUT v Brně

19 dokonalého trhu s byty, tj. v omezených možnostech výběru místa pro bydlení, je proces gentrifikace v praxi velmi omezený. 48 S procesy návratu obyvatelstva do měst na druhou stranu souvisí procesy a snahy vytvářet kvalitní městské prostředí, které by mohlo oslovit zejména střední a vyšší příjmové vrstvy, které jsou základem ekonomické prosperity měst. Významným urbanisticko-prostorovým prvkem jsou procesy vytváření kvalitních městských veřejných prostorů a jejich systémů Územně plánovací souvislosti urbanizačního procesu 3.1 Poslání moderního urbanismu Cílem urbanistické tvorby konce 19. a počátku 20. století byla snaha řešit nově vzniklé problémy měst jako reakce na stav města v období průmyslové revoluce. Průmyslové město této doby je charakterizované jako město přelidněné, sužované dopravními kongescemi, město se špatnou kvalitou obytného a hygienického prostředí zejména pro dělníky atd. Stěhování velkého množství dělníků za prací do města přineslo růst měst a růst počtu jeho obyvatel. Reakcí na stále zhoršující se fungování měst a podmínky života v něm pak bylo objevení územního plánování, prostorové i plošné regulace, limitů využití území a všech jeho dalších atributů. 50 Otcové moderního územního plánování jako P. Geddes, E. Howard a později Le Corbusier viděli řešení těchto problémů v návratu zeleně do měst, např. návrhy zcela nových satelitních měst (nejprve v zázemí Londýna) tzv. zahradních měst 51, v maximálním snižování hustoty zastavění a v oddělení jednotlivých funkcí města (zejména průmyslu a bydlení). Zásady územního plánování tedy byly založeny na odstraňování těch nejhorších disproporcí ve fungování města. Všeobecně se např. předpokládalo, že řada problémů je způsobena nejen růstem počtu obyvatel měst, ale jejich koncentrací, resp. jeho hustotou na hektar (resp. km 2 ). Např. E. Howard ve své teorii zahradního města počítal s průměrnou hustotou nového osídlení 80 ob./ha 52, která již charakter města obecně nenavozuje, ale jak správně poznamenává Hnilička, nešlo Howardovi až tak o snížení hustoty osídlení, ale o doplnění toho, čeho se industriálním městům, které měl možnost pozorovat, nedostávalo nejvíce, a to městské zeleně, 53 resp. vnímáno šířeji kvalitních veřejných městských prostorů. Howardova teorie je plná termínů jako hlavní třída, boulevard či městský park. Hnilička sice poznamenává, že Howardova teorie nepodporuje urbanitu, je ale třeba si uvědomit, že v kontextu dynamického industriálního města konce 19. století by bylo naše vnímání urbanity naprosto nepochopitelné. Dnes tak široce diskutované a obávané snižování intenzity zastavění a koncentrace hustoty obyvatel, 54 které v této době v souladu se zásadami územního plánování probíhalo, bylo vnímáno veskrze pozitivně. 48 Šilhánková, V.: Revitalizace centrálních částí měst, disertační práce, Fakulta architektury VUT v Brně K problematice veřejných prostorů blíže na: Gehl, Whyte, Šilhánková viz literatura 50 Maier, K. (ed.): Urbanistická čítanka 1., vybrané texty urbanistické literatury XX. Století, Česká komora architektů Praha Howard, E.: Gartenstädte von morgen, Berlin Hnilička, P.: Sídelní kaše. Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domků, ERA Brno Hnilička, P.: Sídelní kaše. Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domků, ERA Brno Horská, P., Maur, E., Musil, J.: Zrod velkoměsta. Urbanizace českých zemí a Evropa, Paseka Litomyšl

20 Obr. 9 Howardovo schéma Zahradního města budoucnosti 55 Územní plánování 2. poloviny 19. a 1. poloviny 20. století totiž v teorii i praxi dbalo o to nejpodstatnější, co činí město městem, a to není, jak se domnívá Hnilička, hustota obyvatelstva, ale fungující systém veřejných městských prostorů. Ukázkou mohou být Sittem citované (ale i kritizované) zásady Svazu německých architektonických a inženýrských spolků v Berlíně z roku 1874, které zní: 1. Projektování růstu měst ve své podstatě spočívá především v určení základních tras všech dopravních sítí: ulic, koňských a parních pouličních drah i plavebních kanálů, které musí být řešeny soustavě a proto v dostatečném rozsahu. 2. Základem sítě ulic jsou především hlavní třídy, přičemž je nutné co nejvíce přihlížet k již existujícím cestám a k těm směrům, které jsou určeny místními podmínkami. Rozdělení nižšího řádu se provádí podle místních potřeb, nebo může být ponecháno na vůli soukromníků. 56 Sitteho kritika ovšem nesměřuje k problémům hustoty zastavění, ale právě do oblasti ztráty kvality veřejného prostoru. Sitte doslova říká: Je zřejmé, že parcelační plán nové městské části nelze z uměleckých hledisek řešit bez výchozí představy o tom, co má nová čtvrť obsahovat a jaké veřejné budovy a náměstí je v ní možné předpokládat. 57 S nezbytností existence městské ulice spojuje Sitte i kvalitu bydlení, když říká: v moderním domovním bloku mají místnosti do dvora výhled do těsného, prašného, tmavého a často páchnoucího dvora, plného stojatého vzduchu, takže se ani nedají otevírat okna Jsou to bezútěšná vězení, která odradí všechny nájemníky a vedou k poptávce po bytech s okny do ulice. I přes tuto kritiku je ale třeba konstatovat, že územní plánování té doby považuje veřejný městský prostor za základní stavební kámen tvorby města, jak dokládají nejen výše zmiňované zásady Svazu německých architektonických a inženýrských spolků, ale i soudobé stavební řády, které se pečlivě věnovaly regulacím šířky hlavních i postranních ulic 58 a v neposlední řadě samozřejmě v té době zpracovávané územně plánovací dokumentace, kterých byla celá dlouhá řada a z nichž jmenujme např. regulační plán Dejvic architekta A. Engela, regu Sitte, C.: Stavba měst podle uměleckých zásad, ABF Praha Sitte, C.: Stavba měst podle uměleckých zásad, ABF Praha Zákon z č. 40 z. Z. Pražský stavební řád 19

21 lační plán Olomouce od C. Sitteho, návrh na rozšíření královského zemského města Brna od L. Förstera či regulační plán města Hradce Králové od J. Gočára. Obr. 10 Regulační plán města Olomouce, C. Sitte 1895 Na příkladu Gočárova působení v Hradci Králové lze dokumentovat, jak významnou složkou regulace v té době byly veřejné prostory, neboť Gočár přinesl zcela novou kvalitu do tvorby veřejných prostorů nové části centra Hradce Králové. Regulační plán města z let rozvíjí město radiálně okružním systémem, dbá o umístění veřejných budov do podnože starého města a na nábřeží, zohledňuje půdorysnou stopu pevnosti, která je v plánu rovněž patrná, a zajišťuje dálkové průhledy po radiálách na historickou siluetu města. Význam Gočárova přínosu pro rozvoj systému veřejných prostorů je zejména v jeho soustředění se nejen na základní regulaci, ale také na kultivaci parteru nově vznikajících nebo i existujících ulic a náměstí. Vrcholem jeho díla v této oblasti je především výstavba Ulrichova náměstí a přestavba a úprava náměstí Masarykova.59 Obr. 11 Regulační plán města Hradce Králové, Josef Gočár, Šilhánková, V.: Podkladová studie pro tvorbu generelu veřejných prostorů v Hradci Králové, VUT v Brně Hradec Králové 1881/1981, Proměny architektury a rozvoj města, Městský národní výbor v Hradci Králové

22 Z výše uvedeného plyne, že docházelo-li v této době k cílenému snižování hustoty zastavění, neznamenalo to nutně zánik města, resp. městské struktury nebo ještě jinak pokles urbanity. 3.2 Zneměštění města 61 Následné funkcionalistické hnutí se pustilo s plnou vervou do kritiky tradičních veřejných prostorů ulic a náměstí. V oblasti tvorby nového veřejného prostoru pak najdeme jedny z prvních impulsů u Le Corbusiera 62, který chápe ulici jako starou plochu nikoho. Na základě zásad Athénské charty se v socialistických zemích v poválečném období rozrostla na funkcionalistické teoretické bázi založená kritika tradiční stavby měst. Příkladem může být teoretická práce Karla Honzíka, který říká:...je samozřejmé, že nové čtvrtě postavené v současné nebo budoucí době budou mít ve své skladbě i výrazu nové formy, jež se mohou značně odlišovat od forem dochovaných čtvrtí. 63 Výše uvedené přístupy urbanismu (ve své době zcela logické a oprávněné) vyústily v postuláty světového kongresu CIAM v roce 1933 známé jako Athénské charta. Athénská charta vyjadřuje zásady funkcionalistického pojetí města a byly zde definovány základní funkce města: bydlení, práce (rozuměj průmysl), rekreace a doprava. Takto definované funkce města se staly základem funkcionalistického pojetí města a v duchu Aténské charty byly koncipovány monofunkční zóny, převážně obytné s vybavenostními centry a zóny výrobní 64, tak jak to i přes dílčí kritiku a dílčí změny můžeme dodnes vidět v naší současné územě plánovací praxi. Ukázkovým příkladem jsou např. funkční regulativy doporučované Ústavem územníh o rozvoje tj. vlastně hlavním metodickým pracovištěm pro oblast územního plánování, kde u vzorové legendy územního plánu stále můžeme najít tradiční dělení funkčních ploch na bydlení, občanskou vybavenost, výrobu, technickou vybavenost, dopravu a tzv. urbanizovanou zeleň Socialistická panelová sídliště první formy suburbií I když panelová sídliště v bývalých socialistických zemích nejsou jako forma suburbanizace dosud popisována, můžeme zde nalézt první aplikaci právě těch funkcionalistických teoretických principů, které k suburbanizaci v evropském kontextu vedou. Jsou to ony dva výše zmiňované fenomény: snižování hustoty zastavění a ztráta tradičního veřejného městského prostoru. Socialistická města rostla do krajiny důsledně dělená do MONOfunkčních zón. Nestavěly se ani ulice, ani náměstí, dokonce ani parky ne. Místo toho se uprostřed volně rozmístěných panelových domů budovala nákupní střediska, segregované komunikace a bezbřehá sídlištní zeleň. A ačkoliv měla panelová sídliště té doby normativní okrskové hustoty velmi vysoké, např. v Česku ob./ha, 66 o jejich městském charakteru lze hovořit jen stěží. Nově budované soubory nebyly městem, a to ani u nás, ani ve spřáteleném socialistické zahraničí, ale ani kdekoliv jinde. 61 Šilhánková, V.: Člověk, stavby a veřejný prostor z pohledu urbanisty in Šafránková, J. (ed.) Člověk stavby a jejich vzájemné působení, ČVUT v Praze Maier, K. (ed.): Urbanistická čítanka 1., vybrané texty urbanistické literatury XX. Století, Česká komora architektů Praha Honzík, K.: Co je životní sloh, Československý spisovatel Praha Koutný, J.: Koncepce moderního urbanismu, UUR Brno Přinosilová, M. a kol.: Příklady regulativů v územně plánovací dokumentaci, UUR Brno Urbanistické ukazatele pro Komplexní bytovou výstavbu, Ministerstvo výstavby a techniky ČSR, 70. léta 20. století 21