DIPLOMOVÁ PRÁCE. Dětská porozumění sociální stratifikaci u ţáků 2. stupně ZŠ

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta Katedra občanské výchovy a filozofie DIPLOMOVÁ PRÁCE Dětská porozumění sociální stratifikaci u ţáků 2. stupně ZŠ Children s understanding of social stratification on secondary school Bc. Iveta Forštová Vedoucí práce: Studijní program: Studijní obor: Ing. Michaela Dvořáková, Ph.D. Učitelství pro střední školy N ČJ-ZSV 2015

2 Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Dětská porozumění sociální stratifikaci u ţáků 2. stupně ZŠ vypracovala pod vedením vedoucího práce samostatně za pouţití v práci uvedených pramenů a literatury. Dále prohlašuji, ţe tato práce nebyla vyuţita k získání jiného nebo stejného titulu. Praha, podpis

3 Poděkování Děkuji vedoucí diplomové práce paní Ing. Michaele Dvořákové, Ph.D. za vstřícný přístup, cenné rady a odborné vedení při tvorbě práce.

4 ABSTRAKT: Diplomová práce se zaměřila na výzkum porozumění sociální stratifikaci u ţáků 2. stupně základní školy. Cílem práce je diagnostika ţákovských porozumění v tématu sociální stratifikace zjišťování míry reflexe třídních nerovností, interpretace příčin rozvrstvení společnosti, vlastní hodnocení stavu společnosti, představy o sociální mobilitě. V první části byla vymezena teoretická východiska diplomové práce pojem sociální stratifikace a základní vědecké teorie sociální stratifikace, konstruktivismus, dětské interpretace světa. Dále byly představeny vybrané zahraniční a domácí výzkumy porozumění sociální stratifikaci. V druhé části byla vymezena metodologická východiska diplomové práce a prezentovány výsledky kvalitativního výzkumného šetření dětských porozumění realizovaného metodou hloubkového polostrukturovaného rozhovoru. Výsledky výzkumného šetření naznačily, ţe ţáci vnímají a různým způsobem reflektují existenci sociální stratifikace. KLÍČOVÁ SLOVA: konstruktivismus, prekoncept, dětská porozumění, sociální stratifikace, kvalitativní výzkum, polostrukturovaný rozhovor

5 ABSTRACT: The thesis is focused on research for children s understanding of social stratification on secondary school. The aim is the diagnoses of children s understanding on the topic of social stratification - finding the reflection of class inequalities, interpretation of the causes of social stratification, own evaluation of the society and ideas of social mobility. In the first part was defined the theoretical base of the thesis - the concept of social stratification and basic scientific theories of social stratification, constructivism, children's understanding of the world. Also were presented foreign and home research for understanding of social stratification. In the second part were defined methodological basis of the thesis and were presented the results of a qualitative research for children s understanding using the method of the depth semi-structured interview. The research results suggested that students understand the topic of social stratification and reflect it in a different way. KEYWORDS: constructivism, preconcept, children s understanding, social stratification, qualitative research, semi-structured interview

6 Obsah 1 Úvod... 8 I. Teoretická východiska práce Sociální stratifikace Stratifikační systémy Nejvýznamnější teorie sociální stratifikace Karl Marx a teorie třídního boje Max Weber třída, status, strana Stratifikační teorie Erika Olina Wrighta Třídní model Johna H. Goldthorpa Pierre Bourdieu a teorie kulturní reprodukce Koncept hranic Michèle Lamontové Sociální mobilita Pedagogický konstruktivismus Počátky konstruktivismu Hlavní myšlenky Dětské interpretace světa Prekoncept Ţákovo pojetí učiva Konceptuální změna Významné vědecké teorie Výzkumy porozumění sociální stratifikaci Zahraniční výzkum dětských porozumění sociální stratifikaci Conell, Jahoda, Furby, Leahy, Ng a Jhaveri: Dětské teorie bohatství a chudoby Berti, Bombi: Dětské teorie zaměstnání Dětské teorie příjmu a prestiţe Dickinson, Jahoda, Siegal, Conell: Zdůvodnění sociálních nerovností Emler, Dickinson: Třídní rozdíly... 45

7 5.1.6 Weinger: Vnímání ekonomického postavení dětmi ze střední a niţší sociální třídy Domácí výzkum porozumění sociální stratifikaci Vojtíšková, Špaček, Šafr: Kdo je dole a kdo nahoře Kolářová, Vojtíšková: Vnímání a utváření sociálních distancí a třídních nerovností v české společnosti Svatoš, Švarcová: Kvalita ţivota pohledem ţáků základní školy II. Praktická část Metodologická východiska práce Kvalitativní výzkum Metody kvalitativního výzkumu Hloubkový rozhovor Ţák účastník výzkumu Analýza získaných dat Kvalitativní výzkumné šetření dětská porozumění sociální stratifikaci Výzkumné otázky Charakteristika vzorku Plán a metody výzkumného šetření Zdůvodnění výběru otázek Pilotáţ rozhovoru Průběh výzkumného šetření Výsledky výzkumného šetření Závěrečná diskuze Závěr Seznam pouţitých informačních zdrojů

8 1 Úvod Školství v České republice prochází v posledních letech řadou změn. Jejich cílem je zkvalitnit vzdělávací systém, který by měl být více demokratický, orientovaný na ţáka a jeho potřeby. Základní myšlenková východiska i obecné záměry českého školství jsou zakotveny v Národním programu rozvoje vzdělávání v ČR (z roku 2001), v tzv. Bílé knize. Konkretizací obecných cílů vzdělávání jsou pak na státní úrovni Rámcové vzdělávací programy pro jednotlivé obory vzdělávání, na jejichţ základě si jednotlivé školy vytvářejí své vlastní Školní vzdělávací programy. Cílem této reformy je vytyčení nových cílů vzdělávání, které kladou důraz na rozvoj základních dovedností nutných pro budoucí uplatnění jedince ve společnosti, ve zmíněných dokumentech jsou označeny jako klíčové kompetence. Probíhající změny vzdělávacího systému samozřejmě kladou nároky i na učitele. Za jednu z výzev můţeme povaţovat důraz kladený na význam dětských porozumění pro školní učení. V dřívějších výukových modelech byl důraz kladen především na předávání nových informací, které si měl ţák osvojit ve škole, vlastní porozumění, se kterým ţák do školního vyučování přichází, nebylo předmětem zájmu. Zjišťování dětských porozumění a následná práce s nimi jsou předmětem zkoumání konstruktivistického modelu vzdělávání. Podle tohoto modelu si ţák na základě předchozích zkušeností a záţitků konstruuje nové poznatky sám. Práce s dětskými porozuměními je prozatím málo prozkoumanou oblastí. Převáţná většina českých a slovenských výzkumů byla realizována ve výuce přírodních věd a matematiky. V oblasti společenských věd v České republice zatím mnoho výzkumů uskutečněno nebylo, přestoţe se jedná o oblast, která se ţáků kaţdodenně dotýká. Tato diplomová práce se zaměří na realizaci výzkumného šetření dětských porozumění sociální stratifikaci u ţáků 2. stupně základní školy. V zahraničí jiţ byly některé výzkumy na toto téma realizovány, staly se inspirací pro naše 8

9 výzkumné šetření. Zajímá nás, zda děti reflektují třídní nerovnosti, kde vidí jejich příčiny, jak hodnotí stav současné společnosti apod. V teoretické části práce budou vysvětleny základní pojmy týkající se sociální stratifikace a prezentovány vybrané teorie sociální stratifikace, dále pak z oborových didaktik konstruktivistický model vzdělávání a téma prekonceptů. V následující části budou představeny vybrané zahraniční i domácí výzkumy zjišťující porozumění sociální stratifikaci jak u dospělých, tak u dětí. Tyto výzkumy se stanou východiskem našeho výzkumného šetření. V praktické části práce bude stručně popsána metodologie kvalitativního výzkumu se zaměřením na metodu hloubkového rozhovoru. Následně bude provedeno vlastní výzkumné šetření dětských porozumění sociální stratifikaci u ţáků 2. stupně základní školy metodou polostrukturovaných rozhovorů s kvalitativním vyhodnocením dat. Cílem výzkumného šetření je zmapování ţákovských porozumění v oblasti sociální stratifikace zjišťování míry reflexe třídních nerovností, interpretace příčin sociální stratifikace, zjišťování názorů na moţnosti sociální mobility, vlastní hodnocení společnosti. Sesbíraná data budou analyzována, kódována a interpretována. Výsledky budou porovnány se zahraničními výzkumy. Sledován bude také vliv sociální třídy, ze které ţáci pocházejí. 9

10 I. Teoretická východiska práce 2 Sociální stratifikace Během svého ţivota je kaţdý jedinec součástí mnoha různých pospolitostí, skupin, zaujímá v nich různé pozice a hraje v nich různé role. Tyto pozice a role nejsou stabilní, mohou se v průběhu ţivota proměňovat. Souhrn všech významných vztahů mezi jedinci, sociálními skupinami, rolemi a statusy označujeme jako sociální strukturu. Sociální strukturu můţeme zkoumat z různých úhlů pohledu, například sociální struktura jako celek, sociální struktura určité země, kraje, obce, firmy, školy apod. Sociální struktura je definována jako souhrn statusů a s nimi spojených rolí. Status představuje pozici v sociální struktuře a role vymezuje vztah k této pozici a pozicím ostatním. 1 Sociální role vymezuje člověku práva a povinnosti, které jsou spojené s určitým statusem. Společnost je tvořena komponenty, které mezi sebou mají řadu nenáhodných vztahů, které tak vytváří určitý systém. Tento systém není závislý na konkrétních jednotlivcích. Struktura přetrvává i v situaci, kdy se mění její konkrétní sloţení, tzn., lidé umírají, rodí se, členové spolku přicházejí a odcházejí apod. Takové změny nemají na samotné uspořádání vztahů velký vliv, struktura je i nadále stejná. Zároveň můţeme v kaţdé společnosti nalézt určité nerovnosti. Někteří lidé mají větší majetek, jiní chudnou, někteří mají velké pravomoci, a mohou tedy provádět závaţná rozhodnutí, jiní se těmto rozhodnutím musí podřizovat. Výzkum nerovností ve společnosti je jedním z hlavních zájmů sociologie, je totiţ zřejmé, ţe ve společnosti existují určité faktory, které výrazně určují náš ţivotní úděl. Sociologové pro popis nerovnosti ve společnosti pouţívají koncept sociální stratifikace nebo rozvrstvení společnosti. Tento termín si vypůjčili z geologie, kde je pouţíván pro označení rozloţení jednotlivých vrstev zemského povrchu. Společnost si tedy můţeme představit jako hierarchii určitých segmentů společnosti, kde na vrcholu nalézáme privilegované, tj. mocné a bohaté, kteří bývají zpravidla váţeni a ctěni, a u dna ty nejchudší, kteří ţijí na okraji společnosti, 1 ŠANDEROVÁ, J. Sociální stratifikace. Praha, s

11 tj. neprivilegované. 2 Sociální stratifikaci tedy chápeme jako hierarchický rozměr sociální struktury. Postavení v této hierarchii je určováno různými faktory. Velký vliv má výše majetku a bohatství, ale projevují se i takové faktory jako kulturní zdroje, sociální kontakty, gender, věk, vzdělání, náboţenské vyznání atd. Sociální stratifikace se vyznačuje třemi základními znaky: 1. Konkrétní sociální postavení ve společnosti je přiřazováno sociálním kategoriím osob obdařených shodnou charakteristikou bez ohledu na to, zda mezi osobami v dané kategorii existuje vzájemná interakce či identifikace. 2. Ţivotní dráhy a moţnosti jednotlivců závisejí do značné míry na postavení sociální kategorie, do níţ spadají. 3. Postavení jednotlivých sociálních kategorií se mění aţ v poměrně dlouhém časovém období Stratifikační systémy Rozlišujeme čtyři základní typy stratifikačních systémů: otrokářství, kastovní, stavovský a třídní. Existence jednoho typu se však nevylučuje se současnou existencí jiného otrokářství například existovalo souběţně s třídami jak ve starém Řecku a Římě, tak na americkém Jihu aţ do občanské války v 60. letech 19. století. 4 Extrémním příkladem sociální nerovnosti je otrokářství, kdy se člověk stává vlastnictvím jiného člověka. Konkrétní podoba otrokářství se v různých společnostech lišila, v některých případech byli otroci zbaveni takřka všech práv (např. plantáţe v jiţní Americe), v jiných byli zhruba na stejné úrovni jako sluţebnictvo (např. starověké Athény). Otrokářské společnosti byly velmi nestabilní, otroci se proti utlačování často bouřili a zajištění produktivity bylo moţné jen díky neustálému dohledu a pouţívání tvrdých trestů. Otrokářské 2 ŠANDEROVÁ, J. Sociální stratifikace. Praha, s GIDDENS, A. Sociologie. Praha, s Tamtéţ, s

12 společnosti se nakonec vţdy rozpadly, buď z důvodu nepokojů, nebo z důvodu malé produktivity práce. V dnešní době je otrokářství ilegální ve všech zemích světa, přesto se ukazuje, ţe i tak v některých oblastech přetrvává. Kastovní systém je takové uspořádání společnosti, ve kterém je sociální postavení člověka dané doţivotně. Zpravidla bývá tento systém zakotven v náboţenství. Kasta je vrstva společnosti, do které se člověk narodí a zůstává v ní po zbytek ţivota, jeho pozice je neměnná. Kasta zároveň výrazně určuje budoucí ţivot člověka. Příslušníci jedné kasty bývají důsledně odrazováni od navazování kontaktů s příslušníky ostatních kast, má tak být zajištěna čistota kasty. To se projevuje především tzv. endogamií, tedy zákonem předepsanými sňatky, člověk smí uzavřít sňatek pouze s příslušníkem té samé kasty, do které patří on. Kastovní systém je typický pro zemědělské společnosti, kde se ještě nerozvinula industriální ekonomika. Nejznámějším kastovním systémem v současné době je systém v Indii. Stavovský systém bylo uspořádání tvořené vrstvami (feudální stavy), které měly svá práva a povinnosti, které byly zakotveny v zákoně. Odlišovaly se především tři stavy: aristokracie, duchovenstvo a prostý lid. Důleţitou roli hrál rodinný původ, ale jeho vliv nebyl tak rozhodující jako v případě kastovního systému. Prostý člověk mohl být povýšen do vyššího stavu, bylo moţné koupit si šlechtický titul, také byly tolerovány sňatky příslušníků odlišných stavů. Pozůstatkem stavovského systému jsou například dědičné šlechtické tituly v Británii. V novodobé společnosti nalezneme třídní systém. O tom, zda je i současná společnost třídní, se mezi odborníky vedou spory. Kritéria třídních rozdílů nejsou neměnná, postupně se vyvíjejí, a sociologové se tak přou, zda má dnes ještě své opodstatnění mluvit o třídách. V třídním systému má pro postavení člověka určující roli majetek a povolání. Třídu tedy můţeme definovat jako početné seskupení osob disponujících společnými ekonomickými zdroji, jeţ do značné míry ovlivňují, jaký typ ţivotního stylu mohou příslušníci dané třídy vést. 5 Třídní systém se od všech předchozích typů v mnohém liší. Třídní systém je volnější, není zakotven ani v náboţenství, ani v zákoně a hranice mezi jednotlivými třídami nejsou přesně 5 GIDDENS, A. Sociologie. Praha, s

13 vymezené, přechod z jedné třídy do jiné tedy není nijak formálně omezen. Pohled na existenci tříd se mění a vyvíjí, coţ je blíţe specifikováno v dalších podkapitolách práce. 2.2 Nejvýznamnější teorie sociální stratifikace Karl Marx a teorie třídního boje Tématem sociální stratifikace se zabýval jiţ jeden z otců zakladatelů sociologie, německý filosof, publicista a sociolog Karl Marx ( ). Jeho teorie je zaloţena na myšlence konfliktu mezi ovládajícími a ovládanými, kteří tvoří jediné dvě třídy osob ve společnosti. Konflikt mezi třídami můţe být odstraněn pouze zrušením soukromého vlastnictví a nastolením beztřídní společnosti. Teorie sociální stratifikace prochází celým Marxovým dílem. Karl Marx v ţádném svém díle neprovedl systematickou analýzu konceptu třídy, musíme ho tedy rekonstruovat na základě zkoumání celého díla. Dodnes není zcela jasné, jak přesně K. Marx tento pojem chápal, a vedou se o tom mezi odborníky spory. Zaměříme se na hlavní myšlenky, ve kterých se odborníci shodují. Marx vychází z předpokladu, ţe ekonomické podmínky, v nichţ člověk ţije, formují způsob jeho jednání a uvaţování. Velikost materiálních zdrojů a šance, které člověk na jejich základě má, determinují způsob jeho ţivota, jeho myšlení a přístup k okolnímu světu. 6 Základním pojmem jeho teorie je práce, protoţe ta hraje v ţivotě člověka zásadní roli. Přeţití člověka závisí na práci, výrobní činnosti. Práce je tedy nezbytným předpokladem přeţití a zároveň je prostředkem seberealizace, člověk prostřednictvím práce získává svou identitu. Lidé přetvářejí přírodu, působí na ni svou prací, zároveň ale působí i na sebe navzájem, a tak mezi nimi vznikají výrobní vztahy. Za nejdůleţitější výrobní vztah Marx povaţuje vlastnictví. Tím se dostáváme k pojmu sociální třída. Marx tento pojem sám nedefinoval. Odborníci předpokládají, ţe jeho rukopis byl přerušen právě ve chvíli, kdy chtěl tuto definici podat. Většina autorů vychází z Marxova díla Manifest Komunistické 6 KATRŇÁK, T. Třídní analýza a sociální mobilita. Brno, s

14 strany, ve kterém Marx předkládá svou teorii tříd a sociální změny. Giddens definuje sociální třídu u Marxe takto: Pro Marxe je sociální třída skupinou osob disponujících totoţným vztahem k výrobním prostředkům tedy k prostředkům, jimiţ si vydělávají na ţivobytí. 7 Povaha výrobních prostředků se různě měnila, ale nerovnosti, které vznikaly na základě jejich vlastnictví, existovaly odjakţiva. V předprůmyslové společnosti existovaly dvě hlavní třídy třída vlastníků půdy, tedy šlechty, a třída osob, které na půdě pracovaly, tedy rolníci a nevolníci. Podle Marxe i v moderní době existují dvě třídy, třída vykořisťovatelů a třída vykořisťovaných. Vykořisťovatelé vlastní výrobní prostředky (půda, podniky, kapitál), vykořisťovaní nikoliv, a proto jsou nuceni pracovat pro vykořisťovatele. Vykořisťovaní, tedy pracující lid, dělníci jsou sice za svou práci placeni, ale výsledky jejich práce patří vykořisťovateli, tedy kapitalistovi. Tím burţoazie (třída vykořisťovatelů, kapitalistů) vykořisťuje dělníky (Marxem častěji označováni jako proletariát). Marx pro tuto skutečnost pouţívá pojem odcizená práce. Dělník prostřednictvím práce naplňuje svůj ţivot, ale samotný výsledek práce je mu odepřen. Dostává pouze mzdu, díky které udrţuje naţivu sebe i svou rodinu, ale to pouze do takové míry, aby musel znovu pracovat a být znovu vykořisťován. V čem vidí Marx ono vykořisťování? Vytváří pojem tzv. nadhodnoty sloţka ceny zboţí, která je výnosem kapitalisty. Dělníci kaţdý den vyprodukují určité mnoţství prostředků, které je ale vţdy vyšší, neţ kolik zaměstnavatel potřebuje na jejich zaplacení. Tato nadhodnota je pak zdrojem zisku zaměstnavatele. Dělník znovu proţívá pocit odcizení práce, jím vyrobené prostředky jsou mu odepřeny. Marx také tvrdí, ţe v kaţdé době má hlavní slovo třída vlastníků výrobních prostředků. Kapitalisté vlastní výrobní prostředky, mají moc nad proletariátem a navíc vytvářejí takovou ideologii, která jim zaručí trvalost stávajícího stavu. Podle Marxe je kapitalismus pouze zdrojem nerovnosti ve společnosti. Uznává, ţe kapitalismus umoţňuje růst bohatství, ale dělníci k němu nemají přístup, a tak nadále zůstávají chudí. Majetek kapitalistů tedy roste, ale dělníci zůstávají na stále stejné úrovni. Propast mezi kapitalisty a dělníky se tedy stále více prohlubuje. 7 GIDDENS, A. Sociologie. Praha, s

15 Kapitalismus je podle něj poslední uspořádání v dějinách, kdy ještě můţe existovat třída vykořisťovatelů a vykořisťovaných. Vývoj nutně spěje ke změně. Jediným moţným řešením je pro něj zrušení soukromého vlastnictví a nastolení nových výrobních vztahů prostřednictvím revoluce uskutečněné proletariátem, která povede k nastolení beztřídní společnosti. V komunismu, tedy v nové době, která nastoupí po revoluci, jiţ nebude existovat instituce soukromého vlastnictví. Kaţdý bude pracovat podle svých schopností a za to se mu dostane všeho, co potřebuje, a kaţdý se tak bude moci bez překáţek rozvíjet a sám sebe uskutečňovat skrze tvořivou činnost. Marxova teorie byla znovu a znovu podrobována kritice, především jeho bipolární rozdělení společnosti bylo povaţováno za příliš zjednodušující. I v rámci jedné třídy totiţ můţeme nalézt určité rozdíly, například mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými pracovníky. Ukazuje se tedy, ţe sjednocení dělnické třídy by nebylo tak snadné, jak Marx předpokládal. Zájmy jednotlivých dělníků se liší, a není tedy příliš pravděpodobné, ţe by se dokázali sjednotit pro jeden cíl Max Weber třída, status, strana Teorii sociální stratifikace se věnoval i další z otců zakladatelů, německý sociolog a ekonom Max Weber ( ). Ve své teorii vycházel z Marxovy analýzy, kterou však upravil a rozpracoval. Weber se s Marxem shoduje v názoru, ţe pro společnost je typický boj o moc a hmotné zdroje. Weberův pohled na tuto problematiku je však komplexnější a vícerozměrný. Ani Weber se ale konceptu sociální třídy nikdy nevěnoval systematicky, svou teorii sociální stratifikace představil pouze ve dvou textech: Třída, status, strana a Stavy a třídy, oba vydané v knize Hospodářství a společnost. Weber pracuje s třemi pojmy: třída, status a strana. Třídu definuje jako souhrn osob sdílejících stejné třídní postavení. Třídní postavení určuje šance lidí dosáhnout určitých ţivotních podmínek a osobních ţivotních zkušeností. 8 Příslušnost k dané třídě podle Webera není pouze otázkou přístupu k výrobním 8 ŠANDEROVÁ, J. Sociální stratifikace. Praha, s

16 prostředkům, jako tomu bylo u Marxe, ale vliv na ni mají i nemajetkové zdroje jako schopnosti, dovednosti, kvalifikace. Vysoce kvalifikovaní pracovníci získávají za svou práci více peněz a zpravidla pracují v příjemnějších pracovních podmínkách. Kvalifikaci Weber přiznává velkou důleţitost. Vyučený pracovník můţe mít vyšší mzdu neţ nekvalifikovaný. Lidé se stejným třídním postavením mají zpravidla stejné ekonomické zájmy. Status jako další prvek společnosti je podle Webera spojen s prestiţí a významem, který je přiřazován dané sociální skupině. Vyjádřením statusu je ţivotní styl, rozeznáme ho tedy například na základě znalosti obydlí, stylu oblékání nebo povolání dané osoby. Osoby se stejným statusem pak bývají provázány v tzv. statusové skupiny, které se vyznačují určitou vnitřní strukturou a sociální interakcí mezi jejich členy. Statusová skupina dává člověku pozitivní nebo negativní identitu, ocenění, člen skupiny získává statusovou prestiţ. Status je relativně nezávislý na třídním postavení. Mnoţství majetku samozřejmě můţe mít vliv na získání vyššího statusu, ale není tomu tak bezpodmínečně, například zbohatlíci v očích ostatních příliš velkou prestiţ nezískávají. Statusová skupina není nutně závislá na ekonomických zdrojích, její existence závisí na určité míře cti, prestiţe sociální vlastnosti člověka, které jsou mu vlastní. Rozdíl mezi třídou a statusem spočívá v tom, jakým způsobem ovlivňují ekonomickou nerovnost. Třída ovlivňuje velikost ekonomických zdrojů přímo prostřednictvím ekonomických výhod, které člověk má. Statusová skupina ovlivňuje velikost zdrojů nepřímo prostřednictvím prestiţe, která člověku můţe, ale také nemusí zajistit zisk materiálních výhod a ţivotních šancí. Podstatou statusových skupin sice není vlastnictví majetku, ale Weber si je vědom toho, ţe v konečném důsledku jsou rozdíly mezi statusovými skupinami způsobeny především majetkem. Stratifikace podle statusových skupin podle Webera převládá v dobách ekonomické stability, kdy není nutné řídit se tím, co člověk umí, ale v tuto chvíli můţe být člověk oceňován v symbolickém smyslu, který má pak větší význam neţ schopnosti a dovednosti. Znamená to ale také to, ţe se nemění třídní postavení, takţe dochází k stagnaci rozvoje volného trhu a ţivotních šancí. 16

17 Jako třetí aspekt přidává Weber koncept strany, které ale ve svém zkoumání věnuje nejmenší prostor. Strany představují racionálně organizované skupiny lidí (tedy organizace), jejichţ cílem je ovlivňovat dění ve společnosti. 9 Strany vznikají za účelem získání moci ve společnosti, vţdy se tedy řídí tím, co je dovede k dosaţení vytyčeného cíle. Marx tyto otázky vztahoval k čistě třídní příslušnosti, Weber je ale vidí jako samostatné problémy, které nemusí být nutně spojeny s příslušností k dané třídě. Strany mohou usilovat o zájmy, které překračují hranici čistě třídních rozdílů, můţe jít například o otázky spojené s náboţenským vyznáním nebo národností. Třídy, statusové skupiny a politické strany vytvářejí podle Webera sociální stratifikaci moderní společnosti. Jsou navzájem provázány, ale liší se ve třech základních charakteristikách: typ interakce, subjektivní identita a forma kolektivního jednání. Třída se vyznačuje ekonomickou interakcí, ale není pro ni nutná ani třídní identita, ani kolektivní jednání. Pro statusovou skupinu je typická sociální interakce, členové se se skupinou identifikují, statusová skupina tedy vytváří subjektivní identitu, ale ani pro ni není nutné kolektivní jednání. Politická strana se vyznačuje politickou interakcí, subjektivní identitou spojenou se stranou a kolektivním jednáním. Jednoduše řečeno, pokud tedy třída začne sdílet společnou identitu, vzniká statusová skupina, a pokud ta začne organizovat kolektivní akce, stane se z ní politická strana. Weberova teorie je zásadní především z toho důvodu, ţe ukazuje, ţe lidské osudy nejsou určovány pouze třídní příslušností, ale roli hrají i další faktory, které na postavení člověka působí zároveň. Marx i Weber se tedy shodují v tom, ţe to, co lidé dělají na trhu práce, ovlivňuje jejich ţivotní osudy. Třídní pozice tedy ovlivňuje naše ţivotní šance a vytváří sociální nerovnost. Marx rozděluje třídy pouze na základě vlastnictví výrobních prostředků, Weber připojuje i další faktory jako schopnosti a kvalifikaci. Podle Marxe vedou třídní rozdíly k sociálnímu konfliktu a nutné změně výrobních vztahů ve společnosti, aspekt sociálního konfliktu se ve Weberově teorii neobjevuje. Podle 9 ŠANDEROVÁ, J. Sociální stratifikace. Praha, s

18 něj z jednotného postavení nutně nevyplývá jednotné jednání, jak si to představoval Marx. Weber také nepracuje s otázkou vykořisťování. Weber nesouhlasí s tím, ţe jedni ţijí na úkor druhých, jak tvrdil Marx, podle Webera vzniká sociální nerovnost na základě nerovného postavení na trhu práce Stratifikační teorie Erika Olina Wrighta Na Marxovy myšlenky navázal americký sociolog Erik Olin Wright (*1947). Hlásí se k tzv. analytickému marxismu. Představitelé tohoto směru rozpracovávají teorii marxismu, zabývají se podobnými problémy a pojmy, tedy například třídní strukturou, třídním vědomím, dělnickou třídou, vykořisťováním. Zastávají také názor, ţe hodnoty jako svoboda, rovnost a lidská důstojnost jsou uskutečnitelné pouze v prostředí socialismu. Od klasických marxistů se však liší především svou metodou, charakterizují ji jako analytickou. Wright Marxovu teorii upravuje, protoţe současný kapitalismus je podle něj velmi vzdálen kapitalismu Marxovy doby. Zásadní změnou je existence střední třídy. Marx s touto třídou nepočítá, střední třída podle něj zanikne a ve společnosti budou existovat pouze dvě třídy v antagonistickém vztahu. K tomuto předpokladu ale nedošlo. Střední třída přetrvala, dokonce se rozrůstá. Wright stanovuje tři základní kritéria, podle nichţ můţeme definovat sociální třídy. Jde o disponování výrobními prostředky, disponování pracovní silou a disponování investicemi a kapitálem. Kapitalisté vlastní všechny tři zdroje, dělnicí ţádný z nich. Mezi nimi jsou však skupiny, jejichţ pozice není dána tak zřetelně, jedná se o kontradiktorní pozice. Jedná se o skupiny, které nelze jednoznačně přiřadit k určité třídě, protoţe obsahují charakteristiky několika odlišných tříd. Takové nejednoznačné postavení zaujímají například řídící pracovníci, kteří v sobě spojují rysy burţoazie a proletariátu. Nevlastní výrobní prostředky podobně jako proletariát, ale zároveň mají moc nad pracovní silou podobně jako burţoazie. Podobně specialisté nabízí svou práci zaměstnavateli jako proletariát, zároveň ale disponují větší kontrolou nad svou prací, coţ je přibliţuje k burţoazii. Tato myšlenka se stává základem jeho prvního třídního schématu 18

19 Jeho druhé, revidované třídní schéma je zaloţené na čtyřech typech výhod, které byly nerovně distribuovány. Jedná se o vlastnictví výrobních prostředků, postavení v zaměstnanecké struktuře, moc nad pracovní silou, vzdělání a odborné znalosti. Základní je rozdělení podle vlastnictví kapitálu. Na jedné straně jsou pak vlastníci kapitálu, tj. burţoazie, na druhé straně nevlastníci. Třída vlastníků má přirozeně vyšší postavení, ale i v rámci této třídy dochází k odlišnostem v sociálním statusu. Wright tak vymezuje tři třídy vlastníků podle toho, jakým objemem kapitálu disponují, jsou to třídy burţoazie, drobných podnikatelů se zaměstnanci a maloburţoazie. Stejně tak ani třída bez výrobních prostředků není jednolitou skupinou. Vliv na sociální pozici zde má dále postavení v podniku a vzdělání, odborné znalosti. V rámci této třídy jsou nejvýše postaveni vysokoškolsky vzdělání lidé, např. manaţeři. Za nimi následují středně kvalifikovaní pracovníci, jejichţ pozice se liší na základě postavení v zaměstnanecké struktuře. Nejníţe stojí klasický proletariát, tj. lidé s nízkým stupněm vzdělání, kteří nikoho neřídí. Jednoznačně dané jsou pouze pozice burţoazie a proletariátu. Všechny ostatní pozice jsou rozporné, neboť se nacházejí na různých místech mezi burţoazií a proletariátem. Jeho třídní schéma tak obsahuje dvanáct tříd, které jsou vymezeny jiţ zmíněnými výhodami mocí nad pracovní silou, vlastnictvím výrobních prostředků, postavením v zaměstnanecké struktuře a vzděláním a odbornými znalostmi. Směrem z pravého dolního rohu k levému hornímu rohu jeho schématu se zvyšuje třídní pozice a sniţuje se míra vykořisťování. 19

20 Výhody dané postavením v zaměstnanecké struktuře + ǀ Tabulka 1 Wrightovo třídní schéma 10 Výhody dané vlastnictvím výrobních prostředků Vlastníci výrobních prostředků Bez vlastnictví výrobních prostředků (placení zaměstnanci) Vlastníci s dostatečným kapitálem k zaměstnávání ostatních, kteří nemusejí pracovat 1. Burţoazie 4. Odborní manaţeři 7. Polokvalifikovaní manaţeři 10. Nekvalifikovaní manaţeři Vlastníci s dostatečným kapitálem k zaměstnávání ostatních, kteří musejí pracovat 2. Drobní podnikatelé se zaměstnanci 5. Odborní vedoucí pracovníci 8. Polokvalifikovaní vedoucí pracovníci 11. Nekvalifikovaní vedoucí pracovníci Vlastníci s dostatečným kapitálem pro vlastní práci, kteří nemohou zaměstnávat ostatní 3. Maloburţoazie 6. Odborní pracovníci 9. Polokvalifikovaní dělníci 12. Proletariát + - Výhody dané vzděláním a odborností Wright marxismus částečně zbavuje historismu, nechce vykládat minulost, soustředí se pouze na dobu od vzniku kapitalismu po jeho eventuální zánik. Netvrdí tedy, ţe zánik kapitalismu je nevyhnutelný, jak si myslel Marx. Postupně navrhl dva modely třídní struktury kapitalistické společnosti. V prvním se zaměřil na existenci kontradiktorních pozic, které se nacházejí mezi jasně vymezenými třídami burţoazie a proletariátu. Kontradiktorní pozice podle něj tvoří střední třídu. V tomto pojetí chyběl základní marxistický koncept vykořisťování. Ten Wright zahrnul do svého druhého třídního schématu, které staví na třech zdrojích vlastnictví výrobních prostředků, postavení v zaměstnanecké struktuře a kvalifikaci. Burţoazie 10 KATRŇÁK, T. Třídní analýza a sociální mobilita. Brno, s

21 disponuje všemi zdroji, proletariát ţádným. Střední třída opět zaujímá rozporné postavení. Je jak kapitalisticky vykořisťována, tj. vykořisťována na základě vlastnictví výrobních prostředků, tak se i sama stává vykořisťovatelem na základě svého zaměstnaneckého postavení a odborných znalostí. Od Marxe se Wright také odlišuje v teorii revoluční změny. Podle Wrighta není nositelem revoluce proletariát, jako tomu bylo u Marxe, ale část střední třídy, především řídící a administrativní pracovníci, jejichţ postavení je rozporné Třídní model Johna H. Goldthorpa Na myšlenky M. Webera navázal současný britský sociolog John H. Goldthorpe (*1935). Někdy bývá označován za levého weberiánce, hlásí se totiţ i k některým myšlenkám K. Marxe, jeho teorii jako celek ovšem odmítá. Společný je jim zájem o dynamiku třídních vztahů, souhlasí také s myšlenkou, ţe pokud má skončit třídní společnost, musí k tomu dojít prostřednictvím konfliktu. Zde se ovšem přibliţuje Weberovi, neboť tvrdí, ţe konflikty nemusejí být nutně antagonistické. Goldthorpe tvrdí, ţe při zkoumání sociální stratifikace je nutné zaměřit se jak na třídní strukturu, tak na sociální třídy v jejím rámci. Třídní struktura odkazuje k diferencím, které existují mezi pracovními místy v zaměstnanecké struktuře (je historicky podmíněná, jak se mění tyto diference, mění se i třídní struktura), sociální třídy jsou ovšem skupiny lidí, které přetrvávají v čase (nízká sociální mobilita), jejichţ příslušníci volí určitý způsob jednání, mají politickou orientaci, podobné ţivotní šance, ţivotní styl a vzorce sdruţování (sňatková homogamie, přátelské vazby) mezi sebou. 11 Stanovuje dvě kritéria k definování třídních pozic: postavení na trhu práce a postavení v zaměstnanecké struktuře. Kritérium postavení na trhu práce diferencuje společnost na základě ekonomického příjmu (to zahrnuje platové podmínky, jistotu zaměstnání, kariérní postup). Kritérium postavení v zaměstnanecké struktuře souvisí s rozsahem pravomocí člověka při výkonu práce (míra autonomie při 11 KATRŇÁK, T. Třídní analýza a sociální mobilita. Brno, s

22 rozhodování, míra podřízení). Tato dvě kritéria jsou základem Goldthorpova třídního schématu. Schéma tvoří 11 tříd označených římskými číslicemi, příp. písmenem abecedy. Přerušované čáry vytváří tři skupiny tříd, které jsou vnitřně hierarchizované. Třídy I a II představují tzv. salariát, třídu sluţeb. Tyto pozice jsou charakterizovány nejvyššími ekonomickými příjmy, jistotou pracovní smlouvy, kariérním růstem, vyššími ţivotními šancemi. Třídy VI, VIIa a VIIb představují dělnickou třídu. Reprezentanti této třídy uzavírají se zaměstnavatelem většinou krátkodobou smlouvu o vykonávané práci, mají niţší příjmy neţ salariát, také jejich ţivotní šance jsou podstatně niţší. Třídy uprostřed jsou mezilehlé, neboť u nich není jednoznačný typ pracovní smlouvy. Reprezentanti jsou zatíţeni vyšší ekonomickou a sociální nejistotou, ale oproti tomu mají větší moţnost získání ekonomického kapitálu. Pro vyuţití schématu v empirickém výzkumu je třeba znát dvě informace zaměstnání, které značí postavení na trhu práce, a zaměstnanecký status v souvislosti s pravomocemi. Pro komparaci bývají vyuţívána zjednodušená schémata sedmitřídní, pětitřídní a trojtřídní. V těchto zjednodušených schématech vţdy dochází ke sloučení některých tříd do jedné. Tabulka 2 Goldthorpovo třídní schéma 12 Třídní pozice Popis Typ pracovní smlouvy I II Vysokoškolsky vzdělaní odborníci, vysocí státní úředníci a političtí činitelé, manaţeři velkých průmyslových podniků, velkoburţoazie Středoškolsky vzdělání odborníci, niţší státní úředníci a političtí činitelé, vzdělaní technici, manaţeři menších průmyslových podniků, nadřízení nemanuálně pracujících zaměstnanců Zaměstnavatelé nebo smlouva o sluţebním vztahu Smlouva o sluţebním vztahu 12 KATRŇÁK, T. Třídní analýza a sociální mobilita. Brno, s

23 IIIa IIIb Iva IVb IVc V Rutinní nemanuální zaměstnanci v administrativě a obchodu vyššího stupně, prodavači, zaměstnanci ve sluţbách Rutinní nemanuální zaměstnanci v obchodě a sluţbách niţšího stupně Drobní vlastníci, umělci atd. se zaměstnanci Drobní vlastníci, umělci bez zaměstnanců Farmáři, malorolníci a ostatní samostatně výdělečné činní v primárním sektoru Polokvalifikovaní technici, dělničtí mistři a předáci Kombinace smlouvy o sluţebním vztahu a smlouvy o vykonávané práci Kombinace smlouvy o sluţebním vztahu a smlouvy o vykonávané práci Zaměstnavatelé Samostatně výdělečně činní Zaměstnavatelé nebo samostatně výdělečně činní Kombinace smlouvy o sluţebním vztahu a smlouvy o vykonávané práci VI VIIa VIIb Kvalifikovaní manuální pracovníci Polokvalifikovaní nebo nekvalifikovaní manuální pracovníci mimo primární sektor Zemědělci a jiní pracovníci v primárním sektoru Smlouva o vykonávané práci Smlouva o vykonávané práci Smlouva o vykonávané práci Wrightovo i Goldthorpovo schéma vypovídá o pozicích třídních struktury, ne o lidech, které tyto pozice zaujímají, jednotliví lidé jsou tedy zaměnitelní, ale sociální pozice se nemění. Wright tvoří své schéma jako hotovou třídní mapu pozdně kapitalistické společnosti, Goldthorpe vytváří své schéma jako nástroj, který by se měl proměňovat podle rozmanitosti empirické reality a analytických cílů, ke kterým má slouţit. Z toho také vyplývá Goldthorpova otevřenost k různým úpravám schématu při empirickém výzkumu. Wright uznává, ţe v některých případech jsou úpravy nutné, ale chápe je jako redukci, kvůli které přicházíme o důleţité informace o zkoumané realitě. Wright a Goldthorpe se různí také v názorech na koncept konfliktu a vykořisťování. Wright chápe třídy jako antagonistické a za jejich podstatu povaţuje vykořisťování. Goldthorpe toto odmítá. Třídy se podle něj odlišují na základě příjmu. Zájmové a 23

24 názorové rozdíly odpovídají rozdílům příjmovým, třídy nejsou nutně v antagonistickém vztahu Pierre Bourdieu a teorie kulturní reprodukce Zcela jiný přístup k sociální realitě představuje teorie francouzského sociologa Pierra Bourdieua ( ). Pro třídní analýzy předchozích sociologů byly typickými indikátory sociálních pozic především ekonomický příjem, vztah k výrobním prostředkům, povolání. Bourdieu je jedním ze sociologů, kteří tvrdí, ţe sociální pozice není závislá pouze na ekonomickém postavení, ale roli hrají také faktory kulturní jako ţivotní styl a spotřební preference. Základním pojmem jeho teorie kulturní reprodukce je kapitál, který převzal z Marxovy teorie. Kapitál představuje vše, co je člověk schopen shromaţďovat a následně vyuţívat, zuţitkovávat ve svém jednání. Bourdieu rozlišuje čtyři druhy kapitálu, které společně určují třídní pozici. Ekonomický kapitál zahrnuje výrobní faktory, ekonomické statky a příjem. Podle Bourdieua ale nabývá na významu kulturní kapitál, který zahrnuje vzdělání, umělecké vyuţití, zájmy, spotřebu. Sociální kapitál představuje síť sociálních vztahů, kontaktů, členství v různých sociálních skupinách. Symbolický kapitál je spojen s prestiţí, dobrým jménem jednotlivce, společenským oceněním. Jednotlivé kapitály jsou navzájem provázané a směnitelné. Hromadění jednoho kapitálu můţe přinést zvýšení jiného kapitálu, vyšší mnoţství jednoho kapitálu můţe nahradit nedostatek jiného. třeba při pohovoru s uchazeči o dobře placené zaměstnání jim mohou jejich znalosti a diplomy poskytnout výhodu nad jinými uchazeči. Lidé s vysokým sociálním kapitálem mohou znát ty pravé lidi nebo se dostat do těch správných kruhů a efektivně směnit svůj sociální kapitál za symbolický kapitál 13 Druhým důleţitým pojmem je sociální prostor/pole, které definuje jako strukturu diferencovaných postavení, z nichţ kaţdé je definováno místem, které zaujímá v rozdělení určitého druhu kapitálu. 14 Společnost je organizována právě těmito poli, 13 GIDDENS, A. Sociologie. Praha, s BOURDIEU, P. Teorie jednání. Praha, s

25 přičemţ kaţdé pole má svá pravidla hry. Například v oblasti umění bude mít vysokou moc člověk znalý uměleckých témat, tedy člověk s vyšším kulturním kapitálem. Tyto znalosti ale pro získání moci nevyuţije například v oblasti výroby, která je zaloţena na mnoţství ekonomického kapitálu. Bourdieuova teorie je významná konceptem sociální třídy, který je velmi široký a kromě ekonomických faktorů přiznává velký význam i faktorům kulturním a sociálním. Jeho teorie tak reflektuje současnou situaci, kdy se symboly ţivotního stylu a spotřeby stávají stále důleţitějšími Koncept hranic Michèle Lamontové Kritiku teorie P. Bourdieua předkládá kanadská socioloţka Michèle Lamontová (*1957). Lamontová se dlouhodobě zabývá procesem budování symbolických hranic mezi různými kategoriemi lidí. Hranice mezi lidmi souvisejí s představami o rovnosti a nerovnosti. Jejich vytváření probíhá v procesech exkluze a inkluze. Pokud člověk vytváří definici toho, kým je, vţdy pracuje na pozadí pojmu hranice. To, kým je, se vytváří na základě toho, s kým má co společného a s kým nemá společného nic. Hledá tedy ty, kterým se podobá, a ty, od kterých odlišuje. Sociální hranice lidé konstruují pomocí různých sociálních praktik, postojů a hodnot, které se upevňují a posilují v interakcích. 15 Lamontová navazuje na P. Bourdieua, jeho teorii však upravuje. Za zásadní nedostatek povaţuje to, ţe Bourdieu věnuje jen nízkou pozornost morální stránce nerovností. V jeho analýzách postrádá takové chování, jako je charita, mírumilovnost, integrita osobnosti a solidárnost. 16 Lamontová místo Bourdieuova konceptu kapitálu nabízí koncept hranic. Stanovuje tři typy hranic: hranice morální zaloţené na rozlišování morálních kvalit lidí jako upřímnost, pracovní morálka, integrita osobnosti a zájem o druhé, sociálněekonomické hranice vymezované bohatstvím, mocí a kariérou a kulturní hranice vymezované vzděláním, vkusem, inteligencí. Později hranice morální přejmenovává 15 ŠANDEROVÁ. J. Sociální konstrukce nerovností pod kvalitativní lupou. Praha, s Tamtéţ, s

26 na symbolické. Navíc přidává hranice sociální, které vznikají, spadají-li symbolické hranice v jedno s kulturními a sociálně-ekonomickými. 17 Svou teorii ověřovala Lamontová například kvalitativním zkoumáním morálních hranic mezi dělnickou a střední třídou v Americe a ve Francii. V hloubkových rozhovorech s respondenty se zaměřovala na popis různých kategorií lidí, například vůči komu se respondenti povaţují za nadřazené nebo podřadné, koho povaţují za sobě podobného a od koho se odlišují, koho popisují jako slušné lidi, kdo je lepší a kdo horší. Lamontová zavádí nový pojem kulturní repertoáry. Lidé nekonstruují svět na základě zcela libovolných kategorií, naopak vyuţívají prostředky, pojmy a hodnoty kultury, ve které ţijí. Kulturní repertoáry jsou tak v dané kultuře sdílené prostředky konstrukce symbolického světa, které mají lidé k dispozici a z nichţ si vybírají ty, které v různých kontextech povaţují za vhodné k interpretaci dění kolem sebe. 18 Pokud respondenti popisovali sami sebe prostřednictvím toho, komu se podobají, komu jsou blízcí a od koho si udrţují odstup, vyuţívali argumenty, které byly v dané kultuře k dispozici. Volba argumentů tedy nebyla libovolná. Své výzkumy Lamontová zaměřila na komparaci kategorií a hranic různých společností, například na komparaci kulturních repertoárů Američanů a Francouzů při morálním hodnocení sebe i druhých lidí. 2.3 Sociální mobilita Důleţitým pojmem souvisejícím se sociální stratifikací je sociální mobilita. Míra sociální mobility je indikátorem otevřenosti nebo uzavřenosti společnosti. Naznačuje tedy, jak snadno se lidé mohou pohybovat po socioekonomickém ţebříčku. Dává odpovědi na takové otázky jako například: Mohou lidé měnit své postavení ve společnosti? Prostřednictvím čeho je moţné takovou změnu uskutečnit? 17 ŠANDEROVÁ. J. Sociální konstrukce nerovností pod kvalitativní lupou. Praha, s Tamtéţ, s

27 Sociální mobilita je pojem, který úzce souvisí se sociální stratifikací. Jednotlivci i skupiny procházejí určitým vývojem, který jim umoţňuje přesun ve společenské hierarchii. Pro tento přesun je uţíván termín sociální mobilita, který označuje pohyb jednotlivců a skupin z jedné sociálně-ekonomické pozice do druhé. 19 Otázku sociální mobility přivedl do sociologie a do zkoumání sociální stratifikace ruský sociolog Pitirim Sorokin ( ) působící v USA. Rozlišujeme sociální mobilitu horizontální a vertikální. Horizontální mobilita představuje přechod jednotlivce z jedné skupiny do jiné, která je na stejné úrovni. Můţeme sem zařadit změnu náboţenského vyznání, změnu občanství, uzavření manţelství a s tím spojený přesun do jiné rodiny apod. Vertikální mobilita znamená přesun z jedné vrstvy do jiné. Z hlediska směru přesunu rozlišujeme v rámci vertikální mobility ještě další dva typy, sociální mobilitu vzestupnou a sestupnou. Intenzita sociální mobility se různě mění. Sorokin zkoumal sociální mobilitu v dějinách a vyslovil názor, ţe s rozvojem moderní společnosti se intenzita sociální mobility zvyšuje. Stratifikační systémy můţeme popsat i z hlediska sociální mobility. Například kastovní systém je příkladem společnosti s téměř nulovou sociální mobilitou. Sociální status jednotlivce je určen tím, do které kasty se narodí. Jeho pozice je téměř neměnná. Pro tento typ společnosti je uţíván termín sociálně uzavřená společnost (minimální propustnost hranic) nebo askriptivní společnost. V takové společnosti sociální status jedince závisí výlučně na charakteristikách, které jsou mu připsány (askripce) na základě toho, ţe se narodil v určité rodině (tj. s určitým statusem, ekonomickým postavením, etnickou příslušností) 20 Oproti tomu můţeme hovořit i o tzv. meritokratické společnosti, ve které mají všichni naprosto stejné šance na úspěch, záleţí pouze na schopnostech, znalostech a dovednostech jednotlivce. V tomto případě jde o sociálně otevřenou společnost. Sociální mobilitu můţeme zkoumat i z hlediska odlišnosti mezi sociálním postavením rodičů a jejich dětí. Pokud děti získaly místo v niţší, nebo vyšší vrstvě, 19 GIDDENS, A. Sociologie. Praha, s ŠANDEROVÁ, J. Sociální stratifikace. Praha, s

28 neţ do které patří jejich rodiče, jde o intergenerační mobilitu. Opět můţeme ještě dále odlišit, zda se jedná o mobilitu vzestupnou, či sestupnou podle toho, zda děti zaujaly vyšší, nebo niţší pozici neţ jejich rodiče. Zajímavým typem mobility je tzv. intragenerační mobilita, která je spojována s psychikou člověka. Výrazně se projevuje sestupná intragenerační mobilita, která se projevuje psychickými problémy a neschopností dále vést smysluplný ţivot. K takové situaci můţe dojít například po ztrátě zaměstnání, kdy člověk nemůţe najít nové pracovní místo a získává pocit, ţe pro něj ve společnosti jiţ není místo. 28

29 3 Pedagogický konstruktivismus Kapitola stručně představí didaktický směr konstruktivismus jako směr zabývající se zkoumáním dětských interpretací světa, zaměří se na počátky jeho vývoje, hlavní myšlenky a kritiku. Podle Pedagogického slovníku je konstruktivismus: široký proud teorií ve vědách o chování a sociálních vědách, zdůrazňující jak aktivní úlohu subjektu a význam jeho vnitřních předpokladů v pedagogických a psychologických procesech, tak důleţitost jeho interakce s prostředím a společností. 21 Konstruktivismus bývá někdy také chápán jako cesta k překonání transmisivního vyučování, ve kterém je ţák především v pasivní roli příjemce hotových poznatků. Konstruktivismus oproti tomu klade důraz na aktivní konstruování významu a práci s vlastními informacemi a zkušenostmi. 3.1 Počátky konstruktivismu Konstruktivismus stejně jako řada dalších didaktických koncepcí vzniká v druhé polovině 20. století, kdy se objevuje potřeba hledat nová hlediska a odpovědi na otázky vyučovacího procesu. Konstruktivistický přístup se zakládá na přesvědčení, ţe poznání je strukturováno aktivitou subjektu. Základním pojmem většiny konstruktivistických teorií je pojem prekoncept. O pojmu prekoncept pojednává kapitola 4.1. Učení je chápáno jako aktivní proces, kdy ţák sám konstruuje své poznatky na základě dřívějších zkušeností. Do centra pozornosti není stavěn předmět učení, ale subjekt učení, tedy ţák. U počátků konstruktivistických výzkumů učení stojí dvě výrazné osobnosti: Jean Piaget a Gaston Bachelard. 22 Práce těchto dvou osobností umoţnily vznik konstruktivistických teorií. Pro jejich vznik byly vyuţity především dva aspekty Piagetovy teorie interakce, jimiţ subjekt konstruuje své poznání a rozvíjí se 21 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha, s BETRAND, Y. Soudobé teorie vzdělávání. Praha, s

30 v celkovém procesu autoregulace a adaptace na své okolí a stadia vývoje dítěte. 23 Vliv na řadu badatelů měla také Bachelardova filosofie zdůrazňující nutnost neustálého promýšlení dřívější zkušenosti. 3.2 Hlavní myšlenky Konstruktivistické didaktické teorie obrací pozornost k subjektu a jeho aktivitě v procesu učení. Významy a porozumění smyslu jedinci sami konstruují, kdyţ aktivně pracují s předloţenými informacemi a zkušenostmi. 24 Ţák jiţ není pasivním příjemcem, ale sám aktivně vstupuje do procesu učení, pracuje s učením. Jeho činnost bývá nejprve fyzická (manipulace s předměty), později myšlenková (mentální operace). Ţák si vytváří vlastní představy o fungování světa. Na základě těchto představ rozumí dalším jevům a u těchto představ zůstává tak dlouho, dokud si za jejich pomoci můţe vyloţit význam okolního světa. Proces konstrukce poznání mívá dvě fáze: první zahrnuje zkoumání nového předmětu nebo myšlenky a vede někdy k nerovnováze (ţák zjišťuje, ţe nová informace není v souladu s jeho dosavadní znalostí, zkušeností); druhá pak je řešením tohoto rozporu a ustavením obnovené rovnováhy to si ţádá často změnu dosavadního pojetí. 25 Podle konstruktivistických přístupů má být ţák uváděn do takových situací, kdy si je vědom problému, pociťuje napětí mezi dosavadní představou a novou zkušeností. Předpokladem je tedy zjišťování ţákových představ o daném problému a následné uvedení jevu, které dítě přivede do kognitivního konfliktu s danou představou. Dítě je pro vyřešení konfliktu nuceno hledat nová řešení. Konstruktivisté tvrdí, ţe není moţné zkoumat učení jako takové, ale učení konkrétního obsahu, zaměřují se tedy na specifika učení v jednotlivých vyučovacích předmětech. 23 BETRAND, Y. Soudobé teorie vzdělávání. Praha, s KALHOUS, Z., OBST, O. Školní didaktika. Praha, s Tamtéţ, s

31 Bertrand rozlišuje dva základní směry konstruktivistických didaktik: vyjadřování prekonceptů a boj proti prekonceptům. Vyjadřování prekonceptů chápe prekoncepty jako jediný prostředek poznání. Učitel má přivádět ţáka do takových situací, které ho donutí vyjádřit své spontánní chápání. Boj proti prekonceptům naopak tvrdí, ţe je třeba jít proti spontánním představám ţáků. Chápe je jako překáţku v procesu učení. Škoda a Doulík 26 rozlišují dva směry pedagogického konstruktivismu: individuální konstruktivismus a sociální konstruktivismus. Individuální konstruktivismus upřednostňuje individuální konfrontaci se světem a důraz klade na osobní zkušenost. Hlavní úlohu zde hraje pozorovatel, který svou činností vytváří okolní realitu. Znalosti má člověk získávat střetáváním se světem, interakcí s okolím. Individuální konstruktivismus tedy přistupuje k učícímu se jedinci jako k aktivnímu činiteli procesu učení. Sociální konstruktivismus zdůrazňuje vliv kulturního a sociálního kontextu. Podle myšlenek sociálního konstruktivismu je realita vytvářena určitou komunitou, která tvoří smysl okolního světa. Znalosti jsou také produktem člověka, který je vytváří v určitém sociálním a kulturním kontextu. Jedinec je při poznávání okolního světa pod velkým vlivem společnosti a prostředí. Proces učení je tak chápán i jako proces sociální. 26 ŠKODA, J., DOULÍK, P. Psychodidaktika. Praha, s