PSYCHOLOGIE NÁRODNOSTNÍCH

Transkript

1 PSYCHOLOGIE V PRAXI - DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ ZAMĚSTNANCŮ ORGANIZACÍ POSKYTUJÍCÍCH SOCIÁLNÍ SLUŽBY, CZ.1.07/3.2.13/ PSYCHOLOGIE NÁRODNOSTNÍCH N MENŠIN Mgr. Bc. Markéta Kotková,, DiS.

2 PSYCHOLOGIE NÁRODNOSTNÍCH MENŠIN Mgr. Bc. Markéta Kotková, DiS. PSYCHOLOGIE V PRAXI - DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ ZAMĚSTNANCŮ ORGANIZACÍ POSKYTUJÍCÍCH SOCIÁLNÍ SLUŽBY, CZ.1.07/3.2.13/

3 OBSAH 1 Úvod 4 2 Základní terminologie 5 3 Azylové řízení a azylanti 10 4 Psychosociální situace imigrantů a uprchlíků Kulturní šok Fáze kulturního šoku Jak zmírnit kulturní šok Posttraumatická stresová reakce 18 5 Komunikace s cizincem v češtině Verbální komunikace Způsob oslovování Množství zdvořilostních frází na začátku komunikace Pravdivost x nepravdivost ve verbální výpovědi Rozdíly v tykání x vykání Rozdíly ve slovní zásobě, používání frází V některých kulturách jsou určitá témata tabu Problémová témata Nonverbální komunikace Neverbální komunikační projevy Vzájemné porozumění Motivace Specifika verbální a neverbální komunikace na Ukrajině Specifika verbální a neverbální komunikace u Romů Specifika verbální a neverbální komunikace ve Vietnamu Specifika verbální a neverbální komunikace Číňanů Specifika verbální a neverbální komunikace Japonců 30 6 Národnostní menšiny v ČR Počet cizinců v ČR Slovenská národnostní menšina Bulharská národnostní menšina Maďarská národnostní menšina Německá národnostní menšina Polská národnostní menšina Ruská národnostní menšina Rusínská národnostní menšina Ukrajinská národnostní menšina 36 2

4 6.9.1 Ukrajinská rodina a kulturní vzorce Práce a zaměstnání Řecká národnostní menšina Srbská národnostní menšina 40 7 Nové národnostní menšiny Vietnamci Vietnamská rodina a rodinné vzorce Práce a zaměstnání Mongolové 44 8 Romská národnostní menšina Jak definují sami Romové svoji identitu, kým se cítí? Struktura romského společenství u nás Romský jazyk Z historie Pravlast Romů a jejich putování do Evropy Příchod Romů do českých zemí Romská kultura Romská rodina a kulturní vzorce Jak vzniká romství Nejvyšší a málo uznávané hodnoty Romů Povahové zvláštnosti Romů Rituální praktiky a jejich význam Práce a zaměstnání Romové v České republice dnes Současné problémy soužití Romů s českou majoritní společností Sociální patologie Kriminalita páchaná na Romech Občanství Nezaměstnanost Bydlení Zdraví Diskriminace, rasismus, rasistické útoky Emigrace Školství Sebevědomí Možnosti a meze integrace Romů Státní politika vůči Romům po roce Možnost řešení při dobré vůli 79 9 Použité zdroje 82 3

5 1 ÚVOD Česká společnost je i přes vnitřní vývoj a změny v posledních dvou dekádách stále homogenní a relativně uzavřená nejsilněji z hlediska jazyka, životního stylu i ochoty přijímat cizince. Soužití s cizinci jiných kultur je majoritou považováno za problém. Je však nutné si uvědomit, že skončila doba, kdy se můžeme ptát, zda cizince na území státu chceme, či nikoliv. Příliv cizinců do České republiky i do české společnosti je nezvratitelným faktem. Musíme tedy hledat odpověď na otázku, jak formovat a upravovat proces příchodu a začleňování cizinců do společnosti v ČR. Kam jej nasměrovat tak, aby byl akceptovatelný a přínosný pro obě strany. Aby posiloval otevřenost české společnosti, ale neoslaboval její kohezi nebo případně nesměřoval ke vzniku uzavřených, neintegrovaných a cizorodých komunit, které mají vůči české společnosti, podmínkám života a kultuře odcizený vztah. 4

6 2 ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE Dvojí význam pojmu kultura: Kulturu lze chápat minimálně na dvou úrovních: Podle širšího pojetí zahrnuje kultura všechno, co vytváří lidská civilizace systém artefaktů, materiálních výsledků lidské činnosti (např. obydlí, nástroje, oděvy, průmysl, dopravní a telekomunikační systémy), také sociokulturních regulativů a idejí sdílených a předávaných členy určité společnosti, což jsou duchovní výtvory lidí (umění, náboženství, morálka, zvyky, vzdělávací systémy, politika, právo aj.). Kultura je univerzální lidský fenomén, specificky lidská činnost, která není vlastní jiným biologickým formám života. Kultura z univerzálního hlediska je tedy nejvýznamnější znak, jímž se druh Homo sapiens sapiens odlišuje od ostatních živočichů. Tato univerzální všelidská kultura se manifestuje (projevuje) v nesmírném množství dílčích lokálních kultur. Podle užšího pojetí (uplatňováno v kulturní antropologii a také interkulturní psychologii) je kultura vnímána a studována jako zvláštní způsob života různých skupin lidí tedy kultura určitého společenství, čímž se míní jeho zvyklosti, symboly, komunikační normy a jazykové rituály, sdílené hodnotové systémy, předávané zkušenosti, zachovávaná tabu. Jak se člověk stává příslušníkem určité kultury? Děje se tak prostřednictvím procesu, který je v kulturní antropologii nazýván enkulturace (enculturation), v interkulturní psychologii častěji kulturní transmise (cultural transmission). Jde v podstatě o anonymní termíny, označující proces osvojování určité kultury jedincem od jeho narození až do dospělosti. Kulturní transmise hodnot slouží k zachování kulturní identity člověka. Ale empirické výzkumy ukazují i odlišný obraz: v některých zemích se u imigrantů objevuje generační mezera v kulturní transmisi, tj. potomci rodičů imigrantů se přizpůsobují kultuře hostitelské země a hodnoty původní kultury jsou oslabovány. S ústředním pojmem kultura souvisejí také další procesy, označované termíny adaptace, akulturace, asimilace. Drbohlav (2001) rozeznává čtyři základní typy soužití podle toho, zda si imigrant zachovává svou kulturní identitu, či nikoli a zda udržuje vztahy s ostatními etnickými skupinami, nebo neudržuje: Integrace zde si imigrant jak zachovává svoji kulturní identitu, tak udržuje vztahy s ostatními etnickými skupinami. Asimilace imigrant udržuje vztahy s jinými etnickými skupinami, ale svou kulturní identitu si nezachovává. 5

7 Separace je typ soužití, kdy si imigrant zachovává svoji kulturní identitu, avšak neudržují žádné vztahy s jinými etniky. Marginalizace zde imigrant neudržuje vztahy s jinými etnickými skupinami, ani si nezachovává svoji kulturní identitu. Adaptace je do jisté míry hierarchicky nejvyšším nebo také všeobjímajícím pojmem vztahu cizinec majoritní prostředí. Odráží řadu geograficky, ekonomicky, sociokulturně a psychologicky významných procesů a subprocesů, jimiž imigrant v nové zemi prochází, jimiž je formován a jež zároveň přetvářejí původní struktury. Akulturace je sociální proces, který se uskutečňuje ve všech případech, kdy se dostávají do dlouhodobého kontaktu nebo do střetu dvě nebo i několik kultur současně. Znamená kulturní změnu imigrantů, jež je výsledkem stálého kontaktu mezi odlišnými kulturními skupinami. Tento kontakt muže být jednostranný (imigranti přijímají prvky majority zejména její jazyk), ale i oboustranný, kdy i členové majoritní společnosti přijímají určité kulturní prvky minority (např. přijmutí způsobu oblékání, jazykové prvky, určité způsoby chování, zvyklostí, žebříčku hodnot), aniž by docházelo ke zříkání se vlastní kultury. Asimilace je definována jako ztráta kulturní identity a úplné splynutí s majoritní společností. Asimilace na makroúrovni (tj. imigrační skupina): 1. Pokud je přistěhovalá minorita ochotna vzdát se své etnické identity a plně se přizpůsobit národnostní většině, popř. dominantní kultuře, pak hovoříme o monistické asimilaci. 2. Asimilační proces však nemusí být chápán jednostranně, ale může být založen na principu vzájemnosti. Přijatá menšina a přijímající většina se sbližují jako důsledek interakce a komunikace. Pak se jedná se o tzv. asimilaci interakční, díky níž vznikají jazykové a národnostní pospolitosti. 3. Další eventualitou je pluralistická asimilace, během níž se různé skupiny shodují na určité úrovni jednostranného nebo vzájemného přizpůsobení; zříkají se však dále zacházející konvergence a zachovávají si své odlišné kultury. Asimilace na mikroúrovni (tj. z pohledu jednotlivce): 1. Behaviorální asimilace je míra vstřebávání kulturních znaků přijímací společnosti (jazyk, náboženství, oblečení, sport, umění apod.). 2. Strukturální asimilace je proces, jakým se imigranti a jejich potomci začleňují do sociální a zaměstnanecké struktury a současně vstupují do politických, sociálních a kulturních organizací přijímací společnosti (někteří autoři například považují integraci za strukturální asimilaci). 6

8 S procesem asimilace jsou spjaty velké potíže. V současnosti jde zejména o to, jak vyřešit rozpor mezi tím, aby se určité etnikum (např. národnostní menšina) adaptovalo v prostředí většinové populace, přejímalo určité prvky většinové kultury a zároveň aby si uchovalo svou vlastní kulturu a nerozplynulo se v kultuře dominantní. Integrace je obecně sjednocení či včlenění nižší části do vyššího celku. Ve vztahu k imigraci se jedná o proces, v jehož rámci se imigranti stále více včleňují do různých oblastí společenského života v majoritní společnosti a do již existujících sociálních struktur. V popředí zájmu je především kvalita a způsob jejich zapojení do daného socioekonomického, právního, politického a kulturního systému majoritní společnosti. Integraci lze tedy chápat jako proces začleňování do socioekonomického, právního a kulturního systému majority i stav výsledný stupeň propojenosti. Další pojem, který souvisí s danou problematikou, je pojem separace/segregace. Vyčlenění z majoritní společnosti způsobené samotnou minoritou se obvykle nazývá separace, naopak vyvolané tlakem majority se nazývá segregace. K segregaci dochází nejen z hlediska psychologických aspektů chování jedince či etnické skupiny, nýbrž i z toho vyplývajících sídelně prostorových vztahů (např. ghettotizace). Akulturační strategie čtyři možnosti, jakých může imigrant dosáhnout v průběhu akulturace. Jsou možné různé kombinace odpovědí založených na předpokladu, zda jednotlivec chce či nechce si udržet svá specifika a zda chce či nechce spolupracovat se zástupci jiných skupin. Výsledkem jsou následující varianty: 1. Asimilace je absorpce minoritní skupiny do dominantní, majoritní společnosti nebo sloučení více skupin a zformování kvalitativně nové společnosti (tzv. melting pot koncept). 2. Integrace znamená, že si etnická skupina udrží určitou kulturní identitu a současně se začlení do skupiny dominantní, se kterou významně spolupracuje. 3. U segregace/separace nejsou podstatné vztahy mezi dominantní společností a minoritou, minorita si žije víceméně svým vlastním životem v izolaci, udržuje si svou etnickou identitu a tradice. 4. Marginalizace (izolovanost i nezachování si své identity) je charakterizována vzepřením se majoritní společnosti, objevují se pocity odcizení, ztráta vlastní identity a akulturační stres. 7

9 Národnost znamená příslušnost k určitému národu, nebo příslušnost k národnostní menšině v prostředí jinonárodnostní většiny. Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Národnost není (v ČR) totožná s občanstvím. Národnostní menšina skupina osob téže národnosti žijící v prostředí jinonárodnostní většiny, nebo která je v daném prostoru početně v menšině, zatímco v jiném státě táž národnost tvoří většinovou společnost. Definice národnostní menšiny není v různých státech jednotná. V ČR je za národnostní menšinu považováno společenství občanů ČR žijící na území současné ČR, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo. Národnostní menšiny mají v ČR svou reprezentaci v Radě pro národnostní menšiny zřízené jako poradní orgán vlády ČR. Tato Rada má 29 členů, z nichž 18 tvoří zástupci národnostních menšin, a jsou navrhováni sdruženími příslušníků národnostních menšin. Poměr zastoupení závisí na velikosti konkrétní menšiny. Národnostní menšiny dosahují v současné době svého uznání, mohou se organizovat v národnostních spolcích, vydávat časopisy, knihy. Migrace Problematika migrace a azylu je mezinárodním fenoménem, který má dopady na nejrůznější oblasti společenského, hospodářského a politického života země. A to dopady negativního charakteru, v souvislosti s bezpečnostními riziky a nelegální migrací, ale i dopady, jež mohou mít pozitivní přínos, jako například řešení nepříznivého společensko ekonomického vývoje poznamenaného stárnutím obyvatelstva. Ve všech vyspělých státech Evropy, včetně České republiky, dochází ke stále se zhoršující demografické situaci. Podle různých průzkumů bude mít Česká republika v roce 2030 výrazný deficit lidí v produktivním věku. Některé z těchto průzkumů mluví až o statisících. I to bylo jedním z důvodů vzniku projektu Aktivní výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků, který realizuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR a podílí se na něm i Ministerstvo vnitra ČR a Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Cílem tohoto projektu je přivést do České republiky odborníky ze zahraničí, kteří se zde chtějí usadit i se svými rodinami. Česká republika nabízí vybraným kvalifikovaným pracovníkům možnost požádat ve zkrácené lhůtě po 2,5 letech práce a života v ČR o povolení k trvalému pobytu. Trvalý pobyt mohou získat společně s účastníky projektu i nejbližší rodinní příslušníci. Projekt je určen pro občany Běloruska, Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Kanady, Kazachstánu, Makedonie, Moldavska, Ruské federace, Srbska a Černé Hory a Ukrajiny. Možnost zapojit se do projektu byla dána i všem cizincům, bez ohledu na státní 8

10 příslušnost, kteří v České republice studovali SŠ nebo VŠ. K 31. prosinci 2010 bude v projektu přibližně 800 aktivních účastníků a asi 500 rodinných příslušníků. Další důvod vzniku projektu byl jistě i pokus o potlačení nelegální migrace. Nenávist k cizincům pravděpodobně vznikla kvůli tomu, že v minulosti docházelo k určité izolaci českých občanů, spojené s nemožností stýkat se s občany jiných států a tím nemožnosti získat vlastní zkušenosti s jinými národy, s jejich zvyky, tradicemi, kulturou, historií a životní úrovní. Cílem by mělo být, aby čeští občané zaujali tolerantnější postoj k cizincům a došli k poznání, že cizinci pro nás mohou být inspirací, zdrojem nových zkušeností a informací, a mohou tak obohatit náš život. Češi velmi často na otázku, co si myslí o tom, že do České republiky proudí stále víc imigrantů, odpovídají, že jim to vadí, a argumentují tím, že cizinci jim berou práci. Tento argument, přestože je silně podporován médii, je nesmyslný. Cizinci často berou taková místa, o která nemají Češi zájem. Ve většině případů jde o těžkou fyzickou práci nebo různé pomocné nekvalifikované práce. Xenofobní smýšlení českých občanů je bohužel někdy tak silné, že si neuvědomují, že cizinci, kteří v Čechách pracují například jako stavební dělníci či uklízečky, jsou často vysokoškolsky nebo středoškolsky vzdělaní lidé. Jejich špatná ekonomická situace, kterou si mnohdy nedokážeme představit, je donutila, aby opustili svou rodnou zemi a často i celou rodinu a začali pracovat v cizině s vidinou lepšího výdělku a tím podporovali své blízké, kteří zůstali v rodné zemi. Není výjimkou, že se rozhodne odejít ze země celá rodina a chce si zde vybudovat nový život. Rasa Konstrukt rozčleňující lidstvo do biologických kategorií na základě původu a vnějších fyzických znaků. Termín rasa býval a stále je politicky zneužíván. Rasismus Ideologie, vycházející z přesvědčení o výjimečném postavení a hodnotě vlastní rasy a méněcennosti ras ostatních. Předpokládá fyzickou a duševní nerovnost lidských plemen (ras) a rozhodující vliv rasových odlišností na historii a kulturu lidstva. Rasismus považuje za realitu, že lidstvo je rozděleno na vyšší (nadřazené) a nižší (méněcenné) rasy. Rasismus může vést až k tragickým důsledkům (holocaust). Rasová diskriminace Rozlišování, vylučování, omezování, znevýhodňování či napadání a ohrožování, založené na odlišné národnosti, etnickém původu, rase, barvě pleti diskriminované osoby či skupiny. Rasová diskriminace vede k potlačování rovnoprávného postavení ve společnosti a omezování lidských práv a svobod. Xenofobii můžeme definovat jako strach z toho, kdo přichází z ciziny, z cizího prostředí. Je základem různých nenávistných ideologií, jako je rasismus, šovinismus, nacionalismus, fašismus apod. Český národ je považován za xenofobní. 9

11 3 AZYLOVÉ ŘÍZENÍ A AZYLANTI Azyl mohou získat pouze ti cizinci, kteří splňují kritéria uprchlíků, definována Ženevskou úmluvou z roku Je založen na principu non-refoulement a charakterizován přístupem k mezinárodně uznávaným uprchlickým právům, je přiznáván obecně bez časového omezení. Princip non-refoulement je princip, podle kterého nesmí být žádný uprchlík vrácen do země, kde by jeho život či svoboda mohly být ohroženy. Tento princip platí, ať se uprchlík nachází na území dotyčného státu, či teprve na jeho hranicích. Český azylový zákon se vztahuje na širší skupinu lidí než výhradně uprchlíky podle ženevské definice. Azyl u nás může být udělen i v případech slučování rodin nebo z humanitárních důvodů. Migranti, přicházející do nové země z ekonomických důvodů, azyl nedostanou, neboť svoji zemi opustili dobrovolně, za účelem zlepšení své ekonomické situace. Do rodné země se mohou kdykoli vrátit, neboť není ohrožován jejich život či svoboda. Často se však strach z pronásledování a ekonomické důvody vyskytují společně, a tak je obtížné určit hranici mezi oběma skupinami. Zákon o azylu řeší podmínky vstupu a pobytu cizince, který chce v České republice žádat o mezinárodní ochranu, práva a povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany, azylanta a osoby požívající doplňkové ochrany, řízení o udělení či odnětí mezinárodní ochrany, podmínky pro získání mezinárodní ochrany, působnost MV a dalších dotčených orgánů, státní integrační program a azylová zařízení. Podle tohoto zákona lze rozlišit tři typy cizinců: žadatelé o mezinárodní ochranu nutno prokázat individuální pronásledování; často oběti mučení, krutého či ponižujícího zacházení; strastiplná cesta do ČR; děti svědci, azylanti prokázáno pronásledování z rasových, národnostních, náboženských, politických důvodů či z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině, osoby požívající doplňkovou ochranu neprokázáno individuální pronásledování, ale hrozí vážná újma (válka, hladomor). Žadatelé o mezinárodní ochranu ani azylanti nemohou kontaktovat orgány země původu! Azyl ochranné povolení k pobytu poskytované cizím státním příslušníkům z určitých důvodů (politické, náboženské, národnostní atd.). Je to forma mezinárodní ochrany, která je poskytována hostitelskou zemí, v případě, že se prokáže, že daná osoba oprávněně pociťuje obavy z pronásledování v zemi, ze které uprchla. Azylant osoba, která úspěšně prošla řízením o azylu, splnila podmínky dané zákonem a azyl jí byl pravomocným rozhodnutím udělen. 10

12 Azylové zařízení v České republice je zřizováno ministerstvem a slouží k hromadnému ubytování žadatelů o mezinárodní ochranu azylantů. Může to být přijímací, pobytové nebo integrační středisko. V současné době existuje jedno středisko přijímací, které se nachází ve Vyšních Lhotách u Frýdku-Místku, a také přijímací středisko na mezinárodním letišti. Přijímacím střediskem musí projít všichni žadatelé, mimo těch, kteří se nacházejí ve vazbě, výkonu trestu, popř. v zařízení pro zajištění cizinců či mimo těch, kteří jsou hospitalizováni. Zde se žadatel o mezinárodní ochranu (dále jen žadatel) zdržuje přibližně tři týdny. Během této doby jsou s žadatelem provedeny nezbytné pohovory, lékařské vyšetření a je mu vystaven průkaz žadatele o mezinárodní ochranu, který slouží k jeho identifikaci. Do přijímacího střediska mají kromě zaměstnanců Ministerstva vnitra ČR (dále jen ministerstva) přístup i pracovníci nevládních organizací zabývajících se uprchlíky. Tyto organizace poskytují žadateli potřebné informace o azylovém řízení a umožňují mu konzultovat svoji situaci. Pobytové středisko je místo, kde jsou ubytováni žadatelé po celou dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany, pokud si sami nezvolí odchod do soukromí. V tomto zařízení se o ně stará ministerstvo vnitra. Pokud jsou žadatelé bez finančních prostředků, hradí jim ministerstvo všechny náklady spojené s pobytem, včetně stravy, kapesného a lékařského ošetření. V současné době je těchto zařízení několik a jsou rozmístěna po celém území České republiky. Z těchto azylových zařízení mohou žadatelé kdykoliv odejít, a to buď na vycházku, či případně na propustku. Pobývat zde můžou žadatelé až do okamžiku, kdy nabude právní moci rozhodnutí o jejich žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo může výjimečně povolit pobyt v azylovém zařízení jiným osobám, zejména nezletilému rodinnému příslušníkovi žadatele, zákonnému zástupci žadatele, státnímu občanu ČR, který je zákonným zástupcem žadatele, popř. státnímu občanovi ČR, jehož zákonný zástupce je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo by mělo rozhodnout do 90 dnů ode dne zahájení řízení, často je však tato lhůta prodlužována. Pokud je žadateli žádost zamítnuta, má možnost podat žalobu ke krajskému soudu, podle místa pobytu žadatele v době podání žaloby. Pokud krajský soud potvrdí rozhodnutí ministerstva, může žadatel ještě podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Pokud je stížnost zamítnuta, celé řízení končí. Velký problém lze spatřovat v tom, že žadatel je mimo normální společenský život (pokud žije v pobytovém středisku), nemá kontakt s majoritní společností a nemá šanci se začít integrovat v nové zemi. Je dobré, že v pobytových střediscích mají možnost volnočasových aktivit. Částečně je zajišťují pracovníci Správy uprchlických zařízení MV ČR a částečně i nevládní organizace. Jedná se například 11

13 o sportovní aktivity, uměleckou činnost (keramické dílny) nebo hudební činnost. Těchto aktivit je však nedostatek. Problémem zůstává nadále to, že žadatelé jsou v pasivní pozici a při dlouhodobém pobytu v táborech u nich dochází ke ztrátě schopnosti sociální adaptace. Jejich začlenění do normálního života je pak velmi složité a obtížné. Tábor je umělé prostředí. Žadatelé se nemusí příliš snažit a je jim vše naservírováno. Stávají se závislí na institucích státu a ztrácí tak schopnost aktivně a samostatně řešit problémy. Muži ztrácejí své tradiční role v rodině, hlavní roli přebírají děti, které se poměrně rychle naučí komunikovat v českém jazyce. Negativem je také to, že většina táborů je v odlehlých oblastech, kde azylanti nemají příliš kontakt s majoritním obyvatelstvem. Pokud azylové řízení trvá dlouho a nakonec skončí tím, že je žádost zamítnuta a žadatel se má vrátit do země původu, může nastat velký problém s reintegrací do původní společnosti v rodné zemi. Pokud cizinec získá azyl, získává stejná práva a povinnosti jako český občan, kromě práva volebního. Jestliže nemá možnost samostatného privátního bydlení, je mu nabídnuto ubytování v Azylovém integračním středisku (Havířov, Jaroměř, Předlice, Stráž pod Ralskem, Zastávka u Brna). Zde dostane byt nebo pokoj, kde samostatně hospodaří. V těchto střediscích pracovníci azylantům pomáhají s integrací do společnosti a s orientací v sociálním a právním prostředí. Pomáhají jim s vyřizováním dokladů, se zápisem do evidence úřadů práce, s vyřizováním dávek a dalších formalit. Pokud si žadatel do 6 měsíců nenajde vlastní bydlení, mělo by mu ministerstvo nabídnout integrační byt. Takovýchto bytů je však nedostatek, a proto poměrně často zůstávají žadatelé v integračním azylovém středisku i několik let. Vstup na území je cizincům umožněn přes hraniční přechod v místě a čase určeném k provádění hraniční kontroly. Policie při výkonu hraniční kontroly může povolit vstup na území, popř. zkrátit předpokládanou dobu pobytu cizince na území, anebo vstup na území odepřít. Takové odepření vstupu pak policie vyznačí do cestovního dokladu, pouze v případě občana EU či jeho rodinného příslušníka však vydává o takovém odepření vstupu rozhodnutí. Bylo-li vydáno takové rozhodnutí, může občan EU či jeho rodinný příslušník po uplynutí 2 let požádat o vydání nového rozhodnutí. (Výjimka ani občan EU či jeho rodinný příslušník se nedočká rozhodnutí, pokud existuje pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění nebo pravomocné rozhodnutí soudu o trestu vyhoštění.) Cizinec je povinen při hraniční kontrole předložit na požádání policii (nestanoví-li zákon jinak): cestovní doklad, platné vízum České republiky (vztahuje-li se na cizince vízová povinnost), 12

14 doklad o zajištění prostředků k pobytu na území nebo ověřené pozvání ne starší než 180 dnů ode dne jeho ověření policií doklad o zdravotním pojištění po dobu pobytu na našem území, a to do výše minimálně 30 tisíc EUR (ale četné výjimky, viz 6 odst. 9), doklad o zajištění ubytování cizince po dobu pobytu na území popř. vízum státu, který je cílem jeho cesty (pokud toto vízum potřebuje). Dále je cizinec povinen na požádání prokázat zajištění nákladů spojených s vycestováním, vyplnit a podepsat hraniční průvodku a sdělit údaje v rozsahu žádosti o udělení víza. Hraniční průvodka je evidenční doklad, obsahující údaje o cizinci, popř. i o vozidle, s nímž vstupuje na území. Občan EU a jeho rodinný příslušník je povinen při hraniční kontrole předložit pouze cestovní doklad či jiný doklad prokazující totožnost, popř. vízum k pobytu. Vízum je povolení, které opravňuje cizince ke vstupu a pobytu na území a k vycestování z území, a to po dobu jeho platnosti. Na udělení víza není právní nárok, jinými slovy udělení víza se nelze domáhat, stejně tak jako samotné vízum nezakládá automaticky právní nárok na vstup a pobyt (vízum nelze udělit občanu EU, to ale neplatí, jde-li o vízum výjezdní). Zákon upravuje také tzv. jednotné schengenské vízum, tj. vízum udělené smluvním státem, které jeho držitele opravňuje k pobytu i na území jiného státu. Důvody neudělení víza jsou přesně v zákoně specifikovány s tím, že musí být splněna podmínka přiměřenosti, tj. důsledky neudělení víza musí být přiměřené důvodu pro neudělení. Při posuzování přiměřenosti policie přihlíží zejména k dopadům tohoto neudělení do soukromého a rodinného života cizince. v roce 2008 v ČR o mezinárodní ochranu zažádalo osob, dále bylo zaznamenáno 863 dublinských případů. 157 osobám byl azyl udělen. Aktuálně platný azyl mělo osob (Údaje k ). 13

15 Žadatelé o mezinárodní ochranu v ČR ( ) Počet udělení azylů ( ) 14

16 Měsíční počty žadatelů o mezinárodní ochranu Nejčastější státní občanství žadatelů - prosinec 2008 Kazachstán Vietnam 8% 6% Afghánistán 10% 40% ostatní Ukrajina 17% 19% Mongolsko 15

17 4 PSYCHOSOCIÁLNÍ SITUACE IMIGRANTŮ A UPRCHLÍKŮ 4.1 KULTURNÍ ŠOK Migrace je považována za akt, který může hluboce zasahovat do života člověka. Stres způsobený migrací je mnohdy přirovnáván k situacím, kterým člověk musí čelit například při úmrtí někoho blízkého nebo při velkém osobním zadlužení. Největším stresům z příchodu do cizí země jsou vystaveni uprchlíci, kteří do nového prostředí přicházejí často nedobrovolně, nepřipraveni, bez znalosti jazyka, bez jakýchkoliv kontaktů na někoho, kdo by jim pomohl, a bez materiálních a finančních prostředků. Často si v sobě nesou hrůzné vzpomínky z rodné země nebo z doby útěku ze země. Nezřídka se stává, že rodinu museli zanechat v zemi původu a nyní, v době, kdy oni jsou v bezpečí, trpí myšlenkou, zda je rodina v pořádku. Uprchlíci jsou po příchodu do nové země v situaci, kdy ztratili rodnou zem, sociální postavení, které tam měli, svou kulturní identitu a často i rodinné vazby a zázemí. Nemají se kam vrátit a mnohdy nevědí, co je čeká. Jako žadatelé o mezinárodní ochranu se navíc nacházejí ve značně tíživé situaci, neboť opustili svůj dosavadní život, aniž by měli jistotu, že jim bude přiznán azyl. Žijí ve znamení otázek: Kam půjdeme? Budeme schopní se postarat o rodinu? Přijmou nás? Trvá-li azylová procedura dlouho, může to mít nepříznivý vliv jak na jejich psychické, tak i fyzické zdraví. Problémem, se kterým se potýkají všichni cizinci v nové zemi, nejen uprchlíci, je odlišnost kultur. Každá kultura má vlastní systém hodnot a navyklé způsoby chování, což jedincům jiné kultury může připadat nezvyklé, někdy až nepochopitelné. Intenzita kulturního šoku může mít různou podobu, od pouhé rozladěnosti až k vážnějším psychickým potížím. Záleží na několika faktorech, a to: na délce trvání pobytu, na typu osobnosti, na psychickém zdraví jedince, na podobnosti nové a původní kultury, na předchozích zkušenostech s pobytem v cizí zemi a také na tom, zda uprchlík přišel do nové země sám nebo s někým blízkým. Pokud cizinci do nové země nepřicházejí sami, nebo mají alespoň kontakt na někoho blízkého, s kým si mohou promluvit a který je může podpořit, je to velmi přínosné a jistě to proces přizpůsobení ulehčuje a brání tak negativním příznakům kulturního šoku. V neposlední řadě má na intenzitu kulturního šoku vliv úroveň znalosti cizího jazyka, neboť jazyková bariéra může situaci značně ztížit. Šokem jsme zvyklí nazývat jednorázové, rychlé zvraty a myslíme většinou zvraty negativní. Kulturní šok však není jednorázový a už 16

18 vůbec ne rychlý zvrat. Jedná se o proces trvající týdny až měsíce. Záleží na tom, jak jsme, nebo nejsme schopni přijmout změny, které nás v cizím prostředí obklopují. Šokem jej nazýváme proto, že v nás vyvolává silné emoce a dokáže nás zmást. Některé lidi dokonce tak, že nápor nevydrží a vrátí se domů do známého prostředí. Jak se projevuje kulturní šok snížená motivace, silné emoce, negativní myšlenky, fyziologické problémy, změna v chování, přejídání se / hladovění, užívání drog či prášků na bolest, nekvalitní spánek FÁZE KULTURNÍHO ŠOKU Nadšení Vše je nové, nezvyklé, lákavé. Vstřebáváte povrchní znaky kultury a v podstatě s ní moc nekomunikujete. Jste vnějším pozorovatelem. Frustrace Začínáte trochu více komunikovat a uvědomovat si skutečnější podobu věcí. Nastupuje vystřízlivění, frustrace z neporozumění, nedokážete předvídat, začínáte kritizovat a odsuzovat, protože vše, co je děláno jinak, než znáte, je děláno špatně, že? Obrat Už jste prošli oběma extrémy (nadšení i frustrace) a přežili jste to. Z povrchu věci se dostáváte hlouběji a začínáte chápat. Karta se obrací a vy směřujete ke středu mezi oba extrémy. S pochopením přichází první úspěchy a najednou zjišťujete, že něco přeci jen funguje. Přizpůsobení Postupně toho funguje čím dál tím víc. Prostředí pro váš už není nepřátelské, ale jen jiné a pochopitelnější. Nalézáte věci, které jste třeba vůbec neznali, ukazují se vám pohledy na věci, které vás nikdy nenapadly. Zjišťujete, že stejné věci se dají dělat více způsoby, a třeba i lépe než znáte z domu. Návrat Po všech útrapách, které jste zažili na cestě, se vracíte domů. Myslíte, že už jste vše zvládli, ale doma vás čeká překvapení. Může se stát, že, ač jste se vrátili do známého prostředí, nejste v něm schopni normálně fungovat. Buď s tím problém nemáte, nebo trvá pár dní, může to však být i celý zbytek života. Záleží na síle prožitku v druhé kultuře. 17

19 4.1.2 JAK ZMÍRNIT KULTURNÍ ŠOK V podstatě stačí uvědomit si jedinou věc: Chceme-li opravdu poznat cizí země, naučme se nesrovnávat. Otevřeme se novým věcem, nehodnoťme podle našich měřítek, jen přijímejme a respektujme. Vzpomeňme si, jak sami oceňujeme respekt od druhých. To ostatní přijde samo. Pomoci si však můžeme i dalšími způsoby, z nichž ty nejosvědčenější jsou shrnuty v následujících bodech: Nebojme se kontaktu s domorodci. Přijměme, že jsme (alespoň zpočátku) v neobvyklé situaci, a proto i naše pocity můžou být (a i budou) neobvyklé. Udržujme kontakt s přáteli doma. Najděme si v hostitelské kultuře někoho, kdo rozumí pocitům cizinců, někoho, kdo nám odpoví na naše otázky. Vše má nějaký smysl, my jej jen neznáme. Můžeme být frustrovaní (a často jsme) z pouhého nepochopení. Naučme se co nejvíce z místního jazyka. Snaha přiblížit se místním je vždy ceněná a otevírá jejich srdce. 4.2 POSTTRAUMATICKÁ STRESOVÁ REAKCE Posttraumatická stresová reakce je opožděná reakce na nějakou traumatizující událost. Někdy se může objevit třeba až půl roku po události. Projevuje se opakovaným znovuprožíváním traumatu v podobě vzpomínek, snů a nočních můr, úzkostí při setkání s okolnostmi připomínajícími trauma. Důsledkem bývá odtažení od ostatních, neschopnost prožívat radost, deprese a vyhýbání se situacím, lidem, místům a aktivitám, které vyvolávají traumatizující vzpomínky. Dále také problémy s usínáním, podrážděnost a poruchy soustředění. U dětí se navíc může posttraumatická stresová reakce projevit hrami, které znázorňují trauma. Uprchlíci odcházejí ze své země často za velmi dramatických a stresujících okolností. Například ze země zmítané válkou, kdy není výjimkou, že v ní přišli o někoho blízkého. Jsou to všechno velmi silné traumatizující události, a tak se u nich s posttraumatickou stresovou událostí můžeme poměrně často setkat. Někdy pomáhá překonat stresovou událost pouhý čas, ale někdy je nutná odborná psychologická pomoc. 18

20 5 KOMUNIKACE S CIZINCEM V ČEŠTINĚ Budeme-li chápat cizince jako někoho, kdo přichází z odlišného kulturního nebo sociálního prostředí tj. dá se očekávat, že více či méně přišel do kontaktu s jinými hodnotami, je zvyklý na odlišný způsob sdělování informací (např. více pracuje s neverbální komunikací), či přikládat informacím jiný význam, důležitost můžeme se na komunikaci s ním připravit, a předejít tak případným nedorozuměním. Zejména pokud jsme v roli poradce, odborníka. Někoho, od koho se očekává pomoc. Existuje několik pravidel, která umožní předejít komplikacím, které by v rámci tohoto typu komunikace mohly nastat. Pokud se cizinec rozhodne mluvit česky, je to pro něj vždy velmi náročné. Zvlášť v případě, že má v tomto, pro něj cizím a složitém, jazyku vyřizovat úřední záležitosti. Musí se tedy soustředit jednak na obsah sdělení a zároveň se musí i velmi soustředit na samotné používání jazyka. Je nutné si uvědomit, že: 7 % veškerých informací sdělujeme prostřednictvím slov, 38 % prostřednictvím tónu hlasu, 55 % prostřednictvím řeči těla. 5.1 VERBÁLNÍ KOMUNIKACE hovořte pomalu a zřetelně: soustřeďte se na pečlivou výslovnost. vyhýbejte se složitým slovním obratům: používejte jednoznačné a běžně používané výrazy; mluvte v krátkých jednoduchých větách. opakujte: slova a věty, které jsou podle vás klíčová, vždy opakujte. průběžné shrnutí: hodí se po každém menším tematickém celku ZPŮSOB OSLOVOVÁNÍ Ve střední Evropě je zvykem oslovovat titulem. v severských zemích, v Rusku je zvykem oslovování křestním jménem, menší zvyk v používání titulů. Ortodoxního buddhistického mnicha je možno oslovit příjmením, popř. dle postavení. Zásady: Slušností ve všech kulturách je se představit. 19