Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta. Základy cestovního ruchu

Transkript

1 Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Základy cestovního ruchu distanční studijní opora Jiří Vystoupil Martin Šauer Brno 2006

2 Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie v rámci programu SOCRATES Grundtvig. Za obsah produktu odpovídá výlučně autor, produkt nereprezentuje názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem produktu. This project was realized with financial support of European Union in terms of program SOCRATES Grundtvig. Author is exclusively responsible for content of product, product does not represent opinions of European Union and European Commission is not responsible for any uses of informations, which are content of product Recenzoval: doc. RNDr. René Wokoun, CSc. Základy cestovního ruchu Vydala Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Vydání první Brno, 2006 c Jiří Vystoupil, Martin Šauer, 2006 ISBN

3 Identifikace modulu Znak KRCR Název Určení Základy cestovního ruchu Studijní program Hospodářská politika a správa, obor Regionální rozvoj a správa, směr Regionální rozvoj a cestovní ruch 3. semestr bakalářské kombinované studium. Autoři/garanti Cíl RNDr. Jiří Vystoupil, CSc. Ing. Martin Šauer Vymezení cíle V rámci předmětu získáte základní znalosti z oblasti cestovního ruchu, jež se stanou výchozí znalostní bází pro Vaše další navazující studium. Zároveň během studia budou vytvořeny předpoklady, které Vám napomohou k utváření přehledu o souvislostech, které na sebe váže cestovní ruch jako multioborová disciplína. Dovednosti a znalosti získané po studiu textů Nastudováním předložené distanční studijní opory: získáte komplexní přehled o problematice cestovního ruchu, osvojíte si základní stavební prvky systému cestovního ruchu a budete schopni identifikovat vnější faktory ovlivňující cestovní ruch, seznámíte se stručným historickým vývojem cestovního ruchu, budete schopni určit základní faktory rozvoje cestovního ruchu v území, získáte přehled o základních problémech statistiky cestovního ruchu, získáte poznatky o prostorové diferenciaci mezinárodního cestovního ruchu, seznámíte se s ekonomickým významem cestovního ruchu, osvojíte si základy politiky a managementu cestovního ruchu pochopíte specifika destinačního marketingu, nahlédnete do problematiky informačních a rezervačních technologií v cestovním ruchu. Časový plán Časová náročnost tutoriál samostudium POT 8 hodin 26 hodin 20 hodin

4 Celkový studijní čas 54 hodin Harmonogram Říjen: Listopad: Prosinec: 1. týden samostudium kapitola č týden samostudium kapitola č. 2 a 3 3. týden samostudium kapitola č týden samostudium kapitola č. 5 a 6 1. týden prezenční část tutoriál 4 hodiny 2. týden samostudium kapitola č týden samostudium kapitola č týden samostudium kapitola č týden samostudium kapitola č týden prezenční část tutoriál 4 hodiny 3. týden samostudium kapitola č. 11; POT Způsob studia Studijní pomůcky Doporučená literatura: NĚMČANSKÝ, M.: Odvětví cestovního ruchu. Vybrané kapitoly 1. a 2. díl. Karviná: Slezská univerzita v Opavě, 1999 MALÁ, V.: Základy cestovního ruchu. Praha: VŠE, 1999 International tourism: A global perspective, 1st ed. Madrid: World Tourism Organization, 1997 HORNER, S., SWARBROOKE, J.: Cestovní ruch, ubytování a stravování, využití volného času. Praha: Grada Publishing, 2003 PÁSKOVÁ, M., ZELENKA, J.: Výkladový slovník cestovního ruchu. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, 2002 Doporučená periodika: Ekonomická revue cestovného ruchu. ISSN Czech Hospitality and Tourism Papers. ISSN COT business. ISSN Travel profi: měsíčník pro cestovní ruch. ISSN Doporučené internetové zdroje: Česká centrála cestovního ruchu CzechTourism. Dostupná na:

5 Vybavení COT business. Internetový server cestovního ruchu. Dostupné na: Server cestovního ruchu ČR. Dostupný na: Světová organizace cestovního ruchu World Tourism Organisation (WTO). Dostupné na: Světová rada cestování a cestovního ruchu World Travel and Tourism Council (WTTC). Dostupná na: Světová banka. Dostupná na: Mezinárodní sdružení vědeckých pracovníků cestovního ruchu. Dostupná na: PC s CD-rom internet Software MS Word, MS Excel, MS Access Návod práce se studijním textem Předkládané DSO se skládá z jedenácti kapitol. Ty lze chápat jako základní témata, která řeší problematiku cestovního ruchu jako celku. V tomto kontextu je celá DSO koncipována tak, že dané problémové oblasti můžete studovat izolovaně, bez nutnosti znalostí ostatních témat. Nicméně celý text tvoří ucelený celek, který je provázán mnohými vazbami. Z tohoto důvodu Vám doporučujeme studovat jednotlivé kapitoly v pořadí, ve kterém jsou publikovány. Nezbytným předpokladem úspěšného absolvování předmětu je vypracování práce opravované tutorem (POTu). Jeho přesné zadání, tj. téma, pokyny pro zpracování, forma a termín odevzdání i jeho hodnocení, bude blíže specifikováno na internetu v aplikaci Studium On-line na začátku semestru a podrobněji objasněno na prvním tutoriálu.

6

7 Obsah

8 Obsah Stručný obsah Kapitola 1 Cestovní ruch jako objekt poznání Cestovní ruch je relativně mladý vědní obor, který má multidisciplinární charakter, což vede k tomu, že na jeho předmět a objekt zkoumání se nahlíží z několika úhlů pohledu. Komplexní pohled na problematiku cestovního ruchu podává teorie systému, která zachycuje vazby mezi jednotlivými systémy (nadřazený systém a systém cestovního ruchu) a jejich prvky (turisty, podniky, organizacemi a destinaci). Kapitola 2 Typologie cestovního ruchu Cestovní ruch je jev, který nabývá různého obsahu, a proto hovoříme o jeho typologii. Na základě společných charakteristik rozlišujeme podle motivace účastníka mezi formami cestovního ruchu a na základě vnějších faktorů mezi druhy cestovního ruchu. Kapitola 3 Stručný historický vývoj cestovního ruchu Cestování je staré jako lidstvo samo. Stejně jako se vyvíjela společnost, měnily se taktéž potřeby lidí, což v důsledku mělo vliv na motivy k cestování. Člověk se již nepřesouval z místa na místo kvůli uspokojení základních fyziologických potřeb nýbrž kvůli regeneraci duševních sil. Tento zlom nastal v 19. století, od kterého se datují počátky cestovního ruchu. Kapitola 4 Geografie cestovního ruchu Poznatky z oboru geografie jsou nesmírně důležité pro popis cestovního ruchu jakožto časoprostorového jevu. Znalosti z geografie jsou využívány nejen ve výzkumu, ale předně určují faktory rozvoje a rozmístění cestovního ruchu v území. Kapitola 5 Statistika v cestovním ruchu Významnou úlohu při vyjádření či popisu cestovního ruchu sehrává statistika, která se snaží i přes četné nedostatky zachytit vývoj a trendy cestovního ruchu. Statistika cestovního ruch je důležitá i z hlediska mezinárodního srovnání. Kapitola 6 Mezinárodní cestovní ruch Cestovní ruch nabývá mezinárodního rozměru, a proto je důležité jej sledovat i z této perspektivy. Důležitou úlohu zde sehrávají mezinárodní organizace cestovního ruchu, které se snaží koordinovat rozvoj cestovního ruchu na mezinárodní úrovni. Součástí jejich aktivit jsou také mezinárodní statistiky. Z mezinárodního hlediska je zajímává prostorová diferenciace cestovního ruchu.

9 Kapitola 7 Ekonomický význam cestovního ruchu Realizace aktivit spojených s cestovním ruchem s sebou přináší pozitivní, ale i negativní ekonomické dopady na hospodářství, které nabývají i mezinárodních rozměrů. Podstatou této kapitoly je poukázat na ty ekonomické faktory, které jsou pro cestovní ruch typické. Kapitola 8 Politika cestovního ruchu Cestovní ruch je jedním z odvětví národního hospodářství, a protože zasahuje do řady dalších sektorů a je ovlivňován veřejnými politikami, vyvstává otázka jeho usměrňování. V rámci politiky cestovního ruchu se uplatňují různé přístupy, které mají dopad i na stanovení cílů a nástrojů. Kapitola 9 Management cestovního ruchu Aby probíhal v destinaci rovnoměrný rozvoj cestovního ruchu, je nezbytné destinaci koordinovaně řídit. Otázkou řízení se zabývá disciplína management cestovního ruchu, která aplikuje poznatky z obecné teorie řízení, přičemž bere v potaz atypické charakteristiky cestovního ruchu. Kapitola 10 Marketing cestovního ruchu Nezbytným nástrojem řízení je marketing, jehož pomocí organizace dosahuje svých cílů. Marketing cestovního ruchu má však jistá specifika v podobě široké palety cílů a vysoce diferencovaného produktu (produktem destinace je souhrn služeb poskytovaný jednotlivými aktéry cestovního ruchu). Kapitola 11 Informační a rezervační technologie v cestovním ruchu V současnosti je nemožné si představit cestovní ruch bez využití informačních a komunikačních technologií, které znatelně napomáhají jeho rozvoji. Šíření informací pomocí informačních a rezervačních systémů je výhodné nejen pro subjekty poskytující služby cestovního ruchu, ale také pro samotné uživatele služeb, tj. návštěvníky.

10 Obsah Úplný obsah Obsah Úvod Cestovní ruch jako objekt poznání Systém cestovního ruchu Vnější (nadřazené) systémy cestovního ruchu 19 Technologické prostředí 19 Ekologické prostředí 23 Sociální prostředí 24 Politické prostředí 24 Ekonomické prostředí Pojmový systém a definice cestovního ruchu Typologie cestovního ruchu Formy cestovního ruchu 34 Rekreační cestovní ruch 34 Kulturní cestovní ruch 35 Společensky orientovaný cestovní ruch 35 Sportovní cestovní ruch 36 Ekonomicky orientovaný cestovní ruch 36 Specificky orientovaný cestovní ruch Druhy cestovního ruchu 37 Cestovní ruch dle původu účastníků 37 Cestovní ruch dle počtu účastníků 38 Cestovní ruch dle věku účastníků 38 Cestovní ruch dle délky trvání 38 Cestovní ruch dle převahy místa pobytu 38 Cestovní ruch dle ročního období 39 Cestovní ruch dle způsobu ubytování 39 Cestovní ruch dle vlivu na platební bilanci 40 Cestovní ruch dle způsobu cestování (organizace) 40 Cestovní ruch dle způsobu financování 40

11 3. Stručný historický vývoj cestovního ruchu Základní motivy cestování od pravěku po středověk 44 Pravěk 44 Starověk 44 Středověk Od cestování k cestovnímu ruchu 46 Novověk století století Historický vývoj cestovního ruchu v České republice 48 Mezi dvěma světovými válkami 48 Po II. světové válce do roku Po roce Základní předpoklady vývoje cestovního ruchu Geografie cestovního ruchu Objekt a předmět výzkumu geografie cestovního ruchu Hlavní směry výzkumů a problémů v geografii cestovního ruchu 55 Teoretické a metodické problémy 55 Hlavní směry výzkumu v geografii cestovního ruchu Vnitřní členění systému rekreace a cestovního ruchu Faktory rozvoje a rozmístění cestovního ruchu 59 Selektivní předpoklady rozvoje cestovního ruchu 59 Lokalizační předpoklady rozvoje cestovního ruchu 60 Realizační předpoklady pro rozvoj cestovního ruchu Statistika v cestovním ruchu Tradiční statistika cestovního ruchu 70 Metody tradiční statistiky cestovního ruchu Nedostatky statistiky cestovního ruchu a jejich eliminace 72 Nedostatky statistiky cestovního ruchu 72 Eliminace nedostatků statistiky cestovního ruchu Prognózy a budoucí vývoj cestovního ruchu Statistika cestovního ruchu v České republice 74 Ekonomická odvětví 75

12 Obsah Návštěvnost 75 Satelitní účet cestovního ruchu Mezinárodní cestovní ruch Význam a vývoj mezinárodního cestovního ruchu 80 Prostorová diferenciace mezinárodního cestovního ruchu Statistiky mezinárodního cestovního ruchu 82 Mezinárodní příjezdový cestovní ruch 82 Mezinárodní výdaje v cestovním ruchu 84 Mezinárodní příjmy z cestovního ruchu Cestovní ruch v rozvojových zemích Ekonomický význam cestovního ruchu Všeobecná charakteristika 92 Makroekonomický pohled 92 Mikroekonomický pohled Ekonomické funkce cestovního ruchu 93 Vyrovnávací funkce 93 Funkce zaměstnanosti 94 Příjmová funkce (multiplikační efekt) 95 Výrobní funkce (efekt tvorby hodnot) Příjmy a výdaje z mezinárodního cestovního ruchu Politika cestovního ruchu Teoreticko-metodologická východiska 102 Historický vývoj regulace cestovního ruchu 102 Regulace cestovního ruchu 102 Přístupy k politice cestovního ruchu Politika cestovního ruchu 104 Cíle politiky cestovního ruchu 105 Nástroje politiky cestovního ruchu 105 Nositelé politiky cestovního ruchu 106 Evaluace účinků politiky cestovního ruchu Politika cestovního ruchu v ČR 107 Vývoj politiky cestovního ruchu v ČR 107 Programové a strategické dokumenty politiky cestovního ruchu v ČR 108 Nositelé politiky cestovního ruchu v ČR 109

13 9. Management cestovního ruchu Pojem destinace 112 Definice destinace 112 Význam destinace Destinační management 114 Specifika managementu turistické destinace 114 Úkoly managementu turistické organizace 115 Kooperativní úlohy v rámci destinace Struktura turistických organizací a jejich úkoly 118 Vznik destinační společnosti Vývoj řízení a organizace cestovního ruchu v turistických destinacích 119 Turisticky vyspělé destinace 119 Řízení cestovního ruchu v ČR Marketing cestovního ruchu Specifika marketingu cestovního ruchu 124 Specifika destinačního marketingu Koncept marketingové strategie destinace 126 Analýza současné situace destinace 126 Segmentace trhu 127 Marketingová strategie 127 Marketingový mix 128 Kontrola Informační a rezervační technologie v cestovním ruchu Informace v cestovním ruchu 134 Proces zpracování informací a jejich vlastnosti 134 Informační toky v cestovním ruchu Informační a rezervační systémy 136 Realizace informačních a rezervačních systémů 136 Členění informačních a rezervačních systémů Informační a rezervační systémy v ČR 139 Shrnutí Rejstřík

14 Obsah Glosář Literatura

15 Úvod

16 Úvod Cestovní ruch je odvětví, které zasahuje do řady lidských činností. Podchytit tuto skutečnost není jednoduchou záležitostí, přesto se o to pokouší tato publikace, která se snaží předložit komplexní přehled problematiky cestovního ruchu v co nejširších souvislostech. Prvořadým krokem je pochopení základních teoretických východisek cestovního ruchu, tj. předmět a objekt zkoumání, definování samotného cestovního ruchu a vymezení jeho součástí (prvků). Pro doplnění terminologie cestovního ruchu je zařazena typologie cestovního ruchu, kde jsou vysvětleny základní typy cestovního ruch a jejich členění. Ve spojitosti s regionálním rozvojem je zařazena problematika zabývající se geografií cestovního ruchu. Pohled do historie poukazuje na provázanost vývoje společnosti s vývojem motivace k cestování, potažmo cestovnímu ruchu. V souvislosti s tímto vývojem se začíná o cestovní ruch zajímat i ekonomie, a to ve spojitosti s jeho (pozitivními) dopady na hospodářství. Ke slovu se dostává i politika cestovního ruchu, která usiluje o regulaci tohoto odvětví ve snaze podpořit jeho hospodářský význam, a to nejen na národní úrovní, ale také na úrovni mezinárodní. Rozvoj cestovního ruchu by měl zahrnovat vedle ekonomických aspektů i cíle environmentální a sociokulturní. Úkolem destinační organizace je přispívat k rovnováze mezi těmito jednotlivými cíli a pilíři rozvoje cestovního ruchu. Podstatnou úlohu v rozvoji cestovního ruchu v regionu sehrává i marketing a využívání informačních a komunikačních technologií. Poznání a pochopení výše uvedených souvislostí cestovního ruchu vám odhalí vazbu mezi regionálním rozvojem a cestovním ruchem.

17 jí jí jí Systém cestovního ruchu Vnější (nadřazené) systémy cestovního ruchu Pojmový systém a definice cestovního ruchu 1 Cestovní ruch jako objekt poznání

18 1. Cestovní ruch jako objekt poznání Cíl kapitoly V této kapitole se naučíte chápat cestovní ruch jako systém navzájem propojených prvků a definovat vztahy mezi nimi. Vaše pozornost bude především soustředěna na vztahy k vnějšímu prostředí. Smyslem kapitoly je také snaha o to, abyste získali základní přehled o terminologii cestovního ruchu. Časová zátěž 4 hodiny 1.1 Systém cestovního ruchu Ekonomický a geografický pohled Systémová teorie Systém cestovního ruchu Cestovní ruch není možné v nejširším slova smyslu posuzovat odděleně od prostředí, v němž se odehrává. Již skutečnost, že člověk je těžištěm pozornosti nauky o cestovním ruchu, nás nutí k tomu, abychom ho neposuzovali izolovaně. Musíme se odpoutat od jednorozměrného myšlení a pokusit se o vícerozměrný přístup k problematice cestovního ruchu. Je pochopitelné, že s ohledem na náš cíl se budeme zabývat zejména ekonomickým a geografickým prostředím. Budeme se snažit do našich úvah zahrnout interdisciplinární dimenze sociálního, technologického a ekologického prostředí cestovního ruchu. Přitom poukážeme zejména na problémové souvislosti. Použijeme přitom systémovou teorii, která nám pomůže tyto souvislosti strukturovat. H. Ulrich označuje všeobecnou systémovou teorii za formální vědu o struktuře, vazbách chování nějakého systému. Systémem přitom rozumí jednotu různorodých prvků, mezi kterými existují určité vztahy anebo mezi kterými je možné takovéto vztahy vytvořit. Znázorníme-li formálně cestovní ruch s jeho mnohostrannými vztahy k vnějšímu prostředí a jeho vnitřní vztahy k jeho podsystémům, nepovíme ještě nic o povaze (druhu, charakteru) a rozsahu těchto vztahů. Ve zjednodušené podobě tím pouze znázorníme všechny vztahy a jevy cestovního ruchu jako systému cestovního ruchu, a to společně s jeho vztahy k nadřazeným anebo jiným systémům, jakož i k jeho prvkům, které tvoří části systému. S cílem zobrazit vztahy mezi systémem cestovního ruchu a nadřazenými systémy a jeho prvky (subsystémy) jasně a přehledně, byl redukován počet jednotlivých vazeb především na ty, které jsou pro naše úvahy nejdůležitější (obrázek 1.1). Nadřazené systémy Podsystémy cestovního ruchu a jeho prvky K nadřazeným systémům patří: ekonomické prostředí sociální prostředí politické prostředí technologické prostředí ekologické prostředí Jako podsystémy cestovního ruchu pak byly určeny: subjekt(y) cestovního ruchu 18

19 objekt(y) cestovního ruchu: institucionální podsystémy jako jsou cílová místa cestovního ruchu, podniky cestovního ruchu a organizace cestovního ruchu (veřejnoprávní a soukromě-právní organizační jednotky). Toto výše uvedené členění je jedním z mnohých, které nejdeme v odborné literatuře, zde je čerpáno především z německých a rakouských přístupů. Obrázek 1.1: Systém cestovního ruchu Ekonomické prostředí Nadřazený systém Sociální prostředí Systém cestovního ruchu Podsystém Objekt cestovního ruchu: Institucionální podsystém Subjekt cestovního ruchu (turista) Podniky CR Organizace CR Cílové místo CR Technologické Politické Ekologické prostředí prostředí prostředí Pramen: Němčanský, M., 1996 Systém cestovního ruchu je v důsledku jeho vztahů k vnějšímu prostředí (okolí) otevřeným systémem. Když je systém cestovního ruchu silně ovlivňován vnějším prostředím, které ho obklopuje, ale sám toto prostředí ovlivňuje, můžeme hovořit o inputech (vstupech, resp. vlivu nadřazených systémů) anebo o outputech (výstupech, resp. vlivu na nadřazené systémy). Intenzita inputů a outputů nám může poskytnout informace o míře vlivu jiných nadřazených systémů na cestovní ruch, resp. o míře vlivu cestovního ruchu jako systému na jiné systémy. Vliv cestovního ruchu/okolí na okolí/cestovní ruch 1.2 Vnější (nadřazené) systémy cestovního ruchu Technologické prostředí Dopravní a ubytovací možnosti můžeme označit za vlastní technologické prostředí cestovního ruchu. Především dopravní technika má velký vliv na rozvoj cestovního ruchu. Už z historie cestovního ruchu víme, že doprava ovlivnila cestovní ruch především svojí rychlostí, bezpečností, výkonností a hospodárností (a to v dopravě Dopravní technika 19

20 1. Cestovní ruch jako objekt poznání železniční, letecké, námořní i silniční). Kromě kvantitativních pozitivních vlivů na cestovní ruch především následkem zlevnění dopravy, jsou pozoruhodné také vlivy společenského a kulturního charakteru. Vývoj dopravní techniky přispěl zejména k větší prostorové a osobní volnosti účastníka cestovního ruchu. Dnes můžeme říci, že každé cílové místo cestovního ruchu je dostupné autem nebo i letadlem. Negativní účinky dopravy Ubytovací technika Díky pokroku dopravní techniky jsme v posledních desetiletích dosáhli následujících zlepšení v cestovním ruchu: větší bezpečnost dopravních prostředků, větší rychlost dopravních prostředků, zlepšení pravidelnosti veřejných dopravních prostředků, větší pohodlí a komfort dopravních prostředků, zvýšení výkonnosti veřejných dopravních prostředků (železnice, letadlo). Podstatné zlepšení kvalitativních prvků dopravních prostředků jsme ale museli vykoupit značným zdražením dopravy. Důležitou výjimkou je jen letecká doprava. Vývoj dopravní techniky, pokud pomineme hospodářské důsledky, má i negativní účinky: mobilita turisty může narušit jeho rekreaci, při velkých dopravních rychlostech klesá schopnost vnímat zážitky a dojmy, které jsou jen povrchní v porovnání s menší dopravní rychlostí (cesta Evropou za osm dní), cestující se často nachází ve sféře masové spotřeby (dopravní zácpy na cestách, doprava jumbo-jetem, kolektivní cestování), hluk a znečištění ovzduší znemožňují zotavení. Velký vliv na rozvoj cestovního ruchu má, jak jsme již uvedli, vývoj ubytovací techniky. Máme na mysli především nové formy profesionálního ubytování (velké hotely), technické novinky ovlivňující pracovní proces v hotelnictví, které ochudily podnik cestovního ruchu o osobní kontakt a společenský zážitek. Dopravní sítě Dopravní sít a dopravní prostředky patří k základním předpokladům prostorové realizace a rozvoje cestovního ruchu a rekreace. Hodnocení dopravních poměrů se opírá o analýzu rozmístění komunikačních sítí a o rozbory dostupnosti turistických a rekreačních míst a oblastí. V evropských poměrech mají význam především analýzy dopravní propustnosti víkendového rekreačního cestovního ruchu a časová dosažitelnost atraktivních rekreačních oblastí (moře, horské oblasti). Specifický význam má doprava u mezinárodního cestovního ruchu. Komunikační systém patří k základním předpokladům rozvoje cestovního ruchu. Dopravní sít a dopravní prostředky umožňují účastníkům cestovního ruchu přemist ovat se z místa trvalého pobytu do vybraných regionů, lokalit, či jiných cílových míst cestovního ruchu. Změny v dopravní technice a dopravních prostředcích se projevují i ve změně směrů a cílů cestovního ruchu.ovlivňují přitom formy a místa cestovního ruchu. Z dopravních prostředků dominují ty, které zkracují čas cesty. Intenzivní rozvoj cestovního ruchu byl úzce svázán s rozvojem železniční sítě, jejíž význam velmi poklesl s rozvojem automobilové a letecké dopravy. 20

21 Zejména automobilová doprava se vyznačuje velkou dynamičností rozvoje. Z hlediska cestovního ruchu má v současnosti nejmasovější charakter, nebot je prostorově nejmobilnější a umožňuje pohyb obyvatelstva z jiných sídel až po cílové místo. Počet automobilů neustále narůstá (v roce 1938 bylo ve světě 42,7 mil. automobilů veškerých typů, v roce mil., z toho 266 mil. osobních a 2 mil autobusů). V současnosti jezdí na světě okolo 600 mil. automobilů, z toho 480 mil. osobních (v roce 2002). V současnosti nejvíce zatížené trasy vlivem cestovního ruchu v Evropě jsou cesty poledníkového přechodu, konkrétně např.: Londýn Paříž Madrid, Paříž Lyon Nice, Paříž Lausanne Řím, Amsterdam Kolín nad Rýnem Zürich Řím, Stockholm Hamburg Mnichov Verona, Krakov Bánská Bystrica Budapešt Jadran. S cestovním ruchem úzce souvisí i rozvoj karavaningu, jako nové formy rodinné mototuristiky. V současnosti se používají rozličné typy obytných přívěsů za osobní vozidla, nebo přímo obytné automobily. Rozvoj karavaningu vyvolává zvýšené prostorové nároky v autokempech a jejich reorganizaci v poskytovaných službách. Železniční doprava je v současném období ve stádiu významných změn, které vyplývají z rozvoje jiných dopravních prostředků, především automobilové dopravy. Tratě jsou modernizované, zavádí se nová technika (automatická), zvyšuje se i propustnost, rychlost a modernizuje se vozový park. Automobilová doprava Zatížené dopravní trasy cestovním ruchem Karavaning Železniční doprava Výrazně poklesl i význam osobní železniční dopravy. V mnoha vyspělých zemích se počet přepravovaných osob snížil o %. Snížení se projevilo v počtu přepravovaných účastníků cestovního ruchu, a to ve vnitrostátní i v mezinárodní přepravě. Objevují se tendence renesance zvýšení přepravy osob na železnici, zejména v příměstských oblastech velkých měst a na těch dopravních tazích, kde došlo k modernizaci a zvýšení přepravních rychlostí. Na železnici se hledají možnosti poskytování nových druhů služeb účastníkům cestovního ruchu. Velmi dynamicky rozvíjejícím se dopravním odvětvím je letecká doprava. Ve světovém dopravním systému se uplatňuje zejména v přepravě osob na střední a velké vzdálenosti kontinentálního, ale nejvíce interkontinentálního charakteru. Úměrně vzrůstá její význam zdokonalováním dopravních prostředků (zvyšování rychlosti a přepravní kapacity letadel) a technické vybavenosti (letiště, zabezpečovací zařízení). Předností letecké dopravy je rychlost, čímž se podstatně zkracuje čas na linkách interkontinentálního charakteru. V současnosti se ročně přepravuje přibližně 1,3 mld. cestujících. Letecké linky v Evropě a Severní Americe ročně využívá asi % osob jako účastníků mezinárodního cestovního ruchu z celkového počtu přepravených cestujících v rámci daných kontinentů, při interkontinentálních letech podíl účastníků cestovního ruchu stoupá až na 60 %. Letecká dopravní sít se neustále vyvíjí a mění své rozložení. Základní změny jsou vyvolávané sítí letišt. V současnosti je na světě zaregistrovaných přibližně letišt, ze kterých největší mezinárodní letiště odbavují ročně desítky milionů cestujících (v roce 1999 např. Londýn 102 mil. přepravených (odbavených) cestujících, New York 90 mil., Chicago 86 mil., Tokio 80 mil., Atlanta 78 mil., Paříž 69 mil., Dallas 69 mil., Los Angeles 64 mil., Frankfurt nad Mohanem 46 mil. přepravených Letecká doprava Letiště 21

22 1. Cestovní ruch jako objekt poznání cestujících). Velká světová mezinárodní letiště tvoří rozsáhlé plošné komplexy, zabezpečující komplexní služby cestujícím (zaměstnávají průměrně až pracovníků). Hodně světových letišt bylo speciálně vybudováno a přizpůsobeno potřebám cestovního ruchu (u měst Cagliari, Alghero na Sardinii, Ajaccio na Korsice, u Palma de Mallorka, Nice, Tarbes pro Lurdy, a další v jižním Španělsku, na ostrovech Řecka, Bahamách, Antilách). Do tohoto typu je možné zařadit i letiště v lázních u Černého moře v Rusku (Soči Adler, Minerální Vody) a nebo Jadranského moře (Split, Dubrovník). Charakteristickým znakem pravidelné letecké dopravy od 50. let je větší nabídka služeb než poptávka. Počet leteckých spojů roste o hodně rychleji než přírůstek počtu cestujících. Charterové lety Současné energetické problémy vedly k omezení leteckých spojů ve více evropských i mimoevropských zemích. Tento problém výrazně vyřešily tzv. charterové lety (Inclusive Tour), organizované cestovními kancelářemi na určitých trasách, v určitých obdobích roku s přesně vymezeným cílem. Takovéto zájezdy s paušálně sníženou cenou zahrnují dopravní náklady na cestu tam i zpět a často i náklady spojené s ubytováním a stravováním po dobu trvání zájezdu. Ve většině případů jde o kyvadlový způsob dopravy. Charterová přeprava zabírala v polovině 70. let asi 30 % objemu letecké přepravy, v současnosti na vybraných trasách až 70 %. Největší intenzita charterových linek je mezi zeměmi severní a západní Evropy a oblastmi Středozemního moře (skandinávské země, Velká Británie, SRN). Tyto lety získávají větší popularitu i ve Francii, Švýcarsku, Nizozemí a Belgii. Značná část účastníků charterových letů směřuje do Španělska, Itálie a Řecka. Narůstající význam těchto letů po organizační stránce vedl ke vzniku cestovních společností, které sdružují letecké společnosti, ubytovací a stravovací kapacity a cestovní kanceláře. Předpokládá se, že v budoucnosti bude úloha letecké dopravy v přepravě účastníků cestovního ruchu systematicky narůstat a v přepravě na velké vzdálenosti bude mít významnější podíl. Námořní doprava Trajektová doprava V závislosti od rozvoje mezikontinentální letecké dopravy klesá význam osobní námořní dopravy. Osobní námořní doprava má pro svoje specifika zvláštní význam v rozvoji cestovního ruchu. Například rekreační plavby, o které je čím dál větší zájem ze strany účastníků cestovního ruchu, v současnosti převládají nad ostatní lodní dopravou v prostoru ostrovů Karibského moře, Azorských ostrovů, jakož i ve Středozemním moři. Aktuální je i koncepce tzv. plovoucích turistických ostrovů, které budou splňovat všechny podmínky komplexnosti poskytovaných služeb na otevřeném moři. Mimo základních služeb (stravování, ubytování a obchod) budou poskytovat i lázeňskou léčbu, sport, zábavu. Tedy všechno, co dnes poskytují přímořská rekreační střediska. Další forma služeb, které poskytuje námořní doprava pro účastníky cestovního ruchu, je zabezpečení trajektové dopravy. Od poloviny 20. století zaznamenala dynamický rozvoj v souvislosti s automobilovou dopravou. Největší část trajektových propojení je v Evropě. 22

23 Mezi největší mořské osobní přístavy pro cestovní ruch v současnosti patří Pordus v Řecku, Kobe v Japonsku, Algeciras ve Španělsku, Split, New York, Janov v Itálii, Barcelona, Marseille, Dubrovník. Námořní přístavy Ekologické prostředí Díky studii Massachusetts Institute of Technology (MIT) na téma Hranice růstu, kterou uveřejnil Římský klub, si lidstvo uvědomilo v jak špatné situaci se nachází. Znečištění vzduchu a vody, lehkovážná zástavba úrodné půdy a devastace existujících surovin má za následek vážné narušení přírodní rovnováhy s apokalyptickými důsledky pro lidstvo. Ekologie jako nauka o vztazích mezi živými organismy a prostředím, se stala rozhodujícím prvkem lidského přežití. Cestovní ruch už z hlediska podstaty závisí na přirozené tvorbě atraktivního prostředí. Tato závislost cestovního ruchu na ekologickém prostředí je mnohem větší než ve většině hospodářských odvětví. Narušení krajiny, jejímiž prvky jsou půda, voda, ovzduší, rostliny a zvířata stejně jako lidská díla nejrůznějšího druhu, musí logicky vést k narušení cestovního ruchu. Je proto nezbytné stanovit cíle ochrany životního prostředí také z hlediska cestovního ruchu. Je potřebné sladit přípustné zatížení obnovitelného přírodního potenciálu, vývoj techniky a hospodářství s blahobytem a volným časem. Je třeba podniknout opatření pro dlouhodobé optimální zachování a rozvoj biosféry s jejími prvky půda, voda, ovzduší, klima, rostlinstvo a živočišstvo. Přitom musíme mít na zřeteli, že přípustné zatížení nepředstavuje konstantní veličinu. Je třeba pokusit se o sladění vlivu lidských aktivit s obnovitelným přírodním potenciálem, který by celou biosféru, ke které patří i člověk, dlouhodobě nejen udržoval, ale i dále rozvíjel. Zatížením prostředí rozumíme změny přírodním poměrů, tj. především zhoršení životních podmínek člověka, zvířat a rostlin a to z kvalitativního i kvantitativního hlediska. Z hlediska cestovního ruchu je nejdůležitější kvantitativní zatížení, které se týká zejména: znečištění vzduchu, vody a půdy, hluku, rozdělení a rozdrobení krajiny a tím narušení obrazu krajiny. Využívání oblastí původně určených pro rekreaci k jiným účelům je nejvýznamnější kvantitativní zatížení prostředí, které se přímo dotýká cestovního ruchu. V rámci cestovního ruchu můžeme zabezpečit ochranu životního prostředí zejména: územním uspořádáním, resp. územním plánováním a opatřeními na snížení nebo odstranění emisí. Rozhodující vliv na životní prostředí mohou mít aktivity cestovního ruchu jakožto masového jevu. Vzájemné prolínání a závislost přírodního prostředí, resp. ekologie a cestovního ruchu se tu stává zvlášt významným. Ekologické otázky dalšího rozvoje cestovního ruchu si uvědomuje značná část občanů, kteří reprezentují svoje uvědomění v různých politických aktivitách. Tato skutečnost omezuje rozhodovací prostor zodpovědných pracovníků cestovního ruchu. V posledních letech se stále víc podporuje rozvoj tzv. ekologicky únosného cestovního ruchu, tedy takového Prvky životního prostředí (krajiny) Kvantitativní zatížení prostředí Ochrana životního prostředí Ekologicky únosný cestovní ruch 23

24 1. Cestovní ruch jako objekt poznání cestovního ruchu, který se snaží o vytvoření rovnováhy mezi krajinou, zotavením a tvorbou ekonomických hodnot Sociální prostředí Dělba práce Finanční prostředky a volný čas Změny ve společnosti Motivace k cestování Chování, myšlení a jednání současného člověka v rozhodující míře ovlivňuje jeho sociální prostředí. Rostoucí dělba práce určuje každému člověku jistou úlohu, kterou má plnit ve společnosti v případě, že se chce prosadit a přežít. Přední místo přitom má vlastní práce, za kterou dostává člověk odměnu a která mu umožňuje přežití. Podmínky na pracovišti ve značné míře určují i jeho vztah k cestovnímu ruchu. Až do první světové války byl tento vztah k cestovnímu ruchu z hlediska zaměstnavatelů a živnostníků bezvýznamný (vedly k tomu ekonomické a sociální důvody). Nejenže této kategorii obyvatelstva chyběly ekonomické, resp. finanční předpoklady, ale neměla ani nárok na odpovídající volný čas v podobě prázdnin, resp. dovolené. Neexistovala ani motivace k cestování. Finanční podmínky a dostatek času na cestovní ruch měla jen přesně vymezená skupina obyvatelstva, a to šlechta, velkostatkáři a průmyslníci. Americký sociolog T. Veblen v této souvislosti napsal, že tehdejší cestovní ruch byl výsadou tzv. leisure class, to znamená vrstvy, která měla dostatek finančních prostředků a volného času. Převratné události obou světových válek mezitím podstatně změnily tyto podmínky. Rostoucí blahobyt všech tříd obyvatelstva, jakožto i pokrokové sociální zákonodárství, které zabezpečilo právo na placenou dovolenou, vytvořily předpoklady pro účast v cestovním ruchu. Současná průmyslová a na výkony zaměřená společnost vytvořila sociální předpoklady pro podstatné posílení motivace cestování. Frustrační situace vyvolané rostoucí monotónnosti a masovostí pracovního procesu, stejně jako zhoršující se životní podmínky v oblastech s velkou koncentrací práce a bydlení přispěly k tomu, že stále důležitější je fyzická a psychická motivace ve vztahu k cestovnímu ruchu. Mobilita, kterou dnešnímu člověku zaručuje dopravní technika, umožňuje realizaci uvedené motivace cestování a současně i přísné oddělení světa práce od světa dovolené jako části světa volného času. Zdá se, že motivace, které převládaly v minulosti, to znamená kulturní, mezilidská a motivace vyplývající z postavení a z prestižních důvodů, ztrácejí na významu, i když jen přechodně. Fyzická a psychická motivace je významně ovlivněna existujícími ekonomickými poměry. Rekreace se stává faktorem rovnováhy pracovní činnosti a dovolená resp. prázdniny zaslouženou kompenzací všedního dne Politické prostředí Sociálně politické podmínky vystupují jako soubor činitelů, ze kterých zejména oficiální státní politika, hmotná a kulturní vyspělost obyvatelstva a fond volného času výrazně podmiňují dynamický rozvoj cestovního ruchu. 24

25 Sociální politika mnohých států vytváří podmínky masové účasti obyvatelstva na cestovním ruchu. Vyspělé státy přijímají závažné dokumenty, které otevírají a zdokonalují rekreaci pracujících, jako součást svého ekonomického programu. V našem státě na zabezpečení rozvoje cestovního ruchu byla v roce 1962 vládou schválena Rajonizace cestovního ruchu. Tento základní prostorový dokument řešil koncepci rekreace a cestovního ruchu na celém území státu. Cestovní ruch se tu výrazně prosazoval jako ekonomický, sociální a prostorový jev, který je třeba řídit a organizovat v úzkých souvislostech s dynamickým rozvojem ekonomiky a životního standardu obyvatelstva. Cestovní ruch je motivován životní úrovní obyvatelstva. Životní úroveň je podmíněna stupněm rozvoje výrobních sil, které se v konečném důsledku projevují v úrovni výživy, bydlení, vzdělání, kultury, zdravotnické péče, pracovních i mimo pracovních podmínkách, v právu na práci, délce pracovního času, v délce dovolených, v získávání volného času, v růstu reálných mezd apod. Existuje přímá úměrnost mezi životním standardem obyvatelstva určitého státu a jeho podílem na cestovním ruchu. Je to možné pozorovat např. v průmyslových oblastech, ve kterých životní úroveň obyvatelstva je mnohonásobně vyšší v porovnání s méně rozvinutými oblastmi. Platí tu vzájemný vztah, že se stupněm růstu ekonomické aktivity státu roste i stupeň aktivity obyvatelstva v cestovním ruchu vyjádřený jeho podílem pohybu v jednotlivých formách cestovního ruchu. Aktivita pohybu se váže i na sociální a zaměstnaneckou strukturu obyvatelstva a jeho reálné mzdy. Předpokladem aktivity cestovního ruchu, resp. výběru jeho forem je i dosažený stupeň kultury a vzdělání společnosti. Skupiny obyvatelstva, které vykazují určitý stupeň vzdělání, se vyznačují větší aktivitou v cestovním ruchu. Důležitým předpokladem účasti na cestovním ruchu je disponibilita volného času. Hlavním zdrojem růstu volného času je rozvoj výrobních sil, který postupně umožnil zkrátit pracovní čas dne, týdne a roku. Se zkrácením pracovního času v průběhu roku, se zmenšuje i počet odpracovaných let v životě člověka. Skupina trvale zaměstnaného obyvatelstva získává základní fond volného času placenou dovolenou, která je v současnosti v mnoha zemích uzákoněna v délce 3 až 4 týdnů. Je možno pozorovat, že volný čas, zejména koncem týdne a i v čase dovolených se ve vyšší míře využívá v rekreačních formách cestovního ruchu zejména u obyvatel velkých měst. Urbanizované prostředí neumožňuje zaměstnanému člověku přiměřený odpočinek po práci. Velké město izoluje obyvatelstvo od přírody. Nenahradí je ani městské parky a zahrady vzhledem na jejich omezený počet a prostorovou nevyváženost. Současné tempo života městského obyvatelstva zatěžuje psychicky a fyzicky, a tak podstatně působí na jeho nervový systém. Proto vzniká u obyvatel měst aktuální potřeba aktivního odpočinku mimo městské prostředí. Industrializace, urbanizace, jako je technika prostředí, vytvořily nový problém, který je možné nazvat hospodaření s volným časem (Giezgala 1977). Cílem je fyzická a zejména psychická rehabilitace, jako přirozená nutnost reagovat na novodobé podmínky práce a bydlení ve městě. Vycházíme z předpokladu, že čím víc máme volného času, tím větší jeho část můžeme věnovat cestovnímu ruchu, a tak jsou možnosti rozvoje jednotlivých forem cestovního ruchu neobyčejně velké. Sociální politika Životní standard obyvatelstva Aktivita obyvatelstva Disponibilita volného času Trávení volného času městského obyvatelstva 25

26 1. Cestovní ruch jako objekt poznání Ekonomické prostředí Příjmové a majetkové poměry poptávka po cestovním ruchu Změny v potřebách ekonomických kategoriích Poptávka po cestovním ruchu období hospodářské recese Zjištění, že jen potřeba podložená kupní silou se může stát předmětem poptávky na trhu, zdůrazňuje význam ekonomických faktorů a jejich vliv na subjekt cestovního ruchu. Jen taková potřeba se stává potřebou cestovního ruchu a předmětem poptávky po cestovním ruchu, která je podložená zájmem a finančními prostředky. Rozsah poptávky subjektu cestovního ruchu určují především jeho příjmové a majetkové poměry, resp. cena nabídky. Dále jsou to už zmíněné motivační faktory, které ovlivňují s různorodou naléhavostí ochotu ke koupi služeb cestovního ruchu. Tyto dvě skupiny faktorů vysvětlují i částečně chybějící nebo opožděnou zákonitou závislost cestovního ruchu na ekonomických faktorech jako jsou příjem a majetková situace na jedné straně a motivace cestování na straně druhé. Potřeby lidí se obecně vztahují na následující ekonomické kategorie: a) statky existenční potřeby, b) statky vyšší potřeby (kulturní potřeby), c) statky luxusní potřeby. Přiřazení cestovního ruchu k jedné z uvedených kategorií se v posledních desetiletích změnilo, a to z kategorie c) (až do konce první světové války) na kategorii b) (až do šedesátých let) a v následku sílící fyzické a psychické motivace se bude přibližovat stále více ke kategorii a). Kromě finančních podmínek můžeme tento trend připsat také rostoucímu fondu volného času. Např. R. Zuend na základě regresních a korelačních analýz v letech 1939 až 1964 zjistil, že rostoucí příjmy, které mohou krýt jen existenční potřeby nemají ještě vliv na cestovní ruch. Dále se ukázalo, že rostoucí příjmy, které umožní krýt i vyšší potřeby, mají nejvýraznější vliv na cestovní ruch a rostoucí příjmy, které umožňují krytí luxusních potřeb, se v pozitivním smyslu projevují jen v omezené míře. Toto poslední konstatování musíme posuzovat s ohledem na omezený čas, který má tato skupina k dispozici na cestování. Pro odvětví cestovního ruchu má také význam reakce poptávky po cestovním ruchu v období hospodářské recese (např. energetická krize v letech ). S. Schulmeister vysvětlil posuny v rámci struktury v recesi cestovního ruchu následovně (teorie vrstev): V časech hospodářských krizí a všeobecného zhoršení ekonomických podmínek soukromých domácností reaguje poptávka po cestovním ruchu v závislosti na sociálních vrstvách, které jsou určované především různou úrovní příjmů a jsou podstatně rozdílné. Nejvyšší sociální vrstva, pro kterou se staly samozřejmostí minimálně dvě dovolené ročně, nereaguje na negativní hospodářskou situaci. Její poptávka po cestovním ruchu roste v závislosti na skutečném vývoji příjmů a dlouhodobějších trendů. Čím je sociální vrstva nižší, tím výrazněji se mění spotřební chování v následujícím pořadí: nejdřív se sníží reálné náklady, konkrétně při volbě ubytování. Od ubytování v nižších třídách hotelů se přechází k ubytování v soukromí a snižují se hlavně vedlejší výdaje 26

27 pak se drahá zahraniční dovolená nahradí dovolenou doma nakonec se sociálně nejslabší vrstva zřekne dovolené úplně. Intenzita cestovního ruchu Z výzkumu trhu v cestovním ruchu vyplynuly zajímavé korelace mezi cestovatelskými návyky a počínáním během cestování na jedné straně a socio-ekonomickými faktory na druhé straně. V popředí je intenzita cestování obyvatel jedné země, která je v mnohých směrech projevem počtu a struktury obyvatelstva. Pojmem čistá (netto) intenzita cestovního ruchu rozumí H. P. Schmidhauser procentuální podíl těch osob na celkovém počtu obyvatelstva nebo na určitých skupinách obyvatelstva, které během zkoumaného období (obyčejně roku) absolvovali alespoň jednu soukromou cestu (se 4 anebo více přenocováními). Tento druh cest (pobytů) je zajímavý proto, nebot se zúčastňuje cestovního ruchu. Institut cestovního ruchu v St. Gallen zjistil, že v roce 1988 byla tato netto intenzita cestovního ruchu švýcarského obyvatelstva 76 %. Studijní ústav cestovního ruchu v Starnbergu zjistil, že průměrná netto intenzita cestovního ruchu za 14 let v SRN byla 66,8 % (1989). Značné rozdíly v netto intenzitě cestovního ruchu neexistují jen mezi jednotlivými zeměmi, ale i mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva. Intenzita cestovního ruchu nedosáhne nikdy 100 %, protože vždy budou existovat lidé, kteří z nějakého důvodu nemůžou anebo nechtějí cestovat (nehoda, choroba, věk, nedostatečná kupní síla, nedostatek času atd.). Můžeme konstatovat, že lidé, kteří se zúčastňují cestovního ruchu, stále častěji realizují v průběhu roku nejen jednu, ale i dvě anebo více cest, resp. pobytů na dovolených. Tím výrazněji roste počet cest, jaké by jsme mohli na základě intenzity cestovního ruchu předpokládat. Tuto skutečnost označujeme jako brutto intenzitu cestovního ruchu a dostaneme ji, když počet cest dáme do vztahu s počtem obyvatel. Dělením brutto intenzity cestovního ruchu netto intenzitou cestovního ruchu (resp. dělením počtu cest počtem zúčastněných osob) získává H.P. Schmidhauser údaj o frekvenci cestovního ruchu. Čistá (netto) intenzita cestovního ruchu Brutto intenzita cestovního ruchu Frekvence cestovního ruchu Zkoumání intenzity cestovního ruchu na základě sociologicko-ekonomických faktorů např. ve Švýcarsku zjistilo informace o následujících všeobecných souvislostí. Nejvyšší intenzitu cestovního ruchu (netto tak i brutto) dosahují: lidé s vysokými příjmy, osoby svobodných povolání, podnikatelé, ředitelé, vedoucí pracovníci (vzdělání), obyvatelé velkých aglomerací (upřednostňují bydlení ve městě), věkové skupiny mezi 36. až 46. rokem, i do 65 let, osoby z malých domácností (brutto) tak i rodiny se školou povinnými dětmi (netto). Nejnižší intenzitu cestovního ruchu proti tomu zaznamenávají: lidé s nízkými příjmy, zemědělci, pracovníci, důchodci, maloobchodníci, řemeslníci, malé děti a osoby starší 75 let, Nejvyšší intenzita cestovního ruchu Nejnižší intenzita cestovního ruchu 27

28 1. Cestovní ruch jako objekt poznání Trendy intenzity cestovního ruchu obyvatelé z obcí s méně jak 2000 obyvateli, osoby z velkých domácností (více jak 5 osob). Oba dva extrémní segmenty můžeme charakterizovat příjmy (nejvyšší intenzita cestovního ruchu) a povoláním (nejnižší intenzita cestovního ruchu). Například osoby s příjmem na jednoho člena rodiny více jak 3400 CHF dosahují netto intenzitu cestovního ruchu 86 % a brutto intenzitu cestovního ruchu 222 cest (na 100 obyvatel), čemuž odpovídá 2,57 cest na jednu osobu. Účast na cestovním ruchu ovlivňují ekonomické, profesní, vzdělanostní, demografické a sídelní faktory. Tyto vzájemné vztahy můžeme charakterizovat následovně: intenzita cestovního ruchu roste se vzděláním, intenzita cestovního ruchu roste s postavením v zaměstnání, intenzita cestovního ruchu klesá s věkem, intenzita cestovního ruchu roste s velikostí místa trvalého bydliště, intenzita cestovního ruchu roste se stupněm urbanizace a místa trvalého bydliště. Všeobecně můžeme konstatovat, že intenzita domácího cestovního ruchu je vyšší než u pasivního zahraničního cestovního ruchu. V Evropě roste intenzita cestovního ruchu směrem na sever. Z hlediska věku se v posledních letech ukazuje výrazný růst aktivity cestovního ruchu mládeže (15 až 21 let) a seniorů (v důchodovém věku). 1.3 Pojmový systém a definice cestovního ruchu Cestovní ruch = jev Cestovní ruch = souhrn vztahů a jevů Geografický prvek = cestování změna místa pobytu Ačkoliv jsou definice pouze nástrojem myšlení a používají se z důvodu jasného a jednoznačného vyjadřování, mají ve vědecké i praktické činnosti velký význam. I proto měla definice Hunzikera-Krapfa zásadní význam pro vědecký popis, výklad a výstavbu systému vztahů cestovního ruchu jako jevu. Tato definice vytvořila základ pro vysvětlení faktů, které souvisí s cestovním ruchem. Intenzivní rozvoj služebních cest a kongresového cestovního ruchu, vyvolaly změnu definice cestovního ruchu na půdě Mezinárodního sdružení vědeckých pracovníků cestovního ruchu (AIEST). Služební a kongresový cestovní ruch značně ovlivňují cestovní ruch v městech. Vyčlenění kongresového a služebního cestovního ruchu z definice není možné jen na základě dogmatického a ekonomicko-vědeckého zdůvodnění (spotřební orientace). Cestovní ruch už dávno není jen národohospodářským jevem. Definici cestovního ruchu jako souhrn vztahů a jevů obsahuje systém uvedený v předcházející části (systém jako uspořádaný celek prvků, mezi kterými existují určité vztahy anebo tyto vztahy mohou vzniknout) a zdůrazňuje se v ní multidisciplinární charakter cestovního ruchu. V této definici cestovního ruchu však chybí geografický prvek. Pro cestovní ruch je rozhodující změna místa, což znamená, že mimo pobytu na cizím místě musí do celého procesu vstoupit cestování jako prvek, který umožní změnu místa. Podle našeho názoru není potřebné cestování zvlášt charakterizovat z prostorového a časového hlediska. Výjimku tvoří definice, že místo pobytu není místem trvalého bydlení, resp. místem zaměstnání. Denně cestující do zaměstnání a vracející se domů nepokládáme za účastníky cestovního ruchu. Regionální cestování 28

29 kvůli nákupům, na rozdíl od nadregionálního, resp. mezinárodního cestování za nákupy se nikdy nepokládalo, a to právem, za cestovní ruch. Délka cestování/pobytu a překročení hranic jako základu klasifikace se nám zdá v současnosti pro vymezení všeobecného pojmu cestovní ruch neúčelným. Takto postupují jen mezinárodní organizace s cílem získat statistické údaje. Jednodenní lety do míst s obchodním anebo nákupním cílem se z toho včleňují jako významná součást mezinárodního cestovního ruchu. Důležitá je díky tomu skutečnost, že pro osoby, které se nacházejí na cizím místě, toto místo nemůže být místem jejich trvalého pobytu anebo místem zaměstnání. To znamená, že osoba po dobu pobytu v druhém bytě anebo obchodní cestující, který využívá hotelové služby, se v podstatě chová tak jako účastník cestovního ruchu. Na základě uvedených úvah lze definovat cestovní ruch jako souhrn vztahů a jevů, které vyplývají z cestování a pobytu osob, přičemž místo pobytu není hlavním ani trvalým místem bydlení a zaměstnání. Tato definice zahrnuje kompletně celý cestovní ruch a vyžaduje proto další upřesnění. To platí především pro použití pojmového aparátu v praxi (statistika cestovního ruchu, zákonodárství a management cestovního ruchu). V odborné, zejména ekonomické literatuře se definuje cestovní ruch jako forma upokojování potřeb reprodukce fyzických a duševních sil člověka, a to mimo každodenní životní prostředí a obvykle ve volném čase, jako i potřeb společnosti mimo každodenní životního prostředí (Kopšo 1979: 12, Gúčik 1990: 46). V cestovním ruchu jde vždy o specifickou formu osobní spotřeby: uspokojuje společensky uznané potřeby reprodukce fyzických a duševních sil člověka, tj. odpočinku, poznávání, léčení, kulturního i sportovního vyžití, společenské komunikace, rozptýlení, zábavy apod., dochází k ní během účasti na cestovním ruchu, tj. se změnou místa pobytu v jiném než pracovním a domácím prostředí, jde o účelné využívání volného času na vykonávání rozmanitých činností v mnohotvárných formách projevu. Často vznikají nejasnosti v interpretaci pojmu volný čas, který je obvykle chápán jako čas, který není vyplněný prací. Přesněji ho vymezuje např. francouzský sociolog J. Dumazedier, který se zabývá výzkumem volného času. Definuje ho jako čas, který člověk věnuje podle svých zájmů různým činnostem jako je zábava, rozptýlení, získání dobrovolně zvolených poznatků a informací z důvodu lepšího zapojení do sociálního společenství. Všechny tyto činnosti člověk vykonává po svých profesních, rodinných a sociálních povinnostech. Nakolik se každodenně zhoršuje kvalita našeho života, intenzivněji roste potřeba zastavit se a díky tomu roste i podíl cestovního ruchu v struktuře volného času. Podle německého sociologa H. Opaschowského existují ve vývoji volného času tři fáze: po válce až do 50. let 20. století dominovala fáze volného času, která se zaměřovala na zotavení (regeneraci pracovní síly), volný čas v 60. a 70. letech 20. století se zaměřoval na spotřebu (volný čas se rovná spotřebě) Všeobecná definice cestovního ruchu Ekonomické pojetí cestovního ruchu Sociologické pojetí cestovního ruchu Fáze vývoje pojetí volného času 29

30 1. Cestovní ruch jako objekt poznání Interdisciplinární přístup Teorie cestovního ruchu Činitelé formující cestovní ruch Geografické aspekty cestovního ruchu v 80. letech 20. století začíná fáze volného času, která se zaměřuje na zážitky (kulturní využívání volného času zaměřené na zážitky). Dosažením nové kvality vnímání zážitků vzniká i jiná alternativa spotřeby. Lidé mají dostatek času na tvorbu nehmotných životních statků a tím narůstá ochota využívat volný čas ke společenskému životu a sociální angažovanosti v nejbližším okolí, ke kreativní tvořivé a produktivní činnosti. Cestovní ruch je nejen socioekonomickým, ale i prostorovým jevem. Je proto objektem zájmu ekonomiky, sociologie, geografie, medicíny, psychologie, pedagogiky, urbanismu. Zkoumání cestovního ruchu jen z pohledu jedné disciplíny je nedostatečné, proto se uplatňuje interdisciplinární přístup. Při výzkumu cestovního ruchu se vyčlenila ekonomika cestovního ruchu, sociologie cestovního ruchu, geografie cestovního ruchu, rekreologie a další speciální disciplíny, které cestovní ruch zkoumají vždy z jistého zorného úhlu a přitom si utvořily vlastní metodologický aparát. Jednotlivé vědní disciplíny definovaly cestovní ruch s ohledem na objekt svého studia. Výsledky jedné vědní disciplíny ovlivňují ostatní, což má za následek rozšíření a prohloubení výzkumů a poznatků o cestovním ruchu. V konečném důsledku to znamená, že vědní disciplíny, jejichž objektem zkoumání je cestovní ruch, tvoří celek teorii, resp. vědu o cestovním ruchu. Jsou pro ně charakteristické určité společné tendence, společné poslání a možnosti. Společné možnosti určují jednotnou formu, která je odrazem socioekonomických podmínek. Teorie cestovního ruchu je novou a interdisciplinární vědou, což je příznačné pro současnou specializující se vědu. Předmětem teorie cestovního ruchu je cestovní ruch jako komplexní jev. Významným teoretikem byl i H. Poser (1939), který se ve studii o cestovním ruchu v Krkonoších zabýval všeobecnými teoretickými otázkami. Poser definoval cestovní ruch jako lokální nebo územní nahromadění cizinců s přechodným pobytem, které podmiňuje vznik vzájemných vztahů mezi cizinci na jedné straně a domácím obyvatelstvem, městem a jeho územím na straně druhé. V práci uvádí i činitele, které se podílejí na formování oblastí cestovního ruchu: rozdíly v charakteru krajiny navštěvovaného místa a místa trvalého pobytu návštěvníka, poloha navštěvovaného místa, vzdálenosti a možnosti dopravního spojení s průmyslovými a obytnými centry, počet, hustota, věková a sociální struktura obyvatelstva v okolí navštěvovaného místa, majetkové poměry a velikost příjmů obyvatel, psychologické podněty obyvatel a propagace, vliv politických hranic. Poserovu definici více než tři desetiletí akceptovala většina autorů geografických výzkumů. Na základě dosaženého stupně rozvoje cestovního ruchu a jeho geografických výzkumů se o definici cestovního ruchu, vystihující geografické aspekty, pokusil P. Mariot. Za cestovní ruch pokládá společenskou aktivitu, která podmiňuje přemíst ování obyvatelstva do částí krajinné sféry, charakterizovaných interakcemi krajinných prvků, schopnými vyvolat dočasnou změnu místa pobytu (1983:14). 30

31 Takto koncipovaná definice cestovního ruchu vymezuje objekt studia geografie cestovního ruchu. Shrnutí kapitoly Pro názorný výklad cestovního ruchu se používá zobrazení cestovního ruchu jako systému, který ve zjednodušené podobě zachycuje všechny vztahy a jevy k nadřazeným anebo jiným systémům, jakož i k jeho prvkům, které tvoří části tohoto systému. Nadřazený (vnější) systém umožňuje zahrnout interdisciplinární dimenze cestovního ruchu, tj. sociální (dělba práce, finanční prostředky, volný čas), technologické (doprava a ubytování), ekologické (životní prostředí, zatížení prostředí), politické (sociální politiky, životní standard obyvatelstva) a ekonomické (příjmové a majetkové poměry, intenzita cestovního ruchu) prostředí cestovního ruchu. Vnitřní systém cestovního ruchu zobrazuje prvky podsystémy cestovního ruchu (subjekt a objekt), které jsou součástí cestovního ruchu. Všechny prvky vnějšího i vnitřního systému vstupují do vzájemné interakce a vyvolávají pozitivní či negativní efekty (vstupy či výstupy). Systém cestovního ruchu podává komplexní obraz o vztazích a jevech, které souvisí s cestovním ruchem. Toto zobrazení umožňuje uvědomit si rozsah cestovního ruchu, které se rovněž projevuje i v samotné definici cestovního ruchu. Nestačí pouze vymezit cestovní ruch z hlediska geografického, ekonomického či sociálního je třeba použít interdisciplinární přístup, který je schopen tyto hlediska spojit. Cestovní ruch je tedy možné definovat jako souhrn vztahů a jevů, které vyplývají z cestování a pobytu osob mimo trvalé bydliště, jež je (většinou) realizován ve volném čase a je formou uspokojování potřeb reprodukce fyzických a duševních sil člověka. Otázky k zamyšlení 1. Do kterého podsystému cestovního ruchu jsou zařazeni rezidenti? 2. Myslíte, že na poptávku cestovního ruchu mají vliv i takové aspekty jako industrializace, urbanizace či demografický vývoj? 31

32 1. Cestovní ruch jako objekt poznání 32

33 jí jí Formy cestovního ruchu Druhy cestovního ruchu 2 Typologie cestovního ruchu

34 2. Typologie cestovního ruchu Cíl kapitoly V této kapitole se dozvíte o typologii cestovního ruchu, který nabývá různých podob. Přestože řada autorů uvádí různá členění, bude prezentováno členění na formy a druhy cestovního ruchu, v rámci kterých budou definovány jednotlivé typy cestovního ruchu. Časová zátěž 1,5 hodiny Tato kapitola je zvětší části převzata z publikace Pásková, Zelenka (2002) Výkladový slovník cestovního ruchu a ze skript Malá a kol. (2002) Základy cestovního ruchu (str ), které je možné využít v případě detailnějšího studia. Jak bylo výše uvedeno cestovní ruch je souhrnem vztahů a jevů, které nabývají různého obsahu. Cestovní ruch je možné členit na základě toho, v jaké konkrétní podobě se projevuje at již z pohledu poptávky nebo nabídky. Například P. Bernecker člení cestovní ruch na druhy a formy, kde jako rozhodující kritérium používá motivaci prostředí. Jiní autoři však používají jiná členění. Kupříkladu V. Malá (2002) v rámci typologie cestovního ruchu rozlišuje typy cestovního ruchu jako vyjádření jeho jevové formy, které umožňují lépe charakterizovat účastníka cestovního ruchu z hlediska: převažující motivace účasti na cestovním ruchu, místa realizace, vztahu k platební bilanci státu, délka pobytu, způsobu zabezpečení cesty a pobytu, počtu účastníků, způsobu financování, věku účastníků, převažujícího prostředí pobytu atd. Pro následující vymezení jednotlivých typů cestovního ruchu budeme vycházet ze členění P. Berneckera. 2.1 Formy cestovního ruchu Formy cestovního ruchu jsou odvozeny od motivace návštěvníků. Mezi primární motivy realizace cestovního ruchu, od kterých se následně vymezují formy cestovního ruchu, patří motivy rekreační, kulturní, společenské, sportovní, ekonomické a specifické. Fyzická a psychická regenerace Rekreační cestovní ruch Společným jmenovatelem této formy cestovního ruchu je fyzická a psychická regenerace. Tato forma zahrnuje příměstskou rekreaci a pobyty na dovolené a dále 34

35 lázeňský cestovní ruch, který využívá přírodních léčivých faktorů (voda, plyny, peloidy, klima apod.). Z hlediska vývoje cestovního ruchu se jedná o jednu z původních, tj. nejstarších, a nejvíce rozšířenou formu cestovního ruchu. Příměstská rekreace probíhá v zázemí měst (např. příměstské parky, rekreační zařízení, vodní plochy, lesy apod.), které jsou využívány díky dobré dostupnosti území městskou veřejnou dopravou, pěšky nebo na kolech. Příměstská rekreace je víkendovou alternativou pro druhé bydlení (tj. chataření a chalupaření). Nevylučuje se však ani krátkodobé využití ve všedních dnech. Účast na lázeňském cestovním ruchu je charakteristická pobytem v lázních, at již za účelem regenerace, poznání nebo sociálních kontaktů. Moderním trendem jsou kondiční a preventivně-zdravotní pobyty v lázních. Vzhledem k dlouhodobé tradici a pověsti českého lázeňství a klientele s nadprůměrnými výdaji (a tedy s vysokou návratností investic) se jedná o jednu z klíčových forem aktivního cestovního ruchu pro Českou republiku. Příměstská rekreace Lázeňský cestovní ruch Kulturní cestovní ruch Společným znakem kulturního cestovního ruchu je poznávání jiných kultur, zvyků, tradic, způsobu života, náboženství apod. Jendou z forem kulturního cestovního ruchu je vzdělávací cestovní ruch, který je motivován získáváním znalostí a dovedností v navštívené destinaci na vlastní náklady návštěvníka nebo organizací, institucí v zemi bydliště návštěvníka jazykové kurzy, poznávání místních kultur a zvyků apod. Do vzdělávacího cestovního ruchu nejsou však zahrnuty studijní pobyty, hrazené (i částečně) z prostředků (grantů, stipendií aj.) navštívené země. Vzdělávání v rámci vzdělávacího cestovního ruchu má často formu samostudia místní krajiny a společnosti, což je podporováno informačními tabulemi, infoboxy, vytvářením naučných stezek apod. V případě alternativního cestovního ruchu jde zpravidla o cestovní ruch v malých skupinách, respektující potřeby a zvyklosti místní komunity a její životní prostředí. Jedná se o poznávání života jiných lidí v jejich domácím prostředí. Příkladem může být agroturistika či ekoagroturistika. Další formou cestovního ruchu, která je zaměřená na poznávání, je náboženský cestovní ruch, nebo také religiózní či poutní cestovní ruch, který je charakteristický návštěvami a prohlídkami religiózních památek, tj. kostelů, katedrál, hřbitovů, poutních míst aj. Součástí však může být i účast na náboženských obřadech a poutích. Vzdělávací cestovní ruch Alternativní cestovní ruch Náboženský cestovní ruch Společensky orientovaný cestovní ruch V případě těchto forem cestovního ruchu jsou návštěvníci motivováni především společenským setkáním, které je těmito formami zprostředkováno. Asi nejrozšířenější formou je návštěva příbuzných a známých, při které se návštěvníci zajdou podívat např. na výstavu či navštíví nějakou kulturní památku apod. Návštěva příbuzných 35

36 2. Typologie cestovního ruchu Klubový cestovní ruch Mezi formy cestovního ruchu, které jsou společensky orientované, patří i klubový cestovní ruch. Charakteristickým znakem klubového cestovního ruchu je vědomě utvořená skupina lidí, kteří jsou spojeni společnými zájmy a zálibami (sportovní, kulturní či jiné), případně obdobný styl trávení volného času. Pobyty v rámci klubové turistiky jsou charakteristické bohatou programovou náplní, vysokou mírou animace a celkově družným společenským životem. (Malá 2002: 17) Cestovní ruch s aktivní sportovní činností Cestovní ruch s pasivní sportovní činností Obchodní cestovní ruch Kongresový cestovní ruch Výstavnický a veletržní cestovní ruch Incentivní cestovní ruch Sportovní cestovní ruch Sportovní cestovní ruch je možné rozdělit na dvě skupiny, a to na formy cestovního ruchu s aktivní sportovní činností a na formy cestovního ruchu s pasivní sportovní činností. Aktivně orientovaný sportovní cestovní ruch je zaměřen na pobyty se sportovní náplní, které mají udržovat a posilovat zdraví a prohlubovat morální vlastnosti člověka. Mezi příklady této formy cestovního ruchu patří např. horská či vysokohorská turistika, cykloturistika, vodní turistika (vodáctví), pěší turistika apod. Určitou specifickou formou je tzv. lovecká turistika zaměřená na pobyty spojené s lovem zvěře či rybolovem. Mezi pasivní formy sportovního cestovního ruchu patří tzv. sportovní diváctví, tj. pasivní účast na sportovních akcích (pozn. musí se však jednat o návštěvu akce, která je mimo místo bydliště účastníka, viz definice cestovního ruchu.) Ekonomicky orientovaný cestovní ruch Tato kategorie zdůrazňuje ekonomické, resp. profesní aspekty motivace účastníka. Charakteristické u této formy cestovního ruchu je, že probíhá převážně v pracovním čase účastníka, i když v sobě mnohdy obsahuje i prvky cestovního ruchu realizovaného ve volném čase. (Malá 2002: 19) Klasickým příkladem ekonomicky, resp. profesně orientovaného cestovního ruchu je obchodní cestovní ruch, který zahrnuje obchodně i jinak profesně zaměřené služební cesty, spočívající v různých typech obchodního jednání mezi firmami, či jednání mezi institucemi a organizacemi, sjednávání obchodních kontraktů, setkání a jednání managementu apod. Další formou profesního cestovního ruchu je kongresový cestovní ruch, který zahrnuje účast na různých kongresech, konferencích a seminářích sloužících k vědeckým a odborným setkáním a výměně informací až již na národní či mezinárodní úrovni. Mezi formy ekonomicky orientovaného cestovního ruchu patří i cestovní ruch veletrhů a výstav, při kterých jsou vystavovány a nabízeny různé produkty a služby s cílem zaujmout účastníky, informovat je a vytvořit si tak kontakty vedoucí k budoucímu prodeji. Často jsou i místem přímého uzavírání obchodních kontraktů či přímého prodeje. V neposlední řadě patří to této kategorie i incentivní cestovní ruch, který bývá někdy nazýván také jako stimulační nebo motivační a je využíván zaměstnavatelem jako stimul k pracovnímu výkonu, k setkání ve firmě nebo jako odměna za dosažené 36

37 výkony. Charakteristické pro něj je, že náklady spojené s účastí na tomto typu cestovního ruchu zcela nebo v převážné části hradí zaměstnavatel. Může mít různé podoby, jako např. dovolená pro nejlepší pracovníky, pobyty zaměřené částečně pracovně (různé odborné semináře, školící programy nebo exkurse) spojené s rekreačním či poznávacím programem apod. Zahraniční praxe zahrnuje do tohoto typu i delší pobyty zájmově orientovaných skupin jako např. skupinové zájezdy pro výherce různých prodejních soutěží, pobyty pro nejlepší prodejce obchodních firem apod Specificky orientovaný cestovní ruch Kategorie specificky orientovaný cestovní ruch je vymezena na základě specifických motivů účastníka. Jedná se například o nákupní cestovní ruch, politický cestovní ruch, vojenský cestovní ruch apod. Forma cestovního ruchu (prožitkový) nákupní cestovní ruch je realizován na základě motivace zážitku a prožitku z nakupování (specifických) předmětů v dané destinaci. Jedná se o nákup zboží nejčastěji nespotřebního charakteru. Samotný nákup je doprovázen místní nebo dobovou atmosférou, kontaktem s prodávajícím apod. Pokud se týče politického cestovního ruchu, ten je představován cestovním ruchem diplomatů a cestovním ruchem v souvislosti s různými politickými akcemi (sjezdy, shromáždění, mítinky). Nákupní cestovní ruch Politický cestovní ruch 2.2 Druhy cestovního ruchu Oproti formám cestovního ruchu druhy cestovního ruchu zohledňují převážně jevový průběh cestovního ruchu a způsob jeho realizace vzávislosti na geografických, ekonomických, společenských a jiných podmínkách, jakož i jeho účinky. Hovoříme o členění na základě vnějších faktorů Cestovní ruch dle původu účastníků Dle původu návštěvníka se rozlišuje mezi domácím a zahraničním cestovním ruchem. Domácí cestovní ruch je definován jako cestování a pobyty občanů mimo místo jejich trvalého pobytu za účelem využití volného času, realizace obchodu nebo profesních povinností, nebo za jiným účelem, trvající ne déle než jeden rok a realizované kompletně ve vlastním státě (definice WTO). V systému národních účtů má domácí cestovní ruch širší význam, a to jako souhrn domácího cestovního ruchu a příjezdového cestovního ruchu, což odpovídá pojmu vnitřní cestovní ruch. Oproti domácímu cestovnímu ruchu dochází při zahraničním cestovním ruchu k překročení státních hranic. Pojem je používán z pohledu daného státu a je vyjádřen jako souhrn příjezdového a výjezdového cestovního ruchu. Příjezdový cestovní ruch představuje cestovní ruch do dané země, realizovaný obyvateli jiných zemí (incoming). Výjezdový cestovní ruch zahrnuje cestovní ruch obyvatel dané země, Domácí cestovní ruch Zahraniční cestovní ruch 37

38 2. Typologie cestovního ruchu realizovaný cestou do jiných zemí (outcoming). Musí však platit, že cesta nebo pobyt je kratší než jeden rok souvisle a jejím cílem je využití volného času, podnikání či jiný účel Cestovní ruch dle počtu účastníků Individuální cestovní ruch Kolektivní cestovní ruch Masový cestovní ruch Na základě počtu účastníků jsou rozlišeny tři druhy cestovního ruchu, a to individuální cestovní ruch, který představuje cesty jednotlivců nebo rodin (malých skupin) cestujících samostatně, nikoli v rámci organizované skupiny. Typický individuální cestovní ruch je provozován v objektech individuální rekreace (viz chataření a chalupaření). Druhým typem je kolektivní cestovní ruch, který představuje cestování a pobyty většího kolektivu, je tedy organizován. Hovoříme o tzv. skupinovém nebo společenském cestovním ruchu či o klubovém cestovním ruchu (viz výše). Třetím druhem je masový cestovní ruch, který je charakteristický masovou účastí turistů. Masový cestovní ruch je protipólem individuálního cestovního ruchu. Přináší s sebou negativní dopady na prostředí Cestovní ruch dle věku účastníků Na základě věku účastníků se rozlišuje mládežnický cestovní ruch a seniorský cestovní ruch. Samozřejmě z hlediska segmentace trhu je možný vymezit i další druhy. Mládežnický cestovní ruch Seniorský cestovní ruch Mládežnický cestovní ruch je definován věkovou hranicí let. Jedná se o účastníky cestovního ruchu, kteří už necestují na dovolenou se svými rodiči a ještě ne s vlastní rodinou. Může se například jednat o tábory, školní výlety, tzv. put áky apod. Seniorský cestovní ruch je jednoznačně vymezen věkem ukončení pracovní aktivity. Tento druh cestovního ruchu svým obsahem odpovídá potřebám, zájmům, fyzickým a ekonomickým možnostem starší generace Cestovní ruch dle délky trvání Primárně rozlišujeme mezi krátkodobým a dlouhodobým cestovním ruchem, přičemž délka trvání se měří počtem přenocování v jednom místě. Hranici mezi krátkodobým a dlouhodobým pobytem činí 4 přenocování. Krátkodobý cestovní ruch Dlouhodobý cestovní ruch Krátkodobý cestovní ruch je možné dále členit na tranzitní či pasažérský cestovní ruch, kdy se účastník již nevrací do místa pobytu (tzv. projíždění); na krátkodobý cestovní ruch zvláště obchodní, který probíhá v průběhu týdne; dále na výletní cestovní ruch, tj. bez přenocování; a na tzv. víkendový cestovní ruch, který je charakteristický 1 3 přenocováními. Do kategorie dlouhodobého cestovního ruchu se řadí dovolené s více než 4 přenocováními a lázeňský cestovní ruch, který obyčejně trvá 3 týdny. 38

39 2.2.5 Cestovní ruch dle převahy místa pobytu Vymezení druhů cestovního ruchu na základě převahy místa pobytu je úzce spojeno s typologií středisek cestovního ruchu. Každé středisko se vyznačuje jiným zaměřením, resp. nabízí jiný sortiment služeb. Příkladem je městský cestovní ruch, venkovský cestovní ruch, lázeňský cestovní ruch, přímořský cestovní ruch, horský cestovní ruch apod. Jedním z nejrozšířenějších druhů cestovního ruchu je městský cestovní ruch, který má spíše krátkodobý charakter a hlavním motivem je návštěva měst a jejich atraktivit a služeb, ale i života v nich. Městský cestovní ruch je často motivován a koncentrován okolo známých památek. Opakem městského cestovního ruchu, který je realizován mimo urbanizované celky, kde převažuje kontakt s přírodou, je venkovský, nebo-li rurální cestovní ruch. Jedná se o vícedenní pobyt s rekreačními aktivitami na venkově (procházky a pěší turistika, projížd ky na kole či na koni, pozorování a péče o domácí zvířata, konzumace podomácku vyrobených potravin atd.). Charakteristický pro venkovský cestovní ruch je i typ ubytování, kdy převažuje ubytování v soukromí nebo v menších hromadných ubytovacích zařízeních. Venkovský cestovní ruch může mít různé podoby agroturistika, ekoagroturistika, ekoturistika, dobrodružný cestovní ruch, kulturní cestovní ruch apod. Městský cestovní ruch Venkovský cestovní ruch Cestovní ruch dle ročního období O cestovním ruchu je známo, že má sezónní charakter, a proto je možné rozlišit následující kategorie: letní cestovní ruch, zimní cestovní ruch, cestovní ruch v hlavní sezóně (období, ve kterém cestuje největší množství návštěvníků do dané destinace) a mimosezónní cestovní ruch (období s nižší návštěvností turistické destinace) blíže viz obrázek 2.1. Obrázek 2.1: Modelový příklad sezónnosti destinace počet návštěvníků hlavní sezóna vedlejší sezóna vedlejší sezóna mimosezóna mimosezóna Pramen: Pásková, Zelenka

40 2. Typologie cestovního ruchu Hotelový cestovní ruch Parahotelový cestovní ruch Cestovní ruch dle způsobu ubytování Na základě volby jednotlivých typů ubytovacích zařízení je možné vyčlenit hotelový cestovní ruch, kdy jsou účastníci ubytováni v hromadném ubytovacím zařízení typu hotel, který poskytuje vedle stravovacích služeb i další sortiment služeb a na základě velikosti, vybavenosti pokojů, kvality a rozsahu daných služeb je klasifikován do pěti tříd (viz známé hvězdičky). Pokud si účastník cestovního ruchu vybere jiné ubytovací zařízení než je hotel, např. ubytování v chatce, apartmánu, v kempu pod stanem či v karavanu/přívěsu nebo v tzv. objektech individuální rekreace, hovoříme o tzv. parahotelovém cestovním ruchu. Aktivní cestovní ruch Pasivní cestovní ruch Cestovní ruch dle vlivu na platební bilanci Vymezení druhů cestovního ruchu dle vlivu na platební bilanci je z ekonomického hlediska velice důležité. V této souvislosti hovoříme o mezinárodním cestovním ruchu a jeho přínosech, tj. příjmech a výdajích, které vstupují do platební bilance státu. Pokud příjmy z cestovního ruchu převažují nad výdaji vzniká tzv. kladné saldo platební bilance, a tudíž hovoříme o aktivním cestovním ruchu, který je generován příjezdy zahraničních turistů do země. Opačný případ nastává, když výdaje cestovního ruchu převyšují příjmy a dochází k tzv. zápornému saldu platební bilance. V této souvislosti hovoříme o pasivním cestovním ruchu, kdy domácí obyvatelé vyjíždějí do zahraničí a tím dochází k odlivu finančních prostředků (tzv. neviditelnému exportu). Organizovaný cestovní ruch Neorganizovaný cestovní ruch Komerční a sociální cestovní ruch Cestovní ruch dle způsobu cestování (organizace) V souvislosti se způsobem organizování cesty či pobytu rozlišujeme mezi organizovaným a neorganizovaným cestovním ruchem. V případě organizovaného cestovního ruchu zajišt uje cestu i pobyt cestovní kancelář či jiné podnikatelské subjekty poskytující zprostředkovatelské služby a účastník cestovního ruchu si nakupuje ucelený produkt (zájezd nejméně dvě základní služby, tj. doprava + ubytování). Naproti tomu neorganizovaný cestovní ruch si organizuje, resp. jednotlivé služby cestovního ruchu si zajišt uje účastník sám Cestovní ruch dle způsobu financování Podle způsobu úhrady nákladů spojených s účastí na cestovním ruchu je možné vymezit dva druhy cestovního ruchu, a to komerční cestovní ruch, kdy si veškeré výdaje hradí účastník sám, a sociální cestovní ruch, kdy dochází k částečné či plné spoluúčasti na úhradě výdajů. Příkladem může být dětský tábor, lázeňský pobyt, dříve odborářská rekreace, dnes incentivní cestovní ruch. Tento uvedený výčet není pochopitelně úplný. Doplňují ho mnohé smíšené formy, které není možné jednoznačně přiřadit k jednomu druhu anebo formě cestovního 40

41 ruchu. Výrazná změna v motivaci jakož i vliv vnějších faktorů vede k neustálé tvorbě nových variant forem a druhů cestovního ruchu. Tato skutečnost se projevuje ve snižující se popularitě zájezdů a příklonu k individuálním formám cestovního ruchu. Shrnutí kapitoly Cestovní ruch je souhrnem vztahů a jevů, které nabývají různého obsahu. Cestovní ruch je možné členit na základě toho, v jaké konkrétní podobě se projevuje at již z pohledu poptávky nebo nabídky. Na základě motivace účastníka cestovního ruchu vymezujeme tzv. formy cestovního ruchu, mezi které patří: rekreační, kulturní, sportovní cestovní ruch, společensky orientovaný, ekonomicky (profesně) orientovaný cestovní ruch či specifický cestovní ruch. Naproti tomu z hlediska vnějších faktorů rozlišujeme druhy cestovního ruchu. Mezi určující faktory patří např. původ účastníka, počet účastníků, věk účastníků, délka trvání pobytu, místa pobytu, roční období, způsob ubytování, organizace (cestování) či financování, vliv na platební bilanci apod. Typologie cestovního ruchu je však otevřenou záležitostí, jelikož jednotlivé typy cestovního ruchu není možné jednoznačně přiřadit k jedné formě či druhu cestovního ruchu. Otázky k zamyšlení 1. Do jaké formy byste zařadili tzv. bird/whale watching (pozorování ptáků/velryb)? 2. Kdy dochází k tzv. neviditelnému importu? 41

42 2. Typologie cestovního ruchu 42

43 jí jí jí jí Základní motivy cestování od pravěku po středověk Od cestování k cestovnímu ruchu Historický vývoj cestovního ruchu v České republice Základní předpoklady vývoje cestovního ruchu 3 Stručný historický vývoj cestovního ruchu

44 3. Stručný historický vývoj cestovního ruchu Cíl kapitoly V této kapitole se seznámíte se stručným historickým vývojem cestovního ruchu téměř od pravěku až do současnosti, který vám odhalí základními motivy, které vedly k cestování. Dozvíte se, jaké souvislosti at již politické, kulturní, sociální či hospodářské ovlivnily cestovní ruch do dnešní podoby a jaké jsou základní předpoklady vývoje cestovního ruchu. Časová zátěž 1 hodina 3.1 Základní motivy cestování od pravěku po středověk Myšlenka cestování je stará jak lidstvo samo. Jak se lidstvo vyvíjelo a měnily se jejich potřeby, docházelo současně i ke změnám ve vývoji motivů cestování. Historie ukazuje, že cestování nebylo vždycky příjemnou záležitostí spojenou s relaxaci a regenerací sil, jak je tomu v současnosti. Následující přehled poodhalí skutečné motivy cestování Pravěk Fyziologické potřeby V tomto období patřilo u prehistorických civilizací mezi prvotní motivy cestování uspokojování fyziologických potřeb jako je obživa a snaha přežít. Obyvatelé se stěhovali za potravou a za lepšími životními podmínkami, tj. stěhování do úrodnějších oblastí, do oblastí s mírnějším klimatem apod Starověk Obchod směna zboží Lidé se postupně zdokonalovali ve svých dovednostech a začali vyrábět různé výrobky, které se staly součástí směny, v tomto případě barterového obchodu. Potřeba směny zboží za zboží vedla k tomu, že se budovala nezbytná infrastruktura v podobě obchodních cest, a to jak po souši, tak i po vodě. Vyhledávanými destinacemi byly v té době Afrika, Asie a Blízký východ. O tomto motivu cestování (migrace) svědčí řada archeologických nálezů. Politické a ekonomické motivy Obchod V Egyptě bylo cestování spojeno především s pracovními povinnostmi, kdy vládní úředníci jezdili po území a vybírali daně od občanů. Zdokonalila se nejen dopravní infrastruktura, a to včetně dopravních prostředků (první čtyřkolý kočár ), ale také doprovodná infrastruktura v podobě vybudovaných pohostinských a ubytovacích center při hlavních cestách. Svůj podíl na vývoji cestování má Řecko, a to hned z několika důvodů. Předně to byl vznik peněžní měny, která nahradila potřebu cestovat do destinací kvůli směně zboží za zboží. Dále to byl řecký jazyk, který se rozšířil v oblasti Středozemního moře a umožňoval tak cestujícím snadnou komunikaci. Jelikož většina řeckých měst je umístěna u moře, zvýšila se poptávka po cestování po moři. Z této doby, tj. kolem roku př. n. l., pochází také první doložené popisy cest z oblasti Středozemního moře. 44

45 Řecký geograf a historik Herodotos (žil v letech 480 až 421 př. n. l.) se stal prvním cestujícím a účastníkem cestovního ruchu ve své zemi. Cestování využíval na poznávání zvyků a tradic (vzdělávací cestovní ruch). Jeho cestopisy svědčí o cestování s léčebným cílem (Epidauros s Aeskulapovým chrámem) jakož i o poutích k chrámům bohů (jako např. Delphi, ostrov Délos aj.). Přestože cestování řeckých vládních úředníků bylo minimální kvůli existenci městských států, docházelo ke změně místa trvalého bydliště kvůli aktivní anebo pasivní účasti na sportovních akcích (viz vznik Olympijských her v roce 770 př. n. l.). Římané se vzhledem ke svým dobyvatelským ambicím a neustále se rozrůstající říši stali staviteli kontinentální cestovní sítě, což dokládá dochované Iteneratium, neboli informátor o suchozemských a vodních cestách z dob panování císaře Diokleciána ( ). Vojenské důvody však nebyly jediným motivem cestování, resp. migrace Římanů. Přelidněnost v Římě a v jiných městech měla za následek změnu bydlení zejména v létě, kdy se Římané stěhovali do odlehlejších a pro odpočinek příjemnějších míst (pozn. v této souvislosti tak můžeme hovořit o předchůdcích dnešního druhého bydlení). Známá je taktéž záliba Římanů v lázeňských termálních pramenech. Tato záliba byla podnětem rozvoje lázeňského cestovního ruchu, např. St. Moritz (Švýcarsko), Šoproň (Mad arsko) atd. Poznávání tradic a zvyků Zábava Dobývání území a lázeňství Středověk Zánikem Římské říše docházelo i k úpadku cest. Cestování se stalo nejen obtížným, ale i nebezpečným. Kromě úředníků a studentů byli ochotni vzít na sebe fyzickou a finanční obět, která byla spojená se změnou místa, jen poutníci. Tento jev kolektivního cestování do náboženských center jako Řím, Santiago de Compostela a Jeruzalém podporovala víc víra než krajina. 13. století lze označit za období počátku obchodních, objevitelských a především kolonizačních cest do zámoří, které měly společného jmenovatele, a to zvyšování bohatství. Primárním motivem zámořských cest tak byly obchodní zájmy, resp. ekonomické příčiny, které mnohdy vedly ke snahám o podrobení si nových území. Sekundárním, ovšem ze společenského a kulturního hlediska taktéž přínosným, motivem cest v této době bylo poznávání nových zemí a kultur. Éru zámořských výprav a objevitelských plaveb odstartoval koncem 13. století Ital Marko Polo ( ), který objevil cestu z Evropy do Asie, resp. do Číny. Jeho výprava byla přínosná nejen z ekonomického a politického hlediska, ale přinesla spoustu poznatků a informací i pro jiné oblasti, které je možné nalézt v jeho knize Milión. V polovině 15. století se proslavil italský mořeplavec Kryštof Kolumbus (1451 až 1506) se svojí zdánlivě neúspěšnou výpravu do Indie směrem na západ, při které objevil novou zemi, resp. kontinent, jenž byl posléze pojmenován po dalším významném italském mořeplavci Amerigo Vespuccim ( ), který podnikl řadu výprav k jihoamerickým břehům. Své zážitky z cest popisoval tak zajímavě, Náboženské poutě Mořeplavby obchodní zájmy (bohatství) období kolonizace 45

46 3. Stručný historický vývoj cestovního ruchu že byly později vydány jako cestopisná četba a na základě toho se kontinentu začalo říkat Amerigova země (Amerika). Skutečným mořeplavcem, který však doplul do Indie roku 1498 obeplutím jižní Afriky, byl Vasco da Gama ( ). Zkušenosti a vzdělání Příroda Průmyslová revoluce = doprava a volný čas Organizované zájezdy a první cestovní kancelář 3.2 Od cestování k cestovnímu ruchu Novověk V rozmezí 14. a 17. století se stalo jedním z významných motivů cestování získávání zkušeností a vzdělání v zahraničí. Mladí odcházeli do světa tzv. na zkušenou. Cílem cest byla města s věhlasnými univerzitami, např. Oxford a Cambridge v Anglii, Salamanca ve Španělsku, Sorbona v Paříži atd. Přelomovým ve vývoji cestovního ruchu se stává období osvícenství. Přírodovědci jako J. J. Scheuchzer a Albrecht von Haller básní Alpy uveřejněnou v roce 1732 vyvolali v mnohých současnících touhu po zážitcích z přírody. Trvalé důsledky měla výzva J. J. Rousseaua k návratu k přírodě v díle Nová Heloida (Neuvelle Héloise) (1756). Spisovatelé a básníci jako Byron, Ruskin a Goethe se postarali o pokračování nadšení pro přírodu a přispěli k neutichajícímu proudění cizinců do alpských oblastí. K tomuto proudu se přidala i aristokracie. Byli to Angličané, kteří přivedli k rozkvětu horolezectví (první výstupy na Matterhorn) a kteří jako první zimní hosté v Davosu a St. Moritz roku 1863 zavedli zimní sporty. Významný vliv na motivy cestování měla průmyslová revoluce, jejíž dopady se projevily i v jiných oblastech lidské činnosti. Z pohledu cestovního ruchu může být 19. století označované jako přechod od cestování k cestovnímu ruchu. Ve století páry zaznamenala velmi dynamický rozvoj doprava, a to jak silniční, tak především železniční. Železnice byla lacinější, rychlejší a poskytovala jistý komfort cestování, čímž přispěla k tomu, že se cestovní ruch stal jevem, který zasáhl široké vrstvy obyvatelstva. Industrializace měla pozitivní vliv i na hospodářský blahobyt společnosti. Se zaváděním pevné pracovní doby došlo k nárůstu volného času obyvatel, a tím se začala řešit otázka, jak s tímto časem naložit. Motivem cestování se tak stalo uspokojování potřeby rekreace, regenerace sil, poznávání či uskutečňování volnočasových aktivit. Cestovní ruch tak nevzniká jen jako touha cestovat a spatřit různé zajímavosti, ani není důsledkem nějakého migračního pudu lidí, ale vzniká na základě materiálních podmínek života společnosti a jejich vývoje (Lednický 2004). Na konci 19. století a především na počátku 20. století se do dějin cestovního ruchu významně zapsal Angličan Thomas Cook ( ), který jako první organizoval skupinové cesty, tzv. hromadné poznávací zájezdy do různých koutů Evropy, později světa. V roce 1841 jako první založil cestovní kancelář, která dnes patří mezi špičky ve světě. V témže roce také uskutečnil svůj první hromadný organizovaný výlet z Leicesteru do Leoghboroughu u příležitosti otevření železniční tratě z Derby do Rugby. Thomas Cook si uvědomil, že aby přiměl lidi cestovat, musí jim nabídnout nějaké 46

47 atrakce. Tuto myšlenku tak zrealizoval v roce 1855, kdy uspořádal první zahraniční hromadný zájezd (spíše okružní jízdu) do Paříže na Světovou výstavu se zastávkami v Bruselu, na řece Rýnu, v Heidelbergu, v Baden-Badenu a v Štrasburku.V dalších letech následovaly zájezdy do Švýcarska (resp. po Švýcarsku), Itálie a Egypta, a to nejen vlakem a lodí, ale i letadlem (rok 1919). Další osobností, která přispěla k rovoji novodobého cestovního ruchu, byl Němec Karl Beadecker ( ), který v roce 1827 vydal prvního komplexního knižního turistického průvodce Cesta po Rýnu. Turistický průvodce, který měl podobu dnešních bedekrů a obsahoval vedle standardních informací o kulturněhistorických pamětihodnostech také informace o přírodě, hospodářských poměrech a přehled o nabídce ubytování, stravování a dopravě, a to včetně jejich cen, vyšel až v roce Smyslem vydání průvodce bylo zpřístupnit a ulehčit cestování i středním vrstvám obyvatelstva (Hesková 1999). Hromadné zájezdy provozoval ve svých počátcích také Klub českých turistů, který byl založen v červnu 1888 v Praze. Jejich první výprava směřovala, podobně jako v případě Thomase Cooka, do Paříže na Světovou výstavu (1889). Dále následovaly zájezdy do Krakova a Tater (1892), o dva roky později na Island (pozn. na Island v té době jezdila pouze jedna lod za 6 měsíců a místní doprava byla zajišt ována v sedlech koníků se stanem a zásobami. ), v roce 1897 do Dalmácie, Černé Hory a Bosny. Členové klubu cestovali nejen po Evropě, ale také do Afriky (poušt Sahara) či Ameriky. Turistický průvodce Klub českých turistů a hromadné zájezdy Vedle pěší turistiky se však rozvíjela i lyžařská turistika, tzv. zimní přesuny na lyžích. Díky rychle rostoucí popularitě lyžování se již na konci 19. stol. pořádá velké množství zájezdů do Krkonoš a Jizerských hor (pozn. nemalou zásluhu na rozvoji lyžování v Českých zemích má hrabě Harrach) století 20. století je ve znamení rozvoje masového cestovního ruchu, který se s jistými přestávkami způsobenými politickou a ekonomickou nestabilitou (tj. světové války a hospodářské krize) ve světě začal rozvíjet na základě realizace výše zmiňovaných hromadných organizovaných zájezdů. Poptávka po organizovaných zájezdech podpořená zdokonalující se dopravou (tj. zpřístupnění letecké dopravy veřejnosti a výstavba dálnic) vyvolala zvýšenou aktivitu v budování potřebné doprovodné infrastruktury (ubytovací a stravovací zařízení apod.) a současně byl vyvolán tlak na kvalitu poskytovaných služeb. V současnosti, uplatňováním výsledků vědy a techniky v praxi, se předpoklady rozvoje cestovního ruchu značně rozšířily, a to i v důsledku negativních vlivů rozvoje výrobních sil. Postupující proces urbanizace, tj. koncentrace obyvatelstva, průmyslu a dopravy do městských sídel, má za následek odtrhnutí lidí od přírody a zhoršování životního prostředí. Uvedené faktory jsou dnes rozhodující z hlediska rozvoje cestovního ruchu, který se stal masovým jevem ve vyspělé společnosti s hlavním cílem regenerovat pracovní schopnost a rozvíjet osobnost člověka. Masovost se projevuje jednak v růstu účasti obyvatelstva na cestovním ruchu a jednak v kvalitativním vlivu cestovního ruchu na socioekonomický rozvoj měst, oblastí a států. Masovost Masový cestovní ruch Charakteristiky masového cestovního ruchu 47

48 3. Stručný historický vývoj cestovního ruchu cestovního ruchu je třeba spojovat i s pravidelností, s jakou účastníci cestovního ruchu navštěvují určitá místa, oblasti a státy jako cestovní cíle. Dobrodružství a poznání Své místo však má i individuální cestovní ruch, který lidé realizují za účelem dobrodružství a poznání nových končin ve smyslu rozšíření si znalostí a zkušeností. Příkladem může být norský cestovatel Roald Amundsen, který v roce 1911 stanul jako první člověk na jižním pólu a který svými zážitky popsanými populárně vědeckou formou rozšířil informační základnu cestovatelství století Informační technologie Současné století je ve znamení vědy a techniky, které se využívá jako nástroj pro přesnější a rychlejší způsob uspokojování potřeb, tedy i pro potřeby cestovního ruchu. Moderní informační technologie umožňují nejen rychlé a relativně levné získání kvalitních a přesných informací, ale především dokáží zprostředkovat samotnou potřebu (službu), např. rezervovat si zájezd, koupit si lístek apod. 3.3 Historický vývoj cestovního ruchu v České republice Vývoj cestovního ruchu v České republice je možné rozdělit do tří etap, a to na etapu mezi dvěma světovými válkami, etapu po II. světové válce do roku 1989 a etapu po roce Z daného členění je možné vypozorovat, že do vývoje cestovního ruchu na našem území značně zasáhla hospodářská, ale především politická situace u nás, která s sebou přinesla jistá specifika, např. trend chataření a chalupaření Mezi dvěma světovými válkami ČEDOK Pobyty v přírodě tramping a vodáctví Stejně jako ve světě i na území České republiky se rozvíjel hromadný cestovní ruch. Jsou zakládány podniky cestovního ruchu, např. v roce 1920 zahájil svoji činnost ČEDOK (Československá dopravní kancelář), který zaujal prioritní postavení v oblasti cestovního ruchu nejen v tehdejším ČSR, ale zařadil se mezi největší cestovní kanceláře na světě. Jeho rozsáhlá činnost ve zprostředkování služeb zahrnovala: sít cestovních kanceláří doma i v zahraničí, zajišt ování dopravních služeb (vlastními prostředky), poskytování ubytování a stravování (sít jim řízených hotelů) atd. (Němčanský 1999) Dominantním trendem v cestovním ruchu v té době byl tramping (skautské a trampské hnutí), jakožto forma spíše individuálního cestovního ruchu zaměřená na pobyt v přírodě, tj. z hlediska forem cestovního ruchu venkovský cestovní ruch. Dalším typem venkovské turistiky, který se po I. světové válce rozšířil na území Československa, byla vodní turistika (pozn. v roce 1924 bylo registrováno 253 vodáků ). Stranou nezůstalo ani horolezectví či vysokohorská turistika a jeskyňářství Po II. světové válce do roku 1989 Po II. světové válce se hranice České republiky směrem na západ uzavřely, což vedlo především k posílení domácího cestovního ruchu. 48

49 V 50. letech začíná éra chataření a chalupaření u nás, kdy obyvatelé měst opouštějí na víkend své byty a odjíždějí se rekreovat na venkov. Na počátku 2. poloviny 70. let mělo dle statistik k dispozici (vlastnictví či pronájem) chatu či chalupu více než 10 % domácností, kolem roku 1990 téměř 20 % domácností při poměru 4 : 3 ve prospěch chat (Slepička, 1989: 287). Chataření a chalupaření jsou však dva odlišné jevy. Zatímco chalupaření nijak nezasahuje do prostředí a snaží se spíše o splynutí s přírodou, trend chataření vyvolaný živelnou výstavbu nových objektů (chat) v mnohdy nevhodných lokalitách naopak negativně zatěžuje dané prostředí (např. černé skládky odpadu, často nedořešená likvidace odpadních vod, hluk apod.). Dalším fenoménem tohoto období byly organizované hromadné zájezdy, typu závodní rekreace či rekreace ROH (Revoluční odborové hnutí). S trochou nadsázky bychom mohli tyto zájezdy či rekreace dnes považovat za formu incentivního cestovního ruchu. V té době s sebou přinesl tento vysoký podíl vázaného cestovního ruchu rozsáhlou výstavbu velkých rekreačních komplexů situovaných v atraktivní přírodních lokalitách. Protože západní hranice státu byly uzavřeny a administrativní a politické zásahy státu (např. zavedení výjezdní doložky, devizového příslibu apod.) znesnadňovaly vycestování do zahraničí, občané tehdejšího Československa mohli vyjet pouze do tzv. spřátelených zemí (např. Bulharsko, Rumunsko, Mad arsko, Východní Německo, Polsko, Rusko atd.). Z hlediska platební bilance cestovního ruchu Česká republika realizovala pouze (z 90 %) pasivní zahraniční cestovní ruch. Chataření a chalupaření Hromadné zájezdy a závodní rekreace Pasivní zahraniční cestovní ruch Po roce 1989 S pádem socialistického politického režimu po roce 1989 nastaly výrazné změny, které měly výrazný dopad i na cestovní ruch. Především se otevřely hranice celého světa zrušena byla vízová povinnost a uzavřen byl bezdevizový styk a do České republiky začali proudit zahraniční turisté a přestože i Češi začali více vyjíždět do zahraničí. Česká republika však dlouhodobě vykazuje aktivní bilanci zahraničního cestovního ruchu. Další změnou byla privatizace a liberalizace trhu, která vedla k zakládání soukromých společností působících v oblasti cestovního ruchu. Zvýšil se počet ubytovacích zařízení a cestovních kanceláří. Současně s tímto kvantitativním nárůstem materiálně-technické základny cestovního ruchu však rovnoměrně nerostla kvalita poskytovaných služeb, což vyvolalo pouze dočasný růst zahraničních návštěvníků. Náročnější požadavky zákazníka a rostoucí konkurence i ze zahraničí postupem zákonitě vyvolaly redukci počtu soukromých poskytovatelů služeb cestovního ruchu. A ti, co se na trhu udrželi, byli donuceni zvýšit kvalitu svých služeb na úroveň odpovídající zahraničnímu standardu. 3.4 Základní předpoklady vývoje cestovního ruchu V souhrnu lze konstatovat, že cestovní ruch jakožto komplexní ekonomický a sociální jev, který je charakteristický přemíst ováním v prostoru a čase z důvodů uspokojování potřeb se rozvíjel na základě níže uvedených předpokladů: 49

50 3. Stručný historický vývoj cestovního ruchu svoboda pohybu, jako právo svobodně měnit místo pobytu a volně i nezávisle se pohybovat; existence volného času, se kterým může člověk disponovat; dostatečná míra uspokojení základních životních potřeb, která umožnila uspokojovat i jiné, méně důležité potřeby; existence potenciálu cestovního ruchu, tj. atraktivní potenciál krajiny pro cestovní ruch, jimž je výskyt přírodních nebo člověkem vytvořených atraktivit a takový stupeň technického rozvoje, který umožnil výstavbu potřebných zařízení pro cestovní ruch, kromě jiného také rozvoj dopravy. Shrnutí kapitoly Motivy cestování se měnily v průběhu lidského vývoje současně s požadavky uspokojování potřeb. Na úplném počátku člověk cestoval, aby přežil. S vyspělostí lidstva se jeho potřeby měnily a člověk začal cestovat kvůli obchodu bohatství dobývání nových území poznání zábavě, až došlo na potřebu trávení volného času, rekreace a regenerace sil. Skutečné počátky cestovního ruchu můžeme datovat od 19. století, které znamenalo průlom ve vývoji společnosti. V tomto období se začaly naplňovat základní předpoklady cestovního ruchu, tj. svoboda pohybu osob, existence volného času, míra uspokojování potřeb, stupeň technického rozvoje a v neposlední řadě byl objeven potenciál krajiny pro cestovní ruch. Samotný vývoj cestovního ruchu v jednotlivých zemí světa však probíhal odlišně, a to podle hospodářsko-politického uspořádání, které v té které zemi bylo realizováno. V této souvislosti je možné v rámci historického vývoje cestovního ruchu v České republice hovořit o třech etapách: etapa mezi dvěma světovými válkami, etapa po II. světové válce do roku 1989 a etapa po roce Otázky k zamyšlení 1. Které období lidské evoluce bylo významné pro rozvoj cestovního ruchu? 2. Našli byste v české literatuře nějakého básníka, který se podobně jako Albrecht von Haller básní Alpy zasloužil o propagaci české krajiny a potažmo rozvoj cestovního ruchu? 3. Který ze základních předpokladů vývoje cestovního ruchu není přímo spojen s vývojem lidstva? 50

51 jí jí jí jí Objekt a předmět výzkumu geografie cestovního ruchu Hlavní směry výzkumů a problémů v geografii cestovního ruchu Vnitřní členění systému rekreace a cestovního ruchu Faktory rozvoje a rozmístění cestovního ruchu 4 Geografie cestovního ruchu

52 4. Geografie cestovního ruchu Cíl kapitoly V této kapitole se dozvíte, co je objektem a předmětem geografie cestovního ruchu (teorie a metodologie), získáte přehled o základních pojmech, dále se seznámíte se stručným historickým vývojem a zaměřením vědního oboru geografie cestovního ruchu. Ukážeme si, jaké hlavní problémy geografie cestovního ruchu řeší. Půjde zejména o studium přírodních podmínek a rekreačních zdrojů, příčin rekreačních aktivit obyvatelstva, otázek krátkodobé rekreace obyvatelstva, problémů prostorové organice cestovního ruchu, o představení základních koncepcí a prognóz vývoje cestovního ruchu a rekreace. V neposlední řadě se seznámíte se základními předpoklady rozvoje cestovního ruchu. Časová zátěž 4 hodiny Vývoj geografie cestovního ruchu Geografie cestovního ruchu a rekreace je jednou z nejmladších disciplín geografie a má svoje vědecké počátky ve 30. letech tohoto století. Důvody tak pozdního rozvoje jsou v samotném vzniku jevu rekreace, podpořená volným časem. Ten sice sahá až do starověku, avšak na svoje skutečné rozšíření a zhodnocení musel tento jev čekat dlouhá staletí. Teprve v 19. století byl volný čas definován jako společenskoekonomická kategorie a stal se předmětem rozsáhlejších, zejm. sociologických a ekonomických výzkumů. A teprve ve 20. letech tohoto století, kdy se ve většině vyspělých zemí zkrátila a uzákonila délka pracovní doby a prodloužila dovolená, můžeme hovořit o skutečném vstupu volného času a rekreace do života celé společnosti. Vývoj geografie cestovního ruchu a rekreace lze analogicky seřadit podle rozvoje samotného zkoumaného jevu. V tomto smyslu lze vymezit následující období výzkumu: předvědecké období (pol. 19. stol. až 1918) základ systematického zkoumání ( ) formování vědeckého výzkumu cestovního ruchu, období základních výzkumů a vytýčení hlavních směrů dalšího rozvoje ( ) sociologické období ( ) období exaktních metod a vědecké kritiky ( ) ekonomické a ekologické problémy, komplexní výzkum (po roce 1985) Předmět a úkoly geografie cestovního ruchu 4.1 Objekt a předmět výzkumu geografie cestovního ruchu Předmět geografie cestovního ruchu je ovlivněn jednak postojem autorů k definici cestovního ruchu jako objektu studia a jednak požadavky, které nastoluje rozvoj teoretického poznání a řídící praxe. S formováním definice cestovního ruchu zpřesňoval i předmět studia geografie cestovního ruchu, navzdory tomu je předmět studia široký. Např. S. Šprincová (1975) pokládá za předmět cestovního ruchu zejména studium: 52

53 předpokladů a lokalizačních faktorů cestovního ruchu, směrů a rozmístění cestovního ruchu a jeho rajonizaci, teritoriálních vztahů, vytvořených cestovním ruchem (například mezi oblastmi poptávky a nabídky), vlivů, kterými cestovní ruch působí na okolní prostředí a život společnosti. Z takto definovaného předmětu geografie cestovního ruchu vyplývají i její hlavní úkoly: studium předpokladů pro cestovní ruch, především komplexního hodnocení životního prostředí v navštěvovaných oblastech, včetně určení jejich kapacity, studium rozložení aktivit a rozmístění zařízení, studium rozmístění účasti na cestovním ruchu, vymezení její zákonitosti, sledování mezioblastních vztahů mezi cílovými a výslednými oblastmi, t. j. poptávky a nabídky, studium směrů cestovního ruchu, a to i ve vztahu k tranzitním oblastem a etapovým místům, vymezení oblastí cestovního ruchu a určení jejich typologie, studium vlivů, způsobených cestovním ruchem na přírodní prostředí, ekonomiku a strukturu oblastí, sociální strukturu obyvatelstva, vývoj sídel a změny jejich funkcí, spolupráce s hospodářskou praxí při výběru míst cestovního ruchu, jejich klasifikaci, kategorizaci, při vypracovávání tras, při lokalizaci investicí, při budování potřebných zařízení a při delimitaci fondu pro účely cestovního ruchu. Mezi úkoly geografie cestovního ruchu podle S. Šprincové patří i ty činnosti, které už nesouvisí s geografickým výzkumem cestovního ruchu, ale představují fázi využití poznatků geografie cestovního ruchu v praxi. J. Warszyńská a A. Jackowski za předmět geografie cestovního ruchu pokládají analýzu forem a vztahů prostorových jevů cestovního ruchu, a také s tím spojených procesů ovlivňujících prostor (1978). Cílem výzkumů je potom vytvoření teoretických základů na přijímání správných rozhodnutí nezbytných pro cílevědomé řízení cestovního ruchu při zohlednění jeho sociálních, prostorových a ekonomických aspektů. P. Mariot za předmět studia geografie cestovního ruchu pokládá výzkum prostorových aspektů interakcí mezi cestovním ruchem a krajinou. Cílem geografických výzkumů cestovního ruchu je určit zákonitosti vývoje těchto interakcí (1983:16). Nejde přitom o jakékoliv přemíst ování obyvatelstva, ale jen o takové, které je spojeno s volným časem a je motivované reprodukcí fyzických a duševních sil člověka. Předmětem zájmu geografie cestovního ruchu jsou potom interakce, které ho vyvolávají nebo kterými tato změna místa pobytu obyvatel působí na krajinu (Mariot 1983). Vycházíme-li z výše uvedeného předmětu geografie cestovního ruchu, pak za její hlavní úkoly lze pokládat: studium a komplexní hodnocení potenciálu krajiny pro cestovní ruch, tj. způsobilost určitého území poskytnout podmínky pro rozvoj cestovního ruchu, 53

54 4. Geografie cestovního ruchu vyčlenění a klasifikace oblastí cestovního ruchu s ohledem na formy a sezónnost cestovního ruchu a zásady ochrany potenciálu území pro cestovní ruch, studium forem, prostorové struktury a zásad rozvoje materiálně-technické základny s ohledem na optimalizaci funkcí potenciálu území pro cestovní ruch, studium a určení vlivu cestovního ruchu na sociálně-ekonomický charakter dané oblasti s ohledem na životní prostředí, ekonomiku oblasti, sociální strukturu obyvatelstva, vývoj sídel a změny jejich funkcí atd. Jde přitom o široké spektrum problémů, které se v rámci geografických výzkumů řeší. Takto formulovaný předmět a úkoly geografie cestovního ruchu v mnoha ohledech doplňují existující poznatky zakladatelů geografických výzkumů cestovního ruchu, například A. Grűnthala, H. Posera, ale i pozdějších domácích autorů S. Šprincové, J. Havrlanta, V. Gardavského, J. Vystoupila, R. Wokouna aj. Vztah geografie cestovního ruchu a jiných disciplín Z metodického i praktického hlediska má geografie cestovního ruchu významné místo v systému geografických disciplín. Tuto pozici geografie cestovního ruchu posuzovali různí autoři v historickém kontextu odlišně. Například A. Grunthal (1929) zahrnul otázky cestovního ruchu do geografie dopravy, jiní autoři do politické geografie nebo kulturní geografie, geografie obyvatelstva apod. Ještě v padesátých letech v evropských zemích patřila geografie cestovního ruchu do aplikované geografie. Až na začátku šedesátých let byla pod vlivem rozvoje cestovního ruchu a jeho vědeckého zkoumání zařazena problematika cestovního ruchu jako součást geografie služeb s výraznou tendencí osamostatnění. Úkoly geografie cestovního ruchu, její předmět zkoumání, který z ní dělá interdisciplinární a syntetizující disciplínu, vytvářely podmínky na její uznání jako samostatné geografické disciplíny. Při geografických výzkumech cestovního ruchu je možné se setkat s mnohými prvky z jiných odvětví geografie, a to zejména fyzické a ekonomické geografie. Geografové, zkoumající cestovní ruch, využívají i poznatky negeografických disciplín, zejména přírodních věd (balneologie, klimatologie, ekologie aj.), ekonomických věd (ekonomiky cestovního ruchu, ekonomiky oblastí, statistiky cestovního ruchu), demografie, urbanizmu, společenských věd (zejména sociologie), také i historických věd. Z hlediska poznání se geografie cestovního ruchu opírá o komplexní výzkum faktorů, které ovlivňují rozvoj cestovního ruchu (přírodní, sociální, technické a ekonomické). Geografie cestovního ruchu je interdisciplinární a syntetizující vědní disciplína, je organickou součástí geografických věd. Z hlediska výzkumu je významný její podíl na poznávání prostorové organizace a funkčního systému člověk příroda. Praktické poznatky výzkumů geografie cestovního ruchu jsou významné zejména pro územní a prostorové plánování, které využívají zejména jejich analytickou, koncepční a prognostickou funkci. Základním teoretickým a metodologickým problémem geografie cestovního ruchu je regionalizace cestovního ruchu jako formy prostorové klasifikace. 54

55 4.2 Hlavní směry výzkumů a problémů v geografii cestovního ruchu Teoretické a metodické problémy Jedním z prvních je problematika terminologického aparátu v geografii cestovního ruchu a rekreace (význam termínů, používání různých pojmů apod.). Na tomto místě uvádíme jen seznam mezinárodně nejpoužívanějších výrazů. Druhým a základním problémem je definice objektu výzkumu a stanovení hlavních úkolů pro geografii cestovního ruchu a rekreace. Například podle klasické mnichovské sociálně geografické školy je základem analýza prostorové struktury a procesů v rekreaci a cestovním ruchu, přičemž jako nositelé procesů mají být viděny různé sociálně geografické skupiny (K. Ruppert). Francouzští geografové viděli jeden z hlavních úkolů geografie cestovního ruchu a rekreace ve výzkumu nabídky a poptávky. Jeden ze zakladatelů moderní geografie rekreace v USA D. C. Mercer viděl hlavní úkoly v hodnocení krajiny pro rekreaci a analýze rekreační nabídky a poptávky. Anglické práce často podávají komplexní a učebnicová shrnutí problematiky volného času, významný akcent je kladen na problematiku rekreace ve venkovských oblastech (J. A. Patmore, P. Lavery, A. Burkart). Ruská geografická škola, reprezentovaná především V. S. Preobraženským a jeho žáky, viděla hlavní úkoly v systémovém výzkumu teritoriálních rekreačních systémů (V.S. Preobraženskij 1975). Pro teoreticko-metodologický rozvoj geografie cestovního ruchu a rekreace byly také přínosem práce, podávající přehledy o výzkumu v jednotlivých zemích a oblastech (zejména v USA, Velké Británii, Švýcarsku, Francii, Itálii, SRN, Polsku, Rakousku). Poněkud složitější situace je v ČR, kde zatím neexistuje vrcholové pracoviště geografie cestovního ruchu a rekreace (prakticky jen zastoupení jednotlivých geografů na vysokých školách). Podobná situace je i v oblasti ekonomické problematiky cestovního ruchu (zde především výuka na VŠE v Praze) Hlavní směry výzkumu v geografii cestovního ruchu Výzkum přírodních rekreačních zdrojů Je jedním ze speciálních odvětví geografie zdrojů a jedním z nejvýznamnějších směrů výzkumu v geografii cestovního ruchu a rekreace. Ve stručnosti lze vymezit následující problémové okruhy jejich výzkumu: a) studium využitelnosti přírodních zdrojů a podmínek pro rekreaci hodnocení funkčně prostorové struktury a vhodnosti přírodních zdrojů pro rekreaci; hodnocení ekologicko-estetických vlastností přírodních zdrojů; hodnocení komfortnosti přírodních rekreačních zdrojů. b) studium dynamiky a vývoje přírodních rekreačních zdrojů dynamické vlastnosti (dlouhodobé sezónní diferenciace ve využití přírodních zdrojů v různých typech rekreačních systémů, krátkodobé diferenciace např. denní a víkendové rekreační cykly); 55

56 4. Geografie cestovního ruchu vývoj přírodních rekreačních zdrojů. c) studium stability a ochrany přírodních rekreačních zdrojů Výzkum a hodnocení socio-ekonomických podmínek pro cestovní ruch Jedním ze závažných problémů je výzkum hranic a prahových hodnot, tzv. potenciálu rekreativity obyvatelstva, tj. kvantitativní a kvalitativní zjištění současného stavu a prognóza rekreačních nároků obyvatelstva. Metodická základna zde vychází v odhalování vztahů mezi jednotlivými prvky socioekonomické sféry, tj. kvantifikace vazeb mezi industrializací, urbanizací, socioekonomickou a demografickou strukturou obyvatelstva, životní úrovní, životním prostředím na jedné straně a rekreací na straně druhé. Analyzován je zde také diferenciovaný vliv výše uvedených faktorů, a to nejen u velkoměstského obyvatelstva. Obecně lze tyto faktory podle vlivu jejich působnosti sestavit následujícím způsobem: Demografické faktory Urbanizační faktory Ekonomický potenciál Výzkum a hodnocení příčin rekreativity obyvatelstva Základním problémem při výzkumu krátkodobé i dlouhodobé rekreace je zjišt ování příčin rekreačních nároků obyvatelstva a dále faktorů a determinant ovlivňujících poptávku a nároky na rekreaci. Další skupinou problémů je výzkum struktury a činností volného času podle diferenciovaných nároků obyvatelstva. Sem patří např. vlivy demografických determinant (zvláště stáří a postavení v rodinném cyklu), socioekonomické faktory (vzdělání, charakter a postavení v zaměstnání, životní úroveň). Nezanedbatelnou roli zde hrají také vlivy procesů urbanizace, kvality životního prostředí, nabídky na intenzitu rekreace aj. Problémy krátkodobé rekreace městského obyvatelstva Výzkumy problematiky krátkodobé rekreace obyvatelstva jsou obvykle vedeny ve dvou časoprostorových úrovních. První z nich je rekreace v místě bydliště. Většina výzkumů se orientuje na analýzu pobytu a pohybu obyvatelstva na území města, a to z pohledu urbanistických, dopravních a sociologických. K tomu přistupuje také hodnocení struktury a využití městské zeleně, parků a lesů, analýza rekreační infrastruktury ve městech, např. vybavenost a přitažlivost zábavních a sportovních zařízení volného času. Od konce 60. let byl největší zájem geografie soustředěn na problematiku krátkodobé (víkendové) rekreace mimo město (blízká, resp. příměstská, vzdálená resp. mimoměstská rekreace). Z velmi širokého spektra pohledu geografů na krátkodobou rekreaci lze uvést dopravní problematiku, problematiku územní organizace, intenzitu rekreačních migrací, rekreační infrastrukturu, socioekonomickou problematiku. Na jedné straně je tak v oblastech poptávky prováděno systematické hodnocení účasti obyvatelstva na krátkodobé rekreaci, hodnocení časové dostupnosti a dosažitelnosti, jsou projektovány modely prostorového šíření a rozptylu příměstské rekreace, na straně druhé je prováděn výzkum v cílových návštěvních místech a oblastech denní, víkendové, letní a zimní rekreace. 56

57 Problematika druhého bydlení Jeden z nejvýznamnějších geografických problémů krátkodobé rekreace, analyzovaný v geografické literatuře jako významný proces prostorové a sociální difuse (zájem o druhé bydlení vychází v naprosté většině z největších měst a šíří se do menších, ze sociálně vyšších vrstev do nižších). Všeobecně je rozšířen názor, že v evropských poměrech je druhé bydlení (chataření) ovlivňováno nejvíce urbanizačními procesy, sociální a demografickou strukturou a tradicí. V problematice druhého bydlení je velmi rozšířen výzkum jeho územního utváření a organizace. U víkendové chatové rekreace hraje největší roli vzdálenost. Z evropských výzkumů vyplývá, že rekreační objekty jsou lokalizovány povětšinou v zázemí měst a velkoměst, rádius vzdálenosti je úměrný velikosti města. Za další faktory lokalizace (kromě vzdálenosti) lze označit zejména přírodní atraktivitu (voda, reliéf, les), rekreační vybavenost, sídelní situaci v návštěvních místech. V neposlední řadě jsou také prováděny analýzy ekonomického vlivu druhého bydlení na rozvoj venkovského prostředí a rekreačních míst. Nejpočetnější geografickou literaturu k problematice druhého bydlení poskytuje regionální výzkum. Prostorová analýza cestovního ruchu a rekreace Jeden z nejstarších a nejrozšířenějších směrů výzkumu v geografii cestovního ruchu a rekreace. Po dlouhém období verbálních popisů a prvotních statistických evidencí návštěvnosti a struktury míst cestovního ruchu se koncem 50. let objevují práce zaměřené na klasifikaci, typologizaci a rajonizaci. Lze zde vymezit tři prostorové úrovně. První z nich představují typizace a rajonizace návštěvních míst cestovního ruchu a regionální výzkumy menších územních celků (hodnocení významu míst cestovního ruchu, kartografická znázornění typů návštěvních míst). Druhým směrem výzkumu jsou regionální analýzy větších územních celků (oblasti cestovního ruchu a rekreace), zaměřené na analýzu geografických podmínek pro různé druhy rekreace a na syntézu, tj. regionalizaci zkoumané oblasti. Třetím směrem výzkumu jsou rajonizace a regionalizace na celostátních až mezinárodních úrovních. Hlavními postupnými kroky při uvedených rajonizacích jsou výběr vhodných informací, zpracování rozsáhlých souborů dat a kartografická syntéza informací (výsledky jsou často publikované v národních atlasech). Koncepce a prognózy rozvoje cestovního ruchu a rekreace Rychlý rozvoj cestovního ruchu (nejen domácího ale i zahraničního v celosvětovém měřítku) vedl postupně k nutnosti zabývat se nejen současným stavem problému, ale i jeho prognózou. Geografický přínos je zde patrný ve vytýčení a řešení hlavních problémů a zejména v syntéze dílčích koncepcí a prognóz. K nejčastějším typům prognostických prací v uvedené problematice patří: prognózy rozvoje krátkodobé rekreace měst a velkoměst (diferenciované rekreační nároky obyvatelstva, potřeby ploch a zařízení, dopravní otázky, apod.); 57

58 4. Geografie cestovního ruchu regionální koncepce a prognózy (např. generely rozvoje oblastí, možné způsoby jejich rekreačního využití, nároky na rekreační plochy, marketingové studie budoucí návštěvnosti); globální prognózy (tendence a trendy rekreačních aktivit obyvatelstva, prognózy rozvoje mezinárodního turismu v celosvětovém i regionálním pohledu, řešení informačních, ekologických a dopravních problémů spojených s budoucím rozvojem cestovního ruchu a rekreace). 4.3 Vnitřní členění systému rekreace a cestovního ruchu Členění rekreace z funkčního hlediska Hlavními motivacemi a cíly rekreace, tedy jejími funkcemi, jsou regenerace fyzických a duševních sil. Existuje více možných variant a funkčních projevů, jedním ze základních je členění na rekreaci pasivní a aktivní. Pasivní odpočinek, četba, sledování televize, ruční práce, vzdělávání, tedy aktivity volného času, které v užším slova smyslu do vlastní rekreace nezařazujeme, resp. nejsou bezprostředně předmětem geografického výzkumu. Aktivní turistika, mototuristika, sport, rekreační činnosti u vody, zimní rekreace, chataření, zahrádkaření, apod., tedy vlastní pohybová rekreace Členění rekreace a cestovního ruchu z prostorového hlediska Rekreační procesy neprobíhají z hlediska jednotlivých osob. Tím, že jsou do nich zapojeny masy lidí, dochází k vytváření určitých prostorových koncentrací s mononebo polyfunkčním rekreačním a turistickým využitím. Vytvářené prostory můžeme například členit na: rekreační stanoviště (velikost m 2 až km 2, řádová generalizace funkčních podmínek pro rekreaci v územním měřítku 1 : 500 až 1 : 2 000) rekreační mikrorajon (km 2 až desítky km 2, 1 : až 1 : ) rekreační rajon (desítky až sta km 2, 1 : až 1 : ) rekreační zóna (sta až tisíce km 2, 1 : až 1 : ) rekreační oblast (tisíce až desetitisíce km 2, 1 : a více) Prostorové hledisko je nejvýznamnějším vyjádřením strukturálních vazeb mezi rekreací a ostatními přírodními a společenskými systémy, jakož i vyjádřením vazeb mezi jednotlivými druhy rekreačních činností. Členění rekreace a cestovního ruchu z časového hlediska U časového hlediska se jedná o realizovanou, resp. v daných podmínkách o potenciálně možnou délku rekreace či cestovního ruchu. V základním členění hovoříme o rekreaci krátkodobé (každodenní nebo víkendová) a rekreaci dlouhodobé (prázdniny, dovolená apod.). Přitom rozsah krátkodobé rekreace lze limitovat ve většině zemí do 3 dnů, naopak za rekreaci dlouhodobou je považována délka nad 5 dnů. 58

59 4.4 Faktory rozvoje a rozmístění cestovního ruchu Faktory rozvoje a rozmístění cestovního ruchu se z ekonomického a geografického hlediska dělí na: faktory, které stimulují vznik cestovního ruchu ve funkci poptávky a klasifikují se jako selektivní (stimulační) faktory, faktory, které vytvářejí možnosti pro jeho lokalizaci ve vztahu nabídky a klasifikují se jako lokalizační faktory, faktory, které umožňují jeho faktickou realizaci a klasifikují se jako realizační podmínky. Vzájemné spojení dvou funkčně odlišných prostorových struktur lokalizačních a selektivních předpokladů má potom za následek migrační charakter cestovního ruchu. Jeho důsledkem je nevyhnutelnost existence realizačních předpokladů, které spojení těchto dvou statických pólů prostorového modelu cestovního ruchu umožňují Selektivní předpoklady rozvoje cestovního ruchu Selektivní předpoklady se vyznačují především vlivem na objemové parametry účasti obyvatelstva na cestovním ruchu, podmiňují kvantitativní a kvalitativní selekci v řadách obyvatelstva. Řadíme do nich demografické, urbanizační, ekonomické a politické faktory. a. Demografické faktory Diferencující vliv nejen na intenzitu účasti obyvatelstva na cestovním ruchu a rekreaci, ale i na specifické druhy aktivit volného času, má demografická struktura obyvatelstva. Jiné rekreační nároky a preference má např. rodina s dětmi, mladí svobodní či staré obyvatelstvo (tyto faktory jsou zvláště důležité v marketingových studiích např. při plánování infrastruktury zařízení volného času v příměstských rekreačních centrech, ubytovacích kapacit v turistických střediscích, vybavenosti hotelu apod.). Demografická struktura obyvatelstva b. Urbanizační faktory Základním diferenciačním faktorem v rekreační aktivitě obyvatelstva je urbanizace. Zcela jiné nároky má venkovské a městské obyvatelstvo, zejména na víkendovou rekreaci, at již po stránce kvantitativní či kvalitativní. V celoevropském průměru se např. krátkodobé (víkendové) rekreace účastní více či méně pravidelně kolem 40 % městského a jen asi 5 10 % venkovského obyvatelstva, rovněž tak druhé bydlení je výraznou doménou městského obyvatelstva. Podobnou úroveň diferenciace představuje velikost města, jeho funkce a urbanisticko-architektonický charakter. Urbanistické a sociologické studie hodnotí za nejvýznamnější řádovou velikost města. Svou roli hraje také socioekonomická struktura města a jeho funkce (významné rozdíly v rekreační účasti a aktivitách volného času vykazují obyvatelé měst s dominantními centrálními funkcemi a vysokým podílem terciéru oproti městům průmyslovým s vysokou mírou migrace, apod.). Urbanizace 59

60 4. Geografie cestovního ruchu c. Ekonomické faktory Fond volného času Mezi klíčové prvky stimulující rozvoj cestovního ruchu patří dosažená životní úroveň populace a s ní související objem fondu volného času. Ten se odráží v růstu poptávky po jeho různých formách. Ve vyspělých zemích se pro většinu obyvatelstva stává účast na cestování otázkou životního stylu. Zkrácení pracovní doby a prodloužení dovolených umožňuje zapojovat do cestovního ruchu stále větší počet obyvatel, vzdálenější i nové oblasti. d. Politické faktory Mezinárodní a vnitropolitická situace Mezi základní politické faktory stimulující rozvoj cestovního ruchu patří obecně mírové uspořádání světa bez válečných konfliktů, ve vztahu k jednotlivým zemím pak jejich vnitropolitická situace a charakter politického systému. Kromě těchto objektivních faktorů ovlivňuje rozhodnutí obyvatel k účasti na cestovním ruchu řada psychologických pohnutek. Významnou roli zde hraje reklama a propagace, které mají vliv na vytváření mondénnosti a módnosti některých středisek a oblastí Lokalizační předpoklady rozvoje cestovního ruchu Lokalizační předpoklady rozvoje cestovního ruchu mají ve vztahu k jeho rozvoji druhotný význam. Rozhodující postavení však zaujímají při konkrétní lokalizaci jeho realizace, bez ohledu na to, zda jsou přírodního nebo společenského charakteru. Rozhodují o funkčním využití konkrétní oblasti cestovním ruchem z hlediska přírodních možností a charakteru a kvality společenských podmínek či atraktivit. V souhrnu tvoří fyzickou a objektivní základnu pro uspokojování poptávky a základní schéma pro územní uspořádání realizace cestovního ruchu ve vnitrostátním i mezinárodním měřítku. V zásadě však poskytují jen určité možnosti (v tomto smyslu hovoříme o potenciálu cestovního ruchu). O jejich využití z hlediska cestovního ruchu rozhodují selektivní faktory a realizační podmínky. Přírodní předpoklady rozvoje cestovního ruchu Přírodní předpoklady mají ve vztahu k rozvoji cestovního ruchu význam v tom, že jsou stacionární, do značné míry konstantní a uplatňují se zpravidla v plošně rozsáhlejších areálech. Svým charakterem vytvářejí předpoklady pro jeho konkrétní formy i případnou rajonizaci. Atraktivity jsou jednotlivé přírodní zvláštnosti, jejichž ojedinělost a exotika činí konkrétní oblast pro cestovní ruch přitažlivější. Mezi základní komponenty přírodních předpokladů patří: reliéf a morfologické poměry, klimatické poměry, hydrologické poměry a rostlinstvo a živočišstvo. Reliéf a morfologické poměry Reliéf Reliéf je základním strukturním prvkem přírodních rekreačních zdrojů. Povrchové tvary reliéfu (morfologický charakter krajiny) umožňují různorodé funkční využití pro rekreaci. Reliéf nejvíce podmiňuje výskyt a lokalizaci řady ostatních přírodních rekreačních prvků např. říční sítě, vegetačního krytu, hospodářského využití území, rozmístění sídel apod. 60

61 Reliéf, který tvoří soubor veškerých povrchových forem přírodního prostředí, je jednou z hlavních přírodních podmínek formujících atraktivnost krajiny z hlediska cestovního ruchu. Je výsledkem působení exogenních a endogenních sil. V současném období ho intenzivně modeluje člověk. Z jednotlivých charakteristik či prvků reliéfu jsou z hlediska výběru a realizace rekreačních a turistických aktivit uváděny zpravidla jako nejvýznamnější: formy povrchu (určují základní typ rekreačního využití) výšková poloha vertikální členitost reliéfu (sklonitost, reliéfová energie) horizontální členitost reliéfu (hustota říční sítě, délka údolí) expozice Z uvedených charakteristik má na rekreační využití největší vliv relativní vertikální členitost reliéfu (podstatně ovlivňuje celkový charakter krajiny), která významně ovlivňuje estetickou hodnotu a celkový vzhled krajiny. Patří k důležitým ukazatelům vhodnosti území pro turistiku a zimní sporty. Různorodost krajiny a její přitažlivost pro cestovní ruch závisí na pestrosti reliéfu. Pestřejší reliéf s velkou energií má příznivější předpoklady na využití krajiny z aspektu cestovního ruchu jako monotónní reliéf s malou energií. Jako důležité kritérium pro vyjádření vhodnosti území pro cestovní ruch popřípadě relativní výškové členitosti území lze považovat střední úhel sklonu reliéfu. Tyto údaje jsou důležité zejména pro turistiku a lyžování. Horizontální členitost v morfologii naší krajiny neovlivňuje podmínky pro cestovní ruch tak jako vertikální členitost reliéfu. Významným způsobem se uplatňuje v přímořských rekreačních oblastech, a to nejen v Evropě (Jadranské, Egejské, Ligurské, Černé moře), ale i mimo Evropu (Afrika, Severní Amerika, Karibská oblast a Tichomořské ostrovy). Horizontální členitost reliéfu je zde úzce spjata s členitostí mořského pobřeží. Při určení rekreačního potenciálu je třeba brát v úvahu geologickou stavbu území ve vztahu k její atraktivnosti. Na geologické stavbě horských oblastí a jejich geomorfologického vývoje závisí vznik, charakter a rozmístění některých geologickomorfologických prvků reliéfu, které se označují jako formy reliéfu. Z hlediska cestovního ruchu jsou atraktivní (P. Mariot, 1983), zvyšují přitažlivost daného území. Geomorfologické prvky reliéfu Mezi základní prvky reliéfu patří atraktivní útvary geologicko-geomorfologického charakteru jako jsou skalní místa vytvořené činností exogenních činitelů v pískovcových a vápencových skalách a především krasový reliéf. Klimatické poměry Klimatické poměry patří rovněž mezi základní přírodní předpoklady pro rekreaci. Při hodnocení rekreačních předpokladů určitého regionu je třeba zohlednit zejména klima, jako jednu z nejvýznamnějších složek přírodního prostředí. Nároky na kvalitu klimatických faktorů z hlediska cestovního ruchu jsou důležité, daleko důležitější než při posuzování vhodnosti podmínek území pro ostatní hospodářskou činnost. Podnebí a klima 61

62 4. Geografie cestovního ruchu Vliv podnebí na rekreační využití území je možné posuzovat ze dvou základních hledisek: působení horizontální a vertikální zonálnosti podnebí na Zemi (z hlediska horizontální zonálnosti má nejintenzivnější rekreační využití subtropický a mírný pás, vertikální zonálnost se nejvýrazněji projevuje v mírném pásmu, kde především ovlivňuje předpoklady pro zimní sporty a rekreaci a rozšiřuje turistickou sezónu) působení klimatických prvků v konkrétním území či lokalitě, tedy působení mikroklimatických, resp. mezoklimatických podmínek (např. průměrná teplota, počet letních a tropických dní, srážkové poměry a jejich sezónní a denní chod, počet dní se sněhovou pokrývkou, výška sněhové pokrývky, délka slunečního svitu, relativní vlhkost vzduchu, inverze, oblačnost, vítr, výskyt mlh, apod.) Hydrologické poměry K nejvýznamnějším prvkům přírodního rekreačního potenciálu patří vodstvo (především moře, jezera, vodní nádrže, řeky). Hydrologické podmínky mají jeden z rozhodujících vlivů na lokalizaci, určení rozsahu, intenzity a směru turistických proudů a rekreačních pobytů (např. v ČR je více než 40 % rekreační ubytovací základny soustředěno kolem vodních ploch a toků, v Chorvatsku více než 75 % ubytovacích kapacit leží u moře, ve Francii kolem 55 %, v SRN téměř 40 %). Povrchové vody Ze všech povrchových vod má největší význam moře, které je využíváno především pro dlouhodobé rekreační pobyty. Moře má zpravidla vedoucí postavení v domácím cestovním ruchu i u zemí s méně vhodnými klimatickými podmínkami. Řeky a vnitrozemské vodní plochy jsou využívány převážně pro krátkodobou rekreaci (zvláště víkendovou v blízkosti velkých měst a aglomerací). Stojaté i tekoucí vody umožňují kromě koupání i provozování řady vodních sportů, rybolov, vodní turistiku. Na intenzitu využívání povrchových vod má rovněž velký vliv jejich geografická poloha. Povrchové vody se podílejí na liniovém rozmístění cestovního ruchu. Spolu s teplotou jsou důležitým lokalizačním činitelem. Podporují rozvoj cestovního ruchu v letní sezóně u moře, v okolí vodních toků, přírodních a umělých vodních nádrží. Tato situace je typická pro teplé měsíce roku v mírném a subtropickém pásmu. Moře Hlavním reprezentantem povrchových vod je moře, které samo o sobě je atraktivním prvkem přírodního prostředí přímořských krajin. Využívá se především na dlouhodobé pobyty. Poskytuje mnoho možností rekreační činnosti (koupání), rekreačních sportů (jachting, surfing) a kulturně-poznávací činnosti. O významu tohoto prvku svědčí fakt, že např. Středozemní moře váže na sebe téměř polovinu celkového evropského cestovního ruchu. Podobně, jako při mořských plážích, dominuje letní rekreace také při větších vnitřních jezerech, umělých vodních nádržích a rekreačně a sportovně využitelných řekách. 62

63 Jezera jsou přirozené vodní plochy různého tektonického, krasového, sopečného anebo jiného původu. Jejich rekreační využití závisí na geografické poloze a především na klimatických poměrech daného místa (výrazně se uplatňuje vertikální zonalita). Převážně se využívají na víkendovou rekreaci, vodní sporty a rybolov. Značný význam mají pro cestovní ruch vnitrozemských států umělé vodní nádrže. Z hlediska vzniku a funkčnosti je dělíme na přehradní nádrže a rybníky. Přehradní nádrže vybudované s cílem různého hospodářského využití (energetické, dopravní, zavlažovací, retenční) mají velký význam na rozvoj dlouhodobé, ale také krátkodobé (víkendové) rekreace s výjimkou vodních nádrží vybudovaných na účely zásobování pitnou vodou. Některé nádrže byly postaveny jen na rekreační účely (účelové). Přehradní nádrže tohoto typu patří k nejatraktivnějším místům letní rekreace u vody, kde mimo vodní plochy jejich zajímavost umocňuje okolní zalesněná krajina. Víceré přehradní nádrže u nás jsou turisticky předimenzované (hustá zástavba rekreačních zařízení všeho druhu, neúnosné stavy návštěvníků). Z našeho území jsou to například Lipno a Slapy. Jezera Umělé vodní nádrže Do druhé skupiny vodních nádrží patří rybníky vybudované na chov ryb. Patří ke kladným prvkům konfigurací terénu. Mají podíl nejen na specifickém charakteru krajiny, ale ovlivňují území hlavně klimaticky (jižní Čechy). Pro účely rekreace jsou vhodné rekreační rybníky. Řeky se zpravidla uplatňují v uspokojování krátkodobých forem cestovního ruchu (v zázemí městských aglomerací), případně ve formě vodní turistiky. Atraktivnost vodních toků zvyšují některé vodní útvary, mezi které patří kaňony a vodopády, které se v konkrétní situaci mohou stát primárním zdrojem přitažlivosti. Atraktivitou prvního řádu jsou vodopády (Niagárské, Yosemitské, Viktoriny, vodopády řeky Krky a Imatranské vodopády ve Finsku). Jsou to výrazné stupně na profilu vodního toku. Vznikají na styku geomorfologicky různě odolných hornin. Mají charakter mezinárodních atraktivit. Vodní toky K turisticky vyhledávaným částem krajinných celků patří meandry řek. Pod tímto pojmem rozumíme odchylku vodního toku od primárního směru ve formě oblouku. Meandry jsou výsledkem boční eroze vodních toků. Volné meandry se tvoří v plochých rovinatých úsecích řek. Řeky tu meandrují ve vlastních náplavech. K vyhloubeným meandrům, zařezaným hluboko do skalního podkladu, patří např. meandry řek Vltava a Jihlava. Vážným problémem cestovního ruchu na mořských plážích, ale i vnitřních vodních plochách, se v současnosti stává jejich stoupající znečištění průmyslovým odpadem, námořní a říční dopravou, těžbou nerostných surovin v pobřežním pásmu (ropa, zemní plyn, těžba soli). Negativně se to odráží ve snižující se kvalitě vod a může mít vážné důsledky v dalším rozvoji vnitřního a mezinárodního cestovního ruchu. Podzemní vody ovlivňují rekreační využití krajiny v okolí místa svého výstupu na povrch, tj. pramenů. Jejich význam záleží především na minerálním složení, teplotě a formě vývěru vody. Rozvoj dlouhodobé rekreace a turistiky s poměrně vyrovnaným ročním průběhem návštěvnosti podmiňují minerální prameny, hlavně termální (lázně). Podzemní vody 63

64 4. Geografie cestovního ruchu Prameny a jejich jednotlivé typy (sut ový, svahový apod.) můžeme charakterizovat chemickým složením (kyselky, síranové, zemité), teplotou, léčivými účinky, vydatností pramene v litrech za sekundu, stálostí vyvěrání a formou vyvěrání podzemní vody. Největší vliv na rozvoj cestovního ruchu mají termální minerální prameny, jejichž hospodářské využití podnítilo rozvoj specifického druhu cestovního ruchu lázeňství. Termální prameny pozitivně ovlivňují potenciální rekreační hodnotu území tím, že podmiňují výstavbu otevřených a krytých termálních koupališt na rekreaci. Předmětem zájmu cestovního ruchu se stávají také prameny vyvěrající ze země atraktivním způsobem (gejzíry v sopečných oblastech, vyvěračky v krasových územích, vývěry minerálních vod v travertínových kopách, uměla navrtané artézské studny atd.). Rostlinstvo Živočišstvo Rostlinstvo a živočišstvo Rostliny jsou důležitou složkou přírodního prostředí, které významným způsobem ovlivňují fyziologii krajiny. V porovnání s ostatními komponenty lokalizačních předpokladů cestovního ruchu, význam této složky na jeho rozmístění není tak výrazný. Pro funkční využití krajiny má z tohoto aspektu celkově pozitivní vliv. Z hlediska cestovního ruchu je nejvýznamnějším fytogeografickým faktorem les. Je výrazným krajinným prvkem, zejména v morfologicky členitém terénu. V oblastech, které nevynikají jinými přírodními pozoruhodnostmi, je les jediným předpokladem pro jejich rekreační využití. Při hodnocení rekreační využitelnosti fytogeografických předpokladů sledujeme především charakter lesního porostu, druhovou skladbu lesních společenství, charakter i druhové složení nižších rostlinných pater a celkovou hodnotu lesních ploch. Živočišstvo má pro rekreaci z uvedených přírodních předpokladů nejmenší význam. Uplatňuje se hlavně pro speciální rekreační činnosti, především jako možnost lovu zvěře a rybolovu. Při hodnocení rekreační využitelnosti území se zpravidla vymezují lovecké a rybářské revíry, případně s určením období povoleného odstřelu či rybolovu. Kulturně-historické předpoklady rozvoje cestovního ruchu Druhou složkou komplexu lokalizačních předpokladů cestovního ruchu jsou kulturně-historické předpoklady. Svým charakterem se odlišují od předpokladů přírodních, vznikly totiž činností člověka. Na rozdíl od areálového nebo liniového uspořádání přírodních aktivit je pro tuto skupinu atraktivit charakteristické bodové rozmístění. Kulturně-historické předpoklady zahrnují takové atraktivity cestovního ruchu, které svou hodnotou přitahují určitý okruh návštěvníků, přičemž samy o sobě vystupují jako součást potenciálu krajiny a určují směry jejich funkčního využívání. Význam a využitelnost kulturně-historických daností se stupňuje, jsou-li lokalizované v prostorech funkčně využívaných jinými formami cestovního ruchu. V turisticky atraktivních oblastech, které se využívají na dlouhodobou rekreaci, kulturní a historické objekty plní z hlediska cestovního ruchu funkci sekundárního činitele. Doplňují atraktivitu přírodního rázu (přírodní krásy), resp. čistě rekreačního (koupání, lyžování atd.). Na základě kvalitativních kritérií rozdělujeme kulturně-historické předpoklady na tři podskupiny: 64

65 kulturně-historické památky kulturní zařízení společenské akce Kulturně-historické památky V rámci komplexu lokalizačních kulturně-historických předpokladů má tato podskupina největší význam. Kulturně-historické památky mají v motivaci cestovního ruchu specifické místo. Patří k těm faktorům, které mají významný vliv na migrační pohyby za poznáváním a poučením v mezinárodním i domácím cestovním ruchu. Jejich prostřednictvím se účastníci cestovního ruchu seznamují s historií, architekturou, technickými památkami a kulturou konkrétních území. Např. E. Šulavíková (1973) historicko-geografické památky rozčlenila na: architektonické technické národně-historické lidová architektura přírodní Nejpřitažlivějšími kulturněhistorickými památkami jsou architektonická díla. Zahrnujeme k nim uměleckohistorické památky stavitelského charakteru, jako jsou městské historické celky, hrady, zámky, sakrální stavby apod. Kulturně- -historické památky Kulturní zařízení a kulturní akce Tyto komponenty komplexu kulturněhistorických předpokladů jsou velmi pestré a jejich úloha v cestovním ruchu je rozdílná. Řadíme sem především muzea, galerie, divadla, hvězdárny a skanzeny. Nejdůležitější z nich jsou muzea a galerie. Mezi světoznámá muzea patří např. Britské muzeum v Londýně, Muzeum člověka v Paříži, Národní muzeum v Aténách, Oceánografické muzeum v Monaku, Ruské muzeum v Petrohradě, Pergamon v Berlíně, Zelený sklep v Drážd anech. Z galerií lze jmenovat např. pařížský Louvre, Národní galerie antického umění v Římě, madridské Prado či Galerie Uffizzi a Pitti ve Florencii. Kulturní zařízení Společenské akce (události) Třetí podskupinu kulturně-historického potenciálu představují společenské akce (události), které plní společenskou funkci a zahrnují vedle kulturních a sportovních akcí i kongresové a veletržní akce a v neposlední řadě i akce spojené s lidovými tradicemi Realizační předpoklady pro rozvoj cestovního ruchu Realizační předpoklady umožňují svou existencí vlastní uskutečnění cestovního ruchu a rekreace. Význam realizačních předpokladů spočívá v jejich schopnosti vytvářet spojovací článek a prostorovou konkretizaci vztahů mezi oblastmi, resp. centry zájmu o rekreaci (póly nabídky) a cílovými místy, resp. oblastmi rekreace (nabídka). Na tomto obecném a zjednodušeném přístupu je založena většina studií zabývajících se analýzou potenciálu cestovního ruchu a rekreace. Například podle 65

66 4. Geografie cestovního ruchu P. Mariota se tyto vztahy realizují prostřednictvím komunikačních předpokladů a materiálně-technickou základnou cestovního ruchu. Materiálně-technická základna Materiálně- -technická základna Pod pojmem materiálně technická základna cestovního ruchu a rekreace chápeme všechna zařízení, která umožňují nebo podporují jejich rozvoj. Někteří autoři zahrnují pod materiálně technickou základnu prakticky všechna zařízení terciérní sféry, jiní zase tuto základnu vymezují jen jako soubor zařízení, která bezprostředně uspokojují a slouží turistům a rekreantům. My budeme pod názvém materiálně technická základna chápat tato zařízení: ubytovací zařízení, stravovací zařízení, sportovně rekreační a zábavní zařízení, dopravní zařízení s výraznou rekreační funkcí (vleky, lanovky apod.). Dopravní předpoklady Doprava Dopravní sít a dopravní prostředky patří k základním předpokladům prostorové realizace a rozvoje cestovního ruchu a rekreace. Hodnocení dopravních poměrů se opírá o analýzu rozmístění komunikačních sítí a o rozbory dostupnosti turistických a rekreačních míst a oblastí. V evropských poměrech mají význam především analýzy dopravní propustnosti víkendového rekreačního cestovního ruchu a časová dosažitelnost atraktivních rekreačních oblastí (moře horské oblasti). Specifický význam má doprava u mezinárodního turismu. Shrnutí kapitoly Geografie cestovního ruchu je interdisciplinární a syntetizující vědní disciplína. Při geografických výzkumech cestovního ruchu je možné se setkat na jedné straně s mnohými prvky z jiných odvětví geografie (fyzické a ekonomické geografie), na straně druhé s využitím poznatků i negeografických disciplín (ekologie, ekonomie, demografie, sociologie a další). Geografie cestovního ruchu je organickou součástí geografických věd. Hlavním, a řekněme tradičním předmětem výzkumu geografie cestovního ruchu je identifikace, hodnocení a klasifikace předpokladů rozvoje cestovního ruchu v území a v návaznosti na to pak problém regionalizace cestovního ruchu jako formy prostorové klasifikace. Dalšími problémovými oblastmi výzkumu geografie cestovního ruchu je problematika druhého bydlení a zkoumání vlivu cestovního ruchu na životní prostředí (v širším vymezení na geografické prostředí). Mezi faktory, které ovlivňují prostorové uspořádání cestovního ruchu patří selektivní, lokalizační a realizační činitele. Zatímco lokalizační primárně definují potenciál cestovního ruchu v území, pak realizační faktory vytvářejí předpoklady pro jeho využití. Za selektivní faktory považujeme ty činitele, které ovlivňují poptávku po cestovním ruchu. 66

67 Otázky k zamyšlení 1. Srovnejte přístupy jednotlivých autorů k definování předmětu výzkumu geografie cestovního ruchu. 2. Vymezte základní úkoly výzkumu geografie cestovního ruchu. 3. Popište vztah mezi jednotlivými faktory rozvoje cestovního ruchu. 4. Jaké jsou základní komponenty přírodních a kulturně-historických předpokladů rozvoje cestovního ruchu?jaké činitele ovlivňují poptávku po cestovním ruchu? 5. Uved te příklady realizačních faktorů rozvoje cestovního ruchu. 67

68 4. Geografie cestovního ruchu 68

69 jí jí jí jí Tradiční statistika cestovního ruchu Nedostatky statistiky cestovního ruchu a jejich eliminace Prognózy a budoucí vývoj cestovního ruchu Statistika cestovního ruchu v České republice 5 Statistika v cestovním ruchu

70 5. Statistika v cestovním ruchu Cíl kapitoly Tato kapitola přináší výklad dvou navzájem propojených problémových okruhů. Zatímco v části věnované statistice cestovního ruchu se seznámíte se základními metodami statistického zjišt ování projevů cestovního ruchu, v části druhé se dozvíte jakým způsobem tyto projevy zobrazovat a prezentovat. Časová zátěž 1,5 hodiny Ankety výzkum trhu cestovního ruchu Princip pozorování a počítání subjektů Kvantitativní údaje 5.1 Tradiční statistika cestovního ruchu Jak poznamenává P. Bernecker, každý jev našeho života, který můžeme vyjádřit číselně, můžeme i měřit. Výjimkou není ani cestovní ruch zejména proto, že dosahuje vysoký stupeň zevšeobecnění. Jestliže jsme cestovní ruch charakterizovali jako fenomén změny místa pobytu, který přímo závisí od mobility jedince, má kvantifikace turistických proudů zvláštní význam, i když je dost problematická. Při evidenci subjektů cestovního ruchu rozlišujeme tradiční statistiku cestovního ruchu a zjišt ování pomocí ankety při výzkumu trhu cestovního ruchu. Tradiční statistika cestovního ruchu je založena na principu pozorování a počítání subjektů, které se zúčastňují cestovního ruchu. Jde o globální statistiku, to znamená o rozsáhlé anebo méně dokonalé zjištění pohybu účastníků cestovního ruchu v určitém čase a místě. Tradiční statistika tvoří opak metody reprezentativního náhodného zjišt ování a umožňuje zevšeobecnit dosáhnuté výsledky. Metoda se opírá o kvantitativní údaje, kdy subjekt cestovního ruchu je základní statistickou jednotkou. Taková statistika může zachytit jen formální znaky účastníků cestovního ruchu jako je počet, národnost, trvalé bydliště, délka pobytu v krajině anebo v určitém místě, případně i použitý dopravní prostředek. Tento způsob měření neumožňuje zachytit individualitu anebo kvalitativní znaky účastníka cestovního ruchu. Tradiční statistika se opírá o hypotézu průměrného účastníka cestovního ruchu. Jednotlivé vlastnosti a názory subjektu cestovního ruchu nemůže tento druh statistiky vyjádřit. Výhodou této metody je, že subjekt cestovního ruchu není znepokojovaný žádnými otázkami a anketami Metody tradiční statistiky cestovního ruchu Rozeznáváme dvě metody tradiční statistiky cestovního ruchu, a to metodu zkoumání (evidence účastníků) a tzv. metodu (evidence) místa pobytu. Metoda zkoumání Tato metoda zachycuje účastníky cestovního ruchu při přechodu hranic. Turistické proudy se v tomto případě evidují v průběhu změny místa pobytu. Porovnáním počtu příchodů a odchodů můžeme zjistit délku pobytu účastníků cestovního ruchu v určitém místě. 70

71 Metoda místa pobytu Druhou metodou je tzv. metoda místa pobytu, jejíž podstata je ve zjišt ování počtu účastníků cestovního ruchu přímo v místě pobytu, např. zaregistrovaných v ubytovacích zařízeních. Tato metoda umožňuje zachycení dvou veličin v určitém místě: příchody a přenocování. Z podílu počtu přenocování a příchodů vypočítáme průměrnou dobu pobytu v daném zařízení. Poznání počtu přenocování v různých ubytovacích zařízeních umožňuje podstatně lepší určení jak ekonomických vlivů tak příchodů návštěvníků. S ohledem na rozdíly ve vykazování struktury turistických proudů cestovního ruchu, tak i techniky statistiky není možné tyto metody porovnat. Podle H. P. Schmidhausera, který považuje anketní zjišt ování v domácnostech a mezi turisty za důležitý doplněk statistiky cestovního ruchu, jsou nejdůležitější přednosti statistiky cestovního ruchu na základě metody místa pobytu v porovnání s metodou evidence účastníků cestovního ruchu při přechodu hranic v tom, že na základě této metody je možné: přesně lokalizovat cestovní ruch v rámci státu, zachytit frekvenci nejen zahraničních, ale i domácích účastníků cestovního ruchu, vidět rozdělení frekvence v různých kategoriích a třídách ubytovacích zařízení, vypočítat průměrný počet přenocování v jednotlivém ubytovacím zařízení, přičemž tento přepočet by mohl odpovídat průměrné délce pobytu účastníka cestovního ruchu v daném místě (výměna hotelu během pobytu v jednom místě není častá), získat údaje o průměrném využití ubytovací kapacity. Roční využití kapacity vypočítáme ze vztahu: Využití ubytovací kapacity v % = počet přenocování 100 počet lůžek 365 Nedostatky metody místa pobytu v porovnání s metodou evidence účastníků cestovního ruchu při přechodu hranic lze spatřovat v tom, že: neumožňuje zjistit přesný počet cizinců, kteří přicestují do země (pozn. chybí rekreanti); není možné zjistit délku pobytu cizinců, pouze délku pobytu v jednotlivých ubytovacích zařízeních; neumožňuje zachytit počet cizinců, kteří přenocují u příbuzných a známých nebo v některých tzv. parahotelových ubytovacích zařízeních ty statistika nezachycuje nebo podchycuje pouze částečně; neumožňuje zachytit ty účastníky cestovního ruchu ze zahraničí, kteří navštíví zemi jen jako návštěvníci (pozn. ty neudává žádná statistika). Důležité je, že obě metody zachycují nejen účastníky rekreačního cestovního ruchu, ale i účastníky kongresů, obchodních cestujících a cestujících z jiných důvodů. Jednotlivé země používají různé metody. Například metoda evidence účastníků cestovního ruchu při přechodu hranic se používá v Kanadě, USA, Irsku, Velké Británii, Výhody metody místa pobytu Vyjádření využití ubytovací kapacity Nevýhody metody místa pobytu Využití metod 71

72 5. Statistika v cestovním ruchu Turecku, Japonsku a naopak metodu evidence místa pobytu používá Německo, Rakousko, Belgie, Lucembursko, skandinávské země, Nizozemí a Švýcarsko. V některých zemích (např. ve Francii, Španělsku, částečně v ČR, Řecku či Itálii) používají kombinaci obou metod, přičemž tato varianta poskytuje nejvíce informací z hlediska statistiky cestovního ruchu. 5.2 Nedostatky statistiky cestovního ruchu a jejich eliminace Nedostatky ve statistice cestovního ruchu Definice účastníka cestovního ruchu Nedostatky statistiky cestovního ruchu Nedostatek klasické statistiky je v nepřesném vymezení pojmu účastníka cestovního ruchu. Bohužel, národní statistiky často z technických důvodů poskytují jen nepřesný obraz o vývoji cestovního ruchu. Mimo toho některé země berou do úvahy jen počet přenocování v hotelích a zapomínají na přenocování v jiných ubytovacích zařízeních. Další země ve svých statistikách vycházejí z pojmu účastníka cestovního ruchu (turista), jak ho stanovila OSN. Toto chápání je i základem statistiky všech mezinárodních statistik (WTO, OECD atd.). Účastník cestovního ruchu byl v roce 1963 definován jako osoba, která cestuje na 24 nebo více hodin do země, která není místem jeho běžného pobytu. Toto vymezení pojmu bylo potřebné z hlediska mezinárodní porovnatelnosti statistických údajů. Následuje seznam obsahující i uvedení skupin osob, které je potřebné zkoumat. Nepatří sem na příklad jedinci, kteří trvale pracují v cizině nebo se tam chtějí usadit. Patří sem ale lidé, kteří v jedné zemi pracují a v druhé žijí. Toto omezení mezinárodních statistik je potřebné mít na zřeteli zejména při výkladu a komentování údajů o cestovním ruchu, které uveřejnily mezinárodní organizace. Pomocné metody Mikrocensus Eliminace nedostatků statistiky cestovního ruchu Pomocné metody statistického vykazování cestovního ruchu jsou založeny na zpracování pasové kontroly, na vykazování počtu návštěvníků turistických atraktivit jako například muzeí, zámků, katedrál apod., anebo na zpracování dopravních statistik. Výběrové zjišt ování můžeme pokládat jen za alternativu nebo jen jako doplněk vyčerpávajících statistických zjišt ování. Různé statistiky zahraničního cestovního ruchu jsou založeny na předběžných výsledcích výběrového zjišt ování (např. Španělsko, Velká Británie). Vyčerpávající zjišt ování je téměř nemožné s ohledem na počet uskutečněných cest. Centrální statistické úřady různých evropských zemí zjišt ují údaje v cestovním ruchu anebo od případu k případu v rámci tzv. mikrocensu (je to statisticky reprezentativní zjišt ování). Je to druh sčítání lidí s doplňujícím kladením otázek na bázi náhodného výběrového zjišt ování. Case study Například Spolkový statistický úřad ve Wiesbadenu zadává reprezentativní zjišt ování v 0,1 % domácností v SRN. Jsou kladeny otázky o počtu cest za dovolenou 72

73 a rekreací, které uskutečnily domácnosti za posledních 12 měsíců. Takto se zjistí cestovatelské chování asi lidí a asi domácností. Když se toto náhodné výběrové zjišt ování uskutečňuje metodicky korektně, přinese výsledky, které jsou jen málo nepřesnější, než vyčerpávající výzkumy (pozn. podle H. P. Schmidhausera by ale nebylo vůbec potřebné uskutečnit tuto anketu u domácností, ale stačila by desetina, resp. polovina tohoto objemu). Vlastní výzkumy a ankety Je zřejmé, že tradiční statistika cestovního ruchu je neúplná a nemůže odpovídat na žádné specifické otázky. S ohledem na význam informací o trhu cestovního ruchu (marketing cestovního ruchu) uskutečňujeme stále častější vlastní výzkumy a ankety v cestovním ruchu. Jde nám především o odpovědi na specifické otázky. Nejčastější jsou ankety v místě bydliště, resp.v domácnostech nebo anketa mezi účastníky cestovního ruchu v místě pobytu, při přechodu hranic nebo během jejich cesty. Důležité přitom je, aby každý prvek základního souboru měl stejné šance na zodpovězení otázek.volba místa, kde uskutečnit zjišt ování, závisí od stanoveného cíle. V jednom případě může být výhodnější zjišt ování v domácnostech (globální velikost trhu intenzita cestovního ruchu), v druhém případě anketa v místě pobytu, resp. během cestování (zodpovězení otázek, které se týkají místa pobytu nebo cestování a pobytu). Poté musíme rozlišovat mezi primárním průzkumem (field research) a sekundárním výzkumem (desk research). Zatímco primární výzkum představuje bezprostřední zjišt ování s konkrétním cílem (specifické nebo ústní kladení otázek v terénu ), v sekundárním výzkumu jde o výběr již zveřejněných statistických údajů, takříkajíc z druhé (sekundární) ruky (statistiky cestovního ruchu a jiné publikované údaje). Je jasné, že primární výzkum poskytuje bohatší informace díky tomu, že vychází z přímého kladení otázek. Je ale velmi nákladný, přestože je založený převážně na metodě náhodného výběru. Ankety v místě bydliště/ pobytu/ přechodu hranic Primární vs. sekundární výzkum Case study Například statistika cestovního ruchu Švýcarska zprostředkovává jako tzv. sekundární statistika (není ve formě dotazu) informace o rozsahu, vývoji a struktuře nabídky (počet pohostinských zařízení, pokojů a lůžek pro hosty spolu s rozčleněním podle cenových tříd, využití ubytovací kapacity lůžek, druhy zařízení a provozní doba a také i počet pracovníků). Dále informuje o poptávce (příchody, přenocování, délka pobytu, země z které účastník přichází) na národní, regionální a lokální úrovni. Zahrnuje tradiční ubytovací zařízení, návazně i parahotelová ubytovací zařízení. Získané údaje se zveřejňují za měsíc, sezónu a kalendářní rok. Švýcarská statistika cestovního ruchu je založena na povinném měsíčním hlášení podniků, které ubytovávají hosty. Od roku 1965 se tato povinnost vztahuje i na ubytovací zařízení, které neposkytují služby na živnostenském základě (parahotelierství). V Rakousku vyšlo již v roce 1889 usnesení ministerstva vnitra, které se týkalo založení statistiky cestovního ruchu. Mimo toho existovala ještě statistika lázeňských míst. Právně upravuje povinnosti o poskytování dat Rakouský statistický zákon z roku 1965 a nařízení o statistice cestovního ruchu z roku Rakouský 73

74 5. Statistika v cestovním ruchu statistický úřad stejně i statistický referát sekce cestovního ruchu Spolkového ministerstva hospodářství a práce periodicky zveřejňují údaje o rakouském cestovním ruchu. Podle statistického zákona o ubytování (z toku 1980) se člení statistické zjišt ování ubytovacích zařízení v SRN na měsíční údaje, ve kterých se uvádějí příchody a přenocování hostů, u cizinců i země, z kterých hostépřicházejí, přičemž se zjišt uje i počet pronajatých lůžek a ubytovacích jednotek, a na údaje z posledních 6 let (údaje o využití kapacity), které jsou nejdůležitějšími podklady pro informace o struktuře vybavenosti a kvalitě ubytovacího sektoru. Povinnost poskytovat tyto údaje platí pro majitele nebo vedoucí všech ubytovacích zařízení s kapacitou 9 a více lůžek. 5.3 Prognózy a budoucí vývoj cestovního ruchu Tradiční metoda zachycuje minulost výsledky získanými ex post a nedokáže stanovit prognózy a výhledy do budoucnosti. Toto je možné pouze extrapolací nebo regresí číselných řad. Tento nedostatek vyvažuje pravidelnost statistiky. Za předpokladu, že se přípustná chyba z roku na rok nemění, můžeme získané statistické údaje pokládat za zobrazení trendu vývoje cestovního ruchu s jistým stupněm pravdivosti. Regresní analýza a extrapolace Pro plánování cestovního ruchu stejně i pro politiku cestovního ruchu má velký význam prognóza vývoje cestovního ruchu. Prognózy o budoucím vývoji cestovního ruchu se vypracovávají nejčastěji pomocí formulací v podobě regresní analýzy (matematický vztah mezi minimálně dvěmi znaky, např. hrubý domácí produkt a výdaje na cestovní ruch) a extrapolaci trendů (matematické pokračování časových řad). Aby se předešlo nedostatkům, které vznikají jako důsledek mechanických předpokladů, používají se novější metody, které zahrnují i subjektivní prvky do výzkumu budoucnosti cestovního ruchu. Je to metoda Delphi a technika scénářů. Delphi metoda Technika scénářů Podle J. Krippendorfa můžeme metodu Delphi charakterizovat jako strukturované, vícestupňové kladení otázek stálému okruhu odborníků s cílem systematicky využít jejich zkušeností na vyvození závěrů o budoucích výsledcích. Tyto výsledky jsou přitom podmíněny komplexními relacemi vlivu. Technika scénářů vychází z vývoje různých alternativ, které charakterizují souvislosti budoucího vývoje a jejich důsledky, příp. se charakterizuje vývoj cestovního ruchu v krizovém období (scénář 1), při hospodářském růstu (scénář 2) a při průměrném/středním hospodářském růstu (scénář 3). 5.4 Statistika cestovního ruchu v České republice Platební bilance Česká národní banka sleduje v rámci platební bilance devizové příjmy a výdaje z cestovního ruchu, pomocí kterých je možné vyjádřit podíl na exportu, na HDP či na celkové spotřebě. 74

75 Následující obrázek zachycuje vývoj salda platební bilance cestovního ruchu. Z grafu 5.1 je patrné, že Česká republika si dlouhodobě udržuje kladné saldo platební bilance. V grafu je možné pozorovat jednotlivé poklesy čí růst příjmů, které odrážejí vliv vnějších faktorů na cestovní ruch v ČR. Například výrazný pokles příjmů z cestovního ruch v roce 2002 je připisován teroristickým útokům v New Yorku, které vyvolaly krizi v cestovním ruchu po celém světě. Obrázek 5.1: Vývoj devizových příjmů a výdajů z cestovního ruchu v mld. Kč Výdaje Příjmy Pramen: Česká národní banka Ekonomická odvětví Statistika České republiky nevede cestovní ruch jako samostatné odvětví. V Odvětvové klasifikaci ekonomických činností (OKEČ) na základě, které jsou získávány statistické údaje, je možné nalézt pouze odvětví, která se přímo nebo nepřímo podílejí na cestovním ruchu. Český statistický úřad sleduje následující odvětví, která se přímo podílí na cestovním ruchu: Ubytovací a stravovací služby (OKEČ 55) Železniční dopravu (OKEČ 60.1) Námořní, pobřežní a vnitrozemská vodní doprava (OKEČ 61.1 a 61.2) Pravidelná a nepravidelná letecká doprava (OKEČ 62.1 a 62.2) Vedlejší a pomocné činnosti v dopravě; činnosti cestovních kanceláří a agentur (OKEČ 63) Rekreační, kulturní a sportovní činnost (OKEČ 92) Na webových stránkách Českého statistického úřadu si vyhledejte statistiku související se satelitním účtem cestovního ruchu Návštěvnost Statistický úřad také sleduje kapacity a návštěvnost hromadných ubytovacích zařízení, která je každoročně publikována ČSÚ. Česká centrála cestovního ruchu 75

76 5. Statistika v cestovním ruchu CzechTourism každoročně z těchto dat sestavuje tzv. Kompendiu cestovního ruchu. Územní jednotka, za kterou je návštěvnost zveřejňována, jsou kraje. Z vývoje počtu ubytovaných v hromadných ubytovacích zařízeních ČR je evidentní, že dlouhodobý trend převažujícího počtu domácích turistů ubytovaných v hromadných ubytovacích zařízení nad zahraniční klientelou byl v roce 2004 prolomen a došlo k jeho nárůstu. Obrázek 5.2: Vývoj počtu českých a zahraničních turistů ubytovaných v hromadných ubytovacích zařízeních v ČR zahraniční turisté domácí turisté Pramen: Český statistický úřad Na webových stránkách České centrály cestovního ruchu CzechTourism www. czechtourism.cz (odkaz Statistiky) vyhledejte, který z krajů (mimo hlavního města Prahy) je nejnavštěvovanějším a ve kterém kraji je nejvyšší průměrná délka přenocování Satelitní účet cestovního ruchu V současnosti se statistická data o cestovním ruchu omezují většinou na údaje o kapacitách a návštěvnosti ubytovacích zařízeních a na informace o podílu cestovního ruchu na dovozu a vývozu služeb. To ovšem nepostihuje celou problematiku cestovního ruchu, která zahrnuje celý komplex ekonomických jevů jako například tvorbu hrubé přidané hodnoty a hrubého fixního kapitálu, zaměstnanost a další finanční ukazatele. Cestovní ruch má průřezový charakter a zasahuje do mnoha odvětví národního hospodářství, z tohoto důvodu je velice obtížné kvantifikovat celkový ekonomický přínos pro danou zemi. Některé oblasti ekonomiky jsou pro cestovní ruch sice charakteristické, ale poskytují produkty a služby nejenom účastníkům cestovního ruchu, kteří zase naopak spotřebovávají produkty a služby i z odvětví přímo nesouvisejících s cestovním ruchem. Z tohoto důvodu nelze ekonomický význam cestovního ruchu kvantifikovat přímo, at už z podkladů národního účetnictví (NÚ) nebo jiných odvětvových statistik, ale je nutné přistoupit ke konstrukci tzv. satelitního účtu cestovního ruchu (TSA). Ten umožňuje zobrazení větších podrobností určité oblasti 76

77 a zároveň vynechání nadbytečných informací. TSA umožňuje podrobnou analýzu poptávky a nabídky cestovního ruchu a zhodnocení celkového přínosu cestovního ruchu pro ekonomiku dané země. Základní struktura TSA je založena na obecné rovnováze existující v národním hospodářství, tedy rovnováze mezi poptávkou a nabídkou produktu vytvářeného odvětvím cestovního ruchu. V kontextu makroekonomické analýzy lze nejlépe zkoumat vztah mezi nabídkou a poptávkou podle obecného rámce národních účtů a konkrétněji podle tabulek dodávek a užití Metodická základna TSA má se systémem národních účtů stejné základní pojmy, definice, třídění a principy tvorby. Oblasti, které TSA pokrývá jsou: poptávka vytvářená různými formami cestovního ruchu, členěná podle typů návštěvníků a jejich cest a podle pořizovaných výrobků a služeb základní makroekonomické proměnné z pohledu nabídky cestovního ruchu zaměstnanost, tvorba hrubého fixního kapitálu a nefinančních investic v cestovním ruchu dovozy a vývozy spojené s cestovním ruchem příjmy a výdaje vládních institucí, vytváření osobních příjmů a příjmů z podnikání spojených s cestovním ruchem Důvodem vytvoření satelitního účtu je snaha umožnit podrobnou analýzu poptávky po výrobcích a službách, které souvisejí s cestovním ruchem, ukázat na jejich provázanost v oblasti poptávky a nabídky a popsat, jak nabídka cestovního ruchu funguje ve vztahu k ostatním hospodářským činnostem. Mezinárodní doporučení nabízejí rámec, který mohou země využít při sestavování satelitních účtů pro cestovní ruch. V obecnější rovině by měl satelitní účet umožnit lepší mezinárodní porovnání statistických údajů o cestovním ruchu Z hlediska nabídky cestovního ruchu jsou jako hlavní zdroj využívána data statistiky národních účtů, a to údaje o produkci, mezispotřebě, daních, dotacích, dovozu a tvorbě hrubého fixního kapitálu. Určitým problémem je časové zpoždění a pro potřeby cestovního ruchu málo podrobné členění těchto ukazatelů. Z těchto důvodů je v řadě případů nutné využívat odhady, což sebou nese riziko nepřesností, které je tím větší, čím hrubší členění ukazatelů poskytují používané zdroje. Zdroje dat pro TSA Poptávkovou část cestovního ruchu by měly pokrývat údaje získávané ze šetření v domácnostech (výjezdový a domácí cestovní ruch) a na hranicích (příjezdový cestovní ruch). Vzhledem k velké finanční náročnosti a v některých případech problematickému provedení těchto šetření je organizují pouze některé státy, ostatní volí různá náhradní řešení. Pro doplnění hlavních informačních pramenů slouží celá řada zdrojů. Patří k nim především ubytovací a podniková statistika, platební bilance, resortní šetření, informace poskytované profesními sdruženími a odbornými institucemi, různé mezinárodní studie, využívána mohou být také jednorázová či další pravidelná šetření na hranicích. Problematika TSA se v České republice dostala do popředí v roce 1999, kdy bylo vládou uloženo Českému statistickému úřadu (ČSÚ), aby se zabýval sestavováním satelitního účtu cestovního ruchu. Vzhledem k tomu, že pro sestavení TSA je potřeba znát řadu poměrně detailních údajů, které v té době v ČSÚ nebyly k dispozici, trvalo TSA z pohledu České republiky 77

78 5. Statistika v cestovním ruchu několik let, než bylo možné přistoupit k pokusu o naplnění alespoň některých částí TSA. V roce 2007 plánuje ČSÚ publikovat první výsledky satelitního účtu cestovního ruchu. Shrnutí kapitoly Tradiční statistika je založena na principu pozorování a počítání subjektů, které se zúčastňují cestovního ruchu. Jinými slovy se opírá se o hypotézu průměrného účastníka cestovního ruchu. Mezi metody tradiční statistiky se řadí metoda zkoumání evidence účastníků při přechodu hranic a metoda evidence účastníka v místě pobytu. Každá z těchto metod má své výhody i nevýhody. Je však prokázáno, že jejich kombinace poskytuje nejvíce informací z hlediska statistiky cestovního ruchu. O statistice je známé, že leckteré informace zahaluje a na povrch se dostává pouze jejich zlomek, to platí o cestovním ruchu dvojnásob. Prvním krokem k eliminaci nedostatků statistiky cestovního ruchu bylo a je definování pojmů, tak aby mohlo dojít k mezinárodnímu srovnání. Dalším krokem je používání tzv. pomocných metod, v podobě mikrocensů, vlastních výzkumů a anket. Tradiční metoda zachycuje minulé výsledky získanými ex post a nedokáže stanovit prognózy a výhledy do budoucnosti. To je možné pouze extrapolací nebo regresí číselných řad, které však vyžadují pravidelnost statistických šetření. Statistika cestovního ruchu v České republice vypovídá o devizových příjmech a výdajích cestovního ruchu, o kapacitách a návštěvnosti hromadných ubytovacích zařízení a s určitým omezením o ekonomických odvětvích participujících na cestovním ruchu. Mezinárodní srovnání by měl zajistit satelitní účet cestovního ruchu. Otázky k zamyšlení 1. K čemu slouží satelitní účet cestovního ruch? 2. Má Česká republika satelitní účet cestovního ruchu? 78

79 jí jí jí Význam a vývoj mezinárodního cestovního ruchu Statistiky mezinárodního cestovního ruchu Cestovní ruch v rozvojových zemích 6 Mezinárodní cestovní ruch

80 6. Mezinárodní cestovní ruch Cíl kapitoly Cílem kapitoly je podat stručného přehled o významu mezinárodního cestovního ruchu ve světové ekonomice, o jeho geografickém rozložení a regionálních rozdílech a také seznámení se současnými trendy ve vývoji mezinárodního cestovního ruchu. Časová zátěž 1 hodina 6.1 Význam a vývoj mezinárodního cestovního ruchu Cestovní ruch je jedním z nejpozoruhodnějších ekonomických a sociálních fenoménů našeho století. Nepochybně si udrží tuto pozici v nastávajícím století. Každý rok se zvětšuje podíl obyvatel světa, kteří se účastní aktivit cestovního ruchu a pro většinu zemí se cestovní ruch rozvíjí jako jeden z nejdynamičtějších a nejrychleji rostoucích sektorů ekonomiky. Mezinárodní cestovní ruch představuje v celosvětovém měřítku významnou součást celkového cestovního ruchu. Mezinárodní cestovní ruch se přitom podílí asi 10 % na celkovém objemu světového cestovního ruchu, podobné postavení má mezinárodní cestovní ruch i ve srovnání příjmů či výdajů. Světový cestovní ruch se tradičně měří pomocí mezinárodních příjezdů a mezinárodních příjmů z cestovního ruchu. Termín turistický příjezd je vztažen na celkový počet uskutečněných turistických cest, protože někteří turisté mohou uskutečnit více než jednu mezinárodní cestu za rok. Většina turistů přijíždí do zahraničních destinací na krátkodobý nebo střednědobý pobyt, v jednotlivých regionech nejsou u těchto krátkodobých či střednědobých turistů patrné přílišné rozdíly v jejich počtu, naproti tomu u turistů přijíždějící na dlouhodobý pobyt, které můžou být velmi důležité pro mnoho míst, jsou tyto rozdíly už patrnější. Vývoj mezinárodního cestovního ruchu Mezinárodní cestovní ruch se vyznačuje vysokou dynamikou růstu, a to nejvyšší ze všech sektorů světového hospodářství. Jestliže v roce 1950 bylo uskutečněno asi 25 mil. zahraničních turistických účastí, pak dnes tato hodnota dosahuje 763 mil. mezinárodních příjezdů (v roce 1970 kolem 120 mil., v roce 1993 již kolem 500 mil. a v roce milionů příjezdů). Toto navýšení objemu mezinárodního cestovního ruchu představuje v průměru 7 % roční růst mezinárodních příjezdů. Srovnatelné tempo růstu má pouze mezinárodní obchod (mezinárodní cestovní ruch bývá také označován jako skrytý export). Příjmy z mezinárodního cestovního ruchu (vyjma mezinárodních příjmů z jízdného) pro rok 2004 se odhadují na 623 mld. USD, převedeno do příjmů za příjezd je to 817 USD. Podle odhadů WTO bude mezinárodní cestovní ruch v příštích letech pokračovat v růstu okolo 4 4,5 % ročně. V absolutních hodnotách toznamená, že v roce 2010 se počet mezinárodních příjezdů bude pohybovat kolem miliardy a v roce 2020 okolo 1,6 miliardy. Předpokládá se, že jeden ze čtyř turistických pobytů bude dlouhodobý. Všechny regiony světa budou mít zajištěn solidní růst mezinárodního cestovního ruchu, stejně lze uvažovat o růstu domácího cestovního ruchu. 80

81 6.1.1 Prostorová diferenciace mezinárodního cestovního ruchu Mezinárodní cestovní ruch je regionálně značně diferencován. Nejvýznamnější turistickou oblastí (v rámci statistik WTO World Tourism Oranization) je Evropa, na kterou připadalo v roce mil. zahraničních příjezdů, tj. 54,5 % z celosvětového mezinárodního turismu (v roce 1990 činil tento podíl 60 %), podobná situace je i v příjmech z mezinárodního turismu (v roce 2004 kolem 327 mld. dolarů, tj. 52,2 % celosvětového podílu). Druhou nejvýznamnější turistickou oblast představuje Asie a Oceánie (cca 152,5 mil. zahraničních účastí, tj. téměř 20 %, stejný podíl dosahuje makroregion i z hlediska příjmů z cestovního ruchu). Třetí nejvýznamnější je Amerika s více než 125,8 mil. zahraničních účastí v roce 2004 (16,5 %) a s příjmy v roce 2004 více než 131,7 mld. dolarů (20,1 %). Další oblasti Afrika a Blízký Východ dosahují podílu kolem 3 5 % v obou ukazatelích. Hlavním problémem posledně uvedených regionů (jinak atraktivních) je dosud nedostatečná turistická infrastruktura a časté válečné konflikty. Ačkoliv nejsou dostupná všechna hodnotící data, předpokládá se, že celkově je domácí cestovní ruch až desetinásobně vyšší než mezinárodní. Cestovní ruch je důležitou aktivitou v mnoha velkých zemích, přispívá 5 10 % národnímu HDP. Avšak v některých menších zemích a zvláště v několika malých ostrovních státech v oblasti Karibiku, rovníkového Pacifiku a Indického oceánu cestovní ruch vytváří až % HDP. Předpokládá se, že na mnoha místech, kde cestovní ruch je stále menšinové odvětví, může dojít v brzké době k jeho poměrně rychlému růstu a v budoucnosti může nabýt na významnosti. V roce 1998 průmyslově vyspělé a rozvinuté státy vyprodukovaly okolo 55 % příjmů z celkového mezinárodního cestovního ruchu, rozvojové státy 32 % a státy Střední a východní Evropy 13 %. Výrazných změn doznal mezinárodní cestovní ruch po roce 1989 v Evropě. V postkomunistických evropských zemích se turismus vyvíjel velmi rozdílně. Největší přírůstky zahraničních návštěvníků (při celkové dominantní orientaci na západoevropské země a USA) zaznamenaly zejména Mad arsko, Polsko, ČR a Slovensko (zlepšení turistických služeb, stabilní politická situace, celková turistická atraktivnost), a to i z pohledu devizových příjmů (např. v ČR se příjmy z aktivního zahraničního cestovního ruchu podílely v letech až 18 % na našem exportu, v roce 1999 kolem 11 %). Naproti tomu značný úbytek zahraniční návštěvnosti je doposud zaznamenáván v zemích bývalého SSSR, Bulharsku, Albánii. Mezi další turisticky atraktivní země lze také zahrnout Bulharsko, pobaltské státy, skandinávské země, Izrael, Keňu (safari), antilské ostrovy, Indii, Nepál, Filipíny, Nový Zéland, Peru, aj. 81

82 6. Mezinárodní cestovní ruch 6.2 Statistiky mezinárodního cestovního ruchu Mezinárodní příjezdový cestovní ruch Obrázek 6.1: Mezinárodní turistické příjezdy Tabulka 6.1: Mezinárodní cestovní ruch přehled světadílů a regionů Světadíl, region Počet příjezdů zahraničních turistů v mil Svět Evropa 264,8 309,3 384,1 416,4 Severní Evropa 30,3 39,4 44,6 48,4 Západní Evropa 108,6 112,2 139,7 138,7 Střední a Východní Evropa ,1 78,4 Jižní Evropa 93,9 102,7 140,8 150,9 Asie a Pacifik 57, ,9 152,5 Severovýchodní Asie 28 44,1 62,5 87,6 Jihovýchodní Asie 21,5 28, ,3 Oceánie 5,2 8,1 9,2 10,2 Jižní Asie 3,2 4,2 6,1 7,5 Amerika 92,8 109,0 128,2 125,8 Severní Amerika 71,7 80,7 91,5 85,8 Karibik 11, ,1 18,2 Střední Amerika 1,9 2,6 4,3 5,8 Jižní Amerika 7,7 11,7 15,2 16,0 Afrika 15,2 20,4 28,2 33,2 Severní Afrika 8,4 7,3 10,2 12,8 Subsaharská Afrika 6,8 13,2 18,0 20,4 Střední Východ 10,0 14,3 25,2 35,4 Pramen: World Tourism Organisation

83 Tabulka 6.2: Mezinárodní cestovní ruch 2004 přehled nejvýznamnějších zemí Světadíl, země Počet příjezdů zahraničních turistů v mil. Světadíl, země Počet příjezdů zahraničních turistů v mil. Afrika 33,2 Evropa 416,4 Jižní Afrika 6,8 Francie 75,1 Tunisko 6,0 Španělsko 53,6 Egypt* 5,7 Itálie 37,1 Maroko 5,5 Velká Británie 27,8 Zimbabwe 1,9 SRN 20,1 Alžírsko 1,2 Rakousko 19,4 Keňa 1,1 Turecko 16,8 Ukrajina 15,6 Amerika 125,8 Polsko 14,3 USA 46,1 Řecko* 14,0 Mexiko 20,6 Mad arsko 12,2 Kanada 19,2 Portugalsko 11,6 Brazílie 4,7 Nizozemí 9,6 Portoriko 3,5 Rusko 9,2 Dominikánská republika 3,5 Chorvatsko 7,9 Argentina 3,4 Irsko 7,0 Kuba 2,0 Belgie 6,7 Chile 1,8 Švýcarsko* 6,5 Uruguay 1,8 Česká republika 6,1 Bulharsko 4,6 Asie a Pacifik 152,2 Rumunsko* 3,6 Čína 41,8 Norsko 3,6 Hong Kong 21,8 Dánsko 3,4 Malajsko 15,7 Kazachstán 3,1 Thajsko 11,7 Švédsko 3,0 Macao 8,3 Finsko 2,8 Japonsko 6,1 Korea 5,8 Střední Východ 35,4 Singapur* 5,7 Saudská Arábie 8,6 Indonésie 5,3 Spojené arabské emiráty* 5,9 Austrálie* 4,4 Bahrain 3,0 Indie 3,4 Sýrie 3,0 Taiwan 3,0 Jordánsko 2,9 Nový Zéland 2,3 Libanon 1,3 Pramen: Tourism Market Trends, 2005; pozn.*data z roku 2003 Na základě tabulky 6.2 sestavte kartogram geografického rozložení zemí světa podle návštěvnosti. 83

84 6. Mezinárodní cestovní ruch Obrázek 6.2: Mezinárodní turistické proudy v Evropě (2005) Pramen: Atlas cestovního ruchu České republiky, Mezinárodní výdaje v cestovním ruchu Tabulka 6.3: Výdaje v mezinárodním cestovním ruchu 2004 přehled nejvýznamnějších zemí Země Výdaje Podíl v % Počet obyvatel (v mil.) Výdaje na obyv. Německo 71,0 11, USA 65,6 10, Velká Británie 55,9 9, Japonsko 38,1 6, Francie 28,6 4, Itálie 20,5 3, Čína 19,1 3,1 1, Nizozemí 16,4 2, Kanada 16,0 2, Rusko 15,7 2, Belgie 14,0 2, Hong Kong 13,3 2, Španělsko 12,2 2, Rakousko 11,4 1, Švédsko 10,1 1, Korea 9,9 1, Austrálie 9,4 1, Švýcarsko 8,8 1, Norsko 8,4 1, Taiwan 8,2 1, Pramen: Tourism Market Trends, 2005 Na základě výše uvedené tabulky 6.3 sestavte kartogram geografického rozložení zemí světa podle výdajů v mezinárodním cestovním ruchu. 84

85 6.2.3 Mezinárodní příjmy z cestovního ruchu Tabulka 6.4: Příjmy z mezinárodního cestovního ruchu 2004 přehled nejvýznamnějších zemí Světadíl, země Příjmy v mld. USD Světadíl, země Příjmy v mld. USD Afrika 18,3 Evropa 326,7 Jižní Afrika 5,6 Španělsko 45,2 Maroko 3,9 Francie 40,8 Tunisko 1,9 Itálie 35,7 Tanzanie 0,6 Německo 27,7 Botswana 0,5 Velká Británie 27,3 Keňa 0,5 Turecko 15,9 Rakousko 15,4 Amerika 131,7 Řecko 12,9 USA 74,5 Švýcarsko 10,4 Kanada 12,8 Nizozemsko 10,3 Mexiko 10,6 Belgie 9,2 Brazílie 3,2 Portugalsko 7,8 Dominikánská republika 3,2 Chorvatsko 7,1 Portoriko 3,0 Švédsko 6,2 Argentina 2,6 Polsko 5,8 Kuba 1,9 Dánsko 5,7 Bahamy 0,9 Rusko 5,2 Jamajka 1,4 Irsko 4,3 Česká republika 4,2 Asie a Pacifik 125,0 Mad arsko 4,1 Čína 25,7 Lucembursko 3,7 Austrálie 13,0 Norsko 3,1 Japonsko 11,2 Izrael 2,4 Thajsko 10,0 Bulharsko 2,2 Hong Kong 9,0 Kypr 2,1 Malajsie 8,2 Finsko 2,1 Macao 7,5 Korea 5,7 Střední Východ 21,0 Singapur 5,1 Saudská Arábie 6,5 Nový Zéland 5,0 Egypt 6,1 Indonésie 4,8 Sýrie 2,2 Indie 4,8 SAE 1,6 Thaiwan 4,0 Libanon 1,3 Jordánsko 0,8 Pramen: Tourism Market Trends, 2005 Na základě tabulky 6.4 sestavte kartogram geografického rozložení zemí světa podle příjmů z mezinárodního cestovního ruchu. 85

86 6. Mezinárodní cestovní ruch Tabulka 6.5: Saldo peněžních toků z mezinárodního cestovního ruchu v roce 2003 Čistí příjemci Čistí plátci Pořadí Stát v mil. $ Pořadí Stát v mil. $ 1. Španělsko Německo Francie USA Turecko Japonsko Itálie Rusko Řecko Nizozemsko USA Hong Kong Chorvatsko Norsko Macao Belgie Thajsko Taiwan Portugalsko Kuvajt Egypt Irán Mexiko Švédsko Malajsie Korea Austrálie Kanada Dominikánská republika SAE Maroko Singapur Jižní Afrika Dánsko Čína Irsko Nový Zéland Pákistán Rakousko Venezuela Švýcarsko Argentina Portoriko Finsko Česká republika Izrael Saudská Arábie Pobřeží Slonoviny Mad arsko Bělorusko Bahamy Island Kypr Omán Tunisko Kolumbia Polsko Bangladéš Jamajka Lotyšsko Indonésie Kazachstán Bulharsko Katar Kostarika Ázerbajdžán Aruba Moldavsko Barbados Indie 46 Pramen: Tourism Market Trends,

87 6.3 Cestovní ruch v rozvojových zemích Cestovní ruch byl dlouho uznáván jako velmi vhodná forma pomoci rozvoji hospodářsky zaostalým zemím třetího světa. V odborné literatuře se setkáváme s názorem, že cestovní ruch, který je průmyslem na práci náročného odvětví služeb, lépe vyhovuje rozvojovým zemím jako kapitálově náročný průmysl. Tento názor se opíral o: vhodné přírodní předpoklady (krajina, klima), bohatou nabídku i když nekvalifikovaných pracovních sil, rostoucí touhu účastníků cestovního ruchu z rozvinutých státu po dobrodružství ve vzdálených krajinách, po exotické kultuře, příjmový a multiplikační efekt cestovního ruchu. Mnohé neúspěchy a důkladné výzkumy o sociálně-ekonomických důsledcích cestovního ruchu v rozvojových krajinách měly za následek věcnější posouzení problémů politiky cestovního ruchu v rozvojových zemích. Tyto výzkumy varují před jednostranným posuzováním jen hospodářské stránky rozvojových projektů bez ohledu na sociálně-psychologické činitele. Kriticky musíme hodnotit především nejčastěji uváděné argumenty : Cestovní ruch je hlavním producentem deviz, které rozvojové země tak velmi potřebují. Je třeba brát v úvahu devizové úniky v důsledku dovozu vyvolaného cestovním ruchem jako i úniky způsobené nabídkou zájezdů ( balík služeb ), dále je třeba brát v úvahu služby, které poskytují zahraniční cestovní organizace, hotelové řetězce a letecké společnosti. Cestovní ruch urychluje rozvoj infrastruktury v rozvojových zemích. Nebere se přitom do úvahy otázka vlastních priorit s ohledem na investice v zemi. Cestovní ruch vytváří nová pracovní místa. S ohledem na nízkou úroveň vzdělání v rozvojových krajinách a s ohledem na to, že v nich působí často mnohé zahraniční společnosti, finančně zajímavá místa jsou vyhrazena pro cizince. Cestovní ruch přispívá k porozumění mezi národy. Tento efekt byl zpochybněn v různých publikacích. Kromě toho přímý kontakt mezi hostem a domácím obyvatelstvem je minimální. Vlivem konzumního chování a životních návyků účastníků cestovního ruchu vznikají u domácího obyvatelstva také potřeby, které se nedají uspokojit (demonstrativní efekt). Dochází tak k omezení sociálních a kulturních struktur, což sotva přispívá k vzájemnému porozumění. Nesmíme přehlédnout ani to, že díky existující jednosměrné cestě turistického proudu se rozvojové krajiny dostávají do nebezpečné závislosti na hospodářském a politickém vývoji zemí vysílajících turisty. Nevyřešenou otázkou zůstává i poškozování životního prostředí v důsledku znečišt ování ovzduší a vody, devastování krajiny a omezování přírodního životního prostředí. Vyjmenování kritických činitelů politiky cestovního ruchu v rozvojových zemích je východiskem pro rozvojové projekty, které podporují mezinárodní organizace jako OSN, UNCTAD, UNESCO, OIT atd. Není možné popřít, že cestovní ruch Kritika pozitivních důsledků cestovního ruchu 87

88 6. Mezinárodní cestovní ruch v mnohých zemích přispěl k hospodářskému růstu, např. v Keni. Na základě toho se výrazně liší názory na přednosti a nedostatky cestovního ruchu v rozvojových zemích. Přizpůsobivý cestovní ruch Řešením problémů cestovního ruchu v rozvojových zemích je konstruktivní mezinárodní spolupráce, jejímž výsledkem by měla být vyvážená kvalitativní a kvantitativní struktura nabídky cestovního ruchu, která vychází ze struktury nabídky, bere ohled na hranice turistické únosnosti, zabezpečuje spravedlivé odměňování, nahrazuje použité národohospodářské výrobní faktory rozvojových zemí a nejen zahraničního kapitálu. Někteří autoři se přimlouvají v rozvojových zemích za přizpůsobivý cestovní ruch, který je potřeba spojit se zodpovědnou osvětou ve vyspělém a třetím světě. Konkrétní formy přizpůsobivého cestovního ruchu vidí ve splnění následujících požadavků: a) z hlediska cestujícího zlepšení přípravy zájezdu namísto prezentace neskutečného světa v barevných katalozích, výchova účastníků cestovního ruchu k samostatnosti namísto dobře naolejovaného, hotového a vše zahrnujícího zájezdu, cesta do přítomnosti, nejen do růžové minulosti, odstranění zábran, konfrontace namísto vzájemného se pozorování. b) z hlediska navštíveného investice do projektů cestovního ruchu jsou opodstatněné jen tam, kde se budou využívat účelně, tj. kde budou podporovat i domácí cestovní ruch, kapacitu existující infrastruktury je potřebné optimálně využít a dále rozvíjet, potřeba investic musí vycházet z možností země, investice nesmí být závislé jen na zahraničním kapitálu, do popředí se musí dostat ekologické aspekty (ekologicky únosné projekty), namísto velkých projektů, které se zaměřují na rychlý zisk, decentralizace cestovního ruchu podpora malých projektů v málo rozvinutých regionech podpora různých forem cestovního ruchu odstranění monokulturního znaku např. na slunce a vodu. V souvislosti s cestovním ruchem zemí třetího světa se uvádějí dvě nové formy cest alternativní a projektový cestovní ruch. V případě alternativního cestovního ruchu jde o formu cestovního ruchu, která podporuje střední a dlouhodobější pobyty (3 týdny a více). Cílem těchto pobytů je poznání života jiných lidí v jejich domácím prostředí, a tím prostřednictvím bezprostředních kontaktů odstranění existujících nebo vznikajících předsudků. Účastníky tohoto cestovního ruchu jsou malé skupiny nebo i jednotlivci. Nezbytným předpokladem účasti na této formě cestovního ruchu je důkladná informovanost před cestou, ochota a připravenost řešit možné problémy v průběhu cesty, 88

89 zřeknutí se běžné infrastruktury cestovního ruchu, postojů a hodnot jako i ochota vyhodnotit získané dojmy po návratu. Jako příklad můžeme uvést trekking (turistika mimo moderní civilizace). V případě projektového cestovního ruchu se účastník cestovního ruchu má možnost organizovaným způsobem seznámit s rozvojovými projekty třetího světa. Shrnutí kapitoly Jedním z možných členění cestovního ruchu je rozdělení na domácí a mezinárodní cestovní ruch. Mezinárodní cestovní ruch zahrnuje cestování návštěvníků mezi jednotlivými zeměmi světa. Přestože podíl mezinárodního cestovního ruchu tvoří cca 10 % celkového objemu cestovního ruchu, jeho význam pro národní hospodářství je mnohem vyšší. Důvodem je skutečnost, že aktivní saldo příjmů z mezinárodního cestovního ruchu přispívá ke zlepšení obchodní bilance státu. V tomto smyslu je mezinárodní cestovní ruch považován za skrytý export. Prostorové rozložení mezinárodních příjezdů je výrazně diferencované. Nejnavštěvovanějším makroregionem je Evropa, následovaná Asií s Oceánií. Na třetím místě se nachází Amerika. Z hlediska příjmů z cestovního ruchu je pozice Ameriky silnější, v pořadí jednotlivých makroregionů je na druhém místě za Evropou. Mezinárodní cestovní ruch však nepřináší pouze pozitivní efekty. Negativní dopady se projevují zejména v rozvojových zemích ve formě akulturace a poškozování životního prostředí. Otázky k zamyšlení 1. Které ze zemí, jež vykazují záporné saldo platební bilance z mezinárodního cestovního ruchu, patří k zemím s nejvyšším výjezdovým cestovním ruchem? 2. Jaká jsou rizika rozvoje mezinárodního cestovního ruchu v rozvojových zemích? 89

90 6. Mezinárodní cestovní ruch 90

91 jí jí jí Všeobecná charakteristika Ekonomické funkce cestovního ruchu Příjmy a výdaje z mezinárodního cestovního ruchu 7 Ekonomický význam cestovního ruchu

92 7. Ekonomický význam cestovního ruchu Cíl kapitoly V této kapitole se seznámíte s cestovním ruchem jako s významným odvětvím národního hospodářství. Objasněn bude vliv cestovního ruchu na ekonomiku a současně bude nastíněn princip satelitního účtu cestovního ruchu jako makroekonomického ukazatele. Další část kapitoly vám zprostředkuje základní ekonomické funkce cestovního ruchu, které jsou vzhledem k multidisciplinárnímu charakteru cestovního ruchu pro toto odvětví specifické. Časová zátěž 3,5 hodiny 7.1 Všeobecná charakteristika Makroekonomický pohled Odvětví cestovního ruchu patří mezi nejvýznamnější součásti národních ekonomik i světového trhu. Podle údajů Světové organizace cestovního ruchu (WTO) a Světové rady cestování a cestovního ruchu (WTTC) je cestovní ruch největším zaměstnavatelem na světě. Uvádí se, že mezinárodní cestovní ruch svým obratem kolem 600 mld. USD zaujímá v mezinárodním obchodu první místo (následuje obchod s ropou a ropnými produkty a automobilový průmysl). V důsledku svého vlivu na tvorbu hrubého domácího produktu, devizové a daňové přínosy, tvorbu pracovních příležitostí je jeho další rozvoj v zájmu každého státu. Podle odhadu WTTC se cestovní ruch podílel v roce 2000 na tvorbě hrubého domácího produktu ve světě téměř 11 % a ve státech Evropské unie (EU) průměrně 13,5 %. Podle tohoto zdroje zaměstnává cestovní ruch zhruba 11 % pracovních sil, přičemž se počítá s jeho dalším dynamickým rozvojem. Obrázek 7.1: Světový export zboží a služeb (1998) Cestovní ruch tak příznivě působí jednak na zaměstnanost obyvatelstva a na tvorbu HDP, jednak na platební bilanci státu, na příjmy státního rozpočtu a místní rozpočty (viz obrázek 7.2). 92